načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Na horách balzámových - Hannah Hurnardová

Elektronická kniha: Na horách balzámových
Autor:

Alegorický příběh o tom, jak se i lidské slabosti mohou stát nádhernými dary. V této knize opět potkáváme Milost a Slávu, kdysi Bázlivou, z knihy Hannah Hurnardové „Jako laň na ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  112
+
-
Doporučená cena:  120 Kč
7%
naše sleva
3,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Paulínky
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 175
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-860-2559-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Alegorický příběh o tom, jak se i lidské slabosti mohou stát nádhernými dary. V této knize opět potkáváme Milost a Slávu, kdysi Bázlivou, z knihy Hannah Hurnardové „Jako laň na výšinách“. Ten, kdo došel na výšiny království Lásky, si totiž nemůže nalezený poklad nechat jen pro sebe. Touží podělit se o něj s druhými. Proto je čtenář pozván, aby se s Milostí a Slávou vypravil za novým dobrodružstvím, v němž může objevit, jak se i špatné vlastnosti a povahové slabosti mohou proměnit ve svůj pravý opak, v nádherné dary. Navazuje na knihu: Jako laň na výšinách.

Zařazeno v kategoriích
Hannah Hurnardová - další tituly autora:
Jako laň na výšinách Jako laň na výšinách
Hurnardová, Hannah
Cena: 112 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Děkujeme Vám za nákup této e-knihy. Jsme rádi, že mů -
žeme touto cestou přinášet dobré zprávy do světa digitálních
médií.
Jestliže se Vám podařilo dokument stáhnout z nějakého
webu bez placení, tak si jej, prosím, pořiďte ještě jednou, férově,
na našich webových stránkách http://www.paulinky.cz/ob-
chod/eknihy. Může se Vám zdát, že je to zbytečné a že chceme
na e-knihách vydělávat. I vydání e-knihy nás něco stojí, zejm.
autorská práva, překlad a redakční práci. Vaše platby nám tak
umožňují vydávání dalších elektronických titulů.
Nakladatelství Paulínky
www.paulinky.cz





Hannah Hurnardová
Alegorický příběh
o tom,
jak se i lidské slabosti
mohou stát
nádhernými dary.
Odhaluje úžasnou
shodu ovoce Ducha
s devíti druhy koření
v biblické Písni písní





Mountains Of Spices
© 1983 by Hannah Hurnard
© 2003 Nakladatelství Paulínky with permission of Tyndale House Publishers, Inc.
Nakladatelství PAULÍNKY, 2003
Petrská 9, 110 00 PRAHA 1
Tel. 222 311 206
E-mail: paulinky@paulinky.cz
www.paulinky.cz
ISBN 80-86025-59-4 (Tištěná kniha)
ISBN 978-80-7450-138-8 (PDF)
ISBN 978-80-7450-139-5 (ePub)
ISBN 978-80-7450-140-1 (Kindle/mobi)
Ediční poznámka:
K citacím z Nového zákona, Žalmů a Písně písní je zde použit text užívaný v čes -
kých liturgických knihách. Některé části Písně písní jsou volně parafrázovány podle
autorky. Ostatní části Starého zákona jsou citovány z ekumenického překladu Bible.





Pospěš si, můj miláčku,
buď podobný gazele
nebo kolouchu laně
na balzámových horách.
(Srov. Pís 8,14)





6
Milí čtenáři, dovolte mi několik slov na vysvětlenou ke kni -
ze, kterou držíte v ruce.
Když jsem před lety začínala jako mladá misionářka
v Palestině, jednoho rána jsem s velkým překvapením objevila
úžasnou shodu mezi devaterým ovocem Ducha, vyjmenovaným
v Listě Galaťanům (Gal 5,22), a devíti druhy koření, kterými je
popsána „zavřená zahrada“ a „sad granátových jabloní“ v Písni
písní (Pís 4,13-14). Během mnoha krásných „chvil ticha“ jsem
studovala pomocí knih Flora of the Bible (Biblická květena)
od C. Tristrama a From Cedar to Hyssop (Od cedru k yzopu)
od  G. Crowfoota a  L. Baldenspergera všechny podrobnosti,
které se  dají zjistit o  stromech a  rostlinách jmenovaných
v  těchto verších, a  čemu nás mohou naučit, srovnáme-li je
s „plody Ducha“.
Když jsem pak o  mnoho let později začala psát toto
pokračování své knihy Jako laň na výšinách, vybavilo se mi vše,
čemu jsem se  naučila dříve během těchto vzácných, tichých
chvil. Protože je však tato kniha alegorickým příběhem, a ne
literárním výkladem, odvážila jsem se některé detaily
ohledně konkrétních vyjmenovaných koření přizpůsobit a  někde
Předmluva





7
i  trochu pozměnit. Můj popis nebeských koření rostoucích
na  výšinách tedy nesmí být striktně považován za naprosto
přesný. Dovolila jsem si malou básnickou licenci!
Hlavní postavy tohoto příběhu jsou samozřejmě perso -
nifikace nesprávných a mučivých postojů mysli a srdce
a povahových vlastností, jejichž jména nesou. V  knize Jako laň
na výšinách to byli nepřátelé Bázlivé, kteří se snažili zabránit jí
v cestě na „výšiny“. V této knize se snažím co nejjasněji ukázat,
že právě ty vlastnosti a povahové slabosti, s nimiž jsme
se narodili a které nám často připadají jako největší překážky v našem
křesťanském životě, mohou být proměněny ve svůj pravý opak,
a tak v nás probudit ty nejkrásnější vlastnosti – stačí, když je
předložíme našemu Spasiteli.
Pokusila jsem se  popsat přerod těch špatných vlastností,
které byly největším problémem v mém osobním životě
a o kterých tedy mohu nejlépe svědčit. Narodila jsem se s bázlivou
povahou – jako opravdová otrokyně klanu Ustrašených! Ale
učinila jsem úžasný objev, že nikdo nemá lepší příležitost
praktikovat a rozvíjet víru než právě ti, kdo se neustále učí
proměňovat strach ve víru. Člověk se buď musí zcela podřídit své
bázlivé povaze a stát se „Zbabělým strachem“ na zbytek života,
nebo může svou bázlivost cele odevzdat Pánu, a tak z každého
pokušení ke strachu učinit příležitost k praktikování víry
a nakonec se nechat proměnit v zářivého „Neohroženého svědka“
Boží lásky a moci. Žádná zlatá střední cesta zde neexistuje.
A stejně tak i náladovost, ostrý, zlomyslný jazyk či bezútěšně
úzkostlivý a  vyděšený stav mysli a  další povahové vlastnosti
personifikované v této knize, všechny mohou být slavně
proměněny ve svůj pravý opak. Láska bere naše vady a nedostatky
a přetváří je, aby z nás byly královské děti Boží.





8
Čtenář si nesmí myslet, že při rozhovorech mezi
Pastýřem-Králem a Milostí a Slávou na balzámových horách vkládám
do úst našeho Pána slova, jež nikdy neřekl, a přikládám jim
autoritu božsky inspirované pravdy. Tyto rozhovory mají být
pouze ukázkou možné přirozené a otevřené komunikace mezi
kteroukoli milující duší a Pánem, komunikací lásky a způsobu,
jak se od něj můžeme učit, když ho prosíme o osvětlení všech
problémů, které nás trápí.
Snažím se zde prostě podělit se s vámi o to, jak bylo moje
myšlení a chápání osvětleno, když jsem se den co den snažila
otvírat je Boží lásce a učení. Nedělám si vůbec žádnou iluzi –
vím, že mé představy o těchto věcech jsou směšně nedokonalé,
že jsou na  hony vzdáleny skutečné, nevyslovitelně vznešené
pravdě. Vždyť před námi leží stále další a  další nekonečné
výšiny, na  které musíme teprve vystoupat, a  zatím můžeme
popisovat jen to málo, co zahlédneme po cestě nahoru. Ale ty
nejlepší a nejkrásnější věci leží teprve před námi!
Ještě poznámku o verších a písních v této knize. Mně osobně
často velmi pomáhá pokusit se  shrnout a  vyjádřit vše nové,
čemu se  naučím, a  nové světlo, které dostávám, ve  verších,
protože mi pomáhají udržet si tyto věci v  paměti v  takové
formě, že si na  ně vždy lehce vzpomenu. Snad budou tyto
verše pomocí i pro jiné. Všechny jsem napsala zvlášť pro tuto
knihu, ale většina z nich se také objevuje v dalších dvou mých
knihách – Unveiled Glory (Odhalená sláva) a The Heavenly
Powers (Nebeské mocnosti).





9
Údolí ponížení se probouzelo do nádherného jarního rána
a zdálo se, že v teplém slunci a lehounkém voňavém vzduchu
vše jen plesá radostí. Pastviny se  pokryly nejjasnější zelení;
ovocné stromy se oděly do slavnostního hávu z bílých a růžo -
vých květů. Luční květy vesele tančily ve vánku, zatímco
asfodely s mečovitými listy stály vzpřímeně jako vojáci jeden vedle
druhého na  strmých svazích nad  modrým jezerem a  slunce
prosvítalo jejich průsvitnými bílými květy.
Na pastvinách, jimiž protékala řeka, skotačila jehňata kolem
svých matek a děti si hrály na schovávanou ve skalách. Ptáci
všech velikostí a barev pilně budovali svá hnízda a vzduchem
se  linuly nespočetné melodie, štěbetání a  trylky, které jako
spodní hlas podtrhával ustavičný bzukot včel a cvrkot cvrčků.
Byl to ve všem všudy překrásný den a vše, co v údolí dýchalo,
se hrnulo ven vítat jaro.
Avšak ve  stínu starých, tmavých, ohnutých stromů,
kus od  hlavní cesty, která procházela vesnicí Velké chvění,
se prostírala zaplevelená zahrada, v níž se u země krčilo jen
pár ubohých hlávek zelí. Uprostřed zahrady sklíčeně stála
rozpadající se  chalupa s  pevně utěsněnými okny i  dveřmi.
Kapitola I
PANÍ HRŮZA BEZÚTĚŠNÁ





10
Z jejího komínku se spirálovitě vykrádal úzký proužek kouře,
který se snažil co nejnápadněji rozplynout ve  vzduchu, jako
by se styděl vůbec se ukazovat v tak krásný den, jako je dnes.
Uvnitř, u malých začouzených kamínek, se hrbila paní Hrůza
Bezútěšná, oblečená do  ponurých tmavých šatů a  zabalená
do ještě ponuřejšího šedého šálu, a na její tváři se zračil výraz
hlubokého smutku a trápení.
Tu se ozvalo rázné zaklepání na dveře, a dřív než se ozvalo
její váhavé: „Dále,“ vpochodovala dovnitř její sousedka, paní
Chrabrá.
Obě ženy měly naprosto protichůdné povahy a každý
ve Velkém chvění se divil jejich přátelství (dá-li se vůbec takový
jednostranný vztah takto nazvat). Trvalo již od jejich školních
let a paní Chrabrá měla „podivné předsevzetí“, jak tomu sou -
sedé říkali, že ho nesmí nechat uvadnout.
Paní Chrabrá tedy vpochodovala dovnitř, na chvíli
se zarazila a odfrkla:
„Propána! Hrůzo!“ vykřikla. „Co tady děláš za zavřenými
okny, když je dnes venku tak nádherně? Vždyť tě ta děsná
čoudící kamínka zadusí!“
„Zavři hned za sebou dveře, prosím,“ odsekla paní Hrůza
popuzeně. „Příšerně tu fouká a ten hrozný východní vítr ještě
zhoršuje moje revma.“
„Východní vítr!“ znovu odfrkla paní Chrabrá. „Má milá
Hrůzo, vzduch voní jako uprostřed léta a  ten lehký vánek
přichází přímo z jihu.“
„Moje korouhvička nikdy nelže,“ paní Hrůza
trvala na  svém, „a když jsem se na  ni dnes ráno dívala, vítr





11
vanul z východu. A kromě toho to na sobě cítím, každá kost
a  každý kloub v  těle mě bolí, ani se  nepotřebuji ujišťovat
korouhvičkou.“
„Tak mi dovol otevřít aspoň jižní okno,“ naléhala paní
Chrabrá. „A dej se  přesvědčit, že můžeš klidně odložit ten
strašný šál, vzít si na sebe něco lehčího a hezčího a vyjít se mnou
alespoň na  chvilku ven, protože,“ dodala tajemně, „se stalo
něco úžasného a neočekávaného. Přišla jsem za tebou, abych
tě zavedla k sobě domů a mohla se s tebou o tu radost podělit.“
Paní Hrůza však neprojevila ani zvědavost, ani zájem. Místo
toho prohrábla oheň, až se do místnosti vyvalila hustá spirála
dusivého kouře, a celá se chvějíc, odpověděla: „Nech to okno
být, prosím tě. I kdyby bylo sebevětší horko, neodvážila bych
se dnes vyjít ven, protože můj kalendář mi dnes předpovídá
černý den – den deprese, temnoty a nebezpečí – a kdybych si
troufla jít ven, určitě by se mi něco stalo. Já svému kalendáři
věřím a nikdy jeho varování neberu na lehkou váhu.“
„Co je to za kalendář?“ vykřikla paní Chrabrá a přikročila
ke  stěně, na  níž visela ta obludná věc. „Ale Hrůzo! Neříkej
mi, že se zajímáš o astrologii! To přece vytiskla firma, která je
známá svými podvody a vydělává na strachu druhých lidí. Je
to naprostý nesmysl!“
Hrůza se  zatvářila uraženě a  odvětila ostře: „Můj vzácný
kalendář se ještě nikdy nemýlil. Když říká, že se blíží nesnáze
a pohroma, tak nějaké nesnáze a pohroma vždycky přijdou.
Nebudu blázen, abych zrovna dnes přehlížela jeho varování,
ale zůstanu hezky doma.“
„Nejradši bych tu hroznou věc strhla ze  zdi a  hodila
do ohně,“ rozhořčeně vykřikla paní Chrabrá. „Přinesla bych
ti stejný kalendář s vyznačenými svátky, jako mám já. Protože





12
zrovna dnes můj kalendář říká: Toto je den, který učinil Hos -
podin, jásejme a radujme se z něho!“
„Za nic na  světě svůj vzácný kalendář nevyhodím!“
odporovala nešťastná Hrůza. „A ani nos dnes nevystrčím ven.
Pohroma je již blízko, jakože se Hrůza Bezútěšná jmenuji.“
„Kdybych se  tak jmenovala já,“ paní Chrabrá již ztratila
trpělivost, „rozhodně bych se  snažila se  toho jména zbavit
a změnit ho na lepší.“
Hrůza byla hluboce uražena, ale navenek reagovala
s mučednickou odevzdaností jako vždy, když její dobrosrdečná, byť
poněkud vznětlivá sousedka projevila netrpělivost.
Odpověděla tedy pouze s trpělivou výčitkou v hlase: „Je to velmi starobylé
a úctyhodné jméno, Chrabrá. Bylo spolehlivě prokázáno, že
pochází z dob před velkou potopou. Rod Bezútěšných existuje
déle, než kam sahá lidská paměť.“
Paní Chrabrá se  té absurditě zasmála, i  když v  takové
chvíli by vždycky tou ubohou hloupoučkou bytostí nejradši
pořádně zatřásla, aby se vzpamatovala. Měla však svůj vnitřní
důvod, který znala jen ona sama a Nejvyšší pastýř, proč musí
svou nešťastnou přítelkyni snášet a učit se s láskou ji přijímat
takovou, jaká je. A tak teď odpověděla zvesela, i když netaktně:
„Předpotopní Bezútěšní zřejmě ale museli vymřít, protože
v arše nikdo z nich nebyl. Divím se, že byl někdo takový blázen
a znovu to rodinné jméno založil!“
Nyní se Hrůza urazila tak, že ani neodpověděla. Jen si ještě
těsněji přitáhla šál kolem sebe, třásla se a  tvářila se, jako by
kromě ní v domě nikdo nebyl.
Paní Chrabrá pocítila výčitky svědomí. Bylo od ní opravdu
nehezké, jak si pustila pusu na špacír. Vždyť sem přece přišla
proto, aby své přítelkyni pomohla. Rychle se začala zkroušeně





13
omlouvat: „Promiň, drahá Hrůzo, vím, že jsem to neměla
říkat, ale když já si tak strašně přeji, abys mi dovolila vyvést tě
z tohoto nešťastného postavení, do kterého jsi upadla, a pře -
svědčit tě, abys odložila ducha bezútěšnosti a  oblékla si »šat
jásotu« (Iz 61,3).“
Hrůza se rozplakala. „Jak můžeš takhle mluvit, Chrabrá –
nemáš srdce. Vím, že jsem dřív bývala pořád radostná
a spokojená, ale teď když mě potkalo to kruté neštěstí – co můžeš
čekat? Celá léta jsem jako osamělá vdova dřela až k  smrti,
jen abych zabezpečila své tři nešťastné děti,“ (to byl částečně
výmysl, protože manžel paní Hrůze zanechal sice malou, ale
dostatečnou roční rentu), „abych je slušně vychovala
a připravila je na šťastnější život, než jsem měla já. A co se místo toho
stalo? Ty to víš, Chrabrá, ty to víš moc dobře, a přesto mi tu
bezcitně vyčítáš moje neštěstí.
Moje holčička Zachmuřená – opuštěná svým nehodným
manželem, bez práce, vystavená hanbě přede všemi příbuznými
– se  musí plížit domů ke  své ovdovělé matce. Ona – snacha
samotného lorda Ustrašeného! A nikdo nezvedne ani malíček,
aby jí pomohl vydobýt si její práva! A co chuděrka Nevraživá
– provdaná za opilce, který ji uráží a bije, musí žít v ubohém
malém podkroví v domě své švagrové jako chudá
a opovrhovaná příbuzná. A  Strach,“ zavzlykala křečovitě Hrůza, „můj
drahoušek Strach, můj jediný syn, toho nespravedlivě
odsoudili za  nějaké vymyšlené přepadení a  narušování veřejného
pořádku a zavřeli do vězení!
A ty – ty, Chrabrá –, která jsi aspoň kdysi měla silného
manžela, který ti byl oporou, a ještě máš děti, které ti zjevně
nepůsobí žádnou bolest, si tady stojíš a kritizuješ mě a dokonce
mi navrhuješ, abych si oblékla »šat jásotu«! Nevím, co to je





14
za úchvatné šaty, ale určitě je to naprosto nevhodný oděv pro
vdovu se zlomeným srdcem a dětmi, které procházejí mučed -
nictvím nespravedlnosti a utrpení.“
Paní Chrabrá přistoupila k  plačící ženě, objala ji kolem
třesoucích se ramen a velmi něžně ji těšila: „Špatně jsi mě
pochopila, Hrůzo. Já přece vím o tvých bolestech a trápení a byla
bych šťastná, kdybych tě mohla aspoň trochu potěšit a pomoci
ti nalézt sílu a odvahu, abys s nimi mohla bojovat, a milost,
aby se proměnily v něco krásného. Vlastně právě proto jsem
dnes tady. Musím ti konečně říct tu úžasnou novinku, drahá
Hrůzo, a přesvědčit tě, abys zašla ke mně domů. Protože – víš,
co se stalo? To bys neuhodla... To určitě potěší i tvoje smutné
srdce!“
Odmlčela se a  s  nadějí hledala alespoň záblesk zájmu či
zvědavosti ve zbědovaném obličeji před sebou. Ale Bezútěšná
Hrůza dál jen vzlykala, kolébala se  zepředu dozadu a 
nezajímalo ji nic na celém světě kromě jejího vlastního neštěstí.
A tak po chvilce paní Chrabrá pokračovala radostným
hlasem: „To bys nikdy neuhodla, tak ti to radši řeknu. Vzpomínáš,
jak se říkalo, když tvoje chromá neteř Bázlivá odešla z Údolí,
že ji sám Pastýř zavedl na výšiny? Tak to byla pravda! A víš, co
se stalo, Hrůzo? Právě přišla do Údolí na návštěvu a už vůbec
nekulhá! Její chromé nohy jsou úplně zdravé a  její zkřivená
pusa taky! Je tak silná a kráčí tak vzpřímeně, že ji ani nepoznáš!
A kromě toho má taky nové jméno: už to není Bázlivá, ale
Milost a Sláva. Jen si to představ! Přivedla s sebou také své dvě
přítelkyně, milé ženy, které se jmenují Radost a Pokoj. Říkaly,
že Milost a Sláva teď žije v Království lásky a je přímo členem
královské rodiny a všude chodí se samotným Králem. Jen si to
představ, Hrůzo! To zní jako nejfantastičtější pohádka, jakou





15
jsi kdy slyšela, ale je mnohem krásnější, protože je to naprostá
pravda! A  to všechno se  stalo díky tomu, že šla s  Pastýřem
na výšiny.“
Jestliže paní Chrabrá chtěla přitáhnout pozornost své ubohé
přítelkyně, téměř se jí to povedlo. Paní Hrůza Bezútěšná na ni
němě hleděla jakoby v  úžasu, neschopná slova. A  tak paní
Chrabrá radostně pokračovala dál:
„A teď je tady, zpátky v Údolí, jak už jsem říkala. Je se svými
dvěma přítelkyněmi a s mou dcerkou Milosrdenství u mě doma
a chystáme malou oslavu na přivítanou – jen pár starých přátel
a  sousedů – a  ty, její teta, musíš rozhodně přijít taky. Pojď,
drahá Hrůzo, aspoň na chvilku. Osuš si oči, vždyť svým dětem
nepomůžeš, když budeš sedět tady v  tom ponurém pokoji
a prolévat slzy. Obleč si své nejlepší šaty a pojď se mnou radovat
se s námi ze všeho toho dobrého a úžasného, co se přihodilo
naší ubohé malé Bázlivé.“
Paní Hrůza Bezútěšná neřekla ani slovo, protože, popravdě
řečeno, byla naprosto ochromena touto strašnou novinou. Nic
– říkala si – nemůže být v tuto chvíli nevhodnější, strašnější
a více ponižující než návrat nešťastného, všemi opovrhovaného
mrzáčka, kterému se snažili zabránit v odchodu. A teď je tady
zdravá, obklopená přáteli, těšící se úctě a slávě jakožto členka
královské rodiny a jako královna se vrací zpátky do Údolí, kde
dřív byla ubohé, opovrhované „nikdo“.
A navíc se vrací právě v době, kdy jsou její nejbližší příbuzní
v  tak ponižujícím postavení – její sestřenici Zachmuřenou
(která se přece tak dobře provdala) opustil manžel a teď žije
se svou matkou v bídě jako žebrák; Nevraživá se zase provdala
za opilce, který ji málem zabil, a tře bídu s nouzí v mrňavém
podkroví. A  nejhorší ze  všeho je, že její bratranec Strach,





16
jehož tak urazila tím, že si ho odmítla vzít, sedí právě ve vězení.
Mohl její návrat přijít v méně příhodnou dobu? Může snad pro
Hrůzu Bezútěšnou být něco větší pohromou? „Kalendář měl
pravdu!“ řekla si pro sebe Hrůza s takovou sklíčeností, jakou
i ona málokdy zažívala. „Opravdu den hrůzy! Nic horšího už
mě nemohlo potkat!“
Neřekla však ani slovo. S nezměrným úsilím skousla jazyk,
aby z ní nevyšlo hořké bědování, které se jí dralo na rty, protože
si uvědomila, že jako vlastní teta by neměla naříkat nad tím,
že se její chromá neteř vrátila domů úplně uzdravená a jako
členka královské rodiny. „Kdyby mi tu novinu oznamoval ně -
kdo z našich příbuzných,“ hořce si pomyslela Hrůza, „plně by
mé pocity chápal a bědovali bychom spolu, ale paní Chrabrá
je úplně jiná; ta by to nikdy nepochopila.“ A  tak seděla dál
v nehybném tichu.
„Tak pojď, Hrůzo,“ naléhala paní Chrabrá po chvíli
marného čekání na jakýkoli záblesk radosti či zájmu své sousedky,
„pojď ke  mně a  uvidíš tu úžasnou věc na vlastní oči. Pojď
přivítat Milost a  Slávu a  radovat se  spolu s  ostatními přáteli
v mém domě a na chvíli přitom zapomeneš na svůj smutek.“
Nyní Hrůza konečně našla slova. „Děkuji, Chrabrá,“
odvětila, „ale nic mě dnes nedonutí odejít z  domu ani udělat
něco tak bezcitného jako vyhledávat zábavu, zatímco mé
dcery živoří o  chlebu a  vodě a  můj syn chřadne ve  vězení.
A  co se  týče Bázlivé,“ pokračovala, neschopná skrývat dále
svou hořkost a  rozhodně nehodlajíc nazývat dívku novým
jménem, které pro ni vybral Král, „co se  týče Bázlivé – tak
neuctivou a  nevděčnou neteř snad nenajdeš na  celém světě.
Pokud se  rozhodla vrátit se  právě teď, aby měla škodolibou
radost ze  svých příbuzných, je to jen další příklad její otrlé





17
povahy, a  pokud jde o  mě, nehodlám jí k  tomu dát žádnou
příležitost. Vrať se, prosím, na svou oslavu, Chrabrá, a nech
mě tady v útěšné samotě mé bídy.“
Paní Chrabrá si s lítostí uvědomila, že nemá smysl zůstá -
vat tu déle, že s dalším naléháním by jen zesílil odpor a zášť
její přítelkyně. A tak odešla zarmoucená, že ve svém poslání
selhala, i když se, popravdě řečeno, již od začátku obávala, že
nebude úspěšné.
Když Hrůza Bezútěšná konečně ve svém domku osaměla,
začala tu katastrofální novinu rozebírat, a čím více ji
rozebírala, tím horší jí připadala. Jaká krutá rána osudu právě teď
dovolila vrátit se dívence, která – kdyby si vzala Stracha, jak
měla – by teď byla stejně pokořená, ponížená a zoufalá jako její
tchyně a stala by se příhodným obětním beránkem, na něhož
by se  mohly soustředit výčitky celé rodiny. Ale místo toho
přichází obdivuhodně svobodná, bohatě zaopatřená a s novým
čestným jménem. „To je skandál!“ vzlykala Hrůza. „Životní
nespravedlnost! Rána osudu! Největší pohroma ze všeho!“
Seděla tam a hořce přemítala asi půl hodiny, když zaslechla
lehké zaťukání na dveře a s bolestnou hrůzou nevrle vyštěkla:
„Kdo je to?“
„To jsem já, tvoje neteř, tetičko. Můžu dál?“ Dveře
se otevřely a do ponurého pokoje vstoupila Milost a Sláva.
Proti své vůli vzhlédla paní Hrůza Bezútěšná s dychtivou
zvědavostí na dívku, která kdysi byla Bázlivou. Viděla, že to,
co jí paní Chrabrá říkala, je naprostá pravda – že je Bázlivá
úplně proměněná. Byla tak vzpřímená a  kráčela s  takovou
lehkostí a  elegancí, že vypadala vyšší než dřív. A  teď když
její škaredá, zkroucená ústa byla uzdravena a  mohla
nebojácně a  bez rozpaků pohlížet druhým do  tváře, vůbec již





18
nepřipomínala tu dřívější ošklivku. „Ale na druhou stranu,“
pomyslela si Hrůza, „není nijak výjimečná. V davu by se ničím
nelišila, snad kromě toho jejího klidného a šťastného výrazu
ve tváři a kromě těch zářících očí.“
Milost a  Sláva chvíli postála ve  dveřích a  pak, protože jí
teta neřekla jediné slůvko na pozdrav, přikročila tiše k té šedé
shrbené osůbce krčící se v houpacím křesle u kamen, sehnula
se a něžně svou tetu políbila na tvář.
Paní Hrůza sebou škubla, jako by se jí dotkl had, natáhla
ruce a odsunula svou neteř od sebe.
„Není třeba neupřímných důkazů lásky, Bázlivá,“ pravila
chladně. „Já se bez polibku od tebe obejdu.“
Neteř jí věnovala soucitný pohled, ale řekla vlídně: „Chápu,
jak se právě cítíš, milá tetičko. Vím, že jsem vždycky projevovala
málo lásky a ochoty naslouchat tvým přáním. Ale slyšela jsem,
že jsi zažila hodně zlého od doby, kdy jsme se viděly naposledy,
a  bolí mě to za  tebe. Moc ráda bych ti nějak pomohla nebo
s  tebou alespoň sdílela tvou bolest.“ Na chvíli se  odmlčela
a pak plaše dodala: „Od té doby, co jsem odešla, jsem se změ -
nila a  naučila jsem se  milovat. Mám teď nové jméno a  také,
doufám, novou povahu.“
„Už jsem o tom slyšela od paní Chrabré,“ mrazivě odsekla
teta. „Ale já ti rozhodně nebudu říkat jinak než tvým pravým
jménem. Bude to chtít více než jen nové jméno – to tě mohu
ujistit – abych zapomněla, jaká jsi byla předtím. Pro mě budeš
vždycky Bázlivá.“
„To chápu,“ odpověděla Milost a  Sláva, „a přeješ-li si,
můžeš mi říkat starým jménem. Ale,“ usmála se, „Milost je
kratší a jednodušší na výslovnost a přesně vystihuje, jak se mi
dostalo všeho štěstí, pokoje a uzdravení. Drahá tetičko, kéž by





19
se mi podařilo tě přesvědčit, aby ses ve své bolesti, zármutku
a smutku obrátila na toho Jediného, který tak úžasným a po -
divuhodným způsobem pomohl i mně!“
Tváře její tety zrudly hněvem. „Rozumím tomu správně, že
mluvíš o –“ s neochotou vyřkla nenáviděné jméno, „o Pastýři,
Bázlivá?“
„Ano,“ upřímně přiznala neteř.
„Prosím tě – ne – přikazuji ti: už nikdy přede mnou to
jméno nevyslovuj,“ řekla Bezútěšná Hrůza hlasem třesoucím
se  hněvem. „Víš moc dobře, co si všichni myslíme o  tvém
hanebném chování, když jsi tak bezcitně opustila všechny své
příbuzné! Ale víš, co se stalo potom? Víš, že to byl právě ten
– ten tvůj Pastýř –, kdo křivě obvinil mého nebohého syna,
kterého za to zavřeli do vězení? Jednali s mým synem, s mým
jediným synem jako se  sprostým zločincem a  odsoudili ho
na šest měsíců.“
Milost a  Sláva, která sem přišla se  srdcem překypujícím
láskou a soucitem a s touhou pomoci své tetě dostat se z bídy,
již ona sama dobře znala z dřívějška, nevěděla, co na to
odpovědět. Sama si dobře vzpomínala, jak ji Strach mučil, a chápala,
jak velice se asi nějaká nešťastná oběť musela radovat, když ji
Pastýř vysvobodil z jeho spárů, a také že vězení pro něj může
být uzdravující, i když hořká lekce. Ale cítila, že není ta pravá
chvíle, aby toto říkala jeho matce. A  tak opravdu nevěděla,
co říci.
Bylo to pro ni obtížné zejména proto, že její očekávání
od této návštěvy bylo v příkrém kontrastu s tím, jak
se odehrávala. Nahoře na výšinách Království lásky, kde každá myšlenka
byla láska a její družky Radost a Pokoj byly stále s ní, vypadaly
věci úplně jinak! Vzpomínala, jak ještě před nedávnem seděla





20
vedle Krále v královských zahradách a shlíželi spolu dolů do to -
hoto údolí a jak se jí svíralo srdce a bušilo soucitem a touhou
pomoci svým příbuzným. Lásce tehdy nepřipadalo nic příliš
těžké na to, aby je mohla zachránit a vysvobodit ze všeho, co
je mučí a zotročuje.
Ale tady dole, tváří v tvář skutečnosti, jí to připadalo téměř
nepřekonatelně odlišné od jejích představ! Její teta byla
nepřístupně uzavřena do svého neštěstí. Nedokázala myslet na nic
jiného, zajímat se o nic jiného, protože všechny její myšlenky
byly připoutány k jednomu zoufalému bodu. Byla tak daleko
od Království lásky, jako kdyby žila ve světě „venku
v temnotách“ (srov. Mt 25,30), kde neexistuje vůbec žádná láska.
Jak jen může člověk proniknout do jejího vězení,
pomyslela si Milost a Sláva zoufale, a jak může rozbít řetězy, když
si je vězeň ve skutečnosti hýčká a nechce se nechat
vysvobodit? Jak s ní člověk může mluvit o tom jediném Zachránci,
když je přesvědčena, že právě on je příčinou všeho jejího
neštěstí? Ano, cítit silnou touhu pomáhat a zachraňovat tam
nahoře v  nádheře a  světle Království lásky byla jedna věc.
Ale sejít dolů, doprostřed konkrétní skutečnosti – jak to
má provést? Jak se člověk může dotknout srdce zazděného
do  nedobytného vězení a  probudit v  něm alespoň počátek
touhy po osvobození?
Milost a  Sláva vzpomínala na  celý rozhovor tam nahoře
na výšinách a na to, jak se všichni shodli, že právě teď je
nejlepší čas vydat se na  pomoc Bezútěšné Hrůze a  její rodině,
protože v pohromách, které je zastihly, si určitě uvědomí, jak
velice potřebují Pastýřovu pomoc. Vzpomínala na  Králova
slova: „Potřebuji někoho, kdo by za  mě mluvil, protože oni
sami ke mně nepřijdou.“ A na svůj radostný, jásavý výkřik, že





21
se stane jeho ústy. Vzpomínala, jakým tónem jí říkal: „Myslíš,
že tě budou poslouchat, Milosti a Slávo?“ Co mu na to odpo -
věděla? „Řekni mi, co mám říkat, a já budu mluvit za tebe.“
„Ano,“ uvědomila si najednou Milost a Sláva, „to je
odpověď. On mi musí sdělit, co mám říkat. Musí mě učit. Já teď nic
nesvedu. Ale půjdu za ním, všechno mu povím a poprosím ho,
aby mě naučil, jak mám jednat a  jak proniknout do  vězení,
do něhož se uzavřela má teta.“
Pokusila se však ještě naposledy prolomit její odpor. „Milá
tetičko,“ naléhala, „doufám, že mi občas odvolíš, abych
za tebou zašla podívat se, s čím mohu pomoci. A možná mě příště
necháš, abych ti vylíčila, jak jsem byla vysvobozena ze všech
svých strachů a trápení.“
„Díky, Bázlivá,“ suše odvětila teta, „ale nemám zájem. Vím
už předem, co řekneš, a to je to poslední, co bych chtěla slyšet.“
Milost a Sláva si připadala, jako by držela v ruce malinký
oblázek a snažila se jím rozbít nedobytnou pevnost. Povstala
a začala se chystat k odchodu. Objala tetu kolem krku, políbila
ji na netečně chladnou tvář a zašeptala: „Jen mi dovol tě
milovat, tetičko Hrůzo. Dovol mi nějak napravit to, jak málo lásky
jsem ti projevovala dříve. Dovol mi navštívit tebe i sestřenku
Zachmuřenou a pomoci vám, jak to jen půjde.“
Ale jediná odpověď, které se jí dostalo, byla: „Vybrala sis svou
vlastní cestu, Bázlivá, a není to moje cesta. Ale musím tě
upozornit, že i když mě potkalo neštěstí, zatímco na tebe se směje
štěstí, rozhodně si nepřeji, abys mě litovala a starala se o mě. Jsem
sice celá zničená, opuštěná a bez přátel, ale starat se o mě nikdo
nebude. Nemusíš se obtěžovat znovu sem chodit.“
Milost a Sláva opustila domek a cestou smutně
uvažovala, zda se  něco může ještě více odlišovat od  jejích zářivých,





22
láskyplných snů o tom, jak pomáhá svým příbuzným. Na ma -
lou chvilku ji téměř přemohl smutek.
Když však došla do domku, kde žila spolu s Milosrdenstvím,
a spatřila svou přítelkyni a paní Chrabrou, jak radostně
pobíhají sem a tam, aby připravily oslavu, na niž pozvaly samotného
Nejvyššího pastýře, a  při pohledu na Radost a  Pokoj (které
nechala doma, protože si říkala, že kdyby ji při návštěvě
ubohé tety doprovázely její dvě družky, mohlo by to vypadat, že
se předvádí) a po jejich vřelém přivítání cítila balzám na duši.
A  řekla si: „Až příště půjdu navštívit tetičku Hrůzu, vezmu
Radost a Pokoj s sebou.“
Před příchodem prvních hostů zbyla zaneprázdněné paní
Chrabré chvilička právě tak na to, aby si ji vzala stranou
a zašeptala: „Tak jak, drahoušku, jak jsi pořídila a jak tě chudák
Hrůza přijala?“
„Řekla mi, že už za ní nikdy nemám chodit,“ odpověděla
Milost a Sláva smutně, „a bojím se, že to myslela vážně.“
„Ani nevíš, kolikrát řekla přesně to samé mně!“ vesele
zahlaholila paní Chrabrá. „Ale kdybych ji vzala za slovo, hned
by protestovala. Nikdy nehleď na  to, co nebohá Hrůza říká,
drahoušku. Žízní po  lásce, ale neví o  tom. Jen ji prostě dál
miluj. Láska nakonec vždycky zvítězí.“
Paní Chrabrá, jak jistě sami lehce uhodnete, patřila k těm,
kteří byli s Pastýřem na výšinách a nosila ve svém srdci
kvetoucí rostlinku lásky, která ji činila občankou tohoto království.
Najednou zaslechly zvenčí kroky a šťastně se smějící hlasy
a  v  následujícím okamžiku tu již byl sám Pastýř, obklopený
svými přáteli. Vešli dovnitř a oslava začala. Na kamnech
prozpěvovala konvice, hosté vesele mluvili jeden přes  druhého
a radostně se spolu smáli a na Pastýřově klíně spokojeně předla





23
žlutá kočka, zatímco mourovatá si vyskočila na  klín Milosti
a Slávy. Ovčáčtí psi leželi u dveří a vrtěli ocasy a paní Chrabrá
hbitě dolévala další a  další šálky čaje a domek se  proměnil
v  nejradostnější a  nejpříjemnější místo v  celé vesnici – jako
kdyby se dolů do Údolí přenesl malý kousek Království lásky.
„Kéž by tady byla chudák Hrůza,“ povzdychla najednou
paní Chrabrá, a  když pohlédla na  Pastýře sedícího naproti,
viděla, že na ni hledí tak přímým pohledem, jako kdyby četl
a chápal její myšlenky. Paní Chrabrá se pokojně usmála a řekla
si sama pro sebe: „Dopadne to dobře. On si to přeje ještě víc
než my. Možná to bude chvíli trvat, ale nakonec ubohá Hrůza
a její nešťastná rodina jeho lásce neuniknou.“
A tak dál pobíhala okolo, dolévala čaj a obsluhovala hosty
a spolu s Pastýřem rozdávala, i když si to vůbec neuvědomo -
vala, nejvíc pohody a radosti.





24
Když se den schýlil ke konci, zavolal si Pastýř Milost a Slávu
a její dvě společnice a vydali se společně zpátky domů na výšiny.
Celou cestu, zatímco skákali a letěli po horském svahu vzhůru
k vrcholům, které se již koupaly v ohnivě rudé záři červánků,
přemýšlela Milost a Sláva o své návštěvě u tetičky Hrůzy. Říkala
si znovu a znovu, že než se vrátí do údolí, musí si promluvit
s Pastýřem-Králem, položit mu všechny ty složité otázky, které
se  jí honí hlavou, a  dovědět se od  něj, co má říkat a  jak má
své poselství formulovat, aby proniklo i  ponurým vězením,
do něhož se uzavřela její teta.
Protože měli všichni „laní nohy“, ocitli se nahoře mžikem
oka, a  než došli do  Královských zahrad, kde v  té době pře -
bývali, vyjevila mu své přání. Odpověděl, aby byla brzy ráno
připravena vydat se  s  ním na  Horu granátových jablek, kde
spolu celou záležitost proberou.
Milost a Sláva byla plná radostného očekávání. Ještě nikdy
na  Hoře granátových jablek nebyla, ale vždy se  velmi ráda
nechala zavést na  nová místa výšin, odkud viděla
velkolepé pohoří pokaždé z  nové perspektivy. A  časná rána, která
trávila s Pastýřem-Králem, dřív než začala denní práce, byla
Kapitola II
HORA GRANÁTOVÝCH JABLEK
– LÁSKA –
ZÁKON LÁSKY





25
nejšťastnějšími chvílemi jejího života. Často si ji zavolal dlou -
ho před východem slunce a hovořili spolu dvě až tři hodiny
o samotě, než se vydali do práce a setkali se s ostatními.
Následujícího rána, hned jak první ruměnec časného
letního svítání zabarvil vrcholy na protější straně údolí do růžova,
zatímco  jitřenka stále ještě zářila jasně na  obloze, zaslechla
Milost a Sláva, že ji Král volá. Ihned vyskočila a přispěchala
k  němu. Zastavili se  však ještě na  chvilku a  kochali se 
nádherou sněhobílých vrcholů hor, které jako by se  natahovaly
do  bezmračného nebe, aby zachytily první paprsky slunce,
na jehož východ čekaly v tichu téměř se zatajeným dechem.
Jakmile se na protějších horách objevily první paprsky a čistě
bílé svahy zčervenaly ohnivě růžovou, pohlédla Milost a Sláva
Králi do tváře a zvolala: „Má duše čeká na Pána více než stráže
na svítání. Více než stráže na svítání...“ (Žl 130,6).
Vzal ji za  ruku a  již spolu běželi a  skákali po  výšinách
směrem k  Hoře granátových jablek. Po cestě zpívala Milost
a Sláva písničku:
Jako když časně za svítání
zasněžený vrchol hlavu vznese
vzhůru pozdravit slunce ranní,
tak mé srdce touhou pne se
spatřit v tvé tváři
nádhernou záři.
Tak jako hory za rozbřesku
k tobě se vzhůru pozvedám,
šatem v červánkovém lesku
s vděčností se odívám,





26
ke tvé chvále
hořím stále.
A tak spolu se zpěvem skákali, až dorazili na část pohoří,
kterou Milost a  Sláva ještě neznala. V  krásných sadech zde
rostly ovocné stromy všech druhů, ale především mezi nimi
převládaly granátovníky. Milost a Sláva si již víckrát všimla, že
se Král z granátových jablek těší ještě více než z jiných plodů,
a  dnešního rána měla pocit, že pochopila, co je na nich tak
úžasného. Nesly zároveň květy a plody sytě růžové barvy, která
v hloubi květu přecházela až do levandulové; a jejich zářivě zele -
né listy, růžové plody a květy na pozadí tyrkysově modré oblohy
byly tak překrásné, že zatajila dech rozkoší. Granátovníky také
vrhaly chladivý stín, a když oba usedli pod jeden zvlášť velký
strom, bylo to, jako by seděli v malém altánku. Hleděli odtud
na novou část pohoří, vyšší, než dosud kdy viděla.
„Řekni mi, Pane,“ přerušila najednou chvilku ticha, během
níž odpočívala vedle něj, radovala se z jeho přítomnosti a tišila
své srdce i mysl, aby byla připravena mu naslouchat a naučit
se všemu, co jí bude chtít předat. „Řekni mi, proč miluješ
granátovníky víc než ostatní stromy, jak se mi zdá, a proč je jimi
porostlá celá tato hora?“
„Nyní jsme na balzámových horách,“ odvětil Král, „na
pohoří devíti hor, na nichž rostou mé nejvybranější druhy ovoce
a koření. Tyto granátovníky nejlépe vystihují první z devatera
druhů ovoce Ducha, jímž je láska. Jak vidíš, je to stálezelený
strom. Národy žijící na východě věří, že je dobré si pro ochranu
lehnout pod granátovník, protože se k němu žádný zlý duch
neodváží přiblížit. A vyrábí se z něj zdravý a osvěžující nápoj.
Plod je také plný krásných semínek a  říká se, že nejméně






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist