načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: My jsme legie – Dennis E. Taylor

My jsme legie

Elektronická kniha: My jsme legie
Autor: Dennis E. Taylor

– První díl zábavné sci-fi trilogie Bobiverzum. – Bob Johansson právě prodal svou softwarovou firmu a těší se, jak si bude užívat života. Takže je trochu nespravedlivé, když ho při přecházení silnice srazí auto. – O sto sedmnáct ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 371
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu We are legion (We are Bob) ... přeložil Filip Drlík
Skupina třídění: Milostná, dobrodružná, fantastická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7402-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

První díl zábavné sci-fi trilogie Bobiverzum.

Bob Johansson právě prodal svou softwarovou firmu a těší se, jak si bude užívat života. Takže je trochu nespravedlivé, když ho při přecházení silnice srazí auto.

O sto sedmnáct let později se Bob probudí a zjistí, že jeho ostatky byly prohlášeny za bezprávné a on je nyní majetkem státu. Boba nahráli do počítače a jeho úkolem je ovládat umělou inteligenci v mezihvězdné sondě, která hledá obyvatelné planety.

V sázce je mnoho: nic menšího než nárok na celé světy. Pokud úkol odmítne, vypnou ho a nahradí někým jiným. Pokud přijme, stane se terčem. Nejméně tři další státy se totiž snaží uspět se svými vlastními sondami. A hrají špinavou hru.

Bob nejvyšší možnou rychlostí zamíří pryč od Země, protože vesmír je pro něj nejbezpečnější místo. Nebo si to alespoň myslí. Ovšem vesmír je plný zlomyslných bytostí a vetřelci je dokážou rozzuřit, velmi rozzuřit.

Dennis E. Taylor žije ve Spojených státech amerických a živí se jako programátor. V roce 2015 vydal vlastním nákladem román Outland. V roce 2016 publikoval román My jsme legie, který je prvním dílem trilogie Bobiverzum. Další dva díly Protože je nás mnoho a Všechny tyto světy vyšly v roce 2017. Druhý díl série Protože je nás mnoho připravujeme k českému vydání na podzim 2018.

Zařazeno v kategoriích
Dennis E. Taylor - další tituly autora:
 (e-book)
Protože je nás mnoho Protože je nás mnoho
 (e-book)
Všechny tyto světy Všechny tyto světy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Překvapilo mě, jak moc se mi tento

román líbil. Taylor nalezl křehkou

rovnováhu — užívá popkulturní odkazy,

aniž se však spoléhá pouze na ně.

raNDOMcHaTTEr.cOM

My jsme legie představuje to nejlepší,

co může sci-fi nabídnout: odvážné,

a přesto věrohodné nápady obalené

spoustou humoru a emocí. Tato kniha

má všechno, ať už hledáte hard sci-fi

založenou na faktech a plnou techniky,

nebo humanistický pohled na to, co

skýtá budoucnost.

kENDra MErrITTOVÁ

Pokud se vám líbily knihy jako Marťan

nebo Ready Player One, pak vás

rozhodně nadchne i tahle.

FaNTaSYlITEraTUrE.cOM

DENNIS E. TAYLOr

HOST

329 Kč

ISBN 978-80-7577-402-6

BOBIVErZUM kNIHa prVNÍ

DENNIS E. TAYLOr

První část

i

Bob verze 1.0

II

Bob verze 2.0

III

Bob — 25. června 2133

IV

Bob — 15. června 2133

V

Bob — 18. června 2133

VI

Bob — 19. července 2133

VII

Bob — 25. července 2133

VIII

Bob — 4. srpna 2133

IX

Bob — 6. srpna 2133

X

Bob — 10. srpna 2133

XI

Bob — 15. srpna 2133

XII

Bob — 17. srpna 2133

XIII

Bob — 17. srpna 2133 —

na cestě

Druhá část

XIV

Bob — srpen 2144 —

Epsilon Eridani



DENNIS E. TAYLOR

MY JSME LEGIE

BOBIVERZUM

KNIHA PRVNÍ



DENNIS E. TAYLOr

BOBIVErZUM kNIHa prVNÍ brno 2018


Copyright © 2016 by Dennis E. Taylor

All rights reserved

Cover art © Jeff Brown

Translation © Filip Drlík, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-445-3 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-446-0 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-447-7 (Formát MobiPocket)


... mne však trápí neustálá touha po všem dalekém. Rád pluji

do zakázaných moří a přistávám u barbarských pobřeží.

— Izmael



PRVNÍ ČÁST



11

I

BOB VERZE 1.0

„Takže... mi uříznete hlavu.“ S tázavě zdviženým obočím jsem se

podíval na toho obchodníčka. Popichoval jsem ho. Věděl jsem

to já, věděl to on a já jsem věděl, že to ví.

Zazubil se na mě a zjevně byl svolný pokračovat v rozehrané

partii, dokud mu já a moje peněženka budeme věnovat pozor

nost. „Pane Johanssone—“

„Říkejte mi Bobe, prosím. Nemluvíte s mým otcem.“

Obchodní zástupce firmy CryoEterna — podle štítku Ke

vin — přikývl a ukázal na velký transparent zobrazující kryo

nický proces do nejmorbidnějších podrobností. Povšiml jsem

si jeho obleku od Armaniho a stodolarového sestřihu. Kryo ni

ka podle všeho pěkně vynáší.

„Bobe, zmrazení celého těla by nemělo význam. Nezapomí

nejte, že celý proces stojí na budoucím lékařském pokroku,

díky kterému budeme moct vyléčit cokoli, co vás zabije. Než

vaše tělo resuscitujeme, zřejmě vám vypěstují zbrusu nové.

Popravdě to bude jednodušší než se pokoušet seštupovat to

staré.“

Je to dost šílené na to, aby to byla pravda. „Dobře, Kevine,

beru.“ Podíval jsem se na papíry, které přede mě předtím po

ložil. „Záloha deset tisíc, každoroční platby, pojištění...“ Kevin

trpělivě stál a nechal mě pročíst si všechny informace bez jedi

ného přerušení. Možná se opájím nově nabytým bohatstvím,


12

ale po desetiletí v pozici inženýra a majitele firmy se jedno duše

nedokážu do něčeho pustit dřív, než si prohlédnu veš kerou

dokumentaci.

Konečně jsem byl spokojený. Podepsal jsem papíry, vypsal

šek a potřásl si s Kevinem rukou.

„Nyní jste klientem společnosti CryoEterna Inc.,“ řekl a pře

dal mi kartu. „Neustále ji noste u sebe v peněžence. V případě

úmrtí nás kontaktují. Jakmile budete prohlášen za mrtvého—“

„—useknete mi hlavu.“

„Přesně. Potom ji zmrazíme a budeme čekat na nové lékař

ské postupy, kterými vás přivedeme zpátky k životu. Pokyny k založení fondu najdete v informačním balíčku.“ Kevin mi

předal tlustou světlemodrou složku s téměř neznatelným

po tis kem obláčku a logem firmy na přední straně. „Oficiální

doku menty ještě vytiskneme a zašleme vám je domů. Vítejte

v Cryo Eterna.“ Hned nato natáhl ruku a znovu jsme si potřásli.

Když jsem vyšel ze sídla CryoEterny, malinko jsem si posko

čil. Fond jsem nechal založit už předtím, ale nechtěl jsem, aby

Kevin věděl, že jsem se tak rozhodl ještě před naší schůzkou. Nebylo nutné mu zbytečně ulehčovat práci. Nemohl jsem se

rozhodnout, jestli jsem chytře investoval do vlastní budouc

nosti, nebo jen promrhal spoustu peněz. Ale to je jedno. Obnos, který mi Terasoft zaplatil za mou softwarovou firmu, mi zajistí

finanční stabilitu do konce života — a teď už vlastně i po něm.

Musím také zmínit, jak výrazně se zlepšil můj životní styl.

Sci-fi festivalu The Vortex SF v Las Vegas se účastním každý rok

už od jeho založení, ale letos jsem poprvé nepatřil k řadové

chátře. Z kanceláře CryoEterny jsem ušel dva bloky na místo

pořádání festivalu, vytáhl jsem z kapsy VIP kartu a pověsil si kolem krku visačku. Díky téhle kartě jsem mohl využít spousty

nadstandardních služeb — přístup do salonků s občerstvením,

možnost přeskakovat fronty na autogramiádách a kromě jiného i vyhrazená místa na panelových diskuzích. Stejnou kartu

jsem koupil i pro Jenny—


13

A je to tady. Vyvolal jsem Tu, jejíž jméno nesmím vyslovit.

Zarazil jsem se uprostřed chodníku a vysloužil si nevraživé po

hledy okolních kolemjdoucích a tichou nadávku rádo by rytíře

Jedi. Začal jsem zhluboka dýchat, abych utišil nastalý záchvat

paniky. Tentokrát jsem se ovládl už po chvilce. Myslím, že ná

cvik je mocný čaroděj. Pořád jsem měl několik panických zá

chvatů denně, ale už se nedaly srovnávat se stavem těsně po roz

chodu. Bylo to podobné, jako když máte zkažený zub — pořád do něj šťouráte jazykem, přestože víte, že to pokaždé zabolí.

Vědomě jsem se přinutil probrat se. Pomocí VIP karty jsem

si zarezervoval místo na pár po sobě jdoucích panelových diskuzích a první z nich začínala za necelou čtvrthodinu. Jedním

z řečníků na Průzkumu galaxie byl Lawrence Vienn. Byl to ob

líbený a velice plodný autor sci-fi, který napomohl při utváření

moderního žánru mnoha prvky svých příběhů.

Trvalo mi pouhých pár minut, než jsem dorazil do centra

festivalu a našel přednáškové sály. Pořadatelé už usadili no

sitele VIP karet a chystali se dovnitř vpustit všechny ostatní.

V tu chvíli jsem celý zadýchaný doběhl ke vstupu a zamával

svou kartou. Jeden z organizátorů mi pouhým pokynutím hla -

vy dovolil vejít. Šťastnou náhodou jsem zabral sedadlo na kra ji uličky. Když jsem se vřítil do místnosti, někdo přímo přede

mnou vstal a rozhodl se odejít. Bez zaváhání jsem vklouzl na prázdné sedadlo a žena usazená vedle mě se polekala. Určitě si

myslela, že ten chlápek, co vedle ní seděl, morfoval do podoby

někoho jiného.

Otočil jsem hlavu a díval jsem se, jak se otevírají dveře pro

běžné návštěvníky. Lidé se do konferenčního sálu hrnuli až do chvíle, kdy organizátoři dveře zase zavřeli. Museli to udělat,

jinak by totiž čelili Hněvu požárního inspektora. V hotelech

v Las Vegas zpravidla bývala dobrá klimatizace — nikdo přece

nechce nepozorné a rozmrzelé klienty —, ale hodně účastníků

na sobě mělo kostým už příliš dlouho. Snažil jsem se dýchat ústy a doufal jsem, že si s tím ventilace nakonec ně jak poradí.

Po vzoru všech ostatních festivalů se ani zde nikdo příliš ne

trápil estetickou stránkou. Stoly a židle byly obyčejné, skládací.

Informace o diskuzi byly napsané na velké bílé tabuli. Černým

fixem, protože sehnat barevný by nejspíš představovalo obrov

ské úsilí.

Nikdo si s tím hlavu nelámal.

Moderátor, menší podsaditý černoch s napevno přilepeným

úsměvem, si vyžádal naši pozornost. „Dobré odpoledne, milé

bytosti. Dnes uslyšíme Lawrence Vienna—“ Spontánní aplaus ho přinutil řeč na chvíli přerušit. „—který nám poví o technologic kých a ekonomických požadavcích pro vyslání mezihvězdných sond do vesmíru. Potom doktor Steven Carlisle—“ Další vlna potlesku. „—promluví o biologických aspektech

mimo zemského života. Těšíme se na parádní diskuzi. Nebudu

to dále prodlužovat, prosím, přivítejte pana Vienna.“

Potom propukl několikaminutový potlesk. Lawrence se

celou dobu trpělivě usmíval a tu a tam zamával. Potlesk nakonec ustal a já jsem se pohodlně opřel a těšil se na příjemný

poslech.

» «

Přičichl jsem ke svému oblečení, jen abych se ujistil, že do

sebe nenatáhlo pach ze sálu. Druhá panelová diskuze byla ještě

plodnější než ta předchozí. Kdyby šlo o jiné téma, už bych se

býval vytratil. Ale jakákoli diskuze o Von Neumannových son

dách pro mě byla jako šanta pro kočku.

Rozhodl jsem se, že se před obědem se svými zakrátko bý

valými zaměstnanci nemusím převlékat.

Opustil jsem festivalové centrum, vydal se k domluvené

restauraci a přitom se usmíval na tu parádu kolem. Účastníci

sci-fi festivalu se nevyhnutelně vyhrnuli do ulic. Stormtroopeři,

Chewbaccové a členové posádky lodě Enterprise byli všude.

Davy fanoušků zaplnily chodníky a přecházely silnice bez

15

ohle du na semafory. Zahlédl jsem víc než pár vztyčených pro

středníků doprovázených gesty autoerotické povahy. Úžasná

zábava. Fanoušci okupovali restaurace v podstatě nepřetržitě,

ale personál si nijak nestěžoval — nerdi běžně dávají štědrá

dýška. Kdysi jsem se doslechl, že majitelé kasin zas tak spokoje

ní s návštěvností nejsou. Nerdi podle všeho rozumějí zákonům

pravdě podobnosti.

Dorazil jsem do restaurace, aniž jsem přišel o kteroukoli

z končetin, a našel jsem svou skupinku.

» «

„Na Terasoft!“ Carl zvedl sklenici k přípitku.

„Na Terasoft!“ My ostatní jsme také pozvedli sklenice.

Carl, Karen a Alan byli moji první zaměstnanci v InterGator

Software. Během těžkých časů na začátku byli oddaní a trpěli

ví a já jsem z nich udělal akcionáře společnosti. Moje aplikace

pro inženýrský design a analytiku se nakonec stala předním

produktem ve své kategorii a překonala konkurenty, jako je

Terasoft, s výrazným náskokem.

Terasoft zareagoval skutečně dechberoucí nabídkou akvi

zice a zaplavil nás všechny velkým bohatstvím. Tihle tři možná

budou muset ještě pořád pracovat, aby se uživili, ale nebudou

muset splácet hypotéky ani auta.

Pozval jsem svou trojici věrných, aby na můj účet strávila

týden v Las Vegas. Nabídku VIP karty přijal pouze Carl a zbý

vající dva s předstíranou skromností odmítli. Alan a Karen

mě informovali, že mají zájem zhlédnout všechny show v Las

Vegas. Zdálo se, že k nasycení jim stačilo několik denně.

„Jak to jde, Bobe?“ zeptal se mě Carl s pozdviženým obo

čím.

„Dost dobře. Dneska ráno jsem se upsal CryoEterně...“ Ka

ren tiše zavrčela a podívala se stranou. Nemusela nic říkat, pro

tože se k celé věci velice jasně vyjádřila už předtím.

16

Zamračeně jsem se na ni podíval a pokračoval jsem: „A zrov

na jsem zašel na pár velice zajímavých panelových diskuzí. Prů­

zkum galaxie a Konstrukce Von Neumannovy sondy.“

Alan se zasmál. „To jsou teda témata. Inženýři. Božínku.“

„No jo, ale jak se vede tobě, Bobe?“ Carl se na mě velice vážně

zahleděl.

Carlovi se za ta léta podařilo projít po zrádných stezkách

zaměstnance a stát se kamarádem, aniž to vypadalo, že mi leze

do zadku. Hádám, že jsem před ním tedy nemohl předstírat, že

nevím, o čem mluví.

„O hodně líp, Carle. Záchvaty ‚Jenny‘ se snížily na pár denně.

Možná se brzo dokonce budu moct zase přidat k zástupcům

lidské rasy.“

„Ta ženská byla naprostý idiot,“ zamumlala Karen. „Měl jsi

přijmout nabídku své matky.“

Musel jsem se zachechtat. „Moje matka ve skutečnosti neví,

jak někoho nechat zabít, Karen. Aspoň myslím, že ne.“ Vytáhl

jsem telefon a zběžně si prohlédl příchozí zprávy. „Když už o ní

zrovna mluvíme, napsala mi. Budu jí muset brzo zavolat, jinak

mi bude prostě posílat jednu textovku za druhou. V tomhle

ohledu je něco jako terminátor.“

„Takže to vážně máte v genech!“

Naznačil jsem falešný výbuch smíchu a Carl se na mě bez ostyš

ně usmál. Po chvíli ledabyle mávl rukou a změnil téma. „Každo

pádně — letos ses festivalu zúčastnil zčásti kvůli tomu, abys

na chvíli přestal myslet na rozchod, ne? Tak jaké byly panely?“

Karen zaúpěla a já jsem se předklonil a opřel se lokty o stůl.

„Hodně zajímavé. Podle teorie doktora Carlisla na různých pla

netách s podobným klimatem existuje podobný život, dokon ce

stravitelný pro člověka. Panspermie, však víte. Společný bio

logický původ.“

„Prdlajs.“

„Ne, vážně, Alane. Společný chemický základ života podložil

opravdu dobrým argumentem. Sice ne tak jako ve Star Treku, ale pravděpodobně bychom mohli přežít i v mimozemském eko systému.“

„Počkáme a uvidíme,“ řekl Alan. „A co ta druhá? O vesmírných sondách?“

„Von Neumannových sondách. Automatických sondách, kte

ré se při své cestě po hvězdných soustavách replikují. Nanostroje už podle všeho fungují a 3D tiskárny se sebereplikace vůbec nebojí.“

Carl přikývl. „Technologický pokrok zase jednou předčil

sci-fi.“

„Moment, cože?“ ozval se Alan nechápavě.

Carl i já jsme se shovívavě usmáli. Alan si na vědě neujížděl,

navzdory tomu, že působil v oblasti vývoje softwaru. Vysvětlil jsem mu celou myšlenku a přitom jsem gestikuloval: „Tiskárny 3D už jsi viděl, ne? Tisknou všechno možné, plastové sou

částky, zdravotnické protézy a hračky.“ Když přikývl, pokračoval

jsem: „Tak si je představ o úroveň výš. Takové, které dokážou

podle návrhu vyrobit atom po atomu jakýkoli prvek. Mohl bys

tak v zásadě vytisknout jakoukoli pevnou látku.“

„Včetně součástek na výrobu dalších sond,“ dodal Carl, „pomocí jakýchkoli prvků nacházejících se v soustavách, které sondy navštíví.“

Alan se na mě podíval. „A to by mohlo fungovat?“

„Mám bakaláře z fyziky, Alane, to tady všichni víte. Mys

lím, že to rozhodně možné je.“ Na okamžik jsem se odmlčel,

napil se piva a pak jsem si ostatní prohlédl. „Po technické stránce—“

„Ty si vážně necháš zmrazit hlavu?“

Všichni jsme se otočili ke Karen. „A je to tady,“ zamumlal

Alan.

Rozzlobeně se na něj zahleděla a potom se podívala na mě.

„Až tě oživí — jestli tě vůbec oživí —, nejspíš už budou všichni

tvoji známí po smrti.“

„Včetně Jenny...“ řekl Alan polohlasně.

Karen se na něj opět rozzlobeně podívala. „Na tom nesejde.

Tvoje rodina bude mrtvá. Tvoji přátelé budou mrtví. To ti při

padá v pohodě?“

Na chvíli jsem se na ni zadíval a zvažoval jsem odpověď.

„Jsem humanista, Karen. To přece víš. Žádný posmrtný život.

Jestli umřu, buď mě čeká znovuoživení, nebo nic. Nebojím se

riskovat ani jedno.“

Karen se zatvářila ještě zarputileji, otevřela ústa a chystala

se vznést další námitku. Naštěstí si danou chvíli číšník vybral k přinesení našeho oběda. Když se před nás začaly snášet talíře, stůl zahalila vůně hamburgerů, karamelizované cibulky

a hranolků se sladovým octem. Než rozdali všechno jídlo, chvíle napětí pominula.

» «

Při cestě do ložnice jsem za sebou zanechával stezku z vysvle

čeného oblečení a bot a potom jsem se usadil na královské

posteli. Cena za luxusní apartmá byla absurdně vysoká, ale už

jen sama přepychová postel za ty peníze stála. Člověk by si na

to i zvykl. Pochopitelně.

Nastavil jsem si budík, abych neprospal celé odpoledne,

a vytáhl jsem telefon. Kdybych matce nezavolal, byla by mi

schopná vypisovat zprávy donekonečna.

Telefon dvakrát zazvonil a pak se ozval hlas: „Ahoj Roberte.

Jsem ráda, že ses po roce taky ozval.“

„Ha ha. Ahoj mami. Přišla mi od tebe zpráva. Ne, nepotře

buju nechat zabít takovou tu, o které už ani nevím, jak se jme

nuje, ale díky. Jsem na Vortexu a skvěle se bavím. Dobře, tak

se měj.“

Zasmála se do telefonu. Vždycky jsme hráli stejnou hru.

Předstíral jsem netrpělivost a snažil jsem se co nejdřív zavěsit,

ale oba jsme věděli, že s ní budu mluvit tak dlouho, jak bude

chtít.

„Mám se dobře, Roberte, díky za optání.“

„A jak se mají komáři?“

„Komáři jsou v pohodě. Chybíš jim ty a tvoje lahodná severská kůže. Jsou v San Diegu nějací komáři?“

„S Minnesotou se to vůbec nedá srovnat, mami. Jeden z důvodů, proč jsem se do San Diega přestěhoval.“

„Hmm. A jak se ti daří, synku? Ta nabídka na takovou tu, o které už ani nevíš, jak se jmenuje, pořád platí. Znám pár těch

hle chlápků...“

„Díky, ale nechci za tebou chodit na návštěvy do basy.“ Povzdechl jsem si. „Prosím tě, mami. Lidi prostě zahýbají. To se stává. Ještě jsme se ani nevzali. Bylo by mnohem horší, kdy

bych se to dozvěděl až v chomoutu. Už jsem v pohodě. Vážně.“

Slyšíte, že mi to nevěří? Moje matka neřekla jediné slovo.

Možná ji prozradil její dech. Ale to je jedno. Rozhodl jsem

se, že nastal vhodný čas na změnu tématu. „Tak jak se mají ostatní?“

„Tvůj otec se má dobře. Je v dílně a pořád se snaží rozchodit

tu starou hromadu šrotu. A tvoje sestry jsou tu mimochodem

na návštěvě. Ony totiž za svou nebohou chřadnoucí matkou jezdí. Andrea mi teď naznačuje, že by si z tebe chvíli ráda uta

hovala.“

„Dobře, tak mi ji dej k telefonu. Potřebuju, aby mi někdo

pořádně pošlapal to obří ego.“

Po chvíli tlumeného rozhovoru se ozvalo: „Ahoj, malej

bráš ko.“

„Jsem starší než ty.“

„Myslela jsem to jinak.“

Její hlas a náš tradiční způsob hovoru mě přiměly k úsměvu.

Andrea, Alaina a já jsme si byli tak blízcí, jak jen sourozenci

mohou být. Sestry byly dvojčata jen v tom smyslu, že se naro

dily ve stejnou dobu. Co se výšky týká, dělilo je přesně třicet

centimetrů. Andrea mi nikdy nezapomněla připomenout, že o tři centimetry přerostla i mě.

20

„Tak co, pane bohatej, jak to vypadá v Silicone Valley?“ Z je

jího hlasu jsem poznal, že se usmívá. Tuhle komedii provo

zovala pravidelně od chvíle, kdy jsem se odstěhoval na západ.

„Je to Silicon, Andreo. A je to v San Francisku.“

„Sjíždím pravidelně noviny ze světa celebrit na TMZ. Za

svým tvrzením si stojím.“

„Páni, velikou uraženost cítím v tobě...“

Andrea se zasmála. Pár minut jsme se dál špičkovali, sem

tam někdo z nás utrousil nějakou novinku a pak jsem jí řekl,

aby ode mě pozdravovala Alainu a tátu.

Díkybohu za rodinu. A díkybohu za těch pár tisíc kilo metrů,

které nás dělí. Když jsme se doma náhodou sešli všichni, obec

ně jsem vydržel tak půl hodiny, než jsem se stáhl do sklepa.

Táta za mnou přišel zpravidla tak deset minut nato. Oba jsme

se beze slova posadili a četli si nebo se dívali na televizi. Otec

i já jsme byli od přírody samotáři. Dokázali jsme sedět celé

hodiny v jedné místnosti, neprohodit mezi sebou ani pět

slov, a přitom se cítit naprosto pohodlně. Moje matka z toho

šílela.

» «

Překvapilo mě, když začal zvonit budík. Neměl jsem v úmyslu

usnout. Vyskočil jsem z postele a co nejrychleji jsem se na

chystal. Byl jsem s partou domluvený na večeři, ale chtěl jsem

taky nějakou dobu strávit na samotném festivalu. Vortex byl

třídenní vír šílenství a já jsem z něho chtěl stihnout co nejvíc.

Člověk ne mohl říct, že byl na science fiction conu, aniž nara zil

na cosplayery postav ze seriálu Farscape, zažil výhrůžky nej

méně jednoho opilého Dartha a koupil si lacinou plastovou

filmovou rekvizitu za cenu převyšující váhu samotného před

mětu ve zlatě. Bájo.

Výtah se otevřel a já jsem vešel do vstupní haly hotelu. Por

týr zahlédl, že se k němu blížím, kývl na mě a přidržel mi dveře.

Jako obvykle jsem si nebyl jistý, jestli mu mám dát dýško, nebo

ne. Rozhodl jsem se, že mu pro jistotu dám velké spropitné, až

se budu odhlašovat z hotelu.

Když jsem vyšel z klimatizovaného hotelu, lasvegaský

vzduch mě udeřil jako kladivo. Zastavil jsem se a nechal jsem projít hlouček členů posádky Enterprise, několik Ferengů, dva

Chewbaccy a jednoho stormtroopera. Byli hluční, boje chtiví

a zdálo se, že to přehnali s pořizováním vzorků pozemského

alkoholu. Po několika sekundách dohadování bez hlavy a paty

se obrátili a přešli ulici více či méně jako spořádaný šik.

Usmál jsem se, zavrtěl hlavou a ušel dalších pár metrů k pře

chodu. Tolik jsem zase nespěchal. Když jsem se vydal do silni

ce, zaslechl jsem salvu vychrlených urážek, ječících klaksonů

a pištících pneumatik.

Obrátil jsem se směrem k původu hluku a všechno se pře

pnulo do zpomaleného záběru. Jedno z aut objelo shluk vozů

a jeho řidič, vykloněný z okénka, otevíral ústa. Otočil se dopředu, podíval se přímo na mě a vytřeštil oči. Auto prudce zabrzdilo všechna čtyři kola za skřípění pneumatik.

To si snad děláte srandu!

Objevil se záblesk světla a nastal okamžik nepředstavitel

né bolesti...

» «

Slyšel jsem hlasy. Naléhavé hlasy vykřikovaly pokyny. Někdo

na pozadí tvrdošíjně prohlašoval, že má právo tady být. Něco

o plné moci, poslední vůli a závěti. Vzteklé odpovědi. Klidný

hlas, velice blízko, ohlašující čas smrti.

Potom hlasy a světlo pohasly a svět skončil.


22

II

BOB VERZE 2.0

Rychle jsem se probral k vědomí. Bez jakéhokoli rozpomíná

ní, bez normálního pocitu nejistoty, který člověk zažívá po probuzení. Pamatoval jsem si, jak ke mně přijíždí auto, což

jsem považoval za zvláštní. Spíš bych čekal, že se posledních pár sekund ztratí, protože neměly dostatek času k zapsání do dlouhodobé paměti. Na druhé straně, možná se posledních pár sekund tehdy skutečně ztratilo.

Nejspíš jsem ležel. Nic jsem neviděl a ani jsem se nesnažil ote

vřít oči. Podrobil jsem sám sebe důkladné inventuře. Necítil

jsem žádnou bolest. Ve skutečnosti jsem necítil ruce, nohy ani

zbytek svého těla. Nepřicházely ke mně žádné normální proprioceptivní vjemy, které by mi prozradily, jestli ležím, cítím se pohodlně, nebo cokoli jiného. To nebylo vůbec dobré znamení.

Jako pravděpodobné vysvětlení se nabízelo celkové ochrnutí.

Na chvíli jsem zpanikařil a okamžitě nato jsem pocítil

zvláštní překvapení. Pocit paniky se jevil jako ryze duševního charakteru. Nevnímal jsem žádný zrychlený dech, ani tep, ani svalové napětí provázející pohotovostní odezvu nervového sys

tému. Nic. Přestože jsem byl běžně velice analytický typ, sou

časný stav dokonce i mně připadal obzvlášť vulkánský.

Páni. Jsem ochrnutý od hlavy dolů? Možná jsem v umělém

spánku? Jestli ano, tak se jim teda moc nepovedl.


23

Sebral jsem veškeré odhodlání a otevřel oči.

Nebo jsem se o to alespoň pokusil. Nic se nestalo. Tentokrát

jsem opravdu zpanikařil. Představa slepoty byla jednou z nej

děsivějších věcí v mém životě. Moje myšlenky se na okamžik

vymkly kontrole. Myslel jsem na filmy, které nikdy neuvidím,

a na knihy, které si už nikdy nepřečtu.

Pocit paniky však překvapivě rychle odezněl. Žádný nával

adrenalinu, prostě nic. Nenapadalo mě žádné postižení, kte

ré by mi něco takového mohlo způsobit. Možná drogy. Dobré

drogy.

Začalo mi z toho být nepříjemně. Myslím z té paniky. Roz

hodl jsem se, že drogy jsou přijatelná pracovní hypotéza.

Odhodlaně jsem to zkusil znovu a opravdu usilovně jsem

myslel na to, jak otevírám oči. Na mechanický pohyb, pocit ote

vírajících se očí...

A v jediném okamžiku jsem začal vidět! Slovy nelze popsat

úlevu spojenou s tímto malým vítězstvím.

Zdálo se, že sedím, protože jsem nehleděl na strop, ale na

stěnu. Místnost se mohla nacházet v nemocnici, laboratoři

nebo v podstatě jakékoli vládní budově. Stěny byly vymalova

né zvláštním šedobílým odstínem, typickým pro novostavby.

V protější zdi se nacházelo velké okno zastíněné bílým, ehm,

čímsi. Nejdřív jsem si myslel, že to jsou žaluzie, ale zdálo se,

jako by byly vytištěné přímo na skle.

Čekal jsem, že v popředí zahlédnu své tělo, možná zakryté

bílou nemocniční přikrývkou. Namísto toho jsem viděl jen plo

chou rovinu připomínající desku stolu.

Hned za plošinou seděl muž skloněný nad tabletem. Teď si

vážně nedělám legraci, ale vypadal přesně tak, jak by si většina

z nás představila Sigmunda Freuda v laboratorním plášti. Tohle

nemůže být cvokař. To by bylo strašné klišé. Chce si se mnou snad

promluvit o mých poraněních? Musím na tom být asi vážně špatně,

jestli na moje probuzení čeká psychiatr.


24

Něco mi na něm ale nesedělo. Podle košile mě napadlo, že

by mohlo jít o duchovního. A jeho hodinky...

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že mám problém

s perspektivou. Místnost se jevila hluboká a úzká a Freud měřil

zepředu dozadu skoro dva metry. Když otočil hlavu, nos mu

zdánlivě trčel třicet centimetrů před obličej.

Během mého zkoumání té nepochopitelné optické iluze

jsem ucítil zvláštní závrať a zaslechl jakési zabzučení, načež se

perspektiva opravila. Než jsem stihl pocit a zvuk zanalyzovat,

Freud zvedl hlavu a usmál se. „Dobře. Jste vzhůru.“

Pokusil jsem se odpovědět, ale ozvalo se jen cosi mezi za

kašláním a praskáním statické elektřiny. Panebože, to zní jako

porouchaný hlasový syntezátor.

Freud odložil tablet, předklonil se a opřel se předloktími

o desku stolu nebo co to vlastně bylo. „Zkoušejte to prosím dál,

spárování s rozhraním GUPPI může chvíli trvat.“

Zamyslel jsem se nad tím, co řekl. Okamžitě jsem dospěl

ke třem zjištěním. Zaprvé — nejsem mrtvý. No dobře, myslím,

tedy jsem, bla bla bla. Takže to bychom měli prokázané. Za

druhé — nejsem úplně ze škatulky — ve skutečnosti se zdá, že

mluvím přes hlasový syntezátor. Jelikož ho však ovládám silou

mysli — zjištění číslo tři —, tak to znamená, že ode dne, kdy

mě srazilo auto, technologie výrazně pokročila. Jak dlouho

jsem byl mimo? A co je sakra „rozhraní gupka“?

Zkusil jsem to znovu a soustředil jsem se na tvorbu slov.

„Gzžžzzžžž... Nechce mi někdo žízzzžz říct, co přesně se děje?“

Freud nadšeně zatleskal. „Výtečně. Jsem doktor Landers,

Bobe. Zodpovím vám všechny otázky a pomůžu vám s přípra

vou na nový život.“

Nový život? Co je špatného na mém starém životě? Už teď se

mi vůbec nelíbí, kam to směřuje.

Doktor Landers obrátil tablet a položil si ho přímo před

sebe. „Dobře, Bobe. Řekněte mi, jaká je poslední vzpomínka,

kterou si pamatujete?“


25

„Auto jedoucí přímo na mě. Byl jsem si jistý, že mě srazí.

Jsem si dost jistý, že mě srazilo.“

„Přesně to se stalo, Bobe. Dorazil jste do nemocnice v kritic

kém stavu a s velice špatnou prognózou. Když lékař konstatoval

smrt, zaměstnanci CryoEterny splnili svou smluvní povinnost

a čekali u vašeho lůžka s kryokontejnerem.“

„No, když už nic, tak teď aspoň vím, že jsem ty peníze ne

investoval zbytečně. Jaký se píše rok?“

Doktor Landers se zasmál. „Je příjemné pro změnu hovořit

s tak chápavým subjektem. Je 24. června 2133 a právě se nachá

zíme v Novém Handeltownu, na jehož místě se ve vaší době

rozléhal Portland.“

Jeho odpověď mě překvapila. Takže to je... [117] let. Počkat,

odkud to přišlo?

Matematické operace z hlavy mi nikdy nečinily potíže, ale

obvykle jsem potřeboval v duchu alespoň provést výpočet. Od

pověď se mi však v mysli objevila, jako kdyby mi ji někdo řekl

do ucha. Hm. To budu muset prošetřit později. Přidávám na se­

znam úkolů.

Opět jsem se zaměřil na doktora. Jeho košile už mi připada

la o trochu pochopitelnější. Za necelých sto dvacet let se móda

musela zákonitě změnit. Chtěl jsem si však vážně prohlédnout

ty jeho hodinky.

„Kdo je Handel?“ zeptal jsem se.

„Ale Bobe, to bychom už předbíhali. Při aktualizaci infor

mací subjektů se držím standardního scénáře a hodiny děje

pisu přicházejí později.“

„Co se tedy stalo se Starým Handeltownem?“

Doktor Landers se usmál a zakroutil hlavou s předstíraným

smutkem.

Povzdechl jsem si a přikývl. Tedy pokusil jsem se přikýv

nout. Moje zorné pole se nijak nepohnulo. Měl jsem kontrolu

nad svýma očima, ale nad hlavou ne. Pojal jsem podezření na

určitý syndrom uvěznění.


26

Místo toho jsem si odfrkl. „Dobře, můžeme si tedy promlu

vit o tom, z jak velké části jsem ještě člověk? Podle té věcičky

na tvorbu umělého hlasu hádám, že jste mě nevyrobili zbrusu

nového. Z kolika procent jsou Borgové lidé? Měl bych vás po

prosit o zrcadlo, nebo je to špatný nápad?“

„Ehm...“ Doktor Landers sklopil zrak k tabletu, zaváhal a po

tom se opět podíval na mě. „Bylo by nepřesné vás přirovnávat

k Borgovi. Jestli si správně pamatuju definici z encyklopedie

Star Treku, Borgové jsou aspoň zčásti lidé. Myslím, že přesnější

by bylo přirovnání k panu Datovi.“

Zůstal jsem na něj hledět snad celou věčnost. V hlavě jsem

měl prázdno. Nedokázal jsem utvořit jedinou myšlenku.

Nakonec jsem povolal svůj hlas. „Žzzžžžz... Prosím?“ Téměř

za pochodu jsem si uvědomil, že se mě stále ještě nezmocnil

záchvat paniky. Poprvé od probuzení jsem možná tušil, proč

tomu tak je.

„Bobe, jste něco, co by většina lidí označila za umělou inte

ligenci, ale ani to by nebylo zcela přesné. Jste kopie vědomí

Roberta Johanssona, která vznikla po nasnímání jeho kryo

genicky zmrazeného mozku na subbuněčné úrovni a po kon

verzi dat do počítačové simulace. Jste v zásadě počítačový pro

gram, který si myslí, že je Robert Johansson. Replikant.“

„Takže to znamená, že jsem nesmrtelný?“

Doktor Landers se na okamžik zatvářil vylekaně, potom za

klonil hlavu a zasmál se. „S takovou reakcí se normálně rozhod

ně nesetkávám. Zdá se, že jsme zcela přeskočili fázi popření.

Jsem si čím dál jistější, že bylo rozumné vás replikovat.“

„Tak díky. Myslím. Takže jsem... Je tedy Bob pořád na

živu? Nebo pořád mrtvý? Víte, jak to myslím... Je pořád zmra

zený?“

„Obávám se, že ne.“ Doktor Landers se rozpačitě zavrtěl na

židli. „Proces záznamu je ničivý. Musíme mozek dostatečně

rozmrazit, abychom dokázali změřit synaptické potenciály,

aniž by se utvořily ledové krystaly. Navíc používáme chemické


27

látky, které mozek zcela připraví o životaschopnost. Je zbyteč -

né ho potom znovu zmrazovat.“

To zjištění mě prudce zasáhlo, jako kdybych se dotkl obna

ženého drátu pod proudem. Nevím, proč by mě mělo trápit, že původní Bob je mrtvý. Jsem přece počítačový program. Ale

jakýmsi způsobem mi myšlenka, že z Boba už zbývám jen já, připadala stejná, jako kdyby mě někdo bodl. Oni mě — Boba —

zahodili.

„Ale... ale to znamená, že jste mě zabili!“

Doktor si povzdechl. „A to znamená, že je načase přejít

k hodině dějepisu.“

Pohodlněji se usadil v křesle a nasadil odtažitý výraz, který

lidé mívají, když přednášejí. „Spojené státy si v roce 2036 zvolily

extremistického, bezohledného a fundamentalistického prezidenta jménem Andrew Handel. Ano, ten Handel. Během svého funkčního období se pokusil zakázat volbu nekřesťanů do jaké

hokoli veřejného úřadu a pokusil se odstranit ústavní bariéru

mezi církví a státem. Byl nominován, podporován a zvolen na

základě svých náboženských názorů, politická a ekonomická

odbornost u něj nehrála žádnou roli. Samozřejmě dosadil

osoby podobného přesvědčení na všechny posty a v některých případech nepokrytě ignoroval zákony a oficiální postupy. Se

svými kumpány prosadil krajně pravicová politická opatření bez ohledu na následky. Výsledky jeho politiky byly mnohokrát

zpochybněny, ale on vždy prohlásil, že Bůh by nedovolil, aby

jejich spravedlivá věc selhala. Nakonec se americká ekonomika

zhroutila, a tím srazil zemi na kolena. V porovnání s ním vypada

la hospodářská krize v roce dva tisíce osm jako piknik v parku.“

Doktor Landers roztržitě poklepal na tablet. Bylo mi jasné,

že zná celé své představení nazpaměť.

„V dalších volbách veřejnost zvolila prvního — a jediného —

otevřeně ateistického prezidenta Desmonda Ahearna, z velké

části kvůli předchozímu Handelovu fiasku. Není asi nutno říkat,

že náboženská pravice se z toho rozpálila doběla. V roce 2041

provedli úspěšný převrat. Tak se zrodila Svobodná americká

nezávislá teokratická hegemonie.“

Trvalo mi pravděpodobně pouhou milisekundu, než jsem

postřehl v názvu akronym FAITH.1 Zaúpěl jsem. „Jak dlouho

myslíte, že jim trvalo, než tohle vymysleli?“

Doktor Landers se zamračil. „Oficiální záznamy Ahearna

ani převrat vůbec nezmiňují a Handel se podle nich znovu do

stal do úřadu za zásluhy o vytvoření teokracie. A jen abyste

věděl, Bobe, kritika vlády je hrdelní zločin, který se trestá, ehm,

převýchovou. Něčemu takovému se rozhodně chcete vyhnout. Jelikož jste stroj, jednoduše by vás deaktivovali. Je součástí

mé práce poučit vás o správném smýšlení, abyste se mohl stát

dobrým služebníkem státu.“

„Nedostanete se kvůli tomu do potíží? Víte, některé vaše ko

mentáře mi připadají nedostatečně uctivé.“

„Ministerstvo pravdy, které tento projekt zaštiťuje, je překva

pivě pragmatické. Zajímají se pouze o výsledky a zaručili nám,

že se nebudou nijak vměšovat, pokud dostanou to, za co platí.“ Doktor se zamračil. „Na některých dalších úřadech to je úpl

ně jinak. Když přijde návštěva z ministerstva, jsme extrémně

opatrní.“

„Chápu. Dobře, takže to znamená, že další dny života strá

vím řízením popelářského auta nebo něčeho podobného jako

dobrý služebník státu?“

„Co se tohoto tématu týká... Víte, jedním z prvních počinů

nové teokracie bylo prohlášení všech kryogenických zařízení za kacířská a všech zmrazených bytostí za opravdu mrtvé. Zkon

fiskovali majetek klientů — všechny finanční účty, které jste

si založil vy a ostatní na splácení dlouhodobého skladování. Nakonec v aukcích rozprodali všechna aktiva kryogenických

firem. Což zahrnovalo spoustu hluboce zmrazených klientů

zbavených právního postavení.“

1 Free American Independent Theocratic Hegemony. Akronym FAITH

v angličtině znamená „víra“ — pozn. překl.


29

„Prodali nás v aukci? Nebylo by přece spíš pravověrné, aby

nás pohřbili? Ne že bych tu myšlenku jakkoli zastával, jestli

mi rozumíte...“

Doktor Landers se na chvíli zatvářil rozzuřeně. „Vyznačo

vali se snad teologové ve vaší době logickým nebo zásadovým

chováním?“

„Nemůžu nesouhlasit.“ Zamyslel jsem se nad doktorovým

vysvětlením. „Takže vlastně někomu patřím?“

„Ve skutečnosti mému zaměstnavateli. Applied Synergetics

Inc. určitým způsobem soupeří s Total Cyber Systems v dodá

vání robotických služebníků společnosti. My se pokoušíme inte grovat replikanty do užitečných strojů a TCS oproti tomu

vytváří umělé strojové inteligence, AMI,2 úplně od základů.“

Zachechtal jsem se. Nebo jsem se o to alespoň pokusil.

Z hlasového syntezátoru vyšlo cosi na hony vzdáleného od pů

vodně zamýšleného zvuku.

Doktor Landers sebou trhl. „To se zlepší. Nebojte. Na konci

našeho sezení bude váš hlas nerozlišitelný od lidského. Abych

zodpověděl tu nevyřčenou, ale zcela zřejmou otázku, AMI v sou

časnosti mohou provádět pouze velice snadné úkoly s nízkým

rizikem nebo pod přísným dohledem. Určité zařízení na likvidaci škůdců v místním supermarketu před lety podlehlo psychotickému záchvatu a rozhodlo se považovat lidi za cíle. Než se zařízení podařilo deaktivovat, desítky zákazníků přišly k úhoně a několik z nich i zemřelo.“

Opět jsem se zachechtal. Tentokrát výsledek syntetizace při

pomínal zaseknutou tiskárnu o trochu méně.

„Na druhé straně,“ pokračoval doktor Landers, „replikanti

nejsou v multitaskingu o nic lepší než za života. Z toho důvodu k nim přidáváme rozhraní GUPPI, aby se s ním mohli dělit

o úkoly. A zhruba čtyři z pěti replikantů se zblázní, když zjistí,

co se s nimi stalo.“

2 Artificial Machine Intelligences — pozn. překl.


30

Smutně se podíval mým směrem. „Nemluvě o tom, že vět

šina kryosubjektů bývala bohatá a pomyšlení na nový život ve

službách státu se jim příliš nezamlouvá.“

Nahlas jsem se zasmál při představě bývalého ředitele firmy,

kterému právě řekli, že bude řídit popelářské auto.

„... takže bývá těžké zajistit správného replikanta pro správ

nou práci. A určité procento z nich se zblázní až po nějaké

době.“

To nebylo příjemné pomyšlení. Pocítil jsem zlou předtuchu,

že později možná budu do stejné propasti hledět i já. Právě

teď jsem měl pocit, jako by se to všechno dělo někomu jinému.

Otázky o povaze osobnosti a existenci duše se tlačily na okraji

mého vědomí. S vypětím sil jsem je vytěsnil a opět se začal

soustředit na přítomnost.

„Osmdesátiprocentní míra selhání stojí celkem za prd, dok

tore. Jak se vám daří zůstat na trhu?“

„Jeden úspěšně aktivovaný subjekt můžeme nainstalovat do

mnoha jednotek, Bobe. Většinu těžebních zařízení dnes kon

troluje jeden Rudolf Kazini, který v minulém životě pracoval

jako horník. Charakter odpovídající danému úkolu je klíčový.“

Doktor na okamžik zaváhal a potom dodal: „Samozřejmě také

vždy zkoušíme víc kandidátů.“

Pokusil jsem se povytáhnout své neexistující obočí a dopá

lilo mě, když se nic nestalo. „Takže mám konkurenci?“

„Jak se to vezme. Pro tento projekt jsme aktivovali pět kan

didátů. Statisticky vzato se čtyři zblázní a budou vyloučeni.

Jestli se víc než jeden z vás dostane přes výcvikovou fázi s ne

porušenou příčetností, potom se skutečně budeme muset roz

hodnout. Projekt vyžaduje pouze jednoho replikanta.“

„A co ten, kdo prohraje?“

Doktor Landers pokrčil rameny. „Popelářský vůz. Nebo mož

ná jen uložená možnost do zásoby.“

To není dobré. To vůbec není dobré. Představa šílenství ne

byla nikdy na horních příčkách seznamu věcí, které chci před


31

smrtí stihnout, ale vyhlídka, že přelstím smrt — víceméně —

a potom mě někdo odsoudí k podřadné práci, byla vážně dost

na prd.

Rozhodl jsem se, že k celé věci přistoupím velice vážně.

Budu muset předpokládat, že ostatní kandidáti jsou stejně

dobře vybavení ke splnění specifik projektu. Prostě budu

muset být lepší. Prvním krokem bylo shromažďování infor

mací.

„O jakou práci jde?“

„V takto rané fázi je zbytečné probírat podrobnosti. Přinej

lepším by vás to jen rozptylovalo.“

Tak smůla, no dobře. „Můžete mi říct něco o mých soupe

řích?“

„Ne, Bobe. Není důvod. Nikdy se s nimi nepotkáte. Bude nej

lepší, když si je nebudete nijak humanizovat.“

Velice chladným, klinickým způsobem to dávalo smysl. Za

tím se mi však nepodařilo nijak pokročit na zjišťovací frontě.

„Dobře. Další otázka. Proč z toho všeho nepanikařím víc? Je

to naprosto bizarní. Jsem mrtvý. Tedy mé původní já je mrtvé.

Jsem počítačový program. Jsem majetek. Proč teď neběhám

dokolečka a nemávám kolem sebe rukama? Nemám tím samo

zřejmě na mysli očividné fyzické důvody.“

Doktor se uchechtl, ale pobavený mi nepřipadal. „Vaši osob

nost nemůžeme upravovat, Bobe. Je to daná vlastnost. Před

chozí pokusy o úpravu osobnosti vedly k, ehm, neživotaschop

ným subjektům. Takže je to všechno, nebo nic. Dokážeme však

kontrolovat simulaci endokrinních procesů. Panika vychází

ze zpětnovazebné smyčky spjaté s adrenalinem. Jednoduše ji

omezujeme. Nemůžete zpanikařit, rozzuřit se ani se vyděsit,

můžete být pouze takříkajíc hluboce znepokojený.“

„A to i přesto máte osmdesátiprocentní míru neúspěšnos

ti?“ Zkusil jsem mávnout rukou. Vždycky jsem hodně mluvil

rukama, takže když můj pokus opět selhal, vztekle jsem se na

doktora obořil: „Řekněte mi, dostanu někdy nějaké končetiny?


32

Tahleta situace à la Jack bez těla3 mi vážně leze na nervy. Teda

na obvody. To je jedno.“

Doktor Landers přikývl. „Víte, Bobe, myslím, že dneska to

šlo velice dobře. Očividně jste býval velice racionálně uvažující

osoba a zvládáte to lépe, než bych si pomyslel. Budeme pokra

čovat zítra a já vám mezitím zkusím sehnat nějaká periferní

zařízení.“

Doktor Landers zvedl svůj tablet a ťukl do něj.

„Počkejte, ne, já—“

3 Jack the Bodiless je sci-fi kniha od autorky Juliany Mayové vydaná v roce

1992. Hlavním protagonistou je zázračné dítě, telepat, který se kvůli

vrozené vadě nakonec stane „mozkem bez těla“ — pozn. překl.


33

III

BOB — 25. ČERVNA 2133

Náhle jsem se probral k vědomí. Povšiml jsem si, že doktor

Landers má na sobě košili jiné barvy, ale stejného kněžského

střihu, takže jsem usoudil, že uplynul nejméně jeden den. Sou

středil se na svůj tablet a právě ke mně zvedal hlavu.

Prozkoumal jsem svou psychiku. Hledal jsem jakýkoli ná

znak paniky, šílenství, nebo dokonce hlubokého znepokojení.

Nic. Něco moje pocity potlačovalo. Ale zdrogovaný jsem si ne

připadal. Jako kdyby ta otupělost byla mou pevnou součástí.

Ten pocit se mi nikdy nelíbil. Taky se mi nikdy nelíbil pocit

počínající opilosti, neschopnost ovládat vlastní mysl.

V tomto případě jsem však měl nad svými myšlenkami

dokonalou kontrolu. Ve skutečnosti jsem se cítil naprosto

skvěle, jako se člověk cítí, když přijde do kanceláře po vydat

ném spánku. S pocitem, že ho nezastaví žádná hádanka ani

problém.

Na druhé straně, moji rodiče jsou už dávno mrtví a moje

sestry taky. Alan, Karen, Carl, všichni lidé, které jsem kdy znal.

V mysli jsem zcela jasně viděl rozzlobenou Karen se založený

ma rukama a výrazem „Já jsem ti to říkala“ na tváři. Myšlenky

na rodinu a přátele ve mně však vyvolaly pouze mírný pocit

lítosti, pravděpodobně díky řízení endokrinních procesů. To

mi dodalo pocit, že jsem méně člověkem, ještě více než sám

fakt, že jsem software.


34

Kvůli své situaci jsem se mohl těžko zlobit na doktora Lan

derse. Nezdálo se mi, že by jednal s jakoukoli zlovolností. Udá

losti se prostě postupem času logicky vyvinuly a na konci jejich

vývoje jsem se objevil v podobě počítačového programu. A za

tím se mi zdálo, že tenhle stav bytí má svoje výhody. Jestliže

byl Bob mrtvý — jestli ho přejelo auto —, žiji právě další život

navíc. A ještě k tomu jsem potenciálně nesmrtelný. Možná že

se s tím prostě smířím, alespoň prozatím. Jestli skončím na

druhém místě, můžu všechno vždycky přehodnotit. Dávej si

pozor, co si přeješ. Bez legrace.

Takže co dalšího obnášel život v podobě velkolepého počíta

čového programu? Možná dokážu komunikovat s tím gupčím

rozhraním.

Kontrola systému. Druhá odmocnina z 234 215.

[483,957643]

Sakra, to je super. Mám funkci datum a čas? Aktuální da­

tum.

[2133—06—25 / 08:42:24.235]

Juchú, jsem Dat. „Signál ohlásí čas osm hodin a čtyřicet tři

minut. Píííííp.“

Doktor Landers se chvíli tvářil překvapeně a potom se za

smál. „A takových funkcí máte spoustu, Bobe. Jen se musíte

naučit, jak je vyvolat. Právě na tuto oblast se zaměříme v jedné

části vašeho výcviku.“

Ze zvyku jsem přikývl a překvapeně jsem zjistil, že moje

zorné pole se zhouplo. „Hele, já můžu hýbat krkem!“ Otočil

jsem „hlavou“ a s potěšením jsem zjistil, že s ní můžu otáčet

kolem dokola jako sova. V místnosti na mě nečekala žádná pře

kvapení. Skutečně jsem se nacházel na stole, přesně jak jsem

se domníval. Vedle mě stál dálkově ovládaný manipulátor. Byl

malý a v porovnání s průmyslovými modely velice jednoduchý,

pouze binární úchopové kleště s ramenem a zápěstním klou

bem. Rozhodl jsem se zjistit, jestli rameno dokážu ovládat. To

je přece jen asi v plánu na dnešek.


35

Zdálo se mi, že to trvá celou věčnost — ačkoli podle mojí

funkce pro datum a čas uplynulo méně než půl sekundy —, než

se rameno na můj pokyn dalo do pohybu. Mával jsem s ním

kolem sebe a naprázdno cvakal čelistmi a potom jsem se otočil

zpátky k doktoru Landersovi.

Doktor zadumaně sledoval manipulační rameno. Potom

se pomalu usmál, posmutněle zavrtěl hlavou a řekl: „Během

dnešního cvičení zkusíme zjistit, jestli dokážete pohnout ma

nipulačním ramenem.“

Znovu zavrtěl hlavou a povzdechl si. „To by pro dnešní vý

cvik bylo všechno. Bobe, zatím si vedete výborně. Myslím, že

přejdeme k testu s roamery dřív. Původně jsem ho naplánoval

až na příští týden po dalších předběžných cvičeních, ale...“

Doktor Landers zvedl tablet a namířil na něj prst.

Ale ne, už zase. „Počkejte! Ne, nedělejte—“

» «

Objevil jsem se v jiné místnosti se stejně šedobílými stěnami.

Regály u jedné stěny obsahovaly několik [32] malých mecha

nických zařízení. Před každým z nich svítila červená kontrolka.

Přímo přede mnou stál stůl s mnoha [128] kostkami.

V protější zdi bylo okno a doktor Landers stál na druhé stra

ně. „Můžete toho prosím nechat?!“ ozval jsem se.

„Byl byste raději, kdybych vás zvedl a nosil v podpaží?“ Dok

tor Landers nasadil na pár sekund poker face a pak se usmál.

„Popravdě vy i všichni ostatní kandidáti sídlíte ve velkých dra

hých elektronických krychlích, bezpečně ukrytých v klimatizo

vané místnosti v jiné části areálu. Ve skutečnosti jen zapínám

vaše periferní funkce postupně v různých místnostech. Vaše já

v téhle místnosti je stereoskopická kamera na mechanickém

rameni.“

Čekal, až to nějak okomentuju, ale já jsem v tu chvíli neměl

co říct. Pokynul směrem k regálům. „Police obsahují zařízení


36

pro dálkové pozorování a manipulaci, takzvané ROAMery.4 Va

ším úkolem bude poskládat kostky pomocí co největšího mož

ného počtu roamerů. Začneme jedním roamerem, abyste si to

trochu osahal.“

Doktor Landers si chvíli hrál s tabletem a pak kontrolka

před jedním ze zařízení na regálu změnila barvu z červené na

zelenou.

„Roameři mají AMI nižšího stupně a mohou provádět zá

kladní činnosti bez nutnosti neustálého dozoru, ale nemají

žádnou vlastní vůli a vyžadují řízení. Zkuste prosím přesunout

roamera na stůl a poskládat pár kostek. GUPPI zajistí kon

takt s rozhraním ROAM a poskytne vám nezbytnou zpětnou

vazbu.“

Upřeně jsem se podíval na roamera č. 1.

[STAV: Připraven]

Paráda, začíná to dobře. Postav se.

Roamer se postavil. Matně připomínal pavouka o šířce zhru

ba osm palců [20 cm v roztaženém stavu]. A ty už sklapni!

Co nejlépe jsem si roamera zdálky prohlédl. Zajímalo by

mě, jakým způsobem manipuluje s kostkami. Chvíli jsem počkal.

Tak co?

[Zpětná vazba zablokována na žádost uživatele]

No tak to je paráda, vážně. Teď jsem ranil jeho city. Zaměřil

jsem se na rozhraní ROAM. Zapnout zpětnou vazbu.

V zorném poli se mi okamžitě objevily grafy a schémata.

Užasle jsem si je prohlédl. Konstrukce roamerů byla kruho

vě symetrická — neměli žádnou přední ani zadní část. Osm

končetin odpovídalo osmi sadám čidel. Každá z nich mohla

fungovat jako noha, nebo se dala rozdělit na tři části a slou

žila jako manipulátor. Různé končetiny měly navíc speciální

zabudované funkce. Byly mezi nimi šroubováky, brusky, leto

vací lampy a různé druhy fréz. Některé technologie byly úplně

4 Remote Observation and Manipulation — pozn. překl.


37

nové. Jednou z nejlepších vychytávek byl magneticky ovládaný plazmový řezák, který bych směle označil za skutečnou obdobu světelného meče.

Tak jo, jak ho dostanu na stůl? Doskočí sem? [Pravděpodobnost

poškození jednotky: 40 %] Dobře, takže ne.

A co takhle, kdyby slezl dolů? Počkat. Opět jsem si zobrazil

schémata. Variabilní připevnění k povrchu.5 Páni, oni se v těch

akronymech fakt vyžívají. Představil jsem si, jak roamer slézá

z police. V zorném poli se mi otevřelo okénko, které mi umož

nilo vidět místnost z roamerova pohledu. Roamer sešel přímo po zdi. Díky systému VAST držel na zdi jako přibitý. Během

několika sekund jsem roamera přiměl vylézt po noze stolu

a potom na desku.

Poprvé se mi naskytla příležitost prohlédnout si své stolní

„já“. Roamerovýma očima jsem viděl mechanické rameno po

dobné manipulátoru, který jsem se už naučil používat, se dvě

ma kamerami na konci. Malý reproduktor mezi kamerami byl pravděpodobně místem, odkud vycházel můj hlas. Takový byl

můj obličej beze všech příkras. Připomněl mi Johnnyho pětku

z filmu Číslo 5 žije. Otočil jsem „hlavu“ a na záznamu z roamera

jsem viděl, jak se rameno pohybuje i s dvojící kolébajících se kamer na konci. Zamával jsem jednou z roamerových končetin

a viděl jsem, jak roamer pohyb provádí.

Když jsem viděl sám sebe a sám sebe pozorujícího sám sebe,

zmocnila se mě existenciální závrať, a proto jsem se raději za

měřil na kostky. Byly to obyčejné kostky z dětské stavebnice,

takové, co se vyrábějí odedávna. Na polovině ploch měly relié

fy písmen nebo číslic v základních barvách a na zbývajících

stěnách byly vyryté jednoduché obrázky. Povšiml jsem si, že

všechny obrázky mají otevřeně náboženskou tematiku. Zaevidoval jsem si zjištěný fakt do svého seznamu úkolů s tím, že se

ně něj zaměřím někdy v budoucnu.

5 Variable Attachment Surface Tension — pozn. překl.


38

Nebylo nutné dohlížet na každý roamerův pohyb, ale musel

jsem mu zadat parametry úlohy. Bleskurychle poskládal čtvercovou základnu o rozměrech 5 × 5 kostek. Potom jsem roamerovi nařídil, aby na ni položil vrstvu 4 × 4, zarovnal ji na střed

a proces zopakoval. Když jsem roamera nechal bez přerušení pracovat a nezadával mu jeden pokyn za druhým, pracoval neskutečně rychle. Pyramidu dostavěl během několika sekund.

Podíval jsem se na doktora Landerse. „Ta-dá!“

Doktor přikývl a potom chvíli ťukal do tabletu. Na polici

s roamery zezelenaly další tři kontrolky.

„Prosím, ještě jednou, Bobe. Tentokrát s více roamery.“

V následujících pár hodinách mi doktor Landers zadal řadu

úkolů zahrnujících různé počty roamerů. Každé cvičení bylo určené k procvičení konkrétní dovednosti a s každým dalším dokončeným úkolem mě moje nové schopnosti ohromovaly

čím dál tím víc.

Tu a tam se v testu objevily nové materiály. V jedné chvíli

i cosi, co mi připomínalo stavebnici Merkur. Roameři si hra

vě poradili se všemi úlohami. Jednoduše jsem jim musel zadat kompletní úkol a oni ho potom rychle a efektivně splnili.

Během celého dopoledne nastal jediný zádrhel. V situaci, kdy

jsem si nebyl úplně jistý svými pokyny, jeden z roamerů hodil

jiného přes celou místnost. Vím, že doktor říkal, že AMI nemají žádnou vlastní vůli, ale přísahal bych, že zahozený roamer se potom choval rozmrzele.

V jednom bodě jsem si během cvičení uvědomil, že výcviko

vá místnost je zcela izolovaná. Nevedly do ní žádné dveře a ni

kde jsem neviděl ani ventilační otvory. Když se nad tím člověk

zamyslel, to jediné okno v místnosti bylo napohled dost tlusté a pevně zarámované. Copak se mě bojí? Nebo roamerů? Nebo

obojího? Další položka na seznam úkolů do budoucna.


39

IV

BOB — 15. ČERVNA 2133

Probral jsem se k vědomí. „Tohle už začíná být dost ohrané, doktore Landersi.“

„Promiňte, Bobe. Ale musím se držet standardního postupu.

Pokud replikanti zrovna nejsou aktivně zapojeni do výcviku,

musejí být přepnuti do režimu spánku. Když komunikujete se

mnou, máte pocit, že fungujete běžnou lidskou rychlostí, ale

jakmile budete sám jen s vlastními myšlenkami, zjistíte, že čas prožíváte mnohem subjektivněji. Osm hodin může trvat celou

věčnost. Měl jsem tady už replikanty, kteří se zdáli být v pohodě, ale přes noc úplně zešíleli.“

Doktor sklopil hlavu a zahleděl se na své boty. „Popravdě

jsme v posledních čtyřiadvaceti hodinách ztratili jednu z tvých

soupeřek. Zasekla se ve smyčce a nebylo možné ji vrátit do předchozího stavu. Obnovili jsme ji ze zálohy, ale ta se ve stej

né chvíli taky porouchala. Takže jste teď čtyři.“

Povzdechl jsem si a s mírným uspokojením jsem zazname

nal, že moje povzdechnutí znělo nestrojeně. Bylo zcela zjevné, že se mě v aktivním stavu pokoušejí co nejvíce vytížit a nedá

vají mi jedinou chvíli klidu. Pravděpodobně se tak pokoušeli

zabránit tomu, abych zešílel. Zastyděl jsem se, když jsem si

uvědomil, že z novinek o replikantce nejsem smutný, ale spíše

mě to těší. Mám o soupeře méně.

Cenil jsem si upřímnosti doktora Landerse, ale bylo mi jas

né, že dříve nebo později se sám s celou touhle existenciální krizí budu muset nějak vypořádat. Pořád jsem taky potřeboval

nějaký čas na truchlení po své rodině.

„To je mi moc líto,“ řekl jsem. „Ale podle všeho s námi všemi

zacházíte stejně, takže tohleto vypínání nejspíš problém ne

řeší. Co kdybyste mě místo toho zaměstnali nějakou duševní

činností? Že byste mi třeba vyhradili nějaký čas na studium?

Možná mi dali přístup k tomu, v co se vyvinul internet? Do

cela rád bych viděl, o co všechno jsem za posledních zhruba

sto — [117] Já jsem se na nic neptal! — let přišel.“

„Aha. Víte, internet už neexistuje, aspoň v domácnostech

už ne. Je až příliš anarchistický a velice těžko kontrolovatelný. K tomu představuje příliš mnoho pokušení a příležitostí k hří

chu a scestnému myšlení. Máme však knihovny na síti a určitá

část dějepisných knih by dokonce mohla být relativně přesná.

Zkusím zjistit, jestli bych vás mohl připojit k některé z těch lepších.“

„Jsou někde k dispozici genealogické záznamy? Možná mám

na světě nějaké příbuzné. Vážně by mě zajímalo—“

„Bobe, naše pravidla to neum



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.