načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Můj IQ - Iva Pekárková

Můj IQ

Elektronická kniha: Můj IQ
Autor:

„I. Q. ze mě vytahuje kořeny. Jeden po druhém, rychle, v rytmu rapu. Tak rychle, až to lupe. Lup. Lup. Lup. I. Q. je vytáhne, oklepe od hlíny - a já jsem celá děravá, plná děr jako po ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 210
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání v Mladé frontě
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4806-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

„I. Q. ze mě vytahuje kořeny. Jeden po druhém, rychle, v rytmu rapu. Tak rychle, až to lupe. Lup. Lup. Lup. I. Q. je vytáhne, oklepe od hlíny - a já jsem celá děravá, plná děr jako po vytržených zubech. Z I. Q. je ve mně čím dál míň a míň; už ve mně nekoření; už není ani trochu MŮJ." Můj I. Q., to je příběh velké, bláznivé lásky nebo spíš obsese. Vztah předem odsouzený k zániku, ale o to silnější, palčivější a hlubší, tu slouží jako podobenství zoufalé lásky k městu New York, nádherné a nelítostné metropoli,která své věrné přetavuje do podob, jaké by sami nečekali. Svěže, neotřele, rytmicky psané vyznání, v kterém je o New Yorku všechno.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Můj I. Q.

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.mf.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Iva Pekárková

Můj I. Q. – e-kniha

Copyright © Mladá fronta, a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


IVA PEKÁRKOVÁ



MĚSTO NEW YORK

A JEDNA DIVNÁ LÁSKA

MLADÁ FRONTA

IVA PEKÁRKOVÁ


Text © Iva Pekárková, 1999, 2018

Photography © Iva Pekárková, Kateřina Janoušková, Renata Jarošová

ISBN 978-80-204-4806-4 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-204-4971-9 (ePDF)

ISBN 978-80-204-4970-2 (ePUB)

ISBN 978-80-204-4972-6 (Mobi)




/9/

Jedna

Iniciálky měl I. Q., a  to mu už od dětství připadalo jako

dobré znamení. Aj. Kjú. Inteligence. I. Q. ale nechtěl být

„inteligent“, to ani náhodou. Tvář I. Q. nepochybně nesla

stopy toho, čemu by se dalo říkat vysoký inteligenčníkvo

cient, ale I. Q. v žádném případě nehodlal být považován za

inteligenta. Ne snad proto, že by něco měl proti lidem, kteří

ho za inteligenta považují, ale z principu. Jakmile na tebe

nalepěj cedulku, mohli by ti ji zrovna tak dobře přivázat

k palci u nohy. A strčit tě do mrazáku, uvažoval. Bytostně

nesnášel představu, že i pro něj by mohlo existovatzařaze

ní, KATEGORIE. Tuhle představu KATEGORICKY nesnášel.

Podle ČEHO si ostatně hodláte vybrat kategorii, do které

chcete I. Q. zařadit? Podle rasy – tak jak se to v Americe na

první pohled dělává? Fajn, tak tady byste narazili,proto

že I. Q. rasu nemá. Matku (pokud tu dámu teda skutečně

chcete zařadit do kategorie „matka“) měl černošku a jeho

otec (pokud teda slovem „otec“ hodláte nazvat někoho,

koho I. Q. od svých šesti let neviděl a o kom se jeho matka

vyjadřovala jako o „el gringo“, to ve vzácných momentech,

kdy se podnapila PRAVĚ TÍM SPRÁVNÝM ZPŮSOBEM,

aby se na něj vůbec rozpomněla) byl běloch. Jenomže oba

dva, otec i  matka, měli v  sobě dostatek španělské krve,

aby mohli být označeni za Hispánce, oba dva  – takže na

jedné straně BYL I. Q. míšenec, obě dvě rasy, černá a bílá,

se na něm podepsaly prakticky přesně padesáti procenty,


/10/

a na druhé straně mohl být považován za dítě lásky dvou

latinskoamerických milenců. Ne manželů, přestože se jimi

nakonec stali (a pak zas odestali).

I. Q. byl a nebyl prvorozeným synem rodiny, protože jeho tatínek měl už předtím dvě děti, o které se staral a nestaral, a jeho matka měla za svobodna dceru, o kterou se starala a nestarala, poněvadž se do věci už dávno vložila její starší polosestra, která si holčičku vzala do péče.

I. Q. si svého otce pamatoval i nepamatoval, v mysli mu vířily představy, za které se vždycky časem sám zastyděl (otec byl ten hulvát, hazardní hráč a neznaboh, který opustil jeho matku, tu kurvu mizernou), a pak se zaserozomněl, jak ho tatínek houpal na kolenou a hrál si s jeho prstíčky.

I. Q. byl svobodný, ženatý a  rozvedený. Vztah s dívkou, se kterou měl syna, se nikdy neodhodlal legalizovat, nicméně hovořil o ní jako o manželce. Když od ní odešel, bylo to jako rozvod. (Přestože svůj odchod taky nikdy nelegalizoval. Takže byl svým způsobem pořád ještě s ní.) Anebo odešla ona? To I. Q. už dávno nevěděl, a o syna se staral a nestaral. Jednou mu koupil k Vánocům za poslední peníze horské kolo, pak ho ujistil, že se na tatínka může KDYKOLI obrátit s JAKÝMIKOLI PROBLÉMY, pak seodstěhoval z New Yorku do Los Angeles a zapomněl mu dát své nové telefonní číslo.

Bylo to číslo na jeho milenku i  nemilenku, dívku, se kterou směl spát, když na to měla náladu, a když neměla, šel na ulici.

Jeho syn ostatně byl i nebyl jeho syn. Manželka, kterou si nevzal, ho s  velkou pravděpodobností měla s  ním, ale v záchvatu upřímnosti mu jednou vyjevila, že vlastně měl být synem jistého populárního herce, se kterým jeho žena

/11/

sice neměla vůbec nic, ale myslela prý na něj a jen na něj,

když se od I. Q. nechala svést. Jeho syn se – záhada všech

záhad  – populárnímu herci podobal, přestože populární

herec byl běloch, zatímco syn byl tmavě čokoládový.

Pokud byste si I. Q. pokusili zařadit jazykově, pak byste

taktéž narazili. Dovedl mluvit anglicky bez jakéhokolipří

zvuku, podle kterého byste ho mohli přiřadit k místu, rase

či společenské třídě. Jeho hlas neměl dokonce ani ten dobře

známý plochý odstín, rozpoznatelný na hlase Američanů,

co dlouho pobývali v  zahraničí. Pokud chtěl, zachoval si

ostré sykavky značící jeho hispánský původ, přestožema

teřským jazykem obou jeho rodičů byla angličtina. A pokud

chtěl, dovedl mluvit španělsky s přízvukem 145. ulice, tam,

kde se kříží s  Broadwayí, to jest dominikánsky, přestože

jeho španělští předkové směřovali spíš k Portoriku. Taky

uměl mluvit anglicky BÍLE – jazykem nepřátel. To jen po

telefonu a jen tehdy, když mu to přineslo nějakou výhodu.

A nějakou výhodu mu to přineslo vždycky. /12/

/13/

Dvě

I. Q. byl směsicí všech možných ras, ale nejradši byne

patřil k  žádné rase. Vlasy měl po černošsku zašmodr

chané a  kudrnaté, ale blonďaté, a  to ne odbarvené, ne

vyšisované od sluníčka. Prostě mu tak rostly z lebky, co

na sobě nesla charakteristiky obou ras, přepůlené na

padesát procent. Oči  – jeho oči měly barvu něco mezi

tmavě hnědou a šmolkově modrou – a to ne snad že by

každé oko měl jiné (ani v nich neměl barevné kroužky,

paprsky nebo skvrny) –, jeho oči prostě měly schopnost

se proměňovat – podle nálady, podle toho, o čem mluvil,

po milování nebo podle toho, kolik trávy vykouřil – jeho

očím se jakýmsi zázrakem podařilo skloubit v sobězáro

veň OBĚ tyhle barevné možnosti – nenásilně smíchané

tak, že si člověk v podobných situacích nikdy nemohl být

jist, kterou barvou se na něj I. Q. právě dívá. Tu a  tam

nosil I. Q. asi tak čtvrt metru před obličejem (ale to se

nedalo odhadnout přesně) ostrý a zraňující světlolomný

hranol, přirozeně, že neviditelný, přestože ho bylomož

né vytušit z ohybu paprsků na jeho plochách. Tensvětlo

lomný hranol vás píchl do tváře, do čela, do kořene nosu

a  vtlačil do vás duhové znamení, směsici všech barev

světa (doplněných veškerými barvami, co jich měl v sobě

I. Q.). Někdy to bolelo a jindy se vám z toho psychedelicky

rozvířila hlava; a  někdy se to střídalo, radost a  bolest;

a  někdy to bylo naráz, oboje, radostbolest. Někdy jen

/14/

jedno z toho, ale nevěděli jste, co vlastně, a neuměli jste

to pojmenovat.

Na předloktí měl I. Q. z miasmatu pokožky (co nebyla

ani bílá, ani černá, ani hnědá, ani café-au-lait, dokonce ani

zlatomedová, ale spíš tak nějak všechno dohromady – barvy

se na ní proplétaly a vlnily a přelévaly jedna přes druhou

ve skvrnkách, pihách, spirálkách, vřetýnkách a měňav

kách, v  jakémsi organizovaném chaosu, co připomínal

plátna Jacksona Pollocka pozorované z  aeroplánu)  – na

předloktí mu z miasmatu téhle jeho pokožky vyrůstal řídký

les chloupků černých, tmavě hnědých, slunečně světlých

i skoro průhledných; rovných, mírně zkroucených i pevně

smotaných do drobounkých prstýnků, které nebylo snadné

rozmotat, a  pokud se to přece podařilo, tak se okamžitě

zase smrskly do neproniknutelného hadího kroužku, bez

začátku a bez konce. /16/

/17/

Tři

Pokud byste si řekli – príma, už to máme, on NECHCE být

zařazený do žádné kategorie, on se všem kategoriím vy

hýbá, on chce být celý život hercem, co si hraje sám na

sebe, až na to, že vesměs neví, V KTERÉM KUSE se právě

nachází a jakou mu přidělili roli –, tak byste nejspíš měli

pravdu, i když možná ne tak docela. I. Q. snad vážně hrál

v jakémsi divadelním kuse, na proměnlivých, posuvných

prknech (co jednou byly ušmudlaný asfalt ghett sezašla

panými pestrobarevnými žvejkačkami, jindy pečlivě vy

betonované chodníky na Upper East Side, ve kterých do

betonu přidávají skleněné ministřípky, aby jiskřily; potom

zas hollywoodský beton se zašlapanými kroky hvězd a taky

úzké chodníčky, poseté kamením a s rudohnědou hlínou,

po jakých se chodí na Ostrovech). Přestože I. Q. snadVÁŽ

NĚ hrál sám sebe na těchhle proměnlivých prknech světa

a života a v propadlištích a mezi neustále přemalovávanými

kulisami (na které mu ještě tu a tam něco promítali jako na

plátno), nedá se říct, že by zoufale pátral po budce, v níž

sedí nápověda. Ano, hledal ji, svým způsobem tu nápovědu

hledal, to je fakt. Ale kdykoli mu začala poslušněa cílevědo

mě našeptávat slova toho divadelního kusu, do kterého se

sám umístil, tak přesně v tom okamžiku se k ní I. Q. otočil

zády – a buďto její slova opakoval se sarkastickou intonací,

anebo slova nápovědy obrátil tak, že za každé ano řekl ne,

každý útržek pravdy nahradil cárem lži; anebo, nápovědě /18/ navzdory, bezmála zoufale a melodramaticky začals dokonale maskovaným váháním odříkávat či prozpěvovat slova DOCELA JINÉHO KUSU.

Anebo se – nápovědě navzdory – rozhodl, že tohle NENÍ divadlo, a  na blíže neurčený čas z  jeviště slezl a  bezmála by se byl stal divákem, až na to, že tohle přece NENÍ žádné divadelní představení  – a  tudíž se NENÍ na co dívat, co sledovat, o čem přemýšlet.

Všechno je šedivé, hnusné, jednobarevné, nudné a  za sledování to prostě nestojí.

Takhle se rozhodl a sedl si do rohu. Tam kouřil trávu, která ho přesvědčila (pokaždé znovu, poprvé a postéa pozilionté), že svět je papoušek, duhový kolotoč plný barev, co nezachytitelně víří všude kolem, ale především papoušek s  modro-zeleno-červeno-žlutými křídly, a  ten papoušek že je hercem v  tom nikdy nekončícím divadelním kuse, kterým přece celý svět JE, a kdo říká, že ne, tak ten nicnechápe, ten neumí hrát. Ten papoušek je herec v divadelním kuse SVĚTA, jen se neumí rozhodnout, ve kterém, a  ten papoušek je bezpochyby ON SÁM.

Pak se naštval, že přece není žádný papoušek, že paoušci jsou přece umělí ptáci, horší než vibrátory, že svět ho sere a je šedivý a nudný a tak dál... A určitě v něm není žádný PŘÍBĚH a žádné PŘEDSTAVENÍ.

A tak si sedl do rohu a tam vykouřil šílenou kupu trávy, která ho přesvědčila... /20/

/21/

Čtyři

Na strupatou asfaltovou cestičku Riverside Parku padá

zlaté listí jinanů. Buch. Buch. Buch. Listí jinanů je těžké,

netančí, jako když opadávají javory, a na rozdíl od listíjavorového si je jisté svými barvami. Svou barvou. Zlatou.

Je dobré začínat lásku na podzim, z pocitu hnití. Všechno

opadává (Buch. Buch. Buch.), zatímco vaše láska se rodí.

Jsem nadšená z  toho kontrastu a  kromě toho nebývám

v  zimě ráda sama. Kdo si vůbec vymyslel tu představu,

že by se člověk měl zamilovávat NA JAŘE? Nejlepší je se

zamilovat na podzim (říkám si a proplétám si prsty s prsty

ruky, kterou ke mně I. Q. napřáhl – má velké prsty, velké

dlaně, bezpečné a  teplé, v  zimě budou hřát, už se těším,

jak v zimě budou hřát), nejlepší je se zamilovat na podzim,

protože v zimě člověk lásku víc potřebuje; májové děti se

rodí v únoru, ale na zimu je nejlepší si zalézt do pelechu

a vzít si tam s sebou někoho s tak obrovskýma hřejivýma

dlaněma, jako má I. Q.

Na rozdíl od listů javorů má listí jinanů trojúhelníkovitý tvar. A  daleko víc šustí, když do něj zafouká vítr, úplně jinak, chrastivěji. Přemítám, jestli bych šustění listůjinanů dovedla rozpoznat i se zavřenýma očima. Zavírám oči a I. Q. se mění v oceán, který mě obalí do vln, do chapadel. I. Q. je chobotnice, všude má chapadla, panožky, výrůstky, přísavky. Přisajeme se.

„Je tady taková situace,“ řekne mi I. Q. /22/

„Situace?“

„Jo. Situace. Jedna taková.“

„Nesnáším situace. Nevykládej mi o situacích. Situace nesnáším.“

Je príma začínat na podzim, sbírat své lásky, kdyžopadává listí. Trhat své lásky jak zralá jablíčka. Co já vím, možná že do Vánoc nezčerviví.

„Je tady taková situace.“

V New Yorku, jakmile kopnete do hlíny, vyvalí se na vás střeva toho Města. Jako když odklopíš pokličku z mísy se špagetami, prohlásil jeden italský stavitel. Potrubí, vedení, základy, instalace. I. Q. je, jako když kopnete v New Yorku do hlíny. V  New Yorku se nestaví na volných parcelách. Když chceš něco vystavět, musíš něco zbourat.

„Je tady taková situace.“

Přisajeme se chapadly, výčnělky, přísavkami. I. Q. má výčnělky moc zajímavé. Poznala bych je se zavřenýmaočima, podle šumění, jako jinan?

Zavírám oči a přisaju se.

V  puse mi plavou rybičky, průsvitné, mořské, slané. Z huby mám akvárium. Otvírám oči a listí jinanů se prudce rozvoní hnitím. Je dobré začínat lásku na podzim, možná vydrží až do slunovratu.

„Je tady taková situace... Chápeš to?“

Brodíme se listím, co napadalo na strupatý asfaltcestičky v Riverside Parku. Ve městě New Yorku musíte zbourat všechno staré, co už tam bylo předtím, než můžete začít stavět znova.

I. Q. jde k telefonu na rohu 86. ulice, půjčuje si ode mě čtvrťák, vytáčí číslo a boří, boří, boří. /24/

/25/

Pět

I. Q. se podle všeho nenarodil na Ostrově, ale v Brooklynu

(přestože mi vykládal, a to hned několikrát, že vlastněPO

CHÁZÍ z Karibiku – v různých verzích vyprávění se narodil

na Portoriku, Kubě a  Hispaniole), nicméně měl vzácnou

schopnost ostrovy kolem vytvářet. Skoro by se zdálo, že

si s  sebou nosí malý, příruční, poslušný oceán, protože

I. Q. si dovedl, kdykoli se mu zachtělo, odkrajovat ostrovy

z materie Města; vybírat si je, odtrhávat a uždibovat z nich,

vyhřívat se na jejich atolech, poslouchat šumění jejichpa

lem – a tenkrát na podzim mě k tomu přizval. Blahem jsem

šílela. I. Q. se uměl do ostrovů obalovat, a  nemusely být

zrovna tropické. Zjistila jsem ke svému překvapení, žene

konečná a jen zdánlivě monotónní změť pravoúhlých ulic

přepažených tu a tam nějakou neposlušnou, co v pravém

úhlu nebyla, se ve skutečnosti dělí a drobí na celýarchi

pelag ostrovů a ostrůvků s úzkými průplavy v podoběvy

betonovaných okrajů parků, železničních náspů vonících

rzí a olejem a zarostlých umaštěnou lebedou, která teď na

podzim usychala.

Žili jsme v ostrovní krajině vůní a zbořenišť a cihlové

drti, co jemnou, světle červenou pěnou tichounce šplounala

na náplavky obchůdků na nárožích pod vyvýšenou dráhou

metra, co v okrajových čtvrtích města New Yorku už vůbec

nemusí být schované pod povrchem, naopak: hrčí si to po

pylonech několik metrů nad ulicí a  mřížovím železných /26/ sloupů a podpěr, na kterých jsou položené koleje, se filtruje sluneční světlo jako rozsypané střípky z flašek anebomožná koks. Jiskřivé hromádky světla.

I. Q. měl tak vypracovanou schopnost bydlet naOstrovech, že betonová zídka brooklynského Prospect Parku (teď na podzim bezmála zakrytá rozkládajícím se šustivým listím) tvořila příhodnou příbojovou zónu mezi čtvrtíFlatbush a Bedford-Stuyvesant; po parku se proháněly brigy a plachetnice a surfingová prkna, a pokud jste se odhodlali brodit se po něm nízkou, pečlivě sestřihanou trávou (což byly možná mořské sasanky), nemohli jste si pomoct, cítili jste, jak vám drobounké barevné tropické rybky nesměle oždibují kotníky.

S I. Q. se New York rozdělil na celé TUCTY drobných ostrovů, ostrůvků a  ostrůvečků, z  nichž každý měl své zvyklosti, svou módu a  svou řeč. A  I. Q. světaznale přeskakoval z  jednoho na druhý, zatímco já se přidržovala jeho ukazováčku, lodního kormidla, a učila jsem se poznat po sluchu nebo po hmatu, jestli máme ten správný vítr v plachtách.

Jedním z  našich ostrovů byl uprášený, snad trochu rozpačitý, vnitřní prostor na dvorku v jedné z nejhorších brooklynských čtvrtí; zjizvený asfalt, z kterého rostlystromy. Z popukaného asfaltu s nespočetnými bublinami tam vyrůstaly čínské stromy nebes. I. Q. je nazýval newyorské palmy. Tenhle náš ostrůvek byl nepatrný, dočista spoutaný, obkroužený ploty ze zrezivělého drátěného pletiva. Ploty to byly tak staré, že do jejich oček prorůstaly ty čínské stromy nebes; čínské stromy nebes, co jim Hispánci z Ostrovů říkají newyorské palmy, to proto, že mají zpeřené listy – a vážně jako palmy vypadají, aspoň poněkud, i když se vsadím, že šustí docela jinak.

/27/

Kmeny a větve newyorských palem prorůstaly dodrátěného plotu, do pobřeží našeho ostrova; tak dokonale s ním srůstaly, že bylo těžko přesně poznat, kde končí dráta začíná strom nebes. Čínské stromy nebes drát přemohly tím, že jeho existenci prostě odmítly brát na vědomí. Rostly si tak, jako by tam nebyl, takže drát se za pár let (nebo desetiletí?) stal vnitřním pletivem VŠECH stromů, co tu rostly.A pokud jim PŘECE JEN nic jiného nezbývalo a špatně vrostlý drát jim zraňoval hladkou kůru, stromy se s ním mazlily, aby dal pokoj: obkroužily drát drobnou jizvičkou ve tvaru líbajících rtíků.

Tohle byl jeden z našich ostrovů. Newyorské palmy, když nebylo vyhnutí, líbaly ostrý, zrezavělý drát, co se je snažil uvěznit na dvorku, a I. Q. se někdy líbal se mnou. Někdy ano a někdy ne. Bylo to príma, ale nemuseli jsme to mít. Seděli jsme na ostrůvku z  nepořádně vybetonovaného asfaltu, obklopení rezatým drátem, kouřili jsme trávu z  Ostrovů a  se zavřenýma očima poslouchali šustění opadávajících listů čínského stromu nebes, co si od žádného plotunenechá nasrat na hlavu. /28/

/29/

Šest

Možná že jsem vám zapomněla říct, že I. Q. byl taky strom.

V New Yorku jsem poznala stromů hned několik; ještě před

I. Q. jsem bloumávala po ulicích u Washington SquareParku v Greenwich Village, kde stromy posedávali na lavičkách

a  pouštěli si z  obrovských rádií muziku, co mají stromy

rádi. Anebo na skateboardech trénovali – hned navypouklém asfaltu u kraje fontánky –, jak se zaklonit, prohnout,

zhoupnout v  kolenou, na okamžik se pokusit přesvědčit

skateboardové prkno, že nemá jinou možnost, že vámpřirostlo k podrážkám tenisek a že s vámi OCHOTNĚ vyskočí

na obrubník.

Ve Washington Square Parku někteří stromové listovali novinami a  jiní na vás podbízivě syčeli, když jste kolem nich procházeli – prodávali drogy, vesměs nekvalitnía předražené. Někteří stromové se tam v páchnoucím ošacení a s černými nehty palců u nohou, co se jim dralyz roztrhaných bot, nejspíš taky nalezených v popelnici, přehrabovali v odpadkových koších – a ještě jiní den co den co nejrychleji vyspávali na lavičkách, protože v noci se to nesmělo; v noci se park z moci úřední zavíral a všichni stromové z něj byli vykázáni.

V noci se park zavíral a policajti přitáhli před přístupové cestičky takové bíle natřené drátěné rošty; v noci nesměl ve Washington Square Parku zůstat žádný strom, snad s  výjimkou těch zakořeněných, co tam bydleli oficiálně /30/ a nedalo se s nima hýbat – i když to taky nevím jistě, tuhle jsem tam v 00:07 hodin viděla nařvaného policajta, co se mu faldy sádla přelévaly pod uniformou (uniforma se stala druhou kůží a naučila se sádlo poslouchat), jak stojíu stoletého platanu a  buší pendrekem do jeho skvrnité kůry: „Ven! Ven! Park je zavřenej! Park je zavřenej! Ven!“ –, ale nejsem si touhle příhodou zas tak docela jistá, rozmazaly mi ji paprsky noční lucerny, která se bůhvíproč rozhodlavrhnout svou modravě pableskující korónu právě mezi strom a toho policajta. Kromě toho policajt strašlivě huhlal, byl ožralý, a navíc se mu sádlo na zadku podezřelým způsobem zachvívalo, jak tam stál rozkročený, takže není vyloučené, že u platanu močil, nicméně doslechla jsem se, že správa parků města New Yorku vždycky po setmění nebo v devět nebo v jedenáct nebo o půlnoci, ve vzácných případech až kolem jedné ráno (to, pokud vím, jedině v případěTompkins Square Parku a pouze v posledních pár letech),zkrátka vždycky, když se park zavírá, přijede s bagry a stromy vykopává, dělníci pečlivě očistí kořeny od hlíny, zahrabou díru a stromy vyštvou ven.

Není jasné, kam se vykopané stromy na noc uchylují, o to se správa parků nestará, to už nepatří do její pravomoci, není ostatně jasné ani to, kam na noc zalezou stromové bez kořenů, když je z  Washington Square Parku vykopnou. Jisté je, že ráno, když se Město probouzí, tam už všichni zase jsou, spí na lavičkách, vybírají odpadkové koše, na vypouklém strupatém asfaltu hned u fontánky nacvičují, jak přesvědčit skateboard, aby se jim na vteřinu na dvě přilepil k  podrážkám, OCHOTNĚ vyskočil na obrubník a nepraštil s nimi o beton.

Na 207. ulici a  Seaman Avenue je jeden park, tvořený nárožím ve tvaru rovnostěnného trojúhelníku, se čtyřmi

/31/

betonovými deskami. Z  kruhové díry mezi nimi vyrůstá

strom, platan, omotaný až po spodní větev fungl nový

mi ocelovými dráty s přivařenými žiletkami. Musí tenhle

strom TAKY svůj park opustit po setmění? A když ho něžně

vykopou  – v  rukavicích, aby se o  žiletky nepořezali –, je

tohle nároží pak ještě vůbec park? A  pokud, v  momentě,

kdy tenhleten strom vykopají, park přestává být parkem

a stane se jen OBYČEJNÝM NÁROŽÍM, ze kterého ve městě

New Yorku policajti nesmějí vyhodit nikoho, na to je zá

kon – směl by se tam strom potom zas vrátit? Možná že ano.

I když tím, že by tam zas byl, by se nároží opět stalo parkem,

který se zavírá po setmění, takže by strom musel hned zas

odejít, jinak ho přetáhnou obuchem, až zfialoví – a takhle

by ten strom pendloval celou noc, noc co noc, a svůj park

by si nosil s sebou.

Vlastně chci říct jen to, že I. Q. byl taky strom a svůj park

si nosil s sebou.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist