načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Muž, který rozuměl hadí řeči – Andrus Kivirähk

Muž, který rozuměl hadí řeči
-15%
sleva

Kniha: Muž, který rozuměl hadí řeči
Autor: Andrus Kivirähk

Historický román současného významného estonského prozaika, odehrávající se ve třináctém století, kdy na pobaltských územích sílí snahy o prosazení křesťanského učení a víry. ... (celý popis)
314
Kniha teď bohužel není dostupná.


»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 382
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Mees, kes teadis ussisnu
Spolupracovali: z estonského originálu ... přeložila Naďa Slabihoudová
Vazba: brožovaná lepená
Datum vydání: 1. 2. 2017
Nakladatelské údaje: Zlín, Kniha Zlin, 2011
ISBN: 9788087162781
EAN: 9788087162781
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historický román současného významného estonského prozaika, odehrávající se ve třináctém století, kdy na pobaltských územích sílí snahy o prosazení křesťanského učení a víry. Román Andruse Kivirähka lze chápat jako podobenství o ohroženém a vymírajícím národě, který neodvratně spěje ke svému zániku. Na příběhu muže jménem Leemet, který je vlastně posledním příslušníkem komunity, sídlící v lesním prostředí, ukazuje autor změnu v myšlení lidí, která je sice způsobena většinou snahou o snazší způsob života, ale zároveň souvisí s odvržením dávných tradic, zvyků a obyčejů. Leemet útrpně pozoruje členy lesní pospolitosti, jak houfně opouštějí místa, kde žili a vyrůstali. Uvědomuje si, že odcházejí do lůna vyspělejší civilizace, kterou zde představuje blízká osada, v níž už vládne křesťanská víra a učení. On sám však na své existenci nic měnit nehodlá a sveřepě zůstává ve svém původním domově. Neobává se možnosti, že v budoucí osamělosti se jeho podmínky radikálně zhorší. Spoléhá totiž na to, že zná přírodu do nejmenších detailů a navíc umí údajně hovořit s živočichy a dokonce i rozumí hadí řeči. A v těchto vědomostech, ať už faktických nebo pouze vybájených, tkví jeho síla a odolnost.

Popis nakladatele

V románě Muž, který rozuměl hadí řeči (2007) uvádí Kivirähk čtenáře do 13. století, do doby christianizace Estonska. Líčí tu komunitu lesních lidí, která se postupně rozpadá, neboť její členové odcházejí do vesnice, aby se tu dali pokřtít a žili jako křesťané. Nakonec zůstane poslední muž, který rozuměl hadí řeči a dovedl komunikovat s živočichy. Autor hojně čerpá z estonské mytologie, jíž je poznamenán život lesních lidí, drsný, ale svobodný. Děj románu má prudký spád, některé výjevy jsou kruté až hororové, například fanatismus pohanského kněze Ülgase. Kivirähk charakterizoval tento svůj román jako příběh jednoho vymírajícího národa a jazyka a vyslovil obavu, aby za nějakých sto let nebyl posledním mužem ten, kdo rozuměl estonské řeči.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Muž, který rozuměl hadí řeči Muž, který rozuměl hadí řeči
Kivirähk Andrus
Cena: 210 Kč
Řeč těla Řeč těla
Bruno Tiziana, Adamczyk Gregor
Cena: 85 Kč
Řeč těla Řeč těla
Adamczyk Gregor, Bruno Tiziana
Cena: 144 Kč
Řeč těla Řeč těla
Bruno Tiziana, Adamczyk Gregor
Cena: 212 Kč
Řeč těla Řeč těla
Bruno Tiziana, Adamczyk Gregor
Cena: 125 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Andrus kivirähk

Muž, který rozuMěl hadí řeči


Copyright © Andrus Kivirähk

Translation © Naděžda Slabihoudová, 2011

Cover and layout © Lucie Mrázová, 2011

ISBN 978-80-87162-78-1


7

1

Les se docela vyprázdnil. Jen stěží někoho potkáte,

leda nějaký ten hmyz. Jenže na hmyz nemůžete nijak

působit, ten si jenom bzučí a piští stejně jako dřív. Vy

sává krev nebo štípe nebo vám jenom tak bez příčiny

leze po noze, když mu přijdete do cesty, a pak sleze

a jde si po svých, dokud ho neodkopnete nebo ne

rozšlápnete. Jeho svět je pořád stejný, jenže ani ten

takový nezůstane věčně. Jednou udeří i jeho hodina.

Já to ovšem neuvidím, nikdo to neuvidí. Ale jednou ta

hodina udeří, to vím docela jistě.

Ani já už tak často nechodím ven. Nejvýš jednou týd

ně vstanu a jdu k prameni pro vodu. Umyju se od hlavy

až k patě a dosucha utřu horké tělo. Vody se spotře

buje hodně, musím jít k prameni několikrát. Málokdy

cestou potkám někoho, s kým bych prohodil pár slov.

Většinou nevidím živou duši, párkrát jsem narazil na

divokou kozu nebo jiné zvíře. Zvířata se zarazí, pouhý

můj pach jim nažene strach. Když zasyčím, ztuhnou

na místě, tupě na mě zaciví, ale blíž nejdou. Úkosem

hledí na ten div světa – člověk, který zná hadí řeč! To

jim nažene ještě větší strach, s radostí by skočila do

křoví a utekla od toho podivného stvoření co nejdále –

ale nesmí. Hadí řeč jim v tom brání. Zasyčím znovu, už

důrazněji, a donutím je drsným povelem, aby přišla ke

mně. Hovada zoufale bučí, vlečou se ke mně proti své

vůli. Mohl bych se nad nimi slitovat a nechat je jít, ale

proč? Propukne ve mně nějaký podivný vztek na ty

nové tvory, kteří neznají staré zvyky a poskakují podle

lesa, jako by byl svět stvořen jen pro jejich volné po


8 bíhání. Proto zasyčím ještě potřetí a tentokrát je moje řeč mocná jako bažina, z níž není úniku. Pomatená zvířata se vrhnou ke mně jako střelená, zatímco jejich útroby jsou sžírány nesnesitelným napětím. Vyrazí ze sebe zvuk, jako když se roztrhnou příliš úzké kalhoty, a střeva jim vyhřeznou do trávy. Je na to odporný pohled a já nemám žádnou radost z toho, co jsem udělal, přesto však nepřestávám zkoušet svou moc. To přece není moje vina, že ta hovada zapomněla hadí řeč, kterou je moji předkové svého času učili.

Jednou se ale přihodilo něco docela jiného. Šel jsem právě od pramene s těžkými vědry na ramenou, když vtom jsem uviděl na cestě velkého losa. Zasyčel jsem ta prostá slova a už jsem předem cítil opovržení nad losem, který upadl do tak svízelné situace. Avšak los se nelekl, když nečekaně uslyšel z úst lidského mláděte dávno zapomenutý příkaz. Svěsil dokonce hlavu a zamířil rychle ke mně, padl na kolena a nastavil pokorně šíji, zrovna jako za starých časů, kdy jsme si obstarávali potravu tak, že jsme k sobě přivolali losa na porážku. Často jsem jako malý klouček viděl, jak si tak matka dělala zásoby na zimu pro naši rodinu! Vybrala si z velkého losího stáda nejvhodnější samici, zavolala ji k sobě a podřízla zvířeti zaskočenému hadí řečí hrdlo. Taková urostlá losice nám vystačila na celou zimu. Jak se mi zdál směšný proti našemu prostému způsobu získávání potravy lov vesničanů, kdy honili jednoho losa celé dlouhé hodiny, spoustu střel vypustili do houští a pak se často vraceli domů s prázdnýma rukama. Vždyť přece potřebovali jen pár slov, aby se jim los podvolil! Jako teď. Velký a silný los mi ležel u nohou a očekával ránu. Byl bych ho mohl jediným pohybem ruky usmrtit. Ale já jsem to neudělal.

Místo toho jsem sundal z ramen vědro a dal jsem losovi napít. Klidně upíjel. Byl to starý býk, musel být hodně starý, jinak by si nemohl pamatovat, jak si má los počínat, když ho člověk zavolá. Byl by se zmítal a hrabal, snažil by se chytat zuby větví, i když ho ke mně táhla prastará síla hadí řeči. Byl by ke mně přišel jako blázen, zatímco tenhle přišel jako král. Co z toho, že si přišel pro smrt. I to se musí umět. Je v tom něco ponižujícího, když se podrobí pradávným zákonům a zvyklostem? Podle mě ne. Nikdy jsme nezabili žádného losa pro zábavu – kdo by v tom mohl hledat zábavu? Potřebovali jsme jíst, pro získání potravy jsme měli jen hadí řeč, a tu řeč znali i losi a slyšeli na ni. Ponižující je všecko zapomenout jako ti mladí kanci a kozy, co jančí, jakmile tu řeč uslyší. Ponižující je chování vesničanů, když chodí po desítkách lovit jediného losa. Hloupost je ponižující, nikoli chytrost.

Napojil jsem toho losa, pohladil ho po hlavě a on si otřel tlamu o má prsa. Starý svět nebyl přece ještě docela zapomenut. Tak dlouho, dokud budu živ, tak dlouho, dokud bude žít ten starý los, bude tady v té pustině ještě žít také hadí řeč.

Nechal jsem losa jít. Ať ještě dlouho žije. A pamatuje. To, čím jsem chtěl začít vyprávět svůj příběh, byl Manivaldův pohřeb. Bylo mi tenkrát šest let. Manivalda jsem nikdy neviděl, protože nežil v lese, ale na břehu moře. Nevím vlastně dodnes, proč mě strýček Vootele na ten pohřeb s sebou vzal. Jiné děti tam nebyly. Nebyl tam ani můj kamarád Pärtel, ani Hiie. A Hiie byla tehdy už určitě na světě, byla jen o rok mladší než já. Proč ji Tambet a Mall s sebou nevzali? Byla to pro ně přece jedna z nejpříjemnějších událostí – ne v tom smyslu, že by proti Manivaldimu něco měli a že by se z jeho smrti radovali. Ne, to zdaleka ne. Tambet si Manivalda velice vážil. Dobře si pamatuji, jak tenkrát u hořící hranice řekl: „Takoví muži se už nerodí.“ Měl pravdu, nerodí. Vlastně se v našem kraji už vůbec muži nerodí. Já jsem byl poslední, pár měsíců přede mnou se narodil Pärtel a o rok později přišla na svět Tambetova a Mallina Hiie. Ale to nebyl muž, Hiie byla děvče. Po nás se v našich lesích rodili jenom lasičky a zajíci.

To Tambet ovšem ještě nevěděl a ani nechtěl vědět. On pořád věřil, že jednou zase přijde čas a tak dále. Ničemu jinému nemohl věřit, byl už jednou takový. Pevně dodržoval všechny zvyky a obyčeje, každý týden chodil do posvátného háje a s vážnou tváří uvazoval na lípy barevné pentle ve víře, že přináší duchům oběti. Pohanský kněz Ülgas byl jeho nejlepší přítel. Ale ne, slovo přítel se sem nehodí. Tambet sám by pohanského kněze svým přítelem nenazval. To by mu připadalo dočista nestoudné. Pohanský kněz byl veliký a svatý, toho musel ctít, a ne se s ním přátelit.

Ülgas byl ovšem také na Manivaldově pohřbu. A jak by taky ne! On přece musel zapálit oheň a zesnulou duši poslat do země duchů. Dělal to pomalu, až do omrzení: zpíval, tloukl na buben, pálil nějaké houby a hrsti sena. Tak se od věků mrtví spalovali, tak se to muselo dělat. Proto jsem řekl, že Tambetovi byly ty pohřby náramně po chuti. Líbily se mu všecky rituály. Hlavně že všecko probíhalo jako za praotců, to Tambeta uspokojovalo.

Pro mě to byla ale hrozná nuda, dobře se na to pamatuju. Manivalda jsem vůbec neznal, a proto jsem ani nemohl cítit žádný zármutek. A tak jsem se rozhlížel kolem. Zpočátku bylo vzrušující a docela hrůzostrašné vidět mrtvý vrásčitý obličej s dlouhým vousem; předtím jsem žádného mrtvého člověka neviděl. Pohanský kněz čaroval a zaklínal tak dlouho, že jsem nakonec necítil ani vzrušení, ani hrůzu. Byl bych odtud nejradši utekl – k moři. Ještě nikdy jsem tam nebyl. Byl jsem lesní dítě. Avšak strýček Vootele mě pořád držel u sebe a šeptal mi do ucha, že hnedle bude zapálena hranice. Zpočátku to na mě zapůsobilo, moc jsem chtěl vidět oheň a obzvlášť to, jak se zapaluje člověk. Co z něho zbyde, jaké má kosti? Zůstal jsem na svém místě, ale žrec Ülgas pořád ještě nebyl hotov se svým rituálem a já jsem už byl polomrtvý únavou. Přestalo mě bavit čekat na to, až strýček Vootele dostane svolení před zapálením hranice starcovu mrtvolu odkrýt, chtěl jsem prostě domů. Zívl jsem na celé kolo. Tambet na mě vypoulil oči a zabručel:

„Tiše, chlapče, jsi na pohřbu! Poslouchej žrece!“

„Jdi se proběhnout!“ pošeptal mi strýček. Běžel jsem k moři a skočil do vln tak, jak jsem byl, oblečený; pak jsem si hrál s pískem, dokud jsem nevypadal jako kus hlíny. Najednou jsem zpozoroval, že oheň už hoří, a tryskem jsem se tam rozběhl. Z Manivalda už nebylo nic vidět a plameny šlehaly až k nebi.

„Ty jsi ale špindíra,“ řekl strýček Vootele a pokoušel se mě oběma rukama očistit. Já jsem znovu zachytil Tambetův zlostný pohled. Nebylo mu přirozeně vhod, jak jsem se na pohřbu choval. On sám vždycky do puntíku dodržoval rituál.

Já jsem si z Tambeta nic nedělal, nebyl to můj otec ani strýček, jenom soused, jehož zloba se mi nelíbila. Zatahal jsem strýčka za vousy a zeptal se ho:

„Kdo byl ten Manivald? A proč žil u moře? Proč nežil v lese jako my?“

„U moře byl jeho domov,“ odpověděl strýček. „Manivald byl starý a moudrý muž. Nejstarší z nás. On dokonce viděl Drakónu.“

„Kdo je to Drakóna?“ zeptal jsem se.

„Drakóna je veliký had,“ vysvětloval strýček Vootele. „Největší ze všech, mnohem větší než hadí král. Je veliká jako les a dovede létat. Má obrovská křídla. Když vzlétne, zastíní slunce i měsíc. Za dávných dob vzlétla často až do oblak a sežrala všechny naše nepřátele, co se svými koráby přirazili k našemu břehu. A po jejich záhubě jsme získali jejich bohatství Byli jsme bohatí a mocní. Všichni se nás báli, protože nikdo z nepřátel se nezachránil. Jenže naše bohatství jim nedalo spát, a tak chtivost zvítězila nad strachem. Nové a nové lodi plné nepřátel připlouvaly k našim břehům, aby nám ukradli naše poklady, ale Drakóna je všechny zabila.“

„Chtěl bych ji vidět,“ řekl jsem.

„To už bohužel nejde,“ vzdychl strýček Vootele. „Drakóna spí a my ji nemůžeme vzbudit. Je nás moc málo.“

„Jednou to dokážeme!“ ozval se Tambet. „Takhle nemluv, Vootele! Co je to za ponižující žvást? Pamatuj, že my oba se ještě dožijeme dne, kdy se Drakóna znovu vznese k nebesům a sežere všechny nicotné železné muže a vesnické krysy!“

„To ty žvaníš,“ řekl strýček Vootele. „Jak by se to mohlo stát, když sám moc dobře víš, že k tomu, aby se Drakóna probudila, by bylo zapotřebí aspoň deset tisíc mužů? Jedině když deset tisíc mužů promluví společně hadí řečí, tak se Drakóna probudí ve své tajné skrýš a vzlétne k nebesům. A kde máš těch deset tisíc mužů? Nedáme dohromady ani deset.“

„Nesmíme to vzdát!“ zasyčel Tambet. „Vem si Manivaldiho – on pořád doufal a den po dni dělal svou práci. Kdykoli zpozoroval na obzoru loď, zapálil suchý pařez, aby všem oznámil – je čas, aby se Drakóna probudila! Dělal to rok co rok, třebaže už dávno nikdo neodpověděl na jeho znamení a cizí lodě dál přistávaly u břehu a železní muži beztrestně vstupovali na souš. A přesto nemávl rukou, ale pořád vykopával a sušil pařezy, zapaloval je a čekal – dál čekal! Čekal, že se snad přece jen vznese nad les mocná Drakóna jako za starých dobrých časů!“

„Ta už se nikdy nevznese,“ řekl strýček Vootele ponuře.

„Já ji chci vidět!“ žadonil jsem. „Chci vidět Drakónu!“

„Tu už neuvidíš,“ odpověděl strýček.

„Copak ona umřela?“ zeptal jsem se.

„Ne, ta nikdy neumře,“ řekl strýček. „Ona spí. Jenomže nevím kde. Nikdo to neví.“

Zklamaně jsem se odmlčel. Pověst o Drakóně byla tak zajímavá, ale skončila do ztracena. Co máš ze zázraku, který nikdy neuvidíš? Tambet a strýček se přeli dál, ale já jsem se vlekl zpátky k moři. Chodil jsem po pobřeží. Bylo tu krásně, všude plno písku a tu a tam se válely velké vyvrácené pařezy. Určitě to byly ty, co právě spálený Manivald sušil, aby zapaloval výstražné ohně, které nikoho nezajímaly. U jednoho pařezu ležel nějaký muž. Byl to Meeme. Nikdy jsem ho neviděl chodit, vždycky se válel někde v křoví, jako by byl nějaký list, který vítr zanáší z jednoho místa na druhé. Věčně žvýkal nějakou muchomůrku a nabízel ji i mně, ale já jsem si ji nikdy nevzal, protože mi to maminka zakázala.

I tentokrát ležel Meeme na boku u pařezu a já jsem zase neviděl, kdy a jak přišel. Umínil jsem si, že musím zjistit, jak ten muž vypadá ve stoje a jak se vůbec pohybuje, jestli jako člověk nebo jestli chodí po čtyřech jako zvíře nebo se dokonce plazí jako had. Šel jsem k němu blíž a k svému údivu jsem spatřil, že tentokrát nežvýká muchomůrku, ale usrkává z kožené nádoby nějaké pití.

„Ááá!“ zrovna si utíral pusu, když jsem si k němu přisedl a se zájmem čichal neznámou vůni vycházející z nádoby. „To je víno. O moc lepší než muchomůrka, buďtež pochváleni cizáci a váš krátký rozum. Po houbě je hrozná žízeň, musíš vypít spoustu vody, ale tohle žízeň uhasí a zároveň opájí. Ohromná věcička. Myslím, že u toho zůstanu. Chceš taky?“

„Ne,“ řekl jsem. Maminka mi sice pít víno nezakázala, ale mohla se domyslet, že když už Meeme něco nabízí, není to o nic lepší než muchomůrka. „Odkud máš tu nádobu?“ V lese jsem nic podobného nikdy neviděl.

„To je od mnichů a jiných cizáků,“ odpověděl Meeme. „Praštíš je jednoduše do hlavy a měch je tvůj.“ A pil dál. „Dobré pití, to se musí nechat,“ pochvaloval si zase. „Ten hlupák Tambet si může křičet a ječet, jak chce, ale to pitivo cizáků je onačejší než naše.“

„A proč Tambet křičel a ječel?“ zeptal jsem se.

„Jemu je přece proti srsti, když má někdo co do činění s cizáky nebo dokonce sahá na jejich věci,“ mávl Meeme rukou. „Řekl jsem mu, že jsem se toho mnicha ani nedotkl, to jenom moje sekera, ale on pořád ječel. Jenže co když už se mi nechce jíst celé dny muchomůrky? Co když je o moc lepší rázem rozseknout někomu palici? Člověk má být učenlivý, ne jako ten pařez tady. Ale takoví my bohužel jsme. A co z toho máme? Jako ty mouchy před zimou mátožně lítáme s bzukotem po lese, dokud nepadneme do mechu a nechcípneme.“

Z toho jeho povídání jsem nic nepochopil a vstal jsem, abych se vrátil ke strýčkovi.

„Počkej, chlapče!“ zarazil mě Meeme. „Chci ti něco dát.“

Hned jsem prudce zavrtěl hlavou, poněvadž jsem věděl, že teď přijde buď muchomůrka, nebo víno, nebo nějaká třetí ohavnost.

„Řekl jsem ti počkej!“

„Máma to nedovolí!“ trval jsem na svém.

„Nežvaň! Máma neví, co ti chci dát. Na, vem si to! Já to na nic nepotřebuju. Pověs si to na krk!“

Meeme mi strčil do dlaně malý kožený pytlíček. Ucítil jsem, že v něm je nějaká malá, ale těžká věcička.

„Co je uvnitř?“ zeptal jsem se.

„Jo, uvnitř? No, tam uvnitř je prstýnek.“

Rozvázal jsem pytlíček a opravdu tam byl prsten. Stříbrný prsten s velkým červeným kamenem. Zkusil jsem ho dát na prst, ale prsten mi byl moc velký.

„Dej ho do pytlíčku,“ poučil mě Meeme. „A pytlíček si pověs na krk, jak jsem řekl.“

Strčil jsem prsten zpátky do pytlíčku. Byl udělaný ze zvláštní kůže. Lehounký jako list. Kdybych ho upustil, odnesl by ho vítr. Ale tak vzácný prsten musel mít jemný a překrásný pelíšek.

Poděkoval jsem a byl jsem náramně šťastný. „To je náramně krásný prsten!“

Meeme se zasmál a řekl:

„No dobrá, chlapče. Já nevím, jestli je krásný nebo ošklivý, ale užitečný bude určitě. Pěkně ho v tom pytlíčku opatruj.“

Běžel jsem zpátky k ohni. Manivald už byl spálený, jenom jeho popel ještě žhnul. Ukázal jsem prsten strýčkovi Vootelemu a ten si ho dlouho a důkladně prohlížel.

„To je drahá věc,“ řekl nakonec. „Odněkud z cizí země, nejspíš ji kdysi přivezli na svých lodích na naše pobřeží železní muži. Nedivil bych se, kdyby jeho nositel padl jako kořist Drakóny. Nevím, proč ho Meeme dal zrovna tobě. Spíš ho měl poslat tvojí sestře Salme. Co budeš ty, chlapec, s tak drahocenným šperkem tady v lese dělat?“

„Ale já ho Salme nedám!“ zvolal jsem uraženě.

„Nedáš, to se ví,“ prohodil strýček Vootele. „Meeme nedělá nic jenom tak. Když dal prsten tobě, pak to tak má být. Já tomu sice moc nerozumím, ale to nic neznamená. Jednou se všecko ukáže. Teď pojďme domů.“

„Ano, pojďme,“ souhlasil jsem a pocítil jsem hroznou únavu. Strýček si mě hodil na ramena a šli jsme přes rozkvetlý les domů. Za námi zůstal doutnající oheň a moře, které už nikdo nestřeží.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist