načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Na houpačce antipatií - Alberto Cantoni

Na houpačce antipatií

Elektronická kniha: Na houpačce antipatií
Autor:

Satira na pesimismus v rodině a manželském soužití. Protagonista je věčně váhající čtyřicátník, který čtenářům vypráví svůj životní příběh a především se soustředí na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  49
+
-
1,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-720-7167-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Satira na pesimismus v rodině a manželském soužití. Protagonista je věčně váhající čtyřicátník, který čtenářům vypráví svůj životní příběh a především se soustředí na podrobnou studii instituce manželství a rodiny.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Alberto Cantoni

NA HOUPAČCE

ANTIPATIÍ

Novela sui generis*

VOLVOX GLOBATOR

* Čili svérázná, což prozatím znamená, že má být čtena pomalu, asi tak tři nebo čtyři odstavce

týdně. Nehrozí naprosto žádné nebezpečí, že čtenář ztratí nit vyprávění.


© Alberto Cantoni, 1887

Translation © Alice Flemrová, 1998

ISBN 978-80-7511-023-7 (pdf)

ISBN 978-80-7511-022-0 (epub)


KNIHA PRVNÍ

UNIVERZÁLNÍ VŠELÉK


1

Je mi čtyřicet let, dokonce právě dneska. Což je den jako stvořený

k tomu, abych pohovořil o sobě a svých záležitostech, avšak zcela

zvláštním způsobem. A to, jako kdyby byla země stvořena toliko

pro mě a mou manželku a všichni zbývající smrtelníci za námi

občas vykoukli jen proto, aby stvrdili či vyvrátili vše, co se týká

pouze nás. Pokud se vám pupek tohoto nového světa bude zdát

tolik důležitý jako mně, bude to znamení, že jde o šťastné setkání

a že si porozumíme.

Má první léta odbudeme v rychlosti, protože jsem se stal

sirotkem takřka po narození. Vzal si mě k sobě jeden strýc

a vyslal mě na toulku po kolejích a univerzitách. Poté zemřel

a všechno mi odkázal. Já jsem však po jeho penězích nikdy

nedychtil, protože jsem měl dost vlastních a protože bych ho

býval i nabalzamoval zaživa, kdyby to šlo, pod podmínkou, že

by se staral jak o ty své, tak o ty moje. Ale co se dá dělat, když

člověk zemře? Musíme vytrvat a podřídit se jeho přání. A to jsem

musel učinit i já, ovšem s jediným a dvojím úmyslem: totiž, nikdy

o nic nepřijít a nikdy ničeho nenabýt. Užívat si zkrátka svého

majetku a pěkně ho ve zbývajícím čase zhutnit a upevnit. Což mě

nestálo žádnou velkou námahu, jelikož jsem si nepěstoval žádné

neřesti, vyjma oné velice úsporné, která spočívala v nepřetržitém

pozorování všeho. Snažil jsem se jí nabažit změnou povětří, zemí,

osob a věcí, avšak čím více jsem upadal do netečnosti vůči

okolí, s o to větší divokostí jsem se pouštěl do pozorování sebe

sama. Pročež jsem se z cest vrátil domů, odkud právě píši: do

krásného čtyřpatrového domu, situovaného přibližně mezi 40.

7


a 45. stupněm severní šířky. Chci se zabývat postavami a nikoli

krajinou, a proto nevidím naprosto žádnou nutnost nějakého

dalšího upřesnění místa.

2

(S pomocí boží led prvního představování pomalu roztává. Již

nepociťuji takové rozpaky, strnulost ani snahu po vyrovnanosti.

Asi to má na svědomí ta má dychtivost se svěřit, jež mne

znenadání přepadla. Že je to pěkně nepříjemná dychtivost, na to

můžete vzít jed. Pokud na sebe povím jeden gram nepěkností,

ten, kdo mě uslyší, si bude přát, aby se z něj hned stala celá libra.

A když pohovořím pochvalně, budu muset ukázat celou paži, jen

abyste mi uvěřili alespoň tu dlaň. Ale na vině není jenom ten, kdo

poslouchá, i ti, jež se svěřovali přede mnou, si z ní nesou svůj

díl. Cožpak jsme je neviděli, kterak se nevzrušeně přenášejí přes

ty nejkritičtější a nejrozporuplnější okamžiky svých výpovědí?

Pravdu lze povědět tisícerými způsoby, a tudíž ta nejmenšíkřivda, které se na doznávajícím můžeme dopustit, je, když uvěříme,

že ji říká po svém.

Avšak já, který nemám pražádnou potřebu vydávat se za někoho, kým nejsem, tedy nebudu muset nalézt nějaký natolik

Odstavce v závorkách byly napsány na způsob jakési prémie propoklidné a bezúhonné čtenáře, kteří se prokousávají každičkou stránkou

tak hodinku či dvě. Kdo má více naspěch, nechť je přeskočí. 8

otevřený a drsný způsob, kterak vám sdělit tuto nejsvětější

pravdu, že pokud mi pak neuvěříte, bude to vaše vina? A jak

to mám udělat? Abstrahovat se časově, tak jako jsem se již

abstrahoval místně? Mám se snad vydávat za lidskou bytost,

která žila někdy mezi sv. Augustinem a Lvem XIII.? Vždyť bych

se stal jakousi putující tezí, téměř jen myšlenkou, nebyl bych už

člověkem. Mám vás tedy plačky prosit, abyste to všechno spolkli

i s navijákem? Smáli byste se. Takže, jak z toho ven?

Vymotám se z toho takto. Budu se pohybovat, jak jen to půjde,

po modravém poli svých úmyslů. Nikdo z nás není povolán, aby

se z nich zodpovídal, s výjimkou případů, kdy je překroutíme,

abychom jimi výhodně zamaskovali naše skutky. Ale v té chvíli

každý muž hbitě prohlásí, že se nedopustil ničeho krom narození,

žití a ženitby, tak jako ti ostatní, a pokud by následky té jeho

jediné a jedinečné námahy (manželství) byly takové, že nikdo,

a dokonce ani jeho svědomí by mu nemohlo vyčíst ani to

nejmenší, jaký důvod by tedy mohl mít, aby lhal, aby překroucel

své úmysly? Ne, ne, jen buďte ujištěni, že pokud mi neuvěříte,

znamená to pouze, že nedobrý úmysl máte vy. Raději si ho rychle

vyžeňte z hlavy, ať si neuříznete ostudu).

3

Povězte mi pravdu: působili na vás lidé a věci, jež vás obklopují,

vždy stejným dojmem? Určitě ne. Vaše prizma se již nejméně

jednou změnilo, a to, co jste viděli jako děti, už teď, i pokud

9 jste dosud mladí, nevidíte. Jste však přesvědčeni, že se ještě můžete změnit, jen když vám bude milostivě umožněno pobývat i nadále na tomto světě. Avšak i nezávisle na věku: to jste si nikdy nevšimli, že se vám nějaká osoba či věc několikrát za sebou zalíbila a znelíbila, a to v relativně krátké době? Tohle se přece muselo přihodit víceméně každému, a lidem, kteří se okázale pyšní rychlejším a lepším postřehem, ještě ve větší míře než těm ostatním. Kdybyste věděli, jak často se to přihodilo mně!

Tak často, že jsem byl nucen vyvodit z toho závěr, že se den ode dne velice liším sám od sebe a že se den ode dne od sebe velice liší i ti ostatní. Nádherný závěr! Plyne z něj, že už mi nestačilo toliko pozorovat stále a všechno, ale že jsem při tom musel vycházet z principu, podle nějž může jedna věc nebo jedna osoba obsahovat více věcí či osob. Třebaže nás je už tak dost, počítáno jeden za jednoho.

A nechme klidně stranou neživý svět; přistupujeme přece k němu v souladu s mírou vrozené kuráže, s myšlenkami, jež se nám honí hlavou, s místem, odkud se na něj zadíváme! Avšak pokud jde o lidi, kteří nám leží mnohem více na srdci, o lidi, kteří nám stojí po boku celý boží den, cožpak snad máme dispozici nějakého jiného pomocníka než pouhou možnost je posuzovat či je alespoň vzájemně odlišovat a příliš se pak v důsledku toho nezměnit? I já sám budu muset jednoho krásného dne zemřít v nevědomosti toho, zda jsem byl spíše dobrý než špatný, či spíše špatný než dobrý. A pokud se to nedozvím ani já, což je ovšem dost pravděpodobné, neznamená to snad, že jsem to nemohl nijak ovlivnit?

Tak tohle jsou, obecně vzato, moje výkřiky bolesti při prvním 10

shledání nestálosti vlastních soudů, neřkuli lidských soudůobec

ně. Avšak jedna věc se v závislosti na tom nestávala nestálejší

nebo naopak trvalejší, a to ať už jsem si připadal dobrý či

špatný, ať už jsem doufal, že mám pravdu, či jsem se bál, že

se strašlivě mýlím, přece jsem... mám to říct?... přece jsem

vždycky pociťoval silnou potřebu, dokonce krajní nutnost mít...

a teď pozor, protože já vám to tedy řeknu!... mít na někoho

opravdový dopal.

A je to venku.

4

Zpočátku, jako úplný mladíček, jsem se tím téměř bavil, protože

jsem pozoroval, kterak půvabně hopsám sem a tam, uchvacován

stále novými a ne zcela hlubokými antipatiemi. Avšak jakpřibý

vala léta, rostla i má neřest a mně už nestačilo být stále na někoho

rozzloben, ať už to byl kdokoliv, nýbrž jsem pomaloučku, ale

zato vydatně, skrápěl svou přízní jen několik málo osob, ale vždy

s onou zvláštností, že totiž jedna z nich mě, nikoli vlastní vinou,

stále více a více dopalovala a tím pádem se mi ti ostatní okamžitě

jevili mnohem méně protivní, mnohem méně nesympatičtí, skoro

milí. Tahej, tahej, dokud všechny popruhy neprasknou, a potom

přicházela chvíle, kdy jsem nakonec musel přesvědčit sám sebe,

že jsem byl příliš nespravedlivý k onomu jedinci, který u mě

upadl v takovou nemilost, a naopak převelice shovívavý k těm

ostatním, a tehdy, v těch přetěžkých případech, se okamžitě

11

dostavovala krize! Krize divoká jako všechna ta dramata, která

probíhají potichu a mlčky v hloubi naší hrudi, krize, během níž se

má duše během přemisťování náklonnosti k dotyčnému Petrovi

tajně utápěla v takové záplavě slz míru a usmíření, že by se

nad ní kámen ustrnul. Potom se dostavovala pohoda, a já jsem

si namlouval, že jsem konečně nalezl správnou váhu a míru

všech lidí, ale kdež! Stačilo jen poměřit ostatní výše zmiňované

osoby, abych si hned všiml, že závaží, jehož se zbavil Petr, zatím

dopadlo na Pavla nebo Pepíka, anebo, to abych nikomu příliš

neublížil, zatížilo oba dva rovným dílem. A tak dále, dokud jsem,

zcela nasycen antipatií, neosvobodil tyto dva od dlouhotrvajícího

přívalu své nelibosti a nedoplnil řadu nějakým Janem... zcela

čerstvým.

5

Navíc se mi často stávalo, že se tihle svěží Janové rekrutovali

právě z řad jedinců, kteří mi při prvním kontaktu přirostli co

nejvíce k srdci, a naopak, že ty zpočátku nejodvrhnutější osoby

téměř pokaždé ztrácely svou nepříjemnost, aby mi pak rostly

před očima ruku v ruce s tím, jak jsem je stále lépe poznával.

Toto časté a kratochvilné nahoru dolů, které tvořilo společně

s přednostní rozmrzelostí celičkou náplň mého života, měpostu

pem času přivedlo k improvizovanému programu: ten spočíval

v tom, že jsem téměř nedal ani na první, ani na ten druhý

dojem, čímž jsem si zajistil, že ty mé superpřelétavé city nikdy

12



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist