načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Můj příběh -- Běloruská "Amerikanka" aneb Volby během diktatury - Andrej Sannikov

Můj příběh -- Běloruská

Elektronická kniha: Můj příběh
Autor: Andrej Sannikov
Podnázev: Běloruská "Amerikanka" aneb Volby během diktatury

- Andrej Sannikov je politický a sociální aktivista, koordinátor sociálního programu „Evropské Bělorusko“ a iniciativy „Chartyja 97“. V roce 2010 kandidoval v prezidentských ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 247
Rozměr: 22 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh; ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z ruského originálu Moja istorija - Belorusskaja "Amerikanka" ili Vybory pri diktature ... přeložila Magda Bělková
Skupina třídění: Vnitropolitický vývoj, politický život
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1427-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Andrej Sannikov je politický a sociální aktivista, koordinátor sociálního programu „Evropské Bělorusko“ a iniciativy „Chartyja 97“. V roce 2010 kandidoval v prezidentských volbách v Bělorusku. Jeho autobiografie mapuje jeho život a soustředí se především na jeho odpor proti Vladimiru Lukašenkovi, kvůli němuž byl nucen odejít z Běloruska.

Časopis Foreign Policy označil jeho knihu za mix Jednoho dne Ivana Děnisoviče Alexandra Solženicyna a The Case for Democracy Nathana Šaranského.

(běloruská "Amerikanka", aneb, Volby během diktatury)
Předmětná hesla
Sannìkaǔ, Andrèj Alehavìč, 1954-
Političtí aktivisté -- Bělorusko -- 20.-21. století
Prezidentští kandidáti -- Bělorusko -- 21. století
Politická angažovanost -- Bělorusko -- 21. století
Politická perzekuce -- Bělorusko -- 21. století
Bělorusko -- Politika a vláda -- 21. století
Zařazeno v kategoriích
Andrej Sannikov - další tituly autora:
Můj příběh -- Běloruská Můj příběh
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MŮJ

PŘÍBĚH

Běloruská „Amerikanka“

aneb Volby během diktatury

VOLVOX GLOBATOR


copyright © Andrej Sannikov, 2015

transaltion © Magda Bělková, 2018

ISBN 978-80-7511-427-3

ISBN 978-80-7511-428-0 (epub)

ISBN 978-80-7511-429-7 (pdf )

Andrej Sannikov: МОЯ ИСТОРИЯ

Белорусская „Американка“ или Выборы при диктатуре


MŮJ

PŘÍBĚH

Běloruská „Amerikanka“

aneb Volby během diktatury

Andrej Sannikov

VOLVOX GLOBATOR



7

PŘEDMLUVA

Narodil jsem se a vyrostl v Minsku. V samém centru města.

Měsíc před tím, než jsem se narodil, se v našem domě otevřelo kino

„Centrál“, což fakt, že se dům nachází v úplném centru, ještě podtrhlo.

Na konci dvora, za plotem, byla vidět zadní část budovy, postavené

v maurském stylu. Byla to bývalá minská chorální synagoga, ve které

se dnes nachází Ruské divadlo M. Gorkého.

Dům s číslem popisným 13 stále stojí tam, kde stával, ale co já

pamatuji, několikrát se z politických důvodů změnila adresa. Nejdřív

to byl prospekt Stalina, potom Lenina, ještě později Františka Skoryny

a dnes – Nezávislosti. Zato porodnice, kde jsem přišel na svět, stojí

stále ve Volodarského ulici.

Přímo naproti porodnice se nachází nejstarší minská věznice „Volo

darka“, které se takto přezdívá právě podle názvu ulice. Dříve se věznici

říkalo „Pishchalovský zámek“ podle statkáře Rudolfa Pishchally, který

si stavbu objednal. Byli zde vězněni povstalci z roku 1831 a 1863,

spisovatelé Vincent Dunin-Marcinkevič a Jakub Kolas, polský náčel

ník státu Józef Piłsudski nebo zakladatel a velitel Čeky, posléze KGB,

Felix Edmundovič Dzeržinskij, kterému se říkalo běloruský Drákula.

Střední škola, č. 42, se také nachází na své původní adrese, v Kom

somolské ulici, jen jeden blok od mého domu. Celý tento blok zabírá

budova KGB a ministerstva vnitra. Zajímavostí je, že v sovětských

dobách se na její fasádu vyvěšovaly obrovské portréty členů po

litbyra Komunistické strany Sovětského svazu, kdežto za fasádou,


8

spolehlivě ukrytá před zraky zvědavců, je ta nejtemnější běloruská

věznice – „Amerikanka“.

Deset let jsem chodil do školy kolem sloupového průčelí budovy

KGB a náš maturitní večírek se odehrával v klubu Dzeržinského –

v tom samém bloku, přímo naproti škole. Bavili jsme se, jak bývá

zvykem, až do rána a úsvit jsme přivítali na letišti, na které to tenkrát

byla z centra hodina chůze.

Pár bloků od mého domu se nachází Říjnové náměstí, dříve Cen

trální. V dobách Sovětského svazu se zde konaly přehlídky a lidové

slavnosti. Kdysi se na něm tyčil ohromný Stalinův pomník, který byl

v roce 1961 přes noc stržen.

V dubnu roku 2011 tu došlo k další explozi, tentokrát na zemi.

Ve stanici metra byl spáchán teroristický útok, při němž umírali lidé.

Na druhou stranu od mého domu je náměstí Nezávislosti, dříve

Leninovo náměstí, kde stojí budova parlamentu, jedna z mála budov,

která přežila válku, památník konstruktivismu. V centru vládního

komplexu, až do války největší budovy v Bělorusku, se tyčí socha

Lenina stojícího na stupínku.

V této městské části jsem vyrostl a dobře ji znám, avšak před několika

lety jsem se musel znovu seznámit jak s ní, tak se životem v ní, který

zůstává očím veřejnosti skryt.

V roce 2010 v Bělorusku proběhly prezidentské „volby“, kterých

jsem se účastnil jako kandidát. Hlavní události s těmito „volbami“

spojené se odehrály právě v centru Minsku, na náměstích a ve věznicích

té části města, kde jsem vyrostl. Dočtete se o tom v mé knize.


9

SMEČKA

„Třeba to dopadne dobře. Neznepokojujte se tolik,“ projevil soucit

plukovník Orlov, velitel vazební věznice KGB, zodpovědný za mučení

vězňů zadržených v souvislosti s událostmi z 19. prosince. Už jsem

zapomněl, jak přesně mi oznámil, že Danika mají v plánu umístit do

dětského domova a že by mohlo pomoci, kdyby byl svěřen do pěstoun

ské péče babičky a dědečka. Pořád jsem se nedokázal smířit s tím, že

moje žena Ira je ve vedlejší cele. Stejně tak jsem si nedokázal představit,

že se ta štvavá smečka nedokáže slitovat ani nad tříletým dítětem. Na

chvíli jsem přestal vidět. Všude kolem mě byla jen černočerná tma

a potom jakási nezřetelná skvrna.

„Nevěříte? No tak se podívejte,“ ukázal Orlov na chytrý telefon. Na

obrazovce bylo otevřené okno nějaké webové stránky. Sklouzl jsem po

něm očima a odvrátil se – nemohl jsem přečíst nic kromě loga.

Orlov to pochopil po svém: „Nevěříte té stránce? Podívejte se ješ

tě jednou.“ Poklepal prsty na obrazovku a já najednou uviděl logo

Charty – charter97.org.

Jakýmsi zázrakem, bez brýlí, jsem na obrazovce chytrého telefonu

rozeznal informaci o pokusu unést Danika ze školky. Později jsem

se dozvěděl, že prvních několik aktualizací stránek po tom, co byla

kancelář Charty 97 zabrána, dělala Julia Bondarenkova, dcera Dmi

trije. Pracovala ze svého bytu v Minsku a riskovala, že bude zatčena.

Vnučka partyzána a dcera ilegálního pracovníka Julia přesně věděla,

jak má postupovat. Web zachraňovali aktivisté Charty 97, kteří se


10

tajně přesunuli do Vilniusu a bez peněz a střechy nad hlavou tam

spustili web na plné obrátky. To, že šlo všechno velmi rychle, že web

zachránili, byl hrdinský čin.

Zprávu o synovi jsem nasál jako houba, v hlavě mi vzápětí proběhla

blesková analýza toho, co se děje – ani bych netušil, že je má mysl

něčeho takového schopna. Pokusím se ji reprodukovat.

Šok z informace týkající se pokusu o únos Danika vystřídal záblesk

naděje – stránky Charty fungují! Byl to zázrak. Už jsem věděl, že Natalia

Radinová, redaktorka stránek, byla zatčena. Bylo logické předpokládat,

že redakce byla obsazena a všichni, kteří měli s prací v ní něco společ

ného, byli zadrženi. Ale jestli web fungoval tak rychle a informace se

k Orlovovi dostaly už nějakého pětadvacátého prosince, znamená to,

že z Minsku odcházejí objektivní informace. Ale že by byl najednou

web pod kontrolou KGB? Je sotva pravděpodobné, že by informace

o Danikovi pocházela od KGB, a ne od členů Charty. To znamená,

že se spustil mechanismus solidarity a unést našeho syna v tichosti se

nepodařilo. A už to je vítězství, protože se zcela jistě najdou lidé, kteří

v této věci rodičům Iry, u kterých Danik zůstal, pomohou. Byl jsem

o tom přesvědčen.

Toto všechno mi problesklo hlavou ve zlomku pouhé vteřiny a já

byl schopen vynucený rozhovor s Orlovem plynule ukončit. Také mě

zastrašoval tím, že nemusí být vydáno potvrzení o zdravotní způso

bilosti Luciny Jurjevny, možné opatrovnice našeho syna – „má přeci

problémy se srdcem“. Setkání s Orlovem se mi podařilo ustát, ale po

všechny následující dny, hodiny i minuty jsem žil v neustálé hrůze

a jednoduše jsem si zakazoval na Danika myslet, dokud jsem se ne

dozvěděl, že se otázka opatrovnictví vyřešila.

Později jsem zjistil, jak to všechno probíhalo na svobodě. Říkala

a psala mi o tom Ira. Ji o této ohavnosti mimochodem informovali

až 29. prosince, zřejmě až potom, co důkladně posoudili moje reakce

a chování, aby se mohli připravit na to, jak bude reagovat ona.


11

Irina Chalipová:

O tom, jak se Danika pokusili unést z mateřské školy, se podle mého

názoru psalo po celém světě. Proto se k tomu už nebudu vracet. Řeknu

jen to, že ředitelka minské dětské školy č. 26 Liliana Strelská prokázala mimořádnou ostražitost, když celý pedagogický sbor rozmístila ke všem

východům ze školky, aby si babička s dědečkem nemohli domů odvést

vlastního vnuka. A vychovatelé a tety se tupě postavili do pozoru a nikdo

z nich ředitelce neřekl: „Jdi do háje!“ Zajímalo by mě, jestli tato teta, jako

vystřižená zpoza pultu sovětského bufetu, obdržela ocenění za strategické myšlení. A dostaly „vychovatelky“ za uposlechnutí i něco jiného než jen

obvyklou prachbídnou výplatu? To nevím. Jejich osud mě ve skutečnosti

vůbec nezajímá.

Do téhle školky už můj syn chodit nebude – v gestapu pro děti není místo.

A potom začalo peklo. A je dobře, že jsem o tom nevěděla. Podle bělo

ruského rodinného práva je lhůta na ustanovení opatrovnictví půl roku.

Je tam ale jeden článek, který se zřídkakdy využívá, a proto o něm nevědí

ani mnozí advokáti. V tomto článku se píše, že lhůta na ustanovení opa

trovnictví se zkracuje na jeden měsíc v případě, že rodiče zemřeli nebo byli zatčeni. Povšimněte si – ne odsouzeni, ale prostě zatčeni. Bere-li se

v úvahu formální existence presumpce neviny, pak jakýkoli zatčený může být z vězení propuštěn ne až za půl roku, ale klidně zítra nebo za měsíc.

Běloruská legislativa však předpokládá, že jste-li zatčen, jste mrtvý.

Mé matce, která okamžitě napsala žádost o svěření vnuka do své péče,

nadiktovali dlouhý seznam dokumentů a upozornili ji na to, že do měsíce

je třeba nashromáždit značné množství informací o zdravotním stavu,

obejít všechny specialisty, přičemž všichni musí působit na poliklinice

v místě trvalého bydliště. Podstoupit v Bělorusku vyšetření u všech spe

cialistů během jednoho měsíce není možné. Například objednací doba

k endokrinologovi je přibližně dva měsíce. Obejít je všechny během jednoho měsíce bylo zkrátka fyzicky nemožné. A pak náhle na pomoc přišlo

to, čemu se říká solidárnost.

Vedoucí lékařka polikliniky matku doprovázela po jednotlivých or

dinacích a všude ji vzali bez objednání. Přivírali oči nad některými

diagnózami souvisejícími se stářím, aby se nezkomplikovalo rozhodnutí

o přijetí dítěte do opatrovnictví. Mnozí z nich jí napsali číslo svého mo

bilního telefonu a říkali: „Jestli budete vy nebo vaše rodina potřebovat

pomoc, zavolejte.“

Když si matka přijela do psychiatrické léčebny pro potvrzení o tom, že

tam není registrovaná, řekli jí: „Jejda, ve vašem věku už takové potvr

zení nevydáváme jen tak, musíte absolvovat konzultaci se specialistou.“

Matka se vypravila na vyšetření a naprosto se zděsila, když jí ukázali

obrázek, na kterém byly nakresleny tři květiny a traktor, a zeptali se jí:

„Co je tady navíc?“ Zhruba ty samé úkoly dávali mému synovi, který

rovněž musel podstoupit vyšetření u psychiatra (u matky i Danika na

konec došli ke stejnému závěru, a to, že díky vysokému intelektu jsou

si navzájem hodni).

Abych pravdu řekla, ve skutečnosti zachránila mého syna od dětského

domova nenávist naší rodiny vůči státu ve všech možných podobách: od

bytové správy až po vládu. Nebýt této nenávisti, Danika by s babičkou

nenechali. Jde o to, že se před sedmi lety zjistilo, že moje matka má srdeční vadu a podstoupila složitou operaci, po které jí bez ustání doporučovali,

aby si nechala přiznat invaliditu. V té době by to pro ni znamenalo pří

spěvek k důchodu a různé další výhody. Ale máma na to říkávala: „Běhat po úřadech? Stát ve frontách na potvrzení? Každý rok komisi dokazovat,

že mi místo srdce nevyrostl ohnivý motor? Ať jdou někam!“ A to nás za

chránilo. Protože invalidita člověka z pozice kandidáta na opatrovnictví

okamžitě vylučuje.

Matka se mimochodem celé ty roky cítila skvěle. A v prosinci se z ničeho

nic – přesněji řečeno, ne jen tak z ničeho nic – úspěšně zapomenutá srdeční příhoda opět připomněla. Máma si lehla na divan a začala přemýšlet:

„Jestli zavolám záchranku, oznámí to na místní polikliniku, nepřiřknou

mi opatrovnictví a Danika nám vezmou. Jestli nezavolám, můžu umřít.

Ale taky umřít nemusím! Stojí za to, to risknout.“ A ona to riskla.


13

Téměř to samé se stalo i mé tchyni, Alle Vladimirovně. Obě babičky

se spolu domluvily, že pokud mé matce nepřiřknou opatrovnictví, podá

žádost tchyně. A tak si ani ona nemohla zavolat sanitku. A když srdeční

záchvat skoro v tu samou chvíli postihl tchyni, ta si sice první pomoc

nakonec zavolala, ale ohlásila se cizím jménem – představila se jako svoje

sestřenice z venkova.

Když nakonec matka lehce se chvějící rukou otevřela dveře poslední

ordinace, ordinace místního kardiologa, řekl jí: „Musíte užívat tyto léky.“

Matka mu odpověděla: „Já už je ale beru.“ A kardiolog se usmál: „Jistě,

protože máte stenokardii, o které jsem do posudku nenapsal!“

Dalo by se říct, že matčino potvrzení o zdravotní způsobilosti by mohlo

posloužit celému týmu kosmonautů. Je pravda, že KGB novinářům čas

od času podstrčila nějaké dezinformace a na internetových stránkách se

objevovaly titulky jako „Vláda už našla pěstounskou rodinu pro Danika

Sannikova“. Moji kolegové začali matce volat a prosili ji, aby nejnovější

zprávy okomentovala. Máma, která neměla počítač, protože domovní

prohlídka proběhla i u ní doma a počítač jí byl zabaven, nevěděla, o čem

je řeč. A tak začala telefonovat na sociálku, kde jí řekli, že do konce měsíce

má veškerá práva ona a pěstounskou rodinu se zatím nikdo hledat nechystá.

A zároveň se zajímali, zda má dostatek prostředků na výživu vnuka.

Matka odpovídala:

„Jak se mě na tohle vůbec můžete ptát?!“

„Neurážejte se,“ odpověděla jí inspektorka ze sociálky, Antonina Dru

gakova. „Ve své práci se s pozitivními emocemi moc nesetkávám.“

A vyprávěla jí, jak byla jednou jedna babička šťastná, že jejímu vnukovi

našli vhodnou rodinu a že ho nemusí živit ze svého důchodu.

„Kdybych neměla dost prostředků, půjdu mýt podlahy. To ještě zvládnu,“

odpověděla moje matka.

Sadistický otřes, zinscenovaný Orlovem, mi byl vodítkem k tomu, jak

se dál chovat ve vězeních a koloniích: nepropadat zoufalství, ale také

se hned neradovat, když svitne naděje. Ovládat v zajetí své emoce je


14

způsob, jak přežít. U mě toto ovládání dosáhlo děsivé úrovně: začal

jsem ovládat i své sny. Jakýmsi nadpřirozeným způsobem jsem se naučil ve snu rozpoznat, že se jedná o sen, a ne o realitu, a pokud

se sen ubíral tam, kam jsem nechtěl, to znamená, že se mi zdálo

něco hezkého, donutil jsem se, abych se probudil. To se týkalo snů

o domově.

Tohle všechno se stalo později, po prezidentských volbách, potom,

co začaly ty nejkrutější represe vůči opozici a vůbec všem, kteří mají

odlišný názor, v novodobé historii Běloruska, která dosud trvá.

15

ZAČÁTEK

To, jak to celé odstartovalo na veřejnosti, bylo nečekané. Kandidovat

na prezidenta Běloruska jsem se rozhodl na konci roku 2009, ale

s oznámením jsem nepospíchal. Na začátku března 2010 mě pozvali

na natáčení talk show „Forum“, nezávislého běloruského televizního

kanálu „Belsat“. Natáčení probíhalo ve Vilniusu a s manželkou jsme

se rozhodli, že celá rodina pojede autem. Připojil se k nám Dmitrij

Bondarenko. Už několik měsíců nás s Irou při překračování hranic

nechávali být, nemuseli jsme podstupovat ponižující kontroly, nehledali

u nás zakázané nosiče dat, a tak jsme se rozhodli, že s sebou na cestu

vezmeme i Danika.

Ale na hranicích nás zastavili. Když k něčemu takovému dojde,

existuje několik variant, jak budou pohraničníci, instruovaní KGB

ať už po telefonu, nebo přímo na místě, jednat. Nejmírnější byla

prohlídka, zdržení tak na hodinu, kdy bylo třeba vyplnit prohlášení,

které ze zákona není třeba předkládat, pokud člověk nepřeváží něco za

kázaného. Tentokrát pohraničníci dostali rozkaz jednat tvrději. Celníci

prohlédli auto, prohrabali všechny věci, někam zmizeli a nás po celou

dobu nepustili z auta. Byli pryč přes tři hodiny. Zabavili notebook,

a dokonce ani tříletému Danikovi nedovolili jít na toaletu. Byl to jeho

první střet se zrůdnou autoritou.

Informace o tom, že se chystám kandidovat, se už objevila

v tisku a diskutovalo se o ní v opozičních kruzích. A tak se mě

tajné služby snažily předem zastrašit. Nakonec nás pustili, byl už

16

skoro večer, ale bez notebooku. Když jsme se ubytovali v hotelu,

udělali jsme malou válečnou poradu a rozhodli se, že je čas mou

kandidaturu ohlásit veřejně, jinak by si úřady mohly myslet, že

mě zastrašily. A tak se také stalo, oznámil jsem to při natáčení

onoho pořadu.

Mé rozhodnutí výrazně ovlivnila jedna důležitá okolnost: „udob

řili“ jsme se se Stanislavem Šuškevičem, první hlavou státu nezávis

lého Běloruska. Ve skutečnosti jsem s ním neměl rozepře ani jsme

se nehádali a já nechápal, proč se jeho vztah vůči mně najednou tak

prudce zhoršil. Později mi vysvětlil, že uvěřil pomluvám jednoho

gaunera. Asi deset let jsme spolu nemluvili, a dokonce jsme se ani

nezdravili. Velmi mě to trápilo. Nejen že jsem si Stanislava Stani

slavoviče vážil, ale byl jsem mu vděčný za jednoznačné stanovisko,

které zaujal ke stažení jaderných zbraní z území Běloruska. Velmi

mi to pomáhalo při mé práci na ministerstvu zahraničí. Ve světě

byl Šuškevič bezesporu známý především tím, že spolu s Jelcinem

a Kravčukem ve Viskuli podepsal smlouvu o vytvoření SNS. Za to

si od lidí vysloužil čestný titul „Bělověžský zubr“. Dnes, na poza

dí války na Ukrajině, už je jasné, že se mu v roce 1991 podařilo

předejít krveprolití, občanské válce a zkáze. Sovětský svaz zanikl

v poklidu a o to se významně zasloužil právě Šuškevič, který byl

hostitelem tohoto historického setkání prezidentů v Bělověžském

pralese.

Jednou jsme se společně setkali s Lechem Wałęsou v Gdaňsku a Šuš

kevič mu řekl:

„Lechu, pro mě jsi hrdina. To, co jsi udělal, je zkrátka neuvěřitelné.“

„Ne, Stasi,“ odpověděl Wałęsa. „Kdybys nerozpustil Sovětský svaz,

tanky by se určitě vrátily. Proto jsi skutečným hrdinou ty.“

V roce 2009 jsme naše vztahy obnovili a Stanislav Stanislavovič

mou kandidaturu podpořil.

Předcházela tomu velice dobře načasovaná Šuškevičova iniciativa,

jejímž cílem bylo uspořádat debaty všech politických lídrů o situaci

17

v Bělorusku. Několik takových setkání se podle všech zákonů kon

spirace odehrálo v jednom příjemném vesnickém domku. Probíraly

se všemožné formy účasti v prezidentské kampani. Zpočátku se

v zásadě nenabízelo nic nového: ty samé „primárky“, tentýž „jediný

kandidát“ z řad opozice, vzrušené debaty a jednomyslné odsouzení

týmu Alexandra Milinkeviče (kandidáta ve volbách v roce 2006),

jehož pozice připomínala kolaboraci. Nicméně pro mě byly tyto

schůzky nesmírně užitečné. Hledal jsem tam odpovědi na dvě

otázky: zda existuje kandidát, kterého bude možné podporovat

v budoucí kampani, a kdo by v té kampani mohl být spojencem

našeho týmu. Odpověď na první otázku byla bohužel negativní.

S kandidáty jsme se už spálili jak v roce 2001, tak v roce 2006.

Odpověď na druhou otázku také nebyla uspokojivá, jelikož různé

skupiny usilovaly o příliš rozdílné cíle a nebyla snaha přijít s ví

tězným scénářem.

Zato Šuškevičem organizovaný brainstorming ho podle mě defi

nitivně utvrdil v tom, aby moji kandidaturu podpořil.

Ještě jeden člověk ovlivnil mé rozhodnutí kandidovat. Tento muž

byl legenda, v dobách druhé světové války nepolapitelný „kurýr

z Varšavy“, „nepřítel č. 1“ komunistického Polska, zakladatel a první

ředitel polské sekce Rádia Svobodná Evropa, poradce čtyř prezidentů

USA – Jan Nowak-Jeziorański. Za seznámení s ním jsem vděčen za

kladateli a prvnímu předsedovi Svazu Poláků v Bělorusku, Tadeuszi

Gawinovi. S Tadeuszem jsme se seznámili ještě v dobách založení

Charty 97 a dodnes k sobě chováme přátelské vztahy a úctu. Tadeusz,

poctivý člověk a muž cti, toho udělal mnoho pro polskou menšinu

i pro běloruskou demokracii.

A byl to právě on, kdo v roce 2003 pozval Jana Nowaka-Jeziorańské

ho do Grodna a poprosil mě, abych se tam s ním setkal. Jeli jsme spo

lečně s Dmitrijem Bondarenkem a Olegem Bebeninem a „dědeček“,

jak jsme mu mezi sebou říkali, si nás svým kouzlem okamžitě získal.

Bylo mu už devadesát let a po každé hodině a půl si musel udělat

18

přestávku a odpočívat. To však panu Janovi nezabránilo v tom, aby

do sebe u večeře obrátil několik skleniček brestské vodky Berezovaya,

která mu mimochodem velmi chutnala.

Po setkání v Grodnu zveřejnil Jan Nowak v polských novinách

„Gazeta Wyborcza“ článek s názvem „Probudit Bělorusko“, který

pojednával o tom, že je nezbytné podpořit běloruské demokratické

síly, a o tom, že taková podpora koresponduje se státními zájmy

Polska. Já jsem potom na jeho žádost několikrát přijel do Varšavy,

sám i s kolegy, diskutovali jsme o situaci v Bělorusku a přemýšleli

jsme, jak by bylo možné dosáhnout demokratických změn a co pro

to Západ musí udělat. A nebyly to jen teoretické úvahy. V zimě

v roce 2004 jel Jan Nowak do Washingtonu, kde v oficiálních

kruzích i s nevládními organizacemi uspořádal jednání o situaci

v Bělorusku. Když se z Washingtonu vrátil, pozval mě do Varšavy

a řekl: „Já už svůj úkol splnil, upozornil jsem na důležitost Bělo

ruska, a teď je řada na vás. Věřím vám a věřím ve vás. Viděl jsem

v Bělorusku lídry, kteří by byli schopni vládnout zemi a provádět

reformy. A teď byste tam měl jet vy, všechny nezbytné kontakty

a doporučení vám dám.“

Na jaře 2004 jsem se vydal do Spojených států a přesvědčil jsem

se tam o bezvýhradné autoritě a vlivu Jana Nowaka-Jeziorańské

ho. Skutečně se mu podařilo podnítit americký establishment,

obnovit zájem o Bělorusko a jeho jméno otevíralo dveře kanceláří

vysoce postavených činovníků. Schůzky mi pomáhali zorganizovat

američtí přátelé Jana Nowaka ještě z dob polské Solidarity, a do

konce mi poskytli kancelář, kde jsem mohl pracovat a kde setkání

probíhala. „Dědeček“ mě poprosil, abych mu dal vědět, kdyby se

některá z naplánovaných schůzek nevydařila. Několikrát taková

situace skutečně nastala, ale po telefonátu nebo faxu Jana Nowaka

se vždycky všechno brzy vyřešilo. Vysoce postavení společníci mi

na takových schůzkách obyčejně říkávali: „Nemohl jsem Janově

prosbě nevyhovět.“

19

Na jedné takové schůzce se Zbigniewem Brzezinským jsem mu

předal kuriózní dárek: jeho vlastní knihu „Velká šachovnice“ v rus

kém překladu, s mým podpisem. Když jsem mu knihu podával,

profesor Brzezinski se na mě zmateně, skoro až znepokojeně podíval,

ale když si vyslechl mé vysvětlení, řekl bych, že ho to dojalo. Jde

o to, že toto jeho klasické geopolitické dílo jsme si s Dmitrijem

Bondarenkem a Leonidem Malachovem hlasitě předčítali, diskuto

vali jsme o něm a přeli se, když jsme v březnu roku 2003 seděli ve

vězení za organizaci protestní demonstrace. Všichni tři jsme se na

„Velkou šachovnici“, kterou jsem teď Brzezinskému předal, podepsali.

Zimní cesta do Washingtonu nezůstala pro devadesátiletého Jana

Nowaka bez následků. Onemocněl zápalem plic, z kterého se už

nikdy nedokázal zotavit. Jan Nowak-Jeziorański zemřel ve Varšavě

dne 20. ledna 2005. O Bělorusko se zajímal až do konce svého

života. Jiný legendární Polák, Bronisław Geremek, kdysi pronesl

historický výrok: „Poláci mají vůči Bělorusku morální dluh. Bělo

rusové potřebují naši pomoc, aby se mohli stát svobodnými.“ Jan

Nowak-Jeziorański se podle mě stal vzorem toho, jak Poláci tento

závazek vnímají.

Setkání s Janem Nowakem, jeho víra v demokratické Bělorusko,

jeho sympatie k lidem, se kterými se setkával, a jeho slova, jež pro

nesl ve Washingtonu o tom, že v Bělorusku jsou lídři na evropské

úrovni, se stala silným argumentem pro mé rozhodnutí kandidovat

na prezidenta Běloruska.

Mé účasti ve volbách požehnal i Michail Afanasjevič Marinič,

pravděpodobně nejzkušenější politik v Bělorusku. Byl primátorem

Minsku, poslancem, ministrem a velvyslancem v České republice

a v Lotyšsku. Velmi dobře jsme spolu vycházeli, když jsem pracoval na

ministerstvu zahraničí a Michail Afanasjevič byl ministrem vnějších

ekonomických vztahů.

V roce 2001 sám Marinič kandidoval na prezidenta. Lukašenko,

známý svou pomstychtivostí, neměl v plánu promíjet neposlušnost.

20

V roce 2004 byl Marinič zatčen a obviněn z krádeže technického

vybavení své organizace „Obchodní Bělorusko“, které bylo majetkem

amerického velvyslanectví. Velvyslanectví předložilo dokumenty, které

toto nesmyslné obvinění vyvrátily, ale Mariniče to nezachránilo. Byl

odsouzen k pěti letům odnětí svobody. Mimochodem, jako svědek

obžaloby u soudu vystupoval běloruský zaměstnanec amerického

velvyslanectví. I toto je v Bělorusku možné.

Když byl Michail Afanasjevič zatčen, spustili jsme kampaň za

to, aby byl uznán vězněm svědomí a okamžitě osvobozen. Kampaň

jsme vedli spolu s Mariničovými syny Igorem a Pavlem, se kterými

jsme se sblížili.

Marinič si odseděl dva roky z pěti, ve věznici prodělal mozkovou

mrtvici a sotva přežil. Ve skutečnosti ho však zachránil jiný politický

vězeň, o jehož propuštění jsme rovněž usilovali, Alexandr Vasiljev,

alias San Sanyč (později se také aktivně podílel na mé kandidatuře).

Byl to on, kdo upozornil na skutečnost, že Marinič není v karanténě.

San Sanyč vyvolal rozruch, zveřejnil tuto znepokojivou informaci

a teprve tehdy byla správa věznice donucena Mariničovi pomoci.

Přežil jen zázrakem. Po prodělání mrtvice ho nechali umírat v cele

bez léků a lékařské pomoci. Očividně se jednalo o příkaz, který přišel

shora, ne od správy věznice.

Na svobodu se dostal s podlomeným zdravím, avšak odhodlaný

nadále usilovat o to, aby v Bělorusku došlo ke změnám. Snadno

se s ním diskutovalo a hledaly se možnosti spolupráce. Do mé

prezidentské kampaně se zapojil i jeho syn Pavel, energický, spo

lečenský a tak trochu dobrodruh a hráč – to je přesně to, co je pro

kampaň potřeba. Paša se také musel po zatýkání 19. prosince 2010

skrývat, utekl tedy z Běloruska do Litvy. Jakmile byl v bezpečí,

nemohl si odepřít to potěšení a zavolal na telefon, který státní

bezpečnost zabavila jeho matce. Když se ujistil, že na druhém

konci je příslušník KGB, řekl mu, co si o něm myslí, co si myslí

o jeho nadřízených, Lukašenkovi atd. Jeho výrazy samozřejmě

21

nelze publikovat. Ve Vilniusu Pavel Marinič významně pomohl

s obnovou stránek Charty 97.

Podpora takových politických gigantů, jako jsou Stanislav Šuš

kevič a Michail Marinič, sehrála důležitou roli v dalším formová

ní týmu. Myslím, že jsme měli tu nejlepší základnu v Bělorusku.

S takovým týmem by bylo možné vyhrát v jakékoli zemi na světě,

kde se konají volby.

22

TÝM

Nesmírně důležitá po mě byla podpora mojí ženy Iry, Iriny Chalipové.

Považuji ji za nejlepší běloruskou novinářku a tento názor se mnou

sdílí mnoho lidí. To samé si myslí i režim. Není náhoda, že redak

ce všech nezávislých novin, ve kterých Irina pracovala, byly zavřené.

V neposlední řadě také proto, že svými publikacemi velmi rozhněvala

zákeřný vládní systém. Ira byla výraznou postavou nejen v žurnalis

tice, ale i na protestních akcích. Její slova se neodchylovala od činů,

což se vždycky cení, a lidé jí věřili. Snažil jsem se příliš ji nezahlcovat

informacemi o tom, co se dělo během předvolební kampaně. Chtěl

jsem ji jednoduše chránit a nezatahovat ji do malicherných problémů.

O průběhu kampaně Ira psala sloupek do ruských novin „Novaja

gazeta“, jen název rubriky byl hloupý: „Deník kandidátky na první

dámu.“ Tento podtitul nevymyslela ona, ale její nadřízení. Irina se ho

snažila změnit, ale vedení na něm trvalo, aniž by si uvědomovalo, že

v Bělorusku může být takovéto škádlení vnímáno negativně.

Šéfem mé kampaně byl Dmitrij Bondarenko. Přátelíme se spolu už

více než patnáct let. Dmitrij je člověk s neskutečným nadáním a záro

veň je velmi všestranný – má za sebou zkušenosti sportovce, trenéra,

příslušníka speciálních jednotek, dělal propagaci ve velké společnosti,

obchodního manažera v Rádiu 101.2 a organizoval všemožné hromad

né akce. Přitom neustále vyhledával a četl všechny novinky na téma,

o které se zrovna v té době zajímal. Nemohl si zkrátka udělat úsudek

o něčem, o čem by neměl hluboké znalosti.

23

Málokdo ví, že Dmitrij Bondarenko byl jedním z hlavních or

ganizátorů prakticky všech významných masových akcí posledních

patnácti let. Pomáhal založit mládežnickou organizaci „Mladá fronta“

a následně hnutí mládeže s názvem „Zubr“. Z velké části právě díky

Bondarenkovi v roce 1999 vznikla „nová vlna“ mladých politiků,

která do čela svých stran vynesla takové osobnosti jako Vincuk Vja

čorka (Běloruská lidová fronta) a Anatolij Lebedko (Sjednocená

občanská strana).

S Dmitrijem jsem si odseděl prvních patnáct dní za organizaci

protestní demonstrace v roce 2003. Drželi nás ve vazební věznici

Okrestina, ale ve srovnání s tím, co se s námi dělo po 19. prosinci

2010, bylo tohle zadržení procházkou růžovým sadem. Netahali nás

neustále po výsleších, ale nechali nás v klidu sedět. Naši přátelé na

svobodě se nás snažili rozptylovat různými balíčky, a dokonce vydávali

speciální noviny s informacemi o tom, co se děje ve svobodném světě.

Aby prošly přes vězeňskou cenzuru, tiskli je tak, aby vypadaly jako

typický ortodoxní traktát, a nazvali ho „Blagovest“ (Dobrá zpráva).

A ono to prošlo!

Dmitrij se stal manažerem mé předvolební kampaně. Byl jejím

mozkem i organizátorem. Bez jeho obětavosti a strategie by kampaň

rozhodně nebyla tak úspěšná.

Natalia Radinová k Chartě (což tenkrát byla ještě občanská ini

ciativa) přešla v roce 2001 z novin „Imja“. Pracovala i v jiných

nezávislých redakcích: „Naviny“, „Svaboda“, „Běloruskaja dělova

ja gazeta“, „Narodnaja volja“ či „Naša svoboda“. Přivedl ji Oleg

Bebenin. Novinářů k nám přicházelo mnoho, když však zjistili,

kolik práce je u nás čeká, zpravidla zase rychle mizeli. Natalia

přišla s jednoznačnou touhou zůstat. Kdykoli jsem přišel do naší

kanceláře na prospektu F. Skoryny, pokaždé jsem ji viděl sedět za

počítačem. A to ještě zároveň studovala na fakultě žurnalistiky na

Běloruské státní univerzitě. Brzy se Radinová stala významnou

postavou pouličních protestů opozice. Neohroženě se s diktafonem

24

v ruce vrhala do jakýchkoli potyček a křičela na fotoreportéry, aby

zaznamenávali, co se právě děje. Mohla pracovat, a pracovala, ve

dne v noci. Dnes Natalia řídí nejznámější běloruský nezávislý web,

charter97.org. To, že se stránka po několika raziích a likvidaci

redakce v roce 2010 stala ještě populárnější, je její zásluha a bez

přehánění hrdinský čin.

Zde je její portrét z knihy Nikolaje Chalezina o politických vězních,

kterou vydalo běloruské rádio Svaboda:

Dívka z oceli

Vešla do kanceláře a sedla si na židli. Rozhostilo se napjaté ticho.

Sedmnáctiletá tmavooká dívka v kalhotovém kostýmu s uhlazenými,

tmavými vlasy upřeně sledovala vedoucí novin pohledem partyzánky

připravené na výslech. Nervózně svírala rty, ramena lehce nakláněla

dopředu – vyzařovalo z ní skryté odhodlání k jakémukoli zvratu

událostí.

Ve zpravodajském oddělení novin Imja přibyla nová zaměst

nankyně – Natalia Radinová, studentka prvního ročníku fakulty

žurnalistiky. Porazila tři desítky uchazečů, kteří si s sebou přinesli

složky plné svých publikovaných prací a dlouhé seznamy redakcí,

ve kterých sbírali zkušenosti. Během pohovoru se jí nemuseli na nic

ptát. V jejích očích bylo všechno, co je pro profesi novináře nezbytné

– zvědavost a odhodlání.

Později, až se dostane do vězení, budu vzpomínat na tento její

pohled a absence jakýchkoli zpráv od ní mě donutí představovat si

strašné věci, které se jí asi mohou dít. Spoléhat lze jen na ten její

pohled, který příslušníkům tajné policie nedovolí posmívat se jí a na

tuto bezbrannou dívku se povyšovat. Je to pohled, díky kterému jsou

schopni vystřízlivět a jednat s ní jako se sobě rovnou.

Dalším znamením této doby je pocit viny. Vy jste na svobodě,

ona ve vězení. Těsně před zatčením jsem na ni křičel. Protože

chtěla být přímo v centru dění, ocitla se mezi dvěma bloky – mezi

„omonovci“ a demonstranty. Schytala ránu policejním štítem

a utrpěla otřes mozku. Přesto se vrátila do redakce a pokračo

vala v práci až do chvíle, kdy dveře kanceláře Charty vyrazili

příslušníci běloruské KGB. A právě předtím jsem na ni křičel do

telefonu, že je zkušená novinářka a nemá právo takto riskovat

a pohybovat se na místech, kde může po jednom úderu do spánku

přijít o život. Tiše mi odpověděla: „Myslíš, že je teď vhodné na mě takhle křičet?“ Nebylo. Bylo to hloupé. Nezodpovědné. Křičet

na dívku, která v tu chvíli nemohla bolestí otočit hlavu a ani na

chvíli ji neopouštěly mdloby. Na dívku, kterou během následující

hodiny zatkli a odvezli do vězení.

Nepamatuji si, že by za celých těch patnáct let Natalia neudělala

to, o co byla požádána. K ničemu takovému snad nedošlo. Byla

nesmírně spolehlivá, což pro mladou generaci, která vyrostla v tomto

období běloruské diktatury, není typické. Byla až patologicky čestná,

což někdy narušovalo mezilidské vztahy. Její přespřílišnou slušnost

její okolí někdy mylně považovalo za pózu.

„Vážně jsi připravená?“ „Ano.“ „Je ti jasné, že nebudeš smět vůbec

komunikovat do té doby, než se naskytne příležitost vyjet ze země?“

„Ano.“ „Budeš muset plně důvěřovat člověku, který bude mít na

starost tvůj útěk. Všechna rozhodnutí budou pouze na něm.“ Po

pauze, která působila dojmem, že se jen nerada vzdává práva mít

nad situací kontrolu, řekla: „Ano.“ Několik týdnů strávila v domě mimo osídlené oblasti – bez spojení, bez prostředků komunikace.

Bylo to jako pauza mezi vězením a svobodou. Pak přišlo několik

hodin jízdy a překročení hranic. Jen ona může říct, o čem všem

během těch hodin, které se zdály nekonečné, přemýšlela. My si to můžeme pouze představovat: o přátelích, kteří zůstali ve vězení,

o našem příteli Olegu Bebeninovi, kterého jsme ten podzim v před

večer voleb ztratili, o svých rodičích, kteří budou po zoufalém útěku

své dcery vyslýcháni...

Celé ty roky ji rodiče podporovali. Byla to podpora bezvýhradná,

založená na absolutní důvěře. Dcera své rodiče zbožňovala a celé

ty měsíce jí velmi chyběli. Mohli spolu jen krátce telefonovat, pro

střednictvím dvou počítačů, aby nebylo možné hovor vypátrat. Na

setkání s matkou, která si ani neuměla představit, v jaké zemi se

její dcera nachází, dlouho čekala.

Když uviděla fotografii z demonstrace, kde Jude Law v Lon

dýně nesl její portrét, osušila slzy a zavtipkovala: „Teď můžu

říct, že jsem nežila nadarmo.“ Nadarmo rozhodně ne. Ale ne

proto, že její fotografii nesl Jude Law, ale proto, že se její ži

vot ubíral tím správným směrem – systematicky, čestně a bez

náznaku slabosti.

Tento rok Natalii změnil. Skrz její „ocelovou“ vrstvu začal

prostupovat nový obraz. Byl to obraz přitažlivé mladé ženy, při

pravené na proměnu, připravené na to, aby svou proměnu přijala.

Jako by ji vysoká teplota právě probíhajících událostí začala ro

zehřívat, jako by začalo roztávat její vnější brnění. Dostojevskij

ve Výrostkovi napsal, že podle smíchu člověk pozná druhého a že

se o něm všechno dozví. Natalia se směje otevřeně a s nadšením,

jako by nám chtěla načrtnout své nové, jiné já: otevřené, ale ne

příliš kamarádské, rozvážné, ale schopné zoufalých činů, jemné,

ale ne slabé.

Šéfem volebního štábu byl Vladimir Kobec, který do našeho týmu

nastoupil v roce 2000. Dmitrij Bondarenko a Nikolaj Chalezin

se s ním seznámili během cesty do USA a přivedli ho k nám. V té

době pracoval na ministerstvu přírodních zdrojů, ale brzy odešel

a připojil se k nám. Nikolaj s Olegem Bebeninem si rádi utahovali

z jeho „byrokratických“ návyků a mně v prostředí opozice přesně

takoví činovníci chyběli – zodpovědní, spolehliví a kompetentní.

Díky svému přístupu oficiálního činitele se Vlad projevil jako

nepostradatelný při zakládání „Zubra“, nejmasovějšího mládež

27

nického hnutí v dějinách Běloruska. Lepší šéf volebního štábu by

se hledal těžko.

Tiskový mluvčí Alexandr Otroščenkov velmi trpěl, když se musel

přestat stýkat s novináři. Nepřeháním, když řeknu, že Alexandr

komunikoval s celým Běloruskem i s celým světem. Přirozeně chtěl,

aby se jeho aktivita nějakým způsobem vtěsnala do pevně stanove

ných hranic naší kampaně. Jako tiskový mluvčí v mládežnickém

hnutí „Zubr“ si prožil velké nepříjemnosti. Za svou nadšenou spo

lečenskou aktivitu byl vyloučen z Běloruské státní univerzity. Stalo

se to za bývalého rektora Alexandra Kozulina, který se v roce 2006

stal členem opozice a účastnil se prezidentské kampaně. A vyho

zený student Alexandr Otroščenkov s ním musel během kampaně

komunikovat. I takové hříčky osudu přinesla nenormální situace

v Bělorusku.

Vůdci z řad mládeže, Jevgenij Afnagel, Maxim Vinjarskij a Dmitrij

Borodko, které lze plným právem nazývat veterány odporu, kam

paň energicky podporovali a byli jejím organizačním pojítkem. Ti

všichni prošli školou „Zubra“. O každém z nich by se mohla a měla

napsat kniha.

Jevgenij Afnagel je neúnavný dříč, organizátor pouličních protestů

a člověk, který si zachoval chladnou hlavu i v těch nejnepředstavitelněj

ších situacích. Právě jeho hlas jsem slyšel nedlouho předtím, než jsem

ztratil vědomí po ráně do hlavy obuškem. Jevgenij stál až do konce na

tribuně, která vznikla ze sochy Lenina, stojící na náměstí, křičel do

mikrofonu, snažil se zastavit ten masakr a uklidňoval lidi: „Nebojte

se, tohle není nic strašného! Strašné je žít v diktatuře!“ Mimochodem,

tato jediná zvuková aparatura na náměstí během demonstrace byla

také jeho zásluhou.

Nesmělý a inteligentní Max Vinjarskij vyrostl v odvážného poulič

ního rváče. Nikdy nebylo pochyb o tom, že Max na kampani pracuje

ne ze strachu, ale z přesvědčení. Stejně tak nemohlo být pochyb

o tom, že nejen že na náměstí bude, ale že s sebou přivede i další lidi.

28

Do týmu se připojily i další význačné běloruské osobnosti, s kte

rými jsem už dříve pracoval: Mečislav Grib, předseda 13. zasedání

Nejvyššího sovětu, generál Pavel Kozlovskij, první běloruský ministr

obrany, generál Valerij Frolov, jeden ze zakladatelů běloruské lidové

fronty (BNF), profesor Jurij Chodyko, zakladatelé Běloruského svo

bodného divadla Nikolaj Chalezin a Natalia Koljadová nebo bývalý

ministr, poslanec a velvyslanec Michail Marinič.

Když jsme byli ve vězení, generál Frolov vzpomínal na náš tým

následovně:

... Ve volebním štábu byla přátelská a zároveň pracovní atmosféra.

Žádná hysterie ani porady, na kterých by někdo chtěl prokazovat

svou oddanost nebo obavy. Dokonce i lidé, kteří se dříve příliš neznali,

našli v Sannikovově týmu společnou řeč a radují se z nových přátel

ství. Člověk se tam setkal s vysokou mírou disciplíny a vzájemného

respektu a lidé si důvěřovali. Když člověk z nějakého důvodu nemohl

jet na setkání s voliči tam, kam chtěl, bylo na jeho obličeji okamžitě

vidět, že je rozrušený.

Setkání se konala v desítkách měst. Lidé na ně chodili v povzne

sené náladě, debatovali s naším týmem o abstraktních tématech, ale

z většiny z nich byla cítit upřímná touha po změně.

Pamatuji si, že v Lidě přišla na schůzku jedna žena, vy

stoupila a promluvila tak dobře, že jsme si pomysleli: „Proč

jsme sem vůbec jezdili? Lidé sami chápou, co je potřeba udělat

a jak.“

Věřte mi, za svůj život jsem se setkal se všemi možnými typy vůdců

a šéfů! Ale pracovat se Sannikovem pro mě bylo příjemné, komfortní

a smysluplné. Na naši spolupráci vzpomínám s velkým potěšením.

A věřím, že ten tým bude jednou opět fungovat.

Byla ustanovena elitní jednotka, která se také aktivně účastnila záleži

tostí Charty. Mezi její členy patřila například Galina Jurinová, která

29

měla bohaté zkušenosti s prací na volbách v Bělorusku a v Rusku.

Bohužel ani teď nemohu zveřejnit všechna jména a ironie osudu mě

nutí omezit se na ty, kteří figurovali v trestním stíhání.

Nesmírně nám pomohl veterán běloruského národně-demokratic

kého hnutí Viktor Ivaškevič, jeden ze zakladatelů BNF. S Viktorem

jsem se znal už dlouho a náš vztah se vyznačoval jednou zvláštností:

vždycky mě psychicky podpořil v tom nejtěžším okamžiku. Bylo

to v době, kdy jsme ještě fungovali jako Charta 97, v době, kdy

na Národní univerzitě, kde jsem působil jako rektor, začal upadat

velmi zajímavý vzdělávací projekt, který sjednocoval intelektuály

z různých zemí. Viktor ho zachránil. Stejné to bylo i v prezidentské

kampani. Jeho autorita v národně-demokratických silách přiměla

k účasti na naší kampani i staré gardy. Když jsem vyšel z vězení,

dozvěděl jsem se, že se Viktorův zdravotní stav prudce zhoršil. Na

začátku října 2013 zemřel. Ještě dva měsíce před jeho smrtí jsme

se setkali ve Vilniusu, kde jsme probírali plány a nápady, kterých

měl vždycky spoustu.

Mezi mé podporovatele patřila běloruská národní umělkyně, naše

legendární hlasatelka Zinaida Bondarenková, význačná osobnost bě

loruského obrození Alexej Maročkin, malíř a sochař Ales Šaternik,

skvělý rockový muzikant Igor Varaškevič, odborový předák Gennadij

Fedynič a mnoho dalších. Měli jsme i jedinečného finančního zástup

ce – Sergeje Mudračenka. Na vedení záznamů a provozní záležitosti

byl velmi pedantský. Když jsem vyšel z vězení, dozvěděl jsem se, že

veškerou dokumentaci a nezbytné náležitosti odevzdal Ústřední volební

komisi včas, těsně před vypršením lhůty. Mohu si jen představovat

výrazy členů komise, těch prohnaných padělatelů: všude kolem byl

totální chaos, probíhalo masové zatýkání, kandidáti a jejich týmy byli

zatýkáni nebo přísahali věrnost režimu, a najednou – tady nás máte,

jsme naživu a fungujeme dál. Nemyslím si, že by kdokoli z kandidátů

tyto formality po Krvavé neděli splňoval. Určitě ne Lukašenko, který

použil na udržení režimu miliardy dolarů z veřejných prostředků.

30

S jistotou můžu tvrdit, že jsme ze všech kandidátů měli nejkvalitnější

tým. Stačí si vzpomenout, že jsme měli oba vedoucí představitele Bě

loruska z doby, než byl zaveden post prezidenta – Stanislava Šuškeviče

a Mečislava Griba. Jádro týmu se skládalo z lidí, kteří se znali mnoho

let, prošli vězením, bitím, odloučením od svých bývalých spojenců

a i za těch nejobtížnějších okolností byli schopni nabídnout ty nejlepší

formy boje s diktaturou.

31

OLEG

Klíčovou figurou týmu byl zakladatel webové stránky charter97.org,

Oleg Bebenin. Jeho tragickou smrt v září roku 2010, na samém začátku

kampaně, jsme vnímali jako bezpochyby nejbrutálnější pokus režimu

učinit přítrž naší účasti ve volbách. Po tom, co se stalo, pro mě bylo

nesmírně těžké rozhodnout se, zda v kampani pokračovat. Abstraktní

rozhovory s přáteli o tom, že si každý sám vybírá míru rizika, které je

ochoten podstoupit, najednou narazily na skutečnou smrt blízkého

přítele, mladého muže. A tato smrt nemusela být poslední. Na druhou

stranu, přestat v naší situaci bojovat by mohlo být ještě nebezpečnější:

zákeřná vláda měla v plánu se svými protivníky skoncovat. Diskutovali

jsme, jak postupovat, a rozhodli jsme se v kampani pokračovat. Jedním

z mnoha důvodů bylo uctít Olegovu památku. Ti, kteří nechtěli riziko

podstoupit, odešli. Ale moc jich nebylo.

Oleg byl všeuměl, mohl dělat všechno, a všechno taky dělal, na

víc velmi efektivně. Novinář, zakladatel webu Charty 97, se stal tím

specialistou, který byl v danou chvíli potřeba. Organizoval dopravu,

zajistil zvukovou aparaturu a produkci tiskových materiálů, organi

zoval stěhování z kanceláře do kanceláře. Kromě toho také hluboce

miloval svého malého syna Stěpana, což nás ještě víc sblížilo. Oleg

byl asi o dvacet let mladší než já a Stěpan byl o rok starší než můj syn,

Danik. Myslím, že Olega bavilo povídat si se mnou o našich synech,

jako zkušenější otec měl nade mnou trochu navrch. Mluvili jsme

o našich dětech skoro každý den, od samého rána... Není možné, že

by si sáhl na život dobrovolně.

32

Dodnes na sociálních sítích používám účty, které založil a zpočátku

i vedl Oleg, a upřímně řečeno, dodnes se nemůžu smířit s tím, že už

tu není, ačkoli jsem toho večera 3. září 2010 viděl jeho chladné tělo

a vyprovodil ho na jeho poslední cestu.

O tom, že byl nalezen oběšený na chatě, mě informoval jeho bratr

Saša. Ráno 3. září volala do kanceláře Kaťa, Olegova žena, a řekla nám,

že přes noc nebyl doma a že se bojí, jestli se mu něco nestalo. Oleg

nepřišel ani do práce. Já jsem byl doma, předchozího večera jsme se

s Olegem domluvili, že se setkáme dnes odpoledne. Začali jsme volat

na všechna možná telefonní čísla, která jsme měli k dispozici. Večer

předtím se Oleg s přáteli chystal na premiéru nového amerického

filmu. Byl to velký filmový fanoušek a žádnou premiéru si nenechal

ujít. Jeho telefonní hovory a SMS zprávy později prokázaly, že svým

přátelům potvrdil, že do kina dorazí.

Kaťa volala ještě jednou, aby nám řekla, že nenašla klíče od jejich

chaty. Poprosila své kamarádky, jestli by ji tam neodvezly, aby se pře

svědčila, jestli Oleg není na chatě. Na cestu se vydal i Olegův bratr

Saša. Později téhož dne zavolal a oznámil mi tu strašnou zprávu. Spolu

s Dmitrijem Bondarenkem, Alexandrem Otroščenkovem a Fjodorem

Pavljučenkem jsme se vydali na chatu, za Olegem.

Přijeli jsme a čekali na policii. Byla velká zima. Čekání se protáhlo

na několik hodin, a už to vyvolalo první otázky. Policejní stanice

nebyla tak daleko. Proč policisté nepřijeli hned, když byl oznámen

nález lidského těla? Jedno z vysvětlení je, že koordinovali svůj postup

s nadřízenými.

Spolu s policií jsme ohledávali místo tragédie. Bylo tam toho hodně

zvláštního. Překvapující byl jakýsi nepřirozený pořádek ve všech míst

nostech. V krbu bylo jen trochu popela, možná z jednoho polena nebo

nějakých papírů. Rozhodně to nestačilo na vyhřátí celého tohoto pro

storného domu. V domě nebyly žádné stopy po nedávné přítomnosti

osob, až na tělo, které viselo ve dveřích. Oleg vlastně ani nevisel, spíš

klečel. Měl nepřirozeně vytočený pravý kotník, jako by byl zlomený.

33

V té místnosti byly u zdi demonstrativně postavené dvě prázdné lahve

od Běloruského balzámu, patoku, který nepili ani těžcí alkoholici.

Na dvou policistech bylo patrné značné napětí. Kdykoli jsme je upozor

nili na nějaké detaily, které podle nás byly důležité, pokaždé se nás snažili

přesvědčit o opaku. Na kloubech Olegovy levé ruky byly patrné oděrky,

což mohl být důkaz toho, že kladl odpor. Bylo na něm vidět, že smrt přišla

náhle. Nenastal ještě rigor mortis, nebyly zjevné ani jiné příznaky toho,

že by uplynulo mnoho času, přesto nám bylo po pitvě sděleno, že se to

všechno stalo 2. září, tedy den předtím, než bylo tělo objeveno.

Detailů, které nezapadaly do hypotézy o sebevraždě, bylo víc. Nicméně

oficiální orgány nebraly jiné hypotézy v úvahu. Začaly předvolávat Ole

govy přátele. A pak se ukázalo, že vyšetřovatelé přišli s verzí, že se Oleg

zabil proto, že měl jakési finanční potíže. Na internet začaly prosakovat

informace, že údajně zpronevěřil větší sumu peněz. Potom se dokonce

objevila informace, že jsem si s ním vyřizoval účty. Jeden z vyšetřovatelů

se mě neustále vyptával na mé poslední setkání s Olegem, které proběhlo

den předtím, než zmizel. Ukazoval mi papíry se záznamy o místech,

kde jsem se zdržoval. Tak jsem se dozvěděl, jak je snadné zjistit polohu

člověka, který má u sebe mobilní telefon. Mobilní operátor je to schopen

zjistit s přesností na několik metrů. Vyšetřovatele obzvláště zajímalo,

proč jsme byli v budově, a potom vyšli ven. Musel jsem mu vysvětlit,

že jsme ven vyšli proto, aby nás nemohli odposlouchávat jeho kolegové

ze zpravodajských služeb, a proto jsme také z telefonů vyndali baterie.

Když jsme si uvědomili, že Olegovy smrti je využíváno k tomu, aby na

nás byl vyvíjen neustálý tlak, začali jsme požadovat nezávislé mezinárodní

vyšetřování. Tento požadavek vznesli i novináři. Neočekávané bylo, že

dokonce i Lukašenko hovořil o tom, že Olegova smrt nebyla sebevražda.

Média o tom napsala toto:

Až dodnes běloruská prokuratura tvrdila, že se jedná o sebevraždu,

ale 4. listopadu uvedl Alexandr Lukašenko v rozhovoru s polským

novinářem, že si je jistý, že případ běloruského žurnalisty Olega

Bebenina je kriminální povahy.

34

„Věřím, že vyjde najevo, že tu došlo k trestnému činu. A ten až

se objasní, tak někdo, kdo dnes vrhá špatné světlo na vládu, z toho

vyjde velmi špatně. Jak se říká, potrefená husa se vždycky ozve. Cí

tím vinu, že se něco takového stalo v mé zemi,“ cituje Lukašenka

zpravodajská agentura BelaPAN.

Podle Lukašenka je každé neštěstí v Bělorusku spojováno s politi

kou. „S Bebeninem je to stejné. Poslyšte, já vůbec nevěděl, co je to za

opozičního novináře,“ prohlásil Lukašenko. „Ukázalo se, že psal něco

na internet, na stránky Charty. Bůh s vámi. Na internetu se toho píše

tolik, tolik špatného v souvislosti s vládou...“

Lukašenko také nakousl téma známých lidí, kteří v Bělorusku zmi

zeli. „Co se týče pohřešovaných v naší zemi, na tom mám sám největší

zájem. Přemýšlím nad tím, proč zmizeli zrovna tito lidé. Například

Dmitrij Zavadskij, který pracoval jako můj kameraman, byl moc milý

chlapík. Jaký to byl politik, co za soupeře jsem v něm měl? A z tohoto

mě obvinili: Lukašenko o tom buď věděl, nebo vydal rozkaz. A čím že

se ten hoch provinil? Nebo Gena Karpenko, který zemřel v nemocnici

– co s tím má co společného Lukašenko? Chcete to prověřit? Prosím,

přijeďte a přesvědčte se.“

Bylo jasné, že se proti nám pokusí vykonstruovat případ, poněvadž

naše prezidentská kampaň už byla známá po celé zemi. Úřady se

rozhodly pozvat do Běloruska odborníky z OBSE, údajně pod ná

tlakem společnosti. Všechno to bylo podezřelé: to, že diktátor zpo

chybňoval verzi sebevraždy, i nečekaně rychlé rozhodnutí o přizvání

mezinárodních expertů. Nezapomenutelné bylo, když se pod OBSE

zapojil německý „expert“ Dr. Martin Fincke, který měl posoudit

„teroristický případ“ proti Nikolaji Avtuchovičovi, podnikateli, který

hájil svá práva a upozornil na korupci, za což byl uvězněn. Doktor

Fincke prošel nějaké dokumenty a bez jakýchkoli pochybností dospěl

k závěru, že postup úřadů v Avtuchovičově procesu byl odůvodněný,

ale potom se případ rozpadl.

35

Snažil jsem se jako expertku přizvat finskou specialistku Helenu

Rantaovou, mou dobrou přítelkyni, statečnou ženu a také ochránkyni

lidských práv. Helena Rantaová se proslavila tím, že vedla skupinu

soudních znalců, kteří působili v bývalé Jugoslávii a potvrdili fakta

o genocidě. Psal jsem jí i volal. Sice jsem se dovolal, ale spojení bylo

velmi špatné a já rozuměl jen to, že je v Nepálu a hned tak se nevrátí.

Později jsem se dozvěděl, že se do Nepálu vydala hledat hroby pěti

studentů, kteří byli zatčeni a v roce 2003 zmizeli. Heleně se podařilo

najít všech pět hrobů, ale nám pomoci nemohla.

Mám podezření, že stejně jako v Avtuchoviče případě by se ani

Olegův případ neobešel bez zprostředkování někoho z diplomatů

a dohody s orgány, že „experti“ zajistí odpovídající výsledky.

A přesně to se také stalo. Po zkušenosti s německým expertem do

země inkognito přijeli dva skandinávští odborníci, kteří nezveřejnili svá

jména. Prostudovali si dokumenty, které jim byly předloženy, mluvili

s příbuznými a s přáteli, a potvrdili verzi sebevraždy. Já jsem se s nimi

setkat nemohl, ačkoli schůzka byla naplánovaná. Let z Prahy, kterým jsem

se ten den měl vrátit do Minsku, byl z nějakých prapodivných důvodů

odložen. Bylo pěkné letní počasí, o technických problémech nepadlo

ani slovo, ale do Běloruska jsem dorazil, až když už byli experti pryč.

Dmitrij Bondarenko se s těmito specialisty setkal a takto zhodnotil

jejich činnost:

Na základě informací, které jsem se dozvěděl ze závěrů expertů

OBSE, mohu říci dvě věci. Experti potvrdili, že neprovedli vlastní

vyšetřování a ani jim to nebylo umožněno, ale pouze se seznámili

s dokumenty, které jim poskytli Lukašenkovi prokurátoři a poli

cie. Jediné tvrzení, ke kterému došli, zní: příčinou smrti Olega

Bebenina je udušení. My, Olegovi přátelé a kolegové, od samého

začátku tvrdíme, že se Oleg neoběsil, nýbrž byl oběšen, a také to,

že o tom, že si vzal život, úřady informovaly hromadné sdělovací

prostředky ještě předtím, než byla vůbec provedena pitva. Žádné

jiné verze běloruská policie ani prokuratura od začátku nezvažo

valy ani nevyšetřovaly.

Vzbudilo to dojem, že experti, kteří přijeli, se pouze stali loutkami

v politických hrách běloruského režimu a těch západních politiků,

kteří se snaží zachránit poslední diktaturu v Evropě. Na základě

údajů potvrzených experty, kteří přijeli na tři dny, je zcela nemožné

s jistotou mluvit o sebevraždě. Slovní spojení „expert OBSE“ v Bě

lorusku brzy téměř zdomácní, protože lidé, kteří do země přijeli,

neberou v úvahu skutečnost, že Bělorusko je totalitní stát a že bylo

nemožné učinit vlastní závěry na základě dok



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist