Kniha: Můj Janáček - Milan Kundera

MILAN KUNDERA

1. 4. 1929

Milan Kundera je bezesporu ve světě nejúspěšnějším, nejpřekládanějším a nejdiskutovanějším českým spisovatelem. Jeho romány jsou nejen mezinárodními bestsellery, ale představují i nepominutelný příspěvek k vývoji románového žánru.

Kundera je synem brněnského muzikologa Ludvíka Kundery. Po maturitě (1948) na brněnském gymnáziu se zapsal na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, ale studium záhy přerušil a studoval hudební skladbu. Absolvoval pak Filmovou fakultu AMU a v letech 1958-70 zde přednášel světovou literaturu. V roce 1975 odešel do Francie, kde mu bylo nabídnuto místo hostujícího profesora na univerzitě v Remeši. V roce 1979 byl zbaven československého občanství. Nyní žije trvale v Paříži, do vlasti se po roce 1989 vrací jen sporadicky stejně jako jeho dílo, jehož pozvolné vydávání sám řídí.

Kundera debutoval básněmi Člověk, zahrada širá (1953), poezií poněkud se vymykající dobovému schematismu. Veleoficiální téma, totiž fučíkovskou legendu, ztvárnil v poémě Poslední máj (1955). Jeho rozloučením s lyrikou - později se polemika s jejím fenoménem stane jedním z Kunderových ústředních témat - představuje sbírka milostně deziluzívní poezie Monology (1957, přepracované 1964). V roce 1960 uveřejnil velmi dobře - i díky výrazně marxistické metodě - hodnocenou studii o V. Vančurovi Umění románu. Již zde se plně projevila Kunderova schopnost přesné, racionální analýzy a striktně vystavěných tezí.

Plody tohoto období stejně jako divadelní hru Majitelé klíčů (1962) sám Kundera odmítá počítat do svého relevantního díla. Jediné, na čem mi záleží z toho, co jsem kdy napsal, jsou mé romány. Počítá sem až první ze tří svazků povídkového souboru Směšných lásek (1963, druhý 1965, třetí 1968). Zde našel svůj tón: ironický, až cynický odstup od světa i od sebe samého, důsledně antilyrický postoj, chirurgicky přesnou fabulační strategii.

Téma reality vymykající se z kontroly, avšak vztažené na generační, politické téma, je osou prvního Kunderova románu Žert (1967). Jde jistě o jednu z nejdůležitějších knih poválečné české literatury. Kundera se zde po svém (eticky diskutabilně) vypořádal s proviněním části své generace loajální se stalinským režimem a projevil trpkou skepsi nad tím, zda je možné promarněné životy zhodnotit a napravit. Často je v souvislosti s Žertem citován výrok Louise Aragona, že jde o jeden z největších románů století.

V prosinci 1968, v čase nastupující plíživé normalizace, Kundera uveřejnil v Listech stať Český úděl, v níž vysoce ocenil statečnost národa a zároveň střízlivost, s níž nese svůj úděl. V. Havel na jeho článek reagoval ostrou polemikou v Tváři, kde Kunderův postoj odmítl jako iluzionismus a provinciální mesiášství. Nato Kundera kontroval článkem Radikalismus a exhibicionismus.

Druhý román Život je jinde dopsal Kundera roku 1970, francouzsky vydal roku 1973 a česky - stejně jako následující romány - v Torontu 1978. Kundera zde nelítostně analyzuje "lyrický" postoj jak k životu, tak k politice a umění. "Lyrický věk" charakterizoval v rozhovoru s A. J. Liehmem takto: To je ten věk mladosti, kdy je člověk ještě sám sobě záhadou, a proto se zcela vyčerpává tím, že se zabývá sám sebou. Druzí jsou pro něho zrcadla, v nichž hledá vlastní význam a cenu. V románě Valčík na rozloučenou (francouzsky 1976, česky 1979), zobrazil život jako černou frašku, připomínající komediální hříčku 18. století, avšak hravost zápletky v sobě obsahuje i svědectví o všestranném útlaku v totalitním státě. V románu-variaci nazvaném Kniha smíchu a zapomnění (francouzsky 1979, česky 1981) Kundera rozvíjí další své základní téma: zapomnění. Sedm příběhů této knihy tvoří "polyfonii", v níž se obměňují a prohlubují motivy znicotnění života ve světě, jenž zapomíná na své oběti, propadá se do dětského stavu nevědomosti a postrádá jakoukoli pevnější stupnici hodnot.

Shrnutím Kunderových dosavadních témat i vyprávěcích postupů je nejspíš jeho nejslavnější román (zfilmovaný Philem Kaufmanem) Nesnesitelná lehkost bytí (francouzsky 1984, česky 1985). Jde o mnohovýznamové dílo, neskrývající filosofické ambice, v němž na osudu lékaře Tomáše, jeho ženy Terezy a malířky Sabiny vytvořil jednak reflexi bezútěšného života ve znormalizovaném Československu, tak i podobenství depresívní existenciální situace člověka obecně. Kundera vychází z protikladu lehkosti a tíhy řeckého filosofa Parmenida a nietzscheovské ideje věčného návratu. Z nutnosti žít načisto, rozhodovat se bez zkušeností vyplývá pocit tíže, jehož protikladem je nesnesitelná lehkost prázdnoty a absurdity bytí.

Zatím posledním česky vydaným románem M. Kundery je Nesmrtelnost. Psal ho celý francouzsky (vyšel 1989, česky v Brně 1993) a odpoutal se tu již zcela od českého prostředí. V opět složitě koncipovaném románovém celku, v němž dějovou ústřední linii střídají esejistické úseky, meditace a variace motivů, Kundera vytvořil alegorii lidského údělu, jeho konečnosti i nesmrtelnosti. Francouzsky napsal Kundera i romány Pomalost (1995) a Totožnost (1998).

Významné jsou i Kunderovy eseje: L'Art du roman (francouzsky 1986) o literatuře a tradici románu v evropské kultuře a Zrazené testamenty (1983, rovněž francouzsky).