E-kniha: Myslím zeleně, proto volím jádro: (úvahy o energii a budoucnosti lidstva) – Prof. František Janouch

František Janouch

František Janouch

Myslím zeleně,

proto volím jádro

Úvahy o energii, životním prostředí a politice

© František Janouch, 2011 © Preface Jiřina Jílková, Stefan Schleicher, 2011 © Graphic & Cover Design Lukáš Fairaisl, 2011 © Filip Tomáš – Akropolis, 2011

ISBN 978 -80 -87481 -46 -2

ISBN 978 -80 -87481 -46 -2 (PDF)

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Janouch, František

Myslím zeleně, proto volím jádro : úvahy o energii, životním prostředí

a politice / František Janouch. – 1. vyd. – Praha : Akropolis, 2011. – 364 s.

Český, anglický a ruský text

ISBN 978-80-87481-46-2 (brož.)

621.039 * 620.9:621.039 * 502/504 * 620.9:338.23

– jaderná energie

– jaderná energetika

– životní prostředí

– energetická politika

– úvahy

– nuclear energy

– nuclear energy industry

– environment

– energy policy

– essays

620.9 – Energetika [19]

620.042 – Energy engineering [19]

František Janouch na koruně jednoho z černobylských reaktorů, 1998.

František Janouch on the top of one of Chernobyl reactors, 1998.

6

Introductory note

It is with understandable hesitation that I present readers with a collection

of my articles on energy, the energy industry, the environment, nuclear

energy and associated social issues. Th ese articles are printed here in Czech

in the fi rst two sections, and in English and Russian in the third section.

Hopefully, this will not cause readers too much of a problem. English and

Russian are world languages that we ought to know.

Aft er collecting my articles together and rereading them I have this

rather odd feeling, as if time has stood still. I have been lecturing and writ

ing for all of thirty -fi ve years practically on the same issues. I have been re

peating the same truths and warnings, as I have not substantially altered my

opinions, and over these long years I have for the most part been guided by

the tried and tested pedagogical principle: Repetitio est mater studiorum.

1

As I was compiling this book I had to imperatively and urgently ask

myself if it is the teacher (i.e. myself ) who is incompetent, or his pupils

(i.e. my audience, the readers of my articles, and in recent years, of my

blogs). My readers will have to answer that question for themselves. My

selected articles from over almost the last half of my life will perhaps pro

vide them with suffi cient material. All that remains for me now late in life

is to go along with another wise Latin dictum: Ut desint vires tamen est

laudanda voluntas.

2

Last of all, another important technical comment: this book comprises

the original texts of the articles, even though clearly some technical data

have seen changes, just as some of the author’s individual opinions and

assessments have undergone changes.

František Janouch

June 2011

1 Repetition is the mother of learning.

2 Th ough strength may be lacking, yet the will is to be praised.

7

Úvodní poznámka

S pochopitelnými rozpaky předkládám čtenářům soubor svých článků

o energii, energetice, životním prostředí, jaderné energii a souvisejících

společenských problémech. Stati jsou zde tištěny v prvních dvou oddí

lech česky, v oddílu třetím anglicky a rusky. Snad to čtenářům nebude

činit příliš velké potíže. Angličtina i ruština patří ke světovým jazykům,

které bychom měli ovládat.

Po shromáždění svých článků a jejich opětovném přečtení mám tro

chu zvláštní pocit: jako by se zastavil čas. Přednáším a píši již celých třicet

pět let prakticky o stejných problémech, opakuji stejné pravdy i výstrahy.

Nezměnil jsem totiž v ničem podstatném své názory. V průběhu těchto

dlouhých let jsem se spíš řídil osvědčenou pedagogickou zásadou Repetitio

est mater studiorum.

1

Při sestavování této knihy jsem si nezbytně a naléhavě musel klást otáz

ku, zda neschopný je učitel, tedy já, či jeho žáci, tedy mí posluchači, čte

náři mých článků a v posledních letech i mých blogů. Odpovědět na tuto

otázku si musí každý čtenář sám. Mé vybrané články za uplynulou skoro

polovinu mého života mu snad poskytnou dostatek materiálů. Mně však

na sklonku života nezbývá než se řídit jiným moudrým latinským rčením:

Ut desint vires tamen est laudanda voluntas.

2

Úplně nakonec ještě jednu důležitou technickou poznámku: v knize

jsou otištěny původní texty článků, i když je zřejmé, že některé technic

ké údaje doznaly změn, stejně jako doznaly změn i některé dílčí názory

a hodnocení autora.

František Janouch

Červen 2011

1 Opakování je matka učení.

2 I když se nedostává sil, snaha si zaslouží chválu.

Úvod ke knize evropského občana

S Františkem Janouchem jsme se osobně setkali v roce 2002. Sám Franti

šek někdy s nadsázkou říká, že tehdy hrozilo, že kvůli dostavbě Temelína

vybuchne třetí světová válka. Politici České republiky a Rakouska tehdy

v Melku podepsali dohodu, kde se mimojiné usnesli, že podpoří vznik

společné česko -rakouské expertní skupiny pro energetiku.

Od té doby se pravidelně schází několik rakouských a českých odbor

níků – většinou působících na univerzitách – kteří se zabývají otázkami

energie intenzivně či méně intenzivně, z různých pohledů a s různými

názory. Pořádáme semináře ve Vídni i v Praze, učíme studenty a hlavně –

diskutujeme a konfrontujeme názory, ale vždy s tolerancí a úctou k argu

mentům ostatních i odlišným názorům.

František Janouch působil při vzniku této skupiny jako spiritus agens.

Mnohé z nás ke spolupráci vyzval.

Ale v tomto krátkém textu nechceme mluvit ani o odborných grémi

ích, ani o energetice. Pro nás není podstatné ani to, že František je velkým

zastáncem energie z jádra.

Jeho působení v oboru spojeném s energií bylo prostorem pro sledování

historie Evropy, Ruska i České republiky. Jeho otec byl vězněn v Osvětimi,

jeho tchán se jako Čech bojující v rakouské armádě za první světové vál

ky stal součástí sovětského mocenského mechanismu, který však následně

ohrožoval jeho i jeho rodinu. František se přátelil s Andrejem Sacharovem,

prožil pražské jaro, v roce 1973 musel odejít do exilu a byl zbaven čs. ob

čanství. Ve Švédsku založil Nadaci Charty 77 a  podporoval český disent.

O tom všem František psal a píše. Mnohá témata společnosti a lidstva stá

le znovu a znovu navazoval na témata energie. Energie a energetika pro

něj nejsou jenom technickou záležitostí. Zdůrazňoval význam dostupnos

ti energie jako podmínky existence demokratické a svobodné Evropy již

před čtyřiceti lety, tedy dávno před dnešními strategiemi energetické bez

pečnosti. Varoval před fi nančními i technickými riziky masivní podpory

fotovoltaiky již v době, kdy kritické hlasy vůči ní byly přinejmenším nepo

pulární. Je vynikajícím technickým odborníkem s širokým humanistickým

8

a fi losofi ckým záběrem. Sám říká, že je nejenom homo fysicus, ale též homo

politicus. Má odvahu vyslovit i nepopulární názor a důsledně za ním stát.

Svůj realistický pohled a argumentaci směřoval v diskusi o jaderné ener

gii i proti názoru svých přátel z Charty 77.

S velkou úctou jsme vždy sledovali Františkův zájem o souvislosti ži

votního prostředí s otázkami společenskými. S mnohými odbornými ar

gumenty možná nesouhlasíme. Ale to není podstatné, podstatná je odvaha,

důslednost i šíře problematiky, kterou se František zabývá. Názory politiků

příliš nechválí, i když s nimi souhlasí, a spíše se s nimi rád pustí do křížku.

Je dobrým počinem, že tato kniha vychází. Františkovy články čteme,

s potěšením sledujeme umění noblesní argumentace a obdivujeme ne

zlomnost a vytrvalost v ochotě vyslovovat kritické názory.

František ovládá několik jazyků. V těchto jazycích mluví, píše dopi

sy i knihy, rediguje memoáry. Vypráví nám těmito jazyky o historii svých

přátel, členů své rodiny i o významných politicích, kteří jsou jeho přáteli.

Tento úvod píší profesoři univerzit v Rakousku a v Čechách, a napsali ho

alespoň v části jazyků, v kterých František Janouch publikoval své příspěvky.

Jiřina Jílková a Stefan Schleicher

Jiřina Jílková je profesorkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (kde vykonává funkci prorektorky pro vědu) a na Vysoké škole ekonomické v Praze. Vyučuje zde kurzy zaměřené na politiku životního prostředí a veřejné fi nance. Titul Ph.D. získala na Univerzitě v Rostocku (Německo). Ve svém výzkumu se zabývá problematikou institucí a nástrojů environmentální a regionální politiky. Působí jako konzultantka pro národní a mezinárodní organizace včetně Ministerstva životního prostředí ČR, EU a OECD.

Stefan Schleicher

je profesorem ekonomie na Univerzitě

ve Štýrském Hradci a působí jako konzultant

v Rakouském institutu pro ekonomický

výzkum (WIFO) ve Vídni. Svůj akademický

titul získal na Technické univerzitě

ve Štýrském Hradci a na Univerzitě

ve Vídni. Působí na Institutu moderních

studií ve Vídni, na Univerzitě v Bonnu, na

Pensylvánské univerzitě ve Filadelfi i a na

Stanfordské univerzitě. Ve svém výzkumu

se zaměřuje na ekonomické modelování

a otázky hospodářské politiky se zaměřením

na udržitelné struktury v kontextu energie,

klimatu a bezpečnosti.

Introduction to a book by a European citizen

Our joint activities with František Janouch go back to 2002. With tongue

in cheek he recollects that in that year the Th ird World War was about to

begin because of the completion of Temelín. Th is was also the year when politicians from the Czech Republic and Austria signed an agreement in

Melk in which, among other items, they decided to install a high-level

communication channel on joint energy issues. From this decision emerged the Czech-Austrian Energy Expert Group which was decisively shaped by

František Janouch’s enthusiasm on energy.

Starting in 2003 with the fi rst meeting at the historic Schwarzenberg

Palace in Vienna until the last meeting in 2009, this Czech-Austrian En

ergy Expert Group became a vital platform for communicating academic research, exchanging information on policy actions and stimulating awareness on the far-reaching implications of decisions about energy. Th e accompanying seminars in Vienna and Prague turned out to be an opportunity

for many young researchers to present their work. Two books and a long

list of joint research papers refl ect the joint academic eff orts. Two exhibitions on innovative building technologies in the historic premises of the

Prague Carolinum and events at the Czech Embassy in Vienna were part

of the outreach activities. A joint Winter and Summer School with classes

both in Prague and Austria and academic exchanges continue the work of the Czech-Austrian Energy Expert Group even aft er Austria terminated

support in 2010. Th ese joint activities have been conducted in the spirit of

intellectual curiosity, mutual tolerance and courteous respect of diverging

opinions. We have learned to deepen these virtues by the lived example

of František Janouch.

For many, and certainly for both of us, František Janouch has shaped

our minds, attitudes and convictions. We would just like to highlight this

by shedding light on a few facets of his personality.

František Janouch is deeply rooted in nuclear physics. Th is compe

tence is closely linked to his studies in St. Petersburg and Moscow and

through his contacts with Andrei Sakharov, who was not only a gift ed

11

scientist, but also a beacon for social awareness and humanitarian prin

ciples.

Th e personality of Andrei Sakharov and the history of Europe are ech

oed in František Janouch’s life. His father was imprisoned in Auschwitz and

Mauthausen. His father-in-law fought as a Czech in the Austria-Hungarian

army in the First World War, joined the Bolsheviks and later suff ered under

the Soviet power mechanism which placed him and his family in great

danger. František Janouch was forced to quit his work as a scientist and

fi nally to leave his country. But the Royal Swedish Academy of Sciences

provided a new home in Stockholm for his professional activities and his

family, which enabled him to support his persecuted compatriots through

the Charta 77 Foundation that he had founded, as well as to assist the

transformation of his country from abroad.

One of the root causes behind these attitudes can be found in Austria.

František Janouch was invited to an event that commemorated the cruel

ties of the Nazi concentration camps. Th is was in the Loibl Pass, where his

father, a medical doctor, was imprisoned. We were deeply moved when

we learned about his father’s eff orts to save the lives of the other prisoners,

who were suff ering incredible hardships. Finally a book was published in

Austria with facsimiles of the letters the father could send to his family.

Austrian Radio produced a documentary on František Janouch, Sr.

Energy with its multiple facets is another characteristic item in

František Janouch’s profi le. At one of our meetings we saw him walking

around on a freezing winter day with an unbuttoned coat, while the rest of

the group were shivering from the cold temperatures. We discovered that

even though he has never been in a sauna he enjoys a swim in a cold lake.

He fascinates the students of our Winter and Summer School by explaining

that all forms of energy originate in nuclear transformations. But energy has

much more than just a technical dimension for František Janouch. He also

emphasized the importance of the availability of energy as a prerequisite

for the existence of a free, democratic and independent Europe as early

as 40 years ago, a long time before the present-day discussions on strate

gies for energy security. He promoted research into energy poverty due

to skyrocketing energy costs for the low-income population. He warned

against the fi nancial and technical risks resulting from an ill-considered push towards renewable energies at times when such critical voices were rather unpopular.

In his book František says he is not only a homo physicus, but also

a homo philosophicus and homo politicus as well. From his involvement in the Charta 77 human rights movement to the recent critical opinions in the media we can trace his broad humanistic and philosophical back

ground. He has never lost his courage to express unpopular opinions and to insist on them.

Languages and books are František Janouch’s tools for communicating

his convictions. We feel rather humble when we see his ability to speak

and write in so many languages. We are impressed by his belief that books

are still needed to provide a sound basis for refl ection and argumentation, in contrast to the shallow sound bites of many other media. Hence

we urge him to continue documenting the rich experiences of his life,

which will enable us to gain a deeper understanding of the forces that

have transformed Europe since the Second World War. But we also ask him to continue with his warnings about what might go seriously wrong, if we look at recent developments in our societies that bear the potential

of producing a devastating future.

Th is is the spirit which led to this book. It refl ects not only the over

whelming gift s František Janouch has given to so many of us, it is also

a modest attempt to thank him and to encourage him to continue with his courage and resilience.

Jiřina Jílková and Stefan Schleicher, Prague, Graz and Vienna.

13

Jiřina Jílková is professor at the Purkyně University in Ustí nad Labem (where she held the position of Vice-Rector for Research) and at the University of Economics in Prague, Czech Republic. She teaches courses on environmental policy and public fi nance. She received her Ph.D. from the University of Rostock (Germany). Her research and consulting activities focus on the institutional framework and instruments of environmental and regional policy. She has been a consultant for a variety of national and international government bodies including the Ministry of Environment of the Czech Republic, EU and OECD.

Stefan Schleicher

is Professor of Economics at the

University of Graz, Austria, and serves

as a consultant to the Austrian Institute

of Economic Research (WIFO) in Vienna.

He obtained his academic degrees from

the University of Technology in Graz

and the University of Vienna. He held

academic positions at the Institute for

Advanced Studies in Vienna, the University

of Bonn, the University of Pennsylvania

in Philadelphia and Stanford University.

His research focuses on economic

modeling and economic policy issues with

special emphasis on sustainable structures

in the context of energy, climate, and

security.

14

František Janouch’s address at the opening

ceremony for Nuclear Studies at the University

of West Bohemia in Pilsen, 24. 9. 2010

My dear young friends, esteemed professors, associate professors, teachers

and invited guests!

I am very honored by the invitation to participate in the opening cer

emony for the teaching of nuclear disciplines at the University of West

Bohemia in Pilsen. It is an important initiative. Allow me to use it for

a short meditation.

I recall my youth. Even at the age of about 10 I had decided to become

a chemist: I even built a small chemical laboratory in our kitchen. I was

seeking diff erent chemical reactions and performing experiments with

diff erent explosives, tear gas etc.

From the summer of 1945 I began to be attracted to nuclear physics.

I was not yet 14 when in August 1945 Czech radio broadcast the news

about the nuclear bomb exploded over Hiroshima. I was on vacation at

my grandparents’ in the South Bohemian village of Kamenný Újezd near

České Budějovice.

Th e destruction produced by the Hiroshima bomb astonished me.

I tried to understand how this relatively small bomb could produce such

a vast amount of energy. But I knew so desperately little, in fact nothing

but Einstein’s equation E=mc

2

, and, of course, it was not enough to un

derstand the nature of a nuclear explosion.

From this moment I started to search in all available literature and read

and read. When I received a fellowship for studies in the USSR in 1949,

I was most happy. I was looking forward to learning theoretical and nu

clear physics from such celebrated Soviet scientists as Fock, Frenkel, Iof

fe, Landau, Kurchatov, Ginzburg and many others. Unfortunately, due to

a bureaucratic mistake, it was decided that I had to study at the Leningrad

Chemical -Technological Institute. It took three endless semesters before

15

Přednáška při slavnostním zahájení výuky

jaderných oborů na Západočeské univerzitě

v Plzni 24. 9. 2010

Milí mladí přátelé, vážení páni profesoři, docenti a učitelé, vážení hosté!

Jsem velmi poctěn pozváním zúčastnit se slavnostního zahájení výuky

nových jaderných oborů na Plzeňské univerzitě. Je to důležitý počin. Chci

využít této příležitosti ke krátkému zamýšlení.

Vzpomínám na své mládí. Již asi od deseti let jsem se chtěl stát chemi

kem, měl jsem dokonce doma malou chemickou laboratoř, sháněl různé

reagencie, dělal pokusy.

V roce 1945 mě začala přitahovat jaderná fyzika. Když mi bylo nece

lých čtrnáct let, bylo to 6. srpna 1945, rádio oznámilo svržení první ja

derné bomby na Hirošimu. Byl jsem na prázdninách u svých prarodičů

v Kamenném Újezdě u Českých Budějovic.

Ničivý účinek hirošimské bomby mě ohromil. Snažil jsem se pocho

pit, odkud se vzalo v jedné relativně malé bombě tolik energie. Věděl jsem

toho zoufale málo: znal jsem vlastně jen Einsteinovu rovnici E = mc

2

, a to

přirozeně nestačilo.

Od té doby jsem sháněl všechnu dostupnou literaturu a četl a četl. Když

jsem v roce 1949 dostal stipendium na studium do SSSR – jaderná fyzika se

tenkrát v Československu skoro neučila –, těšil jsem se, že se budu moci od

slavných vědátorů – Focka, Frenkela, Ioff eho, Landaua, Kurčatova, Ginz

burga a mnohých dalších – něco naučit. Bohužel jsem se byrokratickými

vrtochy dostal na leningradský Chemicko -technologický institut a trvalo

celé tři nekonečné semestry, než...

16

I persuaded the authorities that I had to study theoretical and nuclear phys

ics. Finally the offi cials in Prague approved my transfer to the Physics Fac

ulty at Leningrad University – they approved it with a comment I learnt

much later: let this Janouch study nuclear physics, even though we are

a small country and will never need nuclear sciences...

Fascination with energy remained with me throughout my whole life.

When aft er being deprived of Czechoslovak citizenship in 1975 and

receiving political asylum in Sweden, the title of the fi rst article I published

in Swedish was: Energy, Freedom and Independence.

I proudly distributed reprints of my paper to my new Swedish friends

and politicians. To my disappointment, they were not at all impressed.

Th ey asked me vaguely: Energy and Freedom? Or even Energy and Inde

pendence? What connection might there be between these abstract things?

I decided therefore to explain my ideas in a larger and more “scien

tifi c” paper under the title: “Nuclear Energy – to be or not to be?” with

a longer subtitle: “On the Health and Political Risks if Sweden Does Not

Go Nuclear”. I distributed it via the mailing lists of the Research Institute

of Physics in Stockholm (Former Nobel Institute for Physics).

In 1976–78 I participated in several conferences and was also invited

to many meetings and gatherings, organized by diff erent environmental

movements. I consistently advocated nuclear energy as one of the most

natural and authentic energy sources which exists in nature. Th e organ

izers were deeply disappointed: an East -European dissident is defending

nuclear energy? You cannot be a proper dissident. A proper dissident, like

Andrei Sakharov would certainly have a diff erent opinion. What is Sakha

rov’s attitude?

I had to admit that I didn’t know Andrei Sakharov’s attitude towards

nuclear energy. But I took a chance and improvised: Andrei Sakharov is

a genial physicist and as such he must support nuclear energy.

Th e doubts of my hosts were, however, not removed, so I sent my Eng

lish paper on Nuclear Energy to Andrei Sakharov and asked him, in an

accompanying letter, to read my paper and to share his view on nuclear

energy with me. Of course, we exchanged our letters through reliable “dis

sident” postal channels and the Soviet censors had no chance to confi scate

our correspondence.

17

jsem dosáhl převodu na univerzitu. Nakonec to v Praze povolili s komen

tářem – ať si ten Janouch teda dělá tu jadernou fyziku a přestane nás

otravovat. Ale stejně tu jeho jadernou fyziku tady nebudeme potřebovat,

jsme přece malá země...

Fascinace energií mi však zůstala na celý život. Když jsem byl zbaven

československého občanství (roku 1975) a octl se ve Švédsku, uveřejnil

jsem tam svůj první článek pod názvem Energie, svoboda, nezávislost.

Hrdě jsem svůj článek rozdal několika svým novým švédským přáte

lům, politikům. Byl jsem silně zklamán, že na ně neudělal žádný dojem.

Ptali se mě: Jakou souvislost může mít energie a svoboda či dokonce ener

gie a nezávislost?

Napsal jsem proto podrobnější a „vědečtější“ článek pod názvem Nuc

lear energy: to be or not to be, s podtitulkem: About the Health and Po

litical Hazards for Sweden of Not Going Nuclear (Jaderná energie: být či

nebýt. O zdravotních a politických rizicích Švédska, pokud se zřekne ja

derné energie).

V té době jsem se též zúčastnil několika evropských konferencí a mí

tinků různých environmentálních hnutí. Hájil jsem tam jadernou energii –

jejich organizátoři byli hluboce zklamáni: východoevropský disident a pro

jadernou energii? Vy asi nejste pořádný disident. To správný disident, jako

je Andrej Sacharov, ten by jistě mluvil jinak. Jaký je jeho názor?

Musel jsem připustit, že názor Sacharova na jadernou energii neznám.

Dovolil jsem si ale improvizovat: Andrej Sacharov je geniální fyzik. Jako

takový musí být pro jadernou energii.

Pochybnosti mých hostitelů jsem však nerozptýlil, a tak jsem poslal

Andreji Sacharovovi svůj anglický článek s prosbou, aby ho okomentoval.

Přirozeně jsme si dopisovali naší spolehlivou „disidentskou poštou“ a so

větská cenzura neměla nejmenší šanci naši korespondenci zabavit.

18

In December 1977 I received two sheets of yellowed paper covered on

both sides with typewritten text from Andrei Sakharov. It was an article en

titled: “Nuclear Energy and the Freedom of the West”. On the space left on

the last sheet of paper Andrei Dmitrievich had pencilled in a short message:

“For Frantisek ... with feelings of sincere solidarity... I think that this pa

per should be published in several countries. A. S.”

I submitted Sakharov’s paper to one of the largest German journals

“Der Spiegel” and to a well -known American journal “Th e Bulletin of the

Atomic Scientists”, founded in 1945 by Albert Einstein and Leo Szillard.

To my surprise and disappointment both journals refused to publish

Sakharov’s paper. Bulletin Editor -in -Chief Professor Feld wrote me that

the Sakharov paper must be a fake – the paper could not refl ect Andrei

Sakharov’s authentic views.

I had no choice but to send both Editors -in -Chief the xerox copy of the

last page with Sakharov’s handwritten message to me. Der Spiegel reacted

with an urgent cable accepting the paper, while the Bulletin of the Atom

ic Scientists published Sakharov’s paper as a June 1978 Front Page Story.

Let me remark here that the USA and the EU started to understand the

connection between energy, freedom and independence almost a quarter

of a century later than Andrei Sakharov, although his clear words were

published many times in the West and known both to politicians and

the public.

In the meantime, due to their unpreparedness to discuss energy issues,

the Swedish Social Democratic Party lost the elections for the fi rst time in

many years. Th e Swedish Social Democratic leader Olof Palme, to whom

I also sent my paper, wrote me, no longer as Prime Minister, but as party

leader, a kind letter that I should continue to publish my views on energy

At the end of the seventies strange things happened in Europe. Th e

Green plague of antinuclear madness seized not only the USA, but also

Europe. America globally exported not only McDonald’s hamburgers and

Kentucky Fried Chicken with Coca Cola, but also a hysterical resistance

to nuclear power.

Until then nobody had properly investigated why the antinuke move

ment started to spread out avalanche -like in the USA and from the USA

to Europe precisely in the second half of the seventies.

19

Někdy v prosinci 1977 jsem dostal od Andreje Sacharova dva listy

papíru, popsané po obou stranách: Sacharov mi poslal článek napsaný

na psacím stroji pod názvem Jaderná energetika a svoboda Západu. Na

čtvrté stránce zbylo trochu místa a Andrej Dmitrijevič tam tužkou při

psal několik řádek:

„Pro Františka, ... s pocity upřímné solidarity ... Myslím, že článek je

zapotřebí uveřejnit v několika zemích. A. S.“

Poslal jsem Sacharovův článek do jednoho z největších německých

časopisů Der Spiegel a do slavného amerického časopisu Th e Bulletin of

the Atomic Scientists, založeného v roce 1946 Albertem Einsteinem a Leo

Szillardem.

K mému překvapení a zklamání oba časopisy publikaci odmítly. Šéf

redaktor Bulletinu prof. Feld mi napsal, že jde asi o podvrh, že to nemůže

být autentický text Andreje Sacharova.

Poslat jsem tedy oběma redakcím xeroxovou kopii poslední strany.

Ze Spiegelu přišel bleskový telegram, že článek ihned uveřejní, a Th e Bul

letin ho uveřejnil jako titulní článek s fotografi í akademika Sacharova na

první straně.

Všimněte si: USA a EU pochopily souvislost mezi energií, svobodou

a nezávislostí o čtvrtstoletí později než Andrej Sacharov, ačkoli jeho jasný

text byl politikům dobře znám.

Mezitím, pro nepřipravenost na energetickou diskusi, sociální demo

kraté prohráli ve Švédsku, poprvé za desítky let, volby a legendární švéd

ský politik Olof Palme, kterému jsem také poslal svůj článek, mi napsal

srdečný dopis. Už ne jako předseda vlády, ale jako šéf sociální demokracie.

Potom se na Západě začaly dít věci. Zelený mor protijaderného šílen

ství zachvátil nejen USA, ale i Evropu. Z Ameriky byly exportovány do

Evropy nejen Hamburgery McDonald a Kentucky Fried Chicken, zapíjené

Coca -Colou, ale i hysterický odpor proti jaderné energii.

Zatím vlastně nikdo pořádně neprozkoumal, proč se Anti -nuke hnu

tí začalo lavinovitě šířit právě v polovině sedmdesátých let jak v USA, tak

potom i v Evropě.

20

Let me share my own hypothesis with you. At the end of the sixties and

in the fi rst half of the seventies the USA tried to save what France had lost

in its former colony Indochina (Vietnam). But even the USA was unable

to combat Vietnamese guerillas. Th e bloody US engagement in Vietnam

was becoming more and more unpopular in the USA. A mass movement

against the Vietnam war was growing, hundreds of thousands, perhaps

even millions of young Americans were involved in this citizens’ move

ment. Finally, due to the joint eff orts of young American citizens and Vi

etnamese guerillas, a political solution was achieved and the Vietnam war

was terminated. But suddenly a large and well organized “army” of young

American women and men lost the “meaning” of their life and became as

it were “unemployed”.

At the end of the seventies Jane Fonda produced a well performed thrill

er “Th e China Syndrome”. From a scientifi c -technical point of view it was

sheer nonsense, but Jane Fonda made the movie sexy and attractive. Instead

of protesting against nuclear weapons – to remind you in the early eighties

that the nuclear superpowers stored in their arsenals around or even over

50 000 nuclear and thermonuclear warheads, each of them a thousand or

many thousands of times more powerful than the bombs that destroyed the

cities of Hiroshima and Nagasaki, young Americans began to protest not

against this global danger, but against the indisputable benefi t that nuclear

energy provides humanity. It was so absurd, that I started to fi ght against

this movement by lecturing about energy (I called my lectures “Th e Energy

Primer”) to educate and enlighten people and to provide them with at least

basic information on energy and the role it plays in our life.

Th is was the time when there was a boom for nuclear energy in Sweden.

Th e Swedish company ASEA –Atom (later ABB -Atom) not only manu

factured advanced nuclear reactors but even fuel for them. Sweden con

structed and operated a total of twelve nuclear power reactors in four

locations: Forsmark, Oskarshamn, Barsebäck and Ringshals. Th ey con

tributed – and are contributing to this day – around 45 % of total Swedish

electricity production.

Under pressure from two parties, the Greens and the Left Party (Com

munist), the Swedish Parliament (Riksdag) decided to announce a referen

dum in 1980 to decide whether Sweden should continue to use nuclear power.

Dovolím si vyslovit jednu hypotézu. V druhé polovině šedesátých

a první polovině sedmdesátých let se USA snažily zachránit to, co Francie prošvihla ve své bývalé kolonii Vietnamu. Přinutit na kolena vietnamské partyzány se však nepodařilo ani Francouzům, ani USA. Vietnamská válka

se v USA stávala stále více a více nepopulární. Vzniklo proti ní skutečné

masové hnutí mladých lidí. Nakonec se spojenými úsilími vietnamských

partyzánů a mladých Američanů podařilo dosáhnout politického ukončení Vietnamské války. Velká a dobře organizovaná „armáda“ angažovaných

Američanů se najednou octla bez „smyslu života“ a tak trochu i „bez práce“.

Jane Fondová natočila koncem sedmdesátých let napínavý fi lm Čínský

syndrom. Z hlediska vědecko -technického to byl nesmysl, ale Jane udělala fi lm sexy a přitažlivým. Místo aby lidé protestovali proti jaderným

zbraním – připomenu, že počátkem osmdesátých let bylo v arzenálech jaderných mocností přes padesát tisíc jaderných hlavic, každá z nich mnohonásobně – až tisíci či vícenásobně – silnější než bomba, která zničila

Hirošimu, lidé začali protestovat proti nespornému užitku, který jaderná

energie přináší. Bylo to tak nesmyslné, že jsem začal přednášet o energii

a snažil se lidem alespoň trochu napravit hlavu.

Jaderná energie byla v té době ve Švédsku na vzestupu. Švédská fi r

ma ASEA-Atom (později ABB-Atom) vyráběla dokonalé jaderné reak

tory a palivo pro ně. Nakonec bylo ve Švédsku vybudováno 12 velkých

jaderných reaktorů ve čtyřech elektrárnách: Forsmark, Oskarshamn, Bar

sebäck, Ringshals.

Parlament vyhlásil v roce 1980 referendum – hlavně pod tlakem Zele

ných a komunistů –, zda vůbec pokračovat v jaderné energetice. Vznikly tři takzvané platformy, občané byli zmateni, referendum dopadlo nemastně neslaně, a náš slavný švédský parlament se rozhodl, že Švédsko z jaderné energetiky vystoupí.

22

In the 1980 referendum citizens were asked to choose between three alter

natives (platforms), which for an ordinary “Svensson” were perhaps too

complicated. Th e results of the referendum were also complicated and our

“Solon” Riksdag decided that Sweden would completely abandon the use

of nuclear energy; not immediately, but only from the year 2010. Th e law

was only passed through parliament in 1982, though at that time there

were still several nuclear power reactors under construction. Since in 1982

it was assumed that the lifetime of a Swedish power reactor was 25 years

(and the return on investments was calculated accordingly) and since the

last power reactor was planned to be put into operation in 1985, it was clear

for the pragmatic Swedish legislators that all nuclear power plants could be

shut down at latest by 2010 without any economic loss (1985 + 25 = 2010).

“Solon” Swedish legislators even incorporated a special paragraph into this

law (Law 1984:3.§6) that in Sweden it was forbidden to perform research

and construction studies which might lead to the construction in Sweden

of new nuclear power plants. Among the intellectuals the law was wittily

called “tankesförbudlagen”, a “law forbidding you to think”.

Sic transit gloria mundi! In 1986 Sweden produced about 45 % of its

high electricity consumption in nuclear power plants. Two Swedish power

reactors (Barsebäck 1 and 2, about 600 MW(e) were shut down in 1999

and 2005. Th e two Barsebäck reactors were closed because of two politi

cal “Kuhandl”:

1) Th e Social Democratic Party needed political support from the Green

Party. Th e Greens were ready to support the Social Democratic Party

only if the Social Democrats made some visible antinuclear gesture.

2) Th e Barsebäck Nuclear power plants could be seen from Copenhagen

in Denmark and caused permanent tensions between the two oth

erwise very friendly “fraternal” Nordic countries: “non -nuclear”

Denmark and “nuclear” Sweden.

Even the very rational Swedes have their Gotham. Since the power of

the remaining ten Swedish nuclear power reactors was not suffi cient to meet

the very high Swedish electricity consumption, most of the remaining ten

Swedish nuclear power reactors were allowed to increase electricity produc

tion – today the total production of the nuclear power plants is almost the

same as it was before the closure of the two Barsebäck reactors.

23

Protože však byla řada reaktorů rozestavěna (poslední z rozestavěných

měl být zakončen v roce 1985), a protože tenkrát panovalo přesvědčení,

že životnost reaktorů je pouhých 25 let (a podle toho byla spočtena i ná

vratnost investic), „moudří“ a pragmatičtí zákonodárci se v roce 1982

usnesli, že Švédsko vystoupí z jaderné energetiky do roku 1985 + 25 = 2010.

„Moudří“ zákonodárci dokonce zabudovali do tohoto zákona navíc para

graf (zákon 1984: 3, § 6) že se ve Švédsku nesmí bádat v oblasti mírového

využití jaderné energie a nesmí být prováděn výzkum vedoucí k vybu

dování nových jaderných elekráren. Zákon byl vtipně nazván zákonem

„zakazujícím myslet“.

Sic transit gloria mundi. V roce 1986 vyrábělo Švédsko zhruba 45 %

elektřiny v jaderných elekrárnách. Dva ze švédských reaktorů [Barsebäck

1 a 2, výkon cca 600 MW(e)] byly v letech 1999 a 2005 zavřeny. Za jejich

zavřením stály vlastně dva „kuhandly“:

1) sociálnědemokratická vláda potřebovala politickou podporu

Zelených, a ti ji byli ochotni poskytnout, pouze když vláda udělá

nějaké viditelné antijaderné gesto.

2) Reaktory v Barsebäcku byly vidět z dánské Kodaně a vyvolávaly

neustálé napětí mezi dvěma „bratrskými“ zeměmi: nejaderným

Dánskem a jaderným Švédskem.

I racionální Švédové mají své Kocourkovy. Protože výkon zbývajících

deseti reaktorů nestačil pokrýt vysokou švédskou spotřebu elektřiny, do

stala postupně většina ze zbývajících deseti reaktorů povolení zvýšit vý

kon – dnes je tedy výkon švédských reaktorů skoro stejný, jako byl před

zavřením dvou reaktorů v Barsebäcku.

Podotknu, že v roce 2009 poskytlo zbývajících deset jaderných re

aktorů skoro 45 % elektřiny, tedy zhruba stejně tolik, jako poskytovaly

v roce 1985–86, po ukončení výstavby všech dvanácti jaderných bloků.

24

Th anks to the demagogy of the Greens and the antinuclear madness

started by them Sweden lost a lot: fi rst of all its excellent nuclear indus

try, producing very advanced and safe boiling water reactors and nuclear

fuel elements. Even the development of very sophisticated and safe reac

tors (with advanced passive safety), e. g. the SECURE and PIUS reactors

was abandoned.

Antinuclear hysteria aff ected the entire society. At universities and

technical universities the nuclear energy disciplines lost their good pros

pects a became unattractive for young people.

Th e fact that Sweden can’t exist without nuclear energy and that it would

take perhaps decades before renewables would be able to cover the elec

tricity provided by the Swedish nuclear power plants was silenced and be

littled. Suddenly at the beginning of the third millennium, it became clear

almost for everybody that Sweden does not have enough nuclear special

ists. Th e education of young nuclear specialists urgently has to be estab

lished and fi nancially supported. National centers of nuclear expertise (at

technical universities in Stockholm and Göteborg) have to be established

to increase the education of students and specialists in the fi eld of nuclear

physics and nuclear energy.

Th e Czech Republic should take a warning from this negative and even

tragic development in an otherwise very rational and pragmatic country

such as Sweden. We must not allow the Greens to draw us into a dead end

in energy, as they did in Sweden and Germany.

I recollect from my own experience, e. g. my contacts with Green poli

tician Milan Horáček, whom I have known for over thirty years. Th rough

out these thirty years I have tried to explain the energy primer to him, but

for thirty years our discussion has always ended with my teacher’s strict

warning: Horáček, very weak. Repeat the subject, go through all the basic

books and materials again and visit me once more!

But, instead of learning the energy primer Mr. Horáček was fi rst elect

ed to the German Bundestag, and later to the European Parliament. ...

O tempora, o mores!

But not everything is so pessimistic. In 2006 the Swedish Riksdag

quietly removed the shameful Section 6 on the prohibition of nuclear re

search and in the spring of 2010 Swedish industry was suddenly allowed,

Díky demagogii Zelených a jimi rozpoutaného antijaderného šílenství

však Švédsko mnoho ztratilo: přišlo o svůj vynikající jaderný průmysl, vy

rábějící velmi dokonalé a bezpečné varné reaktory a palivové články; byl

zastaven vývoj nových generací reaktorů s pasivní bezpečností: například

reaktory SECURE a PIUS.

Antijaderná hysterie poznamenala i celou společnost. Jaderné obory

přestaly být pro mládež perspektivní a tudíž atraktivní.

Skutečnost, že se Švédsko bez jaderné energie neobejde, byla zamlčová

na či bagatelizována. Najednou, počátkem třetího tisíciletí, bylo zřejmé, že

ve Švédsku začíná být nedostatek jaderných odborníků. Musela být urych

leně zřízena a zvláště fi nancována tzv. centra jaderné kompetence (technické univerzity ve Stockholmu a Göteborgu), které měly zvýšit výchovu

studentů a odborníků v oblasti reaktorové fyziky a energetiky.

Vezměme si příklad z tohoto nepříznivého a vlastně tragického vývo

je v tak racionální a pragmatické zemi jako je Švédsko. Nedovolme, aby

nás Zelení, jako to dělali ve Švédsku, Německu, ale i u nás, zatahovali do

slepých uliček. Vzpomenu zde „politika“ Milana Horáčka: znám ho přes třicet let, třicet let mu vysvětluji fundamenty energetiky a fyziky, třicet let náš rozhovor vždy končí mými kantorskými slovy: Horáček, je to zcela nedostatečné, zopakujou si předmět a přijdou ještě jednou.

Místo zopakování předmětu a nastudování energetiky však Horáček

byl nejdříve zvolen do Bundestagu, potom dokonce do Evropského parlamentu... O tempora, o mores!

Ale všechno není tak černé: v roce 2006 byl ve Švédsku nejdříve ve vší

tichosti zrušen ostudný § 6 atomového zákona (o zákazu myšlení), a letos na jaře, ...

26

under the pressure of reality, to continue to run the ten Swedish nuclear

power plants beyond 2010 and even, wonder of wonders, to built new nu

clear power plants to replace the existing ones. Our country, the Czech

Republic, should learn from all these Swedish mistakes and blunderings,

which this otherwise very developed and rational country has made dur

ing the last quarter of century.

Green demagogy, so widespread not only in Sweden, but also in our

own country, has cost mankind a lot of energy, money and time. And man

kind has not much time left .

I wholeheartedly welcome the decision to start the teaching of nuclear

energy disciplines at the University of West Bohemia in Pilsen. It is cer

tainly a step in the right direction!

And I would like to assure you, young students of nuclear technolo

gies, that you will be facing an interesting and exciting life. I never regret

the decision I made 65 years ago, on August 6, 1945.

Th ank you for your attention.

27

pod tlakem reality, se švédský Riksdag usnesl, že Švédsko bude moci na

místo dosluhujících reaktorů stavět nové.

Naše země, Česká republika, by se mělo ze švédského tápání a omylů,

které tato vyspělá a racionální země za poslední čtvrtstoletí stačila udělat,

pořádně poučit.

Zelené demagogie, kterých bylo nejen ve Švédsku, ale i u nás hodně, stá

ly lidstvo hodně energie, peněz a času. A času nám už příliš mnoho nezbývá.

Vítám rozhodnutí zahájit na plzeňské univerzitě výuku jaderných od

borníků. Je to krok správným směrem.

Vás, mladé adepty jaderných věd a technologií, chci ujistit, že vás čeká

zajímavý, napínavý život. Já nikdy svého rozhodnutí, které jsem udělal před

65 lety, tedy 6. srpna 1945, nelitoval.

Děkuji za pozornost! I/

31

Co obhajuje Sacharov

Pane,

před 25 lety uveřejnil Niels Bohr svůj otevřený dopis Spojeným národům,

ve kterém se zamýšlí nad situací, v níž se lidstvo octlo po vynálezu atomo

vých zbraní. Niels Bohr vidí jediný způsob, jak lidstvo může přežít: je to

vytvoření Otevřeného světa, „ve kterém se každý národ může uplatňovat

pouze v té míře, v jaké je schopen přispívat ke společné kultuře a v jaké

je schopen pomáhat ostatním národům svými zkušenostmi a prostřed

ky (...)“; „skutečná spolupráce mezi národy na otázkách společného zájmu

předpokládá volný přístup ke všem informacím, důležitým pro jejich vztahy

(...)“; „(...) aby nedocházelo k pochybnostem vzhledem k závěrům, je

nezbytné zajistit všude volný přístup k informacím a výměnu myšlenek bez

jakýchkoliv překážek (...) pouze úplná vzájemná otevřenost může účinně

přispět k důvěře a zajistit společnou bezpečnost (...)“

V roce 1950 myšlenky Nielse Bohra žel nenašly tu odezvu, která by

jim vzhledem k jejich závažnosti patřila. Snad proto, že ani lidstvo, ani ti,

jimž bylo svěřeno, či kdož si osvojovali právo jeho jménem rozhodovat, si

neuvědomovali, jak nebezpečné jsou jaderné zbraně pro samotnou exis

tenci lidstva. Další rozvoj vědy a techniky – zejména pak lety člověka do

vesmíru – Bohrovy obavy a myšlenky plně potvrdily.

Poté, co člověk udělal první kroky ve vesmíru, lidstvo spojuje mnohem

více, než rozděluje. Přestáváme být příslušníky jednotlivých ras, národů,

kontinentů nebo částí třídně rozděleného světa a stáváme se stále více pří

slušníky nebo dokonce občany jedné obydlené planety, které hrozí, že se

stane brzy neobyvatelnou. A je povinností nás, vědců, udělat vše pro to,

aby v jednání vlád a politiků začaly převažovat zájmy všelidské nad zájmy

politickými, národními nebo třídními. Současný stav vědy a technologie

nejen připouští, nýbrž kategoricky vyžaduje podobný přístup.

Není jistě náhodou, že po více než dvaceti letech se k Bohrovým myš

lenkám znovu vrací teoretický fyzik, který stejně jako Niels Bohr sehrál

nemalou úlohu při vývoji jaderných zbraní. Andrej Sacharov Bohrovu vý

zvu doplňuje: otevřený svět nelze uskutečnit bez respektování základních

32

lidských práv, bez hluboké demokratizace společnosti. A tuto postupně

poznávanou pravdu prosazuje profesor Sacharov s celou vahou své vědec

ké a morální autority a se statečností, která je vlastní pouze velkým mys

litelům a velkým občanům.

Nelze nesouhlasit s akademikem Sacharovem, že mír v Evropě, vybu

dovaný bez zásadního vyřešení třetího koše helsinských problémů, dopl

něného o problém lidských práv a demokratizace (tedy vlastně jakéhosi

Bohr -Sacharovova koše problémů), by spočíval na písečných základech

a byl by nebezpečnou iluzí.

Myšlenky a úvahy akademika Sacharova a jeho hluboce humanistic

ká poselství a výzvy lidstvu jsou z hlediska naší civilizace životně důležité.

Považuji proto návrh na udělení Nobelovy ceny míru Andreji Sacharovovi

za plně oprávněný a podporuji jej.

František Janouch

Odesláno z Prahy telexem 16. září 1973

Otištěno v Th e Times 23. září 1973

33

Energie, svoboda, nezávislost

Odjakživa byl člověk, jenž vlastnil oheň,

svobodnější než ten, kdo nevěděl,

že hořící dřevo prodlužuje den a děsí divou zvěř.

Kdo po řece pluje po proudu,

je v cíli dřív, než kdo se vydá proti proudu.

Odjakživa předčil lovec na koni pouhého pěšáka.

Když vzduté moře utichlo a vítr ustal,

galéra s veslaři snadno předstihla plachetnici.

Odjakživa obdělával sedlák s tažnými zvířaty víc půdy

než soused, jenž neměl nic než své ruce a záda.

Tato krátká úvodní báseň v próze chce naznačit spojitost mezi energií

(schopností vykonávat práci) a nezávislostí. Existuje vůbec taková spo

jitost a dá se nějak měřit? Měřit politickou či ekonomickou nezávislost

společnosti v kilowatthodinách či v jiné jednotce, jaké my fyzikové s ob

libou používáme, by bylo směšné. Přesto však mezi nimi taková spojitost

nesporně existuje.

Pohlédneme -li do minulosti a zamyslíme -li se nad vývojem společnos

ti, zjistíme, že souvislost energie a svobody je stále těsnější a že nezávislost

států a občanské svobody budou záviset na tom, jak která země dokáže –

nebo nedokáže – vyřešit své zásobování energií.

Pro otrokářskou a feudální společnost byla charakteristická nerov

noměrná spotřeba energie. Menšina obyvatel – faraonové, císaři, králové

a feudální pánové – využívala pracovní sílu, tedy energii tisíců otroků, ne

volníků a služebníků. Bohatství mocných, jejich nezávislost i moc, spočí

valy ve využívání energie v podobě lidské pracovní síly. Členové privile

govaných vrstev nikdy netrpěli zimou ani hladem a měli přebytek energie,

který využívali jak k realizaci projektů rozumných (stavbě lodí, zavlažo

vacích systémů, kanálů, opevnění atd.) tak i méně „rozumných“, jako byly

třeba pyramidy, paláce, chrámy a pomníky.

34

V dávných časech byl nedostatek energie obvyklou, i když nepřímou

příčinou válečných konfl iktů. Mít moc znamenalo disponovat lidmi, je

jich pracovní silou a tedy energií.

Obchod s otroky v 18. a 19. století byl nesporně projevem jedné z prv

ních energetických krizí v dějinách lidstva. Kolonizace Nového světa totiž

vyžadovala obrovské úsilí ve formě energie a nejdůležitější zdroj energie –

lidská síla – byla v Americe vzácná. Technika tehdy ještě neobjevila žádnou

alternativu za lidskou pracovní sílu a otroci se stali obětí tohoto nedostatku.

Prudký rozvoj těžby uhlí

Průmyslová revoluce začala vynálezem spřádacích, tkalcovských a nakonec

i parních strojů.

Přinesla s sebou rychlý nárust spotřeby energie a bylo proto zapotřebí

nových energetických zdrojů. Využívání nových strojů vyžadovalo značné

množství uhlí, což vedlo k prudkému rozvoji těžby uhlí.

V 18. a 19. století patřilo uhlí k hlavním zdrojům energie a nahrazo

valo stále více energii lidskou. Teprve až s vynálezem spalovacího motoru

však mohlo dojít ke konstrukci aut a letadel a ropa začala konkurovat uhlí.

Ropa je výjimečným energetickým zdrojem. Obsahuje totiž mnohem

více energie na jednotku váhy než uhlí. Snadněji se těží a dopravuje než

uhlí, a proto se stala mnohem vhodnější surovinou při automatizaci vý

roby. Není divu, že v průběhu posledních dvou desetiletí začala ropa stále

více nahrazovat uhlí a nyní, v 70. letech, tvoří téměř 90 % spotřebovávané

energie ve většině průmyslově vyspělých zemí. Navíc se stala základní su

rovinou v chemickém průmyslu.

Rozpad kolonialismu po druhé světové válce poskytl samostatnost

většině zemí těžících a vyvážejících ropu. Došlo k tomu v době, kdy se

průmyslové země staly zcela závislé na ropě jako zdroji energie. Tato

okolnost učinila z ropy potenciální zbraň, která může být pro lidskou

civilizaci stejně zhoubná jako atomová bomba nebo jiné zbraně hro

madného ničení. Hrozba je tím větší, že z rozmaru přírody jsou ropná

naleziště uložena především v částech světa, které lze jen stěží nazvat

politicky stabilními.

Je nebezpečné zvolit nesprávnou stranu

Jeden den máme v kapse kupní smlouvu, která nám zaručuje ropu na

mnoho let dopředu. Následujícího dne dojde k politické krizi a pokud se

naši politici náhodou postavili na „nesprávnou“ stranu, může nám náš ne

zcela tolerantní dodavatel velice rychle přestat ropu dodávat, i když nám ji předtím slíbil. Nebezpečí tohoto druhu není pouhou utopií.

V roce 1973 vyhlásily některé arabské země embargo na vývoz ropy,

což vyvolalo skutečný šok a ohrozilo prosperitu průmyslově vyspělých

zemí.V západní Evropě postihlo embargo především Dánsko a Holand

sko. Dnes je například Dánsko stoprocentně závislé na dovozu ropy a uhlí.

Špatná ekonomická situace Dánska a jeho politická nestabilita s touto ener

getickou závislostí bezpochyby souvisí.

Podobná situace, která ovšem s energií nesouvisela přímo, vznikla v Ju

goslávii v roce 1948 a Čínské lidové republice v šedesátých letech. Když

se tyto země snažily vymanit z politické závislosti na Sovětském svazu,

byly „potrestány“ zastavením dodávek energetických surovin a též technické pomoci.

Průmyslové země závislé na dodávkách ropy se budou muset buď

podrobit politickému tlaku, a tím se částečně vzdát své politické nezávislosti, nebo se nějak smířit s tím, že se dostanou do sféry vlivu zemí bohatých na ropu. Je zřejmé, že ztráta či omezení ekonomické a politické nezávislosti bude mít vnitropolitické důsledky – jako Čechoslovák mám

v tomto směru trpké zkušenosti.

Pokud země, závislé na dodávkách energie, budou podobným poli

tickým tlakům vzdorovat, může je zasáhnout těžká energetická krize. Ta pak s sebou přinese třeba omezování spotřeby energie a tím i průmyslové

výroby a spotřeby. Může tak dojít třeba až k omezování občanských práv

a svobod. Nedostatek papíru může ohrozit i svobodu slova a nedostatek

ropy snížit volnost pohybu. Důsledky těchto „alternativ“ jsou ve své pod

statě identické a souvislost mezi energií, svobodou a nezávislostí je zde

zcela zřejmá.

Existuje jediná možnost, jak takovému vývoji zabránit: zajistit svou

energetickou nezávislost. Neexistuje žádné jednoduché, levné a rychlé ře

šení. Vyžaduje úspory, hledání nových, dosud neznámých energetických

36

zdrojů, lepší využití hydroenergie, energie větru, geotermálních zdrojů

a případně i syntetických pohonných látek. Otázka je, zda můžeme toho

to cíle dosáhnout bez jaderné energie.

Obrana země je nákladná

Žijeme ve světě, který se rychle mění, a s ním se mění i naše hodnoty. Dříve

bylo zcela samozřejmé, že každý moderní stát musí věnovat nezanedbatelnou část svého rozpočtu obraně, aby zachoval svou nezávislost a suverenitu. Vojenská technika však rychle stárne a musí se často modernizovat.

A nakonec jde do šrotu – a, díky bohu, většinou nepoužita.

V poslední době začínám mít jisté pochybnosti v tom, zda suvereni

ta zemí je skutečně závislá pouze na jejich obranyschopnosti. Nemusíme pro příklady chodit příliš daleko. Posledních 165 let zůstalo Švédsko svo

bodnou a nezávislou zemí, aniž potřebovalo sáhnout ke zbraním. Moje

vlastní země, Československo, ztratila za posledních čtyřicet let nezávis

lost a svobodu dvakrát, aniž by přitom použila svého moderního a ná

kladného vyzbrojení.

Pojistné, které platíme za naši nezávislost budováním vojenské obra

ny, začíná být pravděpodobně příliš vysoké v době, kdy velmoci disponují

zbraněmi, které mají daleký dolet a tak obrovskou ničivou schopnost, že

by mohly vyhladit celé lidstvo. Nebylo by moudřejší, kdyby menší země

věnovaly aspoň část svých fi nančních prostředků, používaných dnes k vý

robě raketových systémů, stíhaček a ponorek, k výrobě syntetického ben

zínu nebo naft y, jaderných elektráren či hledání nových alternativních

energetických zdrojů?

Pesimistická prognóza pro Orwellův rok 1984

V proslulém románě 1984, napsaném roku 1947, předpověděl anglický spi

sovatel George Orwell budoucí vývoj společnosti. V roce 1984 bude lidstvo

žít v hrůzné diktatuře, v níž jednotlivci ztratí svou individualitu a základní

lidská práva budou pošlapána. V této společnosti budou lidé přežívat na

37

hranici bídy a hladu a trpět neustálým strachem. Nebude to snad nedostatek

energie, jenž zapříčíní vznik podobně děsivé společnosti?

Existují optimistické i pesimistické prognózy odhadující, jak