načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Muži, kteří zašli příliš daleko - A.C. Benson; E.F. Benson; R.H. Benson

  > > > > Muži, kteří zašli příliš daleko  

Kniha: Muži, kteří zašli příliš daleko
Autor: ; ;

Čeho se bojí muži, kteří zašli příliš daleko? Sedmý svazek edice Pandaemonium po spisech M. R. Jamese nebo antologii sci-fi povídek viktoriánských autorek tentokrát přibližuje tvorbu ...


Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  254
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
15%
naše sleva
8,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Rok vydání: 2016-08-24
Počet stran: 282
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání tohoto souboru
Spolupracovali: ilustrace David Švejda
z anglických originálů přeložili Mirka Kopicová, Pavel Medek, Ondřej Müller, Vladimír Pražák, Ivan Ryčovský a Dagmar Zhoufová
Doporučená novinka pro týden: 2016-35
ISBN: 9788025901656
EAN: 9788025901656
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Čeho se bojí muži, kteří zašli příliš daleko? Sedmý svazek edice Pandaemonium po spisech M. R. Jamese nebo antologii sci-fi povídek viktoriánských autorek tentokrát přibližuje tvorbu bratří Bensonových. Arthur C. Benson (1862–1925), Edward F. Benson (1867–1940) a Robert H. Benson (1871–1914) patří ke známým anglickým romanopiscům. Ve výboru Muži, kteří zašli příliš daleko se českým čtenářům představují jako autoři strašidelných povídek. Svazek je doplněn ilustracemi Davida Švejdy. (strašidelné povídky bratří Bensonových)

Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7
Pozdě odpoledne jednoho ponurého deštivého dne opustil Paulli -
nus malou vesničku, v níž předchozího večera nalezl nocleh.
Vesnička ležela v hustě zalesněném kraji v srdci Galie. Řídké osídlení
sestávalo vesměs z pohanů a v odlehlých svatyních se ještě
stále praktikovaly velmi podivné a tajné rituály. Křesťanští
misionáři, k nimž Paullinus náležel, putovali samotní nebo v malých
skupinkách po hlavních cestách, ze kterých odbočovali do
lesních osad a trpělivě v nich šířili dobrou zvěst poznaného Slova.
Lidé je většinou nechávali na pokoji, protože misionáři
přicházeli ve jménu mocných Římanů, a na mnoha místech je
přijímali dokonce velmi laskavě. Paullinus už řadu měsíců
pomalu putoval od vesnice k vesnici: neměl pevný plán, ale pokaždé
CHRÁM
SMRTI





8 9
se vyptal na další cestu a nechal se vést Duchem svatým. Byl
to mladý a velmi zbožný křesťan vedený touhou po
dobrodružství i zálibou v cestování, která mu teď přišla vhod. Nosil u sebe
něco peněz, ale zřídkakdy je musel použít, protože místní lidé
byli prostí a pohostinní; nepromlouval ke shromážděním,
protože věřil, že evangelium se musí šířit jako kvásek v těstě, od
jednoho pokojného srdce k druhému. Vlastně se ani
nepokoušel kázat Boží slovo, jen připravoval cestu pro ty, co přijdou po
něm. Měl pevné návyky, byl střídmý a poctivý. Na svých
osamělých toulkách kráčíval svižně a rozhlížel se dychtivě kolem
sebe. Kochal se krásou světa, zeleným větvovím stromů,
divokou zvěří v lesích, hlasy ptáků i šuměním potoků. Vyznačoval
se také hlubokou a prostou láskou k bližním, a třebaže nebyl
obdařen zvláštní výřečností, dovedl mluvit přátelsky i chytře
a naslouchal ještě raději, než hovořil. Měl příjemný, upřímný
úsměv, jímž si získal každého, koho potkal, především děti.
A miloval toulavý život na svěžím vzduchu, bez každodenních
starostí, jaké přináší usedlý způsob žití.
Minulou noc strávil ve společnosti tichého starce, který
býval v mládí válečníkem, ale nyní už jen tak tak zastal práci na
svém statku. Paullinus mu vyprávěl o milujícím Otci i o něžné
starostlivosti, kterou zahrnuje Ježíš své pozemské bratry.
Stařec zdvořile naslouchal, poznamenal, že to zní krásně, ale on
už je příliš starý, než aby se změnil, a bude se dál držet
dávných obyčejů. Paullinus na něj netlačil, neměl to ve zvyku.
Dopoledne strávil pochůzkami po vesnici, a než se rozhodl vyrazit
dál, připozdilo se. Stařec jej přesvědčoval, aby zůstal ve vsi
ještě jednu noc, ale Paullinus ve svém srdci cítil, že nesmí otálet:
měl pocit, jako by na něj čekal neodkladný úkol. Starý muž jej
doprovodil až na okraj lesa a přesně jej nasměroval k další
vesnici, do níž měl Paullinus namířeno a která ležela v srdci
hvozdů. „Musím ti dát ještě jednu radu,“ řekl pak. „V lesích,
stranou od cesty je místo, kam bys neměl chodit: chrám jednoho
z našich božstev, temné místo. Ten musíš minout, pane. Nikdo
tam nepřichází dobrovolně, leda když čas od času není zbytí.“
Náhle se odmlčel, v obavách se rozhlédl okolo sebe a
polohlasem dodal: „Tomu místu se říká Chrám šedé smrti a konají se
tam obřady, o nichž nesmím hovořit. Byl bych radši, kdyby se
to nedělo, ale bohové jsou mocní a tamní kněz je tvrdý a zlý
člověk. Svůj úřad si vybojoval hrozným způsobem a neméně
hrozným způsobem jej jednou ztratí. Nechoď tam, drahý
cizinče!“ A s těmito slovy položil ruku Paullinovi na rameno.
„Drahý bratře,“ řekl Paullinus, „nemám v úmyslu tam jít, ale
za tvými slovy tuším něco temného. Co je to za obřady, o kterých
ses zmínil?“
Stařec jen zavrtěl hlavou. „Nemohu o nich mluvit. Bude lépe
mlčet.“
Srdečně se rozloučili, Paullinus slíbil, že se sem zase
vrátí, aby navštívil přítele („protože jsme přáteli, to vím
bezpečně“), a zmizel v lese. Stromy tu byly letité a jejich temné
listoví se klenulo nad travnatou stezkou jako loubí. Také obloha
nad stromy potemněla a Paullinus slyšel, jak na listí dopadají
dešťové kapky. Většinou měl putování po lesních cestách rád,
ale tady to bylo jiné. Zatoužil po společnosti. Připadalo mu,
jako by se na temných lesních stezkách ukrývalo cosi
zlověstného a strašného a tento pocit každým okamžikem sílil. Začal
si opakovat prosté církevní hymny, jimiž si často zpříjemňoval
cestu, dokud opět nepocítil, že je v rukou Božích.
Po chvíli míjel lesní jezírko, jeden z milníků na cestě. Ke
svému překvapení spatřil na vzdálenějším břehu sedět
nějakého muže: v ruce držel bidlo nebo kopí a hleděl na vodu.
Paullinus byl rád, že ve své samotě potkává člověka, zvesela
na něj zamával a zeptal se, zda jde správně. Muž při jeho
slovech vzhlédl. Paullinus si povšiml, že je středního věku, velmi
silný a svalnatý, ale má přímo ďábelskou tvář. Neznámý se
zamračil – vyrušení mu zřejmě nebylo po chuti – a s podivným





10 11
hněvivým máchnutím ruky rychle zmizel v lese. Paullinus
v duchu usoudil, že mu ten člověk přeje to nejhorší, a v
cestě pokračoval v o poznání stísněnější náladě. Slunce už
začalo zapadat a v lese se ještě víc setmělo. Paullinus došel k
místu, kde se cesty větvily, zamyslel se, kudy jít, a odbočil vlevo,
třebaže přitom pocítil určité stěží vysvětlitelné obavy. Přidal
do kroku, protože světlo každým okamžikem sláblo, tráva pod
jeho nohama zanedlouho ztratila barvu a vše se ponořilo do
nerozlišitelné hnědé tmy. Cesta se vzápětí znovu dělila a
zanedlouho ji proťala jiná stezka, o jejíž existenci mu nikdo nic
neřekl. Paullinus pokračoval přímo, jenže tma byla už taková,
že na pěšinu neviděl; ztěžka klopýtal po mokré trávě a
rukama šátral po stromech. Musel urazit mnohem větší vzdálenost,
než jaká dělila obě vesnice, a napadlo jej, že zřejmě zabloudil.
Nakonec se rozhodl, že se vrátí, a pomalu kráčel zpět, kudy
přišel, dokud ho nezastihla noc. Tu se ho zmocnil velký strach.
Ve zdejších lesích žili vlci, to věděl, třebaže se zdržovali v
neprobádaných hlubinách hvozdu a nepřibližovali se k místům
obývaným lidmi, pokud je nevyhnal hlad. Přesto několikrát
zaslechl kus od cesty někde mezi stromy podivné vrčení a
jednou či dvakrát se mu zdálo, jako by se za ním něco tiše kradlo.
Rozhodl se, že už nepůjde dál, a pokud nalezne vhodný strom,
vyšplhá na něj a stráví neklidnou noc v jeho koruně.
Chvíli hmatal kolem sebe a pokaždé narazil jen na mladé
stromky, když vtom zahlédl mezi větvemi zářit světlo. Napadlo
jej, že náhodou narazil na vesnici. Pomalu se vydal za světlem;
mezi stromy nevedla cesta a on se často zamotal do
ostružiní a nízkého podrostu. Konečně se temnota trochu rozptýlila,
Paullinus ucítil svěží vzduch a zjistil, že se ocitl na lesní
mýtině. Před sebou proti obloze rozeznal jakési černé obrysy, snad
střechy domů. Pak se rozsvítilo v okně nízko nad zemí a on se
vzápětí zarazil: spatřil totiž, že se světlo odráží ve zčeřené
vodní hladině, která mu ležela v cestě.
Jednou nebo dvakrát hlasitě zavolal. V domě jako by se něco
pohnulo a vzápětí zakryla světlo v okně silueta hlavy a ramen
vyhlížejícího muže. Ale neozvala se žádná odpověď.
Paullinus se snažil mluvit zřetelně, vysvětlil, že je Říman, poutník,
a že zabloudil. Drsný hlas na něj zavolal, aby obešel vodu zleva
a chvíli počkal, a Paullinus tak učinil.
Brzy zaslechl kroky: někdo vyšel z domu a dokráčel až
k vodě. Paullinus uslyšel zvuk, jako by někdo dupal po prkně,
ozvalo se varovné zvolání, vzápětí vedle něj na břeh dopadl
konec dlouhé fošny a hlas jej vyzval, aby po ní přešel. Paullinus
poslechl, přestože můstek byl úzký a on se trochu bál, že z něj
spadne. Za malý okamžik byl na druhé straně a stanul vedle
tmavé postavy. Byl znovu vyzván, aby počkal, muž se vrátil na
prkno nad vodou a vytáhl fošnu zpět. Když se opět objevil,
pokynul Paullinovi, aby jej následoval. Ten poslechl a za okamžik
před sebou spatřil temnou střechu dlouhého nízkého stavení,
velmi primitivního, ale bytelného. Muž otevřel dveře, za nimiž
se objevila osvětlená místnost, a vyzval příchozího, aby
vstoupil dál.
Paullinus se ocitl ve velké prosté síni se zdmi a stropem
z tmavých klád. Ve škvíře ve stěně hořela borová louč a
kapala z ní smůla. Stála tu dvě hrubě stlučená sedátka a
prostřený stůl s večeří. Několik cihel na konci místnosti
ohraničovalo ohniště plné uhlíků, popela a dýmajících polen: třebaže
bylo ještě léto, noci už začínaly být chladné. Na stěnách viselo
nejrůznější nářadí: rýč a motyka, kopí a meč, pár nožů a dýk.
Obyvatel domu se zřejmě živil zčásti obděláváním půdy a
zčásti lovem, ale byly tu i jiné předměty, o jejichž účelu se mohl
Paullinus jen dohadovat, například háky a špičaté vidle.
Podlahu pokrývaly zvířecí kůže a ze stropu visely svazky bylin i
sušené maso. Vzduch ostře čpěl borovou vůní. Paullinus ihned
poznal, že obyvatel domu je tentýž člověk, kterého už potkal
u jezera; teď mu připadal ještě podivnější a zlověstnější než





12 13
předtím. Taky se zdálo, jako by byl stále ve střehu před
nějakým nebezpečím: v ruce svíral hůl a zřejmě byl připraven ji
použít.
Drsným hlasem pronesl několik slov: „Tak ty jsi Říman? Jak
ti mám věřit?“
„To nevím,“ pokusil se Paullinus o úsměv. „Ledaže bys
uvěřil tomu, co říkám.“
„Co tu pohledáváš?“ vyptával se muž. „Jsi kupec?“
„Ne,“ odpověděl Paullinus, „nemám žádnou práci, putuji
a hovořím s těmi, které potkám. Jsem něco jako učitel,
křesťanský učitel.“
Muž už se netvářil tak přísně. „Ach, ta nová víra!“
poznamenal poněkud pohrdavě. „Už jsem o ní slyšel – nikdy se
nerozšíří. Ale rád si o ní něco poslechnu a ty mi to povíš.“ Pak
se zamračil, jako by se mu náhle vrátila zlostná podezíravost:
„Kam máš namířeno a odkud přicházíš?“
Paullinus se snažil být tak klidný, jak jen to šlo, protože
tušil jakési nebezpečí, ačkoli sám nevěděl jaké, a vyjmenoval
jména několika vesnic.
„Tak to jsi sešel z cesty,“ řekl muž. „Proč jsi přišel sem, do
Chrámu smrti?“
V jeho hlase zaslechl Paullinus skrytou obavu. „Tohle je
chrám?“ podivil se. „To místo, jemuž jsem se měl vyhnout?“
Muž se nehezky usmál, jako když z temného mraku
vyšlehne blesk, a s jakousi temnou pýchou prohlásil: „Ano, jen
málokdo sem přichází dobrovolně. Ale tobě teď nezbývá, než tu se
mnou strávit noc. Ledaže,“ dodal s divokým pohledem, „ledaže
by ses chtěl nechat sežrat vlky.“
„Zcela jistě tu přenocuji,“ řekl Paullinus. „Nemám strach:
sloužím mocnému Bohu, který ochraňuje své služebníky,
pokud se sami mají na pozoru.“
„Skutečně?“ zeptal se muž trochu popuzeně. „To musí být
opravdu mocný. Ale já nemám žádné zlé úmysly,“ dodal po
chvíli. „Myslím, že jsi poctivý člověk, snad i dobrý – neobávám
se tě.“
„To ani nemusíš. Můj Bůh je Bohem lásky a míru. A kromě
toho,“ doplnil s úsměvem při pohledu na hostitelovu
mohutnou postavu, „nemyslím, že právě ty by ses měl kohokoli bát.“
Poslední věta jako by okamžitě zahnala mužovu špatnou
náladu: odložil totiž hůl do kouta a vyzval Paullina, který se
nenechal dlouho pobízet, aby pojedl a popil. K masu – silně
kořeněné zvěřině – přikusovali černý chléb a pili nápoj
chutnající po letních květinách, současně sladký i silný. Paullinus
pochválil jídlo a muž odvětil: „Ano, naučil jsem se ho připravovat
tak, aby mi chutnalo. Žiji zde velmi osaměle a nemám nikoho,
kdo by mi pomohl.“
Po večeři Paullina požádal, aby mu vyprávěl o nové víře,
a ten ochotně a co nejprostěji vyložil zásady Kristova učení.
Hostitel mu naslouchal zachmuřeně, ale pozorně. „Tak to -
hle,“ řekl konečně, „má ovládnout svět! Pěkná historie – a
dobré náboženství pro ty, kdo si žijí v klidu a bezpečí, pro ženy
a děti v krásných domech; ale sem do lesů se nehodí. Bůh,
který stvořil tyhle hluboké, opuštěné hvozdy i s jejich obyvateli, je
jiný...“ Muž vstal a pokračoval se zvláštní úctou v hlase:
„Miluje smrt a temnotu a řev silných a lítých šelem. Třebaže jsou
lesy tiché, mír v nich nepřebývá, a pokud jde o lásku, ta je zde
velmi krutá. Ach ne, cizinče, božstva této země jsou jiná a
vyžadují zcela jiné oběti. Libují si ve strastech a utrpení, v
nepolevující bolesti, krveprolití, smrtelném potu a výkřicích
zoufalství. Kdyby někdo tyto lesy vykácel, obdělal zdejší půdu a osídlil
tichá pole a statky mírumilovnými lidmi, pak by zde snad tvůj
poklidný a dobrý Bůh mohl přebývat s nimi. Ale zjevit se tu
nyní, prchl by v hrůze.“
„To ne,“ namítl Paullinus poněkud sklesle, protože v
mužových slovech se ukrývala jakási hrůzná pravda. „Náš Otec je
trpělivý a laskavý a láska vítězí pomalu, ale jistě.“





14 15
„Velmi pomalu!“ zvolal muž. „Okolní lesy jsou starší než
lidská paměť a budou tady ještě dlouho poté, co se ty i já
rozpadneme v prach. Proto chci sloužit svým božstvům, co budu živ. Ale
jsi jistě unavený,“ dodal, „tak běž klidně spát. Neboj se, ode mne
ti nic nehrozí. A pokud jde o víru, o které jsi mi vyprávěl, nezlobil
bych se, kdyby zvítězila. Mé srdce už je unavené krutovládou
našich božstev. Stále se jich však bojím a zůstanu až do smrti jejich
věrným služebníkem.“
Nato přinesl zvířecí kožešiny a nastlal je Paullinovi do
kouta místnosti. Ten se na nich vděčně uvelebil a únavou usnul.
Pohanský kněz ještě dlouho zamyšleně seděl u ohně a dvakrát vstal
a vyhlédl ze dveří, jako by čekal, že se něco stane.
Paullina zvuk otevíraných dveří pokaždé probudil. Ve vchodu
spatřil tmavou siluetu kněze a nad jeho hlavou a rameny temnou
klidnou oblohu posetou zlatými hvězdami. Když muž otevřel
podruhé, závan čerstvého vzduchu proudícího do místnosti
Paullina opět vytrhl z hlubokého spánku. I tentokrát uviděl kněze stát
ve dveřích s rukama za zády a za ním skrz dveřní otvor temný
okraj lesa, který se zdál tiše spát pod příkrovem rosy. Nad stromy
se od východu šířilo mdlé světlo úsvitu.
Ale Paullinus byl tak unavený, že znovu usnul, jako když ho
do vody hodí. Když konečně otevřel oči, viděl, že den při nesl
nekonečnou svěžest a sladkost: v keřích tlumeně zpívali ptáci
a kněz jako každý den pomalu připravoval jídlo. Paullinus se na
něj z lůžka usmál, kněz mu úsměv trochu zahanbeně oplatil a po
chvíli řekl: „Spal jsi tvrdě, pane. Takový spánek svědčí o tom, že
jsi poctivý a bez viny.“
Paullinus vstal a rád by mu s něčím pomohl, ale muž odmítl.
„Ne, jsi můj host – a kromě toho jsem zvyklý dělat věci určitým
způsobem, jako každý, kdo žije o samotě, a nikomu nedovolím,
aby se mi do toho pletl.“ Hovořil drsně, ale ne bez jisté laskavosti.
Pak pozval Paullina ke stolu a přátelsky spolu pojedli. Kněz
mlčel, zato Paullinus neustále o něčem hovořil. Konečně
promluvil i jeho hostitel: „Vždycky jsem si říkal, jak jsem ve své
samotě šťastný, ale teď vidím, že mi něčí společnost dělá dobře.
Myslím, že by mi nevadilo, kdybys tu se mnou žil.“
A Paullinus mu s úsměvem odpověděl: „Věru, člověku není
dobře samotnému.“ Krátce poznamenal, že nastal nejvyšší čas
vyrazit dál, a vyjádřil vděčnost za tak příjemné přijetí. Ale kněz
naléhal: „Musíš si prohlédnout můj příbytek a chrám. Vidělo je
jen málo lidí a nikdy žádný cizinec. Není to veselé místo,“ dodal
ještě, „ale budeš mít na svých cestách aspoň o čem vyprávět.“
Dovedl jej ke dveřím a vyšli ven. Paullinus spatřil, že dům,
v němž strávil noc, stojí na malém čtvercovém ostrůvku
obklopeném vodním příkopem. Celý ostrůvek zarůstalo křoví i vyšší
rostliny, jen v jednom místě stály ohrady pro ovce a kozy. Dolů se
svažovala cestička k vodě až na molo, po kterém předešlého dne
přišel. Ale to, co ihned upoutalo jeho zrak i mysl, byl chrám. Asi
nikdy neviděl nic ponuřejšího. Stavba se zdvihala z křoví a tyčila
se nad domem. Byla z hrubého kamene, bez oken, s kamennou
střechou a postavená z tak velikých kvádrů, až Paullinus žasl, jak
je sem mohli dopravit. V čelní stěně měla malé dveře a nad nimi
vytesané ornamenty, tak ohavné, že podle Paullina musely být
dílem ďáblů. Opodál se mezi keři tyčila neopracovaná kamenná
socha postavy se zlým, chlípným úsměškem vytesaná hrubými, ale
ráznými údery dláta. Měla zdviženou paži, jako by kynula
příchozím a zvala je do chrámu. Socha z načervenalého kamene
připadala Paullinovi nevýslovně strašlivá, jako by tu zkameněl nějaký
Satanův služebník, ne-li přímo samotný Satan.
Kněz pohlédl s jistou pýchou na Paullina, který nedokázal
zakrýt pocit hrůzy, a zeptal se jej: „Vstoupíš dál? Vejdeš se mnou do
chrámu, abys spatřil, co se v něm ukrývá? Třeba pak přece jen
skloníš hlavu před lesními bohy.“ „Jdu s tebou,“ odpověděl
Paullinus a tiše se pomodlil k Pánu Ježíši, aby nad ním bděl. Od mola
do chrámu vedla jiná stezka dlážděná kameny a po ní teď oba
vyrazili. Kněz kráčel první. Když stanuli před vchodem, učinil další





16 17
podivně uctivé gesto – pomalu zdvihl ruce nad hlavu a se
zavřenýma očima otevřel dveře. Z chrámu se vyvalil odporný těžký
zápach, který vířil Paullinovi v nose, až začal lapat po vzduchu.
Kněz si ho poněkud zvědavě změřil, a to Paullina přimělo vejít.
Chrám byl velký a temný a jen otvorem ve střeše dovnitř
pronikalo mdlé světlo. Podlahu měl dlážděnou a střechu podpíraly
mohutné dřevěné pilíře přitesané z kmenů lesních velikánů.
Větší část vnitřního prostoru byla oddělena velkou dřevěnou
zástěnou o výšce dospělého člověka. Stáli těsně u ní v jakési předsíni.
Celý interiér, zdi, střecha i podlaha byly kdysi zřejmě
vymalovány černí, která časem vybledla a teď barvou připomínala
tmavošedou břidlici. Nad zástěnou uprostřed chrámu čnělo cosi jako
hlava modly, obrovská a strašná. Ve světle dopadajícím z otvoru
nad modlou mohl člověk spatřit beztvarou a groteskní
chlupatou lebku s rohy. Jindy a na jiném místě by se možná Paullinus
při pohledu na něco tak ošklivého usmál, ale tady, jak byla lebka
zpola zakrytá zástěnou a v tom páchnoucím šeru, mu tuhla krev
v žilách.
Zpoza zástěny k nim navíc doléhaly podivné zvuky, jakýsi
těžký dech nebo chrápání a škrábání drápů velkého zvířete. Kněz
došel až k zástěně, otevřel v ní něco na způsob dvířek a zevnitř se
ozvalo ohavné chraptivé zavytí prozrazující směs strachu a
vzteku. Kněz vytáhl odněkud z kouta hůl okovanou železným
bodcem, nahnul se dvířky dovnitř a přísným hlasem pronesl
několik slov, jimž Paullinus nerozuměl. Zvuky okamžitě ustaly a kněz
po velkém úsilí pomocí tyče cosi odtlačil nebo odtáhl. Přitom se
ozvalo skřípění, jako když se těžká vrata otáčejí v pantech. Kněz
vytáhl hlavu a ramena ze dvířek a obrátil se k Paullinovi: „Teď
můžeme vejít.“ Otevřel dveře ve středu zástěny a vstoupil.
Paullinus jej následoval.
Před nimi stála na podstavci veliká socha: představovala něco
mezi člověkem a kozlem přikrčeným ke skoku. Zápach tu byl
ještě odpornější a Paullinus pochopil, že se ocitl v doupěti nějaké
odporné hladové šelmy. Pod sochou se válela hromada kostí. Vle -
vo byly ve zdi těžké dubové dveře na způsob padací mříže, zřejmě
uzavírající vstup do brlohu, a za nimi se ve tmě něco hýbalo a
přecházelo; Paullinus odtamtud slyšel těžký dech. Kněz, stále s holí
v ruce, jej zavedl za sochu, kde byla do zdi vsazena řada plochých
kamenů: vypadalo to, jako by někdo do každého z nich hrubými
čarami vyryl jméno.
Kněz na ně ukázal a vysvětloval: „To jsou jména kněží této
svatyně. Teď ti prozradím, co mi leží v hlavě, i když nevím, proč ti
to vůbec chci povídat; jen cítím velkou touhu se ti se vším svěřit
a nic nevynechat. Povím ti to, přestože se pak ode mne můžeš
odvrátit s hrůzou a odporem. Pokud u nás někdo spáchá určitý
zločin, třeba zabije svého bližního, má být podle našeho zákona
uvázán ke stromu v lese, aby jej vlci roztrhali na kusy. Jestli však pro
jeho čin existuje nějaké ospravedlnění, má právo vykoupit svůj
život – pod jednou podmínkou: může přijít sem a buď zavraždit
stávajícího kněze, nebo se jím nechat zabít. Když zvítězí,
nastoupí na jeho místo a setrvá na něm, dokud sám není zavražděn. Co
se týče rituálů, které se zde odehrávají, pak věz, že každý
příslušník kmene, který se proviní tím, že tajně nebo zjevně sprovodí ze
světa člověka, aniž k tomu měl důvod, je zde obětován božstvu:
to je můj úkol a mým úkolem to zůstane, dokud mne
samotného někdo nezabije. Tamhle v doupěti žije lítá šelma – neznám její
jméno a vím jen to, že je velmi stará – a ta provinilce pohltí. Jaký
div, že na takovém místě propadne lidské srdce temnotě a
krutosti; když zpytuji vlastní svědomí, sám se někdy divím, že není
ještě temnější. Ale bohové jsou ke mně milostiví a ještě mne
zcela neprokleli.
Musím se ti k něčemu přiznat: když jsem tě večer spatřil u
jezírka a ty jsi na mne zavolal, pomyslel jsem si, že jsi mne možná
přišel sprovodit ze světa. A i tehdy zůstalo mé srdce temné:
božstvo totiž už po mnoho měsíců nedostalo žádnou oběť a já mám
pocit, jako by ji na mně žádalo. Chystal jsem se proto, že mu





18 19
obětuji tebe. Teď jsem ti tedy otevřel srdce a ty ses dověděl
všechno, co ses mohl dozvědět.“
Pohlédl na Paullina, jako by chtěl znát jeho názor. Paullinus se
k němu obrátil a viděl, že kněz v hloubi srdce touží po dobru a
nechce dobrovolně kráčet po stezkách smrti. Proto mu řekl: „Bratře,
z celé duše tě lituji. Byl bych šťastný, kdybys dokázal odvrátit svou
mysl od temných a zlých božstev – bezpochyby jsou to
opravdoví démoni pekla – a obrátil se k milosrdnému Otci, o němž jsem
ti vyprávěl a který zahrnuje všechny své syny odpuštěním a
láskou, pokud se na něj rozpomenou a modlí se k němu o pomoc.“
Kněz upřel na Paullina pohled plný něhy a chystal se
promluvit; zároveň se z doupěte ozvalo děsivé řvaní a šelma se vztekle
vrhla proti mřížím.
„Dvacet let jsem neslyšel podobnou řeč,“ hovořil kněz.
„Dvacet let žiji ve stínu smrti a páchám zlo; všichni lidé se ode mne
odvrátili se strachem a kletbou a nepromluvili se mnou jediné
slovo: nespočinulo na mně vlídné lidské oko, necítil jsem na
rameni přátelskou ruku. Suď mne a mé provinění. Měl jsem
bratra – byl to zlý člověk a rád mne trápil. Zároveň se mě bál, protože
jsem byl silnější. Zamiloval jsem se do dívky z našeho rodu a ona
milovala mne. Bratr se to dozvěděl, a aby mi způsobil zármutek,
rozhodl se, že ji zahubí. Jednoho dne se vydala samotná do lesů
a už se nevrátila. Jako šílený jsem pátral v pustině, abych ji
našel, ale nalezl jsem jen její ohlodanou kostru. Poznal jsem ji
podle vlasů odtržených od lebky – roztrhali ji vlci; když jsem pak
pohřbíval její kosti a uviděl, že má nohy svázané provazem, došlo
mi, že ji někdo přepadl, svázal a nechal napospas šelmám.
Pochoval jsem ji, vracel se zpět a na lesní mýtině jsem
narazil na bratra. Pohlédl na mne se zlým úsměškem a zeptal se:
„Našel jsi ji?“ Pochopil jsem, co spáchal, a na místě jsem ho
zabil. Pak jsem šel do vesnice a přiznal se ke svému činu.
Zadrželi mě – bratr byl totiž starší než já a mí nepřátelé mě obvinili, že
jsem se ho zbavil v touze po dědictví – a po dlouhých poradách
mi nakonec dali na výběr: buď mě sežerou vlci, nebo se stanu
knězem Smrti. Zvolil jsem si to druhé, protože jsem byl šílený
a nenáviděl jsem v tu chvíli všechny lidi. Mí strážní mě při
západu slunce dovedli až sem a tady mě zanechali. Přeplaval jsem
příkop, zabušil na knězovy dveře – byl to starý, zubožený muž, jenž
nenáviděl své poslání – a na místě jsem ho vlastníma rukama
zavraždil, protože byl slabý a nekladl odpor. Tělo jsem předhodil
šelmě a jeho jméno pak vytesal do kamene. To je můj smutný
příběh; od té doby jsem prokletý a lidé se mne bojí. Tato božstva jsou
zlými pány.“ Divoce mávl rukou a upřel jasný zrak na Paullina,
který tam stál neschopen slova.
„Všechno jsem ti pověděl,“ pokračoval kněz. „Já, který jsem
po tolik let mlčel, teď vyzradím svůj příběh cizinci. Ptáš se mne
proč? Když jsem uslyšel tvé řeči o milosrdenství a odpuštění,
pomyslel jsem si, že bys mohl mít co říci mému zahořklému,
unavenému srdci, ale ty místo toho mlčíš a odvracíš se ode mne.“
„To ne!“ zvolal Paullinus. „Já že se od tebe odvracím? Právě
naopak: přilnul jsem k tobě o to víc. Pojď a přijmi podíl na
milosrdenství, které čeká na všechny. Trpěl jsi, kál ses a Bůh, jemuž
sloužím, znamená útěchu a mír pro všechny, i pro tebe. Jeho
láska je všeobjímající a hluboká – přihlas se o svůj díl.“ A s těmito
slovy uchopil knězovy dlaně do svých.
Zatímco tam stáli, ozval se kdesi za nimi strašlivý řev: veliká
šelma se rozbíhala proti mřížím, ale kněz na ni nedbal. S očima
upřenýma na Paullinovu tvář si povzdechl:
„Kéž by to bylo možné.“
„Buď bez obav,“ ujistil jej Paullinus. „Pokud doopravdy chceš,
pak jako by se vše již stalo, protože Pán umí číst všechna
tajemství srdce.“
V tu chvíli se za jejich zády rozlehl ohlušující praskot:
velká dubová vrata se pohnula a rozpadla na kusy a z jícnu
doupěte se vyřítila obluda veliká jako kůň. Mezi chlupatými plecemi se
ztrácela malá hlava se zuřivě planoucíma očima a z rozevřené





20 21
rudé tlamy vycházelo vzteklé chroptění. Než se kněz stačil
otočit, šelma do něj plnou silou narazila. V příštím okamžiku
dopadl na zem a při tom zvuku tuhla krev v žilách. „Zachraň se!“
zvolal na Paullina. Šelma se vztekle rozhlížela a opírala se nohou
o padlé tělo. Zdálo se, jako by uvažovala, zda se vrhnout i na
druhého protivníka. Aniž věděl, co dělá, uchopil Paullinus velkou
okovanou tyč, sebral sílu, jakou by u sebe nikdy nečekal, a
vrazil hrot do otevřeného chřtánu bestie. Ta divoce a bolestně
zařvala, začala kopat a zasáhla hlavu ležícího nešťastníka. Pak se
s chropotem zhroutila a pomalu se převalila na bok; z tlamy se jí
řinula teplá krev. Paullinus nespouštěl ze zvířete oči, stále svíral
tyč a vší silou bodl podruhé. Šelmou projelo zachvění a zůstala
nehybně ležet. Paullinus se rychle snažil vyprostit kněze zpod
jejího těla, ale viděl, že je pozdě: poslední úder tlapy mu
roztříštil lebku a celé nešťastníkovo tělo bylo strašlivě potlučeno a
znetvořeno. Kněz bezvládně ležel se sepjatýma rukama, jako by se
modlil, jednou nebo dvakrát trhaně vydechl, ale oči už neotevřel.
Paullinus vnímal všechnu tu nečekanou hrůzu jako ve snu,
ale zachoval si rozvahu. Mohutná bestie se ještě párkrát pohnula
a udeřila nohou s drápy o zem. Paullinus vyvlekl ležící tělo za
zástěnu a zavřel dveře. Pak rychle vyšel z chrámu ven k vodě, nabral
trochu do dlaně a chvíli hleděl do temné a studené hlubiny
příkopu. Už se rozhodl. Vrátil se zpět, pokropil vodou nešťastníkovo
rozbité čelo, ze všech možných jmen zvolil jméno Ježíšova
nejmilejšího učedníka a pronesl tato slova: „Jane, křtím tě ve jménu
Otce...“ V tu chvíli jako by osvobodil vězně ze žaláře: křečovitě
sepjaté ruce se uvolnily a právě pokřtěná bytost s povzdechem
vydechla naposled. „Myslím, že jsem učinil správně,“ řekl si v duchu
Paullinus. „Odešel rovnou k Pánu a jistě už klečí před jeho
trůnem. Jestli v srdci nebyl pravým křesťanem, Bůh to pozná, až se
s ním na nebesích setká.“
V domku nalezl jednoduchou motyku a dal se do hloubení
velké jámy. Hlína byla černá a měkká a do jámy začala záhy
prosakovat voda. Paullinus k ní s velkou námahou dovlekl mršinu
zvířete a ukryl ji před denním světlem. Pak začal hloubit hrob
knězi. Přestal jen na chvíli, aby něco pojedl, ale pracovalo se mu
nezvykle snadno a lehce. Než byl s prací hotov, padla na lesy noc, ale
on nechtěl, aby knězovo tělo dlouho leželo v příšerném chrámu.
Když práci dokončil, vrátil se do domu: cítil únavu, ale ne
smutek. Během klidného odpoledne stráveného tichou činnos -
tí pod jasnou oblohou a uprostřed lesů mu hrůza a tíseň zvolna
vyprchaly z mysli. Po vydatných deštích země vypadala, jako by
právě vystoupila z lázně, a les vydával pronikavou a sladkou vůni.
Tu noc měl klidný spánek – cítil se velmi blízko Bohu. Ale
ráno s prvním úsvitem jej probudily hlasy doléhající zvenčí. Spal
tak tvrdě, že si zprvu nemohl uvědomit, kde je, ovšem brzy se
dovtípil. Volání se opakovalo. Paullinus vstal a pomalu vyšel ven.
Na okraji vodního příkopu, v místě dřevěné lávky, spatřil
dvojici mužů oděných jako náčelníci kmene. Za nimi stál mladík
divokého a sveřepého vzezření: měl svázané ruce a jeden z
náčelníků svíral konec provazu v ruce. Mladík byl oblečen jako otrok
do hrubé tuniky a přiléhavých kalhot, byl prostovlasý a zoufale se
rozhlížel kolem sebe jako zvíře lapené do pasti. Za ním na kraji
lesní mýtiny mlčky postávali čtyři bojovníci se šípy nasazenými
do napjatých tětiv luků. Nad celým hloučkem jako by se vznášelo
vědomí chmurné povinnosti. Jakmile náčelníci spatřili Paullina,
rychle si vyměnili několik slov a zůstali na něj hledět s tichým
úžasem. Když došel až ke břehu, jeden z mužů jej oslovil: „Jdeme
za knězem. Kde je? Musí vykonat svou povinnost, protože tento
mladík úkladně zavraždil muže ze svého rodu.“
„Je pozdě,“ odpověděl Paullinus. „Kněz je mrtev a jeho tělo
čeká, až je pohřbím.“
Stařešinové se znovu o čemsi radili a pak jeden z nich
promluvil s neobvyklou úctou v hlase: „Znamená to, že novým
knězem chrámu jsi ty? Je to zvláštní, protože nepocházíš z našeho
kmene.“





22
„Ne, jsem poutník, Říman. A já kněze nezabil, zahubila jej
šelma, která přebývala uvnitř v doupěti. Skolil jsem ji... ale pojďte
dál a já vám všechno povím.“
Rychle sklopil lávku a oba náčelníci ji mlčky přešli. Vězně
nechali na starost strážným, kteří jej obstoupili. Paullinus zavedl
oba muže k chrámu a dalo mu hodně práce je přesvědčit, aby
vstoupili. Ukázal jim mrtvé tělo, na něž byl sám o sobě strašný
pohled, i rozbitá vrata a prázdné doupě a nakonec je zavedl k
pahorku z hlíny, pod nímž leželo tělo bestie. Nabídl se, že hlínu
odhází, ale jeden ze stařešinů ho tiše zarazil: „Ne, nepotřebujeme ji
vidět. Tohle nám stačí.“
Paullinus je pozval do domu, kde jim vypověděl celý příběh od
začátku do konce. Když jim líčil poslední zápas šelmy, náčelníci
na něj udiveně hleděli a jeden z nich poznamenal: „Nepochybně
jsi ji zahubil nějakým mocným římským kouzlem, pane; měla
nesmírnou sílu a ty nevypadáš jako bojovník.“
„Ne,“ opáčil Paullinus s úsměvem, „za svůj konec si mohla
sama, jak se to často stává zlým silám. Naběhla si na okovanou
hůl – já ji jen držel a Bůh vlil do mé ruky sílu.“
Když dovyprávěl, náčelníci se chvíli tiše radili. „Je to zvláštní
příběh, pane,“ řekl pak jeden z nich. „Myslíme, že tě bohové
musejí milovat: strávil jsi tady noc s knězem, hrubým člověkem, který
neměl rád cizince, a přitom ti neublížil. A taky jsi beze zbraně
zahubil pekelného psa. Musíme tě požádat, abys šel s námi;
nemůžeme totiž rozhodnout v tak vážné věci bez porady s naším
kmenem. Ujišťujeme tě, že s tebou budeme zacházet, jak se sluší.“
„Půjdu velmi rád,“ přisvědčil Paullinus. „Můj Bůh mne sem
poslal proto, abych splnil úkol, který mi uložil, a já se ve všem
podřídím jeho vůli.“
Nejprve pochovali knězovo tělo do vykopaného hrobu a pak
se vydali do vesnice; byli obesláni náčelníci kmene a všichni se
kvapně shromáždili – desítka slavných válečníků – a dlouho
se polohlasem radili. Paullinus zůstal sedět venku a sám se divil
svému klidu, protože si jasně uvědomoval, jaké nebezpečí mu
hrozí.
Rada rokovala dlouho a pak si nechala Paullina zavolat.
Nejstarší z náčelníků, letitý, bělovlasý bojovník nachýlený věkem, mu
oznámil, že je nade všechnu pochybnost miláčkem Božím. „Nechci
před tebou skrývat,“ pokračoval, „že někteří z mých bratří, jak zde
sedí, pro tebe žádali smrt, protože jsi nahlédl do posvátných a
tajných záležitostí. Ale podle mého je jasné, že jsi neučinil nic
špatného, jinak bys šelmě podlehl. Hovořil jsi o Bohu, kterému
sloužíš, a my o něm chceme slyšet víc. Teď, když jsou mrtvi jak kněz,
tak lítá bestie, můžeme se vší vážností říci, že z nás spadl
temný příkrov a že jsme temným božstvům sloužili až příliš dlouho.“
Paullinus se rozhovořil o milujícím Otci a příchodu Spasitele.
Když skončil, náčelníci mu velmi vděčně poděkovali a požádali
jej, aby u nich zůstal a promlouval k nim takto častěji. Paullinus
tedy setrval, a jak už měl v povaze, získal si řadu přátel.
Nadešel den, kdy se náčelníci opět sešli a sdělili mu, že
pokud nemá nic proti, měl by se stát knězem chrámu; chrám bude
vysvěcen a on v něm může kázat, co chce. Už po něm nebudou
chtít, aby obětoval ty, kdo se provinili zabitím, protože taková věc
podle nich přísluší spíše bojovníkům než kněžím.
Paullinus souhlasil, že u nich zůstane, ale nejdříve se musí
stát knězem tak, jak to vyžaduje jeho víra. Na čas odešel, a když
se vrátil, proměnil Chrám smrti na křesťanskou svatyni.
Dnes je z něj stařec a můžete jej vídat, jak se za večera
prochází kolem vody ve stínu kostela. Modly byly dávno strženy a
odstraněny a Paullinus se často zastaví u hliněného pahorku a myslí
na práchnivějící kosti velké šelmy, která pod ním leží. A pak
stane u hrobu s vytesaným jménem Jan; ví jistě, že jeho bratr, který
v čase vlastní nevědomosti konal zlo, ale později za to trpěl, jej
jako první ze všech přivítá v nebeském království, obklopen
Božím světlem. „A možná,“ říká si Paullinus v duchu, „bude v ruce
držet palmovou ratolest.“






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.