načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: My z ostrova Saltkrakan - Astrid Lindgrenová

My z ostrova Saltkrakan
-15%
sleva

Kniha: My z ostrova Saltkrakan
Autor:

- Nešikovný pan spisovatel Melker se syny Pellem, Niklasem, Johanem a dcerou Malin se rozhodnou opustit parný Stockholm. Léto chtějí prožít na ostrůvku Saltkrakan, obklopeni mořem, skalisky ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  329 Kč 280
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 280
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: 4. vydání
Spolupracovali: ilustrovala Zdenka Krejčová
přeložila Jana Chmura-Svatošová
Skupina třídění: Germánské literatury
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Vazba: kombinovaný potah s plátěným hřbetem
Novinka týdne: 2018-12
Datum vydání: 15. 3. 2018
ISBN: 9788000049922
EAN: 9788000049922
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nešikovný pan spisovatel Melker se syny Pellem, Niklasem, Johanem a dcerou Malin se rozhodnou opustit parný Stockholm. Léto chtějí prožít na ostrůvku Saltkrakan, obklopeni mořem, skalisky a mořskými ptáky. Ne že by ostrov byl opuštěný, žije na něm asi dvacítka domorodců a několik letních hostů. A obyvatelé ostrova jsou nesporně zajímaví, ať už jsou to sestry Teddy a Freddy, věčná povídalka Stina a všudypřítomná mudrlantka Tjorven (jejíž výroky ve Švédsku citují děti i dospělí). O zábavu a dobrodružství je tedy postaráno!

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Astrid Lindgrenová - další tituly autora:
Jižní louka Jižní louka
Děti z Bullerbynu Děti z Bullerbynu
Pipi Dlouhá punčocha Pipi Dlouhá punčocha
Skřítek Nils Skřítek Nils
 (audio-kniha)
Děti z Bullerbynu Děti z Bullerbynu
Ronja, dcera loupežníka Ronja, dcera loupežníka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2120

Vyžadují jen trochu zručnosti v zatápění – a od toho jsem tu já.

Nejdříve si však prohlédneme zbytek domu.“

Něco z  přelomu století panovalo v  celém Snickargårdenu.

Pěkně zřízený přelom století... Nedbalí nájemníci opotřebová

vali po mnoho let všechno, co kdysi dávno byl jistě opečovávaný

a docela dobře situovaný domov řemeslníka. Ale navzdory chát

rání se dům všem zdál neuvěřitelně milý.

„To bude legrace, žít v takový veteši,“ ujišťoval Pelle.

Rychle objal Malin a zmizel za Johanem a Niklasem, aby pro

zkoumal, co se prozkoumat dá, od sklepa až na půdu.

„Snickargården,“ řekla Malin. „Co myslíš, tati, jaký asi byl

truhlář, který tu bydlel?“

„Byl mladý, veselý, oženil se  v  roce 1908 a  nastěhoval se do

domu se svou mladou hezkou ženou a  vyrobil pro ni skříně

a židle, stoly a pohovky přesně takové, jaké si přála mít. A pak jí

dal pusu, až to mlasklo, a řekl, že se dům bude jmenovat Snickar

gården a bude jejich rájem na zemi...“

Malin ho upřeně pozorovala.

„A mluvíš pravdu, nebo jen tak plácáš?“

„Hm, no, jen tak plácám... I když by se mi víc líbilo, kdybys

řekla, že básním.“

„Pro mne za  mne, třeba básníš,“ povzdechla si Malin, „ale

kdysi dávno tady musel být někdo, kdo se těšil z nábytku, kdo ho

oprašoval, leštil a každý pátek dům uklízel. Komu vlastně Snic

kargården patří?“

Melker se zamyslel.

„Nějaké slečně Sjöbergové

8

*) nebo Sjöblomové

9

**) nebo tak

nějak. Staré paní.“

8*) Čti: šébérgové

9**) Čti: šéblumové

SNICKARGÅRDEN

N

ikdo z rodiny nikdy nezapomene na první večer ve Snickar

gårdenu.

„Můžete se mě kdykoliv zeptat a já vám vylíčím, jak probíhal,“

vyprávěl Melker později. „Pach zatuchliny, ledové povlaky, Malin

s malou ustaranou vráskou na čele, o které si myslí, že jsem si jí

nikdy nevšiml. A já s klubkem neklidu v srdci: co když jsem udělal

něco úplně bláznivého! Ale kluci byli veselí a jako veverky běhali

sem a tam. A taky si pamatuji na kosa, který seděl venku ve vět

vích jeřábu a zpíval, i na slabé šplouchání vln o lávku, a na ticho,

které dům obklopovalo. Byl jsem najednou u vytržení a pomyslel

si: Ale ne, Melkere, tentokrát jsi neprovedl nic bláznivého, na

opak, udělal jsi něco dobrého, něco čistě velkolepého, kolosální

ho, mazaného... Ale samozřejmě, bylo tam cítit zatuchlinou a...“

„...a tak jsi podpálil ve  sporáku,“ doplnila Malin. „Vzpomí

náš?“

Melker si nevzpomínal, aspoň to tvrdil.

„Tenhle sporák nevypadá, že by se zrovna chtěl věnovat vaření,“

prohlásila Malin a shodila z ramen na podlahu ruksaky.

Uviděla ho hned, jak vstoupila do  místnosti. Byl zrezivělý

a  vypadal, že ho naposledy používali asi tak před sto lety. Ale

Melker byl plný důvěry:

„Copak? Takové staré železné sporáky jsou fantastické.


2322

Slyšela kluky, jak dupou nahoře v patře, a zahalekala na ně:

„Pojďte sem, všichni moji bráchové! Jde se pro vodu!“

Přestalo pršet, aspoň prozatím. Večerní slunce se statečně,

i když bez valného úspěchu, pokoušelo za horlivého povzbuzo

vání kosa ve  starém jeřábu prorazit mraky. Kos neúnavně tryl

koval, a  ztichl teprve tehdy, když uviděl děti Melkersonovy, jak

kráčejí v mokré trávě ověšené kbelíky.

„Není bezvadný, že má Snickargården vlastní strom štěstí?“

řekla Malin a v chůzi pohladila drsný kmen jeřábu.

„Na co má člověk strom štěstí?“ chtěl vědět Pelle.

„Aby ho měl rád,“ odpověděla Malin.

„Aby po něm lezl, ne?“ řekl Johan.

„A začnem s tím hned ráno,“ těšil se Niklas. „Zajímalo by mě,

jestli táta musel za tak dobrej strom na lezení zaplatit něco extra?“

Tomu se Malin smála, ale kluci se dali do  vymýšlení, za  co

za všechno by měl Melker připlatit. Za dřevěnou lávku a starou

pramici, která k ní byla uvázána, za červené domky a kůlny, kte

ré prozkoumají blíž, jen co bude čas. Za půdu, kterou už prolezli

a která je plná tajemných věcí.

„A za studnu, pokud v ní bude jakžtakž dobrá voda,“ navrhla

Malin.

Studna se Johanovi a Niklasovi nezdála hodna nějakého ex

tra příplatku.

„Zato by se dalo uvažovat o nějaké koruně pro toho, kdo se

bude s vodou tahat,“ řekl Johan a zvedl první kbelík.

Pelle nadšeně vykřikl:

„Koukněte! Na dně sedí žabka!“

Malin zaúpěla a Pelle se na ni překvapeně podíval.

„Co je ti? Nemáš snad ráda malý roztomilý žabičky?“

„Rozhodně ne v pitný vodě,“ odpověděla Malin.

Pelle ale radostně poskakoval.

„Možná je ona tou truhlářovou ženou!“ zasmála se Malin.

,,Teď bydlí v  Norrtälje

10

*) ,“ řekl Melker. „A  nějaký chlápek

Mattson pro ni přes léto Snickargården pronajímá... Většinou

lupičům s malými rozjívenými dětmi, které mají všetečné prsty.“

Rozhlédl se po místnosti, která byla kdysi parádním pokojem

truhlářovy rodiny. Teď parádní nebyla, ale Melker byl spokojen.

„Tady budeme mít náš obývací pokoj,“ rozhodl. Nadšeně

pohladil bíle natřený krb. „A tady budeme po večerech sedávat

u ohně a poslouchat, jak venku šumí moře.“

„Zatímco nám budou uši vlát v  průvanu,“ podotkla Malin

a ukázala na okno s rozbitou tabulkou.

Ustaraná vráska na čele jí nezmizela, ale Melker, který zatím

uzavřel Snickargården ve svém srdci, se nenechal znepokojovat

něčím tak bezvýznamným jako je rozbité okno.

„Neboj se, holčičko, tvůj zručný otec zítra okno zasklí, můžeš

být úplně klidná!“

Úplně klidná být nemohla, protože znala Melkera. S trochou

netrpělivosti i něhy si pomyslela: Sám tomu skutečně věří, chu

dinka, protože vždycky zapomene, co se dělo naposled. Ale jestli

on zasadí do okna novou tabulku, určitě rozbije tři další. Musím

se zeptat Nisseho Grankvista, jestli neví o někom, kdo by mi po

mohl.

Nahlas řekla:

„Tak a teď abychom si vyhrnuli rukávy a pustili se do práce.

Co jsi to říkal, tati? Že ve sporáku zatopíš ty?“

Melker si v návalu pracovního nadšení zamnul ruce.

„Přesně tak. Člověk nemůže svěřit oheň ženám a dětem.“

„Dobrá,“ souhlasila Malin. „Ženy a děti se tedy vydají hledat

studnu. Přece tu nějaká musí být, aspoň doufám.“

10*) Čti: nortelje, město severovýchodně od Stockholmu


2524

Ale Malin nebyla v  doslechu a  on si nerad uvědomil, že je

sám a musí si nějak poradit.

„Sám se svým Bohem a  železným sporákem, který vbrzku

vyletí oknem,“ mumlal zatrpkle, ale pak se znovu rozkašlal a ne

mohl už nic pronést.

Pozoroval sporák, který vypouštěl zlomyslně kouř přímo

na něj, přestože mu nic zlého neudělal. Jen v něm podpálil oheň,

něžně a  opatrně. Zašťoural pohrabáčem a  ze sporáku na  Mel

kera vylétl další oblak kouře. V  záchvatu kašle se rozběhl, aby

rychle otevřel všechna okna. Vtom se otevřely dveře a  dovnitř

vešlo vznešené dítě, které předtím stálo na lávce, holka s divným

jménem – Korven nebo Tjorven nebo tak nějak. Vypadá jako

malý naducaný buřtík, myslel si Melker. Kulatá a  milá. Obličej

vykukující zpod rybářského nepromokavého klobouku byl vzác

ně čistý a krásný, široký a dobrosrdečný, s chytrýma a zvídavý

ma očima, které na něj hleděly hustou clonou kouře. Měla s se

bou svého obrovského psa. Uvnitř vypadal ještě velkolepěji, jako

by chtěl vyplnit celou kuchyň.

Tjorven mu nakázala zůstat na prahu.

„Tady je ale kouře!“ řekla.

„Opravdu?“ podivil se Melker. „Ani jsem si nevšiml.“

Pak se rozkašlal, div mu oči nevylétly z důlků.

„Jó, opravdu,“ ujistila ho Tjorven. „Víš ty co? Možná že máte

v  komíně mrtvou sůvu, taky nám tam jednou vletěla.“ Potom

se pátravě zadívala na Melkera a široce se usmála.„Seš v obličeji

celej černej, vypadáš zrovna jako kanibal.“

Melker zakašlal.

„Kanibal? To tedy určitě ne! Jsem uzenáč, rozumíš? Úplně

čerstvě vyuzený uzenáč. Mimochodem se mi nelíbí, když mi ří

káš jenom ty. Říkej mi strýčku Melkere.“

„Ty se tak snad jmenuješ?“ zeptala se Tjorven.

„A tu žábu bych si mohl vzít za vlastní!“ Pak se obrátil k Jo

hanovi: „Myslíš, že táta musel zaplatit extra za žáby ve studni?“

„Záleží na  tom, kolik jich je. Jestli je jich tam víc, dostal je

dost lacino.“

Podíval se na Malin, aby zjistil, kolik žab snese, ale zdálo se,

že neposlouchá.

Malininy myšlenky odlétly úplně jinam. Myslela na veselého

truhláře a  jeho ženu. Jestlipak žili šťastně ve  svém truhlářství? Měli nějaké děti, které lezly na  jeřáb, a  možná někdy i  spadly do moře? Kvetlo tehdy taky tolik šípkových keřů a byla cestička ke studni bíle zasypaná květy z jabloní, jako je tomu teď?

Potom si však vzpomněla, že si veselého truhláře a  jeho

ženu Melker pouze vyfantazíroval. Nevadí, Malin se rozhodla, že tomu bude věřit. Ať jsou třeba žáby ve studni, ať jsou rozbitá okna, Snickargården už nikdy nesmí být tak zanedbaný. Nic jí nezabrání, aby se pustila do práce a byla šťastná právě teď a tady. Protože teď bylo léto. Měl by být stále červnový večer, snový a  poklidný jako tento. A  tichý. Nad lávkou kroužili rackové, jeden z  nich několikrát osaměle zakřičel, ale jinak tu bylo pouze to nepochopitelné ticho, které jako by šumělo v uších. Nad mořem ležel lehký dešťový opar a krajina se nořila do smutné krásy. Z keřů a stromů padaly na zem kapky a vzduch voněl zemí, mořskou vodou, mokrou trávou a deštěm, který měl ještě přijít.

„Sedět venku v zahradě na slunci, jíst a kochat se létem.“

Tak si Melker představoval jejich první večer ve Snickargår

denu. Byl jiný, ale přece jen – bylo léto a  Malin je pocítila tak silně, že jí až vstoupily slzy do očí. Navíc už dostala hlad a byla zvědavá, jak je Melker daleko se sporákem. Docela daleko.

„Malin, kde jsi?“ křičel jako vždy, když se něco nedařilo.


2726

„Co si, proboha, počneme, když se nám nepovede spravit

sporák?“ zoufala si Malin.

Melker si prohrábl vlasy.

„Asi se budu muset vypravit nahoru na střechu. Podívat se, jest

li nemáme v komíně nějakou mrtvou sovu, jak tvrdí tady Tjorven.“

„Buď ale opatrný,“ nabádala ho Malin. „Pamatuj, že tátu

máme jen jednoho.“

Ale Melker už byl za dveřmi. Uviděl v průčelí domu stát žeb

řík a hned si řekl, že pro tak pružného chlapíka, jako je on, nebu

de žádný problém vylézt ke komínu. Kluci mu byli v patách, do

konce i Pelle. Ani největší pes na světě by ho neudržel v kuchyni,

když se jeho tatínek chystá lovit sovy z  komína. Také Tjorven,

která si už zvolila Pelleho za  svého kamaráda, i  když zatím nic

netušil, vyšla klidně ven na zahradu. Byla zvědavá, jestli se z vý

stupu na střechu vyklube nějaká legrace.

Vypadá to dobře, myslela si. Strýček Melker si vzal s  sebou

pohrabáč, aby s  ním vyšťoural sůvu, a  musí ho teď držet v  zu

bech, aby mohl lézt po žebříku. Přesně jako Bocman, když při

nese nějakou kost. Víc legrace nevyžadovala. Stála pod jabloní

a  spokojeně se pro sebe usmívala. Pak se ulomila jedna příčka,

když na ni strýček Melker šlápl, a sjel o dobrý kus dolů. Pelle se

lekl a vykřikl, ale Tjorven se nepřestala spokojeně usmívat. 26

Potom se ale smát přestala. Teď už byl strýček Melker nahoře

na střeše a příliš bezpečně tam nebylo.

Melker si to myslel taky a dodával si odvahu:

„Pěkný domek,“ mumlal, „ale trochu vysoký.“

Začal přemýšlet, jestli ten dům není trochu moc vysoký

na nějaké balancování pro člověka, kterému brzy bude padesát.

„Pokud se padesátky dožiju,“ zapochyboval a vratkými kroky

se pomalu sunul po hřebeni střechy s pohledem pevně přibitým

ke komínu.

Melker už nemusel odpovědět, protože naštěstí právě přišla

Malin a kluci.

„Tati, našli jsme ve studni žábu,“ vyprávěl Pelle dychtivě.

Ale pak zapomněl na  všechny žáby pro toho fantastického

psa, kterého viděl nedávno na lávce a který teď stál v jeho kuchyni.

Melker se zatvářil ublíženě.

„Žábu ve  studni... opravdu? Příjemné letní sídlo, tvrdil ten

agent. Neřekl ale, že je to zoologická zahrada se sůvami v komínu, žábami ve studni a obrovskými psy v kuchyni. Johane, jdi se podívat, jestli nám snad neleží v ložnici nějaký los!“

Děti se smály, jak se od nich očekávalo. Melker by byl jinak

smutný. Ale Malin se zakuckala:

„Ježíši, tady je ale kouře!“

„Není divu,“ pokýval hlavou Melker a vyčítavě ukázal na spo

rák. „On je hanbou podniku Ankarsrum. Napíšu tam a budu si stěžovat... v dubnu roku 1908 jste dodali železný sporák, zajímalo by mě, k čertu, na co?“

Nikdo ho však kromě Malin neposlouchal. Všichni se mač

kali kolem Tjorven a jejího psa a zahrnovali ji otázkami.

A Tjorven jim ochotně vyprávěla, že bydlí v domě, který leží

nejblíže Snickargårdenu. Tam má její tatínek obchod, ale dům je natolik veliký, že se tam vejdou všichni.

„Já a Bocman a máma a táta a Teddy a Freddy,“ vypočítávala.

„Jak jsou starý, Teddy a Freddy?“ zajímal se dychtivě Johan.

„Teddy má třináct a  Freddy dvanáct, já mám šest, Bocman

dva. Nepamatuju si, kolik je mámě a tátovi, ale můžu se jít domů zeptat,“ nabídla se ochotně.

Johan ji ujistil, že nemusí, zajímalo ho něco jiného. Spoko

jeně se s Niklasem na sebe podívali. Dva kluci přesně v jejich věku a hned vedle v domě, to bylo příliš krásné, aby to mohla být pravda.


2928

Pak se podíval dolů a málem spadl, když hluboko pod sebou uviděl ustrašené, nahoru obrácené obličeje svých synů.

„Drž se, táto!“ vykřikl Johan.

Melker se sunul dál a skoro se rozzlobil. Nad ním byl pouze širý vesmír, čeho se teda, k sakru, měl držet? A vtom zdola uslyšel pronikavý hlas Tjorven:

„Víš ty co? Drž se pohrabáče, strýčku Melkere!“

Ale to už byl Melker naštěstí v  bezpečí za  komínem. Nakoukl dovnitř. Nebylo tam nic než černá tma.

„Poslouchej, Tjorven! Co si vymýšlíš o mrtvých sůvách?“ křičel vyčítavě. „Tady žádná sova není!“

„Je to sýček?“ křičel Niklas.

To už Melker zařval vzteky:

„Říkám, že tady žádná sova není!“

A opět zaslechl pronikavý hlas Tjorven:

„A chtěl bys nějakou? Já vím, kde jsou, ale jenom živý!“ Poté panovala v kuchyni stísněná nálada.

„Musíme zatím žít na konzervách,“ oznámila Malin.

Všichni lítostivě zírali na sporák, který se nechtěl chovat tak, jak by měl. Nic si zrovna nepřáli tolik, jako trochu teplého jídla do žaludku.

„Život néni péříčko,“ pronesl Pelle, jak občas slýchával od tatínka.

Náhle někdo zaklepal na dveře a dovnitř vešla neznámá osoba v červené pláštěnce. Postavila spěšně na sporák emailový hrnec a na všechny se přívětivě zeširoka usmála.

„Dobrý večer! Aha, tak tady mám Tjorven, to jsem si mohla myslet. Fuj, tady je ale kouře!“ řekla, a  než jí kdokoliv stačil dát za pravdu, pokračovala: „Měla bych se představit... Jsem Marta Grankvistová. Jsme nejbližší sousedé. Buďte nám vítáni!“




Astrid Lindgrenová

ASTRID LINDGRENOVÁ


14. 11. 1907 - 28. 1. 2002

Astrid Lindgrenová byla švédská spisovatelka, autorka dětské literatury.

Astrid Lidgrenová se narodila jako dcera farmáře. Dětství a mládí prožila ve Vimmerby na jihu Švédska v kraji Smaaland. Pracovala zprvu v redakci regionálních novin. V devatenácti letech odešla do Stockholmu. Zde absolvovala školu pro sekretářky a dostala práci v advokátní kanceláři. Později se provdala a starala se o dvě děti. Vyprávěla jim vymyšlené pohádky, které si postupně zapisovala a tak se z ní stala spisovatelka.

Ještě za svého života se Astrid Lindgrenová stala uznávanou spisovatelkou. V roce 1958 jí byla udělena Medaile H. Ch. Andersena, v roce 1967 byla založena Cena Astrid Lindgrenové. Od její smrti je každoročně udělována cena za dětskou literaturu "Na paměť Astrid Lindgrenové".

Ve svých knihách se Astrid Lindgrenová věnovala různým tématům dětského světa, konfliktu mezi dobrem a zlem, zbabělostí a statečností, a to z pozice dnešního dítěte. Napsala i řadu divadelních a filmových scénářů. Podle jejích knih bylo natočeno přes čtyřicet filmů. Její knihy byly přeloženy do šesti desítek jazyků.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist