načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Na Freuda já nemám čas, doktore - Miroslav Orel

Na Freuda já nemám čas, doktore

Elektronická kniha: Na Freuda já nemám čas, doktore
Autor:

Cílem knihy je zpřístupnit zajímavou a složitou oblast duševních nemocí, přispět k rozšíření poznání a zmenšení nejasností, které v mnoha ohledech duševní nemoci stále ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  192
+
-
6,4
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 159
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-262-0931-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha seznamuje s nejzajímavějšími nebo nejčastějšími duševními poruchami. Každá duševní nemoc je vždy uvedena ilustrativním příběhem, který názorně demonstruje, jak daná porucha může vypadat, jaké může mít projevy a znaky. Poté následuje čtenářsky přístupný komentář shrnující hlavní znaky dané duševní nemoci a doporučený postup k jejímu řešení. Publikace je určena pro širokou laickou veřejnost se zájmem o psychologii, psychopatologii, psychiatrii a obecně duševní poruchy. Seznámení se světem duševních nemocí populárně-naučnou formou. Psychiatrické výklady vybraných duševních poruch doprovázejí ilustrativní příklady s postavou psychiatra a terapeuta - dr. Portsteina.

Popis nakladatele

Cílem knihy je zpřístupnit zajímavou a složitou oblast duševních nemocí, přispět k rozšíření poznání a zmenšení nejasností, které v mnoha ohledech duševní nemoci stále provázejí. Kniha seznamuje s nejzajímavějšími nebo nejčastějšími duševními poruchami. Každá duševní nemoc je vždy uvedena ilustrativním příběhem, který názorně demonstruje, jak daná porucha může vypadat, jaké může mít projevy a znaky. Poté následuje čtenářsky přístupný komentář shrnující hlavní znaky dané duševní nemoci a doporučený postup k jejímu řešení. Publikace je určena pro širokou laickou veřejnost se zájmem o psychologii, psychopatologii, psychiatrii a obecně duševní poruchy. MUDr. PhDr. Miroslav Orel, PhD. je lékař, psycholog a vysokoškolský pedagog.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Miroslav Orel - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Na Freuda

já nemám

čas, doktore

Miroslav Orel



Na Freuda

já nemám

čas, doktore

Miroslav Orel


Recenzovala Prof. PhDr. Alena Plháková, CSc.

© MUDr. PhDr. Miroslav Orel, 2015

Ilustrace © MUDr. PhDr. Miroslav Orel

© Portál, s. r. o., Praha 2015

ISBN 978-80-262-1231-7


Obsah

Předmluva autora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Místo úvodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

K APITOLA PRVNÍ:

Více než na plný plyn – o mánii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

K APITOLA DRUHÁ:

Temná propast duše – o těžké depresi . . . . . . . . . . . . . . . 20

KAPITOLA TŘETÍ:

Utrpení prázdného místa – o bolesti ztráty . . . . . . . . . . . 28

KAPITOLA ČTVRTÁ:

Tichý zloděj duše – o demenci Alzheimerova typu . . . . . . . 32

K APITOLA PÁTÁ:

V j iné realitě – o paranoidní schizofrenii . . . . . . . . . . . . . 38

KAPITOLA ŠESTÁ:

V m oci alkoholu – o deliriu tremens a závislosti . . . . . . . . 47

KAPITOLA SEDMÁ:

Zavalení děsem – o panické atace . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55

K APITOLA OSMÁ:

Znovu a z novu – o obsedantně-kompulzivní poruše . . . . . . 61

KAPITOLA DEVÁTÁ:

Kaleidoskop barev – o poruchách osobnosti . . . . . . . . . . . 66


KAPITOLA DESÁTÁ:

Otrokyní z vlastní vůle – o sadomasochismu . . . . . . . . . . 83

KAPITOLA JEDENÁCTÁ:

Kde se berou nemoci duše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93

K APITOLA DVANÁCTÁ:

Kdo a j ak vyšetřuje nemocnou duši . . . . . . . . . . . . . . . . 128

KAPITOLA TŘINÁCTÁ:

Léčení nemocné duše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134

Místo závěru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154

Odborné zdroje a literatura k dalšímu studiu. . . . . . . . . . 156


„Procházíme našimi životy, aniž bychom porozuměli

mnoha důležitým věcem tohoto světa.“

(Carl Sagan, z předmluvy knihy S. W. Hawkinga, New York 1987)

Osudem člověka není a priori býti nešťastným.

Lidské štěstí je stav, kterého lze dosáhnout

nezávisle na vnějších okolnostech.

Štěstí totiž klíčí zevnitř – na což ovšem mnozí zapomněli...

(Miroslav Orel, myšlenky při čtení knihy

S. W. Hawkinga, Olomouc 2014)

Psáno s v děčností za osudové setkání,

které obohatilo můj život

a které mne provázelo a provází na mé cestě.


Upozornění

Jednotlivé příběhy jsou koncipovány tak, aby umožnily čtenáři udělat si

co nejjasnější obrázek o podobě určité konkrétní duševní nemoci.Ilustrativní vykreslení příznaků je inspirováno reálnými osobami a skutečnou

podobou příznaků jejich duševních poruch. V jednotlivých konkrétních

případech v praxi však nemusí být příznaky vždy tak jasně a plněvyjádřeny. Cílem je v krátkosti ukázat dané potíže co nejjasněji anejpřesněji. Vykreslená podoba tedy odráží skutečnost a je možná. Zároveň se ale

může se vyskytovat i v jiných odstínech a variantách. Všechna jména, okolnosti a kontext příběhů byly důsledně změněny. Jakákoli podobnost se skutečnými lidmi je tedy čistě náhodná.

Předmluva autora9

Předmluva autora

Kniha, kterou držíte v rukou, je exkurzí přibližující pestrý apodivuhodný svět duševních nemocí. Je to oblast, která přitahuje

i odpuzuje, budí zájem a zvědavost i obavy a strach. Je to téma

nejen zajímavé, ale reálné a každodenní – s duševnímiporuchami se může setkat kdokoli. A troufám si říci, že se opravdu každý

někdy s nějakou formou duševní poruchy setkal nebo ho taková

setkání čekají. Nevyhýbají se totiž nikomu – ani našim čtenářům,

ani jejich blízkým, příbuzným, kolegům či známým.

Styl knihy, který jsme po dohodě s nakladatelstvímzvolili, kombinuje beletristickou a populárně-naučnou formu. Každá

kapitola začíná krátkým příběhem, který ilustruje danoukategorii. Představuje jeden příklad, jednu z možných variant průběhu.

Je však třeba mít na paměti, že stejná duševní porucha nemusí mít

u různých lidí vůbec totožnou podobu. Může se totiž vyskytovat

v různorodých formách s odlišným, příznivějším i méněpříznivým průběhem. Stejnou kopii bychom mohli najít pouze naprosto

výjimečně a mimořádně. Příběhy jsou provázány osobou doktora Portsteina – psychiatra a psychoterapeuta.

Po úvodním příkladu následuje pohled psychiatrie – lékařské

disciplíny, která se nemocemi duše zabývá (samotný pojempochází z ř eckých slov psȳchē – duše a iātreiā – lékařství). Věříme, že se

tak předložené téma stane přístupnější širší obci čtenářů apoodhalí závoj, který může duševní poruchy mnohdy stále halit.

Ambicí knihy není sdělit vše. Vzhledem k rozsáhlosti oboru,

zvolené formě a obsahu i stanovenému rozsahu vybíráme pouze

některé duševní poruchy z celé řady možných.

Někdy „vědět a znát“ znamená „umět léčit“, jindy „pochopit“.

Občas však neumíme ani léčit a nedokážeme ani pochopit. Pak

možná „vědět a znát“ pomůže „přijmout“ a leckdy třeba i„odpustit“. Ostatně přijmout pestrost bytí, která zahrnuje i nemoc,nesouNa Freuda já nemám čas, doktore 10

lad, temno a smrt, smířit se s nezměnitelností danosti a nebát se

měnit, co lze – možná právě to je umění života. Umění, které nám

přinese nejen plnost, ale také moudrost, pokoj a smíření.

Přeji všem čtenářům, abychom si nepřestávali rozšiřovatobzory. Máme totiž tendence uzavírat se do vlastního světa a z něj

vidět a vnímat vše kolem. O mnohé se tak ochuzujeme. Barevné

nejsou jen duhovky našich očí. Naše oči jsou vždy zabarveny také

světlem, které nosíme v sobě. Toto vnitřní světlo promítáme ven

a druhé lidi pak často nevidíme takové, jací doopravdy jsou...

A přeji také, abychom tváří v tvář jakékoli skutečnosti vnímali

své životy jako jedinečný a smysluplný dar – nedokonalý adokonalý zároveň. Dar, ve kterém se neoddělitelně pojí radost a smutek,

světlo a stín, zdraví a nemoc, život a smrt.

S úctou

Miroslav Orel

V Olomouci 5. dubna 2015


Místo úvodu11

Místo úvodu

Krbová římsa byla to první, na co mu tehdy padl zrak.Vzpomínal, jak poprvé vstoupil do toho domu, do téhle místnosti. Usmál

se pro sebe. Už v tom okamžiku před mnoha lety, kdy seotevřely dveře a uviděl tu krbovou římsu, okno jdoucí ven do prostoru

mimo dům, už tehdy věděl, že našel, co hledal. Není zvláštní, jak se

měsíce a roky trápení, zvažování a hledání rozplynou tváří v tvář

jedinému pocitu? Ten pocit tehdy nelhal. Pocity málokdy lžou –

a když už, tak k tomu mají pádný důvod. A ten stojí za toprozkoumat. V t éhle místnosti, s touhle krbovou římsou, ve shodě s prvním

pocitem nakonec strávil bezmála půl století. A probíral se velkým

zástupem pocitů, myšlenek, slov i skutků...

Doktor Portstein nostalgicky pohladil okraj římsy a pod prsty ucítil kapky zaschlého vosku. Sedmiramenný svícen ani svíce zde ale nebyly. Podíval se nad krb. Obdélníky s prázdnými skobami zůstaly stopou po obrazech, které tu visely. Jako stopy ve sněhu, napadlo ho. I ony nesou otisk toho, kdo jimi šel, dokud je neodvane vítr, čas nebo jarní slunce.

Rozhlédl se. Začátky a konce nikdy nejsou bez významu, zazněla mu v hlavě myšlenka a pak se objevila znovu jako ozvěna. Dnes tu byl naposled. Dnes se ocitl u konce jedné éry. Už dávno přijal, že konec je vždy zároveň začátkem. Že život je bezkonečnýmputováním. Hledáním. Cestou ke smyslu...

Vzpomněl si na dávnou návštěvu na zámku, kterým tehdy procházeli. Na pocit, že jejich cesta komnatami nikdy neskončí. Že už navždy budou jedněmi dveřmi vycházet z jedné místnosti, aby stejnými dveřmi vešli do další – možná větší, možná menší, možná bohatší a možná taky prostší. To už bylo ale velmi dávno.

Snad se nezačneš dojímat vlastními vzpomínkami, starý brachu, napomenul se v duchu a uhladil si bílý plnovous.

Před oknem se na malou chvíli zatřepotal drobný ptáček, jak tam dostihl svou okřídlenou svačinu, a zmizel. Starý muž přistoupil pomalými kroky k oknu a zadíval se na zelený trávník venku. Co

Na Freuda já nemám čas, doktore 12

by udělal jinak, kdyby mohl vrátit čas? Komu a čemu by se věnoval

více a jinak? Co by odsunul a co by naopak odsunout nenechal?

Znovu se rozhlédl po prázdném pokoji. Otočil hlavu k místu,

kde roky stávala knihovna. A jako by ji v prázdném prostoru na

chvíli zase uviděl. Jako by znovu viděl dvě mohutná křesla,vysokou lampu nebo masivní pracovní stůl. Jako by opět uslyšel hlasy

těch, kteří tu byli. Jako by viděl jejich oči. Jako by se znovurozezněly jejich příběhy...

Některé příběhy by neměly zemřít, napadlo ho, kdyžodcházel. A ve chvíli, kdy za sebou zavíral dveře, necítil žádnou lítost.

Věděl totiž, že zároveň otevírá jiné. A pocit, kterým se nechal vést,

mu řekl, že jednou někdo otevře stránky knihy, která je zatím jen

v jeho hlavě. Knihy, která nebude ani románem ani učebnicí azároveň bude tak trochu obojím. Knihy, která bude příběhem – koho

vlastně? Nekonečně velké a hluboké, nekonečně rozmanité apestré, nekonečně překvapující a zároveň tajemné lidské duše.

A když pak doma večer toho dne napsal první slova, nemohl

než otisknout do nich starou krbovou římsu pokapanou zaschlým

voskem, stopy obrazů na stěnách, okna do zahrady i drobného

ptáčka, který se před ním na malou chvíli zastavil...

V určité fázi života hledíme jen vpřed. A pak se začneme ohlížet.

Člověk by se ale nikdy neměl ohlížet moc dlouho. A neměl by ani

hledět neustále na obzor – mohl by si něčeho podstatnéhonevšimnout a z akopnout. Kolik lidí však zůstává s pohledem upřeným

zpátky nebo příliš dopředu. Přitom jediný čas, který máme ve své

moci, je právě teď a tady... Kde to slyšel? Nebo to někde četl? Kdysi

by si nejspíš vzpomněl. Dnes už to nevěděl.

Co ale věděl – a o čem byl přesvědčen – bylo to, že každý člověk

má ve světě své místo, svoji roli, svůj význam a jedinečný smysl.

A jen tehdy, když je naplníme, když jsme opravdu sami sebou,

můžeme být opravdu šťastni. Kolik lidí na to zapomnělo? Osudem

člověka a priori není být nešťastným. Mnoha lidem je třeba pomoci

najít to, co ztratili (nebo na to zapomněli) – své místo, pochopení

smyslu své existence, své limity, nebo naopak nevyužitémožnosti a p otenciál. Viděl mnoho lidí, kteří navzdory všem negativním

Místo úvodu13

okolnostem byli šťastni. A viděl i ty, kteří navzdory všempozitivním okolnostem byli hluboce nešťastni... Pochopil, že lidské štěstí

je vnitřní stav, kterého je možné do sáhnout nezávisle na vnějších

okolnostech. Na což ovšem mnozí zapomněli...

Na co všechno zapomněl on sám? Na čem příliš lpěl a coneopodstatněně opustil? Za čím se honil a co si nechal vzít? Bylo toho

nepochybně dost. Stejně jako toho, co dostal a co měl. Připadal si

najednou velmi bohatý – ne penězi, i když jich neměl nedostatek

– celým svým životem. Je s podivem, kolik lidí pláče nebo sevzteká nad tím, co nemá, aniž by opravdu viděli, co mají přímo před

sebou. Kolikrát máme to pravé právě na dosah! Kolik toho čeká

hned před našima očima a rukama. Možná je to, jako kdyžhledáme brýle, které máme na hlavě...

Kdysi (ale to už je opravdu hodně dávno, byl tehdy mladý

student, který se začal seznamovat s teoriemi vysvětlujícími lidské

bytí a hlubiny duše) často přemýšlel o podobnosti a rozdílnosti lidí,

o jejich osudech a příbězích. Napadlo ho tehdy (což mu v té době

přišlo skoro geniální, jak už to tak s myšlenkami mládí bývá), že

lidé nejsou vůbec nepodobni zástupcům ptačí říše – někteří jsou

plaší a jiní nebojácní. Jsou dravci i kořistí. Někteří žijí ve velkých

společenstvích a jiní v malých skupinkách či osaměle. Někteří

vytvářejí pevné páry na celý život a jiní se spáří s kýmkoli. Někteří

neopouštějí jedno jediné místo nebo se na něj pravidelně vracejí,

jiní jsou tuláky bez domova. Jsou druhy, které budují a rozšiřují

hnízda, další, které si staví každoročně nová a konečně jiné, které

se stavbou žádného hnízda neobtěžují. Někteří se dojemně starají

o ptáčata a krmí je, jiní je nechávají tak – nebo je dokonce dají do

jiného hnízda, ať se místo nich stará někdo jiný. Někteří jsou velmi

nenápadní a tiší a jiní okázale pestří a halasní. Jsou ptáci, kteří

se drží při zemi a někteří dokonce zcela pozbyli schopnosti létat.

A další, kteří tráví většinu života vysoko na nebi zavěšeni na svých

křídlech a vzdušných proudech. Pro některé je náročné přeletět

ze stromu na strom a jiní urazí stovky a tisíce kilometrů. Někteří

rychle stoupají a střemhlav se vrhají dolů, jiní v letu kopírují terén

a do výšky se nikdy nepouští. A jsou i tací, kteří se vydávají do


Na Freuda já nemám čas, doktore 14

hlubin jeskyní nebo vod... A co mu tehdy přišlo asi nejfantastičtější,

bylo to, s jakou samozřejmostí přijímá každý z nich to, kým je – albatros se nepokouší prožít život v hustém lese a sýkorka netouží přeletět zasněžené vrcholky hor. Jsou sami sebou. Jsou právě tím, kým byli zrozeni. Na místě, které jim bylo určeno... Nepochybují o svém určení, ale naplňují ho. Nechtějí být nikým jiným, ale jsou naplno sami sebou a naplňují tak své předurčení.

Neminul on sám své určení? Vyletěl tak vysoko a doletěl tak

daleko, jak ho jeho křídla mohla unést? Možná, že i pochybnost

patří k osudu člověka, napadlo ho. A třeba se člověk jako živá bytost

opravdu nikdy nepřestane ptát, hledat, pochybovat, nalézat aztrácet, snažit se a konat, mýlit.... Možná, že i to součástí smysluplné

existence lidského druhu... Jednou se to snad dozví.

A jak tak seděl nad prvními řádky knihy, kterou začal psát, cítil

a vnímal v sobě hluboký mír. Cítil a vnímal, že i on je nedílnou

součástí světa. Že i on zde má své nezaměnitelné, byť dočasné

místo. Že nic nebylo náhodou. Že vše bylo a je tak, jak být mělo.

Jak být má...

Více než na plný plyn – o mánii15

KAPITOLA PRVNÍ:

Více než na plný plyn – o mánii

Mladý muž ve sportovní košili si chytil hlavu do dlaní a schoulil

se v hlubokém křesle.

Vydržel tak možná dvě, možná tři vteřiny a prudce vyskočil.

„Ne, tohle já nedám, doktore. Prostě nedám, rozumíte?“

Lékař sedící naproti lehce přikývl.

„Prostě a jasně, ejns – cvaj – draj, to je němčina, ale to je vám asi jasný, pač jste určitě studovanej, na tu se teď taky podívám – kolik kdo umí jazyků, tolikrát žije – nebo tak nějak to bylo,“ řekl jedním dechem, vytáhl z knihovny knihu a hned ji odložil a vzápětípokračoval. „Vlastně teď mám spoustu plánů a ty myšlenky a nápady! Vono to přichází úplně samo, to byste nevěřil – co to tady máte, to je pravý?“ vzal do ruky malou egyptskou sošku na polici, „no to těžko, to byste musel vykrást muzeum nebo vás tak dobře platěj?“ odložil sošku na stůl, „já si musím zacvičit – nevadí vám,“ pronášeluprostřed dřepů, „že se vůbec nehejbáte? Můžu vám dát skvělej návod na sérii, právě jsem ho vymyslel, to bude fakt dost hustý! Bomba!“

„Tohohle týpka tady tuhle neznám,“ ukázal směrem k podobizně

C. G. Junga na stěně, „ale ten vedle, to je Freud, ne? Sigi – nebo tak

nějak. Na Freuda já nemám čas, doktore! Von se se vším strašně

crcmá. Ani na ten film, co dávali v kině, jsem neměl nerva.Pochopte to konečně, mám toho teď spoustu! Všechno to zachytit – chytit

– hohó – dejte mi honem papír! V hlavě mi zní symfonie – to hned

musím napsat – Bejtoven hadra – to vám říkám – dostanete lístky

do první árie,“ otočil popsaný list na stole a nakreslil na něj změť

čar a koleček, „dobrý, mám to! To dám,“ pokýval hlavou a usmál

se spokojeně.

„Tak kde jsme to? Jo – s Freudem na mě nechoďte. Taklenějaký patáky na rozjezd, co? Něco vostřejšího pro strejdu příhodu

byste neměl? Já vám teď mám potenci jako bejk. Hele, je pravda,

že doktoři šukaj se sestrama? To bych mohl jít taky studovat! Kde


Na Freuda já nemám čas, doktore 16

se to přihlašuje? Nemáte tu přihlášku? Ať to neprotahujem – no

nic, tak fajn jsme pokecali a teď bych teda – ty vole, to jsou pravý

krystaly? To teda čumím!“ přiskočil k polici, na které vedle knih

stála drúza ametystových krystalů.

„Hele, dám vám svoje hodinky,“ odepnul je, „já je teďnepotřebuju – mám čas v hlavě, vy je prodáte, nakoupíte šutráky a budete

v cajku – tady je teda hic – vám není hic?“ řekl opět jedním dechem

a vzápětí si svlékl košili. „Víte, hadry nás vlastně děsněvomezujou. A s paní taky. Nespím už pár dní a vůbec mi to nevadí, právě

naopak – cejtím se báječně, jako fénix, co právě vstal z popela –

miserére kantáre!“

Lehl si na záda na zem, roztáhl ruce a na malou chvilku zavřel

oči. „Já vám cejtím takový napojení – jakože na vesmír – neslyšíte

taky, jak to všechno kolem šustí? Jakoby někde ve stěnách!“vyskočil a p oslouchal. Vzápětí klekl na všechny čtyři. „Taky jsem mohl

bejt vlk,“ vycenil zuby, „jakože v minulým životě – a taky možná

mám z minula někde malý vlčata – kurva já bych šukal, kde tu máte

nějaký baby, doktore...“

***

To, že naše nálada není stále stejná, ale mění se, je zcela běžné. Mít

dobrou náladu je jistě zcela v pořádku a dokonce chtěné a žádoucí.

Být občas rozladěný nebo smutný je sice nechtěné, ale také je to

v normě. Neadekvátně a chorobně zvýšená nebo snížená nálada už

v pořádku není a stává se problémem. Náš první příběh ilustruje

nezdravé vystupňování nálady směrem nahoru, které senazývá m ánie. Spolu s depresí (chorobný pokles nálady) představuje

mánie jednu z opravdu závažných duševních poruch.

Člověk v mánii je aktivní a zrychlený, jakoby měl výkonnastavený na 120 %. Jeho projev je zpravidla nápadný, hlasitý,živelný, výstřední, plný euforie. Energie z člověka jen čiší. Mápřehršel myšlenek a nápadů, ale nedokáže je dokončit či zrealizovat,

jak rychle přechází k dalším a dalším. V řadě případů jevýsledné chování zcela zmatené a chaotické. Některé myšlenky mohou


Více než na plný plyn – o mánii17

překročit hranici bludného přesvědčení a stanou se nejenneadekvátními, chorobnými, ale i nevyvratitelnými (takovým bludem

může být například přesvědčení o vládnutí mimořádnými silami

a schopnostmi, o kontaktech s významnými osobami a bytostmi

apod.).

Zvyšuje se sebevědomí a pocit potence a schopností – reálný

odhad se však stává nekritickým. Hrozí tak tragická nehodovost

– dovedete si představit člověka, který má pocit, že všezvládne, všechno dokáže a má obrovsky „roztočený vnitřní motor“ své aktivace, třeba za volantem auta? Hrozí rovněž nadužíváníalkoholu, experimenty s drogami, promiskuita spojená často srozvracením vztahů.

Mánie „žene“ člověka do neuvážených nákupů, investic nebo

nepřiměřeného rozdávání peněz a majetku. Za jak dlouho je

možné rozházet celoživotní úspory? Pro člověka v mánii to může

být otázka velmi krátkého času. Mánii tak provází nejen ohrožení

zdraví a života (sebe i okolí), ale také finanční a materiální škody,

ostuda a poškození dobrého jména a pověsti. Člověk přitom není

schopen své kroky korigovat a usměrnit.

V typickém případě je mánie spojena s extrémně dobrounáladou. Nicméně existuje také forma spojená s náladou zlostnou (mluvíme o rezonantní mánii) nebo s chorobnou podezřívavostí

a vztahovačností (v podobě paranoidní mánie). Zajímavou formou je mánie inventorní, kterou charakterizuje zejménavymýšlení a p rezentace obrovského množství vynálezů, objevů, návrhy

reforem a změn. Většina z nich vychází z chorobného základu –

nicméně i člověk s inventorní mánií může někdy přinéstskutečný a h odnotný objev (počet nereálných a bezcenných „objevů“ je

však vždy mnohonásobně převyšující). V religiózní formědominují různé náboženské obsahy.

Pokud byste za den spali pouze hodinu dvě, dlouho tonevydržíte a d alší den vás přemůže únava. Člověk v mánii však ani při tak krátkém spánku únavu necítí a je rozjetý „více než na plný plyn“. Na Freuda já nemám čas, doktore 18 Mánie se může rozvinout poměrně rychle (někdy i během několika hodin). Abychom ji mohli diagnostikovat, musí trvat řádově dny. Pokud jsou však projevy natolik výrazné, že o mánii není pochyb, samozřejmě není nutné čekat a je třeba jednat.

Běžně člověka napadne, že manická aktivace může vést až

k totálnímu vyčerpání. Jelikož jsou ale projevy nápadné,zpravidla dříve, než k němu dojde, zasáhne někdo z okolí: V mánii je

nutné jednat a v prvé řadě nechat člověka převézt na psychiatrii

a hospitalizovat ho na uzavřeném oddělení. S tím však dotyčný

mnohdy vůbec nebude souhlasit. V mánii je však splněnazákonná podmínka, která povoluje nedobrovolnou hospitalizaci. Ta je

možná v případě ohrožení sebe nebo okolí – v mánii je člověk

potenciálně i reálně nebezpečný sobě i okolí a nedovedeadekvátně posoudit a ovládat svůj stav. Hospitalizaci tedy musímezajistit vždy. Protože takové snahy příbuzných nebo jiných lidí bývají

však tváří v tvář rozjeté mánii často nedostatečné, pak je na místě

zavolat rychlou záchrannou službu. Při nedobrovolnéhospitalizaci musí být do 24 hodin informován příslušný soud. Ten vnásledujících dnech vyšle svého zástupce, aby prošetřil, zda byloopravdu postupováno v souladu se zákonem a ve prospěch dotyčného.

Jelikož mánie patří k závažným duševním poruchám, májednoznačně přednost biologická léčba. Nejprve je třeba chemickou

cestou stabilizovat mozek. Léky, které se při léčbě mániepoužívají, patří do kategorie antipsychotik a stabilizátorů nálady (s jejich

stručnou charakteristikou seznamujeme v kapitole o léčběduševních poruch). Tváří v tvář rozjeté mánii neudělámepsychologickými ani alternativními prostředky při sebevětší snaze opravdu nic.

Mánie se může vyskytnout ojediněle a může se takéopakovat. Mnohdy se střídá s depresí – pak mluvíme omaniodepresivní poruše nebo také o bipolární poruše (z latinské číslovky bis – dvakrát a slova polus – pól). Průběh si můžeme znázornit jednoduchým schématem, ze kterého bude snad patrné, co je ještě v normě a co už je porucha.

Více než na plný plyn – o mánii19

Obr. 1: Mánie, deprese a běžné kolísání nálady

V k ontextu mánie musíme zmínit stav, který je „slabší verzí

mánie“ – označuje se jako hypománie (z řeckého hypo – dole,

pod, níže, pod něčím). Neadekvátně zvýšená nálada je i zde, člověk

je šťastný, činorodý, aktivní, společenský, hovorný, nabuzený, ale

je schopen sebekorekce a usměrnění. Pokud vás napadne, proč je

třeba tento stav označovat jako poruchu, vězte, že hranicepřechodu k m ánii je velmi tenká – proto i hypománii musíme věnovat

pozornost.

nad běžným kolísáním nálady

BĚŽNÉ

KOLÍSÁNÍ

NÁLADY

pod běžným kolísáním nálady

MÁNIE

DEPRESE


Na Freuda já nemám čas, doktore 20

KAPITOLA DRUHÁ:

Temná propast duše – o těžké depresi

Zřídka používané dveře se zavřely a odkudsi shora se na jehorameno snesl obláček prachu. Otočil klíčem v zámku a chvilkuposlouchal.

Ticho.

Postavil krátký žebřík tak, aby se dostal k malému okénku na

střeše.

Kdyby ho někdo viděl, mohl by mít dojem, že jeho pohyby jsou

jaksi automatické. Když tu byl před pár dny a ještě předtím, byly

pro něj mnohem namáhavější. Se ztrátou psychických sil se často

pojí i ztráta sil fyzických. U něho to platilo ukázkově. Nemohl,

nechtěl a vlastně ani nebyl schopen pořádně jíst a jeho tělo už

dávno čerpalo ze svých nevelkých zásob. Kdo ho znal dříve, viděl

by na první pohled, jak se jeho mužné tělo svraštilo do jakéhosi

věchýtku, když ztratilo nejen podkožní tuk, ale i svalovou hmotu.

Dnes ho ale popoháněla jiná síla – vidina řešení. Dokonce senasnídal – nebo se spíše pokusil dát si snídani.

Když vylezl po třech příčlích žebříku, mohl už dosáhnout na

střešní okénko. Pomalu ho otevřel a překlopil na střechu. Kolem

něho zavanul proud zatuchlého vzduchu z půdy a smísil se se

svěžím vzduchem venku. Nevšímal si toho. Nevšímal si aniholuba, kterého probudil a který se instinktivně vznesl, aby se dostal

do bezpečí.

Pomalu se vysoukal úzkým otvorem a ztěžka se napřímil.Střecha nebyla příliš příkrá a dalo se po ní docela dobře chodit. Těžko

říct, proč za sebou zaklopil okénko. Možná, aby měl pocitsoukromí? Možná aby nenapršelo na půdu, až přijde déšť? Možná bez

nějakého zvláštního důvodu?

Prázdným pohledem přelétl červené střechy domů a vzdálenou

kostelní věž. Před půl rokem by se možná pokochal nevšedním

pohledem shůry. Možná by poseděl opřený o komín a pozoroval

Temná propast duše – o těžké depresi21

město, které měl tolik rád. Možná by někoho pozval, aby spolu

s ním viděl střechy a domy očima ptáků. Před půl rokem by to

možná udělal. Ale dnes ne. Ani před pár dny ne. To se namáhavě

vyškrábal na střechu, aby se přesvědčil, že je to možné, že mu nic

nebude bránit uskutečnit své řešení. Jediné řešení, které pro něj

bylo řešením. Jediná cesta, kterou si uměl představit jako cestu.

V mysli se tehdy vynořila věta, kterou nejspíš kdysi slyšel, že každá

cesta začíná jedním jediným, prvním krokem. Pro něj byl ten jeden

krok zároveň posledním. Byl krokem a cestou zároveň...

Dnes nad tím ale nepřemýšlel. Vlastně nepřemýšlel nad ničím.

Jediné, na co se upnul, bylo ukončit své trápení. A kdyby bylschoen radosti, možná by ji prožil. Radost z toho, že přišel na to, co

s tím. Co s bezmeznou pustinou a temnotou, kterou prožíval – jak

dlouho vlastně? Týdny? Měsíce? Světelné roky? Jako by se propadal

do temné propasti a nemohl ani pořádně došlápnout. Měl dojem,

že nemůže ani dýchat. Že si nezaslouží, aby dýchal, aby žil. Cítil,

že jej zavaluje nesmírná vina a tíha. Beznaděj a smutek kolem něj

stoupaly jako temný dým a prostupovaly vším. Byly tady v noci,

ráno, přes den... Neopouštěly ho ani na jedinou chvíli. Už dávno se

začal stranit lidí. Už dávno ztratil víru, že se může něco změnit. Měl

pocit, že nemůže dál. Že nejde žít. Že nemá smysl žít. Ba dokonce,

že si nezaslouží žít. Že musí umřít – že chce umřít. Tato myšlenka

mu přinesla první úlevu po nekonečně dlouhém čase trýzně. Jako

by se s touto myšlenkou objevilo světlo – řešení, které ho dostane

z bahna, ve kterém uvízl a které ho pomalu stravovalo a dusilo. Pak

začal přemýšlet, jak své řešení uskutečnit. Už nevěděl, kolik variant

ho napadlo, ale zůstal u té, která se mu zdála opravdu jeho cestou...

Pomalými kroky se posouval k okraji střechy. Neviděl ulici pod

sebou a nemyslel na to, co bude s jeho tělem, až se o šest pater níž

roztříští o chodník. Chtěl jen zemřít. Nemyslel na to, jestli po ulici

zrovna někdo půjde – v tuto hodinu venku rozhodně nikdonechodí. Chtěl jen zemřít. Myslel jen na to, že stačí jeden krok a bude

vysvobozen.

Říká se, že bezprostředně před smrtí se člověku promítne celý

jeho život jako zrychlený film. Když ale stál na okraji střechy,

Na Freuda já nemám čas, doktore 22

nepromítlo se mu nic... Jak prosté může být řešení. Jak konečný

může být jediný krok. Krok, který je zároveň cestou a cestuotevírá i z avírá současně...

Druhý den ráno...

„Četl jste dnes noviny?“ zeptala se sestra, když položila na stůl

karty objednaných pacientů.

„Ne, ještě ne,“ odpověděl doktor Portstein a vzhlédl odplánovacího diáře. Dnes bude mít perný den. „Něco důležitého?“

„Vy nic nevíte?“ zakroutila nevěřícně hlavou. „Jsou toho plné noviny. Vyšetřují vraždu, co se stala včera! Dvě ulice odtud! Jde z toho hrůza! Nevědí, jestli jsou za tím teroristé nebo kdo. Zřídili ho ale strašným způsobem a pak ho nechali na ulici! Člověk aby měl strach vyjít ven!“

„Nemyslíte, že to taky mohli nafouknout, aby prodali víc výtisků, Magdo? Neznáte novináře?“ vzhlédl k ní zpod brýlí. „Teroristi? Tady?“

„Vy taky všecko zlehčujete. Každopádně jsem už volalamanželovi, aby pro mě odpoledne přijel. Taky byste si měl dávat pozor! Čekárna je plná, mám zavolat prvního?“

„Dejte mi minutku, Magdo, dám vám vědět.“

„Rozumím,“ odpověděla a neslyšně za sebou zavřela dveře.

Měl rád Magdu, její spolehlivost a preciznost. Klapalo jim to – profesně i lidsky. Byla na sto procent loajální, diskrétní aprofesionální. A p řitom zůstávala člověkem. Nebála se říci svůj názor, ale uměla – jako třeba před okamžikem – bez jediného dotazu udělat, oč ji požádal.

Ať se stalo cokoli, pro některé dnešní pacienty to může být podstatné. Otevřel internet a projel nejčerstvější zprávy. Ipsychiatr se ve své praxi setká se smrtí. Smrt vždy zasáhne větší okruh lidí než jen toho, koho se bezprostředně dotkla. Je ale obrovský rozdíl, jestli člověk umírá a odchází v důsledku přirozeného běhu života

nebo smrt přeruší život, který ještě mohl a měl běžet dál. V prvním

případě je na místě udělat vše pro přijetí a smíření. Ve druhém je


Temná propast duše – o těžké depresi23

potřeba udělat vše, abychom žádné přijetí a smíření řešitnemuseli – aby člověk žil dál. Někdy to znamená akutní operaci, někdy

vynucenou hospitalizaci. Nebo něco jiného. Cokoli jiného, copomůže zachránit lidský život.

Riziko je třeba zvažovat vždy, ale – jak říkával svýmstudentům a m ladým lékařům – deset nadbytečných zásahů zopatrnosti a ne jistoty je lepší, než jeden průšvih... Něco podobného mu

řekl primář na jeho první službě, kterou po nástupu do praxe

měl: „Nehrajte si na zbytečného hrdinu. Když si nebudete čímkoli

jist, prostě nechte pacienta v nemocnici a ráno se uvidí – každou

nadbytečnou hospitalizaci je možno ukončit. Ani jednupromarněnou šanci však nevrátíte.“

Postupně se naučil rozlišovat. Ale důkladné zvažování rizik

neodsouval nikdy. Některé příležitosti a šance se sice opakují, ale

mnoho z nich přijde opravdu jen jednou. Platí to pro medicínu, ale

dost možná i jinde. Určitě i jinde.

„Magdo,“ zmáčkl tlačítko na telefonu, „prosím, pozvěte pana

Kurku.“

***

Výše uvedený příběh s tragickým zakončením je reálný.Takový průběh (a žel také konec) může těžká deprese mít. Proto

by každý člověk měl být obeznámen s projevy tohotozávažného duševního onemocnění – zásah z okolí totiž může nejednou

doslova zachránit život.

Depresivní nálada je vleklé emoční rozpoložení. Jejímcharakteristickým rysem je chorobný pesimismus a neodklonitelný

smutek. Krátkodobý pokles nálady a rozladění ještě nenídeprese – ta totiž trvá řádově týdny až měsíce. Neschopnost prožívat

radost (anhedonie) je běžným koloritem depresivního ladění.

Doprovodem je ztráta motivace, zpomalení výkonnosti a tempa

myšlení, úbytek psychických i fyzických sil. Depresivnímyšlenky, které doprovázejí smutnou náladu, mají tendenci serozšiřovat. Jsou plné bezvýchodnosti. Mohou překročit hranicibludnébr />

Na Freuda já nemám čas, doktore 24

ho myšlení – stanou se pak nevývratnými a mají vliv na jednání.

Příkladem depresivního bludu mohou být neopodstatněná vina,

nezdůvodnitelná méněcennost, přesvědčení o vlastní bezcennosti

nebo špatnosti. Člověk v těžké depresi si málokdy řekne o pomoc sám – pocity neřešitelnosti, bezvýchodnosti, marnosti a přímo neexistence pomoci jsou součástí jeho černých myšlenek.

V depresi má člověk tendenci izolovat se od druhých a stahovat

se do ústraní. Postupně zanedbává také své zájmy i běžnéčinnosti, později včetně péče o sebe – nemá energii ani na běžnou úpravu

svého zevnějšku. (Dokonale upravená a nalíčená žena snalakovanými nehty nebo hladce oholený, učesaný a adekvátně upravený

muž mohou mít řadu psychických potíží, těžké deprese se u nich

ale velmi pravděpodobně bát nemusíme.)

V typickém případě se deprese pomalu zhoršuje. Potížebývají většinou nejhorší ráno, ale mají tendenci přetrvávat celý den.

Běžné jsou poruchy spánku. Ztráta chuti k jídlu je vesměsprovázena výrazným poklesem tělesné váhy. Méně často se objevujípřípady charakteristické spíše zvýšenou konzumací jídla a vzestupem

tělesné hmotnosti. Deprese je často patrná také na sevřeném

držení těla a staženém obličeji. Snížená je mimika tváře i tělesné pohyby. Smutek může být doprovázen pláčem, ale slzy také mohou „vyschnout“, takže pak už ani nejde plakat.

Součástí deprese může být rovněž řada pestrých tělesných

příznaků, které se projevují objevením nebo zhoršením potíží

v jakémkoli tělesném systému (od bolestí hlavy a zad poporuchy trávení nebo srdečního rytmu). U části depresí bývajítělesné příznaky dokonce tak výrazné, že úplně „překryjí“primární poruchu nálady a „maskují“ depresi. Hovoříme pak odepresi maskované nebo také larvované. Nesmíme na ni zapomínat

nikdy, zejména pak v dětském a seniorském věku, kde se tato

forma objevuje častěji, než bychom předpokládali.

V současné době se deprese celosvětově člení podle své hloubky

a závažnosti příznaků na tři stupně – lehkou, středně těžkou



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist