načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Muž na stezce - Miroslav Žamboch

Muž na stezce

Elektronická kniha: Muž na stezce
Autor:

Žádná stezka není neschůdná, žádná ulička příliš temná a žádné tajemství není zakopáno dostatečně hluboko, aby nestálo za to po něm pátrat. Mladý šlechtic na útěku se pod ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Triton + EF
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 609
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 2., rozšířené vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-3313-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavní hrdina je dobrodruh, muž, který se neštítí ničeho. Je vysoký, hubený a jeho zjizvená tvář odstrašuje všechny kolem. Je tichý jako myš, ostražitý jako kočka, lstivější než liška a dokáže zacházet snad s jakoukoliv zbraní. Děsivá představa? To je Koniáš. Soubor povídek vypráví o jeho toulkách světem, na útěku před vlastním otcem a jeho muži. Koniáš umí chodit ve světě špinavostí, nezalekne se tvrdé práce, lže, krade, podvádí a neostýchá se ani zabít. Přesto je cítit, že má v sobě i jakousi slušnost a jsou hranice, které by nepřekročil i kdyby šlo o holý život. Dvanáct povídek souboru Muž na cestě je v tomto vydání rozšířeno o původně samostatně vydanou epizodu Konec vlka samotáře. Třináct dobrodružných fantasy povídek, jejichž společným hrdinou je ostřílený a samostatný intelektuálský zabiják Koniáš.

Popis nakladatele

Žádná stezka není neschůdná, žádná ulička příliš temná a žádné tajemství není zakopáno dostatečně hluboko, aby nestálo za to po něm pátrat. Mladý šlechtic na útěku se pod tlakem okolností mění z pronásledovaného štvance v silného muže spoléhajícího jen na sebe samotného – na svůj úsudek, oko, postřeh a zbraně. Projde kolem vás, aniž si ho všimnete, postavte se mu do cesty a bude to poslední chyba vašeho života. S přibývajícími zkušenostmi a zahojenými jizvami je stále osamělejší a obezřetnější; čím věrnějším společníkem je mu smrt, tím víc miluje a obdivuje život. Následujte ho do uliček špinavých měst, mezi chátru a spodinu lidské společnosti, projděte se po kroky tlumících kobercích luxusních rezidencí mocných jeho světa, vyšplhejte se do dech beroucích výšek velehor, zalykejte se vedrem v deštných pralesích nekonečných džunglí a bojujte o poslední doušek vody ve vyprahlých pouštích. Cesta je cíl. 2.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRIFID


Miroslav Žamboch

Koniáš: Muž na stezce

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována,

rozmnožována a ani jinak šířena

bez písemného souhlasu vydavatele

© Miroslav Žamboch, 2017

© Stanislav Juhaňák – Triton, 2017

Illustrations © Petr Vyoral, 2017

Cover © Lubomír Kupčík, 2017

ISBN 978-80-7553-392-0 (pdf)

Stanislav Juhaňák – Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz






Až na dno

Pomalu jsem jedl polévku a přikusoval k ní chléb. Byl tvrdý

a na povrchu plesnivý, ale lepší jídlo jsem si nemohl dovolit.

Chlapík u vedlejšího stolu zanadával, hlučně odsunul židli

a postavil se. Najednou jsem držel v prstech vrhací šipku, ještě

před okamžikem ukrytou v pouzdře na spodní straně levého

předloktí. Byl to automatický reflex, a kdyby muž udělaljediný krok směrem ke mně, na místě bych ho zabil. Místo toho

zamířil ven. Schoval jsem zbraň a vyměnil ji za lžíci. Už totrvalo moc dlouho. Neustálé napětí a vědomí nebezpečí mězměnilo ve zvíře zahnané do kouta, ve tvora, který se nejprve brání,

a teprve potom přemýšlí.

Po dvou týdnech v divočině mi přecpaná a páchnoucíputyka připadala jako vrchol luxusu. Hospoda se nacházela na samém okraji města a očividně se zde scházeli lidé, kteřínestáli o přítomnost královských špiclů nebo vojáků. Plášť jsem si odložil na lavici vedle sebe a konečně jsem cítil, jak na mněpomalu osychá oblečení. Své dlouhé nohy jsem si natáhl conejblíže ke krbu, abych se pořádně zahřál. Srkal jsem poslední zbytky vlažné polévky a úkosem pozoroval přítomné. Zloději, zlodějíčkové, pašeráci, nájemní bijci. Všiml jsem si, že malého kluka krčícího se u okna, zaujal můj plášť. Neměl jsem vkapsách nic cenného, ale nerad bych o něj přišel, protože bylneromokavý. Poslední věc, která mi zbyla z domova. A k tomu pět stříbrných.

„Dáte si ještě něco?“ zastavil se hospodský u mého stolu.

„Ještě jednou to samý,“ odpověděl jsem.

7


Se zabručením odešel. Ještě před nedávnem mě v hostincích oslovovali mládenče nebo mladý pane. Teď se mi lidé pohledem vyhýbali a bylo jim nepříjemné se mnou jen hovořit. Možná za to mohly sotva zahojené jizvy v obličeji nebo špatně srostlýpřeražený nos. Nikdy jsem nebyl příliš pohledný, spíše naopak, ale dalo se to přežít. Když jsem před týdnem zahlédl svůj odraz na vodní hladině, samotného mě překvapilo, jak špatně a zlevypadám. Zle – to bylo to správné slovo. Už dva roky jsem byl na útěku. Dva roky jsem se schovával, utíkal, bránil se a zabíjel. Naučil jsem se lstivosti, opatrnosti, nikomu jsem nevěřil. A to všechno se mi vepsalo do tváře. Pustil jsem chléb a chytil za předloktí kluka, který se mi zpoza stolu pokoušel ukrást plášť.

„Víš, co dělají zlodějům?“

Polekaně mě pozoroval, v očích se mu zračila bolest. Držel jsem ho pevně a ještě mu páčil ruku v zápěstí. Ve Vandetu jsem viděl, jak podobný malý darebák ošklivě pobodal kupce.

„Nevím,“ zavrtěl hlavou.

„Sekají jim ruce.“

Pustil jsem ho. Otočil se a jako blesk vyběhl z hospody.

Hospodský přede mě postavil další talíř polévky. O peníze si neřekl a já mu žádné nenutil. Cítil jsem se unavený. Ne fyzicky, ale psychicky. Od doby, kdy jsem utekl z domova, jsem zabiljedenadvacet mužů. Většinu z nich jsem znal osobně. Byli točlenové otcovy elitní jednotky, dokonalí bojovníci, naprostooddaní svému pánovi. Tak oddaní, že neváhali pronásledovat jeho syna. Dnes už jsem věděl, že jsem tehdy udělal chybu. Měl jsem ho zabít. Myslím svého otce.

„Mohu si přisednout?“

Zvedl jsem oči. Chlapík stál u mého stolu, mluvil ke mně apřinesl si s sebou dokonce židli. Pravděpodobně to myslel vážně. Byl drobný, skoro malý, a štíhlý. Tvář měl nezvykle bledou, oči studeně modré, posazené blízko kořene nosu. Nepatřil sem. Plášť 8 Miroslav Žamboch / Koniáš: Muž na stezce


mu dokonale padl, a přestože byla látka na první pohled jemná

a lehoučká, kapky vody do ní nevsakovaly a zůstávaly na povrchu.

Pokrčil jsem rameny. „Jistě.“

Beze spěchu přisunul židli ke stolu a posadil se. Najednou se kolem nás vytvořil volný prostor. Nepatřil sem, ale znali ho.

„Dáte si něco k pití?“

Kdyby přišel dřív, objednal bych si pořádné jídlo, ale po dvou porcích polévky a pecnu plesnivého chleba se do mě už nicjiného nevešlo.

„Svařené víno.“

Pohledem přivolal hostinského a objednal celý džbán. Usrkl jsem. Víno vonělo po skořici a hřebíčku, trpkost se mísila sesladkostí. Cítil jsem, jak horká tekutina příjemně klouže do žaludku. Ideální nápoj pro studené a deštivé podnebí. Nechápal jsem, jak mohou lidé pít zdejší mizerné pivo. Mlčel jsem a čekal, ažnávštěvník začne sám.

„Měl bych pro vás práci,“ přešel přímo k věci.

Nadzdvihl jsem obočí. „Hledám práci.“

Potřeboval jsem peníze, hodně peněz, protože když se člověk schovává a utíká, musí si cestu sypat zlatem.

„Je to velmi dobře placená práce,“ pokračoval.

„Jak moc ‚velmi‘?“

„Pět set zlatých záloha, pět set zlatých potom.“

Pochopil jsem, kam míří.

„Nezabíjím lidi,“ řekl jsem a v duchu dodal – za peníze.

Zamračil se, hladké čelo mu pokryly vrásky a jeho oči sezměnily ve dva kusy ledu.

„Vypadáte jako profesionál.“

Nebyl zvyklý, aby se někdo protivil jeho přáním nebo rozkazům.

„Zdání někdy klame.“

Zamyslel se. Viděl jsem, jak mu v hlavě cvakají kolečka, jak se rozhoduje, co pro něj bude nejvýhodnější.

9

Až na dno


„Zdržíte se zde dlouho?“

„Nevím. Asi se svezu po řece dolů do přístavu. Je tam laciněji, možná se nechám najmout na nějakou loď.“

Položil na stůl poloprázdný váček.

„Nechám vám nějaké peníze, abyste si mohl odpočinout. Samozřejmě naprosto nezávazně. Kdybyste však změnil názor, řekněte tady hostinskému, že chcete mluvit s Eduardem.Zbytek zařídí.“

Svého poháru se ani netkl a odešel.

Ve váčku bylo deset zlatých. Ještě před rokem pro měpodobný obnos neznamenal nic. Teď jsem si místo deseti lesklých mincí představil lázeň, pokoj, čistou postel a jídlo na dlouhou cestu.

„Nemáte zájem, pane?“

Stála trochu plaše kousek od mého stolu. Zřejmě mi špatněviděla do tváře, protože by se jinak nezeptala. Nemohlo jí být o moc víc než mně, ale řemeslo děvky je těžké a rychle se při něm stárne. Měla bílou sukni s umolousaným lemem, vysokášněrovačka jí zdvihala velká ňadra téměř až k ramenům. Právě musela přijít z venku, protože v odbarvených, natočených vlasech se jí leskly kapky vody. Plné rty nepotřebovaly rtěnku, přesto je měla zdůrazněné lacinou lascivní červení.

„Kolik?“ zeptal jsem se.

Váhala. „Dva zlaté.“

Věděl jsem, že víc než zdvojnásobila obvyklou taxu pouličních děvek, ale nevadilo mi to. Nechtěl jsem dnes být sám.

„Na celou noc. Za tři zlaté,“ zvýšil jsem nabídku dříve, nežstačila říct ne. Vyšli jsme z hospody. Pršelo, obloha byla potažená olověnouclonou, ve vzduchu se vznášela všudypřítomná, až do morku kostí pronikající vlhkost. Pod nohama nám čvachtalo bláto. Povytáhla 10 Miroslav Žamboch / Koniáš: Muž na stezce


si sukni, aby si ji tolik nezamazala. Všiml jsem si, že má na

nohou pořádné holínky. Zdejší podnebí střevícům opravduneřálo.

„Mám kumbál vedle v ulici, povedu vás,“ řekla váhavě azavěsila se do mě.

Vnímal jsem její stoupající nejistotu a strach. Asi jsem senechoval jako typický zákazník.

„Ubytujeme se ve městě.“

Neprotestovala.

U pouličního prodavače jsem koupil jednoduchý deštník znavoskovaného papíru a dal jí ho. Bylo by mi nepříjemné, kdyby celou cestu mokla. Některých pozůstatků výchovy se člověkzbavuje pomalu.

Našel jsem penzion v kupecké čtvrti, kde jsme se ubytovali. Chlapík za pultem si nás sice podezřívavě prohlížel, ale když jsem se na něho zakabonil, bez dalších vytáček mi dal klíče od pokoje.

„Roztopte v lázních,“ houkl jsem na něho na odchodu. Ponořil jsem se do horké vody. Z hladiny se zvedala pára, ve velké keramické peci hučel oheň. Na stropě se srážela voda akaala zpět do bazénu. Místní lidé bojovali se studeným podnebím nejrůznějšími způsoby a lázně byly jejich nejsilnější trumf. Někde je plnili horkou vodu prýštící přímo ze země. Přistihl jsem se, že přemýšlím nad tisícovkou zlatých. Ty peníze by se mihodily. Mohl bych si koupit místo na lodi a odjet z Kontinentu,daleko z otcova dosahu. Možná bych to usmlouval i na víc.Zamrazilo mě. Právě jsem uvažoval o řemeslné vraždě. Dva roky mě změnili více, než jsem si myslel, smrt se pro mě stala něčímnarosto přirozeným. A vlastní život se změnil v cosi nejasného, vzdáleného, potaženého šedým závojem. Odehnal jsemnepříjemné myšlenky a oddal se konejšivému pohupování horké

11

Až na dno


vody. Vrzly dveře. Ze zvyku jsem zkontroloval, kde mám zbraně:

meč i nůž ležely na okraji bazénu nedaleko mé pravé ruky. Přišla

zahalená do lněné plenty a rychle vklouzla do vody.

Přisunul jsem jí březovou metličku, kartáč a mýdlo.

„Připadá vám směšný, že se stydím?“ zeptala se nejistě.

„Ne.“

Nelhal jsem. Uvědomil jsem si, že jsem rád, že jsem zde byl první a nemusel jí ukazovat své dlouhé a zjizvené tělo. To její bylo mnohem hezčí.

„Přijel jste z daleka?“

Umývala se a přitom mě po očku pozorovala.

„Ano. Někdo mě velmi vytrvale pronásleduje a já se pokouším zamést za sebou stopy.“

„Vy jste vzdělanej, že jo?“

„Jak jste to poznala?“

„Mluvíte jako učený lidi.“

Uvědomil jsem si, že jsem přestal používat místní dialekt. Mám dobré ucho na jazyky a po dvou třech dnech se snadnopřizpůsobím místnímu nářečí a také toho využívám. Jen někdy, když jsem unavený, se zapomínám.

„Studoval jsem na univerzitě.“

„A jak jste se ocit tady?“

Hráli jsme prastarou hru: o ženě, která poslouchá, a muži, který hovoří. Ale nevadilo mi to. A možná ji to skutečně zajímalo.

„Jeden člověk svedl dívku, se kterou jsem měl vážné úmysly, a já jsem si to nenechal líbit. Proto jsem musel utéct.“

„Byl mocnější než vy?“

„Tak nějak.“ Byl jsem na ni hodný. Teď klidně spala na posteli, jakou si asi nikdy nemohla dovolit, vlněná přikrývka jí sklouzla až k pasu. S obnaženými ňadry a bez líčidel vypadala mnohem mladší 12 Miroslav Žamboch / Koniáš: Muž na stezce


a bezbranná. Seděl jsem na židli, pil víno a přemýšlel. Ominu

losti i budoucnosti. Otec byl typ úspěšného muže, kterému

všechno vychází. Nejlepší bojovník široko daleko, skvělý politik,

jeden z prvních velmožů říše. Ale nejlépe to uměl se ženami.

Neměl zábrany a jednou jsem v jeho křídle paláce potkaldo

konce královnu. Bylo to v pozdních hodinách a s velkouprav

děpodobností nešlo o politickou návštěvu. Miloval riziko a obava

z prozrazení pro něj byla jako třešnička na dortu. Neměl mě rád,

připadalo mu, že jsem jediný důkaz jeho nedokonalosti. On byl

pohledný, já ošklivý, on atletický a silný, já vyzáblý a kostnatý.

On byl okouzlující společník, já se spíše věnoval knihám. On měl

neutuchající obchodní i mocenské ambice, já raději studoval

nebo se inkognito toulal mezi lidmi. Spojovala nás jediná věc –

zájem o šerm a zápas. Někdy mě trénoval osobně, a pokaždé si

dal záležet, aby mi ukázal, jak mizerný jsem bojovník. Dokázal,

že jsem si to o sobě sám myslel. Dívky se kolem mě sice točily

jako okolo každého mladého bohatého šlechtice, ale já jsem si

dobře uvědomoval, co je předmětem jejich zájmu, a nebral je

proto příliš na zřetel. Až jednou, na jedné z výprav na tržiště, kde

jsem poslouchával cizí jazyky a snažil se je naučit, jsem potkal

dívku, která mě zaujala na první pohled. Nevěděla, kdo jsem,

a přesto jsem se jí líbil. Ale otec se mnou měl své plány. Chtěl

mě využít jako figurku na mocenské šachovnici a oženit mě se

správnou ženou. Tehdy si poprvé uvědomil, že se mnounedo

káže manipulovat jako s ostatními lidmi, a rozhodl se na to jít

od lesa. Svedl ji a dal si záležet, abych je spolu přistihl. Neodhadl

mě správně. Dnes bych asi zareagoval jinak, ale tehdy jsempří

liš nepřemýšlel. Přestože jsem s ním tisíckrát prohrál vtrénin

kových soubojích, přestože jsem tisíckrát zůstal ležet na zemipo

kořen a zahanben, napadl jsem ho hned v parku. Nedal jsem mu

šanci. Pamatuji si strach v jeho očích, když seděl v kaluživlast

ní krve na chodníku vysypaném bílým štěrkem a o kus dál se

13

Až na dno


v prachu povalovalo jeho ucho a kus nosu. Poprvé v životěprohrál. Už tehdy jsem si uvědomil, že ho musím buď zabít, nebo

odejít. Utekl jsem, ale nenapadlo mě, že mě bude pronásledovat

tak dlouho. Rozhodl jsem se tehdy špatně.

Zamumlala něco ze sna, otočila se na bok a přetáhla sipokrývku přes ramena. Za poslední dva roky jsem nepřečetljedinou knihu, nenavštívil jsem jediné místo, které za to stálo,neviděl jsem nic krásného. Jen jsem se skrýval a snažil jsem se setřást pronásledovatele. Za každým stromem jsem vidělzabijáky, v každém stínu špicly. Má první ranní a poslední večernímyšlenka patřila zbraním. Pomalu a jistě mi to začínalo lézt na mozek. Dopil jsem poslední zbytek vína. Venku neochotněsvítalo. Seděl jsem v obyčejném pokoji, pil laciné víno, v mé posteli spala pouliční štětka, a přesto to bylo to nejpříjemnější anejhezčí, co jsem v poslední době zažil. Potichu jsem se začaloblékat. Nechtěl jsem ji vzbudit, nechtěl jsem s ní mluvit. Noc, víno a má dlouhá osamělost způsobila, že jsem se s ní cítil dobře, a bál jsem se, abych to kouzlo nezrušil střízlivým ranním setkáním. Na nočním stolku jsem nechal ležet váček a v něm tři zlaťáky.

Šel jsem do laciné vyvařovny přes ulici a poručil si ovesnou kaši s cukrem a medem. K pití horkou vodu dochucenoutřetinkou nejlacinějšího vína. Většina zákazníků se zde před začátkem pracovního dne stavila na snídani. Tesaři, zarážeči mostních pilot, nosiči, pár kupců. Jídlo bylo horké a chutnalo mi. Lidé toho po ránu moc nenamluvili a věnovali se převážně svýmtalířům. V noci jsem se rozhodl, že se nechám najmout nanějakou kupeckou loď mířící ke břehům Jižního světa. Možná tam byla divočina a pouhé zárodky civilizace, ale pořád to bylo lepší, než se schovávat a kličkovat před otcovými zabijáky. Přistihl jsem se, že se usmívám. Poprvé po dlouhé době jsem se těšil na budoucnost. Vešlo několik lidí najednou a až ke mně se donesl studený závan větru. Oddával jsem se myšlenkám na to, jaké to 14 Miroslav Žamboch / Koniáš: Muž na stezce


za oceánem asi bude. Dojedl jsem snídani a ze zvykuzkontroloval okolí. Malou skleněnou tabulkou ve dveřích jsem viděl vchod

do penzionu, kde jsem strávil noc. Dva lapiduši právě někoho

vynášeli na nosítkách. Zafoukal vítr, šedá plachta se nadzvedla,

spatřil jsem několik blonďatých kadeří. Sklonil jsem hlavu do

talíře. Přece jen mě našli. Poslouchal jsem tep vlastního srdce.

Nezrychlilo ani o úder, bilo s monotónní strojovoupravidelnosti. Dýchal jsem klidně a hluboce, okolí jsem vnímal, jako bych

se díval do mikroskopu a dalekohledu zároveň. Cítil jsem, žeposlední skupina lidí, která přišla dovnitř, byli oni. Opatrně jsem

se rozhlédl. Zákazníků za posledních pár minut přibylo.Ramenatý muž si právě přinášel misku k vedlejší lavici. Přestože bylpodsaditý, téměř zavalitý, pohyboval se lehce a jistě. Po chvílipřemýšlení jsem zjistil, že ho znám. Byl to Mark, otcův oblíbenec

a můj – když ne přítel, pak alespoň kamarád. Za dobu, co jsem ho

neviděl, ještě více zmohutněl a poznal jsem ho jen podlecharakteristického způsobu pohybu. Už v mládí se pohyboval jakopanter a nyní to, vzhledem k jeho robustnosti, přímo bilo do očí.Lhostejným pohledem přelétl okolní lidi. Nevšiml si mě. Možná.

Možná mě viděl, ale nedal to najevo. Pokoušel jsem se odhadnout,

kolik jich naposledy vešlo. Čtyři nebo pět? Otočil jsem jídelní lžíci

rukojetí do talíře, naběračku schoval do dlaně, pod paži jsem sizasunul smotaný plášť a posadil se na lavici před Marka.

„Jak se vede?“

Překvapeně zamrkal.

„Změnil ses,“ řekl po chvíli a spolkl sousto kaše. Druhou ruku jako by nic spustil do klína.

„Lidé se mění. Už tě otec udělal rytířem?“

„Ne, ještě ne.“

„Takže já jsem tvoje poslední zkouška?“

„Ty? Nerozumím, o čem to mluvíš. Přijeli jsme zabezpečittransort cenné zásilky. Křehké zboží.“

15

Až na dno


Ten bastard si myslel, že mu na to skočím. Mohutné svaly na

ramenou se mu pohnuly, jak cosi tropil pod lavicí. Vrazil jsem

mu držadlo lžíce okem až do mozku, nestačil se ani pohnout.

Z ruky pod lavicí mu vypadl malý samostříl. Už ho mělnataže

ný. Sklonil jsem se pro něj. Dva muži se zvedli od stolů a s meči

v rukou se na mě vrhli. Prvního jsem střelil do obličeje.Předpo

kládal jsem, že pod oblečením bude mít drátěnou košili. Nadru

hého jsem převrhl těžkou lavici. Nedokázal včas uskočit – lavice

ho smetla a ještě v pádu jsem mu prosekl hrdlo. Cinkání lžic ota

líře ustalo, lidé se stáhli ke stěnám, střed místnosti sevyprázd

nil. Že by byli jen tři? Opatrně jsem Marka prohledal, vzal mu

váček s penězi a meč. Mark používal meč s jílcem pro jeden a půl

ruky, s prodlouženou osmihrannou hlavicí. Byla to mnohem

lepší zbraň, než jsem měl já. Dva muže jsem nechal být. Musel

bych se příliš přiblížit k lidem namačkaným u stěn. Pomalu jsem

kráčel ke dveřím. V pravé ruce meč, v levé napůl složený plášť.

Nejnebezpečnější okamžik nastane, až se pokusím otevřít. Pokud

jsou dva a stojí po obou stranách, jeden z nich měpravděpo

dobně dostane. Potřeboval jsem vypadnout co nejrychleji,pro

tože venku určitě nechali zálohu. Nedíval jsem se do žádnéhour

čitého bodu, spoléhal jsem na periferní vidění. V jídelně se

rozhostilo ticho, mé kroky se hlasitě rozléhaly, někdo těžcedý

chal. Zašustění látky, kradmé zavrzání podlahy, bubnování deště

na střechu. Stál jsem u dveří a tajil dech. Ruku s pláštěm jsem

opatrně přibližoval ke klice. Zvuk oceli tažené z kožené pochvy.

Bleskově jsem se otočil doprava, instinktivně se zaštítil středním

krytem, plynule pokračoval v otočce a odvrátil i druhý meč.

Chlap mou reakci očekával a navázal dalším útokem. Věděl jsem,

že zpátky to nestihnu, a nouzově jsem se kryl rukou s pláštěm.

Čepel meče prošla skrz a zasáhla mě na předloktí, přitom však

uvízla v záhybech látky. Natlačil jsem se na něho, tím muza

bránil uvolnit zbraň a současně jsem se dostal z dosahu chlapíka

16

Miroslav Žamboch / Koniáš: Muž na stezce


vlevo. Udeřil jsem ho hruškou jílce do spánku. Šel k zemi. Chlap

vpravo zaváhal, a to mi zachránilo život, protože jsem se příliš

zdržel. Odhodil jsem plášť, abych mohl lépe manévrovat, avykročil k němu. Krvácel jsem, ale věděl jsem, že mám dost času,

než mě ztráta krve oslabí. Ustupoval, odvaha ho opustila.

„Prosím, pane, ne. Nezabíjejte mě,“ žadonil.

Nepokusil se ani pozvednout meč. Bodl jsem ho přesně do srdce.

Přímo v jídelně jsem si stáhl levačku obinadlem, a potomspěšně všechny prohledal a zajistil, aby nikdo nepřežil. Mužů venku, pokud tam nějací čekali, jsem se už nebál. Našel jsem celkem sto zlatých a šek na pět set, splatný u místního bankéře. Když jsem odcházel, zastavil mě ve dveřích majitel vyvařovny.

„Nic proti vám nemám, pane, pouze jste se bránil. Ale co ti mrtví?“

Zastavil jsem se. „Kolik se platí za nejlacinější pohřeb?“

„Dva stříbrné, pane.“

Položil jsem na stůl zlaťák a odešel.

Zaplatil jsem i za pohřeb ženy, se kterou jsem strávil noc a o níž jsem ani nevěděl, jak se jmenuje. Možná měla blízké, o které se starala – děti, rodiče, sourozence. Nemohl jsem jim pomoci, ikdybych chtěl. Vybral jsem si přemrštěně drahou hospodu v centru města a objednal si místní specialitu: ohnivou lodnickou kořalku. Umřela kvůli mně nevinná žena, zabil jsem pět lidí, z tohojednoho v bezvědomí a jednoho ochromeného strachy. Udělal jsem to, aby mě už nikdy nemohli napadnout, ale přesto mi bylo na zvracení. Kořalka chutnala tak, jak měla. Odporně pálila v hrdle, až se mi z ní dělaly mžitky před očima. Po poledni a druhé láhvi slepeckého dryáku se v hospodě objevil Eduard.

„Slyšel jsem, co jste udělal dole ve městě.“

Vypil jsem toho hodně, ale nebyl jsem opilý. Pozoroval jsem ho jako přes clonu padající vody.

17

Až na dno


„Takovým talentem, jako máte vy, je škoda mrhat.Nepromyslíte si ještě mou nabídku?“ pokračoval úlisně.

Měl pravdu. Měl jsem talent, nebo nadání, říkejte si tomu, jak chcete – ať jsem se hnul kamkoliv, všude kolem mě umírali lidé. Vinní, nevinní, všechno jedno.

„Mám peníze. Vašich tisíc mě nezajímá,“ odpověděl jsem mu a nalil si dalšího panáka.

„Jsem si toho vědom a zvyšuji cenu na pětinásobek.“

Kdybych byl střízlivý, okamžitě bych utekl, protože tolik peněz se nabízí za vraždu velekněze, krále nebo boha.

„Fajn. O koho jde?“

„Berete to?“

Přemýšlel jsem jen chvíli. Bylo mi všechno jedno. O jednu mrtvolu více nebo méně.

„Ano.“

Ukázal mi obrázek člověka, kterého jsem měl zabít, dal mi kuši a jeden šíp, k tomu tisíc zlatých zálohy. Doporučil mi, abych na dotyčného střílel ze vzdálenosti alespoň sedmdesáti metrů. Z blízka prý se nikdy nenechá překvapit. Už dříve jsem slyšel o válečnících, kteří mají tak citlivé smysly a vnímavépodvědomí, že je téměř nemožné zabít je ze zálohy. Věřil jsem mu.Určitě mi nedával tolik peněz pro nic za nic. Zaplatil jsem a odešel z hospody. V okamžiku, kdy jsem zakázku přijal, jako by někdo přehodil výhybku. Neváhal jsem, nepochyboval, zda jednám správně. Soustředil jsem se pouze na to, abych toho muže zabil.

V obchodě jsem si koupil tucet šípů do velké kuše a šel za město zbraň zastřílet. Lučiště nebylo vyrobeno ze dřeva nebo ze železa, ale z několika různých materiálů. Na vnitřním oblouku jsem rozeznal rohovinu, ve středu vrstvu dřeva a co tvořilovnější část lučiště, jsem nezjistil. Při napínání kuše jsem i přes pomoc pákového mechanismu musel napnout všechny síly – měla tah alespoň sto třicet kilogramů. Z pytle naplněného travou jsem 18 Miroslav Žamboch / Koniáš: Muž na stezce


udělal terč velikosti a tvaru lidského trupu, zavěsil ho na strom

a odpočítal sto kroků. Mám dlouhé kroky, vzdálenost bylaurčitě větší než osmdesát metrů. Vystřelil jsem a hned napoprvézasáhl. Šipka letěla neuvěřitelně plochým obloukem. Zkontroloval

jsem terč a zjistil, že střela prošla pytlem i třicet centimetrůsilným kmenem stromu za ním. Celoocelová střela, kterou mi dal

Eduard, by prorazila i cihlovou zeď.

Tři dny jsem studoval zvyky svého cíle. Byl to chlap skorostejně vysoký jako já, ale o hodně těžší a na pohled silný jako býk.Chodil v dlouhém plášti s vysokým límcem, v kožené čapce a kalhotách, na kterých byly patrné stopy po dlouhé jízdě v sedle. Bydlel v penzionu u Modré kotvy, každé ráno chodil do hospody v přístavu a každý večer se vracel zpátky do penzionu. Nezdálo se, že by pil. Pravděpodobně na někoho nebo na něco čekal. Vybral jsem si místo u rozbořené zdi na kraji přístavu a schoval se za ni. Celé dny pršelo, ale od chvíle, kdy jsem zabil Marka a jeho muže, mi déšť nevadil. Zvykl jsem si na zvuk vody stékající po mém plášti, na neustálé mokro v botách, na vlhké oblečení. Naučil jsem se rozeznávat nevýrazné objekty vneustále zasmušilé krajině. Stál jsem v dešti za zdí s připravenou kuší a čekal, až se dveře hospody otevřou a on se objeví venku.Představoval jsem si okamžik, kdy stisknu spoušť, okamžikbezhlučného letu šipky, okamžik zásahu. Dál jsem si nepředstavoval nic.

Ve stínu pod okapem se něco pohnulo, otevřely se dveře a někdo vyšel ven. Zamířil jsem, ale podle způsobu chůze jsem poznal, že je to někdo jiný. Až napodruhé jsem měl štěstí.Zaměřil jsem jeho tělo zářezem mušky a zatajil dech. Ale potom jsem kuši odložil. Těsně před tím, než jsem zmáčkl spoušť, jsem si představil, jaké to bude, až ho zasáhnu. Možná mám zabíjení v krvi, ale střelbu ze zálohy ne. Tak by to udělal můj otec. S kuší v ruce jsem přelezl zídku a klusal k cestě, abych ho dohonil.

„Hej, pane, počkejte!“ zavolal jsem.

19

Až na dno


Otočil se a zastavil.

Přišel jsem až k němu, kuši jsem stále držel ve svěšené ruce.

„Dostal jsem peníze za to, že vás zabiji.“

„A proč už jste to neudělal?“ zeptal se a ukázal na kuši.

Poprvé jsem ho viděl zblízka. Měl vrásčitou tvář, masivníčelist, velká ústa plná bílých a rovných zubů. Oči byly v šerudeštivého dne zelené. Jeho pěsti připomínaly palice na roztloukání kamenů.

„Udělám to mečem.“

„Raději jsi měl střílet, mládenče.“

Odhodil jsem kuši, svlékl si plášť a postavil se do střehu.

Následoval mě. Spletl jsem se, byl mnohem mohutnější, než jsem si myslel, ale to stejně nehrálo roli.

„Kolik ti dali?“ zeptal se.

„Pět tisíc.“

„To není špatná cena.“

Naše meče se poprvé zkřížily. Byl lepší, mnohem lepší než já. Byl lepší než můj otec, než kdokoliv, s kým jsem se kdy utkal nebo koho jsem viděl. Netrvalo to dlouho a ležel jsem na zemi v bahně. Krvácel jsem z půltuctu ran, všechny byly těžké a za to, že jsem zatím žil, jsem mohl děkovat jen štěstí a svéhouževnaté konstituci.

Stál nade mnou a zakrýval mi půlku olověně šedé oblohy.Pomalu otřel z meče mou krev a zasunul ho do pochvy.

„Jsi dobrej mládenče, vážně dobrej. Ale na tohle řemeslo nemáš. Chybí ti tvrdost. Už třicet let zabíjím za peníze a nikdy jsem neváhal, když jsem mohl střelit zezadu. Na to ti přísahám. Dej se na něco jinýho. Pokud přežiješ.“

Odešel. Ležel jsem v bahně, umíral jsem a byl jsem šťastný. Po dlouhé době jsem si uvědomil cenu života, znovu jsem objevil jeho krásu, jeho hodnotu. Najednou jsem věděl, že na něm lpím jako nikdo jiný, že si ho vážím a chci ho žít. Svět byl plný věcí 20 Miroslav Žamboch / Koniáš: Muž na stezce


stojících za vidění, na zapomenutých policích se válely knihy

plné myšlenek, které zatím nikdo kromě autorů neocenil.

A možná na mě někde čekala žena, kterou bych mohl milovat.

Smrtelná únava a opotřebovanost posledních dvou let ze mě

spadla, byl jsem to opět já jako dřív. Nebo skoro jako dřív. Ucpal

jsem si rány blátem a začal se plazit k nejbližšímu domu. V oknech

se svítilo, doufal jsem, že tam najdu nějakého naivníhohlupá

ka, který mi pomůže.

21

Až na dno



Cherchez la Femme

Svět se utápěl v bílé mlze a stromy okolo se v prudkém větru

ohýbaly hned na jednu a hned na druhou stranu. Chtěl jsem se

rozhlédnout, ale tělo mě neposlouchalo. Zazněl buben.Mono

tónní rytmus pronikal hluboko do nitra mozku a probouzel vlny

trýznivé bolesti. Potom někdo zavěsil do mlhy ohnivou kouli.

Sálala žárem, kůže na temeni se mi začala škvařit. Pokusil jsem

se odhalit hlupáka, který kouli do prostoru umístil, ale stále jsem

se nedokázal ani pohnout. Bolest působená bubnem a horko mě

přiváděly k šílenství. Abych se nezbláznil, soustředil jsem se na

les okolo. Stromy tančily v bubeníkově rytmu. Zaklel jsem,pro

tože to nedávalo smysl. Po půlce věčnosti se bílá mlharozptýli

la a pulsující bolest přerostla v agonii. Někdo zasténal. Mělpo

praskané a okoralé rty, k tomu pekelnou žízeň. Ten někdo jsem

byl já. Ohnivá koule nad mou hlavou bylo slunce a klátící se

stromy muži pochodující přede mnou. Stále jsem všaknedoká

zal otočit hlavou a nemohl jsem najít vlastní ruce. Až po chvíli

jsem je objevil po stranách ve výšce obličeje, asi půl metrudale

ko. Vypadaly ochable a nemohoucně, jako by patřily někomuji

nému. Rozlehlo se prásknutí bičem, někdo zaúpěl. Bolest hlavy

ustoupila a mé myšlenky se přestaly podobat leklým rybámuvěz

něným v roztaveném asfaltu.

Pochodoval jsem uprostřed zástupu mužů, všichni jsme měli

hlavy a ruce uvězněné v dřevěných kládách sevřenýchkožený

mi popruhy. Abychom do sebe svými rozměrnými obojkynena

ráželi, klátili jsme se ze strany na stranu ve stejném v rytmu.

Podél zástupu projížděli muži na koních a nutili nás držetfor

23


maci. Jezdci byli oblečení do uniforem crambijské armády. Buď

jsme všichni byli odvedenci, podle dřevěných límcůnedobrovolní odvedenci, nebo trestanci. Nepamatoval jsem si, že bych

plánoval narukovat do armády, a ani jsem si nevzpomínal, že by

mě v poslední době stíhali kvůli nějakému zločinu. Všechny

jsem spáchal hodně daleko odsud. Při přemýšlení jsem všakzjistil, že má paměť má příliš mnoho děr. Možná jsem si opravdu

přál stát se pěšákem Jeho imperiálního Veličenstva a trmácet se

v poutech vedrem. Nepřipadalo mi to však pravděpodobné.

Konečně jeden z důstojníků vyhlásil přestávku. Zůstal jsem stát o chviličku déle než ostatní, abych zjistil, kolik nás tady je. Had mužů s kládami se táhl na obě strany, až kam jsem dohlédl, uniformovaných vojáků jsem spatřil několik desítek. Zavalitý chlapík se seržantskými výložkami, doprovázený dvěmapomocníky s vědrem, procházel mezi muži a dával jim napít.Každému jednu naběračku. Nemohl jsem se dočkat, až na mě přijde řada, očima jsem stále proměřoval naběračku a prosil jsemštěstěnu, aby mi ji seržant nabral plnou. Měl jsem žízeň, pekelnou žízeň. O chvíli později se ke trojici připojil důstojník s písařem. Důstojník si každého odvedence prohlédl a nadiktoval písaři krátkou poznámku. Pomalu se ke mně blížili; podle způsobu, jakým pomocníci vědro nesli, vody už pořádně ubylo. Důstojník měl uniformu šitou na míru, podle výložek šlo o poručíka a zlaté lemování prozrazovalo, že je zároveň i šlechtic. Plebejové, ať už v jakékoliv hodnosti, měli v crambijské armádě lemování stříbrné.

Konečně dorazili až ke mně. Seržant mi u úst přidržel plnou naběračku vody. Už napohled byla voda nádherně studená a osvěžující. Bylo mi úplně jedno, že ze stejné naběračky přede mnou pilo několik set jiných mužů a spousta z nich mápravděodobně kapavku, syfilis, lepru a bůhvíco ještě. Začal jsem pít, hltavě, ale současně tak, abych nevybryndal ani kapku.

„Ty vypadáš, kdo tě tak zřídil?“ 24 Miroslav Žamboch / Koniáš: Muž na stezce


Poručík mi stříbrem zdobeným jezdeckým bičíkem natočil hlavu, aby si mě mohl lépe prohlédnout. Vůbec ho nezajímalo, že jsem kvůli němu přišel o dobrou polovinu obsahu naběračky, která se vylila na zem.

„Hrůza, tentokrát jsme nabrali ten nejhorší plebs,“ pokračoval v hodnocení mého zevnějšku.

Písař mu automaticky přikyvoval. Bylo mi jedno, co o mně říká. Ani jako kluk jsem nebyl žádný krasavec, spíše naopak. Nebyl jsem však ani žádná zrůda a lidé se při pohledu na měneodvraceli. Potom, co mi v průběhu let pár snaživců vylepšilo můj příliš protáhlý a kostnatý obličej několika jizvami a dvakrátpřeraženým nosem, to bylo o poznání horší. Přesněji řečeno o hodně horší, ale zvykl jsem si a dokázal jsem s tím žít. Opravdu mi bylo jedno, co si o mně ten arogantní a nafintěný poručík myslel,potřeboval jsem se jen pořádně napít.

„Vylil jste mi vodu, pane. Mohl bych dostat ještě jednunaběračku?“ řekl jsem, jak nejklidněji a nejzdvořileji jsem dokázal.

Možná si vztek přečetl v mých očích.

„Nebuď drzý, parchante! Teď jsi pěšákem císařské armády! Tady ti ty tvoje způsoby vyženeme z hlavy!“

Švihl mě tím svým bičíkem přes tvář. Prosekl mi kůži, cítil jsem, jak mi po líci stéká krev. O jednu jizvu více nebo méně, jaký je v tom rozdíl? Žluč ve mně vařila. Mohl být stejně starý jako já, byl dobře stavěný, s napomádovanými vlasy a hladkou pletí, nadějný potomek šlechtického rodu na prahu zářnékariéry. Věděl jsem, že další vodu nedostanu, proto jsem si přestal hrát na poslušného chlapečka.

„Nejsem vojákem Jeho imperiální Výsosti, protože jsemnesložil přísahu. Právě jste udeřil do obličeje svobodného občana, což je provinění proti zákonu Jeho císařské Excelence. I když předpokládám, že takovou věc se svým intelektem nemůžetepochopit.“

25

Cherchez la Femme


Mé řečičky o provinění proti zákonu byly jen akademickéžvásty, ale rozčílily ho pořádně. Pravděpodobně absolvoval svyznamenáním vojenskou akademii a nebyl připraven na to, aby se nějaký obejda vysmíval jeho inteligenci.

„Ty bastarde! Však já tě naučím!“ zařval a znovu mě šlehlbičíkem. Uhnul jsem a rána se neškodně zastavila na dubovém dřevě mého límce. To ho rozzuřilo ještě víc a začal do mě kopat hlava nehlava. Seržant se ho snažil slovně zastavit, alesamozřejmě marně. Skrčil jsem se, počkal, až se napřáhne k dalšímu kopanci, a v poslední chvíli mu nastrčil břevno klády před holeň. Zavyl bolestí a skácel se na zem; vzápětí vyskočil s mečem v ruce. To už se k nám sbíhali další vojáci, kteří ho nakonec zadrželi.

„Pusťte mě,“ prskal jako podrážděná kočka, „jsem šlechtic a důstojník, nemáte právo mě držet!“

„Pusťte ho,“ ozvalo se za mými zády.

Přetočil jsem se na zemi, abych příchozího viděl. Zlatégenerálské výložky, jestřábí tvář se studenýma pronikavýma očima a nádechem nedefinovatelného lesku. Inteligentní, odměřený, nebezpečný. Díval jsem se na generála hraběte Edmunda de Glowa, nejlepšího důstojníka císařovy armády. Viděl jsem jeho portréty vystavované ve velkých městech císařství při jehoválečných triumfech; vždy stál stranou politických pletich a vždy a za všech okolností podporoval císaře. Říkalo se o něm, že na něj se může imperátor spolehnout víc než sám na sebe.

„Co se tady stalo?“ zeptal se a podíval se přitom na seržanta, který rozděloval vodu.

Voják začal něco nervózně vysvětlovat, ale de Glow hoposunkem zastavil.

„Zajímá mě, zda tento muž,“ ukázal na mě, „napadl tadyporučíka Horowitze.“

Zamrazilo mě. Stačilo slovo a houpal bych se na oprátce.Seržant to věděl také. 26 Miroslav Žamboch / Koniáš: Muž na stezce


„Ne, to markýz Horowitz,“ podařilo se mu říct bez zakoktání.

„Stačí,“ zarazil ho opět de Glow.

„Poručíku, ukončete vydávání vody, dáme se opět na pochod. Zapamatuji si, co se tady dnes stalo, a chci vás mít ve svémvlastním úderném oddíle, abych se přesvědčil, zda jste hoden nosit uniformu důstojníka Jeho císařské Excelence,“ udělil de Glow rozkazy a odjel.

Horowitz se na mě nenávistně podíval. Chápal jsem ho, právě jsem se stal skvrnou na jeho čistém štítě.

„Za to mi zaplatíš!“ zasyčel.

„Pane? Kam ho mám zařadit? Musíme dokončit celou řadu, aby nevznikl zmatek,“ zeptal se ho písař.

„Dostane stejnou příležitost jako já. Zapiš ho do čelníhooddílu hraběte de Glowa. Tak ho budu mít pod kontrolou apřesvědčím se, že si zaslouží nosit uniformu vojáka Jeho císařské Excelence.“

Pán poručil psovi a pes ocasu, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem to samozřejmě neřekl. Mohl by mě na místě probodnout.

Opět jsme se dali na cestu. Přestávka mi pomohla, a i když se mi stále lepil jazyk na patro, cítil jsem se lépe. Dokonce jsem si i vzpomněl, co způsobilo, že jsem se chystal padnout pro moc a slávu crambijského císaře. Samozřejmě za to mohla žena.

Vzhledem k mému vzhledu – k odpuzujícímu a strachnahánějícímu obličeji je třeba připočíst dvoumetrové vyzáblé azjizvené tělo, na kterém můžete studovat každou šlachu a sval –nejsem právě středem pozornosti té přitažlivější poloviny lidstva. Když stojím o společnost, musím za ni zaplatit a obvykletrojnásobek toho co jiní, normální muži. Stejně to pak celé nestojí za nic, protože se mě holky bojí a ty, co se nebojí, jsou zase na mě příliš otrlé. V Hyaši, nejjižnějším přístavu impéria, jsempotkal takovou malou drzou hnědovlásku, které naprosto nevadilo, jak vypadám. Byla s ní dokonce i zábava. Během večera jsme

27

Cherchez la Femme


spolu navštívili několik hospod a kabaretů a nakonec jsmeskon

čili v pokoji v docela slušném penzionu. Smála se mým vtipům,

poslouchala, když měla poslouchat, a uměla citovat celé dlouhé

pasáže ze Zkrocení zlé ženy, Hamleta a dalších divadelních her,

které stojí za to. Uměla samozřejmě ještě spoustu dalších věcí

a byla v nich ještě lepší než v recitaci. Možná mě mělo varovat,

že se nezajímala o peníze. Ráno jsem se neprobudil v posteli, ale

tady, v zástupu nedobrovolných odvedenců s kládou na krku.

Musela mi nasypat něco do jídla, protože i když jsem toho ten

večer vypil opravdu hodně, takový bolehlav a výpadek paměti

by pouhý alkohol způsobit nedokázal. Zřejmě mě prodalacísař

ským verbířům, potvora jedna. Kdyby byla chytřejší, poznala by,

že po dobrém by ze mě získala mnohem více. Ale možná jsem se

jí nelíbil.

Během mého přemítání jsme dorazili k velké řece. Voda byla

bahnem zbarvená do žluta, druhý břeh byl dobrých sto metrů

daleko a proud uháněl tempem klusajícího koně. Transportní

prámy už na nás čekaly. Jako by chtěli naplnit mé nejhorší

obavy, nechali nám při převozu naše dřevěné límce na krku.

S hlavou a rukama uvězněnýma v kládě se plavat nedalo. Pokud

by se nějaký prám potopil nebo rozpadl, všichni by se utopili.

Čekal jsem, až na mě přijde řada, a snažil se přijít na to, co se

tady děje. Žlutá řeka se podle mých geografických znalostíjme

novala FewGhaka a tvořila přirozenou jižní hranici impéria. Za

ní se rozkládala jen tropická džungle osídlená primitivními

kmeny lovců lebek. Podle některých učenců tam kdysi dávno

sídlila rozvinutá kultura, ale to muselo být ještě před tím, než

celé území pohltila džungle. V tropické džungli, v prostředídešt

ných pralesů nemůže žádná kultura ani vzniknout, ani přetrvat.

Z Vespadovy Historie vzestupu Crambijského impéria jsem sipa

matoval, že v průběhu posledních dvou set let se kmenypra

lesních lidí několikrát pokusily přejít přes řeku a posunouthra

28

Miroslav Žamboch / Koniáš: Muž na stezce


nici zpět na sever. Nikdy se jim to nepodařilo, protože bylinejednotní a špatně organizovaní.

Během několika hodin se na levém břehu FewGhakyshromáždily všechny de Glowovy síly. Odhadoval jsem, že má s sebou tři tisíce lidí, z toho tisícovku tvořili ubožáci jako já a další tisícovku nebojové zásobovací jednotky. Na invazníarmádu nás bylo příliš málo, na pohraniční oddíl příliš mnoho.

Z myšlenek mě vytrhlo poděšené hulákání. Jeden z prámů najel uprostřed řeky na mělčinu. Dřevěná plošina se stočila, proud se víc opřel do jedné strany a nahrnul vodu na prám. Lidé poděšeně uhýbali a narušili křehkou rovnováhu už tak dostpřetíženého plavidla. Někdo se pokusil zjednat pořádek, ale jeho hlas zanikl v neartikulovaném křiku. Lana, která celý prámdržela pohromadě, zapraskala, plošina se rozpadla na množství hrubě přitesaných kmenů, lidé popadali do vody. Za okamžik prudký proud strhl trosky i lidi pryč, na mělčině zůstalo jen pár šťastlivců. Šťastní byli jen do té chvíle, než si jich všimlikrokodýli. Při příšerné podívané ruch na břehu poněkud utichl.

„Vztyk a do řady!“ zavelel seržant a dirigoval nás k dalšímu prámu.

Kláda kolem krku mi připadala náhle těžší a primitivníplavidlo, na které jsem si měl nastoupit, ještě zranitelnější.

„Nedovolím to! Prostě jim to sundejte!“ zaslechl jsem hádku.

Růžovolící tlouštík, oblečený v něčem, co víc než uniformu připomínalo polní kněžskou sutanu, se hádal s kapitánem, který velel naloďování.

„Ti muži se mohli zachránit, kdybyste jim ty pitomé klády sundali!“

Kapitán byl starší veterán se stříbrnými prýmky a nezdálo se, že by si z tlouštíka něco dělal.

„Nebudu riskovat, že někdo z nich uteče. Sundám jim je až na druhé straně. Dostal jsem rozkaz.“

29

Cherchez la Femme


Tlouštík se pokoušel dál protestovat, ale měl to marné.

„Naloďování velím já,“ uzavřel debatu kapitán. „Odveďte tady doktora Gausta, ať ho nemusím nechat zavřít pro porušení kázně,“ poručil dvěma mužům nakonec.

Gaust připomínal soptící růžový vulkán a kapitán se moudře otočil, aby mohl předstírat, že jistá jeho slovní vyjádřenípřeslechl. V uspořádaném útvaru nás odvedli na prám a převezli na druhou stranu. Tam nás bez dalších průtahů zbavili obojků azačali rozdělovat do jednotek. Večer jsme všichni slavnostněsložili přísahu a stali se i před zákonem vojáky císařského impéria. Necítil jsem se kvůli tomu lépe.

Ležel jsem v polním stanu s dvaceti dalšími muži a stejně jako oni jsem měl u hlavy složený komínek s výstrojí. Jednoduchou helmu, krátký meč s širokou čepelí, pochvu se závěsnýmkroužkem na řemen a vojenskou misku na menáž. I přes dusno a zápach zpocených těl mužů ve stanu jsem cítil vůni cizího světa tam venku. Tady za řekou civilizace končila. Císař se celá desetiletísnažil posunout hranici dál, ale veškerá jeho snaha končila párkilometrů za hranicí věčně zelené džungle. A to přesto, že proti němu stály jen izolované kmeny divošských bojovníků, kteří neznali ocel a nedokázali vzájemně spolupracovat. Také to byl svět, který ještě nikdo neprošel a pořádně nezmapoval. Ve vzpomínkách veteránů bojů s divokými kmeny se mluvilo o bezmezné víře domorodců, že jednou přijde muž, který je sjednotí, a oni zvítězí.

Stále jsem nechápal, proč se de Glow vylodil na druhém břehu. Na další pokus zmasakrovat divochy a zahnat je dál od hranice nás bylo příliš málo, ale možná jsem viděl jen kousek mnohem rozsáhlejšího plánu. Noc zestárla a zvuky nedaleké noční džungle získaly na síle. Kroky strážných, obcházejících okolo stanů, zněly náhle nervózněji. Mohl jsem utéct, alenevěděl jsem, zda to chci. Přemýšlel jsem tak dlouho, až jsem usnul. Ráno mě vzbudila polnice. 30 Miroslav Žamboch / Koniáš: Muž na stezce


Celý den jsme stavěli tábor, který měl sloužit jako naše trvalá základna, sekali vysokou trávu, budovali skladiště na pilotách a vztyčovali palisády pro případ nenadálého útoku. De Glowrozestavěl kolem hranice džungle řetěz hlídek. Horowitz na měsamozřejmě nezapomněl a přidělil mi půlnoční hlídku. Nevadilo mi to, protože spím málo a měl jsem možnost seznámit se osamotě s vůněmi a zvuky tohoto nového světa za řekou.

Dalšího dne už přišel na řadu kromě stavby tábora i výcvik nás nováčků. Pořadovou přípravou příliš neztráceli čas, naučili nás pár základních povelů a zbytek času věnovali šermu. Podle toho jsem usoudil, že jdeme opravdu do bojové akce. Nijak jsem seneředváděl a odváděl jsem s vojenským mečem jen tolik, kolik po mně instruktoři požadovali. Přitom jsem přemýšlel, kam sepoděla má vlastní zbraň, dlouhý meč se štíhlou čepelí z kvalitní chaabské oceli. Už jen za něj mohla ta holka dostat celé jmění.

„Seržante! Přenechejte mi na chvíli tohoto muže. Zdá se, že ho vaše lekce nebaví,“ vyrušil mě z myšlenek a automatickéhonaodobování instruktorových ukázek jednotlivých technik známý hlas.

Markýz Horowitz si mě našel i tady. Docela jsem ho chápal. Kdybych před pěti lety neutekl z domova, pravděpodobně by ze měl teď byl také takový nafoukaný šlechtický spratek.

„Do střehu, vojáku!“ zavelel Horowitz a vzápětí mě napadljedovatým sekem s plynule navázaným bodem na břicho.

Nechtěl mě nic naučit ani mě ponížit, chtěl mě zabít. Unikl jsem ležérním krytem, aby to vypadalo jako náhoda, a naznačil protiútok sekem rubem s následným navalením.

Horowitz mi hravě unikl a opět tvrdě zaútočil. Měl krásný meč, s mohutnou záštitou a odlehčenou čepelí, která vzdáleně připomínala mou původní zbraň. Čelil jsem mu skluzem, ale ne tak dlouhým, aby si nemohl myslet, že to opět byla pouhánáhoda. Muži nás obstoupili, vzdáleně jsem zaslechl zkušenéhod>31

Cherchez la Femme


notící poznámky seržantů. Horowitz je slyšel také. Rozčilovaly

ho, protože seržanti chválili mou obranu. Byl dobrý šermíř, ale

vztek nikomu na obratnosti nepřidá. Nevěděl jsem, jak by to se

mnou dopadlo, kdybych ho zabil, proto jsem využil jeho příliš

rozmáchlého seku, přitočil se k němu a složil ho bočnímpřehozem, který se i buran, za jakého mě považoval, může naučit

v hospodských rvačkách. Mužstvo mi aplaudovalo, ale věděl

jsem, že za tenhle potlesk zaplatím.

„To stačilo,“ zastavil Horowitze v dalším pokračování, které by se zřejmě změnilo v jatka, pánovitý hlas.

„Nádherná ukázka šermu a zápasu, i když z vaší strany,markýzi, možná trochu zbrklá.“

De Glow se opět přiblížil jako duch.

„Zajděte si oba na ošetřovnu a ty se hlas u poručíka Benoa,“ ukázal na mě. „Chci tě mít v průzkumnickém oddíle.“

„Rozkaz, pane!“ odpověděl jsem.

Až teď jsem si uvědomil, že mám na levém předloktípovrchní šrám. Horowitz mě přece jen dokázal škrábnout.

Na ošetřovně nikdo nebyl, ale na stole jsem zahlédl složenou mapu. Rozložil jsem ji a snažil se vtisknout si nákres do paměti. FewGhaka kopírovala hranici ve zhruba západovýchodním směru a sto kilometrů západněji se do ní vlévala další velká řeka, LowGhaka. Na mapě byl její její tok značen přerušovanoumodrou, což znamenalo, že ve skutečnosti toho o ní není mnoho známo. Než se spojí s FweGhakou, teče podle odhadukartografa zhruba rovnoběžně s hranicí asi o dvě stě padesát kilometrů dál v džungli.

„Vy umíte číst?“

Do stanu vstoupil doktor Gaust.

„Eh, trochu,“ přiznal jsem částečně pravdu.

Lžu, jen když je to nezbytně nutné.

„Rok jsem chodil do církevní školy.“ 32 Miroslav Žamboch / Koniáš: Muž na stezce


Gaust přikývl. Okamžitě si všiml mého škrábance na předloktí a hřbetu ruky.

„Sedněte si, podívám se vám na to.“

Přestože byl tlustý, na rozdíl ode mě se v panujícím horku vůbec nepotil.

„Přivezou ještě další zásoby?“ zeptal jsem se.

Gaust se na mě pátravě podíval.

„Proč vás to zajímá?“

„No, zdá se mi, že na velkou výpravu do džungle jich máme trochu málo.“

„Umíte trochu číst a trochu se vyznáte v armádnímzásobování?“

„No,“ pokrčil jsem rameny, „to jsou jenom zkušenosti starého vojáka.“

Nechtělo se mi vysvětlovat, že do svých dvanácti let jsem musel nastudovat historii všech velkých bitev, jejich pozdější rozbor a analýzu chybných nebo naopak geniálníchrozhodnutí dávných vojevůdců.

„Jasně, vojáku, je vám sotva třicet, ale už jste starý. S tourankou jsme hotovi. Kdyby se vám to zanítilo, stavte se,“ ukončil doktor Gaust ošetření.

Formálně jsem ho pozdravil a odešel hledat poručíka Benoa.

V táboře jsme zůstali ještě týden. Během té doby jsem se od verbířů, kteří zde byli s námi, dozvěděl, jak to se mnou vlastně bylo. Ta šikovná hnědovláska mě prodala armádě za pět zlatých a za meč od nich dostala dalších pět. Každý pořádný zbrojíř by jí za něj bez smlouvání dal stovku, ale to nemohla vědět. Možná jí to připadalo jako dobrý obchod, ale deset zlatých bych jí dal už jen za ten večer, který jsme spolu strávili. To také nemohla vědět. Při jednom z nástupů jsem zjistil, že mou starou zbraň má starší důstojník druhosledových zajišťovacích oddílů. Moudře jsem se ovládl a nechal to plavat.

33

Cherchez la Femme


Po týdnu výcviku a příprav jsme vyrazili. Než jsem se ponořil do napohled neprostupné zelené stěny, zhluboka jsem senadechl. Měl jsem pocit, že mezi námi nebude mnoho těch, kteří ještě uvidí slunce.

Jako zvěd jsem postupoval v první linii. Spleť křovisek, rostlin, zakrslých stromů a lián byla tak neprostupná, že jsem musel téměř neustále používat těžkou mačetu. Nad zeleným chaosem se do výše mnoha desítek metrů vypínali pralesní velikáni, kteří zcela zastiňovali oblohu a měnili světlo jasného poledne všeravé přítmí. Okamžitě jsem se začal zalykat horkem a pokožku mi pokryl olejovitý film mého vlastního potu. Vzduch byl vlhký a připadalo mi, že v něm kapičky vody dokážu přímo nahmatat. Prales okolo kypěl životem. Pod každým listem a v každémkousku tlející půdy se skrývaly myriády brouků, housenek anejrůznějších larev, ve vzduchu se vznášeli ptáci tak malí, že se to zdálo nemožné, motýli a brouci s klepety dlouhými jako mužské prsty byli naopak neskutečně velcí. A také jedovatí. Během prvního dne jsme ztratili sedm mužů jen díky uštknutí hady a poštípání malinkými broučky, kteří se skrývali v dužnatých stoncíchrostliny připomínající kapradí zkřížené s přízemní palmou.

V noci jsem nemohl usnout a poslouchal jsem šramotivé zvuky života okolo. Stačil den, abych pochopil, že do deštného pralesa, do džungle rozkládající se v mnoha patrech nad sebou, nepatříme. Když mi přes hruď přeběhlo něco chlupatého, vzdal jsem to a udělal si z deky jednoduchou hamaku zavěšenou mezi dvěma blízkými stromy.

Ráno následujícího dne jsme začali počítáním mrtvých.Dvanáct lidí. Všichni měli modré rty a žíly na spáncích naběhlé až k prasknutí. Gaust chtěl jejich těla prozkoumat, proto jsme se chvíli zdrželi. Když jsem mu nesl Gavrila, muže, se kterým jsem měl být v páru, přistihl jsem ho nad otevřeným hrudním košem. Okolo se stahovala mračna much, ale zdálo se, že si jich nevšímá. 34 Miroslav Žamboch / Koniáš: Muž na stezce


Složil jsem tělo k ostatním a naklonil se nad provizornímpitevním stolem. Srdce, které držel v ruce, bylo oteklé a mělo divnou

žlutou barvu.

„Nechápu to. Všichni byli pokousáni stejným způsobem, ale jeden měl vodu v plicích, druhý umřel na mrtvici, další seudusil,“ mumlal si sám pro sebe.

„Jak byli pokousáni?“ zeptal jsem se.

Ukázal na skupiny červených teček na nebožtíkově krkavici.

„Ty potvory cítí teplou krev a jdou po ní.“

Přikývl jsem.

„Určitě máte pravdu, ale obávám se, že si na to všichnibudeme muset zvyknout.“

Já sám jsem měl na rukou stejné ranky. Svědilo to jako čert, ale škrábat jsem se neodvážil.

„Všichni jsme poštípaní na stovce různých míst, ale podle mě každého z těch mužů zabilo něco jiného. Něco, po čem seohnali ve spánku.“

Gaust přikývl.

„Dobrý postřeh. Předpokládám, že to jsou také znalostistarého vojáka.“

„Ano, pane,“ zašklebil jsem se a zasalutoval.

„V pořádku, vojáku.“

Oplatil mi grimasu a na okamžik vypadal jako malý kluk.

„V tom případě bych vám doporučoval, abyste mě přestal zdravit způsobem příslušným jen nejvyšším velitelům aimperátorovým příbuzným.“

Škleb mi zatuhl na lících. To jsem si samozřejmě neuvědomil.

„Rozkaz, pane!“ zasalutoval jsem znovu, tentokrát podle řádů.

Gaust se mi zamlouval, jen jsem netušil, co tady dělá. Pokrátkém ranním zdržení jsme pokračovali dál. Dvanáct mrtvých,zabitých jedovatým hmyzem, samozřejmě nemohlo de Glowazastavit. Považoval jsem to za nemožné, ale džungle se stala ještě

35

Cherchez la Femme


neprostupnější a nebezpečnější. Nechtělo se mi mávat mačetou

od rána do večera a začal jsem si rostliny pozorně prohlížet.

Kolem některých se dalo projít, aniž by se na člověka vzápětí vrhl

roj hmyzu a poštípal ho až do krve. Jiné rostliny měly ostny,příadně pichlavé chloupky zespodu listů, ale při troše šikovnosti

také člověku nic neudělaly. Podobné pokusy mě stály spoustu

bodnutí a popálení. Zapřísáhl jsem se, že pokud odsud vyváznu

živý, stane se ze mě expert na flóru i faunu tropických džunglí.

Až do třetího dne jsem si myslel, že naším hlavnímprotivníkem bude jedovatý hmyz a hadi. Byl to omyl. Na pahorku, který zcela zanikal v zeleném moři, ale kde byl vzduch o poznání chladnější, jsme objevili primitivní vesničku místních obyvatel. Bylo to jen pár chýší z proutí a palmových listů a množstvíčástečně obdělávaných malých políček, kde rostly batáty, cukrové stromy a chlebovníky. Viděl jsem, jak důstojníci jako jeden muž při našem hlášení zajásali. Neměli proč, protože tihledomorodci nebyli kanibalové ani lovci lebek. Divoši, které jsem z houští sledoval, byli příliš blahobytní na to, aby se živili lovem aválkou. Našli si místo, kde dokázali využít obrovské rostlinnébohatství džungle, a byli živi z jejích nespočetných plodů.Zemědělství je prvním krokem k civilizaci. De Glow nás průzkumníky stáhl a vyslal proti vesnici odpočinuté jednotky další linie. Co nedokázaly jejich meče, zlikvidoval oheň. Seděl jsem v hamace a čekal, až začne vřít voda v kotlíku, když se mezi křovisky objevil Gaust.

„Mohu na chvíli, vojáku?“

Udělal jsem mu vedle sebe místo a nasypal do vřící vody pár snítek čaje. Kávu bych měl raději, ale tu mi všechnu ukradli po mém nepodařeném flámu.

„Nesdílíte všeobecné nadšení nad naším vítězstvím,“ začal Gaust rozhovor. 36 Miroslav Žamboch / Koniáš: Muž na stezce


„De Glow ho sdílí?“ řekl jsem.

Gaust zavrtěl hlavou.

„Ne. De Glow byl vždycky zvláštní a uzavřený člověk, ale vposlední době se chová ještě nezvykleji než dřív. Jak si myslíte, že to bude vypadat dál?“ zeptal se. „Jsem zvědav na postřehystarého vojáka.“

Usrkl jsem horký čaj. Zaháněl žízeň lépe než studená voda aalesoň měl člověk jistotu, že v něm nejsou žádné živé breberky.

„S každým kilometrem, který postoupíme na jih, jsou stromy vyšší, podrost hustší a vzduch vlhčí. Další vesnici, pokud nanějakou narazíme, už nespálíme. Nebude hořet.“

Gaust se zavrtěl v hamace a ze záňadří mu do tlejícího listívyadlo několik pergamenů. Než stačil zareagovat, dřepl jsem a podal mu je. Při té příležitosti jsem si je samozřejmě prohlédl. Byly na nich pečlivě vyvedené kresby rostlin, které rostly všude okolo. Většina obrázků byla opatřena popiskami, vyvedenými drobným, úhledným písmem.

„Co to je?“ zeptal jsem se a pergameny mu podal.

Gaust si je vzal a zamyšleně si je prohlížel.

„Jeden z důvodů, proč jsem tady. Chci nasbírat co nejvíceinformací o místní flóře.“

„A ty další?“

Podíval se na mě a v očích mu zablesklo pobavení.

„A prozradíte mi vaše důvody, vojáku?“

„Ne.“

„Pak já také ne.“

Má předpověď týkající se džungle byla nepříjemně přesná. Naučili jsme se dávat si pozor na nejnebezpečnější jedovaté tvory, takže většinou umřel za den nejvýše jeden člověk, ale pět dní po mém rozhovoru s Gaustem jich bylo najednou sedm.Lékařova zpráva zněla: úmrtí vlivem přehřátí. Ve vedru astoprocentní vlhkosti se člověk téměř nedokázal ochlazovat pocením

37

Cherchez la Femme


a srdce některých to nevydržela. Pokračovali jsme dál. Vedro,ná

maha a vlhko nás trávily jako kyselina, z tváří se vytrácel výraz,

muži napohled připomínali letargické malomocné. De Glowa to

naprosto nezajímalo. Párkrát jsem ho zahlédl a zdálo se, že na

něj džungle nepůsobí. Jen oči se mu leskly jako kočce.

Na skutečné lidojedy jsem narazil jako první. Byla to celáro

dinka. Jeden dospělý muž, tři ženy a sedm dětí. Měl jsem štěstí,

protože řídký závan větru ke mně přinesl kořeněný pach jejich

těl, a to mě varovalo. Kotvili na velkém potoku, nebo spíše říčce,

a z pirogy lovili ryby. Muž měl kolem krku náhrdelník zezmen

šených lidských lebek. V okamžiku, kdy jsem se vynořil z křoví,

se na mě pokusil namířit úzkou, asi jeden a půl metru dlouhou

trubici. Předpokládal jsem, že je to foukačka s otrávenou šipkou

uvnitř. Zarazil jsem ho posunkem. Mohl jsem si to dovolit,pro

tože jsem byl dobře krytý listovím. Naši muži mě následovali

s odstupem nejméně dvou set metrů. Přestože jsem se je tosna

žil naučit, neosvojili si mou techniku pohybu pralesem. Nebyla

to moje válka a každý den, každou hodinu jsem měl větší chuť

zmizet. A už vůbec jsem kvůli císaři nechtěl zabíjet děti a ženy,

i když to možná byli kanibalové. Ať si každý jí, na co má chuť.

Ukázal jsem na ně, na loď a řeku, potom na sebe a naznačil jsem

celý kruh okolo sebe. Po celou dobu jsem v druhé ruce drželvr

hací nůž, připravený zarazit ho divochovi mezi žebra, kdyby se

mě přece jen pokusil přechytračit. Ve chvíli, kdy uslyšelpřichá

zející vojáky, přikývl. Zašeptal pár chraplavých slov, kterým jsem

nerozuměl, jeho ženy v mžiku sbalily výstroj a než jsem se stačil

nadechnout, pluli po proudu pryč. Nechal jsem je být apokra

čoval v cestě.

Helmu, štít a těžký prošívaný kabát jsem dávno odložil. Nestály

za námahu spojenou s jejich nošením. Plížil jsem se džunglí, jak

nejtišeji jsem mohl, a měl jsem stále silnější pocit, že už nejsem

38

Miroslav Žamboch / Koniáš: Muž na stezce


sám. Byl to list pohupující se ve špatném rytmu, divný zápach

ve vzduchu nebo mihnutí se temného stínu někde na periferii

vidění. Trvalo to celý den. Vrhli se na nás, až když jsme sechystali



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist