načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Můj pes je erotoman - Jan Zlatohlávek

Můj pes je erotoman

Elektronická kniha: Můj pes je erotoman
Autor:

Každý muž se od narození po celý život setkává se ženami i se psy. Nejprve se jich (žen i psů) nezřídka trochu bojí, pak je zase moc chce, a když si je pořídí, mohou vznikat situace, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  109
+
-
3,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Indeart
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 93
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-9098-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis


Každý muž se od narození po celý život setkává se ženami i se psy. Nejprve se jich (žen i psů) nezřídka trochu bojí, pak je zase moc chce, a když si je pořídí, mohou vznikat situace, které stojí za písemný záznam. Dítě, rodiče a pes. Muž a pes. Muž se psem a žena. Muž a žena se psem. Muž, žena, pes a děti. Muž, pes a milenka. Pes jako náhrada dítěte, pes jako potrava, pes žárlivec, pes klaun, pes nezvedenec, pes usmiřovatel, pes erotoman… Humorně laděná povídková knížka je autobiografickým průřezem autorova setkávání se psy a ženami různých plemen, a to doslova.

Zařazeno v kategoriích
Jan Zlatohlávek - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Můj pes je erotoman

Každý muž se od narození po celý život setkává se ženami i se psy. Nejprve se jich

(žen i psů) nezřídka trochu bojí, pak je zase moc chce, a když si je pořídí, mohou

vznikat situace, které stojí za písemný záznam. Dítě, rodiče a pes. Muž a pes. Muž

se psem a žena. Muž a žena se psem. Muž, žena, pes a děti. Muž, pes a milenka.

Pes jako náhrada dítěte, pes jako potrava, pes žárlivec, pes klaun, pes nezvedenec,

pes usmiřovatel, pes erotoman... Humorně laděná povídková knížka je

autobiografickým průřezem autorova setkávání se psy a ženami různých plemen, a

to doslova.


Obsah

BENÝSEK TAVÍ METLO

VŮNĚ OD PANÍ HÁTY

TAMARA S VLČÁKEM A KRÁSNÝMA NOHAMA...

PRVNÍ SEX VE ČTVRTÉ TŘÍDĚ: S HELENKOU A RITOU

O ŢELVÁCH, KTERÉ CHODÍ DO ŠKOLY, A O STATEČNÉM

PITBULLKOVI

MLADÝ SVĚT PRO NEWFOUNDLANDA

S REXEM NA ŢELEZNÉ OPONĚ

BESSY, MÁ NEVĚSTA SE ZÁVOJEM

ABY MAMINCE NEBYLO SMUTNO...

VÝMĚNA BESSY ZA KOLO A NEZBEDNÉ PIPINKY

NEVLASTNÍ DÍTĚ S KNÍRKEM OD KNÍRAČE

TOTO JE NÁŠ PEJSEK TOTO

ŠOŠONEK, HOUSENKA, RYBKA, BUBLINKA A KELLY KELIŠOVÁ

MŮJ PES JE EROTOMAN

VENČÍ SE NAPOLEON, PUTIN I SARKOZY

KALUPINKA, MATES, MIKEŠ, MAX A MEĎULA

ČTĚTE ELEKTRONICKÉ KNIHY


Jan Zlatohlávek

Můj pes

je erotoman

Povídky o psech a ženách různých plemen

2015


Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.

© Jan Zlatohlávek – heirs c/o DILIA, 2015

© INDEART, 2015

www.indeart.cz

978-80-7519-098-7 (PDF)


Děkuju všem svým nejbližším, a pejskům zvlášť, za trpělivé postání

před objektivem mé děravé paměti.

Mé poděkování za poskytnutí fotografie na obálce patří fotografu Jánu

Hronskému, mo-delce a stylistce Janine Alexander a pejskovi Angelovi.

BENÝSEK TAVÍ METLO

„Nnnňňňooo jóóó!“ konstatovala rozzářeně hlava rodiny. Můj švagr, jindy zamyšlený fyzik, doktor přírodních věd a majitel několika dalších akademických titulů, oděný do svých oblíbených červených vytahaných tepláků, si dal ruce v bok a zahleděl se s mimořádným zalíbením směrem k prázdné sedací soupravě.

„A kdo, Sklepníku, kdo to byl, kdo našeho tááávitele málem připravil o ţivot? A to opakovaně!?“ pronesla naoko vyčítavě moje sestra, učitelka češtiny a hudební výchovy, ale pak svému manţelovi poloţila smířlivě ruku na rameno a nadále jiţ hovořila k té prázdné sedací soupravě:

„Benýsek uţ mohl bejt v herbáři, viď, Benýýý, byl by to jééédinej hééézky vyliiisovanej a heeerbářovanej pejsek na céééličký zéééměkouli, viď, Benýýý!“

„Ahoj strejdo!“

„Čau strejdo!“ pozdravili mě student gymnázia Adam a student prvního ročníku Vysoké školy ekonomické Filip. Kdyţ zjistili, jakým směrem se s jejich rodiči díváme, objevil se naráz v obou jejich tvářích výraz dvouletých, mírně retardovaných batolat.

„Benýýýsek tááávííí,“ pronesl s vykulenýma očima starší student, který mi při minulé návštěvě v mém praţském bytě udělal fundovanou přednášku o světových akciových trzích.

„Benýýýsek tááávííí mééétlóóó!“ vykřikl mladší student, lehl si na zem a začal předvádět cosi, co jsem nedokázal k ničemu přirovnat. Hubený mladík se otáčel se kolem své osy a ruce měl ohnuty snad do tvaru jakýchsi lopatek.

„Adamito, jak se nazývá ta bohulibá činnost, co mi tu demonstruješ?“ zeptal jsem se svého synovce zřejmě hloupě, protoţe po mé otázce jen obrátil oči v sloup, aniţ by přestal rotovat kolem své osy.

Také starší synovec zakroutil nevěřícně hlavou, sloţil se k zemi vedle svého sourozence a začal rovněţ rotovat.

„A to je jako co, studenti, pokud to tedy není epileptickej záchvat?“ zeptal jsem se znovu.

„Strejdo, to seš z Prahy? A nepoznáš Tondu a Adélu?“ ozvalo se za mými zády a pak mi vlepila má roditelka pusu na přivítanou.

Pořád jsem byl na té návštěvě u mých nejbliţších příbuzných úplně mimo. Neznal jsem ani ţádného Tondu, ani ţádnou Adélu. Maminka mne chytila za loket a ukázala směrem k sedací soupravě. „To fakt nevidíš, jak kjááásně tááávííí?“

Nic a nikoho jsem neviděl.

„To je přece takovej náš tááávitel,“ vzala mě maminka za ruku jako před pětačtyřiceti lety a dovedla mě k sedací soupravě. Po cestě jsme museli překročit dva válející se studenty, kteří se navzájem oslovovali Toníčku a Adélko. Ještě jsem v jejich rozhovoru zaslechl jméno Blanka. Ani to mi nic neříkalo.

„Benýýýsek přece tááávííí mééétlóóó!“ upřesnila maminka a ukázala na přehoz sedací soupravy. Všiml jsem si, ţe v jednom místě, tam, kde přechází sedací část v opěradlo, je pod přehozem jakási boule. A ta boule se občas pohnula. A pak mi do docvaklo. Tonda a Adéla – přezdívky pro razící stroje nové trasy praţského metra! Benýsek staví metro! Tááávitel je stavitel. Blanka – tunel Blanka! Benýsek je tedy stavitel – specialista. Benýsek je tunelář!

Maminku a sestru se švagrem navštěvuju moc rád, i kdyţ se do svého rodného kraje dostanu jen několikrát do roka. V jejich domě na zeleném okraji malého podšumavského městečka si připadám jako na dovolené. Sestra se švagrem udělali dobře, kdyţ se po tátově smrti rozhodli pro koupi hezkého prostorného domku, do kterého si vzali s sebou i maminku. Na ţivot v menším městě si všichni rychle zvykli. Zdá se mi, ţe tam ti lidi umějí nějak lépe ţít. Ţe tolik nekvaltují jako my v Praze, a přitom všechno stihnou. A kdo ví, jestli toho nestihnou víc, kdyţ mají takovéhle hezké domečky s teráskami a anglickými trávníčky a zahrádkami a bazénky, o které se musí starat. A pejsky taky mají, samozřejmě!

Vlastně jsem věděl, ţe mají čerstvý přírůstek do rodiny. Mělo to být ale původně jinak. Ten přírůstek měl být lidský. Sestra se Sklepníkem se usnesli, ţe si ke svým dospívajícím synkům přidělají ještě jedno miminko pro radost. Spolubydlící maminku protestující argumentem, ţe jí celkem pět vnoučat ke štěstí uţ úplně stačí, demokraticky přehlasovali. Dokonce výrazně, neb i synové byli pro miminko. Sklepník se po dlouhých letech bádání a dřiny na poli vývoje bezpečnostních systémů s vyuţitím metody akustické emise konečně a zaslouţeně dočkal i významnějšího finančního ocenění své osamělé domácí práce a učinil maminčin kantorský důchod a sestřin kantorský plat, ze kterých všichni dlouho ţili, zanedbatelnými. Zvelebili dům, pořídili si nové auto a další dříve nedostupné věci a na prahu dospělosti svých synů začali cestovat a uţívat si naplno rodinného ţivota. Miminko se jim ale uţ nepovedlo. Tak si pořídili miminko psí.

Tak dlouho rokovali o tom, jakému plemenu dají přednost, aţ sestra na internetu narazila na fotku jakéhosi kříţenečka a do té se zamilovala. Ačkoli nikdo včetně majitele toho kříţenečka nebyl schopen popsat, z kolika plemen a v jakém poměru je štěňátko poskládáno, získala sestra na svoji stranu hlasy synů a přehlasovali Sklepníka, který chtěl pořádnýho psa. A netrvalo dlouho a začaly mi e-mailem přicházet fotky jakéhosi psího mrněte s nadšenými komentáři, ţe Benýsek je naprosto, ale naprosto úţasnej a nejúţasnější. Ben okamţitě rozněţnil a rozšišlal celou rodinu. I maminka, která se uraţeně „psího“ hlasování nezúčastnila (kdyţ byla předtím přehlasována ve věci miminka lidského), mi telefonovala, ţe chodí s Benýskem „apošášu“ (=na procházku), a dokonce mi při té příleţitosti vysvětlila, ţe „apošášu“ není její, ale můj výraz, kterým jsem se kdysi doţadoval dětského venčení.

Ţe se rozněţní ţeny, to jsem tak nějak chápal, ale ţe se rozněţní a rozšišlá i pánská osádka dvou juniorů a věčně zadumaného Sklepníka, to mě poněkud zaskočilo. Musím ale přiznat, kdyţ mi Benýsek jako hostu věnoval zcela mimořádnou a intenzivní pozornost, ţe jsem se taky rozněţnil. Nerozšišlal, ale rozněţnil. Měl jsem ho pořád na klíně. Jen občas si odběhl tavět metlo a zmizel pod přehozem sedací soupravy.

Kaţdý máme nějakou úchylku. Ta Benýskova ale byla poněkud nebezpečná. Jakkoli při vypočítávání, kdo jej kolikrát na té sedací soupravě zasedl, přiznali trestné body všichni, za nejnebezpečnějšího „zasedávače“ byl označen Sklepník. Snaţil jsem se švagra zastat argumentem, ţe tunel Blanka se taky tak nějak propadl, a přesto nebyly ţádné ztráty na ţivotech.

„Honzo, vem si to, ţe celej den v tom sklepě testuju snímače a programuju a mám hlavu jak věrtel a vylezu polomrtvej, abych se aspoň podíval na zprávy, a dřepnu si a...“

„Vrahu! Odporný vrahu!“ vykřikli na svého otce synové, kteří jej ovšem jinak ctili a respektovali.

Sestra uklidňovala situaci:

„Tatínek jistě vymyslí nějakej speciální senzor na pejsky, kterej si dá na prdelku, a ona mu ta prdelka hezky zapípá a náš roztrţitý tatínek si pak nebude sedat na našeho Benýska, ale někam jinam. Třeba ho pak ochránci zvířat navrhnou na Nobelovu cenu...“

„...ani bych se nedivil, kdyţ uţ ji dostala i ta zasratá Evropská unie,“ dodal mladý student ekonomie a euroskeptik Filip a vyslouţil si tím pohlavek od babičky-eurohujerky.

„Buď rád, ţe ji máme, tu Unii, víš, co jsem se musela za svůj ţivot nadělat ve školách nástěnek k Velký říjnový revoluci a tomu našemu bolševickýmu únorovýmu puči?“ vysvětlila penzionovaná učitelka rázně svůj postoj.

Ono jim to prostě funguje. Za dvacet let manţelství se švagr se sestrou nepohádali. I ta máti s nimi ţije v jakési symbióze. Má sice v tom domě svůj podkrovní byteček, ale tam se vydává aţ večer za svými seriály a knihami. V tu dobu (a nejspíše nikoli náhodou) Sklepník vylézá ze své sklepní pracovny. Ta pracovna, místnůstka předělaná z bývalého skladu na uhlí, která mu dala přezdívku, je neskutečná a vlastně jen jedna velká hromada různojazyčných odborných knih, skript, počítačů a nejrůznějších přístrojů. Kdyţ jsem se švagra zeptal, proč si neudělá pracovnu jinde, vykázal mi místo v té hromadě, kam si mám sednout, z jiného místa v té hromadě vytáhl láhev vizoura, poctivě nalil do dvou nepříliš čistých skleniček od hořčice a pravil:

„Čoveče, ale mně to takhle dost vyhovuje. Do toho sklepa za mnou totiţ nikdo nechodí...“

Mou poslední návštěvu u mých milých příbuzných se prostě všechno točilo kolem Bena. Maminka ani neměla čas vytáhnout rozsáhlý a neustále doplňovaný rodinný rodokmen a pochlubit se, jak daleko dospěla ve svém bádání o předcích. Pouze mi řekla, ţe mi příště uţ konečně předvede, jakým způsobem jsem pokrevně spřízněn s Josefem Skupou, otcem Spejbla a Hurvínka, a taky ţe se uţ nediví, ţe jsem se nakonec vrhl na psaní a vydávání kníţek, neb můj prapradědeček a praprapradědeček mají ve svých matričních záznamech u svých jmen uvedeno Měšťan a knihař.

Sestra mne pak ze všech svých kantorských historek, kterými mne vţdy zahrne, stačila spravit jen o té zásadní, při které se ovšem oba její synové, kteří donedávna navštěvovali stejnou školu, se smíchem zhroutili pod stůl. Vzhledem k tomu, ţe jsem kdysi zaţil něco velmi podobného, projevil jsem, na rozdíl od svých synovců, sestře speciální účast.

„Samozřejmě ţe jsem netušila, kdyţ jsem tomu klukovi ty blbý pouta zabavila, jak to funguje. Ţe se to zacvakne a hotovo. A ţe se to musí odemknout. Tak jsem si to prostě zkusila. Neřekl bys, jak rychle se po škole roznese, ţe ve sborovně sedí spoutaná češtinářka. A tak si mě ten policejní synek, kterej si od tatínka půjčil pouta, ale ne klíč k nim, hezky eskortoval za potlesku učitelského sboru i ţactva za tatínkem na policejní stanici. Aţ ten mě osvobodil. Řeknu ti, ţe i kdybych řídila oţralá jak zepelín, kradla děti i s kočárkama a vraţdila nevinný stařenky, kdyby mě při tom chytil tenhle nešťastnej policajt, nic se mi nestane. Tak se mi omlouval, ţe mi ho bylo aţ líto.“

Ani jsem se neptal, jestli z toho ten policajtský synek neměl nějaký kázeňský postih. Takové věci sestra svým ţákům zásadně nedělala. Potupnou eskortou neutrpěla ani její autorita. Nevím, jak to dokázala, ale byla pro své ţáky nejen tím, kdo je dokáţe dost naučit, ale i tím, kdo je dokáţe zaujmout a pobavit. Někdy i na svůj úkor. Průšvihy si s nimi řešila zásadně sama a nejčastěji tak, aby tím neobtěţovala ani rodiče těch školáků. Špinavé prádlo se prostě pralo doma, tedy ve třídě. A fungovalo to. Sestra si tímto způsobem dokázala získat přirozený respekt i lásku nejen běţného ţactva, ale i vyloţených školních grázlů, kterých se jiné kantorky bály. Třídy za ní vysílaly vyjednávací delegace, které ji měly umluvit, aby se stala v příštím roce jejich třídní učitelkou, popřípadě s nimi alespoň jela na školní výlet.

Sestřička je vţdy i prvním testovacím čtenářem mých literárních počinů. O tom, ţe přemýšlím o napsání kníţky o psech, věděla. A zeptala se mě při téhle návštěvě, kdy uţ se do toho pustím.

„Tyjo, ségra, tak mám pocit, ţe uţ mám první kapitolu!“ řekl jsem jí.


VŮNĚ OD PANÍ HÁTY

Raději jsem se na to ještě na téhle návštěvě zeptal své matky. Jakoţe jak to tehdy bylo s tou paní Hátou a jejími pejsky. Jakoţe jestli si to dobře pamatuju, protoţe je to tedy dost strašný, to, co si pamatuju. Jenţe znáte to, kdyţ je to z období toho útlého dětství, pak si člověk ledasco pamatuje úplně jinak a špatně. Pamatuje si třeba, jak se jako malý strašně bál čerta, a vlastně i toho Mikuláše, a on ten Mikuláš byl nejhodnější soused a ten čert dokonce úplně nejhodnější sousedka, teta Líba! Pěkných pár let mi trvalo, neţ jsem to odhalil. Tak jsem měl teď obavy, jestli jsem si tu Hátu taky nezapamatoval špatně. Maminka mi potvrdila, ţe si ji pamatuju dobře. Aţ moc dobře. A ţe to s tou Hátou bylo opravdu strašný.

Řekl jsem si totiţ, ţe to s těmi pejsky vezmu popořádku a chronologicky. Prostě od dětství a od chvíle, kdy si na nějakého pejska vzpomenu. Při té příleţitosti jsem si uvědomil, ţe jakkoli se cítím pořád jako kluk (obzvláště, jde-li

o pejsky), ledasco uţ pamatuju. Tak třeba si pamatuju, jak se do sklepů našeho

městského pivovaru z řeky Otavy tahaly nařezané kry ledu k chlazení piva.

A taky, jak se stloukaly dřevěné sudy na to pivo a jak se ty sudy s tím pivem

rozváţely na vozech taţených koňmi po hospodách. Ne ţe by tehdy nebyla auta,

ale bylo jich málo, a potkat se s koňským povozem bylo celkem běţné. My jsme

měli motorku, ke které tatínek přikoupil vozík, kdyţ jsem se narodil. Já vím, ţe to

není o pejscích, co teď povídám, ale jde o kontext. Koneckonců uţ jsme u toho:

V tu dobu totiţ po městě pobíhalo dost různých pejsků, kteří buď nikomu

nepatřili, nebo patřili, ale měli volnější reţim. Kdyţ jezdilo tak málo aut, lidi se

o své psy ani tolik nebáli.

V našem domě měl pejska jenom pan Muhr, Němec, bývalý příslušník Wehrmachtu, který se po válce pozapomněl s českou paní Marií a zůstal v Čechách i se svojí motorkou se „sajdkárou“, silným bublavým bavorákem s bantamovými koly, jak vystřiţeným z válečných dokumentů. Tátova čezeta vypadala vedle tohoto stroje jako dětská tříkolka. Ano, byl to ten pan Muhr, kterého uţ moţná trochu znáte z mé kníţky Hledám štíhlou ţenu, ten, který mne občas jako malého kloučka s sebou brával na ryby a při rybolovu mne nabádal k trpělivosti slovy: „Chanziku, neboj. Chytyme ryba. Sou tam!“

Na ryby s námi jezdil i Míša. Bílý německý špic. Míša byl tak poslušný, aţ jsem ţasl. Pan Muhr nemusel mluvit. Jen se podíval, a kdyţ to náhodou nestačilo, rozepnul si koţený opasek u kalhot. A Míša hned věděl, co má či nemá dělat. Je pravda, ţe se s ním pan Muhr moc nepáral. Pejsek i jeho pán prostě měli tvrdou školu. Za své dětství a mládí jsem postupně zaregistroval několik Míšů. Úplně stejných. Pan Muhr byl tomuto plemeni věrný aţ do smrti.

Jednoho dne jsem si všiml, ţe má pejska i paní Háta. Předtím měla pana Kučeru. Ten však umřel. Všichni si mysleli, ţe si Háta pořídila pejska, aby jí nebylo smutno. Vlastně ani nevím, jestli se Háta jmenovala Háta, nebo jestli jí tak jen lidi říkali. Byla to stará, ošklivá, zapáchající ţena. Kdyţ otevřela dveře svého bytu, naskytl se mi ţalostný pohled na změť krabic, krámů a hadrů vyštosovaných do výšin, kam mé dětské oko nedohlédlo. A ten zápach si vybavím dodnes.

Kdyţ Háta otevřela okno od kuchyně (bydlela v bytě pod námi), maminka musela naše kuchyňské okno zavřít. Takový to byl smrad. Tedy aţ na jednu výjimku. Od jisté doby se vţdy v neděli dopoledne z Hátina bytu začala linout silná vůně, která zcela přebila ten smrad. Pro toho, kdo nemá rád vůni česneku, to mohl být tuplovaný smrad, já však vůni česneku miluju a vůně masa pečeného na česneku mi prostě uţ jako dítěti dělala dobře. Dokonce tak, ţe jsem nechápal maminku, proč v tu neděli, kdy to konečně od Háty nesmrdělo, ale vonělo, zavírala okno do naší kuchyně ještě sveřepěji.

Pak jsem si všiml, ţe paní Háta jde na procházku s jiným pejskem. A další týden jsem ji v průjezdu potkal zase s jiným pejskem. Maminka mi teď potvrdila, ţe jsem se Háty zvídavě a opakovaně ptával, kde má toho pejska, co měla minule. A Háta mi trpělivě odpovídala, ţe byl moc nemocnej a umřel a ţe má tedy jiného. A pak jsem se prý zase ptal, kdyţ měla jiného a Háta mi odpovídala pořád stejně. A prý jsem nechtěl rozumět tomu, kdyţ mi maminka zakázala se paní Háty na pejsky uţ ptát, přestoţe při všech jiných příleţitostech mi nebránila projevovat se jako zvídavé dítě. Ač to bylo krajně divné a podezřelé, to neustálé střídání pejsků, ani má dětská obraznost nestačila k tomu, abych si učinil ten děsivý závěr sám.

„Honzíčku, uţ jsi větší, tak já ti to tedy řeknu. Háta ty pejsky ţere,“ řekla mi lady Mary. Namouduši nevím, co bych si bez Mary počal. Tahle moje milovaná prateta, bydlící ve stejném patře našeho starého činţovního domu, který komunisti sebrali mému dědečkovi, byla odjakţiva (tedy od mého „jakţiva“) mou nejlepší kámoškou. Sám jsem si ji, ovlivněn jedním z prvních hitů Karla Gotta Oh lady Mary překřtil z tety Marie na lady Mary.

Kdyby nebylo lady Mary, nevěděl bych dodnes nejen to, jak to bylo s Hátou, jejími pejsky a nedělní česnekovou vůní, ale ani to, jak se rodí děti. Vše, co mi neposkytla pečlivá, ale prudérní výchova mých rodičů, jsem si musel ujasňovat s Mary, která mi všechno jemně, trpělivě, ale otevřeně a pravdivě vysvětlovala. Měli jsme k sobě absolutní důvěru. Jen ona věděla o mých dětských a dorosteneckých láskách. Říkal jsem jí úplně všechno. I ona mi svěřila příběh o své lásce, kterou jí popravili fašisti za účast v odboji v době, kdy byla těhotná. Rozhodla se pro potrat. A pak uţ nikdy nemohla mít své dítě. Tím jsem se stal pro ni já...

„Háta asi nemá ani pořádnej důchod. Pan Kučera nebyl její manţel, tedy po něm taky nic nebere. Dokud ţil, byla to ještě docela normální ţenská. Aţ pak... Kolikrát jsem jí řekla, ţe jí něco k jídlu dám, ale ona si od nikoho nic nevezme,“ vysvětlila mi Mary.

Od té doby jsem se mamince nedivil, ţe zavírá okno do kuchyně. A ta silná česneková vůně mi úplně přestala vonět, byť pečený pes (a říkám to hodně nerad a platí to do chvíle, dokud to nevíte), voní docela hezky...

TAMARA S VLČÁKEM A KRÁSNÝMA NOHAMA...

Toho vlčáka jsem prostě nikdy ţivého neviděl. Jen na fotce, kterou mi Tamara ukázala ve škole. Vlčák i Tamara bydleli v blízké vesničce a Tamara do školy dojíţděla autobusem. Ale měl jsem od ní slíbeno, ţe mi po prázdninách tu fotku půjčí. Ohromně jim to spolu na té fotce slušelo. Alan, tak se vlčák jmenoval, měl vyplazený jazyk a smál se po psím způsobu. Tamara se taky smála a drţela Alana kolem krku. Vypadala vedle něj jako panenka na hraní. Mimo zapůjčení fotky jsem měl od Tamary slíbeno i to, ţe po těch prázdninách někdy půjdeme s Alanem na cvičák. Ţe se na to zeptá svého táty, jestli bych jako mohl jít s nimi. Celé prázdniny mezi první a druhou třídou jsem se netěšil na nic jiného neţ na to, aţ prázdniny skončí a my půjdeme s Tamarou a Alanem na ten cvičák...

Je otázkou, zda mám právo do psí kníţky psát o psovi, kterého jsem nakonec opravdu nikdy ţivého neviděl. Ono to bude spíše o té mé první lásce holčičí, aby byl laskavý čtenář o mém milostném ţivotě na prvním stupni základní školy informován chronologicky, plně a objektivně.

Měli jsme v té první třídě s mými spoluţáky velké štěstí. Naše třída byla přidělena panu učiteli. Učiteli, který byl hodný, laskavý, a navíc uměl krásně hrát na housle a zpívat. A zatímco v jiných třídách se ráno hned začali učit, náš pan učitel vytáhl housličky a na přivítanou jsme si zazpívali. Pan učitel ovšem vytahoval housličky nejen při ranním „rozjezdu“ a při hodinách zpěvu, ale i tehdy, kdyţ viděl, ţe nás to písmenkování či počítání nějak zmáhá. A kdyţ nevytáhl housličky, otevřel takovou kouzelnou skříňku, ve které bylo zakompono-vané malé jevišťátko pro maňáskové divadlo, a zahrál nám nějakou scénku. V té kouzelné skříňce byla ale i spousta dalších rekvizit. Třeba umělá jablíčka a pomeranče a banány, které jsme se učili počítat, zatímco naše maminky si na skutečné pomeranče a banány v tu dobu chodily stoupat do dlouhých front před prodejnami zeleniny.

První třídou jsme se tak vlastně prozpívali a prohráli. Všichni jsme chodili do školy rádi. Já jsem se ale na kaţdý školní den těšil ještě z jednoho důvodu. Tím byla Tamara. Hnědooká malá kráska s černými, dlouhými vlásky a krásnýma nohama. Ty její nohy, které jsem si mohl dobře prohlédnout při společných hodinách tělocviku, jsou pro mne dodnes záhadou...

Celý ţivot se mi vlastně čas od času o Tamaře zdávalo. I o těch jejích nohou, po kterých jsem pokukoval, kdyţ byla při tělocviku oděna do předepsaného cvičebního úboru pro děvčata – modré „holčičí“ trenky, bílé tričko a cvičky, zatímco pro nás chlapce byly předepsány trenky červené, bílý nátělník a cvičky. V těch mých snech totiţ byla pak Tamara větší a větší, tak, jak jsem rostl a dospíval, rostl a dospíval i ten její obraz ve mně, a pak jsem uţ byl dospělý a stejně mne čas od času mými sny doprovázela také jiţ dospělá půvabná černovláska s krásnýma nohama, jakýsi dívčí, a posléze ţenský archetyp. Aţ kdyţ jsem po dlouhých letech uviděl svoji dceru v první třídě na hodině tělocviku s dalšími prvňáčky a prvňačkami, uvědomil jsem si, jakou fantazií jsem musel být jako prvňáček vybaven. Jako dospělý rodič jsem v té tělocvičně pobaveně pozoroval poletující hejno drobných kolenatých lidských mravenců, ve kterém bylo dosti obtíţné rozlišit uţ jen holčičky od kloučků (neb děti uţ nemusely nosit předepsané cvičební úbory) a ţasl jsem nad tím, jak jsem byl ve svých šesti letech schopen ocenit krásu Tamařiných nohou. Vţdyť musela být právě takovým lidským mravencem... Té krásy mi totiţ bylo dopřáno právě a jen v té první třídě.

Jak uţ bylo řečeno, po té první třídě nastaly mé první letní prázdniny, první a poslední školní prázdniny, při kterých jsem se opravdu nemohl dočkat, aţ skončí. Prostě jsem se těšil na Tamaru, na to, ţe to snad nějak uděláme, abychom mohli jít s jejím pejskem na ten cvičák, ale těšil jsem se i na svého pana učitele. Těšil jsem se, ţe mi Tamara půjčí tu fotku, na které jí to s Alanem tak slušelo, a já ji konečně budu moci ukázat mé milované pratetě lady Mary, které jsem o Tamaře uţ tolikrát vyprávěl. Tak moc jsem se do té školy těšil...

Prvního září jsem se nedočkal ani Tamary, ani pana učitele. Psal se rok 1970 a normalizace nabírala obrátky. Pan učitel se vyslovil proti vstupu sovětských okupačních vojsk a Tamařini rodiče proti ţivotu pod utahující se opratí totality. A tak pana učitele vyhodili ze školy a Tamara s rodiči emigrovala do Kanady. Netuším, zda vlčák Alan taky emigroval. Je-diná holka ve třídě s ruským jménem mi tak utekla před ruskými okupanty do svobodného světa...

Tatínek se pomstil Husákovi tím, ţe mne v druhé třídě nenechal zapsat do pionýra. Pravda je, ţe mne v první třídě nenechal zapsat ani do nepovinné hodiny náboţenství, ač o to moje babička velmi usilovala. Obojí můj rodič tehdy zdůvodnil nějak v tom smyslu, ţe by se malým dětem neměly motat hlavy vůbec ţádnými dogmaty a ideologiemi.

Kdyţ jsem tak náhle přišel o svého pana učitele, o Tamaru s Alanem i o moţnost chodit na pionýrské schůzky (o ideologiích jsem tehdy prd věděl), pokusil jsem se na své rodiče vytvořit opět nátlak ve směru pořízení psa. Chtěl jsem vlčáka, samozřejmě. A rodiče mi to samozřejmě nepovolili s výmluvou na velikost bytu a přítomnost dvouleté sestry, která mi měla vlčáka nahradit. Pod tíhou argumentu, ţe se sestrou přece nemohu chodit na cvičák, se v otci hnulo svědomí a v naší kůlně na dvoře začal nad hromadou briket budovat jakýsi kotec. Ke svým osmým narozeninám jsem pak dostal dva králíčky s upozorněním, ţe jim musím kaţdý den na dvoře natrhat trávu a starat se o ně. S králíčky se však na cvičák taky chodit nedalo a trhání trávy pro kluka, který právě začal hrát závodně fotbal, byla dosti degradující aktivita. A protoţe tenkrát ještě nebyli zakrslí králíčci, kteří se dětem kupují dnes, celkem brzy se z mých králíčků stali králíci. Mé rodiče samozřejmě taky nebavilo trhat trávu, která na našem dvoře navíc rostla velmi řídce a asi tak na pěti metrech čtverečních, které si ještě nadto pro své venčení propachtoval Míša od pana Muhra, a tak otec někde vyprosil dva pytle sena a kyblík ječmene.

Celkem dobře si pamatuju na to vzrůstající napětí, kdy jsem opakovaně slýchal hovory mých rodičů o tom, co s králíky udělat. Maminka trvala na tom, ţe má ráda králičí maso, tatínek pak na tom, ţe nemůţe zabít tvory, kteří mají jména (ta jména jsem bohuţel zapomněl a nechci si je vymýšlet). A tak jsme s tatínkem jednu neděli odnesli králíky do trhu.

Na tom trhu jeden pán prodával krásná štěňátka vlčáka. Tatínek se bránil jako obvykle, kdyţ mi nechtěl něco koupit, konstatováním, ţe nemá peníze. A tak

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v

elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist