načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Muslimská dívka – Amani Al-Khatahtbeh

Muslimská dívka

Elektronická kniha: Muslimská dívka
Autor: Amani Al-Khatahtbeh

Kniha od zakladatelky webu MuslimGirl.com vypráví o nelehkém dospívání, které zažívala jako americká muslimka v období po 11. září, během nekonečné války proti terorismu a v éře Trumpova příležitostného rasismu. Z webového projektu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 62%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 190
Rozměr: 20 cm
Spolupracovali: z anglického originálu Muslim Girl - A Coming of Age ... přeložila Ema Stašová
Skupina třídění: Islám
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5705-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha od zakladatelky webu MuslimGirl.com vypráví o nelehkém dospívání, které zažívala jako americká muslimka v období po 11. září, během nekonečné války proti terorismu a v éře Trumpova příležitostného rasismu. Z webového projektu MuslimGirl.com se stal kulturní fenomén a v současnosti se k němu upíná pozornost značné části internetového světa. Memoáry zakladatelky portálu MuslimGirl.com v knižní podobě. Svědectví o nesnadném osudu muslimské dívky v západním světě ovládaném agresí, xenofobií a mnohdy neskrývaným rasismem.

Popis nakladatele

Zpověď dospívající dívky. Otevřené svědectví o nesnadném osudu muslimské dívky v západním světě ovládaném agresí, xenofobií a mnohdy neskrývaným rasismem. 
Kniha od zakladatelky webu MuslimGirl.com vypráví o nelehkém dospívání, které zažívala jako americká muslimka v období po 11. září, během nekonečné války proti terorismu a v éře Trumpova příležitostného rasismu. Z webového projektu MuslimGirl.com se stal kulturní fenomén a v současnosti se k němu upíná pozornost značné části internetového světa. 
Memoáry zakladatelky portálu MuslimGirl.com poprvé v knižní podobě!

(zpověď dospívající dívky)
Předmětná hesla
Al-Khatahtbeh, Amani
MuslimkySpojené státy americké – 21. století
BlogerkySpojené státy americké – 21. století
Islám a společnostSpojené státy americké – 21. století
Portály (WWW)Spojené státy americké – 21. století
Dialog kulturSpojené státy americké – 21. století
Zařazeno v kategoriích
Amani Al-Khatahtbeh - další tituly autora:
Muslimská dívka -- Zpověď dospívající dívky Muslimská dívka
 
K elektronické knize "Muslimská dívka" doporučujeme také:
 (e-book)
Osm Osm
 (e-book)
Štvanice Štvanice
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Muslimská dívka

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Amání Al-Chatátba

Muslimská dívka – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


#muslimgirl



MUSLIMSKÁ DÍVKA

ZPOVĚĎ DOSPÍVAJÍCÍ DÍVKY

AMÁNÍ AL-CHATÁTBA


Můj milostný dopis pro všechny dívky,

které někdy plakaly ve tmě


Odpusť tomu, kdo ti ukřivdí;

připoj se k tomu, kdo se od tebe odvrátí;

čiň dobře tomu, kdo ti činí zlo;

a mluv pravdu, i kdybys byl sám proti sobě.

Prorok Mohamed, mír s ním



9

ÚVOD

„Tak trochu teď přistupuju na vaši hru,“ řekla jsem

Contesse Gayles v  koupelně předraženého ateliéru

v brooklynské čtvrti Williamsburg v New Yorku, kde

má sídlo web Muslim Girl. Zírala jsem na svůj odraz

v zrcadle toaletního stolku s osvětleným rámem a líčila

se naučeným způsobem, aby make-up co nejlépe vyni

kl na kameře. Během posledních pár měsíců se pro mě

tento způsob stal mou druhou přirozeností. Contessa

zapnula kameru, chtěla pořídit pár záběrů do rozhovo

ru pro CNN, do něj jsme se totiž měly za okamžik pustit.

Muslim Girl se za poslední rok pořádně rozjela,

lepší výraz mě nenapadá. Usilovaly jsme o to, aby


#muslimgirl

10

muslimky měly větší prostor v  mainstreamových médiích, a  zasáhly jsme gigantický počet nových posluchačů. Poptávali u nás dotisky, ozývali se nám z televize a tiskli nám komentáře v renomovaných novinách, o nichž jsme si dosud mohly nechat jen zdát. Psalo se o nás prostě všude, od Teen Vogue po New York Times. V lednu 2016 se Muslim Girl stala první muslimskou organizací, která se kdy dostala do seznamu „30 pod 30“ časopisu Forbes a ze mě v tu ránu byla první zahalená muslimka, kterou média rozeznávala. A najednou jsem stála tady a pečlivě si rámovala oči černou tužkou do ostrého kočičího tvaru, aby prorazily další skleněný strop, který jsme se právě chystaly rozbít. Tedy snad.

Před úskalím stát se reprezentantkou ojedinělého příběhu může varovat příklad africké spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichie. A  jakkoli jsem podle západních muslimů, k nimž patřím, zvýhodněná, nic až tak zajímavého na mně není a úchvatná se jevím jen při pohledu zvenčí; můj příběh v sobě nese tíhu jedné generace dívek, které dychtivě pátraly po tom, jaký je jejich odraz ve světě, který je obklopuje.

Je mi úplně jasné, že momentálně pro všechny představuju „vzorovou muslimku“. Cítím zadostiučinění, že příležitosti, které stránka Muslim Girl přináší, jsou výsledkem tvrdé práce a mnoha obětí, ale zároveň mě skličuje pomyšlení, že to vše se dost

#muslimgirl

11

možná děje jen proto, že se náš web stal lukrativním

pro nějakou osobu zvenčí, která určitě není jednou

z  nás. Nazývají nás „přijatelnými“ a  můj příběh je

opravdu mnohem jednodušší strávit než příběh

o Abír Kásim al-Džanábí. Bylo jí čtrnáct let, když ji

v  Iráku hromadně znásilnila skupina amerických

vojáků, zbytek její rodiny přitom drželi ve vedlejším

pokoji, následně je všechny popravili a spodní část

těla malé Abír zapálili. Mohla bych mluvit celé dny

o  tom, jak nás, mladé muslimy na Západě, pozna

menalo 11. září, ovšem naše zkušenosti blednou ve

srovnání se zážitky lidí, kteří na vlastní kůži zakusili

následnou zahraniční politiku naší země v muslim

ském světě. Přesto protichůdnost našich zkušeností

tvoří dvě strany téže mince: ilustruje, jak se na růz

ných úrovních a různými způsoby formuje protimus

limský fanatismus. Obojí jde ruku v ruce s politikou.

Vnímám nás, muslimské občany zemí, které tuto po

litiku vyvážejí do světa, jako strážce brány vedoucí

ke zbytku muslimské komunity v celé její šíři. Je naší

zodpovědností využívat výsady, zdroje, zkrátka vše,

co máme k dispozici, abychom prosadili změnu, kte

rá vyvolá řetězovou reakci a změní směr, jímž kráčejí

dějiny.

Nejsem si jistá, jestli jsem plně chápala, co se děje,

když přišlo 11. září, ale byla jsem dost stará, abych

si uvědomila, že toho dne se vychýlila zemská osa

#muslimgirl

12

a vše se navždy změnilo. Pamatuju si to velmi živě, protože to bylo matoucí a  chaotické, a  mě poprvé od smrti mého jordánského dědečka obklopil smutek ze všech stran, ovšem tentokrát se týkal všech. Ten den se výrazně zapsal do mé paměti nejen proto, že vzbuzoval trýznivý strach a že jsme nevěděli, co bude dál, ale také kvůli mému hlubokému přesvědčení, že moje generace mileniálních muslimů jím jednou bude definována, ať se jí to líbí nebo ne.

Stali jsme se komoditou se všemi ponižujícími významy tohoto slova: Naše těla se stala politickými cíli, prý aby byla Americe navrácena její pomyslná velikost, kterou kdysi požívala – předpokládám, že to bylo v dobách, kdy se běloši cítili pohodlně ve svém neskrývaném rasismu a  nadřazenosti –, a  zároveň nás propírali stále dokola v médiích. Prodávali naše těla a různě je deformovali, aby seděla do jediného, od emocí oproštěného narativu, který dokáže společnost přijmout. Prodávali je nám, muslimským ženám, a my přitom měly skákat radostí, že se podařilo rozbít další skleněný strop.

Doteď si pamatuju, jak jsem se na druhém stupni základní školy doslechla o Cennet Doganay – francouzské školačce. V roce 2004 si oholila hlavu na protest proti novému zákonu, který ve Francii zakazoval nošení muslimských šátků ve školách. Viděla jsem ji ve zprávách a cítila rebelský závan svěžího vzduchu

#muslimgirl

13

uprostřed množství titulků, z nichž se na mě valily

všechny ty příšernosti o muslimkách a toho, co údaj

ně představují. Pro mé dvanáctileté já to bylo jako

zjistit, že tam venku je život. Spousta dívek se cítila

stejně zraňována a opovrhována jako já, ale tahle je

diná se ozvala. Ptala jsem se sama sebe, jestli někdy

budu mít stejnou odvahu jako ona.

Abed Ajjúb, ředitel právního oddělení Americ

ko-arabské antidiskriminační komise, vydal v zimě

roku 2015 prohlášení, že úroveň islamofobie dosáhla

od 11. září své nejhorší fáze – bylo to krátce poté, co

Donald Trump vyzval k zákazu muslimské imigrace.

Bylo mi z toho úzko. Nedokázala jsem si představit,

jak bude celá jedna generace dívek vyrůstat v Trum

pově éře – děsí mě už jen ta představa, že nás dost

možná čeká něco jako Trumpova generace. A  že

bude zažívat během dospívání stejný neklid jako

kdysi já a mí přátelé, a to nejen vzhledem k obtížné

mu hledání sebe sama, ale také kvůli okolí. Už toho

bylo dost. Musíme ten bludný kruh prolomit. I když

v tomto případě nejde ani tak o bludný kruh, jako

spíš o vyčerpávající boj, v němž se potácíme. Šplhá

me vzhůru za světlem a na zádech přitom táhneme

nezměrnou tíhu, patami se zarýváme do špíny minu

losti, abychom si proklestili cestu na vrchol, a to vše

jen proto, aby do nás k velké škodolibé radosti všech

přihlížejících strčila – nebo nás přímo srazila na dno,

#muslimgirl

neovladatelná, nově zformovaná síla a mrštila nás na samý začátek naší cesty. A všichni tomu jen přihlížejí. Lhostejnost dokáže zabíjet.

To nejlepší, co můžu udělat, je mluvit sama za sebe, být drsně upřímná vůči své osobní životní zkušenosti a sdílet s vámi momentky z jednoho života, který podle mě sdíleli a sdílejí mnozí bratři a sestry, kteří se ubírají po stejných vyšlapaných chodníčcích v té naší anglickojazyčné diaspoře, pro niž nikdy nebudeme dost kulturní, aby se mohla stát naším domovem, ani dost američtí, abychom skutečně zapadli.

Připadá mi, že přímo žízníme po lidech, kteří by nám skutečně naslouchali. Tak zoufale jsme si přáli uslyšet naše hlasy nad vším tím bílým lomozením, že jsme se jim zpronevěřili a přeformulovali vlastní vyprávění do přijatelné podoby – aby bylo komerční a chytlavé, aby stálo za titulek, abychom prodali svůj příběh, který by vám připadal hodný pozornosti. Říkáme, že jsme přistoupili na vaši hru, protože pokud vy přijmete byť jen odlesk naší pravdy, bude to lepší, než kdybyste přijali odlesk čehokoli jiného, co na vás číhá tam venku, nějakého toho výmyslu, který o nás šíří někdo cizí. Ale to už nám přestalo stačit.

15

KAPITOLA 1

Jednou jedinkrát jsem se během rozhovoru rozplakala,

a to když se mě zeptali na mé vzpomínky na 11. září.

Bylo to pro International Business Times? Nebo pro The

Guardian? Už si ani nevzpomínám. Ale nikdo předtím

se mě na to kupodivu nedotázal a mě to tak rozhodilo,

že když jsem začala popisovat živý obraz, který se mi

vryl do paměti, vytryskly mi z očí slzy.

11. září 2001 se Bowneho a  Munrova základní

škola v East Brunswicku v New Jersey chystala na

tradiční školní focení. Všichni jsme byli nastroje

ní a  radovali se, že budeme moct vylézt ze třídy

ven na vzduch a  strávit den na našem travnatém

#muslimgirl

16

fotbalovém hřišti v kulisách, které si pro nás ten rok

připravili. Přišli jsme do školy celí natěšení, vzduch

přímo jiskřil očekáváním. Všichni na sobě měli své

nejlepší oblečení; kluci nové tenisky a holky si vlasy

zapletly do roztomilých drdolů nebo jim jejich zářivý

úsměv probleskoval mezi pohupujícími se kudrlin

kami. Mé vlasy byly vždycky protivně husté a dělaly

si malinko, co chtěly, ale maminka se mi je toho dne

pokusila aspoň trochu rozčesat, aby mi křivá opona

ofiny nepadala do očí. V den focení jsem si vždycky

připadala úplně nejlíp, už jen kvůli mamince, která

se nemohla dočkat, až si do své sbírky doplní novou

sérii mých fotek. Ačkoli ty snímky víc než cokoli ji

ného zachycovaly vývoj mých prapodivných účesů

v  průběhu času, ona je hrdě vystavovala v  ozdob

ných rámečcích mezi porcelánovými figurkami

v  masivní vitríně z  třešňového dřeva, která stála

v jídelně a směla se otvírat jedině při zvláštních pří

ležitostech.

Maminka výroční focení zbožňovala. Zrovna mi

koupila něco nového na sebe. Byly to tuhé džíny

a modrá košile – růžovou jsem totiž v dětství nenávi

děla a rebelovala jsem proti takovým „holčičárnám“,

které se ode mě očekávaly, pomocí modré a zelené

barvy. Je to paradoxní vzhledem k tomu, že skoro vše

v mém šatníku je dnes růžové – jenom přes to nosím

černou vestu. Vzhled jsem završila svým oblíbeným

#muslimgirl

17

balzámem na rty s příchutí koly, který jsem si napatlala na pusu. Nejspíš jsem si k tomu vzala boty na podpatku, protože jsem se nemohla dočkat, až se s nimi pochlubím. A pamatuju si, že byl opravdu teplý a slunečný den.

Od samého počátku první hodiny ale něco nesedělo. Vlastně toho nesedělo hodně. Tak za prvé panovalo v naší škole strašidelné ticho. Televizory ve všech třídách, které byly obvykle naladěné na místní kabelovou televizi a  její powerpointové reklamní slajdy s nějakou tou odrhovačkou v pozadí, byly vypnuté. Ani ředitel toho rána neodvysílal obvyklé ranní hlášení školním rozhlasem. Krátce nato nám učitelé jakoby mimochodem oznámili, že focení se ruší. Tvrdili, že ráno se hnojila pole pesticidy, takže nemůžeme ven. Pamatuju se, že jsem si připadala zmatená a trochu zklamaná, ale všichni ostatní se prostě smířili s tím, že se budeme fotit někdy jindy, tak jsem se s tím nějak srovnala i já.

Naše matikářka celé dopoledne usedavě plakala, až jsme si mysleli, že jí umřel někdo z rodiny. Pamatuju si, jak se ji třída snažila utěšit, zatímco zbytek učitelského sboru bloumal kdesi po chodbách nebo tu a tam odněkud zmateně vykoukl.

„To nic, paní učitelko,“ konejšili jsme ji, když se zhroutila na katedru, oči celé zarudlé od pláče, tvář zkřivenou, jako kdyby visela nad propastí na vlásku,

#muslimgirl

18

který se může každou chvíli přetrhnout. „Bude to dobrý!“ snažili jsme se ji povzbudit a rozveselit. To ji však rozplakalo ještě víc.

Naše dětské duše ty události zas až tolik nevyděsily, natož abychom si je dokázali nějak spojit. Jak bychom taky mohli? Copak jsme si vůbec uměli představit, co nás čeká?

Školní den nakonec zcela neplánovaně skončil předčasně a my jsme z toho samozřejmě měli ohromnou radost.

Naši rodiče o tom z nějakého důvodu věděli, protože když jsem vyběhla ze školy, máma, která pro mě prakticky pokaždé přijela pozdě, tam byla včas a čekala na mě. Přiřítila jsem se k autu a maminka se naklonila přes sedadlo spolujezdce, aby mi zevnitř odemkla dveře. Otevřela jsem, a  ještě než jsem se stačila usadit, máma prohlásila: „Amání, dneska se něco stalo.“

„A  co?“ zeptala jsem se, nasoukala se dovnitř a zavřela dveře.

„Znáš Dvojčata?“ otázala se.

„Ne...“ odpověděla jsem zmateně.

„No víš, takové ty dvě vysokánské budovy v New Yorku, jak stojí vedle sebe? Jak jsme se na ně dívaly a říkaly si, že jsou strašně obrovské, když nás vzal tatínek na výlet do města?“

„Ano,“ vzpomněla jsem si.

#muslimgirl

19

„Dobře, takže něco do nich vrazilo a ony už tam nestojí.“

„Už tam nestojí?!“ opakovala jsem a snažila se to pochopit. „Jako že jsou úplně fuč?“

„Ano, broučku. Jsou úplně fuč. Vrazila do nich dvě letadla.“

„Cože? Byla to nehoda? Nestalo se nikomu nic?“ ptala jsem se naivně.

„Někdo do nich ta letadla namířil,“ vysvětlila mi máma, ale já stále nechápala, co se to stalo. Po zbytek pětiminutové jízdy domů jsem se pořád dokola ptala na to samé a hlava mi nebrala, jak mohl někdo vědomě navést letadlo plné lidí do mrakodrapu plného lidí, ani jak mohly přestat existovat ty dvě věže, které byly v každé úvodní znělce Přátel, oblíbeného seriálu mých rodičů. Opravdu už nebyly?

Když jsem přišla domů, rodina v obýváku jakoby hypnotizovala televizní obrazovku. Táta postával u televize a máma se k němu připojila. Mí malí bráškové Amír a Fáris, byly jim tehdy tři a čtyři roky, se v dětském pokoji dívali na Spongeboba v kalhotách. Babička s  tetou Ibtisám seděly na dlouhém gauči v zadní části místnosti a rozrušeně štěbetaly v arabštině. Přijely na návštěvu z Jordánska a zůstaly u nás celý jeden rok, aby si první návštěvu Spojených států patřičně užily. Třiadvacetiletá teta měla zvedlé lokty a na prsty si horečně namotávala své po pás dlouhé

#muslimgirl

20

černé vlasy, které obvykle skrývala pod závojem, do jednoho utaženého pramene, který roztržitě stáčela nad uchem, byl to takový její zvyk. Nikdo z nich nemohl uvěřit tomu, co se stalo. „Vždyť jsem je tam před pár dny vzal,“ řekl táta, jemuž jsme arabsky říkali Bábá. „Dívaly se na věže střešním okýnkem našeho auta a byly z nich u vytržení.“ A teď najednou věže nebyly.

Ale tady, v naší televizi, běžel záběr Dvojčat obklopených mraky černého kouře. Snažila jsem se pochopit, jak se to stalo, představit si, jak něco takového mohla způsobit srážka s letadlem – a pak se to stalo. Zpravodajský kanál pustil smyčku s nahrávkou – se scénou, která se pak pořád dokola přehrávala v mé mysli a vynořovala se zničehonic po zbytek života – dvou letadel, která narážejí z boku do věží. Mé oči to uviděly. Najednou jsem se stala svědkem zla, které jsem naprosto nedokázala pochopit, byla jsem vystavena tragédii, již jsem mohla prožít, ale ne jí porozumět. Pokaždé, když se nahrávka objevila ve vysílání, všichni v pokoji opět ztichli, byli jako v transu a nejspíš neměli daleko k mému vlastnímu neohrabanému úsilí, aby to, co vidím, začalo dávat nějaký smysl.

A pak Bábá řekl něco, čemu jsem tehdy ještě nerozuměla, ale přitom to vzbudilo mou ostražitost. Mluvil o tom, jaký budou mít události toho dne dalekosáhlý

#muslimgirl

21

vliv přesahující ztrátu těch dvou krásných věží – a tisíců životů, jak jsem se dozvěděla později.

„To, co se stalo, je příšerné,“ řekl mé matce. „A budou za to vinit nás. A bude to ještě mnohem horší.“ „Nezlobte se,“ omlouvala jsem se novinářce. Ta na okamžik zastavila nahrávání, aby mi dala chvilku na zklidnění, a já se v duchu modlila, jen aby si proboha nemyslela, že to na ni hraju – že uměle vyvolávám emoce, abych to trochu zdramatizovala anebo abych dokázala své vlastenectví.

Snad chápe, že cítím opravdovou bolest, myslela jsem si. Snad nebude pochybovat, že i americkou muslimku mohlo 11. září zasáhnout. Pravda je taková, že 11. září pro nás nikdy neskončilo. Základní škola byla složitým obdobím mého formování, zvlášť když uvážím, že se tehdy utvářela i má sebeúcta a muslimská identita. Když jsem základku končila, USA už se angažovaly ve válkách v Iráku a Afghánistánu. Pocity zranitelnosti a nedostatečné ochrany však byly nic proti tomu, co následovalo na druhém stupni, kde mě čekal opravdu brutální start dospívání. Ale řekla bych, že právě základní škola v nás nejhlouběji utváří povědomí o tom, jaká je naše pozice vůči druhým, a náš status vůči světu okolo nás. Právě tehdy mě začali šikanovat.

#muslimgirl

22

Stalo se to ve stejném roce, kdy jsem si poprvé vyslechla rasistickou narážku. Tou dobou už jsem byla třídním otloukánkem, takže to ještě snížilo mé už tak nulové sebevědomí, které mě neustále nutilo mlčet, nereagovat, nebránit se, ze strachu, že by se šikana ještě zhoršila. V  páté třídě předcházela každý můj společenský kontakt myšlenka: Dobrý Bože, prosím, ať mě neshodí. Tehdy proti mně poprvé obrátili mé dědictví a použili ho jako urážku, což ohlašovalo konec dní, kdy jsem na svou kulturu mohla být hrdá, těšit se z ní a chlubit se jí na třídních oslavách a naivně přehlížet možné dopady rasy a historie. Právě tehdy jsem si kvůli svým hnědým očím, tmavým vlasům a snědé pleti začala ve srovnání s ostatními dívkami připadat víc než ošklivá.

Stalo se to na hodině matematiky. Slyšela to celá naše lavice, sedělo v ní čtyři nebo pět dalších žáků, stali se svědky mého ponížení a ještě ho znásobili. Tu větu vypustil z úst můj černošský spolužák, který si vždycky radši honem pospíšil utahovat z druhých, aby si druzí nestihli utahovat z něj. A ta věta mi pak ještě dlouho rezonovala v uších, kdykoli se někde objevila fotka nebo záběr z Blízkého východu.

„Vaši lidi házejí kameny na tanky!“

Slyšela jsem, jak ostatní studenti lapají po dechu. Jeden židovský spolužák vyprskl smíchy. Moji lidi. Házejí kameny. Na tanky? A za pár chvil, během

#muslimgirl

23

nichž mi do tváří stoupala červeň, mě zaplavilo pochopení, že tenhle výpad je jiný. Tenhle nebodal jako poznámky, že smrdím, jsem ošklivá nebo tlustá. Zničehonic jsem se najednou zařadila mezi nějaké lidi a ti lidi dělali něco, za co bych se měla stydět. Ostuda. Nechápala jsem, proč se stydím, ani jsem si nebyla jistá, o čem ten kluk vlastně mluví, ani co na tom bylo tak hrozného. Ale došlo mi, že tentokrát jde o něco jiného. A cítila jsem bolest. Tak jsem to řekla učitelce.

Toho spolužáka poslali do ředitelny a ředitel ho nakonec vyloučil. Když se to dozvěděli mí spolužáci, strefovali se do mě ještě víc za to, že jsem ho udala. A tehdy se rozjela ta zvláštní dynamika, kdy mě někdo šikanoval, a já se přinutila mlčet, anebo jsem se ozvala a dočkala se šikany podruhé. Když jsem ten den přišla domů a řekla to tátovi, byl smutný a naštvaný, ale pak všechno zaplašil obyčejným úsměvem.

„Vlastně bys měla být hrdá,“ řekl mi v našem obýváku pokrytém tapiseriemi a  orientálním čalouněním. „Tvoji lidi házejí kameny na tanky.“ Má rodina nebyla nijak extra zbožná, ale byli jsme praktikující muslimové. Přestože mě štvalo, že jsem na základce nesměla nosit kraťasy, protože je můj táta považoval za nepřístojné, dnes jsem strašně

#muslimgirl

24

vděčná, že jsem vyrůstala v islámu – nejen proto, že se z něj nevyhnutelně stala má hlavní opora a identita, ale také z toho důvodu, že mi ho vštípili v útlém věku. Nejsem si totiž jistá, jestli bych měla dost síly či odvahy najít si k němu cestu sama, při vší té islamofobii, která opanovala můj život.

Bábá je jordánský přistěhovalec. Přišel do Ameriky, když mu bylo dvacet šest, díky příležitosti, která se mu naskytla v podobě slepé štěstěny ve vízové loterii. Dorazil s  jedním kufrem a  třemi sty dolary v kapse. A o ně ze dvou třetin přišel, ještě než opustil letiště. V New Yorku se protloukal, jak se dalo, pracoval v samoobsluhách a bydlel zadarmo v jakémsi sklepě zamořeném krysami. Když mě letos v  létě vezl domů z Brooklynu po mém návratu z výletu do Egypta s  Microsoftem, projížděli jsme kolem jeho starého bydlení na Thompson Street na Manhattanu a on mě na to nadšeně upozornil.

I když táta nebyl tak pobožný, jak si asi přál, snažil se nás učit islámu, kdykoli to šlo. Využíval čas, kdy mě někam převážel autem, a vyprávěl mi o prorocích nebo o ponaučeních plynoucích z některých podobenství. Právě v  autě mi pomáhal naučit se zpaměti poslední tři kapitoly Koránu, které si dodnes každé ráno opakuju třikrát po sobě a hledám v nich ochranu před zlým okem – uřknutím, které může podle muslimů přinášet neštěstí – a připadá mi, že

#muslimgirl

25

poslední dobou ten rituál potřebuju víc než kdy jindy. Především mi však otec vštípil neotřesitelnou víru, že správné úmysly jsou důležitější než cokoli jiného – a pokud se budu držet svého morálního kompasu, můžu důvěřovat Bohu, že bude mému konání vždycky rozumět. Opravdu vždycky.

Maminka je uprchlice z Palestiny. Její matka přežila masakr Dejr Jásinu v roce 1948. Dejr Jásin byla jedna z prvních vesnic, kterou vyplenily milice přicházející z Evropy. Násilí se zde používalo jako výstraha pro zbylé Palestince v zemi: Když nevypadnete, stane se vám to samé. Později, když jsem o Dejr Jásinu četla na střední škole, jsem se dozvěděla, že moje babička přežila jen díky náhodě. Zbývající vesničany tehdy nahnali do dvou autobusů: Ten, do kterého nasedla babička, mířil k  břehům řeky Jordánu. Překročila ji s  rodinným zlatem – jež rodině později pomohlo v začátcích v Ammánu – v šerpě ovázané kolem jejího malinkého šestiletého pasu. Druhý autobus odjel do samého srdce Jeruzaléma, kde byli cestující zavražděni novými obyvateli města. Už nevím, kolik mi bylo, když jsem se dozvěděla o krvavé historii naší rodiny, ale babiččin příběh vždycky zavede moje myšlenky k dívence, která zářila jako Fénix, jenž právě povstal z popela.

Rodina mé matky přišla do Spojených států, když byla maminka ještě dítě. Na střední nosila sestřih à la Farrah Fawcett, koketovala s ním i po škole a hrozně

#muslimgirl

26

ráda poslouchala svou oblíbenou hudbu osmdesá

tých let. Při práci v bance si našetřila peníze na osl

nivě stříbrné Porsche s leopardími potahy, na které

byla obzvlášť hrdá, jenže táta to auto naboural hned

při své první jízdě, když byl s mámou teprve zasnou

bený. Na maminku přešla síla její matky v podobě

neotřesitelného odhodlání. Maminka se za mě a mé

bratry vždycky rvala jako lvice bránící svá mláďata.

Za její ochranitelské pudy jsme byli v průběhu naše

ho dětství víc než rádi. Dobře si pamatuju ten rok,

kdy si ze mě doslova všichni ve třídě utahovali, dá

vali mi ošklivé přezdívky, a to dokonce i před učitel

kou, která se je ani náznakem nepokusila usměrnit.

Když jsem šla za výchovnou poradkyní, řekla mi, že

problém bude asi ve mně a že bych se měla změnit,

aby si ze mě přestali dělat legraci. Když to matka sly

šela, zavolala do školy a trvala na tom, že chce mlu

vit s tou krávou, která její dceři tak stupidně poradi

la, a pohrozila jí i celé škole soudem za diskriminaci

jedenáctiletého dítěte. Dalšího dne si mě výchovná

poradkyně urychleně zavolala do kanceláře a ofici

álně se mi omluvila.

Po 11. září jako by se před mou rodinou rozhrnula

opona a my se ocitli uprostřed reflektorů napospas

světu, který zřejmě celou tu dobu kvasil za ten

kým závojem. Mí rodiče se v tomto novém prostředí

museli zorientovat a postarat se přitom o mladou,

#muslimgirl

27

křehkou rodinu, přestože se sami stali terčem útoků.

Po většinu svého života podnikal táta v elektronice

a prodával videohry, hudbu, hračky. Bezprostředně

po 11. září se o naši existenci ve Spojených státech

velmi obával. Tenkrát jsme měli krámek na zastře

šeném bleším trhu u nás ve městě, byl otevřený jen

o víkendech a táta v něm pracoval dobrých osm let.

Obával se, že by mohl být nespravedlivě vyšetřován

úřady anebo o svůj podnik přijít či rovnou skončit za

mřížemi – a to vše jen kvůli víře. Strach z útoků byl

všeobecný: Jeho bratr žijící v Jordánsku na něj na

léhal, aby zvážil návrat celé rodiny „zpátky domů“,

protože usoudil, že by po nás ve Státech mohli jít

nebo nás zabít. Řekl tátovi: „Představ si, jak snadné

by pro někoho mohlo být jednoduše přijít do krám

ku a bez milosti vystřílet celou tvoji rodinu. Musíte

odtamtud pryč.“

Trh se stal jakýmsi mikrokosmem toho, co se na

šemu národu dělo ve větším měřítku. Můj otec si živě

pamatuje dramatický zlom v jazyce zpráv. Sledoval,

jak televizní společnosti rychle přešly od zobrazování

abstraktní veličiny zvané Al-Káida působící v průbě

hu 90. let na území, které znal průměrný Američan pod

názvem Střední východ (Middle East), k paušalizaci

a obviňování muslimů a islámské víry jako takové. Už

se nesoustředily na politické debaty, namísto toho ho

rečně vyhledávaly souvztažnost mezi teroristickými

#muslimgirl

28

útoky a Koránem a zdůrazňovaly spojení mezi muslimskou identitou a násilím. Otec si vybavuje, že tato změna rétoriky umožnila těm druhým, aby nás napadali, a přitom mohli očekávat, že za to nebudou popotahováni. Moje rodina se ocitla v situaci extrémní zranitelnosti, stal se z nás snadný cíl, který mohl každý napadat a ošklivit si ho, a jen a jen na základě našeho náboženského vyznání.

Jeden ze zaměstnanců hračkářství, které bylo na trhu taky, proděravěl všechny pneumatiky na matčině autě. Tento násilný čin i po letech pevně utkvěl ve vzpomínkách mých rodičů. Uvědomovali si, že šlo o slabý odvar toho druhu násilí, které by na nás lidé v našem okolí nejraději seslali, a to druh nehorázně nenávistný, nemístný a nákladný. Když otec zašel za majitelem hračkářství, aby ho informoval o tom, co provedl jeho zaměstnanec, majitel na něj agresivně vyjel.

„Co? Tak ty mi budeš VYHROŽOVAT?“ Doslova šel mému velkému, snědému tátovi po krku a řekl: „Chceš na mě HÁZET BOMBY?“ Když později dorazila policie, namísto výslechu zaměstnance, který rozřezal pneumatiky našeho auta, začala vyslýchat mého otce na základě obvinění, že chtěl dát bombu do hračkářství. Policii proti nám použili jako zbraň, stejně jako se to dlouhodobě dělo lidem odlišné barvy pleti. Stali jsme se obětním beránkem, což znamenalo, že



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.