načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Muž na dlažbě - Dita Kloudová

Muž na dlažbě

Elektronická kniha: Muž na dlažbě
Autor:

Co se stane, když dosud ve všech směrech úspěšný muž středního věku zažene sám sebe, vlastní hrdostí a znechucením z nastavených společenských poměrů, do pasti? Karel ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 101
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co se stane, když dosud ve všech směrech úspěšný muž středního věku zažene sám sebe, vlastní hrdostí a znechucením z nastavených společenských poměrů, do pasti? Karel Urban, už to ví - cena je vysoká. Stane se vyvržencem mimo řád tohoto světa, neboť od osobní vzpoury k vyhoření plamene je jen krůček. Existenciální domino se rozjíždí, nezaměstnaný člověk je jak nahý v trní. Je zranitelný i na nejméně očekávatelných místech; i ti největší břídilové, kteří nikdy v životě nic nedokázali, si před ním „tahají triko“.   A buď si to namlouvá, nebo je to realita. Možná platí obojí. Jisté však je, že aktér tohoto příběhu ze současnosti, nacházející se v autentickém stadiu zmaru, odmítá přijmout pomoc a sám si ještě pomoci nedokáže.

Související tituly dle názvu:
Dita Pepe Dita Pepe
Pepe Dita
Cena: 328 Kč
Vaše znaménko krásy Vaše znaménko krásy
Teese Dita Von, Apodaca Rose
Cena: 670 Kč
Dita měla svátek - Napoleon ze Šlapanic Dita měla svátek - Napoleon ze Šlapanic
Lipšanský Jan
Cena: 246 Kč
Víla Dita Víla Dita
Měrka Petr
Cena: 202 Kč
Zvládneme mateřskou školu? Zvládneme mateřskou školu?
Kloudová Helena
Cena: 201 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Muž na dlažbě

Dita Kloudová

Palmknihy

2015


Copyright © 2014 Dita Kloudová

Cover image © www.freestock.ca

https://www.flickr.com/photos/82955120@N05/11813465365/in/photolist­

o9XjFZ­8k7QjD­nzwQG5­8yBAKf­dxEB95­jJK7ee­pJUo2N­6QfaZD­7Jp

Hma­86uucF­7hpKC9­o5aj7q­o5Bhk4­7Q2H1y­woYUj­kb78Bp­4oQyUP­

hB5VEp­duGgmw­afWS5n­nZtpws­6GpmXC­6YpDz7­7MAfSc­fBUiUZ­

o2tky­eb92zt­iZV6Fk­9cx2Zr­cGe9eQ­kbpHr3­dkyaP­hCRQr2­dWBUK6­

cGsvFG­je5Eit­8ywhXv­dTTHyz­bsfsiG­7JuvFN­8VneK2­jQYxMN­4nW

RrS­9939Z8­6LzxPo­nMXc1E­digbFP­nH7ujY­5BYtxq­431MdA/

ISBN 978-80-7486-186-4 (ePub)

ISBN 978-80-7486-187-1 (mobi)

ISBN 978-80-7486-188-8 (PDF)


Obsah

1. Nabírání hloubky .......................................................................... 6

2. Fackovaná ..................................................................................... 8

3. Knihy místo štítu......................................................................... 13

4. Trubec tluče špačky .................................................................... 19

5. Máma má mísu............................................................................ 22

6. Tchýně peče dýně ....................................................................... 31

7. Cirkus Bumberto......................................................................... 38

8. Stav beztíže ................................................................................. 41

9. Ženské radárky............................................................................ 43

10. Třetí čtvrtek v pět ...................................................................... 46

11. Vše o Ráchel ............................................................................. 50

12. Bez brzd .................................................................................... 53

13. Sčítání ztrát ............................................................................... 55

14. Fičák.......................................................................................... 61

15. Odšpuntování ............................................................................ 64

16. Sdílení ....................................................................................... 66

17. Skleněný strop........................................................................... 69

18. Zvyky ........................................................................................ 72

19. Zběsile a smutně ....................................................................... 75

20. Ve frontě na rakev..................................................................... 80

21. Box paradoxů ............................................................................ 82

22. Love and Intimacy .................................................................... 85

23. Splátka oprátky ......................................................................... 90

24. V převleku za řeku .................................................................... 92

25. Ágnes na obzoru ....................................................................... 95

26. Rekapitulace.............................................................................. 98

27. Cesta bojovníka....................................................................... 100


Není s nikým vyjednáno, že pravda

je povinna být jednoduchá

Ferdinand Peroutka


6

1.

Nabírání hloubky

Takže pozor: toto je přítomnost. Žádné vylouhované vzpomínky, tisíckrát omleté a vysoustružené do vypointovaných historek. Ani žádné vyhlídky a upnuté naděje, co by se mělo či mohlo stát. Žádné těžkotonážní sebenalhávání.

Aby bylo jasno, odmítám se vztahovat k tomu, co bylo. Stejně jako nejsem schopen toužit po něčem imaginárním. Už prostě nemůžu, zabíjí mě to. Dokážete to pochopit?

Nevím, ale předem se omlouvám všem, kteří se zrovna nalézají v jiném stádiu svého života. Plném a plodném. Nebo alespoň ucházejícím. Ale možná je to nevyhnutelná zkušenost všech lidí. Stadium zmaru. Kdy vás nebaví se ráno ani probouzet, děláte vše automaticky a s nelibostí. Nevěříte, že to má nějaký smysl. Že vůbec cokoliv má nějaký smysl.

Zřejmě vás napadlo, že jsem asi nějak vyšinutý. Chudák, blázen; možná mě někdo opustil, umřel. Musím vás zklamat, nic takto traumatického - a proto pochopitelného - se mi nestalo. Jen mám prostě už všeho po krk.

Jmenuji se Karel Urban. Nejsem mladý, ale ani starý - je mi 43 let. Můj životopis by se vám patrně líbil - pokud byste samozřejmě nezáviděli - což nemohu vyloučit, ale na papíře vypadá dobře. A dynamicky.

Ze slova „dynamicky“ mi vždycky naskakovala husí kůže; spojuje v sobě snad všechny myslitelné nechutnosti, ale moji kolegové ho rádi používali. Dodávalo jim zdání tvrdosti a tahu na branku - většinou to totiž nebyli žádní hrdinové, ale kravaťáci, kteří byli pyšní hlavně na to, že si v rekordně krátké době dokázali osedlat systém a jeho pravidla. Když říkám systém, mám na mysli naši novou a křehkou demokracii, kterou jsme si svorně a na revoluci neuvěřitelně nekrvavě před více než dvaceti lety vycinkali klíčema.

Připadám vám zapšklý? Bingo! Takže je to venku. Dobře, přiznávám - jeden důvod by se našel. Jsem bez práce.

Ano, už více než půl roku jsem vyvržen mimo řád tohoto světa. Stojím na křižovatce bez směrovek a přešlapuji stále na jednom místě. Myslím, že ale spíš než důvod je to důsledek. Důsledek mého pohrdání nastavenými mantinely. Osobní vzpoura. Vyhoření plamene, chcete-li.

Abyste to špatně nechápali - mně osobně, tedy mému nejskrytějšímu a nejautentičtějšímu „já“, to nevadí, ale vadí to bohužel mé pověsti a nepochybně i mému sebevědomí.

Já si to naopak téměř užívám - tedy ten pocit jsem měl první dva tři měsíce, snad poprvé v dospělém věku jsem měl čas se zastavit a zjišťovat, jak funguje spousta věcí. Mohl jsem číst knížky a dívat se na filmy, které mi utekly. Měl jsem možnost se na plné obrátky věnovat dětem.

A také jsem měl oproti jiným výhodu, že na mě zatím nedoléhaly finanční starosti, ze svého minulého působiště jsem obdržel štědré odstupné - jako každý, koho se chtějí co nejdřív zbavit - a něco jsme měli našetřeno; celý život jsem vydělával nadprůměrné peníze a nikdy jsme nebyli zvyklí utratit úplně všechno. Hodnotím-li to ale zpětně, výhoda to byla jen zdánlivá. Nyní se spíše přikláním k domněnce, že právě tato okolnost mi podrazila nohy zdaleka nejvíc.

Zhruba tak od počátku čtvrtého měsíce doma se mi totiž začala měnit psychika. Začal jsem si připadat méněcenný a divný. Všichni kolem mě byli v práci, nebo ve škole a mě najednou přestalo stačit dívat se jen na filmy a zdvořile se zdravit s paní knihovnicí. Můj pád začínal nabírat hloubku.

2.

Fackovaná

Nikdy mě nenapadlo přemýšlet o povinnostech, ty byly přece dané. V různých dobách se měnila jen jejich hierarchie. Nyní si je poprvé stanovuji sám a není to nic jednoduchého. Nevím, jak vy, ale já jsem poměrně líný člověk. Brzy jsem pochopil, že dokopat se k čemukoli, vyžaduje jasný řád a disciplinu.

Například ráno jsem převzal vypravování Filipa do školy, což dělala vždycky Sofie. Budím ho, připravuji mu snídani a doprovázím ho až na roh naší ulice, kde mu zamávám a on mně - tento rituál jsem zavedl a lpím na něm.

Ten okamžik blízkosti protahuji co nejdéle, ale nikdy netrvá víc než pár vteřin, kolem nás proudí hloučky jiných dětí a rodičů a mně je trapné se dojímat na veřejnosti. Ale ještě než projdu další pravidelnou obručí, tedy než se stavím pro čerstvé pečivo a noviny, prodlužuji si radost alespoň tím, že pozoruji synova vzdalující se záda, jak na nich legračně poskakuje obrovský řvavě zelený batoh, neklamný symbol povinné školní docházky; pomyslná dračí smyčka.

Odemkl jsem si, tiše, abych Sofii nevzbudil. Vstává až tak kolem deváté. Teď, když se ráno starám o Filipa, chodí spát čím dál později. Není výjimkou, že ještě ve dvě, ve tři svítí. To je také jeden z důvodů proč máme oddělené ložnice, se mnou už po půlnoci nic není. Pojem „oddělené ložnice“ zní nadneseně a je trochu zavádějící, nemáme zase tak obrovský byt; jsou to zároveň i naše pracovny, kde oba máme stoly s počítačem.

Odjakživa jsme měli jiný životní rytmus, což jsem se snažil s většími či menšími úspěchy respektovat - i takový psychologický ignorant jako já, samozřejmě tuší, že jsem se do Sofie zamiloval právě proto, že byla úplně jiná než já. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že Sofie je i hodně jiná než ostatní ženy.

Tedy pokud mohu soudit.

S bývalou manželkou Lindou, ale i s dřívějšími partnerkami jsem vedl naprosto odlišný styl života, neporovnatelně spoutanější, konvenční, plný dohadů, citového vydírání a pozičních bojů. V noci nás ani nenapadlo nespat vedle sebe - a když se to později stalo, byla to jen známka rozkladu vztahu.

Ale Sofie byla zvláštní a tajemná celá.

Nepřístupná, dlouho mě odmítala, nechtěla o mně ani slyšet. Měla svůj svět, který mě fascinoval. Toužil jsem do něj patřit. A přiznávám, že za jakoukoliv cenu. Na získání Sofie jsem vynaložil do té doby nepoznané úsilí. Vzmohl jsem se k činnostem a nápadům, o nichž jsem neměl ani tušení, že by ve mně dřímaly, že bych si na ně kdy dokázal troufnout. Sršela ze mě energie a odhodlání. Život byl najednou jednoduchý, zářivý a nekonečně inspirativní.

Na tu dobu vzpomínám rád, dařilo se mi na všech frontách. Zklamal jsem tehdy akorát Lindu. A Jáchyma - jistě. Ale nepřipouštěl jsem si to, namlouval jsem si, že s Lindou by nám to stejně nevydrželo. A kdyby nebyla Sofie, našel bych si stejně někoho jiného.

Z dnešního pohledu to bylo lhaní si do kapsy, manželství s Lindou nebylo zase tak špatné; dřív bych to nepřipustil ani sám před sebou, ale rozvedl jsem se jednoznačně kvůli Sofii. Abych u ní měl šanci. Dodnes nevím, nakolik to bylo vypočítavé, ale dělala to chytře. Netlačila mě do kouta žádnými ultimáty, výčitkami ani prosbami, ale něčím daleko účinnějším - svým pevným přesvědčením, že se ženatým chlapem si ona prostě nic nezačne.

Což bezezbytku dodržela. Proto když konečně svolila, že se mohu stát součástí jejího života, věřte, že jsem zažíval pocity blízké euforii. Bral jsem to jako své velké vítězství. Byl jsem tak šťastný, že mě chce, že mi ani v nejmenším nevadilo přistupovat na některé její bizarnosti. Byly sice z více soudků, ale většina se týkala intimity.

Nemám teď na mysli ani tak sex - ten s ní byl úchvatný, už jen pro to, že byl s ní, ale myslím takovou tu běžnou, provozní intimitu. Ta pro Sofii představovala problém. Nesnesla, abych ji viděl ani při čištění zubů. O záchodech nemluvě, tam existovalo zdaleka nejvíc bezpečnostních opatření. Naše toaleta musela být zařízena málem jako bunkr. Nejsměšnější situace ovšem nastávaly v cizích prostředích, když potřebovala například na velkou na dovolené, neváhala mě vykázat z apartmánu.

Ale jinak do sebe naše osobnosti zapadaly jako puzzle. Dodnes si rádi povídáme a i názory máme podobné. Zásadně se lišíme jen v temperamentu; já cokoliv rozšafně zvažuji, Sofie je naopak rychlá jak vrtule u tryskáče. Také častěji vyhledává společnost a nevadí jí větší shluky lidí. To já přímo nesnáším. Proto jsem jí vděčný, že většina rodinných oslav její širší rodiny, či různé společenské události se dokážou obejít bez mé účasti. Sofie je natolik rozumná, že mě k tomu nenutí. Chodím s ní jen na akce, kdy jí na tom skutečně záleží, kdy o můj doprovod stojí.

Paradoxně byla dřív spousta těch pozvání určena mně, tedy mé funkci, kterou jsem zrovna zastával. Těch pozvánek bylo nepřeberně a Sofie v tomto ohledu rozhodně nestrádala. Teď to bylo jiné, už dlouho jsem v poště na své jméno nenalezl ani jednu.

Aspoň, že noviny nejsou jen pro vyvolené! To bych opravdu těžce nesl, již od revoluce jsem si na ně vytvořil regulérní závislost. Pokud to šlo, rád jsem denně prolétl všechny hlavní deníky, nepotřeboval jsem k tomu zase tolik času, jako pravidelný čtenář jsem si mohl dovolit luxus přeskakovat a číst prakticky jen první odstavce; a stále jsem byl ještě v obraze. Mnoho věcí se připomínalo z minula, opakovalo a navazovalo na sebe.

Ostatně hlavních aktérů našeho domácího rybníčku není dohromady víc než pár desítek, maximálně stovek. Novináři mají dost často stejné zdroje a také od sebe nepokrytě opisují. Ze své vlastní zkušenosti však vím, že skutečně cenné informace se ve sdělovacích prostředcích prakticky neobjevují, a když přece jen, tak se značným zpožděním. S tím počítám, a proto je tak nezbytné, umět číst mezi řádky. Řekl bych, že v posledních letech to býval dokonce hlavní zdroj mé zábavy - zvlášť když někdo vehementně popíral či vysvětloval svá dřívější přátelství, tvrzení a činy, to jsem se vždycky mohl málem potrhat smíchy.

Sám si teď kupuji většinou jen Lidové noviny, ale čtu je zato poctivě od začátku až do konce. Dnes jsem ale koupil i Právo, nemám ho sice pro jeho upachtěnou levicovost příliš v oblibě, ale Sofie tam čekala na nějakou recenzi. Udělal jsem si velký hrnek kávy a obřadně rozevřel noviny na kuchyňském stole. Tu chvíli mám rád, ať se cítím sebevíc pod psa.

Mezitím vstala Sofie. Byla už oblečená, letně, jen ve světlých šatech, na září bylo pořád neskutečné vedro. Slušelo jí to, ale nahlas jsem to neřekl. Stihla se už i namalovat, takže bylo jisté, že mě za chvíli opustí. Tedy, že opustí byt, ale cítil jsem se natolik zranitelně, že jsem byl schopen brát osobně i toto. Proto jsem se ani nezeptal, kam jde. Čekal jsem, jestli mě políbí, ale neudělala to. Zeptala se na Filipa, jestli vše proběhlo v pořádku. Přisvědčil jsem.

Sofie soustředěně nalévala vodu do varné konvice, ani ona by se bez ranní kávy neobešla.

„Co píšou?“ zajímala se. Byli jsme zvyklí se navzájem informovat a sdělovat si dojmy z veřejného života.

„Třeba tohle, to se ti bude líbit“, sliboval jsem. Zdánlivě jsem improvizoval, ale ve skutečnosti jsem si pro ni následující lahůdku vyhlédl už včera na internetu.

„Kočí byla svolná se s kdekým vyspat, prohlásil Babák,“ přečetl jsem se stopami dramatu v hlase tlustý titulek.

Sofie, jakožto divadelní režisérka, mou snahu ocenila a podle očekávání se zasmála, takže jsem směle pokračoval v doslovné citaci: „Poslanec Věcí veřejných Michal Babák se ve středu bez okolků pustil do bývalé stranické kolegyně Kristýny Kočí. Babák prohlásil, že Kočí používala ženské zbraně a naznačil, že byla ochotná mít styk s každým. Kočí jeho výrok rázně odmítla a dodala, že kdyby nebyla poslankyní, Babáka by zfackovala... “

„Ano, tomu říkám zpráva!“ ocenila Sofie můj výběr a mazala si přitom rohlík marmeládou. „Skoro jako z Kafky.“

„Není nad bývalé nejlepší přátele,“ přisadil jsem si a hned jsem očima padl na další výživný titulek, týkající se tentokrát ministra financí.

„Kalousek před Sněmovnou zfackoval drzého spratka,“ nahodil jsem novou udičku. „Jakýsi mladík ve věku mého syna mě sprostě verbálně napadl a ty urážky byly natolik hrubé, že mi přišlo vhodné ho profackovat.“

„Zlato, dneska je to nějak monotematické,“ pokárala mě škádlivě.

Udělal jsem známé biblické gesto, jako že si nad tím myji ruce.

Zkušeně mi hrábla do vlasů a přeci jen se ještě vrátila k fackujícímu ministrovi financí. „A co na něj ten kluk pokřikoval?“

Sice jsem si to pamatoval, ale pro zdání autenticity jsem očima rychle inkriminovanou větu v článku vyhledal. „... Že je zloděj a měl by viset...“

„Hm, tak to dobře udělal,“ konstatovala s pevně semknutými rty, což znamenalo jediné: že v sobě začíná koncentrovat bojovnost. Bylo to pro ni důležité a do jisté míry i určující. Jako divadelnice, člověk od reality dobrovolně odtržený, se čas od času potřebovala mobilizovat ve své ostražitosti vůči okolnímu světu.

Ve stejné chvíli však pohledem zachytila táhlou skvrnu na dvířkách lednice; spouštěla se jako provazochodec po bílé nekonečnosti - pozůstatek po příliš důkladném zalévání. Bezodkladně ji šla setřít. Kdyby to neudělala, byla by z toho celý den nervózní.

Kalouska z hlavy jí to ale nevyhnalo, naopak na podporu svého postoje si neodpustila dodat, že ať si o něm myslí každý, co chce, ale že je to stejně jediný politik, který má v téhle republice ještě koule.

Nevím, jak moc to bylo nevinné, ale dýka do srdce by možná bolela míň.

To rovnou mohla říct i to, že je chytrý, vtipný a na politiku má talent - ani s tím by se polemizovat nedalo. Pozdě jsem zalitoval, že jsem pro pobavení vybral zrovna toto. Jsem prostě idiot, sám na to ještě upozorňovat. Sofie měla ráda silné muže a já jsem se vedle ní jen rozkládal.

3.

Knihy místo štítu

Rozrážím dveře knihovny, doslova ramenem a kolenem, protože ruce mám plné knih, praskla mi igelitová taška, takže jsem je před chvíli na ulici chytal jako žonglér svoje hračičky. Trochu mě to vytrhlo z letargie, nechtěl jsem, aby se poničily. Komín knih, tu miniatruní věž v Pise, sesouvám knihovnici málem do klína, překvapeně vzhlédla, ale duchapřítomně se jimi nenechala zavalit. Dvě spadly na zem, ale i to byl úspěch. Mé překotné omluvy přijala se shovívavým úsměvem, byla už v důchodovém věku a jen tak něco ji nerozházelo.

Periferním viděním jsem zaznamenal malé pískle na pravoboku. Stočil jsem na ni pohled, byla roztomilá, šmrncovní, nestyděla se. Mluvila velice zřetelně, oznamovala, že její máma sem dneska telefonovala. Knihovnice ji zarazila v rozletu: „A jméno?“

„Lev Nikolajevič Tolstoj,“ vyslovovala holčička naučeně a se vší vážností a pečlivostí. Znělo to neuvěřitelně směšně.

„Ale ne, vaše jméno!“

To už jsem se neudržel a vybuchl jsem smíchy. Nestalo se mi to už roky, abych se takto spontánně odboural. Skoro jsem slzel. Pro těch pár lidí, kteří postávali kolem regálů, jsem musel být exot. Bylo mi to úplně jedno.

Z příhody z knihovny jsem žil několik hodin. Někdy stačí opravdu málo.

Filipes přišel ze školy také dobře naladěn, dostal dvě jedničky. Měl jsem v plánu s ním napsat i domácí úkoly, abych Sofii překvapil, ale proklouzl mi jako úhoř.

Chtěl si hrát. Zalezl si do pokojíčku, kde během pár minut dokázal z úhledně uzavřených bedýnek vyčarovat a vyskládat na podlahu, postel i stůl neuvěřitelné množství nejrůznějších autíček, kostek a panáčků. Superhrdinů, jak je nazýval, které mu oddaně stále přikupujeme.

Uměl si hrát sám, nikoho k tomu nepotřeboval. Introvertní povahu zdědil evidentně po mně. Sofie se tomu jen smála, nejvíce snad našemu telefonování. Myslím tím tedy dobu, kdy jsem ještě chodil do práce - pravidelně jsem mu volal, abych ho přes den aspoň na chvíli slyšel; a to nebohé dítě na všechny mé otázky odpovídalo jen „hm“, nebo „jo“ - to když se hodně odvázal.

Sofie mě pak provokovala, co že bych od něj chtěl, když sám řeknu obvykle tak čtyři slova za den.

V zájmu prohlubování rodičovské náklonnosti jsem vzápětí vždy volal ještě i svému druhému synovi, Jáchymovi - ale to už byl z mé strany čirý masochismus. Jáchym byl sice za normálních okolností sdílnější než Filip, ale pokaždé se mi ho asi podařilo vyrušit od her na počítači, či jiné bohulibé činnosti, protože nejen, že mi sám od sebe nebyl schopen říct ani holou větu a odpovídal stručně jako malý Filip, ale mluvil se mnou i tak neochotně, že náš hovor nikdy nepřesáhl tři minuty; déle jsem to nevydržel.

Věřte mi, že po této synovské sérii jsem vždy pociťoval intenzivní potřebu se jít zastřelit.

Role otce mi přišla jako mytická. Významná, zvlášť když můj vlastní otec byl z mého života potupně vymazán. Matka ho nesnášela, takže k tomu stejnému nutila celé dětství i mě. Než jsem stačil pochopit, že sdílím spíš její pocity než své, bylo téměř pozdě. Otec zemřel v šestapadesáti na infarkt. Ale scházeli jsme se aspoň poslední tři roky. Za to jsem osudu nesmírně vděčný, že se to povedlo. Vrátilo mi to pocit spravedlnosti a řádu - že je sice nevyzpytatelný, někdy hodně dlouho skrytý za nejrůznější clony, ale že existuje.

Přiblížit se synům, o to šlo nejvíc. S Filipem to bylo snazší, žil jsem s ním, ale o vztah s Jáchymem jsem se strachoval. Sice u nás trávil každý druhý víkend, ale nebyl jsem si jist, jestli to bude stačit. Navíc Jáchym na Filipa žárlil. Nedělal to sice nijak okázale, ale všichni jsme to věděli.

Sofie dnes neměla žádné divadlo, plánoval jsem pěkný večer. Poslední dny, snad i celé týdny byly nějak zamlžené, dělo se toho jen málo, měl jsem pocit, že Sofii štvu, jen se mi to ostýchá říct.

Rozhodl jsem se pozvat rodinu do pizzerie. Sofie se nejdřív zdráhala, říkala, že je to zbytečné, že se můžeme přece najíst doma, ale jen mě tím popudila - přece na tom nejsme ještě tak špatně, abychom si nemohli dát venku dobrou večeři. Nakonec jsme šli. Ale moc podařené to nebylo, hovor vázl, zabývali jsme se převážně komentáři k jídlu a Filipovými školními výsledky. Jediné vzrušení přinesl okamžik, kdy Filip převrhl sklenici s džusem.

Večer jsem se stáhl do svého pokoje. Věděl jsem, že Sofie už Filipa uložila, chtěl jsem jít za ní, ale tušil jsem, že na to nemám. Moje nálada udělala zase nepochopitelný přemet. Pustil jsem televizi, ale za pár minut jsem ji zase vypnul. Nemělo to cenu. Bylo mi čím dál tím hůř. Hlava se mi rozpadala na milión kousků. Honili mě neviditelní běsi, překřikovali se a posmívali se mi.

Jak to, že se mi ten složitý pocit temnoty dokáže tak rychle vrátit? Za poslední týdny už jsem měl mnohokrát pocit, že jsem se z toho dostal, že mě něco nakoplo, utvrdilo, přesvědčilo - a za chvíli to bylo pryč.

Naposledy jsem ten pocit zažil před pár dny, po filmu Biutiful. Byl jsem tak rád, že nemusím žít bezútěšný život hlavního hrdiny, který ve mně vzbuzoval až nepatřičné sympatie - skvělý Javier Bardem tam hrál bývalého feťáka, kšeftmana a neúmyslného vraha, ale také milujícího otce dvou malých dětí, až mě samotného zarazilo, jak moc jsem mu rozuměl. Natolik, že jeho tragický osud a špína milované Barcelony, kterou jsem ve svých idealistických představách ani nepoznával, mnou konečně otřásly a donutily pocítit nefalšovanou vděčnost k životu vlastnímu.

Vypružilo mě to, chtěl jsem začít telefonovat na všechny strany, dělal jsem si plány. Než jsem však stačil vytočit první číslo, zmizelo to. Nenávratně se to rozplynulo. Je to tak divné. Skoro šílené.

Bezčasí, které ale plyne.

Mám neodbytný pocit, že jsem jakoby z výšky přinucen pozorovat svůj život, jenž se mi rozkližuje před očima - a nemohu zasáhnout, nejde to. Mezi mnou a mým životem je neprostupná, panická zeď. Mám dojem, že mi někdo amputoval i část mozku, že si nejsem schopen poradit. Nepoznávám se, ale v depresi podle mě nejsem. Není to na léčení.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist