načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Můj život s ábíčkem - Vlastislav Toman

Můj život s ábíčkem
-4%
sleva

Elektronická kniha: Můj život s ábíčkem
Autor:

Legendární časopis ABC mladých techniků a přírodovědců okouzloval generace českých a moravských dětí. Hlavním strůjcem jeho úspěchu byl šéfredaktor Vlastislav Toman, který ... (celý popis)


hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: V letu
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788087791271
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Legendární časopis ABC mladých techniků a přírodovědců okouzloval generace českých a moravských dětí. Hlavním strůjcem jeho úspěchu byl šéfredaktor Vlastislav Toman, který ábíčko vedl přes tři desetiletí. Kniha jeho vzpomínek se podrobně věnuje všem slavným fenoménům s ABC spojeným – od závodů minikár přes vystřihovánky Richarda Vyškovského až po komiksy, jako jsou Kruanova cesta či Strážci. Toman je nejen výtečným redaktorem, ale také autorem sci-fi knih, komiksů a mnoha dalších textů pro děti a mládež. Jeho paměti potěší všechny, kdo nadšeně otevírali každé nové číslo ABC. Skvělou inspirací pak můžou být těm, kdo pracují s dětmi a pro děti dnes.

Související tituly dle názvu:
Můj život s ábíčkem Můj život s ábíčkem
Toman Vlastislav
Cena: 139 Kč
Jiří Toman Jiří Toman
Bouček, Vít
Cena: 83 Kč
Zlatá kniha komiksů Vlastislava Tomana Zlatá kniha komiksů Vlastislava Tomana
Toman Vlastislav
Cena: 509 Kč
Třetí výprava Třetí výprava
Toman Vlastislav
Cena: 242 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Můj život

s ábíčkeM

vlastislav

tom an



vlastislav toman

Můj život

s ábíčkeM

v letu, 2015

Druhé vydání, elektronické první


4

Obsah

jak jsem možná zachránil AbC 11

Utajený vzor 12

byla to bomba! 15

Posezení U čísla 1 17

ábíčko oklamalo svět 18

střídání na kapitánském můstku 20

čtenářský sraz AbC a můj sen 23

od Hluboké po kuňku 27

srazové drobničky 35

Začalo to tabulkovou akcí 38

období zájmových klubů AbC 41

jak jsme prozradili vojenské tajemství 44

Než odstartoval Gagarin 46

Rodina klubů se rozrostla 50

Foglar a já aneb Co nás spojovalo 55

třináct bobříků a důkazy odvahy a všestrannosti 74

Důkazy Plamenů a Cest 76

období v ernovských her 79

třináctý a osmašedesátý 81


5

Proč se vařil redakční guláš 83

bez šrámů jsme neprošli 84

old shatterhand a vinnetou v AbC 87

jak jsme se stali televizními hvězdami 90

konstruktérská kancelář AbC 97 vynalezli jsme sportovní odvětví – minikáry! 103 Druhé mistrovství nám propršelo 106 v tropických podmínkách 107 jubilejní 5. mistrovství čssR minikár 1972 110 Rozmáčené 6. mistrovství čssR 113 stanice mladých techniků a přírodovědců 115 Můj „králík v rukávu“ 118 Plno přátel v zahraničí 120 Nejvíc s Frösi z NDR 122 od v aillanta k Pifovi 124 AbC dostalo déčka 129 vystřihovací přílohy 136 Rozhodli věrní čtenáři 141 knihovnička AbC 143

speciály AbC 146

krok za krokem 155

jubilejní X. s obálkou 158

Moje raketová špionáž 160

AbC čtrnáctideníkem! 162

Nešťastný šťastný 13. ročník 165

komiksem o Leninovi! 166 jubilejní patnáctý (a oddíl AbC) 169 Redakční posezení 171 Dosáhli jsme vrcholu! skutečně? 173 jubilejní 20. ročník plný proměn 178 s cenou jsme hnout nemohli 180 Plný šuplík metálů 185 jubilejní 30. ročník 189 Dívej se, čti, dělej 190 kino Ponrepo AbC 193 Normálně, nikoli však normalizačně 195 Praktická dívka 199 Dům dětského a mládežnického tisku ssM 201 Ročník personálních změn 204 boj o český kreslený seriál 209

Na scénu přicházejí kulišáci 212

český komiks 20. století 215

„k ultovní sci-fi komiks“ 20. století, 217 strážci – vzpomínání na chlapecká léta 219 strážci mají své následovníky 226 osamocený patriarcha 231 Lví stopou (aneb pokus o kluby) 234 jubilejní ročník, avšak rok poslední 240 „Neviditelná ruka tržního hospodářství“ 243 barbie přichází 247 Přepřahání koní 252 Přece jen doslov 259 Dívej se, čti, dělej! 261 A C o b YLo D áL 263 Z redakce do redakce 265 život s ábíčkem nekončí 267 obRAZ ová PříLoHA 268

těšíme se na vás na stránkách www.vletu.cz 295

isbN (PDF) 978-80-87791-27-1

isbN (ePub) 978-80-87791-28-8

isbN (mobi) 978-80-87791-29-5

vlastislav toman, 2015

Štefan Švec, 2015

Jako kluk jsem začal číst časopis Mladý hlasatel

a po válce pochopitelně i jeho následovníka Vpřed.

Někdy tou dobou jsem si říkal, že by bylo fajn

jednou také dělat takový časopis pro děti.

Prý se sny mohou splnit, ale člověk se musí přičinit.

Mně se to povedlo, i když cesta k tomu lehká nebyla.

Pravděpodobně jsem nevytvořil ani nepřekonal žádný rekord, i když

jsem - obrazně řečeno – na jedné židli „seděl“ třicet pět let. Domnívám

se, že v novinářské branži se sotvakdo zabývá shromažďováním údajů,

které by k podobným rekordům mohly vést. ostatně je mnoho lidí,kteří vydrželi nepřetržitě pracovat v jednom podniku i více než třicet pět

let. t řeba jsou mezi nimi i novináři.

v mém případě snad stojí za pozornost, že jsem v časopisu AbC po

třech letech vystřídal židli redaktorskou za šéfredaktorskou a zůstal na

ní dvaatřicet let. když vyjdu z toho, že tyhle řádky dopisuji v předvečer svých sedmdesáti pěti let, pak jsem téměř polovinu dosavadníhoaktivního života strávil v redakci ábíčka. tak už odedávna říkali svému časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců jeho čtenáři, s nimi pak i rodiče a další dospělí příznivci, a zvykli jsme si na to – a rádi! – i my, kteří jsme v redakci pracovali. Musím však připomenout, že naslovensku a částečně i na Moravě se říkávalo ábécéčko.

Pravdou je, že já jediný jsem v redakci „přežil“ od samého zrodučasopisu, tedy od jejího vzniku v říjnu 1956, až do února roku 1992, kdy

jsem přešel mezi seniory. tak si v našem novinářském syndikátu zvykli

říkat novinářům-důchodcům. Nikoho to nic nestojí, ale novinář-senior

zní hezky, že?

vraťme se však do onoho roku 1956. Měl jsem za sebou celkem pět

let služby v armádě. téměř dva roky jako záklaďák u spojovacíhopraoru v Písku a pak tři roky v redakci Rudé zástavy, novin tehdejšího

1. vojenského okruhu. to jsem se pro změnu staldůstojníkem-novinářem s hodností poručíka a v redakci vedl tzv. oddělení kulturněosvětové práce. byli jsme tam celí dva redaktoři, já coby voják a kolegyně

civilní novinářka.

Rudou zástavu proslavil především spisovatel a humorista Miloslav

Švandrlík ve své knize černí baroni, včetně jejího filmovéhozpracobr />

10

vání. Přiznávám, že jsem kdysi byl moc zvědavý, jak se s touhle etapou

svého života Švandrlík vypořádá – a jak se mnou! všeobecně se ví, že

u pracovně technického praporu byl a skutečně sloužil na Zelené hoře

u Nepomuku. odtud také začal do Rudé zástavy posílat své veršovánky

a satirická dílka, redakce mu za otištění posílala nějaké honoráře, takže

měl aspoň přilepšení k žoldu. Myslím však, že si cenil daleko víc toho,

že kvůli svému dopisování do vojenského tisku a díky mé pomoci se

občas dostal z kasáren do Prahy. A snad i proto jsem se neobjevil mezi

figurkami, kterými se černí baroni hemží.

A tak už jen poznámka na okraj. v oněch letech 1953-1956 v Rudézástavě publikovali i jiní, dodnes známí lidé, jako třeba spisovatel Arnošt

Lustig nebo před pár lety zemřelý humorista Gabriel Laub (psal i do

AbC). Ale pracovaly tam nebo aspoň přispívaly i další osobnosti,vzpomínám si například na redaktora jiřího Lapáčka, pozdějšího ředitele

nakladatelství Albatros.

oněch pět let v zeleném už mě tenkrát přestávalo bavit, začal jsem

tedy uvažovat o odchodu do civilu. jenže odejít z armády dobrovolně,

když je člověk důstojníkem z povolání, to nebývalo zrovnajednoduché. Ale napomohla mi změna na postu nejvyšším, neboť byl odvolán

z funkce ministr obrany čepička. kromě toho se začalo hovořit ozrušení okruhových novin (vedle Rudé zástavy to byla Dukla u 2.vojenského okruhu, čili Morava a slovensko, a vítězná křídla u letectva). Podal jsem si tedy žádost o propuštění, a když jsem byl „shora“ telefonicky dotázán, zda mám vojenský byt a místo v civilu, slíbili, že mi vyhoví. vojenský byt jsem totiž neměl a místo také ne, ale raději jsem řekl, že

práci mám.

Naštěstí mi kolegové z redakce časopisu věda a technika mládeži

(vtM), kde jsem zrovna začal zkoušet své autorské štěstí, dali vhodině dvanácté tip. Prý se má začít vydávat nový časopis pro děti, ať se

zkusím zeptat na Ústředním výboru československého svazu mládeže

(čsM) - a ono to vyšlo! bodejť by ne... Podle tehdejších požadavků jsem

byl správný kádr, vždyť jsem přicházel z armádních novin, byl vkomunistické straně (ksč), měl novinářskou praxi a navíc i technickévzdělání - vyšší průmyslovou školu elektrotechnickou v Plzni.


11

Jak jsem možná zachránil ABC

Dozvěděl jsem se, že nový časopis se bude jmenovat ABC vědy atechniky, a bude to měsíčník o třiceti dvou stranách tištěný na barevném

ofsetu. Ne, nepletu se, skutečně se počítalo s tímhle názvem. jenže

v čase, kdy jsem se „loučil“ s armádou – vyřizoval formality a vypisoval

kádrové dotazníky, někdo z funkcionářů Úv čsM přišel s tím, že senázev bude plést s vědou a technikou mládeži. Což byla, bohužel, pravda.

řekla mi o tom boženka kábrtová, tehdy pracovnice ideologickéhooddělení čsM, kam jsem právě přinesl vyplněný dotazník kvůli přijetí.titul AbC se mi moc líbil; správně vystihoval zaměření časopisu na vědu,

techniku a přírodu – vždyť děti ve škole také začínají abecedou, jako

cestou k poznávání psaní a čtení.

v tom myšlenkovém fofru mi najednou hlavou bleskl nápad: „Cokdyby se časopis jmenoval ABC mladých techniků a přírodovědců? Název

je to sice dlouhý, ale stejně bude každý při kupování říkat jenom AbC.

A vystihuje to původní zaměření,“ řekl jsem tenkrát božence kábrtové,

a ta slíbila, že bude informovat „vedení“. Nu, a stalo se! Název bylschválen a oslovení AbC se ujalo, i pozdější ábíčko nebo krajové abecéčko,

protože nový časopis byl celostátní. A to byla určitá výjimka, neboť pro

slovenské děti časopisy (obsahově i zaměřením shodné s českými)vydávala bratislavská smena, což byla obdoba pražského vydavatelství

a nakladatelství Mladá fronta, kde byla i redakce nového časopisu.

tou dobou jsem ještě neznal své budoucí kolegy. jejich přijetí ikoncepce nového titulu se projednávaly především ve svazáckých a pionýrských

orgánech, což byla běžná praxe. o poslední „požehnání“ se pak postaraly

orgány na Ústředním výboru komunistické strany československa.

věděl jsem zpočátku jen to, že nás má být v redakci pět redaktorů

a sekretářka a že redakce bude sídlit v budově Mladé fronty v Panské

ulici 8. Pak už jsem znal i jména, která mi zase tak moc neříkala,protože za těch pět let v armádě jsem přece jen s „civilem“ ztratil kontakt.

Šéfredaktorem se měl stát zkušený novinář Alexandr jandera, který

působil i ve vědě a technice mládeži, zatímco přírodovědu mělredigovat jan čeřovský, jenž svého času řídil časopis člověk a příroda (toudobou končil vysokoškolské studium přírodních věd). Grafickou úpravu

dostal na starost sláva jílek, který předtím dělal časopis Práce pionýrů. A přímo luxusem bylo, že AbC získalo vlastního výtvarníka, MirkaLiďáka. ten se později proslavil jako malíř-humorista ve dvojici s Hanušem pod pseudonymem Haďák (což byla složenina z jejich jmen). Naopak techniku jsem měl převzít já.

takže zbývala sekretářka, a tou se stala vlasta buchtová, šikovná a v redakčních záležitostech zběhlá paní středního věku. Musím hnedpředeslat, že jsem se od ní leccos naučil i pro pozdější práci šéfredaktora.

Mělo nás tedy být šest, ale ještě než jsme se poprvé sešli, už nám stav

o jednoho člověka snížili. U onoho jandery totiž „nahoře“ naposlední chvíli našli nějaký zádrhel v kádrových materiálech, neschválili ho

coby šéfredaktora, ba ani jako redaktora AbC. Do funkce byljmenován Honza čeřovský, že už prý má s šéfováním zkušenosti. A protože

zrovna probíhala jakási celostátní akce za snižování administrativních

pracovníků, Mladá fronta uvolněné místo vykázala jako úsporu - a nám

ten snížený stav na pár let zůstal. Ale ono snižování administrativních

pracovníků - včetně aparátu na Ústředním výboru čsM - mělo vbrzku

ještě dohru, jak se zanedlouho ukázalo.

Utajený vzor

sešli jsme se 1. října 1956 u prázdných pracovních stolů ve třetímpatře v Panské ulici 8-10 a začali dumat, jak by měl ten nový časopisvypadat. Hlavně to nesměla být věda a technika mládeži v „dětské“ podobě,

která do té doby přece jen trochu zasahovala i do naší věkové skupiny

10 až 15letých. Ale jinak jsme neměli žádného předchůdce, protože

přírodovědně a technicky zaměřený titul pro děti v československu do

té doby nikdy nevycházel, ba ani v okolních, takzvaných socialistických

státech. jen v sovětském svazu měli Mladého přírodovědce a o párměsíců před naším AbC začali vydávat Mladého technika. Později ještě

přibyl třetí titul Modelář-konstruktér. My jsme však měli obě oblasti,

techniku a přírodovědu, spojit do jednoho titulu!

bylo možná štěstí, že já a grafik-výtvarník sláva jílek jsme byliodchováni Mladým hlasatelem, ale zejména poválečným vpředem. Právětřetí ročník vpředu z let 1947-48 se hodně podobal tomu, co začalovznikat v našich představách. Nechtěli jsme samozřejmě jenom kopírovat,


13

ale právě vpřed nám pomohl najít některé náměty a motivace. Šli jsme

se slávkem dokonce tak daleko, že když se tvořila první hlavička AbC -

dnes se říká logo – zvolili jsme psaný charakter písma, podobný tomu,

jaký měl kdysi Mladý hlasatel, ale především vpřed. Měla to býtnená

padná připomínka naší návaznosti na krátkou éru tohoto časopisu.

když trochu předběhnu, už tenkrát jsme přemýšleli o organizování

čtenářských klubů, jaké dělal spisovatel jaroslav Foglar, alenaštěs

tí jsme to odložili na později, až budeme vědět, jak se nový časopis

osvědčí a zda si získá své čtenáře. Ukázalo se, že to bylo správné

rozhodnutí, které nás ušetřilo zbytečných malérů „shora“. jistě by si

býval někdo všiml, že se „nějak moc“ podobáme vpředu, a ten - jak

mnozí vědí – do prázdnin roku 1948 dělali jaroslav Foglar sredakto

rem dr. karlem burešem. A Foglar se po „Únoru“ podruhé dostal do

nemilosti a jeho knihy se přestaly vydávat, dokonce byly vyřazovány

i z knihoven. Prý kvůli nežádoucímu skautskému zaměření. Poprvé

totiž Foglar skončil za války, tedy za německé okupace, když Mladého

hlasatele, kde svou novinářskou dráhu začínal, zakázali nacisté,po

dobně jako jeho knihy.

Zatímco sekretářka vlastička sháněla základní vybavení redakce,

naše redaktorská čtyřka začala vytvářet obsah a podobu ábíčka. Hned

napoprvé mě šokoval sláva jílek, když načrtával grafickou podobustrá

nek, neboť maloval oběma rukama! Ano, správně, dokázal malovatle

vou i pravou rukou, a někdy dokonce současně. že třeba měl v jedné

ruce černou tužku a v druhé barevnou, je samozřejmé.

Naše další snažení se neslo směrem k získávání autorů aspolupra

covníků. tedy jak lidí píšících, tak fotografujících a malujících. i když

jsme měli šikovného kreslíře Mirka Liďáka, nemohl zvládnoutvšech

no, obrázky z techniky i přírody a volné ilustrace. kresbám jsmeten

krát dávali přednost i kvůli kvalitě tisku a hlavně méně kvalitnímupa

píru. Mirek byl spíš ilustrátor, kreslíř humorných obrázků a zarážek.

já jsem to taky neměl lehké, přestože jsem v Rudé zástavě redigoval

i psal různé populárně-naučné materiály. Pro děti se informacemu

sely podávat jinak, a to leckdo z mých autorů kolem Rudé zástavyne

uměl. Naštěstí tu byla i nějaká pomoc z redakce vtM, kterou jsem už

řadu let odebíral a četl (ještě jako Mladého technika), takže jsem si

hledal cestu k jejich autorům. A leckdy nově získaný autor dal tip na


14

někoho dalšího, takže lidé přibývali. s lecčíms mi pomohli i pracovníci

oddělení techniky Ústředního domu pionýrů a mládeže julia Fučíka

(hlavně technické návody) z Prahy vršovic, takzvané Grébovky. A jen

co časopis vyšel, hlásili se další zájemci, a z nich se rovněž někdovybral – dokonce na mnoho let.

vyskytla se však i různá překvapení, která nám naši práci někdy

komplikovala, jindy zase byla k pobavení. Například jsem zjistil, že už

sice pracuji pár dní jako „civil“ v redakci AbC, ale ještě nejsemoficiálně propuštěný ze svazku armády! A tak jsem 6. října 1956, naposledy

v uniformě důstojníka (naštěstí jsem se jí hned nezbavil), došel navelitelství 1. vojenského okruhu, abych vyslechl rozkaz o svém propuštění

a přijal patřičný doklad. Rudá zástava stejně dlouho nepřežila a bývalí

kolegové se většinou rozešli do deníku obrana lidu a některýchvojenských časopisů v Praze, ale i v nižších armádních složkách (tzv. divizní

časopisy). kdoví, kde bych skončil já, kdybych včas neodešel.

konečně tedy ze mne byl civil i úředně. A měli jsme před sebouprvní hlavičku (logo) AbC, na které se podílel výtvarník jindra kovařík,

redigovali a psali jsme články, vybírali fotografie a zadávali obrázky.

Už jsme měli představu o rozložení stránek, o rubrikách, a také jsme

hned začali připravovat druhé číslo, ačkoliv jsme vůbec netušili, zda se

náš start vydaří. termín byl dost napjatý, první číslo mělo vyjít v lednu

1957 – a také vyšlo!

jenže v tiráži, kde jsou v každém časopisu jakési základní údaje, už

nebyla adresa redakce v Panské ulici, ale na náměstí Gorkého číslo 24,

čili „Gorkáči“, jak se dlouho říkalo. tady v rohovém šestipatrovém domě

sídlil ústřední výbor čsM, a také tuto instituci postihlo již zmíněnésnižování aparátu. Celé jedno patro – páté – zůstalo prázdné a svazáci

z obavy, aby se jim tam nenastěhoval někdo cizí, koho by se pozdějitěžko zbavovali, na patro soustředili redakce dětských a mládežnických časopisů, tedy i benjamínka AbC. jen početná redakce Pionýrskýchnovin chyběla, pro tu už místo nezbylo. takže se tu sešly redakce časopisů

Mateřídouška, ohníček, Práce mladých (funkcionářský časopis), vtM

a v edoucí pionýrů. v šestém patře nad námi ještě sídlil Pionýr. sluníč -

ko se „narodilo“ až o pár let později, právě tak jako další časopisy.

Nám to stěhování ani tak nepřišlo, moc „majetku“ jsme ještě neměli,

a tak jsme přesídlili snadno. bohužel do menších prostor než jsme měli


15

v Panské, dostali jsme jednu velkou místnost a k tomu úzkou „nudli“.

vydrželi jsme tam sedm let. Ale zpátky k našemu lednovému startu.

byl už za dveřmi a naše nervozita přece jen stoupala. Proběhly první

korektury, první náhledy barevných obrázků, montáž...

Byla to bomba!

občas jsme měli pochybnosti, zda jsme se vydali tou nejsprávnějšícestou. v té době vycházely pro děti ve věkové skupině 10 až 15 let jen

dva časopisy, týdeník Pionýrské noviny, opravdu měly novinový formát

i tisk, a hlubotiskový měsíčník Pionýr. oba byly „neplnobarevné“, což

přeloženo znamená jen dvě barvy – černou a „pestrou“. Zatímco AbC

mělo polovinu ze svých třiceti dvou stránek čtyřbarevných a ostatní

dvoubarevné. tiskli nás na ofsetu v tiskárně svoboda v Praze na smíchově stejně jako vtM. v té barevnosti byla tak trochu i naše šance.

Na nový titul se nedělaly žádné nákladné reklamní kampaně jako

dnes. Na AbC byl prakticky vyroben jen barevný leták s informací,

o čem že nový časopis bude. byl rozeslán do škol a pionýrských domů,

něco i do prodejen tisku. Redaktoři sami vyjeli na několik besed sdětmi. Navíc pak šla písemná informace do škol, které se tenkrát staraly

o distribuci časopisů, zejména na malých městech a vesnicích. byly to

takzvané hromadné odběry podporované různými soutěžemi; učitelé

nebo školy z toho měli určité peníze podle počtu odebranýchvýtisků. Pak byl samozřejmě volný prodej na stáncích a běžné předplatné

u Poštovní novinové služby (PNs).

Mezitím jsme se dověděli, že v Mladé frontě, a dokonce i někteří lidé

z vedení podniku, předpovídají AbC neúspěch. kdosi měl snad říci, že

když se z plánovaného nákladu prvního čísla (ve výši 50 000 výtisků)

prodá 20 000 kusů, tak to bude úspěch. o to netrpělivěji a napjatěji jsme

proto čekali na den, kdy nám z tiskárny oznámí, že AbC začínajítisknout, abychom přišli na náhled a ke schválení, jak bylo pravidlem.

Plánovaný den vydání byl stanoven na 20. leden 1957 – tak to bylo

i v tiráži. Asi dva dny před tímto datem nás z tiskárny zavolali, ževečer se s tiskem začíná. vypravili jsme se tam samozřejmě všichni a byli

jsme moc zvědaví, jak se nám naše „dítě“ povedlo. Na špíglu čilizrcadle, což byl vlastně zákres všech stránek pro tiskárnu (dnes se říká maketa), i v korekturách, které nebyly barevné, už se dalo leccos vidět i opravit. Ale teď v prostorné hale hučela rotačka a chrlila jeden výtisk za druhým do hromádek, které pracovnice odebíraly na palety. kolem

rotačky chodil mistr sladovník, který vedl směnu. tu a tam sám něco

seřídil, nebo někomu dal u rotačky příkaz – šlo především o soutisk

barev a také samotnou barevnost.

já jsem už tiskařské stroje z dřívějších let znal, ale jen nebarevnénovinové, tady jsem poprvé viděl zrození barevného časopisu - a navíc

našeho AbC. tenkrát bych nikomu nevěřil, že s ním prožiji celých třicet

pět let, a ještě mu budu přes tři desetiletí šéfovat.

sláva jílek měl jako grafik v tiskárně hlavní slovo, ale připomínek

k barevnosti moc neměl a my ostatní také ne. Donekonečna jsme si ty

první výtisky prohlíželi a už jsme viděli, co jsme mohli udělat líp nebo

úplně jinak. Ale to je normální.

Pokud byste ovšem v tiráži nejen prvního čísla AbC, ale celéhoprvního ročníku hledali mé jméno, neuspěli byste. Podle tehdejšíchzvyklostí tam byl uveden jen vedoucí redaktor (titul šéfredaktor se rovněž

nepoužíval), grafik, a hlavně redakční rada. to měli být odborníci, kteří

by redakci pomáhali připravovat a řídit časopis. takový byl záměr, ale

skutečnost byla jiná. Někteří „radové“ samozřejmě psali články podle

svého odborného zaměření, všichni měli číst a připomínkovat rukopisy

před zařazením do tisku, hodnotit vyšlá čísla, účastnit se besed, apodílet se na práci redakce. jak už to bývá, někteří spolupracovali, jiní se jen

„vezli“. Popravdě řečeno, nad prvním číslem mi ani nenapadlo, že mé

jméno jako redaktora techniky v tiráži není.

v prvním ročníku jsem se tedy prezentoval jen podpisem u článků

nebo reportáží, které jsem napsal. A také jako autor scénáře pro první

kreslený seriál v AbC – dnes říkáme komiks – s názvem Za tajemstvím

hlubin. Příběh byl dobrodružně-naučný a lehce fantastický. kreslil ho

Mirek Liďák. Dětští hrdinové měli symbolická jména Alena, břetík a Cy -

ril, čili trojka AbC. v závěru ročníku mě vystřídal sláva jílek se seriálem

Šestka z Hradební, který kreslil jindra kovařík. byl to seriál laděnýdocela foglarovsky.

vraťme se však do tiskárny svoboda k našemu novorozeněti.


17

Posezení U čísla 1

když jsme učinili zadost i formalitě a dali souhlas k tisku, cožznamenalo podepsat se do jednoho výtisku časopisu, sebrali jsme se a šli si sednout do restaurace, která byla na hlavní ulici hned před tiskárnou. Měla pro nás symbolický název U čísla 1. tam jsme naše novorozeně

zapili, aniž bychom se opili, jak tomu bývá u otců, když své narozené

potomky oslavují. Ani jsme na to neměli náladu; pořád jsme jen dumali

nad časopisem vonícím barvami.

Už jsme nějak věřili, že se časopis prosadí, že nepropadne. Ale naše

očekávání bylo překonáno víc, než jsme mohli doufat. byla to bomba,

říkali nám pak někteří z podniku i ze spolupracovníků. v samotnéPraze se na řadě stánků, zejména v centru, AbC vyprodalo během hodiny

a všeobecně do jednoho až dvou dnů. Remitenda, čili neprodanévrácené výtisky, byla nulová! Ale to jsme se dozvěděli až asi po měsíci zhlášení PNs. Předlouho pak vzpomínal jeden z vrátných v Mladé frontě

v Panské ulici, jak ho jeden pán uplácel dvacetikorunou, zatímco cena

výtisku byla dvě koruny, aby mu první číslo AbC sehnal. Dvacka, to byl

v té době velký přeplatek. Ale on sám časopis neměl. i dopisový ohlas

byl výborný, a tak to byla pro nás pobídka, abychom se snažili vydržet.

Což se také stalo.

v Mladé frontě po pár měsících, kdy bylo vidět, že oněch plánovaných

50 000 výtisků nestačí, začali pro rok 1958 plánovat zvýšení na 75 000

kusů. Papír byl tenkrát na příděl a o jeho zvýšení se rozhodovalo na

nejvyšších stranických a vládních místech. A nám měli dát papíru hned

o padesát procent víc! Což o to, my bychom to chtěli – a rádi, už kvůli

těm, kteří nám psali, že si AbC nemůžou koupit ani předplatit.

Dopadlo to dobře. těch 75 000 výtisků pokrylo rok 1958, ale v roce

1959 už jsme měli náklad 110 000 a pro rok 1960 byl zvýšen na 125

000 výtisků. v dalších letech se náklad pohyboval kolem této výše, ale někdy už byla i remitenda, zhruba 5–10 %. Dnes by každý vydavatel nad takovým číslem jásal až do nebe, nám to všem dělalo starosti ahledaly se příčiny, kde jen to šlo. Mladá fronta v oněch dobách měla svéinspektory odbytu, čili pracovníky v krajích, kteří se starali o prodej tisku a byli v kontaktu s Poštovní novinovou službou, se školami a domypionýrů a mládeže (DPM), navštěvovali prodejny tisku a novinové stánky.

18

každý měsíc jsme mohli mít čerstvé informace o tom, jak se kde AbC

prodává. od samého začátku jsme na tom byli dobře především naMo

ravě, kde také byli nejaktivnější čtenáři, ať už v soutěžích nebo i v do

pisování s redakcí. v čechách byla situace rozdílnější. slabší odběr byl

třeba v jižních čechách nebo v Praze, lepší u východočechů, zatímco

Západočeši patřili k průměru.

Mladofrontoví inspektoři odbytu (byly mezi nimi i šikovné apohled

né ženy) s jejich informacemi a obětavou prací byli nezbytnýmipart

nery šéfredaktorů pro řízení časopisů. s inspektory jsem si už jakore

daktor dobře rozuměl a často se s nimi radil, když jsme připravovali

nějaké změny nebo akce a soutěže. A těch u nás bylo moc a moc. jenže

zase předbíhám.

snad bych se měl zmínit, proč si myslím, že AbC mělo takovýúspěš

ný nástup. Podle mého to byl pestrý obsah od zábavně naučnýchčlán

ků a návodů, přes humor, povídky, čtení na pokračování, kreslený

seriál (kromě našich původních se poprvé objevil i francouzský pes

Pif), soutěže, a také zprávy z činnosti dětí, samozřejmě z pionýrské

organizace, ale i ze škol a zájmových kroužků. Zkrátka spousta aktivit

a zajímavostí. řeknete – nic neobvyklého, normálka! Pravda, ale šlo

i o podobu AbC, grafickou úpravu, barevnost, textové a vůbec celkové

podání. A za zmínku stojí, že jsme se začali dost věnovat právězaháje

nému „dobývání vesmíru“, kde spolu od počátku soupeřily jen spojené

státy a bývalý sovětský svaz. tenkrát to byla nová a zajímavázáleži

tost nejen pro děti. A nám se ke všemu povedl nechtěný „kosmický

žert“, který bych nazval...

Ábíčko oklamalo svět

Ani po tolika letech se tomu nechce věřit, ale shodou okolností jsme na

tomto poli přispěli k velké mystifikaci, která souvisela se startem první

umělé družice Země, jíž byl sovětský sputnik. v roce 1957 se v létěko

nal v Moskvě vi. světový festival mládeže a studentstva. k tétopříleži

tosti jsme vydali jakési „mezinárodní číslo“ a v něm byl obsáhlý článek

o přípravách k vyslání prvních umělých družic Země. k článku, podle

různých, zejména však amerických podkladů, namaloval výtvarník F.

Škoda celostránkovou ilustraci, jež zobrazovala jednu z možnýchvariant takové družice. o pár měsíců později se v Praze v paláci U Hybernů konala výstava ke 40. výročí takzvané velké říjnové socialistickérevoluce (vřsR) v Rusku v roce 1917. Autoři scénáře výstavy se rozhodli, že tam bude s ohledem na kosmickou soutěž obou velmocí i model bu - doucí sovětské družice. Ale jak by měla vypadat, to nikdo nevěděl.sověti dle svého zvyku žádné informace dopředu nedávali.

koho napadlo poslat výstavní výtvarníky pro podklady do redakce

AbC, to už ani nevím. Zřejmě kdosi z organizátorů znal to našečervencové číslo s kresbou. Ani já jsem jim nic víc dát nemohl, ale spokojili

se i s tím málem a podle našeho obrázku vytvořili kosmickou diorámu

– družici letící vesmírem. když pak první sputnik k výročí vřsRskutečně odstartoval, československá tisková kancelář tohle dílko vyfotila

a fotografie z výstavy se ocitla nejen na stránkách československých

novin, ale šla i do zahraničí. teprve pak sovětský svaz vydal oficiální

a pravý obrázek své družice. od naší kresby se lišil předevšímumístěním čtyř prutových antén. Na té naší trčely jako kříž do čtyř stran,

sovětský sputnik je naopak měl jako ohon komety.

Nebylo to však naposledy, kdy se nám bezděčně podařilo přinéstsenzační zprávy z nového vědeckotechnického oboru, jímž sekosmonautika stala.

ještě z doby, kdy jsem byl ve vojenské redakci, jsem znal švýcarský

časopis interavia (vycházel v několika jazykových mutacích) a nám se

kupodivu podařilo předplatit si ho pro redakci AbC (schvalovalo se

to zase „nahoře“, ale vyšlo nám to). Díky tomuto zdroji, ale i dalším,

včetně sovětského tisku, jsem pak psal články a zprávy o průzkumu

vesmíru v Us A i sssR. Dodnes se setkávám s bývalými čtenáři, kteří

na to vzpomínají a říkají, že se tak dovídali věci, které v žádnýchnovinách nebyly.

když poněkud předběhnu, tak jsme dokonce v jednom článku i s kres -

bou předpověděli jako možnou konstrukční variantu pro let člověka do

vesmíru kulovitou kabinu i s pravděpodobnými rozměry a hmotností

2,5 tuny – a takovou kosmickou loď pak skutečně měl nejen prvníkosmonaut světa jurij Gagarin, ale celá řada raket typu vostok i sojuz. A že

tehdejší mé nadšení pro lety do vesmíru později vedlo k vytvořenízájmových čtenářských klubů s názvem pionýrské raketové posádky, to už byl jen důsledek. Ale o tom až později. Podstatné je, že AbC bylo od počátku svého zrodu „namočeno“ do řady událostí, aniž bychom leckdy tušili, co jsme způsobili. A že jsme, až na nějaký ten „politickýškrábanec“ a pokárání, prozatím úspěšně proplouvali dál. Střídání na kapitánském můstku První tři ročníky AbC se pochopitelně vyznačovaly řadou postupných změn a novinek. Za dost důležitou věc považuji například zařazenírubriky pro děvčata. v té době se děti tak trochu braly jako„bezpohlavní masa“, aniž by se přihlédlo k tomu, že je tvořena chlapci a děvčaty,

jež mají různé zájmy, ale i potřeby. A my jsme děvčata oslovili nejen

soutěžemi, ale také praktickými návody a radami. tuhle rubriku jsem

měl řadu let na starosti, protože jsem si ji sám vymyslel, a nikohojiného jsme na její redigování neměli. Podařilo se mi však časem navázat

kontakt s pražským Ústavem bytové kultury (Úbok), kde jsem objevil

výbornou partnerku Alenu Hanzlíkovou (pozdější šéfredaktorkučasoisu Praktická žena), a v n. p. Pragoděv to zase byla paní boženaRuzhová. Začínal se rodit dělný kolektiv dívčí stránky.

Ale daleko významnější tou dobou byl asi trpaslík Píďa, redakčnífigurka s trochou pohádkových schopností. jeho špičatou čapku tvořilo

písmeno A, knír pod nosem symbolizoval b a bradka zase C. v časopisu

dokázal všechno, tedy skoro všechno. Píďa „psal“ reportáže, komentoval

zprávy, organizoval soutěže, byl montován do fotografií, a posléze měl

i vlastní kreslené příhody čili komiksy, jak by se dnes řeklo. Našečtenáře si však získal, dokonce mu někteří osobně psali a svěřovali se mu se

svými radostmi i starostmi. Dočkal se bohužel neslavného konce. výtvar -

ným otcem Pídi byl náš Mirek Liďák, ale ten později přešel „pod vlajku“

nového týdeníku Mladý svět, kde jako symbol kýče vymyslel jinéhotraslíka. jenže podoba tu byla. A na ábíčkovského Píďu se snesla kritika

dokonce z řad renomovaných kulturních (zejména partajních) novinářů,

což přispělo k jeho „úmrtí“. Ne každá pohádka mívá šťastný konec.

Na stránkách AbC se často také objevoval mladý kreslíř-humorista

Neprakta, vlastním jménem jiří Winter (zpočátku ještě ve dvojici spanem kopecným), humorným kresleným seriálem i kresbamipřispěbr />

21

la dvojice jelínek-born, z níž ten druhý je dnes slavným výtvarníkem

a ilustrátorem. Publikovat začínali později slavní konstruktéři AbC, jako

například Mirek kolář se svými optickými přístroji a posléze i miniká

rami, nebo jiří konvička, tvůrce mnoha elektromechanických modelů,

a také Pavel Šrait, náš expert v radiotechnice. Připomenout mohu i svou

maličkost, která se v těch letech na stránkách AbC prezentovala řadou

jednodušších modelů a hraček, například elektro a astronautických.

Díky tvorbě těchto konstruktérů, ale i dalších modelářů, jsme mohli

začít i s vydáváním dvouměsíčníku Plánky a návody AbC (PaN).výrob

ky a modely podle PaN, ale i ze stránek AbC, se vzápětí začaly objevovat

na populárních přehlídkách mladých techniků, což byly vrcholnécelo

státní pionýrské soutěže z technické činnosti. A mnohdy předstihovaly

dostupné výrobky v modelářských a hračkářských prodejnách.obdob

ně tomu bylo i v soutěžích mladých přírodovědců, kde se časopisrov

něž stal dobrým rádcem a organizátorem zejména ochrany přírody.Na

rozdíl od techniky jsme se tu však nemohli prezentovat jako „vynálezci

a objevitelé“. Ale když předběhnu, leckdo z pozdějších ochranářů nebo

„brontosaurů“ a „zelených“, či jak si říkají, vyšel z řad „ábíčkářů“.

velkou měrou k tomuto rozvoji činnosti mladých techniků přispělo

i to, že se časopis v řadě případů postaral o zajištění potřebnéhoma

teriálu nebo součástek, například čoček (díky Mirkovi kolářovi),poz

ději pak radiotechnických kompletů (například na Šraitův kabelkový

tranzistorák krystal), převodů k elektromotorkům a jinýchpotřeb

ných věcí do prodejen Mladý technik. v té době to byla pomocneoce

nitelná, protože ne vždy se daly potřebné věci běžně a mimo Prahu

koupit. Není divu, že objednávky šly někdy až do několika set kusů!

A tak jsme tu a tam ovlivnili i budoucí hračkářskou a modelářskou

produkci. ještě musím připomenout, že od druhého ročníku nastala

změna také v tiráži AbC, kde se objevilo mé jméno jako redaktora

techniky – a zástupce vedoucího redaktora. v roce 1959 však došlo

ke změně pro mne nejdůležitější.

Někdy v létě šla naše sekretářka vlasta buchtová s čímsi do státní -

ho ústavu památkové péče a ochrany přírody. vrátila se s ohromující

zprávou: Náš šéf jan čeřovský tam prý má na jedněch dveříchjmenov

ku! samozřejmě jsme chtěli vědět, jak je to možné, když nám nikdo nic

neřekl, ani sám Honza. tak jsme se ho zeptali. Musí tam nastoupit na


22

umístěnku jako absolvent vysoké školy, vysvětlil nám tu záhadu. že

vlastně do AbC šel jen dočasně. Zajímalo nás, kdo přijde na místovedoucího redaktora. Něco Honza přiznal, něco jsme si vypátrali sami.

Mezi těmi, se kterými prý jednal, byl například ing. Zdeněk Michalec,

člen naší redakční rady, jeden z těch, který do časopisu také přispíval.

Zdeňka jsem znal ještě ze svého působení v Rudé zástavě. byl tou do -

bou na vojně, sloužil u raketometné jednotky a patřil k vojenskýmdoisovatelům. Pracoval, tuším, nejdříve v rozhlase, ale pak v televizi, kde měl mimo jiné svůj zábavně-naučný pořad pro mládež. Zasepředběhnu, když připomenu, že právě díky Michalcovi se redakce AbC poprvé představila v živém televizním vysílání. Předtím to byly jen filmovéreortáže, například ze srazů čtenářů ábíčka.

vypadalo to však, že nejen Zdeněk Michalec, ale i někteří dalšíoslovení nechtějí do AbC nastoupit, a někoho bychom zase neradi brali

my. kdoví, koho by nám mohli „shora“ do redakce dosadit, říkali jsme

si. Praxe té doby byla taková, že se funkce šéfredaktora někdydávala jako „trafika“ (platí to ostatně podnes!). Dopadlo to nakonec tak, že

sláva jílek, po dohodě v redakci, navrhl základní stranické (rozuměj

- komunistické) organizaci v časopisech, aby Ústřednímu výboru čsM

doporučila jmenovat vedoucím redaktorem mne. Naštěstí to prošlo

všude, kde k tomu měli co říci, a tak jsem od listopadu 1959 nastoupil na „kapitánský můstek“ časopisu AbC. Honzovi čeřovskému jsme tak umožnili rychlý odchod a sobě přivodili pár měsíců kruté dřiny, než přišel nový přírodovědec, promovaný biolog (takový byl tehdy titul pro absolventy Univerzity karlovy) karel Dunda. Pracoval do té doby voddělení přírodovědy Ústředního domu pionýrů julia Fučíka v Praze na

vinohradech. Dělali jsme proto asi tři měsíce časopis se slávou jílkem

vlastně jen sami dva. A já jsem nikdy přírodovědec nebyl. karel mi pak

dělal zástupce až do doby, než odešel v roce 1991 do důchodu.

tím byla redakce zase jakžtakž v plné sestavě. často jsem během let

odpovídal na otázku, jak mohu jako šéfredaktor rozumět technice ipřírodovědě, že na to „mám své lidi“. Rozumět jsem musel především tomu,

jak dělat časopis, aby byl dobrý a čtivý. Za odbornost ručili kolegové.

snad bych měl přiznat, že už jako čtenář Mladého hlasatele a zejména

vpředu (to už mi bylo šestnáct), jsem občas ve své fantazii zatoužildělat podobný časopis pro kluky a děvčata. také jsem šilhal ponovinářbr />

23

ském řemesle, zprvu jako externí zpravodaj deníku Mladá fronta vPlzni – a náhodou se mi to splnilo. tenkrát jsem ovšem netušil, co všechno

budu muset zvládnout a také se naučit, a jaká je to někdy fuška, řídit

partu lidí. i když většinou lidí dobrých, chytrých, pracovitých anápaditých. bylo jich za ta léta několik desítek, ani se to nezdá, i když někteří

redakcí jen jakoby prolétli a zmizeli, nebo zase vynikli někde jinde.

teď jsme však v roce 1959 a já jsem se stal čerstvým šéfredaktorem

AbC. Měl jsem ze svého „povýšení“ radost, a tak jsem se o nineprodleně dopisem podělil se svými rodiči. Netušil jsem, že to bude pro mého

tatínka poslední radostná zpráva, kterou ve svém životě dostane. Už

delší dobu byl nemocný a pár dní nato zemřel.

Čtenářský sraz ABC a můj sen

samozřejmě že jako časopis, jehož vydavatelem byl československý

svaz mládeže a jeho Pionýrská organizace, jsme koncem padesátých

a začátkem šedesátých let měli být výrazně prorežimní - nebo jak to

nazvat. Cesty ke splnění tohoto požadavku byly ovšem různé. tou do -

bou se naštěstí už ve společnosti leccos začalo pozvolna uvolňovat.

Přesto bylo třeba úkoly „shora“ plnit, ale nechtěli jsme zase „politikou“

děti a jejich rodiče odradit. Ne vždy se nám to dařilo, ale řekl bych, že

jsme se brzy naučili, jak si poradit, aby se – podle známého přísloví –

vlk nažral, a koza zůstala celá.

jedním takovým úkolem, který jsme nakonec vyřešili naprostooriginálně, byly oslavy 10. výročí vzniku Pionýrské organizace čsM včeskoslovensku, což bylo v dubnu roku 1959. Dost a dost jsme nad tím dumali a lámali si hlavy. Nakonec jsme se rozhodli, že připravímedubnové číslo jako jakousi kroniku desetiletého trvání pionýrskéorganizace, přičemž k roku 1957 (vznik AbC) jsme navíc připomněli i párzajímavostí z našeho časopisu. k tomu pak přibyly i gratulace od několika

partnerských časopisů ze sovětského svazu, Německé demokratické

republiky, Francie a Maďarska. Ano, už za tu krátkou dobu jsme si našli

kamarády také za hranicemi republiky.

A teď k tomu originálnímu nápadu. Měl jsem na něm velký podíl,musím přiznat, i když nerad. Aby to nevypadalo, že se nějak moc chlubím.


24

jenže o nápady u mne fakt nikdy nouze nebyla, ale občas přidávám –

bohužel. Mělo to totiž nejen své klady, ale sem tam i zápory, jak jsem

záhy poznal. řekni, navrhni – a udělej, zařiď sám...

takže, o co šlo? Rozhodli jsme se udělat na počest již zmíněnéhovýročí Pionýra turistický sraz čtenářů AbC, a to v neděli 26. dubna 1959 na

zřícenině hradu Radyně u Plzně. oznámení s pozváním vyšlo vdubnovém čísle, pouhých šest dní před srazem! Připojili jsme i mapku a jízdní řády vlaků a autobusů do blízkého starého Plzence. Prozřetelně jsme už měsíc před srazem, 24. a 25. března, objeli obce v okolí Radyně a z auta rozhazovali letáky s pozvánkou, ovšem s poněkud tajemným textem, který končil výzvou, aby si kluci a děvčata přečetli dubnové číslo AbC. Záhadnost naší akce podtrhovalo i to, že jsme jeli v podnikové varšavě rudé barvy. Šlo o automobil značky Warzsava, což byla v Polsku licenčně vyráběná ruská Poběda. Pozornost jsme tedy budili, a k tomu ty zokének auta vyhazované letáky! Ale zájem veřejné bezpečnosti jsmenaštěstí nepřilákali. Pak už jsme jen napjatě čekali, jak to dopadne.

Do Plzně jsme přijeli o den dříve (tenkrát se ještě v sobotupracovalo i učilo). Měl jsem dokonce v noci sen, že přišlo na dvě stě padesát

čtenářů. A věřte nevěřte, stalo se! Protože to byl úplně první turistický

čtenářský sraz (možná v celé historii dětských časopisů u nás), věnuji

mu rozsáhlejší prostor.

Už cestou autem z Plzně na Radyni jsme potkávali chlapce a děvčata

s batůžky. jdou na sraz? Šli, a první ze všech byla čtenářka Pavlavorlová z Dobřan. tu už jsme znali ze soutěže Po stopě červeného paprsku,

která byla celostátně k pionýrskému výročí oficiálně vyhlášena.Hlouček před restaurací u Radyně postupně narůstal. Zpočátku převládali

čtenáři z Plzně a okolí. jenže nám také šlo o nejvzdálenějšího! Pro toho

jsme připravili jako odměnu fotoaparát efekta s filmem. Nejdříve tovyadalo na Pavla kosinu z Nymburka, ale toho záhy trumfla Mariekullová z krásné Lípy u Rumburka (přijela s tátou na motorce). jenže i ona

ztratila šanci, když s otcem dorazil desetiletý Hynek Máj až z oslavan

u brna! t o tedy byla „štreka“!

o celkem bohatý program srazu se kromě lidí z redakce postarali isvazarmovci (tehdejší sportovně branná organizace sv AZARM), pracovníci

a členové kroužků z plzeňského krajského Domu pionýrů a mládeže(letečtí modeláři a turisté, kteří na Radyni tábořili už od soboty). ohňostroj


25

obstaral krajský pyrotechnik pan Ujčík a z osvětové besedy ve starém

Plzenci nám přišli povyprávět o historii hradu. Dostavil se však osobně

i legendární „pán hradu rytíř Radouš“, který účastníky uvítal.

Z řady soutěží bych rád připomenul přírodovědnou sazku, která pak

doprovázela mnoho našich akcí. Podstata je jednoduchá: Na trase vpří

rodě je řada bodů – míst, kde na soutěžící čekají buď originálnípří

rodniny nebo jejich obrázky, případně i vycpaniny, se třemi možnostmi

odpovědi na danou otázku (obvykle jde o název exponátu nebo jeho

užití atp.). Do soutěžního tiketu se pak „tipují“ odpovědi 1, 2 a X, jako

v opravdové sázence. vyhodnocení je opět dáno počtem správnýchod

povědí, tedy i pořadím, které je odměněno některou z cen. Po prvních

zkušenostech jsme zanedlouho k přírodovědné sazce připojili itechnic

kou, ba i turistickou a další podobné tipovací soutěže do přírody i do

klubovny. Návody byly pochopitelně uveřejněny také v ábíčku.

Nemohu ovšem zapomenout ani na televizi s jejím pořademPionýr

ská vlaštovka. to byl čtrnáctideník, a tak se reportáž z Radyně naobra

zovky dostala až v sobotu 23. května 1959. k tomu můžu dodat, že tady

vlastně začínala dlouhodobá spolupráce AbC s vlaštovkou a televizívů

bec. Na obrazovku se postupně dostávaly nejen reportáže z našich akcí

(některé byly společné s televizí), ale rovněž soutěže přímo ve studiu,

a to jak pro naše kluby a děti vůbec, tak i několik akcí mezinárodních

v rámci intervize. to byla mezinárodní televizní společnost převážně

takzvaných socialistických zemí (nejen z východní evropy).

Popravdě řečeno, úspěch našeho prvního srazu na Radyni násřád

ně namlsal. vždyť jsme měli šanci bezprostředně poznat pěknou kupu

čtenářů AbC a dobře s padesáti jsme po skončení hlavního programu

ještě dost dlouho besedovali. kolik tu bylo upřímných slov, nápadů, ale

i připomínek, to nikdy žádné dopisy nemohly nahradit. bylo jasné, že

tenhle sraz bude mít následovníky – a také je měl. jenže, jak se říká, nic

se nemá přehánět. to jsme měli brzy poznat.

Už v osmém, tedy srpnovém čísle, jsme zvali na 2. sraz čtenářů AbC,

a to na sobotu 29. srpna 1959 u rozhledny na větrné hoře, což bylvr

chol Děčínského sněžníku. Druhá část se konala v neděli „podkop

cem“ na koupališti v jílovém u Děčína. Poznávacím znakem byl červený

nebo žlutý špendlík v klopě. Program měly tentokrát obohatit modely

zhotovené podle návodů v AbC, zejména pak plovoucí a potápějící se


26

velryba – efektní a jednoduchá hračka na pneumatický pohon odnašeho spolupracovníka a konstruktéra jiřího konvičky. My jsme navíc

na předvádění zajistili elektromechanické hračky z jihočeské továrny

igla v t rhových svinech, které právě byly na trhu novinkou. s ředitelem

téhle továrny panem Šimkem jsem se poznal v začátcích svéhopůsobení v ábíčku a postupně jsme s iglou (a jejími nástupci) navázali úzkou

spolupráci na řadu let.

Ale to už předbíhám, protože bych měl začít sobotou 29. srpna 1959

na vrcholu Děčínského sněžníku, který jsme aktuálně přejmenovali na

větrnou horu podle českého dobrodružného filmu. sraz pro táborníky

byl pod tamní rozhlednou.

o tom, co se na srazu dělo, byla v desátém čísle ábíčka reportáž.Nalistoval jsem si ji pro připomenutí. A vida! Autorem byl náš redakčnípidimužík Píďa, který se „jako“ vracel z Německé demokratické republiky,

kde byl na návštěvě u Mäxchena Pfiffiga. to zase byla redakční figura

- kluk - našeho partnerského časopisu Fröhlich sein und singen (česky

vesel se a zpívej, později redakce název změnila na atraktivní zkratku

Frösi). tihle dva byli v oněch dobách parťáci, tak jako oba časopisy.

takže jsme na větrné hoře. Foukalo to tam opravdu ostošest.táborníků bylo jen jedenáct plus pár statečných z redakce. Reportáž dostala

název „b yl to skalní sraz“, a to ze dvou důvodů. jednak jsme skutečně

tábořili mezi skalami, jednak se sem dostavili jen ti skalní a odvážní

čtenáři. Noční chlad nezahnaly ani ohníčky, a tak jsme ráno byli dost

prokřehlí. ještě že jsme se večer trochu ohřáli a pobavili v chatě, kde

náš grafik sláva jílek promítal filmy (nezapomeňte, že video ještěnebylo!). Dokonce už měl i záběry z prvního srazu na Radyni.

Nedělní program začínal ještě na větrné hoře, kam poránu dorazili

další čtenáři, několika soutěžemi. samozřejmě nechyběla přírodovědná

sazka a také „hledání pokladu“. tady se vyznamenal náš externíspoluracovník a fotograf Míla kocar, který si vymýšlel atraktivní záběry ačtenáři se, snahou vyhovět mu, mohli přetrhnout. Dokonce bedřichZnamenáček, vytáhlý chlapec, se skoro vymáchal, když kvůli Mílovi a jeho fotce

lovil jeden „poklad“ na plovoucím kusu dřeva v malém rybníčku.

Za poznámku stojí jedna pozoruhodnost: na sraz přijel z Prahy i čtenář Martin Pilný, který byl později stovkařem našich klubů (ještěvysvětlím) a hlavně v roce 1969 se stal na dlouhá léta kmenovýmredaktorem ábíčka na úseku techniky. Myslím, že tohle je skutečně rarita,

kterou se hned tak nějaká redakce chlubit nemůže. Martinovi jsem pak

předal i redigování vystřihovacích příloh s papírovými modely; udělal

velký kus práce a v téhle oblasti se stal opravdovým odborníkem. Ale

zpátky na sraz.

když program na větrné hoře skončil, bylo načase přesunout se dolů

do jílového, kam se navíc dostavila známá parta z televize, aby natočila

reportáž. Přišla asi tak stovka čtenářů z města a okolí, což nás poněkud

zklamalo. Ale o tom se Píďa ve své reportáži raději nezmínil. Hlavně

jsme přemýšleli, proč byl zájem dětí menší než v Plzni, ale moc jsme

toho nevydumali. spíš jsme v tom rozjezdu zapomněli včas přibrzdit -

a to se nám brzy nevyplatilo.

v devátém, zářijovém čísle jsme totiž vyhlásili 3. čtenářský sraz. Měl

se konat v brně, v krajském domě pionýrů a mládeže na Lidické ulici

(dnes je tam známé středisko volného času Lužánky).

jenže, co se nestalo! v tiskárně svoboda se porouchala rotačka

a zpozdil se tisk, takže ábíčko dostali čtenáři pozdě. Účast byla mizivá,

a pro nás z toho vyplynulo poučení: Důkladně a včas příští akcipřipravit! Není rozhodující počet srazů, ale jejich úroveň. vždyť srazy nám umožňovaly nahrazovat besedy s dětmi třeba ve školách nebo domech pionýrů zajímavějším programem i prostředím. A vždycky přijeličtenáři z nejrůznějších končin, takže tu byla báječná možnost porovnat

si zájmy a názory třeba Západočechů s jihočechy nebo východočechů

s Moraváky apod.

to, že jsme se opravdu poučili, dokázaly srazy v příštích dvou letech.

Ale to chce novou kapitolu.

Od Hluboké po Kuňku

Nastal rok 1960 a v něm byla na programu oslava 15. výročí skončení

druhé světové války a osvobození československa. tenkrát seosvobození slavilo jen s Rudou armádou, protože jiné armády se zrovna„nenosily“ – jako by neexistovali Američané, Angličané i příslušníci dalších

států (například Poláci), kteří se koncem války dostali až na našeúzemí. já sám jsem si pamatoval Američany, kteří přišli do Plzně (narodil

jsem se a žil tady až do roku 1951, do nástupu na základní vojenskou

službu). ti první Američané, z frontových jednotek, byli fajn. jen co se

vypořádali s Němci, vypili likérku v božkově a ochutnali plzeňské pivo,

už brousili za děvčaty, a pokud bydleli v soukromí – například vrodinných vilkách na slovanech i jinde - rozdali lidem cigarety, konzervy a leccos i z válečné kořisti, kterou na svém válečném tažení u Němců

získali. sami jsme s kamarádem vaškem Šteklem viděli, co všechno

v autech měli. s těmi, kteří je po čase na řadu měsíců vystřídali, užtakové pěkné soužití nebylo. Ale to je jiná historie.

v redakci jsme samozřejmě dumali, jak v časopisu 15. výročí konce

války připomenout, a zároveň šikovně se povinnosti zhostit. tou do -

bou už jsem zjistil, že jak pionýři, tak svazáci (míněny vrcholné orgány)

jsou dost tolerantní, ale „soudruzi z Úv (ksč)“ naopak přísněbyrokratičtí. Museli toho hodně sledovat ve všech novinách, časopisech,rozhlase i televizi, takže obvykle volili metodu „čárek“. „odškrtali“ v ábíčku

materiály označené symbolem výročí (sjezdů ap.), zda se píše osovětském svazu, o úspěších „budování socialismu“, a tak podobně. Z toho se

pak usuzovalo, jak je redakce angažovaná. jen když takových vnějších

známek bylo málo, pak se někdo z „hodnotitelů“ pustil do pečlivějšího

prohlížení, ba i důkladnějšího čtení časopisu.

takže jsme celkem brzy zvládli známou metodu s „vlkem a kozou“.

Praktikovali jsme ji s většími i menšími úspěchy i v příštích letech. ješ - tě dnes se setkávám s bývalými čtenáři nebo rodiči, kteří oceňují, že naše „angažovanost“ byla přijatelná a časopis byl na rozdíl od mnoha jiných ke čtení. jistě i proto jsme si až do „sametové revoluce“ vlistoadu 1989 udrželi takovou popularitu, že náš náklad stoupal a stoupal

– zejména po provedených změnách od roku 1972. teď jsme ovšem

v roce 1960 a přemýšlíme mimo jiné o tom, že dobrou akcí k výročímohou být i naše čtenářské srazy. takový trochu jubilejní, čili pátý sraz,

a právě v květnu. stačí k tomu dát nálepku 15. výročí, a jistě za to bude

čárka. Nakonec jsme to však vyřešili úplně šalamounsky: srazvěnujeme 15. výročí vzniku nakladatelství a vydavatelství Mladá fronta, které

„přišlo na svět“ právě v květnové revoluci roku 1945.

jenže před pětkou je čtyřka, a tak jsme museli vyřešit, kde a kdy bude

čtvrtý sraz. A protože jsme museli počítat s jarním rozmarnýmpočasím, rozhodli jsme se pro Prahu. volba padla na neděli 27. března 1960.


29

Místem srazu bylo staroměstské náměstí, zatímco odpolední program

a závěr proběhl v Domě pionýrů a mládeže v karlíně. Na Prahu nebyla

účast velká – 130 čtenářů, z toho ale jen deset (!) děvčat. Program byl

bohatý, a tak se čtenáři rozdělili na tři skupiny podle svých zájmů:tech

nici, přírodovědci a výtvarníci. Zvláštním rekordmanem se stal čtenář

bedřich Znamenáček z Pavlovic u tachova. byl na všech čtyřechsra

zech, ale ne naposledy!

čtvrtý sraz skončil, ať žije jubilejní 5. sraz v Hluboké nad vltavou! byl

dvoudenní a konal se 21. a 22. května na vltavském ostrovu pod hradem.

jestli se nám předchozí srazy zdály úspěšné, pak Hluboká byla rekordní:

280 účastníků ve stanovém městečku s 63 „domečky“. A odkud čtenáři

přijeli? Z českých budějovic, Plzně, Horažďovic, Písku, strakonic,tábo

ra, sezimova Ústí, veselí, velenic, Protivína – a samozřejmě místní zHlu

boké. byli tu však jednotlivci vskutku zdaleka: Mert, Mareček a Dvořák

z krnova, nebo j. kristlíková z brandýsa nad Labem.

Poprvé jsme mohli rozdat opravdu hodně odměn, a to díkysponzo

rům – jak se dnes takovým dárcům říká. své výrobky věnovala dosou

těží písecká textilka jitex, táborská mlékárna Madeta, českobudějovická

továrna igla a její závod trhové sviny nebo silon z Plané nadLužni

cí. A moc jsme děkovali našim partnerům z Domu pionýrů a mládeže

z č eských budějovic, kteří nám pomohli připravit program a zapůjčili

turistické potřeby (zejména stany) pro ty, kteří je neměli. tou dobou

jsme se sblížili i s Mirkem Pikartem z budějovického krajského „baráku“

(občasné „lidové“ pojmenování DPM), který se pak na dlouhá léta stal

i naším spolupracovníkem, a hlavně kamarádem. Málem bych alezapo

mněl na vojáky z českobudějovické ženijní jednotky. ti totiž na srazu

předvedli obojživelný automobil a pořádali po vltavě projížďky svojen

skými motorovými čluny. jejich účast zajistil právě Mirek Pikart.

A ještě dvě poznámky: poprvé byla na srazu vztyčena vlajka srazůča

sopisu AbC. byla červená s bílými paprsky a oranžovým sluncemupro

střed, v němž byla písmena abc. kdoví, kde je jí konec. Dodnes nevím,

kdy a kde se později ztratila, nebo zda ji někdo odcizil jako trofej. jen

tuším, že to bylo na nějaké výstavě, možná celostátní přehlídcemla

dých techniků či přírodovědců.

tu druhou poznámku věnuji svému zástupci karlu Dundovi. Přišel do

redakce koncem roku 1959 na místo Honzy čeřovského a pořád jsem


30

mu nějak nemohl přijít na chuť, jak se říká. Což o to, byl pracovitý,náaditý, ale zdálo se mi, že je trochu „suchar“, nebo jak to říct. tenkrát

na Hluboké jsme my dospělí z redakce a vedoucí dětských kolektivů po

večerce zasedli u dohasínajícího táboráku. Povídalo se a také zpívalo

při kytaře. A pak si karel to „dřevo“ vypůjčil a „rozbalil“ to několikaveselými písničkami – parodiemi, které náladu opravdu zvedly. No, a byl

to docela jiný karel, můj budoucí dlouholetý kolega a zástupce. jenjedno ten náš vztah občas kalilo – byl silný kuřák, ale s tím měl potíže

i u jiných členů redakce, například u Helenky kholové, s níž také nějaký

ten rok sdílel společnou místnost (oba byli přírodovědci). s kouřením

se rozloučil až „na stará kolena“ ze zdravotních důvodů. Ale to už z něj

také byl novinář-senior.

Můžeme se z této malé odbočky vrátit k našim čtenářským srazům.

Už v Hluboké se rozhodlo o 6. srazu – 20. a 21. srpna 1960 na letišti

v otrokovicích, dříve v Gottwaldově (dnes opět Zlín). A když na letišti,

tak s letadly, parašutisty a raketami – byť jen v modelářskémprovedení. sraz se totiž konal jako ukázkový Letecký den s AbC



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist