načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Můj (téměř) dokonalý život - Sophie Kinsella

Můj (téměř) dokonalý život

Elektronická kniha: Můj (téměř) dokonalý život
Autor:

Sophie Kinsella je uznávaná pro své živé postavy a skvělý vypravěčský talent. Teď nám s důvtipem a moudrostí, které jsou typickým rysem jejích románů, přináší moderní, svěží ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 331
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Daria Dvořáková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7706-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sophie Kinsella je uznávaná pro své živé postavy a skvělý vypravěčský talent. Teď nám s důvtipem a moudrostí, které jsou typickým rysem jejích románů, přináší moderní, svěží příběh o předstírání dokonalého života, který za vysněnou podobou silně pokulhává. „ Můj (téměř) dokonalý život je kniha o tom, co by bylo, kdyby… Co kdybyste se strašně snažili bydlet v Londýně? Co kdyby se zdálo, že má vaše šéfka dokonalý život? Co kdybyste se v sociálních médiích… ehm… sami malinko idealizovali? Moc ráda jsem psala o Katie, její snaze vyniknout v práci a jejím dilematu, zda žít ve velkoměstě či na venkově.“ Sophie Kinsella Katie Brennerová vede na první pohled dokonalý život. Bydlí v Londýně, má skvělou práci a senzační fotky na Instagramu. Ale popravdě bydlí v podnájmu v malinké místnůstce, do níž se nevejde ani šatník, má špatně placenou administrativní práci s dlouhým dojížděním a život, který předvádí na Instagramu, jejímu tak zcela neodpovídá. Ale jednou se jí přece sny musí splnit! Jenomže i ten její ne úplně dokonalý život vezme za své, když ji její šéfová Deméter, která má podle Katie všechno, po čem sama touží, vyhodí z práce. Všechny naděje se Katie rozplynou. Musí se vrátit do Somersetu ke svému tátovi, který hodlá založit luxusní kemp. A právě do něj přijede na dovolenou Deméter s celou svou rodinou a Katie s údivem zjistí, že ani její život není ideální. A ještě je tu pohledný Alex, který se o Katie velmi zajímá… Sophie Kinsella, původním povoláním finanční žurnalistka, nyní spisovatelka bestsellerů vydávaných po celém světě, napsala sérii románů o bláznivých příhodách Becky Bloomwoodové – finanční žurnalistce, která nezvládá své finance, ale miluje nakupování a dostává se do řady groteskních situací. Série má v češtině zatím sedm dílů: Báječný svět shopaholiků , Shopaholik za hranicemi , Báječné nakupování před svatbou , Báječné nakupování se sestrou , Báječné nakupování do kočárku , Báječné mininakupování , Báječné nakupování v Hollywoodu a Báječné nakupování v Las Vegas . Autorka napsala také další, neméně úspěšné romány: Dokážete udržet tajemství? , Bohyně v domácnosti , Vzpomínáš si? , V rytmu charlestonu , Láska na zavolanou a Svatební noc. V roce 2015 napsala svůj první román pro mládež: Audrey se vrací. Pod vlastním jménem Madeleine Wickhamová vydala sedm knih, z nichž v češtině v nakladatelství BB/art vyšly romány: Dokonalá nevěsta , Víkend s přáteli , Neděle u bazénu a S kým dnes budeš spát?.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2017 Madhen Media Ltd

All rights reserved.

Z anglického originálu My (not so) Perfect Life

(First published by Bantam Press, Great Britain, 2017)

přeložila © 2017 Daria Dvořáková

Redakce textu: Zuzana Pokorná

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Grafická úprava obálky © 2017 Bohumil Fencl

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-982-4 (pdf)


Nicki Kennedyové


ČÁST PRVNÍ


Jedna

Zaprvé: Mohlo by to být horší. Ohledně dojíždění by to mohlo býtmnohem horší, a to musím mít na paměti. Zadruhé: Stojí to za to. Chci bydlet

v Londýně; chci to dělat; a dojíždění k tomu prostě patří. Patří k zážitkům

z Londýna jako galerie Tate Modern.

(I když Tate Modern se to zase tolik nepodobá. Špatný příklad.)

Můj táta říkává: Když neumíš běhat s velkými psy, zůstaň na verandě. A já chci běhat s velkými psy. Proto jsem tu.

A vůbec, dvacetiminutová chůze na nádraží je prima. Dokonce zábavná. Ostrý vzduch nevlídného prosince se mi zařezává do plic jako nůž, ale já nedbám. Den začal a já vyrážím.

Kabát mám dost teplý, i když stál 9,99 liber a koupila jsem ho na bleším trhu. Byl na něm štítek CHRISTIN BIOR, ale hned po příchodu domů jsem ho odstřihla. Nemůžete pracovat tam, kde já, a mít kabát se štítkem CHRISTIN BIOR. Spíš něco opravdu od Christiana Diora. Nebo něco japonského. Případně vůbec bez štítku, pokud si sami šijete šaty zretrolátek, které jste získali v Alfies Antiques.

Ale CHRISTIN BIOR rozhodně ne.

Před catfordským mostem mírně znervózním. Opravdu se dnes nechci opozdit. Šéfka začala dostávat záchvaty zuřivosti vůči lidem, kteří „seneustále poflakují“, takže jsem vyrazila o dvacet minut dřív pro případ, že by se to dneska nějak zadrhlo.

Ale už teď můžu říct, že je to mnohem horší, než jsem čekala.

Na naší trati bylo v poslední době mnoho problémů a bez jakéhokoli upozornění se rušily spoje. Potíž je v tom, že v londýnské dopravní špičce se vlaky bez následků rušit nedají. Co mají lidé, kteří s nimi chtěli jet do práce, asi tak dělat? Vypařit se?

9


Když procházím kontrolou jízdenek, už znám odpověď. Hromadí se na nástupišti, pokukují po informační tabuli, prodírají se dopředu, civějí na trať, mračí se na ostatní a současně se je snaží nevidět.

Proboha. Museli zrušit nejméně dva spoje, protože na strategickém místě na okraji nástupiště se tlačí lidí nejméně na tři vlaky. Je polovina prosince, ale nulová vánoční atmosféra. Všichni jsou promrzlí a naštvaní jako každé pondělní ráno. Sváteční atmosféru naznačuje pouze párubohých elektrických světýlek a řada upozornění na omezený sváteční provoz.

S pocuchanými nervy se připojím k davu a oddechnu si, když dorazí vlak do stanice. Ne že bych se do něj dostala. (Dostat se hned do prvního vlaku? Takový nesmysl.) Lidé jsou namačkaní na orosená okna, a když se dveře otevřou, vypadne z nich jediná, značně pomuchlaná žena, která se pokouší rychle vzpamatovat.

Nicméně dav se vzedme, spousta lidí se nacpe dovnitř, a když vlakodjede, stojím na nástupišti kolejím mnohem blíž. Teď musím jenom držet místo a nedovolit tomu vychrtlíkovi s nagelovanými vlasy, aby měpředběhl. Sundala jsem si sluchátka, abych dobře slyšela hlášení a byla bdělá a ve střehu.

Dojíždění do Londýna je v podstatě boj. Člověk si musí neustáleprorážet prostor, postupovat po centimetrech, a ani na okamžik nepovolit. V opačném případě vás totiž ostatní předběhnou. Nebo zašlápnou.

Přesně za jedenáct minut je tu další vlak. Cpu se dopředu s davem asnažím se nevnímat průběžné hlášky typu: „Můžete se malinko pohnout?“, „Tam uvnitř je ještě místo!“, „Musíte se tam jen trochu víc zmáčknout!“

Zjistila jsem, že se lidé ve vlaku tváří úplně jinak než lidé na nástupišti – zejména ti, kterým se podařilo sednout. Ti totiž překonali horský masiv do Švýcarska. Ani nezvednou oči. Mají sice trochu špatné svědomí, ale za r pu - tile předstírají, že už jsou mimo dění: „Já vím, že jste tam; já vím, že je to strašné, zatímco já si tady pohodlně sedím, ale já jsem si tím taky prošel, tak mi dejte svatý pokoj a dovolte mi laskavě soustředit se na čtečku Kindle, jasný?“

Lidé se neustále tlačí a někteří mě postrkují dopředu – do zad se mizarývají něčí prsty –, až najednou pod nohama ucítím podlahu vagonu. Teď musím najít kliku nebo nějaké držátko – cokoli – a zapáčit. Jakmile jste jednou nohou ve vlaku, jste uvnitř.

10


Jakýsi muž kus za mnou se zřejmě hrozně zlobí – slyším, jak hlasitěnadává. A najednou se na mě začne jako přílivová vlna valit masa lidí. Tohle jsem zažila pouze několikrát, ale je to strašné. Zvedne mě to do výše, takže se nedotýkám nohama podlahy, vymrští dopředu, a když se dveře vlaku zavřou, jsem zapresovaná mezi dva chlápky – jednoho v obleku a druhého v teplácích – a holku, která se tam cpe panini.

Jsme tak blízko sebe, že mám to její panini jenom pár centimetrů od obličeje. Pokaždé když si kousne, ucítím závan pesta. Ale já si toho snažím nevšímat. I toho děvčete. I těch dvou chlápků. I když na sobě cítím teplé stehno muže v teplácích a před očima mám jeho zarostlý krk. Když se vlak rozjede, neustále do sebe narážíme, ale snažíme se na sebe nedívat.Kdybyste se na sebe podívali, zavolali by na vás možná policii nebo tak něco.

Abych se nějak zabavila, snažím se naplánovat si zbytek cesty. Aždojedu na Waterloo East, najdu si stanici metra s nejvýhodnější polohou. Můžu jet do Jubilee-District (cesta tam se strašně vleče), nebo do Jubilee-Central (k výstupu na opačnou stranu se jde strašně dlouho), nebo na Overground (tam se musí jít ještě dál).

Pochopitelně, kdybych věděla, že nakonec budu pracovat v Chiswicku, nenajala bych si byt v Catfordu. Ale když jsem poprvé přijela do Londýna, byla jsem na praxi ve východním Londýně. (V inzerátu si říkali„Shoreditch“. Ale žádná taková čtvrť to nebyla.) Catford byl levný, blízko a stejně bych na západní Londýn neměla, a dojíždění není tak špatné –

„Jééééé!“ vyjeknu, když sebou vlak cukne a já letím neovladatelnědoředu. I s tou holkou to hodilo, vrazila mi ruku do obličeje, a než jsem se stačila vzpamatovat, otevřenou pusou jsem přistála na konci jejího panini.

Co–Cože?

Tak moc jsem se lekla, že nevím, co teď. Pusu mám plnou tepléhokynutého těsta s nakrájenou mozzarellou. Jak se to mohlo stát?

Instinktivně scvaknu zuby, čehož okamžitě lituju. I když..., co jiného jsem vlastně mohla dělat? S plnou pusou se nervózně podívám na dívku.

„Pardon,“ chci zabrumlat, ale vyrazí ze mě cosi nesrozumitelného.

„Co to sakra má znamenat?“ obrátí se holka nevěřícně na vagon. „Ona mi schramstla snídani!“

Nervozitou se mi orosí celá hlava. To je špatné. Špatné. Co mám teď

11


dělat? Ukousnout si? (To je špatné.) Vyplivnout to? ( Ještě horší. Fuj.)

Nemá to žádné dobré řešení.

Hoří mi celý obličej, ale nakonec si ten kus panini ukousnu. Teď musím rozžvýkat velké sousto čísi lepkavé snídaně za civějících pohledů okolo - stojících lidí.

„Vážně se omlouvám,“ řeknu rozpačitě dívčině, jakmile se mi podaří sousto spolknout. „Doufám, že si na zbytku pochutnáte.“

„Já to už nechci.“ Znechuceně se na mě podívá. „Je tam plno vašich bacilů.“

„A kdo si myslíte, že stojí o vaše bacily? Má vina to nebyla. Já jsem na to spadla.“

„Tak vy jste na to spadla,“ opakuje po mně tak skepticky, až se na ni upřeně zadívám.

„Ano! Jistě! Jakože, vy si snad myslíte – že jsem to udělala záměrně?“

„Kdo ví?“ Na zbytek snídaně položí ochranářsky ruku, jako by se bála, že se na něj vrhnu také. „Londýn je plný všelijakých podivínů.“

„Já nejsem žádný podivín!“

„Na mě si můžete klidně ‚spadnout‘, puso,“ vloží se chlápek v teplácích s přihlouplým úšklebkem. „Ale nekousat!“ dodá a celý vagon se zasměje.

Obličej mi ještě více zčervená, ale nehodlám na to nijak reagovat. Už k tomu není stejně co dodat.

Příštích patnáct minut civím upřeně dopředu a snažím se přežít ve vlastní bublině. Na Waterloo East všichni z vlaku vystoupíme a s úlevou se nadechneme vzduchu zamořeného zplodinami. Co nejrychleji uháním do podzemky, vyberu si Jubilee-District a přidám se k davu u dveří. Pak se podívám na hodinky a potlačím povzdech. Už jsem na cestě čtyřicet pět minut a ještě zdaleka nejsem na místě.

Když mi kdosi stoupne na nohu jehlovým podpatkem, vzpomenu si na tátu, jak otevírá dokořán kuchyňské dveře, vykročí ven, rozpřáhne ruce, jako by chtěl obejmout pole a nekonečnou oblohu, se slovy: „Nejkratší dojíždění na světě, holčičko. Nejkratší dojíždění na světě.“ Když jsem byla malá, neměla jsem představu, co tím chce říct, ale teď...

„Postupte si do vozu! Mohli byste postoupit?“ Muž na nástupišti vedle mě zakřičí tak hlasitě, až sebou trhnu. Vlak je tady a nastává klasická bitva mezi lidmi uvnitř vagonu, domnívajícími se, že už se tam nevejde ani

12


noha, a lidmi na nástupišti, kteří zkušeným pohledem forenzníhokriminalisty zkouknou volný prostor a usoudí, že se tam pohodlně naštosuje

další dvacítka.

Nakonec se dostanu do vlaku, na stanici Westminster se z něj proderu ven a čekám na District line, kterou se doplazím na Turnham Green. Když vystoupím z metra, podívám se na hodinky a dám se do běhu. Kruci. Nezbývá mi ani deset minut.

Naše firma sídlí ve velké světlé budově Philimore House. Kousek od ní mi srdce buší jako zvon, takže zpomalím. Na levé patě mám obrovskýpuchýř, ale hlavní věc je, že jsem to zvládla. Jsem tu včas. Nečekaně tu na mě v hale čeká výtah, takže nastoupím a snažím se urovnat si vlasy, které se mi při úprku po Chiswick High Road rozcuchaly. Celá cesta trvalahodinu dvacet, ale mohlo to být mnohem horší...

„Stát!“ Velitelský hlas mě zmrazí v pohybu. Halou dlouhými kroky pádí známá postava. Na vysokých podpatcích a dlouhých nohou, s nákladným melírem, v bomberu s krátkou sukní z oranžové látky s hrubou texturou, vedle níž veškeré ostatní oblečení vypadá najednou obnošeně a nudně. Zejména má černá úpletová sukně za 8,99 liber z blešáku.

Žena má úžasné obočí. Někteří lidé se prostě s nádherným obočímnarodí a ona patří k nim.

„Příšerná cesta,“ utrousí při nástupu do výtahu. Hlas jí zní chraptivě, kovově a dospěle. Je to hlas, který všechno ví, všechno zná a nemá čas na hlouposti. Pěstěným prstem zmáčkne číslo podlaží a začneme stoupat. „Neuvěřitelně příšerná,“ opakuje. „Na křižovatce Chiswick Lanenefungovala světla. Trvalo mi to z domu pětadvacet minut. Pětadvacet minut!“

Změří si mě ostrým ostřížím pohledem a mně dojde, že čeká napatřičnou od pověď.

„Páni,“ vydechnu. „Chudinko!“

Dveře výtahu se otevřou a ona vypochoduje ven. Za okamžik vyjdu za ní, pozoruju její sestřih, který se jí při každém kroku tvaruje dodokonalého účesu, a vdechuju její zvláštní vůni (vytvořenou na zakázku v pařížské Annick Goutal, kam si vyrazila u příležitosti pátého výročí svatby).

To je má šéfová. To je Deméter. Žena s dokonalým životem.

13


Y

Vůbec nepřeháním. Když říkám, že má Deméter dokonalý život, věřte

mi, že nelžu. Všechno, co byste si mohli od života přát, ona má. Práci, rodinu,

a vše ve špičkové kvalitě. Od začátku do konce. I své jméno. Je takneobyčejné, že se vůbec nemusí zatěžovat vlastním příjmením (Farlo weová).

Je to prostě Deméter. Jako Madonna. „Dobrý den,“ slýchám ji říkávattrochu zvučnějším a sebejistým hlasem do telefonu. „Tady De-mé-ter.“

Je jí pětačtyřicet a přes rok byla tvůrčí ředitelkou u Cooper Clemmow. Cooper Clemmow je brandingová agentura s několika opravduvýznamnými klienty – proto je Deméter skutečně třída. Kancelář má plnouocenění, zarámovaných fotografií s celebritami a vystavených výrobků, kterým pomohla prorazit na trhu.

Je vysoká a štíhlá, s lesklými tmavými vlasy a, jak jsem se už zmínila, úžasným obočím. Kolik si vydělává, sice nevím, ale bydlí na Shepherd’s Bush v neuvěřitelném domě, za který zaplatila přes dva miliony liber – alespoň podle mé kamarádky Flory.

Od ní také vím, že prý si Deméter nechala materiál na podlahu doobývacího pokoje – recyklované dubové parkety – dovézt až odkudsi z Francie a prý stál majlant. Flora má podobné pracovní zařazení jako já – týmová tvůrčí pracovnice – a je doslova nevyčerpatelnou studnicí všemožných drbů o Deméter.

Jednou jsem se byla na Deméteřin dům podívat, ne že bych byla zrovna její fanynka, ale protože jsem náhodou byla poblíž, znala její adresu a vůbec, proč se nekouknout, v jakém baráku šéfová bydlí, když má člověk možnost, že? (A co bych zatloukala: znala jsem jenom jméno ulice. Číslo domu jsem si vygooglovala na místě.)

Dům je, to se ví, odporně elegantní. Jako by vypadl ze stránek časopisu o bydlení. A skutečně v jednom také figuroval. Psali o něm v Livingetc se záběrem elegantní a nadlidsky efektivně vyhlížející Deméter v topu sretropotiskem ve sněhobílé kuchyni.

Chvíli jsem si dům prohlížela. Rozhodně ne mlsně – spíš schlíple. Vím, kde je mé místo. Hlavní dveře jsou v nádherném šedozeleném odstínu – určitě Farrow & Ball nebo Little Greene – se starobyle vyhlížejícímkleadlem ve tvaru lví hlavy a předním elegantním světle šedým schodištěm.

14


I zbytek domu je úžasně impozantní – dřevěné okenní rámy a žaluzie ze

stejného materiálu a průhled na stromový dům v zahradě –, ale já byla bez

sebe už z těch vstupních dveří. A z toho schodiště. Představte si nádherné

kamenné schody, po kterých se den co den snášíte na ulici jako pohádková

princezna. Tomu říkám fantastický začátek dne.

Dvě auta před domem. Šedé audi a černé volvo SUV, nablýskané asvítící novotou. Deméter má výhradně módní věci svítící novotou (značkový odšťavňovač), eventuálně staré a originální, případně stylové (masivnístarožitný dřevěný náhrdelník, který si přivezla z Jižní Afriky). „Originální“ je nejspíš Deméteřino nejoblíbenější slovo; užívá ho přibližně třicetkrát denně.

Deméter je vdaná, pochopitelně, má dvě děti, pochopitelně, syna Hala a dceru Coco. Má milion přátel, které zná „odjakživa“, a v jednom kuse chodí na večírky, společenské akce a udílení cen v různých uměleckých odvětvích. Občas vzdychá a říká, že tento týden je to už třetí večer strávený mimo dům, a při přezouvání do botiček Miu Miu vykřikuje, že jemasochistka. (Přináší mi spoustu obalů od Net-A-Porter, abych je za ni odnesla k recyklaci, takže vím, jaké značky nosí. Miu Miu. Výprodejovou Marni. Dries van Noten. Také často Zaru.) Ale pak s rozzářenýma očima vyrazí ven a zanedlouho se její fotografie objeví na facebookových stránkách Cooper Clemmow, na twitteru a podobně. Deméter, naprosto dokonalá v elegantním černém topu (patrně Helmut Lang; toho má také v oblibě), zářící, s vinnou sklenkou v ruce mezi proslulými designéry.

A pravdou je, že jí nezávidím. Ne tak docela. Nechci být Deméter.Nestojím o její věci. Vždyť co bych si v šestadvaceti počala s volvem nebo SUV?

Ale při pohledu na ni se nemůžu zbavit... takové myšlenky: Dokázala bych být jako ona? Kdybych byla tak zazobaná, dokázala bych žítpodobně? Nejde jenom o věci, ale také o sebedůvěru. O styl. O turafinovanost. A konexe. Klidně bych do toho investovala příštích dvacet let – co to povídám, byla bych v sedmém nebi! Kdybyste mi řekli: Hele, když budeš makat jako mourovatá, za dvacet let na tom budeš stejně, okamžitě bychzaťala zuby a vrhla se do práce.

Jenomže tak to nefunguje. Nikdy by to tak nedopadlo. Všude se mluví o „žebříčcích“, „kariérních strukturách“ a „jak se v práci vyšvihnout nahoru“,

15


ale i kdybych se udřela k smrti, žádný žebříček, který by mě vytáhl kDeméteřinu životu, nikde nevidím.

Jakože, dva melouny liber za barák?

Dva melouny?

Jednou jsem si to spočítala. Předpokládejme, že by mi banka takovou sumu někdy půjčila – což je čirá fikce –, při mém současném platu bych to splatila za 193,4 let (a zkuste se toho dožít). Když se mi to číslo objevilo na kalkulačce, dostala jsem hysterický záchvat smíchu. Hovoří se ogenerační propasti. Spíš generační průrvě. Generačním Velkém kaňonu.Neexistuje tak dlouhý žebřík, který by dosáhl z mé životní situace do Deméteřiny, aniž by se stalo něco mimořádného, kupříkladu výhra vloterii, bohatí rodiče nebo nějaký geniální nápad na webových stránkách, kterým bych vydělala jmění. (Ne že bych se o to nesnažila. Každičký večer se zkouším vymyslet nový typ podprsenky nebo nízkokalorický dezert. Zatím nic.)

Čili pokoušet se být celá jako Deméter je naprosté bláznovství. Alenějaký drobeček bych snad zvládla. Pár dosažitelných věcí. Můžu jipozorovat, studovat. Můžu se naučit, jak se jí podobat.

A také se hlavně můžu naučit, jak se jí ani trochu nepodobat.

Protože, já vám to ještě neřekla? Je to ženská na zabití. Je dokonalá a současně příšerná. Obojí. Právě si zapínám počítač, když Deméter se sojovým latte v ruce vrazí jako vichřice do naší velkoprostorové kanceláře. „Lidi,“ vykřikne. „Lidi, po - slouchejte.“

Tohle je další z Deméteřiných oblíbených slov: „lidi“. Vpadne do naší kanceláře a exaltovaně zahaleká „lidi“, abychom všichni nechali práce, jako že má nějaké superdůležité prohlášení, bez nějž nikdo nemůže dál žít.Zatímco ve skutečnosti chce něco velmi konkrétního jedinému člověku, ale protože si příliš nepamatuje, kdo z nás co dělá, ani jak se jmenujeme, musí se obrátit na všechny.

No dobře, trochu přeháním, ale ne moc. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by si tak málo pamatoval jména jako Deméter. Flora mi jednou řekla, že Deméter má problém s vizuální pamětí, že si nedokáže zapamatovat

16


obličeje, ale že to nechce přiznat, protože je přesvědčená, že to nemá na

její schopnost vykonávat práci žádný vliv.

To bych se moc divila: vliv to opravdu má.

A další překvapení: Co má paměť na obličeje společného s pamětí na jména? Jsem tu už sedm měsíců a vzala bych na to jed, že vůbec neví, jestli se jmenuju Cath nebo Cat.

A já jsem přitom Cat. Jako zkratka Catherine. Protože..., no prostě. Zní to šik. Je to krátké a má to šmrnc. Je to moderní. Je to londýnské. Jsem to já. Cat. Cat Brennerová.

Nazdar, já jsem Cat.

Nazdar, já jsem Catherine, ale říkejte mi Cat.

Tak dobře, na rovinu: Tak úplně to nemám zažité. Zatím. Ještě kousíček Katie ve mně zbyl. Při nástupu do této práce jsem si začala říkat „Cat“, ale z nějakého důvodu jsem si na to ještě nezvykla. Když na mě někdozavolá „Cat“, nezareaguju někdy tak rychle, jak bych měla. Mám trochu problém s podpisováním a stala se mi dokonce taková trapná věc, že když se celá kancelář podepisovala na takové to velké blahopřání, já muselavymazávat „K“. Naštěstí to nikdo neviděl. Jakože, vlastní jméno by člověku asi problémy dělat nemělo.

Ale jsem rozhodnutá stát se Cat. Budu Cat. Je to moje zcela novélondýnské jméno. V životě jsem měla zatím tři práce (no tak dobře, dvě z nich byly jenom praxe), a při každém dalším kroku jsem se trochu změnila. Změna z Katie na Cat je jenom poslední stadium.

Katie je jméno na doma. Pro Somerset. Pro růžolící kudrnatouvesničanku, která chodí v džínách, holínkách a flísové bundě, přiložené jako dárek k dodávce krmení pro ovce. Pro holku, jejíž celý společenský život se odehrává v místní hospodě nebo v Ritzy ve Warretonu. Holku, kterou jsem nechala doma.

Odjakživa jsem chtěla ze Somersetu pryč. Chtěla jsem do Londýna. Nikdy jsem neměla na stěně svého pokoje žádnou chlapeckou kapelu. Měla jsem tam mapu metra. Plakáty s londýnským Okem a Okurkou.

První praxe, kterou jsem sehnala, byla v Birminghamu, i to je velké město. Se spoustou obchodů, leskem a cvrkotem..., ale Londýn to není. Nemá to ten londýnský šmrnc, při kterém mi vyletí tep. Nemá topano>17


ráma. Historii. Možnost projít se kolem opravdického Big Benu a po -

slouchat jeho odbíjení. Stát na stejné stanici metra, kterou člověk viděl

v milionech filmů o bombardování Londýna. Mít pocit, že jstekaždoádně v jednom z nejlepších měst na světě. Bydlet v Londýně je jakobydlet v celé škále filmů, od dickensovských zapadlých uliček, přes rozzářené

bloky věžáků, po typické vnitřní zahrady. Můžete být, kým chcete.

V mém životě není mnoho věcí z první desítky světového žebříčku.

Nemám příliš dobře hodnocenou práci, garderobu ani byt. Zato bydlím

ve městě, které do ní patří. Bydlet v Londýně je přáním lidí na celém světě,

a já jsem tu. Proto mi nevadí to příšerné dojíždění, ani bydlet v mrňavém

pokoji. Jsem tady.

Nedostala jsem se sem na první pokus. Jediná nabídka, která mi přišla,

byla od malé marketingové firmy v Birminghamu. Tak jsem se tampřestěhovala a okamžitě začala pracovat na nové osobnosti. Nechala jsem si

ustřihnout ofinu. Každý den jsem si narovnávala vlasy a vytvářela z nich

elegantní uzel. Koupila jsem si nedioptrické brýle s černými obroučkami.

Vypadala jsem jinak. Cítila jsem se jinak. Dokonce jsem denní líčenívylepšila supervýraznou linkou kolem rtů a protaženou černou tekutoulinkou kolem očí.

(Trvalo mi celý víkend, než jsem se naučila tu správnou křivku. Je to

vážně kumšt, podobně jako trigonometrie – takže opravdu nechápu, proč

se něco takového neučí ve škole? Kdybych já řídila stát, zavedla bych kurzy

na věci, které se vám v životě určitě budou hodit. Kupříkladu: Jak sinamalovat linku kolem očí. Jak vyplnit daňové přiznání. Co dělat, když se

vám ucpe záchod a vy hodláte zrovna pořádat večírek.)

V Birminghamu jsem se rozhodla zbavit se somersetského přízvuku.

Právě jsem seděla na záchodě, když jsem zaslechla, jak si ze mě pár holek

utahuje. Farrrrmářka Katie, tak mi říkaly. Ano, byla to pro mě rána, a ano,

bolelo to. Mohla jsem vyrazit z kabinky a zaječet: A to si myslíte, že je ta

vaše místní hantýrka lepší?

Což jsem neudělala. Seděla jsem tam a přemýšlela, co s tím. Byl to náraz

reality. Než jsem odešla na druhou praxi – tentokrát ve východnímLondýně –, stala jsem se jiným člověkem. Hodně jsem se naučila. Už jsemnevypadala ani nemluvila jako Katie Brennerová z Anstersovy farmy.

18


Teď už jsem každopádně Cat Brennerová z Londýna. Cat Brennerová, která pracuje ve skvělé kanceláři se stěnami s cihlovým vzorem, bílými lesklými stoly, funkovými židlemi a věšákem na kabáty ve tvaru nahatého chlapa. (Tohle na každého při první návštěvě udělá dojem).

Jakože, jsem Cat. A také budu. Jenom si musím dávat pozor při podpisu.

„Lidi,“ zahaleká Deméter potřetí a kancelář ztichne. Je nás tu deset s různými tituly a pracovní náplní. O patro výš sedí tým pro firemní akce, digitální tým a plánovací skupina. Je tam další skupina kreativníchpracovníků, takzvaný „vizionářský tým“, který dělá přímo s Adrianem,výkonným ředitelem. Plus další kanceláře pro talenty všeho druhu, finance a podobně. Ale můj svět je toto patro a já jsem na úplně nejspodnější příčce žebříčku. Vydělávám si nejméně ze všech a mám nejmenší stůl, ale někde se začít musí. Je to má první placená práce a děkuju za ni svým šťastným hvězdám každý den. A vůbec, má práce je zajímavá. Svým způsobem.

V podstatě.

Asi hlavně záleží na tom, co si představujete pod pojmem „zajímavá“. Právě dělám na skutečně napínavém projektu, který připravuje do prodeje novou samopěnící instantní smetanu „kapučínového typu“ od Coffeewite. A já jsem ve výzkumném týmu. A skutečnou podstatou mé každodenní práce je...

Mno. Tohle už tak skvělé není. Člověk musí být realista. Nemůžete hned nastoupit do špičkového týmu, který dělá samé úžasné věci. Tohle táta vůbec nechápe. Pořád se mě vyptává, jaké senzační nápady jsem zase uplatnila. Nebo s kolika důležitými lidmi jsem se setkala. Případně jestli chodívám na nóbl obědy. Což je absurdní.

A to se ví, nemám na to co říct, ale on tomu nerozumí, a opravdu mi nepomáhá, když protáhne obličej, vrtí hlavou a říká: „A jsi v tomzačmouděném městě vůbec šťastná, Katie, holčičko?“ A já jsem šťastná. Což vůbec neznamená, že to není těžké. Jenomže táta nic neví o pracovních místech, ani o Londýně, o ekonomice, nebo o tom, kolik stojí sklenka vína vlondýnské hospodě. Ani jsem mu neřekla, kolik platím za byt, protože je mi jasné, co by řekl. Řekl by...

Proboha. Dýchej zhluboka. Omlouvám se. Nechtěla jsem zabřednout do bezvýznamných stesků na svého otce. Když jsem se po dokončení vysoké

19


odstěhovala, přestali jsme si rozumět. Nepochopil, proč jsem sem odešla,

a to se nezlepší. A můžu mu to vysvětlovat kolem dokola, ale když Londýn

necítíte, tak vidíte jenom tu dopravu, špatný vzduch, drahotu a to, že se

vaše dcera rozhodla odstěhovat téměř dvě stě padesát kilometrů daleko.

Měla jsem na výběr: jít za svým srdcem nebo zlomit jeho. Nakonec jsem, myslím, zlomila tak trochu obě. Což zbytek světa nepochopí, protože ten zastává názor, že odstěhovat se z domova je normální. Jenomže nic neví o mém tátovi a o mně, ani o tom, že jsme dlouhá léta žili spolu jenom my dva.

No prostě. Zpátky k mé práci. Lidé mého pracovního zařazení se s klienty nestýkají – to dělá Deméter. A Rosa. Ty chodí na obědy a vracejí se celé zrůžovělé, nadšené a se spoustou reklamních vzorků. Pak sestaví tým, do nějž obvykle zapojí ještě Marka a Liz, někoho z digitálního týmu a občas i Adriana. Ten není pouze výkonným ředitelem, ale je takéspoluzakladatelem Cooper Clemmow a má kancelář dole. (Byl tu dalšíspoluzakladatel, který se jmenoval Max, ale ten odešel na důchod do jižní Francie.)

Adrian je naprosto úžasný. Je to padesátník s bujnou hřívou vlnitých, ocelově šedých vlasů, chodí v denimových košilích a vypadá, jako by vypadl ze sedmdesátých let. Což patrně odpovídá. Je také dost známý. Kupříkladu figuruje v přehlídce absolventů londýnské King’s College, umístěné na Strandu.

Tak tohle jsou ti hlavní hráči. Ale k těm já nepatřím, kdepak. Jak jsem řekla, patřím k tvůrčímu týmu, což znamená, že tento týden doopravdy dělám...

Než vám to řeknu, musíte vědět, že to sice nezní nikterak úchvatně, ale zase tak špatné to opravdu není.

Vkládám data. Konkrétně výsledky velkého zákaznického výzkumu, který jsme dělali pro Coffewite o kávě, smetaně, kapučínu a v podstatě o všem. Dva tisíce ručně vyplňovaných dotazníků, každý o osmi stranách. Co na to říct? Papír. Nikdo už dneska nepíše dotazníky na papír. AleDeméter to chtěla „postaru“, protože si někde přečetla, že prý na papíře jsou lidé o 25 procent upřímnější, než když to vyplňují on-line. Nebo něco v tom smyslu.

A od toho jsme tu my. Či spíše já, takže mám před sebou ještě pět krabic plných dotazníků.

20


Je to trošku únavné, protože to jsou pořád stejné otázky, všichni účastníci je vyplňovali propiskou a někdy se to nedá přečíst. Ale na druhé straně tento výzkum ovlivní celý projekt! Flora byla samé: „Cat, ty chudinko, to je naprostá hrůza!“ – ale ve skutečnosti je to úžasně zajímavé.

Takže. Případně si to musíte nějak ozvláštnit. Zkusila jsem odhadovat podle odpovědí na otázku o hustotě pěny, do jaké platové třídy lidé patří. A co byste řekli? Téměř pokaždé se trefím. Je to jako čtení myšlenek. Čím víc dotazníků mám za sebou, tím víc se dozvídám o zákaznících. Alespoň si to myslím...

„Lidi. Co je to krucinál s tím Trekbixem?“

Do mých úvah opět pronikne Deméteřin hlas. Stojí tu na jehlových podpatcích, rukou si projíždí vlasy a v obličeji má netrpělivý a frustrovaný výraz typu „co se to s tím světem děje?“.

„Napsala jsem k tomu spoustu poznámek.“ Projíždí si obsah mobilu a nás ostatní ignoruje. „To si pamatuju.“

„Žádné poznámky jsem neviděla,“ prohodí zpoza pracovního stolutichým, zdrženlivým hlasem Sára. Svatá Sára, říká jí Flora. Sára jeDeméteřina asistentka. Má krásné zrzavé vlasy a nápadně bílé hezké zuby. Patří k těm, které si samy šijí šaty: úžasné modely z padesátých let s kolovými sukněmi. Ale jak se jí daří udržet si zdravý rozum, to vážně netuším.

Deméter je nejpotrhlejší člověk ve vesmíru. Každý den někam zašantročí nějaký dokument nebo splete schůzku. Sára je pokaždé k Deméter velmi trpělivá a zdvořilá, ale její ústa prozrazují, jak moc je frustrovaná. Jeden koutek jejích pevně sevřených rtů jí mizí v tváři. Skvěle se vyzná v odesílání mailů z Deméteřiny adresy, v Deméteřině hlase, v zachraňování situace a v omluvách a urovnávání věcí všeho druhu.

Vím, že Deméter odvádí spoustu práce. Plus musí myslet na rodinu, na školní koncerty a podobně. Ale jak může být člověk tak potrhlý?

„Tak jo. Už to mám. Proč to bylo v mé osobní složce?“ Deméter na nás hledí od svého mobilu obvyklým zmateným a podezíravým pohledem, jako by jí celý svět házel klacky pod nohy.

„Musíš to uložit pod...,“ Sára se snaží vzít Deméter mobil, ale ta s ním ucukne.

„Umím zacházet se svým mobilem. V tom problém není. Problém je...“

21


Zarazí se a všichni bez dechu čekáme. To je další Deméteřin zvyk. Začne

nějakou opravdu důležitou větu a v polovině skončí, jako by jí došlybaterky. Podívám se na Floru a ta nenápadně otočí oči v sloup.

„Ano. Ano.“ Deméter navazuje na přetrženou nit. „Jak to teda vypadá

s tím Trekbixem? Protože já si myslela, že Liz na jejich mail odpoví, ale

právě mi napsal Rob Kincaid, že prý od nás nic nedostal. Takže?“ Otáčí

se k Liz, konečně trefí člověka, kterého potřebuje, konečně se jí rozsvítí.

„Liz? Kde to je? Slíbila jsi mi dodat do dnešního rána koncept.“ Poklepá

si na mobil. „Mám to v poznámkách ze schůze z minulého pondělí. Liz

napíše koncept. První pravidlo péče o zákazníka, Liz?“

Držet zákazníka za ruku, pomyslím si v duchu, ale nahlas to neřeknu. To by bylo příliš trapné.

„Držet zákazníka za ruku,“ deklamuje Deméter. „Držet ho od začátku do konce. Aby se cítil celou dobu jako v pelíšku. Potom bude váš zákazník spokojený. A ty Roba Kincaida za ruku nedržíš, Liz. Ruka mu volně bimbá podél těla a vůbec to není spokojený králíček.“

Liz zčervená. „Ještě na tom pracuju.“

„Ještě?“

„Je na tom spousta práce.“

„No tak sebou mrskni.“ Deméter se na ni zamračí. „A nejdřív mi to pošli ke schválení. Ne abys to Robovi odeslala bez ničeho. Do oběda, ano?“

„Ano,“ zamumlá Liz rozzlobeně. Tahle Liz málokdy šlápne vedle. Je projektová manažerka, na pracovním stole má dokonalý pořádek a vlasy si myje každý den šamponem s jablečnou vůní. Také jí spoustu jablek. Vlastně až teď jsem si uvědomila spojitost mezi těmi dvěma fakty. Zvláštní.

„Kde je ten mail od Roba Kincaida?“ Deméter listuje v mobilu nahoru dolů. „Z mého in-boxu to zmizelo.“

„Nevymazalas to třeba omylem?“ ptá se Sára trpělivě. „Já ti ho znovu pošlu.“

Tohle je další zdroj Sářiny rozmrzelosti. Deméter nazdařbůh maže maily a pak dělá rozruch a okamžitě je vyžaduje. Sára tvrdí, že polovinu života tráví přeposíláním mailů Deméter a že chválabohu aspoň jedna z nich má pořádný evidenční systém.

22


„Prosím.“ Sára rázně klepne na mobil. „Poslala jsem ti Robův mail. Vlastně jsem ti pro každý případ poslala všechny jeho maily.“

„Díky, Sáro.“ Deméter se uklidňuje. „Nechápu, kam se všechny ty maily ztrácí...“ Podezíravě se koukne na mobil, ale Sáru to příliš nezajímá.

„Poslyš, Deméter, odcházím na školení první pomoci,“ oznámí a bere si kabelku. „Říkala jsem ti o tom, že? Protože já jsem tu za první pomoc zodpovědná.“

„Dobře.“ Deméter vypadá zmateně, je jasné, že jí to úplně vypadlo z hlavy. „Výborně! To je moc dobře. Ale ještě než odejdeš, Sáro, je tu jedna důležitá věc...“ Vyhledává v mobilu. „Dnes večer je udělování cen London Food... a já musím ještě odpoledne zaskočit ke kadeřnici...“

„To nepůjde,“ skočí jí do řeči Sára. „Dnešní odpoledne nemáš žádné okno.“

„Cože?“ Deméter vzhlédne od mobilu. „Ale já jsem se už objednala.“

„Na zítřek.“

„Na zítřek?“ Deméter ohromeně zírá a znovu těká očima. „Ne.Objednala jsem se na pondělí.“

„Podívej se do svého kalendáře.“ Zdá se, že je Sára na pokraji sil. „Bylo to úterý, Deméter, vždycky je to úterý.“

„Ale potřebuju naléhavě obarvit odrostlé kořínky. Nemůžu odpoledne někoho zrušit?“

„Jde o lidi od polenty. A o tým z Green Teen.“

„Kruci.“ Deméter zkroutí v zoufalství obličej. „Kruci.“

„A za patnáct minut máš konferenční hovor. Můžu už jít?“ ptá se Sára vyčerpaně.

„Ano. Ano. Jdi.“ Deméter mávne rukou. „Díky, Sáro.“ Zamíří do své kanceláře se skleněnými stěnami a prudce si odfoukne. „Kruci, kruci. Ještě něco.“ Znovu se objeví. „Roso! Logo pro Sensiquo? Měli bychom zkusit trochu větší velikost písma. Tohle mě napadlo cestou. A ten kruhový disk provést v akvamarínové. Nechceš si promluvit s Markem? Kde je Mark?“ Nespokojeně se podívá na jeho pracovní stůl.

„Dneska pracuje z domu,“ ohlásí Jon, který také patří do tvůrčího týmu.

„Aha,“ řekne Deméter podezíravě. „Dobře.“

Deméter práci z domova příliš nepodporuje. Že prý člověk ztrácíkon>23


takt s lidmi, kteří neustále někam mizí. Ale Mark si to vyjednal ve smlouvě

ještě před jejím příchodem, takže s tím už nemůže nic dělat.

„Neboj se, já mu to řeknu,“ prohlásí Rosa a zuřivě si cosi píše dozápisníku. „Velikost písma, akvamarín.“

„Výborně. Jo, a Roso.“ Znovu vystrčí hlavu ze dveří. „Chci si promluvit o školení v Pythonu. Všichni v naší kanceláři se naučí programovat.“

„Cože?“

„Programovat!“ opakuje Deméter netrpělivě. „Přečetla jsem si o tom článek v The Huffington Post. Zařaď to do programu na příští skupinovou schůzi.“

„Tak dobře.“ Rosa vypadá zmateně. „Programování. Prima.“

Když Deméter za sebou zavře, všichni si oddechnou. Přesně taková je Deméter. Zmatek nad zmatek. Udržet s ní krok je vyčerpávající. Rosa cosi zuřivě vyťukává do mobilu a mně je jasné, že posílá Liz k Deméter jízlivý komentář. A opravdu, za chvilku Lizin mobil pípne a jeho majitelkaenergicky kývne hlavou k Rose.

Spodní proudy v této kanceláři jsem ještě úplně nepochopila – je to, jako když se začnete dívat na nějaký nekonečný seriál zprostředka. Ale vím, že Rosa usilovala o Deméteřino místo a nedostala ho. A také vím, že se před mým příchodem příšerně pohádaly. Rosa se chtěla zúčastnit jakéhosi zvláštního projektu, který vedl londýnský starosta. Týkal senějaké nové londýnské atletické akce a starosta sestavoval tým z různých londýnských tvůrčích firem. Evening Standard se o tom zmínil jako opříležitosti pro nejlepší a nejskvělejší londýnské výtvarné pracovníky. AleDeméter Rosu nepustila. Že prý ji potřebuje v týmu čtyřiadvacet hodin denně sedm dnů v týdnu, což byla pitomost. Od té doby Rosa Deméter z celého srdce nenávidí.

Podle Flory se Deméter tak bojí, že ji nahradí někdo mladší, že nikomu nemá zájem pomáhat. Kdykoli se pokusíte vyšplhat po žebříčku kousek výš, ihned vám v Miu Miu botičkách šlápne na prsty. Rosa se teď zoufale snaží z Cooper Clemmow odejít – ale nic šikovného se pro ni na trhu zatím nevyskytlo. A tak tu chudák Rosa musí dělat pod nenáviděnoušéfovou a každá vteřina práce se jí hnusí. Poznáte to snadno z jejíchshrbených zad a svraštěného obočí.

24


Ani Mark nemá Deméter rád, a já vím proč. Deméter má véstdesignérský tým. Vést, ne dělat všechno sama. Ale ona si nedokáže pomoct. Návrhářství, to je její parketa – návrhářství a obaly. Zná víc typů písma, než si kdokoli umí představit, a občas přeruší schůzi jenom proto, aby nám ukázala návrh obalu, který považuje za opravdu zdařilý. Což je, však víte, skvělé. Ale také problém, protože se do toho vždycky pustí sama.

Takže minulý rok Cooper Clemmow tvořila značce známéhohydratačního krému Drench nový kabát a právě Deméter navrhla bílé písmo na světle oranžovém pozadí. A byl z toho velký úspěch a vyneslo nám to spoustu různých cen. Což by bylo v pořádku – vyjma Marka, který šéfuje oddělení designu. A který očividně vypracoval celý, zcela jiný, soubornávrhů. Ale Deméter vyrukovala se svým oranžovým nápadem, samavytvořila grafickou podobu a všechno to předložila klientovi na schůzce. A Marka si tím pádem už nikdo nevšímal.

Nejhorší na tom je, že Deméter vůbec nepostřehla, že tím Markapořádně dopálila. Takové věci prostě neregistruje. Je samé plácneme si, skvělá týmová práce, posuneme se dál, nový projekt. A byl to tak velký úspěch, že si Mark nemohl ani postěžovat. Jakože, v mnoha ohledech měl štěstí.Dostalo se mu velkého uznání. Mohl si to dát do CV a podobně. Ale i tak. Je vůči Deméter velmi naježený a mluví o ní tak sarkasticky, že to se mnou vždycky trhne.

Smutné na tom je, že všichni ostatní v naší kanceláři vědí, že Mark má opravdu talent. Kupříkladu právě vyhrál cenu Stylesign za inovaci. (A to je velmi prestižní ocenění.) Ale jako by si Deméter vůbec neuvědomovala, jak skvělého má šéfa oddělení designu.

Ani Liz tu není bůhvíjak šťastná, ale ta se s tím už vyrovnala. Na druhé straně Flora na Deméter nadává od rána do večera, ale podle mě hlavně proto, že ji nadávání baví. U ostatních si nejsem jistá.

Co mě se týče, jsem tu pořád nová. Pracuju zde teprve sedm měsíců, držím se zpátky a příliš své názory nedávám najevo. Ale ambice mám, a nápady také. I mě baví design, zejména typografie – přesně to, o čem jsme s Deméter hovořili při mém pohovoru.

Kdykoli naše kancelář získá další projekt, zmocní se mě nadšení. Na laptopu jsem ve volném čase vypracovala spoustu návrhů. Loga, motivy,

25


strategie... Neustále je posílám Deméter, aby se na ně podívala, ale ta mi

vytrvale odpovídá, že jen co bude mít volnou chvíli.

Všichni mi radí, abych na Deméter příliš nenaléhala, jinak ji rozzlobím. Tak vyčkávám na příležitost jako surfař na vlnu. Jsem náhodou moc dobrá surfařka a vím, že vlna přijde. V pravou chvíli získám Deméteřinupozornost. A ona se podívá na mou práci, všechno zapadne tam, kam má, a já vyrazím na životní jízdu. A už žádné trapné pádlování jako dosud.

Právě beru z hromady další dotazník, když Hana, další z našichdesignérek, vstoupí do kanceláře. Všichni zalapají po dechu, Flora se ke mně obrátí a povytáhne obočí. Chudák Hana musela jít v pátek domů. Opravdu jí nebylo dobře. Během posledních dvou let měla zhruba pět potratů, takže je trochu přecitlivělá a občas dostane záchvat paniky. Což se stalo v pátek, takže jí Rosa řekla, aby šla domů a odpočinula si. Pravdou je, že Hana z celé kanceláře pracuje absolutně nejvíc. Viděla jsem maily, které posílala ve dvě ráno, takže si přestávku opravdu zasloužila.

„Hano!“ vykřikla Rosa. „Už je ti líp? Hlavně se dneska šetři.“

„Už mi nic není,“ odpoví Hana, vyhýbá se všem pohledem a vklouzne na svou židli. „Nic mi není.“ Okamžitě se dá do práce, otevírá dokumenty a dá si pár doušků filtrované kohoutkové vody. (Cooper Clemmow tuhle značku uvedla na trh, takže všem trůní na stole bezplatná neonová láhev jako pozornost podniku.)

„Hano!“ Deméter se objeví ve dveřích kanceláře. „Už jsi zpátky. To je dobře.“

„Nic mi není,“ vyhrkne Hana. Podle mě by na sebe nejraději vůbecneupozorňovala, ale Deméter se žene přímo k jejímu stolku.

„Můžeš být úplně klidná, Hano,“ halasí svým zvučným, autoritativním hlasem. „Nikdo z nás si nemyslí, že jsi nějaká hysterka nebo tak něco. Tak si z toho vůbec nic nedělej.“

Přátelsky na Hanu kývne, zamíří ke své kanceláři a zavře za sebou dveře. My ostatní zkoprněle zíráme a chudinka Hana je na pokraji zhroucení. Jakmile Deméter zapadne do své kanceláře, obrátí se na Rosu.

„Takže vy si myslíte, že jsem hysterka?“ polkne s námahou.

„Vůbec ne!“ vykřikne Rosa okamžitě a slyším, jak si Liz pro sebe mumlá: „Zatracená Deméter.“

26


„Poslyš, Hano,“ pokračuje Rosa, přejde k Haninu stolu, dřepne si azahledí se jí přímo do očí. „To je prostě klasická Deméter.“

„Přesně,“ přidá se Liz. „Klasická Deméter.“

„Dělá to nám všem. Je to prostě necitlivá kráva a říká kraviny a ty to prostě nesmíš poslouchat, ano? Jsi skvělá, že jsi sem dnes přišla, a všichni to velmi oceňujeme. Že jo?“ obrátí se na ostatní, ozve se řídký potlesk aHaniny tváře radostí zrůžoví.

„Zatracená Deméter,“ shrne to Rosa stručně a za trochu silnějšího po - tlesku zamíří ke svému stolu.

Koutkem oka vidím, jak Deméter vykukuje ze své skleněné buňky, jako by chtěla vědět, co se tu děje. A mně je jí tak trochu líto. Nemá nejmenší tušení.

27


Dva

Přibližně další hodinu všichni klidně pracují. Deméter má v kancelářitelekonferenci, já jsem zpracovala spoustu dotazníků a Rosa nechala kolovat

dózu retro bonbonů. Právě uvažuju, že půjdu na oběd, když Demétervystrčí znovu hlavu z kanceláře.

„Potřebuju...“ Očima těká po kanceláři a nakonec jima spočine na mně. „Vás. Co teď děláte?“

„Mě?“ To mě zaskočilo. „Nic. Jakože, pracuju. Jakože...“

„Mohla byste jít sem ke mně a pomoct mi s něčím trochu...“ – a poctí mě jednou ze svých klasických pauz – „netypickým?“

„Ano!“ vyhrknu a snažím se, aby to neznělo vyplašeně. „Jistě! Pochopitelně!“

„Za pět minut, ano?“

„Za pět minut.“ Přikývnu. „Jistě.“

Vrátím se ke své práci, ale slova mi skáčou před očima. Hlava se mi točí nadšením. S něčím trochu netypickým. To může být cokoli. Mohl by to být nový klient..., webová adresa..., revoluční návrh na nějakou značku, který si přeje Deméter prosadit... Každopádně je to moje šance. Je to moje vlna!

Hruď se mi dme nadšením. Všechny ty maily, které jsem jí zaslala,nebyly zbytečné! Celou dobu si mé nápady prohlížela, usoudila, že mámpotenciál, a čekala na superdokonalý, superzvláštní projekt...

Ruce se mi třesou, když vytahuju laptop plus pár vytištěných ukázek své práce, které mám v zásuvce. Nemůže přece uškodit, když jí ukážu svůjposlední výtvor? Přejedu si rty rtěnkou a šplíchnu na sebe pár kapek parfému. Musím vypadat elegantně a sebejistě. Musím chytit příležitost za pačesy.

Přesně za čtyři a půl minuty odsunu nesměle židli od stolu. Jde se na to. Vlna stoupá. Srdce mi buší a všechno kolem mě mi připadá o trochu jásavější než obvykle – ale když se proplétám mezi stoly k Deméteřiným

28


dveřím, snažím se vypadat nenuceně. Nevzrušeně. Jakože: Klídek, jdu

k Deméter na kus řeči. Chceme se mrknout na pár nápadů.

Páni, co když to bude něco obrovitánského? Před očima mi proběhne scéna, jak s Deméter stojíme pozdě večer v její kanceláři, pojídámepřinesenou čínu a makáme na nějakém úžasném, průlomovém projektu. Třeba mi svěří prezentaci...

Tohle by měl táta vidět. Možná mu večer zavolám.

„Smím dál?“ zaklepám na Deméteřiny dveře a otevřu je dokořán.

„Cath!“ vykřikne Deméter.

„Správně to je Cat,“ odvážím se ji opravit.

„No jistě! Cat. Báječné. Pojďte dál. Takže, doufám, že vám nebude vadit, když vás požádám o takovou věc...“

„Jistěže ne!“ vyletí ze mě. „Já zvládnu všechno. Vystudovala jsem sice design, ale vážně se zajímám o firemní identitu, strategii, digitálnímožnosti..., o cokoli...“

Pletu páté přes deváté. Přestaň, Katie.

Kruci. Chtěla jsem říct Cat. Jsem přece Cat.

„Správně,“ prohodí Deméter nepřítomně a dokončuje rozepsaný mail. Odešle ho, obrátí se ke mně a s údivem se zadívá na můj laptop aportfolio. „Nač to máte?“

„No.“ Zčervenám a rozpačitě přehodím portfolio z jedné ruky do druhé. „Prostě... jsem přinesla pár věciček..., pár nápadů...“

„No tak to někam položte,“ řekne Deméter bez zájmu a začne cosihledat v zásuvce stolu. „Strašně mě mrzí, že vás o to musím požádat, ale jsem naprosto zoufalá. Kalendář mám narvaný k prasknutí a večer mě čekají ty zatracené ceny. Sice si můžu zaskočit na rychlou foukanou, ale ty odrostlé vlasy jsou úplně jiný problém, takže...“

Moc nechápu, o čem mluví – ale hned nato Deméter vytáhne krabici a netrpělivě s ní ke mně zamává. Je to krabice Clairolu a mně blesknehlavou: My budeme vytvářet NOVOU IMAGE CLAIROLU? Prokristapána, to je OBROVITÁ VĚC...

Než mi to konečně dojde. Deméter nevypadá nadšeně jako někdo, na koho se obrátí mezinárodní značka. Vypadá znuděně a trochu netrpělivě. A já konečně pochopím...

29


... ty odrostlé vlasy jsou úplně jiný problém...

Podívám se pozorněji na krabici. Clairol, snadná úprava odrostlých vlasů. Tmavohnědá. Obnoví barvu v deseti minutách!

„Vy po mně chcete...“

„Jste naprostý anděl.“ Deméter mi věnuje jeden ze svých rychlýchkouzelných úsměvů. „Je to mé jediné okno za celý den. Nebude vám vadit, když napíšu během barvení pár mailů? Měla byste si natáhnout nějaké ochranné rukavice. A prosím vás, nezacákejte mi koberec. Třeba najdete nějaký starý ručník nebo tak něco.“ Její odrostlé vlasy. Takže ten mimořádný a superdokonalý projekt jeobarvení jejích odrostlých vlasů.

Jako by se ta vlna na mě zhroutila. Jsem zmáčená od hlavy k patě,pokrytá mořskými řasami, nejzasmolenější smolař ze všech smolařů.Přiznejme si to, nevyšla z kanceláře konkrétně za mnou. Ví vůbec, kdo vlastně jsem?

Cestou zpátky přemýšlím, kde proboha seženu nějaký starý ručník, a zpoza svého monitoru na mě se zájmem vykoukne Liz.

„Co ti chtěla?“

„Mno,“ podrbu se na nose a hraju o čas. Nechce se mi dát najevozklamání. Cítím se strašně hloupě. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že by po mně chtěla vytvořit novou image Clairolu? „Chce, abych jí obarvilaodrostlé vlasy.“ Snažím se to říct, jako by o nic nešlo.

„Obarvit odrostlé vlasy?“ opakuje po mně Liz. „Jakože jí máš dělatholičku? To myslíš vážně?“

„To je strašné!“ přidá se Rosa. „To přece nemáš v popisu práce!“

Po celé kanceláři se zvedají hlavy a zaplaví mě vlna všeobecné účasti. I trochy soucitu.

Pokrčím rameny. „To je jedno.“

„To je ještě horší než ten korzet,“ prohlásí Liz významně.

Zaslechla jsem cosi o tom, jak se jednou snažil celý tým nacpat Deméter do korzetu, který byl příliš malý, ale Deméter si to odmítala připustit. (Nakonec museli použít ramínko na šaty a brutální sílu.) Ale barveníodrostlých vlasů je ještě o fous horší.

30


„Víš snad, že to můžeš odmítnout,“ připomíná Rosa, která jenejbojovnější osobou v kanceláři. Ale ani ona nevypadá příliš jistě. Pravdou je, že když je člověk nejmladším členem v tak soutěživém odvětví, jako je to naše, dělá prakticky holku pro všechno. Ona to ví a já také.

„Mně to vůbec nevadí!“ řeknu co nejveseleji. „Vždycky jsem si myslela, že bych byla dobrou kadeřnicí. Kdybych kupříkladu neuspěla tady.“

Odměnou je mi výbuch smíchu a Rosa mi nabídne jeden zesuperdrahých koláčků, které nakupuje v pekařství na rohu. Takže to není tak špatné. A na záchodě utrhnu pár papírových ručníků a rozhodnu se: I tak z toho něco vytěžím. Sice to není přesně ta individuální schůzka, po jaké jsem prahla, ale jsem tu s ní sama, že? Možná to nakonec ta má vlna může být. Ale proboha. Fujtajbl.

Už je jasné, že kadeřnictví není má záložní kariéra. Cizí vlasy jsou hnusné. A Deméteřiny jakbysmet.

Snažím se jí natřít barevnou kaši na hlavu a dívám se pokud možno jinam. Příčí se mi hledět na její světlou kůži s drobnými flíčky lupů a nemám chuť přemítat, jak dlouho už nebyla na barvě.

Což nebylo možná tak dávno. Moc šedin tam nevidím. Očividně jeparanoidní. Což je logické. Deméter si je velmi vědoma svého věku i toho, že jsme tady všechny mladší. Takže se to snaží přehnaně kompenzovat tím, že zná každý internetový vtip dřív než všichni ostatní, každý klep o celebritách, každou novou kapelu a vůbec všechno.

Dokáže získat každý nejnovější produkt dřív než ostatní. Má od H&M každý designérský kousek s dobrou kritikou. Jiní lidé bivakují celou noc před obchodem, aby ho získali – Deméter ho prostě má.

Nebo restaurace. Pracovala svého času pro proslulé restaurace a mámilion známostí. Z toho plyne, že do restaurace chodí výlučně na jejíotevření. Nebo, ještě lépe, když ji otevřou pro zvlášť důležité lidi. Když je později dostupná pro veřejnost, nebo když dostane dobrou recenzi v The Times, Deméter o ni ztratí zájem a jenom utrousí: „Bývala to dobrárestaurace, dokud neupadla,“ a zaměří se na jiný podnik.

Jde z ní trochu strach. Těžko ji něčím oslníte. Vždycky stráví dokonalejší víkend než ostatní, má lepší historku z dovolené než jiní, pokud narazíte

31


na ulici na nějakou celebritu, vsaďte se, že s ní chodila do školy, eventuálně

její kmotřenec nebo kmotřenka chodili s jejich bratrem nebo podobně.

Ale dnes se jen tak zastrašit nenechám. Budu s ní inteligentněkonverzovat a pak ve správnou chvíli učiním strategický výpad. Jenom si ještě musím ujasnit, jak by ten strategický výpad měl vypadat...

„Dobrý?“ ptá se Deméter, která si mě jinak nevšímá a ťuká o sto šest do své klávesnice.

„V pohodě!“ řeknu a namočím štěteček do barvy.

„Jestli vám, holkám, můžu poradit, tak se vyhněte šedivění. Je to otrava. I když,“ – krátce se ke mně pootočí – „vy máte takovou myší barvu, že si toho nikdo nevšimne.“

„No páni,“ užasnu. „Hm... dobrý.“

„Mimochodem, jak se vede Haně? Chudinka, doufám, že jsem jipředtím uklidnila.“ Deméter pokývá samolibě hlavou a napije se kávy, zatímco já civím s otevřenými ústy na její zátylek. Tak to byl pokus Hanu uklidnit?

„No...“ Nevím, co na to říct. „Ano. Myslím, že je v pořádku.“

„Výborně!“ Deméter s ještě větší energií pokračuje v psaní a já si tiše domlouvám. No tak, Katie.

Totiž, no tak, Cat. Cat.

Stojím tu. V Deméteřině kanceláři. Jenom já a ona. Je to má šance.

Ukážu jí své návrhy, které jsem udělala pro Wash-Blu, rozhodnu se rychle. Ale nesmím jí je jen tak hodit na stůl, musím na to jít rafinovaněji. Dát se s ní do řeči. Sblížit se.

Pro inspiraci kouknu na Deméteřinu rozměrnou nástěnku. Byla jsem v její kanceláři pouze několikrát, ale vždycky jsem na nástěnce pátrala, co je nového. Jako by byl celý Deméteřin pohádkový život zhuštěn do koláže ze snímků, suvenýrů a látkových útržků. Jsou tam kopie návrhů pro značky, které vytvořila. Ukázky neobvyklých typů písma. Fotografiekeramiky a nábytku z poloviny minulého století.

Jsou tam novinové výstřižky a její fotografie z významných akcí. Jsou tam momentky její rodiny z lyžování, z různých malebných pláží, z plavby na plachetnici, pokaždé ve fotogenických šatech. Nemohli by vypadatdokonaleji. Její manžel je prý geniální šéf jakéhosi think tanku, a tu ho máme ve smokinku vedle ní na červeném koberci bůhvíkde. Drží ji láskyplně za

32


ruku a vyhlíží příslušně nádherně a inteligentně. Deméter by se s ničím

horším nespokojila.

Mám se zeptat na děti? Ne, moc osobní. Těkám očima kolem a všude vidím hromady papíru. To je další věc, která přivádí Sáru k šílenství, že po ní Deméter neustále chce, aby jí vytiskla maily. Často slyším, jak si u stolu brumlá: „Přečti si je krucinál na monitoru.“

Vedle Deméter na poličce stojí řada knih o brandingu, marketingu adesignu. Jsou to většinou obvyklé tituly, ale je tu jeden, který jsem nečetla – starý brožovaný výtisk s názvem Naše vize –, na nějž se pozorněji zadívám.

„Je ta kniha Naše vize dobrá?“ ptám se.

„Brilantní,“ odpoví Deméter a na chvíli přestane psát mail. „Je to série rozhovorů s designéry z osmdesátých let. Velmi inspirující.“

„Mohla bych si ji... vypůjčit?“ odvážím se.

„Jistě.“ Deméter krátce otočí hlavu a vypadá překvapeně. „Prosím.Doufám, že se vám bude líbit.“

Sahám po knížce a přitom si všimnu na poličce krabičky. Je to jeden z Deméteřiných nejslavnějších triumfů – Redfernské rozinky, shezoučkými červenými provázkovými držadly. Teď jsou provázková držadla úplně běžná, ale v té době se nic podobného nedělalo.

„Co se týče Redfernských rozinek,“ vyhrknu impulzivně. „Vždycky mě zajímalo, jak se vám je podařilo prosadit. Muselo to být strašně drahé.“

„Je to vážně strašně drahé.“ Deméter při psaní mailů přikývne. „Stálo mě to neuvěřitelné množství práce přesvědčit klienta. Ale pak to zabralo.“

„Zabralo“ je slabé slovo. Byla to senzace a prodej Redfernských rozinek se prudce zvýšil. Četla jsem o tom spoustu článků.

„Ale jak jste to dokázala?“ nenechám se odbýt. „Jak se vám podařilo klienta přesvědčit?“

Nechci jenom vyplnit čas konverzací, skutečně mě to zajímá. Protože jednou možná já budu pracovat na nějakém projektu, budu chtít prosadit nějaký nákladný prvek a klient se bude zuřivě bránit, ale já si vzpomenu na Deméteřinu moudrou radu a slavně zvítězím. Budu Kung Fu Panda svému Mistru Shifu, až na to kung-fu. (Možná.)

Deméter přestala psát na klávesnici a otáčí se ke mně, jako by ji otázka opravdu zaujala.

33


„Základem naší práce,“ prohlásí zamyšleně, „je vyváženost. Na jedné straně nasloucháme klientovi. Vysvětlujeme. Odpovídáme. Ale na druhé musíme mít odvahu přijít s velkými nápady. Když jsme o něčem přesvědčeni, musíme se umět za to také postavit. Chce to trochu houževnatosti. Jasné?“

„Určitě,“ řeknu a snažím se vypadat co nejhouževnatěji. Svraštím obočí a uchopím co nejpevněji štěteček na barvu. V souhrnu doufám, ževyvolám následující dojem: Houževnatá. Duchapřítomná. Překvapivě zajímavý nováček v týmu, jehož jméno stojí za pozornost.

Ale Deméter patrně mou duchapřítomnou a houževnatou povahu vůbec nezaznamenala. Vrátila se ke svému počítači. Tak rychle, o čem jiném by se dalo ještě mluvit? A než se pustí do dalšího psaní, vyhrknu: „A, ehm, byla jste v té nové restauraci v Marylebone? Té napůl britské a napůlneálské?“

Je to jako šanta kočičí. Zmínila jsem se o momentálně nejžhavějšínovince a Deméter úplně ztuhla.

„Vlastně ano,“ odpoví a zní to překvapeně. „Před pár týdny jsem tam byla. Vy také?“

Jestli jsem tam byla?

To si vážně myslí, že můžu vyhodit 25 liber za talíř knedlíků?

Jenomže nemůžu říct Ne, jenom jsem o tom četla na blogu, protože nictakového si nemůžu dovolit. Copak vám ještě nedošlo, že je Londýn šesténejdražší město na světě?

(Na druhé straně na Singapur zatím ještě nemá. Což vede k otázce: Čím to, že to mají v Singapuru tak drahé?)

„Mám to v úmyslu,“ prohlásím po chvíli mlčení. „Jaký dojem to na vás udělalo?“

„Opravdu velký.“ Deméter přikývne. „Víte, že stolky jsou ruční práce z Káthmándú? A jídlo je provokativní, ale přírodní. Velmi originální.Narosto organické, pochopitelně.“

„Samozřejmě,“ napodobím její vážný tón. Slovo „organický“ zní proDeméter jako modlitba.

„Nemají stejného šéfkuchaře, který byl v Sit, Eat?“ zeptám se a namočím štětec do nejhustší barvy. „Není to Nepálec.“

„To není, ale má k ruce nepálského poradce a strávil tam dva roky...“

34


Deméter se ke mně otočí a zadívá se na mě s mnohem větším respektem.

„Vy se ale v restauracích vyznáte, že?“

„Mám ráda jídlo.“

Což je fakt. Čtu si v recenzích na restaurace jako jiní v horoskopech. Dokonce mám v kabelce seznam restaurací, které bych jednou chtěla na - vštívit. Kdysi jsme si s kamarádkou Fi vytvořily z legrace seznam, a já ho nosím s sebou jako nějaký talisman.

„Co si myslíte o Salt Block?“ vybafne na mě Deméter, jako by si mě chtěla vyzkoušet.

„Tam by si člověk měl dát nejspíš mořského ježka,“ řeknu bez většího roz mýšlení.

Psali to všude. Ve všech recenzích i na všech blozích. Nejlepší je mořský ježek.

„Mořského ježka.“ Deméter se svraštěným obočím přikývne. „Ano, také jsem to slyšela. Měla jsem si ho také dát.“

Vidím, že v ní hlodá starost. Neobjednala si vyhlášené jídlo, tak aby se tam snad vrátila.

Deméter se ke mně otočí a krátce a pronikavě se na mě podívá – a pak se vrátí ke svému počítači. „Až příště dostaneme nějakou zakázku, která se bude týkat jídla, přiberu vás k tomu.“

Svitne mi jiskřička nečekané naděje. Byla to snad od Deméter pochvala? Opravdu mi to něco vyneslo?

„Pracovala jsem na nové image birminghamské Awesome Pizza Place,“ rychle jí připomenu. Měla jsem to sice v CV, ale na to jistězaomněla.

„Birmingham,“ opakuje Deméter bezmyšlenkovitě. „Správně.“ Pak nějakou dobu zuřivě píše maily a nakonec poznamená: „Nemáte tamější akcent.“

No tohle! Nechce se m



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist