načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Na čem mi záleží - Jan Heller

Na čem mi záleží

Elektronická kniha: Na čem mi záleží
Autor: Jan Heller

Publikace sestavená z přepisů rozhlasových rozhovorů, v nichž se přední biblista a religionista zamýšlel nad starozákonními texty a snažil se přiblížit jejich poselství dnešnímu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  148
+
-
4,9
bo za nákup

hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3% 95%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2009
Počet stran: 313
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: rozhlasové rozhovory o biblických textech vedl s autorem Petr Vaďura
Skupina třídění: Bible. Biblistika
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Vyšehrad, 2009
ISBN: 978-80-702-1962-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Publikace sestavená z přepisů rozhlasových rozhovorů, v nichž se přední biblista a religionista zamýšlel nad starozákonními texty a snažil se přiblížit jejich poselství dnešnímu člověku. Rozhovory shromážděné v prvních dvou částech publikace (Ranní slova a Ostatní rozhovory nad biblí) jsou uvedeny starozákonním úryvkem, následně objasňuje Heller smysl biblického textu, význam vybraných biblických události a postav. Další část knihy přináší obecněji zaměřené úvahy nad společenskými a především biblickými tématy (ochrana životního prostředí, vznik Bible, význam biblického poselství v současném světě, postava Ježíšovy matky Marie, problematika biblických překladů ad.). Navazuje na knihu Znamení odkazující k nebi z roku 2007.

Popis nakladatele

3. svazek úspěšné edice, v které jsou zaznamenány biblické rozhovory Petra Vaďury a jeho hostů na rozhlasových vlnách. Vedle přepisu pořadů zabývajících se starozákonními knihami, perikopami a různými biblickými postavami zde čtenáři naleznou i citované vyznání Jana Hellera Na čem mi záleží, které dalo svazku jméno. Knihu navíc doplňuje jeden text nerozhlasový – je jím přepis besedy Jana Hellera se studenty různých vysokých škol o víře a vztahu k Písmu, který vznikl na vysokoškolské koleji v Praze v roce 2003.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Heller - další tituly autora:
Jak orat s čertem -- Kázání Jak orat s čertem
 (e-book)
Znamení odkazující k nebi Znamení odkazující k nebi
 (e-book)
Podvečerní děkování Podvečerní děkování
 (e-book)
Starověká náboženství -- Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu Starověká náboženství
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Rozhovory

nad BIBLÍ



Jan Heller

Na čem

mi záleží

Vyšehrad

Rozhlasové

rozhovory

o biblických

textech

vedl s autorem

Petr Vaďura



© Petr Vaďura, 2009

ISBN978-80-7021-962-1

Tato kniha vychází

s laskavým souhlasem

rozhlasových stanic

www.nabozenstvi.com


Knihu věnuji Augustině Vernerové a Květě Plichtové –

dvěma přítelkyním a věrným posluchačkám,

které pořady Jana Hellera milovaly a čerpaly z nich duchovní posilu.

Petr Vaďura



Obsah

Ranní slova

Klatí a požehnaní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

Elijáš a vdova ze Sarepty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

Zlomení lidské pýchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28

Zákoníci a zrod radosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35

Intimní vztah s Bohem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40

Pastýř . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

Zápas s temnými silami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52

Hospodinův triumf . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58

Působení Ducha svatého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65

Boží moudrost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70

Falešná cesta náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75

S Mesiášem přijde změna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

Spása . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89

Hospodinův služebník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95

Oběť za nás . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101

Davidovský král . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .108

Podobenství o stromu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114

Nevěra a odpadnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .120

Odhalení Božího srdce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .126

Potěšení odsouzených . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132

Prvotní církev . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138

Ostatní rozhovory nad biblí

Lotovy dcery . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147

Dína . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150

Rachab . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154

Elijáš v Sareptě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163

Elijáš na Karmelu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174

Elijáš na Chorébu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185

Zacharjáš 1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .192

Zacharjáš 2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .204

9


Biblická témata

Ochrana životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213

Je Starý zákon krutý? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217

O bibli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221

O kořenech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .227

Maria . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233

Dary a dárky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .243

Jak vznikla bible . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .245

Duše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 257

Kralický a ekumenický překlad bible . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .263

Různé

Jak číst bibli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277

Jak se nebrat příliš vážně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .299

Na čem mi záleží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .304

Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 315

10


Ranní slova



Klatí apožehnaní Exodus 17,8–16

Tu přitáhl Amálek, aby v Refídimu bojoval s Izraelem. Mojžíš rozkázal

Jozuovi: „Vyber nám muže a vyjdi do boje proti Amálekovi. Já se zítra

postavím na vrchol pahorku s Hospodinovou holí v ruce.“ Jozue učinil,

jak mu Mojžíš rozkázal, a dal se s Amálekem do boje. Mojžíš, Áron

a Chúr vystoupili na vrchol pahorku. Dokud Mojžíš držel ruku nahoře,

vítězil Izrael, když ruku spustil, vítězil Amálek. Když Mojžíšovi umdlé

valy ruce, vzali kámen a podložili jej pod Mojžíše, aby se na něj posadil.

Áron a Chúr, každý z jedné strany, mu podpírali ruce, takže vytrval

s rukama nahoře až do západu slunce. I porazil Jozue Amáleka a jeho

lid ostřím meče.

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Zapiš na památku do knihy a předej Jozu

ovi, že zcela vymažu zpod nebes památku na Amáleka.“ I vybudoval

Mojžíš oltář a pojmenoval jej: „Hospodin je má korouhev.“ Řekl totiž:

„Je vztažena ruka nad Hospodinovým trůnem. Hospodin vyhlašuje boj

proti Amálekovi do posledního pokolení.“ „Je mezi námi Hospodin nebo není?“ Těmito pochybovačnými slovy končí předchozí perikopa knihy Exodus, na kterou navazuje scéna líčící boj Izraelců s Amálekem. Pane profesore, ve své knize Obtížné oddíly knih Mojžíšových jste napsal, že tento boj je modelovým příběhem, ovšem o jeho kontextu jste se moc nezmínil. Je důležité, že tak závažný boj navazuje na scénu velkého reptání Izraele?

Jistě, je to důležité aměl jsem to zdůraznit. Nerozvedl jsem to

proto, že jsem se nechal vtáhnout do problémů vylíčených vtextu samém. Zkontextu vyprávění se ale skutečně dozvídáme, že když člověk začne pochybovat areptat, uprostraní tím místo silám, nad kterými se nedá vítězit jinak, leč požehnáním. V závěru vyprávění říká Hospodin Mojžíšovi: „Zapiš na památku do knihy a předej Jozuovi, že zcela vymažu zpod nebes památku na Amáleka.“To přece není obvyklý závěr biblického příběhu.

13


Svědčí však odůležitosti celého vyprávění. Navíc je zřejmé, že se jedná o příběh velice starý, který ještě předpokládá jakoby zhmotnělé náboženské představy. Máte na mysli skutečnost, že Izrael vítězí, má-li Mojžíš zvednuté ruce?

Ano. Mojžíš musí žehnat, neboť zjeho žehnajících rukou prýští vnitřní duchovní síla, která dodává izraelskému vojsku převahu. Možná proto s ev závěru mluví i o Boží ruc e: I vybudoval Mojžíš oltář a pojmenoval jej: „Hospodin je má korouhev.“ Řekl totiž: „Je vztažena ruka nad Hospodinovým trůnem.“

Síla Mojžíšových žehnajících rukou je zde jakoby zkoncentrována do znamení ruky. To známe i z mimobiblické historie: Římané měli ve vojsku na tyčích znamení, podle něhož se jmenoval ipříslušný útvar Manipulus (manus je ruka). Nositel žerdi, na níž toto znamení bylo připevněno, jím dával pokyn, jakým směrem se má útočit. Jednalo se tedy oznamení signalizační. Zde si podobně můžeme ruku Hospodinovu představit jako ruku na žerdi, která zpřítomňuje Boží žehnající sílu. Všichni, kdo přijdou před Hospodinův oltář, uněj prožívají (vlastně mohou, či spíše měli by prožívat) něco podobného tomu, co prožíval Izrael pod žehnajícíma rukama Mojžíšovýma. Možná si vzpomenete na miniatury biblických obrázků, na kterých ční z oblaků ruka. Je to Hospodinova ruka, která tím, že žehná, zachraňuje. V hebrejštině se používá slova ruka k vyjádření moci. Řekneme-li tedy, že jsme v Božích rukou, nemyslíme tím, že by Hospodin měl ruce, říkáme tím ale, že všecko zlo je pod Boží mocí. Vtéto staré době, oníž dnes přemýšlíme, se toto ujištění Izraeli zjevuje skrze žehnající ruce Mojžíšovy. „Hospodin vyhlašuje boj proti Amálekovi do posledního pokolení.“ N ení to příliš tvrdý soud? Jak j emožné, ž ej eprávě t ento národ poznamenaný natolik, že musí být úplně vyhlazen?

Při hledání odpovědí na tyto závažné otázky musíme zjistit, kdo to vlastně Amálek je. Začněme od historie: všecky literární

RANNÍ SLOVA14


zmínky na celém světě jsou ohlasem Starého zákona. Jinými slovy: ve Starém Orientě není jediný doklad ohistorické existenci Amáleka mimo bibli. U ostatních národů tyto doklady máme?

Jistě – oChetitech, Aramejcích či Kenaancích máme celou literaturu. Vbibli je samozřejmě zmíněno iněkolik kmenů, které byly tak ojedinělé amálo významné, že je prameny také nezmiňují. To nás ovšem vzhledem k jejich bezvýznamnosti ani nepřekvapuje. Amál ek s evšak v bibli vyskytuj epoměrně často, čili j ej jako b ezvýznamný kmen označit nemůžeme.

Nemůžeme, to je pravda. Musíme si ovšem dát dobrý pozor, abychom nepodlehli pokušení ztotožnit jej snadno arychle snějakou známou historicko-etnickou veličinou. Amálekovský je totiž někdo především proto, že má amálekovskou víru aamálekovský životní postoj, přestože je původem třeba Kenaanec nebo Chetejec. To už je pak jedno. Amálek je totiž – řeknu to ostře – konfese. Co znamená jeho jméno?

To není náhodné jméno. Pozůstává ze čtyř souhlásek, přestože hebrejština má kořeny slov nebo lexémy složené ze tří souhlásek. Ty čtyři souhlásky jsou: a(vhebrejštině souhláska ajin),m,l,k.Co to znamená? Že se nejedná ojméno hebrejského původu. Podrobněji jsem se touto problematikou zabýval ve svém Slovníku biblických jmen, takže rozluštění zde pouze naznačím. Jméno Amálek můžeme totiž rozložit na dvě části, znichž první – „Amal“ – znamená nesnáze či obtíže. Pak by jméno Amálek označovalo kmen, který dělá obtíže. Ale ani to náslovné písmeno ajin,ani to koncové písmeno qov nemůže být druhotné, protože to jsou souhlásky, které nejsou v hebrejštině nikdy příponami nebo předponami (nejsou to morfémy). Druhotné by snad mohlo díky disimilaci být písmeno l („lamed“). To znamená, že kořen, který tu pak nacházíme, je emek. Toto slovo známe – je to běžný výraz označující údolí, úžlabinu nebo hlubinu. Na několika místech vbibli je tak nazváno údolí, které nemá se zeměpisem moc společného. Je to KLATÍ A POŽEHNANÍ 15 jakýsi zářez do nitra země, snad až do podsvětí, odkud pak může vylézt ipodsvětní příšera – Amálek. Jak takovým bytostem říkat? Hlubináři? To je příliš slušné. Podsvětníci? To zase není hezké. Ať je ale nazveme jakkoli, jméno Amálek vždy páchne. Všude, kde se sním vPísmu setkáváme, Amálek Izraeli škodí, ato pouze proto, že Izrael je Izraelem. Objevuje se tehdy, když Izraelci podléhají pokušením, pochybují a jsou nevěrní. Čteme o nich proto třeba vknize Soudců, která líčí neradostné poměry vdobě předkrálovské. Nejzávažnějším příběhem, který bible v souvislosti s Amálekem vypráví, je příhoda se Saulem z 15. kapitoly První knihy Samuelovy. Tenkrát měl Saul za úkol Amáleka porazit a úplně jej zničit.

Ano, ale ne zpomsty nebo vhněvu. Bible totiž některé skutečnosti označuje specifickým hebrejským termínem cherem, který označuje, že něco propadlo cele abezezbytku Bohu. Ekum enický př eklad bibl eoznačuj etyto věci či lidi jako klaté.

Ano. Tento termín se používá u všeho, co patří Hospodinu, např. prvotiny. Prvorozené zvíře, prvotina úrody, to vše je Hospodinovo. Bohu se odevzdávala iprvorozená mláďata zvířat, která se nesměla obětovat (třeba osel). Ztakového zvířete se nesměla vylít krev, proto se mu zlomil vaz, atím se Bohu odevzdalo. Klaté bylo ale také např. Jericho, které jako prvotina zaslíbené země muselo být odevzdáno Bohu. Klaté tudíž bylo vše, co zJericha pocházelo. Jiným modelovým nositelem klatby byl právě Amálek. Král Saul měl zničit celý národ včetně dobytka. Jenomže on to neudělal a nechal naživu vedle dobytka i krále Agaga. S tímto jmén em s es etkávám ev bibli častěji – tř eba zavilý n epřít el Židů z knihy Ester byl Agagovec.

A vzpomeňte na Góga a Magóga z knihy Ezechiele proroka az20.kapitoly Apokalypsy – to je totéž jméno, takže ještě ve Zjevení Janově se objevuje připomínka Amáleka voznačení posledního eschatologického nepřítele. Co vlastně vyvedl Saul? Chce obětovat to, co měl jako klaté odevzdat Hospodinu. Jenomže zde

RANNÍ SLOVA16


se jednalo – obrazně řečeno – ovšechny možné pověry, čarování, pohanské kulty a zákeřnou nenávist. To vše mělo být ale na základě Hospodinových instrukcí odloženo a zničeno. A Saul to chce obětovat! To se přece nesmí – když je něco klaté, nemohu to dovléci na oltář Hospodinu. Proto byla Saulova výmluva, že chtěl Amálekův dobytek obětovat, hroznou urážkou Boží. Není divu, že ho Samuel velmi hrubě okřikl: „Mlč!“ Mohu to tedy říci tak, že Amálek není národ, nýbrž modelový postoj, za kterým stojí zosobněné zlo?

Ano, stále se vrací a vládne nad ním eschatologický nepřítel – Antikrist. Pučí všude tam, kde se člověk otevírá mocnostem přicházejícím z hlubin. Nad nimi nelze zvítězit silou zbraní, ale jedině mocí požehnání. Inám je určen boj proti Amálekovi – nejen proti tomu venku, ale i proti tomu uvnitř nás. Všechna amálekovština, která vnás bublá, musí být vykořeněna. Při tom máme ale jednu velkou jistotu: žehnající Hospodinova ruka je nad námi. Pane profesore, používáte slova žehnat, žehnající. Co vlastně znamenají?

Žehnat je totéž co dobrořečit. Latina má pro to obojí jeden výraz: benedicere. Bene je dobře a dicere znamená „říkat dobře“. Žehnat tedy znamená druhému přát, aby mu bylo dobře, ataké toto dobro přivolávat apůsobit. Původní význam slovesa žehnat (hebrejsky barak)znamená vybavit životní silou, ato (vtěchto starých vrstvách) jak fyzickou, tak duchovní. Když někomu (třeba Abrahamovi) Pán Bůh požehná, znamená to pro něj dostatek úrody, dobytka a – potomstva. To ovšem právě u Abrahama nepřicházelo, proto byl celý jeho život zápasem o to, aby Boží požehnání bylo úplné – tedy i na dětech. To naopak splnil Hospodin Jákobovi, kterému požehnal ina potomstvu, takže se mu narodilo dvanáct synů. Už staří Izraelci ale věděli, že všecko vnější musí být zakotveno vnitřně. Ztracený azavržený tedy nemusí být ani chudák, kterému chybí jak děti, tak majetek. „Raduj se neplodná, budeš mít synů víc, než ta, která plodí,“ povzbuzuje prorok. Proč? Protože se bude jednat o duchovní syny. Nejzávažnější v životě je tedy KLATÍ A POŽEHNANÍ 17 rozmnožení vnitřních duchovních sil. Určitě je krásné, když někomu Pán Bůh požehná, on má zdravé děti, pěknou rodinu apráci, která ho těší auživí. Když však má ktomu ještě vsrdci víru, pokoj, naději a lásku, pak teprve může říci, že získal od Pána Boha to pravé. Zajímavé je, že hebrejské slůvko beráká(požehnání) souvisí snázvem pro koleno. Jako by nám samotný jazyk chtěl naznačit, že požehnání lze přijímat v podstatě jen na kolenou (myslím to teď hluboce vnitřně), ne když jsme rozmáchlí. Pane profesore, v některých biblických textech se můžeme dočíst, ž ečlověk ž ehná Hospodinu. Jak to lz esladit s tím, co zd e říkáte?

Ano, to tam skutečně stojí, máte pravdu. Vysvětlení nalezneme, zamyslíme-li se nad dobou, v níž podobné texty vznikaly. Mimo Hospodina byla i v Izraeli uctívána řada bohů. Aby tito bohové měli dost sil abyli schopni rozmnožit život, snažili se je jejich ctitelé vybavit potřebnou silou. Jak? Oběťmi. Skrze dým obětí, který je jakoby jejich destilací, přecházela síla zabitých zvířat do oněch bohů, takže oni ji pak svým ctitelům mohli vracet ve svém požehnání. Žehnat bohu znamenalo tedy dotyčného bůžka vyzbrojovat silou. Izrael má však Boha, který nepotřebuje, aby mu člověk cokoliv dodával. Takový Bůh znamená konec vší magie. Dobrořečit a žehnat Bohu znamená tedy pouze otevřít se všem jeho darům, děkovat za ně a přijímat je. Jinými slovy to znamená vstupovat s ním do těsného vztahu, ve kterém se mu odevzdávám, zatímco on mne vybavuje vším, co nazýváme požehnáním. Jestliže je požehnání schopnost vstupovat do osobního a opravdového vztahu s Hospodinem, proč musel v boji s Amálekem držet Mojžíš ruce nahoře? Zní to až pohádkově: když měl ruce nahoře, Izraelci vítězili, jakmile mu poklesly, začali prohrávat.

Ovšem nezapomeňte, že tenkrát všecka ta gesta (zvednuté ruce, pokleknutí na kolena a tak dále) byla náhražkou slov. Jednalo se tedy o tehdy srozumitelný způsob komunikace. Teprve druhotně došlo k tomu, že tento nástroj komunikace začal být chápán magicky. Dám vám příklad: dva lidé obětují beránka

RANNÍ SLOVA18


vchrámě. Jeden znich řekne: „Podívej se, Pane Bože, já jsem si tě

předplatil, takže ty teď musíš být ke mně přívětivý, protože jsem ti

dal tohle všimné.“ Přístup druhého člověka je ale úplně opačný:

„Pane Bože, děkuji ti za všecko, co jsem dostal. Atak jako ti tady

odevzdávám ovečku, stejně ti odevzdávám své srdce.“ Uprvního

se jedná o zjevnou manipulaci, která je základem magie. Ten

druhý nijak nekalkuluje aodevzdává prostřednictvím oběti sebe.

Ne tedy úkon sám – oběť, zdvižené či sepjaté ruce, pokleknutí či

cokoli jiného – nýbrž přístup k tomuto úkonu vytváří jeho hod

notu. V Novém zákoně Pán Ježíš přeci několikrát zdůrazňuje, že

záleží na tom, s jakým úmyslem náboženské úkony děláme. Ne

chceme se jejich prostřednictvím zmocňovat těch sil, které jsou

Boží? Nechceme se tlačit na Boží místo? Vzpomeňte na hadova

slova z Genesis 3: „Budete jako bohové...“ Anebo se naopak Pánu

odevzdáváme tím, že sami vstupujeme do oběti, anavenek to vy

jadřujeme pokleknutím či zdviženýma rukama? Vstupováním do

oběti myslím samozřejmě – abude to znít trošku katolicky, ale já

to stejně řeknu – na eucharistii. Řeknu to zkratkou (vzatou zLu

kášova evangelia): dva učedníci po Kristově popravě smutně pu

tují do Emauz. Připojí se k nim Ježíš, ale oni ho nepoznají. Pro

zřou až ve chvíli, kdy jim láme chléb. Proč? Poněvadž takto lámal

chléb při své poslední večeři, kdy mluvil o lámání svého těla.

Asnad ivtuto chvíli vEmauzích ti dva poznali, že se jim Ježíš izde

vtomto chlebu dává celý. Pokud se Pánu Bohu tím, sčím kněmu

přicházíme, vnitřně celí odevzdáváme, nejsme vmagii. Jestliže ho

ale chceme mít za to na šňůrce, pomocí níž si ho budeme přitaho

vat podle svého, pak je to zlé.

Když si představuji Mojžíšovo gesto zvednutých rukou, nemohu

n emysl et na J ežíš ena kříži. Tam mu však nikdo ruc en edrž el; ty

ruce byly přibity ke dřevu kříže, aby mohl být Amálek jednou

provždy poražen.

Ano, to jste krásně spojil dohromady – a platí to. Ukřižovaný

vosobních mukách rozpíná náruč všem, kteří se kněmu obracejí.

Ranníslovo21. 10. 2007, Českýrozhlas3– Vltava

KLATÍ A POŽEHNANÍ 19


Elijáš avdova ze Sarepty První kniha Královská 17,8–16

I stalo se k němu slovo Hospodinovo: Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Si

dónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřo

vala potravou. Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města,

a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: „Naber mi prosím tro

chu vody do nádoby, abych se napil.“ Když ji šla nabrat, zavolal na ni:

„Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba.“ Řekla: „Jakože živ je Hos

podin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky

a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit

pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.“ Elijáš jí řekl: „Neboj se. Jdi

audělej, co jsi řekla. Jen mi ztoho nejdřív připrav malý podpopelný chléb

a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto

praví Hospodin, Bůh Izraele: ,Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi

nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.‘“ Šla a udělala, jak Elijáš

řekl, aměla co jíst po mnoho dní ona ion ijejí dům. Mouka ve džbánu ne

ubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil

skrze Elijáše. Kdo byl prorok Elijáš?

Elijáš je možná nejvýznamnější ze starozákonních předpísem

ných proroků. Vbibli jsou proroci, po kterých jsou pojmenovány knihy (Jeremjáš, Izajáš, Ezechiel. Amos adalší), nicméně my známe řadu proroků zJudska iseverního Izraele ze staršího období, od kterých se žádné přímé texty nedochovaly. Známe však vyprávění ojejich skutcích. Nejvýznamnější znich je právě Elijáš. Ato neříkám jen tak podle svého odhadu – vzpomeňte na scénu, která se vevangeliích označuje názvem Proměnění na hoře. Tam se Ježíšovi ukázal Mojžíš jako představitel zákona aElijáš jako představitel proroků. Co znamená slovo prorok?

Slůvko prorok (hebrejsky nábí) má akadské pozadí a mohli

bychom ho možná ne zcela přesně přeložit slovem mluvčí. Podobnou funkci měli proroci imimo Izrael. Proroka jako toho, kdo 20 vyřizuje jinak nejasnou vůli boží, měli ve svém náboženství i Řekové. Titulem profet byli např. označeni také kněží, kteří naslouchali nesrozumitelným výkřikům Pýthie adělali znich jakési srozumitelné věštby dodávané žadatelům. Kdo byl al eprorok v Izra eli?

Mezi izraelským apohanským prorokem je jeden velký rozdíl: upohanů jsou iniciativní lidé, kteří se na něco ptají aněco chtějí po bozích vědět. Uizraelského proroka (apro Elijáše to platí dvojnásob) je oproti tomu iniciativa zcela na straně Boží. Proto přichází Elijáš nejen neobjednán, ale i nevítán. To se týká jak krále Achaba, kterého rozzuří, když mu předpoví sucho, tak vdovy vSareptě, která vůbec není potěšena tím, že ji žádá ojídlo. O Elijášovi Tišbejském se dovídáme, že pocházel z přistěhovalců gileádských. Co to znamená?

Gileád je oblast severně od Zajordání. Toto jméno je zvláštní. Jeho význam je dán dvěma slovy, znichž je sestaveno: gal je buďto okruh, nebo kupa kamení; étje svědek. Snad to jméno označovalo kupu kamení, ukteré Lábán sJákobem uzavřeli smlouvu. Vkaždém případě to jméno samo tradici smlouvy připomíná, což je významné právě vIzraeli, který se svým pokukováním po Baalovi stává Hospodinu nevěrným. Jméno Tišbí může označovat místo, odkud Elijáš přicházel, ale současně se v něm ukrývá i termín označující přistěhovalce (hebrejsky tošab).Přistěhovalec je někdo, kdo nepochází zIzraele avIzraeli pouze užívá určité ochrany. Je proto možné, ikdyž to nemůžeme říci úplně jistě, že Elijáš je přistěhovalec pocházející ze severního Zajordání. Navzdory tomu se ho Hospodin ujal takovým způsobem, až zahanboval mnohé nevěrné Izraelce. Je zde jakoby protiklad: krále Achaba, který má svým kralováním zobrazovat Boží vůli apřitom je to modlář, aElijáše, který ač byl cizinec, Boží vůli vyplnil a byl ji schopen nést. Proč Hospodin Elijáše po vyhlášení soudu nad severním Izraelem posílá do ciziny, do Sidonu? ELIJÁŠ A VDOVA ZE SAREPTY 21

Protože jej asi chce chránit. Elijáš vynesl kletbu, kterou bylo možno (podle tehdejších představ) odvolat jedině tak, že chytili toho, kdo ji vyřkl, apřiměli jej, aby ji odvolal. Kletbu bylo možno zrušit také zabitím toho, kdo ji pronesl. Pak tato kletba jakoby už dál neplatila. Bylo tedy zřejmé, že se Achab pokusí Elijáše zabít. Aby bylo všem jasné, že kletba stále platí, musel tedy prorok zůstat naživu, byť v cizině. Hospodin mu proto nejprve obstarává úkryt upotoka Kerít, což je někde poblíž Jordánu, akdyž potom potok vyschl, posílá ho do exilu vSareptě. Je to trochu paradoxní, protože Sarepta bylo jedno z měst ve Fénicii, odkud pocházela největší Elijášova protivnice, královna Jezábel. Když ho tedy Hospodin poslal do Sarepty, jako by ho poslal pod svícen, kde bude největší tma. Sarepta, pravda, nepatřila knejvýznamnějším fénickým centrům, důležitější byly Týrus a Sidon, ovšem leccos o ní prozrazuje její název. Jméno Sarepta znamená barvírna. Jak známo, Fénicie byla proslavená barvením rudých nachových látek aSarepta byla zřejmě jedním zcenter tohoto exkluzivního podnikání. Jaké bylo ve Fénicii náboženství – souviselo nějak s izraelským?

Zajisté. Vpodstatě se jedná ojeden systém, kterému někdy říkáme starokenaanský nebo kananejský. Byl rozšířen v oblasti od severního Ugaritu až do země Izrael. Podstatou tohoto systému je uctívání vegetativního božstva, které na podzim v době dešťů dává déšť. Hlavní bůh se v tomto systému jmenuje v různých oblastech různě. Jeho nejběžnější jméno je Baal, ale například v některých fénických městech byl uctíván jako Adonis, zatímco v královských městech byl uctíván jako Melkart. Mel- souvisí s označením pro krále (melech), kart je fénicky město. Doslovně tedy toto jméno znamená „král města“. Stejné božstvo můžeme najít třeba ive starověkém Kartágu. Jenomže v našem vyprávění žádný z těch bohů nefunguje, protože sucho, které předpověděl Elijáš v Izraeli, zasáhlo i Sidon.

Ano, a to je právě velmi důležité. Oni totiž očekávali déšť – atedy iživot – odněkud, odkud prostě nepřichází. Nejsme ale imy

RANNÍ SLOVA22


stejní? Nečekáme imy na ten vnitřní oživující déšť někde, kde se ho dočkat nemůžeme? Jak často spoléháme na falešné zdroje vláhy tak dlouho, až docela vyprahneme? Tady však Elijáš říká: „Ten déšť přijde, až dá Hospodin.“ Na scéně s eobj evuj evdova, kt erou doslova nastrčil Elijášovi do cesty Hospodin. Vdova ve starověku patřila k nejohroženějším lidem, natož vdova s dítětem a v době hladomoru.

Zajisté. Vdova je dokonce v celém Písmu, zvláště v některých statích Starého zákona, uváděna jako příklad osoby, které chybí plná občanská práva. Ta měl ve starém Orientě adokonce ivIzraeli v rámci tehdy převládajícího patriarchálního systému pouze svobodný muž. Neměl je otrok, neměla je žena a neměly je děti. Žena byla buďto pod ochranou otce, nebo pod ochranou manžela, případně pod ochranou svého nejstaršího syna. Pokud ale byla sama či s nedospělými dětmi, byla vydána napospas křivdám– vzpomeňme na Noemi aRút. Proto se často Izraelci, když se jim zdá, že je Hospodin daleko nebo že umřel, připodobňují k vdově, která už jenom oplakává všecko, co ztratila. Vdova se v našem vyprávění objevuje na scéně ve chvíli, kdy sucho a hlad jasně dokazují, že Baal nefunguje. Ají to začíná být zřejmé, proto bude také později hotova přísahat ne při Baalovi, ale při Hospodinu. Kontakt Hospodinova vyznavač es pohankou byl něčím n epř edstavitelným, natož když od ní přijímá jídlo a přístřeší. Je v tom tedy záměr?

Ano, a není to jediný případ zachycený v Písmu. Máme např. krásné obdoby vNovém zákoně: Ježíš žádá ovodu Samaritánku, dokáže mluvit ajednat se syrofénickou ženou. Označení Syroféničanka bylo něco jako civilní pojmenování. Nábožensky to však byla kenaanka. Přesto se obrací v prosbě o uzdravení své dcery kJežíši, ukterého také nakonec nalezne milost. Sám Ježíš do pohanských končin vstupoval, snad jakoby v předjímce toho, jak budou vysláni vstříc pohanům jeho apoštolové. ELIJÁŠ A VDOVA ZE SAREPTY 23 Elijáš tedy nebyl v zajetí předsudků a byl připraven dělat vše, co po něm Hospodin bud echtít.

Na rozdíl třeba od Jonáše, který takto připraven nebyl. Já vtom zase vidím jakoby signál pro nás. Mně se totiž zdá, že misie, při níž chytáme lidi za límec asnažíme se snimi cloumat, je většinou málo účinná. Bývají výjimky, ale já přesto vidím náš úkol hlavně vtom, abychom si všímali těch, kdo jsou vnouzi, abychom do jejich nouze vnitřně sestupovali a byli jim příkladem toho, že ani vtéto nouzi nejsou sami, protože (řečeno novozákonní terminologií) Kristus Pán prochází každou nouzí snimi. Ve Starém zákoně je Hospodin, pochopitelně, ztělesněn prorokem. Navzdory tomu, ž enáš příběh zní skoro pohádkově, má v sobě veliký náboj. Dokonce tak veliký, že když ho svým nepřátelům připomněl sám Ježíš v Novém Zákoně, nesmírně je to rozlítilo. Co je tedy jádrem celé té události, která se nám zde podává?

Mohlo by se říci, že je to oběť, ačkoli se tam toto slůvko vůbec nevyskytuje. Obětuje se žena – vždyť ona sama nemá co jíst aElijáš jí přesto říká: „Připrav nejdřív maličký chléb pro mne a pak teprve pro sebe a svého syna.“Aona to jde udělat! Láska je tam, kde druhému dávám přednost před sebou. Aplatí to jak pro lásku kBohu, tak pro lásku kbližnímu. Milujícímu Boha je důležitější dělat to, co se líbí Pánu Bohu, než to, co se líbí jemu samému. Milujícímu bližního je důležitější právě ten bližní se svým trápením. Křesťansky pověděno, takový člověk stojí – ať už to ví nebo ne – vnitřně a skrytě po boku Pána Ježíše Krista. Vdova rozpoznala, že její náboženství k ničemu není a že vede jen k smrti. A právě v tom okamžiku, kdy přijala tohle vyznání, jako by překročila ze strany kenaanské, ve které dosud byla zaklíněna, kElijášovi akHospodinu. Nápadné j eto př ed evším v eslov ech: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh...“To j epř ec evyznání!

A nejen to, je to formule přísahy. V kenaanských liturgických textech máme doloženo, že lidé přísahali slovy: „Živ je Baal!“ Bylo to míněno tak, že Baal konečně utekl ze zajetí boha smrti Móta,

RANNÍ SLOVA24


aproto zase začíná padat deštíček avrací se život. „Živ jest Baal!“ byl centrální liturgický výkřik při Baalových oslavách na začátku doby dešťů, tedy v době, kdy tyto hlavní oslavy probíhaly. Když tedy vdova řekne: „Živ jest Hospodin,“ znamená to, že udělala veliký krok směrem kHospodinu. Mějme imy na paměti, že Hospodin je živ a to právě tehdy, kdy kolem nás a dokonce i v nás je dosud mrtvo. Jakmile však poslechneme jeho výzvu klásce, začne náhle znás ido nás prýštit nekonečná láska. Pane profesore, zázrak se zde odehrál kolem mouky a oleje. Proč to bylazrovnamoukaazrovnaolej?

Možná že zde chce Písmo naznačit symboliku. U mouky je symbolika jasná: souvisí sobilím, těstem achlebem. Na konci této řady je vNovém zákoně chléb Večeře Páně. Olej byl ve staré době především nástrojem pomazávání. Pomazáni byli králové ikněží a ojediněle dokonce i proroci, když byli uváděni do úřadu. Olej označuje poznamenání a úkol. Při plnění tohoto úkolu pak jde hlavně olásku, ve které se otevírám tomu druhému tak, že mě to může stát málem iživot. Příběh zachycuj eprincip, kt erý s ezdá být pro Hospodina příznačný: navzdory tomu, ž ej eněco bráno z určitého množství, zásoba se netenčí. To asi není náhoda, že?

Ne, to skutečně je paradigma. Jinde ve Starém zákoně máme vylíčeno, jak donesli Elíšovi ječné chleby, kterých navzdory tomu, že je rozdával, neubývalo, takže vystačily pro mnohé. Včem to je? Voblasti materiální platí, že pokud se my lidé, ačkoli jsme hltavci, umíme ve chvíli opravdové nouze rozdělit stím málem, co máme, s druhými, přežijeme všichni. Ale ještě v hlubším smyslu – a do toho musíme dostoupit – jde oto, že lásky přibývá, čím víc ji rozdáváme. Ovšem pozor, nejedná se o pohádku Hrnečku vař, ve které by byl laciný návod k lenošení a nicnedělání. Vždy to stojí velké úsilí a je to boj se sebou samým. Nakonec je ale sám dárce obdarován: díky vdovinu postoji se skrze ni může projevit Boží láska, načež ona sama jakoby přestává být vdovou astává se ženou natolik užitečnou, že jejíma rukama prochází život. ELIJÁŠ A VDOVA ZE SAREPTY 25 Ježíš připomíná tento příběh jako modelový příklad víry. A takovou víru neměl v Izraeli nikdo jiný. Stejně tak připomíná i syrského vojevůdceNaamána. V čem alevlastně tato víra spočívala?

Možná tato žena rozpoznala, že systém, vněmž byla dřív uvězněna, vede kesmrti. Naamán to rozpoznal také. Většina lidí kolem nás to však nerozpoznává, a proto se trápí: hladem, zoufalstvím, pocity méněcennosti, všelijakou neschopností a tak dále. Ale ta žena poznala, že konec je blízko. Akdyž člověk přizná, ba přijme svou konečnost, začnou se sním mnohdy dít veliké věci. Tato žena to – stejně jako Naamán – přijala. Vidíme to zjejích slov: „Najíme se a zemřeme.“ Pokusím-li se opět tento princip najít i v Novém zákoně, mohu si povšimnout slov apoštola Pavla otom, jak je potřebí, aby starý věk a starý člověk v nás umřel, a tím dal prostor tomu novému. Mohu ale připomenout islova Pána Ježíše zJanova evangelia: „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ Tato žena (stejně jako Naamán) jakoby prochází smrtí v duchovním slova smyslu. Jenom díky této zkušenosti však mohou být proudy lásky náhle otevřeny. Pro židovské vůdce, kteří Ježíši naslouchali, bylo ale nepřijatelné, že by žena cizinka, pohanka, měla být hodnocena výše nežli Izraelita. Jejich ideologie to prostě nepřipouštěla.

Zajisté. Ale právě vtom je tato žena příkladem všech, kteří přijdou ze všech stran abudou se – jak to obrazně říká prorok – ptát na Sijón. Je to však třeba přeci jen vyvážit, protože jak vdíle stvoření, tak v duchovním životě, jsou vždy dvě stránky. Tou první je oddělování: Pán Bůh odděluje tmu od světla, moře od souše atak dál. Jako by inám tím bylo řečeno, že musíme svůj život nejprve vnitřně strukturovat. Stím souvisí ioddělení Božího lidu od pohanů, které tak leželo na srdci židovským náboženským autoritám Ježíšovy doby anakonec iapoštolu Pavlovi vNovém zákoně, který také vybízí křesťany, aby se od tohoto zlého světa oddělili. Boží lid však dělá po celá staletí tu ohavnost, že zpozice tohoto vnitřního odřeknutí zlého začne lidi soudit. Ono to ale má fungovat přesně opačně: odřeknutí zlého nám má pomoci rozevřít náruč a při

RANNÍ SLOVA26


jmout do ní všechny žíznivé, hladovějící avposledku všechny ty, kteří vědí, že se řítí ke smrti. A to je druhá stránka Božího díla. Stále musím myslet na Krista na kříži, který je pravým ztělesněním tohoto přijímajícího postoje (a to se teď skutečně nesnažím vykládat text snadno arychle na Pána Ježíše, přestože cítím, jak mi Kristem voní.) Snad proto Ježíš tento příběh farizeům a zákoníkům připomíná...

Aoni se nad ním pohoršili... Ale pozor: ti pohoršení farizeové azákoníci, to nejsou ti druzí, ale to je pohoršená část nás samých, která si chtěla přijít na své ahledala jakýkoli stupínek, zekterého bychom mohli na ty druhé hledět alespoň trošičku spatra. Ty dvě výše zmíněné stránky Božího díla jsou vylíčeny už ve Starém zákoně. Když se vracel lid zbabylonského zajetí, museli vněm být lidé, kteří pracovali na oddělení Izraele od ostatních národů – byli to Ezdráš a Nehemjáš. Zároveň však bylo třeba v Izraeli slyšet zvěst, sníž přichází kniha Jonáš: „Vyjděte vstříc pohanům!“ A jak j etomu dn es? Kt erý přístup bychom měli mít v církvi n ejvíc na zřeteli – oddělení a jasné vymezení věřících od nevěřících, nebo spíš tu otevřenou náruč pro všechny hledající a bolavé?

Dnes je stále zřejmější, jak jsou hranice mezi věřícími anevěřícími relativní. Vždy totiž znovu záleží na tom, jak kdo k Bohu přichází a s kým – s Kristem, nebo se sebou? Formální hlediska (příslušnost k církvi, náboženské úkony či slovník) jsou zde ale zcela jistě až na posledním místě. Mám-li odpovědět na vaši otázku, pak spíše ta otevřená náruč. A v tom je pak největší útěcha – pro všechny, ale nejvíc pro ty, kteří hladoví ažízní stejně jako ona syrofénická žena. Ranníslovo12. 11. 2006, Českýrozhlas3–Vltava ELIJÁŠ A VDOVA ZE SAREPTY 27 Zlomení lidské pýchy 2. Královská 5,1–14

Naamán, velitel vojska aramejského krále, byl u svého pána ve veliké

vážnosti aoblibě, protože skrze něho dal Hospodin Aramejcům vítězství.

Tento muž, udatný bohatýr, byl postižen malomocenstvím. Jednou vyra

zily z Aramu hordy a zajaly v izraelské zemi malé děvčátko. To sloužilo

Naamánově ženě. Řeklo své paní: „Kdyby se můj pán dostal k proroku,

který je v Samaří, ten by ho jistě malomocenství zbavil.“ Naamán to šel

oznámit svému pánu: „Tak a tak mluvilo to děvče z izraelské země.“ Ara

mejský král řekl: „Vyprav se tam a já pošlu izraelskému králi dopis.“

I šel. Vzal s sebou deset talentů stříbra a šest tisíc šekelů zlata a desatery

sváteční šaty. Izraelskému králi přinesl dopis: „Jakmile ti dojde tento

dopis, s nímž jsem ti poslal svého služebníka Naamána, zbav ho malo

mocenství.“ Když izraelský král dopis přečetl, roztrhl své roucho a řekl:

„Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život, že ke mně posílá ně

koho, abych ho zbavil malomocenství? Jen uvažte a pohleďte, že hledá

proti mně záminku!“

Když Elíša, muž Boží, uslyšel, že izraelský král roztrhl své roucho, vzká

zal králi: „Proč jsi roztrhl své roucho? Jen ať přijde ke mně. Pozná, že je

v Izraeli prorok.“ Naamán tedy přijel se svými koni a s vozem a zastavil

u vchodu do Elíšova domu. Elíša mu po poslovi vzkázal: „Jdi, omyj se

sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čist.“ Ale Naamán

se rozlítil a odešel. Řekl: „Hle, říkal jsem si: ,Zajisté ke mně vyjde, postaví

se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou smě

rem k posvátnému místu, a tak mě zbaví malomocenství.‘ Cožpak nejsou

damašské řeky Abána a Parpar lepší než všechny vody izraelské? Což

pak jsem se nemohl omýt v nich, abych byl čist?“ Obrátil se a rozhořčeně

odcházel. Ale jeho služebníci přistoupili a domlouvali mu: „Otče, ten

prorok ti řekl důležitou věc. Proč bys to neudělal? Přece ti řekl: ,Omyj se,

a budeš čist.‘“ On tedy sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle

slova muže Božího. A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl

čist. Jak máme, pane profesore, číst takovéto biblické příběhy?

Ačkoli vyprávění zknih Královských můžeme celkem spoleh

livě datovat (Naamánův příběh se odehrává někdy vpůli 9. století před Kristem), měli bychom vnich hledat víc než záznam jakýchsi 28 starých dějů. Já nečtu tento příběh ani jako zápis historie, ani jako vybájenou legendu, nýbrž vidím vněm vprvní řadě něco jako divadelní hru. Jejím základem nejspíš je nějaká reálná událost, která nám je však v biblickém textu podána ve formě dramatu. Toto drama se odehrává na jasně vymezené scéně, vystupují v ní postavy se jmény symbolickými i postavy bezejmenné a děj je mistrovsky gradován kzávěrečnému vyústění. Cílem tohoto dramatu je působit na nás, na diváky, ato tak, že budeme vtaženi do děje, abychom se spostavami mohli ztotožnit ajejich příběh prožít na vlastní kůži. Hlavní postavou dramatu j ecizin ec a agr esor Naamán, v elit el vojska aramejského krále.

Jeho jméno je ale pro znalce hebrejštiny velmi průhledné – znamená „rozkošný“, či dokonce „rozkošník“. Nejspíš ale nemělo označovat člověka, který si liboval v rozkoších, nýbrž mělo připomenout něco, co souviselo s pohanským kultem plodnosti. Množné číslo tohoto jména Neemanim označovalo totiž takzvané Adonisovy zahrádky. Na začátku vegetačního období se někde na skále navršila vrstva hlíny tak, aby její obrys připomínal postavu boha Adonise. Hlína se osela nějakým rychle klíčícím zrnkem, zalila se azanedlouho se objevila postava tohoto rozkoše dávajícího boha, který byl jakousi odrůdou Baala. Takovýmto způsobem se slavilo jeho vzkříšení. Samo jméno tedy Naamána odhaluje jako Baalova ctitele, či dokonce jako ztělesnění všeho, co baalisté dělali. Naamán je velitelem vojska aramejského krále, což byl v této době v Syropalestině hegemon. Ve vyprávění jsou zmíněny loupežné výpravy, při kterých byli odvlékáni otroci z Izraele do Aramu. O poměru Damašku k Samaří svědčí i dopis, který aramejský král poslal králi izraelskému a který byl na první pohled poněkud nátlakový.

Velmi nátlakový. Od historiků víme, že Damašek byl tenkrát skutečně významnou mocností vsyrskopalestinské oblasti, ovšem pro pisatele biblických příběhů byl nebezpečnější především v rovině náboženské. V názvu Aram (čili Sýrie) slyší hebrejské ZLOMENÍ LIDSKÉ PÝCHY 29

ucho kořen rúm, což znamená zvedat nebo vyvyšovat. Je to tedy

země vyvýšená. Ateď je tu paradox: ztéto vyvýšené země, kde by

měli vládnout lidé odevzdaní téměř rajským rozkoším, přichází

někdo, kdo je sevřen a spoután malomocenstvím. Takový vyzna

vač Hadad Rimóna, ten měl přímo vyzařovat plodnost – a on je

přitom zasvěcen smrti! Podívejte se, kam to toho rozkošníčka při

vedlo!

Druhou postavou dramatu j eotrokyně Naamánovy ž eny, jakási

neznámá dívka přivlečená z Izraele, která jediná je schopná po

dat pomocnou ruku nejmocnějšímu muži říše.

Skutečnost, že je bezejmenná avcelém příběhu není pojmeno

vána, je pozoruhodná. Bezejmenní, jakoby neidentifikovatelní

lidé, jsou častokrát zákrytné postavy symbolických rolí nebo ko

lektivů. Na toto děvče, jehož největším úkolem je podat svědectví,

můžeme hledět tak, jako by v ní byli korporativně shromážděni

všichni svědkové Hospodinovi. Její svědectví je bráno vážně, po

něvadž jí z něj neplyne hmotný prospěch. V textu je navíc jem

ňounký náznak toho, že jí nejde ani o osobní prospěch, protože

byla služebnou Naamánovy manželky, ne Naamánovou otrokyní

nebo konkubínou. Situaci manžela své paní vidí vodstupu, ve kte

rém sama zůstává zdrženlivá a čistá. A čistá zůstává i duchovně,

protože se nepodílí na modlářství, které se v Aramu pěstuje.

Zpouhé čisté lásky řekne to nejdůležitější: „Je tu cesta života.“ Její

slova se stala pro Naamána evangeliem vedoucím k záchraně.

Vhebrejštině je zde ještě jeden malý, ale zajímavý detail: tato slu

žebná je popsána jako „děvečka malá“, což se řekne úplně stejně

jako „hoch malý“, jehož tělu se po očištění podobalo Naamánovo

tělo. Jako by tato nositelka poselství ospasení darovala svým svě

dectvím Naamánovi své mládí, jehož podstatou ovšem není krása,

nýbrž perspektiva života.

Velmi smutnou postavou dramatu je izraelský král – opět nepo

jmenovaný. Syrský král se na něj obrací v domnění, že jako vůdce

Izraele musí vědět to, co ví otrokyně manželky jeho vojevůdce.

On ovšem neví nic.

RANNÍ SLOVA30

Syřané samozřejmě v souřadnicích starověkého předního Orientu počítali s tím, že organizátorem sakrality je instituce zbožštělého krále, který má vrukou klíč od nebe, amůže to být proto pouze on, kdo je schopen Naamána uzdravit. Vtakovém systému byli kněží jenom královými náhradníky aproroci pouhými problematickými věštci, se kterými je lépe mít společného co nejméně. Jenomže v Izraeli to bylo jinak. Král neví nic a teprve ve chvíli, kdy b ezmocně roztrhn esvé roucho, obj evuj es ena scéně Boží prorok – Elíša.

Je zajímavé, že jméno proroka Elíši se ozve až teprve v tomto okamžiku, ne na začátku. Jako by byl čtenář rafinovanou režií ponechán vnejistotě, zdali vIzraeli nějaký živý Bůh ještě působí či nikoli. Ateď se dozví, že „jest ještě prorok v Izraeli“. Muž Boží, jak je zde Elíša označen, není titul člověka, nýbrž je to ztělesnění Boží přítomnosti. Aprotože vIzraeli působí Bůh, vystupují tam do popředí síly života. Oproti tomu aramské výšiny, které se chlubí, jak tam doslova požehnání prší, jsou sevřeny aobklíčeny smrtí. Jak j eal emožné, ž eElíša n esídlí v hlavním městě n ebo v nějaké důležité svatyni, nýbrž žije kdesi na venkově a ani král o něm nic neví?

Všimněte si toho, jak je tento král vylíčen: je nejmenovaný ajakoby zvláštním způsobem upozaděný. Stává se tak opět symbolem – tentokrát všech králů, kteří jsou takovými králi „na baterky“. A byla řada těch slabošských panovníků, kteří nedokázali unést odpovědnost, byli bezradní amanipulovaní. To nejsou králové, ale vyděšení králíci. Tento izraelský král je celý nešťastný ztoho, že nevidí východisko ze situace, do které ho dostalo ultimatum někoho, kdo má politickou amocenskou převahu. Apřitom jaká je to nádhera, když se dostáváme do situace, ze které nevidíme východisko! Vždyť velmi často teprve díky tomu pozdvihneme oči vzhůru. A k něčemu takovému došlo i zde: jakmile Elíša slyší, že izraelský král roztrhl své roucho, sám se mu připomene. Jako by se zde nebe samo hlásilo o slovo. ZLOMENÍ LIDSKÉ PÝCHY 31

Nebe se stále hlásí oslovo – někdy kolem nás, někdy vnás, ale my to vnímáme až tehdy, když se ocitneme na hranici zoufalství. Roztržení roucha bylo gesto, kterým člověk dával najevo, že se ocitnul na hranici zoufalství. Jako by tím zvolal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ Celé drama kolem Naamána Syrského je prodchnuto smrtí – vždyť malomocenství nám i dnes v době vyspělého zdravotnictví nahání hrůzu.

Biblické hodnocení malomocenství souvisí s medicínou: protože se tato nemoc projevuje skvrnami, malomocenství je v biblické perspektivě šifrou pro poskvrnění. To nelze umýt či odstranit žádným vnějším způsobem. Roste zevnitř ven a jediné, co na malomocenství platí, je radikální vnitřní proměna. Řečeno ostře a biblicky: znovustvoření. Navzdory tomu, že Starý zákon nevykládá téměř nic ozáhrobním životě, staří Izraelci věděli dobře, že Hospodin usmrcuje i oživuje, uvodí do pekla i vyvodí, je mocen znovustvořit adarovat život nového věku. Aoto jde při překonání malomocenství. Ono samo tvoří hráz, kterou nelze překročit vlidské síle. (Ateď není příliš důležité, jakou diagnózou ho popíšeme, protože ačkoli dnes obvyklou lepru můžeme nějakým způsobem léčit, jsou zde stále mnohé jiné nemoci, od rakoviny až po choroby imunitního systému, před kterými stojíme zatím bezradně akteré i dnes tvoří nepřekročitelnou hráz.) Malomocenství je šifra pro naši určenost ksmrti, naši neschopnost ve vlastní síle toto poslední obklíčení překročit – leč jsme-li přes ně přeneseni. Uzdravující proces, kterým musí Naamán projít, je velmi neobvyklý a j ezř ejmé, ž ev něm jd eo víc n ež o vykoupání v nějaké vodě. A přestože damašské řeky Abána a Parpar asi jsou lepší než Jordán, koupel v nich by mu nejspíš opravdu nepomohla, viďte, pane profesore?

Samozřejmě a řeknu vám hned proč. Ty syrské řeky (ovšemže zasvěcené bohům) zavlažují Sýrii apřinášejí úrodu jakoby zhlubin, nikoliv shůry; obě pramení vpoušti avpoušti také mizí. Ale ani Jordán by Naamánovi nepomohl, kdyby odmítl cestu, na

RANNÍ SLOVA32




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist