E-kniha: Muž, který hledal svůj stín – David Lagercrantz

HOST

CENA 369 KČ

ISBN 978-80-7577-147-6

Foto © Magnus Liam Karlsson

NAPŘED MUSÍ ZJISTIT PRAVDU.

A PAK SE POMSTÍ.

LISBETH SALANDEROVÁ

TEĎ UŽ JI MÁM POD KŮŽÍ.

DAVID LAGERCRANTZ

www.hostbrno.cz

DAVID LAGERCRANTZ

(nar. 1962) je švédský novinář a spisovatel,

autor několika úspěšných populárně-nauč

ných knih a románů. Bestsellerový životo

pis Já jsem Zlatan Ibrahimović (2011; česky

Host 2014) se dostal do užší nominace na

nejprestižnější švédskou knižní cenu Au

gustpriset. V roce 2015 napsal pokračování

celosvětového fenoménu Milénium Stiega

Larssona. Kniha Dívka v pavoučí síti vyšla

ve více než čtyřiceti zemích a prodalo se

jí přes šest milionů výtisků. Pátý díl série

Muž, který hledal svůj stín vychází zároveň ve

dvaceti zemích.

Byl jsem těmi postavami úplně posedlý. Jedna z nich je novinář ve střed

ním věku, takže se s ním dokážu ztotožnit. Druhá postava je mi velmi

vzdálená, ale její tajemství mě fascinuje. Jako novinář jsem chápal důle

žitost své práce a co všechno může ovlivnit. Ale jako spisovatel jsem se

svázaný necítil. A to bylo klíčem k úspěchu. Do psaní tohoto románu

jsem vložil srdce i duši.

DAVID LAGERCRANTZ

PÁTÝ DÍL SÉRIE

MILÉNIUM

Lisbeth Salanderová si odpykává kratší

trest v ženské věznici Flodberga a snaží se

vyhnout konfl iktu se spoluvězeňkyněmi.

Když se ale zastane mladé ženy bangladéš

ského původu ze sousední cely, okamžitě ji

napadne Benito, nepsaná vůdkyně věznice.

Lisbeth navštíví Holger Palmgren

a ›známí jí, že obdržel dokumenty vrha

jící nové světlo na bezpráví, které na ní

páchali v dětství. Lisbeth poté požádá

Mikaela Blomkvista, aby jí pomohl s pát

ráním. Stopy je dovedou k jistému Leovi

Mannheimeru, partnerovi makléřské fi rmy

Alfred Ögren. Jak je minulost bohatého

mladého muže z fi nančnických kruhů pro

pletena s minulostí Lisbeth Salanderové?

A dokáže se Lisbeth postavit stupňujícím

hrozbám Benity a jejího gangu?

David Lagercrantz splétá napínavý pří

běh o zneužívání moci, otázkách cti a o stí

nech Lisbetina dětství, které ji stále proná

sledují.

MILÉNIUM 05

INSPIROVÁNO SÉRIÍ

STIEGA LARSSONA

DAVID

LAGERCRANTZ

MUŽ,KTERÝ

HLEDAL

SVŮJ STÍN HOST

MILÉNIUM

05

DAVID

LAGERCRANTZ

MUŽ,KTERÝ HLEDAL SVŮJSTÍN

Prolog

DÍL 01

DRAK

KAPITOLA 01

KAPITOLA 02

KAPITOLA 03

KAPITOLA 04

KAPITOLA 05

KAPITOLA 06

KAPITOLA 07

KAPITOLA 08

KAPITOLA 09

KAPITOLA 10

KAPITOLA 11

KAPITOLA 12

DÍL 02

ZNEPOKOJIVÉ TÓNY

KAPITOLA 13

KAPITOLA 14

KAPITOLA 15

DÍL 03

ZTRACENÉ DVOJČE

KAPITOLA 16

KAPITOLA 17

KAPITOLA 18

KAPITOLA 19

KAPITOLA 20

KAPITOLA 21

MILÉNIUM 05

DAVID

LAGERCRANTZ

MUŽ,KTERÝ

HLEDAL

SVŮJ STÍN

BRNO 2017

DAVID

LAGERCRANTZ

MUŽ,KTERÝ

HLEDAL

SVŮJ STÍN

Mannen som sökte sin skugga © David Lagercrantz

& Moggliden AB, first published by Norstedts, Sweden, in 2017.

Published by agreement with Norstedts Agency.

Cover photo © Vojtěch Vlk

Translation © Azita Haidarová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-266-4 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-267-1 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-268-8 (Formát MobiPocket)

9

PROLOG

Holger Palmgren seděl na invalidním vozíku v návštěvní míst

nosti a řekl:

„Vždycky jsem se tě chtěl zeptat na to dračí tetování a taky by mě zajímalo, proč je pro tebe tolik důležité.“

„Souviselo to s mojí mámou.“

„S Agnetou?“

„Byla jsem tehdy ještě malá, bylo mi asi šest let. Utekla jsem

z domova.“

„Myslím, že si na to vzpomínám. Tehdy k vám přišla na ná

vštěvu nějaká paní, že jo? Měla na krku takové zvláštní zna

mínko.“

„Vypadalo to, jako by jí ho tam někdo vypálil.“

„Co třeba drak?“

DÍL 01

DRAK

12. až 20. června

Švédský král Sten Sture starší porazil v bitvě u Brunkebergu

dánského krále.

Na památku svého vítězství nechal roku 1489 vztyčit jezdec

kou sochu, která se dodnes nachází ve Velkém kostele ve Stock

holmu. Představuje svatého Jiří na koni jako rytíře s taseným

mečem, pod jehož nohama leží umírající drak.

Vedle něj stojí princezna ve středověkých burgundských ša

tech, kterou rytíř zachránil před jistou smrtí. Předlohou pro

šlechtičnu zřejmě byla manželka Stena Stureho staršího Inge

borg Åkesdotterová. Žena se tváří podivně nezúčastněně.

13

KAPITOLA 01

12. června

Lisbeth Salanderová vyšla z posilovny, minula sprchy a hned

na chodbě ji zastavil inspektor vězeňské služby Alvar Olsen.

Něco překotně mlel, dokonce vypadal poněkud vzrušeně. Di

vo ce gesti kuloval a mával na ni nějakými papíry. Lisbeth Sa

lan derová však z jeho řeči nerozuměla ani slovu. Bylo 19.30.

Půl osmá večer byla ve věznici Flodberga nejhorší doba.

Opodál duněl nákladní vlak, zdi se otřásaly, klíče řinčely, ve

vzduchu byla cítit směsice potu a parfému. Pro trestankyně to

byl nejnebezpečnější okamžik celého dne. Rachotivé dunění

železničních kolejí pohltilo veškeré zvuky a ve všeobecném

zmatku před večerním zamykáním cel docházelo k těm nej

surovějším násilnostem. Lisbeth Salanderová v tuto hodinu

vždycky přelétla očima celé oddělení a její pohled nikoli náho

dou utkvěl na Fárie Kázíové.

Fária Kázíová, krásná mladá žena původem z Bangladéše,

seděla ve své cele hned nalevo od ní. Přestože Lisbeth z místa,

kde stála, neviděla nic jiného než Fáriinu tvář, nebylo nejmen

ších pochyb, že ji někdo fackuje. Hlava jí lítala ze strany na

stranu, a ačkoli údery nebyly příliš tvrdé, působily dojmem

zavedeného rituálu. Ať už to bylo jakkoli, týrání nepochybně

trvalo už dlouhou dobu. Bylo to patrné jak ze způsobu šikany,

tak z reakcí oběti. Již na dálku bylo zřejmé, že útisk pozname

nal Fáriu do té míry, že v ní zlomil jakýkoli odpor. Už se ani

nesnažila chránit si obličej rukama a v jejím pohledu se nezra

čilo žádné překvapení, nýbrž pouze tichá, němá hrůza. Fária

Ká zíová zažívala neustálý teror. Lisbeth to vytušila nejen

z bed livého sledování její tváře, ale nasvědčovaly tomu i další

pozorování a postřehy, které učinila během svého několika

týdenního pobytu ve věznici.

„Tamhle,“ řekla a rukou ukázala na Fáriinu celu.

Ale když se Alvar Olsen obrátil, již bylo po všem. Lisbeth

proklouzla do své cely a zavřela za sebou dveře. Zvenčí se

ozývaly hlasy a tlumený smích, avšak dunění a rachot náklad

ního vlaku ne a ne přestat. Před ní stálo lesklé umyvadlo a úzká

pryčna, police na knihy a psací stůl s kvantověmechanickými výpočty. Má smysl v nich pokračovat — má se nadále snažit dokázat platnost teorie smyčkové kvantové gravitace? Pohlédla

na své ruce. Něco v nich držela.

Byly to papíry, kterými na ni Alvar před chvílí mával. Lis

beth přece jen pocítila jistou zvědavost. Ale byla to pitomost, zase nějaký test inteligence, jenž byl na druhé stránce úplně

nahoře na dvou místech politý kávou. Lisbeth si posměšně

odfrkla.

Nesnášela jakékoli způsoby škatulkování; svazek papírů jí

zvolna vyklouzl z ruky a na betonové podlaze se rozevřel do vějíře. Na kratičký okamžik na něj zapomněla a pomyslela na

Fáriu Kázíovou. Tyranku, která mladou ženu fackovala, nikdy

nepřistihla při činu, ale přesto moc dobře věděla, kdo to je.

Zpočátku se Lisbeth o atmosféru v nápravném zařízení nijak

zvlášť nezajímala, ale život ve věznici ji proti její vůli postupně vtáhl do dění. Krok za krokem se jí dařilo dešifrovat viditelná i neviditelná znamení a záhy pochopila, kdo na oddělení doopravdy vládne.

Umístili ji na oddělení B, do pavilonu zabezpečovací de

tence. Zdál se být tím nejbezpečnějším místem v celé věznici

a nezúčastněný návštěvník, který si zařízení zběžně prohlédl, o tom neměl důvod pochybovat. V žádném jiném vězení ne bylo tolik strážných, kontrol a pracovních a studijních programů.

Ale pokud se zde člověk porozhlédl trošku zevrubněji, vytušil,

že tu něco není v pořádku. Strážní si hráli na tvrďáky a autority,

dokonce uměli projevit soucit, ale ve skutečnosti to byli srabi

a slaboši, kteří pustili otěže z rukou a přenechali je nepříteli — mafiánce Benitě Anderssonové a její bandě.

Během dne se Benita pochopitelně držela zpátky a počínala

si jako příkladná vězeňkyně. Ale po časné večeři, kdy ostatní

ženy mohly cvičit, případně se setkat s příbuznými, se Benita

chopila vlády a šikanovala celé oddělení až do večera, kdy bachaři zamkli cely. Ve dne se vězeňkyně procházely mezi celami

a šeptem hovořily o hrozbách nebo slibech, přičemž Benitina sebranka se držela na jedné straně chodby a jejich oběti na druhé.

Velkým skandálem byl především sám fakt, že Lisbeth Salan

derová vůbec skončila ve vězení. Osud jí nebyl nakloněn, ale upřímně řečeno, Lisbeth se proti odsouzení k nepodmíněnému trestu nijak vehementně nebránila. Soudní proces jí připadal

jako nesmyslné handrkování — už dávno jí bylo úplně fuk, jest

li vysedává doma, v base nebo někde jinde.

Nakonec vyfasovala dvouměsíční pobyt ve věznici za ma

ření policejního výkonu a za vše obecné ohrožení, neboť se za

pletla do dramatu vzniknuvšího po vraždě profesora Franse

Baldera, kdy na vlastní pěst unesla a ukryla osmiletého autistic

kého chlapce, přičemž odmítla spolu pracovat s policií, protože

16

se zcela oprávněně domnívala, že dochází k tajnému úniku

informací z policejního vyšetřování. Její hrdinský čin samozřejmě nikdo nezpochybňoval a všem bylo jasné, že chlapci zachránila život. Státní zástupce přesto vedl soudní proces s ná

ramným patosem a soud se nakonec přiklonil na jeho stranu,

ačkoli jeden ze členů senátu měl odlišný názor a Lisbetina

advo kátka Annika Gianniniová odvedla vynikající práci. Lis

beth jí však nijak zvlášť nápomocná nebyla, takže Annika ne

měla šanci na vítězství.

Lisbeth během celého líčení otráveně mlčela a odmítla se

proti rozsudku odvolat. Chtěla mít celý ten cirkus konečně za sebou a podle očekávání skončila v otevřeném nápravném zařízení Björngärda Gård, kde měla spoustu svobody a vol

nosti. Poté však vyšlo najevo, že jí hrozí nebezpečí, na čemž

ostatně nebylo nic překvapujícího, když člověk uvážil, s kým

měla Lisbeth co do činění, a proto ji přemístili do chráněného zařízení Flodberga.

Při bližším zvážení tedy na Lisbetině přemístění nic podiv

ného nebylo. Sice se tak ocitla mezi nejhoršími tuzemskými zločinci ženského pohlaví, ona sama však proti převozu nic

nenamítala. Ustavičně měla kolem sebe strážné a rozhodně

se nedalo popřít, že v tomto zařízení již po řadu let nedošlo

k žádnému ublížení na zdraví ani jiným násilným skutkům.

Personál se dokonce pyšnil opravdu úctyhodnou statistikou

bývalých vězeňkyň, které se po vypršení trestu opět zařadily

do společnosti, ovšem tyto statistické údaje pocházely z doby

před nástupem Benity Anderssonové.

Lisbeth již od počátku zaznamenala spoustu provokací, ale

ne dala se nijak vyvést z míry. Byla protekční, mediálně známou vězeňkyní, o níž kolovaly všemožné fámy, a k její proslulosti

rovněž přispěly údaje z vlastních informačních zdrojů krimi

nálního podsvětí. Před pouhými několika dny jí Benita přistr

čila papírek s otázkou: Přítel, nebo nepřítel?, Lisbeth ho však po

minutě vyhodila — nejspíš proto, že jí trvalo celých osmapade

sát vteřin, než se ho obtěžovala přečíst.

Místní rozmíšky, boj o moc a různá spojenectví ji ani tro

chu nezajímaly. Soustředila se pouze na to, aby měla oči i uši

otevřené, a brzy věděla své. Lisbeth upřeně zírala na své police se svazky pojednávajícími o kvantové teorii pole, které si

objednala speciálně před nástupem do výkonu trestu. Vlevo

se nacházela šatna a v ní visely dva vězeňské mundúry, které

měly na prsou vyšité iniciály VS — Vězeňská služba—, aby se pří

padně mohla převléknout, a dále spodní prádlo a sportovní

boty. Stěny byly holé, nikde žádná fotografie ani sebemenší vzpomínka na život za vězeňskou zdí. Nábytek a zařízení ji zajímaly stejně málo jako doma na Rybářské ulici.

Na chodbě pokračovali bachaři v zamykání cel, což pro

Lis beth obvykle znamenalo osvobození. Když všechny zvu

ky utichly a kolem se rozhostilo ticho, mohla se pohroužit do

své matematiky — do pokusů o propojení kvantové mechaniky

s teorií relativity — a zapomenout na celý svět. Dnes večer to

však bylo jiné. Lisbeth měla vztek, a to nejen kvůli týrání Fárii

Kázíové nebo bující korupci na oddělení.

Před šesti dny ji navštívil Holger Palmgren, její bývalý po

ručník z dob, kdy v očích společnosti neměla dostatek rozumu

na to, aby se o sebe dokázala náležitě postarat. Jeho návštěva

sama o sobě představovala hotové drama. Holger už vůbec ne

opouštěl byt, byl zcela závislý na pečovatelkách a asistentech, kteří se o něj starali v jeho bytě na Liljeholmenu. Holger si však

umanul, že se za Lisbeth musí za každou cenu podívat; nechal

se do Flodbergy dopravit taxíkem, do areálu věznice vjel na

18

svém invalidním vozíku s kyslíkovou maskou a lapal po dechu.

Přesto to bylo milé setkání. Lisbeth si s ním povídala o starých

časech a Holger byl sentimentální a dojatý. Jen jedna věc však

Lisbeth rozrušila. Holger jí vyprávěl, že ho navštívila jakási

Maj-Britt Torellová, bývalá sekretářka z psychiatrické léčebny

svatého Štěpána, kde byla Lisbeth zavřená jako malá holčička.

Maj-Britt se o Lisbeth dočetla v novinách a odnesla z kliniky

obsáhlou dokumentaci, která by podle ní mohla být zajímavá.

Pro Holgera to byla stará krutá obehraná písnička o tom, jak

Lisbeth ležela přikurtovaná k lůžku — „nic, co bys měla číst“.

Přesto musely dokumenty obsahovat něco nového, protože

když se jí Holger zeptal na tu dračí kérku a Lisbeth mu pově

děla o ženě s ohnivě zbarveným znamínkem na krku, starý pán

vyrukoval s otázkou: „Nebyla náhodou z registru?“

„Cože?“

„Z Registru pro výzkum dědičnosti a prostředí v Uppsale.

Někde jsem to četl.“

„To muselo být v těch nových papírech,“ řekla Lisbeth.

„Myslíš?“ zeptal se Holger. „Taky je možné, že jsem popletl

všechno dohromady.“

Možná opravdu jen popletl všechno dohromady. Holger už

byl hodně starý. Přesto jeho zmínka utkvěla Lisbeth v paměti

a vrtala jí hlavou každé odpoledne, když bušila do boxova

cího pytle v posilovně, stejně jako každé dopoledne strávené

v keramické dílně, a nejinak tomu bylo i teď, když znovu stála

ve své cele s očima upřenýma na podlahu.

Dokonce jí připadalo, že i test inteligence na rozházených

papírech se nějak proměnil, už jí zdaleka nebyl tak lhostejný

jako dřív, spíše v něm viděla návaznost na to, o čem spolu ho

vořili s Holgerem, přestože Lisbeth zprvu nechápala proč. Ale

pak si vybavila ženu s mateřským znamínkem, která jí také dá

19

vala vyplňovat různé testy. Vždycky to skončilo hádkou a ho

tovým pozdvižením a situace vyvrcholila Lisbetiným útěkem z domova, když jí bylo pouhých šest let.

Přesto v ní pomalu začalo klíčit podezření, že hlavní roli ne

hrál útěk ani samotné testy, ale nějaká zásadní událost v jejím

dětství, kterou tehdy nechápala, a hned jí bylo jasné, že se

o tom musí dozvědět něco víc.

Samozřejmě že za chvíli bude na svobodě a bude si moct

dělat, co bude chtít. Ale zároveň si byla vědoma toho, že má v hrsti inspektora vězeňské služby Alvara Olsena, který při

páchání násilí v celách většinou dělal mrtvého brouka. Oddělení, za něž zodpovídal, bylo považováno za pýchu tuzemské vězeňské služby, ačkoli ve skutečnosti se nacházelo ve stadiu

morálního rozkladu, a Lisbeth zapřemýšlela, jestli by jí Alvar Olsen nemohl obstarat to, co v cele postrádala nejvíce — inter

netové připojení.

Naslouchala zvukům na chodbě. Tu a tam někdo zavrčel

nějakou nadávku nebo výhrůžku, dveře práskaly, klíče řinčely,

potom však kroky strážných odezněly a nastalo ticho. Bylo sly

šet jen hučení klimatizace, přestože fungovala prachmizerně

a všude vládlo nesnesitelné dusno. Lisbeth Salanderová pře

letěla očima test na podlaze a pomyslela na Fáriu Kázíovou, na

Benitu, na Alvara Olsena a na ženu s rudým mateřským zna

mínkem na krku.

Shýbla se, aby posbírala papíry, posadila se k psacímu stolu

a spěšně zaškrtala odpovědi. Když byla hotová, stiskla stříbrné

tlačítko interkomu, který se nacházel vedle dveří do cely. Hlas

Alvara Olsena zněl zdráhavě a nervózně. Lisbeth prohlásila, že

s ním musí ihned mluvit.

„Je to důležité,“ zdůraznila.

21

KAPITOLA 02

12. června

Alvar Olsen už chtěl jet domů, ale napřed musel dostát svým

po vinnostem inspektora vězeňské služby a vyřídit veškeré papí

rování. Také samozřejmě musel zavolat domů a popřát dobrou

noc své dcerce Vildě. Telefon jako vždy vzala jeho teta Kerstin

a Alvar jí jako obvykle připomněl, aby zamkla speciální bez

pečnostní zámek.

Alvar byl šéfem oddělení zabezpečovací detence ve věznici

Flodberga už celých dvanáct let; dlouho byl na svou práci pyš

ný a považoval se za muže na správném místě. Jako mladík za

chránil život své matce, která byla těžká alkoholička, a přiměl

ji k doživotní abstinenci. Měl soucitnou povahu, vždycky stál

na straně slabších, a tak nebylo nic divného na tom, že začal pra

covat u vězeňské služby a záhy si získal veskrze dobrou pověst.

Jenže dnes už z jeho starého idealismu mnoho nezbývalo.

První osudovou ranou bylo, když ho opustila manželka,

která se odstěhovala se svým bývalým šéfem do Åre, a on zů

stal sám s malou dcerkou; poslední a nejhorší ránu jeho iluzím

však zasadila Benita. Alvar zastával názor, že v každém odsou

zenci je něco dobrého. V Benitě však nebylo dobrého zhola nic,

ale přesto měla spoustu návštěv — vyhledávali ji nejrůznější

22

muži, kamarádky, advokáti, terapeuti, soudní znalci z oboru

psychiatrie, a dokonce i několik kněží. Benita se původně jme

novala Beatrice, ale nechala se přejmenovat po vzoru jistého

italského fašisty. Měla vyholenou lebku, nezdravě bledý obli

čej a na krku vytetovaný hákový kříž. Přesto nepůsobila nijak

odpudivě.

Navzdory zločinecké vizáži z ní vyzařoval jistý šarm a její

silná osobnost leckoho ošálila, ale většinou budila v lidech jen

hrůzu. Benita měla — alespoň se to proslýchalo — na kontě tři vraždy, jež provedla s pomocí svých dvou dýk zvaných Kris

a Keris, a právě o jejích dýkách se na oddělení mluvilo tak čas

to, až se staly nezbytnou součástí výhrůžné a dusivé atmosféry, která zde vládla. Člověka prý nemůže potkat nic horšího, než

že na něj Benita namíří jednu ze svých dýk, což prakticky zna

mená rozsudek smrti nebo okamžitý pohřeb. Přestože se větši

nou jednalo jen o pomluvy a fámy — hlavně proto, že oba nože

odpočívaly hezky daleko od věznice —, pouhá jejich existence

dokázala ovzduší na oddělení pořádně otrávit. Tyto mytické

dýky budily na chodbě strach a úzkost, což dokonale kore

spondovalo s Benitiným děsivým zjevem. Všechno to byla

strašlivá ostuda a skandál. Alvar se nechal zlomit.

Měl se na ni předem připravit. Alvar měřil sto devadesát

dva centimetrů, vážil osmaosmdesát kilo a vůbec to byl pořád

ný kus chlapa, co se už v pubertálním věku dokázal porvat se všemožnými ožraly a otrapy, kteří obtěžovali jeho matku. Měl

ovšem jednu slabinu. Zůstal sám s dítětem a před necelým rokem se k němu Benita na dvoře přitočila a zašeptala mu do

ucha popis cesty do Vildiny školy: mrazivě přesný plán zahrnu

jící sebe menší chodbičku a schodiště, které musel Alvar každé

ráno zdolat, když vedl dcerku do 3.A ve třetím patře Fridhem

ské školy v Örebro.

23

„Zamířila jsem jednu ze svejch dýk na tvou holku,“ ucedila

Benita a víc říkat nemusela.

Alvar pustil z rukou otěže vlády nad svým oddělením a jeho

porážka poznamenala i všechny jeho podřízené. Ani na vteřinu nezapochyboval o tom, že někteří kolegové — například ten posera Fred Strömmer — se ochotně nechali zkorumpovat.

A nejhorší období roku nastalo právě teď, v létě, kdy se věze

ní hemžilo spoustou ustrašených a nekompetentních zásko

ků a dusný vzduch na chodbách jen zvyšoval všeobecnou po

drážděnost a napětí. Alvar se bůhvíkolikrát v noci probudil

a přísahal, že na svém oddělení znovu nastolí pořádek. Přesto se nikdy na nic nezmohl, protože dalším kamenem úrazu byla skutečnost, že ředitelem věznice byl naprostý idiot Rikard

Fager. Fagera zajímala pouze vnější fasáda, která musela být

stále nablýskaná a zářivá, ačkoli za ní už to pořádně smrdělo.

Každé odpoledne Alvara znovu a znovu paralyzovaly Be

nitiny oči, a protože nebyl příliš psychicky odolný, s každým prohraným zápasem ve svém odhodlání ochaboval. Měl pocit,

jako by ho vysával upír, a nejhorší bylo, že nedokázal ochránit

Fáriu Kázíovou.

Fária byla odsouzena k trestu odnětí svobody za zabití brat

ra, kterého údajně prohodila velkým skleněným oknem v domě na stockholmském předměstí Sickla. Alvar však v její povaze ne

shledal žádné sklony k násilí ani agresivitu. Nejčastěji seděla ve

své cele a četla si nebo plakala; na oddělení zabezpečovací detence se ocitla pouze proto, že měla sebevražedné myšlenky,

a navíc jí zvenčí hrozilo nebezpečí. Byla to všemi zavržená ne

šťastnice, kterou nechala na holičkách i společnost. Na chod

bách na nikoho nepouštěla hrůzu, neprobodávala lidi ocelově

šedýma očima, aby si vynutila respekt, a její křehká krása k ní

přitahovala různé všiváky a sadisty.

Jediná konstruktivní věc, o kterou se Alvar v poslední době

pokusil, byla péče, již věnoval nově příchozí vězeňkyni Lis beth Salanderové. Rozhodně to nebyla žádná hračka. Lisbeth byla

ostřílená harcovnice a všemožných fám měla na triku přinej

menším tolik jako Benita. Někteří Salanderovou obdivovali,

jiní ji považovali za nafoukanou káču a další se báli, že při

jdou o své místo ve vězeňské hierarchii. Celé Benitino tělo — kaž dičký sval v něm — jen hrálo a připravovalo se na souboj

a Alvar ani na vteřinu nezapochyboval, že Benita prostřednic

tvím svých známostí získává informace o Salanderové, stejně

jako o všech dalších trestankyních na oddělení.

Přesto zatím k ničemu nedošlo, ačkoli Lisbeth Salanderová

navzdory zvýšeným bezpečnostním opatřením získala povole

ní pracovat přes den na zahradě a v keramické dílně. Její vázy

byly ty nejpříšernější výtvory, jaké Alvar kdy viděl, a přemíru

sociálních dovedností u ní také nenacházel. Sotva kdy utrousila

slůvko. Působila dojmem, že žije ve svém vlastním světě, o po

hledy ostatních ani o jejich poznámky se nestarala, dokonce

nereagovala ani na šťouchance, které jí potajmu uštědřovala Benita. Lisbeth ze sebe všechno setřásla jako prach nebo

ptačí trus a jediné, čemu věnovala pozornost, byla právě Fária

Kázíová.

Lisbeth ji nespouštěla z očí — pravděpodobně už pochopila

vážnost situace. Kdoví, možná se tu schyluje k nějaké konfron

taci. Alvarovi to dělalo starosti.

Alvar Olsen byl navzdory veškerým obtížím pyšný na indi

viduální program, který vypracoval pro každého odsouzence zvlášť. Nikoho nehonil automaticky do práce. Každý vězeň

měl svůj vlastní rozvrh, vytvořený na základě konkrétního

případu a potřeb. Někteří se věnovali dennímu nebo dálkovému studiu, jiní absolvovali pracovní programy a pohovory

s psychology a sociálními kurátory, případně jim bylo k dis

pozici poradenství při hledání vhodného zaměstnání. Lisbeth Salanderové by měla být — přinejmenším na základě její dokumentace — poskytnuta možnost doplnit si vzdělání nebo si

alespoň o této otázce promluvit s odborníkem. Nechodila na

gymnázium, vlastně ani nedokončila základní školu a s výjim

kou krátko dobého zaměstnání v bezpečnostní agentuře nikdy

nikde nepracovala. Neustále se dostávala do střetu s úřady,

přestože k trestu odnětí svobody byla nyní odsouzena poprvé.

Nejsnazší by bylo mávnout nad ní rukou a označit ji za obyčej

nou flákačku, ale tento náhled měl značné mezery. Nejenže ji večerníky označovaly za hotovou akční hrdinku, což podtrhával i její vzhled a potvrdila to i jistá událost, která se Alvarovi vryla do paměti.

Tato událost byla po mnoha letech první pozitivní nebo

při nejmenším překvapivou vlaštovkou na oddělení. Došlo k ní

před několika dny v jídelně po časné večeři kolem páté hodiny

odpoledne. Venku pršelo. Vězeňkyně si přinesly talíře a skle

ničky, myly je a utíraly, zatímco Alvar seděl na židli hned vedle dřezu. Vlastně tam neměl co pohledávat. Obyčejně jídával

spolu s ostatními zaměstnanci a o kuchyň se vězni starali sami.

Dvě samozvané vládkyně nad kuchyní — členky Benitina gan

gu Josefin a Tine — měly vlastní rozpočet, objednávaly suro

viny, vařily a dohlížely, aby jídlo vystačilo pro všechny. Vláda

nad kuchyní představovala úžasnou výhodu. Jídlo do jednotlivých cel odjakživa roznášeli strážní, kteří rozhodně nemohli

přehlédnout, že Benitiny porce bývaly podstatně větší než pří

děly ostatních. Proto Alvar na kuchyni raději osobně dohlížel

a kromě toho se právě zde nacházel jediný nůž na oddělení.

Nebyl nijak ostrý a byl bezpečně zasunutý v ocelovém stojanu,

ale přesto by s ním nebylo těžké někoho zranit. A právě onoho

26

dne po něm Alvar neustále pokukoval a přitom se snažil vpravit si něco do hlavy.

Alvar měl v úmyslu z Flodbergy odejít a najít si lepší zaměst

nání. Jenže chlapík, který nic nevystudoval a nikdy nepracoval

jinde než v nápravném zařízení, neměl na výběr mnoho mož

ností. Proto začal dálkově studovat podnikovou ekonomiku

a v pachu bramborových placiček a huspeniny si četl o oceňo

vání akciových opcí na finančním trhu, přestože z toho, upřím

ně řečeno, nebyl nijak moudrý, a stejně tak nedokázal vyřešit

úlohy z učebnice. A právě v jednom takovém okamžiku si přišla Lisbeth Salanderová pro nášup.

Civěla do země, tvářila se otráveně a myšlenkami se toula

la bůhvíkde, a protože Alvarovi bylo trapné se znovu marně

snažit navázat s ní kontakt, dál se věnoval svým výpočtům.

Neu stále něco mazal a přepisoval, čímž jí evidentně lezl na ner

vy. Lisbeth přistoupila blíž, upřeně se na něj zadívala a Alvar

se zastyděl. Při jejím pohledu se často styděl, a právě když se

chystal vstát a odejít, Salanderová mu vytrhla propisku a na

psala do jeho cvičebnice několik číslic.

„Black-Scholesovy diferenciální rovnice jsou na takhle vola

tilním trhu naprostá ptákovina,“ prohlásila a vzápětí byla ta

tam a jeho volání naprosto ignorovala.

Prostě kráčela dál, jako by se nechumelilo, a Alvarovi dlou

ho trvalo, než mu docvaklo, co se vlastně stalo. Až pozdě večer, když si našel volnou chvilku a zasedl k počítači, si uvědomil,

že Lisbeth nejenže ve vteřině vypočítala jeho úkoly, ale záro

veň s naprostou samozřejmostí zkritizovala model oceňování

finančních derivátů, za který jeho autoři získali Nobelovu cenu.

Pro člověka, jenž na svém oddělení zakoušel jen útlak a poní

žení, to byla naprostá bomba. Snil o tom, že by tento počin

mohl být počátkem nějakého vztahu, případně určitého zlomu v jejím životě, díky němuž by si nakonec uvědomila celou šíři

svého nadání.

Dlouho přemítal o tom, jak by měl postupovat dál. Čím

by ji mohl motivovat? Nakonec dostal nápad. Zkusí ji přimět,

aby vyplnila inteligenční test. V kanceláři měl hromadu starých

testů a formulářů, jež tam zbyly po soudních znalcích z obo

ru psychiatrie, kteří se pokoušeli určit Benitinu domnělou míru

psychopatie, alexithymie a narcismu.

Alvar většinu testů vyplnil sám a teď ho napadlo, že holka,

která louská matematické záhady jako burské oříšky, určitě zvládne takový inteligenční test levou zadní. Kdoví, třeba to

pro ni bude mít nějaký význam. Proto na ni před chvílí číhal

na chodbě — říkal si, že by to mohla být vhodná příležitost.

Dokonce si namlouval, že v jejím obličeji zpozoroval jakousi

obnaženost, čehož by mohl využít a pogratulovat jí. Namlouval si, že se s ní sblíží.

Lisbeth si od něj test vzala, ale pak se něco stalo. Venku du

něl vlak a Lisbeth měla podivně napjatý a temný pohled. Alvar

cosi rozpačitě zakoktal a nechal ji jít. Poté nařídil kolegům, aby

pozamykali cely. On sám se vrátil do své kanceláře, umístěné hned za masivními skleněnými dveřmi, které oddělovaly chod

bu s celami od takzvaného administrativního úseku. Alvar byl jediný zaměstnanec, který měl vlastní pracovnu. Okna skýtala

nevlídný pohled na vězeňský dvůr, obehnaný ocelovým plo

tem a šedou betonovou zdí. Kancelář nebyla o mnoho větší

ani útulnější než vězeňské cimry. Na rozdíl od nich však měl

k dispozici počítač s vysokorychlostním připojením a několik

monitorů se záznamy z bezpečnostních kamer a tu a tam ležel

nějaký suvenýr, který místnost alespoň trošku polidšťoval.

Bylo tři čtvrtě na osm. Cely byly zamčené. Vlak umlkl a hnal

se dál do Stockholmu, kolegové seděli v kuchyňce a klábosili

28

o pitomostech. Alvar už zapsal do záznamové knihy jeden

nebo dva řádky, na náladě mu to však nepřidalo, protože jeho

poznámky už dávno neodpovídaly realitě. Namísto psaní hle

děl na nástěnku s fotkami Vildy a své matky, která před čtyřmi

roky zemřela.

Oproti strohé šedi vězeňského areálu vypadala zahrada

jako zelená oáza. Na obloze nebyl ani mráček. Alvar zno

vu po hlédl na hodinky. Nastal čas zavolat domů a zašeptat

Vildě do ouška „dobrou noc, broučku“. Zvedl sluchátko, dál se

však nedostal, protože v tu chvíli mu zapípal interkom. Alvar

se podíval na displej. Byla to cela číslo sedm, takže na něj

zvoní Lisbeth Salanderová. V Alvarovi se svářela zvědavost

s neklidem. Všichni zatčení věděli, že nesmějí personál zbyteč

ně obtěžovat. Lisbeth ovšem interkom ještě nikdy nepoužila

a rozhodně to nebyla žádná otravná fňukna. Že by se něco

stalo?

„O co jde?“ zeptal se Alvar.

„Chci, abyste sem přišel. Je to důležitý.“

„A proč je to tak důležité?“

„Dal jste mi test inteligence, nebo ne?“

„Jistě, napadlo mě, že pro chytrou holku, jako jste vy, to

bude hračka.“

„V tom možná máte recht. Nemohl byste sem přijít a rovnou

zkontrolovat výsledky?“

Alvar znovu pohlédl na hodinky. Krucinál, přece ten test

nemohla zvládnout tak rychle?!

„Raději se na to mrkneme až ráno. Aspoň si budete moct

všechny otázky ještě jednou v klidu rozmyslet.“

„To je pěkná fušeřina,“ hudrovala Lisbeth. „Pak bych na to

měla celou noc.“

„Dobře, tak já přijdu.“

29

Alvar nechápal, proč na to přistoupil, a hned mu bylo jas

né, že se ukvapil. Avšak kdyby odmítl, určitě by toho litoval.

Ve skrytu duše doufal, že inteligenční test Lisbeth zaujal a že

by to mohl být začátek něčeho dalšího.

Sklonil se k psacímu stolu úplně vpravo a vyndal ze šuplíku

papíry se správnými odpověďmi. Pak si přihladil vlasy, vy

šel z kanceláře a čipovou kartou a svým přístupovým kódem

otevřel bezpečnostní skleněné dveře. Potom pokračoval po chodbě, neustále zvedal hlavu k černým kamerám a žlutým nástropním lampám a rukou šátral po opasku. V něm měl bezpečnostní balíček — pepřový sprej, obušek, svazek klíčů, vysí

lačku a šedou krabičku s alarmem.

Možná byl nenapravitelný idealista, ale naivní nebyl. To by

nesměl pracovat v této branži. Vězni by dokázali vymámit tele i z jalové krávy. Alvar byl neustále ve střehu, a čím víc se blížil

k vězeňským celám, tím byl neklidnější. Možná se měl raději

řídit předpisy a vzít s sebou některého z kolegů.

Ať už byla Lisbeth Salanderová sebeinteligentnější, bylo

předem vyloučeno, že by ze sebe vychrlila všechny odpovědi tak rychle. Co když má nějaký skrytý informační zdroj? Alvar o tom byl čím dál víc přesvědčen. Otevřel kukátko ve dveřích cely a podezíravě nahlédl dovnitř. Lisbeth klidně stála u psacího stolu a usmála se na něho, tedy alespoň to tak vypada

lo — a Alvar opět pocítil lehký optimismus.

„Fajn, tak já jdu dovnitř. Dodržujte předepsanou vzdálenost.“

„Samo.“

„Dobře.“

Alvar odemkl, stále připraven na všechno možné, ale nic

se nestalo. Salanderová stála na svém místě.

„Jak to šlo?“ otázal se Alvar.

„Prima,“ odvětila Lisbeth. „Zajímavej test. Nechcete se na

něj mrknout?“

„Správné odpovědi mám s sebou,“ zamával Alvar svazkem

papírů.

Lisbeth neodpověděla.

Alvar ještě dodal: „Ale nesmíte být zklamaná, když výsledek

nebude na výbornou.“

Inspektor se pokusil o široký úsměv. Lisbeth zvedla koutky,

ale už to nebyl tak vlídný úsměv jako předtím. Alvarovi připa

dalo, že si ho zkoumavě prohlíží, a temný lesk v jejích očích

nevěstil nic dobrého. Nechystá něco? Ani v nejmenším by ho

nepřekvapilo, kdyby za těmi svými temnými kukadly spřádala nějaký ďábelský plán. Ale na druhé straně je to mrňavá hu

bená žába. On sám je mnohem větší, a navíc ještě ozbrojený

a vycvičený na kritické situace. Přece se mu nemůže nic stát,

nebo snad ano?

Pln očekávání sáhl po testu a strnule se na ni usmál. Očima

procházel odpovědi, ale přitom nepouštěl Salanderovou ze zřetele. Určitě o nic nejde. Lisbeth na něj tázavě hleděla, jako

by se ptala: Jsem dobrá, co?

Pokud jde o rukopis, škrábala jako kocour. Všude byly skvr

ny od propisky a vydrápnuté proužečky papíru, jako by od

povědi jen tak ve spěchu načmárala. Alvar z Lisbeth nespouš

těl zrak a přitom pomalu porovnával její odpovědi s výsledky.

Zprvu pouze konstatoval, že většina bude zřejmě správně. Pak

už nedokázal potlačit zvědavost a strnul úžasem. I ty nejobtíž

nější otázky na konci testu byly zodpovězeny správně — o ně

čem takovém Alvar v životě neslyšel. Výsledek byl naprosto

vynikající, a právě když se Alvar chystal vybuchnout nadšením, zjistil, že nemůže dýchat.

KAPITOLA 03

12. června

Lisbeth Salanderová nespouštěla Alvara Olsena z očí. Zjevně

byl neustále ve střehu a byl to chlap jako hora — vytrénovaný,

navíc ozbrojený obuškem, pepřákem a v opasku měl bezdrá

tový alarm. Určitě by raději zemřel hanbou, než by se nechal

porazit. Ale Lisbeth znala i jeho slabiny.

Měl stejné slabůstky jako většina mužských a kromě toho

byl stydlivý. Takovou vlastnost lze u chlapa snadno využít k vlastnímu prospěchu. Pár mu jich vrazí a tím ho přitlačí ke zdi. Alvar Olsen dostane, co si zaslouží, a proto Lisbeth důkladně zkoumala jeho hlavu a břicho. Břicho nebylo žádný

měkký terč, ale vymakaný a tvrdý pekáč buchet. Ale i takovéto pekáče buchet mají své slabé chvilky. Čekání na vhodný

okamžik se Lisbeth vyplatilo. Alvar zhluboka vydechl úlevou

a překvapením.

Jeho tělo přestalo být ve střehu a uvolnilo se, a právě v tu

chvíli, při úlevném výdechu, ho Lisbeth dvakrát za sebou na

pálila na solar. Byly to tvrdé a jisté údery a po nich následovalo ještě něco dalšího: Lisbeth se zaměřila na jeho rameno —

na konkrétní bod, který jí ukázal její trenér Obinze — a udeřila

do něho s divokou, brutální silou.

32

Ihned bylo jasné, že zasáhla cíl. Vykloubila Alvarovi rameno

a muž se zkroutil bolestí. Stál tam, funěl, ale nevydal ze sebe

ani hlásku, přestože se očividně z posledních sil snažil udržet

na nohou. Vydržel to jednu nebo dvě vteřiny. Poté kapituloval.

Zakymácel se a pak se s dutým žuchnutím sesunul na betono

vou podlahu. V tu chvíli Lisbeth postoupila o krůček dopředu.

Musí mu hlídat ruce, aby nevyvedl nějakou hloupost.

„Tiše,“ nařídila mu.

Bylo to zbytečné. Alvar se nezmohl na jediné pípnutí. Jako by

mu někdo uzavřel přívod vzduchu. V rameni mu pulzovala

palčivá bolest a před očima tančily hvězdičky.

„Když budeš hodnej chlapeček a nebudeš si šmatat na opa

sek, tak už žádnou perdu neschytáš,“ ozřejmila mu situaci

Lis beth a vyškubla mu z ruky inteligenční test. V tu chvíli se

Alvarovi zazdálo, že slyší nějaký vzdálený zvuk.

Je to hlasitě puštěná televize ve vedlejší cele, nebo si na chod

bě povídají kolegové? To nepoznal. Byl úplně mimo. Přes to

zvažoval různé manévry, případně volání o pomoc. Nebylo to

snadné, bolest mu znemožňovala rozumně uvažovat. Byl tak

vystrašený a zmatený, že skrze mlhu neviděl nic než Salande

rovou. Přesto zašátral po opasku, ale bylo to spíše podvědomé

gesto než plánovaný záměr. Ale ani tentokrát neuspěl: násle

dovala další pecka do břicha, inspektor se zkroutil do embryo

nální polohy a funěl ještě víc než předtím.

„Tak vidíš,“ domlouvala mu tiše Salanderová. „To nebyl nej

lepší nápad. Ale víš co? Nemám nejmenší chuť tě mlátit. Ne

bejval jsi náhodou kdysi dávno takovej malej hrdina, takovej

chrabrej mámin spasitel? Zato teď je celý tvý oddělení v totál

ním hajzlu a před chvilkou ses znovu vybodl na Fáriu Kázío

vou. A to se mi nelíbí.“

33

Na to Alvar neměl co říct.

„Ta holka už si vytrpěla svoje. To musí přestat,“ pokračovala

Lisbeth a Alvar nevědomky přikývl.

„Skvělý. Takže jsme dohodnutí,“ prohlásila Lisbeth. „Četl jsi

o mně v novinách?“

Alvar opět přikývl a ruce držel hezky daleko od opasku.

„Dobře, tak potom určitě víš, že se nikdy s ničím nepá

rám. Ani trošičku. Ale možná bysme spolu mohli uzavřít do

hodu.“

„Cože?“ zasyčel inspektor.

„Já ti pomůžu udělat na oddělení zase pořádek a postarám

se o to, aby se Benita s těma svejma mrchama už k Fárie Ká

zíový ani nepřiblížila, a ty... ty mi půjčíš počítač.“

„Nikdy! Vy jste mě...“ zalapal po dechu Alvar, „...násilně

přepadla. Jste v rejži.“

„Kdepak, to ty jsi v pořádný rejži,“ odbyla ho Lisbeth. „Na

tvým oddělení dochází k šikaně a násilí, a ty proti tomu ne

zvedneš ani malíček. Dovedeš si představit ten průser, kdyby

to prasklo? Pýcha vězeňské služby skončila v rukách mrňavýho

Mussoliniho v sukních!“

„Ale...“ pokusil se namítnout Alvar.

„Žádný ale. Já ti to tady pomůžu dát zase do kupy, ale na

před mě zavedeš k počítači s připojením na net.“

„To je ksakru naprosto vyloučeno!“ prohlásil Alvar a sna

žil se vypadat drsně. „Všude na chodbě jsou kamery. Máš

smůlu.“

„Tak to potom máme smůlu oba, ale mně to zas až tak neva

dí,“ odtušila Lisbeth a v tu chvíli si Alvar vzpomněl na Mikaela

Blomkvista.

Během krátké doby, kterou Lisbeth trávila za mřížemi, ji

Mikael Blomkvist už dvakrát nebo třikrát přijel navštívit,

a pokud si Alvar něco opravdu nepřál, tak to bylo zveřejnění

důkazů o Benitině řádění na jeho oddělení. Ukrutná bolest

mu však nedovolila racionálně uvažovat. Namísto toho si sáhl

na rameno a na břicho a bez rozmyslu vyhrkl: „Nemůžu vám nic zaručit.“

„Já tobě taky ne, takže jsme si kvit. A teď se postav!“

„Na administrativním oddělení určitě potkáme někoho ze

zaměstnanců,“ namítl Alvar.

„Tak budeš muset dělat, že spolu něco nacvičujeme. Vždyť

ten inteligenční test vypadá dost slibně.“

Alvar vstal a zapotácel se. Nástropní svítidlo se mu točilo

nad hlavou jako bludička, jako nějaká vzdálená hvězda. Udělalo se mu nevolno a řekl: „Počkejte chvíli, musím...“

Lisbeth mu narovnala záda a rukou mu pročísla kštici, jako

by ho chtěla upravit. Pak mu znovu jednu napálila. Alvar byl k smrti vyděšený. Tentokrát ho však rána vůbec nebolela. Na

opak. Vrátila mu vykloubené rameno zpět do jamky a nejhorší

bolest polevila.

„Tak jdeme,“ zavelela Lisbeth.

Alvar přemýšlel, jestli nemá zavolat o pomoc a stisknout

alarm. Zvažoval, jestli ji nemá sejmout obuškem a stříknout

jí do obličeje pepřový sprej, ale šel za ní jako beránek. Kráčel

po chodbě s Lisbeth Salanderovou a vůbec nic se nestalo. Či

povou kartou a kódem otevřel bezpečnostní skleněné dveře

a doufal, že nikoho nepotká. Ale samozřejmě narazili na Har

riet, Alvarovu chamtivou kolegyni, kluzkou jako úhoř, u níž

nedokázal odhadnout, na čí straně stojí — jestli na Benitině,

nebo na straně veřejného pořádku. Občas měl pocit, že hraje

pod obojí — vždycky se přikloní na tu stranu, odkud jí kyne větší prospěch.

„Ahoj,“ snažil se Alvar.

35

Harriet měla vlasy stažené do ohonu, striktní pohled a přís

ně stažená ústa. Od doby, kdy Alvarovi připadala přitažlivá,

uplynulo už hodně vody.

„Kampak máte namířeno?“ zeptala se Harriet. Alvar si uvě

domil, že ačkoli je tady šéfem on, momentálně nemá po ruce

nic, čím by uklidnil její podezíravý pohled, a tak jen zamumlal:

„Chystáme se... chceme...“

Kromě studia ho nenapadalo vůbec nic, ale bylo mu napros

to jasné, že s tímhle u Harriet rozhodně neuspěje.

„...zavolat advokátce tady Salanderové,“ pokračoval.

Alvar vycítil, že Harriet jeho vysvětlení moc nevěří, a navíc

byl určitě bledý a měl rozostřený pohled. Nejraději by se jen

sesunul na podlahu a začal volat o pomoc. Ale namísto toho

s nečekanou autoritou dodal: „Její advokátka zítra brzy ráno

odlétá do Jakarty.“

Nechápal, jak přišel právě na Jakartu, ale bylo mu jasné, že

jde o natolik konkrétní a relevantní informaci, že ji každý bude

považovat za pravdivou.

„Fajn, rozumím,“ řekla Harriet tónem, který se k jejímu pod

řízenému postavení hodil lépe, a pak odešla. Když si byli jisti,

že zmizela z dohledu, pokračovali k Alvarově kanceláři.

Bylo to posvátné území — dveře byly neustále zavřené, žád

ný z vězňů ji dosud nenavštívil, natož aby odtud telefonoval.

Ale právě tam se s troškou štěstí či smůly musejí dostat. V bez

pečnostní centrále už si zřejmě všimli, že Alvar s Lisbeth za

sebou zavřeli skleněné dveře a přešli do části vyhrazené pro

zaměstnance, kde je může kdokoli zastavit a zeptat se jich, co

tu dělají. Ať už to dopadne jakkoli, nic dobrého z toho ne

vzejde. Musí nějak zakročit. Zašátral po opasku, ale nakonec

alarm nespustil. Strašně se styděl a možná byl tou situací proti

své vůli i trochu fascinovaný. Co má ta holka za lubem?

36

Odemkl dveře, vpustil ji dovnitř a náhle mu došlo, jak bez

nadějně a směšně jeho pracovna působí — ostatně ne náho

dou ho Lisbeth nepřímo nazvala mamánkem — a že má na

nástěnce připíchnuté zvětšeniny matčiných fotek, které jsou

do konce větší než snímky jeho dcerky Vildy. Měl je už dávno

sundat, uklidit do krabice, dát výpověď a zaříct se, že si už

nikdy nebude s žádnými kriminálníky nic začínat. Jenže teď

tu stál jako tvrdé Y. Zavřel za Lisbeth Salanderovou dveře

a všiml si, že ho sleduje temným, urputným pohledem.

„Mám jistej problém,“ sdělila mu.

„A s čím?“

„S tebou.“

„A co je na mě problematického?“

„Když tě odsud vyhodím za dveře, spustíš alarm. Ale když tě

tu nechám, tak uvidíš, co dělám, a to taky není dobrý.“

„Hodláte se dopustit něčeho nezákonného?“ zeptal se Alvar.

„Pravděpodobně jo,“ odpověděla Lisbeth a poté musel Alvar

opět nevědomky udělat něco, co ji rozběsnilo do nepříčetnosti.

Třikrát nebo čtyřikrát vyinkasoval šlupku na solar, znovu se

zkroutil, zalapal po dechu a očekával další rány. Ale Salande

rová se k němu jen sklonila, bleskurychle mu odepnula opasek

a položila ho na psací stůl. Alvar i navzdory ukrutné bolesti

vypjal hruď a výhrůžně si ji měřil.

Chvíli to vypadalo, že se na sebe vrhnou a začnou se rvát.

Potom ho Lisbeth znovu odzbrojila tím, že loupla očima po

jeho nástěnce.

„To je ta tvoje matinka, kterou jsi zachraňoval?“

Alvar neodpověděl. Stále zvažoval, jestli po ní nemá skočit.

„Tak je to tvoje máma?“ zopakovala Lisbeth otázku a Alvar

přisvědčil.

„Je mrtvá?“

37

„Ano.“

„Ale hodně pro tebe znamená, co?“

„To ano.“

„Pak to snadno pochopíš. Potřebuju si obstarat pár informací a ty mě přitom necháš na pokoji.“

„Proč bych to dělal?“

„Protože už jsi všecko nechal zajít takhle daleko. Já ti na oplátku pomůžu zneškodnit Benitu.“

„Je naprosto bezohledná.“

„To já taky,“ odtušila Lisbeth.

Jednoduše ho má v hrsti. Ano, opravdu nechal všechno zajít

příliš daleko. Pustil ji do své pracovny a cestou lhal a podváděl. Už neměl mnoho co ztratit, takže když ho Lisbeth požádala o přístupové heslo k počítači, řekl jí ho. Sledoval její ruce,

jejichž pohyby ho naprosto okouzlily. Bleskurychle létaly po

klávesnici, ale zpočátku se nic nedělo. Lisbeth si prohlédla

ně kolik uppsalských webových stránek, mimo jiné stránky tamější akademické nemocnice a univerzity.

Dlouho, předlouho brousila zdánlivě bezúčelně všude mož

ně, pak se konečně zastavila u poněkud zastaralého a omšelé

ho dokumentu s názvem Institut lékařské genetiky a zadala

několik příkazů. Poté obrazovka zhasla, zčernala a Lisbeth na chvíli strnula. Zhluboka oddychovala s prsty váhavě spuštěnými nad klávesnicí jako pianistka, která se připravuje na náročnou skladbu.

Pak závratnou rychlostí cosi bušila do kláves, na temném

monitoru naskakovaly řádky bílých číslic a písmen a po chvíli

začal počítač psát sám. Chrlil značky, programové kódy a pří

kazy. Alvar pochytil jen několik anglických výrazů: connecting

database, search, query a response a dále zneklidňující: bypassing

security. Lisbeth chviličku netrpělivě čekala a prsty bubnovala

38

do klávesnice. Pak zaklela: „Do prdele!“, a vzápětí se na dis

pleji se objevilo okno: ACCESS DENIED. Zadávala stále nové

a nové příkazy a náhle se něco stalo: bylo to jako vlna, jako hla

dina zčeřená větrem, jako vnitřní pohyb, jako zablesknutí ba

rev. Na obrazovce zazářila zelená písmena: ACCESS GRANTED,

a poté se začaly dít věci, které Alvarovi připadaly jako blázni

vý sen. Lisbeth se prosmekávala červími dírami do kybernetických světů, které zjevně patřily do jiné doby, do doby dávno

před nástupem internetu.

Listovala starými naskenovanými dokumenty a seznamy,

je jichž řádky byly psané na stroji, nebo dokonce ručně. Pod

nimi byly sloupce s čísly a záznamy — zřejmě výsledky či vyhodnocení testů, jak odhadoval Alvar, který párkrát zahlédl

i razítko, podle něhož dokument podléhal utajení. Viděl její

jméno i jména mnoha dalších a řádky s vyhodnocením. Jako

by Lisbeth proměnila počítač v jakousi poslušnou hadovitou

bytost, která neustále dokola, celé dlouhé hodiny, neslyšně klouzala zapomenutými archivy a zamčenými sklepy.

Alvar sice nepochopil, oč jí jde, ale vyrozuměl, že stále ne

může najít to, co hledá. Vyčetl to z jejích pohybů a nespoko

jeného mručení. Po čtyřech a půl hodinách to Lisbeth vzdala

a Alvar vydechl úlevou. Nutně potřeboval jít na záchod. Taky

už potřeboval zavolat domů a říct své dcerce Vildě, aby pěkně

spinkala a zapomněla na celý svět. Ale Lisbeth ho vyzvala, aby

zůstal sedět a držel klapačku. Ještě si potřebovala něco zařídit. Obrazovka znovu zhasla, následovaly nové příkazy a inspektor

si ke svému zděšení uvědomil, že Lisbeth se hodlá dostat do

počítačového systému jejich věznice.

„Nechte toho,“ řekl.

„Ty nemáš ředitele basy zrovna v lásce, co?“

„O to tady nejde.“

39

„Já taky ne,“ řekla Lisbeth a pak udělala další věc, kterou by

nejradši neviděl.

Napíchla se do e-mailové schránky Rikarda Fagera a do jeho

dokumentů a důkladně si je pročítala. Alvar jen nečinně přihlí

žel — nejen proto, že ředitele věznice nenáviděl, ani proto, že

už nebylo cesty zpět; uchvátil ho způsob, jak zacházela s počí

tačem — jako by byl prodlouženou částí jejího těla. Počínala si

s naprostou virtuozitou a on jí začal důvěřovat. Nevěděl, jestli

je to rozumné nebo ne, ale nechal ji podnikat nové a nové výpa

dy. Poté monitor opět zčernal a vzápětí na něm naskočila slova:

ACCESS GRANTED. Co to má krucinál znamenat?

Na monitoru před ním se objevila chodba na oddělení za

bezpečovací detence, tichá a zšeřelá. Lisbeth neustále přehrávala tutéž sekvenci, jako by ji chtěla prodloužit nebo přimět

určitý časový interval, aby se opakoval stále dokola. Alvar

dlouho seděl s rukama na kolenou, snažil se udržet oči otevře

né a tiše doufal, že už tomu bude brzy konec.

Osm minut před druhou hodinou v noci se Lisbeth Salan

derová zvedla, zavrčela „díky“ a Alvar ji bez jakýchkoli otázek

provedl bezpečnostními dveřmi zpět do její cely a popřál jí

dobrou noc. Pak odjel domů, usnout však nedokázal. K ránu

si na chviličku zdříml a zdál se mu sen o Benitě a jejích dýkách.

41

KAPITOLA 04

17. až 18. června

Pátky patřily Lisbeth.

Každý pátek odpoledne jezdíval Mikael Blomkvist navští

vit Lisbeth Salanderovou do vězení. Těšil se na ni, hlavně teď, když se nakonec smířil se situací a přestal zuřit. Ale trvalo

mu to.

Obžaloba a verdikt soudu ho vytočily do nepříčetnosti

a neu stále dokola se vztekal v televizi i v novinách. Ale když si

uvědomil, že Lisbeth na rozsudku ani za mák nezáleží, dokázal

se na celou záležitost podívat jejíma očima. Pro ni to nezname

nalo nic převratného. Když se mohla zaobírat kvantovou fyzikou a boxovat, bylo jí jedno, jestli je v lapáku nebo kdekoli jin

de, a není vyloučeno, že odnětí svobody považovala za určitou

novou zkušenost, kdy se může něčemu přiučit. V tomto směru

byla zvláštní. Brala život takový, jaký je, a ze všeho dokázala

něco vytěžit. Často si z Mikaela dělala legraci, když viděla, že

se o ni bojí dokonce i poté, co ji převezli do věznice Flodberga.

Mikaelovi se Flodberga nelíbila. Flodberga se totiž nelíbila

nikomu. Bylo to jediné ženské nápravné zařízení v zemi s nejvyšší ostrahou a Lisbeth skončila na oddělení zabezpečovací

detence pouze proto, že Ingemar Eneroth, generální ředitel vězeňské služby, se pro ni snažil najít nejbezpečnější místo.

Údajně jí totiž hrozila všemožná nebezpečí: jednak ze strany

tuzemské bezpečnostní policie, jednak od francouzské rozvědky DGSE, kterou proti ní poštvala její sestra Kamila se svým

ruským zločineckým gangem.

Mohla to být pravda. Stejně tak to mohla být naprostá ptá

kovina. Ale protože Lisbeth proti přesunu nic nenamítala, ocitla se zde, v zabezpečovací detenci, a její nepodmíněný trest se

tak jako tak pomalu chýlil ke konci. Snad to nakonec dobře

dopadne. Lisbeth byla minulý pátek v mimořádně dobrém roz

maru. A ve srovnání s humusem, jakým se běžně živila, pro ni vězeňská strava představovala hotové lukulské hody.

Mikael jel vlakem do Örebro a v notebooku si prolistoval

letní číslo Milénia, které by mělo jít v pondělí do tiskárny.

Venku lilo jako z konve. Předpovědi počasí slibovaly nejžhavěj

ší léto za poslední desetiletí, ale dosud se na ně mračila šedá

obloha a den za dnem neúnavně pršelo. Mikael Blomkvist by se

nejraději zašil ve své chatě na Sandhamnu a odpočíval. Měl za

sebou pořádný kus perné práce. Po jeho odhalení, že vedoucí

pracovníci americké výzvědné služby NSA spolupracovali s ruskou zločineckou organizací na odcizování obchodních tajem

ství po celém světě, se ekonomická situace Milénia značně vy

lepšila. Časopis si znovu vydobyl skvělé renomé. Avšak spolu

s výhodami se dostavily i stinné stránky. Vedení redakce bylo

nuceno vydávat časopis také v digitální podobě, na čemž samozřejmě nebylo nic špatného: v novém mediálním světě to byla

naprostá nezbytnost.

Jenže Mikaela okrádala o čas. Věčné aktualizace na inter

netu a rozhovory o strategii v sociálních médiích ho neustále

rozptylovaly. Samozřejmě začal spřádat několik slušných ná

mětů, ale ani v jednom případě se mu nepodařilo proniknout

do hloubky a vědomí, že jeho nejlepší zdroj, který mu dohodil

ten úžasný trhák o NSA, právě sedí v base, mu na náladě taky

nepřidalo. Cítil se provinile.

Vyhlížel z okénka vlaku a doufal, že ho cestou nebude nikdo

otravovat, ale jeho naděje se ukázaly jako liché. Žena na vedlejším sedadle na něj neustále dotírala a vyptávala se ho, kam jede. Mikael odpovídal vyhýbavě. Všichni ti, kteří na něj dorá

želi, ať mu to bylo vhod, či nevhod — včetně této dámy —, mu

sice fandili, ale přesto byl rád, že se v Örebro mohl s všetečnou