načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Multikulti pindy jedný český mindy - Iva Pekárková

Elektronická kniha: Multikulti pindy jedný český mindy
Autor:

Iva Pekárková strávila většinu života v zahraničí anebo aspoň obklopená lidmi z jiných národů a kultur. Dala si kdysi za úkol co nejdokonaleji poznat celý svět a intenzivně na tom ...


Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Počet stran: 382
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788020443328
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Iva Pekárková strávila většinu života v zahraničí anebo aspoň obklopená lidmi z jiných národů a kultur. Dala si kdysi za úkol co nejdokonaleji poznat celý svět a intenzivně na tom pracuje. V mládí pracovala jako sociální pracovnice v Jižním Bronxu a vyučovala angličtinu v uprchlických táborech v Thajsku. Ve středním věku si opatřila početnou rodinu v Nigérii a už dlouho sleduje mezirasový cvrkot v jižním Londýně, v Česku i jinde. Patří k pozorovatelům, kteří chtějí všechno vidět zespoda a důkladně a k autorům, kteří se pro příběhy vypraví kamkoli. Nebojí se psát o věcech příjemných i nepříjemných, tragických i legračních. Multikulti pindy (v novém vydání, doplněném o řadu dalších článků) - to je pohlazení po duši každého, kdo touží vidět svět zblízka a nezkreslený ani optikou strachu a nenávisti, ani vynucené politické korektnosti.

Předmětná hesla
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











IVA PEKÁRKOVÁ
MULTIKULTI PINDY
JEDNÝ ČESKÝ MINDY
MLADÁ FRONTA





© Iva Pekárková, 2016





POZNÁMKA A PODĚKOVÁNÍ
Dík za pomoc a povzbuzení při psaní téhle knížky patří všem ob -
vyklým podezřelým: lidem různých věků, barev a národností, ale
i  zvířatům, krajinným útvarům a  několika vesnicím a  městům.
Speciální dík patří anonymnímu diskutérovi, který o mém blogu
prohlásil, že jsou to jen „blbý pindy ňáký blbý mindy“ – ten rým mě
zaujal natolik, že jsem pak prostě musela vydat knížku s názvem,
který byl jeho variací.










ČÁST 1
V ANGLII JE TRÁVA
ZELENĚJŠÍ





8
V ANGLII  JE TRÁVA ZELENĚJŠÍ 
(Jak to všechno začalo)
Před pěti lety zhruba touhle dobou začalo mému příteli K. ka -
pat na karbid. Teda... začalo to už tak půl roku předtím,
v okamžiku, kdy si hrdě odnesl domů fungl nový český pas. Ale teď
se jednotlivé kapky slily v  nepřetržitý čůrek a  ten se proměnil
v sílící proud. K. se, stručně řečeno, zvencnul a už nemluvil
o ničem jiném než o tom, že chce žít v Anglii, a kdy se tam konečně
odstěhujem.
Bydleli jsme tenkrát v sedmém patře – v půdním bytě
v Michli, který se mi jako zázrakem podařilo získat, když jsem se
vrátila z  emigrace, a  ve  kterém jsem svého času žila s  bývalákem.
Nebyl to ideální byt – nevešla se do něj pračka, vařit se muselo
v koupelně, do ložnice zatékalo střechou a v moc pěkných
rustikálních trámech uprostřed obýváku se usadila rodinka tesaříků.
Ale byl to byt. Předtím jsme s  K. strávili několik let v  jednom
pokoji. Naivně jsem si myslela, že K. ocení nový prostor, který
se nám naskytl, ale to jsem se spletla. K. byl v tom bytě prostě
zoufalý. Jednak zřejmě duch mého bývaláka nestačil vyvanout
tak dokonale, jak by si přál, a jednak, jak jsem zjišťovala
doslova za  pochodu, patří K. k  lidem, kteří mají rádi, když je kolem
nich spousta dalších lidí. Spolubydlící v předchozím působišti se
ke K. nechovali nijak zvlášť přátelsky, a přece se mezi nimi cítil
dobře. Byl rád, když vydávali zvuky, překáželi v  koupelně,
nechali v kuchyni binec – to všechno byly známky lidské existence.
K. už je prostě takový. Náš nový byt byl izolovaný a to se K. vůbec
nelíbilo.
Nemluvě o tom, že ČR před časem vstoupila do Evropské unie
a jako její občané jsme měli právo bydlet a pracovat v Anglii.
Co mi tenkrát K. předváděl, to nikomu nepřeju. Když jsem
prohlásila, že já bych daleko radši zůstala v  Čechách – už jsem se
v životě nacestovala dost – a že jestli chce odjet, tak holt se
rozejdeme, K. se okamžitě začal sebevraždit (zatím jen hubou,
naštěstí): skákal z okna, skákal pod vlak, přežral se jedu na krysy a pak





9
čekal, až mu uhnijí střeva. Trval na svém: chce žít v Anglii – a to
se mnou. Jinak nechce žít.
Jako ve špatné komedii si K. zvykl trhat ve vzteku šaty, co měl
zrovna na  sobě, a  tak jsem si připravila stranou hromádku sta -
rých, děravých či něčím pocákaných košil a triček a před každou
„diskusí“ ho přinutila, aby si jedno z nich vzal na sebe. Tím jsme se
zbavovali jak vzteku, tak nepotřebného oblečení.
Musím čtenáře upozornit, že nejsem žádná dorota tiše se
obětující a tiše snášející výkyvy nálad svého partnera. Kdybychom
spolu nežili už čtyři roky a  kdybych K. neznala jako
spolehlivého, pravdomluvného, rozumného a vůbec skvělého chlapa, byla
bych se dávno začala poohlížet po  jiném. Naštěstí jsem vycítila,
že tohle je v K.-ově životě skutečně mezní situace a já bych jako
jeho partnerka měla stát při něm, ať vyvádí cokoli. Ono tu
nešlo jen o  cestu do  Anglie: rodinná situace v  Nigérii se vyhrotila,
K. musel čelit útokům staršího bratra Uhunomy, který ho už dobře
deset let systematicky okrádal a ještě pomlouval u příbuzných.
Taky ho nedávno honili v  noci po  Strašnicích čtyři hošani silně
podobní skinheadům a nadávali mu, velmi nevynalézavě,
do vopičáků a černých hub. K. si na podobné věci nikdy nestěžoval, jen
mi o nich vyprávěl a smál se u toho. Ale bylo jasné, že si potřebuje
odpočinout, potřebuje strávit nějakou dobu na místě, kde není
jediný černoch v širém okolí. V Čechách a na Moravě, málo platné,
byl pořád tak trochu na výstavě.
Když jednou v podvečer K. přišel z práce, rozbil pěstí zrcadlo
a  čtvrtmetrovým střepem ve  tvaru dýky se bodl do  hrudi, usoudila
jsem, že je čas. Zalepila jsem mu krvácející ránu (trefil se naštěstí
do žebra), naložila ho do auta a odvezla za známou psychiatričkou.
„Omlouvám se, že ruším v tuhle pozdní hodinu,“ řekla jsem
a strčila K. do dveří. „Ale můj přítel se zbláznil.“
Psychiatrička si s K. pohovořila, předepsala mu prášky
na uklidnění – a pak se obrátila ke mně. „Váš přítel se nezbláznil,“ ujistila
mě. „Váš přítel chce jet do Anglie. A nedovede si představit, že by
tam mohl jet bez vás.“
K. zuřivě přikyvoval, jako by říkal: „Vidíš to? Teď to máš
potvrzený od profíků.“





10
A tak jsme se přichystali na cestu...
K. vůbec nevěděl, do čeho jde, Anglii znal jen podle jména. Já
jsem dávala dohromady všechno, co jsem o Británii věděla – a už
předem jsem tušila, že všechno bude jinak, než si myslím.
říjen 2010
HURÁ,  ANGLIČANKY! 
(O tom, jak je kolikrát všechno jinak)
Vypadaly naprosto přesně. Jak vystřižené z detektivky od Agathy
Christie (což byly jediné knížky v angličtině, které se mi v teh -
dejším Československu podařilo sehnat). Tři dámy „jistého věku“,
obuté do  pohodlných šněrovacích botek, oblečené do 
střízlivých kostýmků, na hlavě plstěné – nebo jaké – kloboučky. Ale co
na  nich bylo nejangličtější (teda aspoň v  mých málo
informovaných představách), bylo jejich vzpřímené, snad až trochu upjaté
držení hlavy a šedě mateřský pohled, kterým obhlížely svět, jako
by pátraly po něčem, čemkoli, co by mohly jednou provždy
napravit svou pouhou anglickostí.
Byl květen roku 1985, den předtím jsem ilegálně přešla přes
hranici z Jugoslávie a dorazila do Benátek. Tyhle tři dámy na náměstí
San Marco byly první živé Angličanky, které jsem v  životě viděla.
Nemohla jsem si pomoct: hned jsem se k nim hnala. Bylo
odpoledne a  já jsem trapně školometskou, poněkud viktoriánskou
angličtinou vykoktala: „Dámy – ještě nikdy jsem se nesetkala se
žádnou anglickou osobou ženského pohlaví. Směla bych vás,
není-li to příliš smělé, pozvat na čaj o páté?“
Dámy se trochu upejpaly, ale pak si daly říct – a  já jsem bez
mrknutí oka zaplatila za čtyři šálky čaje v kavárně pro turisty
asi tak třetinu peněz, které se mi podařilo propašovat na Západ.
Ale nelitovala jsem toho ani náhodou. Srdce mi divoce bušilo, byla
jsem do svých tří anglických dam kolektivně zamilovaná.
Mnoho jsme si toho neřekly – ony mi sice rozuměly (nebo to aspoň





11
s typickou anglickou zdvořilostí předstíraly), ale já jim skoro vů -
bec ne. V zadrátovaném Československu jsem za celé své dětství
a mládí narazila na tři Američany a jednoho Skota. Knížky
v angličtině se skoro nedaly sehnat (kromě zmíněné Agathy),
a pořádné slovníky už vůbec ne. Anglicky jsem si povídala téměř
výhradně s lidmi, kteří se ten jazyk taky pracně naučili ve škole – a jak
známo, dva nerodilí mluvčí se vždycky dorozumějí líp mezi sebou
než s  rodilým mluvčím. Zjistila jsem, řečeno slovy Karla Čapka, že
ke svému překvapení neumím anglicky.
Ale o  to tajemnější a  skvělejší zůstala Anglie v  mých snech.
Jestli jsou všechny dámy v Anglii stejně skvělé jako ty moje, říkala
jsem si, ta země musí být naprosto úžasná. Zrovna den předtím mi
při přechodu hranic pomohl britský námořník, momentálně řidič
náklaďáku: byl nádherně tetovaný na  pažích a  v  uchu měl kulatou
náušnici – vysvětlil mi, že je to vzpomínka na jeho první přeplutí
rovníku. Šla jsem pěšky i  s  batohem, ale on na  mě čekal, téměř
dojatě, na  italské straně hranic, a  pak mě pozval na  večeři. Zeptal
se, jestli nepotřebuju peníze. Jako ostřílená stopařka jsem ocenila,
že ke mně byl sice hrozně milý, ale ani náhodou se mě nepokusil
sbalit. Prostě pravý anglický gentleman...
Nějak se stalo, že jsem v životě potkávala jen samé skvělé
Angličany a  Angličanky. Nebo jsem v  každém Angličanovi či
Angličance viděla jen to nejlepší a ignorovala zbytek? Fakt je, že všichni,
všichni byli skvělí. Ovšem potkala jsem je všechny v  zahraničí –
v Evropě, v Thajsku, v Malajsii, v New Yorku. A jak známo, nejlepší
italskou pizzu koupíte na  14. ulici na  Manhattanu a  nejhnusnější
čínské jídlo v Číně. Anglie pro mě dlouho zůstala vysněným
ostrovem – a  není vyloučené, že jsem ji dlouho nenavštívila právě kvůli
podvědomému strachu, že bych si o ní mohla zkazit mínění.
Několik návštěv Londýna, Oxfordu a Glasgow ve mně pořád
ještě zanechalo dojem, že Spojené království je prostě úžasné,
a kdyby se mi na něm snad něco nezdálo, je to zcela jistě moje vina.
Ovšem taky ve  mně zanechalo dojem, že je tu všechno šíleně,
ale šíleně drahé. „Ty chceš žít v  Londýně? Seš normální?“ křičela
jsem na K., který pořád a pořád trval na tom, že se musíme
odstěhovat za Kanál. „Víš, kolik tam stojí hrnek kafe? Tři libry, kámo!





12
Kolik tam stojí bydlení, to si vůbec představit nedovedeš.
Nebudeme dělat nic jinýho než vydělávat na byt.“
„To se vyřeší, neboj,“ usmál se K. Čímž mě rozčílil.
„Tys v Anglii nikdy nebyl, já třikrát nebo čtyřikrát. A teď ti
říkám –“
K. se skutečně nacházel ve  stadiu, kdy si nebyl tak docela
jistý, jestli je Londýn velké město v Anglii, anebo obráceně. Anglie
s Londýnem v jeho představách splývala v jediné vysněné místo
k žití. No, možná mu křivdím. Fakt je, že moje představy o Anglii
byly, jak se ukázalo, mylné. K. měl pravdu a všechno je úplně jinak.
Šálek kávy v centru pořád stojí tři libry, možná dokonce čtyři. Ale
v  jídelně na  předměstí koupíte ucházející kafe za  šedesát pencí
a ještě se na vás albánský číšník usměje. Dvě stě gramů
rozpustných kávových granulí běžně kupuju za 99 p. Jsou tak laciné, že je
při každé cestě do Čech vozím kamarádkám.
Od doby, co jsme v Londýně, se pro mě Anglie proměnila ve dvě
odlišné země: tu, kterou jsem si napůl vysnila a několikrát
navštívila. A tu, kde momentálně žijem. Ta původní je upjatá, po všech
stránkách korektní a, mezi námi, trochu nudná. Ta nová je
barevná, divoká, pořád je v ní spousta věcí k objevování.
Když jsem ve  čtvrti South Norwood v  jižním Londýně zoufale
hledala „domorodce“, čistokrevného bílého Angličana, který by
se uvolil udělat rozhovor pro rozhlas, pochopila jsem, že dva
pohledy na  Anglii nemám jenom já. Mají je i  rodilí Angličané.
Nějak si nedovedou dát dohromady idealizovanou představu o  své
vlasti s tím, co vidí kolem sebe.
Možná že četli – tak jako já – příliš mnoho viktoriánských
románů či knížek napsaných před osmdesáti lety. Možná se Anglie
skutečně rapidně mění způsobem, nad kterým vrtí hlavou nejen
Angličané, ale i leckterý imigrant, K. mezi nimi. Dnešní Anglie je
úžasná směska úzkostlivě dodržovaných demokratických tradic,
rozhořčení, názorů na to, co je „britské“ a „nebritské“, a taky
životních stylů přebraných z  Ameriky, což někteří vítají, jiní se tomu
brání. Není to jednoduchý uzel k rozpletení. Ale o to méně nudný.
listopad 2010





13
K.  SI NAŠEL  ŽENSKOU V JIŽNÍM LONDÝNĚ,
sbalil se a  odjel za  ní. Doprovodila jsem ho, zadržujíc slzy, na 
autobusové nádraží Praha-Florenc. Tam nastoupil do  žlutého
autobusu, vybaven českým pasem, pár sendviči, které jsem mu
na  rozloučenou připravila, a  asi tak padesáti svetry a  bundami,
protože co kdyby náhodou v busu netopili. Začínala sviňská zima
a ve vzduchu se vznášely drobné sněhové vločky.
Asi jsem se nějak zatvářila, protože mě k  sobě K. přitisknul
a šeptal: „Neboj, Wendy slíbila, že na mě bude čekat na Viktorce.“
K. totiž trval na tom, že tu ženskou nenašel sobě, ale nám. On
prostě jen pojede napřed a  vyhřeje mi ve  Wendině domě
hnízdečko, zatímco já zařídím předání bytu, vyřízení všech
problémů s  trvalým versus přechodným bydlištěm nás obou, odhlásím
plyn a  elektřinu, nahlásím na  zdravotní pojišťovně, že se
stěhujem do  zahraničí na  dobu neurčitou, postarám se, aby K. neměl
v  zaměstnání áčka, ale řádně ukončený pracovní poměr, a  ještě
mu u kolegy vyzvednu stravenky. Jo, a taky zjistím, jak je to
s placením daní zaměstnanců a  samoživitelů v  rámci Evropské unie.
Jestli vás z toho výčtu rozbolela hlava, vůbec se nedivím, mě taky.
Ale nenapadlo mě nic lepšího než zařizovat a zařizovat, zatímco
K. vyhříval hnízdečko ve čtvrti Streatham u té ženské.
Viděla jsem ji na fotce a na to, že jí bylo už k padesátce,
nevypadala špatně. Nabízela „dvojitý“ pokoj v  nádherném domě ve  skvělé
čtvrti a  chtěla za  něj, světe, div se, jen dvě stě liber měsíčně. Když
mému miláčkovi odpověděla na inzerát, že hledá bydlení, a s mnoha
hrubkami mu líčila přednosti „dvojitého“ pokoje, který je
na londýnské poměry za hubičku, neopomněla mu několikrát připomenout,
že v  tom „dvojitém“ pokoji hodlá ubytovat gentlemana – pokud
možno černého a  pokud možno přiměřeného věku. K  dopisu
přiložila hned několik svých fotek: Wendy šklebící se nad hrncem jakési
hnědavé hmoty, Wendy s koketně zakloněnou hlavou a náušnicemi
velikosti podšálků, Wendy do  půl těla... no ne snad nahá, ale s 
ultramateřským poprsím přetékajícím z minimalistických bikinek.
Upřímně řečeno, nepodezírala jsem K. z nekalých úmyslů, spíš
z  trestuhodné naivity. Wendy, imigrantka z  Trinidadu, před pěti





14
lety ovdovělá, bydlela v domku na předměstí se dvěma ze svých
dětí a evidentně hledala víc než podnájemníka. Ale K. jen obracel
oči v sloup: vždyť by pomalu mohla být jeho matka. A navíc: ten
pokoj je přece „dvojitý“ – to znamená, že je pro dva lidi. A ti dva
lidi, to budeme my, jakmile za ním přijedu.
K. našel Wendy přes internetové stránky s názvem gumtree, ur -
čené původně pro protinožce hodlající se usadit v Anglii, které se
ovšem proměnily v největší neplacenou inzertní plochu na všechno.
K. a já máme s gumtree (což v australské angličtině neznamená
gumovník nebo kaučukovník, ale eukalyptus) ty nejlepší zkušenosti.
S výjimkou pár případů, kdy gumtree z nějakého nevysvětlitelného
důvodu fungoval docela jinak, než měl. Když jsem například já
inzerovala, že hledám v Londýně laciný pokoj pro dva, začaly mi po půl
hodině přicházet fotky... k***tů. K***ty růžové, hnědé, černé, k***ty
malé, k***ty velké, k***ty tlusté a k***ty tenké, k***ty visící
i připravené k  akci. K***ty zabrané z  nejrůznějších úhlů, ve  všemožných
uměleckých ztvárněních. Jeden obzvlášť pozoruhodný vypadal,
jako by si ho jeho majitel ve snaze o co nejrychlejší zvěčnění urval
a položil na linoleum. Takovou sbírku podobných zařízení jsem
vážně v životě neviděla. K. se to ovšem nelíbilo, a tak jsme zkoumali,
co jsem udělala špatně: neumístila jsem svůj inzerát do nesprávné
rubriky? Neumístila. Nezvolila jsem snad, nic zlého netušíc, nějaké
slovo nebo frázi, která v britském či australském slangu znamená
bůhvíco? Ale na nic jsme nepřišli. K***ty chodily dál.
Jinými slovy: považovala jsem za  úspěch, že K. v  odpověď
na svůj inzerát obdržel nejen nadrozměrné kozy, ale taky
opravdovou nabídku bydlení.
Vydržela jsem v Praze asi tři týdny, zatímco K. mi denně volal
a  několikrát denně mě prozváněl a  lákal mě k  sobě líčením krás
jižního Londýna. Wendy je prý šíleně hodná: autobus měl
zpoždění – v Německu byla sněhová kalamita – a ona na něj na Viktorce
několik hodin trpělivě čekala. Od té doby ho zasvěcuje do tajů
přežití v Anglii, když nemáte moc peněz – třeba že si můžete v každé
knihovně vyřizovat e-mail nebo že se, při troše snahy, můžou dva
lidé pohybovat po  městě s  použitím jediné průkazky na  autobus.
Taky mu každý den vaří večeři. Děti jsou velké – sedmnáctiletá





15
dcera, devatenáctiletý syn – a  on je zatím skoro neviděl. Wendy
už se prý na mě těší...
Když se mě K. rozhodl překvapit bleskovým odjezdem do Ang -
lie, rozhodla jsem se, že ho překvapím taky. Napsala jsem mu SMS
a v ní mu oznámila, že mu den nato zavolám na Wendinu pevnou
linku od kamarádky z práce – tak ať kouká být doma celé
odpoledne, konečně si budeme moct pořádně pokecat a nic to nebude
stát. K. se zaradoval a slíbil, že nevytáhne paty.
Já jsem si pak našla na mapě, kde vlastně Wendy bydlí,
nastoupila do  žlutého busu a  druhý den jsem byla v  Londýně. Cestou
vlakem z Viktorky se se mnou dal do řeči pán, ze kterého se
vyklubal Joruban, a ten trval na tom, že mě z nádraží odveze za svým
nigerijským bratrem.
Když jsme našli Wendin dům – teda spíš domeček zastrčený
v  řadě úplně stejných mrňavých, nepořádně omalovaných
domků, ve čtvrti, jaké Angličané poněkud pohrdlivě říkají „suburban
sprawl“, zhluboka jsem se nadechla a stiskla knoflík zvonku.
Dlouho se nedělo nic. Pak se zevnitř ozvalo zašramocení
a nakonec se dveře otevřely. V nich stál můj darling v ponožkách,
s nedopnutými kalhotami a s pokleslou čelistí, v očích výraz, jako
by spatřil ducha. Několikrát přelétl pohledem ze mě na Jorubana
a zase zpátky, pak rozpačitě přešlápl a vypravil ze sebe:
(pokračování v příštím blogu)
listopad 2010
ZÁHADA DVOJITÉHO POKOJE
„Ty seš hrozná!“ K. na  mě zíral jak na  zjevení. Až po  půl minutě
natáhl ruku a  nesměle, skoro bojácně si na  mě sáhl. Evidentně
v něm pracovala ta hluboce zakořeněná africká víra v duchy, kte -
rou má v sobě každý Afričan, i kdyby strávil na Západě třicet let
a vystudoval tam zároveň medicínu a jadernou fyziku. Když mým
(nijak zvlášť duchově vyzáblým) tělem jeho ruka neprošla a já se





16
s  hrůzostrašným kvákavým zašuměním neproměnila v  mlžný ob -
láček, jak to dělávají duchové v  nollywoodských filmech, viditelně
si oddechl. Pak obřadně poděkoval mému nigerijskému
dobrodinci. Vyměnili si telefonní čísla a  z  gentlemanského Jorubana se
později stal nepříliš významný, nicméně první článek
svépomocného řetězu, kterému říkám nigerijská spojka a díky kterému
jsme oba, K. i já, našli v Anglii svůj první legální džob.
Pak mě K. vtáhl do domu.
Náš „dvojitý“ pokoj se nacházel v  patře toho mrňavého
domku a  celý byl vyplněný postelí. Postel to byla trochu vratká, ale
skutečně se na ní pohodlně vyspali dva lidi. Kolem ní se, při troše
dobré vůle, dalo protáhnout ke skříni, která prý časem bude patřit
K., ale zatím byla napěchovaná Wendinými věcmi. K. si svých pět
švestek přechovával v rohu té velké postele, protože ani pod ní –
zatím – nebylo místo. Ještě byl v  místnosti výklenek mezi
vestavěnou skříní s bojlerem a zazděným krbem a taky okno vedoucí
na dvorek. Pak už tam nebylo nic.
„Tomuhle říká dvojitý pokoj?“ divila jsem se. „Jak se sem
vejdem? Kam dám stolek na počítač? Tak tohle je ten úžasný pokoj
v krásným domě ve skvělý čtvrti?“
K. mě začal uklidňovat, a když jsme byli v nejlepším, ozvalo se
z přízemí tlumené zachechtání. Kdosi běžel nahoru po schodech,
vzápětí se dveře rozevřely (nedaly se zamykat) a v nich stála
Wendy. Poznala jsem ji okamžitě, i když vypadala jinak než na fotkách.
Byla povadlejší, o deset let starší, dočista zničená. Ovšem ty
obrovské kozy si zachovala. Mávala jimi nad postelí a volala: „Koukám,
že za  tebou přijela manželka.“ Pohrozila prstem K., schovanému
pod dekou. „Vypadnu z domu sotva na hodinu a vy se do toho hned
dáte. Nezbořte mi barák.“ Pečlivě za sebou zavřela dveře a dupala
dolů po schodech.
Tázavě jsem se na  K. zahleděla. Ten pokrčil rameny a  dal se
do smíchu. „Jde vařit. Wendy už je taková.“
„Ale vždyť jsme byli tiší jak myšky...“
„Já si to taky myslel...“ Tohle evidentně nebyl poctivý cihlový
dům, jak se na Anglii sluší, ale baráček z papundeklu, ve kterém
stačí udělat dva kroky v patře a hned začne dunět celé přízemí.





17
Za  dvacet minut jsme znovu uslyšeli na  schodech Wendiny
kroky. Tentokrát dveře rozkopla – v každé ruce totiž nesla velký
talíř s  večeří: fazole s  rýží, taštičky plněné solenou rybou, salát,
loupané vejce. Cosi zamručela, vrazila nám talíře do  rukou, pak
nám podala lžíce. Načež sestoupila zpátky do kuchyně.
Zdálo se, že mě přijala na milost.
Pochopila jsem, že se Wendy už dávno chová ke K. jako k sy -
novi. Pokud snad ze začátku doufala, že se z podnájemníka stane
čímsi víc, dokázala rychle přešaltovat do mateřského modu. Pod
její široká křídla se bez problémů vešly čtyři vlastní a dvě
nevlastní děti, pak K. a  nakonec, navzdory své barvě, i  já. K., jak to
vypadalo, měla ze všech svých dětí nejradši. Byl právě tím dítětem,
po  jakém toužila, ale jí samotné se ho vychovat nepodařilo. Ale
o tom až jindy.
Teď bych chtěla aspoň zčásti objasnit záhadu „dvojitých“
pokojů v  Londýně, jaké tak často najdete v  inzerátech na  bydlení.
Co je to dvojitý pokoj? Jak je velký? Proč je dvojitý? Co je v něm
vůbec dvojité – postel? Když je ten pokoj dvojitý, předpokládá se,
že je pro dva?
K. a já jsme tu záhadu vyřešili metodou pokusu a omylu. Teď
víme, že dvojitý pokoj je takový, jaký majitel za dvojitý považuje.
Může v něm být široká postel, ale nemusí. Může se stát, že v něm
smí bydlet dva lidé, ale vesměs je určen pro jednoho. Může být
prostorný, ale zrovna tak dobře v něm může být akorát dost místa
na to, abyste se kolem postele protáhli ke skříni. Když máte
štěstí, může to být pokoj toho druhu, jakému se už jistě sto let říká
v  Anglii bedsit (na  severu bedsitter) a  v  jakém obvykle bydlívali
studenti anebo čerství přistěhovalci, svobodní mladší páni. Bedsit
je místnost, ve  které můžete ležet na  posteli, sedět u  stolku,
dokonce si na vařiči ohřát vodu na čaj a vyčistit si zuby ve výlevce.
Bedsit je jednotka poměrně dobře definovaná, na rozdíl
od „dvojitého“ pokoje, vynálezu moderní doby, věku, kdy se v reklamách
jakéhokoli druhu čím dál tím víc lže a podvádí.
Dalo nám dost práce ukecat Wendy, aby nás v tom dvojitém
pokoji nechala, aspoň prozatím, bydlet oba dva. Všechno tu bylo
dočasné a  provizorní. Wendiny kufry s  oblečením, které měly





18
ve zvyku sklouznout ze skříně a se zaduněním dopadnout na naši
postel. Můj pobyt tady. Náš pobyt tady. Počítačový stolek, který
pro mě K. láskyplně zakoupil ve  výprodeji a  pak se mu ho dík
africké magii podařilo vecpat do výklenku u krbu. Dveře, které
se zatím nedaly zamykat, ale Wendy už brzo sežene šikulu,
který nám nainstaluje zámek. Výše nájmu, kterou Wendy ustavičně
zvedala, a přece jsme, díky K.-ově diplomacii, platili pořád stejně.
Neproniknutelné křoví na  zahrádce. Fakt, že jsme zatím neměli
vlastní poličku v kuchyni ani místo v lednici.
Všechno bylo u Wendy provizorní, ale vydrželi jsme tam skoro
rok.
listopad 2010
KDYŽ BĚLOCH DĚLÁ NAČERNO
Už od  roku 2004, kdy Česká republika vstoupila do  Evropské
unie, mají všichni občané ČR právo žít a  pracovat v  Británii. Právě
tak ho mají všichni občané států, které vstoupily do EU společně
s  námi (což je Slovensko, Polsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Es -
tonsko, Slovinsko, Kypr a Malta, jak se jistě všichni pamatujete).
Když britská vláda učinila osudové rozhodnutí – totiž přijmout
všechny nově sjednocené Evropany s otevřenou náručí –, netušila,
kolik se jich tam sleze. Pokud se dá věřit tomu, co jsem se dočetla
v novinách, odhadovali prý britští experti, že se nových „legálních
cizinců“ sjede mezi 12 a 15 tisíci, maximálně prý padesát tisíc.
Taková byla předpověď z roku 2003. V době, kdy jsme do Londýna
přijeli i K. a já, už se všude psalo, že se experti spletli, že čerstvých
„automaticky legálních“ imigrantů ze zemí všeobecně
vnímaných jako evropský východ je tu nejméně patnáctkrát víc – a rok
od roku, měsíc od měsíce jich přibývá. Chvíli se denní tisk
předháněl v odhadu počtu Poláků v Londýně a v celé Anglii. Když jeden
plátek napsal, že jen v Londýně momentálně žije 250 tisíc
čerstvě přistěhovaných Poláků, napsal druhý, že jich tu žije 350 tisíc,





19
a třetí, že se jejich počty blíží půl milionu. Časem to deníky vzdaly
a  místo nich se ve  zpravodaje o  polské zkáze proměnil prostý lid.
V  taxíku jsem nesčetněkrát vyslechla průzkumem nepodložené,
ale o to pozoruhodnější názory na to, kolik už je v Londýně Poláků –
ten nejodvážnější tvrdil, že dvacet milionů, čili víc než dvakrát tolik,
kolik má ta metropole obyvatel.
Při pohledu z Londýna to vypadalo, že se Polsko muselo zcela
vylidnit a jeho lid přemístit do Anglie: v každém stánku s kávou,
v  každé recepci, u  každého vozíku zametačů ulic – všude
pracovali Polky a Poláci se snaživým úsměvem a vesměs nedokonalou
znalostí angličtiny.
Jak jsem se dozvěděla, i Polákům, co zůstali v Polsku, se zdálo,
že se jejich země vylidňuje, a v Londýně začalo působit několik
organizací s názvem jako Vrať se domů, které si vzaly za úkol Polky
a  Poláky přesvědčit, že už si v  Anglii užili dost dobrodružství a  je
načase uhnízdit se zas ve své vlasti. Ať už to bylo jejich působením,
anebo tím, že se čerstvě sjednoceným Evropanům stýskalo
po domově, Polky a  Poláci začali zase houfně odjíždět – a  v  roce 2009
prý už jich tu zbyla sotva polovina původního počtu. (Jak moc se
téhle informaci dá věřit, to samozřejmě netuším: jak můžete vědět,
že jich byla polovina, když si nikdo nemohl být jistý, kolik jich tu
bylo původně?) Fakt je, že v srdcích a myslích Angličanů, zejména
těch méně otevřených novým přistěhovalcům, jich bylo pořád čím
dál víc a v celém Londýně už jste se nedomluvili jinak než polsky...
Do tohohle rozpáleného kotlíku, v němž se v bolestech
přetavovalo v Angličany možná 250 tisíc, možná půl milionu, možná
milion Poláků a jim podobných živlů, jsme dorazili. K. a já.
K. po necelých šesti týdnech u Wendy nalezl zaměstnání. Myl –
někdy osm, někdy taky šestnáct hodin denně – špinavé
hrnce v  exkluzivním hotelu (do  něhož vcházel, spolu se živly sobě
podobnými, vchodem pro personál). V exkluzivním hotelu myly
hrnce či praly a žehlily ložní prádlo zásadně živly jemu podobné –
všichni byli Afričani. Agentura, která K. najímala, se zaradovala,
že má evropské občanství, takže může pracovat „nabílo“ a nebude
s tím žádná potíž, ale o jinou evropskou občanku, konkrétně mě,
neměla zájem. Nabílo u téhle agentury pracovali pouze černoši, já





20
bych se mezi nimi zbytečně vyjímala. Takhle mi to teda neřekli,
protože ani běloch nesmí být v Evropské unii diskriminován, ale
bylo to dost jasné mně i K. Tohle byla práce pro Afričany, Poláci
v  ní neměli co dělat. A  mě v  Anglii samozřejmě každý, kdo mě
pořádně nezná, považuje za Polku.
K. mi dával pětadvacet liber týdně, abych si mohla koupit
lítačku na autobus a pátrat po práci.
Nakonec jsem ji našla – tentokrát přes českou, nikoli
nigerijskou spojku. Chlapík, pro kterého pracoval jeden můj český známý,
potřeboval někoho, kdo umí natírat, malovat, zkrátka zvelebovat
byty. Anglický termín pro tohle pracovní zařazení je „painter and
decorator“ a  spadá to tak trochu pod „construction worker“.
Podobnou práci jsem dělávala už kdysi ve Vídni, tak jsem se odvážně
přihlásila a na čas se stala malířkou a natěračkou.
Nebylo to špatné – už jsem zapomněla, jak si člověk rozhýbe
kostru, když třeba celý den maluje stropy. Ovšem náš
zaměstnavatel – moc milý a důvěryhodný pán zhruba o patnáct let mladší
než já – neměl zájem z nás udělat legální zaměstnance: vysvětlil
nám, že je s tím spousta papírování, což je otrava, a tak nám radši
bude platit poměrně slušné prachy na  ruku. Všichni lidé z  jeho
partičky – můj český kámoš, tetovaný mladý Anglán ze severního
Londýna i pětašedesátiletý chlapík z Dulwiche, který mluvil
pouze cockney, takže jsem mu v prvních dnech nerozuměla jediné
slovo a  on mně taky ne – všichni jsme byli běloši, všichni jsme
měli pracovní povolení – a všichni jsme dělali načerno.
Vydělala jsem si jistě o polovinu víc než K. a nadřela jsem se,
myslím, zhruba stejně, on možná víc. Když jsme se sešli v pokoji
u Wendy (nebylo to často, já makala přes den, K. obyčejně v noci),
vyměňovali jsme si zážitky ze svých džobů. Bílá polovina našeho páru
pracovala načerno a říkala, že by jí mnohem víc vyhovovalo
pracovat legálně, už proto, že by si zadělávala na důchod a tak. Černá
polovina našeho páru pracovala nabílo a byla spokojená, že požívá
všechny výhody s tím spojené, i když se nechávala slyšet, že by jí
vůbec nevadilo dělat načerno, aby nemusela platit vysoké britské daně.
listopad 2010





21
O NÁRODU  COCKNEYŮ, KOHOUTÍM VEJCI, 
ZAPOJOVÁNÍ BOCHNÍKU A VYSAVAČI
O  záhadné angličtině, které se říká cockney, jsem četla a  slyše -
la mockrát, a  čím víc jsem se toho dočetla a  doslechla, tím mi
připadala tajemnější. Prý je to „řeč v rámci jiné řeči“, angličtina,
které většina Angličanů nerozumí a  jejíž rodilí mluvčí se ve  své
vlasti domluví jedině mezi sebou, protože oni pro změnu
nerozumějí běžnější angličtině. Učitelka angliny, za  kterou jsem jako dítě
docházela a  která byla z  tajemného jazyka stejně vyvalená jako
já, mi vykládala, že prý Cockneyové, když chtějí někoho požádat,
aby zavřel dveře, praví: „Dej to prkno do díry!“
To mě tak nadchlo, že mi nadšení vydrželo nějakých pětatřicet
let, až do doby, kdy jsem začala v Londýně pracovat jako malířka
a natěračka.
Jeden z  mých kolegů se jmenoval Mike, bylo mu mezi šedesáti
a  pětašedesáti a  byl to Cockney. To mi tedy oznámil Andy, můj šéf,
protože já jsem se s  Mikem opravdu nedomluvila. Když něco řekl,
jen jsem na něj tupě zírala a namáhala si mozek, marně jsem v něm
pátrala po  slovech, která asi tak Mike mohl použít. Naštěstí nebyl
moc hovorný a jeho projev – aspoň v tomto případě – sestával
z jednotlivých výrazů, jejichž význam jsem časem přece jen uhodla, spíš
díky posunkům než čemu jinému. Když třeba Mike – s  doutnající
cigaretou věčně přilepenou ke rtu v koutku úst, přestože na pracovišti
panoval přísný zákaz kouření – vyřkl slovo, které znělo jako „páij“
a k tomu mával pravicí nahoru a dolů, pochopila jsem, že říká „paint“,
tedy malovat, a už jsem namáčela štětec. Horší to bylo, když jsem se
já pokoušela něco říct Mikeovi. Ve snaze mluvit srozumitelně jsem
si dala práci s pečlivou výslovností – a to bylo podle všeho
kontraproduktivní. Mike na mě jen nechápavě zíral. Byl, jak jsem zjistila,
zvyklý se dorozumívat spíš mručením, a tak jsem po pár dnech
začala v odpověď na všechno mručet – a hned jsme se domluvili líp.
Vyřešila jsem ovšem hádanku, jak je to s jazykem – nebo
nářečím, nebo slangem, nebo argotem – zvaným cockney.
Je to záležitost prastará. Už v  roce 1362 je v  anglické
literatuře zmínka o „cokeney“, což je kohoutí vejce („coken“ znamená





22
ve středověké angličtině „od kohouta“ a „ey“ znamená vejce). Je
to prý malé vejce nezvyklého tvaru. Z toho se Cockneyové zřej -
mě vylíhli. (V Nigérii jsem svého času na vlastní oči viděla, jak
kohout snesl vejce – bylo skutečně malé, nezvyklého tvaru
a pochopitelně magické – a  tak, jakkoli to zní nevědecky, nemám
problém uvěřit, že i kohouti ve středověké Anglii občas nějaké
vejce snesli.) Z  roku 1386 se datuje zmínka o  slově „cokenay“,
dítěti s láskou vychovaném, a o tom, jestli se vylíhlo z kohoutího
vejce, se tam nemluví. V  šestnáctém století prý venkované tímto
slovem označovali „rozmazlené lidi z  města“. Mohl to být také
mladý prostitut.
Ze stejného roku jako zmínka o kohoutím vejci „cokeney“
pochází i zmínka o „Cockaigne“ – tajuplné zemi přepychu. Za tu prý
byl všeobecně považován Londýn, takže „Cockney“ může
znamenat i „pravý Londýňan“.
Ať je to jak chce, všichni se shodují na tom, že abyste se
mohli stát Cockneyi, musíte se narodit v  doslechu Bow Bells, zvonů
kostela Mary-le-Bow, který stojí v Cheapside, v londýnském East
Endu, na  severní straně Temže. Všeobecně se předpokládalo, že
zvuk zvonů Bow Bells proniká celým East Endem, ale
zasahuje i  dál na  sever, na  západ a  na  jih. Podle této definice by každý
Eastenďan měl být Cockney, ovšem ne každý Cockney musel být
Eastenďan. Zvuk zvonů doléhá například do nemocnice Svatého
Tomáše, která je na jižním břehu Temže – a v té se narodil
leckterý Jiholondýňan. Mike například pocházel z Dulwiche, čtvrti, kam
Bow Bells nedoléhají, a přece nikdo nepochyboval o tom, co je zač.
Dnes už je zřejmé, že zvuk Bow Bells z  každého Cockneyho
neudělá – v East Endu prý jazyk Cockney vymírá, je nahrazován
nezvyklým dialektem, kterému se říká „Jafaican“ a je založený
na jamajské angličtině. Na druhé straně, spousta Cockneyů se
narodila, i když se zvonění zvonů kostela Mary-le-Bow nerozléhalo
nikam, protože kostel neexistoval. Jednou byl zničen při velkém
požáru Londýna roku 1666 a  postavil ho až po  čase Christopher
Wren. Podruhé byl zničen při náletech v roce 1941 a znovu
zbudován teprve v roce 1961. Mike byl jedním z Cockneyů narozených
v období, kdy kostel neexistoval.





23
Podle některých cockneyologů prý Cockneyové vymírají
a za třicet let už tenhle kulturně-jazykový fenomén nebude exis -
tovat. Podle jiných jejich hvězda stoupá, jen se přesunuli z centra
Londýna, kde je dnes hodně draho, na jeho okraje, případně úplně
jinam. V hrabství Essex, sousedícím s Londýnem, prý dnes
najdete víc Cockneyů než v celém East Endu. Je pozoruhodné, že
pramálo cockneyologů jsou opravdoví Cockneys. Ti mají už po staletí
jiné věci na práci, než zkoumat, co jsou vlastně zač.
Rýmovaný slang, o  kterém se tak často mluví, mají zřejmě
na  svědomí taky Cockneyové. Podle všeho byl jazykem zlodějů
a  drobných kriminálníků, vymyšlený speciálně proto, aby mu
policisté nerozuměli. Zjistit, kdy a za jakých okolností ta která fráze
vznikla, není snadné, protože záznamy prakticky neexistují. Až
dnes najdete řadu slovníků rýmovaného slangu – a některé
výrazy v něm pocházejí z doby značně nedávné, zmiňují se třeba
o postavičkách z televizních seriálů. Jiné jsou starší. George Orwell
ve své knize Down and Out in Paris and London psal o několika
výrazech, které ve dvacátých letech posbíral mezi londýnskými
bezdomovci a  tuláky – třeba feet (nohy) byly „flats of meat“ (placky
masa). Byl na své objevy, jak to vypadalo, patřičně hrdý – zřejmě
v té době skutečně mnoho slovníků neexistovalo.
Všeobecně je známý výraz „bees and honey“ – money (včely
a  med – peníze), ale když jsem ho vyzkoušela na  Mikeovi
(pravda, s  tou svou snaživou, přehnaně dokonalou výslovností), zíral
na  mě jak na  zjevení. Když to konečně pochopil, jen se útrpně
usmál – evidentně jsem použila slang minulého týdne a byla jsem
tím pádem zcela mimo. Pak jsem se pokoušela zjistit, jestli se
„shirt“ (košile) skutečně řekne „uncle Bert“ (strejda Bert). Dočetla
jsem se na internetu, že Cockneyové říkají třeba: „Žehlím si
strejdu.“ (I am ironing my uncle.) Ovšem ani s tím jsem nepochodila.
Mike si strejdu evidentně nikdy nežehlil, ba ani nepřevlékal,
chodil v jediném umolousaném strejdovi, pocákaném barvou
a s roztřepeným límečkem. Dál jsem si lámala bochník (head, tj. hlava, se
v rýmovaném slangu řekne „loaf of bread“, tedy bochník chleba,
a „use your loaf “ je výraz, který zaslechnete i v ne-cockneyském
Londýně), ale ani v  tomto bodě jsem neuspěla. Poradit Mikeovi,





24
aby za  sebou „dal to prkno do  díry“ (jak to říkala má učitelka),
jsem se neodvážila. Moc hluboko pod povrch cockneyštiny jsem
vskutku nepronikla.
Ale dopátrala jsem se jednoho slovíčka, které ani v  tom nej -
lepším slovníku nenajdete. Víte, jak se (podle Mikea) řekne
„vysavač“? Vysavači se v  Londýně běžně říká „hoover“ (podle značky,
tak jako u nás lux), a kdybyste po Mikeovi chtěli, aby tomu slovu
rozuměl, musíte si nedbale zapíchnout do koutku úst balenou
cigaretu a se sevřenými rty ze sebe vymáčknout: „Ú-á.“
listopad 2010
KDO JSTE? A KDE BYDLÍTE? 
(Jak přežít bez občanky)
V Británii nejsou občanky. A nejen to: existuje tu všeobecný
a silný odpor k  občankám, a  dokonce i  k  občasným „výhrůžkám“ ze
strany vlády, že by se mělo začít uvažovat o  možnosti jednou –
v daleké budoucnosti – občanské průkazy zavést.
Mezi Angličany najdete jedince hluboce přesvědčené, že právě
zmínka o „ID scheme“ (systému zavedení identifikačních karet)
stála labouristickou stranu v posledních volbách vedoucí pozici.
Jiní soudí, že to byl jejich – údajně nepříliš dokonalý –
ekonomický plán, jak překonat krizi, a ještě jiní jednoduše tvrdí, že
politická orientace Angličanů se periodicky mění – a  labouristé
nevyhráli proto, že už byli příliš dlouho u moci.
Ať je to, jak chce, stačilo si přečíst předvolební sliby různých
stran – a  všimli jste si, že zatímco labouristé poznamenali cosi
o „možném zavedení identifikačních karet“, konzervativci
a liberální demokraté, ač vlastně na protilehlých koncích běžného
politického spektra, svorně prohlásili „scrap it“ (tedy něco jako:
„smeťte to ze stolu“).
Teď, když jsou u moci konzervativci, to vypadá, že v Anglii
ještě hezky dlouho občanské průkazy nebudou.





25
Ohromně osvobozující, že ano?
Ovšem. Nemůžete být legitimováni na ulici. Pokud vás polici -
sta zastaví za  dopravní přestupek a  vy u  sebe zrovna nemáte
řidičák, stačí, když se řidičským průkazem prokážete do 24 hodin.
Jak skvělé, taxikařit celý den bez řidičáku a s 0,8 promile alkoholu
v  krvi – a  nepřekračovat přitom žádné zákony! (Honem dodám,
že já jsem u sebe řidičák nosila a nechlastala. To se ovšem nedalo
říct o všech mých kolezích.)
Policisté v  Anglii to fakt nemají lehké. Když vás přistihnou při
něčem nekalém, co se nedá vyřešit napomenutím, musí se
rozhodovat, jestli vám uvěřit, když jim říkáte, jak se jmenujete a kde
bydlíte, anebo vás zadržet a odvést na stanici. Když udělají to druhé,
můžete si stěžovat, že se k vám chovali příliš krutě.
Vy jste samozřejmě čistí jako andělé. S policisty v Anglii máte
jen ty nejlepší zkušenosti – na  Trafáči vám radili, kde je vchod
do  metra. Když jste zabloudili, nasměroval vás první bobby v 
legrační helmičce k Oxford Street. Ani je nenapadlo chtít po vás
doklady. Anglie byla úžasná, plná svobody a vlídných policajtů –
dokud jste se tu nerozhodli usadit.
Potom jste pochopili, k čemu se můžou hodit občanky:
Začnete je setsakra potřebovat v okamžiku, kdy musíte nějaké instituci
dokázat, že jste to doopravdy vy.
Legální cizinci, mezi které my Češi už šest let patříme, mají
v  ruce výhodu: občanku nebo pas své země. To pomůže. Jenže
na takových dokladech není vaše adresa v Británii.
Čím prokázat svou adresu? Nájemnickou smlouvou, pokud
je na vaše jméno. Účtem za plyn nebo elektřinu, pokud je na vaše
jméno. Průkazem pacienta místního zdravotního střediska – na 
těch adresa bývá. Výpisem z  bankovního konta zaslaným na  vaši
adresu.
Když nájemní smlouvu nemáte a účty vám nechodí, jste, milí
zlatí, nahraní.
Předpokládejme, že skutečně někde bydlíte a  máte adresu,
na  kterou vám chodí dopisy, pokud vám někdo píše. (O 
bezdomovcích či „polobezdomovcích“ z řad Východoevropanů, které jsem
v  Británii potkala, napíšu někdy na  jaře, až nebude taková zima.)





26
Vy máte kde bydlet, dokonce jste si našli práci, už jste v Anglii
několik měsíců – a ještě pořád jste Jedno Velké Nic. Nutně si musíte
založit konto a přihlásit se u doktora.
V bance vám řeknou, že si máte přinést dopis ze zdravotního
střediska. Jakmile to uděláte, oni vám založí účet.
Na  zdravotním středisku vám řeknou, že si máte donést výpis
z banky, teprve pak vás zaregistrují. No... možná by stačila
i kartička z knihovny.
V  knihovně se zaradují, když vás uvidí: nových čtenářů není
nikdy dost. S radostí vám vystaví čtenářský průkaz – v okamžiku,
kdy se jim prokážete jakýmkoli dokladem o adrese.
Poměrně snadno splnitelné byrokratické požadavky
jednotlivých institucí se do sebe zahryznou jako had do vlastního ocasu.
A  vy už týden lítáte jak hadr na  holi a  ještě pořád jste Jedno
Velké Nic.
Bezobčankový systém se hodil do  doby staré Anglie, Agathy
Christie, na  anglickou vesnici, kde každý každého znal od  dětství
a lidé se prakticky nestěhovali. Stará dobrá Anglie se ztrácí
a bezobčankový systém zřejmě přetrvá jako vzpomínka na  ni. Dobrá
stará Anglie neměla cizince zrovna v lásce...
Dá se z  té šlamastyky vybřednout? Zaručeně ano. Každý ten
začarovaný kruh nakonec prolomí, i  když to leckdy trvá dlouho.
Znám jedince, kteří čtvrt roku nebo i  půl roku pracovali, ale
nedostali za to nic, protože jim šéf odmítal platit jinak než přes
bankovní konto. Znám další, kteří si chtěli zajít k  doktorovi, na  což
mají jako legální imigranti právo, ale nevykoumali, jak se přihlásit
na středisku.
Já osobně jsem to obešla: jakmile jsme se usadili v  domečku
u Wendy, vyměnila jsem si český řidičák za britský. Je to
jednoduché: zajdete na poštu, vyzvednete si formulář, ten vyplníte a pak
řidičák i  s  poplatkem a  fotkou pošlete na  centrálu do  Swansee.
Do deseti dnů vám pošta doručí fungl nový britský řidičák. A s tím
vás nevyhodí ani z banky, ani od doktora, ani z knihovny.
O  řidičský průkaz České republiky pochopitelně přijdete
(i  když znám jedince, kterým se povedlo o  něj nepřijít). Fakt je,





27
že když jezdíte s britským řidičákem po Čechách a Moravě, míva -
jí policajti řeči, ptají se vás, jestli jste nezapomněli řídit napravo
a podobně. Prý i pokuty bývají vyšší...
Prostě něco za něco: V Anglii jste člověk, v Čechách cizinec.
Pak má výměna řidičáku ještě jednu nevýhodu, jak jsem se
dočetla: Když jezdíte s  českým či východoevropským řidičákem
po  exotických krajinách jako Anglie či Irsko, může se stát, že
uniknete postihu za přestupky z důvodu, se kterým autority
jaksi nepočítaly. Nedávno jsem se dočetla, že prý v  Irsku řádí pirát
silnic z  Polska, kterého policie ne a  ne dopadnout. Má na  svém
kontě přes šedesát přestupků, ještě žádnou pokutu nezaplatil,
k  soudním jednáním se nedostavil – a  evidentně pořád vlastní
řidičák. Ten nepolapitelný, úskočný mizera se jmenuje PRAWO JAZDY.
prosinec 2010
ZALEZTE POD PEŘINU, NEMÁME NA PLYN
Když jsem dorazila do papundeklového domečku u Wendy,
nestačila jsem se divit, jak velkoryse nakládá s  plynem a  elektřinou.
Bojler byl nastavený tak, že si při každém sprchování člověk
musel dát velký pozor, aby se neopařil.
Ústřední topení hicovalo a  smrdělo připáleným prachem,
který se nedal dostat z mezírek mezi žebry, pokud jste si teda
nechtěli způsobit popáleniny několikátého stupně. Wendy nám řekla, že
když nám bude moc horko, stačí otevřít okno a  vyvětrat. K. se
v přetopeném pokojíku cítil skvěle, na vedro je zvyklý z Afriky, ale
společně se mnou se strachoval, kolik to bude stát.
Wendy nám řekla, ať se nestaráme, v ceně, kterou za pokoj
platíme, je zahrnutý i plyn a elektřina. A když jsme se jí ptali, kdo to
zaplatí, Wendy opakovala, ať se nestaráme.
Ekolog ve  mně běžel koupit kleště a  s  K.-ovou pomocí
topení vypnul. V místnosti se konečně dalo dýchat, a když jsme se





28
přece jen chtěli ohřát, stačilo pootevřít dveře do chodby. Wendin
baráček sálal žárem v anglických zemích nevídaným, dokud nám,
někdy v půlce prosince, nevypnuli plyn.
Zřejmě do smrti nepochopím, co si naše bytná Wendy myslela,
když nám říkala, ať se nestaráme. Možná nic. Ani ona se
nestarala. Do  tohohle domku se nastěhovala asi před rokem, nájem byl
sice trochu drahý, ale ona to vyřešila tím, že jeden až dva pokojíky
pronajímala. (Majitelka se o tom samozřejmě nesměla dovědět.
Jednou nás Wendy málem na  kolenou prosila, ať se na  dva dny
vystěhujem: majitelka jí telefonicky oznámila, že se na  svou
nemovitost přijde podívat.) V baráku všechno fungovalo a Wendy
nevěděla nebo spíš nechtěla vědět, že plyn a elektřina jsou psané
na  ni. Doma na  Trinidadu neplatila za  jedno ani za  druhé, zřejmě
v  tom chtěla pokračovat i  v  Londýně. Každý měsíc jí chodily
dopisy nepříjemně podobné účtům a ona je vesele ignorovala. Pak jí
začaly chodit dopisy nepříjemně podobné výhrůžkám – a  ona je
radši přestala otvírat. A pak jednoho krásného dne vypnuli plyn.
Wendy nezbylo než zajít na plynárenskou společnost. Tam už
na podobné případy byli zvyklí. Přinutili Wendy zaplatit padesát
liber zálohy (půjčila si na to od K.) a vypracovali pro ni splátkový
kalendář. Vzápětí přišli dva pánové a namontovali jí plynoměr.
Tedy... plynoměr. V domku byl samozřejmě plynoměr už
předtím, ale tenhle byl speciální. Nesetkala jsem se s  ním zatím nikde
kromě Anglie. Tenhle plynoměr měřil kromě plynu taky prachy.
Dostali jste kartičku, tu jste v krámku na hlavní ulici nabili penězi a pak
ji strčili do plynoměru. V tom to spokojeně zaškrundalo a na displeji
se objevila částka, kterou můžete protopit, než se plyn zase vypne.
V domku zavládl přísný režim. Jen Wendiny děti,
devatenáctiletý Darren a sedmnáctiletá Cornelia, si směly ve svých pokojích
topit elektřinou. Já, K. a Wendy jsme všichni svorně mrzli, a když
jsme se chtěli vykoupat, museli jsme mašírovat na  hlavní ulici
a koupit za pět liber plyn.
Pak bojler chvíli běžel a ve vaně chvíli tekla teplá voda.
Plyn ze speciálního plynoměru je dražší než obyčejný plyn:
zjistili jsme, že pět liber do  plynoměru vražených vystačí na  jedno
nic moc vykoupání...





29
Každou noc jsme se k sobě s K. tulili pod dekou, přes kterou
jsme si dali ještě spacáky, a Wendy, která od doby, co ji dcera vy -
hodila z ložnice, přebývala v obývacím pokoji přímo pod námi,
naříkala, že my se prý navzájem zahřejem tělesným teplem, ale co
ona, ubohá? Věnovali jsme jí jeden ze spacáků a koupili si
duchnu. Pod tou jsme s K. prováděli všechno, co bylo třeba provádět:
četli jsme si, povídali, jedli, já si psala knížku. K. jako teplomil
docela trpěl a já mu vykládala, že Britové v zimě nikdy moc
netopí, nanejvýš se ohřívají u krbu, a my teď konečně žijeme britsky.
K. držel ústa, dobře si uvědomoval, že to byl on, kdo skvělý pokoj
u Wendy našel...
Během pár týdnů nastaly plynové roztržky. Ty se proměnily
v plynové přestřelky. Wendina dcera patrolovala u bojleru,
a kdykoli si někdo koupil plyn, aby se mohl umýt, vyčkávala, až bude
voda ohřátá (to trvalo tak půlhodinku), načež se zamkla
do koupelny a  všechnu spotřebovala. Teoreticky se to dalo uhlídat, ale
bylo k tomu třeba dvou lidí: jeden trčel v koupelně a čekal, až bude
voda teplá, druhý hlídkoval u bojleru, aby ho Cornelia podvratně
nevypnula. Ta zatím lítala po schodech nahoru a dolů, a kdyby se
pohledem dalo zabíjet, byli bychom oba brzo na smrtelné posteli.
Pak se začaly stávat divné věci. Člověk nabil plynoměr, zapnul
na dvacet minut bojler – a když znovu pohlédl na plynoměr,
ukazoval displej nula nula nic. Vypadalo to, že nám někdo náš draze
zaplacený plyn vysává... a protože jsem ve Wendině domě
vždycky za  všechno mohla já, dostala jsem se kvůli tomu mnohokrát
do maléru.
Postavila jsem se k  tomu čelem. Jednou jsem zrovna dostala
zaplaceno a rozhodla se zachovat jako grand: nabila jsem
kartičku dvaceti librami a s pocitem, že zachraňuju naši domácnost
před zmrznutím, ji strčila do nenažrané díry. Plynoměr spokojeně
krkl jako vždy a na chvíli se na něm objevila závratná cifra £20.00.
Po  pár vteřinách se ale ozvalo písknutí, displej přeblikl... a  bylo
na  něm náhle £5.00. Těchhle pět liber vystačilo na  dvě nebo tři
koupele a ještě Wendy trošku zavlažila dům.
Když se pětka opět proměnila v  nula nula nic, zašla jsem
znova na hlavní ulici a nabila do kartičky pět liber. Tentokrát se





30
na  displeji na  pár vteřin objevilo £5.00, pak to zapísklo, displej
zamžikal a já s úžasem zírala na cifru £1.25. Konečně se to vysvětlilo.
Plynárenská společnost, uvyklá na  zákazníky, kteří své dluhy
neplatí, vymyslela, jak na  ně: z  částky, kterou do  plynoměru vložili,
si pokaždé tři čtvrtiny vzala. Provinilci Wendina typu platí
za každý krychlový milimetr plynu čtyřikrát tolik co ostatní, dokud dluh
nezapraví. (Nebo dokud z bytu neutečou – v tom případě se může
stát, že za ně dluhy bude splácet nic netušící další nájemník.)
Sdělili jsme Wendy tuhle novinu. Ani trochu se jí nelíbila.
Poznamenala, jak bylo jejím zvykem, že nám bude muset zdvihnout
nájem, protože jinak se nedoplatí. K. se s  ní dohodl, že budeme
plyn kupovat my dva (sama na  to neměla čas a  svým dětem
nechtěla peníze svěřit – obyčejně místo plynu donesly pizzu
a marihuanu), ale částečně si to strhneme z nájmu. Následovala dlouhá
diskuse na téma, kdo z nás se nejvíc koupe a kolik koupelí týdně
si můžem dovolit.
„No, řekněme, že se každý z nás bude sprchovat třikrát týdně,“
počítal K., „to máme tebe, Ivu, mě, Cornelii a Darrena... celkem
patnáct koupelí týdně... a to při naší ceně plynu stojí...“
„Patnáct?“ přeměřila si ho Wendy. „Jaks přišel na patnáct?“
„Třikrát týdně,“ opakoval K. „Ty, Iva, já, Cornelia, Darren,“
počítal na prstech.
„Dvanáct,“ opravila ho Wendy a  přísně si ho přeměřila. „Můj
syn,“ pravila hrdě, „se nemeje.“
prosinec 2010
WENDINY DĚTI
Zabarikádovala jsem se v obýváku, ještě trochu roztřesená, a roz -
hodla se počkat, až Corneliin záchvat vzteku pomine. Ono mi
vlastně nic jiného nezbývalo. Byla jsem beze zbraně a skrz stěnu jsem
slyšela, jak se Cornelia přehrabuje v maminčině šupleti plném
kuchyňských nožů. Některé byly fakt obrovské, podobné mačetám.





31
Wendy jimi krájela maso na guláše a přírodní řízky, kterými kromě
svých dětí a nově nalezeného bělošského milence krmila i mě s K.
Cornelia se celou vahou opřela o dveře, až zapraskaly, těžce
dýchala a přerývanými výkřiky mi sdělovala, co mi provede, jak -
mile mě chytí. Nebylo to nic pěkného. Radši jsem ji moc
neposlouchala, místo toho se rozhlížela po místnosti, pátrajíc po čemkoli,
co by mohlo posloužit jako zbraň, kdyby mě Cornelia skutečně
chytila. V obýváku byly jen samé serepetičky, obrázky Wendy
zamlada a rodinné fotky z doby, kdy ještě žil její muž (docela pěkný
chlapík s knírkem, o hodně starší než Wendy), ty ale byly
v rámečkách tak křehkých, že vzteklou Cornelii s  kudlou sotva zastaví.
Byly tam fialové záclony vyšívané zlatou nití, kterými vzteklou
Cornelii sotva uškrtím, a  taky jedovatě zelená stolička, kterou
bych ji přinejhorším mohla vzít po hlavě, až zaútočí.
Rozhodla jsem se, že po  ní hodím televizí. Vytáhla jsem ji ze
zásuvky a popadla do náručí. Byla setsakra těžká, což mi
vyhovovalo. Dveře začaly pod Corneliinými kopanci povolovat.
A já se pokoušela sama sebe přesvědčit, že jestli po ní vrhnu
televizor, trefím ji do  hlavy a  – co já vím – rozbiju jí lebku, soud
to uzná za přiměřenou sebeobranu. Vezme v potaz, že byla
útočnice ozbrojena čtvrtmetrovou kudlou, vzteklá a v tom okamžiku
schopná všeho, a já se jen snažila zachránit si holý život.
Marně jsem pátrala v  paměti po  nějakém britském zákonu,
který zabraňuje dospělým lidem v  ohrožení hodit televizorem
po  sedmnáctiletých spratcích, kteří po  nich jdou s  nožem, a 
rozmrzele si uvědomila, že u  tohohle incidentu nebudou žádní svědci.
Wendy byla v  práci na  druhé straně Londýna, Darren kdesi trajdal
s  kamarády a  K. právě v  hotelu v  centru dělal šestnáctku. Měla
jsem prostě smůlu: byl pozdní večer, já se nacházela doma sama
s Cornelií a Cornelia měla vztek.
Držela jsem v náruč


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.