načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mussolini - Pierre Milza

Mussolini
-11%
sleva

Elektronická kniha: Mussolini
Autor: Pierre Milza

- Biografická kniha Pierra Milzy nahlíží na mussoliniovskou látku sice z pohledu globální interpretace fenoménu fašismu, ale neopomíná ani osobní, ba intimní stránky fašistického ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  399 Kč 355
+
-
11,8
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 950
Rozměr: 21 cm
Úprava: 12 stran obrazové přílohy: ilustrace, portréty
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Mussolini
Spolupracovali: z francouzského originálu ... přeložil Tomáš Kybal
Skupina třídění: Politika
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Volvox Globator, 2013
ISBN: 978-80-720-7894-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Francouzský historik sleduje životní osudy italského fašistického diktátora Benita Mussoliniho. Práce sleduje Mussoliniho mládí, sympatie k socialismu, účast v první světové válce, zrození fašismu v Itálii, Mussoliniho uchopení moci, upevňování fašistického režimu, působení Itálie na mezinárodní scéně, válku s Etiopií, sbližování s nacistickým Německem, vstup do 2. světové války i tragický osud diktátora.

Popis nakladatele

Biografická kniha Pierra Milzy nahlíží na mussoliniovskou látku sice z pohledu globální interpretace fenoménu fašismu, ale neopomíná ani osobní, ba intimní stránky fašistického vůdce, jenž po více než dvacet let řídil osudy Itálie. Pohled na individuální osud Hitlerova spojence zohlednuje též kontext doby a klade si otázku, jaké místo zastával v hierarchii tyranů novodobé historie Evropy a jakou váhu mohly mít věci bežného života na chování „duceho“, který vůci nim nebyl dokonale odolný.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pierre Milza

MUSSOLINI

Translation © Tomáš Kybal, 2013

Mussolini by Pierre Milza © Librairie Arthéme Fayard, 1999

ISBN 978-80-7207-929-2 pdf

Z francouzského originálu Mussolini vydaného nakladatelstvím Fayard v Paříži

v roce 1999 přeložil Tomáš Kybal

Jazyková redakce Michaela Šmejkalová

Obálka Jindřich Hoch

E-knihu připravil pureHTML.cz

Vydalo nakladatelství a vydavatelství Volvox Globator, Štítného 17,

Praha 3 – Žižkov, jako svou 1014. publikaci

www.volvox.cz

Vydání první

Praha 2013

Adresa knihkupectví Volvox Globator, Štítného 16, Praha 3 – Žižkov T

PŘEDMLUVA

oto dílo je plodem dlouhého putování dějinami současné Itálie

a fašismu. První dílo, které jsem věnoval této zemi a

politickému fenoménu, jenž se z ní zrodil, pochází z roku 1967, je to tedy více než čtyřicet let. Vyšlo v nakladatelství Armand Colin a mělo název L’Italie fasciste devant 1’opinion française, 1920– 1940 (Fašistická Itálie ve francouzském veřejném mínění, 1920–1940) [ 1 ] a hodlalo, ovšem s jistou naivitou, prozkoumat, jak „Francouzi“ viděli, chápali a soudili mussoliniovské dobrodružství. Byla to naivita novověrce a vycházela z myšlenky, že „veřejné mínění“ lze zachytit skrze novinové projevy, které – v souladu s pravidly rešerší – tvořily to hlavní ze souboru, o nějž se opíralo dokazování. Byla to první kniha mladého středoškolského profesora, s novopečenou akreditací dějepisu, jehož celé historiografické znalosti, které měl, vycházely z povrchní a chvatné četby, kterou nám vnucuje stachanovská logika zkoušek. Přejděme slabosti tohoto hříchu mládí. [ 2 ] Zasloužil se alespoň o to, že obdělal téměř panenskou půdu (na které od té doby nebyla žádná tlačenice), a hlavně mi umožnil zvážit zavčas dopad čistě „mussoliniovské“ věci na utváření obrazu fašistické Itálie, který sdílela v meziválečné době značná část evropských elit.

Tehdy již vydali Pini a Susmel svou monumentální (a velmi

apologetickou) biografii duceho [ 3 ] a Renzo de Felice právě publikoval tři první svazky díla, jímž se pak zabýval přes třicet let a které neměl čas dokončit. [ 4 ] U nás ve Francii, ale také u většiny našich kolegů za horami tehdy nicméně móda biografického žánru úspěch neslavila. Vliv marxistické či marxizující historiografie, tehdy významný, i stejně závažný vliv školy Análů nijak neměly historiky k tomu, aby ve svých spisech kladli důraz na individuální akci, byť akci výjimečné osobnosti či osobnosti mající rozhodující postavení na národní či mezinárodní scéně. Doba byla nakloněna „závažným“ tendencím a „dlouhodobému“ pohledu, „hlubokým“ silám, zájmu o „masy“ a lidi „opomenuté historií“. Biografický žánr, který věrozvěsti „Nové Historie“ přenechali „škrabálkům historek“ [ 5 ] , stál vyobcován vedle dějinné faktografie, „dějin bitev“ a politických dějin v okamžiku, kdy ať z národní (kolem René Rémonda) nebo mezinárodní perspektivy (s Pierrem Renouvinem a Jeanem-Baptistou Durosellem), nenápadně procházejí epistemologickou změnou.

Bylo nás hodně, kdo jsme trvale podléhali přitažlivosti této historie s výkladovým a globalizujícím posláním. V úseku historiografie, v němž jsem si zvolil směr svého bádání – v úseku mezinárodních vztahů – nebyl sklon k rozvíjení pravověrného marxismu, ale teorie hlubokých sil, kterou vypracoval Renouvin a vybrousil Duroselle, [ 6 ] se dost dobře srovnávala s tím druhem vysvětlování historických faktů, v němž se zvláště zvýhodňovaly společenskoekonomické determinanty. Jelikož jsem současně zpracovával francouzsko-italské vztahy na přelomu 19. a 20. století, což bylo téma mé disertace, a přitom pracoval na mussoliniovské Itálii a fašismu obecně, v intelektuálním prostředí silně nasáklém post osmašedesátnickým duchem, sám jsem široce používal tohoto způsobu interpretace. Ve třech knihách, které jsem vydal v letech 1970 až 1973 ve spolupráci se Sergem Bersteinem a s Marianne Benteliovou, [ 7 ] se kladl důraz jednak na vypracování teoretického modelu spojujícího italský fašismus s jeho evropskými i mimoevropskými protějšky, jednak na hospodářské a sociální aspekty jevu, kterým jsem se zabýval zejména, analýzu struktur a zkoumání vztahů, které italský fašismus udržoval s tou či onou sociální třídou před uchopením moci a po něm. To znamená, že jsem se nevyhnul ani použití některých „zvěcněných pojmů“ [ 8 ] , které tehdy létaly vzduchem, ani tomu, co de Felice považoval za „démonologické“ výklady fašismu, [ 9 ] počínaje tím, jenž činil z „velkokapitálu“ hlavního viníka nástupu fašistů k moci v říjnu 1922.

I když mi přepsání či reedice těchto knížek v osmdesátých letech umožnily vymazat to, co v nich mohlo být přehnané, a ustoupit přitom od některých myšlenek vycházejících z čisté teorie, aniž bych popřel hlavní teze, [ 10 ] možná jsem v mém chápání fašistického fenoménu nevzal dost v úvahu osobní činnost několika desítek jedinců, kteří sice pocházeli z různých prostředí, ale byli utvářeni stejnými dějinami a tvořili po první světové válce kádry „prvotního fašismu“, než byli ustanoveni režimem za „nadřízené“, u nichž se nešetřilo za cenu jejich poslušnosti poctami ani přístupem k vysokým politickým a správním funkcím. A také naprosto hlavní roli, kterou měl Mussolini jak v zavedení diktatury, tak v řízení totalitního státu. To znamená, že osobnost duceho se mi jevila jako druhořadá problematika a že jádro problému je v něčem jiném: ve hře „hlubokých sil“, v působení různých sociálních činitelů, v boji o moc mezi bývalými elitami a „novými vrstvami“ atd.

Co mě dovedlo za těchto podmínek k tomu, že jsem chtěl přidat ještě jeden titul k obrovskému seznamu děl věnovaných zakladateli fašismu? Nesporné je, že v tom hrál roli obrat orientace, který přiměl od poloviny sedmdesátých let četné historiky zrevidovat ve své interpretaci faktů hierarchii faktorů, které řídí běh věcí. Až do té doby převládající socioekonomický výklad ustoupil a byl vystřídán jinými úvahami, mezi nimiž byla na prvním místě rozhodující činnost té či oné osobnosti, jež byla u moci. Návrat k tradičním politickým dějinám? Jistě ne, [ 11 ] a ostatně učení hanobitelé anekdotické biografie se v tom nemýlili, v čele s Jacquesem Le Goffem, autorem pozoruhodné knihy Saint Louis (Ludvík Svatý). [ 12 ] Prostě následkem odumírání marxismu, rozkladu globalizujících ideologií, krize deterministických modelů vysvětlování bylo, že ponechávali o něco více místa jedinci a nahodilosti.

Historiografie fašismu, jak v Itálii, tak v anglosaských zemích, se do této mezery nevrhly hned. Tím, že se Renzo de Felice usilovně snaží dát o fašistickém ventenniu výklad, jenž by počítal nejen se společensko-hospodářskými strukturami režimu a s třídním antagonismem, považovaným za hlavní – ne-li výhradní – hybatel z perspektivy dávající přednost rodovému rysu fašistického fenoménu, ale také se specificky národními fakty, jež odkazují k podmínkám, v nichž došlo ke sjednocení Itálie a vytvořila se politická kultura

risorgimenta, vydal se v polovině sedmdesátých let osamělou cestou, což

mu vyneslo nebývale prudké osobní útoky ze strany tehdejšího

intelektuálního establishmentu. [ 13 ] Duceho životopisec, rovněž

ovlivněný na počátku svého díla marxistickými výkladovými schématy,

byl první a dlouho jediný mezi italskými univerzitními historiky

zaměřenými na toto období, kdo zpřevrátil klasické interpretace

fašismu a zpochybnil ve světle neobyčejně bohatého dokumentárního

materiálu některé jistoty oficiální historiografie. To, že ho ostrost

sporu přivedla k formulování provokativních tvrzení, někdy sporných a

ne ušetřených ideologických předsudků, neubírá nic na skutečnosti, že

de Felice tím, že pohlédl na fašismus chladným pohledem, proti

proudu nakladatelské produkce po osmašedesátém roce, i když se pak

drží některých stanovisek, nás donutil uvažovat nově o mussoliniovské

Itálii, zařadit ji do dlouhého sledu zahrnujícího období risorgimenta a

doby po druhé světové válce a klást si otázky, jaké zaujímal místo v

tomto historickém continuu zakladatel italských bojových svazků

(fasces).

Přátelské vazby i profesionální vztahy, které jsem udržoval asi

dvacet let s Renzo de Felicem, obdiv, který mám k jeho dílu přes

rozdílná hlediska a sporné body, o nichž jsme občas vedli spory,

nepochybně přispěly ke změně mého vnímání mussoliniovské látky z

pohledu globální interpretace fenoménu fašismu. Zbývalo mi ovšem

ještě hodně učinit, abych se pustil na půdu, kterou již mnozí tak zorali.

Než jsem se pustil touto cestou, skutečně jsem dlouho váhal. Abych se

odhodlal, bylo třeba, abych usoudil z četby mnoha Mussoliniho

životopisů, že s výjimkou hlavního díla de Feliceho – jež se mezitím

časem změnilo v dějiny fašistické Itálie – jsou vzácná ta, jež by

odpovídala skutečně na otázky, které jsem si kladl o vztahu člověka a

režimu, jehož byl hlavním inspirátorem. O oprávněnosti tohoto

podniku mě nakonec přesvědčilo to, že neexistovala příruční kniha ve

francouzštině, jež by pojednávala o osobnosti, která přitom

poznamenala současné dějiny Evropy i světa, tedy ty naše. Max Gallo

má s knihou Mussoliniho Itálie. Dvacet let fašistické éry, [ 14 ] vydanou

v roce 1964, zásluhu na tom, že je první ve Francii, kdo nabídl

souhrnný pohled na tuto otázku. Od té doby měla francouzská veřejnost

na výběr jen několik anekdotických či hagiografických děl –

pokračování staré apologetické žíly, jejímž posledním produktem je

třídílná biografie od André Brissauda [ 15 ] – a nemnohé překlady

anglosaských autorů, jejichž výklad fenoménu Mussolini se kloní

obyčejně jiným směrem, aniž se příliš vzdaluje od vyšlapaných cest. [

16 ]

Od chvíle, kdy jsem začal vážně pomýšlet na napsání knihy o

Mussolinim, vyvstala otázka „vzoru“. Mám pod rouškou biografie

duceho přepsat dějiny fašistické Itálie a zahrnout přitom nejnovější

přínosy italské i mezinárodní historiografie, přičemž si zvolím jiný

úhel přístupu? Jelikož se nepotřebuji ospravedlňovat před vědeckým

areopagem, pro nějž byl biografický žánr vždy synonymem románu či

„popularizace“, nijak jsem se neostýchal tuto volbu zavrhnout.

Samozřejmě nemohla být řeč ani o sklouznutí do prostého líčení

událostí, ba do pikantních historek, neboť riziko vychýlení tímto

směrem bylo možná větší u osobnosti, o níž jsem měl pojednávat, než

by byla u někoho jiného (Roosevelta, Roberta Schumana či Franca!).

Přesto jsem se však rozhodl nevymazat osobní, ba intimní stránky

fašistického vůdce a nevidět v tom, jenž po více než dvacet let řídil

osudy Itálie, nic víc než veřejnou osobu. Jistě, mou hlavní starostí bylo

představit co nejpřesnější výklad mussoliniovského fenoménu a spojit

individuální osud mého „hrdiny“ s kontextem, jehož je v mnoha

ohledech produktem, aniž bych přitom upadl do nemístného

determinismu. Zdá se mi nicméně, že pro pochopení „mussolinismu“,

pro pochopení významu jistých gest, jistých rozhodnutí učiněných

diktátorem, nestačí odvolávat se na prostředí, z nějž pochází, na síly, o

něž se opírá jeho činnost, na politickou kulturu, kterou praktikoval, i

na hlavní události, do nichž byl zamíchán, než se dostal k moci a sám

vytvářel děj; ale že je také důležité klást si otázku, jakou váhu mohly

mít „věci života“ na chování jedince, který nebyl dokonale odolný vůči

rizikům obyčejného života.

Pro pochopení četných faset osobnosti máme dnes obrovský soubor dokumentů a nesčetné publikace. Není žádný či téměř žádný aspekt veřejného i soukromého života pána fašistické Itálie, který by nebyl odhalen a rozpitván. Ještě dnes přetrvávající nejistoty ve věci počtu a totožnosti jeho ženských kořistí, jeho mimomanželských ratolestí či okolností jeho smrti živí v Itálii zřejmě nevyčerpatelnou vydavatelskou žílu. Mimo tuto brakovou literaturu spojili univerzitní profesoři i novináři své snahy, aby nám poskytli celkový přehled mocenských kruhů i nejbližšího okolí diktátora. To znamená, že nezůstávají žádná temná místa v jeho životě a že dokumentární zdroje, jež sloužily jako materiál jeho životopiscům, byly tak jako zdroje jiných významných osobností režimu prozkoumány ze všech stran.

Měl jsem se toho přece jen vzdát, učinit ten zásadní krok historika, jímž je přímé použití pramenů, a hlavně archivů, poté, co jsem přečetl a oglosoval většinu těchto knih – počínaje nedokončenou prací, které věnoval de Felice polovinu života? To samozřejmě nepřipadalo v úvahu, ale nemohl jsem také všechno vidět a prohlédnout znovu. Bylo tedy potřeba učinit volbu. Tu, kterou mi usnadnila stará důvěrná znalost italských archivů a významná pomoc, již mi poskytl můj přítel Mario Serio, jenž byl dlouho ředitelem Archivio centrale dello Stato v Římě, a jeho spolupracovníci – zvláště dottoressa Giovanna Tosattiová –, jimž patří všechna má vděčnost.

Mezi fondy, do nichž jsem nahlédl, si jeden zaslouží zvláštní zmínku: jde o archiv zvláštního sekretariátu duceho (Segreteria particolare del Duce) a zvláště „vyhrazené dokumenty“ (Carteggio riservato). Ty shromažďovaly po dvacet let různé osobnosti, které se střídaly v čele Mussoliniho osobního sekretariátu (Alessandro Chiavolini, Osvaldo Sebastiani a Nicolo de Cesare) – a tvoří jistým způsobem Mussoliniho „tajný“ archiv – jsou v asi stovce šanonů, jež jsem všechny prohlédl. Nacházejí se tam objemná akta o prakticky všech významných osobnostech režimu, každé desky obsahují korespondenci mezi dotyčným a ducem, poznámky sepsané ducem či jeho zvláštním tajemníkem, hlášení od různých odborů policie či prefektur, dopisy adresované Mussolinimu jinými fašistickými šéfy v otevřené válce s osobou, o níž je spis, výstřižky z novin, udání mířící na toho či onoho nadřízeného, nebo naopak svědectví v jeho prospěch atd. Věnoval jsem četné pobyty v Římě zevrubnému zkoumání těchto fondů, jejichž hlavní význam, mimo to, co se tam nachází ohledně jistých epizod z duceho života (přihlášky na post učitele, jeho „vojenské papíry“, jeho nemocniční spis po zranění v roce 1917 atd.), je v tom, že nám ukazují, jak fungoval den po dni „systém Mussolini“ a jak diktátor využíval mužů, kteří byli kolem něj, a jejich soupeření.

Od tragické smrti posledního římského diktátora uběhlo více než půl století. Pro jedny „operetní císař“, [ 17 ] pro jeho včerejší či dnešní obdivovatele (mezi nimiž byli Churchill, Roosevelt a Gándhí) geniální státník, bývalý ředitel deníku Avanti! vyvolal během času všemožné odstíny zbožňování i nenávisti. Poté co skončilo století, v němž se zrodily i zašly všemožné formy diktatur, ať „levicových“ či „pravicových“, autoritářských či totalitních, teroristických a krvavých či umírněně represivních, se lze ptát, jaké místo má v hierarchii současných tyranů muž, který „vynalezl“ fašismus. K tomu máme na rozdíl od těch, kteří museli před čtyřiceti lety přemýšlet o historickém významu osobnosti, dostatečný časový odstup, když ne pro banalizování zločinů, jimiž se provinil či jichž se účastnil – nebyl snad až do konce Hitlerovým spojencem? –, tak alespoň pro relativizování některých z nich, měřeno tím, co víme o zločinech takového Stalina, Franca, Pinocheta či Pol Pota, ba i o úchylkách našich demokracií, když se věnovaly „excesům“ koloniálních válek či „očistné“ praxi eugeniky.

Nepochybuji o tom, že můj projev může někoho přimět k tomu, že v něm bude vidět známku zakukleného „revizionismu“. Jako by historický přístup uplatněný na současnou dobu mohl být vnímán jinak než řada zavedených „pravd“, „revidovaných“ ve světle nových zdrojů, nových otázek, nových informací týkajících se století, v němž žijeme. Nejde zde o to, jakkoli rehabilitovat „vraha Matteottiho“ a souputníka nacismu, ale o to, zobrazit osud, jenž nesporně poznamenal jedno evropské století a který zakládá klamné naděje – na sociální revoluci či vítězný národ –, rozpory a zločinné manýry. P

KAPITOLA 1

MLÁDÍ V KRAJI ROMAGNA

roč nezačít od začátku? Dovia, Predappio, Forli: rudé srdce

kraje Romagna, kde strávil dětství a mládí budoucí duce. Proč

se nevrátit proti proudu času cestou vedoucí z krajského hlavního města, dnes poklidného Forli, včera Forli bouřícího se – do Mussoliniho rodné vesnice?

Za výjezdem z města je to ještě rovina, intenzivně a pečlivě

obdělávaná, se zahrádkářskými koloniemi vyrovnanými jedna za druhou, chráněnými tu a tam sítěmi, aby ptáci nemohli plenit úrodu. Pět či šest kilometrů za Forli začíná silnice – krásná a dobrá, již léta asfaltovaná, jež nahradila štěrkové a prašné cesty z počátku století – stoupat, zatím trochu nesměle, než začnou první serpentiny. Krajina se mění. Za pár minut cesty autem se přejede z rovinaté krajiny do strmých kopců, z nichž se vytrácejí zahrady a vinice. Je to kraj San Giovese.

Mám před očima snímek, který zahajuje v četných Mussoliniho

životopisech líčení jeho prvních let. Budoucí diktátor je na něm zobrazen jako čistý produkt „drsného romagnolského kraje“. Ve svých prvních spisech jsem se tomu nevyhnul. Ovšem když jsem jel tou silnicí z Forli do Predappia v březnu 1995, marně jsem hledal tu drsnost, jež měla podle dobré deterministické logiky utvářet po staletí tvrdé chlapíky a drsné povahy. Více drsnosti nacházím v apeninských údolích, odkud pocházejí mí vlastní předci, nebo na holých pozemcích některých částí Umbrie. Nemluvě o Abruzzách či Apulii. Ve srovnání s nimi se mi zdála Mussoliniho Romagna spíše přívětivá a příjemná k životu. Za více než století se nepochybně hodně změnila, v podmínkách bydlení, v rozšiřování obdělávané půdy, ve vzhledu obyvatel, ale je-li tam drsnost, nelze ji hledat v zeměpisných a klimatických vlastnostech kraje. Již Margherita Sarfattiová, jež byla dlouho jeho družkou a jeho inspirátorkou, ve své knize Dux, kterou vydala v roce 1926 na oslavu pána fašistické Itálie, napsala: „Kdo nežil alespoň jedno léto v kraji

Romagna, neví, nakolik může být život na zemi snadný, blahobytný a

radostný.“ [ 1 ] De Felice právem říká, že Mussoliniho romagnolský

parametr nespočívá v jeho fyzickém vztahu k zemi, ale mnohem spíše

v politické kultuře, kterou ta země vytvořila a jež nevychází ani tak z

charakteru krajiny a klimatu, jako z historie. [ 2 ]

DÍTĚ Z LIDU, NEBO MALOMĚŠŤÁK?

Ještě pár kilometrů, celkem je jich z Forli asi patnáct, a přijíždíme do

Predappia: vesnice, táhnoucí se dva kilometry, s klasickými

kamennými příbytky, nahozenými žlutou či okrovou omítkou či

neomítnutými. Na první pohled se ničím neliší od jiné vesnice krajů

Romagna či Emilia, leda snad širokým proskleným průčelím obchodu,

jenž funguje jako velkoobchod i maloobchod mussoliniovských

„suvenýrů“, srovnatelných s těmi, které jsou k dostání v posledním

bloku toho, co bývalo newyorskou Little Italy. Na konci devatenáctého

století se vesnice jmenovala Dovia (dvě cesty) a byla to jen vedlejší část

městečka Predappio, jež se dnes nazývá Horní Predappio. Když se

Mussolini stal všemocným pánem fašistické Itálie, leželo mu na srdci

povýšit svou rodnou vesnici na hlavní středisko obcí. Dovia dostala

jméno bývalé střediskové obce, a ta se stala její součástí.

Mussolini se tedy narodil v Dovia-Predappio, 29. července 1883,

v neděli, kolem druhé hodiny odpoledne. „Slunce vstoupilo před

týdnem do souhvězdí Lva,“ napsal ve své autobiografické knize z roku

1911, jež vznikla ve vězení, kde byl proto, že vedl boj revolučních

socialistů z Forli proti válce v Libyi. [ 3 ] Podivné je, že muž, který do

té doby vyznával bojovný a prudký antisemitismus, který při ostrém

sporu s jedním italským knězem v Lausanne v roce 1904 dal „Bohu pět

minut“ (pokud existuje, aby ho srazil bleskem [ 4 ] ), projevoval – a tak

tomu bude po celý jeho život – poněkud naivní víru ve všechna

znamení, zlé předzvěsti, předpovědi atd. Zato ho jeho hvězdná

konfigurace obdařila ješitnou povahou, kterou horoskopy obyčejně

znamení Lva přisuzují, povahou silných osobností, odvážných, nezkrotných atd. Nejúslužnější z jeho pochlebníků nevynechali příležitost, aby zdůraznili toto znamení osudu. Počínaje Francouzem René Benjaminem, jehož kniha Mussolini a jeho národ, vydaná v roce 1937, začíná takto:

„Když přišel na svět muž ve znamení Lva, v plném slunci, za horké neděle, bylo

by bláznivé se s ním seznámit za deštivého dne, v chladu. Je třeba se s ním

setkat ve světle, pod palčivou pečetí léta, mužné roční doby. Na setkání s

Mussolinim je možný jen jediný měsíc: červenec, měsíc, kdy se narodil.

Vypravil jsem se v červenci.“ [ 5 ] Ještě více než na přízeň hvězd byl Mussolini pyšný na svůj plebejský původ. V knize, kterou věnoval roku 1931 památce svého bratra Arnalda, připomíná „každodenní prostá jídla, skládající se po celý týden ze zeleninové polévky v poledne a čekankového pokrmu večer – jedlo se společně z jedné mísy“, [ 6 ] i ubohé podmínky, v nichž rodina bydlela:

„Arnaldo a já jsme spali tehdy spolu v jedné místnosti, v jedné železné posteli,

kterou vyrobil otec a jež měla místo matrace pytel kukuřičného šustí. Náš byt

se skládal ze dvou místností ve druhém patře palazzo Verano a chodilo se do

něj přes třetí místnost, která byla školní třídou. Náš pokoj sloužil také za

kuchyni.“ [ 7 ] Přehánění ubožáctví, říkali někteří z jeho životopisců a zdůrazňovali naopak s Paolem Monellim duceho „maloměšťácký“ původ. [ 8 ] Zastavme se na chvíli u této otázky, poněkud zastřené protichůdnými ideologickými zřetely. Na jedné straně muž, který ve chvíli, kdy sepisuje svou autobiografii (v osmadvaceti letech!), klade důraz na své „lidové“ kořeny, je na cestě stát se jedním z hlavních vůdců socialistické strany a svrhnout reformistickou vládu, složenou tehdy z buržoazních intelektuálů, a jenž pak jako nejvyšší vůdce režimu, snažícího se o konsenzus, rád hraje na populistickou strunu. Na druhé straně marxistická či marxizující historiografie, pro kterou ideologické vychýlení, jež změnilo bývalého ředitele listu Avanti! v „povolný nástroj velkokapitálu“, může být jen činem „maloměšťáka“ či „deklasovaného člověka“.

Jedno je jasné. Mussolini nepochází ani z dělnické třídy, ani z bídné masy bracciantů (těch, kteří mají jen své ruce: námezdních dělníků a zemědělských nádeníků). V citovaných autobiografických textech se nepředstavuje jako „proletář“, ale jako „muž z lidu“. To je také výraz, který použil v roce 1932 v interview, které poskytl Emilu Ludwigovi, a já nesdílím výklad Paola Monelliho, jenž napsal, že duce „používal jistě výraz ,lid‘ v socialistickém a marxistickém smyslu slova“ [ 9 ] . Spíše než z marxistické pravověrnosti čerpala Mussoliniho politická kultura z velkých proudů radikalismu risorgimenta spolu s blanquismem a revolučním syndikalismem sorélienne inspirace. Pojem „lid“ (popolo), na nějž se odvolává, i když se nekryje úplně s mezitřídním pojetím společnosti, jehož se dovolával Mazzini („velká jednota, zahrnující vše“), označuje na rozdíl od vedoucí třídy všechny „prosté“ kategorie – dělnický i zemědělský proletariát, ale také drobné zaměstnavatele a drobné zemědělce, řemeslníky, kramáře, nižší úředníky, nemajetné představitele svobodných zaměstnání atd. Zahrnuje tedy „drobnou buržoazii“, což ještě mohlo činit jisté problémy socialistickému činovníkovi z roku 1911, ale již vůbec ne fašistickému vůdci z roku 1932, inspirátorovi a všemocnému šéfovi režimu, který se hlásí k revolučnímu a lidovému proudu risorgimenta, ztělesňovanému zvláště Garibaldim, a jehož představitelé patří většinou k této sociální kategorii. Mussolini si prostě v obou případech a po celou svou politickou kariéru hraje s mnohoznačností výrazu popolo a používá ho jednou pro označení italského národa jako celku, a jindy pro zdůraznění lidové povahy režimu, který nastolil a jehož plebejské kořeny ztělesňuje jeho vlastní osoba.

Pozdější instrumentalizace této příslušnosti k „lidu“ byla tím snazší, že sociální statut Mussoliniho klanu v době, kdy se zrodil, se pohyboval kolem proletariátu a venkovské buržoazie. Děd z otcovy strany Luigi byl vlastníkem malého zemědělského hospodářství a poručíkem národní gardy, než se k němu štěstí obrátilo zády, zkrachoval a stal se proletářem. Měl čtyři děti: dvě dcery, které zůstaly doma, jedna v Predappiu a druhá v kraji Salerne, a dva syny: Alcida a Alessandra. Alessandro se narodil v roce 1856 a nikdy nechodil do školy. V deseti letech odešel z rodného domu do učení do Dovadoly, vesnice sousedící s Predappiem, kde se vyučil kovářem.

Po několikaletém pobytu v Medole, kde „se seznámil s idejemi Internacionály“ [ 10 ] , se usadil jako kovář a kavárník v Dovii, kde se v roce 1882 oženil s Rosou Maltoniovou, jež přišla pracovat do vesnice o dva roky dříve jako učitelka.

O dva roky mladší Rosa pocházela z prostředí méně nuzného a neotesaného než Alessandro, které duceho sestra Edvige označila ve svých pamětech jako „přizpůsobivé“ a „spíše reakcionářské“. [ 11 ] Rodina Maltoniových patřila ke střední městské třídě a vlastnila některé nemovitosti ve Forli, kde mohla Rosa, jejíž otec byl veterinář, vychodit střední školu, složit maturitu a pak díky tomu získat i učitelský diplom. V devatenácti letech se stala učitelkou v Bocconi (součást obce Portico), kde pracovala. V roce 1880 odešla do Dovie, kde se seznámila s Alessandrem Mussolinim.

Mussolini nepochybně ve své autobiografii z roku 1911 i v různých pozdějších prohlášeních a líčeních svého bídného dětství popisoval vše spíše černě. Pravdou zůstává, že jeho rodina zažila nouzi a že životní podmínky, které popisuje, nemohly být příliš vzdálené realitě. Ani z příjmů z kavárny a z kovárny, ani z hubeného platu novopečené učitelky Rosy nemohli Mussoliniovi dosáhnout životní úrovně o moc vyšší, než měli drobní zemědělci – pachtýři a podílníci –, braccianti i skromní řemeslníci, kteří chodili do Alessandrovy hospůdky. Jejich situace se sice citelně zlepšila, když v roce 1902 Rosa zdědila po jedné majetné tetě, jež žila v kraji Ravenna, trochu peněz a malé hospodářství. [ 12 ] O tři roky později, po smrti své ženy, se tak mohl kavárník a kovář usadit ve Forli a stát se majitelem prosperující kavárny na via Mazzini, „trattoria del bersagliere“, kam chodili jeho soudruzi socialisté a jiní podvratníci z města. Ale z tohoto pozdního a velmi relativního blahobytu svých rodičů neměl sám Benito nic. Když byl jmenován po střední škole ve Forlimpopoli učitelem ve Gualtieri (v Emilii), musí dávat z 56 lir svého měsíčního platu 40 lir na ubytování v rodinném penzionátu, což ho donutilo omezit na minimum své výdaje na ošacení. Podle různých svědků dotazovaných dlouho po pádu fašismu některými jeho životopisci prý nosil v zimě v létě stejný oblek a chodil každý den bos dva kilometry z penzionu, kde bydlel, do venkovské školy, aby ušetřil své jediné boty. [ 13 ]

I když skrovností svých zdrojů patřila rodina budoucího fašistického vůdce nesporně do světa „drobných lidí“, některé její společenské a kulturní praktiky ukazují maloburžoazní původ a aspiraci navrátit se do této společenské třídy. Například zatímco většina Romagnols patřících k lidovým vrstvám – dělníci, řemeslníci, rolníci – používá hlavně dialekt, u Mussoliniových se mluví italsky. Hodně za to nepochybně mohla matka, která vychodila celou střední školu a vyučovala ve škole jazyk konečně sjednoceného národa. A Alessandro, vesnický kohout s neotesanými způsoby, se rád podvoloval tomu, co považoval za známku vznešenosti. Na druhé straně vyrůstal Mussolini v prostředí, kde se četlo. Jeho otec do školy nechodil, ale naučil se číst a psát „sám od sebe“ a utvořil si drobné duchovní znalosti samouka. V Dovii se mohli Benito a jeho bratr Arnaldo jako malí cvičit v četbě, když listovali v otcových knihách: několika klasicích revoluce, Bídnících Victora Huga či v Manzoniho básních. Později se mu dostalo několika základů latiny a naučil se hrát na housle: dvě společenské známky, jimiž se lišil od masy rolnických a řemeslnických synků, mezi nimiž trávil nejvíce času až do střední školy.

Můžeme si představit, že po nástupu fašismu se místní učenci a dvorní historikové urychleně snažili nalézt pro duceho genealogii hodnou jeho postavení. On sám trochu váhal, než definitivně přijal – a hlavně z politických důvodů – tezi o skromném původu. V knize, kterou nechal vydat v Londýně v roce 1928 pod titulem My Autobiography, se vydává za potomka staré boloňské rodiny, jež se ve 12. století účastnila městské vlády. [ 14 ] Když později přijal Emila Ludwiga v Benátském paláci, připomněl před ním – po četbě knihy Giovanniho Dolcettiho o „historickém původu rodiny

Mussoliniových“ [ 15 ] – své předky, „benátské bohaté měšťany“.

Zvláště toho, který ve 13. století zabil svou nevěrnou ženu a pak položil

na její mrtvolu dva stříbrňáky na její pohřeb. „Takoví jsou chlapi z

kraje Romagna,“ řekl německému spisovateli. „Všechny jejich písně

jsou dramata lásky.“ [ 16 ] Teprve v roce 1935, v předvečer „kulturní

revoluce fašismu“, nechal duce umístit na rodinném statečku v

Predappii kámen s tímto sdělením: „V letech 1600 až 1900 žili a

pracovali na tomto hospodářství Collinů rolnické generace

Mussoliniů.“

SYN ALESSANDRA

Duceho oficiální životopisci vyzdvihují vedle znamení Lva a

příslušnosti k lidu také jeho původ romagnolský. Řekl jsem výše, co si

myslím o povšechném geografickém determinismu, jenž má spojovat

„drsný“ ráz přírody kraje Romagna s kontrastní a prudkou povahou

jeho obyvatel. Jsou zde ale dějiny, a ty utvořily během staletí energický

a vzpurný lid.

Kraj Romagna, ležící uprostřed byzantské Itálie, okupovali v

polovině 8. století Lombarďané, pak ho Pipin III. Krátký a Karel

Veliký dali papeži. Po několik staletí jsou jeho dějiny ve znamení boje

o nadvládu na západě, jemuž se věnoval římský císař a papež, a teprve

počátkem 13. století uznal Otto IV Brunšvický. svrchovanou moc

papeže nad touto zemí. S papeži doby renesance, kteří jsou předně

italskými vládci, žárlivě střežícími své výsady, se nadvláda Svatého

stolce nad legacemi (Bologna a Romagna) otupovala a přitom mizely

místní tyranie a projevovaly se na úkor státu i církve ambice tehdejších

dvou převládajících mocností: Španělska a Francie. V 17. století začíná

dlouhé období hospodářského úpadku a politického ochromení, jež

skončilo francouzskou revolucí. Dobyvačná republika dočasně

skoncovala s tisíciletým teokratickým státem a Romagna přešla pod

francouzskou kontrolu: stala se částí Předalpské republiky (1797) a pak

království Itálie, jehož panovníkem byl Napoleon.

Kraj Romagna jistě utvářely pádná papežská autorita a krutost občanských válek, jako v jiných částech patrimonia Svatého Petra, a duch odboje proti útlaku, který zde byl silně zabarven antiklerikalismem. S obnovou církevního státu, po níž následovala ze strany legátů politika směřující k vymazání všech stop francouzské přítomnosti a napoleonského zákonodárství, dostal odpor k ideám i praxi starého režimu radikální povahu, která se projevuje rozkvětem jasně levě orientovaného politického spolkaření, vzestupem demokratického a republikánského proudu a pak socialismu a revolučního odborářství a také vracejícími se vlnami povstaleckého vření. V roce 1831 povstaly sousední legace a marky proti nadvládě Svatého stolce a vyhlásily Stát spojených krajů střední Itálie. Na jejich potlačení bylo třeba zásahu rakouské armády. Další vzpoury vypukly v roce 1832, v letech 1843, 1845 a 1849, všechny byly poraženy a potlačeny až po vítězné povstání v roce 1859, jež následovalo po odchodu Rakušanů a po němž došlo k připojení legací k mladému italskému království.

Alessandro Mussolini, narozený v roce 1856, vyrůstal v atmosféře euforie z osvobození, kterou vyvolal v kraji Romagna konec papežské a rakouské nadvlády. U většiny drobných vlastníků i představitelů střední třídy – společenské kategorie, k níž původně patřila rodina Mussoliniových – bylo nahrazení vlády legátů vládou Piemonťanů přijato příznivě. Mezi těmi, kteří by dali před „piemontským řešením“ přednost uskutečnění národního modelu inspirovaného mazziniovskými idejemi, bylo mnoho těch, kteří zde jako v jiných částech poloostrova souhlasili s „vytvořením Itálie“ se savojskou monarchií a přizpůsobením se jistým způsobem liberální buržoazii ze severu. Tak vznikla hned po sjednocení „ústavní levice“, jež byla seskupena kolem bývalých Garibaldiho spolubojovníků, jako Crispiho či Depretise, přidala se k monarchii a nakonec v roce 1876 získala moc.

V té době bylo Alessandru Mussolinimu právě dvacet let. Jak by to bylo dopadlo s jeho politickým osudem, kdyby byl krach jeho otce

Luigiho nezpůsobil proletarizaci jeho rodiny? Byl by i on volil

připojení ke konstituční monarchii? Byl by naopak veden na cestu

radikalizace pocitem vyloučení a frustrace, který zdědí jeho synové?

To je výklad, který podává například Paolo Monelli o jeho přijetí

revolučních a internacionalistických idejí [ 17 ] a v němž je

nepochybně velká část pravdy. Nelze ovšem zredukovat politický postoj

jednoho muže na jeho rány osudu a činit z jeho přistoupení na tu či

onu ideologii výhradně výsledek jeho životních náhod. Pro Alessandra,

jako později pro jeho staršího syna, jako pro tisíce mladých Italů,

jejichž vstup do dospělého věku se časově shoduje s hospodářskými,

společenskými a politickými zvraty spojenými s procesem sjednocování

jejich země, hrály vedle psychologických, sociologických, rodinných a

kulturních determinant, jejichž závažnost je u každého jedince různá,

významnou roli fenomény pocházející z nahodilosti, životních náhod,

setkání s tou či onou osobností, kontakty s tím či oním prostředím

odlišným od jejich původního... To, že deklasování rodu Mussoliniů

vyvolalo u Alessandra touhu po společenské odplatě, jež napomohla

jeho přistoupení na revoluční ideje, lze zcela připustit, je ale třeba též

připustit, že na tomto druhu reakce není nic originálního, že platí pro

mnoho jiných stoupenců radikální změny společnosti a že v zemi, jako

je Romagna, jež zažila za půl století několik výbuchů povstalecké

horečky, patří vzpoura jistým způsobem ke krajině. Byla namířena

před rokem 1860 proti papežskému státu a jeho zahraničním

pomocníkům a v části krajní levice, jež nepřijímá ani připojení k

savojské monarchii, ani politické odstavení střední třídy, a zvláště ani

přetrvávání či zhoršování vykořisťování a sociálních nerovností, se

obrací proti novým držitelům moci.

Ať je to, jak chce, i když měla na Mussoliniho vliv

„romagnolitaa“, nelze ji hledat v šablonovitých rysech „romagnolské

povahy“ (prudké, vášnivé, nevraživé, žárlivě střežící svou čest, věrné v

přátelství, pohostinné atd., samé přívlastky, které, říká nám Monelli, by

mohly stejně dobře platit pro většinu Italů [ 18 ] ), ale v politické

kultuře, jež je kulturou prostředí, v němž vyrůstal a z něhož vyčnívá

silná osobnost otce, který pro něj byl vzorem v dobrém i zlém. [ 19 ]

Alessandro Mussolini se zapojil do politiky záhy. Bylo mu totiž jen asi

dvacet let, když byl jako kovářský tovaryš sídlící v Meldole určen k

zastupování jejího obvodu a obvodu Predappia na sjezdu

socialistických sdružení kraje Emilia Romagna, který se konal v

Bologni v červenci 1876. [ 20 ] V té době je italské socialistické hnutí

ještě v plenkách a kloní se spíše k Bakuninovi než k Marxovi. V zemi,

kde je dělnická třída málo silná a zůstává blízká svým venkovským

základům, kde podnik je často jen dílnička a kde se municipalismus

staví na urputný odpor proti piemontské centralizaci, je terén zvláště

příznivý anarchistickým idejím. Ty se šířily v Itálii už po roce 1848, s

francouzskými emigranty, které represe červnových dnů přinutily k

exilu. Ale hnutí se postavilo na vlastní nohy zvláště po příchodu

Bakunina do Itálie v roce 1864, napřed do Florencie, pak do Neapole,

kde se v roce 1867 usadil. [ 21 ] Anarchistických skupin bylo stále

více a v 1. internacionále se Italové přidali na stranu ruského

revolucionáře proti autorovi Manifestu a odmítli poslat v roce 1872

delegáty na sjezd v Haagu, kontrolovaný Marxovými učedníky. Po

tomto datu začíná v pravém slova smyslu anarchistické hnutí upadat,

ale mezi dělnickou a rolnickou třídou, nezačleněnou do italské

společnosti, přežívá v rozptýlené formě, jež se projevuje náhlými

revolučními výbuchy: ten, který se odehrál v Bologni v létě roku 1874,

v kraji, kde existovalo silné sociální napětí a skryté vření, zřejmě hodně

přispěl ke vstupu Alessandra Mussoliniho do politiky.

I když byl marxismus od roku 1870 na postupu, bylo třeba ještě

více než dvaceti let, aby se o něj po Antoniu Labriolim italští

intelektuálové vážně zajímali a aby někteří z nich pomýšleli na založení

socialistické strany, oddané idejím německého filozofa. Tak daleko

ještě nejsme, když mladý Alessandro Mussolini odjíždí v červenci 1876

do Boloně jako delegát „internacionalistů“ ze své rodné vesnice. V

socialistických sekcích, jež jsou tam zastoupeny, převládají živelné a

revoluční elementy. Žádná skutečná ideologická jednota v těch více

méně neformálních skupinách, ale směs mazzinismu, anarchismu a také blanquistického pučismu. Tehdy jsou hranice mezi různými politickými skupinami velmi rozmazané a mladí lidé, kteří se vydají na cestu radikální opozice proti „piemontskému“ režimu, nemají potíže plout mezi různými proudy.

Od vstupu do hry si Alessandro Mussolini zvolil ten nejradikálnější postup. Jako hlavní postava revolučního hnutí v kraji Romagna Andrea Costa, s nímž udržoval přátelské vztahy, bojuje za anarchistický kolektivismus, který se bude moci prosadit jen povstaleckou akcí, jejímiž jedinými činiteli nebudou nutně dělníci. Costa, který hrál nepochybně rozhodující roli v dlouho trvajícím rozchodu mezi italskými internacionalisty a převládajícími směry evropského socialismu, [ 22 ] přece prohlásil na sjezdu Internacionály (bakuninovské) v Ženevě v roce 1873: „Znám jen dva druhy lidí: ty, kteří chtějí revoluci, a ty, již ji nechtějí. A existují ,buržujové‘, kteří chtějí revoluci jistě s mnohem větší rázností a vážností než někteří dělníci.“

Zájem policie brzy vzbudil otec budoucího duceho, aktivní činovník. Byl zařazen jako „nebezpečný pro společnost a pro veřejnou bezpečnost“, byl podroben různým perlustracím a v roce 1878 byl zatčen a držen šest měsíců ve vězení. V roce 1882 hraje rozhodující roli ve volbách jako poslanec Andrey Costy, jednoho ze dvou prvních představitelů italského socialismu (ten druhý je Antonio Maffi, milánský dělník), kteří zasedali ve sněmovně. Costa přitom do té doby, a již před třemi lety, vykonal pozoruhodný obrat (svolta) k umírněnějším pozicím, ohlášený dopisem nazvaným „Mým přátelům v Romagni“ v deníku La Plebe, v němž se distancoval od bakuninismu a přijímal pozici blízkou francouzským „possibilistům“. V roce 1880 s Bignamim a ruskou emigrantkou Kulischioffovou vydal program, spíše reformního zaměření, v němž figurují vedle požadavků práva na stávku a zakládání odborů také předpisy týkající se práce žen a dětí, zlepšení podmínek tovární práce, zrušení nepřímých daní a rozdělování neobdělávaných pozemků rolníkům. A na základě tohoto programu založil následujícího roku stranu pracujících v Romagni a týdeník Avanti!.

Alessandro Mussolini, i když zůstal věrný ideálům anarchistického

socialismu, musel také během osmdesátých let přijmout postoj zachovávající zákony. Jeho činnost u romagnolských voličů při volbách, které se konaly v roce 1882 a jež posvětily opatrné rozšíření volebního práva, které chtěla levice, [ 23 ] vynesla Costovi tisíc hlasů, jež umožnily bývalému Bakuninovu učedníkovi jeho vstup do Montecitoria (sídla sněmovny v Římě). V roce 1889 přijal spojení s místní liberální levicí, aby sebral komunální správu klerikálům. To umožnilo socialistům z Predappia vstup do obecní rady a Alessandrovi obsadit po krátké období křeslo zástupce starosty (prosindaco) v obci.

Toto zjevné spojení Alessandra s legalistickým a

„possibilistickým“ socialismem Andrey Costy nezabránilo kavárníkovi kováři učinit ze své oficíny místo schůzek „horkých hlav“ z Dovie a přijímat tam vše, co bylo v kraji podvratného. Ani účastnit se některých pravidelných bitev mezi socialisty a republikány, nebo mezi revolucionáři a policejními orgány. Ale jeho politická činnost spočívala zvláště v psaní krátkých článků pro romagnolské socialistické deníky: La Lotta, Il Risveglio, Il Sole dell avvenire, Il Pensiero romagnolo, a zvláště pro týdeník La Rivendicazione, v němž v roce 1891 vydal tuto poněkud rétorickou a irénickou definici socialismu:

„Svět osvětluje věda, rozum vítězící nad vírou, svobodná myšlenka porážející

předsudky; zákonnou smlouvu nahrazuje volná láska, svobodná dohoda mezi

lidmi, jak vést skutečně civilizovaný život; to je skutečná spravedlnost zavedená

na zemi. Podle nás je socialismus úchvatný soulad pojmů, myšlenek a činů.“ [

24 ] Tato poměrná umírněnost, zvýrazněná možná počátkem „změšťáčtění“ po Rosině dědictví a získání malého hospodářství ve Valloně, nestačí, aby ušetřily Alessandra věznění. V červenci 1902, po konfliktech tlup různých kandidátů v obecních volbách v Dovii, přestože s tím neměl nic společného, byl zatčen a poslán na půl roku do vězení. Porotní soud ve Forli ho zprostil viny, ale věznění mu zničilo zdraví. A tak, když mu zemřela manželka, odešel Alessandro z rodné vesnice a usadil se jako

hospodský ve Forli, kde v roce 1910 zemřel, když téměř úplně zanechal

politické činnosti.

Kovář v Dovii dal dvěma svým synům jména, která jasně

vyjadřovala jeho touhu, aby se jednoho dne stali dědici jeho vlastních

revolučních sklonů: mladšímu jméno Arnaldo podle Arnauda z

Brescie, Abélardova stoupence, hlavy povstání proti papeži v roce 1145

a zakladatele římské republiky inspirované starověkým vzorem;

staršímu tři jména Benito Andrea Amilcare – podle Benita Juareze,

mexického státníka, který v roce 1867 sesadil z trůnu a nechal zastřelit

císaře Maximiliána I. Mexického, podporovaného Napoleonem III.,

podle Andrey Costy a podle Amilcara Ciprianiho, mazziniovce,

garibaldiovce, několikrát vězněného komunarda, jenž odešel do exilu,

neúnavného bojovníka za svobodu. Zdá se, že budoucí duce zdědil

hlavní rysy své povahy po Alessandrovi více než jeho bratr, jehož sám

popisuje jako „nekonečně lepšího a serióznějšího“ než on,

„nesmělejšího a citlivějšího“. [ 25 ] Alessandro dost dobře odpovídá

představě „vesnického kohouta“: statný, chvastoun, huba nevymáchaná,

rváč a velký sukničkář. Takový bude i budoucí pán fašistické Itálie,

jenž stejně jako on neměl sklon k dlouhým premisám. K přirozeným

predispozicím, pod něž spadá jeho vlastní hrubost, se tak vedle

působení mimetismu přidává obrovský obdiv, který Mussolini choval

ke svému otci. Jistě, obával se jeho záchvatů vzteku a jeho sklonu

uštědřovat výprasky páskem, aby potrestal výstřelky svého potomka, ale

fascinovala ho kovářova fyzická síla, jeho charisma a jeho mluva. Mezi

šestým a desátým rokem a pak o letních prázdninách, když chodil na

střední školu, u něj trávil velkou část svého času, jednou pomáhal

Alessandrovi v kovárně, činil se v domácnosti, pracoval s nářadím a pak

se učil základům řemesla, jindy poslouchal hlučné řeči svého otce a

nekonečná řečnická klání mezi podvratníky nejrůznějšího zrna a bijci

farářů. Jelikož Alessandro nebyl zvlášť střídmý ani skoupý na peníze,

které do domácnosti přinášel hubený Rosin plat a ještě skromnější

příjmy z jeho krámku, hodně se toho namluvilo i vypilo na účet kováře

z Dovie.

Ale Alessandro Mussolini nepředal svému staršímu synovi jen svou drsnost, sklon nahlas a hodně mluvit, svou nespoutanost a výraznou zálibu v krásném pohlaví. Utvářel jeho politickou kulturu rozhovory, které s ním vedl, knihami, jež mu dával záhy číst, i texty, které sám spisoval pro místní socialistické noviny. Vštípil mu – a natrvalo – představu, kterou měl sám o socialismu a budoucí společnosti: anarchistickou, republikánskou, antiklerikální. Budoucí socialistický vůdce si je převažujícího vlivu otce sám dokonale vědom, a nebude jej zapírat, ani až se stane hlavou fašistické Itálie. „S příkladem jiného otce by se ze mě stal někdo jiný,“ [ 26 ] vysvětlil Emilu Ludwigovi na prahu padesátky. A Yvon de Begnacové, jež byla jedním z jeho oficiálních životopisců, řekl: „Můj socialismus se zrodil jako bakuninovský ve škole socialismu mého otce, ve škole libertářského socialismu Blanquiho.“ [ 27 ]

ŠŤASTNÉ DĚTSTVÍ

Alessandrova drsnost, jeho manželské nevěry, jeho časté vysedávání v ostatních hospodách ve vesnici i četné domácí hádky, působené výstřelky kováře z Dovie, to vše nezabránilo Mussolinimu v tom, aby považoval deset prvních let svého života za šťastné období, prudce přerušené vyobcováním k salesiánům do Faenzy. Manželé Mussoliniovi měli zřejmě svého prvorozeného velmi rádi a on sám choval po celý svůj život k rodičům hlubokou úctu. Mussolini také pociťoval živou náklonnost ke svému bratru Arnaldovi, o dva roky mladšímu, a ke své sestře Edvize, narozené roku 1888, kteří byli oba poklidné povahy, jež kontrastovala s povahou nejstaršího syna Alessandra a Rosy.

Od útlého dětství totiž Mussolini měl obtížnou povahu. Edvige vypráví v pamětech, vydaných po její smrti, že do tří let se otci a matce nepodařilo dostat z něj žádný zvuk. Psala, že mu opakovali „s veškerou představitelnou láskou a péčí“ ta nejjednodušší a nejběžnější slova, zcela bez výsledku. Když lékaři z Forli usoudili na mentální zaostalost dítěte, zavedla ho jeho babička z matčiny strany Marianna Ghettiová k

odborníkovi, který ji uklidnil. „Nebojte se,“ prohlásil prý, „bude mluvit

dobře. Tak se mi dokonce zdá, že bude mluvit moc.“ [ 28 ] A

skutečně, ve věku tří let začal pronášet dlouhé řeči ve směsi italštiny a

romagnolského dialektu. Mussoliniho životopisy, na rozdíl od těch

führerových, se vůbec nepouštěly na půdu psychoanalytických výkladů

osobnosti a nepochybně věděly proč. Retrospektivní psychoanalýza

může být jen riskantní rekonstrukcí, založenou na nespolehlivých

indiciích, jež má velkou šanci dospět k rozporným diagnózám. O tom,

že u Mussoliniových byly silné kontrasty v letoře a společenském a

náboženském chování, není žádných pochyb. Alessandro, jak jsme

viděli, byl hrubý, neznaboh a vyznával bojovný antiklerikalismus. Rosa

naproti tomu byla mírná, věřící a zbožná, jako její matka Marianna,

jež se po smrti svého manžela usadila u své dcery v Dovii. Ale na tomto

rodinném uspořádání nebylo v Itálii 19. století nic výjimečného, v

Romagni o nic méně než všude jinde. Výsledkem byl symbolický

kompromis: obraz Panny Marie z Pompejí visel v ložnici manželů

vedle portrétu Garibaldiho. Stanovit to, co v povahových rysech obou

bratří – Arnaldo sám byl věřící a pravověrný – pochází z genetického

dědictví a z chování rodičů, ba z tisíců nahodilostí rodinného života, by

nemělo žádný smysl. Spokojíme se tedy s konstatováním účinků této

nerozluštitelné alchymie. Každopádně se nezdá, že by rodinná

atmosféra byla příliš narušena ideologickými rozpory rodičů.

Ve své autobiografii z roku 1911 i v knize, kterou napsal o třicet

let později na památku svého bratra, připomíná Mussolini několik

epizod, které poznamenaly jeho dětství: ve čtyřech či pěti letech tísnivé

záchvaty nezvladatelného kašle, jež přinutily rodiče, aby odvedli svého

syna do zahrádky sousedící s domem, první slova rozluštěná z Rosina

slabikáře, zakalený obraz děda z otcovy strany a naopak velmi živý

obraz babičky z matčiny strany. Stará Marianna svá vnoučata vroucně

milovala. Ta „ji přiváděla k zoufalství“ [ 29 ] , ale také na ní velmi

lpěla. Když zemřela, byli oba bratři posláni k tetě Francesce,

Alessandrově sestře, jež měla hospodářství za řekou v Priole. „Když

jsme se po několika dnech vrátili domů, babička už tam nebyla,“ napsal Mussolini. „Její postel byla rozložená, velký pytel kukuřičného listí byl prázdný.“ [ 30 ] První pohřeb a první smutek.

Až do devíti let dělí Benito svůj čas mezi školu, napřed tu své matky v Dovii a pak tu v Predappiu, hlavním středisku obce, hodiny trávené s otcem v kovárně a bitvy z „knoflíkové války“, srovnatelné s těmi, jaké zažívaly celé generace mladých venkovánků. Sám napsal: „Byl jsem neklidné a rvavé dítě, (...) vůdce malé tlupy darebáků, kteří řádili podél cest a potoků nebo v polích.“ [ 31 ] V Predappiu, ve třídě Silvia Maraniho, byl syn kováře z Dovie považován zprvu za cizince a musel čelit žertům a házení kamenů svých spolužáků. Ze rvaček „jednoho proti všem“, více méně vymyšlených, si později pěstuje slavné vzpomínky a vzpomíná na dobu, kdy se vracel domů „s hlavou rozbitou kamenem“.

Alessandro, jenž byl od rány a neváhal rozdávat rány pěstí i kopat, když jeho ratolest jevila nedbalost či pomalost v kovárně nebo když se vracela ze školy se zakrváceným obličejem a potrhanými šaty, by byl v podstatě nepřipustil, aby syn odpověděl na násilí svých spolužáků jinak než násilím, a neváhal v něm vyvolávat pocit odplaty, který vytvářel nové rvačky a nové rány.

Ale Benito nebyl jen bojovný uličník a zlodějíček, jehož sklon k násilí má význam jen vzhledem k osobnosti, kterou se stane. Jeho „divokost“ dostávala i jiné podoby: skutečnou vášeň pro přírodu a zvířata, zálibu v procházkách po venkově, dlouhé hodiny trávené sněním v kopcích, pozorováním ptáků, posloucháním jejich zpěvu, zvláštní vztahy navazované s osobami žijícími na okraji vesnické společnosti, jako byl starý Filippone, rolník, u kterého mohl trávit celé dny, aniž pronesli slovo, nebo Giovanna, „čarodějka“, jež „byla krásná a vyvolávala romantické vášně“ [ 32 ] a která chlapce skutečně uhranula.

Pro vysvětlení uzavřené povahy mladého Benita je možná třeba informovat o rodinné události, jejíž význam zřejmě většina jeho životopisců podcenila: odchodu Arnalda z rodného domu. Benito vysvětluje, že při narození jeho bratra byla Rosa vyčerpaná svým prvorozeným a nemohla druhého syna kojit, proto ho museli dát kojné, jedné Rosině příbuzné, vesničance v Casa dei Gaiani u Meldoly. Arnaldo tak strávil většinu svého dětství mimo Dovii. Chodil do základní školy v Meldole a vracel se do rodné vesnice jen na prázdniny stejně jako Benito, který, o něco starší, byl poslán do školy ve Faenze a pak do Forlimpopoli. Oba bratři pak bývali na pár týdnů spolu a zažívali skutečné štěstí ze shledání.

„Léto bylo naše nejmilejší roční období,“ napsal později Mussolini. „Po

skončení vyučování se třída mé matky vyprázdnila, aby se tam uložilo obilí

vymlácené strojem, který můj otec jako první v kraji zakoupil. Chodilo se

vybírat hnízda a také na ovoce. Číhali jsme na první zralé plody; naším

oblíbeným cílem byla řeka.“ [ 33 ] Tyto řádky byly napsány asi o čtyřicet let později: vyjadřují stesk po zmizelém čase, ale také vzpomínku na dávná odloučení, když s končícím létem bylo třeba opustit dům v Dovii a vrátit se do školy, a pocit, že možná méně epizodický vztah s Arnaldem by byl mohl zmírnit u staršího bratra zálibu ve „zběsilých bitkách“. „Byl mírný a uvážlivý,“ napsal starší bratr Benito o Arnaldovi. „Brzdil mě, radil mi, a pak mi pomáhal dát si oblečení do pořádku, abych se mohl ukázat před otcem bez rizika, že dostanu nařezáno.“ [ 34 ]

K čemu ještě přihlédnout z oněch šťastných let? Velmi živé

zůstaly vzpomínky na návštěvy u rodičů v Meldole, poslední srpnovou neděli, na svátek Panny Marie, s dlouhými procházkami po vinicích a „vyhledáváním prvních zralých hroznových bobulek“. Po mši „vyhrávala hudba jako ve městě“ a páry tančily pod širým nebem za zvuku akordeonu. Někdy, když byla dobrá sklizeň, tam býval „nejlepší orchestr z kraje Romagna“ a tam také nejspíše nalezl mladý Mussolini zálibu v houslích, v poslouchání mistrů jako

Zaclen de Cesena a slepý Terrabusa. Pak přišel na řadu závod na

koních po hlavní ulici, s „jiskrami, které podkovy vykřesávaly z dlažby“ a s „triumfálním návratem vítězného jezdce“. Jistým způsobem zmenšený model sienneského svátku Palio, po němž byla tancovačka a pak ohňostroj. „Zapaloval se déšť prskavek, který trval dlouho, s barevnými ohni, uprostřed nichž se rýsovalo jméno Marie, což dojímalo dav a navracelo ho po zábavách, pití a celodenních peripetiích k náboženským motivům svátku.“ [ 35 ]

To, co nejvíce zaujímalo staršího Alessandrova syna, jistě nebyl „náboženský motiv“, ale synovský mimetismus nebo instinktivní odmítnutí. Vysvětluje, že když musel doprovázet do kostela matku a babičku, obě dvě zbožné, nemohl tam pobývat moc dlouho, zejména při velkých obřadech. „Červenavé světlo svíček, pronikavá vůně kadidla, barvy církevních oděvů, tklivé písně věřících a zvuk varhan mě hluboce vzrušovaly.“ [ 36 ] Až z toho někdy ztratil vědomí.

Jinou význačnou příhodou pro školáka z Dovie byl odjezd skupiny vystěhovalců do Brazílie. To, že právě ji o čtyřicet let později připomíná v knize věnované památce Arnalda, má pravděpodobně svůj význam. Je to totiž chvíle, kdy si Mussolini přeje, aby byla Itálie obdařena početnou populací, a používá jednak opatření na podporu porodnosti, jednak zavádí překážky postupujícímu vystěhovalectví. Pravdou zůstává, že si uchoval na tuto scénu velmi živou vzpomínku, možná o to živější, že na rozdíl od četných italských krajů byla Romagna v té době zemí, odkud se emigrovalo poměrně málo. Zdá se každopádně, že byl silně dojatý pohledem na ty, kteří odcházeli do Nového světa – v tomto případě to byli fazendas z Minas Gerais –, kde mnozí našli smrt, jak scházeli po „schodech špatně osvětlených petrolejovými lampami, s velkými pytli na ramenou, zatímco příbuzní na ně z balkonů volali pozdravy na rozloučenou.“ [ 37 ]

BUŘIČSKÝ STUDENT

V Dovii a v Predappiu vyzkoušel mladý Mussolini všechny zdroje svobodné existence. Byla zde ovšem poněkud dotěrná něha Rosy, nesnesitelné kostelní seance a rány Alessandrova pásku. Ale nad tím vším převažovaly dlouhé dny úniků do dobrodružství v romagnolské přírodě. O to krutěji pocítil Benito vyobcování k salesiánským mnichům do Faenzy, k němuž byl ve věku devíti let donucen legitimní starostí své matky, aby toto divoké, ale inteligentní dítě, a zřejmě nadané pro studium, získalo vzdělání, jež by mu umožnilo stát se alespoň učitelem. Nápad poslat svého staršího syna do Faenzy, do školy vedené mnichy svatého Františka ze Salesy, vyhlášené v kraji svou schopností vštípit svým ovečkám disciplínu a náboženství, jí vnukla jedna sousedka, dcera nejbohatšího statkáře v Predappiu, jistá Palmira Zoliová, o níž nám Mussolini říká, že byla „až hovadně pobožná“ [ 38 ] . Rosa se nechala brzy přesvědčit, ale musela použít lsti, aby dal Alessandro souhlas. Kovář hospodský neměl moc chuť „cedit krev“, aby posílal syna do školy. Nejspíše v něm viděl přirozeného následovníka svého podnikání. Napřed se tedy vzpíral naléhavým žádostem své ženy, a nakonec souhlasil s tím, aby Benito šel na školu, až když mu řekl



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist