načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mystická náhoda, díl druhý - Dana Garguláková

Mystická náhoda, díl druhý

Elektronická kniha: Mystická náhoda, díl druhý
Autor:

Dá se vyzrát a vyhrát nad „neviditelnými“ bytostmi, které nejsou z našeho světa? Patří do jiné dimenze, do světa duchů… Stejně jako Robert Donáth, kterému se Irena Richterová se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 466
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-878-5668-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dá se vyzrát a vyhrát nad „neviditelnými“ bytostmi, které nejsou z našeho světa? Patří do jiné dimenze, do světa duchů… Stejně jako Robert Donáth, kterému se Irena Richterová se svými přáteli snaží za každou cenu pomoci. Proč jim ale zlí duchové - Madelaine s Isaakem tak vehementně brání? Je za tím opravdu jen skutečnost, že chtějí Roberta pro sebe? Nebo je za tím něco víc? Něco, co Robert vlastní, a po čem oni zoufale touží?
Ve druhém pokračování příběhu Mystická náhoda se přátelé Irena, Honza a Vladan propadají hlouběji a hlouběji do boje s neznámým a neviditelným světem, a s každým setkáním poznávají, že jejich boj bude zřejmě marný.

Zařazeno v kategoriích
Dana Garguláková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

Dana Garguláková

MYSTICKÁ NÁHODA

Díl druhý


3

Copyright

Autorka: Dana Garguláková

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2013

ISBN:

978-80-87856-66-6 (epub)

978-80-87856-67-3 (mobi)

978-80-87856-68-0 (pdf)

Obrázek na obálku byl použit s laskavým svolením z webových stránek

www.mysticum.cz.


4

NOVÉ POSTAVY:

Michael Bennett – nový redaktor v Robertově společnosti

Eva Schwarzová – nová sekretářka Roberta

Alena Adamová – recepční

Andreas Ziegler – bývalý Robertův přítel, který jej před lety postřelil

Magda Mikulcová – Irčina spolupracovnice a kamarádka

Blanka Egerová – rehabilitační sestra


5

PŘEDMLUVA

„Isaaku, nešlo to. Víš, já od rána do večera pracovala a neměla jsem vůbec

příležitost...“ zkusila chatrnou výmluvu Irča, „...týden je hrozně krátká doba...“

„Tak krátká.“ Pokýval hlavou a zamračil se Isaak. Vstal a předklonil se před ní:

„Já myslím, že týden bylo tak akorát. Já ti jméno, které jsi chtěla, řekl hned. Ne.

Nemám rád, když se neplní dohody.“ Probodával ji pohledem. Čišela z něj

hrůza. Ano. Irča ho nikdy, ne, NIKDY takto nevnímala. Vždy mu dokázala

vzdorovat, hádat se, protiřečit. Dnes ne. Svíral ji strach. Čistý strach. Děs.

Bázeň. Hrůza. Nazvěte to, jak chcete. Výsledkem bude chvění celého těla,

nemohoucnost se pohnout, nadechnout, uvažovat.

Isaak zvedl pravou ruku a napřáhl ji dlaní proti ní. „Ze mě – rozumíš – ze mě –

si NIKDO dělat blázny nebude! Ani ty NE!“ poslední slova už zařval a pak začal

foukat, až Irča odletěla přes chodbu, najednou se ocitla přimáčknutá k nejbližší

zdi a zdálo se jí, že jí ta síla drtí všechny kosti v těle. Nemohla se nadechnout,

nemohla křičet, nemohla nic. Na chvíli Isaak svou sílu povolil a Irča se sesula

na zem na kolena. V té chvilce se dokázala pomalu nadechnout, ale Isaak jí

velký prostor nenechal. Jeho síla začala opět působit. V osmém poschodí, kde

se nyní nacházeli, bylo pološero, protože na chodbě byla všechna světla

zhasnutá. Isaakova energie Irču opět přitiskla ke stěně. Zaťala zuby, aby

nevykřikla bolestí. Nechtěla mu udělat tu radost. Ve chvilce, kdy znova povolil,

aniž tušila, proč, se nějakým způsobem dokázala dostat zpět ke schodišti. V ten

moment ji chtěl zadržet a znova nechal působit svou sílu. Irča se zoufale

chytila oběma rukama zábradlí u schodiště, aby ji jeho síla neodmrštila ke

stěně. Nevěděla proč, byl to jen instinkt. Snad si myslela, že když bude u stěny,

bude to znamenat její konec. Smrt. Svírala křečovitě jednu tyč zábradlí, jakoby

znamenala její záchranu. Její síla však začínala pomalu povolovat. Myslela si, že

je to již její konec. Když se pustí zábradlí, přistane opět u stěny a to – bude její

zkáza.

Kupodivu jakmile se konečky jejích prstů odtrhly od zábradlí, cítila se volně.

Ne snad, že by byla schopná uvažovat, ale spíš instinktivně se rozeběhla po

schodech dolů. Klopýtala, narážela do stěny, do zábradlí, do stěny.

Za sebou slyšela jen hurónský smích: „Cha chá, snad si nemyslíš, že mi utečeš,

nebo se přede mnou někam schováš?“

To už sbíhala k šestému patru, na vteřinu na předposledním schodu zpomalila

a houkla, no spíš zařvala, dozadu za sebe: „Klidně mě zabij, ale až potom, až

POTOM mě zabij!“ Po těch slovech se už bez dechu znova rozeběhla a téměř

v té samé vteřině narazila do něčeho měkkého.


6

1. SILVESTR

Bim. Bam. Bim. Bam. BIM. Věžní hodiny právě ukončily starý rok. Odťukaly

poslední vteřiny a začaly odbíjet vteřinky roku nového. Silvestr! Irča přijela po

Vánocích, které strávila se svou rodinou, za Robertem do Pardubic. Strávila

u něj pár dní. Dnes byl Silvestr a to je přece důvod k oslavě!

S Robertem, Honzou a Simonou se společně vydali přivítat nový rok do klubu,

kde měli v září firemní večírek. Vladan odjel se svou bývalou partou někam na

hory a vzal s sebou dokonce Janu. Před půlnocí vyšli ven, aby bouchli zátky a

podívali se na ohňostroj.

Čtveřice přátel si se smíchem přiťukla: „Tak všechno nejlepší do nového roku!“

smála se Simona.

„Všechno nej a připíjím na úspěch.“ Přidal se Honza.

Irča okamžitě pochopila, jaký úspěch má na mysli: „Tak k tomu se nelze

nepřipojit!“ Pozvedla svou sklenku: „Na úspěch. A na skvělé lidi, které jsem

tady v Pardubicích poznala.“

„A na lásku!“ pozvedl svou číši Robert a přitisknul své rty na Irčiny. Totéž

udělal Honza se Simoninými. Pak Robert políbil Simonu. „Vám dvěma, Simčo,

přeju méně hádek a aby vám to klapalo.“

„Díky, Roberte. Snad k nám s novým rokem přijde víc porozumění. A co ty a

Irča?“

„Zatím dobrý, víš, teď jsme se usmířili, jenom...“ Robertovy chrpově modré oči

jakoby posmutněly... jak by mohl Simoně říct: - jenom spolu už dlouho

nebudeme... pár měsíců nám zbývá...?

Honza se mezitím octnul u Irči.

„Tos řekl, Honzo moc pěkně, ‚na úspěch‘, snad k nám nový rok bude

příznivější. Strašně moc si to přeju.“

„Já vím. Já taky. Snad to nějak dokážeme...“ Honza odvrátil oči k obloze, kde

lítaly tisíce barevných jiskřiček ohňostroje.

„Je krásný, viď?“ Irči se světýlka odrážela v očích. Podívala se do Honzových

tmavých očí: „Na nový rok nedostanu ani pusu? Simča od Roberta taky

dostala...“


7

Honza se na ni podíval a pozoroval ta světýlka v jejich očích. Sklopil oči k zemi,

pak se na ni znova podíval.

„Honzo, co je? Co se děje?“ Irči Honza připadal jako čtrnáctiletý kluk, který

stojí vedle holky a neví, co si počít. Cukalo jí to koutky úst, ale přemohla se. Ve

vteřině se rozhodla. Ťukla svojí sklenkou o jeho: „Tak – na štěstí.“ a v té samé

vteřině přilepila své rty k jeho. Neucuknul, jak čekala. Ta chvíle trvala zlomek

vteřiny, ale Irči připadala jako věčnost. Chtěla se hned odtrhnout, ale on jí

chytil rukou v zátylku a nepustil ji. Pootevřel svá ústa se rty stále přisátými na

jejích a ona na svých rtech a ve svých ústech ucítila jeho sametově medový

jazyk. Pak ji hned pustil a už se na ni nepodíval.

Irča zůstala stát, překvapená, zmatená a šokovaná.

Robert stále mluvil se Simonou, a když ji Honza objal, udělal Robert krok k Irči

a objal ji také. Mrazení v zádech, pocit štěstí, pocit nejistoty, pocit zoufalství

nad Robertovým osudem, pocit vášně, každá část jejího srdce cítila něco

jiného. Když ji Robert znovu políbil, na ucho a na rty, všechno kolem se

ztratilo.

Ohňostroj začal chrlit novou dávku barevných květů a ornamentů, tak se

otočila tím směrem. Robert se k ní zezadu přitisknul a obejmul ji rukama

kolem břicha a hrudi. Položila své ruce na jeho a zavřela oči. Žádný ohňostroj

na světě by se nevyrovnal ohňostroji, který řádil uvnitř ní. Přesně jako se

rozptylovaly barevné jiskřičky po tmavé obloze, přesně tak se rozprskávaly

všechny možné pocity uvnitř jejího těla. Nechala převládnout pocit Robertovy

přítomnosti, jeho doteků. Opřel si zezadu svou hlavu o její rameno a přitisknul

svou tvář k její.

Jestli je někde někdo, kdo nad námi bdí, prosím tě, zařiď, ať tahle chvíle

neskončí – zoufale si přála Irča. Ať neskončí tahle noc, ať nezačíná nový rok, ať

se nepřibližuje ten strašlivý květen! Třela svou tvář o jeho a zimu, kterou tak

nenáviděla, a která byla dost velká, vůbec nepociťovala.

Ani si nevšimla, kdy se vytratil Honza se Simonou. Stáli tam s Robertem snad

hodinu. Když přišli zpět do klubu, Honza byl se Simčou na parketě. Právě hráli

pomalou sérii. „Smím tě poprosit o novoroční tanec?“ podíval se na Irču

Robert. „Moc ráda,“ usmála se na něj Irča. Když přišli na parket, zachytila

Honzův pohled. Co v tom pohledu viděla? Nemohla to rozluštit. Pak jeho

pohled zachytila ještě jednou, zas a znova, pokaždé když se při tanci otočili tak,

že na sebe viděli. Přestože Irča vnímala pouze Roberta, přesto jí vrtalo hlavou

a snažila se zoufale přijít na to, co v těch pohledech zachycuje. Nemohla na to

přijít.

Druhý den se probudila vedle Roberta u něj doma. Nový rok! Kdyby radši

nepřišel! Kdyby se raději dal vrátit ten starý!

„Krásný nový rok, lásko, dobré ráno!“ dvě chrpově modré oči se nad ní

usmívaly.

„I tobě, Roberte. Pojď sem.“ Irča ho chytila za krk, přitáhla k sobě a objala ho.

Od té doby, co se vrátila autobusem z Pardubic, ani jeden z nich nemluvili


8

o tom, co Irču nejvíc zajímalo. Irča nechtěla kazit ty nádherné chvilky, které

spolu prožívali, a moc dobře věděla, že kdyby začala téma Robertova

vysvobození, ihned by každou hezkou chvilku pokazila. Robert se tomuto

tématu také vyhýbal, byl smířený s tím, že v květnu odejde. Odejde. Navždy.

Chvilku poté, co mu předala klíče od jeho těla, chvilku si snad i s Honzou

mysleli, že Robert bude přemýšlet a že změní názor. Věděl teď úplně všechno.

Přesto se k tomuto tématu už sám nevrátil. Copak nechápe, že čas tak šíleně

utíká? Copak nechápe, že Isaak či Madelaine s přibývajícím časem budou

vyvíjet stále silnější aktivitu, aby jim zabránili? MUSELI to udělat co nejdřív!

MUSELI se přece vydat zpět do Švýcarska! Proč to Robert nechce stále

pochopit?

„Copak je? Zdá se mi to, nebo jsi smutná?“

„Asi se ti něco zdá.“ zatloukala Irča.

„Ty moc dobře víš, že ne. Tak ven s tím.“

„Nechci o tom teď mluvit.“

„Teď nebo jindy, jaký je v tom rozdíl?“

Nemáš pravdu – pomyslela si v duchu Irča. Vlastně - TEĎ – lépe než jindy.

Každou minutou, každou vteřinou se blížil květen a i když se stále zdál být

daleko, Irča věděla, že ten čas, co do května zbývá, uteče jako voda.

Vymanila se z jeho náruče, vstala z postele a oblékla se.

„Uvařím kávu, smím?“

„Ne, já ji uvařím. Ty se posaď.“

Oba odešli do kuchyně. „Tak ti aspoň pomůžu.“ Irča se opřela o kuchyňskou

linku, zatímco Robert začal chystat šálky s kávou.

„Roberte?“

„Ano lásko moje?“

„Smím se tě něco zeptat?“ Irča se na něj podívala a v očích musela mít čiré

zoufalství, protože Robert ihned odpověděl: „Vím, co se chceš zeptat. Už

dlouho čekám, KDY se zeptáš.“

Irča se na něj překvapeně podívala. „Co?“

„Zapomínáš, kdo jsem? Víš, že já vycítím víc. Moje pocity jsou daleko silnější,

než si dovedeš představit.“

„Jak bych mohla. Jak bych mohla zapomenout, kdo jsi? Trápí mě to každou

minutu, každou sekundu, Roberte.“

„Zapomeň na to.“


9

„Zapomenout? Proč to říkáš? Roberte... přemýšlel jsi o tom všem, co jsme ti

s Honzou řekli? Rozhodl ses nějak? Pojedeme do Švýcarska?“

„Posaď se.“ Robert před ni položil šálek s horkou kávou. „Vem si koláč.“

„Nemám hlad, díky. Tak co, odpovíš mi?“

Robert se posadil vedle ní a chytil ji za ruce. „Irčo, já...“ zadíval se jí do očí, „já

tě mám strašně moc rád. Miluji tě. Jsi první žena, která mi dokázala vzít dech,

která mě očarovala, která mě dokázala naprosto zbavit rozumu. Přesto mi

snad ještě špetka rozumu zůstala.“

To neznělo dobře. Z těch slov se dalo vytušit, jak se asi rozhodnul.

„Rozumím tomu dobře? Nedovolíš mi to. Proč?“

„Mé důvody už znáš.“ Robert vypadal, jako že o této záležitosti prostě nechce

diskutovat.

„To bylo předtím... než... než jsi věděl, kde je tvoje fyzické tělo. Teď je jiná

situace, ale čas kvapí...“ Irča sklonila hlavu. „Roberte, já o tebe NECHCI přijít.

Dobrá, bude to kdo z koho,“ podívala se na něj pak odhodlaně. „Ty mi budeš

bránit, ale já se pokaždé zvednu, a budu pátrat a bojovat dál. V tom mi

nezabráníš. Krůček po krůčku se k vyřešení dostanu, s tvým svolením, nebo

bez něj.“ řekla rozhodně.

Robert vyskočil ze židle. „Copak to opravdu nejsi schopná pochopit? Proč to

prostě nemůžeš hodit za hlavu? Proč si prostě nemůžeme užít každou

společnou chvilku, která nám tady na světě zbývá?“

„Ne. Tedy, ano, jsem schopná to pochopit. Ale nejsem schopná to akceptovat.

Nemůžeš být se mnou pořád a já tě ujišťuju, že každou takovou chviličku se

budu posunovat blíž a blíž k cíli.“

„Sakra!“ Robert praštil pěstí do kuchyňské linky.

„Vidím, že vaše názory jsou vcelku opačné...“ ozval se zničehonic medový hlas

vedle nich.

„Madelaine? Zmiz!“ otočil se na objevivší se postavu Robert.

„Ne ne, musím si promluvit tady s tvojí přítelkyní, která očividně nechápe

situaci.“

Irči se zastavoval dech a dostavilo se silné mrazení v zádech. Přesto

zaktivovala veškerou energii: „Běž pryč, Madelaine... nevyhraješ.“ řekla bez

zájmu.

Madelaine po ní šlehla očima. Co to v nich Robert jenom zahlédnul? Byly to

obavy? Byl to strach? Že by tento klidný tón, to jedno prosté slůvko na

Madelaine zapůsobilo silněji než vyhrůžky a nadávky? Věděl, že je to možné.

Vždyť ona stejně jako on cítila daleko silněji, mnohem silněji, všechno, co si

ten, na koho se zaměřila, myslí. Poznala jeho pocity, jako když pes vycítí, že se


10

ho bojíte. Ano, takto by se to dalo přirovnat. Snad ještě mnohem silnější.

Musela cítit, že Irča není jako „obyčejní“ smrtelníci, že má nějaký šestý, či snad

dokonce sedmý smysl. MUSELA vycítit její ODHODLÁNÍ. A z toho mohla

pociťovat obavy. Ano, mohla. Strach.

„Ty...! Ty nemáš žádnou šanci!“ vyjekla Madelaine.

Pak se otočila na Roberta: „Drahoušku, ty jsi snad své „přítelkyni“ dostatečně

nevylíčil obrazy, které jsem ti ukazovala?“

„Madelaine, odejdi. Tady už jsi škodila dost. Chci, aby sis uvědomila, že ať už

podnikneš cokoli, já s tebou nezůstanu. Když to musí být, odejdu tam... na

druhou stranu. S tebou už mezi duchy nezůstanu...“ odvětil ostrým tónem

Robert.

Madelaine se zčistajasna rozplynula jako pára nad hrncem. Jen zvonivý smích

provázel její odchod z Robertova bytu. Nebyl si jist, zda ta slova opravdu ještě

zaslechl, nebo se mu to pouze zdálo, ale myslel si, že ne: „To se ještě uvidíííí...“

„Jsi v pořádku?“ obrátil se Robert na Irču.

„Jsem ok. ONA už mě nevyděsí, Roberte.“

„To vidím, vždyť sotva dýcháš.“ oponoval jí Robert.

„To je v poho, to vždycky přijde samo, když se s nimi potkám. Ale zase to

rychle přejde, neboj se o mě.“

„Jenomže já se o tebe bojím. Sama vidíš, že ta mrcha je neustále ve střehu. Irčo,

máme ještě pět měsíců. Pět měsíců jen pro sebe. Nezkaž je prosím tím, že náš

čas zkrátíš tím, že budeš něco podnikat na mou záchranu a Madelaine tě zničí.

Zkus to brát jak to je, zkus si ten čas, který tu máme ještě vyměřen, užít.“

Irča zamrkala: „To je právě to, co nemůžu. Nezlob se.“ ̈

„Nezlob se.“ opáčil ironicky Robert, povzdychnul si a zakroutil nevěřícně a

snad i naštvaně.


11

2. NOVÍ KOLEGOVÉ

Druhý den ráno, bylo druhého ledna, jel Robert do práce a Irča jela s ním.

„Pozdravím jen Honzu a Vláďu a pojedu domů. Zítra už musím taky do práce,

vzala jsem si volno jen do dneška.“ řekla Irča Robertovi v autě. Svoje auto

nechala stát na parkovišti u administrativní budovy. „Vlastně – bude už Vláďa

zpátky? Nebo je ještě s kamarády na horách?“

„Myslím, že říkal, že dnes přijde. Irčo, neumím ti za něj dostatečně poděkovat.

S tím, jak pokračuje, asi si brzo bude muset vyměnit auto za normální, víš.“

„Proč mi pořád všichni za něj děkujete? Já přece nic neudělala...“ zasmála se

Irča.

„Tohle neříkej. Věc se má tak, že kdyby nepoznal tebe... ale to ty přece víš

nejlíp.“

„Nepřeháněj...“

„Nepřeháním. A abych byl upřímný, jsem docela rád, že se stále stýká s Janou.

Nerad bych, aby se na tebe opravdu tak moc upnul, jak se mi zdálo.“ řekl

zamyšleně Robert. „Stačí, že Honza...“ dodal potichu.

Irča se těch slov však chytila. Pohlédla na něj zboku: „Co? Co Honza?“

„Nic.“

„Roberte!“

„Ano, lásko?“

„Nemůžeš něco nakousnout a pak to nedoříct!“

„Já nic nenakousl...!“

Irča viděla, že s ním nic už nepořídí a tak jen pokrčila rameny: „Když to

říkáš...“

Přijeli před administrativní budovu a zaparkovali. Hotel na druhé straně

jakoby zel prázdnotou... všechno venku zapadáno tím pitomým sněhem, žádný

pohyb, žádná otevřená zahrádka se slunečníky. Irča si povzdychla. Pitomá

zima. Pak si uvědomila... a až bude zase teplo a jaro... Robert odejde. Napořád.

Z tohoto pohledu se jí snad i ta pitomá zima začínala líbit a přála si možná, aby

nikdy neskončila.


12

Vyjeli výtahem do šestého patra.

„Tak já skočím za bráchama, myslíš, že už tu Honza bude? Nevšimla jsem si,

jestli měl na parkovišti auto...“

„Opravdu nevšimla?“ zasmál se Robert.

„Ne. Řeknu ti tajemství, chceš?“ podívala se na něj rozverně Irča.

„Ano?“

„Když jsi vedle mě, tak nejenže pociťuji takové tajemné mrazení v zádech,

které je neklamným znamením, kým jsi, ale zároveň se mi podlamují kolena,

ztrácím dech a taky... se ztrácí všechno kolem.“

„Všechno? Vážně?“ usmál se Robert.

„Všechno. Věci, lidi, zkrátka veškeré okolí. Zůstáváš jen ty...“

„I Honzovo auto?“

„Opravdu všechno.“

„Tak to je pro mě čest.“

„Jak to zase myslíš?“

„Nijak.“

„Roberte!“

Robert se usmál: „Víš co, utíkej za bráchama. Určitě budou u sebe v ateliéru.“

„Jen je pozdravím a přijdu za tebou, rozloučit se, ano?“

„Víš, kde mě najdeš.“ políbil ji na tvář.

Irča přišla ke dveřím ateliéru a zaklepala. Nikdo se neozýval, tak zaklepala

znova a otevřela. Pár lidí v ateliéru pobíhalo sem a tam, ale ani jeden z bráchů

zde nebyl. Prošla ateliérem vedle do pracovny. Usmála se: „Ahoj Vláďo!“

Vláďa seděl ještě na vozíčku, i když ho používal už málo. Ťukal něco do

počítače, a když uslyšel Irčin hlas, otočil se: „Ahoj! Mandarinko!“ vzkřiknul

radostně. Přijel k ní, vzal si francouzské hole, které stály opřené o stůl a

postavil se proti ní. Byl o hlavu vyšší než ona a usmíval se na ni. Pak ji objal:

„Tak rád tě vidím! Tak jak jsi prožila Vánoce, Silvestr, povídej!“

„Taky tě ráda vidím, Vláďo. Nemůžu se na tebe vynadívat, tolik ti to sluší, když

stojíš na vlastních nohou. Teda ne, že by ti to předtím neslušelo, jen...chci

říct...nemůžu se nabažit toho, když tě takto vidím, víš, jsem šťastná za tebe...

Co se týká Vánoc, byla jsem s rodinou a pak jsem přijela sem a o Silvestru už

asi víš, Honza ti jistě poreferoval...“

Co za výraz to měl Vladan ve tváři ve chvíli, když Irča vyslovila Honzovo

jméno? Nemohla ten výraz pojmenovat.


13

„Jo, něco mi říkal, zdá se, že jste si to hezky užili!“

„Co my, ale co ty, na horách, se svou bývalou partou – všechno v pohodě?“

„Irčo, bylo to super! Připadal jsem si jako před pár lety, když ještě všechno

bylo v pořádku.“

„Co Jana?“ zeptala se Irča napřímo.

„Jana,“ zvednul Vláďa obočí. „Dobrý.“

Irča zvědavě zkoumala jeho tvář.

„Vláďo, je tady už Honza?“

„Jo, přijeli jsme spolu. Někde tady poletuje. Myslím, že šel do redakce a pak za

Robertem. Mimochodem, víš o tom, že dnes k nám nastoupili dva noví

zaměstnanci?“

„Jak bych to mohla vědět? Robert se nezmínil...“

„Dnes nastoupila jeho nová sekretářka, místo Kamily, víš, a taky přijali nového

redaktora. Zdá se být šikovný, ono na redaktorovi dost záleží, protože já

i Honza s ním dost spolupracujeme. Teď tu budou dva.“

„To je skvělé, že se vám daří a že se rozrůstáte... a co ty, Vláďo, jak se cítíš? Je ti

dobře?“

„Nikdy mi nebylo líp. Dneska odpoledne mám zase rehabilitace... Irčo, nechceš

jít se mnou? Prosím! Bylo by skvělé, kdybys mohla vidět, jak makám a jaké

dělám pokroky!“

„Díky, Vláďo, já bych šla s tebou moc ráda, ale přišla jsem se vlastně jen

rozloučit, musím zítra do práce, takže za chvíli odjíždím...“

„To je škoda, moc rád bych tě tam aspoň jednou měl...“ posmutněl Vladan.

Irča se na něj dívala se zájmem. Pak se rozhodla: „V kolik máš tu rehabilitaci?“

„Ve dvě.“

„Tak oukej, půjdem spolu, jo?“

„Super! Moc se těším, mandarinko!“

„Půjdu najít toho Honzu a pak se ještě stavím.“

„Irčo, počkej...“

„Ano, Vláďo?“

Vladan se posadil zpátky do kolečkové židle. „Víš, já... Honza asi někam

odešel...“


14

„Vím, říkal jsi, že šel do redakce a pak za Robertem. Stavím se tam, aspoň

poznám jeho novou sekretářku, ne?“ mrkla na něj.

Vladan vypadal, jakože chce něco říct a neví, jak začít. „On... já...“

„Co se děje, Vláďo?“

„Honza...“

„Vláďo! Co všichni máte?!“ zvýšila trochu hlas Irča.

„Všichni?“

„I Robert něco nakousl o Honzovi, ale pak mi nechtěl nic říct...“

Vladan se nadechnul, jako když pochopil.

„Co se stalo Honzovi, Vláďo? Tak řekne mi to už někdo?“ Irča začínala

propadat zoufalství. Co se mohlo stát? Stalo se mu něco? Mimoděk si vybavila,

jak ještě předevčírem přitisknul rty k jejím. Proč tu najednou není? Snad Isaak

– nebo Madelaine? NE! Honzu ne!

„Klid, Irčo, je v pohodě. Jen... asi s tebou nebude chtít mluvit, víš...“

„Co to říkáš?“ vytřeštila Irča oči. „Proč by...“

„Možná jsem se jen špatně vyjádřil.“

„To určitě. Nedovedu si představit jeden jediný důvod, proč by se mnou Honza

nechtěl mluvit. Jdu se po něm podívat.“

„Přijdeš potom?“

„Samozřejmě.“

Irča odešla za Robertem do kanceláře. V předpokoji ji přivítala mladá

tmavovlasá dívka. „Dobrý den, co si přejete?“

„Dobrý den,“ pozdravila novou sekretářku Irča a podávala jí ruku. „Jmenuji se

Irena Richterová, jdu za panem Donáthem.“

„Musíte chvilku počkat, má právě jednání.“

„Aha. Je to jednání důležité?“

„Mluví právě s novým redaktorem. Před chvílí jsme se domluvili spolu, co ode

mě očekává, já jsem tady taky nová, víte? Dnes jsem nastoupila, zrovna jako

ten nový z redakce.“

„Tak já chvilku počkám, smím?“ ̈

„Samozřejmě. Mohu vám zatím něco nabídnout?“

„Ne, děkuji, jste velmi milá. Jak se vlastně jmenujete?“


15

„Jsem Eva. Eva Schwarzová.“

Vtom se otevřely dveře od Robertovy kanceláře. „A já jsem si říkal, co to tady

slyším za hlasy,“ usmál se. „Pojď ještě na chvilku za mnou, Irčo, než odjedeš.“

Irča vstoupila do jeho kanceláře, ze sedačky se právě zvedal hnědooký a

hnědovlasý, nakrátko ostříhaný kluk, mohlo mu být tak pětadvacet.

Slyšela, jak Robert říká ještě Evě: „Mohl bych vás poprosit o dvě kávy a dvě

minerálky? Děkuji vám.“

Pak přišel zpět do kanceláře a otočil se na toho hnědookého kluka. „Tak,

Michaeli, přeji vám, aby se vám u nás práce líbila. Myslím, že je v naší

společnosti i skvělý kolektiv, což považuji pro práci za velmi důležité.“

„Děkuji, pane Donáthe,“ odpověděl Michael, – „můžete mě oslovovat Roberte,

víte, skoro všichni si tykáme, tak snad i k tomu jednou dospějeme,“ přerušil ho

Robert a usmál se.

„Dobrá, děkuji – Roberte, že jste mě přijali a jdu na to.“ Michaelův zrak

spočinul na plavovlásce vedle Roberta. Irča se začervenala jako pivoňka.

Robert si všimnul rozpaků na obou stranách a proto hned zasáhnul. „Dovolte –

představím vás – Irčo, to je náš nový redaktor, Michael Bennett, Michaeli, to je

Irena Richterová, skvělá grafička, malířka... a hlavně – moje přítelkyně.“

„Rád vás poznávám,“ podával jí ruku a zaregistroval, že Irča na něj kouká

poněkud divně. Polichotilo mu to. Že by se jí líbil?

„Mě taky těší,“ přijala nabízenou ruku Irča nespouštějíc z něj oči. Tohle – přece

není možné!! Propadala málem panice. Co se to tady děje? Zoufale se otočila na

Roberta. Ten se však na oba usmíval, jako by se nechumelilo.

„Tak, snad se uvidíme,“ rozloučil se Michael a odešel.

„Co je s tebou?“ ptal se Robert Irči, když stála pořád jako socha a kdyby mohlo,

tak se jí od přemýšlení bude z hlavy kouřit. „Pojď, posaď se,“ vedl ji k sedačce.

Eva odvedle přinesla kávu a vodu. Irča se hltavě napila minerálky. Vypila

najednou celou sklenici.

„Páni, to je ale žízeň!“ smál se Robert. „Tak – co jí říkáš?“ ptal se Irči, když Eva

odešla a zavřela za sebou dveře.

„Hm, hezká... jak jinak...“ usmála se Irča nepřítomně.“

„Vidím, že tě zaujal spíš Michael,“ dělal si z ní legraci Robert.

Irča se k němu otočila a zahleděla se do jeho chrpových očí. Ano. Ty oči měly

barvu té nejmodřejší chrpy. Nádherné. Celý Robert byl nádherný. Nechtěla,

aby ji opustil. A TEĎ jí to zase bylo připomenuto. To nemůže prožít v klidu ani

jeden jediný den?

„No tak ven s tím, copak je?“ pobídnul ji Robert.


16

Irča se nadechla: „Roberte – ty to opravdu nevidíš, necítíš?“

„O čem to mluvíš, lásko?“

Byl teď svou tváří tak blízko její, že přestávala opět dýchat a mrazení, které

v jeho blízkosti vždy pociťovala, sílilo s každým milimetrem, o který se k ní

přiblížil. Vdechovala jeho vůni a on se kochal tou její.

„Já – Roberte, odkud Michael přišel? S kým jsi ho vybíral? Jsi si opravdu jistý,

že bude ten pravý člověk pro vás?“

„Proč tak mluvíš? Michael se zdá být velice šikovný, má skvělý životopis a

zkušenosti. Samozřejmě, člověka nepoznáš jen za jeden či dva pohovory, které

se běžně uskuteční při přijímání nového pracovníka. Ale buď bez obav, má

tříměsíční zkušební dobu, tak jako všichni noví lidé, kteří k nám nastupují.“

„O tom nemluvím. Životopis ti taky napíšu takový, že se o mě budete prát...“

odvětila zamyšleně a v legraci Irča.

„Dovol, abych ti připomněl, že o tebe se pereme s Honzou už dlouho a stále jsi

nám ještě nepřikývla...“

„Já vím, to je ale něco jiného... a ani jsem to tak nemyslela.“

„Všichni u nás mají stejné podmínky při nástupu. Co se týká Michaela, vybíral

jsem ho společně s Honzou a vlastně jsme se hned shodli. Michael byl

favoritem už od začátku. Nemyslím si, že bychom se oba spletli. Ale to se

projeví samozřejmě až časem, dnes je tu první den, tak se rozkoukává, to je

normální.“

„Ovšem, tohle jsem ale opravdu nemyslela. Myslela jsem, jestli jste si ho

prověřili jako člověka, odkud přišel a tak...“

„Promiň, ale nerozumím ti... proč bychom měli něco takového dělat?“

„Roberte!“ Irča vstala ze sedačky a přešla nervózně k oknu. Uviděla svoje auto

– tedy stále ještě Robertovo, jak to považovala, černého Opla a hned vedle něj –

stál Honzův Peugeot. Srdce jí poskočilo a rty ji zapálily, jak si vzpomněla na

Honzův novoroční „zvláštní“ polibek. Otřepala se, aby ze sebe tu myšlenku

setřásla a otočila se na Roberta. „Roberte! On nemá auru!“

Robert vyskočil ze sedačky a přistoupil k ní. „Co? Určitě ses spletla. Nevšiml

jsem si, že bys na něj zírala soustředěním na auru. To je nesmysl.“ řekl jí

klidným hlasem.

„Ne! Ty to nechápeš! Víš, od té... nehody vloni v autě, jak jsem se uhodila do

hlavy... od té doby auru vidím u všech lidí hned. Vůbec se nemusím soustředit,

prostě tam je a já ji vidím.“

„Vážně? Proč jsi mi nic neřekla?“

„Já nevím. Nepřipadalo mi to důležité. Vlastně ji už ani nevnímám. Zpočátku to

bylo těžké, víš... všichni lidé na ulici byli jako barevní panáčci.“ smála se Irča.


17

„Připadalo mi to docela otravné, proč bych měla vidět auru u všech lidí... když

jsem chtěla vidět auru u určitého člověka a dozvědět se tak o něm něco, prostě

jsem se chvilku soustředila, to mi vyhovovalo. Najednou tu byla změť

barevných záření a já nevěděla, proč bych ji měla vidět. Tak jsem to v sobě

potlačila, stále ji vidím, ale naučila jsem se ji nevnímat, jestli mi rozumíš.“

„To je zajímavé. Proč jsi to nikomu neřekla?“

„No, já...“ zrozpačitěla Irča. Mohla mu říct, že o tom mluvila s Honzou, když ji

tenkrát po nehodě přijel navštívit? Ne.

„Nepovažovala jsem to za nic důležitého, opravdu. Ale ten Michael – je opravdu

zvláštní. Roberte, znovu ti opakuji, ten „člověk“ nemá žádnou auru.“

Robert se zamyslel. „Myslíš, že je...“

„Ano, Roberte. Je jako ty. Nevím, odkud přišel, nevím, kdo je, co se mu stalo a

hlavně PROČ je tady. Co ti ale říkám a považuji to za velmi důležité – nemá

auru! A taky jsem cítila to tajemné mrazení v jeho blízkosti. Je to DUCH!! Jako

ty!“ schovala Irča tvář v dlaních.

„Ale to přece není možné. Já – nikdy jsem se nepotkal s nikým... jako já. Teda

myslím... tady na zemi.“ Robert začal velmi horečně uvažovat. S postupujícími

myšlenkami začal propadat panice. „Myslíš, že ho někdo vyvolal, tak jako kdysi

ty mě?“

„To netuším.“

„Proč je tady? Proč se ocitnul tady? Zrovna v naší společnosti? Je to náhoda?

Nebo ho vyvolal někdo od nás? Možné to je...lidi takové blbosti dělají pořád,

však víš...“ nechal své myšlenky vyplouvat napovrch Robert a pokračoval:

„Určitě to tak musí být. Pokud je – jak říkáš, jako já, někdo ho MUSEL vyvolat a

teď bude určitě hledat jako já člověka, který to byl. Proč se ale ocitnul zrovna

tady? Nerozumím tomu. Tohle je opravdu velmi prazvláštní NÁHODA...“

Irča potichu vnímala tok Robertových myšlenek a srovnávala si ty své. Ano,

ona Roberta před sedmi lety vyvolala na zem ze světa duchů, ale Robert měl

stále šanci na svou záchranu. Stále měl šanci dostat zpět svůj život. Svůj

pozemský, lidský život. Přestože on tuto šanci odmítal a to jen kvůli tomu, že

ho chce pro sebe Madelaine, která proto ohrožuje ji a všechny Robertovy

přátele a on udělá všechno pro to, aby mu Irča pomoci nemohla. Je na tom

podobně i Michael? Taky mu bude umožněno dostat zpět svůj život, nebo

zemřel a teď pouze bloumá za účelem tím, aby splnil nějaké poslání na zemi?

Madelaine určitě Michaela nechce, ta chce přece Roberta...v Irči se zastavilo na

vteřinu srdce.

„Madelaine...“ vydechla nahlas zoufale. Když vyslovila nahlas to jméno,

najednou to do sebe zapadlo jako dva dílky puzzle. Tak to MUSELO být. Irča

začala panikařit. „Roberte! Michael, on... co když... co když ho poslala

Madelaine?“ zahleděla se s tou otázkou Robertovi do očí.


18

„Myslíš, že ho Madelaine poslala, aby si mě ohlídala, aby tu někoho měla, kdo

mě a mým přátelům bude tak nablízku, jak to jen půjde a bude mě tak mít

neustále pod kontrolou?“

„Tak to MUSÍ být, Roberte! Dává to smysl. Nic na tomto světě se neděje

náhodou a dva DUCHOVÉ v jedné společnosti, na jednom místě, v jeden čas...

takové náhody prostě neexistují. Může to považovat za náhodu pouze ten, kdo

o věci vůbec nic neví a tak mu ostatní nitky událostí a souvislostí zůstávají

skryté, víš?“

„Michael... jak je to možné, že jsem ho já ani Honza neprokouknul?“

„Protože by vás ani ve snu něco takového nenapadlo, proto. Prostě jste brali

jako samozřejmost, že je člověk, a probírali jste pouze jeho pracovní

zkušenosti a životopis.“ „Že Honza nic nepoznal, to bych pochopila. Ale že ty jsi

nic nevycítil, to se opravdu divím.“ přemítala dál Irča.

„No, ať je to jak chce, už jsme ho přijali, tak počkáme a uvidíme, jak se projeví.

Ale děkuju, žes mi to řekla, aspoň budeme vědět, na čem jsme a tak budeme

oproti němu trochu ve výhodě, protože on určitě nebude tušit, že my VÍME.

Víme, kdo je. Hned to řeknu Honzovi, jen co se tady objeví.“ uzavřel debatu

Robert.

„Já myslela, že ho tady u tebe najdu. Aspoň Vláďa povídal, že šel za tebou.“

„Byl tady, ale šel do redakce s nějakými fotkami a říkal, že se pak ještě zastaví.

Už by tu měl pomalu být. Slib mi, že pojedeš opatrně, lásko. Cesty jsou kluzké.“

„To ti slíbím ráda, ale až odpoledne nebo navečer.“

„Já myslel, že odjíždíš už teď. Tak ses rozhodla se mnou ještě pobýt? To je

skvělé, pojď sem...“ objal ji Robert.

„No, víš, ne tak docela...“ soukala slova ze sebe Irča. „Já... slíbila jsem Vláďovi...

on chtěl... prosil mě, jestli bych s ním šla dneska na rehabilitace. Roberte, to se

nedalo odmítnout, ne po tom, co předvedl na večírku tam u nás... pořád mám

ten pocit tady,“ Irča si ukázala na srdce, „když jsem ho uviděla vstát z toho

vozíčku. To se nedá popsat slovy.“

„Mě to povídej,“ usmál se Robert svým kouzelným úsměvem. „A teď si vem, že

já měl pocity ty samé, jen stokrát znásobené. A ještě o to víc, že za jeho stav

víceméně můžu já. Tedy za ten předtím, pochopitelně. Za ten jeho současný jsi

zodpovědná pouze ty. A za to ti nikdy nepřestanu děkovat. Samozřejmě s ním

běž, v tom případě ale dopoledne strávíš se mnou a půjdeme spolu na oběd,

ano?“

„Moc ráda.“

„Kdy zase přijedeš? Nebo mám přijet já?“

„Přijedu za týden, příští pátek, mám trochu víc času než ty, tak si můžu dovolit

trávit jej na cestách, určitě víc než ty.“


19

„Už teď se na tebe těším.“ Robert přisál své rty k jejím. Kancelář zmizela.

Ztratila se. Ne. Nedovolím, aby mi odešel, utvrdila se Irča.

Když se odtrhli, Irča si vzpomněla na Honzu. „Kde je?“ řekla jen nahlas.

„Kdo?“ podíval se na ni zvědavě Robert.

Irča si uvědomila, že jméno Honza vyřkla jen ve svých myšlenkách a koutky jí

zacukaly. „No Honza přece.“ zasmála se.

„Nevím, už tady měl dávno být.“

„Tak já ho půjdu najít. Zatím papa, stavím se kolem oběda, abych tě

nezdržovala při práci.“

„Nemluv tak. TY mě nikdy nezdržuješ.“

Irča se usmála a pohladila ho po jeho hladké tváři. „Ahoj.“ a vlepila na tu tvář

pusu.

Přišla zpět do ateliéru, ale Honzu tam nenašla. „Vláďo, kde se zdržel? Je tady

dneska vůbec? Na parkovišti jsem zahlédla jeho auto.“

„Před chvilkou mi volal z redakce, tak jsem mu říkal, že jsi tady...“

„A? Kdy přijde?“

„Říkal, že se tam ještě zdrží. Prý se potřebuje domluvit s Michaelem, to je ten

nový redaktor, víš, co a jak. Budeme s ním dost spolupracovat, tak si to chtěl

všechno asi hned na začátku vyjasnit.“

„Hm. Tak vyjasnit.“ sklopila oči Irča. „A není to trochu jinak náhodou?“

„Jak jinak?“

„Jestli se mi spíš nevyhýbá...“ mínila Irča.

„Nesmysl...“

„Hm. Když nesmysl, tak nesmysl.“ Jenže Irča cítila, že od toho nezvyklého

polibku, který jí věnoval na Silvestra, se něco stalo. Hned po tom polibku se na

ni už ani nepodíval a vlastně ho od té doby neviděla ani neslyšela.

Vladan už ji celé dopoledne od sebe nepustil, tak strávila dopoledne s ním

v ateliéru. Pracovali spolu na počítači, prohrabávali fotky, které nafotili pro

Hasena a dávali dohromady návrhy na katalog. Do konce ledna, kdy měl

katalog vyjít, moc času nezbývalo a práce bylo stále před nimi kopec. Vladan si

připadal s Irčou, jako by tu byla zaměstnaná, tolik toho věděla o grafice, tak se

doplňovali a smáli se a povídali si, že dopoledne uběhlo jako voda.

Honza se neobjevil. Teda, pokud přišel, zůstal v ateliéru a do pracovny ani

nenakouknul.

Co Irča netušila, bylo, jak blízko je pravdě. Honza skutečně z redakce šel zpět

za Robertem a ten mu řekl, že Irča šla zpět do jeho pracovny. Proto se


20

v pracovně ani neukázal. Přišel potichu do svého ateliéru a dával dohromady

zákulisí pro zítřejší focení. Dával si dobrý pozor, aby na Irču nenarazil.

V jednu chvíli Vladan vstal a odvedle z archivu něco přinesl. Byl to velký

nástěnný kalendář. Podával ho Irči: „Honza chtěl, abych ti ho předal, říkal, že

se dnes asi nestihne za tebou zastavit.“

Irča vzala kalendář do rukou a položila ho v pracovně na stůl. Byly na něm

obrovské fotky Dariny. No jasně! Irča si vzpomněla – „No jo, Darina mi vloni

říkala, že dostala nabídku na nafocení kalendáře!“ řekla nahlas. „Vůbec jsem

netušila, že ho skutečně nafotila. Ta dostane! Ani se mi nepochlubila!“ brblala

naoko Irča.

Obracela jeden list za druhým a pomalu si ho prohlížela. Co měsíc, to Darina

jako královna toho měsíce. Co měsíc, to jiná róba či minišatičky, jiné prostředí.

„Líbí se ti?“ byl zvědavý Vladan.

„Je překrásný.“ Vydechla Irča. „Darina je tak nádherná a tak fotogenická... a co

z toho k tomu dokáže vykouzlit Honzův objektiv...je to vážně nádhera!“

Vladan ji pobaveně pozoroval.

„Smím si ho vážně nechat?“ dodala po chvíli.

„Vždyť je pro tebe. Honza by ti ho dal sám, ale dnes tu má nějaký frmol, tak mě

požádal...“

Proč Irča cítila, že jí Vladan neříká pravdu? Když sem ráno přišla, tak jí

naznačil něco v tom smyslu, že s ní Honza nechce mluvit, a teď najednou má

TAK STRAŠNĚ moc práce? Divné.

Proto ho rychle přerušila: „Vláďo! Prosím. Nech toho.“

Vladan se na ni podíval a pochopil. Irča rychle odvedla téma hovoru. „V kolik

že máš dnes tu rehabilitaci, Vláďo?“

„Ve dvě.“

„Fajn, zajdu vedle s Robertem na oběd. Připojíš se?“

„Ne, díky, asi by to nebylo...“

„Vláďo!“ zvýšila hlas Irča. „Prostě pojď s námi a neřeš to, ano?“ řekla rozhodně.

„Dobrá, dobrá, vzdávám se. Půjdu rád. Díky.“

„TY MĚ nemáš za co děkovat, Vláďo.“

Vladan se posadil na židli. Povzdechnul si a pokrčil rameny: „Kdybys ty jen

věděla, mandarinko.“

Irča se na Vláďu jen zvědavě podívala, ale nic na to neřekla. Cítila, že by jí

stejně nic neřekl.


21

Krátce po dvanácté se usadili uvnitř v restauraci v protějším hotelu. Objednali

si jídlo. Honzu Irča nezahlédla celé dopoledne ani koutkem oka.

„Dal ti Honza ty fotky, co jsem po něm poslal?“ ptal se Robert Vládi.

Ten se na něj překvapeně podíval. „Fotky? Jaké fotky? Nic mi nedával... vlastně

jsem s ním nemluvil, celé dopoledne se někde potuloval, možná zůstal

v redakci, nevím...“ odtušil Vladan.

„To je divné, když byl u mě stavený podruhé, říkal, že jde rovnou za tebou do

pracovny, že máte plno chystání na zítřejší focení.“ podivoval se Robert. „Proto

jsem po něm ty fotky posílal.“

„Ne, opravdu Roberte, nic se mi do rukou nedostalo.“

„To je divné. Myslel jsem, že to do odpoledne zvládneš udělat, víš, byly to ty

návrhy pro paní Bajerovou.“

„Aha. No, já na ty fotky čekal, hele, Roberte, hned jak mi je Honza předá, pustím

se do toho. Není to nic složitého, to se zvládne.“

Vtom zazvonila Vladanovi kapsa. Vytáhnul mobil a kouknul na displej... „Hele,

my o vlku...“ ukázal Robertovi displej.

„No čau brácha, kde vězíš?“ řekl do telefonu.

„Byl jsem v redakci a pak v ateliéru, tys mě neviděl?“ ptal se jakoby nic Honza.

„No to teda neviděl, byl jsem v pracovně celé skoro celé dopoledne, a když

jsem procházel přes ateliér, nikdys ́tam nebyl...“

„Jen sis mě nevšimnul... kde jsi? Mám pro tebe fotky od Roberta.“

„Já vím, právě mi o nich říkal, sedím s ním na obědě.“

„Můžu se k vám přidat? Mám hlad jako vlk, ani jsem nesnídal...“

„No jasně, přijď, jsme vedle.“

„Hned jsem tam. Zatím čau.“

Vladan típnul telefon a schoval ho zpět do kapsy kalhot. „Přijde za chvilku

sem.“ řekl jen na vysvětlenou směrem k Robertovi.

Irča si mezitím něco potichu povídala s Robertem, a když na ně Vladan

promluvil, poskočilo jí srdce. Proč vlastně? Tak konečně toho Honzu uvidím –

pomyslela si.

Uběhlo sotva pár minut a dveře v restauraci se otevřely. Irča seděla zády

k nim, tak Honzu nepostřehla. Pohlédla jen na Vláďu, který seděl naproti ní, a

spatřila, jak se kouknul směrem ke dveřím a mával: „Tady jsme!“

Honza se zarazil. Dlouhé blonďaté vlnité vlasy splývající po zádech postavě

sedící k němu zády ho nenechávaly na pochybách, kdo s nimi sedí. Chtěl se


22

vytočit a jít pryč, ale nedovedl si představit, jak by to pak vysvětloval, tak

pokračoval původním směrem, až přišel k jejich stolu.

„Ahojte všichni.“

„Ahoj Honzo,“ řekla zvlášť důrazně Irča.

„Ahoj. Tak se přece posaď k nám,“ ozval se Robert.

„No vlastně jsem si právě vzpomněl, že musím nachystat ještě nějaké kulisy na

zítřejší focení, dostal jsem nové nápady, víš, tak mě omluvte, ale budu vás

muset zase opustit.“

„To snad chvilku počká, ne?“ zvednul hlavu Vladan na Honzu, který stál pořád

nad nimi.

„Ne, Vláďo, víš, chci to mít hotové, ať zítra můžeme začít hned ráno. Tak já

letím, zatím, čau.“ A byl pryč.

Robert se díval směrem, kterým Honza odešel a pak si vyměnil pohled

s Vláďou, který u obou říkal: ‚Co to mělo znamenat? Rozumíš tomu?‘

Irča tuhle výměnu pohledů zachytila a porozuměla i jejich obsahu. Sama si tuto

otázku položila. Co to sakra mělo znamenat? Proč tak najednou vystřelil jako

raketa? No, snad budu mít ještě dneska šanci s ním promluvit, než odjedu,

utěšovala sama sebe.

Bohužel, Honzu už neviděla. Ve dvě hodiny odjela s Vladanem na rehabilitace.

Bylo úžasné pozorovat, s jakým zapálením a vervou Vláďa bojuje s přírodou.

Když s ním rehabilitační sestra docvičila sérii cviků, které vždy absolvoval,

přešel Vláďa k vodorovným tyčím a odhodil berle, opírajíc se o ty tyče. Sestra

ho podpírala z jedné strany a pomáhala mu.

„Irčo, když mě chytíš z druhé strany, uvidíš, že to půjde samo,“ podíval se na ni.

Irča přistoupila k Vláďovi, podepřela ho z druhé strany a to, co jí předvedl, jí

vyrazilo dech. Vláďa šel, bez berlí, pouze s oporou o tyče a dvou žen – z každé

strany jedna. Sestra se na Irču usmála. „Je úžasný, viďte?“

„Já nemám slov!“ přitakala Irča.

Po rehabilitaci se Vláďa převléknul v šatně, a když přišel zpět, viděl, že si Irča

se sestřičkou něco špitá. „Copak máte za tajnosti vy dvě?“

„Nic, tak hotovo? Jdeme?“ usmála se na něj Irča.

Když se vrátili do firmy, Irča šla jen pozdravit Roberta a odjela domů. „Jeď

prosím opatrně, dávej pozor, ano?“

„Rozkaz, šéfe!“ dělala si legrácky Irča.

„Irčo!“ okřiknul ji z legrace Robert.

Když odcházela a šla k výtahu, zůstala na chodbě stát jako opařená. Proti ní šel

Honza v živém rozhovoru s tím novým redaktorem – Michaelem – a něco


23

probírali. Jakmile ji spatřil, zarazil se, ale pokračoval dál. Když byli u sebe, Irča

už to nevydržela: „Honzo, můžu s tebou minutku mluvit?“

Honza ji probodnul svýma tmavýma čertovskýma očima: „Promiň, ale nemám

teď vážně ani minutu čas, jindy, ano?“

„Já už ale odjíždím...“

„Oukej, tak mi třeba potom zavolej, nebo pošlu smsku, jestli je to tak důležité.“

řekl Honza cizím hlasem. Ano, cizím, ten hlas přece nepatřil ‚jejímu‘ Honzovi.

Tohle nebyl on. Co s ním kdo provedl? Že by Madelaine? Nebo Isaak? Ne, to

není možné, vždyť teď zrovna nic neprovádějí – ani Irča ani Honza. Tak co to

s ním sakra je?

„Fajn.“ zmohla se na jednoslovnou rezignovaně naštvanou odpověď Irča a

Honza byl pryč i s Michaelem.

„Jestli je to tak důležité...“ opakovala si jízlivě jeho slova nahlas ve výtahu. „To

teda sakra JE důležité!“ zakřičela už v jedoucím výtahu jakoby směrem za ním,

v zoufalém vzteku.

Zdálo se jí to, namlouvala si to, nebo se jí opravdu Honza vyhýbá? Co mu

udělala? Proč jí aspoň nevynadá? Proč se nepohádají? Všechno by bylo lepší...

než tohle.

Když sedla na parkovišti do auta a nastartovala, začal jí zvonit v kapse bundy

telefon. Že by mu došlo, jak se chová a volá jí, aby jí to vysvětlil? Pohlédla na

displej...

„Ahoj Vláďo, copak se děje?“ řekla smutným hlasem.

Vláďa se zarazil, protože z jejího hlasu ten smutek vycítil. „To bych se měl

zeptat asi já... ale nebudu vyzvídat. Za prvé, posílám pusu a poděkování za

dnešek...“

„Vláďo, bylo mi s tebou moc fajn, neděkuj za samozřejmé věci, prosím.“

„TOHLE není samozřejmá věc, teda ne pro některé lidi, to jen tobě se to tak

zdá, mandarinko.“

„Bylo úžasné vidět tě na vlastních nohou, Vláďo, až budeš mít příští

rehabilitaci, zavolej, půjdu zase s tebou, oukej?“

„Abych tě nevzal za slovo!“ zasmál se Vladan.

„To klidně můžeš!“ usmála se do telefonu i Irča.

„Jasně, a ty pojedeš kvůli mně dvě stě kiláků...“

„Proč ne? Kvůli komu bych to měla dělat, když ne kvůli přátelům?“ Irča myslela

svoji odpověď naprosto vážně.

Vláďu to dočista vyvedlo z míry. Když chtěl po Janě, aby s ním zašla na

rehabilitace, nikdy neměla čas. „Hele, mandarinko moje voňavá, já to teda


24

promyslím. – Jo, a za druhé, proč volám, nechala sis tady ten kalendář od

Honzy.“

„Aha – já na něj dočista zapomněla, Vláďo, nech mi ho tam, já už nahoru

nepoletím. Anebo ho někomu dej, určitě někoho potěší, nebo ho dej Honzovi,

ať ho dá někomu, s kým mluví a koho by chtěl potěšit.“

„Stalo se něco? Honza ho tu opravdu schovával pro tebe.“ Vladan vycítil z jejího

hlasu tíseň.

„To určitě. Já, jsem už skoro na cestě, ale za týden a něco přijedu, letíme na ten

koncert, víš? Možná přijedu ještě tento pátek, ale nevím.“

„Tak já ti ho tu uložím, jeď opatrně, ano?“

„Ano, mami!“ použila Irča nedávná Darinina slova.

Pondělí, 5. ledna, ráno ve firmě

Robert seděl dopoledne ve své kanceláři, když se ozvalo zaklepání. Dovnitř

nakoukla Eva, jeho nová sekretářka.

„Promiňte, pane Donáthe, máte chvilku?“

„Jistě, pojďte dál. Co potřebujete?“

„Já jen... nevím, zda je to nějak důležité ale...“

„Stalo se něco? Něco je v nepořádku?“

„Ne, to ne. Jenom – dělala jsem pořádek ve svém pracovním stole – a našla

jsem tohle...“ Eva v ruce držela notes s denním plánováním.

„Co je to? Podobný notes mívala Kamila, vaše předchůdkyně,“ poznal Robert

ten zápisník.

„Asi to patřilo jí. Já... nakoukla jsem dovnitř, zda tam nejsou nějaké důležité

kontakty, či jiné poznámky, víte, které bych mohla potřebovat ...“

„To je v pořádku, klidně si ten zápisník nechejte, Evo...“

„O to tak ani nejde, ale když jsem v něm listovala, našla jsem tohle...“

Eva otevřela notes téměř na konci, u posledního listopadu, a podávala ho

Robertovi.

„Co je to?“

„Nedokázala jsem posoudit, zdali je to ještě aktuální, zda o tom víte, nebo už je

to passé...“ odpověděla Eva.


25

Robert si vzal do rukou notes a začetl se do řádků, kde bylo Kamiliným

rukopisem napsáno pár poznámek:

Nabídky spolupráce:

Vladan: pan... kontaktní telefon; pan... tel., paní... – externí spolupráce - tel.

atd., takových nabídek tam bylo u Vladanova jména asi sedm. Robert je přelétl

očima a pak slétl jeho pohled o pár řádků níže:

Nabídky spolupráce: Irena (mrcha) Richterová: pan... tel. ..., pan Hasen... tel.

volat co nejdříve!

Robert nevěřil svým očím – tolik možností externí spolupráce pro Vláďu a

dokonce pro Irču! A on o ničem neví! Ta potvora Kamila! – pomyslel si.

Všechno zatajila! Proč jsme dávali na tu výstavu kontakt na ni? – přemítal

v duchu.

Eva stála a pozorovala Roberta. Ten vzhlédnul od notesu: „Děkuji vám, Evo,

nechám si ten notes, pokud ho již nepotřebujete.“

„Ne, jistěže ne. Všechny potřebné kontakty jsou ve vizitkáři nebo v počítači.“

„Mohl bych vás poprosit – zavoláte mi pana Kajzara?“

„Chcete ho na telefon, nebo aby přišel?“

„Prosím, vyřiďte mu, ať přijde osobně, pokud může ihned. Díky.“

Eva se odporoučela a volala Honzovi. Ten za deset minut otvíral dveře

Robertovy kanceláře: „Co se děje, Roberte? Mám focení, tak doufám, že je to

důležité...“

„To zajisté posoudíš hned sám, myslím...“ Robert vstal od svého stolu a přešel

k oknu s výhledem na hotel a parkoviště. V ruce držel Kamilin notes. Honza

přistoupil za ním k oknu. „O co jde?“

„Na, podívej se sám... to je Kamilin zápisník...“ podával mu Robert otevřený

zápisník.

„Co je...“ Honza se chtěl zeptat co to je, ale oči mu slétly k otevřené stránce a

jakmile uviděl Vladanovo jméno, začetl se do popsaných řádků. Tolik nabídek

pro Vláďu! Zvedl oči k Robertovi: „To snad není ani možné! Kamila nám tohle

všechno zatajila? Proč? Co proti Vláďovi má? To už se chtěla mstít i na něm?

Hyena... hned to Vláďovi předám, bude mít velkou radost. Díky.“

„Tys to nedočetl až do konce – tu stránku, viď?“ pozoroval ho Robert. „Čti dál,“

pobídnul ho.

Honza sklopil znovu zrak k notesu a četl nabídky spolupráce pro Irču.

„Co na to říct? Překvapí nás Kamila ještě něčím? Nabídka od Hasena – řekls jí

to??“

„Komu? Co?“


26

„No komu tady Hasen nabízí spolupráci – dokonce je tu poznámka: ‚zavolat co

nejdříve‘?“

Byl to jen Robertův klamný pocit, že se Honza záměrně vyhýbá tomu, aby

musel vyřknout nahlas Irčino jméno? Byl si jist, že ne.

„Ne, dozvěděl jsem se to teď – Eva mi ten zápisník přinesla.“

„Dobrá, vezmu to Vláďovi, jestli můžu.“

„Jasně, ať si ty kontakty co nejdříve obvolá. Nebo můžeš pověřit Evu, vyřídí to.“

„No, myslím, že bude lepší, když to udělá Vláďa sám.“

„Oukej, pak mi ho přines, docela by mě zajímaly ty dvě nabídky pro Irču. A co

ten Hasen? Nebo víš co, nech si ho, jen si opíšu ty kontakty, vlastně jen ten

jeden, Hasena v telefonu mám.“ Robert si na kousek papíru poznačil kontakt a

jméno u první nabídky pro Irču.

„Tak dík. Jdu fotit. Čau odpoledne.“

„Honzo, počkej ještě.“ zavolal za ním Robert a vtáhnul ho zpět do své

kanceláře. Zavřel dveře.

„Co je?“

„Chtěl jsem se tě zeptat... děje se něco? Je všechno v pořádku?“

„V tom nejlepším, proč se ptáš?“

Robert mu nevěřil ani slovo. Cítil to. VĚDĚL, že něco není, jak má být.

„Ale nic, já... kdyby sis chtěl promluvit, jsem tu. Vždycky. Však víš.“

„Dík, mami!“ ušklíbnul se ironicky Honza a s úsměvem na rtech odešel.


27

3. JÁ TO NEBYLA!

V pátek Irča do Pardubic nakonec nejela. Na čtrnáctého ledna byl naplánovaný

odjezd do Londýna, kde měli po koncertě Erasure pobýt s Robertem ještě

několik dní. Nemohla se dočkat. Strašně moc se na to těšila. Jako malé dítě.

Domluvila se s Robertem, že přijede až třináctého, před odjezdem. Beztak měli

spoustu práce po novém roce, a Irča taky v práci nestíhala. Volal každý den,

někdy i několikrát, nebo ona jemu. Strašně moc se vždycky těšila aspoň na

jeho hlas.

Přesto ji v pátek odpoledne vyrušil telefon.

„Prosím.“ zvedla jej a hned věděla, o koho jde, protože si toto číslo nedávno

uložila do adresáře.

„Dobrý den, to je slečna Richterová?“ ozval se ženský hlas na druhém konci.

„Ano, to jsem já, zdravím vás.“

„Slečno Richterová, volám vám ohledně toho pana Kajzara, jak jsme se minulý

týden domlouvaly. Víte, to plavání byl výborný nápad, ale obávám se, že v době

vyhrazené pro veřejnost bychom neměly dostatečný klid.“

„To máte asi pravdu.“

„Tak jsem domluvila na zítra rehabilitaci na ráno na devátou hodinu. To je

bazén vyhrazen pro tyto účely, takže to můžeme využít. Chtěla jsem se zeptat,

přijedete s panem Kajzarem?“

„Už jste mu volala?“

„Ne, říkala jste, že to chcete nechat jako překvapení, tak volám napřed vám.“

„Děkuji, přijedu, ráno v devět tam budeme. Moc vám děkuji.“

„Nemáte za co. Na shledanou.“

„Na shledanou.“

Irča položila telefon na stůl. Tak tedy zítra znova do Pardubic. Vláďa bude

koukat! Těšila se na to, že mu udělá radost a že bude překvapený.


28

Sobota, 10. ledna

V sobotu brzo ráno vyjela směr Pardubice. Asi okolo čtvrt na devět

zaparkovala před domem, kde bydlel Vláďa společně s Honzou. Uviděla opodál

zaparkované černé BMW a vedle Vláďovo auto. Musela polknout, jak ji obešla

lítost.

Vzala mobil a vytočila Vláďovo číslo. Doufala, že ještě nespí. Vzal to po prvním

zazvonění: „Dobré ráno, mandarinko!“ ozval se jeho veselý hlas. „To je

příjemné probuzení dneska po ránu!“

„Ahoj Vláďo, ráda tě slyším. Doufala jsem, že už jsi vzhůru.“

„Jsem zvyklý vstávat poměrně brzy, i o víkendu, však víš.“

„No jo, jako já. Poslouchej, mám pro tebe malé překvapení.“

„Co?“

Irči začalo tlouct rychleji srdce, jak byla natěšená na jeho reakci.

„Máš plavky?“ zeptala se.

„Prosím? Plavky? Na co?“

„Neptej se, vem si plavky, a přijď dolů za mnou.“

„Co? Chceš říct, že jsi tady? Počkej, jdu k oknu.“

Irča vystoupila z auta a uviděla, jak se ve druhém patře odrhnula záclona.

Vladan jí zamával a ona jemu také.

„Hele, proč nejdeš nahoru? Nestůj tam tak přece a pojď dál!“

„Ne. Promiň, ale nemůžu. Honza, víš...“

„Buď v klidu, ještě spí, přišel až pozdě v noci...“

„Ne, díky, počkám tu na tebe, jo?“

„A co se děje, jdeme plavat? Ale já přece...“

„Neptej se mě na nic a přijď. Čekám na tebe.“

„Ok. Dej mi deset minut.“

Za chvíli přišel Vláďa, opírajíc se o francouzské hole na parkoviště.

„Ahoj, tak rád tě vidím!“ objal Irču, která znova vystoupila z vozu. „Já tebe

taky,“ vlepila mu pusu na tvář, což jí ihned oplatil.

„Co se prosím tě děje? Co ty tady... v sobotu... tak po ránu... neměla bys být

spíš u Roberta?“

„Vláďo! Nezlob mě... nebo mám jet pryč?“


29

„Ne ne, už mlčím,“ chytnul ji Vladan za paži, „já js



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist