načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mystická náhoda - Dana Garguláková

Mystická náhoda

Elektronická kniha: Mystická náhoda
Autor:

V románu Mystická náhoda se prolínají tři světy. Náš pozemský, svět duchů a svět mrtvých. Střet těchto světů nemůže mít za následek nic dobrého. Hlavní hrdinka se náhodou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6% 40%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 414
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-878-5644-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V románu Mystická náhoda se prolínají tři světy. Náš pozemský, svět duchů a svět mrtvých. Střet těchto světů nemůže mít za následek nic dobrého. Hlavní hrdinka se náhodou seznámí s mužem, který je tak trochu „jiný“. A protože i ona je tak trochu „jiná“, neboť vidí auru u lidí, netrvá dlouho, aby ho odhalila. U něj totiž žádnou auru nevidí.

Zařazeno v kategoriích
Dana Garguláková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

Dana Garguláková

MYSTICKÁ NÁHODA

Díl první


3

COPYRIGHT

Autorka: Dana Garguláková

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2013

ISBN:

978-80-87856-42-0 (epub)

978-80-87856-43-7 (mobi)

978-80-87856-44-4 (pdf)


4

HLAVNÍ POSTAVY:

Irena Richterová – překladatelka, asistentka, 25 let

Darina Černotovská – její přítelkyně, 22 let

Honza Kajzar – fotograf, 29 let

Vladan Kajzar – Honzův bratr po úrazu, 25 let

Robert Donáth – majitel reklamní agentury a časopisu, 31 let

Anna – Robertova hospodyně, 56 let

Veronika (roz. Vernerová) – Robertova bývalá žena, 28 let

Kamila Klimková – Robertova sekretářka, 23 let

Simona Winklerová – Honzova dívka, 26 let

Tomáš Penc – vizážista, nový Darinin přítel, 28 let

Petr – Darinin bývalý přítel

Vanesa – bývalá Vladanova přítelkyně, Jana Spitzerová – současná

Frank Hasen – zákazník ze Švýcarska

Brukner – konkurenční firma


5

PŘEDMLUVA

Existují duchové mezi námi? Skutečně je zde možnost, že existuje i jiný svět,

než ten náš, pozemský? A dá se do něj nahlédnout? Mají lidé auru?

KAŽDÝ zná tyhle otázky. NIKDO na ně nezná stoprocentní odpověď. Snad –

Irena Richterová? V ten květnový den, kdy odvezla svou nejlepší kamarádku

na casting do Pardubic, v ten den se stalo něco, co převrátilo její dosavadní

život dočista naruby. Její život dostal najednou jiný rozměr. A přes všechny

šrámy a kopance, které dostala, stálo jí to za to. Ano.

Totiž, nikdy nevíte, kdo stojí vedle vás. Koukejte se pozorně a naslouchejte.

Může se zablesknout. Náhodou potkáte někoho, kdo změní celý váš život. No,

NÁHODOU?

Irena Richterová zažila tolik podivných událostí, že na náhody už nevěří.

Irča vzala do rukou sklenku s džusem a musela ji přichytit oběma rukama,

neboť se jí začaly nepochopitelně třást. Potřebovala se napít, z toho všeho jí

příšerně vyschlo v krku.

Pak vstala a přešla k oknu. Čím víc o tom přemýšlela, tím víc všechno do sebe

zapadalo a tím víc z toho byla nervóznější. Jedna náhoda se stane. Dobře. Dvě

náhody? Možná. Ale tady těch náhod bylo příliš. I když – co je to vlastně

NÁHODA? Kdo ji zařídí? To jen lidé si zřejmě myslí, že náhoda je prostě stav

okolností. Irča o tom tak docela přesvědčená nebyla.

***


6

Překvapeně vzhlédla a zahleděla se do modrých očí. Zkusila se pár sekund

soustředit – a zase nic. NIC! Žádná aura. Tady něco nehraje! Ten člověk je tak

milý a galantní a... a nemá žádnou auru. Co věděla, bylo jen, že aura je

vyzařování energie a obklopuje VŠE ŽIVÉ. Vše ‚živé‘, opakovala si znovu. Je

v podstatě součástí i každé buňky těla, takže ji lépe vidíme kolem hlavy a

ramenou, oblečení ji částečně pohlcuje. Tohle bylo vážně DIVNÉ... součástí

každé buňky těla... znovu si opakovala a horečně přemýšlela. Žádná aura...

žádné tělo... ŽÁDNÉ TĚLO... přemítala divoce, ale tahle nádherná bytost před

ní MĚLA tělo, jedině, že by... žádné tělo, pouze duše, čistá duše bez těla... DUCH

???!!!

Mrazení, které doposud pociťovala, sílilo s každou myšlenkou. Robert se

domníval, že přemýšlí o jeho nabídce, a tak jí ponechal čas.


7

PROSBA

Polovina května, úterý

„Položí-li se tělo do vody, začne vyzvánět telefon,“ vzpomněla si Irča na Bellův

teorém, který se právě do puntíku vyplnil. Nechtělo se jí z voňavé pěny hned

vstávat, sotva se v ní uvelebila. Nakonec jí to přece jen nedalo, vzala si ručník a

došla k telefonu, který tancoval vibracemi po desce stolu v kuchyni. Koukla na

displej – no jasně, kdo jiný mohl TAK STRAŠNĚ naléhavě vyzvánět...

„Prosím,“ řekla do telefonu ne zrovna přívětivě.

„Ahoj Irčo, to jsem já Darina. Já mám takovou smůlu! Vždycky se všechno

pokazí na poslední chvíli. Zítra ráno mám jet dělat ty zkušební fotky, a nemám

se tam jak dopravit. Moje auto je v servisu a Petr mi právě oznámil, že musí

ještě v noci odjet do Německa na služební cestu. Pohádali jsme se. Já ti ani

nevím, je to nějaké nahnuté s námi dvěma. Nechce, abych dělala modelku. Ale

copak já dělám? Modelky jsou dnes mnohem mladší. Ale tahle společnost, kam

jsem se přihlásila, je trochu jiná. Hledá ženy plus mínus pětadvacet. Není to

super? No a já se nechci tahat s těma dvěma kufry autobusem 200 kiláků, tak

mě napadlo, nemohla bys mě tam hodit?“ vodopád slov pršel Irči do ucha. Celá

Darina. Vždycky do všeho tak hrrr.

„Dari, víš, že bych ti moc ráda vyhověla, ale nepustí mě z práce.“

„Jen se nevymlouvej. Ještě ses nezeptala a už to vzdáváš.“

„No tak si vezmi moje auto a jeď sama, klidně ti ho půjčím, mě tam na nic

nepotřebuješ.“

„Víš, myslela jsem..., teda... chtěla jsem tam mít někoho u sebe. Měl jet se mnou

Petr, ale vidíš. Vždycky se něco semele na poslední chvíli. Víš, jak jsem vždycky

nervózní.“

Irča se do telefonu zasmála. Darina a nervózní? To nešlo k sobě. Darina

Černotovská, pohledná vysoká tmavovláska s hnědýma velkýma očima, plnými

rty a postavou právě tak akorát stvořenou pro práci modelky. Přihlásila se na

konkurs do známé modelingové agentury a teď byla mezi pozvanými 20

dívkami, se kterými bude agentura dělat zkušební fotky. Když obdržela dopis

s pozvánkou, radostí málem vyskočila jako malé dítě, když dostane novou

hračku, kterou dlouho toužebně chtělo. Pozvánka z užšího výběru sice ještě

sama o sobě nic neznamenala, ale Darina si byla vědoma své přitažlivosti a

vnitřního kouzla, které z ní vyzařovalo, a hodlala dát do těch fotek všechen

svůj šarm. Byla rozhodnutá vyhrát a měla již všechno nachystané. Nakonec,


8

může jet i sama, to přece není problém. Ale přece. Když bude vědět, že tam má

člověka, který jí podpoří, tak bude ještě sebejistější a pro tento účel je Irča ten

naprosto pravý člověk. Skvělá kamarádka, která vždycky člověka podržela,

když to potřeboval.

Irča byla štíhlá plavovláska s šedomodrýma očima, které lemovaly úžasně

dlouhé řasy. Vlastně to jediné na jejím obličeji vynikalo, jinak nebyla ničím

zvláštní. Bydlela sama v pronajatém 1+1 v malém městě na Severní Moravě –

na Valašsku. Její byt ve Vsetíně byl plný květin, neboť květiny a rostliny všeho

druhu milovala. Ve svých 25 letech pracovala jako překladatelka a asistentka u

ředitele jedné velké zahraniční společnosti.

Polovina května, středa

„Tak jsme tady. Svítí ti pro štěstí!“ podotkla Irča. Pardubický kraj je přivítal

opravdu výstavním květnovým počasím. Místo, kam měla Darina dorazit, našly

poměrně lehce. Bylo to až na západním okraji Pardubic, úplně mimo město.

Irča zaparkovala na obrovském parkovišti u hotelu, kde měly rezervovány

pokoje. Byl to nevelký, ale velmi útulný a příjemný hotel s kavárnou a

restaurací. Dole ke kavárně přiléhala zahrádka, ve které byste nenašli téměř

jediné místečko volné. Byl zde stále velký pohyb lidí, neboť hned na druhé

straně parkoviště stála velká desetipatrová administrativní budova, v níž

sídlilo mnoho firem. Mimo jiné i společnost zabývající se reklamou a

modelingem a také přípravou výstav fotografií. Pod tuto společnost spadala

také agentura, ke které přijela Darina dělat konkurz. Celé toto místo přiléhalo

k městu, okolo jste mohli najít ale jen pár obchodů a za nimi již jen kopce a

lesy; Pardubice byly pár minut autem.

„Bože, potřebuju kafe, nebo umřu“ řekla líně Darina.

„A víš, že mám stejný pocit? Víš co? Běž prosím tě napřed a vezmi klíče od

pokojů, jo? Hned přijdu za tebou, musím se jen mrknout na chladič, zdálo se

mi, že s ním něco je, teplota byla dost vysoká, co jsme jely do toho kopce. Pak si

dáme hned to kafe.“ navrhla Irča.

Obě dívky vystoupily z vozu. Darina se šla ubytovat do hotelu. Irča otevřela

kapotu motoru a zkontrolovala vodu v chladiči. „Bude se pak si muset na to

někdo mrknout,“ říkala si v duchu. Dolila vodu, zabouchla kryt motoru, vzala si

svoji cestovní tašku a vydala se za Darinou. V zahradní restauraci si pod

slunečníky lidé vychutnávali svou chlazenou Colu či pivo a bylo zde živo jako

v úle. Irča si povzdechla. Chtěla na těch pár dní ujet z práce a mít trochu klidu,

představovala si, jak ve volných chvílích bude procvičovat angličtinu, ze které

jí čekala další zkouška v kurzu, který navštěvovala. Přestože jako

překladatelka ovládala tento cizí jazyk dost slušně, stále na sobě pracovala.


9

Tak to asi v tomto mumraji nepůjde. Najednou, v zamyšlení, zakopla

o vystouplou kachličku v chodníku a pěkně zabalancovala i s tou velkou taškou

v ruce. Pár hlav z restaurace se otočilo a zdálo se jí, že na některých zahlédla

škodolibé úsměvy. Raději hlavu sklopila. ‚Do prčic...’ zaklela v duchu, ‚to se

opravdu může stát jenom mě, před tolika lidmi!!‘ lamentovala pro sebe.

Prošla skleněnými dveřmi hotelu a mířila k recepci. Darina už na ni čekala

s klíčky od jejich pokojů. Seděla v pohodlné sedačce před recepcí a před ní na

stole stály dva šálky horké kávy. Vůně Irču okamžitě praštila přes nos.

„Sedni, už jsem nám objednala kafe,“ pobízela Irču.

„Někdy máš i docela dobré nápady, víš to?“ dobírala si ji Irča.

„Hele, Iris, kdybys viděla, koho jsem teď potkala!!!“ Darina vyvalovala oči, jako

kdyby viděla zjevení. Irča se jejímu výrazu bezděčně musela začít smát. Se

smíchem na rtech odvětila: „No? To jsem zvědavá, koho?“

„Tak hezkého chlapa jsem snad ještě neviděla!!! Co ‚hezkého‘, to je slabé slovo!

Byl nádherný! Irčo, něco z něho vyzařovalo, taková energie, nebo napětí, já

nevím, jak to popsat. Snědej, modrookej, černovlasej, prostě sympaťák!“

rozplývala se Darina s dlouhým přízvukem, což občas ráda dělala a což Irča

vždycky nesnášela. Naštěstí to Darina nedělala moc často.

„Jen se mi tu nerozplyň! Černovlasí mají většinou hnědé oči, Dari. Kde máš

toho svého krasavce? Žádného takového tu nevidím -“ rozhlížela se Irča.

„Už odešel.“

„No a?“ – čekala na pokračování Irča – „představil se ti, seznámila ses s ním?

Jak se jmenuje?“

„Ani si mě nevšiml,“ odvětila stručně a smutně Darina. „Vůbec se na mě

nepodíval! Chápeš to?“ málem naštvaně a s přeskakujícím hlasem sípala.

„Tak si to tak neber. Aspoň jeden chlap na světě ti nepadne hned k nohám, no.

A víš, že je mi tím docela sympatický, i když jsem ho vůbec neviděla?“ dělala si

opět z kamarádky legraci Irča.

„Ty...!!“ šťouchla do ní Darina, až se obě rozesmály. Dvě modré oči se na ně

podívaly přes sklo ze zahradní restaurace. To nevěděly. Nevěděly ani, že je

sledují jiné oči, zároveň oči černé a temné jako peklo samo. Jako by ani nebyly

z tohoto světa.

Irča se bezděky otřepala.

Když dopily kávu, odnesly kufry do pokojů ve 3. patře.


10

NEMÁTE ZDE CO POHLEDÁVAT

Středa odpoledne

Irča se opřela o rám dveří a pozorovala ten cvrkot. Darina ve večerních šatech

pózovala před fotografem, který se jí zdál být velmi sympatický. Tmavě

šedohnědé oči, plavé vlnité vlasy rozdělené pěšinkou a uprostřed spadající pár

prameny do čela. Kostymérky, vizážisté, plno lidí z téhle branže mělo stále co

dělat. Focení se konalo v administrativní budově v šestém patře, které celé

patřilo firmě, u níž nyní dělala Darina casting, plus ještě páté poschodí, což

čítalo nějakých třicet, možná víc, místností a kanceláří. Tak byla zahloubaná do

svých myšlenek, že si ani nevšimla, že vedle ní kdosi stojí. Pouze pocítila velmi

podivné mrazení v zádech. Nedovedla si ho vysvětlit. Mimoděk se opět

otřepala.

„Slečno, jestli máte focení po této slečně, tak tady laskavě nestůjte a běžte se

připravit. Už jste měla být dávno oblečená. Na nikoho nebudeme čekat.“

Trhla sebou a otočila hlavu po směru toho drzého a arogantního a přitom tak

přitažlivého hlasu.

„Za prvé, převlékat se nebudu a za druhé, tady nebudu dělat ani žádné fotky,

tak se uklidněte.“ Irča vůbec nevěděla, kde se v ní taková odpověď vzala.

Vždycky byla spíš plachá, ale tón v tom mužském hlase ji prostě namíchnul.

Teprve teď si všimla těch úžasně modrých očí lemovaných tmavými řasami a

při pohledu do nich mrazení v zádech tisíckrát zesílilo. Musel to být ten muž,

o kterém se prve zmínila Darina. Kdo je to? Proč mám tak divný a

nepopsatelný pocit? Najednou měla srdce až v krku, tak, že se nezmohla na

další odpověď, když slyšela tu jeho: „Tak v tom případě tady zřejmě nemáte co

pohledávat“ – „prosím“ – ten neznámý muž rukou naznačil, že má Irča odejít.

Trhla uraženě hlavou a s grácií jí vlastní se otočila na podpatku a odešla. Vztek

s ní cloumal, aniž si dovedla vysvětlit proč. Co nevěděla, bylo, že muž, který ji

odtud právě vyhodil, svých slov vzápětí litoval, aniž by také věděl, proč. Slova

zkrátka předešla jeho myšlenky. Díval se chvilku za ní a pak vešel do místnosti,

kde probíhalo focení. Přišel až k fotografovi, který právě vyhlásil malou

přestávku.

„Honzo, připrav potom prosím ty dnešní fotky už na zítřek, ať toho zítra není

tolik a v pátek to můžem uzavřít,“ mimoděk se ten modrooký muž podíval

směrem ke dveřím.


11

„Mimochodem,“ obrátil se znova k fotografovi Honzovi, „nevíš, kdo byla ta

dívka, co stála ve dveřích? Kdo ji sem pustil?“

„Ale Roberte, víš přece, že je tady pořád plno lidí, jak bych si mohl každého

všimnout!“

„Je dost dobrá, že?“ ukázal Robert bradou směrem k Darině, které upravovali

make-up.

„Jo, uvidíme, jak bude vypadat na fotkách.“

Robert, jako by přeslechl jeho odpověď, odvětil: „Myslel jsem, že je to další

dívka do konkurzu, ale nemohl jsem si vybavit, že bychom ji vybírali.“

„Kdo?“ nechytal se Honza.

„No ta, co stála v těch dveřích!“

„Co prosím tě pořád máš? Vypadáš, jako bys viděl ducha!“ zatřepal hlavou

Honza. ‚No to sedí‘ zasmál se vzápětí v duchu sám svojí poznámce.

„Přestaň s tím, Roberte, je před náma kus práce! Tři dny zabíračka až do noci,

tak přestaň s těmi nesmysly. Asi tam ani nikdo nebyl. Jsi asi jen přetaženej.

Pořád ti říkám, vem si pár dní volno. Ale to ty ne. Myslíš, že se to tu pár dní bez

tebe zblázní?“

Honza, renomovaný fotograf, 29 let, měl pravdu. Robert to také věděl, ale

nedovedl si dopřát odpočinek. Stále jel na plný výkon, ostatně jako všichni

v jeho společnosti. Zabývali se reklamou, vydávali svůj vlastní časopis, vlastnili

modelingovou agenturu – Robert Donáth, kterému bylo 31 let – jako majitel a

Honza Kajzar – fotograf jako jeho společník a majitel druhé poloviny

společnosti. Robert byl původně také fotograf, své profesi se nyní ale věnoval

jen výjimečně, když bylo potřeba zastoupit Honzu, ani mu při řízení

společnosti na fotografování nezbývalo moc času. Svůj talent uplatňoval spíše

při výběru fotek pro reklamy, do časopisu a podobně.

***

Irča vyšla vztekle ze dveří desetipatrové administrativní budovy. Namířila si to

přes parkoviště k hotelu. Teprve teď ji napadalo tisíce odpovědí, které měla

tomu drzému člověku vmést do tváře. Proč jen mu nic neřekla? Proč ji vždycky

všechno napadne až potom? A kdo to vůbec je, že si dovolil takhle sprostě ji

vyhodit? Co si vůbec o sobě myslí? A proč jsem měla tak divný pocit, když stál

proti mně? Takové a tisíce podobných otázek se jí honilo hlavou.

Irča byla mimořádně vnímavá na lidi, měla tak nějak vyvinutější smysly, co se

týká tajemna a neviditelného světa kolem nás. Darina si z ní dělala někdy

legraci - že je čarodějnice. Irča se tomu jenom smála. Pravdou však zůstávalo,

že měla na lidi dobrý odhad.


12

Viděla auru kolem jejich těla. Většinou tedy kolem hlavy a ramen, jelikož jak

známo, oblečení vyzařování aury částečně pohlcuje. Tyhle tajemné věci ji

vždycky přitahovaly, ale nezabývala se jimi nějak cíleně. Prostě se jí stávaly

divné věci. Věděla, že o nich nemá mluvit, jako by NĚKDO nechtěl, aby o nich

mluvila, protože vždycky pocítila studené podivné mrazení v zádech a do očí

se jí draly slzy. Samy od sebe, nemohla to nijak ovlivnit. Jako když třeba

vyprávěla Darině své zážitky s duchem. To ještě bydlela se svým přítelem

Davidem v malém domečku, kde se stávaly velmi zvláštní a podivné příhody.

Nechávala si je pro sebe, ostatní by na ni stejně koukali jako na blázna. Ale Irča

věděla, co viděla a co zažila. Nepotřebovala, aby jí to ostatní věřili, nebo

v horším případě si ťukali na čelo.

Tenkrát v tom domku v noci slýchávala na půdě nad ložnicí divné kroky;

napřed si myslela, že je to kuna, ale tu vyhnali, když na půdu nastražili psí

chlupy, které si vyptali od sousedů, kteří měli německého ovčáka. Pravidelně,

když mu česali srst, jim ji schovávali. A zabralo to. Kuna zmizela. Ale kroky se

ozývaly dál. A zněly, jako když kráčí pomalu člověk. Jindy v noci slyšela

bouchání otevřeného okna na půdě. Když se tam ráno šla podívat, zjistila, že

tam žádné takové okno není. Ne, nebála se, spíše ji to přitahovalo, toužila

zjistit, co se to děje.

Jindy hledala novou vázanku, kterou koupila příteli Davidovi k narozeninám.

Měli jít kamarádce na svatbu a vázanka vždy visela na věšáku v jeho skříni.

Nebyla tam. Nebyla ani nikde jinde. Prohledala celý dům, centimetr po

centimetru, několikrát, přidal se i přítel. Nic. Hledala několik dní, nedalo jí to

spát. Pamatovala si, jak ji tam dávala. Když už to vzdala, řekla si, že mu vybere

jinou. Otevřela jeho skříň a vázanka visela na prvním věšáku a smála se jí do

tváře. Věděla, že duchové si s lidmi někdy zahrávají, ale tohle jí namíchlo.

Věděla, že mají schopnost utajit věci, které chceme, před naším zrakem.

Díváme se na ně, ale nevidíme je. To byl tento případ.

Možná byla k podivným událostem citlivější a vnímavější od té doby, co se

před pár lety, když jí bylo 18, pokoušela vyvolat ducha. Byli tenkrát se třídou

na chmelové brigádě. V noci se čtyři kámošky domluvily, že to zkusí. Žádná

tomu nevěřila, ale přečetly si nějaké články na Netu a byly prostě jen zvědavé,

jestli se jim něco podaří. S přibývající tmou a nastávající půlnocí se sice odvaha

vytrácela, nicméně, vytrvaly, spojily ruce v kruhu a Irča odříkávala formuli,

kterou se naučila z jednoho článku.

Čekaly tenkrát napjatě, kde se co pohne.

Jestli ucítí nějaký chladný závan nebo něco podobného, jak o tom četly. Hleděly

do plamene svíčky, ale ani ten se nepohnul více než při běžném hoření.

NIC se nestalo, žádný duch se jim nezjevil. Nevěděly tenkrát, jestli se jim

ulevilo, nebo mají být zklamané. Irča, přestože si musela přiznat, že se jí

ulevilo, byla asi víc zklamaná. Dnes věděla, že bylo dobře, že se jim pokus

nepodařil. Dle informací, které si o tom všem načetla, opravdu není radno si

s duchy zahrávat, ať už na ně věříte nebo ne. Většinou se podaří vyvolat lidem

ducha, který není, mírně řečeno, zrovna příznivě lidem nakloněn, a pak bývá

těžké se ho zbavit.


13

Teď si řekla, že se nejlépe uklidní, když vezme čtvrtku a tužky a půjde si najít

nějaké klidné místo a bude chvíli kreslit. Irča moc ráda kreslila a malovala,

hlavně přírodu, ale také portréty tužkou nebo uhlem a lidi v pohybu.

Zašla do pokoje, vytáhla kufřík s papíry a tužkami, vyzula lodičky, převlékla se

do černých kalhot a bílé halenky, obula si lehké letní boty.

Když docházela k autu na parkovišti, rysy ve tváři jí ztuhly – proti ní šel ten

domýšlivý muž v živém rozhovoru s tím fotografem. Když si jí oba všimli, řekli

oba téměř současně, velmi mile: „Dobrý den“ a usmáli se. Nevěděla, proč do ní

vstoupil zase ten vztek, který cítila před necelou hodinkou, ale jen suše

ironicky odvětila: „Nevím, čím by mohl být dobrý...!“ Fotograf Honza se zarazil,

ale Robert tušil, proč taková odpověď. Irča rychle nastoupila do vozu,

nastartovala a odjela.

„Proč je tak nabroušená? Ty ji znáš?“ zeptal se Honza Roberta.

Robert jen hleděl za odjíždějícím autem, v očích podivný lesk. „Víš, to je ta

slečna, co jsem ji dnes vyhodil.“

„Ty jsi někoho vyhodil?“

„Vždyť jsem ti to říkal!“

„O ničem nevím. Ptal ses mě jen – jo tááák –,“ došlo to Honzovi, „to je ta, co

‚stála ve dveřích‘? Pořád ale nechápu, o co šlo, proč jsi ji vyhodil?“

„Myslel jsem napřed, že jde na casting, ale když řekla, že ne a podívala se na

mě, já nevím, co to do mě vjelo – řekl jsem jí, že tam teda nemá co pohledávat.“

Honza se jen zasmál.

„Bylo to tak divné, víš, když se na mě podívala, já jí vlastně nechtěl říct, aby

odešla. Připadalo mi, jako bych ji odněkud znal a za nic na světě jsem si

nemohl vybavit odkud. Pak jako by mě někdo popíchnul, abych řekl něco

arogantního, abych ji od sebe odehnal. Nevím, jak ti to mám popsat.“

Robert si povzdechl a po chvíli dodal zamyšleně: „Honzo, určitě se zase ozvali,

ale nevím proč.“

V ten moment uviděl před sebou záblesk tváře nádherné ženy. Plavovlasé,

usmívající se, ale úlisné. Ženy, která nebyla již dlouho mezi živými. Ten záblesk

trval jen sekundu a snad byl jen v jeho hlavě. Snad ani nikoho neviděl. Ne!

TUHLE ženu už Robert víckrát vidět nechtěl! A je to tady. Ano. Ozvali se. ONI.

Proč? Proč nyní?

Otřepal se a rychle změnil téma: „Radši mi řekni, jestli už je vymyšlené to nové

motto pro téma měsíce na nové číslo časopisu.“

„Ne. Ještě mě nic nenapadlo. Možná by ti mohla pomoct Kamila. Proč ji o to

nepožádáš?“ odvětil Honza.


14

Stále mu znělo v uších Robertovo – ‚určitě se zase ozvali‘ – přemítal, proč TEĎ,

už dlouho dali pokoj, tak proč právě teď? Zase ONI? Jen Honza jako jediný a

ještě jeho bratr znali Robertovo tajemství. Podporovali ho, jak jen se dalo, ale

jak chcete uchránit někoho před světem, o kterém absolutně nic nevíte? Jak

chcete pomoci někomu, kdo ani neví, JAK a ZDA mu lze pomoci?

„Kamila,“ opáčil Robert zamyšleně. „Kamila má v hlavě jen jednu myšlenku. Jak

mě dostat. Kdykoliv jsem s ní sám, hned to na mě zkouší.“

„Nediv se, kamaráde, s tvým postavením a majetkem by se na tebe holky lepily,

i kdybys byl starý a šeredný jako zvíře!“ dobíral si ho Honza.

„Ty tak kecáš!“

„Řekni mi, že nemám pravdu! Co holky dneska zajímá? Peníze a postavení,

nebo co je kdo za člověka?“

To už oba přátelé došli k zahradní restauraci u hotelu, sedli si ke stolku a

objednali si kávu.

Robert se zamyslel, a pak odvětil: „Myslím, že znáš odpověď, tak proč se ptáš?

Od té doby, co jsme rozjeli tuhle společnost, se mě nikdo nezeptal, jak se mám,

jak se cítím, ale tak, aby to myslel upřímně, víš, aby ho to vážně zajímalo.

Kromě tebe, samozřejmě. To ty máš štěstí! Simona je moc hodná holka!“

„To máš pravdu,“ usmál se Honza při myšlence na svoji Simonu.

Tak tam seděli asi hodinku či dvě, než byl čas k večeři.

Pak se zvedli a odešli. Robert zpět do své kanceláře, za dvacet minut už však

odjížděl domů. Bydlel nedaleko odtud, ve městě měl podkrovní byt, který byl

velmi umně a útulně zařízen. Bydlel sám, jen hospodyně Anna, starší hodná

paní se mu občas starala o domácnost. Přicházela asi 2x týdně, aby obstarala

domácí práce, na které mu prostě nezbýval čas. Měl Aničku moc rád, velmi si jí

vážil, co pro něj dělá (a platil jí také dost na to, aby mohla žít líp než ostatní).

Nejednou mu poskytla i služby vrby posluchačky a na víc, než chtěl sám říct, se

nikdy neptala. Ne že by nebyla zvědavá, ale něco na tom mladém muži

působilo na ni tak, aby ho spíše ochraňovala a respektovala.


15

HONZA

čtvrtek

Bylo krásné ráno, a tak se Irča usadila v zahradní restauraci, kde se také

podávala snídaně. Vzala si na sebe lehký bílý kalhotový kostým a letní

provázkové boty. Jak se cítila skvěle při myšlence, jak se ostatní v práci honí.

Sluneční paprsky už začínaly hřát a svět jakoby se zastavil. Jakmile si

objednala kávu, džus a snídani, zavřela oči a nastavila tvář slunci. Darina již

někde naproti v administrativní budově opět chystala k focení.

„Dobré ráno, smím si přisednout?“ leknutím sebou škubla, když ji z myšlenek

vytrhnul neznámý hlas nad ní. Otevřela oči a poznala fotografa z předešlého

dne.

„Dobré ráno, prosím,“ odvětila s rozpaky jí vlastními.

„Promiňte, asi bych se měl představit. Jmenuji se Honza Kajzar a fotím pro

jednu zdejší firmu,“ řekl, ještě než se posadil, a podal jí ruku.

Přijala ji se slovy „Já vím. Těší mě, já jsem Irena. Irena Richterová.“

„Víte? Vy mě znáte?“ nerozuměl Honza.

„To ne, jenom včera jsem vás viděla, fotil jste moji kamarádku.“

„Nezlobíte se, že jsem se k vám tak vetřel? Víte, šel jsem na snídani, ale nerad

sedím u stolu sám, tak...“

„To je v pořádku, mně to nevadí, já také nerada sedím sama. Kamarádka mi

ráno někam zmizela a já raději u stolu sedím také s někým, abych řekla

pravdu.“

„Vy jste ale včera na fotografování nebyla. Pamatoval bych si vás. Mám na

tváře velkou paměť. Proč jste tam nebyla?“

„Já?“ žasla Irča. „Vlastně byla...jen jsem pozorovala...

„Vaše kamarádka je ta černovláska? Pamatuji si na ni ze včerejška. Byla dobrá.

Její fotky vyšly skvěle. Má velmi fotogenickou tvář. A taky je pěkně...ukecaná,“

zasmál se Honza. „Vzpomínám si, že říkala něco, že je tu s kámoškou...“

„Ano, přesně ta. Divila bych se, kdybyste se na ni nepamatoval,“ musela se opět

zasmát Irča.


16

„Proč to taky nezkusíte?“

„Já? Kdepak! Neumím se předvádět, a když na mě někdo civí, uvádí mě to

akorát do rozpaků. Jsem dost velký introvert, víte?“

„Smím se zeptat, co děláte?“

Mezitím přišel číšník a přinesl jim snídani. Popřáli si dobrou chuť a pustili se

do jídla.

„Pracuji jako překladatelka a asistentka u ředitele jedné větší firmy.“

„Baví vás to?“ divil se Honza.

„Nestěžuju si. Jsem pořád v jednom kole, stále někam cestuji, zařizuji, starám

se o zaměstnance, a to mě baví. I když musím přiznat, že někteří lidi si

dovedou někdy hodně vymýšlet a nezavděčíte se nikdy všem...“

„No to mi povídejte!“ zasmál se Honza. „Můžu se vás zeptat na něco osobního,

Ireno – smím vám tak říkat?“

„Jistě. Jistě.“ usmála se a vyčkávala.

„Jistě? Jistě?“ nechápavě zvednul obočí Honza.

„No – jistě – můžete se mě zeptat, a jistě – můžete mi tak říkat – Honzo.“

vysvětlila Irča.

Honza se zasmál, pak zase zvážněl a zeptal se: „Proč jste včera byla tak

nabroušená? Víte – když jsme se potkali ... tady na parkovišti...“

„No,“ váhala s odpovědí, „víte, to nepatřilo vám, ale spíš tomu druhému, co byl

s váma. To je asi pěkný protiva, viďte?“

Honzovi nezbylo, než se začít smát. „Proč myslíte?“

„Myslím, že je to pěkný protiva a nafoukanec.“

„Co vám udělal?“

„Ale, včera jsem se byla podívat na Darinu, právě když jste ji fotil a on mě

odtud vyhodil. Darina říkala, že smím přijít, prý to domluví s fotografem a taky

že se v davu ztratím.“

„Ale mě nic neříkala... jenom, ano, to, že je tu s přítelkyní, ale že by se chtěla

podívat na focení, o tom nepadla ani zmínka...“

„No, to je celá ona. V hlavě pořád tisíc jiných věcí. Pořád někde lítá, myslím

myšlenkami. Zkrátka, ten váš kolega mě naštval. Kdo si vůbec myslí, že je?“

„Možná vám to řekne sám, támhle právě přijel.“ ukázal Honza směrem k

parkovišti se smíchem na rtech.


17

Irča se otočila tím směrem, a když uviděla černovlasého muže, jak míří

směrem k nim, rychle se zdvořile rozloučila, nechala na stole bankovku a

odešla. Marně se ji Honza snažil zadržet.

Robert přišel k němu a povídá: „Za dvacet minut začínáme poradu, přijď

prosím tě včas. Musíme dnes začít dřív, protože po obědě musím odjet.

Neříkej, že jsi snídal s tou dívkou ze včerejška – jak se jmenuje?“

„Taky ti přeju dobré ráno“ – odvětil ironicky Honza. „Jmenuje se Irena a snídal

jsem s ní, protože nerad sedím sám, to víš.“

„Tak sorry, kámo, promiň. Proč odešla?“

„No, odešla hned potom, co tě uviděla.“


18

NÁVRH MOTTA

Čtvrtek

„Dobré ráno, Kamilo,“ vřítil se do předpokoje své kanceláře Robert. Kamila

roztáhla tvář do zářivého úsměvu. „Dobré ráno Roberte“.

„Mám všechny podklady pro poradu?“ zmrazil její úsměv.

„Hned vám je přinesu.“

„Jo, obvolejte prosím všechny, ať přijdou na poradu v 9 hodin.“

„Ale měla být až ve 12!“

„Jistě.“ řekl Robert se stoickým klidem. „Ale prosím, byla byste tak laskavá, a

svolala ji na devět? Děkuji. A přineste mi všechny ty včerejší fotky. Vybrala jste

nějaké návrhy pro téma měsíce?“

„Abych řekla pravdu, mám jeden skvělý nápad na motto.“ Kamila popadla stoh

fotek v deskách a vbaletila za ním do kanceláře.

„Sem s ním!“ se zvědavostí se Robert posadil za svůj stůl a vzal si desky

s fotkami.

Kamila se naklonila před ním, tak, aby si musel všimnout jejího výstřihu.

Robert zvedl hlavu od fotek a zarazil se.

„Řeknete mi ten svůj nápad?“

Kamila vykouzlila oslňující úsměv a odpověděla: „Myslím si, že by to bylo

skvělé: téma: Léto je žhavé, slunce je zlaté, noste žlutou barvu! Celý časopis

bychom provedli ve žluté barvě a ...“

„A...?“ přerušil ji Robert.

„Vám se to nelíbí?“

„Myslím, že si to nechám projít hlavou,“ řekl zdvořile. „Teď prosím běžte svolat

tu poradu, nemáme moc času.“

Když za ní zaklaply dveře, opřel se do křesla a zamyslel se. Bože, ta ženská na

ty nápady snad chodí krást někomu, kdo nás chce zničit! ‚Noste žlutou barvu‘


19

přeříkával si párkrát dokola ironicky její slova a kroutil u toho nevěřícně

hlavou. To snad ani nemůže myslet vážně!

Jestli nedáme do zítra něco dohromady, tak nestihneme termín vydání

časopisu, a to si nemůžu dovolit, přemítal dál v duchu.

Pátek

Bylo téměř půl jedné, když někdo zaklepal na dveře Irčina pokoje.

„Čaues, jdem na oběd? Mám hlad jako vlk!“

Zamkla pokoj a sešly dolů do restaurace.

„Jo, promiň, že jsem se Ti včera moc nevěnovala, potkala jsem tu jednoho

kluka, kterého znám z dřívějška, Tomáše. Představ si, že dělá tady u té firmy

vizážistu.“ Sdělovala jí Darina po cestě.

Tentokrát se posadily dovnitř, venku bylo celkem plno, jako ostatně téměř

vždy v tuto denní dobu. Restaurace byla velmi příjemná a nebylo tu tolik lidí

jako venku. Bylo zde světlo jako venku, neboť celá jedna stěna byla prosklená

a hned za ní byla zahradní restaurace oplocená nízkým plůtkem s nezbytnými

slunečníky u každého stolu. Když přišel číšník, objednaly si kuře po čínsku

s rýží.

Vtom Darina, otočená čelem k zahradní restauraci nadskočila na židli, jak to

uměla snad jen ona. „Hele, hele, dívej, kdo sedí venku! Nenápadně se otoč!“

„Prosím tě, co zase jančíš?“ opáčila Irča otočená k zahradní restauraci zády.

„Sedí tam Honza s tím druhým, nevím, jak se jmenuje.“

„Honza?“ zvedla obočí Irča.

„No! Ten, co nás fotí, víš.“

Irča se otočila a cosi uvnitř ji píchlo. Venku u stolu obědval Honza, se kterým

dnes ráno posnídala a ten nafoukanec nafoukaný. Otřepala se, jako by ji obešla

zima. Podivná zima.

„Ježíš, to je hodin! Promiň, ale kafe si budeš muset vypít sama, musím se jít

obléct, nalíčit, učesat a tak...“

„Tak večer, zatím se měj a moc nevyváděj,“ zasmála se Darina a zvedla se k

odchodu.

„Myslíš, že jsem ty?“ křikla ještě za ní Irča.

Darina se už odcházející jen ušklíbla.


20

Kdyby tak neměla ráda dát si po obědě kávu, asi by Irča taky odešla, ale když

se rozhlédla, zjistila, že není jediná, kdo sedí sám. Nenápadně se otočila ven a

viděla, že ti dva už tam taky nejsou, to ji uklidnilo, tak poprosila číšníka o papír

a tužku, objednala si kávu, tentokrát vídeňskou. Chtěla využít čas a zachytit

atmosféru v kavárně – či restauraci – na kousek papíru. Když jí číšník vše

přinesl, poděkovala a hned se napila horkého lahodného moku. Co bychom

pili, kdyby nebyla káva? pomyslela si.

Vzala tužku a skicák a udělala pár tahů, když se nad ní ozvalo: „Copak to

kreslíte, jestli se můžu zeptat?“

Vzhlédla od papíru a uviděla Honzu.

„Můžu?“ ukázal na volnou židli vedle ní.

„Ovšem, posaďte se.“

„Je to jen váš koníček, nebo i něco víc?“ mrknul na čtvrtku, na které bylo zatím

načrtnutých jen pár tahů, z nichž se přesto dalo poznat, že je udělal někdo, kdo

má talent. U číšníka, který přišel, si objednal taky kávu.

„Ne, jen se tak bavím ve volných chvílích.“

„Taky malujete?“

„Taky.“ přiznala s rozpaky, ale pokračovala: „Taky ráda dělám grafiku

v počítači.“

„Opravdu?“ zeptal se užasle Honza. „Myslím, že máte talent. Můj brácha je taky

grafik.“ ukázal směrem k její čtvrtce. Honza se najednou zamyslel. Irči to

nedalo a chvilku se soustředila na jeho auru. „ Copak, starosti?“

Honza se na ni podíval s užaslým výrazem, až se lekla. „Promiňte, nic mi do

toho samozřejmě není. Já jen – zdálo se mi, že se něčím trápíte...“

„Jste taky psycholog, nebo co?“ zasmál se Honza.

„Ne ne, ale poznám na lidech, když jim není do zpěvu. Stačí se podívat zpříma

do očí, tam je všechno, víte?“ zamlouvala to rychle Irča.

Jak by mu mohla říct, že vidí jeho auru? A ta přes svoji žlutou barvu

probleskovala nyní tmavými záblesky, což vždycky věstí starosti. Žlutá barva,

jako měl Honza, je barvou tvůrčích schopností a intelektu a taky vynikajícího

úsudku. Takový člověk se snadno pro něco nadchne, i když bývá velmi

proměnlivý. Má ale také sklon k přetěžování organizmu. Tak se jí zdálo, že ho

jeho aura přesně vystihuje.

„Říká se, že oči jsou dveřmi do duše.“ přerušil její myšlení Honza.

„Je to pravda.“

„No, je taky pravda, že mám starosti,“ přiznal Honza. „Víte, zítra je termín pro

uzávěrku tématu příštího čísla našeho časopisu, a nás stále nic nenapadá.


21

Teda, abyste rozuměla – každé číslo je tematicky nějak zaměřeno a bývá

laděno v jednom duchu. Abych byl přesný, pár témat máme na stole, ale

tentokrát to stále jaksi není ono.“

„Máme na stole?“ chytla ho za slovíčko Irča.

„Chci říct, Robert a já. Společnost, ve které pracujeme, je jeho a moje. Většinou

rozhodujeme o všem spolu.“

„Tak vy jste majitel? Fotograf a zároveň majitel?“

„Hm, vlastně oba jsme fotografové a majitelé.“ usmál se Honza.

Irča se napila kávy a zamyšleně koukala do stolu. Pak ji něco napadlo. Aniž by

zvedla oči z toho místa na stole, na které je stále upírala, vzápětí z ní bezděky

vypadlo: „Není ošklivých žen, jsou jen ženy, které se neumí učinit krásnými.“

„Co jste to řekla?“ zvýšil hlas Honza a nadskočil na židli, že vytrhnul Irču ze

zamyšlení.

Irča zopakovala větu, kterou pronesla před pár vteřinami.

„To je super! To jste řekla skvěle!“

„No, taky se mi ta slova líbí, ale zklamu vás. Neřekla jsem je já, ale jistý Ninon

de Lenclos, je to hodně známý citát, divím se, že jste na něj ještě při své práci

nenarazili. Myslím si, že by nebylo na škodu věnovat alespoň jedno číslo

vašeho časopisu všem ženám, ne jen těm mladým, štíhlým a krásným a to by

bylo docela dobré motto, ne?“

Honza nevěděl, co říct. Zíral ohromeně na tu drobnou dívku s modrošedýma

očima, zatímco ona pokračovala: „Věnujte svůj čas všem ženám. Víte, na světě

nejsou jen ty vysoké, dlouhonohé a krásné, které vás obklopují. Přesto každá

může být hezká a upravená.“

Honza stále hledal slova pro odpověď a Irča zas nevěděla, co si má o jeho

mlčení myslet. Když se podíval Irči do očí, uviděl tam skutečně něco

tajemného, co jako by ho přitahovalo, ale nedovedl si vysvětlit čím. Ty oči

nebyly nijak zvláštní, modrošedé, ale svým způsobem tak hluboké. Jak by mohl

tušit, že za hloubkou těchto očí je zvláštní dar a vědění, o kterém Irča nikdy

nemluví!

„Není vás jako překladatelky škoda?“ konečně ze sebe něco vysoukal Honza.

„Kdybyste chtěla jít pracovat k nám, brali bychom vás všema deseti.“

Irča se zasmála – nebrala jeho slova vážně. „No, to byste to chytli.“

Tu odpověď Honza však přeslechnul a zavolal číšníka, zaplatil a najednou měl

nakvap. „Promiňte – vím, že by to měla nabízet žena, ale – nemohli bychom si

tykat? Já jsem Honza.“

„Proč ne, já jsem Irena,“ přijala nabízenou ruku.


22

„Tak teda promiň, ale já už musím letět, musím ještě něco zařídit a za chvíli

začíná porada a pak focení. Musím jít. Tak zatím ahoj.“ rozloučil se a zaplatil za

oba.

„Ahoj – a díky!“

U dveří se ještě zastavil, ohlédl se na ni a zavolal: „Zachránila jsi nás!“


23

NECHEJTE SI SVÉ PENÍZE

Sobota

Ateliér v šestém patře byl vlastně velký sál plný fotoaparátů, deštníků, různých

kulis, s věčně pobíhajícími lidmi tam a sem, sem a tam. Mraveniště. Hned vedle

měl Honza svoji pracovnu, kde měl také prostornou temnou komoru na

případné vyvolávání fotek a vedle ještě jednu místnost přeplněnou fotkami,

knihami a dalšími nezbytnostmi, takový archiv.

Irča to našla celkem hladce, a i když stále ještě nebyla přesvědčená, že by sem

měla chodit, zaklepala, a tak už se nedalo odejít. Hnala ji také obyčejná

zvědavost. Bylo krátce po jedenácté a vzápětí po zaklepání se dveře otevřely a

vykoukla Honzova blonďatá hlava.

„Ahoj, Darina mi vzkazovala, prý se mnou chceš mluvit.“ řekla potichu nesměle

Irča.

Usmál se a řekl: „Ahoj, pojď prosím dál na chvilku.“ Vešla dovnitř, ani se

nestačila pořádně rozhlédnout, když Honza spustil: „Jsi hodná, žes ́ přišla, díky.

Vlastně tě chci s někým seznámit, kdo chce s tebou zároveň mluvit.“

„Myslela jsem, že potřebuješ něco ty...“ Irča nerozuměla vůbec ničemu.

„No, vlastně s tebou chceme mluvit oba, ale víš co, pojď, ať se nezdržujem,“

přerušil ji Honza a vystrčil ji ze dveří. Přešli po chodbě kolem pár dveří do

další kanceláře.

Seděla zde u stolu mladá žena, nakrátko ostříhaná, ale velmi pohledná.

Vypadala sympaticky; ťukala něco do počítače, a jakmile vešli, mile se usmála.

„Ahoj Honzo, Robert už na vás čeká.“

„Ahoj Kamilo, to je Irena, Irčo, to je Kamila,“ představil Honza obě ženy, které

si podaly ruce. Irča netušila, že to byla jediná chvíle, kdy k ní byla Kamila milá.

„Běžte dál,“ pokračovala pak Kamila.

„Dík“ řekl Honza a otevřel dveře do vedlejší kanceláře. Pustil Irču napřed, sám

taky vešel a zavřel za sebou. Irča sebou trhla – ‚měla jsem tušit, do čeho lezu‘

zalekla se v duchu – když uviděla za stolem sedícího onoho černovlasého

muže, kterého vídala s Honzou a který ji onehdy vyhodil od focení. Jakmile je

uviděl, vstal, obešel stůl a přistoupil k nim. Irču oblilo horko a vzápětí studené

mrazení. DIVNÝ pocit. Tady NĚCO nehraje. Kdo to je? Proč je mi tak divně?


24

Proč mi po zádech zase leze tisíc mravenců? Proč takové tajemné mrazení,

vždy když je on nablízku?

„To je Robert Donáth“ – Honzův hlas ji vytrhnul ze zamyšlení.

„A to je Irena Richterová,“ představil je vzájemně Honza.

Jen klid, jen klid, jen klid...opakovala si v duchu Irča a přijala nabízenou ruku

s lehkým úsměvem.

„Velmi mě těší, že vás konečně poznávám, slečno,“ pravil upřímně Robert.

Pohled jeho nebesky modrých očí ji rozhodil. Co se za nimi skrývá? Má se ho

bát? Její pocity mrazení vyvolávaly spíše zvědavost než obavy. Musela se

dvakrát nadechnout.

„Mě také,“ odpověděla ne už tak upřímně, ale zdvořile Irča.

„Posaďte se prosím.“

Všichni se usadili v pohodlné sedačce v rohu místnosti. Irča si sedla do křesla.

„Dáte si kávu nebo čaj nebo minerálku?“

„Ne, děkuji. Chtěla bych vědět, proč...“

„Proč jsem vás zavolal?“ přerušil ji Robert v půli věty a probodnul ji pohledem.

Krucinál, že jí to ale sluší v té modré. Pak si uvědomil, že na ni civí a tak to

rychle zamluvil: „Dobrá tedy, chci s vámi mluvit hned z několika důvodů. Tím

prvním je moje omluva, za to, no však víte...“

„Jestli jde o tohle, tak to nestojí za řeč,“ chtěla se zvednout Irča.

„Ne, nepřerušujte mě prosím. Chci vám – společně tady s Honzou,“ sklouzl

pohledem z ní na Honzu a pak zase zpět, „poděkovat za ... za vaši pomoc.“

„Já jsem vám v něčem pomohla? Nepamatuji se.“

Robert se na ni zářivě usmál - měl tak krásné zuby, že se to u muže málokdy

vidí. Měl vůbec nějakou fyzickou vadu na kráse?

„Je vidět, že se pohybujete ve zcela jiných sférách společnosti. V naší branži,

víte, je dobrý nápad k nezaplacení.“

Irča nevěděla honem, co odpovědět, tak Robert pokračoval: „Víte, co jste

vymyslela – tedy naše příští motto a i to všechno další kolem, to je naprosto

dokonalé. Myslím, že za úvahu stojí i ty další připomínky, však víte, Honza mi

to tady všechno převyprávěl. Byl naprosto nadšený, a abych řekl pravdu, já

jsem také.“

„Ale ... o nic přece nejde. Není to moje myšlenka, je to pouze citát, a...“

„Na tom nezáleží. Jde o to, že vás napadla v pravý okamžik. Dnes je závěrka a

už se na tom pracuje.“ oponoval Robert.


25

„Příští číslo má tvoje téma,“ vmísil se do hovoru Honza. Robert si všimnul, že jí

tyká, ale přešel to mlčky.

„Vy to skutečně použijete?“

„Samozřejmě. I další vaše nápady,“ odpověděl Robert.

„Oukej, ráda jsem pomohla. Mohu už jít?“ zvedala se z křesla Irča.

„Seďte prosím ještě chvíli.“ usadil ji zpět Robert.

„Abyste neřekla, že jsme vás jen využili, tak vám...“ vstal a z pracovního stolu

vzal jakýsi lístek a podával jí ho, „chceme vyjádřit naše poděkování. Přijměte

prosím tuto malou odměnu. Jak jsem řekl, u nás se dobré nápady cení.“

Irča si vzala od něj lístek, a když se na něj podívala, zjistila, že to byl šek a

z toho, co bylo na něm napsáno, se jí zatočila hlava... Prý MALOU odměnu,

opakovala si v duchu ... tolik nevydělám za měsíc! Byla tak překvapená, že se

podívala zoufale na Honzu. Tohle by ji nenapadlo ani ve snu. Honza se na ni

usmíval a měl výraz, jako že jí šek právem patří.

Tohle přece nemůžu přijmout, přemítala dál Irča, jen ať si nechá své peníze, a

začala být silně nervózní. Pak se konečně zmohla na odpověď: „Vy si opravdu

myslíte, že tohle přijmu?“ řekla nahlas a podávala Robertovi šek zpět. Robert

s Honzou se na sebe překvapeně podívali.

„Ale Irčo!“ ozval se první Honza. „Vždyť ti patří. Zasloužíš si je. Prosím, vem si

je jako naše poděkování.“

„Myslíte si, že je to málo?“ ozval se Robert a Irča cítila z jeho hlasu uraženost a

jedovatost. Nebo aroganci? Nebo si to jenom namlouvala? Tak jako tak ji tahle

otázka vytočila. Tohle už je teda příliš! Začalo to v ní vřít. Co si tihle dva vůbec

myslí? Že jsou středem světa?

Pak se nadechla a řekla uraženě, přesto se stoickým klidem: „Nechci vaše

peníze. Nechte si ten šek, pane Donáthe, nebo ho věnujte opuštěným dětem. Já

ho nechci. Nic jsem neudělala, abych mohla přijmout takovou sumu. Rozumíte

mi? Jestliže vám můj nápad pomohl, jsem ráda. Klidně si ho nechte a využijte,

jak chcete. Udělejte si podle něj třeba tři časopisy, já od vás nic nežádám. A teď

mě omluvte.“ Irča vstala a odešla dřív, než se kdokoli z těch dvou zmohl na

odpověď.

„Bože buď je tak hloupá nebo na co si to hraje,“ konečně přerušil ticho Honza.

Robert stále ještě zíral na dveře, kterými před chvílí odešla. Zavrtěl hlavou:

„Není hloupá. Prostě jen v jejím světě nevládnou peníze, tak jako tady, co si

budem povídat. Řekl bych spíš, že jsme právě potkali vzácnou ženu, která

neklade prachy na první stupeň životních hodnot. Abych byl upřímný, čekal

bych jakoukoli reakci, ale tohle mě opravdu vyvedlo z míry.“

„Tebe a vyvést z míry,“ smál se Honza, „žertuješ?“


26

KOUZELNÝ SLON

Sobota odpoledne

„Proč to nejede?“

Darina se ale umí zeptat, myslí si Irča. Proč asi?

Obě seděly v Irčině autě a chtěly odjet do města za nákupy, jak si naplánovaly.

Jenže když Irča otočila klíčkem, ozval se vždy jen slabý zvuk a motor ne a ne

chytit. Pak jí to došlo.

„Promiň Dari, ale z výletu asi nebude nic, nebo to necháme na později. Teď

jsem si vzpomněla, že jsem včera dojela sem zpět už na rezervu. Tedy lépe

řečeno nadoraz. To jsem celá já. Vždycky beru benzín na poslední chvíli a teď

se mi to vymstilo. Podívej se na ručičku nádrže...“ mířila Irča prstem na

palubní desku, „ani se nehne. Jsme na dně.“

Darina se rozchechtala jako by dostala záchvat amoku. Měla tak nakažlivý

smích, že se Irča musela přidat.

„Co budem dělat?“ zeptala se Darina, když vystoupily z vozu.

„Budu muset vzít kanystr a někoho poprosit, aby mě odvezl k benzince, nebo si

zavoláme taxi.“ odvětila Irča s hlavou strčenou v kufru, jak hledala kanystr na

benzín.

„Nějaký problém?“ ozval se za ní melodický hlas.

Irča se lekla a jak se zvedala, praštila se hlavou o zvednuté víko kufru.

Polohlasně zaklela.

„Promiňte, ale seděli jsme tady v zahradní restauraci na obědě a nebylo možné

neslyšet, jak se marně snažíte nastartovat. Co s tím máte? Mohu nějak

pomoci?“ Robert se tvářil tak příjemně, že nebylo možné se neusmát.

„Vás nám poslalo samo nebe! Víte, chtěly jsme si zajet do města, ale došel nám

benzín. Kdybyste Irču hodil k benzince, aby mohla nabrat do kanystru, byly

bychom vám moc vděčné.“ vychrlila na něj Darina. Pak se otočila k Irči: „Já

zatím skočím za Tomášem, jo?“ mrkla na ni spiklenecky a už se vzdalovala.


27

Já ji opravdu jednou přizabiju – zaklela v duchu Irča. Nahlas však řekla: „Víte,

nesmíte ji brát vážně, ona je někdy moc hrr a všechno má hned vyřešené,

pusťte to z hlavy, co vám říkala. To přece nejde.“

„A proč ne? Jestli vám mohu pomoct, tak jedeme!“ opáčil Robert.

„Ale ... nechci zdržovat, ani obtěžovat.“

„Jen klid. Stejně jedu domů pro jednu smlouvu, kterou teď potřebuji a nechal

jsem ji doma na stole, takže to máme vlastně při cestě. Nehledě na to, že vám

stále ještě něco dlužím.“

Irča se zapýřila: „Pane Donáthe, jak už jsem řekla, VY mi nic nedlužíte a nechci

už o tom mluvit.“

Pak si povzdychla a rezignovaně pronesla: „Ale když mě opravdu svezete pro

ten benzín, budu moc ráda. Zítra odjíždíme, a to by byly zase zmatky na

poslední chvíli.“

Když vyslovila jeho jméno, zatvářil se Robert kysele. Poté, co domluvila,

odvětil: „Jmenuji se Robert. Ukažte ten kanystr. Vzal z jejího auta kanystr,

zabouchnul kapotu a řekl: „No tak si zamkněte přece, ne?“

Irča lupla dálkovým ovládáním a zamkla svého staršího černého Opla Vectru.

Oba šli na konec parkoviště, kde Robert odemknul svůj vůz. Irča v duchu

hvízdla údivem. Byl to Aston Martin, model DB7 Vantage Volante,

nepopsatelné barvy. Něco mezi stříbrnou a zlatou, velmi jemný nádech směsi

těchto dvou barev. Aspoň jí se to tak jevilo. Střecha byla stažená. Nahlas však

neřekla nic. Co po autu, člověka podle toho nepoznáš – problesklo jí hlavou.

Robert jí podržel dveře u spolujezdce a ona nastoupila, jako by byla zvyklá

denně se prohánět takovým vozem.

Když vyrazili na silnici, zdálo se jí, že je Robert zamlklý. Ve tváři měl podivný

stín. Přesto, že na něj nechtěla zírat, koutkem oka musela zjistit, jak je na tom

jeho aura. Doposud ji nezahlídla, vlastně se nikdy nestačila soustředit, aby ji

viděla.

Vždycky, když chtěla vidět něčí auru, musela se chviličku soustředit. Léty

trénování to šlo čím dál líp a viděla ji čím dál dřív, takže nyní, když chtěla,

stačilo jí pár sekund.

To, co „viděla“ teď, ji zarazilo. Neviděla totiž vůbec NIC. Tohle přece není

možné! Zatím ji viděla u každého, když chtěla. Aby neviděla vůbec nic, to se jí

ještě nikdy nestalo. TOHLE je divné! Buď má opravdu velké starosti, ale to by

viděla aspoň tmavé záblesky, ale vůbec nic...??? Asi na něj zírala déle, než

chtěla, až si toho všimnul: „Copak?“ zeptal se jí.

Nechtěla být dotěrná, ale nedalo jí to, a tak ze sebe vyhrkla: „Trápí vás něco,

viďte, pane Donáthe.“ řekla to spíše jako konstatování než jako otázku.

„Roberte, prosím.“ odvětil.

„Promiňte, Roberte,“ opravila se Irča.


28

Vycítil, že ji to opravdu zajímá, ale neodpověděl hned a tak Irča dál nedotírala

a mlčela. Pozorovala ubíhající krajinu a vychutnávala vítr ve vlasech. Ze

zamyšlení ji vytrhl jeho hlas: „Víte, že jste první žena, která sedí vedle mě

v mém autě a neobdivuje ho, ani se neptá, kolik stálo, ale ptá se na to, jak se

mám já?“

Irču ta otázka poněkud zaskočila. Jestli je tak ješitný a vadí mu, že slovem

nepochválila jeho auto, může to napravit. „Tedy... myslím, že máte skvělé auto,

Roberte,“ podívala se na něj zboku.

„Ale přesto si myslím, že máte starosti. Je to na vás vidět.“ mlela si dál paličatě

svou Irča.

Chtě nechtě se Robert musel rozesmát. „Vy jste ale číslo...! ... Já... nechtěl jsem,

abyste mi chválila auto. Myslel jsem to jako kompliment.“

Irča na něj udiveně pohlédla, ale než stačila odpovědět, dodal: „Víte, málokdy

se mi stává, že by se mě někdo zeptal, jak se mám, a když, tak je to jen taková

ta zdvořilostní otázka, na kterou nikdo nečeká odpověď, však víte.“

„Měl byste někdy vypnout a zajet si na dovolenou.“

„Teď mluvíte přesně jako Honza, ten mi tohle téma předhazuje pořád.“ zasmál

se opět Robert. „Jenomže se mnou to není tak jednoduché, víte?“ dodal ještě

tajemně.

„Má pravdu,“ Irča musela souhlasit.

„Možná,“ připustil Robert, „ale sám neměl volno, ani se nepamatuju.“

„Tak proč neodjedete spolu? Vezměte své přítelkyně či manželky a na pár dní

pusťte starosti za hlavu. Máte jistě schopné manažery, kteří vás na pár dní

zastoupí.“

„To by bylo všechno moc hezké, ale museli bychom jet ve třech.“

„Jak to? Honza nemá přítelkyni či manželku?“

„On ano.“ odtušil stručně Robert.

Pochopila a nechtěla se dál vyptávat, ale Robert pokračoval sám: „Já jsem byl

ženatý, dva roky. Nebylo to hezké, teda ke konci už ne. Veronika, tedy moje

bývalá žena... ále, mluvme o něčem jiném.“

„Třeba o tom, že támhle je benzinka...“ kývla tím směrem Irča.

Po chvíli Robert zastavil, Irča si koupila pár litrů benzínu do kanystru a vydali

se dál. „Ještě se stavím doma pro tu smlouvu a pak pojedeme hned zpátky.“

povídá Robert.

Po chvíli přijeli do ulice, kde stály samé asi čtyřpodlažní domky se sedlovými

střechami. Byla to hezká ulice, s hodně stromy a zeleně, na konci bylo i dětské

hřiště a park. V jednom z těch domů bydlel Robert v mansardě. Zaparkoval


29

před domem, kde bydlel, vystoupil z vozu a pak se zarazil. Nemáte žízeň?

Tedy, jestli se chcete něčeho napít, pojďte se mnou. Pozval bych vás potom na

něco, ale bohužel toho mám dnes ještě moc na práci. Tak ať tu nemusíte čekat

v autě...“

Vyšli po schodech až nahoru, kde Robert odemknul svůj byt. Vešli do čtvercové

předsíně, která ústila jedněmi dveřmi do obývacího pokoje, druhými do

kuchyně. Z druhé strany kuchyně se šlo do dalšího pokoje a za ním byla

ložnice.

Robert ji zavedl do obývacího pokoje. Byla to neobvykle útulná místnost, snad

právě tím, že byt byl podkrovní, byl tak útulný. Ve výklenku obývacího pokoje,

ke kterému vedly dva malé schůdky, stálo černé piano.

Jakmile Irča vešla, zůstala oněměle stát. „Panebože,“ vydechla a přejížděla

očima místnost.

Robert se zarazil. To snad ne! - pomyslel si - už je to tady zase? - přemítal dál

v duchu, když viděl, jak Irča pozoruje celou místnost. Teď začne vypočítávat

cenu jednotlivých částí nábytku, jako před časem Aneta. Ach jo. Pozoroval Irču,

ale nezdálo se mu, že by věnovala pozornost přepychové kožené sedačce, obří

plazmové televizi, luxusnímu koberci před konferenčním stolkem či čemukoliv

jinému.

„No tohle, to je nádhera! Jak jste to dokázal?“ nedokázala Irča skrýt své

nadšení.

Takže přece. – pomyslel si hořce Robert. Všechny jsou stejné, opravdu. Pak

zklamaně odpověděl: „Abych pravdu řekl, s nábytkem mi pomáhal můj známý,

architekt, jednotlivé kousky vybíral taky vlastně on. Já jen schválil to, co se mi

líbilo.“

Irča se na něj nechápavě podívala. Pak přelétla očima zařízení v obývacím

pokoji a pravila: „Jistě, máte moc krásný nábytek, ale to jsem zrovna neměla na

mysli.“

„A co tedy?“ pookřál Robert.

„Já měla na mysli tohle...“ - a udělala rozmáchlé gesto rukou, při kterém

ukázala na zelené rostliny, které zaplavovaly celý pokoj. V rohu u o



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist