načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Muž z ostrova Lewis - Peter May

Muž z ostrova Lewis

Elektronická kniha: Muž z ostrova Lewis
Autor: Peter May

- V rašeliništi na ostrově Lewis je nalezeno dokonale zachované tělo mladého muže, které nese stopy po několika strašných bodných a řezných ranách. Policie se zprvu domnívá, že se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  197
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8% 88%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 351
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Lewis man
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Linda Kaprová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2014
ISBN: 978-80-729-4928-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Silný detektivní román skotského autora se odehrává v tajuplných odlehlých končinách a navazuje na slávu velkých anglických románů devatenáctého století. Jistá tajemství obyvatel pochmurného ostrova Lewis jsou, zdá se, hlubší nežli rašeliniště, která ostrov lemují. Nalezeno bylo zachovalé mrtvé tělo mladého muže, které by zde mohlo ležet staletí jako oběť rituální vraždy. Rozkladu těla po léta bránila rašelina.Tetování Elvise na paži mrtvého však čin posouvá do méně vzdálené minulosti. Fin Macleod se zapojí do vyšetřování a o to bude jeho návrat na rodný ostrov složitější. Vynikající detektivní román přesahující žánrové hranice je druhou knihou série Trilogie z ostrova Lewis. Policejní inspektor Fin Macleod se v rámci vyšetřování brutální vraždy vrací na místo svého dětství a dospívání.

Popis nakladatele

V rašeliništi na ostrově Lewis je nalezeno dokonale zachované tělo mladého muže, které nese stopy po několika strašných bodných a řezných ranách. Policie se zprvu domnívá, že se mladík stal obětí rituální vraždy před stovkami let, avšak vytetovaný obrázek Elvise Presleyho na mladíkově pravé paži odhalí, že se vražda musela stát mnohem později, ve druhé polovině dvacátého století.

Bývalý policejní detektiv Fin Macleod se mezitím vrací na svůj rodný ostrov. Rozešel se s manželkou, s životem v Edinburghu i s kariérou u policie a nyní se snaží obnovit staré vztahy a opravit zchátralý dům po svých rodičích. Avšak poté, co testy DNA prokážou příbuzenský vztah těla z bažiny a otce Finovy dětské lásky Marsaili Macdonaldové, je Finovi jasné, že jeho návrat domů bude trochu rušnější, než čekal. Tormod Macdonald, dnes již starý muž trpící demencí, celý život tvrdil, že je jedináček a že nemá žádné blízké příbuzné. A Fin zjistí, že Tormod měl dobrý důvod, proč v tomto ohledu lhát. 

(1951) pochází z Glasgow, ale v současnosti žije ve Francii. Původně se živil jako novinář a byl jedním z nejúspěšnějších a nejplodnějších televizních scenáristů. V současné době píše romány. Šestidílná série „čínských“ thrillerů s dvojicí mladého čínského komisaře Li Yana a americké soudní lékařky Margaret Campbellové mu vynesla celosvětové renomé. V nakladatelství Host začne tato řada vycházet v roce 2015. Za první díl trilogie z ostrova Lewis, mezinárodní bestseller  Skála  (2009; česky Host 2013), Peter May získal cenu Barry Award 2013 za nejlepší detektivku roku a řadu dalších ocenění. Také druhý díl série  Muž z ostrova Lewis  (2012) je kritiky přijímán s velkým nadšením. V žebříčku britských bestsellerů (kategorie vázaných románů) se udržel celých osmnáct týdnů. Závěrečný díl trilogie  The Chessmen  (Šachové figurky, 2013) připravujeme k českému vydání, stejně jako román  Entry Island  (Ostrov Entry, 2014).

Zařazeno v kategoriích
Peter May - další tituly autora:
Muž z ostrova Lewis Muž z ostrova Lewis
Muž z ostrova Lewis Muž z ostrova Lewis
Entomologův odkaz Entomologův odkaz
Zpětný ráz Zpětný ráz
Ochráním tě Ochráním tě
 (e-book)
Ochráním tě Ochráním tě
 
K elektronické knize "Muž z ostrova Lewis" doporučujeme také:
 (e-book)
Šachové figurky Šachové figurky
 (e-book)
Skála Skála
 (e-book)
Stalker Stalker
 (e-book)
Aristokratka ve varu Aristokratka ve varu
 (e-book)
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
 (e-book)
Policie Policie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Peter May

Muž z ostrova Lewis



Brno 2014


Peter May

LEWIS series Volume II — THE LEWIS MAN

First published under the title „L’Homme de Lewis“

Copyright © Éditions du Rouergue, 2011

This book is published by arrangement with

Literary Agency „Agence de l’Est“, Paris

Translation © Linda Kaprová, 2014

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-221-4 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-222-1 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-223-8 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7491-224-5 (Formát MobiPocket)


Památce mého otce



Tam žijí:

Ne tady a teď, ale tam, kde se to všechno jednou stalo.

Z básně „Staří blázni“ PhiliPa larkina



11

PROLOG

Tento kousek půdy, který pokrývá bouřemi bičovaný ostrov

vzdálený tři hodiny cesty od severozápadního pobřeží Skot

ska, poskytuje lidem obživu i teplo. Přijímá také jejich mrtvé.

A velmi zřídka, tak jako dnes, některého z nich zase vydá zpátky.

Kopání rašeliny je společenská událost. Rodina, sousedé,

děti — všichni se shromáždí na vřesovišti, přes něž fouká vlahý

jihozápadní vítr, vysouší traviny a rozhání hejna pakomárců.

Annag je pouhých pět let. Blíží se její první kopání rašeliny.

A bude si ho pamatovat celý život.

Ráno proseděla s babičkou v kuchyni, kde pozorovala, jak

se na plotně vaří vajíčka — ve sporáku na nožkách se topilo

poslední loňskou rašelinou. Nyní se spolu obě vydaly mokřa

dem s koši v rukou. Annag utíká pichlavým vřesem a mezi

prstíky jejích bosých nohou čvachtá rašelinou zhnědlá voda.

Nadšení z nadcházejícího dne jí dává křídla.

Oči má plné nebe. Nebe, které trhá a cupuje vítr. Nebe, z ně

hož ve chvilkových záblescích prosakuje sluneční svit. Rozlévá

se po seschlých trsech trávy, mezi kterými se v chaotických

poryvech turbulentního vzduchu prudce sklánějí bělavé hla

vičky suchopýru. V příštích dnech se hnědavá zimní pustina

zbarví žlutou a fialovou jarních a letních květů. Ty však dosud

spí. Spánkem mrtvých.


12

Proti slunci třpytícímu se na hladině oceánu, který doráží

na tvrdé rulové útesy, se rýsují siluety šestice mužů v mon

térkách a plátěných čepicích. Ta záře Annag téměř oslňuje,

a když si rukou zastíní oči, vidí, jak se muži hrbí a sklánějí,

zatímco jejich tarasgeir odkrajuje měkkou černou rašelinu

a vykládá vodou nasáklé čtvercové bloky na okraj příkopu. Země je tu zjizvená kopáním celých generací. Třicet čtyřicet

centimetrů hlubokými brázdami, jejichž okraje lemují čerstvě

vykopané drny, které musejí vyschnout nejprve z jedné a pak

i z druhé strany. Za dva dny se kopáči vrátí na cruinneachadh,

skládání rašeliny, aby bloky sestavili do rùdhain, nízkých

trojúhelníkových pyramid, ve kterých je dosuší volně prou

dící vítr.

Až přijde čas, naloží bloky na dvoukolák a odvezou je na

hospodářství. Tam křehké kusy rašeliny poskládají na sebe

do stromečkového vzoru. Vzniklý stoh zajistí rodině dosta

tek rašeliny pro otop i pro přípravu jídla, které je bude sytit

celou příští zimu.

Takto přežívali obyvatelé ostrova Lewis, nejsevernějšího

ze souostroví skotských Hebrid, celá staletí. A dnes, v době

finanční nejistoty, kdy cena paliva prudce stoupá, se ti, kte

ří topí v krbech a kamnech, houfně navracejí k tradici svých předků. Protože pak za teplo domova zaplatí jen svou vynaloženou dřinou a oddaností Bohu.

Být tady na větrném vřesovišti však pro Annag není nic než

dobrodružství. Kdesi za sebou slyší, jak si matka s babičkou povídají a překřikují vítr. Zavolá na otce a dědečka a její smějící se ústa zaplní vlahý vzduch. Neumí vycítit napětí, které

ochromilo hlouček kopáčů rašeliny v dálce. Nemá jak. Na

základě své krátké životní zkušenosti neumí číst v postojích

mužů sklánějících se kolem jedné ze stěn výkopu, která se jim zhroutila pod nohama.

Příliš pozdě ji otec spatří přibíhat a zakřičí na ni, aby zůstala stát. Příliš pozdě na to, aby dokázala zastavit setrvačnost nebo zareagovat na zděšení v jeho hlase. Muži se náhle napřímí, otočí se na ni a ona spatří tvář svého bratra, bledou jako plátěné prostěradlo rozprostřené na slunci, aby se vybělilo.

A shlédne tam, kam směřuje bratrův pohled. Na sesunutý

okraj výkopu a na paži, která se k ní napřahuje. Kůže připomíná useň a prsty jsou zkřivené, jako by svíraly neviditelný míček. Jedna noha je zkroucená přes druhou, hlava se naklání k výkopu, jako by pátrala po ztraceném životě, a tam, kde by měly být oči, zejí jen dva černé otvory.

Na okamžik se ztrácí v hlubinách nepochopení. Pak se přes ni převalí vlna poznání a vítr jí z úst vyrve výkřik.

PRVNÍ KAPITOLA

Gunn už zdálky spatřil auta zaparkovaná u krajnice. Černo

modré nebe, zachmuřené a zhmožděné, se jednolitě valilo od

oceánu těsně nad zemí a pravidelný pohyb stěračů rozmazával

po čelním skle první plivance deště. Cínovou šeď oceánu roz

dělovaly bílé hřebeny tři čtyři metry vysokých vln a osamělý

modrý maják policejního auta po boku sanitky byl pouhým

smítkem, které pohltila nesmírná rozloha krajiny.

Za zaparkovanými auty se choulily hrubě omítnuté dom

ky Siaderu, plné očekávání a ostražitosti, nicméně přivyklé

nepolevujícím útokům počasí. Linii obzoru nenarušoval ani

jeden jediný strom, pouze řady trouchnivějících plotových

sloupků podél silnice a rezivějící ostatky traktorů a aut na

opuštěných pozemcích. Větrem zmítané křoviny s prvními

statečnými lístky se zarputile držely v mělké půdě v naději

na lepší časy a moře suchopýru se čeřilo a vířilo jako vodní hladina.

Gunn zaparkoval vedle policejního auta a vystoupil do

vichřice. Husté černé vlasy, které mu uprostřed zasmušilého

čela srůstaly do špičky, se rozlétly na všechny strany a on si

při táhl černou prošívanou bundu těsněji k tělu. Nadával si, že ho nenapadlo vzít si vysoké boty. Opatrně vykročil na změklou

půdu, ale za chvíli stejně ucítil, jak mu ponožkami prosakuje

chlad rašelinové vody.

Dorazil k prvnímu výkopu a vydal se pěšinkou podél něj,

kolem pyramidek sušícího se paliva. Policisté v uniformách už

do měkké půdy zatloukli kovové tyče a místo nálezu označili

modrobílou páskou, která se kroutila ve větru a zvučně vib

rovala. Z nejbližších domků vzdálených asi půl míle směrem k útesům se sem linul zápach hořící rašeliny.

Kolem těla postával hlouček mužů, kteří se museli do vět

ru téměř položit, aby jeho náporu odolali: záchranáři v re

flexním žlutém oblečení, kteří čekali, až budou tělo moci od

vézt, policisté v černých nepromokavých bundách a čepicích

s kostkovaným pruhem, kteří si mysleli, že už viděli všechno.

Až do dnešního dne.

Muži se před Gunnem beze slova rozestoupili a on spatřil

policejního lékaře, který se v podřepu skláněl nad mrtvolou

a prsty v latexových rukavicích opatrně smetával rozdrolenou

rašelinu. Vzhlédl k tyčící se postavě George Gunna a ten si

teprve teď všiml hnědé svraštělé kůže mrtvého. Udiveně se

zamračil. „On je... snědý?“

„To má na svědomí rašelina. Řekl bych, že to byl běloch.

Poměrně mladý. Něco kolem dvaceti. Typický příklad mrtvoly

z rašeliniště. Téměř dokonale zachovaná.“

„Ty už jsi někdy nějakou viděl?“

„Nikdy. Ale četl jsem o nich. Oceánská sůl obsažená ve vzdu

chu vytváří vhodné podmínky pro růst rašeliníku. Jeho kořínky při rozkladu tvoří kyselinu. Ta tělo konzervuje skoro jako

v nálevu. Vnitřní orgány by teoreticky měly být zcela netknuté.“

Gunn zíral s nepokrytou zvědavostí na téměř mumifikova

né ostatky. „Jak zemřel, Murdo?“

„Násilnou smrtí, zdá se. Má proříznutý krk a v oblasti hrud

níku několik bodných ran. Ale konečnou příčinu smrti bude

muset určit patolog, Georgi.“ Policejní lékař vstal a stáhl si

rukavice. „Měli bychom ho odtud odvézt, než se spustí déšť.“

17

Gunn přikývl, ale nedokázal odtrhnout oči od tváře mladíka

uvězněného v rašelině. I když byla poněkud svraštělá, muže

by identifikoval kdokoli, kdo by ho znal. Rozkladu podlehla

jen měkká tkáň očních bulv. „Jak dlouho tu leží?“

Murdův smích se ztratil ve větru. „Kdoví. Stovky let, mož

ná dokonce tisíce. Na to si budeš muset pozvat odborníka.“

19

DRUHÁ KAPITOLA

Nemusím se dívat na hodiny, abych věděl, kolik je.

Zvláštní, ráno ta hnědá skvrna na stropě působí světleji.

Krystalické stopy plísně podél pukliny, která jí prochází, vy

padají tak nějak bělejší. Je s podivem, že se vždycky budím ve

stejnou dobu. Se světlem, které se dovnitř krade podél zá clon,

to nemá nic společného, protože v tuhle roční dobu jsou noci

velmi krátké. Musejí to být nějaké vnitřní hodiny. Léta vstávání

za úsvitu kvůli dojení a všemu tomu ostatnímu, co plnívalo

bdělou část dne. To všechno je teď pryč.

Na tu skvrnu na stropě se dívám docela rád. Nevím proč,

ale ráno mi připomíná ušlechtilého koně, který na mě čeká,

abych v jeho sedle vyrazil vstříc lepší budoucnosti. Zato v noci,

když padne tma, působí úplně jinak. Jako nějaké vzpínající se

rohaté zvíře, které mě každou chvíli může odnést do temnoty.

Slyším, že se otevřely dveře, a spatřím v nich jakousi ženu.

Je mi povědomá, ale nedokážu si ji zařadit. Dokud nepromluví.

„Ale, Tormode...“

Samozřejmě. Je to Mary. Její hlas bych poznal kdekoli. Rád

bych věděl, proč se tváří tak smutně. A ještě nějak. Něco svě

silo koutky jejích úst. Něco jako znechucení. Vím, že mě kdysi

milovala, ale nejsem si úplně jistý, jestli jsem já kdy miloval ji.

„Co se stalo, Mary?“

20

„Už jsi zase zapomněl jít na záchod.“

A pak to také ucítím. Náhle. Skoro nesnesitelně. Proč jsem

si toho nevšiml dřív?

„To jsi nemohl vstát? Co by ti to udělalo?“

Nevím, proč mě obviňuje. Neudělal jsem to naschvál. Ni

kdy to nedělám naschvál. Když odkryje přikrývku, pach ještě

zesílí a ona si rukou zakryje ústa.

„Vstaň,“ přikáže mi. „Musím převléknout postel. Pyžamo

dej do vany a osprchuj se.“

Přehodím nohy přes okraj postele a čekám, až mi pomůže

vstát. Takový jsem nikdy nebýval. Vždycky jsem byl ten silněj

ší. Pamatuju si, jak si tenkrát u starého ovčince zvrtla kotník,

když jsme sháněli stádo na stříhání. Nemohla se postavit a já ji

domů musel nést. Skoro dvě míle. Ruce mě bolely a ani slovem

jsem si nepostěžoval. Proč si na to ani jednou nevzpomene?

Copak nevidí, jak je tohle ponižující? Odvrátím hlavu, aby

si nevšimla, že se mi oči zalévají slzami, a usilovně mžikám,

abych je zastavil. Zhluboka se nadechnu. „Kačer Donald.“

„Kačer Donald?“

Podívám se na ni a skoro ucuknu před hněvem, který spat

řím v jejím pohledu. Tohle že jsem řekl? Kačer Donald? To

jsem určitě říct nechtěl. Ale nemůžu si vzpomenout, co jsem

říct chtěl. A tak sebejistě zopakuji: „Ano, kačer Donald.“

Vytáhne mě na nohy, skoro neurvale, a postrkuje mě ke

dveřím. „Zmiz mi z očí!“

Proč se tak zlobí?

Došourám se do koupelny a vysvléknu se z pyžama. Kam

říkala, že ho mám dát? Nechám ho ležet na zemi a podívám

se do zrcadla. Očima nesmírně bledé modré barvy na mě

hledí stařec s pár bělavými vlasy. Chvíli přemýšlím, kdo to

je, a pak se odvrátím a oknem vyhlédnu na machair táhnoucí

se k pobřeží. Na sladkoslané trávě se pasou ovce a já vidím,

jak jim vítr cuchá hustou zimní srst. Ale neslyším ho. Ani pří

boj oceánu na pobřeží — nádhernou bíle se pěnící mořskou

vodu plnou písku a zuřivosti.

Nejspíš za to může dvojité sklo. Takové jsme na farmě ni

kdy neměli. Tam člověk věděl, že je naživu, když dovnitř oken

ními rámy prohvizdoval vítr a hnal kouř z rašeliny zpátky do komína. Tam se člověk mohl nadechnout, měl tam prostor k životu. Tady jsou místnosti tak stísněné, neprodyšně oddělené od světa. Jako by člověk žil v bublině.

Ten stařec ze zrcadla se na mě znovu zahledí. Usměji se

a on mi úsměv oplatí. Ovšemže jsem celou dobu věděl, že jsem

to já. A pomyslím si, jakpak se asi má Peter.



23

TŘETÍ KAPITOLA

Fin konečně zhasl a rozhostila se tma. Ale slova i nadále žhnu

la na sítnici. Ani tma neskýtala žádnou možnost úniku.

Kromě Monina svědectví měli ještě dvě další. Ani jeden ze

svědků neprojevil tolik duchapřítomnosti, aby si zapsal pozná

vací značku. Tomu, že ji nezahlédla Mona, se nebylo co divit.

Auto ji vyhodilo do vzduchu, odkud s hrozivou silou dopadla

na kapotu a čelní sklo, a pak ji náraz nelítostně odmrštil na

štěrkovou silnici, kde se několikrát převalila. Jako zázrakem

neutrpěla žádné vážné zranění.

Robbieho s jeho nižším těžištěm auto smetlo pod kola.

Kdykoli Fin ta slova četl, představoval si, že je u toho. A po

každé cítil, jak se mu zvedá žaludek. Jeho mysl vykreslova

la ten obraz tak barvitě, jako by ona vzpomínka byla jeho

vlastní. Stejně barvitě popsala Mona tvář, kterou spatřila za

volantem a která se jí tak zřetelně vryla do paměti, i když ji

zahlédla určitě sotva na zlomek vteřiny. Muž ve středním

věku s přerostlými šedohnědými vlasy. Dva nebo tři dny ne

holené vousy. Jak si toho jen dokázala všimnout? A přesto

v její mysli nebyl ani stín pochybnosti. Fin si dokonce nechal

u policejního kreslíře zhotovit podobiznu, která zůstala za

ložená ve složce. Ten obličej Fina strašil ve snech i po devíti

měsících.


24

Otočil se na bok a zavřel oči v marné snaze usnout. Okna

hotelového pokoje nechal pootevřená kvůli vzduchu, ale záclo

nou pronikal dovnitř i hluk dopravy z Princes Street. Schoulil

se s koleny u brady, lokty přitisknutými k tělu a rukama sepnutýma na hrudní kosti jako modlící se plod.

Zítřek přinese konec všeho, co tvořilo většinu jeho dospě

lého života. Všeho, čím se stal a čím mohl být. Jako tenkrát před mnoha lety, když mu onoho dne teta oznámila, že jeho

rodiče jsou mrtví, a on se poprvé za svůj krátký život cítil úpl

ně opuštěný. Denní světlo žádnou úlevu nepřineslo. Jen tiché odhodlání

dotáhnout nadcházející den až do konce. Přes North Bridge

a South Bridge vanula vlahá bríza a zahrady pod hradem zalévaly měnící se obrazce slunečního světla. Fin se odhodlaně prodíral davem představujícím přehlídku lehké jarní módy.

Generace, která zapomněla na varování svých babiček „bře

zen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem“. Finovi nikdy

nepřipadalo tak docela spravedlivé, že ostatní žijí dál, jako by

se nic nestalo. Jenže kdo z nich mohl tušit onu bolest za jeho

maskou normálnosti? Kdoví, jaké zmatky se ukrývají za fasá

dami tváří druhých?

Zastavil se v kopírovacím centru na Nicolson Street. Ofo

cené stránky zasunul do kožené aktovky a vydal se východně k St. Leonard’s Street a hlavnímu ústředí edinburské policie, kde strávil většinu z posledních deseti let. Před dvěma dny za

šel s pár kolegy na skleničku na rozloučenou do hospody na

Lothian Road. Neveselá akce, která se nesla ponejvíce ve zna

mení vzpomínek a lítosti, ale chvílemi také upřímné náklon

nosti.

Na chodbě mu někteří pokyvovali na pozdrav, jiní si s ním

potřásli rukou. Posbírat si osobní věci z pracovního stolu do

papírové krabice mu zabralo pouhých pár minut. Smutné

usazeniny neklidného pracovního života.

„Vezmu si od vás služební průkaz, Fine.“

Fin se otočil. Ředitel kriminální služby Black mu čímsi při

pomínal supa. Hladového a ostražitého. Fin přikývl a předal

mu svůj průkaz.

„Je mi líto, že odcházíte,“ prohlásil Black. Nijak lítostivě se

ovšem netvářil. O Finových schopnostech nikdy nepochyboval.

Jen o jeho motivaci. A teprve teď po všech těch letech byl Fin

konečně ochoten uznat, že Black měl pravdu. Oba věděli, že Fin odvádí u policie dobrou práci, jen mu o něco déle trvalo,

než pochopil, že to není povolání pro něj. Teprve Robbieho

smrt mu otevřela oči.

„V archivu tvrdí, že jste si před třemi týdny vyzvedl složku

s případem smrti svého syna.“ Black se odmlčel. Snad čekal,

že mu to Fin potvrdí. Když se nedočkal, dodal: „Byli by rádi, kdybyste ji vrátil.“

„Samozřejmě.“ Fin vytáhl složku z aktovky a nechal ji do

padnout na stůl. „Stejně už ji nikdy nikdo neotevře.“

Black přikývl. „Nejspíš ne.“ Zaváhal. „Je načase, abyste ji

zavřel i vy, Fine. Jinak vás to dočista stráví a zničí vám to zby

tek života. Nechte to být, synku.“

Fin se mu nedokázal podívat do očí. Sebral svou krabici.

„Nemůžu.“

Venku obešel budovu, otevřel poklop velkého zeleného

kontejneru na tříděný odpad a vysypal do něj obsah své kra

bice. Pak tam nacpal i ji. Nic z toho už mu k ničemu není.

Chvilku tu postál a díval se na okno, ze kterého tak často

pozoroval, jak stinné svahy Salisbury Craggs zalévá slunce

i déšť nebo zasypává sníh. Všechna roční období všech těch

promarněných let. Pak vykročil na St. Leonard’s Street, aby

si přivolal taxi. Taxík ho vysadil na strmě stoupající dlažbě Royal Mile hned pod katedrálou svatého Jiljí. Na Parliament Square už na něj

čekala Mona. Ještě nevyměnila svůj bezvýrazný šedý zimní šat

ník, a tak se téměř ztrácela mezi klasickou architekturou těch

to Athén severu, jejichž pískovcové budovy zčernaly dýmem

i vlivem času. Oblečení nejspíš odráží její rozpoložení, říkal

si Fin. Ale nebyla jen sklíčená. Zřetelně na ní viděl i nervozitu.

„Jdeš pozdě.“

„Promiň.“ Vzal ji pod paží a vylidněným náměstím pospí

chali pod klenbu, nad níž se tyčily vysoké pilíře. Fin by rád

věděl, jestli jeho zpoždění pramenilo z jakéhosi podvědomého

záměru. Zřejmě ani ne tak z neochoty vzdát se minulosti, jako

ze strachu z neznáma, ze strachu opustit bezpečí pohodlného

vztahu a čelit budoucnosti sám.

Fin se po očku podíval na Monu. Právě procházeli mohut

nými dveřmi budovy, která kdysi představovala sídlo skotského parlamentu. Ale velkostatkáři a kupci, kteří v něm zasedali, před třemi sty lety podlehli úplatkům Angličanů, zaprodali

národ, jejž měli zastupovat, a dali souhlas ke svazku, o nějž

nestáli. I u Fina a Mony šlo o svazek z rozumu. O přátelství bez lásky. Přiživoval ho občasný sex a pohromadě držel jen díky

společné lásce k jejich synovi. A teď, bez Robbieho, končí zde,

u Nejvyššího civilního soudu. Končí rozsudkem o rozvodu. Kusem papíru, jenž udělá tečku za jednou kapitolou jejich

života, která se psala šestnáct let.

V Monině tváři spatřil, jakou bolest jí to působí, a najed

nou se mu vrátilo všechno, čeho za svůj život litoval. Bylo to jako mučivý přízrak.

Odklidit těch šestnáct let na smetiště dějin nakonec trvalo

jen pár minut. Dobré i zlé časy. Jejich úsilí, jejich smích, jejich hádky. Vynořili se do zářivého slunce zalévajícího dlažbu a do

dopravního ruchu na Royal Mile. Životy ostatních lidí se odvíjely dál, kdežto jejich zastávka se právě změnila v konečnou.

Dvě nehybné postavy v ohnisku časosběrného filmu, okolo

nichž se míhá zbytek světa.

Šestnáct let, a oni jako by byli dva cizí lidé, kteří nevědí, co

říct. Kromě sbohem. Ale téměř se děsí vyslovit ho nahlas, na

vzdory papíru, který si oba odnášejí v ruce. Protože co zbude

po vyřčeném sbohem? Fin otevřel svou aktovku, aby si dokumenty uložil. Béžové desky s ofocenou vyšetřovací složkou mu vyklouzly na zem a jejich obsah se mu rozsypal u nohou.

Rychle se sklonil, aby ho sesbíral, a Mona si přidřepla k němu

a začala mu pomáhat.

Všiml si, jak se na něj podívala s několika papíry v ruce. Už

na první pohled jí muselo být jasné, co to je. Mezi listy byla i její vlastní výpověď. Pár set slov, která popisovala zmaření jednoho lidského života a konec jednoho vztahu. Kresba tváře pořízená na základě jejího vlastního popisu. Finova posedlost.

Ale neřekla nic. Vstala, podala mu dokumenty a pozorovala,

jak je souká zpátky do aktovky.

Když došli na ulici a okamžik rozloučení už nešlo oddalo

vat, zeptala se: „Budeme v kontaktu?“

„A má to smysl?“

„Asi ne.“

A těmi několika slovy se všechno, co jeden do druhého bě

hem těch let investovali — společné zážitky, radosti i bolesti —,

navždy rozplynulo jako vločky na říční hladině.

Podíval se na ni. „Co uděláš, až se prodá dům?“

„Vrátím se do Glasgow. Nějakou dobu zůstanu u otce.“ Podívala se mu do očí. „Co ty?“

Pokrčil rameny. „Nevím.“

„Ale víš.“ Byla to skoro výčitka. „Vrátíš se na ostrov.“

„Mono, většinu svého dospělého života jsem zasvětil tomu, abych se návratu tam vyhnul.“

Zavrtěla hlavou. „Ale vrátíš se tam. A víš to. Tomu ostrovu

nikdy neutečeš. Celou dobu ležel mezi námi jako neviditelný

stín. Odděloval nás. Bylo to něco, co jsme nikdy nemohli sdílet.“

Fin se zhluboka nadechl a na tváři, kterou na okamžik na

stavil nebi, ucítil teplo slunečních paprsků. Pak se na Monu podíval. „Ano, ležel mezi námi stín. Ale ostrov to nebyl.“

* * *

Samozřejmě že měla pravdu. Neměl se kam vrátit. Jen zpátky

do lůna. Zpět na místo, které ho vychovalo, znepřátelilo si ho

a nakonec ho vypudilo pryč. Bylo to jediné místo, které znal, kde měl alespoň nějakou šanci, že znovu najde sám sebe. Mezi

svými, kde může hovořit svým jazykem.

Stál na přední palubě Ostrova Lewis a pozoroval, jak si jeho

příď razí cestu nezvykle klidnými vodami průlivu Minch a měk

ce se při tom zvedá a zase klesá. Horské hřebeny pevniny už

dávno zmizely a houkání plavidla se teď opuštěně neslo hustou jarní mlhou, do níž se halilo východní pobřeží ostrova.

Fin upíral pohled do svíjející se šedi, jejíž vlhkost cítil na

tváři, až se z jejího příšeří konečně vynořil neznatelný stín.

Pouhá šmouha na ztraceném horizontu, tajuplná a věčná, jako duch minulosti, který se vrátil, aby ho strašil.

Ostrov v mlze postupně nabýval obrysů a Fin cítil, jak mu

vstávají vlasy na zátylku. Téměř nedokázal unést intenzitu pocitu, že se vrací domů.

29

ČTVRTÁ KAPITOLA

Gunn seděl u svého stolu a mžoural do monitoru. Periferně

vnímal, že na vodách Minche nedaleko břehu houká mlhová

siréna, a věděl, že trajekt zanedlouho dorazí do přístavu.

O kancelář v prvním patře se dělil ještě se dvěma dalšími

detektivy a měl odtud dokonalý výhled na obchod charitativní

organizace Blythswood Care na opačné straně Church Street.

Křesťanská péče o tělo i duši. Kdyby mu stálo za to natáhnout

krk, dohlédl by až k indické restauraci Bangla Spice servírující

pestrobarevné omáčky a neodolatelnou smaženou česneko

vou rýži. Téma na obrazovce počítače však veškeré myšlenky

na jídlo vylučovalo.

Takzvané mumie z bažin jsou zachované lidské pozůstatky

nalezené v rašeliništích severní Evropy, Velké Británie a Irska,

četl na Wikipedii. Kombinace kyselého prostředí, nízkých tep

lot a nedostatku kyslíku umožňuje uchování kůže a orgánů

v takovém stavu, že je v některých případech dokonce možné

sejmout otisky prstů.

Přemýšlel o těle uloženém v chladicím boxu nemocniční

pitevny. Když už neodpočívá v bažině, jak rychle se teď asi za

čne rozkládat? Posunul si text na stránce a prohlížel si foto

grafii hlavy pocházející z těla, které bylo před šedesáti lety

nalezeno v jednom z dánských rašelinišť. Čokoládově hnědý

obličej pozoruhodně zřetelných rysů, levá tvář přimáčknutá

směrem k nosu, protože právě na ní hlava ve svém věčném

spánku spočívala, a dosud jasně patrné zrzavé strniště na horním rtu a na sanici.

„No ovšem, Tollundský muž.“

Gunn vzhlédl a spatřil vysokého štíhlého člověka s úzkým

obličejem a gloriolou tmavých řídnoucích vlasů, jak se sklání,

aby lépe viděl na monitor.

„Radiokarbonová analýza jeho vlasů ho datuje přibližně do

čtvrtého století před naším letopočtem. Ti pitomci, co pro

váděli pitvu, mu odřízli hlavu a zbytek vyhodili. Až na dolní

část nohou a jeden prst, které se nám dosud dochovaly ve

formaldehydu.“ Široce se usmál a natáhl ruku. „Profesor Colin Mulgrew.“

Gunna překvapil jeho pevný stisk. Profesorova tělesná kon

stituce působila spíš křehce.

Colin Mulgrew se usmál, jako by Gunnovi četl myšlen

ky nebo snad zaznamenal jeho bolestnou grimasu, když si potřásli rukou, a řekl: „Patologové potřebují pevnou ruku,

detektive seržante. To aby se dokázali prostřihávat kostmi

a páčit kosterní spoje. Divil byste se, kolik síly je na to po

třeba.“ V jeho přízvuku zazníval pouhý náznak kultivova

né irské angličtiny. Obrátil pozornost zpět k Tollundskému

muži. „Fascinující, viďte? I po dvou tisících čtyř stech letech

dokázali určit, že byl oběšen a že naposledy jedl kaši z obilí

a semen.“

„Vy jste u té pitvy byl?“

„Chraň pánbůh. Moje éra přišla až mnohem později. Já

jsem se věnoval až Muži od Croghanského vrchu, kterého vy

táhli z jedné bažiny v Irsku v roce 2003. Starý byl ovšem skoro

stejně. A na svou dobu opravdu čahoun. Sto devadesát osm

centimetrů. Představte si to. Chlap jako hora.“ Poškrábal se

na hlavě a zazubil se. „Tak jak budeme říkat tomu vašemu? Muž z ostrova Lewis?“

Gunn se na něj obrátil na otočném sedadle a pokynul mu

k prázdné židli. Ale patolog zavrtěl hlavou.

„Já už se dneska naseděl až až. A na téhle lince vám v letadle

moc místa pro nohy nenechají.“

Gunn přikývl. Se svou mírně podprůměrnou výškou tento

problém nikdy nepocítil. „A jak ten váš Muž od Croghanského

vrchu vlastně zemřel?“

„Byl zavražděn. Nejdřív ho mučili. Pod každou bradavkou

měl hlubokou řeznou ránu. Pak ho bodli do hrudníku, usekli mu hlavu a jeho tělo rozpůlili.“ Během vyprávění profesor

došel k oknu a rozhlížel se na obě strany ulice. „Vlastně je to

dost záhada, protože měl pečlivě upravené nehty. Takže ne

pracoval rukama. Není pochyb o tom, že do jeho jídelníčku

patřilo maso, i když naposledy snědl směs pšenice a podmáslí. Jeden můj starý kamarád, Ned Kelly z Irského národního

muzea, se domnívá, že byl obětován za bohatou úrodu obilí

a dostatek mléka na nedalekých královských polích a pastvi

nách.“ Obrátil se zpátky ke Gunnovi. „Je ta indická restaurace

tamhle v ulici co k čemu?“

Gunn pokrčil rameny. „Docela ujde.“

„Fajn. Slušnou indii jsem nejedl, ani nepamatuju. Tak kde

pak ho máme?“

„V chladicím boxu v nemocniční márnici.“

Profesor Mulgrew zamnul rukama. „To abychom se na něj

radši zašli podívat dřív, než se nám tam začne rozkládat. A co

pak zaskočit na oběd? Šilhám hlady.“ Na pitevním stole působilo tělo podivně scvrkle — urostlé,

ale jakoby zmenšené. Mělo barvu čaje a vypadalo, jako by ho

někdo vymodeloval z pryskyřice.

Profesor Mulgrew měl na sobě tmavomodrou kombinézu,

přes kterou si oblékl empír. Ústa a nos mu zakrývala svítivě

žlutá rouška. Nad ní hnízdily směšně obrovské ochranné brý

le se želvovinovými obroučkami, s nimiž jeho hlava působila

menší, což ho zcela nepatřičně proměnilo v bizarní karikaturu sebe sama. Aniž by si byl svého absurdního vzezření zjevně vědom, v modrých igelitových návlecích přes bílé tenisky křep ce

pobíhal kolem stolu a prováděl různá měření.

Došel k bílé tabuli, na kterou se jal zapisovat základní údaje,

a do skřípání fixu nepřetržitě hovořil. „Ten ubožáček váží pou

hých jednačtyřicet kilo. To na člověka s výškou sto sedmdesát

tři centimetrů není moc.“ Přes brýle se zahleděl na Gunna.

„Pro vás tedy něco přes pět stop a osm palců.“

„Myslíte, že trpěl nějakou nemocí?“

„Ne nezbytně. Tělo je sice dobře zachované, ale během let

ztratilo hodně tekutin. Mně se jeví jako poměrně zdravý je

dinec.“

„Jak starý?“

„Něco kolem dvaceti, plus minus pár let, řekl bych.“

„Ale ne, myslel jsem, jak dlouho ležel v té rašelině?“

Profesor Mulgrew nadzdvihl jedno obočí a přísně ke Gun

novi pohodil hlavou. „Trpělivost, prosím. Nejsem žádná pitomá mašina na měření uhlíkovou metodou, detektive seržante.“

Vrátil se k tělu a otočil ho na břicho. Naklonil se těsně nad

něj a smetával kousky hnědého a žlutozeleného mechu.

„Našel se u těla nějaký oděv?“

„Ne, nic.“ Gunn přikročil blíž, jestli tak nepozná, co upou

talo profesorovu pozornost. „Celé okolí jsme rozkopali. Žád né

oblečení ani artefakty jsme nenašli.“

„Hmm. V tom případě bych řekl, že než ho pohřbili, byl

pravděpodobně zabalený do nějaké deky. A musel v ní ležet

docela dost hodin.“

Gunn v úžasu vyvalil oči. „Jak jste to poznal?“

„Během několika hodin od okamžiku úmrtí se krev usazuje

v níže položených částech těla a způsobuje červenofialové zbar

vení kůže, pane Gunne. Říká se tomu posmrtné skvrny. Když si pozorně prohlédnete jeho záda, hýždě a stehna, všimnete si tmavšího odstínu kůže. V těchto skvrnách se však rýsuje světlejší, bledší vzor.“

„Z čehož vyplývá?“

„Z čehož vyplývá, že alespoň osm až deset hodin po smrti

ležel na zádech a byl zabalený v nějaké hrubé přikrývce, jejíž

textura zanechala v onom tmavším zabarvení svůj otisk. Mů

žeme tělo očistit a vyfotografovat, a pokud budete chtít, kreslíř může vyhotovit skicu toho vzorování.“ Pomocí pinzety sebral

z kůže několik zbývajících vláken. „Mohlo by se jednat o vlnu,“ prohlásil. „To by nemělo být obtížné potvrdit.“

Gunn přikývl a pomyslel si, k čemu jim asi bude, že roz

poznají vzor a materiál nějaké deky, kterou kdosi utkal před stovkami, možná tisíci lety. Otázku si však nechal pro sebe.

Patolog pokročil ke zkoumání hlavy.

„Na to, aby se dala určit barva duhovky, zbylo z očí příliš

málo. Ani tahle tmavá hnědozrzavá barva vlasů nevypovídá

vůbec nic o jejich původní podobě. Obarvila je rašelina — stejně jako kůži.“ Zašťáral v nosních dírkách. „Tohle je ovšem

zajímavé.“ Prohlížel si své latexem chráněné prsty. „V nose má poměrně velké množství jemného bílého písku. Zdá se, že je to

tentýž písek, který se nachází v odřeninách na kolenou a nár

tech.“ Pokračoval k čelu mrtvého a opatrně odstranil nečistoty

z levého spánku a vlasů nad ním. „A kruci!“

„Co?“

„Ve vlasech nad levým spánkem má zakřivenou jizvu. Asi

deseticentimetrovou.“

„Zranění?“


34

Profesor se zamyslel a zavrtěl hlavou. „Ne, vypadá to jako

chirurgický zákrok. Kdybych měl hádat, řekl bych, že tenhle

mladík někdy během života podstoupil operaci hlavy.“

Gunn byl ohromen. „To by ale znamenalo, že je to mnohem

mladší nález, než se domníváme, že?“

V úsměvu profesora Mulgrewa se mísila přezíravost od

borníka s pobavením. „Záleží na tom, co si představujete pod pojmem ‚mladší‘, detektive seržante. Operace mozku patří pravdě podobně k tomu nejstaršímu z provozovaného lékař

ského umění. Bezpočet archeologických nálezů potvrzuje,

že operace hlavy se prováděly už v neolitu.“ Odmlčel se a pak

s ohledem na Gunna pro jistotu dodal: „V době kamenné.“

Obrátil pozornost ke krku, na kterém zela široká a hluboká

řezná rána. Profesor změřil její délku: 18,4 centimetru.

„Tohle ho zabilo?“ chtěl vědět Gunn.

Teď si už Mulgrew povzdechl. „Děláte na mě dojem, detek

tive seržante, že jste u mnoha pitev zatím neasistoval.“

Gunn se začervenal. „To opravdu ne, pane profesore.“ Ne

chtělo se mu přiznat, že tahle je teprve druhá.

„Příčinu smrti neurčím, dokud ho neotevřu. A ani pak za

ni neručím. Někdo mu podřízl krk, to ano. Ale v hrudníku má

několik bodných ran a jednu na zádech u lopatky. Na krku jsou patrné odřeniny, jako by měl kolem něj uvázaný provaz. Totéž najdeme i na zápěstích a kotnících.“

„Jako by měl svázané ruce a nohy?“

„Přesně tak. Možná byl oběšen, což mohlo způsobit ty od

řeniny na krku, nebo ho také mohl někdo táhnout za ten pro

vaz po pláži a to by pak vysvětlovalo písek v poranění kůže na kolenou a nártech. Ať tak nebo onak, na vyslovování teorií

o příčině smrti je příliš brzy. Možností je víc.“

Nyní profesorovu pozornost upoutala tmavší skvrna na

pravém předloktí mrtvého. Otřel ji tamponem a otočil se

35

k nerezovému umyvadlu, ze kterého si vzal houbu s drátěn

kou. S ní pak začal nahrubo odstraňovat svrchní vrstvu kůže.

„A hrome!“ zvolal.

Gunn naklonil hlavu, aby lépe viděl. „Co?“

Profesor Mulgrew dlouho mlčel. Pak pohlédl Gunnovi do

očí. „Proč jste byl tak zvědavý na to, jak dlouho tělo leželo

v bažině?“

„Abych to mohl smést ze svého stolu a předat archeologům,

pane profesore.“

„Obávám se, že vaše naděje zklamu, detektive seržante.“

„Proč?“

„Protože tohle tělo v bažině neleželo déle než padesát šest

let — maximálně.“

Gunn cítil, jak se mu do tváří hrne krev. „Ani ne před de

seti minutami jste mi říkal, že nejste žádná pitomá mašina

na měření uhlíkovou metodou.“ Vychutnal si důraz na slovu

„pitomá“. „Jak to tedy můžete vědět?“

Colin Mulgrew se usmál. „Prohlédněte si pozorně jeho pra

vé předloktí, detektive seržante. Myslím, že poznáte, že nad

názvem legendární písně ‚Heartbreak Hotel‘ tu na nás hledí

vytetovaný portrét Elvise Presleyho... S poměrně značnou

mírou jistoty bych si dovolil tvrdit, že v dobách před Kristem

Elvis ještě nekoncertoval. A jakožto zapřisáhlý fanoušek vás

můžu informovat — aniž bych se bál, že si budu protiřečit —,

že ‚Heartbreak Hotel‘ suverénně vedl v hitparádách v roce 1956.“

PÁTÁ K APITOL A

Po přestávce na oběd profesorovi trvalo ještě téměř dvě hodi

ny, než pitvu dokončil. K jídlu si dal cibulové bhaji a jehněčí

bhunu se smaženou česnekovou rýží a vše zakončil zmrzlinou kulfi. George Gunn snědl v kanceláři sýrový sendvič a jen s ob

tížemi ho udržel v žaludku.

Kůže připomínající useň profesorovi neumožňovala ote

vřít hrudní koš běžným skalpelem, a tak musel nakonec pou

žít masivní nůžky. Těmi ji nejprve nastřihl a pak se ke svému

obvyklému nástroji zase vrátil, aby jím oddělil zbylou kůži

a svalstvo od žeber.

To, co před nimi leželo teď, by klidně mohlo viset na háku

v nějakém řeznictví. Vnitřní orgány patolog vyjmul a rozkrá

jel na plátky. Tohle však kdysi býval zdravý a silný mladý muž

a nic, co skrývaly vnitřní orgány, nevedlo ke změně hypotézy,

že by jeho smrt způsobilo cokoli jiného než brutální vražda.

Vražda spáchaná člověkem, který čistě teoreticky mohl být

dosud naživu.

„Náramně zajímavá mrtvola, detektive seržante.“ Ve vrás

kách na patologově čele se perlil pot, ale jinak byl profe

sor Mulgrew ve svém živlu. „Jeho poslední jídlo bylo tedy

o dost fádnější než to moje. Jsou tu šupinky měkkého masa

a drobná průsvitná vlákna podobná rybím kostem. Asi ryba

s bramborami.“ Široce se usmál. „Nicméně vás už můžu po

těšit hypotézou, jak mohl zemřít.“

To Gunna trochu překvapilo. Podle toho, co doposud slýchá

val, patologové téměř bez výjimky odmítali cokoli tvrdit s jis

totou. Ovšem Mulgrew zjevně choval neochvějnou důvěru

ve své schopnosti. Přiklopil hrudní koš a kůži i tkáně ohrnul přes hrudník zpátky k počátečnímu řezu. Skalpelem ukazo

val na rány.

„Utrpěl čtyři bodné rány do hrudníku. Podle sklonu úde

rů bych řekl, že útočník byl buď značně vysoký, nebo oběť klečela. Přikláněl bych se k té druhé variantě, ale k tomu se ještě dostaneme. Rány pocházejí od dlouhého nože s tenkou čepelí a dvojitým ostřím. Něco jako Fairbairn-Sykes nebo jiný podobný typ dýky. Například tahle,“ ukázal na nejvý

še položenou ránu, „měří na délku nějakých šestnáct mili

metrů a na obou stranách se zužuje, což téměř s jistotou

ukazuje na tenkou zbraň s dvojitým ostřím. Je necelých tři

náct centimetrů hluboká, prochází hrotem levé plíce a pra

vou srdeční síní do mezikomorové přepážky. Takže se jed

nalo o poměrně dlouhou čepel, což platí i v případě dalších

tří ran.“

„A to ho zabilo?“

„Inu, do pár minut by byla téměř jistě smrtelná kterákoli

z nich, ale mám podezření, že ho dodělala ta hluboká řezná

rána na krku.“ Profesor obrátil pozornost k ráně. „Je přes

osmnáct centimetrů dlouhá a vede od pravého mastoidálního výběžku až k oblasti pravého zdvihače hlavy.“ Vzhlédl. „Jak

vidíte.“ Usmál se a vrátil se k ráně. „Zcela přetíná levou krční

žílu, přerušuje levou karotickou tepnu a povrchově narušila

i pravou krční žílu. V nejhlubším místě měří asi osm centi

metrů, a dokonce se zatíná i do páteře.“

„Vypovídá to o něčem?“


39

„Podle mého názoru úhel a hloubka řezu odpovídají útoku

vedenému zezadu, a to téměř stoprocentně jinou zbraní. Což potvrzuje i bodná rána na zádech. Ta měří na délku osmatřicet milimetrů a její horní okraj je pravoúhlý, kdežto spodní je zašpičatělý. To ukazuje na velký nůž s jedním ostřím, který má pro vedení tak hluboké řezné rány příhodnější vlastnosti.“

Gunn se zamračil. „Nedokážu si to dost dobře představit,

pane profesore. Chcete říct, že vrah použil dvě zbraně? Jednou ho bodl do hrudníku, pak ho chytil zezadu a jinou zbraní mu podřízl krk?“

Na patologově tváři se pod rouškou rozhostil lehce povýše

ný shovívavý úsměv, ale Gunnovi ho prozrazoval jen ohníček

v očích za velkými brýlemi. „Nikoli, detektive seržante. Chci

říct, že útočníci byli dva. Jeden ho držel zezadu a srazil ho na

kolena a ten druhý ho zatím bodal do hrudi. K bodné ráně

na zádech došlo už nejspíš jen náhodou, to když se první útočník chystal, že oběti podřízne krk.“ Profesor obešel stůl

k hlavě mrtvého a jal se od řezu na krku stahovat kůži a tkáň

přes obličej a lebku. „Odnést byste si z toho mohl zhruba toto:

tento muž byl svázaný na zápěstích a kotnících. Okolo krku měl uvázaný provaz. Kdyby ho na něm oběsili, odřenina by se shrnovala k bodu zavěšení. Ale tak tomu není. Proto navrhuji

vysvětlení, že ho za provaz táhli po nějaké pláži. V nose a ús

tech má jemný bílý písek, stejně tak i v odřené kůži na kolenou a nártech. V jednu chvíli ho srazili na kolena, několikrát

ho bodli a nakonec ho podřízli.“

Scéna, kterou patolog popsal, se před Gunnem najednou

začala odvíjet, a to nesmírně živě. Nevěděl proč, ale z nějakého důvodu si představoval, že se čin odehrál v noci. Viděl, jak se na písečné pláži třpytí měsíční záře a tříští fosforeskující moře a jak se bělostná pěna barví šarlatem krve. Co ho však šoko

valo víc než cokoli jiného, byla myšlenka, že by se ta brutální

40

poprava odehrála tady, na ostrově Lewis, kde za více než sto

let došlo k pouhým dvěma vraždám.

„Bylo by možné sejmout otisky?“ ozval se. „Budeme se ho

muset pokusit identifikovat.“

Profesor Mulgrew neodpověděl hned. Plně ho zaměstnávala

kůže, kterou odkrýval tak, aby ji nepotrhal. „Je příšerně vysu

šená,“ stěžoval si. „Hrozně snadno se láme.“ Vzhlédl. „Bříška

prstů se scvrkla ztrátou tekutin, ale můžu do nich stříknout

trochu formaldehydu, který je rehydratuje, takže byste měl

být schopen získat zcela použitelné otisky. Mohl bych ode

brat i vzorek DNA.“

„Policejní patolog už odeslal vzorky na analýzu.“

„Vážně?“ Profesor Mulgrew se netvářil, že by ho to nějak

zvlášť potěšilo. „Moc světla to do případu pochopitelně nejspíš

nevnese, ale jeden nikdy neví. Ha!“ Jeho pozornost náhle upou

tala lebka, kterou se mu konečně podařilo obnažit. „Zajímavé.“

„Co?“ Gunn neochotně přikročil o něco blíž.

„Tady pod tou chirurgickou jizvou má náš přítel všitou des

tičku, aby chránila mozek.“

Gunn spatřil matně šedou obdélníkovou destičku, dlou

hou asi pět centimetrů. Po stranách měla otvory, jimiž vedly

kovové stehy, které ji držely v lebeční kosti. Destičku částečně

zakrývala vrstva světleji šedé jizvové tkáně.

„Utrpěl nějaké zranění. A s velkou pravděpodobností lehké

poškození mozku.“

Gunn se na požádání profesora Mulgrewa vzdálil na chod

bu. Oknem do pitevny ho pak pozoroval, jak oscilační pilou

krouží kolem horní části lebky, aby mohl vyjmout mozek.

Když se Gunn vrátil, profesor si už mozek prohlížel v nerezové

misce.

„Ano, tohle jsem předpokládal. Tady...“ Šťouchl do mozku

prstem. „Cystická encefalomalacie levého předního laloku.“

„Což znamená?“

„Což znamená, kamaráde, že ten chudák neměl v životě

zrovna z pekla štěstí. Utrpěl nějaké zranění, které poškodi

lo levý přední lalok a způsobilo... Jak to říct? Moc fištrónu

mu po něm zkrátka nezbylo.“ Vrátil se ke zkoumání lebky a skalpelem jemně oškrábal povlak tkáně, která obrůstala destičku.

„Tohle je tantal, jestli se nemýlím.“

„Co to je?“

„Vysoce korozivzdorný kov, který se v první polovině dvacá

tého století začal využívat v kranioplastice. Za druhé světové

války se poměrně často používal k opravě lebky při zranění

šrapnelem.“ Naklonil se blíž a škrábal hlouběji. „Je vysoce

biokompatibilní, ale často vyvolával hrozné bolesti hlavy. Asi

to nějak souvisí s vodivostí. Rozmach výroby plastů v šedesá

tých letech jeho užívání vytlačil. Teď přichází ke slovu hlavně

v elektronice. Aha!“

„Co?“ Gunn překonal svůj přirozený odpor a přikročil ješ

tě blíž.

Ale profesor Mulgrew se otočil a začal se přehrabovat v sadě

nástrojů rozložené na stole vedle výlevky. Vzal si sedmiapůlcentimetrové zvětšovací sklo, které teď držel mezi palcem a ukazovákem. Nastavil ho nad tantalovou destičku.

„Myslel jsem si to.“ V jeho hlase zazněl náznak triumfu.

„Co jste si myslel?“ Z Gunnova tónu čišela frustrace.

„Výrobci takových destiček do nich často nechávali vyrýt sériové číslo. A v našem případě i datum.“ Poodstoupil, aby se Gunn mohl podívat.

Gunn si od něj vzal lupu a nesměle ji podržel nad lebeční

kostí. Naklonil se blíž, aby lépe viděl, a obličej se mu zkřivil

soustředěním. Pod desetimístným sériovým číslem stály římské číslice MCMLIV.

42

Patolog se zářivě usmál. „Čili 1954, pokud jste si to ještě

nedal dohromady sám. Asi dva roky před tím, než si pořídil

to tetování s Elvisem. A soudě podle tkáňové vrstvy tři, možná

čtyři roky před tím, než ho zavraždili na pláži.“

ŠESTÁ K APITOL A

Fin byl nejdřív naprosto dezorientovaný. Zvuk větru a vody

v jeho uších přerušoval jakýsi tlukot. Bylo mu vedro. Tam,

kde byl přikrytý, ho zaléval pot, ale obličej a ruce měl studené.

Jasné světlo, které ho oslnilo poté, co otevřel oči, prostupoval

zvláštní modrý tón. Trvalo mu celých třicet vteřin, než si vzpomněl, kde to vlastně je. Spatřil, jak se bílá tkanina vnitřní části stanu divoce vydouvá dovnitř a zase zpátky, jako když běžec

v cíli lapá po dechu. Kolem se válelo oblečení, napůl vybalený plátěný pytel, notebook a rozházené papíry.

Místo, které pro svůj dvojmístný stan za šera zvolil, se pů

vodně jevilo relativně rovné. Ale teď zjistil, že se tu půda svažuje k útesům a moři za nimi. Posadil se a chvíli naslouchal, jak vypínací lanka skřípají a trhají za kolíky. Pak vyklouzl ze spacáku a vzal si čisté oblečení.

Když rozepnul stan a vylezl na svah, oslepilo ho denní svět

lo. V noci pršelo, ale vítr už trávu vysušil. Fin se na ni posadil

a natáhl si ponožky. Mhouřil oči před slunečními odlesky na

hladině oceánu, kde krátce vzplanul žhnoucí kruh záře — pak

se nad ním průrva v mracích zavřela, jako by někdo otočil

vypínačem. Fin seděl s nohama u brady a s rukama položenýma na kolenou a vdechoval slaný vzduch, vůni rašelino

vého kouře a vlhké půdy. Světlé kudrny rozevláté větrem ho

šlehaly do obličeje a do celého těla mu vysílaly prostý, nád

herný pocit, že je naživu.

Ohlédl se přes levé rameno a uviděl trosky obydlí rodičů —

starého bílého domu — a za nimi zbytky kamenné stavby, kde jeho předkové žili celá staletí a kde si jako dítě hrával, šťastný

a s pocitem bezpečí, aniž by tušil, co mu život uchystá.

O něco výše vedla silnice. Vinula se mezi pár roztroušený

mi nesourodými staveními, která tvořila vesničku Crobost.

Červené plechové střechy starých tkalcoven, domky s bílou

nebo hrubou růžovou omítkou, nepravidelné plotové sloupky, chomáčky vlny zachycené na ostnatém drátu třepetající

se ve větru. Po svahu se dolů k útesům táhly úzké proužky přidělené obecní půdy. Některé byly obdělané a oseté základ

ními plodinami, obilím a kořenovou zeleninou, jiné skýtaly

obživu jen ovcím. Vysloužilá technologie dávných desetiletí,

zrezivělé traktory a nefunkční žací stroje, zaplevelené pozem

ky pokryté haraburdím, tlející symboly blahobytu, ve který tu kdosi kdysi doufal.

Za oblinou kopce Fin rozeznával temnou střechu crobost

ského kostela dominujícího jak obzoru, tak i životům, na něž jeho stín dopadal. Na faře někdo pověsil prádlo a bílé cíchy

se zuřivě třepotaly ve větru jako splašené signální vlajky, kte

ré vyzývají rovnou měrou ke chvále Boha i k bázni před ním.

Fin kostel nenáviděl a s ním vše, co představoval. Důvěrně

známý výjev však přinášel útěchu. Tohle byl navzdory všemu

jeho domov. A Fin cítil, že pookřál.

Právě si začal nazouvat holínky a vtom se k němu po vět

ru doneslo jeho jméno — někdo na něj volal. Vyškrábal se na

nohy, otočil se a spatřil, že vedle jeho auta, které v noci nechal

zaparkované u brány ke stavení, stojí mladý muž. Fin se mu

vydal naproti. Brodil se trávou, a když se přiblížil, rozpoznal

návštěvníkův dvojznačný úsměv.

45

Mladíkovi bylo asi osmnáct let, o polovinu a něco méně než

Finovi. Světlé vlasy měl nagelované do špiček a jeho chrpově

modré oči se tolik podobaly matčiným, že Finovi na pažích

naskočila husí kůže. Chvíli stáli za trapného mlčení a jeden

druhého si měřili pohledem. Pak Fin natáhl ruku a chlapec

mu ji pevně stiskl.

„Nazdar, Fionnlaghu.“

Hoch ukázal bradou k bledě modrému stanu. „Jen pro

jíždíš?“

„Dočasné ubytování.“

„Je to dlouho.“

„Je.“

Fionnlagh se na chvíli odmlčel, což dodalo jeho dalším

slovům na důrazu. „Devět měsíců.“ A zazněla v nich i zřetel

ná výčitka.

„Musel jsem si za sebou uklidit celý život.“

Fionnlagh naklonil hlavu ke straně. „Takže tu zůstaneš?“

„Možná.“ Fin stočil pohled ke stavení. „Je to domov. Místo,

kam se vracíš, když nemáš kam jít. Jestli zůstanu... se teprve

ukáže.“ Podíval se zpět na chlapce. „Ví se to?“

Jejich pohledy se na několik vteřin ponořily jeden do dru

hého — za mlčení přetékajícího minulostí. „Ví se jen to, že

můj otec minulý srpen zahynul na An Sgeiru při lovu guga.“

Fin přikývl. „To ujde.“ Otočil se, otevřel bránu a zarostlou

stezkou prošel tam, kde kdysi bývaly hlavní dveře. Ty dávno

zmizely, na cihle se jen místy držely zbytky ztrouchnivělé lišty.

V podivných odlupujících se ostrůvcích se dal ještě rozpoznat

fialový nátěr, kterým otec kdysi tak rozmáchle pokryl kaž

dičkou dřevěnou plochu v domě včetně podlah. Střecha byla

z velké části nepoškozená, ale trámy dávno prohnily a všech

ny stěny pokrývaly skvrny po dešťové vodě. Podlahová prkna

zmizela a zůstalo tu jen pár vzdorujících nosníků. Z místa

zbyla jen skořápka beze stop po lásce, jejíž hřejivost ji kdysi

naplňovala. Fin za sebou zaslechl Fionnlagha a řekl: „Vynosím to a opravím. Nechtělo by se ti pomoct mi tu o letních

prázdninách?“

Fionnlagh vyhýbavě pokrčil rameny. „Možná.“

„Nastoupíš na podzim na univerzitu?“

„Ne.“

„Proč?“

„Musím si najít práci. Jsem otec rodiny. Mám odpovědnost vůči svému dítěti.“

Fin přikývl. „Jak se jí daří?“

„Dobře, díky za optání.“

Fin jeho sarkasmus ignoroval. „A Donně?“

„Žije u rodičů. I s dítětem.“

Fin se zamračil. „A co ty?“

„Bydlíme s mámou pořád tam pod kopcem.“ Pohodil hlavou kamsi ve směru přízemního domku Macinnesových, kte rý

Marsaili zdědila po Artairovi. „Reverend Murray mě za nimi

na faru nepustí.“

Fin nemohl uvěřit svým uším. „Proč ne? Vždyť jsi, kriste

pane, otec toho dítěte!“

„Otec, který nedokáže uživit ani dceru, ani matku. Donna mě občas potají navštíví doma. Ale většinou se musíme stý

kat ve městě.“

Fin spolkl svůj vztek. Obracet ho proti Fionnlaghovi nemá

cenu. Času dost. Až na jiném místě, s někým jiným. „Je máma doma?“ Otázka byla úplně nevinná, a přesto oba věděli, kolik

toho v sobě skrývá.

„Odjela do Glasgow na zkoušky.“ Fionnlagh si všiml Finova

překvapení. „Ona ti to neřekla?“

„Nebyli jsme v kontaktu.“

„Aha...“ Chlapcovy oči zabloudily zpět pod kopec k domku Macinnesových. „Vždycky jsem si říkal, že byste to s mámou

mohli dát zase dohromady.“

Ve Finovu úsměvu se skrýval smutek a snad i lítost. „Už

kdysi dávno jsme nedokázali mít fungující vztah, Fionn laghu. Proč by to teď najednou mělo jít?“ Zaváhal. „Takže je ještě

v Glasgow?“

„Ne. Vrátila se brzy. Přiletěla ráno. Naléhavá událost v rodině.“

49

SEDMÁ KAPITOLA

Slyším je mluvit v předsíni, jako bych byl hluchý. Jako bych

tu nebyl. Jako bych byl mrtvý. Někdy si přeju, abych mrtvý

byl.

Nevím, proč bych si měl brát kabát. Uvnitř je teplo. Nepo

třebuju ho. Ani čepici. Svou báječnou starou měkkou čepici.

Hřála mě na hlavě celé roky.

Teď už nikdy nevím, jakou Mary najdu, až vyjdu z ložnice.

Někdy je to hodná Mary. Někdy zlá. Vypadají stejně, ale jsou

to dvě různé lidské bytosti. Dnes ráno to byla ta zlá. Křičela,

přikazovala mi, nutila mě, abych si vzal kabát. Sedím tu. Če

kám. Na co?

A co je v tom kufru? Říkala, že moje věci. Ale co tím myslí?

Jestli myslí moje oblečení, toho mám přece plnou skříň a do

kufru by se nevešlo. Nebo moje dokumenty? Účty za mnoho

a mnoho let. Fotografie. Všechno. To by se do takového kufří

ku také nikdy nevešlo. Třeba jedeme na dovolenou.

Teď jsem zaslechl Marsaili. „Mami, tohle není fér.“

Mami? Ale ovšem. Pořád zapomínám, že Mary je její máma.

A Mary odpovídá, pochopitelně anglicky, protože gaelsky

se nikdy nenaučila: „Fér? A tobě připadá, že vůči mně to je fér,

Marsaili? Je mi sedmdesát. Už to nevydržím. Minimálně dva

krát do týdne to pustí do postele. Když jde ven sám, ztratí se.

Jako nějaký pitomý pes. Není na něj spolehnutí. Vždycky ho

přivedou sousedi. Když řeknu á, on říká bé, když řeknu bé, řekne á.“

Já žádné á ani bé neříkám. O čem to mluví? Mluví z ní zlá

Mary.

„Mami, jste spolu osmačtyřicet let.“ Opět Marsailin hlas.

A Mary odpovídá: „To není ten muž, kterého jsem si brala,

Marsaili. Žiju s cizím člověkem. Všechno vždycky skončí hádkou. Odmítá si přiznat, že trpí demencí. Že už si nic nepama

tuje. Něco udělá a pak to popře. Tuhle rozbil okno v kuchyni.

Nevím proč. Vzal si na to kladivo. Tvrdil, že chtěl dovnitř pustit psa. Marsaili, my nemáme psa už od doby, co jsme odešli z far

my. O pět minut později se zeptá, kdo rozbil to okno, a když

mu povím, že on, řekne, že on ne. Že jsem to musela udělat já. Já! Už toho mám plné zuby, Marsaili.“

„A co denní stacionář? Chodí tam třikrát týdně, viď? Možná

by si ho mohli brát na pět nebo i šest dnů?“

„Ne!“ Mary křičí. „To je ještě horší. Pár hodin bez šílenství,

dům pro sebe, ale jediné, na co dokážu myslet, je, že se večer

zase vrátí, aby mi ze života dělal peklo.“

Slyším, jak vzlyká. Hrozné, mučivé vzlyky. Nevím, jestli je

to zlá Mary, nebo není. Nemám rád, když pláče. Trápí mě to.

Nakloním se, abych viděl do předsíně, ale nedohlédnu na

ně. Asi bych se měl jít podívat, jestli bych jí nemohl nějak pomoct. Ale zlá Mary mi přikázala, abych zůstal tady. Snad ji utěší Marsaili. Rád bych věděl, co Mary tak rozesmutnilo. Vzpomínám si na ten den, kdy jsme se brali. Bylo mi jen pětadvacet let. A ona byla dvaadvacetiletá holčička. Tenkrát

taky plakala. Byla to nádherná dívka. Angličanka. Ale za to

nemohla.

Konečně její pláč ustal. A já musím napínat uši, abych sly

šel, co Mary říká. „Musí z domu, Marsaili.“


51

„Tohle není praktické řešení, mami. Kam by šel? Nemám

vybavení na to, abych se o něj postarala, a soukromý pečova

telský dům si dovolit nemůžeme.“

„To mě nezajímá.“ Slyším, jak Maryin hlas ztvrdl. Je sobec

ký. Plný sebelítosti. „Nějak to vyřeš. Musí z domu. Teď hned.“

„Mami...“

„Je oblečený a přichystaný. Sbalila jsem mu věci. Už jsem

se rozhodla, Marsaili. Nestrpím ho tu už ani minutu.“

Dlouhé ticho. O čem to, proboha, mluví?

Vzhlédnu a ve dveřích najednou stojí Marsaili a dívá se na

mě. Neslyšel jsem ji přijít. Děvečku moji drahou. Mám ji rád

víc než cokoli na světě. Jednou jí to musím říct. Ale vypadá

unaveně a je bledá, holčička moje. A celá uslzená.

„Neplač,“ těším ji. „Jedu na dovolenou. Brzy se zase vrátím.“





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist