načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mussoliniho holič – Donald Graeme

Mussoliniho holič

Elektronická kniha: Mussoliniho holič
Autor: Donald Graeme

– Historie není jen soubor notoricky známých příběhů významných osobností. Ve skutečnosti se doslova hemží zapomenutými a neopěvovanými postavami, jejichž někdy plánované, někdy neúmyslné skutky měly dalekosáhlé následky. Osudy jiných ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 229
Rozměr: 22 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazové přílohy: ilustrace (částečně barevné), portréty
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložil Pavel Vereš
Skupina třídění: Světové dějiny
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-2445-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Historie není jen soubor notoricky známých příběhů významných osobností. Ve skutečnosti se doslova hemží zapomenutými a neopěvovanými postavami, jejichž někdy plánované, někdy neúmyslné skutky měly dalekosáhlé následky. Osudy jiných statistů zase poznamenaly velké dějiny způsobem, že z toho jde hlava kolem. A pak tu jsou činy, za nimiž sice stojí proslulí velikáni, ale o kterých se v hodinách dějepisu z nejrůznějších důvodů neučí. O tom všem pojednává tato nesmírně zábavná publikace. Seznámíte se v ní kupříkladu s titulním Mussoliniho holičem, jenž znal nejostudnější tajemství svého vysoce postaveného zákazníka; s hercem a hlasatelem, který za druhé světové války podle všeho namluvil některé z nejslavnějších projevů Winstona Churchilla; se šťastlivcem, jenž přežil výbuchy atomových bomb v Hirošimě i Nagasaki; nebo třeba s vrahem muže, který spáchal atentát na prezidenta Lincolna. A tím to zdaleka nekončí! Vydejte se s námi do zákulisí novodobé historie a odhalte zcela nové stránky zdánlivě dobře známých událostí.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Mussoliniho holič

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Graeme Donald

Mussoliniho holič – e-kniha

Copyright © Mladá fronta, a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


MUSSOLINIHO HOLIČ



a další příběhy

malých postav

velkých dějin

GRAEME DONALD

Mladá fronta

Mussoliniho

HOLIC


Přeložil Pavel Vereš

© Graeme Donald, 2010

Translation © Pavel Vereš, 2019

ISBN 978-80-204-2445-7 tištěná kniha

ISBN 978-80-204-5462-1 ePub

ISBN 978-80-204-5464-5 Mobi

ISBN 978-80-204-5463-8 PDF


7

– ÚVOD –

Jedním z potěšení vojenských dějin – a nejen vojenských – je

to, jak se doslova hemží téměř neznámými a neopěvovanými

postavami, jejichž vědomý přínos je sice nepodstatný a někdy

zcela náhodný, nicméně má dalekosáhlé a výrazné následky

na dění, do něhož se nějak zapletou. Jednou takovou posta

vou byl i Wilmer McLean. Zbohatl na velkoobchodu s potra

vinami, a když se odebral do ústraní na malý statek hned

vedle Manassas Junction, z idylického trávení důchodu ho

hrubě vyrušila skutečnost, že se jeho sídlo ocitlo uprostřed

první bitvy americké občanské války. První dělová rána od

pálená armádami Unie prolétla rovnou jeho komínem, takže

se McLean odstěhoval do Appomattoxu v naději, že tam bude

jeho život klidnější. Ale válka ho dostihla i tam. Jeho dům

byl zrekvírován k podpisu dohody o kapitulaci a pak si ho

doslova rozebrali lovci suvenýrů z obou válčících stran.

Všechny světodějné události mají své zapomenuté hrdiny.

Vezměme si kupříkladu norimberský proces: každý ví, jaká

velká zvířata se ocitla na lavici obžalovaných, ale málokdo

tuší něco o soudcích ze zemí Spojenců. Někteří z nich se

odmítli soudu zúčastnit, protože tehdy ještě neexistovaly

zákony o genocidě, a tak dospěli k názoru, že nelze nikoho

postavit před podobný tribunál, jakkoli odporné byly zločiny

Německa. Všichni známe vedoucí nacisty, kteří byli shledáni


8

vinnými a popraveni, ale kdo vlastně otevřel propadlo pod

oběšenci? Byl to americký poddůstojník John C. Woods, kte

rý svou práci podle některých názorů záměrně pokazil, aby

odsouzencům nedopřál rychlou smrt. Jeden z posledních

britských popravčí Syd Dernley, který odešel do výslužby

v roce 1954, vůbec nepochybuje, že tomu tak bylo. Prohlásil,

že padací dvířka byla příliš krátká a propadlo tak malé, že

některým se urval nos a pak to trvalo celou čtvrthodinu, než

se konečně uškrtili. Při rozhovoru z roku 1994 si Dernley

vůbec nebral servítky a o Woodsově výkonu uvedl: „Byl to

pořádný blbec, ten kat.“ To rozhodně nebyla žádná lichotka

na adresu muže, který přišel sám o život, když sestavoval

elektrické křeslo, jímž měli být sprovozeni ze světa japonští

váleční zločinci na Eniwetoku na Marshallových ostrovech.

Když se pustil do úpravy přístroje, zapomněl, že je zapojený

a řádně funguje.

Přistupme k  dalším postavám typu Otty Skorzenyho

(1908–1975), který sice nepatřil k hráčům malých rolí, ale

je pozoruhodné, kde všude se vynořil. Jako dobrodruh ze

staré školy ztělesňoval představu o německém důstojníkovi,

včetně příznačné jizvy na tváři, památce na starý souboj. Ten

to vynikající velitel přepadového komanda vysvobodil v roce

1943 Mussoliniho ze zlaté klece v hotelu Campo Imperatore

na vrcholu hory Gran Sasso. Tohle místo jak z bondovek bylo

přístupné jenom lanovkou, ale Skorzeny se dostal tam i na

zpět, aniž vypálil jedinou ránu, a odvezl Mussoliniho zpátky

do Říma. Právě Skorzeny a jeho muži převlečení za americké

vojáky se po čase chechtali na celé kolo, když před bitvou v Ar

denách obrátili všechny dopravní značky, takže celé brigády

americké armády vyjely špatným směrem. Skorzeny nebyl

po válce schopen zařadit se do běžného života, a tak se vydal

na Blízký východ, kde v letech 1953–1954 plánoval úvodní

úder arabských vojsk z Gazy a cvičil palestinské bojovníky,


9

například Jásira Arafata. Ti už naštěstí nejsou schopni svůj vzor dokonale napodobit.

U jiných platí, že dějiny jejich skvělé činy „pohřbily“ jen kvůli tomu, jak se jmenovali. Kdo má dnes vůbec potuchy o skutcích Alberta Göringa a Heinze Heydricha, bratrů proslulých zloduchů Hermanna Göringa a Reinharda Heydricha? Přitom oba dlouhá léta nasazovali život, aby pomohli Židům vyváznout ze spárů svých sourozenců. Ale kvůli svým příjmením se ani jeden po válce nedočkal náležitého uznání. Čtenáři se též seznámí s „madam Kitty“, jež umožnila, aby do jejího prvotřídního bordelu v Berlíně s odposlechem gestapa umístili „štěnice“ i agenti MI6. Ti se díky tomu dostali včas k důvěrným informacím o německé operaci „Felix“, takže zabránili invazi na Gibraltar. Když se řekne Hitler, málokoho napadne spojovat si ho se vznikem rekreačního průmyslu, a přitom právě on přišel s ideou zábavných rekreačních projížděk na velkých parnících, organizovaných turistických zájezdů a prázdninových táborů.

Ačkoli výzkumná práce při tvorbě této knihy byla nesmírně zábavná, stejnou měrou ji lze označit za krajně náročnou – hlavní potíž se skrytými hráči spočívá v tom, že jsou opravdu skrytí. Někdy se v poznámce pod čarou vynořilo neznámé jméno, ale po hodinách pátrání vyšlo najevo, že o oné postavě, která v událostech sehrála jenom roli statisty, už nelze sdělit nic dalšího. Ale jindy stačilo menší předběžné pátrání a otevřely se dveře do tajemné zahrady intrik a piklů za scénami dobře známého dění, které nejsou na první pohled patrné. Pokud některý čtenář o takových skrytých rukách na kormidlu dějin něco ví, nechť se přes nakladatele se mnou laskavě spojí – veškeré informace budou s povděkem vítány.

Graeme Donald, březen 2010



1. ČÁST

Zabití zabijáci



13

– SLEPÁ ATENTÁTNICE –

Její pravé jméno zůstává předmětem dohadů, ovšem patrně znělo Rojtblatová. Ženě, která si sama říkala Fanny Kaplanová (1890–1918), se sice nepodařilo zabít Lenina, nicméně její čin dal do pohybu vývoj, jenž si vyžádal tisíce životů.

Kaplanová byla již od útlého mládí politickou aktivistkou. Poprvé se na ni upřela pozornost veřejnosti v roce 1906, když se bezúspěšně pokusila vyhodit do povětří carského gubernátora Kyjeva. Při svém prvním velkém úkolu byla tato dívenka velice nervózní. V úporné snaze nic nepokazit se rozhodla vyzkoušet ještě jednou zapojení a časový spínač své vlastnoručně zhotovené bomby, než vyrazí k domu onoho vysokého činitele. Následující výbuch jen o vlásek přežila, a když ji v oblaku dýmu vyhrabali ze suti a zatkli, byla ještě v bezvědomí. Odsoudili ji na doživotí v sibiřských táborech nucených prací, ale po revoluci v roce 1917 byla propuštěna. Mezitím téměř zcela oslepla: zda v důsledku nějaké příhody v táborech nebo výbuchu její vlastní bomby, není jisté, ale v každém případě rozhodně nepůsobila jako příhodná kandidátka, jíž by se měl svěřit úkol střílet na tak významný terč, jakým byl Lenin, a navíc potmě!

Na jaře roku 1918 byla v Moskvě, kde se připojila k jedné antibolševické teroristické skupině, financované Japonci. Z dálky ji řídil Grigorij Semjonov (1890–1946), který se

14

ZABITí ZABIJÁCI

zapřisáhl, že odpraví jak Lenina, tak Trockého; Kaplanová

měla druhého jmenovaného sledovat a dodávat výzvědné

materiály. Semjonov již zosnoval dva atentáty na Lenina,

ale jeho nejlepší muži Usov a Kozlov, o nichž se jinak neví

skoro nic, nebyli schopni toho člověka zlikvidovat. Lenin byl

večer 30. srpna 1918 na mítinku v moskevském Michelsonově

závodě. Když akce po desáté hodině skončila, vydal se nazpět

k svému vozu. Vtom jakási žena stojící opodál – prý to byla

Kaplanová – vytáhla pistoli a vypálila tři výstřely. První kulka

ho trefila do ruky, druhá do čelisti a uvázla mu v krku a třetí

zasáhla jednu příznivkyni, která mu děkovala za návštěvu

mítinku. Lenin byl poněkud otřesen, ale zůstal při vědomí.

Jeho řidič Gil ho chvatně naložil do auta a prosvištěl s ním

zpátky do Kremlu, protože Lenin usoudil – docela správně –,

že by bylo příliš nebezpečné ocitnout se v nějakém pochyb

ném špitálu. Jen ať lékaři přijdou za ním! Ošetřující mu sdělili

dvojí: jednak, že kulky byly namočeny do kuráre, takže má

štěstí, že přežil už samu ránu do ruky, jednak, že mu nelze

vyjmout kulku z krku – kvůli tomu musí do nemocnice. Pokud

si to tedy nerozmyslí, zůstane v něm, což se pojí s nemalým

rizikem. Lenin ale nebyl ochoten opustit bezpečí Kremlu,

a tak u toho zůstalo.

Zprávy o tom, co se dělo přímo na místě střelby, jsou zma

tené a protichůdné, a to se ještě vyjadřujeme velice jemně.

Gil tehdy vypověděl, že není schopen střelce popsat. Jedině si

pamatoval, že to byla určitě žena. Teprve až když ho podrobili

důkladnému výslechu, si „vzpomněl“, že to byla Kaplanová,

která byla podle původní zprávy zadržena přímo na místě.

Později ovšem byla oficiální verze upravena: prý ji zatkli

o několik hodin později, ale zatýkající policisté se vyjádřili

nezvykle mlhavě o tom, kde se to vlastně stalo. Týden nato –

to už byla Kaplanová dávno mezi mrtvými – úřední místa při

znala, že ji zatkli na ulici v Serpuchově, starém městě ležícím

– Slepá atentátnice –

asi sto kilometrů jižně od Moskvy. Ostatní svědkové z místa činu tvrdili, že viděli jakousi ženu odpovídající popisu Kaplanové, jak se pohybuje kolem továrny mezi osmou a devátou večer. Všechny jejich výpovědi se shodovaly v tom, že v době svého zatčení měla u sebe deštník a kufřík – ovšem takovými předměty by se atentátník sotva zatěžoval, kdyby měl splnit takový úkol! K tomu mějme na zřeteli, že Kaplanová se nikdy neučila zacházet s pistolí a patrně by se trefila leda pánubohu do oken i při plném světle a ideálních podmínkách. Neměla ani brýle, díky nimž občas aspoň trochu viděla a mírnila tak jinak naprostou slepotu. A pokud ona zasáhla Lenina ve tmě v deset večer, jak se jí, proboha, podařilo být v Serpuchovu už někdy kolem půlnoci? Tohle prostě nedává smysl.

Její výpověď působí tak, jako by na sebe úslužně chtěla celý případ vzít, jak to od ní úřední místa vyžadují: „Jmenuji se Faina Kaplanová. Dnes jsem střílela na Lenina. Udělala jsem to z vlastního popudu. Neprozradím, od koho jsem dostala revolver. Víc už neřeknu. Zabít Lenina jsem se rozhodla už dávno. Pokládám ho za zrádce revoluce.“ Po takovém úplném doznání byla 3. září 1918 zastřelena a pohřbena v neoznačeném hrobě na sovětském obecním hřbitově. Lenin se pokusil nedat najevo svá podezření nad očividnými mezerami v obžalobě Kaplanové a rychlostí postupu, v jehož důsledku byla ušetřena dalšího výslechu. Popravčí četu sestavil Jakov Sverdlov (1885–1919), který se zanedlouho z Leninových příkazů postaral o popravu členů carské rodiny v Jekatěrinburgu. Město muselo v roce 1924 strpět tu hanbu, že ho přejmenovali na Sverdlovsk. Tento stín na ně dopadal až do roku 1991, kdy dal Boris Jelcin obnovit předrevoluční místní názvy.

Lenin potlačil svá podezření ohledně odsouzení Kaplanové a dospěl k závěru, že tento atentát – ať už za ním stál kdokoli  – byl poslední kapkou a  nařídil pátrat po  všech a pak střílet všechny, kdo by si dovolili třeba ceknout proti

16

ZABITí ZABIJÁCI

bolševikům. Tak vypukl rudý teror, trvající od popravy Kapla

nové až do konce října. Pod Sverdlovovou nemilosrdnou, ale

schopnou rukou stihl tisíce Rusů strašlivý konec rozmanitými

způsoby – tak například bylo více než tři tisíce kněží ukři

žováno, upáleno, pohřbeno zaživa nebo prostrčeno dírami

pod led. Lenin nechal Sverdlova, ať se činí, jak nejlépe umí,

a zaměřil se na daleko nejvýznamnější vedlejší produkt údaj

ného atentátu Kaplanové: posedle zkoumal skutečnost, že

kulky, jejichž terčem se stal, byly namočeny v kuráre. Přečetl

si všechno, co mohl, o povaze a vlastnostech tohoto fascinu

jícího jedu, který je nejlépe znám díky svému užití v jihoame

rickém deštném pralese jako základní složka otrávených šípů.

Kuráre působí, až když je vstříknuté, takže ho lze tak jako

hadí jed spolknout bez nějakých neblahých důsledků. Když

si Lenin prostudoval efekt kuráre, dospěl k dalekosáhlému

plánu. Jed pokládal za psychologicky odstrašující nástroj

odklizení nepřátel, který navíc dává velice hlasitě a jasně

na srozuměnou i dalším, že před jeho tichým, ale smrtonos

ným účinkem není nikdo v bezpečí. V roce 1921 založil hned

za rohem obávané Lubjanky Laboratoř číslo 1. Právě tady

začala Čeka (pozdější KGB) shromažďovat krajně nevábnou,

ovšem na výsost účinnou paletu jedů. Ty se mohly dát do jíd

la, vstříknout pod kůži atentátníkem v davu nebo vystřelit

do nohy z mechanismu ukrytého do deštníku, jak tomu bylo

u Georgiho Markova na jedné londýnské ulici v roce 1978.

Jak se ukázalo v případě Lenina a jeho údajné atentátnice,

pistole a bomby nebyly zdaleka tak spolehlivé – mohly vést

jen k letmému doteku smrti –, kdežto dobře připravený jed,

podaný určené osobě zblízka, nikdy neselhal a vždy přivodil

smrt, která všem nažene strach a vryje se do paměti.

Atentát Kaplanové měl za následek, že laboratoř se utěšeně

rozrůstala pod ohavnou rukou dr. Grigorije Majranovského,

prvního člověka, jenž si vysloužil přídomek „Doktor Smrt“

17

– Slepá atentátnice –

– nedal mu ho nikdo menší než sám Stalin. Majranovskij,

podléhající přímo Stalinově pravé ruce Lavrentiji Berijovi,

vyráběl několik vysoce účinných jedů na bázi kuráre, talia

a ricinu – všechny měly způsobovat bolestivou smrt. U ně

kterých, skrytěji působících měly u obětí vznikat příznaky

selhání srdce, pokud si Kreml přál, aby ho nikdo nemohl

z jejich zkázy vinit. V letech 1930 až 1945 byly všechny běž

ně zkoušeny na vězních v Lubjance, ale když zasedali Sověti

u soudu v Norimberku, tyto experimenty byly pozastaveny,

aby náhodou něco o nich neproniklo na veřejnost. Pokládalo

se tudíž za nevhodné, aby z tohoto postupu byli obviňováni

nacisté, kteří své zločiny prováděli v mnohem větším mě

řítku. Stalin zemřel v roce 1953 na náhlé mozkové krvácení

po pitce za účasti Beriji, na něhož padlo vážné podezření,

že použil něco z „laboratoře Kaplanové“, aby navodil uvede

ný stav. V každém případě se Berija ihned pokusil uchvátit

moc, ale skončil s kulkou v hlavě. Majranovskij byl obviněn

z poněkud eufemisticky nazvaného zločinu shromažďování

nebezpečných chemických látek v nezabezpečených pod

mínkách. Měl dost rozumu, aby při vlastním procesu držel

jazyk za zuby a bez odporu přijal desetiletý trest ve Vladimi

rovské věznici. Když ho v roce 1961 předčasně propustili,

pokusil se zavděčit i nové vládě v čele s Chruščovem. Napsal

mu osobní dopis, v němž ho požádal o přiměřené postave

ní. Pobyt ve vězení Majranovskému možná natolik zatemnil

zdravý rozum, že zapomněl, s jakým úděsným režimem má

co do činění – ve snaze dosáhnout naprostého omilostnění

Chruščovovi připomněl předchozí „důvěrné“ služby, které

on a jeho „léky“ vykonali. Dva dny poté, co byl jeho dopis

doručen do Moskvy, byl nalezen mrtvý. Příčinou smrti bylo

„srdeční selhání“.

Lenin se odhodlal k  vynětí kulky z  hlavy. Operace, vy

konaná v dubnu 1922 německými chirurgy, přivodila řadu

18

ZABITí ZABIJÁCI

mrtvičných záchvatů, které ho nakonec v lednu 1924 sklátily

do hrobu. Lze tedy konstatovat, že jeho atentátník – ať už jím

byl kdokoli – ho nakonec přece jen dostal. Co se týče Sverdlo

vovy smrti, ta zůstává do jisté míry záhadou, protože Kreml

ji nadále považuje za státní tajemství. Ví se, že ho dostihla

16. března 1919, kdy – jak praví oficiální verze – se stal jed

nou z nesčetných obětí pandemie španělské chřipky, která

po první světové válce řádila po celém světě. Podle neoficiál

ních zdrojů se v noci 16. března ocitl v témže Michelsonově

závodě na dalším vzrušeném mítinku s dělníky a při jednom

obzvlášť vášnivém bodu debaty dala jedna účastnice najevo

nesouhlas s jeho vývody tím, že ho praštila po hlavě hasá

kem – na místě bylo po něm. Kaplanová by se určitě smála.

19

– ZABTE VŮDCE! –

Uctivá pozornost věnovaná nezdařenému atentátu, který

spáchal Claus von Stauffenberg, aby Hitlera svou bombou

vysvobodil z pozemského trápení, vtiskla většině lidí dojem,

že to snad byl jediný pečlivě připravený pokus zabít Hitlera.

Ale před operací „Valkýra“, jak tuto akci nazývají hisoriko

vé, se o to pokusili mnozí. Ostatně Stauffenberg nebyl ani

poslední. Hitler rozhodně nebyl oblíbená postava – dokonce

ani ve své vlasti –, ale někteří lidé tohoto muže malé postavy

bezděčně před vrhači bomb chránili. Plukovník Brandt to

udělal dokonce dvakrát.

Prvním atentátníkem byl Johann Georg Elser (1903–1945),

tesař z Hermaringenu v jihozápadním Německu, který sice

koketoval s komunistickou stranou, ale také tvrdil, že se stal

antinacistou z morálních pohnutek. Někdy v červenci 1939

sdělil přátelům a rodině, že hodlá strávit určitý čas v jed

nom náboženském útulku ve Švýcarsku. Místo toho odjel

vlakem do Mnichova, kde měl v úmyslu vyhodit do povětří

Hitlera, až bude pronášet svůj každoroční projev v Občan

ském pivovaru na památku nezdařeného pivnicového puče

z 8. listopadu 1923. Elser do krajnosti využil svého tesařského

umění a stal se v pivovaru stálým hostem, aby se tam mohl

o zavírací hodině schovávat do kredence a pak z ní během

noci zase vylézat. V průlezu v podlaze vysekával a zpevňoval

20

ZABITí ZABIJÁCI

dutinu, kterou se dostával ke sloupu za řečnickým pultem,

do něhož chtěl vložit nálož. Válka, které se tak děsil, opravdu

1. září vypukla. Mezitím již Elser svůj úkol dokončil: vyhlou

bil prázdný prostor v jádru pilíře, takže mohl umístit bombu

ve výši Hitlerovy hlavy.

Vedou se spory o čase, kdy byla nastavena rozbuška a kdy

přesně Hitler odešel ze scény. Podle Elsera byla nastavena

na 21 hodin 20 minut – v té době Hitler zpravidla dospěl

do finále každoroční tirády s pěnou u úst, ale z různě uvádě

ných důvodů právě onoho večera svůj projev zkrátil, takže

z řečnického místa odešel přinejmenším deset minut před

explozí. Místo aby jako obvykle zůstal na oslavu mezi pří

tomnými, houf uniformovaných rabiátů ho spěšně odvedl

nadšenými davy ven z budovy. Podle stanoveného progra

mu měl být projev mnohem delší a měl vzniknout náležitý

časový úsek na obligátní výkřiky „Sieg heil!“, než Hitler

sejde z pódia, aby pohovořil a potřásl si rukou se „starými

bojovníky“ z roku 1923. Oficiální vysvětlení chvatně zkrá

cené akce pravilo, že se vinou mlhy musely zrušit všechny

lety do Berlína, a jelikož Hitler musel vyřídit neodkladné

záležitosti, velice spěchal, aby nezmeškal poslední vlak

domů. Je známo, že Hitler měl neustále k ruce vlaky, letadla

a automobily, připravené k odjezdu, a tak toto vysvětlení

vzbudilo nemalé pochyby. Stejně podezřele působilo poz

dější oznámení, že Elser byl zatčen na švýcarských hranicích

asi půl hodiny předtím, než bomba vybuchla – zabila osm

osob a zranila několik desítek dalších, mimo jiné otce Evy

Braunové – a že už putoval k výslechu do ústředí gestapa,

než byla zpráva o incidentu zveřejněna. Jako novinář v Ber

líně tehdy působil William L. Shirer (1904–1993), autor Vz e

stupu a pádu Třetí říše z roku 1960. Jeho deníkový záznam

z 9. listopadu 1939 uvádí:

– Zabte Vůdce! –

Dvanáct minut poté, co Hitler a všichni významní straničtí předáci odešli včera večer z Občanského pivovaru v Mnichově, devět minut po deváté večerní, otřásl sálem pumový výbuch. Zabil sedm osob a zranil třiašedesát. Bomba byla umístěna do sloupu přímo za pultem, odkud předtím hovořil Hitler. Kdyby zůstal ještě o dvanáct minut a jednu vteřinu déle, určitě by ho to zabilo. Místo, na němž stál, zasypala dvoumetrová suť.

Zatím nikdo neví, kdo to udělal. Nacistický tisk huláká, že to byli Angličané, britská tajná služba! Dokonce z tohoto činu viní Chamberlaina. Většina z nás si myslí, že to zavání dalším požárem Říšského sněmu. Hitler a všichni ostatní nejvyšší pohlaváři zůstávali obvykle po projevu na místě, aby s druhy z puče klábosili o starých časech a nasávali pivo. Včera večer z budovy horempádem pelášili, takže obyčejní staří kamarádi museli chlastat sami.

Pokus o „atentát“ nepochybně semkne veřejné mínění za Hitlerem a podnítí nenávist k Anglii. Je zajímavé, že oficiální nacistické noviny Völkischer Beobachter byly dnes jediným ranním deníkem, který tuto zprávu otiskl. Jeden přítel mě o této novině telefonicky zpravil, právě když jsem o včerejší půlnoci dokončil vysílání, ale všichni němečtí rozhlasoví představitelé a cenzoři ji dementovali. Tvrdili, že je to pošetilá báchorka. Sturmbannführer Alfred Naujocks (1911–1966), vždy připravený do akce, už 10. listopadu odjel do dosud neokupovaného Nizozemska, aby unesl dva britské agenty, o nichž se vědělo, že působí u hranic. Při akci, jež vešla dějin jako „incident z Venlo“, Naujocks odvlekl kapitána Sigismunda Payne Besta a majora Richarda Stevense do Německa, kde je obvinili, že Elsera řídili. Zakrátko ho následovali do koncentračního tábora v Sachsenhausenu a odtamtud do Dachau. Shirer nebyl jediný, kdo usoudil, že byl celý incident zinscenovaný, přičemž Elser – ať již vědomě či bezděčně – byl pouhou nacistickou loutkou, za jejíž nitky tahal Himmler, možná jednající

22

ZABITí ZABIJÁCI

s Hitlerovým vědomím a povolením, anebo bez něho. Ať již

byly pumový atentát v Občanském pivovaru a následné sva

lení viny na nohsledy britské vlády naplánovány nebo ne,

německý národ se opravdu semkl proti Britům, kteří se po

kusili zabít jejich milovaného Vůdce. Nacistům navíc nahrálo

do karet to, že mohli postavit na pranýř Nizozemce, poněvadž

ochotně poskytovali přístřeší protiněmeckým aktivistům,

takže si vyloženě říkali o vpád, který pak brzy nato i nastal.

Zdaleka nejpozoruhodnější je skutečnost, že Elser, Payne

Best a Stevens byli v koncentračních táborech ponecháni

naživu, místo aby se houpali na řeznických hácích, což byl

tradiční osud těch, kdo na sebe přivolali Vůdcův hněv. U El

sera je obzvlášť nápadné, že místo aby pořádně trpěl za svůj

čin, podle všeho požíval v táborech zvláštní výsady. Mohl

chodit v civilním oděvu a dostal prostorné ubytování, sluš

nou stravu a tolik cigaret a lahví s alkoholem, kolika se mu

zachtělo. Navíc měl přístup i k jiným „tělesným rozkoším“.

Bylo mu také povoleno mít ponk a tesařské nástroje, aby se

měl čím zabavit.

V chaosu provázejícím závěr války je těžké vystopovat Ste

vense, ale Payne Best (1885–1978) určitě přežil – napsal totiž

v roce 1950 knihu Incident z Venlo. V ní podává svědectví o El

serově prominentním věznění, trvajícím až do 9. dubna 1945,

kdy ho údajně vyvedli ven a na Himmlerův příkaz zastřelili.

I když je pravda, že Himmler v závěrečných týdnech války

opravdu „uklízel“ některé „nevyřešené případy“, zdaleka ne

všichni uznávají tvrzení, že Elser zemřel takovýmto způso

bem. Tady není místo zkoumat labyrint konspiračních teorií,

takže ti, kdo o to mají zájem, mohou sami propátrat internet

při zadání „Elser – údajně popravený v Dachau při náletu“

a doklikat se až k velice podrobnému článku v rámci webo

vé stránky Dachau Scrapbook. Jsou tam i vzpomínky Payne

Besta a dalších, například pastora Martina Niemöllera, kteří

– Zabte Vůdce! –

byli přesvědčeni, že Elser byl v lepším případě nacistickou loutkou a v horším ochotným hráčem jedné frašky.

Většina z přibližně dvaceti atentátů na Hitlera byla spáchána jeho vlastními generály, kteří podle všeho tolik dychtili po tom, aby se ho zbavili, až je to zázrak, že to všechno přežil. Byly vypracovány různé plány, jež pak osud zmařil, ale v roce 1943 už měli členové skupiny Schwarze Kapelle, jak byli spiklenci z nejvyšších kruhů známi, až po krk svého břídilského a stále nevyzpytatelnějšího vůdce. Když se polní maršál von Kluge dozvěděl, že ho má Hitler 13. března navštívit ve Smolensku na východní frontě, spolu s generálmajorem Henningem von Tresckow (1901–1944) se rozhodl, že Vůdce se už do Berlína nevrátí. Zavrhli plány, že by mohli Hitlera sprovodit ze světa, až bude s nimi jíst polévku, a tak klidně povečeřeli. Potom všem popřáli šťastnou cestu, zejména plukovníkovi Heinzi Brandtovi, jemuž dali dárkové balení, do něhož ukryli bombu, a sdělili mu, že je to několik lahví Cointreau pro generálmajora Helmuta Stieffa v Berlíně. Brandt převzal balíček a v domnění, že by obdarovaný uvítal, kdyby byl jeho obsah při dodání pěkně vychlazený, na poslední chvíli se rozhodl, že si ho nevezme s sebou do kabiny, ale že ho uloží do zavazadlového prostoru, kde se tento likér nejen výtečně vychladil, ale také zmrzla kyselina v časovém spínači, což zmařilo detonaci. Když do Smolenska dorazila zpráva o Hitlerově bezpečném přistání v Berlíně, Tresckow musel ihned odletět za svým balíčkem, aby ho vyměnil právě včas, než ho otevře Stieff.

Podruhé Brandt zhatil plány spiklenců při proslulejším Stauffenbergově atentátu z 20. července 1944. Právě on totiž nohou narazil do aktovky s bombou a odstrčil ji za těžkou nohu stolu, která pak Hitlera ochránila při výbuchu. Vůdce zasypaly úlomky a exploze mu viditelně servala kalhoty a blůzu, takže zůstal ohromeně stát ve spodním prádle, zatímco

ZABITí ZABIJÁCI

mu z vlasů stoupal dým; Brandt měl menší štěstí – přišel o obě nohy a pár dní nato zemřel.

Je nutné uvést, že to, jak Tom Cruise zobrazil von Stauffenberga ve filmu Valkýra z roku 2008, pouze podpořilo velice rozšířený mýtus, že členové Schwarze Kapelle reprezentovali „nacistické, leč slušné Německo“, že to byli zkrátka veskrze dobří lidé, kteří se vesměs postavili proti brutálním zvěrstvům Hitlera a jeho houfu cvoků. Cruisův von Stauffenberg se mnohokrát hrozí osudu Židů a masového vraždění války obecně a oplakává je. Ale ve skutečnosti tento člověk mohl mít stěží dva postoje k Židům – k „chátře“ likvidované po milionech. Po vpádu do Polska napsal manželce, že Poláci jsou „židovská a míšenecká chamraď“, která nezasluhuje nic jiného než „život pod knutou“. Také pronesl výrok, že kdyby je pochytali na otrockou práci, vykonali by zázrak pro německé hospodářství. Von Stauffenbergovi jako povýšenému německému šlechtici na Hitlerovi nejvíc vadilo to, že to byl obyčejný malý člověk, který válku úplně pokazil. Úděsný počet obětí, jež měl konflikt na svědomí, představoval pro členy Schwarze Kapelle pouhou položku na straně ztrát. Někteří z nich se z nadšení dopouštěli skutků, které by je kvalifikovaly jako válečné zločince, takže pochybná představa, že toužili zbavit svět zla zosobněného Hitlerem, se hodí leda na stříbrné plátno. Pokud by to byla vskutku jejich vznešená pohnutka, každý z nich ho mohl při bezpočtu příležitostí střelit do hlavy, jenže oni nejen dychtili po tom, aby byl Hitler po smrti, ale také se chtěli uchovat naživu, aby se pak chopili moci. Představitelé Schwarze Kapelle vedli již v roce 1943 rozhovory s Američany prostřednictvím jiného bezpříkladného hrdiny, Hanse Bernda Gisevia (1904–1974), který jako jediný aktér červencového spiknutí tuto akci přežil.

Po stalingradském debaklu koncem roku 1942 Schwarze Kapelle už vůbec nepochybovala o tom, jak válka skončí, a tak

25

– Zabte Vůdce! –

přes Vatikán navázala kontakt s druhou stranou. Jakmile bylo

zřízeno přímé spojení s Američany, hlavní kanál udržoval

v chodu diplomat a zpravodajský důstojník Gisevius. Admirá

lu Canarisovi – ve Schwarze Kapelle hrál „první housle“ – se

podařilo ustanovit ho vicekonzulem v Bernu, kde náhodou

bylo ústředí Allena Dullese (1893–1969), vedoucí postavy

nedávno vzniklého Úřadu strategických služeb (OSS), pře

měněného v roce 1947 na CIA. Dulles zřetelně naznačil, že

nikdo nehodlá zasednout za jednací stůl s Hitlerem – dokud

bude on nebo kdokoli jemu podobný v čele Německa, válka

potrvá, i kdyby mělo být Německo bombardováním sraženo

nazpět až do doby kamenné. V úvahu by přicházela jedině

bezpodmínečná kapitulace. Právě Dullesův pevný postoj

v této záležitosti podnítil Schwarze Kapelle, aby zosnovala

atentát na Hitlera, Himmlera, Göringa a několik dalších;

kdyby Dulles vyjádřil americkou ochotu zasednout s Hitle

rem k jednání o míru s čestným výsledkem pro Německo,

Schwarze Kapelle by kolem toho strašlivého malého člověka

postavila takovou ocelovou zeď, že by mu nikdo z těch, kdo

chovali uvedené úmysly, nemohl zkřivit na hlavě ani vlas.

Dulles vlastně na Hitlerově hlavě vyznačil terč a tahal za nit

ky Schwarze Kapelle, takže její členové neměli na vybranou

– museli přikročit k činům. Dulles s Giseviem byli natolik

opatrní, že pořádali jen minimum osobních schůzek, protože

Bern se hemžil německými špiony. Osobou vybranou k pro

střednictví byla „činorodá“ – jak bychom ji kladně nazvali –

Mary Bancroftová (1903–1997). Tahle znuděná intelektuálka

si totiž zřejmě vzala do hlavy ztřeštěný nápad, že si bude

zahrávat se špionáží. O Bancroftové se moc dobře vědělo, že

jí nejsou vůbec cizí rozkoše ložnice – spávala již s Dullesem,

když ji poslal sledovat Gisevia jako prostředníka. Zakrátko

přecházela z postele jednoho do postele druhého z této dvo

jice, ovšem i s dopisy a posledními informacemi z Německa.

26

ZABITí ZABIJÁCI

Gisevius byl po válce mimořádně cenným svědkem obža

loby v Norimberku, zejména při procesu s Göringem. Pak

v roce 1946 vydal Cestu do pekel, přeloženou do angličtiny

Bancroftovou. Tato kniha vzbudila ve vlasti obrovský roz

ruch, neboť Němcům vypálila cejch velkých lhářů za tvrzení,

že o zvěrstvech spáchaných jejich jménem neměli tušení.

Bancroftová nadále přitahovala spoustu mužů – tak třeba

Carla Gustava Junga a filmového režiséra Woodyho Allena

(to tedy musel být pořádně depresivní hovor „post coitum“!)

– a Dulles zůstal šéfem CIA, dokud prezidenta Kennedyho

po blamáži v Zátoce sviní v dubnu 1961 nezhnusila jak CIA

obecně, tak zejména její šéf. V září téhož roku nezbylo Dulle

sovi než odstoupit z čela organizace, kterou sám vybudoval,

a Kennedy prohlásil, že chce „CIA roztříštit na tisíc kousků

a rozptýlit je do větru“. Jak Dulles, tak Bancroftová udržovali

pevné přátelské styky s členy bohaté a politicky aktivní rodiny

Paineových – zejména Bancroftová se už od konce dvacátých

let úzce přátelila s Ruth Forbes Paine-Youngovou, jejíž syn

Michael a jeho manželka Ruth Hyde Paineová byli v roce 1963

hlavními dobrodinci mladého, nepokojného manželského

páru Oswaldových, kteří dokonce bydleli u nich doma. Právě

Ruth Paineová s pomocí svých styků opatřila Leemu Harvey

mu Oswaldovi velice slušné zaměstnání v knižním skladu

uprostřed Dallasu. Není tu náhodou nějaká souvislost?

27

– MUŽ, KTERÝ VYHLADIL

ROMANOVCE –

Třináctiletý Jakov Jurovskij se 15. července 1891 ve svém do

movském městě Tomsku vmísil do davu, aby vítal mladého

careviče Nikolaje, pozdějšího ruského cara Mikuláše II., když

v barevné trojce projížděl ulicemi. Jurovskij po čase uvedl:

„Vzpomínám si, jak pěkně car se svým úhledným vousem

vypadal. Když ke mně dojel, pokynul mi a zamával.“ Sed

madvacet let nato vedl Jurovskij popravčí četu, která Miku

láše zavraždila i s celou rodinou.

Jakov, jedno z desítky dětí, nesl velice nelibě, když ho otec

vzal ze školy a dal ho do učení k místnímu hodináři, aby si

osvojil řemeslo a co nejdřív vydělával. Pocit nevole ho nepře

šel ještě v roce 1897, kdy ve věku devatenácti let vedl první

dělnickou stávku, jakou kdy Tomsk zažil. Po jejím rozdrcení

ho carští agenti označili za nebezpečného buřiče a v Tomsku

se pro něj všechny dveře uzavřely. Jelikož bylo vyloučeno,

aby se vrátil ke svému povolání, vydal se na cestu po Sibiři

a nakonec se rozhodl, že zabodne špendlík se zavřenýma

očima do mapy a tímto prastarým způsobem si najde místo,

kde se usadí. Špendlík uvázl v Jekatěrinburgu. Osud takto

rozhodl, že se ocitl na správném místě, když nadešel správný

čas. Jurovskij do tohoto města odjel, oženil se tam a dal se

28

ZABITí ZABIJÁCI

na nejistou dráhu bolševického agitátora, což mu po revoluci

vyneslo postavení místního komisaře. Rozhodně nebylo divu,

že mu svěřili „dům zvláštního účelu“, v němž byli drženi

ve vazbě sesazení Romanovci. Právě mu bylo čtyřicet – to

už platil za zoceleného odpůrce carismu, který si vysloužil

ostruhy četnými vraždami.

Ještě než bolševici uchvátili moc a zahájili úder proti Ro

manovcům, krátkodobá Prozatímní vláda v čele s Alexandrem

Kerenským (1881–1970) požádala Francii i Velkou Británii,

aby poskytly přístřeší carovi a jeho rodině. Kerenskij totiž

vytušil, že nepotrvá dlouho a bolševici ovládnou zemi. Jelikož

tehdy byla v plném proudu první světová válka a o carevně

Alexandře se vědělo, že chová sympatie k Němcům, Francie

tuto žádost bryskně odmítla, kdežto britská vláda, vedená

Davidem Lloyd Georgem, byla této ideji přístupnější a vydala

předběžný souhlas. Car byl koneckonců bratrancem Jiřího

V. a jeho manželka vnučkou královny Viktorie, tak proč ne?

Ale Jiří V. měl jiné představy – z důvodů, které nebyly plně

objasněny, sdělil Lloyd Georgeovi, že se jeho příbuzným

v žádném případě nemá povolit vstup do země. Když poz

ději dorazily zprávy o carově osudu, král Jiří to nepokládal

za dostatečný důvod, aby si dal pokazit den a nešel se podívat

na kriket na hřišti v Lords. Zdá se, že svá skrytá tajemství má

opravdu každá rodina. Kerenskij po pádu Prozatímní vlády

uprchl do Paříže a ponechal Rusko i s carem drsným rukám

bolševických předáků. Romanovci se 22. dubna 1918 ocitli

ve vazbě, v níž na ně dozíral surový tajný policista Vasilij

Jakovlev, jenž dostal pokyn odvézt rodinu z jejího venkov

ského ústraní a dopravit ji do Moskvy. Jelikož postup bě

logvardějců na dané trase si vynutil revizi plánu, Jakovlev

prostudoval mapy a usoudil, že bude nejlepší, přemístí-li

se do Jekatěrinburgu, kde v Ipaťjevově domě vládl jako ko

misař stejný surovec Alexandr Avdějev. Jakovlev tam dorazil

29

– Muž, který vyhladil Romanovce –

30. dubna a přenesl odpovědnost za Romanovce na Avdějeva,

který svým svěřencům co nejvíc ztrpčoval život. Pokud jim

zrovna nekradl osobní věci, prodával místním obyvatelům

vstupenky, aby je mohli okukovat při jídle. Tohle představení

zpravidla ještě zpestřoval tancem kolem stolu v opilosti, kdy

jim za halasného souhlasného řevu publika bral z talířů jídlo.

Bylo několik důvodů, proč Avdějeva vystřídal Jurovskij –

nejenže byl Avdějev ožrala, na něhož nebylo spolehnutí,

ale jeho muži byli vesměs Rusové. Lenin proto pochybo

val, zda by byli opravdu ochotni uposlechnout rozkazu,

až nadejde „správný čas“ – bolševický režim byl přece jen

teprve v plenkách, takže kdo mohl uhádnout, zda již jsou

Rusové připraveni k takovému kroku a neodmítnou ho?

Jurovskij sám byl nejen skalním bolševikem, ale měl k dis

pozici i oddíl maďarských žoldáků, kteří – jak se Lenin do

mníval – kvůli postřílení carské rodiny rozhodně nebudou

trpět výčitkami svědomí. Ve prospěch Jurovského hovo

řilo i to, že kdyby popravy vyvolaly mohutnou nežádoucí

odezvu, celá věc by se mohla svést na zlovolné počínání

houfu cizinců, kteří se Kremlu vymkli z rukou. Pokud jde

o skutečné dění oné noci, nejlepší svědectví je vrahovo. Ná

sleduje jádro zprávy, kterou prý Jurovskij předal Kremlu,

když už bylo dílo úspěšně hotovo. Text však obsahuje jednu

záhadnou nesrovnalost – kdyby ji uvedl on sám, dalo by se

z ní usoudit na záměrné falšování skutečnosti, ale stejně

tak mohla pramenit z pozdější snahy uvést věci na pravou

míru. V úvodní větě se totiž zmiňuje o Sverdlovsku – takto

byl Jekatěrinburg přejmenován až v roce 1924 na počest

bolševického předáka Jakova Sverdlova (1885–1919), jenž

Jurovskému postoupil Leninovy pokyny povraždit uvězně

né. Ale jak již bylo řečeno, mohla to být prostá aktualizace

textu, aby pozdější čtenáři nebyli zmateni.

30

ZABITí ZABIJÁCI

Ráno 16. července jsem poslal pryč kuchaře Sedněva pod zámin

kou, že se má ve Sverdlovsku sejít se svým strýcem. [Ten již byl

ve skutečnosti mrtev, ale Jurovskij to tehdy nevěděl.] Pak jsem

připravil dvanáct revolverů a sestavil jsem seznam, kdo má koho

zastřelit. Také jsem zajistil, aby se soudruh Filipp Gološčokin

postaral o půlnoci o příjezd nákladního automobilu, jenž měl od

vézt pryč mrtvoly. V jedenáct večer 16. července jsem shromáždil

vybranou četu a sdělil jsem jejím příslušníkům, že dostali rozkaz

zabít zajatce. Ještě předtím jsem vzkázal strážným uvnitř i venku,

že se nemají znepokojovat, uslyší-li střelbu, a že v žádném případě

nemají opouštět svá stanoviště, aby po něčem pátrali.

Nákladní automobil dorazil se zpožděním, asi až v půl druhé

po půlnoci. Po příjezdu jsem vydal rozkazy, ať vzbudí vězně a od

vedou je do připraveného sklepa. Bylo jim sděleno, že v důsledku

neklidné situace nedaleko města není bezpečné, aby zůstávali

v přízemí. Trvalo asi čtyřicet minut, než se všichni oblékli a shro

máždili. Každý muž z čety dostal přidělený cíl, takže mělo všechno

proběhnout rychle a hladce, jenže leccos se pokazilo. Alexandra si

stěžovala, že tam nejsou židle, a tak jich bylo několik přineseno,

aby si mohli sednout, zatímco se konaly závěrečné přípravy. Zatím

vůbec nevykazovali známky, že by pojali podezření. Když jsem se

vrátil, Alexandra seděla na jedné židli, zatímco Anna Děmidovová

[dvorní dáma] a dcery seděly nalevo od ní a Alexej na další židli.

Otec byl před ním a doktor Botkin, kuchař a další za ním. Rych

le jsem Mikulášovi sdělil, že sovět dělnických zástupců požádal

o jejich popravu, a pak jsem ho rovnou zastřelil, načež vypukla

nepřehledná palba. Místnost byla menší, než se pro tento účel

předpokládalo, a tak někteří z čety nezaujali určené pozice na

proti přiděleným obětem. Místo toho stříleli z chodby nazdařbůh

skrze dveře – kdosi mě trefil do ruky. Pak se mi s obtížemi podařilo

střelbu zastavit. Alexandra a Děmidovová byly dosud naživu, ale

ležely na podlaze, a proto byly střeleny do srdce, aby se minima

lizovaly stopy krve ve sklepě. Alexej seděl nezraněný a vyděšený

31

– Muž, který vyhladil Romanovce –

na židli – zastřelil jsem ho. Dcery sice byly zasaženy, ale zůstaly

bez zranění a ani bodáky řádně nevykonaly svou práci. Nakonec

jsme je museli všechny střelit do hlavy. Teprve když jsme se dostali

do lesa, objevil jsem důvod, proč bylo tak těžké děvčata zabít...

Tohle je jediný bod v Jurovského svědectví, kde překrucuje

skutečnost. Popravčí četa totiž popíjela dlouhé hodiny, než

se vpotácela do sklepa, a Jurovskij nevzal v úvahu cihlové zdi,

a proto se při zběsilé palbě odrážely kulky po celé místnosti;

byl to výjev chaotické zuřivosti s opilými vojáky. Někteří hu

lákali, jiní se hystericky chechtali, stříleli a bodali bajonety

a dýkami a pak se dali do plenění mrtvol, kde právě ležely.

Poté co bylo potvrzeno, že jsou všichni mrtví, a naloupené před

měty byly navráceny, všechno ze sklepa bylo předáno do péče

soudruha Filippa, zatímco já jsem dozíral na odnášení mrtvol

na nákladní automobil a vyčištění popravčí komory. Byly asi tři

hodiny ráno 17. července, když jsme vyjeli se soudruhem Pjotrem

Jermakovem, který jako jediný z nás věděl, kde se nachází místo

konečné likvidace...

Právě Jermakov (1884–1952), který se té noci taky pořádně

opil, nejdřív dorazil dvě velkokněžny a pak bodákem dvakrát

probodl Anastasiinu tvář. Nakonec jí několikrát dupl na hla

vu, takže všechny chamtivé podvodnice, které se po čase vy

dávaly za zázračně přežilou Anastasii, aby oškubaly ruskou

emigrantskou obec, mohly být snadno usvědčeny.

Když už jsme urazili notný kus cesty a byli pořádně unaveni, ze

ptal jsem se soudruha Jermakova, jestli je to ještě daleko. On mi

řekl, že je to u železničních kolejí, hned za vesnicí Kopťaki. Když

jsme dorazili na místo konečné likvidace, mrtvoly byly svlečeny,

aby se mohly spálit šaty. Právě tehdy jsem zjistil, proč bylo tak

32

ZABITí ZABIJÁCI

těžké zabít Alexandru a dcery. Alexandra byla pod šaty téměř

zcela omotána zlatým prutem a korzety dívek byly tak prošité

drahokamy, že vlastně nosily jakési brnění. Šperky byly odebrány,

šaty spáleny a nahé mrtvoly vhozeny do důlní šachty.

Od tohoto bodu zpráva referuje o svízelích s odklizením

mrtvol, když se setmělo. Ukázalo se, že vody v šachtě není

dost, aby se v ní ukryly mrtvoly, a tak bylo nutné přemístit je

jinam. Některé byly spáleny na normální hranici a pak vho

zeny do vybraných improvizovaných hrobů nebo opuštěných

dolů, kdežto jiné byly pochovány do jam naplněných kyseli

nou sírovou. Z tohoto čtení běhá mráz po zádech, ale pokud

někdo baží po dalších podrobnostech, najde na http://www.

alexanderpalace.org/palace/yurovmurder.html úplnou verzi

Jurovského zprávy. Tuto zprávu o přibližně 3000 slovech

sepsal vlastnoručně 19. července a předal ji těm, kdo na Leni

novy osobní pokyny vydali popravčí rozkazy. Jak se to při ta

kové špinavé práci často stává, když se chudák starý Jurovskij

dostal do Moskvy, nikdo se k němu neznal – každý se chtěl

zbavit horkého bramboru a nezamazat si ruce. Po několika

letech, kdy žil v rozladěném osamění, Jurovského „rehabi

litovali“ a zaměstnali jej na sovětském ministerstvu financí,

kde si rychle získal pověst vynikajícího pátrače po zlodějích

a úplatkářích. V Moskvě také v roce 1938 zemřel.

33

– KITCHENEROVA ZKÁZA

VE VLNÁCH –

Ačkoli se někdy tvrdí, že lord Kitchener (1850–1916) vykonal

větší služby jako postava z jednoho proslulého plakátu než

jako vojevůdce, vypadá to, že ani tohle není pravda. Pro

slulé vyobrazení, kde ukazuje prstem na diváka, se objevilo

na titulní straně novin London Opinion 5. září 1914. Když se

hodnotil výsledný efekt, prvním divákům se zdálo, že lord

hledí „příliš do očí“, než aby skutečně zapůsobil. Jakmile

úvodní nával nadšení pro válečné jatky opadl (postaral se o to

příval zpráv z první ruky, jak válka doopravdy vypadá), již

v září 1915 byla navržena povinná vojenská služba. Příslušné

zákonodárné normy byly přijaty příštího ledna. Svého legen

dárního postavení nabyl motiv s Kitchenerem až po válce.

Tak či onak, semena Kitchenerovy záhuby na palubě lodi

Hampshire u Orknejí byla zaseta již před patnácti lety daleko

v Jižní Africe. V podstatě se o to postaral on sám.

Kitchenerovo počínání za búrské války dodnes vyvolává

vzrušenou polemiku, protože přišel s tím, čemu se dá říkat

politika spálené země, a mlčky schvaloval masové popravy

zajatců. Ve snaze připravit búrské úderné oddíly o podporu

a zásoby nařídil zapalovat všechny usedlosti na území Trans

vaalu a Oranžska, pobíjet veškerý dobytek a internovat všechny

ZABITí ZABIJÁCI

ženy, děti a staré lidi v koncentračních táborech, kde po desetitisících umírali hlady a na nakažlivé nemoci. Kitchener chtěl překazit neustálé vyhazování vlaků do povětří, a proto nařídil, ať se před lokomotivy vždy přistavuje několik dobytčáků plných Búrů. Těžko proto neuvěřit, že požehnal i opatření nebrat zajatce. Tento postup se dostal na přetřes při soudu a popravě Harryho „Drtiče“ Moranta (1864–1902), jehož smrt je v Austrálii dodnes žhavým tématem. Pokud jde o nespravedlnost, v této zemi mají paměť, která by zahanbila i slona.

Morant byl poručíkem převážně australského oddílu Busheveldt Carbineers, působícího kolem Fort Edwardu pod velením plukovníka F. H. Halla. Když přišel před časem k útvaru, dostalo se mu od velitele jeho oddílu kapitána Fredericka Percyho Hunta následujícího poučení: podplukovník Hamilton, jeden z Kitchenerových pobočníků, dal najevo, že praxe nebrat zajatce je až na  nejvýjimečnější případy naprosto běžná; plukovník Hall si byl zřejmě vědom tohoto postupu a běžně blahopřál Huntovi a jeho lidem k jejich akcím. Když byl Hunt 5. srpna 1901 zabit v zajetí Búry, Morant se vydal na odvetný útok, při němž nařídil zabití zhruba tuctu búrských zajatců a německého misionáře Heeseho, na nějž padlo podezření z účasti na partyzánské činnosti. Horší čas si nemohli vybrat – německá vláda žádala vyšetřování a Búrové, kteří již byli celkem svolní souhlasit s podmínkami mírové smlouvy z Vereenigingu (podepsané nakonec v květnu 1902), hleděli z případu vytlouct politický kapitál. Přitom oni sami běžně stříleli zajatce v počtu odpovídajícímu přibližně tomu, kolik jich zabíjeli Britové a jejich spojenci. Navíc se ještě ani neusadil prach po útocích celosvětového tisku na Kitchenera za zvěrstva v jeho koncentračních táborech, a tak si velení sotva mohlo dovolit další blamáž.

Kitchener veřejně popřel, že by kdy vydal takové rozkazy, plukovníka Halla ještě před začátkem procesu s Morantem

35

– Kitchenerova zkáza ve vlnách –

bleskurychle uklidili do Indie, Hunt již byl po smrti a pod

plukovník Hamilton držel jazyk pevně za zuby. Morant se

nijak netajil tím, že běžně střílel zajatce, přičemž tvrdil,

že se všeobecně mělo za to, že je to výslovné přání lorda

Kitchenera a že se to normálně děje s plným vědomím dů

stojnického sboru. Ale obhajobě nebylo dovoleno předvolat

ani Kitchenera, ani žádného z jeho pobočníků, ani předlo

žit válečnému soudu zdokumentované důkazy o stovkách

jiných incidentů se zajatci, kteří byli bez váhání zastřeleni,

a o tom, že takové popravy pokládali důstojníci, kteří byli

tehdy na místě přítomni, za cosi normálního a přijatelného.

Z osmi obžalovaných byli jenom poručíci Morant a Peter

Joseph Hancock (1868–1902) shledáni vinnými a odsouzeni

k smrti, zatímco třetí Australan, poručík George Witton

(1874–1942), dostal od Kitchenera na poslední chvíli milost

a odvezli ho do Anglie, aby si tam odpykal doživotní trest.

Všichni ostatní byli zproštěni viny – například britský ka

pitán Alfred Taylor (1862–1941), pro něhož plukovník Hall

uspořádal večírek, aby mu pogratuloval k jeho „sbírce“ po

pravených zajatců, jež si připsal na své konto ještě předtím,

než Morant přišel do Fort Edwardu. Morant se postavil k po

pravčí četě s typickou australskou frajeřinou: odmítl pásku

na očích a jeho poslední slova „Střílejte přesně, hajzlové,

a nezvorejte to!“ se stala u protinožců dodnes kolujícím

okřídleným výrokem. Stálý tlak pobouřeného australského

tisku a veřejnosti vedl v srpnu 1904 k Wittonovu propuštění.

Když se pak schylovalo k první světové válce, australská

vláda si nejprve od Britů vymohla písemný slib, že žádný

australský voják nebude postaven před britský vojenský

soud, ať už bude obviněn z čehokoli. Teprve potom vydal

ministerský předseda Andrew Fisher proslulé prohlášení,

že Austrálie bude stát za mateřskou zemí „do posledního

muže a do posledního šilinku“.

ZABITí ZABIJÁCI

Třebaže se Kitchener zuby nehty snažil distancovat od svého počínání v  Jižní Africe, jistý Fritz Joubert Duquesne (1877–1956) mu nebyl ochoten prominout, ani zapomenout hrůzy, jichž byl svědkem, a tak si usmyslel, že se stane jeho životní ambicí zabít Kitchenera za to, co spáchal. Duquesne byl opravdu pozoruhodná postava: na počátku války v roce 1899 vstoupil do búrských přepadových oddílů a záhy si za své smělé kousky vydobyl na obou stranách slušnou pověst. Britové, kteří mu říkali Černý panter, na jeho hlavu vypsali odměnu. Při Duquesnovi stálo štěstí. Když ho totiž konečně zajali, padl do rukou Portugalců, kteří ho odvezli do věznice v Lisabonu. Jako známý sukničkář si začal románek s dceruškou jednoho ze svých strážců, která mu pomohla uprchnout a dostat se až do Paříže, kde přemítal nad svým dalším tahem. Nakonec usoudil, že nejlepší místo, kde bude ukryt před Brity, bude přímo před jejich nosy, a tak se vydal do Aldershotu ve Velké Británii. Vstoupil jako poručík do britské armády a požádal o umístění v Jižní Africe, takže se mu podařilo vrátit se domů na nepřítelovy náklady. Jakmile byl doma, pokusil se zorganizovat oddíl záškodníků, ale byl zrazen. Pak byl odsouzen na doživotí, ovšem pouze pod podmínkou, že Britům vyzradí klíče k šifrám používaným búrskými přepadovými oddíly, jež prý zná. Jeho dvacet druhů bylo do jednoho popraveno, ale v době, kdy Britové zjistili, že ony klíče nejsou k ničemu, už byl Duquesne na útěku a mířil do New Yorku. Tam si svou výmluvností získal místo cestujícího dopisovatele New York Heraldu, jemuž dodával zprávy o lovu divoké zvěře a dalších dobrodružstvích v divočině.

Jeho poněkud přehnané příběhy o nebezpečných vyjížďkách po africkém veldu přilákaly pozornost amerického prezidenta Theodora Roosevelta, který Duquesna angažoval jako osobního střeleckého instruktora a vzal ho s sebou na  četné ze svých vlastních proslulých loveckých výprav

37

– Kitchenerova zkáza ve vlnách –

jako dopisovatele a zároveň poradce. Právě díky známosti

s Rooseveltem Duquesne nakonec narazil na dalšího muže,

kterého měl podle vojenské přísahy vlastně také zabít, Fre

dericka Russella Burnhama (1861–1947). Tento americký

předchůdce Ramba cvičil průzkumníky pro britskou armá

du, která je využívala jako špiony a diverzanty. Průzkumníci

způsobili Búrům spoustu škod. Burnhama vychovali jeho

rodiče působící jako misionáři v jedné indiánské rezervaci.

Byl proto neustále v divočině, kde lovil a stopoval s indiány.

Od těchto vychovatelů se naučil, jak přežít v pustině jenom

s nožem a vlastním důvtipem. Když ho převeleli k britské

armádě v Jižní Africe, jeho umění už dostoupilo bezmála le

gendárních výšin – afričtí domorodci mu říkali „Ten, kdo vidí

ve tmě“. Právě Burnham inspiroval svými dovednostmi z lesa

a divočiny Badena-Powella, který tehdy sám sloužil v Jižní

Africe, aby založil organizaci průzkumníků. Ta měla zprvu

za účel vnuknout nanicovatým mladíkům pocit vlastní ceny

a připravit je na vojenský život. A rovněž Burnham sestavil

průzkumnický pluk lorda Lovata, z něhož zakrátko vzešel

první odstřelovačský oddíl britské armády a vojáci, kteří by

se dali právem označit za předchůdce SAS („Zvláštní letecké

služby“). Tak či onak, ani Burnham, ani Duquesne netušili,

že si během búrské války šli po krku, dokud se v roce 1910

ve Washingtonu nesešli a nepoklábosili si. Když to všechno

vyplulo na povrch, úzce se spřátelili, třebaže Duquesne tehdy

nevěděl, že jeho starý sok dosud aktivně působí v kontra

špionáži ve službách USA a Velké Británie – stejně tak netušil,

že si je osud vyvolil, aby spolu sehráli další hru kočku s myší,

tentokrát za první světové války.

Když Duquesne zrovna nebyl na nějakém večírku nebo ne

radil Rooseveltovi, jak prodloužit seznam ohrožených druhů,

trávil ve Washingtonu veškerý volný čas tím, že navazoval

spojení s německou rozvědkou. Řídil se zásadou, že nepřítel



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.