načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Myši patří do nebe – Iva Procházková; Markéta Prachatická

Myši patří do nebe

Elektronická kniha: Myši patří do nebe
Autor: Iva Procházková; Markéta Prachatická

Na útěku před lišákem Bělobřichem zakopne Šupito o pivní zátku a zřítí se do propasti. Poté se v doprovodu dvou již mrtvých myších přátel dostane do nebe. Šupito moc nechápe, co ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 103
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 2. vydání
Spolupracovali: ilustrovala Markéta Prachatická
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-4614-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Na útěku před lišákem Bělobřichem zakopne Šupito o pivní zátku a zřítí se do propasti. Poté se v doprovodu dvou již mrtvých myších přátel dostane do nebe. Šupito moc nechápe, co se s ní stalo, nerozumí tomu, jak to v nebi chodí. Seznámí se s krokodýlem, setká se se svým kamarádem slepýšem a pak nečekaně narazí na samotného Bělobřicha. Je možné, aby se z nepřátel na život a na smrt stali v nebi kamarádi? Vyprávění o tom, jaké to je, když se myška dostane do zvířecího nebe. Pro děti od 7 let.

Popis nakladatele

Dobrodružství myšky Šupito začíná dramaticky. Myška utíká cestou necestou před lišákem, který ji pronásleduje, a zřítí se z příkrého srázu do propasti. Když se Šupito probudí, uvidí před sebou malou rozpláclou myšku. Ta myška se nehýbá a – vždyť je to ona! A kolemjdoucí sestřenice Žerebrouky, která se s ní vesele pouští do řeči, přece loni umrzla v lese! Co se to jen děje? Čtenáře čeká nejedno překvapení, protože – myši patří do nebe, ale jenom na skok!

(...ale jenom na skok)
Zařazeno v kategoriích
Iva Procházková; Markéta Prachatická - další tituly autora:
Eliáš a babička z vajíčka Eliáš a babička z vajíčka
Vraždy v kruhu / Muž na dně Vraždy v kruhu / Muž na dně
 (e-book)
Karolína -- Stručný životopis šestnáctileté Karolína
Myši patří do nebe -- ...ale jenom na skok Myši patří do nebe
 (e-book)
Soví zpěv Soví zpěv
Otcovia a pancharti Otcovia a pancharti
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Myši patří do nebe

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.albatros.cz

www.albatrosmedia.cz

Iva Procházková

Myši patří do nebe – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Iva Procházková

MYŠI PATŘÍ DO NEBE

...ale jenom na skok



Iva Procházková

Ilustrovala Markéta Prachatická

...ale jenom na skok

MYŠI PATŘÍ

DO NEBE

Albatros



(

7

)

„Nejdřív mysli, potom běž!“ říkával strýček Šmaj

da a věděl proč. Levou zadní tlapku měl malou

a hu benou, vypadala spíš jako uschlý vrbový lís

tek než jako pořádná myší noha, a tak si každou

cestu musel předem promyslet. Nakonec ho pře

jelo auto — právě když se pokoušel vymyslet, jak

přeběhnout velkou silnici rozdělující údolí.

Šupito na myšlení neměla čas. Nezbývala jí ani

vteřinka. Hnala se hustým kapradím, malé šišky

přeskakovala, velkým se vyhýbala, dělala přeme

ty přes pařezy, klouzala po jehličí a za sebou sly

šela Bělobřichovo funění. Lišák byl čím dál blíž.


Šupito už cítila na hřbetě jeho horký dech a v běhu otočila hlavu, aby zjistila, jaký jí zbývá náskok. A to byla chyba. Zakopla o zátku od piva, kterou tu kdosi pohodil, udělala kotrmelec a kutálela se přímo k okraji příkrého srázu. Máchala tlapkami, snažila se zachytit větviček borůvčí, ale marně. Vyčnívající kořen na kraji propasti ji vymrštil do vzduchu a pak jen padala, padala, padala...

•••

„Jsem už mrtvá, nebo jsem ještě živá?“ zašeptala Šupito s očima pevně zavřenýma hrůzou. Nikdo jí neodpověděl, a tak se rozhodla, že oči ote vře a podívá se. Uviděla slunce za korunami stromů, Bělobřicha vykukujícího přes rozkomíhaný kořen a na dně hluboké rokle maličkou skvrnu. Byla šedá, měla čtyři tlapky, špičatý čumáček a dlouhý zakroucený ocásek.

„To vypadá jako myš,“ zamumlala Šupito a přiblížila se. Byla to myš. Ležela na placatém kameni s široce roztaženými tlapkami a nehýbala se.

„Vstávej!“ zavolala Šupito. „Tamhle je Bělobřich, postrach všech myší v okolí!“

Ale myš nevstala. Ani špičku ocasu nezvedla. Vtom za sebou Šupito zaslechla tenký hlásek.

„To jsem ráda, že tě zase vidím, Šupito!“

(

8

)


Ohlédla se a uviděla sestřenici Žerebrouky. V lese se povídalo, že umrzla krátce před koncem zimy, když se vypravila do vsi, aby sehnala něco k snědku. Teď stála kousek od Šupito a vypadala živěji než kdy jindy.

„Co tu děláš?“ podivila se Šupito.

„Čekáme se strýčkem na tebe, abychom ti ukázali cestu.“

Strýček Šmajda, taky překvapivě živý a čilý, přešlapoval nedaleko Žerebrouky.

„Chcete mi ukázat cestu? A kam?“ nechápala Šu - pito.

„Na jedno místo, kde se ti bude moc líbit.“

„Na jaké místo?“

„Někdo mu říká nebe, někdo zase jinak — na jménu nezáleží,“ odpověděl strýček Šmajda. „Dů ležitější je, že se tam dostane každá správná myš, když umře. Třeba já nebo tady tvoje sestřenka. A ty jsi byla taky myš jaksepatří, pokud mě neplete paměť!“

„Byla?! Copak jsem umřela?“

„Vypadá to tak, podívej,“ řekla Žerebrouky a ukázala na šedé myší tělíčko na dně rokle.

Šupito se podívala pozorně. Teprve teď rozpoznala na myším čele malý černý flíček ve tvaru oříšku. Takový flíček měla ze všech myší v ši rokém okolí jen a jen Šupito! Nebylo nejmenších pochyb, že je to ona. Ležela tu s roztaženými tlap

(

9

)


kami na placatém kameni a byla dočista mrtvá.

„To mě mrzí,“ zesmutněla. „Myslela jsem, že jsem to přežila.“

„Neznám nikoho, kdo by přežil skok z takové výšky,“ řekl strýček Šmajda.

„Skok? Zakopla jsem o zátku! Nebýt toho, určitě bych Bělo břichovi utekla!“

„Co bylo, bylo,“ mávla tlapkou Žerebrouky. „Ne - lam si tím hlavu a poleť s námi! My už se vyznáme, všechno ti uká žeme!“

•••

Sestřenice vzala Šupito za jednu tlapku, strýček za druhou a pomalu s ní začali stoupat vzhůru. Šupito zkoprněla úžasem. Nikdy v životě ji nenapadlo, že by doká zala létat! Uměla hodně věcí — báječně běhat, skákat, vyhrabat chodbu pod zemí, vyšplhat na strom, prokousat se kořenem, který jí překážel, protáhnout se úzkou, sotva viditelnou skulinkou, když jí hrozilo nebezpečí — ale vznést se do vzduchu, to dosud neuměla. Teď letěla mezi strýčkem Šmajdou a sestřenicí Žerebrouky. Byla lehčí než pavučinka a bez sebemenší námahy stoupala výš a výš.

„To je krása!“ vyjekla nadšeně. „Jak to, že jsem to neuměla dřív?“

(

10

)


„Byla jsi moc těžká. Teď jsi nechala všechnu zátěž dole, a tak se můžeš vznést,“ vysvětlil jí strýček.

„Jakou zátěž?“

„Copak sis nevšimla, jak vypadáš?“

Šupito se na sebe podívala a vypískla leknutím. Měla sice všechno, co k myši patří, ale přece byla jiná — celá tak nějak průsvitná. Trochu jako kouř, který vídala stoupat z komína hájovny na kraji lesa. Rychle pohlédla na strýčka se sestřenicí. Tepr ve teď jí došlo, že ani oni nevypadají jako zaživa. Taky byli průhlední, ovšem vůbec ne kouřově še dí. Zatímco strýček světélkoval zelenkavě jako

(

11

)


trouchnivý pařez v močále, sestřenice se podobala narůžovělé ranní mlze nad potokem. Bylo to kouzelné.

Přestože ji létání bavilo, při pohledu na své tělo, které zůstalo dole na kameni, cítila Šupito neklid. Co teď? Nebyla nic než obláček kouře!

„Přece tam nemůžu všechno nechat!“ vykřikla.

„Co všechno?“

„Svoje tlapky... nejrychlejší v okolí! Svoje uši... Víte, kolikrát už mě varovaly před nebezpečím? Teplý kožíšek, který mě chrání před mrazem... a svůj senzační dlouhý ocásek, bez kterého se ani neudržím na větvích!“

„Nic z toho nebudeš potřebovat,“ ujistila ji Žerebrouky. „Tam, kam letíme, je všechno jinak.“

„Jak jinak?“

„Poleť a uvidíš!“

•••

Letěli a najednou je obklopila mlha. Všechno v ní zmizelo: les, rokle, hájovna i široká silnice na dně údolí. Šupito dostala strach. Mlha byla tak hustá, že se v ní ztratil i strýček se sestřenicí. Ne dalo se poznat, kdo je napravo, kdo nalevo, co vpředu, co vzadu, a jestli letí nahoru, nebo dolů. Podobalo se to nejhoršímu snu, který se Šupito

(

12

)


občas zdával, když se večer moc nacpala. Pokaždé ve spaní škubala tlapkami, pištěla a výhružně prskala.

„Pomoc!“ vypískla i teď a sevřela drápky, připravená dát tomu neznámému nebezpečí do nosu.

„Neopovažuj se! Dej si pozor! Vidím tě!“ vřeštěla, i když neviděla vůbec nic. Vtom jí do zad zafoukal vítr. Nejdřív to byl jen slabý vánek, ale postupně sílil, a ona cítila, jak ji popohání čím dál rychleji kupředu.

„Z cesty!“ vykřikla bezmocně, stočila se do klubíčka a zakryla si tlapkami oči. Nevěděla, kam letí, pouze s hrůzou čekala, kdy přijde nějaký náraz. Zbývala jí jediná útěcha: že se nemůže zabít. Mrtvá už přece byla!

•••

„Žbluňk!“ ozvalo se místo rány, kterou oče kávala. Šupito zvědavě stáhla tlapky z očí a vy dechla překvapením. Seděla v lodičce z kůry a všude kolem se prostírala voda. Vítr se opíral do plachet z dubových listů a popoháněl loďku kupředu. Kousek od sebe Šupito uviděla strýčka a sestřenici. Rozvalovali se na měkkých mechových polštářích, kterými byla paluba vystlaná, a odpočívali.

(

13

)


„Nemůžeme se převrhnout?“ zavolala na ně Šupito. Přestože se jí plavba líbila, voda v ní odedávna vzbuzovala obavy. Skoro strach.

„Kdepak, loďka je pevná,“ ujistila ji sestřenice Žerebrouky.

„A kam plujeme?“

„To je jezero Rozloučení. Musíme se dostat na protější břeh.“

(

14

)


„Jezero Rozloučení?“ opakovala Šupito a přemýšlela nad tím názvem. Zdál se jí podivný.

„Říká se mu tak,“ vysvětloval strýček Šmajda, „protože než se dostaneš na druhou stranu, rozloučíš se s tím, co jsi byla dřív. Všechno to necháš za zády.“

Měl pravdu. Jezero bylo obrovské, a než vítr zanesl loďku na druhý břeh, měla Šupito dost času rozloučit se se svým dřívějším životem. Měl své slunné i stinné stránky. Byli v něm přátelé i nepřátelé, spousta dobrých věcí, ale i trápení, strachu a bolesti. S něčím se Šupito loučila snadno a ráda, s něčím hůř.

„Asi mi bude chybět hraní s krtky nebo honičky s křečkem po poli,“ bručela si zamyšleně do vousů při vzpomínce na veselou schovávanou v krtčích chodbách a na strniště, kde s křečkem sbírali zakutálená obilná zrnka. Pak si vzpomněla na lišáka a otřásla se. „Zato po Bělobřichově pronásledování se mi určitě stýskat nebude!“

•••

Na druhém břehu jezera bylo rušno. Pobíhaly tu spousty myší, rejsků a zajíců, mezi nimi se míhaly ještěrky, skákaly tu velké ropuchy i malé žáby rosničky, šneci se podle svého zvyku nikomu ne

(

15

)




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist