načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Muzikantská Liduška - Vítězslav Hálek

  > > Muzikantská Liduška  

Elektronická kniha: Muzikantská Liduška
Autor:

Povídka pojednává o sociálních poměrech na vesnici, kde začínají vládnout peněžní vztahy a touha po bohatství. Příběh dívky, které rodiče bránili ve sňatku se svým milým a ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  46
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  49 Kč
6%
naše sleva
1,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 36
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-876-3123-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Povídka pojednává o sociálních poměrech na vesnici, kde začínají vládnout peněžní vztahy a touha po bohatství. Příběh dívky, které rodiče bránili ve sňatku se svým milým a nutili ji do svazku s bohatým člověkem. Tím v ní vyvolali psychickou poruchu a dívka zešílela. Doporučená školní četba.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

školní četba
Vítězslav Hálek
Muzikantská Liduška





Muzikantská Liduška (1861) – dílo pojednává o sociálních poměrech na vesnici, kde
začínají vládnout peněžní vztahy a touha po bohatství. Příběh dívky, které rodiče
bránili ve sňatku se svým milým a nutili ji do svazku s bohatým člověkem. Tím v ní vyvolali
psychickou poruchu a dívka zešílela.
VÍTĚZSLAV HÁLEK – vlastním jménem Vincenc Hálek (1835-1874), byl český
básník, prozaik, dramatik, literární kritik a publicista, představitel májovců. Bývá spolu
s Janem Nerudou označován za zakladatele moderní české poezie.





Vítězslav Hálek
MUZIKANTSKÁ LIDUŠKA

2012





Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být
reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího pí -
semného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla,
a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem.
Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej
lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části,
spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování
veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno!
Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo
celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále
stahovat, přitom není rozhodující, kdo takovéto sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování
údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků,
které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také
není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení
elektronické knihy.
© Carpe diem, 2012
www.carpe.cz
Made in Moravia, Czech Republic, EU
ISBN 978-80-87631-23-2





OBSAH
I. 6
II. 11
III. 17
IV. 24
V. 31






6 7
I.
„Toníčku, kdo dýl?“
„Co pak, Liduško?“
„Dívejme se sobě do očí, kdo dýl?“ A Toníček se díval s Liduškou do
očí, kdo dýl. Svatý bože, což to za krásné oko! Kde jest v světě ta
barva, která mu se může připodobnit? A kdyby ta barva i byla na světě: kde
jest to, co za tou barvou se dívá z oka? Ani modré nebe není hezčí nežli
Liduščino oko. Kdež je v nebi tolik lesku, tolik dobroty, tolik nezkalené
čistoty? A ta milá duše, již je vidět skrze to vše – až člověku přechází
zrak, když to vše vidí pohromadě.
Toníkovi se zakalilo oko, Lidušce se vykrádala drobná slzička, jako
malinké poupátko liliové, to poupátko puklo, rozvilo se – a slzička
padla na růžovou tvář.
„Nemohu dýl, Liduško!“
„No nežť! Já dýl!“
A oba si padli do náručí.
Kdo by si troufal povědět, čí políbení bylo sladší? Muzika hrála a
Toník musil k muzikantům. Ale kterak možno hrát? Nevidělť ani jedinou
notu; tak se zakoukal do Liduščiných očí, že je viděl pořád před sebou,
že sebe viděl ustavičně v nich – až ho přecházel zrak. Kdyby byl měl
nyní zahrát, musila by to být nějaká zvláštní písnička; asi taková, že by
musil každému přecházet sluch, tak jako jemu zrak, když uviděl
Liduščino oko. Kamarád Toníka šťouchnul. „Toníku, u čerta, hrej!“
„Až druhou písničku; bolí mě hlava.“
„Nevídáno! Tak najednou!“
„Jen hřejte beze mne.“ Hráli bez něho.
Toník si šel pro Lidušku a pravil: „Liduško, tys mi udělala. Pojď
k tanci: všude vidím tvoje oko. Kýž ti také mohu udělat!“
„Není zapotřebí, Toníčku. Co by řekl můj milý?“
„Kdo je tvůj milý, Liduško?“
„Hádej, však ho znáš.“ Toník hádal, ale naschvál na jiné. Liduška se
dala do smíchu. „Podívej se ráno lépe do zrcadla, ať ho znáš.“ Toník
přivinul k sobě Lidušku jako svoje srdce. Tančili, že se na ně radost






6 7
podívat. To Liduščino oko mu musilo vskutku udělat, dělaly se mu před
očima mžitky a Toník, vyhlášený tanečník, nemohl se držet v kole. Br -
zy zarazil o stůl, že na něm sklenice zacinkaly, brzy vrazil do někoho,
až odletěl, brzy zas byl v kole a pořád na jednom místě – až najednou
upadl. „Haha! Toník upadl,“ křičeli a smáli se jedni. „První ohláška!“
přisvědčovali druzí. „Dej ti pánbůh štěstí, Toníčku, bude brzy svatba!“
smál se Vovorkův Jeník, když se Toník sbíral se země. „Ale to ti
povídám, hochu, nepozveš-li mne za mládence, ať jsem čí jsem, nezkazím-li
ti to před samými dveřmi!“
Bylo smíchu ještě více, Toník se taky smál sobě sám, Liduška se
smála Toníkovi a zase se tančilo jako o závod.
Ale i Liduška se zakoukala do Toníkových očí a nemýlím-li se,
neméně vroucně a opravdově, nežli Toník do jejích. Následující písničku,
kterou hrál Toník s ostatními muzikanty, netančila. Sedla si do kouta,
ale s Toníka nespustila oko. Všecko v ní jen hrálo, ale příčina toho byla,
že hrál Toník. – Nikdy se jí ještě písnička tak nelíbila, jak tenkrát a snad
Toník ani o tom nevěděl, že se jí vtiskla do duše. Ty jeho oči – kýž se
možná do nich dívat tak dlouho, až se jich nasytí! A proč by to nebylo
možná? myslila si Liduška. Toník bude beztoho můj, tak jako jsem já
jeho – v očích jí zašlehla divoká radost, právě když se Toník s partesů
podíval na ni. Někdo ji žádal o tanec, Liduška neslyšela. „Nevídáno!“
pravil hoch a šel k vedlejší. Liduška to ani neslyšela, neboť by jistě byla
šla k tanci, kdyby byla uslyšela, že ji hoch žádá. Lidé si v hospodě
ledacos povídali, někteří šeptem, někteří nahlas; ti, co mluvili nahlas,
povídali, že je Liduška pyšná, že na ni dojde taky, že ještě všecko nepřečkala
a na to nejhorší že nikdy není po čase. To mluvili nahlas někteří a ti, co
šeptali, možná, že mluvili ještě hůř. Ale což na tom.
Za chvilku tančil s Liduškou Toník, po Toníkovi tančil s Liduškou
jiný, a bylo řečem konec; aspoň na čas.
Za chvilku přišel k Toníkovi ten, který prve žádal Lidušku o tanec,
a řekl: „Poslouchej, Toníku, ať to dá Liduška paličkou ohlásit po vsi, že
nejde s každým k tanci a že si vybírá. Sic, na mou duši, jestli mi to udělá ještě
jednou, ať se kouká, kdo ji přivede nazpět, když já ji vyvedu z hospody.“





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné
verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.