načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Mžik - Malcolm Gladwell

Elektronická kniha: Mžik
Autor:

Co se děje v našem mozku, když se musíme rychle rozhodnout a nemáme čas přemýšlet? Jak je možné, že znalec umění rozpozná na první pohled padělek, který neodhalily komplikované ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 232
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 2. vydání, první v BizBooks
Spolupracovali: překlad: Martin Weiss
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0381-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co se děje v našem mozku, když se musíme rychle rozhodnout a nemáme čas přemýšlet? Jak je možné, že znalec umění rozpozná na první pohled padělek, který neodhalily komplikované testy? Jak se stane, že vycvičení policisté zabijí v přestřelce nevinného člověka, protože ho považovali za zločince? Můžeme se spoléhat na stereotypy, anebo nás zradí? Momenty našeho instinktivního rozhodování zkoumá ve své nejnovější knize Mžik americký novinář Malcolm Gladwell. Ukazuje, že není důležité mít co nejvíce informací, ale vybrat si ty podstatné.

Česky již vyšly i předchozí autorovy bestsellery: Bod zlomu a Mimo řadu. (o myšlení bez přemýšlení)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Malcolm Gladwell
Mžik
O MYŠLENÍ BEZ PŘEMÝŠLENÍ
BizBooks
Brno
2015





Mžik
O myšlení bez přemýšlení
Malcolm Gladwell
Překlad: Martin Weiss
Obálka: Petr Gremlica
Odpovědná redaktorka: Hana Hozová
Technický redaktor: Jiří Matoušek
Authorized translation from the English language edition Blink: The Power of
Thinking Without Thinking.
Copyright © 2005 by Malcolm Gladwell
Translation © Martin Weiss, 2007, 2015
Objednávky knih:
www.albatrosmedia.cz
eshop@albatrosmedia.cz
bezplatná linka 800 555 513
ISBN 978-80-265-0381-1
Vydalo nakladatelství BizBooks v Brně roku 2015 ve společnosti Albatros Media a. s.
se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 19 258.
© Albatros Media a. s. Všechna práva vy hrazena. Žádná část této publikace nesmí
být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či jakýmkoli
způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.
2. vydání, první v BizBooks





Mým rodičům, Joyce a Grahamovi Gladwellovým.










5
Obsah
Úvod
Socha, na které něco nehrálo 7
Kapitola první
Teorie tenkých řezů: trocha znalostí,
která vydá za hodně 21
Kapitola druhá
Zamčené dveře aneb Tajný život
bleskových rozhodnutí 47
Kapitola třetí
Omyl s Hardingem aneb Proč vždy naletíme vysokým,
snědým a pohledným mužům 67
Kapitola čtvrtá
Velké vítězství Paula Van Ripera – vytvoření struktury
pro spontaneitu 91





Mžik – O myšlení bez přemýšlení
6
Kapitola pátá
Kennovo dilema: jak se správně – a špatně – ptát lidí,
co chtějí 131
Kapitola šestá
Sedm vteřin v Bronxu:
jemné umění čtení myšlenek 165
Závěr
Poučení z Mžiku: Poslouchat očima 213
Poznámky 221
Poděkování 231





7
Úvod
Socha, na které něco nehrálo
V  září roku 1983 se na kalifornské Muzeum J. Paula Gettyho obrátil
obchodník s  uměním jménem Gianfranco Becchina. Sdělil jim, že se
mu dostala do rukou mramorová socha pocházející ze šestého století
před naším letopočtem. Byl to takzvaný kúros – socha nahého mladíka
vykračujícího levou nohou s rukama podél těla. Takových kúrů existuje
jen asi dvě stě a většinou jde o značně poškozené exempláře
pocházející z hrobů nebo archeologických vykopávek. Tento kúros byl ale téměř
v  původním stavu. Měřil okolo dvou metrů. Na jeho barvě bylo cosi
zářivého, co jej odlišovalo od jiných antických soch. Byl to mimořádný
nález. Becchina za něj žádal ne celých deset milionů dolarů.
Muzeum postupovalo opatrně. Kúra si vypůjčili a  začali s 
důkladným zkoumáním. Odpovídala socha ostatním známým kouroi? Zdálo
se, že ano. Stylem socha připomínala kúra Anavyssos v  Národním
archeologickém muzeu v Aténách, což by znamenalo, že odpovídá
určitému místu a času. Kde a kdy byla socha nalezena? To nikdo přesně
nevěděl, ale Becchina předal právnímu oddělení muzea fascikl dokumentů
vztahující se k  její novější historii. Podle těchto záznamů se kúros od
30.  let nacházel v  soukromé sbírce švýcarského lékaře Lauff enbergera,
a ten ji získal od známého řeckého obchodníka s uměním Roussose.





Mžik – O myšlení bez přemýšlení
8
Do muzea přišel geolog z  Kalifornské univerzity Stanley Margolis
a  strávil dva dny zkoumáním povrchu sochy silným
stereomikroskopem. Pak pod pravým kolenem sochy odebral vzorek o  průměru
jednoho centimetru a délce dvou centimetrů a analyzoval ho pomocí
elektronového mikroskopu, elektronové mikrosondy, rentgenové difrakce
a rentgenové fl uorescence. Margolis došel k závěru, že socha byla
zhotovena z dolomitu ze starověkého lomu na mysu Vathy na ostrově Th
assos. Povrch sochy byl pokryt tenkou vrstvou kalcitu, což, jak Margolis
vysvětlil pracovníkům muzea, bylo významné, neboť dolomit se může
změnit v kalcit jen za stovky, ne-li tisíce let. Socha tedy byla stará.
Nebylo to žádné soudobé falzum.
1
Muzeum bylo spokojeno. Čtrnáct měsíců od chvíle, kdy začali kúra
zkoumat, se rozhodli ho koupit. Na podzim 1986 byl poprvé vystaven.
New York Times o tom informovaly na první straně. O několik měsíců
později kurátorka antického umění v Gettyho muzeu Marion Trueová
napsala o koupi dlouhý, nadšený článek do kunsthistorického časopisu
Burlington Magazine. „Nyní stojí vztyčený bez jakékoli vnější opory,
sevřené ruce pevně přitisknuté k bokům. Vyjadřuje sebevědomou vitalitu
charakteristickou pro jeho nejlepší bratry.“ Trueová triumfálně
uzavřela: „Ať je to člověk nebo bůh, ztělesňuje zářivou energii věku dospívání
západního umění.“
S  kúrem ale byla jedna potíž. Nevypadal správně. Jako první na to
upozornil italský historik umění Federico Zeri, který byl členem
dozorčí rady Gettyho muzea. Když v prosinci 1983 vzali Zeriho do
restaurátorského studia muzea ukázat mu sochu, uvědomil si, že jeho pohled
přitahují kúrovy nehty. Něco, nedokázal hned vyjádřit co, se mu na nich
zdálo být špatně. Další byla Evelyn Harrisonová. Patřila k předním
světovým expertům na řecké sochařství a  byla v  Los Angeles na návštěvě





Úvod
9
těsně předtím, než muzeum uzavřelo transakci s  Becchinou. „Arthur
Houghton, tehdejší kurátor, nás vzal dolů se na tu sochu podívat,“
vzpomíná Harrisonová. „Stáhl z ní plachtu a poznamenal: ,Ještě to není naše,
ale za pár týdnů bude.‘ A já jsem řekla: ,To je škoda.‘“ Co Harrisonová
viděla? To nevěděla. V ten první ok amžik, když Houghton strhl plachtu,
měla jen tušení, instinktivní pocit, že něco není v  pořádku. O  několik
měsíců později ukázal Houghton plastiku v restaurátorském studiu také
Th omasovi Hovingovi, bývalému řediteli Metropolitního muzea umění
v New Yorku. Hoving si vždy všímá, jaké je první slovo, jež mu prolétne
hlavou, když spatří něco nového, a  na slovo, které mu naskočilo, když
uviděl poprvé kúra, nikdy nezapomene. „Bylo to ,čerstvý‘  – ,čerstvý‘,“
vzpomíná. A „čerstvý“ není ta správná reakce na dva tisíce let starou
sochu. Když Hoving později o tom okamžiku uvažoval, uvědomil si, proč
ho ta myšlenka napadla: „Byl jsem na vykopávkách na Sicílii, kde jsme
na kousky takových věcí narazili. Když je najdete, takhle prostě
nevypadají. Ten kúros vypadal, jako by byl namočený v té nejlepší kávě latté.“
Hoving se obrátil k Houghtonovi. „Už jste za to zaplatili?“
Pamatuje si, že Houghton vypadal překvapeně.
„Pokud ano, snažte se dostat peníze zpátky. Pokud ještě ne, tak to
nedělejte.“
V Gettyho muzeu zneklidněli, a tak zorganizovali o kúrovi speciální
sympozium v Řecku. Sochu zabalili, dopravili ji do Atén a pozvali
nejvýznamnější odborníky na antické sochy z celé země. Tentokrát zazněla
nespokojenost ještě výrazněji.
Harrisonová v  jednu chvíli stála vedle George Despinise, ředitele
Muzea Akropole v  Aténách. Podíval se na kúra, a  zbledl. „Každý, kdo
někdy viděl sochu právě vykopanou ze země, pozná, že tahle věc v zemi
nikdy nebyla,“ řekl jí. V  Georgiosovi Dontasovi, předsedovi Archeo-





Mžik – O myšlení bez přemýšlení
10
logické společnosti v  Aténách, socha okamžitě vzbudila chlad. „Když
jsem toho kúra poprvé uviděl, měl jsem pocit, jako by mezi mnou a tím
dílem bylo sklo,“ řekl. Po Dontasovi na sympoziu vystoupil Angelos
Delivorrias, ředitel muzea Benaki v Aténách. Dlouze hovořil o rozporu
mezi stylem sochy a tím, že mramor, ze kterého byla zhotovena, pochází
z Th assosu. Pak se dostal k věci. Proč si myslí, že je to falzum? Protože
když na něj poprvé pohlédl, zvedla se v něm vlna „intuitivního odporu“.
Když sympozium skončilo, vypadalo to, že mnoho účastníků se shoduje
na tom, že kúros vůbec není tím, čím by měl být. Lidé z Gettyho muzea
se svými právníky, vědci a měsíci pečlivého zkoumání dospěli
k jednomu závěru, a někteří z předních světových expertů na řecké sochařství
dospěli jen na základě toho, že se na sochu podívali a pocítili „intuitivní
odpor“, k závěru jinému. Kdo měl pravdu?
Nějaký čas to nebylo jasné. Kúros byl typickým dílem, o  jakém se
znalci umění přou na konferencích. Pak se ale důkazy Gettyho muzea
začaly kousek po kousku rozpadat. Například se ukázalo, že dopisy,
pomocí nichž Gettyho právníci pečlivě vystopovali sochu ke švýcarskému
lékaři Lauff enbergerovi, jsou padělané. Na jednom dopise datovaném
rokem 1952 bylo směrovací číslo, které bylo zavedeno teprve o  dvacet
let později. V  jiném dopise datovaném rokem 1955 je zmiňován
bankovní účet, který byl založen teprve roku 1963. Původně vedly dlouhé
měsíce zkoumání k závěru, že kúros je ve stylu kúra Anavyssos. Ale i to
bylo zpochybněno  – čím podrobněji si ho experti na řecké sochařství
prohlíželi, tím více jej začínali považovat za podivnou montáž několika
různých stylů z několika různých míst a období. Mladíkovy štíhlé
proporce nejvíce připomínaly kúra z Teney, který je v muzeu v Mnichově,
jeho stylizované, spletené vlasy se blížily vlasům kúra v Metropolitním
muzeu umění v New Yorku. A jeho nohy vypadaly nejvíc ze všeho jako





Úvod
11
moderní. Ukázalo se, že se nejvíce podobá kúrovi, kterého jeden
britský historik umění objevil ve Švýcarsku v  roce 1990. Obě sochy byly
vytesány z podobného mramoru, a to docela podobným způsobem. Ale
tento švýcarský kúros nepocházel ze starého Řecka. Vznikl
v padělatelské dílně v Římě počátkem 80. let. A co ta vědecká analýza, podle níž
mohl povrch kúra z  Gettyho muzea zestárnout jen za stovky či tisíce
let? Ukazuje se, že ani toto nebylo tak jednoznačné. Při další analýze
dospěl jiný geolog k závěru, že povrch dolomitové sochy by bylo možné
„zestárnout“ za několik měsíců pomocí bramborové plísně. V Gettyho
katalogu je obrázek kúra s popiskou „Okolo 530 př. n. l., nebo moderní
falzifi kát“.
Když se Federico Zeri, Evelyn Harrisonová, Th omas Hoving,
Georgios Dontas a  všichni ostatní podívali na kúra a  pocítili „instinktivní
odpor“, měli naprostou pravdu. Během prvních dvou vteřin – v jediném
pohledu – dokázali podstatě sochy porozumět víc než Gettyho tým za
čtrnáct měsíců.
Mžik je kniha o těchto prvních dvou vteřinách.
1. Rychle a úsporně
2
Představte si, že bych vás požádal, abyste si se mnou zahráli velmi
jednoduchou hru. Máte před sebou čtyři hromádky karet  – dvě červené
a dvě modré. Každá karta v těchto čtyřech hromádkách vám buď
vyhraje určitou částku, nebo vás určitou částku stojí, a vaším úkolem je otáčet
karty z kterékoli hromádky tak, abyste vyhráli co nejvíc. Na začátku ale
nevíte, že červené karty jsou zrádné. Výhry jsou vysoké, ale když na
červenou kartu prohrajete, prohrajete hodně. Můžete vlastně vyhrát jen





Mžik – O myšlení bez přemýšlení
12
tak, že si budete brát karty z modrých hromádek. Ty vám ponesou stálý
přísun padesátidolarových výher a skromné ztráty. Otázka zní, jak
dlouho vám bude trvat, než na to přijdete?
Před pár lety tento experiment zkoušela skupina vědců z Iowské
univerzity a zjistili, že většina z nás začn e poté, co otočíme asi padesát karet,
tušit, o co jde. Nevíme, proč dáváme přednost modrým hromádkám, ale
už jsme si celkem jistí, že se vyplácejí víc. Po zhruba osmdesáti kartách
většina z nás hru prokoukne a jsme schopni přesně vysvětlit, proč jsou
první dvě hromádky velmi špatná volba. Zatím je vše srozumitelné.
Získáme určité zkušenosti. Promyslíme je. Vytvoříme si teorii. A nakonec
si dáme dohromady dvě a dvě. Tak probíhá učení.
3
Ale vědci z Iowy udělali ještě něco jiného, a tady začíná jejich
experiment být velmi zvláštní. Napojili každého hráče na přístroj, který jim
měřil aktivitu potních žláz v dlaních. Ty stejně jako většina potních žláz
reagují vedle teploty také na stres – proto máme lepkavé ruce, když jsme
nervózní. Vědci zjistili, že u hráčů se začala projevovat stresová reakce
na červené hromádky po desáté kartě – o čtyřicet karet dřív, než
dokázali říct, že mají tušení, co s těmito dvěma hromádkami nehraje.
Důležitější bylo, že právě ve chvíli, kdy se jim začaly potit dlaně, se začalo měnit
i  jejich chování. Začali dávat přednost modrým kartám a  z  červených
hromádek si jich brali čím dál tím méně. Hráči zkrátka prokoukli hru
dříve, než si uvědomili, že ji prokoukli. Začali provádět nezbytné
korekce dávno předtím, než si plně uvědomili, jaké korekce by měli provést.
Iowský pokus je samozřejmě právě jen pokus – jednoduchá karetní
hra s pár zkoumanými subjekty a detektorem stresu. Ale je to velice
výmluvná ilustrace toho, jak pracuje naše myšlení. Byla to situace, kde šlo
o hodně, věci se velmi rychle pohybovaly a účastníci museli v krátkém
čase porozumět velkému množství nových a matoucích informací. Co





Úvod
13
nám iowský experiment říká? Že v takových chvílích náš mozek používá
k pochopení situace dvě velmi odlišné strategie. Tu první známe
nejlépe. Je to vědomá strategie. Přemýšlíme o tom, co jsme zjistili, a nakonec
připadneme na správnou odpověď. Tato strategie je logická a směřuje ke
konečnému cíli. Ale než se k němu dostaneme, musíme otočit osmdesát
karet. Je pomalá a vyžaduje mnoho informací. Je tu ale druhá strategie.
Pracuje mnohem rychleji. Naskočí už při desáté kartě a je velmi chytrá,
protože zjistí problém s  červenými kartami skoro okamžitě. Má ale tu
nevýhodu, že funguje  – přinejmenším zpočátku  – zcela pod hladinou
vědomí. Posílá sdělení různými podivně nepřímými kanály jako třeba
potními žlázami v  dlaních. Je to systém, v  němž náš mozek dochází
k závěrům, aniž by nám hned sdělil, že dochází k závěrům.
Na druhou strategii se spolehla Evelyn Harrisonová, Th omas Hoving
a řečtí vědci. Neposuzovali všechny myslitelné důkazy. Brali v úvahu jen
to, co lze postřehnout jedním pohledem. Jak říká kognitivní psycholog
Gerd Gigerenzer, používali „rychlé a úsporné myšlení“. Prostě se na tu
sochu podívali, nějaká část jejich mozku provedla okamžitě řadu
kalkulací, a než došlo na jakoukoli vědomou myšlenku, něco cítili, asi jako
náhlé svrbění potu v dlaních hráčů karet. Pro Th omase Hovinga to bylo
zcela nepatřičné slovo „čerstvý“, které mu najednou vyskočilo v  hlavě.
V případě Angelose Delivorriase to byla vlna „intuitivního odporu“. Pro
Georgiose Dontase to byl pocit, že mezi ním a  sochou je sklo. Věděli,
proč vědí? Vůbec ne. Ale věděli.





Mžik – O myšlení bez přemýšlení
14
2. Vnitřní počítač
Ta část našeho mozku, která takto skokově dospívá k rozhodnutím, se
nazývá adaptivní nevědomí
4
a  studium takovéhoto rozhodování patří
k nejdůležitějším novým oborům psychologie. Adaptivní nevědomí
nesmíme zaměňovat s  nevědomím popisovaným Sigmundem Freudem,
což byla temná, neprostupná oblast naplněná touhami, vzpomínkami
a  fantaziemi příliš pobuřujícími na to, abychom o  nich přemýšleli na
vědomé úrovni. Pod tímto novým pojmem adaptivního nevědomí si lze
představit něco jako obrovský počítač, který rychle a  tiše zpracovává
množství dat, která potřebujeme k tomu, abychom mohli fungovat jako
lidské bytosti. Vstoupít e-li do ulice a  najednou si uvědomíte, že se na
vás řítí nákladní auto, máte čas na promýšlení všech možností, jak
reagovat? Ovšemže ne. Jediná možnost, jak mohli lidé jako živočišný druh
přežít tak dlouho, jako jsme přežili, je ta, že jsme si pořídili další
rozhodovací aparát, který je schopen na základě velmi mála informací činit
velmi rychlá rozhodnutí. Jak píše psycholog Timothy D. Wilson v knize
Strangers to Ourselves (Sami sobě cizinci): „Mysl pracuje nejefektivněji
tak, že značné množství sofi stikovaného myšlení vysoké úrovně svěřuje
nevědomí, podobně jako je moderní dopravní letadlo schopné letět na
autopilot s minimálními či žádnými zásahy lidského ,vědomého‘ pilota.
Adaptivní nevědomí dokáže výborně, velmi efektivně a  sofi stikovaně
obhlížet svět, varovat lidi před nebezpečím, stanovovat cíle a zahajovat
jednání.“
Wilson říká, že v  závislosti na situaci přepínáme mezi vědomým
a nevědomým způsobem myšlení. Rozhodnutí, zda pozvat kolegu domů
na večeři, je vědomé. Rozmýšlíte si to. Usoudíte, že to bude zábavné.
Pozvete ho nebo ji. Ke spontánnímu rozhodnutí se s tímto kolegou pohá-





Úvod
15
dat dochází nevědomě – učiní je jiná část mozku a je motivováno jinou
částí vaší osobnosti.
Kdykoli se s někým poprvé setkáme, kdykoli děláme s někým
pohovor kvůli přijetí do zaměstnání, kd ykoli reagujeme na nový nápad,
kdykoli se musíme rozhodnout rychle a  ve stresu, používáme
druhou část mozku. Jak dlouho vám například na vysoké škole trvalo
poznat, jak je nějaký přednášející dobrý učitel? Jednu hodinu? Dvě
hodiny? Semestr? Psycholožka Nalini Ambadyová jednou
studentům ukázala tři desetivteřinové videonahrávky učitele  – s  vypnutým
zvukem – a zjistila, že studentům nečinilo žádný problém ohodnotit
jeho efektivnost. Pak Ambadyová ukázky zkrátila na pět vteřin,
a hodnocení byla stejná. A  pozoruhodně se shodovala, i  když studentům
ukázala jen dvě vteřiny videozáznamu. Potom Ambadyová porovnala
tyto bleskové soudy s hodnoceními těchto profesorů, která prováděli
studenti po uplynutí celého jednoho semestru, a zjistila, že jsou také
v podstatě stejná. Člověk, který vidí němý dvouvteřinový klip učitele,
dojde k velmi podobnému závěru o tom, jak je ten učitel dobrý, jako
student, který chodil celý semestr na hodiny tohoto učitele. To je síla
adaptivního nevědomí.
5
Ať už si to uvědomujete nebo ne, možná jste udělali totéž, když
jste si poprvé vzali tuto knihu. Jak dlouho jste ji poprvé drželi v 
rukou? Dvě vteřiny? A přesto za tento krátký časový úsek grafi cká
úprava obálky, asociace, které ve vás mohlo vzbudit mé jméno, i  prvních
pár vět o kúrovi generovaly nějaké dojmy – spršku myšlenek, obrazů
a  předsudků  – které zásadním způsobem formovaly to, jakým
způsobem jste zatím četli tento úvod. Nejste zvědaví na to, co se v těchto
dvou vteřinách dělo?





Mžik – O myšlení bez přemýšlení
16
Vůči takovémuto urychlenému poznávání jsme myslím instinktivně
podezíraví. Žijeme ve světě, kde panuje představa, že kvalita rozhodnutí
je přímo úměrná času a  úsilí, které byly na toto rozhodnutí
vynaloženy. Když doktoři narazí na obtížnou di agnózu, nařídí další testy, a když
z toho, co slyšíme, nemáme jednoznačný pocit, požádáme o další názor.
A  co říkáme dětem? Práce kvapná málo platná. Dvakrát měř, jednou
řež. Počkej a zamysli se. Nehodnoť knihu podle obálky. Máme za to, že
je vždy lepší shromáždit co nejvíce informací a věnovat co nejvíce času
rozvažování. Opravdu věříme jen vědomému rozhodování. Jsou ale
chvíle, zejména ve stresových okamžicích, kdy práce kvapná není málo
platná a pomocí bleskových soudů a prvních dojmů porozumíme světu
daleko lépe. Prvním úkolem Mžiku je přesvědčit vás o jednom prostém
faktu: rozhodnutí učiněná velmi rychle mohou být naprosto stejně
dobrá jako rozhodnutí učiněná opatrně a rozvážně.
Mžik ale není jen oslavou síly letmého pohledu. Zajímají mě
i okamžiky, kdy nás instinkty zrazují. Tak například, když byl Gettyho kúros tak
jednoznačný padělek – nebo byl přinejmenším problematický – tak proč
ho muzeum vůbec koupilo? Proč experti muzea během svého
čtrnáctiměsíčního studia sochy také nepocítili intuitivní odpor? To je na tom, co
se přihodilo v Gettyho muzeu, velká hádanka, a odpověď zní, že tyto
pocity byly z  nějakých důvodů potlačeny. Částečně proto, že vědecká data
působila velmi přesvědčivě (geolog Stanley Margolis byl svou analýzou
tak přesvědčen, že zveřejnil v časopise Scientifi c American obšírný popis
své metody). Ale hlavně proto, že muzeum si zoufale přálo, aby socha
byla pravá. Bylo to mladé muzeum, které se horlivě snažilo vybudovat
si sbírku světové úrovně, a  kúros byl tak mimořádný nález, že to
expertům zaslepilo instinkty. Jeden z  předních světových odborníků na
starověké sochařství Ernst Langlotz se jednou dotázal historika umění





Úvod
17
George Ortize, zda by nechtěl koupit jednu bronzovou sošku. Ortiz se
na ni šel podívat a užasl – šlo pod le něj o zřejmý padělek, na němž bylo
patrné množství rozporných rysů a stop fušerství. Jaktože se Langlotz,
který věděl o řeckých sochách tolik jako nikdo jiný, nechal ošálit?
Ortizovo vysvětlení zní, že Langlotz tu sošku koupil jako velmi mladý muž,
předtím než nabyl většinu svých nesmírných znalostí. „Řekl bych, že
Langlotz se do té sošky zamiloval,“ soudí Ortiz. „Stává se, že když jste
mladý, zamilujete se do své první koupě, a třeba to byla jeho první
láska. Navzdory svým neuvěřitelným znalostem nedokázal zpochybnit své
první hodnocení.“
Toto vysvětlení není nijak fantaskní. Postihuje cosi základního na
tom, jak přemýšlíme. Naše nevědomí je mocná síla. Ale není neomylné.
Není to tak, že náš vnitřní počítač vždy prozáří tmu a okamžitě
dekóduje „pravdu“ dané situace. Je možné ho zmást, rozptýlit a ochromit. Naše
instinktivní reakce často musí soutěžit se všemožnými jinými zájmy,
emocemi a názory. Kdy bychom tedy měli instinktům důvěřovat, a kdy
být vůči nim obezřetní? Odpovědět na tuto otázku je druhým úkolem
Mžiku. Když naše schopnost urychleného poznávání selže, selže
z velmi specifi ckých a stále stejných důvodů, a tyto důvody lze identifi kovat
a porozumět jim. Lze se naučit, kdy tomuto výkonnému palubnímu
počítači naslouchat, a kdy si na něj dávat pozor.
Třetím a  nejdůležitějším úkolem této knihy je přesvědčit vás, že
bleskové soudy a první dojmy lze kultivovat a ovládat. Vím, že je tomu
těžké uvěřit. Harrison, Hoving a  ostatní experti, kteří viděli kúra
Gettyho muzea, zaznamenali výrazné a  sofi stikované reakce, copak
ale nevyplavaly samy od sebe z jejich nevědomí? Lze takovou
tajemnou reakci ovládat? Pravda je taková, že lze. Tak jako se dokážeme
naučit logicky uvažovat, můžeme se naučit i lepší blesková rozhodnutí.





Mžik – O myšlení bez přemýšlení
18
V  Mžiku se setkáte s  lékaři, generály, trenéry, návrháři nábytku,
hudebníky, herci, prodavači aut a mnoha dalšími lidmi, kteří jsou všichni
v tom, co dělají, velmi dobří a všichni za svůj úspěch vděčí aspoň zčásti
tomu, že dokázali formovat, řídit a  vzdělávat své nevědomé reakce.
Schopnost vědět v prvních dvou vteřinách není žádný dar, kterým by
bylo obdařeno jen pár šťastlivců. Je to schopnost, kterou v sobě
můžeme pěstovat všichni.
3. Jiný a lepší svět
Existuje mnoho knih zabývajících se velmi obecnými tématy, které
rozebírají svět hodně ze široka. Tato mezi ně nepatří. Mžik se zabývá těmi
nejmenšími komponentami našeho každodenního života  – obsahem
a  původem oněch bezprostředních dojmů a  závěrů, které se samy od
sebe utvoří, kdykoli se seznámíme s  novým člověkem, řešíme složitou
situaci nebo se musíme rozhodnout ve stresových podmínkách.
Myslím, že když se snažíme porozumět světu, věnujeme příliš mnoho
pozornosti velkým, obecným tématům a příliš málo pozornosti detailům
prchavých okamžiků. Co by se ale stalo, kdybychom vzali své instinkty
vážně? Co kdybychom přestali pozorovat dalekohledem obzor a místo
toho začali zkoumat pod tím nejsilnějším mikroskopem průběh našeho
rozhodování a chování? Myslím, že by to změnilo způsob, jak se vedou
války, to, jaké výrobky vidíme na pultech, jaké se natáčejí fi lmy, jak se
cvičí policisté, jak se provádí manželská terapie, jak probíhají pracovní
pohovory a  tak dále. A  kdybychom všechny tyto změny spojili, byl by
výsledkem jiný a  lepší svět. Věřím  – a  doufám, že budete po přečtení
této knihy věřit také – že pro to, abychom porozuměli sobě a svému cho-





Úvod
19
vání, musíme nejdřív uznat, že mrknutí oka může mít stejnou hodnotu
jako měsíce racionálního analyzování . „Vždy jsem považovala vědecká
stanoviska za objektivnější než estetické soudy,“ řekla kurátorka
antického umění v Gettyho muzeu Marion Trueová, když se konečně ukázala
pravda o kúrovi. „Teď vidím, že jsem se mýlila.“










21
Kapitola první
Teorie tenkých řezů: trocha znalostí,
která vydá za hodně
Před několika lety navštívil laboratoř psychologa Johna Gottmana na
Washingtonské univerzitě mladý pár. Bylo jim oběma něco přes dvacet,
měli modré oči, moderně sestříhané blond vlasy a kovové brejličky.
Někteří lidé z laboratoře o nich později říkali, že to byl pár, jaký se lidem
líbí – byli inteligentní, atraktivní a měli svérázný, ironický smysl pro
humor – a na videozáznamu, který Gottman při jejich návštěvě pořídil, je
to hned vidět. Manžel, kterému budu říkat Bill, měl mile hravý projev.
Jeho žena Susan dokázala s  kamennou tváří pronášet nesmírně vtipné
poznámky.
1
Zavedli je do malé místnosti v pr vním patře obyčejné budovy, v níž
sídlila Gottmanova laboratoř. Posadili se asi jeden a půl metru od sebe
na kancelářské židle umístěné na vyvýšených stupíncích. Elektrody na
uších a prstech snímaly jejich tep, pocení, teplotu kůže a podobné údaje.
Speciální zařízení umístěná pod židlemi měřila, jak moc se hýbou. Dvě
videokamery, každá zaměřená na jednoho z  nich, zaznamenávaly vše,
co řekli a  udělali. Zůstali patnáct minut o  samotě, a  zatímco kamery
běžely, měli hovořit o jakémkoli tématu týkajícím se jejich manželství,
kolem něhož mezi nimi vznikly spory. Pro Billa a Susan to byl jejich pes.





Mžik – O myšlení bez přemýšlení
22
Žili v malém bytě a zrovna dostali veliké štěně. Bill ho neměl rád, kdežto
Susan ano. Patnáct minut diskutovali o tom, co by s tím měli dělat.
Videozáznam jejich diskuse vypadá přinejmenším na první pohled
jako náhodná ukázka úplně obyčejného rozhovoru, jaké páry vedou
pořád. Nikdo se nerozčílí. Žádné scény, žádná hysterie, žádné geniální
objevy. Bill začne tím, že zcela klidným a rozumným tónem řekne: „Já
prostě na psy nejsem.“ Trochu si stěžuje – na psa, ne na Susan. I ona si
stěžuje, ale v některých chvílích to také vypadá, jako by zapomněli, že se
mají hádat. Například když přijde na pořad otázka, zda pes smrdí, tak si
Bill se Susan spokojeně a téměř s úsměvem povídají.
Susan: Miláčku! Ona nesmrdí...
Bill: Čichala jsi k ní dneska?
Susan: Čichala. A voněla. Mazlila jsem se s ní, a nesmrděly mi ruce,
ani jsem je neměla mastné. Tobě nikdy ruce nebyly cítit
mastnotou.
Bill: Rozkaz.
Susan: Nikdy nedopustím, aby byl můj pes mastný.
Bill: Rozkaz. Je to pes.
Susan: Můj pes nikdy nebyl mastný. Tak si dej pozor.
Bill: Ne, ty si dej pozor.
Susan: Ne, ty si dej pozor... Neříkej o mém psu, že je mastný,
chlapečku.





Teorie tenkých řezů: trocha znalostí, která vydá za hodně
23
1. Laboratoř lásky
Jak mnoho si myslíte, že se lze dozvědět z  tohoto patnáctiminutového
záznamu o  manželství Susan a  Billa? Jsme schopni říct, zda je jejich
vztah zdravý nebo narušený? Tuším, že by většina z nás řekla, že nám
toho Billovo a  Susanino povídání o  psu moc nepoví. Je příliš krátké.
Manželství nabourávají důležitější věci, jako třeba peníze, sex, děti,
práce a příbuzní, a to v neustále se měnících kombinacích. Lidé jsou někdy
spolu velmi šťastní. Občas se hádají. Někdy mají pocit, že by toho
druhého snad zabili, ale pak jedou na do volenou, vrátí se zpátky a působí
skoro jako novomanželé. Máme pocit, že k tomu, abychom nějaký pár
„poznali“, je musíme sledovat mnoho týdnů a měsíců a vidět je ve všech
možných stavech  – šťastné, unavené, naštvané, podrážděné, potěšené,
když se nervově zhroutí a  tak dále  – a  nejen když jsou uvolnění a 
povídaví, jak to vypadalo na videozáznamu. Zdálo by se, že k tomu,
abychom mohli vyslovit přesnou předpověď o  něčem tak závažném jako
manželství – a vůbec jakoukoli předpověď – bychom museli shromáždit
množství informací a z pokud možno co nejvíce různých kontextů.
Ale John Gottman dokázal, že to dělat vůbec nemusíme. Od 80. let
zavedl do té malé místnosti ve své „laboratoři lásky“ poblíž kampusu
Washingtonské univerzity přes tři tisíce takových manželských párů,
jako byli Bill se Susan. Každý pár byl natočen na video a výsledky byly
analyzovány postupem, který Gottman nazval SPAFF (od slov specifi
cký afekt), což je systém kódování s 20 kategoriemi odpovídajícími všem
představitelným emocím, které může manželský pár při rozhovoru
projevit. Například znechucení je 1, opovržení je 2, vztek je 7, defenzivnost
je 10, stěžování si je 11, smutek je 12, zapírání je 13, neutrální emoce je
14 a tak dále. Gottman naučil své pomocníky jak z výrazů obličejů
vyčíst všechny emocionální nuance a jak interpretovat zdánlivě nejedno-





Mžik – O myšlení bez přemýšlení
24
značné okamžiky dialogu. Když sledu jí videonahrávku nějakého páru,
přiřadí každé vteřině interakce manželů kód SPAFF, takže nakonec je
patnáctiminutový konfl iktní rozhovor přeložen do řady složené z 1 800
čísel – 900 za manžela a 900 za manželku. Například záznam „7, 7, 14,
10, 11, 11“ znamená, že během jednoho šestivteřinového úseku byl
jeden z partnerů krátce naštvaný, pak neutrální, pak na okamžik přešel do
obrany a poté si začal stěžovat. Pak se zapracují údaje z elektrod
a senzorů, takže ten, kdo provádí kódování, například ví, kdy se manželovi
nebo manželce rozbušilo srdce, kdy jim stoupla teplota nebo kdy se na
židli vrtěli, a všechny tyto informace se dosadí do složité rovnice.
Z těchto výpočtů se podařilo Gottmanovi dokázat cosi
pozoruhodného. Na základě analýzy hodinového rozhovoru manželů je schopen
s  devadesátipětiprocentní úspěšností předpovědět, zda tito lidé budou
za patnáct let ještě manželé. Když sleduje dvojici patnáct minut, je
jeho úspěšnost devadesátiprocentní. Když se nedávno profesorka Sybil
Carrèreová, která s Gottmanem spolupracuje, snažila navrhnout novou
studii a hrála si při tom s nějakými videozáznamy, zjistila, že stačí dívat
se jen na tři minuty rozhovoru, a stále jsou schopni předpovědět s velmi
slušnou úspěšností, které manželství se rozvede, a které vydrží. Pravdu
o nějakém manželství lze pochopit za mnohem kratší dobu, než si kdo
uměl představit.
John Gottman je muž středních let, malé postavy se sovíma očima,
prošedivělými vlasy a  pečlivě upravenou bradkou. Je velmi příjemný,
a když mluví o něčem, co ho zaujme – což je skoro pořád – oči se mu
rozsvítí a ještě více otevřou. Za vietnamské války odmítal nastoupit do
armády a ještě dnes je v něm něco z hippíka 60. let, třeba čepice
v Maově stylu, kterou občas nosí přes pletenou jarmulku. Má diplom
z psychologie, ale studoval také matematiku na Massachussettském techno-





Teorie tenkých řezů: trocha znalostí, která vydá za hodně
25
logickém institutu a  rigoróznost a  preciznost matematiky ho očividně
přitahuje. Setkal jsem se s  Gottmanem, právě když vydal svou
nejambicióznější knihu, pětisetstránkové vysoce odborné pojednání Th e
Mathematics of Divorce (Matematika rozvodu), a pokoušel se mi vysvětlit,
o co v knize jde. Čmáral na ubrousek rovnice a grafy, až mi z toho šla
hlava kolem.
V knize o myšlenkách a rozhodnutích, která najednou vyskočí
z nevědomí, se Gottman může vyjímat jako podivný příklad. Na jeho
přístupu není nic instinktivního. Nerozhoduje se bleskově. Sedí u počítače
a  podrobně, vtěřinu po vteřině analyzuje videozáznamy. Jeho práce je
klasickým příkladem vědomého a  rozvážného myšlení. Jenže se
ukazuje, že Gottman nás může hodně poučit o  klíčové části urychleného
poznávání známé jako krájení na tenko. Krájení na tenko označuje
schopnost našeho nevědomí najít v situacích a chováních strukturu na
základě velmi malého výřezu zkušenosti. Když se Evelyn Harrisonová
podívala na kúra a  vylétlo z  ní „To je škoda“, krájela na tenko. Stejně
tak karetní hráči v iowském experimentu, když měli stresovou reakci na
karty z červené hromádky po pouhých deseti kartách.
Krájení na tenko je jedna z věcí, díky kterým je nevědomí tak úžasné.
Ale je to pro nás také jeden z nejproblematičtějších aspektů urychleného
poznávání. Jak je možné shromáždit v krátké době dostatek informací
na učinění složitého soudu? Odpověď zní, že když se naše nevědomí
zabývá krájením na tenko, provádíme automatizovanou a  zrychlenou
verzi toho, co dělá Gottman se svými videozáznamy a  rovnicemi. Lze
manželství porozumět na posezení? Ano, lze, a stejně tak mnoha dalším
nejednoduchým situacím. Gottman nám ukázal jak.





Mžik – O myšlení bez přemýšlení
26
2. Manželství a morseovka
Na fi lm Billa a Susan jsem se díval spolu s Amber Tabaresovou,
postgraduální studentkou v Gottmanově laboratoři, která se naučila kódování
SPAFF. Seděli jsme v  téže místnosti jako Bill a  Susan a  sledovali jsme
jejich reakce na monitoru. Nejdříve mluvil Bill. Řekl, že jejich starého
psa měl rád. Toho nového prostě rád nemá. Nemluvil naštvaně ani
nepřátelsky. Vypadalo to, že chce opravdu jen vysvětlit své pocity.
Tabaresová mě upozornila, že kdybychom poslouchali pozorně,
jasně bychom postřehli, jak se Bill staví defenzivně. Řečeno jazykem
SPAFF používal stěžování křížem a  používal taktiku „ano, ale“  – nejdříve
jako by souhlasil, pak to ale vzal zpět. Bill nakonec byl ohodnocen jako
defenzivní ve 40 ze 64 počátečních vteřin rozhovoru. A když Bill mluvil,
Susan několikrát rychle obrátila oči nahoru, což je klasickou známkou
pohrdání. Bill pak začal mluvit o tom, co má proti kotci, kde pes
přebývá. Susan v reakci na to zavřela oči a pak promluvila povýšeným
a poučujícím tónem. Poté Bill řekl, že nechce mít v obývacím pokoji ohradu.
„O tom se nehodlám hádat,“ reagovala Susan a otočila oči vzhůru –
další projev pohrdání. „Podívejte se na to,“ ukazovala Tabaresová. „Zase
pohrdání. Sotva jsme začali, a vidíme, že on je skoro pořád defenzivní
a ona už několikrát obrátila oči vzhůru.“
Po celou dobu konverzace nebylo možné ani u  jednoho pozorovat
otevřené známky nepřátelství. Jen občas na vteřinu či dvě se na jednom
z partnerů mihl nějaký nenápadný projev; to pak Tabaresová zastavila
pásek a upozornila na něj. Když se některé páry hádají, tak se opravdu
hádají. Ale na těchto dvou to vůbec nebylo tolik vidět. Bill si postěžoval,
že jim pes nabourává společenský život, protože vždycky musí jít brzy
domů z obavy, co by jim pes mohl v bytě provést. Susan opáčila, že to
není pravda: „Pokud něco rozkouše, tak to udělá během prvních pat-





Teorie tenkých řezů: trocha znalostí, která vydá za hodně
27
nácti minut po našem odchodu.“ Zdálo se, že s tím Bill souhlasí. Slabě
přikývl, řekl „Jo, já vím“ a pak dodal: „Neříkám, že je to racionální. Já
prostě nechci mít psa.“
Tabaresová ukázala na scénu. „Začal s tím ,Jo, já vím‘. Jenže je to ,ano,
ale‘. Přestože začal tím, že jí přisvědči l, nakonec řekl, že psa nemá rád.
Je opravdu defenzivní. Pořád jsem si říkala, je tak milý. Neustále jí
přisvědčuje. Ale pak mi došlo, že dělá ,ano, ale‘. Člověk jim snadno naletí.“
Bill pokračoval: „Hodně se zlepšuju. To musíš připustit. Tento týden
jsem lepší než minulý týden, předminulý i předpředminulý.“
Tabaresová zase vyskočila. „Při jedné studii jsme sledovali
novomanžele a u párů, které se nakonec rozvedly, se často objevovalo to, že když
si jeden z partnerů říkal o uznání, druhý mu ho neposkytl.
U šťastnějších párů to partner vyslechl a  řekl: „Máš pravdu.“ Bylo to nápadné.
Když přikývnete a  řeknete ,Hm‘ nebo ,Jo‘ dáváte najevo podporu, a  to
ona nikdy nedělá – ani jednou za celé sezení – čehož si nikdo z nás
nevšiml, dokud jsme neprovedli kódování.“
„Je to zvláštní,“ pokračovala. „Když přišli, neměl jste z  nich pocit,
že jsou spolu nešťastní. A když skončili, měli se dívat na záznam svého
rozhovoru a připadal jim neuvěřitelně zábavný. Svým způsobem
vypadají, že se jim daří dobře. Ale nevím. Nejsou spolu zas tak dlouho. Jsou
ještě ve fázi vzájemného okouzlení. Ale není pochyb o  tom, že ona je
neuvěřitelně nepřizpůsobivá. Přou se o psa, ale ve skutečnosti jde o to,
že kdykoli mají na něco různé názory, je naprosto nepřizpůsobivá.
Taková věc může dlouhodobě být velmi škodlivá. Ráda bych věděla, jestli
vydrží sedm let. Mají mezi sebou dost pozitivních emocí? To, co se zdá
pozitivní, totiž pozitivní vůbec není.“
Co Tabaresová na páru hledala? Z  technického hlediska měřila
množství pozitivních a negativních emocí, neboť jedním z Gottmano-





Mžik – O myšlení bez přemýšlení
28
vých poznatků je to, že má-li manželství přežít, musí být poměr
pozitivních a negativních emocí při daném sezení alespoň pět ku jedné. Vzato
na jednodušší úrovni se ale Tabaresová v této krátké diskusi snažila najít
vzorec manželství Billa a  Susan. Ústřední tezí Gottmanovy práce totiž
je, že každé manželství má svůj charakteristický vzorec, něco jako DNA
manželství, který se projevuje při jakékoli smysluplné interakci. Proto
Gottman páry žádá, aby vyprávěly, jak se seznámily, protože zjistil, že
když manžel a manželka líčí nejdůležitější epizodu svého vztahu, tento
vzorec se ihned ukáže.
„Pozná se velmi snadno,“ říká Gottman. „Zrovna včera jsem se díval
na jeden záznam. Žena vypráví: ,Potkali jsme se na víkendu na lyžích,
byl tam s partou kamarádů, docela se mi líbil a dohodli jsme si schůzku.
Ale pak toho příliš mnoho vypil a šel domů a usnul, a já na něj tři hodiny
čekala. Vzbudila jsem ho a řekla jsem mu, že se mi nelíbí, když se ke mně
někdo takhle chová, že není právě milý člověk. A on odpověděl, nojo, já
jsem opravdu hodně vypil.‘“ V  jejich prvním kontaktu se vyskytl
problematický vzorec, a ten bohužel přetrvával po celou dobu jejich vztahu.
„Není to tak složité,“ pokračoval Gottman. „Když jsem začal tyto
rozhovory dělat, tak jsem si myslel, že jsme možná u nějakého páru natrefi li na
špatný den. Ale míra správných předpovědí je prostě nesmírně vysoká,
a když to zopakujete, dostáváte zas a znova tentýž vzorec.“
To, co Gottman říká, si lze přiblížit například analogií s  tím, čemu
lidé ve světě Morseovy abecedy říkají pěst. Morseův kód se skládá
z teček a čárek, které mají svou předepsanou délku. Ale nikdo
nereprodukuje tyto předepsané délky naprosto dokonale. Když operátoři posílají
zprávu, tak – zejména na starších přístrojích – mění délky mezer, tečky
a čárky protahují anebo kombinují tečky, čárky a mezery v určitém
rytmu. Morseovka je jako řeč. Každý má jiný hlas.





Teorie tenkých řezů: trocha znalostí, která vydá za hodně
29
Za druhé světové války Britové shromáždili tisíce takzvaných
chytačů – převážně žen – jejichž úkolem bylo celý den a celou noc chytat
radiové vysílání různých jednotek německé armády. Němci
samozřejmě vysílali šifrovaně, takže Britové přinejmenším v počáteční fázi války
nerozuměli tomu, co se vysílá. Ale to tak úplně nevadilo, protože
zanedlouho dokázali chytači jen ze samotných kadencí vysílání
rozeznávat pěsti jednotlivých německých radi stů. Dozvídali se tak něco téměř
stejně důležitého, totiž kdo vysílá. „Když byste poslouchal určité stejné
volací znaky nějaký čas, začal byste rozeznávat, že u  té jednotky jsou
třeba tři čtyři radisté, každý se svou charakteristikou, kteří se střídají
po směnách,“ říká britský vojenský historik Nigel West. „A kromě textu
tam vždy jsou nějaké úvody a postranní rozhovory. Jak se máš? Jak se
má tvoje dívka? Jaké je v  Mnichově počasí? Tak zapíšete všechny tyto
informace na malou kartičku, a  zakrátko máte k  tomuto člověku něco
jako vztah.“
2
Chytači sestavovali popisy pěstí a stylů radistů, které sledovali.
Dávali jim jména a vypracovávali jejich podrobné osobnostní profi ly. Když
zjistili, kdo vysílá, lokalizovali jeho signál. Takže teď už věděli něco víc.
Věděli, kdo je kde. West pokračuje: „Chytači ovládali vysílací
charakteristiky německých radistů tak dobře, že je dokázali doslova sledovat po
celé Evropě, kam se hnuli. To bylo nesmírně cenné pro vytváření bojové
sestavy, což je diagram zachycující, co jednotlivé vojenské jednotky
v terénu dělají a kde jsou umístěny. Když byl určitý radista u určité jednotky
a vysílal z Florencie a za tři týdny jste ho zase poznali, ale tentokrát
vysílal z Lince, mohli jste vyvodit, že tato jednotka se začala přesouvat ze
severní itálie na východní frontu. Anebo jste věděli, že určitý radista byl
u tankové opravárenské jednotky a vysílal každý den ve dvanáct hodin.
Ale teď, po velké bitvě vysílá ve dvanáct, ve čtyři odpoledne a  v  sedm





Mžik – O myšlení bez přemýšlení
30
večer, z čehož můžete usoudit, že jednotka má hodně práce. A když se ve
chvíli krize někdo úplně nahoře zeptá, ,Opravdu mi můžete říci
naprosto jistě, že tento fl iegkorps Luft waff e je u Tobruku, a ne v Itálii?‘ můžete
odpovědět, ,Ano, to byl Oskar, jsme si tím naprosto jistí.‘“
Na pěstích je nejdůležitější to, že vznikají přirozeně. Radisté se
nesnaží úmyslně znít charakteristicky. Prostě zní charakteristicky,
protože se zřejmě jejich osobnost automaticky a nevědomě projevuje v tom,
jak vyťukávají znaky morseovky. Další vlastností pěsti je, že se projeví
i  na tom nejkratším vzorku morseovky. Stačí nám poslechnout si jen
pár znaků, a poznáme typický vzorec určitého člověka. Nemění se, ani
občas nezmizí, ani se neprojevuje jen v  určitých slovech nebo frázích.
Proto stačilo britským chytačům slyšet jen pár pípnutí, a mohli
s absolutní jistotou říci, „To je Oskar, což znamená, že jeho jednotka skutečně
teď je u Tobruku.“ Radistova pěst je stabilní.
Gottman vlastně říká, že vztah dvou lidí má také svou pěst – typický
„podpis“, který se přirozeně a automaticky objeví. Proto je možné
manželství snadno číst a dekódovat. Jakási klíčová část lidské aktivity – může
to být tak jednoduchá věc jako vyťukávání morseovky nebo tak složitá
jako být s někým v manželství – má svůj identifi kovatelný a stabilní
vzorec. Předvídání rozvodů spočívá stejně jako sledování radistů
v rozpoznávání vzorců.
„Lidé mohou být ve vztahu v  jednom ze dvou stavů,“ pokračoval
Gottman. „První je ten, kterému říkám převaha pozitivních citů.
Pozitivní emoce v něm vždy přehluší podráždění. Je to jako nárazník.
Manžel nebo manželka udělá něco nepříjemného, a druhý řekne: ,Má prostě
jen špatnou náladu.‘ Anebo mohou být ve stavu převahy negativních
citů, kdy i relativně neutrální věci, které jeden partner říká, druhý vnímá
jako negativní. V tomto stavu si lidé utvářejí jeden o druhém trvalé zá-





Teorie tenkých řezů: trocha znalostí, která vydá za hodně
31
věry. Když ten druhý udělá něco pozitivního, je to jen sobec, který dělá
něco pozitivního. Tyto stavy je těžké změnit, a přitom určují, zda když
se jeden snaží něco napravit, to ten druhý vidí jako pokus o  nápravu,
anebo jako nepřátelskou manipulaci. Například mluvím se svou ženou
a  ona řekne: ,Mohl bys na chvíli zmlknout a  nechat mě domluvit?‘ Ve
stavu převahy pozotivních citů řeknu: ,Promiň, mluv.‘ Nejsem nadšený,
ale uznám, že je třeba nápravy. Ve stavu převahy negativních citů řeknu:
,Jdi do prčic, já taky nemůžu nic doříct. Ty jsi taková mrcha. Připomínáš
mi tvou matku.‘“
Zatímco Gottman mluvil, nakreslil na kus papíru graf, který
připomínal znázornění kolísání akcií na burze během jednoho normálního
dne. Vysvětlil, že sleduje pohyb hladiny pozitivních a negativních emocí
určitého páru, a prý netrvá dlouho poznat, kam křivka směřuje. „Někdy
jde nahoru, někdy dolů,“ říká. „Ale jakmile začne mířit dolů, směrem
k negativním emocím, v 94 procentech případů půjde už stále dolů.
Vydali se špatným směrem a už to nedokážou napravit. Nepovažuji to jen
za časový výsek. Naznačuje to, jak se dívají na celý svůj vztah.“
3. Jak je důležité pohrdat
Prozkoumejme tajemství Gottmanovy úspěšnosti ještě více zblízka.
Gottman objevil, že manželství mají své charakteristické „podpisy“,
které můžeme objevit tak, že nasbíráme co nejvíce podrobných
emocionálních informací o jejich interakci. Ale na Gottmanově systému je
zajímavé ještě něco, a to jak dokáže postup předpovídání zjednodušit. Nedošlo
mi, jak velkou to hraje roli, dokud jsem si sám nezkusil „nakrájet na
tenko“ manželské páry. Dostal jsem jeden z  Gottmanových pásků, na





Mžik – O myšlení bez přemýšlení
32
němž bylo deset tříminutových rozhovorů různých párů. Dozvěděl jsem
se, že polovina párů se někdy během patnácti let od natáčení rozpadla.
Polovina jich je stále spolu. Uhodnu, které jsou které? Byl jsem si dost
jistý, že to dovedu. Ale nebyla to pravda. Šlo mi to prachbídně. Uhodl
jsem pět. Klidně jsem mohl házet mincí a byl bych na tom stejně.
Mé obtíže spočívaly v tom, že mě záznamy naprosto zahltily. Manžel
cosi řekl opatrně. Manželka tiše odpověděla. Obličejem se jí rychle
mihla jakási emoce. Muž začal něco říkat, a pak se zarazil. Žena se zamračila.
Muž se zasmál. Někdo něco zamumlal. Někdo se zamračil. Přetočil jsem
pásek, podíval se na něj znovu a získal jsem ještě víc informací. Zahlédl
jsem třeba náznak úsměvu nebo postřehl nepatrnou změnu tónu. Bylo
toho na mě příliš. Horečně jsem se snažil vypočítat poměr pozitivních
a negativních emocí. Ale co se počítalo jako pozitivní, a co jako
negativní? Od Susan a Billa jsem věděl, že mnohé z toho, co vypadalo
pozitivně, bylo ve skutečnosti negativní. Také jsem věděl, že tabulka SPAFF
obsahovala plných dvacet různých emocionálních stavů. Zkoušeli jste
někdy sledovat zároveň dvacet emocí? Pravda, nejsem žádný manželský
poradce. Ale ten záznam viděly téměř dvě stovky manželských
terapeutů, duchovních, postgraduálních studentů klinické psychologie a  také
novomanželé, čerstvě rozvedení lidé a lidé dlouhá léta šťastně ženatí –
tedy téměř dvě stovky lidí, kteří toho o  manželství vědí mnohem více
než já – a žádný z nich si nevedl o nic lépe než já. Celá skupina odhadla
vývoj správně z 53,8 procenta, což je jen těsně lepší než náhodné
hádání. To, že se v záznamu vyskytoval nějaký vzorec, nebylo mnoho platné.
V  oněch třech minutách se dělo zároveň rychle tolik různých věcí, že
jsme ten vzorec nemohli najít.
Gottman však tento problém nemá. V  krájení manželství na tenko
se vypracoval na takovou úroveň, že tvrdí, že když poslouchá pár ob





Teorie tenkých řezů: trocha znalostí, která vydá za hodně
33
jeden stůl od něj, pozná docela dobř e, zda by měli začít myslet na
právníky a dohodu o výchově dětí. Jak to dělá? Když jsem měl zaznamenávat
negativitu, naprosto mě to zahltilo, protože kam jsem se podíval, všude
jsem viděl negativní emoce. Gottman je mnohem selektivnější. Zjistil,
že většinu toho, co potřebuje vědět, se dozví, když se soustředí jen na
to, čemu říká čtyři jezdci: na defenzivnost, zapírání, kritiku a pohrdání.
I v rámci čtyř jezdců je jedna emoce, kterou považuje za nejdůležitější
ze všech, a to pohrdání. Když Gottman zaznamená, že jeden nebo oba
partneři dávají najevo pohrdání druhým, považuje to za nejvýznamnější
znak toho, že toto manželství je na tom zle.
„Řekl byste, že nejhorší bude kritika, protože kritika je celkový
odsudek něčího charakteru,“ říká Gottman. „Ale pohrdání se od kritiky
kvalitativně liší. Když kritizuju, řeknu třeba ženě: ,Nikdy mě neposloucháš.
Jsi sobecká a necitlivá.‘ Určitě na to zareaguje. Pro naši interakci a řešení
problémů to není nijak dobré. Ale když mluvím svrchu, je to mnohem
škodlivější, a  pohrdání je jakýkoli výrok pronesený z  pozice
nadřazenosti. Často je to nadávka: ,Jsi potvora. Jsi mrcha.‘ Je to snaha dát tomu
člověku najevo, že stojí níž než vy. Je v tom hierarchie.“
Gottman dokonce zjistil, že na základě výskytu pohrdání
v manželství lze předvídat i  takové věci, jako jak často manžel či manželka
nastydne. Zkrátka, když vám někdo, koho milujete, dává najevo pohrdání,
je to tak stresující, že to dopadá na výkonnost vašeho imunitního
systému. „Pohrdání úzce souvisí s odporem a v jádru odporu a pohrdání je
naprosté odmítnutí a  vykázání někoho ze společenství. U  negativních
emocí je jeden velký rozdíl mezi pohlavími ten, že ženy jsou kritičtější,
kdežto muži spíš zapírají. Vidíme, že ženy začnou mluvit o nějakém
problému, muže to podráždí a stáhnou se, ženy jsou o to kritičtější a stává
se z toho bludný kruh. Ale ohledně pohrdání nejsou mezi muži a žena-





Mžik – O myšlení bez přemýšlení
34
mi žádné rozdíly. Vůbec žádné.“ Pohrdání je výjimečné. Když dokážete
měřit pohrdání, najednou nepotřebujete o  vztahu určitého páru znát
kdejakou podrobnost.
Myslím, že takto pracuje naše nevědomí. Když se najednou pro něco
rozhodneme, nebo máme nějaké tušení, dělá naše nevědomí to co John
Gottman. Probírá se situací, v níž se nacházíme, vyřazuje vše, co je
irelevantní, a  umožňuje nám soustředit se na to, co je opravdu důležité.
A skutečnost je taková, že naše nevědomí je v tom tak dobré, že
„krájení na tenko“ často přinese lepší odpověď než rozvážnější a důkladnější
způsoby uvažování.
4. Tajemství ložnice
Představte si, že zvažujete, že byste mě přijali na určité pracovní místo.
Viděli jste můj životopis a domníváte se, že splňuji nezbytné
předpoklady. Ale chcete vědět, zda se do vaší organizace hodím. Jsem pilný?
Jsem poctivý? Jsem otevřený novým nápadům? Váš vedoucí vám dá
dvě možnosti, jak zodpovědět tyto otázky o  mé osobnosti. Jedna je
scházet se se mnou dvakrát týdně celý rok – chodit na obědy, na večeře
nebo do kina – dokud se z vás nestane jeden z mých nejbližších přátel
(váš vedoucí je dost náročný). Druhá možnost je stavit se u mě doma,
když tam nejsem, a  tak půl hodiny se tam rozhlížet. Kterou byste si
zvolili?
Zdá se zdánlivě samozřejmé, že byste si měli vybrat první možnost –
tlustý řez. Čím více času se mnou strávíte a čím více nasbíráte informací,
tím jste na tom lépe, ne? Doufám, že jste nyní už vůči tomuto přístupu
trochu skeptičtější. A  skutečně, jak ukázal psycholog Samuel Gosling,





Teorie tenkých řezů: trocha znalostí, která vydá za hodně
35
posuzování osobností je velmi dobrým příkladem toho, jak může být
„krájení na tenké plátky“ překvapivě účinné.
3
Gosling začal svůj experiment tím, že otestoval osobnosti osmdesáti
vysokoškolských studentů. Použil k tomu takzvanou velkou pětku, což
je široce uznávaný dotazník měřící osobnost v pěti dimenzích:
Extroverze. Jste společenský, nebo uzavřený? Jste zábavný, nebo
rezervovaný?
Vstřícnost. Jste důvěřivý, nebo podezíravý? Ochotný, nebo neochotný?
Svědomitost. Jste pořádkumilovný, nebo nepořádný? Jste ukázněný,
nebo máte slabou vůli?
Citová stabilita. Jste ustaraný, nebo klidný? Jistý, nebo nejistý?
Otevřenost novým zkušenostem. Máte představivost, nebo jste
věcný? Jste nezávislý, nebo přizpůsobivý?
Pak dal Gosling tentýž dotazník vyplnit blízkým přátelům těch
osmdesáti.
Gosling chtěl vědět, jak blízko pravdy jsou naši přátelé, když nás
hodnotí podle velké pětky. Asi nás nepřekvapí, že odpověď zní, že nás
přátelé dokážou popsat docela přesně. Mají s námi tlustý řez zkušeností,
a díky tomu mají dosti jasnou představu o tom, kdo jsme. Pak Gosling
tento krok zopakoval, tentokrát se ale neobrátil na blízké přátele. Místo
nich použil úplně cizí lidi, kteří studenty, které měli posuzovat,
v životě neviděli. Viděli jen jejich pokoje na kolejích. Dal jim desky s papíry
a řekl jim, že mají deset minut na to, aby o obyvateli pokoje zodpověděli
několik velmi prostých otázek. Vyjádřeno hodnocením od jedné do pěti,
je obyvatel tohoto pokoje hovorný? Vadí mu často něco na ostatních? Je
důkladný? Je originální? Je rezervovaný? Je vůči ostatním vstřícný
a nesobecký? A  tak dále. „Snažil jsem se zkoumat běžné dojmy,“ říká
Gosling. „Takže jsem si dal pozor, abych testovaným neřekl, co mají dělat.





Mžik – O myšlení bez přemýšlení
36
Řekl jsem jim jen: ,Tady máte dotazník. Jděte do pokoje a nasajte
atmosféru.‘ Snažil jsem se pozorovat proces intuitivních soudů.“
Jak byli úspěšní? V měření extrovertnosti nebyli návštěvníci pokojů
zdaleka tak úspěšní


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist