načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Muži, kteří nenávidí ženy -- nový design - Stieg Larsson

Muži, kteří nenávidí ženy -- nový design

Elektronická kniha: Muži, kteří nenávidí ženy -- nový design
Autor:

Novinář Mikael Blomkvist má za úkol vyšetřit starý kriminální případ: Harriet Vangerová, vnučka průmyslníka Vangera, zmizela beze stopy téměř před čtyřiceti lety. Blomkvist se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 94%hodnoceni - 94%hodnoceni - 94%hodnoceni - 94%hodnoceni - 94% 91%   celkové hodnocení
30 hodnocení + 6 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 530
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Män som hatar kvinnor
Spolupracovali: přeložila Azita Haidarová
Jazyk: česky
Hodnocení: 41. nejlépe hodnocený produkt
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-729-4287-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Detektivní román, jehož zápletku tvoří již čtyřicet let starý kriminální případ. Vnučka průmyslníka Vangera se před mnoha lety beze stopy ztratila. Možná právě nastal čas na objasnění celého záhadného případu. Nyní přichází na řadu aktivní novinář Mikael Blonkvist a neohrožená hackerka Lisbeth. Autor ovšem nevypráví "pouze" kdysi nevyšetřený případ. Prozkoumává též společenské vztahy v postmoderní společnosti. Polemizuje se současným pojetím morálky či etiky a současně zvažuje, jakou míru zodpovědnosti by měl člověk mít vůči druhým i sobě samému. A téma násilí na ženách se přitom prolíná každou kapitolou. Vzniká obžaloba společnosti postižené slepotou. Na pozadí klidných dní se odehrávají zvěrstva nejhoršího kalibru. Část z nich navíc deformovaným způsobem odkazuje k bibli. Ostatně, na počátku knihy jsme konfrontováni s nemalým procentem švédských žen, které byly někdy napadeny mužem.

Popis nakladatele

Novinář Mikael Blomkvist má za úkol vyšetřit starý kriminální případ: Harriet Vangerová, vnučka průmyslníka Vangera, zmizela beze stopy téměř před čtyřiceti lety. Blomkvist se seznámí s Lisbeth Salanderovou, mladou svéhlavou ženou, nepřekonatelnou hackerkou, která se stane pro jeho pátrání nepostradatelnou. Blomkvist a Salanderová tvoří neobvyklý pár, ale dokonalý tým. Společně začnou brzy rozkrývat temnou a krvavou rodinnou historii. Trilogie Milénium hvězdy švédské kriminální literatury Stiega Larssona sklidila ihned po svém vydání mimořádný úspěch u čtenářů i kritiky. První díl ( Muži, kteří nenávidí ženy ) byl v roce 2008 nominován na cenu Duncan Lawrie International Dagger a získal také cenu britské televize ITV3 Crime Award. Obdobný úspěch zaznamenaly i další knihy ( Dívka, která si hrála s ohněm a  Dívka, která kopla do vosího hnízda ). Dosud se prodalo více než 46 milionů výtisků v 44 zemích. Všechny tři díly byly zfilmovány, připravuje se i hollywoodská verze.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu



Adelička 2012-05-26 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Nejlepší kniha,co jsem kdy četla.Člověk se od toho nemohl odtrhnout...
reagovat
 
hm... mid 2011-02-13 hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%
čet jsme jen 1.díl. napínavý to je, ale kromě thrilleru od toho moc nečekejte. Místama dost prostoduchý.
reagovat
 
Lily 2010-12-10 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
Četla jsem všechny tři díly ze série. Naprostá špička, doporučuji všem kdo mají rádi napínavé čtení do poslední stránky.
reagovat
 
Anna 2010-11-24 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Super knižka, doporučuji.
reagovat
 
maybe_m 2010-11-18 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
Neuvěřitelně napínavé počtení: sympatický novinář, podivná asociální slečna, jedna velká dlouholetá skorozapomenutá záhada. Všechny tenoučké nitky se na konci nečekaným způsobem rozmotají, a hlavní hrdiny to skoro bude stát život. Neodložíte, dokud nedočtete!
reagovat
 
Maruška 2010-09-21 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Nemá chybu. Opravdu výborné.
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MILÉNIUM 01

STIEG

LARSSON

MUŽI

,

KTEŘÍ

NENÁVIDÍ

ŽENY HOST prolog díl 01 výzva kapitola 01 kapitola 02 kapitola 03 kapitola 04 kapitola 05 kapitola 06 kapitola 07 díl 02 konsekvenční analýzy kapitola 08 kapitola 09 kapitola 10 kapitola 11 kapitola 12 kapitola 13 kapitola 14 díl 03 fúze kapitola 15 kapitola 16 kapitola 17 kapitola 18 kapitola 19 kapitola 20 kapitola 21 kapitola 22 kapitola 23 MILÉNIUM 01

STIEG

LARSSON

MUŽI

,

KTEŘÍ

NENÁVIDÍ

ŽENY

STIEG

LARSSON

MUŽI

,

KTEŘÍ

NENÁVIDÍ

ŽENY

BRNO 2011

Män som hatar kvinnor

Copyright

©

Stieg Larsson, 2004

First published by Norstedts, Sweden, 2005

Published by agreement with Norstedts Agency

Cover photo © Vojtěch Vlk, 2015

Translation

©

Azita Haidarová, 2008

Czech edition

©

Host — vydavatelství, s. r. o., 2008, 2011

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7294-460-6 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7294-461-3 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7294-463-7 (Formát MobiPocket)

Pátek 1. listopadu

Byla to každoročně se opakující událost. Muž obdarovanýkvětinou nyní slavil osmdesáté druhé narozeniny. Když obálkadorazila, otevřel balíček a sundal z něj dárkový papír. Poté vytočil číslo

bývalého policejního komisaře, který se na penzi usadil u jezera Siljan. Muži nebyli pouze stejně staří, ale narodili se v tentýž

den — což bylo možno v této souvislosti považovat za určitou

ironii. Komisař věděl, že telefon zazvoní po roznášce pošty kolem jedenácté hodiny ranní, a během čekání popíjel kávu. Letos

se však ozval už o půl jedenácté. Komisař zvedl sluchátko a bez

představování řekl ahoj.

„Tak už je to tady.“

„Copak to letos je?“

„Nevím, co je to za kytku. Měli by s ní posílat i název. Je bílá.“

„Žádný dopis, předpokládám.“

„Ne. Nic než květina. Rámeček stejný jako loni. Takový tenlaciný, co si člověk smontuje sám.“

„Poštovní razítko?“

„Stockholm.“

„Rukopis?“

„Jako vždycky, text psaný velkými písmeny. Rovné a ozdobné písmo.“

Poté bylo téma vyčerpáno a oba muži seděli několik minutmlčky, každý na svém konci drátu. Penzionovaný komisař se sklonil

PROLOG


10

zpět ke kuchyňskému stolu a potáhl z dýmky. Věděl však, že se od

něj již neočekává položení nějaké spásné nebo břitceintelektuální otázky, která by na věc vrhla nové světlo. Tyhle časy bylydávno pryč a rozhovor mezi dvěma starci se nejspíše podobal rituálu

kolem jakéhosi mystéria, o jehož řešení by žádný člověk na světě

neměl sebemenší zájem.

Latinský název obdrženého exempláře byl Leptospermum(Myrtaceae) rubinette. Jednalo se o nijak mimořádně oslnivý keřík sdrobnými, vřesu podobnými lístky a dvoucentimetrovými bílýmikvěty s pěti okvětními plátky. Rostlina byla asi dvanáct centimetrů

dlouhá.

Její domovinou je australská buš a horské oblasti, kde se může vyskytovat ve velkých trsech. V Austrálii se nazývá Desert Snow. Později jeden odborník z botanické zahrady v Uppsalekonstatoval, že se jedná o neobvyklý druh, který se ve Švédsku pěstuje jen zřídka. Ve svém znaleckém posudku botanik uvedl, že rostlina je příbuzná s manukou a často bývá zaměňována se svou mnohem běžnější příbuznou Leptospermum scoparium, rostoucí hojně naNovém Zélandu. Rozdíl podle odborníka spočívá v tom, že Rubinette má na špičce okvětních plátků pár mikroskopických růžových teček, které jí propůjčují narůžovělý nádech.

Rubinette byla ve všech ohledech překvapivě naprosto bezvýznamná. Postrádala komerční hodnotu. Neměla žádné známéléčebné účinky a nevyvolávala halucinogenní prožitky. Nehodila se k jídlu, nedala se použít jako koření ani pro výrobu rostlinných barviv. Na druhé straně měla určitý význam pro australské domorodce, aboriginy, kteří tradičně pokládali oblast a flóru kolem Ayers Rock za posvátné. Zdálo se, že jediným účelem květiny je nadále oblažovat okolí svou rozmarnou krásou.

Uppsalský botanik ve svém posudku konstatoval, že pokud je Desert Snow vzácná v Austrálii, ve Skandinávii je pak zcelaojedinělá. On sám nikdy žádný exemplář neviděl, ale poté, co požádal o radu své kolegy, se dozvěděl, že byly učiněny pokusy o jejípěstování v jedné zahradě v Göteborgu, takže se zřejmě vyskytuje i na různých jiných místech v malých sklenících zahrádkářských nadšenců nebo amatérských botaniků. Důvodem k obtížnému

11

pěstování rostliny ve Švédsku je absence suchého a mírnéhopod

nebí. Během zimy potřebuje Desert Snow ochranu. Je nevhodná

pro vápenité půdy a vyžaduje zavlažování odspodu, přímo ke

kořenům. Rostlině je třeba věnovat zvláštní péči.

Skutečnost, že se ve Švédsku jedná o vzácně se vyskytující květinu,

by mohla teoreticky usnadnit vystopování původu právě tohoto

exempláře, ale v praxi to byl nemožný úkol. Neexistoval žádný

registr, do kterého by bylo možno nahlédnout, a rostlina nebyla

omezena žádnou licencí. Nikdo nevěděl, kolik soukromých za

hrádkářů se pokusilo pěstovat takto náročný druh — mohlo by

se jednat o jakýkoli počet, od několika jednotlivců až po několik

stovek nadšenců s přístupem k semenům nebo sazenicím.Seme

na bylo možné zakoupit poštou na dobírku od některého jiného

pěstitele nebo z botanické zahrady kdekoli v Evropě. Člověk si

mohl rostlinu obstarat i přímo na cestě do Austrálie. Jinak řečeno,

identifikovat právě tohoto pěstitele mezi miliony Švédů majících

malý skleníček nebo květináč v okně obývacího pokoje bylnespl

nitelný úkol.

Desert Snow byla jednou z mnoha tajuplných květin, kterékaždo

ročně přicházely prvního listopadu v obálce s ochrannou vrstvou.

Druh byl pokaždé jiný, ale vždy se jednalo o krásné a nejčastěji

poměrně vzácné exempláře. Květina byla jako vždy vylisovaná,

pečlivě připevněná na akvarelový papír a zasklená v jednoduchém

rámečku formátu 29 × 16 centimetrů.

Toto květinové tajemství nikdy neproniklo do masmédií ani kvě

domí veřejnosti; známo bylo pouze omezenému okruhuzasvěcen

ců. Před třemi desetiletími bývala každoroční zásilka předmětem

analýz — ve Státní kriminalistické laboratoři, mezi experty na

identifikaci otisků prstů a písmoznalci, kriminálními vyšetřovateli

a skupinkou příbuzných a přátel příjemce květiny. Nyní byliak

téry dramatu pouze tři lidé: stárnoucí oslavenec, penzionovaný

policista a přirozeně neznámá osoba zasílající svůj dárek. Jelikož

přinejmenším dva prvně jmenovaní se nacházeli v taktoúctyhod

ném věku, byl nejvyšší čas připravit se na nevyhnutelné, totiž že

se okruh zúčastněných brzy zúží.

Penzionovaný policista byl protřelý veterán. Nikdy nezapomněl na svůj první zásah, který spočíval ve včasném zatčení agresivního a silně podroušeného železničního strojníka, čímž předešel tomu, aby opilec začal ohrožovat sebe nebo své okolí. Během dlouhé kariéry poslal do chládku domácí tyrany, podvodníky, zloděje aut i podnapilé řidiče. Setkal se s vloupáními, loupežnýmipřepadeními, pašeráky a násilníky, a dokonce s víceméně duševně chorým

lupičem, používajícím pro vniknutí do objektu výbušniny.Zúčastnil se vyšetřování devíti vražd nebo zabití. Pět z těchto případů

skončilo tím, že pachatel zavolal na policii a pln kajícnosti sepřiznal k zabití manželky, bratra nebo jiné blízké osoby. Třikrát se

jednalo o vraždu způsobenou neznámým pachatelem, přičemž dvě

z těchto vražd byly vyřešeny během několika dní a třetí spřispěním státní kriminálky po dvou letech.

Devátý případ byl po policejní stránce na draka, vyšetřovatelé totiž věděli, kdo je vrah, ale důkazy byly tak chabé, že se žalobce rozhodl případ odložit. Ten tak byl k rozmrzelosti komisařepostupně promlčen. Ale po celou dobu se mohl ohlížet za svoupůsobivou kariérou a cítit uspokojení nad tím, čeho dosáhl.

Ale komisař byl všechno jiné než spokojený.

Případ vylisovaných květin pro něj totiž byl stále bodajícímostnem — nevyřešeným a frustrujícím případem, jemuž věnovalnesrovnatelně více času než čemukoli jinému.

Situace byla dvojnásob nepříjemná tím, že komisař ani podoslova tisícovkách hodin přemýšlení mimo službu nedokázal s jistotou rozhodnout, zda byl vůbec spáchán nějaký zločin.

Oba muži věděli, že osoba, která květinu zarámovala, použila rukavice, takže nebude možné najít otisky prstů na rámu ani na skle. Věděli, že vystopovat odesílatele je nemožné. Věděli, žetakovýto rámeček se dá koupit v obchodě s fotografickými potřebami nebo v papírnictví kdekoli na světě. Jednoduše neexistovala jediná stopa, po které by se mohli pustit. A poštovní razítka bývala zrůzných míst; nejčastěji ze Stockholmu, ale třikrát z Londýna, dvakrát z Paříže, dvakrát z Kodaně, jednou z Madridu a z Bonnu a jednou, což bylo nejzáhadnější, z Pensacoly v USA. Zatímco v ostatních pří padech se jednalo o známá hlavní města, Pensacola byla taknevýznamná, že si ji komisař musel vyhledat v atlasu.

13

Když se muži rozloučili, zůstal dvaaosmdesátiletý oslavenecdlou

hou chvíli sedět na pohovce a rozjímal nad krásnou, alenesmysl

nou australskou květinou, jejíž název už nyní znal. Poté pozvedl

oči ke zdi nad psacím stolem. Viselo tam čtyřicet tři vylisovaných

zarámovaných a zasklených květin ve čtyřech řadách po deseti

kusech nad sebou, v poslední neúplné řadě byly rámečky jen čtyři.

V nejvýše položené řadě obrázek chyběl. Místo pro číslo deset zelo

prázdnotou. Desert Snow měla být dárkem číslo čtyřicet čtyři.

Poprvé se však stalo něco, co porušilo rituál předešlých let.Zni

čehonic a zcela bez předchozího varování se muž rozplakal. Sám

byl překvapen tímto nečekaným výbuchem citů po téměř čtyřiceti

letech.

DÍL 01

VÝZVA

20. prosince až 3. ledna

18 ProceNt žeN ve švéDSkU Bylo

jIž NěkDy NAPADeNo mUžem

KAPITOLA 01

Pátek 20. prosince

Soudní proces byl definitivně skončen a vše, co mohlo být řečeno,

již řečeno bylo. Mikael ani na vteřinu nezapochyboval o tom, že

soud prohraje. Písemný rozsudek byl vydán v pátek v deset hodin

ráno a nyní zbývala jen jeho závěrečná sumarizace od novinářů

čekajících na chodbě před soudní síní.

Mikael Blomkvist je viděl pootevřenými dveřmi a na několik vteřin zpomalil krok. Nechtělo se mu diskutovat o rozsudku,který právě vyslechl, ale otázky byly nevyhnutelné, a pokud někomu bylo jasné, že musí být položeny a zodpovězeny, byl to právě on. Tak takovéhle je to, být zločincem, pomyslel si Mikael. Nanesprávné straně mikrofonu. S námahou se napřímil a pokusil se o úsměv. Reportéři jeho úsměv opětovali a přátelsky, téměř rozpačitě mu kynuli.

„Podívejme... Večerník, Expres, tt, tv4 a... odkudpak jste vy... aha, Průmysl dnes. To musím být celebrita,“ konstatoval Mikael Blomkvist.

„Povězte nám něco, Kalle Blomkviste,“ řekl reportér prvního večerníku.

Mikael Blomkvist, jehož celé jméno bylo Carl Mikael Blomkvist, se jako vždy ovládl, aby neobrátil oči v sloup, když slyšelzdrobněliny. Jednou před dvaceti lety, když mu bylo třiadvacet let a právě začal pracovat jako novinář na svém prvním letním záskoku, bez vlastního přičinění náhodou odhalil bandu bankovních lupičů, která se během dvou let dopustila pěti pozoruhodnýchpřepadení. Nikdo nepochyboval o tom, že se při každém přepadení jedná o stejnou partu; jejich specialitou bylo vyrazit do nějaké menší vesnice a s vojenskou precizností vyloupit jednu nebo dvě banky najednou. Lupiči používali latexové masky postaviček Walta Disneye a s nikoli nepochopitelnou policejní logikou bylipokřtěni na Ligu Kačera Donalda. Noviny je ale překřtily na Medvědí ligu, což působilo poněkud seriózněji, vezmeme-li v potaz, že ve dvou případech bezohledně a evidentně bez zájmu o osudostatních stříleli pro výstrahu a ohrožovali tak kolemjdoucí ineodbytné zvědavce.

K šestému přepadení došlo za vrcholného léta v bance v Östergötalandu. Reportér místní rozhlasové stanice se náhodounacházel v bance právě ve chvíli, kdy došlo k přepadení, a reagoval podle služebního manuálu. Ihned poté, co lupiči opustili banku, šel k telefonnímu automatu a zavolal na zpravodajství pro přímý přenos.

Mikael Blomkvist trávil několik dnů se svou známou na chatě jejích rodičů nedaleko Katrineholmu. Přesný důvod toho, proč si tyto věci v hlavě spojil, nedokázal Mikael sdělit ani policii, ale ve stejné chvíli, kdy poslouchal zprávy, si vzpomněl na partu čtyř chlapíků v chatě stojící asi o sto metrů dále. Viděl je před několika dny hrát venku badminton a prošel kolem nich se svou přítelkyní cestou ke zmrzlinovému stánku.

Neviděl nic jiného než čtyři blonďaté a vytrénované mladé muže v šortkách, svlečené do půl těla. Byli to zjevně kulturisté a cosi na

těch mladících hrajících badminton ho přimělo pohlédnout na ně

ještě jednou — snad skutečnost, že hráli ve vražedném slunečním

žáru s něčím, co mu přišlo jako násilně soustředěná energie.Nevyadalo to jako nějaká kratochvíle, a proto je začal sledovat.

Neexistoval žádný rozumný důvod, aby je podezíral, že jsou bankovní lupiči, ale Mikael si přesto udělal procházku a zalehl na kopec, z něhož měl výhled na jejich chatu, a tam konstatoval, že to prozatím nevypadá nijak nadějně. Trvalo asi čtyřicet minut, než chlapíci přijeli a zaparkovali před chatou Volvo. Vypadalo to, že parta má naspěch, a každý z nich táhl sportovní tašku, což samo o sobě nemuselo znamenat nic jiného, než že se byli někde vykoupat. Ale jeden z nich se vrátil k autu a vyndal z něj předmět, který rychle zakryl sportovní bundou, a dokonce i ze svépoměrně vzdálené pozorovatelny mohl Mikael konstatovat, že to je stará poctivá Ak4, přesně ten typ, se kterým byl sám Mikael nedávno sezdán během roční vojenské služby. Hned poté zavolal na policii a sdělil jí, co vypozoroval. To byla předehra k třídennímuintenzivnímu obléhání chaty za dohledu médií, ale hlavní balkon patřilMikaelovi s vážně přislíbeným honorářem z jednoho večerníku.Policie rozbila svůj hlavní stan na pozemku u chaty, kde Mikael bydlel.

Pád Medvědí ligy dodal Mikaelovi přesně takový hvězdný status, který jako novinář ve své branži potřeboval. Odvrácenou stranou jeho popularity byla skutečnost, že se večerník nedokázal zdržet uveřejnění titulku Kalle Blomkvist vyřešil případ. Žertovný text sepsala jedna starší sloupkařka a obsahoval tucet odkazů na mladéhodetektiva Astrid Lindgrenové. Jako vrchol všeho byl text doplněn zrnitou fotografií Mikaela, jak s polootevřenými ústy a pozvednutýmukazovákem podává uniformovanému policistovi nějaké informace. Ve skutečnosti ukazoval směrem ke kadibudce u chaty. Vůbec nezáleželo na tom, že Mikael jméno Carl nikdy v životě nepoužil a že se nikdy pod žádný text jako Carl Blomkvistnepodesal. Od této chvíle byl ke svému zoufalství mezi kolegy novináři nazýván Kallem Blomkvistem — epitetem vyslovovaným sposměvačnou škádlivostí, nikoli sice nepřátelskou, ale rozhodně nepřátelskou. Se vší úctou k Astrid Lindgrenové — Mikael miloval její knihy, ale nesnášel zdrobněliny. Jeho epiteton začalo blednout až po několika letech a daleko větších novinářských zásluhách, ale Mikael sebou pokaždé trhl, když toto jméno někdo použil v jeho blízkosti.

Mikael se mírumilovně usmál a zadíval se večerníku do očí.

„Ach jo, tak si něco vymysli. Stejně si ty svoje články vždycky vyfantazíruješ.“

Tón jeho hlasu nebyl nepříjemný. Všichni se mezi sebou víceméně znali a Mikaelovi největší kritici si přítomnost odpustili. Mikael dříve s jedním z nich pracoval a na večírku před pár lety se mu dokonce podařilo se s jednou ženou sblížit — s redaktorkou z tv4.

„Tak jste dnes dostal pořádně na frak,“ konstatoval Průmysl dnes, který evidentně poslal mladého zástupce.

„To jo,“ přiznal Mikael. Sotva mohl tvrdit něco jiného.

„Jaký je to pocit?“

Navzdory vážnosti situace si nedokázal Mikael ani staršínovináři odpustit úsměv nad touto otázkou. Mikael si vyměnil pohled s tv4. Jaký je to pocit — otázka považovaná seriózními novináři všech dob za jedinou, kterou jsou Pitomí Sportovní Reportéři schopni položit Udýchanému Sportovci za cílovou páskou. Ale pak znovu zvážněl.

„Samozřejmě mě mrzí, že soud nedošel k jinému rozhodnutí,“ odvětil Mikael poněkud formálně.

„Tři měsíce vězení a 150 000 švédských korun odškodného. To je citelné,“ pronesla tv4.

„Přežiju to.“

„Omluvíte se Wennerströmovi? Podáte si ruce?“

„Ne, to asi sotva. Můj názor na obchodní morálku panaWennerströma se nijak výrazně nezměnil.“

„Takže nadále tvrdíte, že je to ničema?“ zeptal se rychle Průmysl dnes.

Za touto otázkou se skrýval potenciálně nebezpečný článek a Mikael mohl po nastražené slupce snadno uklouznout, kdyby reportér nesignalizoval nebezpečí tím, že vystřelil mikrofon doředu poněkud příliš horlivě. Mikael si několik vteřin rozmýšlel odpověď.

Soud právě vynesl rozsudek, že Mikael Blomkvist poškodilpověst finančníka Hanse-Erika Wennerströma. Byl odsouzen zapomluvu. Soudní líčení skončilo a Michael neplánoval, že se odvolá. Ale co by se stalo, kdyby neopatrně zopakoval své tvrzení už na schodech soudní budovy? Mikael se rozhodl, že otázku přejde.

„Myslím, že jsem měl pro zveřejnění svých informací dobré důvody. Soud byl jiného názoru a já přirozeně musím průběh soudního procesu akceptovat. Teď budeme v redakci o rozsudku diskutovat a poté se rozhodneme, co je třeba dělat dál. Víc nemám co dodat.“

„Ale zapomněl jste, že jako novinář přece musíte být schopen svá tvrzení doložit,“ řekla tv4 s narážkou na nabroušený tón v jeho hlase. To mohl sotva popřít. Bývali dobří přátelé. Tvářila seneutrálně, ale Mikaelovi se zdálo, jako by v jejích očích zachytiljakousi zklamanou odtažitost.

Mikael Blomkvist zůstal stát a několik hrozných minutodpovídal na otázky. Otázka, která nevyslovena visela ve vzduchu akterou se žádný reportér neodvážil položit — možná proto, že byla tak naprosto nepochopitelná —, se týkala faktu, jak Mikael mohl napsat text zcela postrádající důkazy. Všichni přítomní reportéři s výjimkou zástupce Průmyslu dnes byli veteráni s širokýmprofesním zázemím. Odpověď na tuto otázku pro ně ležela daleko za hranicí chápání.

tv4 Mikaela postavila před dveře radnice a vyzpovídala ho zvlášť před kamerou. Byla přátelštější, než si zasloužil, a Mikael dal k dobru dostatečné množství materiálu, aby byli všichnireportéři spokojeni. Tato záležitost bude mít za následek články vnovinách — to bylo nevyhnutelné —, ale Mikael se snažil vsugerovat si, že jeho případ není největší mediální událostí roku. Novináři dostali to, co chtěli, a stáhli se zpět do svých redakcí. Mikael měl v úmyslu se projít, ale byl větrný prosincový den a po poskytnutém interview mu bylo už tak dost chladno. Kdyžosaměl na schodech radnice a pozvedl zrak, uviděl, jak William Borg vylézá ze svého auta, v němž seděl během celého interview. Jejich zraky se setkaly a poté se William Borg usmál.

„Ta cesta sem stála za to už jen proto, že tě můžu vidět s tímhle papírem v ruce.“

Mikael neodpověděl. William Borg a Mikael Blomkvist se znali už patnáct let. Kdysi společně pracovali jako externí ekonomičtí reportéři pro jedny ranní noviny. Možná za to mohla špatnáchemie mezi nimi, ale začalo tak jejich celoživotní nepřátelství. Borg byl v Mikaelových očích špatný novinář a otravný, malicherný a pomstychtivý člověk, který šikanoval své okolí hloupýmižerty a vyjadřoval se pohrdavě o starších, a tudíž i zkušenějšíchkolezích. Vypadalo to, že mu obzvláště leží v žaludku starší reportérky. Při prvním konfliktu se spolu pohádali a jejich další, stále stejné a zbytečné střety vedly k tomu, že jejich rozpor začal nabývat osobního rázu.

Střety Mikaela s Williamem Borgem probíhaly v dostatečnědlouhých intervalech, ale na konci devadesátých let se z nich staliskuteční nepřátelé. Mikael napsal knihu o ekonomické žurnalistice a pilně citoval z množství hloupých článků nesoucích Borgůvpodis. V Mikaelově verzi Borg vystupoval jako pan Důležitý, který většinu faktů špatně pochopil a napsal oslavné články o nějakém internetovém podniku, který byl právě na cestě ke krachu. Borg Mikaelovu analýzu neocenil a při jednom náhodném setkání vhosodě na Söderu došlo téměř na facky. V té době Borg opustilnovinařinu a nyní pracoval za podstatně vyšší plat v tiskové kanceláři podniku, který ještě ke všemu spadal do sféry zájmů průmyslníka Hanse-Erika Wennerströma.

Muži se na sebe dlouho dívali, dokud se Mikael neotočil napodatku a neodešel. Byl to naprosto typický Borg tím, že přijel kradnici jen proto, aby se tam postavil a tlemil se na celé kolo.

Když Mikael odcházel, právě přijel autobus číslo čtyřicet aMikael do něj naskočil hlavně proto, aby byl odsud co nejrychleji pryč. Vystoupil u Fridhemsplanu a nerozhodně chvilku postával na místě, stále s rozsudkem v ruce. Nakonec se rozhodl přejít do Kaffé Anna u vjezdu do policejních garáží.

Neuplynulo ani půl minuty od chvíle, co si objednal café latté a sendvič, když v rádiu začaly polední zprávy. Jeho případ byl na třetím místě, po sebevražedném bombovém atentátu v Jeruzalémě a po novince o tom, že vláda ustavila komisi pro projednánínového domnělého kartelu ve stavebním průmyslu.

Novinář Mikael Blomkvist z časopisu Milénium byl v pátek

ráno odsouzen k tříměsíčnímu pobytu ve vězení za hrubou

pomluvu průmyslníka Hanse-Erika Wennerströma. V jednom

pozoruhodném starším letošním článku o takzvané aféře Minos

Blomkvist tvrdil, že Wennerström použil státní peníze, určené pro

průmyslové investice v Polsku, na obchod se zbraněmi. Mikael

Blomkvist byl také odsouzen k zaplacení odškodného ve výši

150 000 švédských korun. V jednom komentáři Wennerströmův

advokát Bertil Camnermarker prohlásil, že jeho klient je

s rozhodnutím soudu spokojen. Je to obzvláště hrubý případ

pomluvy, řekl advokát. Rozsudek měl dvacet šest stran. Věcně oznamoval, proč byl Mikael shledán vinným v patnácti bodech obžaloby za hrubou pomluvu obchodníka Hanse-Erika Wennerströma. Mikael si uvědomil, že ho každý bod bude stát deset tisíc korun a šest dní vězení. Kromě nákladů na soudní řízení a honoráře jeho advokáta. Neměl už sílu přemýšlet nad tím, jaký by měl být rozsudek, ale konstatoval, že mohl být i horší; soud se rozhodl zprostit ho viny v sedmi bodech obžaloby.

Jak tak pročítal formulace v rozsudku, pociťoval stále větší tlak a nepříjemný pocit kolem žaludku. Překvapilo ho to. Již od doby, co začalo soudní řízení, Mikael věděl, že by se musel stát nějaký zázrak, aby soud neprohrál. V dané situaci neměl o celémprůběhu ani nejmenší pochybnost a smířil se s tím. Dvě soudnípřelíčení proseděl Mikael zcela bezstarostně a stejně tomu bylo i během oněch jedenácti dnů, kdy bez jakýchkoli konkrétních informací čekal na to, až proces skončí a soud zformuluje rozsudek, který nyní držel v ruce. Ale teď, když bylo po všem, ho zaplavilynepříjemné pocity.

Když si Mikael ukousl ze sendviče, měl pocit, že mu sousto roste v ústech. Nedokázal ho spolknout a odstrčil sendvič stranou.

Bylo to poprvé, co byl Mikael Blomkvist odsouzen za nějakýzločin — poprvé, kdy byl vlastně z něčeho podezřelý neboobžalovaný. Ve srovnání s tím neznamenal rozsudek vůbec nic. Nedopustil se ozbrojené loupeže, vraždy ani znásilnění. Z ekonomickéhohlediska byl však rozsudek citelný. Milénium nebylo právě vlajkovou lodí mediálního světa s neomezenými zdroji — časopis jakžtakž přežíval —, ale rozsudek pro něj žádnou katastrofu neznamenal. Problém spočíval v tom, že Mikael byl jedním ze spoluvlastníků časopisu a zároveň byl, což bylo dost hloupé, jeho přispěvatelem i odpovědným vydavatelem. Odškodné ve výši 150 000 švédských korun Mikael zamýšlel zaplatit z vlastní kapsy, což z velké části zlikviduje jeho úspory. Časopis se postará o soudní výlohy. Pokud bude chytře hospodařit, mělo by to dopadnout dobře.

Mikael přemýšlel i o možnosti prodat svůj byt, což by hohodně pálilo. Na konci šťastných osmdesátých let, v období, kdy měl trvalé zaměstnání a relativně slušný příjem, se porozhlížel ponějakém stálém bydlení. Absolvoval prohlídky všemožných bytů a většinu z nich rovnou odepsal, dokud nenarazil na půdu ošedesáti pěti čtverečních metrech právě na začátku Bellmanovy ulice. Bývalý majitel z ní začal vytvářet obytný prostor, když najednou dostal místo v nějakém internetovém podniku v zahraničí, aMikael tak mohl objekt před renovací lacino koupit.

Mikael zavrhl architektovy návrhy na řešení interiéru a práce dokončil sám. Investoval do nové koupelny a kuchyně a na zbytek se vykašlal. Namísto pokládky parket a postavení příčekobrousil původní prkna, přímo na stávající zdi použil vápenný nátěr a nejhorší vady zakryl dvěma akvarely od Emanuela Bernstona. Výsledkem byl zcela otevřený obytný prostor s místem na spaní za policí s knihami a s jídelnou a obývákem vedle kuchyňky s barem. V bytě byla dvě střešní okna a jedno štítové okno s výhledem na Rytířský záliv a Staré Město. Mikael měl výhled na proužek moře u Stavidla a na radnici. V dnešní situaci nebude mít prostředky na to, aby držel takový byt, i když by si ho rád nechal.

Ovšem skutečnost, že možná riskuje ztrátu bytu, nebyla nic ve srovnání s tím, že po profesní stránce utržil opravdovou ránu, anárava jejích škodlivých následků bude dlouho trvat. Pokud jevůbec půjde napravit.

Jednalo se o důvěru. V dohledné budoucnosti bude hodněredaktorů váhat nad publikováním článků s jeho iniciálami. Mikael měl pořád ve své branži dostatek přátel, kteří pochopí, že zaplatil daň ze smůly a náhody, ale on už nebude mít nárok ani nasebemenší přehmat.

Nejvíce ho však pálilo ponížení.

Měl v ruce všechny trumfy, a stejně o ně přišel v boji spologangsterem v obleku od Armaniho. S ničemou a burzovnímspekulantem. S bohatým frajírkem se známým advokátem, který se mu celý proces vysmíval.

Jak se to mohlo takhle zhatit? Wennerströmova aféra začala slibně před rokem a půl jednoho červnového večera v kokpitu žluté loďky Mälar 30. Všechno to byla náhoda, na jejímž počátku jeho kolega novinář, v současné době zaměstnanec v krajské radě, chtěl udělat dojem na svou novou známost a nerozvážně si pronajal plachetnici Scampi na

několikadenní plachtění ve stockholmských šérách. Jehotehdejší přítelkyně, která se právě přestěhovala z Hallstahammaru do

Stockholmu kvůli studiím, se přes určité výhrady nechalapřemluvit za podmínky, že bude moci jet i její sestra s přítelem. Nikdo

z hallstahammarského tria nikdy předtím v plachetnici neseděl.

Jediný problém bylo to, že kolega novinář byl spíš nadšený do

plachtění než zkušený. Tři dny před vyplutím zoufale telefonoval

Mikaelovi a přemlouval ho, aby s nimi jel jako pátý člen posádky

se znalostí navigace.

Mikael se k tomuto návrhu zprvu stavěl chladně, ale nakonec na

něj přistoupil díky příslibu, že si bude moci dopřát několikadenní

oddech v šérách, s dobrým jídlem a v příjemné společnosti, jaktvrdili. Tyto růžové představy však přišly vniveč a plachtění sevyvinulo v mnohem větší katastrofu, než si Mikael vůbec uměl představit.

Plavili se krásnou, ale málo dramatickou trasou z Bullandönahoru k Furusundsledenu sotva pět vteřin, když nová přítelkyněMikaelova kolegy dostala mořskou nemoc. Její sestra se začalahádat se svým přítelem a ani jeden z nich neprojevil zájem osvojit si

sebemenší znalosti o plachtění. Brzy bylo jasné, že se od Mikaela

očekává řízení lodi, zatímco ostatní přispívali dobře míněnými,

avšak naprosto nesmyslnými radami. Po prvním přenocování vzálivu u Ängsö to Mikael chtěl vzdát a ve Furusundu nasednout na

autobus domů. Jen zoufalé naléhání bývalého kolegy Mikaelapřimělo zůstat na palubě.

Příštího dne kolem dvanácté hodiny, dostatečně brzy na to, aby

bylo k dispozici ještě několik volných míst, uvázali loď upřístavního můstku v Arholmě. Udělali si jídlo a právě obědvali, když siMikael všiml žluté umělohmotné plachetnice m-30, která klouzala do

zálivu pouze s hlavní plachtou. Loď pomalu nabírala vítr, zatímco

kapitán se pídil po volném místě u přístavního můstku. Mikael se

rozhlédl kolem a konstatoval, že mezi jejich Scampi a H-baatem na pravoboku je zřejmě jediná skulina, která by jakžtakž stačila pro štíhlou m-30. Postavil se na zadní palubě a ukázal na ni;kapitán na m-30 poděkoval zvednutím ruky a zamířil k můstku.Osamělý plachtař, který se neobtěžoval spouštěním motoru, všiml si

Mikael. Slyšel skřípění kotevního řetězu a o několik vteřin později

šla dolů hlavní plachta, zatímco plachtař zběsile pobíhal sem tam, aby zasunul kormidlo rovně do otvoru a zároveň dostal konecprovazu na příď.

Mikael se opřel o zábradlí a zvedl ruku, aby ukázal, že jepřipraven provaz chytit. Nově příchozí provedl poslední změnu kurzu a perfektně vklouzl k zadní palubě Scampi, téměř úplně beznámahy. Právě v okamžiku, kdy podal konec provazu Mikaelovi, si Mikael uvědomil, že se znají, a potěšeně se usmál.

„Ahoj, Robby,“ řekl Mikael. „Proč nespustíš motor, abysnemusel škrábat lak ze všech lodí v přístavu?“

„Ahoj, Micke. Hned se mi zdálo, že jsi mi nějak povědomý.Motor bych pustil rád, jen kdyby to šlo. Ten všivák mi chcípl před dvěma dny u Rödlögy.“

Přes zábradlí si potřásli rukou.

Před celou věčností, na kungsholmském gymnáziu vsedmdesátých letech, byli Mikael Blomkvist a Robert Lindberg kamarádi, dokonce dobří kamarádi. A jak už to u starých kamarádů ze školy bývá, jejich přátelství skončilo po maturitě. Každý se vydal svou vlastní cestou a během posledních dvaceti let se sešli sotvašestkrát. Před tímto nečekaným setkáním u přístavního můstku vArholmě se viděli naposledy tak před sedmi osmi lety. Zkoumavě na sebe hleděli. Robert byl dohněda opálený, s rozcuchanými vlasy a dvoutýdenním strništěm na bradě.

Mikaelovi se najednou výrazně pozvedla nálada. Když se jeho bývalý kolega novinář se svou prostoduchou společností vydali zatančit si kolem svatojánské břízy u krámku na druhé straněostrova, Mikael se posadil se sleděm a panákem do kokpitu na m-30 a oba muži klábosili o hloupostech jako kamarádi ze školy. O něco později večer, poté co oba vzdali boj proti proslulýmarmholmským komárům a po nezanedbatelném množství vypitých panáků, se muži stáhli do podpalubí a jejich rozhovor se změnil na kamarádské dohadování o morálce a etice v obchodním světě. Oba si zvolili kariéru, která byla v určitém smyslu zaměřena na oblast financí. Robert Lindberg šel po gymnáziu na obchodní akademii a poté vstoupil do světa bankovnictví. Mikael Blomkvist skončil na žurnalistice a většinu svého profesního života věnovalodhalování pochybných obchodů právě ve světě bankovnictví a financí. Rozhovor se začal točit kolem správnosti a morálky některých zlatých padáků z devadesátých let. Po chrabré obhajobě několika takovýchto smluv o odchodném si Lindberg sundal brýle a proti své vůli konstatoval, že se přese všechno v obchodním světě tu a tam skrývá nějaký ničema. Najednou na Mikaela pohlédlvážnýma očima.

„Když jsi investigativní novinář a píšeš o hospodářskékriminalitě, proč nenapíšeš něco o Hansi-Erikovi Wennerströmovi?“

„Nevěděl jsem, že je o něm co psát.“

„Tak trochu zadoluj v paměti. No tak do toho, sakra. Kolik toho víš o programu SIB?“

„No, to byl v devadesátých letech nějaký podpůrný program pro země bývalého východního bloku, který měl pomoct jejich průmyslu postavit se na vlastní nohy. Před několika lety skončil. O tomhle jsem nic nepsal.“

„Program SIB — Rady pro podporu průmyslu —, kterouspustila vláda a řídili ji reprezentanti desítky velkých švédskýchpodniků. Program SIB získal státní garance pro celou řadu projektů, rozhodlo se o tom po jednání s vládami v Polsku a pobaltských zemích. V čele stála Ústřední organizace dělnických hnutí jakozáruka toho, že prostřednictvím švédského modelu budou posílena i dělnická hnutí na Východě. Formálně vzato šlo o podpůrnýprojekt, který byl založen na principu ‚pomocí ke svépomoci‘ a který měl východním režimům poskytnout možnost sanace vlastníekonomiky. V praxi se ale jednalo o to, že švédské podniky získaly subvence, aby se etablovaly jako akcionáři podniků ve východních zemích. Ten zatracený křesťanský ministr byl zapálenýmpříznivcem SIB. Jednalo se o papírenský průmysl v Krakově, o zvýšení standardu kovovýroby v Rize a cementárny v Tallinu a tak dále. Peníze byly rozděleny vedením programu SIB, které se skládalo ze samých těžkých kalibrů bankovního a průmyslového světa.“

„Takže šlo o peníze daňových poplatníků?“

„Asi padesát procent byl státní příspěvek, zbytek daly dohromady banky a průmyslové podniky. Ale žádný idealismus v tom nebyl. Banky i podniky počítaly s tím, že si pěkně namastí kapsu. Jinak by se na to zvysoka vykašlaly.“

„A o kolik peněz se jednalo?“

„Počkej, ještě si poslechni tohle. Program SIB se týkal hlavně řádných švédských podniků, které chtěly proniknout navýchodní trh. Byly to silné podniky jako ABB nebo Skanska. Jinými slovy žádní spekulanti.“

„Ty tvrdíš, že Skanska nespekuluje? A co ten výkonný ředitel, který dostal padáka, když nechal jednoho ze svých hochů utopit půl miliardy v burzovních spekulacích? A jak je to s tím jejichhysterickým obchodováním s domy v Londýně a Oslo?“

„Jasně, hajzlíky najdeš v jakémkoli podniku na světě, ale ty víš, co tím myslím. Že jde o podniky, které každopádně něcoprodukují. O páteř švédského průmyslu a tak podobně.“

„A co má s tímhle společného Wennerström?“

„Wennerström je v téhle hře něco jako žolík. Chlapík odnikud, který nemá žádné zázemí v těžkém průmyslu, takže tu v téhlesouvislosti vlastně nemá co pohledávat. Ale Wennerströmnashromáždil na burze obrovský majetek a investoval do stabilních podniků. Takže se dá říct, že přišel zadní cestičkou.“

Mikael si nalil do skleničky Reimersholmskou pálenku, opřel se v kabině a vzpomínal, co o Wennerströmovi ví. Což nebylo nic moc. Wennerström se narodil kdesi v Norrlandu, kde v sedmdesátých letech založil investiční společnost. Vydělal nějaké peníze, přestěhoval se do Stockholmu a tam během šťastných osmdesátých let udělal závratnou kariéru. Založil Wennerströmovu skupinu, která se poté, co se kancelář etablovala v Londýně a v New Yorku, přejmenovala na Wennerstroem Group a společnost začala býtzmiňována ve stejných článcích jako Beier. Wennerström obchodoval s akciemi, opcemi a rychlými spekulacemi a dostal se do tisku mezi celebrity — jako jeden z našich četných miliardářů s půdním bytem zabírajícím celé patro na Pobřežní ulici, s úžasnou letnívilou na Värmdö a dvacet tři metrů dlouhým motorovým křižníkem, koupeným od jedné z bývalých tenisových hvězd, která zchudla. Koumák na prachy, jasně, ale celá osmdesátá léta byla desetiletím takovýchto vychytralých koumáků a spekulantů s nemovitostmi a Wennerström se nevyznamenal o nic víc než kdokoli jiný. Baprávě naopak; byl spíš ve stínu těch Velkých hochů. Neměl nabubřelé manýry jako Stenbeck a nevyléval si srdce v novinách jakoBarnevik. Wennerströma nezajímaly nemovitosti, namísto toho značně investoval do bývalého východního bloku. Když v devadesátých letech balón splaskl a jeden ředitel po druhém začal vyskakovat se svým zlatým padákem, Wennerströmovy podniky z toho vyšlypřekvapivě dobře. Ani náznak nějakého skandálu. Dokonce samotné Financial Times o tom psaly jako o A Swedish Success Story.

„Bylo to v roce 1992. Wennerström se ohlásil u rady SIB aoznámil jí, že chce peníze. Představil plán, který byl jasně zakotven v lokálních zájmech v Polsku a týkal se etablování průmyslovévýroby obalových materiálů v potravinářském průmyslu.“

„Takže konzervárenský průmysl.“

„Ne přesně, ale něco v tom smyslu. Nemám ani páru o tom, jak

Wennerström vyčenichal SIB, ale mohl si pak beze všeho odkráčet

se šedesáti miliony v kapse.“

„Tak tohle začíná vypadat zajímavě. Nech mě hádat — to bylo

naposledy, co ty prachy někdo viděl.“

„Omyl,“ řekl Robert Lindberg. Usmál se a posilnil se párkapkami kořalky.

„To, co přišlo potom, je příklad klasické ekonomické zprávy. Wennerström opravdu etabloval obalový průmysl v Polsku, blíže lokalizováno v Lodži. Ten podnik se jmenoval Minos. SIBdostala v roce 1993 několik nadšených zpráv, pak bylo ticho po pěšině. V roce 1994 Minos najednou zkrachoval.“ Robert Lindberg s bouchnutím položil skleničku, aby tak názorně předvedl kolaps podniku.

„Problém SIB spočíval v tom, že neexistovala žádná skutečná pravidla, jakým způsobem by projekt měl být spravován.Pamatuješ přece, jaká to byla doba. Po pádu Berlínské zdi všichni hýřili optimismem. Bude nastolena demokracie, nebezpečí jaderné války je pryč a z bolševiků se přes noc stanou opravdoví kapitalisté.Vláda chtěla stabilizovat demokracii na Východě. Každý kapitalista chtěl jít s dobou a pomáhat při budování nové Evropy.“

„Nevěděl jsem, že kapitalisti jsou tak zapálení pro dobročinné skutky.“

„Věř mi, to byl žhavý sen každého kapitalisty. Rusko avýchodní státy jsou přece po Číně největším zbývajícím trhem na světě. Průmysl neměl s pomocí vládě žádný problém, hlavně ty podniky, které měly poskytnout jen zlomek výdajů. Suma sumárum spolkla SIB téměř třicet miliard korun z peněz daňových poplatníků.Peníze se měly vrátit ve formě budoucích zisků. Formálně byl program SIB iniciativou vlády, ale průmyslové přesuny byly tak velké, že vedení SIB pracovalo prakticky samostatně.“

„Chápu. V tomhle se taky skrývá nějaká zajímavá historka?“

„Trpělivost. Když ten projekt spustili, s financováním nebyly žádné problémy. Švédsko ještě nepocítilo úrokový šok. Vláda byla spokojená, že SIB bude poukazovat na velké švédské investice do demokracie na Východě.“

„Takže tohle bylo za pravicové vlády.“

„Politiku do toho netahej. Jedná se o prachy a je úplně fuk,jestli ministry volí socani nebo pravičáci. Takže, plnou parou vpřed, pak přišly valutové problémy a potom začalo několik chytráků z Nových demokratů — pamatuješ si na Nové demokraty? —fňukat, že chybí dohled nad činností SIB. Jeden z těch hnidopichů si popletl SIB se SIDA a myslel si, že se jedná o nějaký zatracený podpůrný environmentální projekt v Tanzanii. Na jaře 1994 bylo zahájeno šetření, které mělo zhodnotit činnost SIB. V té době byly otazníky u více projektů, ale jedním z prvních, které měly býtprošetřeny, byl Minos.“

„A Wennerström nemohl doložit, na co ty peníze použil.“

„Naopak. Wennerström prezentoval naprosto vynikající zprávu o investovaných prostředcích, tedy že padesát čtyři miliony vložil do Minosu, ale ukázalo se, že v zaostalém Polsku jsou příliš velké strukturální problémy, aby tam mohl fungovat moderní podnik, a že jejich obalový průmysl byl prakticky vytlačen podobnými konkurenčními německými projekty. Němci právě skupovali celý východní blok.“

„Říkal jsi, že Wennerström dostal šedesát milionů korun.“

„Přesně tak. Peníze ze SIB fungovaly jako bezúročná půjčka. Šlo přirozeně o to, aby podnik za určitý počet let část penězvrátil. Ale Minos se zhroutil a projekt neuspěl, což Wennerströmovi nikdo nemohl vyčítat. Tehdy vstoupily do hry státní garance a on vyvázl bez jakékoli újmy. Jednoduše nemusel vracet peníze,které zmizely, když Minos zkrachoval, a mohl také dokázat, že sám přišel o odpovídající částku z vlastních prostředků.“

„Počkej, pochopil jsem to správně? Vláda přihrávala miliardy z peněz daňových poplatníků a posloužila diplomaty, kteřízúčastněným otevírali dveře. Průmyslové podniky dostaly peníze apoužily je k tomu, aby investovaly do joint venture a aby pak přinesly domů rekordní zisky. Jinak řečeno, tak už to obvykle chodí. Někdo vyhraje a jiní platí účty, a my dobře víme, kdo to je.“

„Ty jsi cynik. Půjčky měly být vráceny státu.“

„Říkal jsi, že byly bezúročné. Takže to znamená, že na daňové poplatníky za ty prachy, které dali dohromady, žádné výhodynezbyly. Wennerström dostal šedesát milionů, z toho padesát čtyři milionů investoval. A co se stalo s těmi zbývajícími šesti?“

„Ve stejné chvíli, kdy bylo jasné, že projekty SIB budoupodrobeny kontrole, poslal Wennerström SIB šek na šest milionů, aby zaplatil rozdíl. A tím byla věc z čistě právního hlediska z obliga.“ Robert Lindberg zmlkl a vyzývavě pohlédl na Mikaela.

„To vypadá, že si Wennerström ulil stranou trochu peněz pro SIB, ale ve srovnání s půlmiliardou, co zmizela ze Skansky, nebo se skoro miliardovým zlatým padákem ředitele ABB — to bylo něco, co lidi vážně šokovalo — tady nebude zas tolik o čem psát,“konstatoval Mikael. „Dnešní čtenáři už mají dost článků onekompetentních spekulantech, i když se jedná o peníze daňovýchpoplatníků. Je na téhle historce ještě něco zajímavého?“

„Bude toho čím dál víc.“

„Jak ses tohle všechno o Wennerströmových kšeftech v Polsku

dozvěděl?“

„V devadesátých letech jsem pracoval v Obchodní bance. Ahádej, kdopak asi dělal zprávy pro zástupce banky v SIB?“

„Aha. Povídej dál.“

„Takže... abych to shrnul. SIB obdržela od Wennerströmavysvětlení. Byly sepsány všechny potřebné dokumenty. Zbývající peníze byly vráceny. Právě tohle vrácení šesti milionů je mazané. Když narazíš na někoho, kdo ti chce dát balík peněz, tak je sakra jasné, že chce něco ututlat.“

„Pojď zpátky k věci.“

„Ale milý Blomkviste, vždyť právě tohle je ta věc, o kterou jde. SIB je s Wennerströmovou zprávou spokojená. Investice je fuč, ale nic nenasvědčuje tomu, že s ní bylo špatně naloženo. Prošli jsme faktury, bankovní převody a všechny papíry. Všechno bylonádherně doložené. Věřil jsem tomu. Můj šéf tomu věřil. SIB tomu věřila a vláda k tomu neměla co dodat.“

„V čem byl tedy háček?“

„Tahle historka začíná být citlivá,“ řekl Lindberg a najednouvyadal překvapivě střízlivý. „Protože ty jsi novinář, tohle je off the

record.“

„Nech toho. Nemůžeš se posadit a něco mi vyprávět a pak otočit a říct, že víc už vědět nesmím.“

„To právě klidně můžu. Všechno, co jsem ti do téhle chvílepovídal, je naprosto veřejné. Můžeš to rozmáznout v novinách, jestli chceš. Zbytek téhle historky — který jsem ti neřekl —můžeš klidně rozmáznout taky, ale musíš mě brát jako anonymní zdroj.“

„Aha, ale podle běžné terminologie off the record znamená, že jsem se dozvěděl něco důvěrného, ale nesmím to zveřejnit.“

„Na terminologii ti kašlu. Napiš si sakra, co chceš, ale já jsem tvůj anonymní zdroj. Domluveno?“

„Jasně,“ odvětil Mikael.

S odstupem času se ukázalo, že jeho odpověď byla samozřejmě chyba.

„Takže. Tenhle příběh o Minosu se odehrál asi před deseti lety, těsně potom, co padla zeď a z bolševiků se stali řádní kapitalisté. Já jsem byl jedním z těch, co prošetřovali Wennerströma, a celou dobu jsem si myslel, že je v tom nějaká levárna.“

„A proč jsi při tom prošetřování nic neřekl?“

„Diskutoval jsem o tom se svým šéfem. Ale šlo o to, že jsme se neměli čeho chytit. Všechny papíry byly v pořádku. Nemohl jsem udělat nic víc, než se pod svou zprávu podepsat. Ale pokaždé, když jsem potom narazil v novinách na Wennerströmovo jméno, jsem si vzpomněl na Minos.“

„Aha.“

„Víš, před pár lety, v polovině devadesátých let, dělala mojebanka s Wennerströmem nějaké obchody. Vlastně dost velké obchody. Nebylo to úplně ideální.“

„Vyfoukl vám prachy?“

„Ne, takhle zlé to nebylo. Obě strany na těch obchodechvydělaly. Spíš šlo o to, že... nevím, jak bych to měl správně vysvětlit.

Teď tam patřím a mluvím o svém zaměstnavateli, a to nechci. Ale

co mě tehdy praštilo do očí — celkový dojem, jak se tomu říká,

ten nebyl vůbec dobrý. Wennerström byl v médiích prezentován

jako nějaký úžasný ekonomický zázrak. A z toho on žije. To je jeho

kapitál, důvěra.“

„Vím, co tím myslíš.“

„Měl jsem dojem, že všechno kolem toho chlapa je humbuk.Vůbec neměl nějaké zvláštní nadání pro ekonomiku. Naopak, vněkterých otázkách mi připadal nepochopitelně přízemní. Měl několik chytrých, mladých a výbojných poradců, ale o něm osobně jsem rozhodně žádné dobré mínění neměl.“

„Chápu.“

„Před pár lety jsem byl v Polsku kvůli úplně jiné záležitosti. Byli jsme na večeři s několika investory v Lodži a já jsem se náhodou ocitl u stejného stolu jako primátor. Mluvili jsme o tom, jak bylo těžké postavit polskou ekonomiku na nohy a tak podobně, a já se přitom mimochodem zmínil o projektu Minos. Primátor nanějakou dobu naprosto nechápavě civěl — jako by o Minosu nikdy neslyšel —, ale pak si vzpomněl, že to byl nějaký mizerný podnik, ze kterého nakonec nic nebylo. Se smíchem tohle téma ukončil a řekl — cituju slovo od slova —, že pokud by to bylo všechno, co švédští investoři dokázali, pak by naše země brzy zkrachovala. Chápeš to?“

„Ta výpověď naznačuje, že lodžský primátor je hlava otevřená,

ale pokračuj.“

„Tahle věta mi pořád vrtala v hlavě. Příští den jsem měl ráno schůzku, ale po zbytek dne volno. Jen z pouhé zvědavosti jsem se tam rozjel a našel jsem tu zavřenou továrnu Minos, v mrňavévesničce úplně mimo Lodž, s hospodou ve stodole a kadibudkami na zahradě. Ten velký podnik Minos byl barabizna na spadnutí. Starý sklad z vlnitého plechu, který v padesátých letech postavila Rudá armáda. Na pozemku jsem narazil na hlídače, co uměl trochuněmecky, a dozvěděl jsem se, že jeho bratranci v Minosu pracovali. Jeden z nich bydlel kousíček odtud, a tak jsme zašli k němu domů. Hlídač šel se mnou a tlumočil. Zajímá tě, co říkal?“

„Umírám zvědavostí.“

„Minos začal fungovat v roce 1992. Měl nanejvýš patnáct zaměstnanců, většina z nich byly staré babky. Plat byl sotva stopadesát švédských korun za měsíc. Nejdřív tam neměli žádné stroje, takže zaměstnancům nezbylo než uklízet v té barabizně. Nazačátku října dorazily tři stroje na výrobu kartonů, koupené vPortugalsku. Byly staré, rozbité a naprosto zastaralé. Pokud by se prodaly na šrot, sotva by se za ně utržilo víc než pár tisícovek. Samozřejmě ještě fungovaly, ale každou chvíli byly rozbité. Minos trpělneustálými výpadky výroby. Nejčastěji stroj provizorně opravil některý ze zaměstnanců.“

„Tak tohle už začíná vypadat na slušnou historku,“ připustilMikael. „Co se vlastně v Minosu vyrábělo?“

„V roce 1992 a do poloviny roku 1993 tam vyráběli naprostoběžné papírové krabice na čisticí prostředky na nádobí, včelky navejce a podobně. Potom začali s papírovými sáčky. Ale továrna měla

pořád nedostatek surovin a o nějaké velkovýrobě nemohlo být

nikdy ani řeči.“

„Tohle zrovna nevypadá na závratnou investici,“ konstatoval Mikael.

„Spočítal jsem si to. Celkové náklady na pronájem byly asi 15 000 korun za dva roky. Platy mohly vyšplhat maximálně na 150 000 — a to jsem štědrý. Nákup strojů a transport... dodávky na transport kartonových krabic... odhadem 250 000. Pak ještě poplatky na expedici a licenci, nějaké ty cesty tam a zpátky —vesnici několikrát navštívila evidentně jediná osoba ze Švédska. No, řekněme, že se celá operace vešla do milionu. Jednoho dne v létě 1993 přišel do fabriky polír a řekl, že je zrušená, a pak přijelmaďarský náklaďák a odvezl strojový park. Exit Minos.“ Během soudního přelíčení si Mikael na tenhle letní večer často vzpomněl. Tón rozhovoru byl po většinu večera školácký apřátelsky hašteřivý, přesně jako na gymnáziu. V pubertě s Robertem sdíleli problémy, které člověka v tomto věku obvykle trápívají. Jako dospělí byli vlastně cizinci, od základu naprosto rozdílní lidé. Během večera Mikael přemýšlel o tom, co z nich běhemgymnaziálních let dělalo tak dobré přátele. Pamatoval si Roberta jako tichého rezervovaného chlapce, nepochopitelně stydlivého před dívkami. Jako dospělý je úspěšný... no, šplhoun na stále vyššíposty v bankovním světě. Mikael ani na okamžik nezapochyboval o tom, že jeho kamarád má názory, které jsou většinou v přímém rozporu s jeho vlastním pohledem na svět.

Mikael se zřídkakdy opil, ale když hladina v láhvi s kořalkou pomalu klesala ke dnu, náhodné setkání s Robertem změnilonevydařené plachtění v příjemný večer. Právě z toho důvodu, že se jejich rozhovor odehrával ve školním duchu, se Mikaelovi zprvu nechtělo Robertovo vyprávění o Wennerströmovi brát vážně, ale pak se v něm konečně probudil novinářský instinkt. Najednoupozorně naslouchal a začaly se objevovat logické námitky.

„Počkej vteřinku,“ apeloval Mikael. „Vždyť mezi burzovními spekulanty je Wennerström jménem číslo jedna. Pokud se nepletu, je přece miliardář...“

„Odhadem spočteno si Wennerstroem Group sedí na takových 200 miliardách. Asi se chceš zeptat, proč by se miliardář mělvůbec obtěžovat tím, aby si ulil almužničku nějakých mizernýchšedesáti milionů.“

„No, spíš nechápu, proč by měl riskovat všechno pro takhlejasný podvod.“

„Nevím, jestli se o tomhle podvodu dá říct, že je tak úplně jasný; Wennerströmovu zprávu schválilo jednomyslně vedení SIB, lidi v bance, vláda i parlamentní revizoři.“

„Ale každopádně se jedná o pár šupů.“

„Jistě. Ale přemýšlej: Wennerstroem Group je investiční podnik, který obchoduje se vším, na čem se dá vydělat — s cennými papíry, opcemi, valutami... už jsi to zmínil. Wennerström se spojil se SIB v roce 1992, právě když už byl skoro na dně a bylo načase stáhnout se z trhu. Pamatuješ se na podzim 1992?“

„To teda pamatuju. Měl jsem pohyblivou půjčku na byt, když úrok Státní banky v říjnu vyšplhal na pět set procent. Za jeden rok mě pumpli o devatenáctiprocentní úrok.“

„Mm, to byly časy,“ usmál se Robert. „I já jsem v tomhle roce šel zatraceně dolů. A Hans-Erik Wennerström — přesně jako všichni ostatní aktéři na trhu — se potýkal se stejnými problémy. Jeho podnik měl miliardy vázané v různých cenných papírech,

ale překvapivě málo prostředků v hotovosti. Zničehonic už sinemohl půjčovat další fantastické částky. V takové situaci je běžné, že člověk prodá nějaké nemovitosti a ztrátu tak zalepí — ale

zrovna v roce 1992 nechtěl nikdo jako na potvoru nemovitosti

kupovat.“

„Takže problémy s cash-flow.“

„Přesně. A tyhle problémy neměl jen Wennerström. Všichni

obchodníci...“

„Žádní obchodníci. Nazývej je, jak chceš, ale když jim říkášobchodníci, urážíš tak seriózní povolání.“

„...tak teda burzovní spekulanti měli problémy s cash-flow...Podívej se na tohle: Wennerström dostal šedesát milionů švédských

korun. Šest milionů vrátil, ale až po třech letech. Výdaje na Minos

nemohly být o moc víc než jeden milion. Jen úrok z šedesátimilionů za tři roky by stál za to. V závislosti na tom, jak ty peníze ze

SIB investoval, je mohl zdvojnásobit nebo zdesetinásobit. To už

nemluvíme o nějaké mizerné almužně. A vůbec, na zdraví.“

Pátek 20. prosince

Draganovi Armanskému bylo padesát šest let a narodil se vChorvatsku. Jeho otec byl arménský Žid z Běloruska. Za chlapcovukulturní výchovu zodpovídala matka, bosenská Muslimka s řeckými

kořeny, a Dragan se tak v dospělém věku ocitl ve velké heterogenní

skupině, která byla masmédii definována coby Muslimové. Imigrační úřad ho však zaregistroval jako Srba. Podle dokladů byl

Dragan švédským občanem a pasová fotografie ukazovala hranatý

obličej s mohutnými čelistmi, temným strništěm a prošedivělými

skráněmi. Často ho považovali za Araba, ačkoli v rodokmenužádného arabského předka neměl. Byl však genetickým křížencem

onoho typu, který by rasističtí pitomci s velkou pravděpodobností

označili za podřadný materiál.

Vzhledem trochu připomínal klasický typ místního podsvětního podbosse z nějakého amerického gangsterského filmu. Veskutečnosti však Dragan Armanskij nebyl pašerákem drog ani žádným mafiánem. Byl schopný podnikový ekonom a na začátku sedmdesátých let začal pracovat jako ekonomický asistent pro firmu Milton Security; během let se vypracoval na výkonného ředitele a operativního šéfa celé firmy.

Jeho zájem o otázky související s bezpečností tak postupně vzrůstal a Dragan jimi byl fascinován. Bylo to jako strategická hra — identifikovat případná nebezpečí, vymyslet obrannoustrategii a být po celou dobu o krok napřed před podnikovými špióny,

KAPITOLA 02


38

vyděrači a zloději. Dragan začal tím, že chytře objevil způsob,jakým byl jeden zákazník podveden pomocí kreativního účetnictví.

Ve skupině tuctu lidí prokazatelně nalezl osoby, které za vším stály,

a ještě po třiceti letech si pamatoval vzrušení, které pocítil ve chvíli,

kdy si uvědomil, že celá zpronevěra byla umožněna přehlédnutím

několika jednoduchých mezer v bezpečnostních postupech dotyčného podniku. On sám postoupil z postu účetního na jednoho

ze spoluaktérů rozvoje firmy a stal se odborníkem na ekonomické

podvody. Po pěti letech se dostal do vedení podniku a za dalších

deset let se stal — nikoli bez protestů — jeho výkonným ředitelem. Ale protesty již dávno utichly. Během svého působení udělal

Dragan Armanskij z Milton Security jednu z nejkompetentnějších

a nejspolehlivějších švédských bezpečnostních agentur.

Společnost Milton Security měla tři sta deset stálýchzaměstnanců a mimoto využívala podle potřeby služeb asi tří set externích spolupracovníků. Ve srovnání s Falckem a Švédskou hlídacíslužbou to však byl malý podnik. Když Armanskij nastoupil, jmenoval se Všeobecná bezpečnostní agentura Johana Fredrika Miltona AB a okruh zákazníků se skládal z obchodních center hledajícíchkontrolory a svalnatou ochranku. Během Armanského vedení sepodnik přejmenoval na mezinárodně znějící Milton Security a vsadil na špičkové technologie. Došlo k výměně personálu a vysloužilí noční hlídači, uniformovaní fetišisté a obzvláště natvrdlí absolventi středních škol byli nahrazeni skutečně kompetentnímilidmi. Armanskij dosadil do funkce operačních šéfů bývalé policisty, zaměstnal státníky mající zkušenosti s mezinárodním terorismem, členy osobní ochrany, specialisty na podnikové špionáže, a především znalce telekomunikační techniky a počítačové odborníky. Podnik se přestěhoval ze Solny do nových reprezentativníchprostor na Stavidle v centru Stockholmu.

Na začátku devadesátých let byla Milton Security připravena poskytovat zcela nový způsob zabezpečení pro exkluzivní skuinu zákazníků, především středně velké podniky s mimořádně vysokým obratem a dobře situované soukromé osoby — zbohatlé rockové hvězdy, burzovní makléře a internetové podniky. Velká část její činnosti byla zaměřena na nabídku osobní ochrany abezečnostních řešení pro švédské podniky v zahraničí, především na Středním východě. Podíl této činnosti tehdy odpovídal téměř sedmdesáti procentům obratu firmy. V době Armanského působení se obrat zvýšil ze sotva čtyřiceti milionů ročně na téměř dvě miliardy. Obchodování s bezpečností se stalo mimořádnělukrativní branží.

Činnost podniku byla rozdělena do tří hlavních oblastí:bezpečnostních konzultací, kdy se jednalo o identifikaci myslitelných nebo představitelných rizik, protiopatření, skládajících se obvykle zinstalace drahých bezpečnostních kamer, elektronickýchbezpečnostních zařízení a počítačové výbavy; a nakonec osobní ochrany pro soukromé osoby nebo podniky, kterým hrozilo nějaké reálné nebo smyšlené nebezpečí. Posledně jmenovaný segment trhu za deset let téměř čtyřicetinásobně vzrostl a nedávno se objevil nový okruh zákazníků v podobě dobře situovaných žen hledajících ochranu před bývalým přítelem, manželem nebo neznámými stalkery, kteří je zhlédli v televizi a byli posedlí jejich upnutým tričkem nebobarvou rtěnky. Podnik navíc spolupracoval s obdobně renomovanými firmami v jiných evropských zemích a USA a zajišťoval bezpečnost mnohým zahraničním hostům při návštěvě Švédska, napříkladjedné známé americké herečce, která se zde po dva měsíce účas



Stieg Larsson

STIEG LARSSON


15. 8. 1954 - 9. 11. 2004

Stieg Larsson byl švédský novinář a spisovatel. Narodil se nedaleko města Skellefte? v severním Švédsku.
Zpočátku působil jako levicový politický aktivista a fotograf a byl znám také jako jeden z největších švédských fanoušků literatury sci-fi. V letech 1977 až 1999 pracoval jako designér grafiky pro největší švédskou tiskovou kancelář TT. Larsson byl silně angažovaný v boji proti rasismu a pravicovému extremismu a také o švédském pravicovém extremistickém hnutí psal. V polovině devadesátých let pomáhal iniciovat projekt "Stop rasismu". Jeho politické přesvědčení a novinářské zkušenosti ho v devadesátých letech vedly k založení nadace Expo, jejímž cílem bylo sledování a dokumentace rasistických a nedemokratických tendencí ve švédské společnosti; stal se také vydavatelem stejnojmenného časopisu. Brzy proslul jako odborník na švédské krajně pravicové a rasistické organizace, vystupoval často na veřejnosti a celá léta musel čelit více či méně vážným výhrůžkám ze strany svých politických nepřátel.

Stieg Larsson se velice zajímal o science fiction. Mimo jiné byl předsedou Skandinávské společnosti sci-fi a vydával dva časopisy. Na počátku 21. století začal jen tak pro zábavu psát detektivní romány. Počáteční idea série Milénium pochází už z devadesátých let, vznikla na základě šprýmu jednoho Larssonova kolegy z TT.

Když ve věku padesáti let zemřel, zanechal po sobě tři hotová, ale dosud nepublikovaná literární díla, tvořící trilogii Milénium. První z těchto knih, Muži, kteří nenávidí ženy, vyšla ve Švédsku brzy po jeho smrti a zanedlouho se stala mezinárodním bestsellerem. Vydání zbývajících svazků trilogie Larssonův věhlas jen posílilo.

Stieg Larsson zemřel roku 2004 ve Stockholmu na těžký infarkt. Domněnky, podle nichž jeho smrt jakýmsi způsobem souvisela s výhrůžkami, jimž musel čelit coby vydavatel Expa, se nakonec nepotvrdily. Přestože se Stieg Larsson mezinárodního úspěchu svého literárního díla nedožil, je nepochybné, že se jedná o jeden z největších objevů posledního desetiletí. Trilogie Milénium dalece přesahuje rozměr klasického detektivního žánru: šíří a hloubkou svého záběru připomíná spíše nesmírně rozmanitou a plastickou fresku současné společnosti.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist