načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Multikulti -- pindy jedný český mindy – Iva Pekárková

Multikulti -- pindy jedný český mindy

Elektronická kniha: Multikulti
Autor: Iva Pekárková
Podnázev: pindy jedný český mindy

Rozšířené vydání úspěšné knihy české autorky, kterou tvoří především mozaika krátkých příběhů z multikulturního Londýna. Česká spisovatelka popisuje multikulturní zkušenosti z Londýna, kam se přesídlila se svým životním partnerem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 382
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4209-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Rozšířené vydání úspěšné knihy české autorky, kterou tvoří především mozaika krátkých příběhů z multikulturního Londýna. Česká spisovatelka popisuje multikulturní zkušenosti z Londýna, kam se přesídlila se svým životním partnerem nigerijského původu. V první části knihy líčí soužití s černošskými menšinami, mezi které pronikla díky společnému bydlení v podnájmech. Poté následují příběhy o tlumočení romským imigrantům. A vše je zakončeno pestrou směsicí postřehů z londýnského života, včetně zmínek o pouličních nepokojích v roce 2011, i ze života vůbec. Humorně pojatá knížka ukazuje londýnský multikulturalismus v jeho živé podobě, přestože některé příběhy zdaleka tak veselé nejsou.

Popis nakladatele

Iva Pekárková strávila většinu života v zahraničí anebo aspoň obklopená lidmi z jiných národů a kultur. Dala si kdysi za úkol co nejdokonaleji poznat celý svět a intenzivně na tom pracuje. V mládí pracovala jako sociální pracovnice v Jižním Bronxu a vyučovala angličtinu v uprchlických táborech v Thajsku. Ve středním věku si opatřila početnou rodinu v Nigérii a už dlouho sleduje mezirasový cvrkot v jižním Londýně, v Česku i jinde. Patří k pozorovatelům, kteří chtějí všechno vidět zespoda a důkladně a k autorům, kteří se pro příběhy vypraví kamkoli. Nebojí se psát o věcech příjemných i nepříjemných, tragických i legračních. Multikulti pindy (v novém vydání, doplněném o řadu dalších článků) - to je pohlazení po duši každého, kdo touží vidět svět zblízka a nezkreslený ani optikou strachu a nenávisti, ani vynucené politické korektnosti.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Iva Pekárková - další tituly autora:
Třicet dva chwanů Třicet dva chwanů
Levhartice Levhartice
Postřehy z Londonistánu -- O nových kulturách - zblízka Postřehy z Londonistánu -- O nových kulturách
Pečená zebra Pečená zebra
Multikulti -- Pindy jedný český mindy Multikulti
Za oknem -- 19 spisovatelů proti covid-19 Za oknem
 
K elektronické knize "Multikulti -- pindy jedný český mindy" doporučujeme také:
 (e-book)
Sloni v soumraku Sloni v soumraku
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

IVA PEKÁRKOVÁ

MULTIKULTI PINDY

JEDNÝ ČESKÝ MINDY

MLADÁ FRONTA


© Iva Pekárková, 2016


POZNÁMKA A PODĚKOVÁNÍ

Dík za pomoc a povzbuzení při psaní téhle knížky patří všem ob

vyklým podezřelým: lidem různých věků, barev a národností, ale

i  zvířatům, krajinným útvarům a  několika vesnicím a  městům.

Speciální dík patří anonymnímu diskutérovi, který o mém blogu

prohlásil, že jsou to jen „blbý pindy ňáký blbý mindy“ – ten rým mě

zaujal natolik, že jsem pak prostě musela vydat knížku s názvem,

který byl jeho variací.



ČÁST 1

V ANGLII JE TRÁVA

ZELENĚJŠÍ


8

V ANGLII JE TRÁVA ZELENĚJŠÍ 

(Jak to všechno začalo) Před pěti lety zhruba touhle dobou začalo mému příteli K. kapat na karbid. Teda... začalo to už tak půl roku předtím, v okamžiku, kdy si hrdě odnesl domů fungl nový český pas. Ale teď se jednotlivé kapky slily v  nepřetržitý čůrek a  ten se proměnil v sílící proud. K. se, stručně řečeno, zvencnul a už nemluvil o ničem jiném než o tom, že chce žít v Anglii, a kdy se tam konečně odstěhujem.

Bydleli jsme tenkrát v sedmém patře – v půdním bytě v Michli, který se mi jako zázrakem podařilo získat, když jsem se vrátila z  emigrace, a  ve  kterém jsem svého času žila s  bývalákem. Nebyl to ideální byt – nevešla se do něj pračka, vařit se muselo v koupelně, do ložnice zatékalo střechou a v moc pěkných rustikálních trámech uprostřed obýváku se usadila rodinka tesaříků. Ale byl to byt. Předtím jsme s  K. strávili několik let v  jednom pokoji. Naivně jsem si myslela, že K. ocení nový prostor, který se nám naskytl, ale to jsem se spletla. K. byl v tom bytě prostě zoufalý. Jednak zřejmě duch mého bývaláka nestačil vyvanout tak dokonale, jak by si přál, a jednak, jak jsem zjišťovala doslova za  pochodu, patří K. k  lidem, kteří mají rádi, když je kolem nich spousta dalších lidí. Spolubydlící v předchozím působišti se ke K. nechovali nijak zvlášť přátelsky, a přece se mezi nimi cítil dobře. Byl rád, když vydávali zvuky, překáželi v  koupelně, nechali v kuchyni binec – to všechno byly známky lidské existence. K. už je prostě takový. Náš nový byt byl izolovaný a to se K. vůbec nelíbilo.

Nemluvě o tom, že ČR před časem vstoupila do Evropské unie a jako její občané jsme měli právo bydlet a pracovat v Anglii.

Co mi tenkrát K. předváděl, to nikomu nepřeju. Když jsem prohlásila, že já bych daleko radši zůstala v  Čechách – už jsem se v životě nacestovala dost – a že jestli chce odjet, tak holt se rozejdeme, K. se okamžitě začal sebevraždit (zatím jen hubou, naštěstí): skákal z okna, skákal pod vlak, přežral se jedu na krysy a pak čekal, až mu uhnijí střeva. Trval na svém: chce žít v Anglii – a to se mnou. Jinak nechce žít.

Jako ve špatné komedii si K. zvykl trhat ve vzteku šaty, co měl zrovna na  sobě, a  tak jsem si připravila stranou hromádku starých, děravých či něčím pocákaných košil a triček a před každou „diskusí“ ho přinutila, aby si jedno z nich vzal na sebe. Tím jsme se zbavovali jak vzteku, tak nepotřebného oblečení.

Musím čtenáře upozornit, že nejsem žádná dorota tiše se obětující a tiše snášející výkyvy nálad svého partnera. Kdybychom spolu nežili už čtyři roky a  kdybych K. neznala jako spolehlivého, pravdomluvného, rozumného a vůbec skvělého chlapa, byla bych se dávno začala poohlížet po  jiném. Naštěstí jsem vycítila, že tohle je v K.-ově životě skutečně mezní situace a já bych jako jeho partnerka měla stát při něm, ať vyvádí cokoli. Ono tu nešlo jen o  cestu do  Anglie: rodinná situace v  Nigérii se vyhrotila, K. musel čelit útokům staršího bratra Uhunomy, který ho už dobře deset let systematicky okrádal a ještě pomlouval u příbuzných. Taky ho nedávno honili v  noci po  Strašnicích čtyři hošani silně podobní skinheadům a nadávali mu, velmi nevynalézavě, do vopičáků a černých hub. K. si na podobné věci nikdy nestěžoval, jen mi o nich vyprávěl a smál se u toho. Ale bylo jasné, že si potřebuje odpočinout, potřebuje strávit nějakou dobu na místě, kde není jediný černoch v širém okolí. V Čechách a na Moravě, málo platné, byl pořád tak trochu na výstavě.

Když jednou v podvečer K. přišel z práce, rozbil pěstí zrcadlo a  čtvrtmetrovým střepem ve  tvaru dýky se bodl do  hrudi, usoudila jsem, že je čas. Zalepila jsem mu krvácející ránu (trefil se naštěstí do žebra), naložila ho do auta a odvezla za známou psychiatričkou.

„Omlouvám se, že ruším v tuhle pozdní hodinu,“ řekla jsem a strčila K. do dveří. „Ale můj přítel se zbláznil.“

Psychiatrička si s K. pohovořila, předepsala mu prášky na uklidnění – a pak se obrátila ke mně. „Váš přítel se nezbláznil,“ ujistila mě. „Váš přítel chce jet do Anglie. A nedovede si představit, že by tam mohl jet bez vás.“

K. zuřivě přikyvoval, jako by říkal: „Vidíš to? Teď to máš potvrzený od profíků.“

A tak jsme se přichystali na cestu...

K. vůbec nevěděl, do čeho jde, Anglii znal jen podle jména. Já jsem dávala dohromady všechno, co jsem o Británii věděla – a už předem jsem tušila, že všechno bude jinak, než si myslím.

říjen 2010

HURÁ, ANGLIČANKY! 

(O tom, jak je kolikrát všechno jinak) Vypadaly naprosto přesně. Jak vystřižené z detektivky od Agathy Christie (což byly jediné knížky v angličtině, které se mi v tehdejším Československu podařilo sehnat). Tři dámy „jistého věku“, obuté do  pohodlných šněrovacích botek, oblečené do  střízlivých kostýmků, na hlavě plstěné – nebo jaké – kloboučky. Ale co na  nich bylo nejangličtější (teda aspoň v  mých málo informovaných představách), bylo jejich vzpřímené, snad až trochu upjaté držení hlavy a šedě mateřský pohled, kterým obhlížely svět, jako by pátraly po něčem, čemkoli, co by mohly jednou provždy napravit svou pouhou anglickostí.

Byl květen roku 1985, den předtím jsem ilegálně přešla přes hranici z Jugoslávie a dorazila do Benátek. Tyhle tři dámy na náměstí San Marco byly první živé Angličanky, které jsem v  životě viděla.

Nemohla jsem si pomoct: hned jsem se k nim hnala. Bylo odpoledne a  já jsem trapně školometskou, poněkud viktoriánskou angličtinou vykoktala: „Dámy – ještě nikdy jsem se nesetkala se žádnou anglickou osobou ženského pohlaví. Směla bych vás, není-li to příliš smělé, pozvat na čaj o páté?“

Dámy se trochu upejpaly, ale pak si daly říct – a  já jsem bez mrknutí oka zaplatila za čtyři šálky čaje v kavárně pro turisty asi tak třetinu peněz, které se mi podařilo propašovat na Západ. Ale nelitovala jsem toho ani náhodou. Srdce mi divoce bušilo, byla jsem do svých tří anglických dam kolektivně zamilovaná. Mnoho jsme si toho neřekly – ony mi sice rozuměly (nebo to aspoň s typickou anglickou zdvořilostí předstíraly), ale já jim skoro vůbec ne. V zadrátovaném Československu jsem za celé své dětství a mládí narazila na tři Američany a jednoho Skota. Knížky v angličtině se skoro nedaly sehnat (kromě zmíněné Agathy), a pořádné slovníky už vůbec ne. Anglicky jsem si povídala téměř výhradně s lidmi, kteří se ten jazyk taky pracně naučili ve škole – a jak známo, dva nerodilí mluvčí se vždycky dorozumějí líp mezi sebou než s  rodilým mluvčím. Zjistila jsem, řečeno slovy Karla Čapka, že ke svému překvapení neumím anglicky.

Ale o  to tajemnější a  skvělejší zůstala Anglie v  mých snech. Jestli jsou všechny dámy v Anglii stejně skvělé jako ty moje, říkala jsem si, ta země musí být naprosto úžasná. Zrovna den předtím mi při přechodu hranic pomohl britský námořník, momentálně řidič náklaďáku: byl nádherně tetovaný na  pažích a  v  uchu měl kulatou náušnici – vysvětlil mi, že je to vzpomínka na jeho první přeplutí rovníku. Šla jsem pěšky i  s  batohem, ale on na  mě čekal, téměř dojatě, na  italské straně hranic, a  pak mě pozval na  večeři. Zeptal se, jestli nepotřebuju peníze. Jako ostřílená stopařka jsem ocenila, že ke mně byl sice hrozně milý, ale ani náhodou se mě nepokusil sbalit. Prostě pravý anglický gentleman...

Nějak se stalo, že jsem v životě potkávala jen samé skvělé Angličany a  Angličanky. Nebo jsem v  každém Angličanovi či Angličance viděla jen to nejlepší a ignorovala zbytek? Fakt je, že všichni, všichni byli skvělí. Ovšem potkala jsem je všechny v  zahraničí – v Evropě, v Thajsku, v Malajsii, v New Yorku. A jak známo, nejlepší italskou pizzu koupíte na  14. ulici na  Manhattanu a  nejhnusnější čínské jídlo v Číně. Anglie pro mě dlouho zůstala vysněným ostrovem – a  není vyloučené, že jsem ji dlouho nenavštívila právě kvůli podvědomému strachu, že bych si o ní mohla zkazit mínění.

Několik návštěv Londýna, Oxfordu a Glasgow ve mně pořád ještě zanechalo dojem, že Spojené království je prostě úžasné, a kdyby se mi na něm snad něco nezdálo, je to zcela jistě moje vina.

Ovšem taky ve  mně zanechalo dojem, že je tu všechno šíleně, ale šíleně drahé. „Ty chceš žít v  Londýně? Seš normální?“ křičela jsem na K., který pořád a pořád trval na tom, že se musíme odstěhovat za Kanál. „Víš, kolik tam stojí hrnek kafe? Tři libry, kámo! Kolik tam stojí bydlení, to si vůbec představit nedovedeš. Nebudeme dělat nic jinýho než vydělávat na byt.“

„To se vyřeší, neboj,“ usmál se K. Čímž mě rozčílil.

„Tys v Anglii nikdy nebyl, já třikrát nebo čtyřikrát. A teď ti říkám –“

K. se skutečně nacházel ve  stadiu, kdy si nebyl tak docela jistý, jestli je Londýn velké město v Anglii, anebo obráceně. Anglie s Londýnem v jeho představách splývala v jediné vysněné místo k žití. No, možná mu křivdím. Fakt je, že moje představy o Anglii byly, jak se ukázalo, mylné. K. měl pravdu a všechno je úplně jinak. Šálek kávy v centru pořád stojí tři libry, možná dokonce čtyři. Ale v  jídelně na  předměstí koupíte ucházející kafe za  šedesát pencí a ještě se na vás albánský číšník usměje. Dvě stě gramů rozpustných kávových granulí běžně kupuju za 99 p. Jsou tak laciné, že je při každé cestě do Čech vozím kamarádkám.

Od doby, co jsme v Londýně, se pro mě Anglie proměnila ve dvě odlišné země: tu, kterou jsem si napůl vysnila a několikrát navštívila. A tu, kde momentálně žijem. Ta původní je upjatá, po všech stránkách korektní a, mezi námi, trochu nudná. Ta nová je barevná, divoká, pořád je v ní spousta věcí k objevování.

Když jsem ve  čtvrti South Norwood v  jižním Londýně zoufale hledala „domorodce“, čistokrevného bílého Angličana, který by se uvolil udělat rozhovor pro rozhlas, pochopila jsem, že dva pohledy na  Anglii nemám jenom já. Mají je i  rodilí Angličané. Nějak si nedovedou dát dohromady idealizovanou představu o  své vlasti s tím, co vidí kolem sebe.

Možná že četli – tak jako já – příliš mnoho viktoriánských románů či knížek napsaných před osmdesáti lety. Možná se Anglie skutečně rapidně mění způsobem, nad kterým vrtí hlavou nejen Angličané, ale i leckterý imigrant, K. mezi nimi. Dnešní Anglie je úžasná směska úzkostlivě dodržovaných demokratických tradic, rozhořčení, názorů na to, co je „britské“ a „nebritské“, a taky životních stylů přebraných z  Ameriky, což někteří vítají, jiní se tomu brání. Není to jednoduchý uzel k rozpletení. Ale o to méně nudný.

listopad 2010


13

K.  SI NAŠEL ŽENSKOU V JIŽNÍM LONDÝNĚ,

sbalil se a  odjel za  ní. Doprovodila jsem ho, zadržujíc slzy, na  autobusové nádraží Praha-Florenc. Tam nastoupil do  žlutého autobusu, vybaven českým pasem, pár sendviči, které jsem mu na  rozloučenou připravila, a  asi tak padesáti svetry a  bundami, protože co kdyby náhodou v busu netopili. Začínala sviňská zima a ve vzduchu se vznášely drobné sněhové vločky.

Asi jsem se nějak zatvářila, protože mě k  sobě K. přitisknul a šeptal: „Neboj, Wendy slíbila, že na mě bude čekat na Viktorce.“

K. totiž trval na tom, že tu ženskou nenašel sobě, ale nám. On prostě jen pojede napřed a  vyhřeje mi ve  Wendině domě hnízdečko, zatímco já zařídím předání bytu, vyřízení všech problémů s  trvalým versus přechodným bydlištěm nás obou, odhlásím plyn a  elektřinu, nahlásím na  zdravotní pojišťovně, že se stěhujem do  zahraničí na  dobu neurčitou, postarám se, aby K. neměl v  zaměstnání áčka, ale řádně ukončený pracovní poměr, a  ještě mu u kolegy vyzvednu stravenky. Jo, a taky zjistím, jak je to s placením daní zaměstnanců a  samoživitelů v  rámci Evropské unie. Jestli vás z toho výčtu rozbolela hlava, vůbec se nedivím, mě taky. Ale nenapadlo mě nic lepšího než zařizovat a zařizovat, zatímco K. vyhříval hnízdečko ve čtvrti Streatham u té ženské.

Viděla jsem ji na fotce a na to, že jí bylo už k padesátce, nevypadala špatně. Nabízela „dvojitý“ pokoj v  nádherném domě ve  skvělé čtvrti a  chtěla za  něj, světe, div se, jen dvě stě liber měsíčně. Když mému miláčkovi odpověděla na inzerát, že hledá bydlení, a s mnoha hrubkami mu líčila přednosti „dvojitého“ pokoje, který je na londýnské poměry za hubičku, neopomněla mu několikrát připomenout, že v  tom „dvojitém“ pokoji hodlá ubytovat gentlemana – pokud možno černého a  pokud možno přiměřeného věku. K  dopisu přiložila hned několik svých fotek: Wendy šklebící se nad hrncem jakési hnědavé hmoty, Wendy s koketně zakloněnou hlavou a náušnicemi velikosti podšálků, Wendy do  půl těla... no ne snad nahá, ale s  ultramateřským poprsím přetékajícím z minimalistických bikinek.

Upřímně řečeno, nepodezírala jsem K. z nekalých úmyslů, spíš z  trestuhodné naivity. Wendy, imigrantka z  Trinidadu, před pěti lety ovdovělá, bydlela v domku na předměstí se dvěma ze svých dětí a evidentně hledala víc než podnájemníka. Ale K. jen obracel oči v sloup: vždyť by pomalu mohla být jeho matka. A navíc: ten pokoj je přece „dvojitý“ – to znamená, že je pro dva lidi. A ti dva lidi, to budeme my, jakmile za ním přijedu.

K. našel Wendy přes internetové stránky s názvem gumtree, určené původně pro protinožce hodlající se usadit v Anglii, které se ovšem proměnily v největší neplacenou inzertní plochu na všechno. K. a já máme s gumtree (což v australské angličtině neznamená gumovník nebo kaučukovník, ale eukalyptus) ty nejlepší zkušenosti. S výjimkou pár případů, kdy gumtree z nějakého nevysvětlitelného důvodu fungoval docela jinak, než měl. Když jsem například já inzerovala, že hledám v Londýně laciný pokoj pro dva, začaly mi po půl hodině přicházet fotky... k***tů. K***ty růžové, hnědé, černé, k***ty malé, k***ty velké, k***ty tlusté a k***ty tenké, k***ty visící i připravené k  akci. K***ty zabrané z  nejrůznějších úhlů, ve  všemožných uměleckých ztvárněních. Jeden obzvlášť pozoruhodný vypadal, jako by si ho jeho majitel ve snaze o co nejrychlejší zvěčnění urval a položil na linoleum. Takovou sbírku podobných zařízení jsem vážně v životě neviděla. K. se to ovšem nelíbilo, a tak jsme zkoumali, co jsem udělala špatně: neumístila jsem svůj inzerát do nesprávné rubriky? Neumístila. Nezvolila jsem snad, nic zlého netušíc, nějaké slovo nebo frázi, která v britském či australském slangu znamená bůhvíco? Ale na nic jsme nepřišli. K***ty chodily dál.

Jinými slovy: považovala jsem za  úspěch, že K. v  odpověď na svůj inzerát obdržel nejen nadrozměrné kozy, ale taky opravdovou nabídku bydlení.

Vydržela jsem v Praze asi tři týdny, zatímco K. mi denně volal a  několikrát denně mě prozváněl a  lákal mě k  sobě líčením krás jižního Londýna. Wendy je prý šíleně hodná: autobus měl zpoždění – v Německu byla sněhová kalamita – a ona na něj na Viktorce několik hodin trpělivě čekala. Od té doby ho zasvěcuje do tajů přežití v Anglii, když nemáte moc peněz – třeba že si můžete v každé knihovně vyřizovat e-mail nebo že se, při troše snahy, můžou dva lidé pohybovat po  městě s  použitím jediné průkazky na  autobus. Taky mu každý den vaří večeři. Děti jsou velké – sedmnáctiletá dcera, devatenáctiletý syn – a  on je zatím skoro neviděl. Wendy už se prý na mě těší...

Když se mě K. rozhodl překvapit bleskovým odjezdem do Anglie, rozhodla jsem se, že ho překvapím taky. Napsala jsem mu SMS a v ní mu oznámila, že mu den nato zavolám na Wendinu pevnou linku od kamarádky z práce – tak ať kouká být doma celé odpoledne, konečně si budeme moct pořádně pokecat a nic to nebude stát. K. se zaradoval a slíbil, že nevytáhne paty.

Já jsem si pak našla na mapě, kde vlastně Wendy bydlí, nastoupila do  žlutého busu a  druhý den jsem byla v  Londýně. Cestou vlakem z Viktorky se se mnou dal do řeči pán, ze kterého se vyklubal Joruban, a ten trval na tom, že mě z nádraží odveze za svým nigerijským bratrem.

Když jsme našli Wendin dům – teda spíš domeček zastrčený v  řadě úplně stejných mrňavých, nepořádně omalovaných domků, ve čtvrti, jaké Angličané poněkud pohrdlivě říkají „suburban sprawl“, zhluboka jsem se nadechla a stiskla knoflík zvonku.

Dlouho se nedělo nic. Pak se zevnitř ozvalo zašramocení a nakonec se dveře otevřely. V nich stál můj darling v ponožkách, s nedopnutými kalhotami a s pokleslou čelistí, v očích výraz, jako by spatřil ducha. Několikrát přelétl pohledem ze mě na Jorubana a zase zpátky, pak rozpačitě přešlápl a vypravil ze sebe:

(pokračování v příštím blogu)

listopad 2010

ZÁHADA DVOJITÉHO POKOJE

„Ty seš hrozná!“ K. na  mě zíral jak na  zjevení. Až po  půl minutě natáhl ruku a  nesměle, skoro bojácně si na  mě sáhl. Evidentně v něm pracovala ta hluboce zakořeněná africká víra v duchy, kterou má v sobě každý Afričan, i kdyby strávil na Západě třicet let a vystudoval tam zároveň medicínu a jadernou fyziku. Když mým (nijak zvlášť duchově vyzáblým) tělem jeho ruka neprošla a já se s  hrůzostrašným kvákavým zašuměním neproměnila v  mlžný obláček, jak to dělávají duchové v  nollywoodských filmech, viditelně si oddechl. Pak obřadně poděkoval mému nigerijskému dobrodinci. Vyměnili si telefonní čísla a  z  gentlemanského Jorubana se později stal nepříliš významný, nicméně první článek svépomocného řetězu, kterému říkám nigerijská spojka a díky kterému jsme oba, K. i já, našli v Anglii svůj první legální džob.

Pak mě K. vtáhl do domu.

Náš „dvojitý“ pokoj se nacházel v  patře toho mrňavého domku a  celý byl vyplněný postelí. Postel to byla trochu vratká, ale skutečně se na ní pohodlně vyspali dva lidi. Kolem ní se, při troše dobré vůle, dalo protáhnout ke skříni, která prý časem bude patřit K., ale zatím byla napěchovaná Wendinými věcmi. K. si svých pět švestek přechovával v rohu té velké postele, protože ani pod ní – zatím – nebylo místo. Ještě byl v  místnosti výklenek mezi vestavěnou skříní s bojlerem a zazděným krbem a taky okno vedoucí na dvorek. Pak už tam nebylo nic.

„Tomuhle říká dvojitý pokoj?“ divila jsem se. „Jak se sem vejdem? Kam dám stolek na počítač? Tak tohle je ten úžasný pokoj v krásným domě ve skvělý čtvrti?“

K. mě začal uklidňovat, a když jsme byli v nejlepším, ozvalo se z přízemí tlumené zachechtání. Kdosi běžel nahoru po schodech, vzápětí se dveře rozevřely (nedaly se zamykat) a v nich stála Wendy. Poznala jsem ji okamžitě, i když vypadala jinak než na fotkách. Byla povadlejší, o deset let starší, dočista zničená. Ovšem ty obrovské kozy si zachovala. Mávala jimi nad postelí a volala: „Koukám, že za  tebou přijela manželka.“ Pohrozila prstem K., schovanému pod dekou. „Vypadnu z domu sotva na hodinu a vy se do toho hned dáte. Nezbořte mi barák.“ Pečlivě za sebou zavřela dveře a dupala dolů po schodech.

Tázavě jsem se na  K. zahleděla. Ten pokrčil rameny a  dal se do smíchu. „Jde vařit. Wendy už je taková.“

„Ale vždyť jsme byli tiší jak myšky...“

„Já si to taky myslel...“ Tohle evidentně nebyl poctivý cihlový dům, jak se na Anglii sluší, ale baráček z papundeklu, ve kterém stačí udělat dva kroky v patře a hned začne dunět celé přízemí.

Za  dvacet minut jsme znovu uslyšeli na  schodech Wendiny kroky. Tentokrát dveře rozkopla – v každé ruce totiž nesla velký talíř s  večeří: fazole s  rýží, taštičky plněné solenou rybou, salát, loupané vejce. Cosi zamručela, vrazila nám talíře do  rukou, pak nám podala lžíce. Načež sestoupila zpátky do kuchyně.

Zdálo se, že mě přijala na milost.

Pochopila jsem, že se Wendy už dávno chová ke K. jako k synovi. Pokud snad ze začátku doufala, že se z podnájemníka stane čímsi víc, dokázala rychle přešaltovat do mateřského modu. Pod její široká křídla se bez problémů vešly čtyři vlastní a dvě nevlastní děti, pak K. a  nakonec, navzdory své barvě, i  já. K., jak to vypadalo, měla ze všech svých dětí nejradši. Byl právě tím dítětem, po  jakém toužila, ale jí samotné se ho vychovat nepodařilo. Ale o tom až jindy.

Teď bych chtěla aspoň zčásti objasnit záhadu „dvojitých“ pokojů v  Londýně, jaké tak často najdete v  inzerátech na  bydlení. Co je to dvojitý pokoj? Jak je velký? Proč je dvojitý? Co je v něm vůbec dvojité – postel? Když je ten pokoj dvojitý, předpokládá se, že je pro dva?

K. a já jsme tu záhadu vyřešili metodou pokusu a omylu. Teď víme, že dvojitý pokoj je takový, jaký majitel za dvojitý považuje. Může v něm být široká postel, ale nemusí. Může se stát, že v něm smí bydlet dva lidé, ale vesměs je určen pro jednoho. Může být prostorný, ale zrovna tak dobře v něm může být akorát dost místa na to, abyste se kolem postele protáhli ke skříni. Když máte štěstí, může to být pokoj toho druhu, jakému se už jistě sto let říká v  Anglii bedsit (na  severu bedsitter) a  v  jakém obvykle bydlívali studenti anebo čerství přistěhovalci, svobodní mladší páni. Bedsit je místnost, ve  které můžete ležet na  posteli, sedět u  stolku, dokonce si na vařiči ohřát vodu na čaj a vyčistit si zuby ve výlevce. Bedsit je jednotka poměrně dobře definovaná, na rozdíl od „dvojitého“ pokoje, vynálezu moderní doby, věku, kdy se v reklamách jakéhokoli druhu čím dál tím víc lže a podvádí.

Dalo nám dost práce ukecat Wendy, aby nás v tom dvojitém pokoji nechala, aspoň prozatím, bydlet oba dva. Všechno tu bylo dočasné a  provizorní. Wendiny kufry s  oblečením, které měly ve zvyku sklouznout ze skříně a se zaduněním dopadnout na naši postel. Můj pobyt tady. Náš pobyt tady. Počítačový stolek, který pro mě K. láskyplně zakoupil ve  výprodeji a  pak se mu ho dík africké magii podařilo vecpat do výklenku u krbu. Dveře, které se zatím nedaly zamykat, ale Wendy už brzo sežene šikulu, který nám nainstaluje zámek. Výše nájmu, kterou Wendy ustavičně zvedala, a přece jsme, díky K.-ově diplomacii, platili pořád stejně. Neproniknutelné křoví na  zahrádce. Fakt, že jsme zatím neměli vlastní poličku v kuchyni ani místo v lednici.

Všechno bylo u Wendy provizorní, ale vydrželi jsme tam skoro rok.

listopad 2010

KDYŽ BĚLOCH DĚLÁ NAČERNO

Už od  roku 2004, kdy Česká republika vstoupila do  Evropské unie, mají všichni občané ČR právo žít a  pracovat v  Británii. Právě tak ho mají všichni občané států, které vstoupily do EU společně s  námi (což je Slovensko, Polsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Slovinsko, Kypr a Malta, jak se jistě všichni pamatujete).

Když britská vláda učinila osudové rozhodnutí – totiž přijmout všechny nově sjednocené Evropany s otevřenou náručí –, netušila, kolik se jich tam sleze. Pokud se dá věřit tomu, co jsem se dočetla v novinách, odhadovali prý britští experti, že se nových „legálních cizinců“ sjede mezi 12 a 15 tisíci, maximálně prý padesát tisíc. Taková byla předpověď z roku 2003. V době, kdy jsme do Londýna přijeli i K. a já, už se všude psalo, že se experti spletli, že čerstvých „automaticky legálních“ imigrantů ze zemí všeobecně vnímaných jako evropský východ je tu nejméně patnáctkrát víc – a rok od roku, měsíc od měsíce jich přibývá. Chvíli se denní tisk předháněl v odhadu počtu Poláků v Londýně a v celé Anglii. Když jeden plátek napsal, že jen v Londýně momentálně žije 250 tisíc čerstvě přistěhovaných Poláků, napsal druhý, že jich tu žije 350 tisíc, a třetí, že se jejich počty blíží půl milionu. Časem to deníky vzdaly a  místo nich se ve  zpravodaje o  polské zkáze proměnil prostý lid. V  taxíku jsem nesčetněkrát vyslechla průzkumem nepodložené, ale o to pozoruhodnější názory na to, kolik už je v Londýně Poláků – ten nejodvážnější tvrdil, že dvacet milionů, čili víc než dvakrát tolik, kolik má ta metropole obyvatel.

Při pohledu z Londýna to vypadalo, že se Polsko muselo zcela vylidnit a jeho lid přemístit do Anglie: v každém stánku s kávou, v  každé recepci, u  každého vozíku zametačů ulic – všude pracovali Polky a Poláci se snaživým úsměvem a vesměs nedokonalou znalostí angličtiny.

Jak jsem se dozvěděla, i Polákům, co zůstali v Polsku, se zdálo, že se jejich země vylidňuje, a v Londýně začalo působit několik organizací s názvem jako Vrať se domů, které si vzaly za úkol Polky a  Poláky přesvědčit, že už si v  Anglii užili dost dobrodružství a  je načase uhnízdit se zas ve své vlasti. Ať už to bylo jejich působením, anebo tím, že se čerstvě sjednoceným Evropanům stýskalo po domově, Polky a  Poláci začali zase houfně odjíždět – a  v  roce 2009 prý už jich tu zbyla sotva polovina původního počtu. (Jak moc se téhle informaci dá věřit, to samozřejmě netuším: jak můžete vědět, že jich byla polovina, když si nikdo nemohl být jistý, kolik jich tu bylo původně?) Fakt je, že v srdcích a myslích Angličanů, zejména těch méně otevřených novým přistěhovalcům, jich bylo pořád čím dál víc a v celém Londýně už jste se nedomluvili jinak než polsky...

Do tohohle rozpáleného kotlíku, v němž se v bolestech přetavovalo v Angličany možná 250 tisíc, možná půl milionu, možná milion Poláků a jim podobných živlů, jsme dorazili. K. a já.

K. po necelých šesti týdnech u Wendy nalezl zaměstnání. Myl – někdy osm, někdy taky šestnáct hodin denně – špinavé hrnce v  exkluzivním hotelu (do  něhož vcházel, spolu se živly sobě podobnými, vchodem pro personál). V exkluzivním hotelu myly hrnce či praly a žehlily ložní prádlo zásadně živly jemu podobné – všichni byli Afričani. Agentura, která K. najímala, se zaradovala, že má evropské občanství, takže může pracovat „nabílo“ a nebude s tím žádná potíž, ale o jinou evropskou občanku, konkrétně mě, neměla zájem. Nabílo u téhle agentury pracovali pouze černoši, já bych se mezi nimi zbytečně vyjímala. Takhle mi to teda neřekli, protože ani běloch nesmí být v Evropské unii diskriminován, ale bylo to dost jasné mně i K. Tohle byla práce pro Afričany, Poláci v  ní neměli co dělat. A  mě v  Anglii samozřejmě každý, kdo mě pořádně nezná, považuje za Polku.

K. mi dával pětadvacet liber týdně, abych si mohla koupit lítačku na autobus a pátrat po práci.

Nakonec jsem ji našla – tentokrát přes českou, nikoli nigerijskou spojku. Chlapík, pro kterého pracoval jeden můj český známý, potřeboval někoho, kdo umí natírat, malovat, zkrátka zvelebovat byty. Anglický termín pro tohle pracovní zařazení je „painter and decorator“ a  spadá to tak trochu pod „construction worker“. Podobnou práci jsem dělávala už kdysi ve Vídni, tak jsem se odvážně přihlásila a na čas se stala malířkou a natěračkou.

Nebylo to špatné – už jsem zapomněla, jak si člověk rozhýbe kostru, když třeba celý den maluje stropy. Ovšem náš zaměstnavatel – moc milý a důvěryhodný pán zhruba o patnáct let mladší než já – neměl zájem z nás udělat legální zaměstnance: vysvětlil nám, že je s tím spousta papírování, což je otrava, a tak nám radši bude platit poměrně slušné prachy na  ruku. Všichni lidé z  jeho partičky – můj český kámoš, tetovaný mladý Anglán ze severního Londýna i pětašedesátiletý chlapík z Dulwiche, který mluvil pouze cockney, takže jsem mu v prvních dnech nerozuměla jediné slovo a  on mně taky ne – všichni jsme byli běloši, všichni jsme měli pracovní povolení – a všichni jsme dělali načerno.

Vydělala jsem si jistě o polovinu víc než K. a nadřela jsem se, myslím, zhruba stejně, on možná víc. Když jsme se sešli v pokoji u Wendy (nebylo to často, já makala přes den, K. obyčejně v noci), vyměňovali jsme si zážitky ze svých džobů. Bílá polovina našeho páru pracovala načerno a říkala, že by jí mnohem víc vyhovovalo pracovat legálně, už proto, že by si zadělávala na důchod a tak. Černá polovina našeho páru pracovala nabílo a byla spokojená, že požívá všechny výhody s tím spojené, i když se nechávala slyšet, že by jí vůbec nevadilo dělat načerno, aby nemusela platit vysoké britské daně.

listopad 2010


21

O NÁRODU COCKNEYŮ, KOHOUTÍM VEJCI, 

ZAPOJOVÁNÍ BOCHNÍKU A VYSAVAČI

O  záhadné angličtině, které se říká cockney, jsem četla a  slyšela mockrát, a  čím víc jsem se toho dočetla a  doslechla, tím mi připadala tajemnější. Prý je to „řeč v rámci jiné řeči“, angličtina, které většina Angličanů nerozumí a  jejíž rodilí mluvčí se ve  své vlasti domluví jedině mezi sebou, protože oni pro změnu nerozumějí běžnější angličtině. Učitelka angliny, za  kterou jsem jako dítě docházela a  která byla z  tajemného jazyka stejně vyvalená jako já, mi vykládala, že prý Cockneyové, když chtějí někoho požádat, aby zavřel dveře, praví: „Dej to prkno do díry!“

To mě tak nadchlo, že mi nadšení vydrželo nějakých pětatřicet let, až do doby, kdy jsem začala v Londýně pracovat jako malířka a natěračka.

Jeden z  mých kolegů se jmenoval Mike, bylo mu mezi šedesáti a  pětašedesáti a  byl to Cockney. To mi tedy oznámil Andy, můj šéf, protože já jsem se s  Mikem opravdu nedomluvila. Když něco řekl, jen jsem na něj tupě zírala a namáhala si mozek, marně jsem v něm pátrala po  slovech, která asi tak Mike mohl použít. Naštěstí nebyl moc hovorný a jeho projev – aspoň v tomto případě – sestával z jednotlivých výrazů, jejichž význam jsem časem přece jen uhodla, spíš díky posunkům než čemu jinému. Když třeba Mike – s  doutnající cigaretou věčně přilepenou ke rtu v koutku úst, přestože na pracovišti panoval přísný zákaz kouření – vyřkl slovo, které znělo jako „páij“ a k tomu mával pravicí nahoru a dolů, pochopila jsem, že říká „paint“, tedy malovat, a už jsem namáčela štětec. Horší to bylo, když jsem se já pokoušela něco říct Mikeovi. Ve snaze mluvit srozumitelně jsem si dala práci s pečlivou výslovností – a to bylo podle všeho kontraproduktivní. Mike na mě jen nechápavě zíral. Byl, jak jsem zjistila, zvyklý se dorozumívat spíš mručením, a tak jsem po pár dnech začala v odpověď na všechno mručet – a hned jsme se domluvili líp.

Vyřešila jsem ovšem hádanku, jak je to s jazykem – nebo nářečím, nebo slangem, nebo argotem – zvaným cockney.

Je to záležitost prastará. Už v  roce 1362 je v  anglické literatuře zmínka o „cokeney“, což je kohoutí vejce („coken“ znamená ve středověké angličtině „od kohouta“ a „ey“ znamená vejce). Je to prý malé vejce nezvyklého tvaru. Z toho se Cockneyové zřejmě vylíhli. (V Nigérii jsem svého času na vlastní oči viděla, jak kohout snesl vejce – bylo skutečně malé, nezvyklého tvaru a pochopitelně magické – a  tak, jakkoli to zní nevědecky, nemám problém uvěřit, že i kohouti ve středověké Anglii občas nějaké vejce snesli.) Z  roku 1386 se datuje zmínka o  slově „cokenay“, dítěti s láskou vychovaném, a o tom, jestli se vylíhlo z kohoutího vejce, se tam nemluví. V  šestnáctém století prý venkované tímto slovem označovali „rozmazlené lidi z  města“. Mohl to být také mladý prostitut.

Ze stejného roku jako zmínka o kohoutím vejci „cokeney“ pochází i zmínka o „Cockaigne“ – tajuplné zemi přepychu. Za tu prý byl všeobecně považován Londýn, takže „Cockney“ může znamenat i „pravý Londýňan“.

Ať je to jak chce, všichni se shodují na tom, že abyste se mohli stát Cockneyi, musíte se narodit v  doslechu Bow Bells, zvonů kostela Mary-le-Bow, který stojí v Cheapside, v londýnském East Endu, na  severní straně Temže. Všeobecně se předpokládalo, že zvuk zvonů Bow Bells proniká celým East Endem, ale zasahuje i  dál na  sever, na  západ a  na  jih. Podle této definice by každý Eastenďan měl být Cockney, ovšem ne každý Cockney musel být Eastenďan. Zvuk zvonů doléhá například do nemocnice Svatého Tomáše, která je na jižním břehu Temže – a v té se narodil leckterý Jiholondýňan. Mike například pocházel z Dulwiche, čtvrti, kam Bow Bells nedoléhají, a přece nikdo nepochyboval o tom, co je zač.

Dnes už je zřejmé, že zvuk Bow Bells z  každého Cockneyho neudělá – v East Endu prý jazyk Cockney vymírá, je nahrazován nezvyklým dialektem, kterému se říká „Jafaican“ a je založený na jamajské angličtině. Na druhé straně, spousta Cockneyů se narodila, i když se zvonění zvonů kostela Mary-le-Bow nerozléhalo nikam, protože kostel neexistoval. Jednou byl zničen při velkém požáru Londýna roku 1666 a  postavil ho až po  čase Christopher Wren. Podruhé byl zničen při náletech v roce 1941 a znovu zbudován teprve v roce 1961. Mike byl jedním z Cockneyů narozených v období, kdy kostel neexistoval.

Podle některých cockneyologů prý Cockneyové vymírají a za třicet let už tenhle kulturně-jazykový fenomén nebude existovat. Podle jiných jejich hvězda stoupá, jen se přesunuli z centra Londýna, kde je dnes hodně draho, na jeho okraje, případně úplně jinam. V hrabství Essex, sousedícím s Londýnem, prý dnes najdete víc Cockneyů než v celém East Endu. Je pozoruhodné, že pramálo cockneyologů jsou opravdoví Cockneys. Ti mají už po staletí jiné věci na práci, než zkoumat, co jsou vlastně zač.

Rýmovaný slang, o  kterém se tak často mluví, mají zřejmě na  svědomí taky Cockneyové. Podle všeho byl jazykem zlodějů a  drobných kriminálníků, vymyšlený speciálně proto, aby mu policisté nerozuměli. Zjistit, kdy a za jakých okolností ta která fráze vznikla, není snadné, protože záznamy prakticky neexistují. Až dnes najdete řadu slovníků rýmovaného slangu – a některé výrazy v něm pocházejí z doby značně nedávné, zmiňují se třeba o postavičkách z televizních seriálů. Jiné jsou starší. George Orwell ve své knize Down and Out in Paris and London psal o několika výrazech, které ve dvacátých letech posbíral mezi londýnskými bezdomovci a  tuláky – třeba feet (nohy) byly „flats of meat“ (placky masa). Byl na své objevy, jak to vypadalo, patřičně hrdý – zřejmě v té době skutečně mnoho slovníků neexistovalo.

Všeobecně je známý výraz „bees and honey“ – money (včely a  med – peníze), ale když jsem ho vyzkoušela na  Mikeovi (pravda, s  tou svou snaživou, přehnaně dokonalou výslovností), zíral na  mě jak na  zjevení. Když to konečně pochopil, jen se útrpně usmál – evidentně jsem použila slang minulého týdne a byla jsem tím pádem zcela mimo. Pak jsem se pokoušela zjistit, jestli se „shirt“ (košile) skutečně řekne „uncle Bert“ (strejda Bert). Dočetla jsem se na internetu, že Cockneyové říkají třeba: „Žehlím si strejdu.“ (I am ironing my uncle.) Ovšem ani s tím jsem nepochodila. Mike si strejdu evidentně nikdy nežehlil, ba ani nepřevlékal, chodil v jediném umolousaném strejdovi, pocákaném barvou a s roztřepeným límečkem. Dál jsem si lámala bochník (head, tj. hlava, se v rýmovaném slangu řekne „loaf of bread“, tedy bochník chleba, a „use your loaf “ je výraz, který zaslechnete i v ne-cockneyském Londýně), ale ani v  tomto bodě jsem neuspěla. Poradit Mikeovi, aby za  sebou „dal to prkno do  díry“ (jak to říkala má učitelka), jsem se neodvážila. Moc hluboko pod povrch cockneyštiny jsem vskutku nepronikla.

Ale dopátrala jsem se jednoho slovíčka, které ani v  tom nejlepším slovníku nenajdete. Víte, jak se (podle Mikea) řekne „vysavač“? Vysavači se v  Londýně běžně říká „hoover“ (podle značky, tak jako u nás lux), a kdybyste po Mikeovi chtěli, aby tomu slovu rozuměl, musíte si nedbale zapíchnout do koutku úst balenou cigaretu a se sevřenými rty ze sebe vymáčknout: „Ú-á.“

listopad 2010

KDO JSTE? A KDE BYDLÍTE? 

(Jak přežít bez občanky) V Británii nejsou občanky. A nejen to: existuje tu všeobecný a silný odpor k  občankám, a  dokonce i  k  občasným „výhrůžkám“ ze strany vlády, že by se mělo začít uvažovat o  možnosti jednou – v daleké budoucnosti – občanské průkazy zavést.

Mezi Angličany najdete jedince hluboce přesvědčené, že právě zmínka o „ID scheme“ (systému zavedení identifikačních karet) stála labouristickou stranu v posledních volbách vedoucí pozici.

Jiní soudí, že to byl jejich – údajně nepříliš dokonalý – ekonomický plán, jak překonat krizi, a ještě jiní jednoduše tvrdí, že politická orientace Angličanů se periodicky mění – a  labouristé nevyhráli proto, že už byli příliš dlouho u moci.

Ať je to, jak chce, stačilo si přečíst předvolební sliby různých stran – a  všimli jste si, že zatímco labouristé poznamenali cosi o „možném zavedení identifikačních karet“, konzervativci a liberální demokraté, ač vlastně na protilehlých koncích běžného politického spektra, svorně prohlásili „scrap it“ (tedy něco jako: „smeťte to ze stolu“).

Teď, když jsou u moci konzervativci, to vypadá, že v Anglii ještě hezky dlouho občanské průkazy nebudou.

Ohromně osvobozující, že ano?

Ovšem. Nemůžete být legitimováni na ulici. Pokud vás policista zastaví za  dopravní přestupek a  vy u  sebe zrovna nemáte řidičák, stačí, když se řidičským průkazem prokážete do 24 hodin. Jak skvělé, taxikařit celý den bez řidičáku a s 0,8 promile alkoholu v  krvi – a  nepřekračovat přitom žádné zákony! (Honem dodám, že já jsem u sebe řidičák nosila a nechlastala. To se ovšem nedalo říct o všech mých kolezích.)

Policisté v  Anglii to fakt nemají lehké. Když vás přistihnou při něčem nekalém, co se nedá vyřešit napomenutím, musí se rozhodovat, jestli vám uvěřit, když jim říkáte, jak se jmenujete a kde bydlíte, anebo vás zadržet a odvést na stanici. Když udělají to druhé, můžete si stěžovat, že se k vám chovali příliš krutě.

Vy jste samozřejmě čistí jako andělé. S policisty v Anglii máte jen ty nejlepší zkušenosti – na  Trafáči vám radili, kde je vchod do  metra. Když jste zabloudili, nasměroval vás první bobby v  legrační helmičce k Oxford Street. Ani je nenapadlo chtít po vás doklady. Anglie byla úžasná, plná svobody a vlídných policajtů – dokud jste se tu nerozhodli usadit.

Potom jste pochopili, k čemu se můžou hodit občanky: Začnete je setsakra potřebovat v okamžiku, kdy musíte nějaké instituci dokázat, že jste to doopravdy vy.

Legální cizinci, mezi které my Češi už šest let patříme, mají v  ruce výhodu: občanku nebo pas své země. To pomůže. Jenže na takových dokladech není vaše adresa v Británii.

Čím prokázat svou adresu? Nájemnickou smlouvou, pokud je na vaše jméno. Účtem za plyn nebo elektřinu, pokud je na vaše jméno. Průkazem pacienta místního zdravotního střediska – na  těch adresa bývá. Výpisem z  bankovního konta zaslaným na  vaši adresu.

Když nájemní smlouvu nemáte a účty vám nechodí, jste, milí zlatí, nahraní.

Předpokládejme, že skutečně někde bydlíte a  máte adresu, na  kterou vám chodí dopisy, pokud vám někdo píše. (O  bezdomovcích či „polobezdomovcích“ z řad Východoevropanů, které jsem v  Británii potkala, napíšu někdy na  jaře, až nebude taková zima.) Vy máte kde bydlet, dokonce jste si našli práci, už jste v Anglii několik měsíců – a ještě pořád jste Jedno Velké Nic. Nutně si musíte založit konto a přihlásit se u doktora.

V bance vám řeknou, že si máte přinést dopis ze zdravotního střediska. Jakmile to uděláte, oni vám založí účet.

Na  zdravotním středisku vám řeknou, že si máte donést výpis z banky, teprve pak vás zaregistrují. No... možná by stačila i kartička z knihovny.

V  knihovně se zaradují, když vás uvidí: nových čtenářů není nikdy dost. S radostí vám vystaví čtenářský průkaz – v okamžiku, kdy se jim prokážete jakýmkoli dokladem o adrese.

Poměrně snadno splnitelné byrokratické požadavky jednotlivých institucí se do sebe zahryznou jako had do vlastního ocasu.

A  vy už týden lítáte jak hadr na  holi a  ještě pořád jste Jedno Velké Nic.

Bezobčankový systém se hodil do  doby staré Anglie, Agathy Christie, na  anglickou vesnici, kde každý každého znal od  dětství a lidé se prakticky nestěhovali. Stará dobrá Anglie se ztrácí a bezobčankový systém zřejmě přetrvá jako vzpomínka na  ni. Dobrá stará Anglie neměla cizince zrovna v lásce...

Dá se z  té šlamastyky vybřednout? Zaručeně ano. Každý ten začarovaný kruh nakonec prolomí, i  když to leckdy trvá dlouho. Znám jedince, kteří čtvrt roku nebo i  půl roku pracovali, ale nedostali za to nic, protože jim šéf odmítal platit jinak než přes bankovní konto. Znám další, kteří si chtěli zajít k  doktorovi, na  což mají jako legální imigranti právo, ale nevykoumali, jak se přihlásit na středisku.

Já osobně jsem to obešla: jakmile jsme se usadili v  domečku u Wendy, vyměnila jsem si český řidičák za britský. Je to jednoduché: zajdete na poštu, vyzvednete si formulář, ten vyplníte a pak řidičák i  s  poplatkem a  fotkou pošlete na  centrálu do  Swansee. Do deseti dnů vám pošta doručí fungl nový britský řidičák. A s tím vás nevyhodí ani z banky, ani od doktora, ani z knihovny.

O  řidičský průkaz České republiky pochopitelně přijdete (i  když znám jedince, kterým se povedlo o  něj nepřijít). Fakt je, že když jezdíte s britským řidičákem po Čechách a Moravě, mívají policajti řeči, ptají se vás, jestli jste nezapomněli řídit napravo a podobně. Prý i pokuty bývají vyšší...

Prostě něco za něco: V Anglii jste člověk, v Čechách cizinec.

Pak má výměna řidičáku ještě jednu nevýhodu, jak jsem se dočetla: Když jezdíte s  českým či východoevropským řidičákem po  exotických krajinách jako Anglie či Irsko, může se stát, že uniknete postihu za přestupky z důvodu, se kterým autority jaksi nepočítaly. Nedávno jsem se dočetla, že prý v  Irsku řádí pirát silnic z  Polska, kterého policie ne a  ne dopadnout. Má na  svém kontě přes šedesát přestupků, ještě žádnou pokutu nezaplatil, k  soudním jednáním se nedostavil – a  evidentně pořád vlastní řidičák. Ten nepolapitelný, úskočný mizera se jmenuje PRAWO JAZDY.

prosinec 2010

ZALEZTE POD PEŘINU, NEMÁME NA PLYN

Když jsem dorazila do papundeklového domečku u Wendy, nestačila jsem se divit, jak velkoryse nakládá s  plynem a  elektřinou. Bojler byl nastavený tak, že si při každém sprchování člověk musel dát velký pozor, aby se neopařil.

Ústřední topení hicovalo a  smrdělo připáleným prachem, který se nedal dostat z mezírek mezi žebry, pokud jste si teda nechtěli způsobit popáleniny několikátého stupně. Wendy nám řekla, že když nám bude moc horko, stačí otevřít okno a  vyvětrat. K. se v přetopeném pokojíku cítil skvěle, na vedro je zvyklý z Afriky, ale společně se mnou se strachoval, kolik to bude stát.

Wendy nám řekla, ať se nestaráme, v ceně, kterou za pokoj platíme, je zahrnutý i plyn a elektřina. A když jsme se jí ptali, kdo to zaplatí, Wendy opakovala, ať se nestaráme.

Ekolog ve  mně běžel koupit kleště a  s  K.-ovou pomocí topení vypnul. V místnosti se konečně dalo dýchat, a když jsme se přece jen chtěli ohřát, stačilo pootevřít dveře do chodby. Wendin baráček sálal žárem v anglických zemích nevídaným, dokud nám, někdy v půlce prosince, nevypnuli plyn.

Zřejmě do smrti nepochopím, co si naše bytná Wendy myslela, když nám říkala, ať se nestaráme. Možná nic. Ani ona se nestarala. Do  tohohle domku se nastěhovala asi před rokem, nájem byl sice trochu drahý, ale ona to vyřešila tím, že jeden až dva pokojíky pronajímala. (Majitelka se o tom samozřejmě nesměla dovědět. Jednou nás Wendy málem na  kolenou prosila, ať se na  dva dny vystěhujem: majitelka jí telefonicky oznámila, že se na  svou nemovitost přijde podívat.) V baráku všechno fungovalo a Wendy nevěděla nebo spíš nechtěla vědět, že plyn a elektřina jsou psané na  ni. Doma na  Trinidadu neplatila za  jedno ani za  druhé, zřejmě v  tom chtěla pokračovat i  v  Londýně. Každý měsíc jí chodily dopisy nepříjemně podobné účtům a ona je vesele ignorovala. Pak jí začaly chodit dopisy nepříjemně podobné výhrůžkám – a  ona je radši přestala otvírat. A pak jednoho krásného dne vypnuli plyn.

Wendy nezbylo než zajít na plynárenskou společnost. Tam už na podobné případy byli zvyklí. Přinutili Wendy zaplatit padesát liber zálohy (půjčila si na to od K.) a vypracovali pro ni splátkový kalendář. Vzápětí přišli dva pánové a namontovali jí plynoměr.

Tedy... plynoměr. V domku byl samozřejmě plynoměr už předtím, ale tenhle byl speciální. Nesetkala jsem se s  ním zatím nikde kromě Anglie. Tenhle plynoměr měřil kromě plynu taky prachy. Dostali jste kartičku, tu jste v krámku na hlavní ulici nabili penězi a pak ji strčili do plynoměru. V tom to spokojeně zaškrundalo a na displeji se objevila částka, kterou můžete protopit, než se plyn zase vypne.

V domku zavládl přísný režim. Jen Wendiny děti, devatenáctiletý Darren a sedmnáctiletá Cornelia, si směly ve svých pokojích topit elektřinou. Já, K. a Wendy jsme všichni svorně mrzli, a když jsme se chtěli vykoupat, museli jsme mašírovat na  hlavní ulici a koupit za pět liber plyn.

Pak bojler chvíli běžel a ve vaně chvíli tekla teplá voda.

Plyn ze speciálního plynoměru je dražší než obyčejný plyn: zjistili jsme, že pět liber do  plynoměru vražených vystačí na  jedno nic moc vykoupání...

Každou noc jsme se k sobě s K. tulili pod dekou, přes kterou jsme si dali ještě spacáky, a Wendy, která od doby, co ji dcera vyhodila z ložnice, přebývala v obývacím pokoji přímo pod námi, naříkala, že my se prý navzájem zahřejem tělesným teplem, ale co ona, ubohá? Věnovali jsme jí jeden ze spacáků a koupili si duchnu. Pod tou jsme s K. prováděli všechno, co bylo třeba provádět: četli jsme si, povídali, jedli, já si psala knížku. K. jako teplomil docela trpěl a já mu vykládala, že Britové v zimě nikdy moc netopí, nanejvýš se ohřívají u krbu, a my teď konečně žijeme britsky. K. držel ústa, dobře si uvědomoval, že to byl on, kdo skvělý pokoj u Wendy našel...

Během pár týdnů nastaly plynové roztržky. Ty se proměnily v plynové přestřelky. Wendina dcera patrolovala u bojleru, a kdykoli si někdo koupil plyn, aby se mohl umýt, vyčkávala, až bude voda ohřátá (to trvalo tak půlhodinku), načež se zamkla do koupelny a  všechnu spotřebovala. Teoreticky se to dalo uhlídat, ale bylo k tomu třeba dvou lidí: jeden trčel v koupelně a čekal, až bude voda teplá, druhý hlídkoval u bojleru, aby ho Cornelia podvratně nevypnula. Ta zatím lítala po schodech nahoru a dolů, a kdyby se pohledem dalo zabíjet, byli bychom oba brzo na smrtelné posteli.

Pak se začaly stávat divné věci. Člověk nabil plynoměr, zapnul na dvacet minut bojler – a když znovu pohlédl na plynoměr, ukazoval displej nula nula nic. Vypadalo to, že nám někdo náš draze zaplacený plyn vysává... a protože jsem ve Wendině domě vždycky za  všechno mohla já, dostala jsem se kvůli tomu mnohokrát do maléru.

Postavila jsem se k  tomu čelem. Jednou jsem zrovna dostala zaplaceno a rozhodla se zachovat jako grand: nabila jsem kartičku dvaceti librami a s pocitem, že zachraňuju naši domácnost před zmrznutím, ji strčila do nenažrané díry. Plynoměr spokojeně krkl jako vždy a na chvíli se na něm objevila závratná cifra £20.00. Po  pár vteřinách se ale ozvalo písknutí, displej přeblikl... a  bylo na  něm náhle £5.00. Těchhle pět liber vystačilo na  dvě nebo tři koupele a ještě Wendy trošku zavlažila dům.

Když se pětka opět proměnila v  nula nula nic, zašla jsem znova na hlavní ulici a nabila do kartičky pět liber. Tentokrát se na  displeji na  pár vteřin objevilo £5.00, pak to zapísklo, displej zamžikal a já s úžasem zírala na cifru £1.25. Konečně se to vysvětlilo. Plynárenská společnost, uvyklá na  zákazníky, kteří své dluhy neplatí, vymyslela, jak na  ně: z  částky, kterou do  plynoměru vložili, si pokaždé tři čtvrtiny vzala. Provinilci Wendina typu platí za každý krychlový milimetr plynu čtyřikrát tolik co ostatní, dokud dluh nezapraví. (Nebo dokud z bytu neutečou – v tom případě se může stát, že za ně dluhy bude splácet nic netušící další nájemník.)

Sdělili jsme Wendy tuhle novinu. Ani trochu se jí nelíbila. Poznamenala, jak bylo jejím zvykem, že nám bude muset zdvihnout nájem, protože jinak se nedoplatí. K. se s  ní dohodl, že budeme plyn kupovat my dva (sama na  to neměla čas a  svým dětem nechtěla peníze svěřit – obyčejně místo plynu donesly pizzu a marihuanu), ale částečně si to strhneme z nájmu. Následovala dlouhá diskuse na téma, kdo z nás se nejvíc koupe a kolik koupelí týdně si můžem dovolit.

„No, řekněme, že se každý z nás bude sprchovat třikrát týdně,“ počítal K., „to máme tebe, Ivu, mě, Cornelii a Darrena... celkem patnáct koupelí týdně... a to při naší ceně plynu stojí...“

„Patnáct?“ přeměřila si ho Wendy. „Jaks přišel na patnáct?“

„Třikrát týdně,“ opakoval K. „Ty, Iva, já, Cornelia, Darren,“ počítal na prstech.

„Dvanáct,“ opravila ho Wendy a  přísně si ho přeměřila. „Můj syn,“ pravila hrdě, „se nemeje.“

prosinec 2010

WENDINY DĚTI

Zabarikádovala jsem se v obýváku, ještě trochu roztřesená, a rozhodla se počkat, až Corneliin záchvat vzteku pomine. Ono mi vlastně nic jiného nezbývalo. Byla jsem beze zbraně a skrz stěnu jsem slyšela, jak se Cornelia přehrabuje v maminčině šupleti plném kuchyňských nožů. Některé byly fakt obrovské, podobné mačetám. Wendy jimi krájela maso na guláše a přírodní řízky, kterými kromě svých dětí a nově nalezeného bělošského milence krmila i mě s K.

Cornelia se celou vahou opřela o dveře, až zapraskaly, těžce dýchala a přerývanými výkřiky mi sdělovala, co mi provede, jakmile mě chytí. Nebylo to nic pěkného. Radši jsem ji moc neposlouchala, místo toho se rozhlížela po místnosti, pátrajíc po čemkoli, co by mohlo posloužit jako zbraň, kdyby mě Cornelia skutečně chytila. V obýváku byly jen samé serepetičky, obrázky Wendy zamlada a rodinné fotky z doby, kdy ještě žil její muž (docela pěkný chlapík s knírkem, o hodně starší než Wendy), ty ale byly v rámečkách tak křehkých, že vzteklou Cornelii s  kudlou sotva zastaví. Byly tam fialové záclony vyšívané zlatou nití, kterými vzteklou Cornelii sotva uškrtím, a  taky jedovatě zelená stolička, kterou bych ji přinejhorším mohla vzít po hlavě, až zaútočí.

Rozhodla jsem se, že po  ní hodím televizí. Vytáhla jsem ji ze zásuvky a popadla do náručí. Byla setsakra těžká, což mi vyhovovalo. Dveře začaly pod Corneliinými kopanci povolovat.

A já se pokoušela sama sebe přesvědčit, že jestli po ní vrhnu televizor, trefím ji do  hlavy a  – co já vím – rozbiju jí lebku, soud to uzná za přiměřenou sebeobranu. Vezme v potaz, že byla útočnice ozbrojena čtvrtmetrovou kudlou, vzteklá a v tom okamžiku schopná všeho, a já se jen snažila zachránit si holý život.

Marně jsem pátrala v  paměti po  nějakém britském zákonu, který zabraňuje dospělým lidem v  ohrožení hodit televizorem po  sedmnáctiletých spratcích, kteří po  nich jdou s  nožem, a  rozmrzele si uvědomila, že u  tohohle incidentu nebudou žádní svědci. Wendy byla v  práci na  druhé straně Londýna, Darren kdesi trajdal s  kamarády a  K. právě v  hotelu v  centru dělal šestnáctku. Měla jsem prostě smůlu: byl pozdní večer, já se nacházela doma sama s Cornelií a Cornelia měla vztek.

Držela jsem v náručí ztichlý televizor, svou jedinou naději, že budu žít, a v jeho pohaslé obrazovce se mi přehrávaly hrůzné scénáře toho, co bude následovat, až Cornelii zabiju. Jistě, bylo právě tak pravděpodobné, že ona zabije mě, ale já byla připravená bojovat do posledního dechu. Lepší trčet třináct let v britské věznici za vraždu, než navždy v temném hrobě.

Zatímco se Cornelia pokoušela vyrazit dveře, přemítala jsem teskně, čím jsem ji asi popudila. Zabušila ten večer na dveře mého pokoje a  měla řeči. Blekotala cosi o  tom, že jsem zase spotřebovala všechen plyn (Cornelia i po několikanásobném výkladu, jak je to s  naším plynoměrem, odmítala připustit, že tohle všechno možná není moje vina, a když nebyla v baráku teplá voda, chodila mě proklínat), pak si stěžovala, že snad chodím příliš často nahoru a dolů po schodech, a pak mi vyčetla, že sedím doma na zadnici a nic nedělám.

Tím posledním mě vytočila. Vrátila jsem se před pár hodinami z  práce, ještě pořád jsem měla barvu ve  vlasech od  natírání stropu, byla jsem celá rozlámaná – a ani jsem si nemohla uvařit, protože nešel plyn.

Něco jsem odsekla. Něco drzého a břitkého, něco, co prozrazovalo, jak málo vím o  psychologii adolescentů. Co to přesně bylo, to už si nevzpomínám. Vím, že jsem ji přejela zdrcujícím pohledem od hlavy k patě a zase nahoru a povýšeně se jí otázala, kolik jí je let, že si na mě tak dovoluje.

Tím to začalo. Cornelia se roztřásla jako osikový list, anebo – to spíš – jako motorová pila, která se zoufale touží zakousnout do  stromu, jakéhokoli. Byla vytočená do  vysokých obrátek a  celá se klepala touhou mě zničit. Anihilovat.

Stály jsme v  chodbičce v  patře, Cornelia blokovala dveře do  našeho pokoje, a  když se po  mně rozehnala a  snažila se mě skopnout ze schodů, utekla jsem do obýváku. Byla jsem v životě v  horších situacích, podstatně horších, to ano, a  hrůza, která se mě teď zmocnila, nepatřila k těm nejpříšernějším. I tak mě pohled na Cornelii, roztřesenou a koktající vztekem, docela vyděsil. Kde se v  téhle drobné dívence, která mi sahala sotva po  ramena, vzalo tolik nenávisti? Tolik zloby? Tolik touhy zabíjet, drásat, ničit?

Nemyslím, že byla na  drogách. Pravda, Wendiným barákem povlávala vůně marihuany, kterou Darren i  Cornelia kouřili skoro každý den, pokaždé, když se jim ji podařilo sehnat. Wendy to mlčky tolerovala, přestože ona sama by se trávy nedotkla ani v rukavicích. Ale silnější drogy? Třeba kokain nebo crack, který by jistě dokázal vyvolat podobné stavy? Cornelia ten večer crack nekouřila, charakteristického pachu ve vzduchu bych si zaručeně všimla. A  kokain? Na  ten zaručeně nemá. Možná si může šňupnout s  kamarády, když jí někdo nabídne. Ale aby si ho koupila a přinesla domů? Tomu nevěřím.

Svým způsobem mi Corneliin stav připadal o  to děsivější, že podle všeho vycházel přímo z ní. Omamné látky s ním neměly co dělat. Tohle byla Cornelia, nejmladší Wendino dítě. Odhodlávala jsem se jí rozbít hlavu televizorem, a  přitom se mě zmocnil nepopsatelný smutek. Zoufalá lítost, že se milující matce Wendy nijak zvlášť nepovedlo ani jedno z  jejích čtyř dětí. A  přitom je všechny tolik milovala! Dala by za ně ruku do ohně! Nejstarší syn, asi osmadvacetiletý, si na  Trinidadu odpykával dvanáctiletý trest za loupežné přepadení a Wendy mu měsíc co měsíc posí



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.