načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Můj Hostýn je prázdný - Barbora Hřebíčková

Můj Hostýn je prázdný
-15%
sleva

Kniha: Můj Hostýn je prázdný
Autor:

Můj Hostýn je prázdnýBarbora HřebíčkováAutorčin úvod ke knize:Vážený čtenáři,nejraději bych tento text nechala promlouvat sama za sebe, tak jak jsem jej nalezla a upravila. Uvědomuji ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » B4U Publishing
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015-05-01
Počet stran: 496
Rozměr: 135 x 210 mm
Úprava: 487 stran
Vydání: 1. vyd.
ISBN: 9788087222010
EAN: 9788087222010
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příběh fiktivního hrdiny, procházejícího zvraty české historie 20. století, je inspirován skutečnými událostmi a listinnou pozůstalostí autorčiny rodiny. Svoji románovou prvotinu vytvořila autorka Barbora Hřebíčková na základě deníku a dopisů z rodinné pozůstalosti. Román vás provede vším podstatným, co potkalo naši zemi a její obyvatele ve dvacátém století počínaje první světovou válkou, přes první republiku a druhou válku až po období normalizace. Chvíli pohladí studentskými časy Aloise Kiliana z období předválečného Rakouska-Uherska, nechá zavzpomínat na první republiku, aby mezitím ukázal i dramatické Kilianovy osudy z obou válek nebo beznaděj padesátých a sedmdesátých let. Kniha je to nadmíru zajímavá a ačkoliv psaná deníkovým způsobem, velmi dobře čitelná a strhující.

Popis nakladatele

Můj Hostýn je prázdný


Barbora Hřebíčková


Autorčin úvod ke knize:

Vážený čtenáři,
nejraději bych tento text nechala promlouvat sama za sebe, tak jak jsem jej nalezla a upravila. Uvědomuji si však, že jeho forma dopisya deníkové záznamy vyvolává pochyby o co vlastně jde. Předkládám vám český příběh, který byl zpracován na základě pozoruhodné písemné pozůstalosti, není však opisem původních textů.
Použila jsem pohnuté a citově bohaté příběhy lidí, kteří skutečněžili a psali dopisy. Interpretovala jsem jejich myšlenky a skutky tak, abych jejich osud a jejich střety s dějinami dávaly smysl logicky i psychologicky. Nevěřím, že smysl je v událostech samých, nevěřím v dějiny spásy ať již v křesťanské, komunistické nebo modernisticképodobě. Věřím jen v dějinné vztahování se k bytí. K bytí, které přistupuje, kdy chce.
O čem tedy kniha je? Alois Kilian skutečně žil v Máchově ulici v Brně, za souseda měl pana Spaziera, pana Osolsobě a pana Kocmana, bojoval v první světové válce a i další fakta zjeho života odpovídají tomu, co se doopravdy stalo. Osobní dějiny a velké dějiny se utkávaly v jeho životním příběhu a v jeho duši. Dvacáté století bylo k uzoufání. Ještě že tu byla rodina, přátelé, chemie a literatura. Vždycky něco zbývá", zní jeho skromné resumépo každém novém převratu.
Pro mne osobně bylo velkou zkušeností zprostředkovaně prožívat období, která známe převážně z dějepisných generalizací. Například padesátá léta. Můj hrdina si začíná zastírat, jak zásadní je rozdíl mezi proklamacemi komunistickéstrany a jejími činy. Dnes je nám všechno jasné, ale on se nedokáže od komunistického režimu ani distancovat, ani s ním plně spolupracovat. Přestává si rozumět s dcerami, zhoršuje se mu zrak, má neurotické výpadky sluchu. Doba je nad jeho síly. Spíše než k velkomyslnémuodpouštění vyzývá tento příběh ke shovívavosti k vlastním dějinám a k sobě samým. Někdy jsou tragické okolnosti skutečně nad lidské síly.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Barbora Hřebíčková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

k a p i t o l a i

modrý květ



9

5. srpna 1914, Uh. Hradiště

Večer jsem šel za drobného deště na procházku a rozhodl jsem se, že si začnu psát deník. Celý den byl temný, slunce aninezasvitlo a i večer byl jakýsi kalný, melancholický. Říkal jsem si, jak ty dny prázdnin plynou, nic z nich nezbývá a včera mi byloosmnáct. Zkoušel jsem vzpomínat, jak jsme byli s Arnem malí, jaké to bylo v primě, ale mnoho jsem toho zapomněl.

Kdopak si asi vzpomene, že jsem se tudy, Kunovickou alejí, procházel? Zbude po mně vůbec něco? A co zbude po Zemi, až Slunce zhasne? Budou tu nějaké jiné světy a jiné organizmy, které je budou obývat? Co pak zbude z mého osudu? Nevím, co bude, ale chci vědět, co bylo. Míním si psát deník, abych věděl, co jsemmyslil a co jsem cítil. Bezpochyby se mi to bude zdát časem naivní, ale i přes to bude mít četba své kouzlo. Rád ve vzpomínce prožívám, co už odeznělo, a dosnívám, co nevešlo ve skutek. Chci zachytit atmosféru svých dní a svoje nálady. Uvidím, že jsem žil.

6. srpna 1914, Uh. Hradiště

Nadále naplňuji své předsevzetí psáti si deník.Melancholickojankovitá nálada předešlého dne díky Bohu minula. Chtěl jsem včerejší den vytrhnout, ale přemohl jsem se, neb deník tento má býti pravdivým obrazem mých nálad.

Prázdniny. Od rána se člověk slastně přičiňuje, aby nedělal nic. Dopoledne venku, oběd, pak jdu do hodiny houslí blízko své milované hvězdářské věže. To je každý den stejné. Různé bývá

k a p i t o l a i

jen odpoledne, které jsem trávíval s Kupkou, než odjel k tetě do

Hejčína. Přečetl jsem dvacet stránek „Algemeine Chemie“ a tři

a půl hodiny jsem si povídal v parku s Jiřinkou S. Mámv úmyslu malovati mamince k svátku dřevěný talíř a tázal jsem se po

instrukcích.

7. srpna 1914, Hejčín, František-Josef Kupka Aloisi Kilianovi

Milý příteli,

včera jsem navštívil elektrárnu v Hejčíně, která jest postavena na potoce s dosti velkým spádem. Elektrárna sama jest budovao jedné místnosti, velké as jako gymnazijní tělocvična, leč čtvercového půdorysu. Elektrárna má dvě turbíny, jejichž kola oběžná jsou pod podlahou. Nad podlahou jesti pak vidět setrvačník, ovládací zařízení a pak kolo pro řemen. Každá turbína žene dynamo na střídavý proud o výkonnosti  kW a napětí 5 500 V. Rozvodné desky jsoumramorové a vysoké více než  m. Jest zde též transformátor pro Hejčín, další vesnice mají své transformátory až v samotné zástavbě, kde začínají také vlastní rozvody. Svítí se žárovkami při 125 W a 1 kWh stojí 55 h, což je ve srovnání s boskovskou cenou laciné.

Tvůj přítel Kupka

8. srpna 1914, Praha, fa L. G. Halphen Aloisi Kilianovi

Vá ž e ný p a n e ,

vzhledem k Vašemu ct. lístku ze dne 15. t. m. zasíláme Vám cotiskopis brožury o Golsmidtovém Thermitu, z nichž lze potřebné vyčísti, a jsme milerádi ochotni podati Vám na požádání jakékolivysvětlení. Zajímalo by nás zvěděti, k jakému účelu hodláte této výbušniny použíti, a znamenáme, Vašim ct. zprávám vstříc hledíce.

S veškerou úctou pr. pa. L. G. Halphen

podpis nečitelný

M o D R Ý k V  t

9. srpna 1914, Uh. Hradiště

Na výletě na Velehradě jsem potkal Josefa Kremera, který mi vyprávěl, že jej pronásledují coby vyzvědače. Varoval mě před pokusy s výbušninami, neb úřady teď ve všem vidí spiknutí. Radil mi firmě Halphen raději neodepisovat a neupozorňovat na sebe.

Cestou přes Modrou jsem dostal od jedné dcérečky karafiát. Kremer si s ní hned začínal a pletl do řeči latinské citáty, až mi bylo trapně. Kremerova vyřídilka jest obdivuhodná, někdy mi však působí hotová duševní muka. Jozéfek se před vstupem do gymnázia vyučil kovářem, a je proto o celých pět let staršía protřelejší mne. Na jeho svalnatých ramenou je patrná fyzickápráce a i velké, hrubé ruce prozrazují kmánský původ. Aby to snad někoho nespletlo, halasí všady učeným jazykem, až je to směšné. Snad by toho ani nebylo třeba, jeho vynikající intelekt je sám o sobě dosti nápadný.

Jednou jsem jej doprovázel domů, neb bratr Arne po něm chtěl překovat dlátko, kterým mínil řezbařit. Šlapali jsme povyučování pět kilometrů do Derfle, kde Jozéfek odložil vázanku a začal mluvit nářečím. Než jsem se vzpamatoval, zmíněné dlátozručně vykoval. Teprve když jsem viděl, jak vyvažuje kladivo v dlani a ihned vpadá do pracovního rytmu, pochopil jsem, mezi jakými rozdílnými světy každého dne přechází. Oceniv jeho dvojí život, odpustil jsem mu ihned tu trochu přehánění.

Také jsem býval venkovan, ale už se tak dávno necítím. Je to příliš dlouho, co tatínka přeložili do Hradiště. Přestos bratrem Arnem často vzpomínáme, jak jsme si hrávali ve Zdounkách u potoka. Anička byla tehdy ještě malá, Otík v kolébce a my, starší kluci jsme běhali celé dny venku. Jen co na jaře obeschly louky „Na Hadrách“ nebo „Na Městečku“, hrálo se ve fizule, knoflíky a kuličky. Taky na raubry regonistry a na četníky. Obyčejně se raubři mezi sebou poprali, zrovna tak četníci a konec hry byla výplata za roztržené kalhoty.

A jak se nám zdál náš svět velikým! Když jsem byl posledně ve Zdounkách, užasl jsem nad nepatrností toho všeho. Sad se mi

k a p i t o l a i

jevil jako větší zahrada a rybníček jako špinavá louže. Jakpak mi

asi bude za čas připadat náš městský byt s dvorkem nazývaným

zahrádka a s nebezpečnou paní Gavendovou v domovnickém

bytě? Tatínek jednou říkal, bylo to loni v lednu, když jsme nad

Kunovským lesem pozorovali kometu, že přichází nový věk.Těmto letům se prý bude říkat epocha před kometou.

10. srpna 1914, Uh. Hradiště

Navštívil jsem navrátivšího se Kupku a odnesl si vyrobené cyankáli v lahvičce. Proč? Věru nevím. Kupka je zalezlýv laboratoři a jeho příručka chemických pokusů začíná nésti stopyprodělaných bojů. Tuším, že ku konci prázdnin se rozpadne jako věcný důkaz jeho ničivé touhy po vědění. Matinka jeho pravila mé matince, že její prvotní radost, že chlapec je vážný člověk a za děvčaty nechodí, mění se v zneklidnění, ba někdy i v prosté rozladění, se stoupajícím počtem děr v jeho oblečení.

11. srpna 1914, Uh. Hradiště

Otíkovi se dnes přihodila nepříjemná příhoda. O  svačině k nám domů vrazila rozhořčená mlékařka Oslzlá a křičela na celou chodbu, že pan listovní má asi děti pěkně vychované, když ten nejmladší krade. Z domovnického bytu vylezla paníGavendová a nahoře na schodech stála ulekaná matinka a pokoušela se pochopit, z čeho ji Oslzlá obviňuje. Mlékařka trvala na tom, že jí Otík ukradl litr mléka, nechal si ho nalít do bandasky a utekl bez placení. Zatímco maminka za Otíka platila, přišel k dovršení všeho tatínek z úřadu a jal se Otíka vyslýchat. Ten byl tak vyděšen, že se nezmohl na slovo, kývnutím přisvědčil, že utekl s mlékem a víc z něj nikdo nedostal. Zavřel se do světničky a hořce tam plakal nad rozevřeným latinským sešitem.

Tatínek se durdil u svačiny a mně vázla buchta v krku. Bylo mi Otíka líto. Musel mít nějaký vážný důvod, peníze možná ztratil, ale určitě nezpronevěřil.

M o D R Ý k V  t

Tatínek si doléval kávu mlékem, když tu mu něco cinklo do hrnku, až káva cákla na náprsenku. Lžičkou vytáhl půlkorunu a volal Otu k odpovědnosti. Otík, ač nerad, musel vysvětlovat, že odstředivá síla drží půlkorunu v roztočené bandasce takovou silou, že tato nevypadne ani ve chvíli, kdy je bandaska vzhůru dnem. Jda k mlékaři, hodil korunu do bandasky a točil jí celou cestu do mlékárny. Mlékařka mu pak do ní nalila mléka a až pozdě si Ota uvědomil, že půlkoruna je stále na dně. Pokusil se mlékařce vysvětlit, že musí mléko přelít, ona si však myslela, že ji chce ošidit, a nasupeně požadovala peníz. Otík se vyplížili s mlékem, když se věnovala dalšímu zákazníkovi, jsa rozhodnut dluh druhý den doplatit. Neodhadl však reakci nepříliš dovtipné dámy a byl pak vývojem situace tak zaskočen, že se nezmohl na obranu. Byl jsem vyslán do mlékárny vše vysvětlit, ale tam jsme na sebe s vádychtivou Oslzlou křičeli. Tatíček mne za to nepochválil, i šel jsem trucovat k Otíkovi.

12. srpna 1914, Uh. Hradiště

Josef Goldstein i s bratrem Emanem přijel navštívit město, nebo spíše Jiřinku S. Vymanili se tak na několik dní z dozoruvlašimských Goldsteinů a náležitě si svůj příjezd vychutnali. Josef mne na korze bouřlivě objímal. Příčinu jsem zvěděl okamžitě. Byly z něho cítit likéry.

Chtěl ihned poděkovati Jiřince za pohled, ale když ji spatřil na korze s otcem a matinkou, neměl se k tomu. Dostal jsem za úkol poděkování vyříditi a Goldsteinovi o tom podrobněporeferovati. Vzkaz má vypadat: „Velectěná slečno, promiňtelaskavě, že vás zdržuji. Mám povinnost projeviti vám od pana Josefa Goldsteina, c. k. studujícího ve výslužbě, nejsrdečnější díky. “ To bude jistě účinkovati, zvláště zvážím-li, že se mnou byla zadána na moravskou besedu.

k a p i t o l a i

14. srpna 1914, Uh. Hradiště

Zastřelil se pan Stangler. Četl jsem si v parku, když tuslyším ránu jako z revolveru, podivně zdušenou. Vyběhl jsem okolo

Schaňákovic zahrady puzen zvědavostí a skutečně, byl to výstřel.

Na druhé straně Olšávky ležel na štěrkovém náspu pán, rucerozhozené, hlavu divně nakřivo a ze spánku mu prýštila krev.Revolver měl pohozen u nohou. Pak začaly z domů vybíhat ječící služky,

ale nemohly se k němu dostat, neb Olšávka je rozvodněná. Potom

přišla komis, sepsán protokol a mrtvola odnesena do márnice.

Soudí se, že se zastřelil pro nevyhojitelnou nemoc jakousi a pro

rodinné nesváry. Jest kolem toho mnoho dohadů, které se jen

šeptem sdělují, a když jsem se pokusil přidružiti se ke skupině

Jiřinčiných kamarádek, abych se také něco dozvěděl, ulekaně si

kladly ruku na ústa. Přijaly mne však nakonec do svého středu

jako svědka té hrozné události a já jsem ji musel celouodvyprávět. Člověk by řekl, že Stanglerovým nic nechybělo. Neměli dětí

a peněz dosti, ale ani tak člověk nemusí být šťasten, jak vidno. 17. srpna 1914, Uh. Hradiště

Po hodině houslí jsem šel za Kupkou a dělali jsme pokusy se

statickou elektřinou. Vyfotografoval jsem ho pak v jeho rezidenci

jako chemika. Narovnal na stůl různých baněk a křivulí a mezi

tím vším jsem ho zachytil. Vyvolávali jsme poté desky a bylo nám

v zatemněné místnosti hrozné vedro. Vývojka v tom horkupracovala příliš rychle, a než jsme to seznali, zkazili jsme několik

snímků. 20. srpna 1914, Uh. Hradiště

V parku jsem oslovil Jiřinku S. Povídal jsem si s ní křížem

krážem o všem možném, až jsme skončili u náboženství. Užasl

jsem, jak si necení náboženských úkonů. Myslil jsem, že jen my

s Kupkou a Koncerem jsme tak indiferentní, ale zjistil jsem, že

každá zpověď a každé přijímání je jí stejně lhostejné jako nám.

M o D R Ý k V  t

Snad to dělají ty politické komentáře z kazatelny. Tak jsme se

zapovídali, že jsem málem zapomněl na vzkaz od Goldsteina.

Vyřídil jsem jej až nakonec a Jiřinka se jenom ušklíbla. Budu mu

to muset šetrně sdělit.

Přidal se k nám bratr Arne s mandolínou a se slečnamia nakonec jsme zpívali až do deseti hodin. Manévroval jsem obmyslně, abych seděl vždy vedle Jiřinky, a ke svému překvapení jsem seznal, že ona dělá totéž. To vypadá nadějně.

21. srpna 1914, Uh. Hradiště

Zítra nám začíná ošetřovatelský kurz. Přihlásil jsem sez nějakého neurčitého smyslu pro povinnost. Také ze zvědavosti naokolnosti války, která je dosud čímsi zcela abstraktním. Co to se mnou bude dělat, až dostaneme první raněné?

22. srpna 1914, Uh. Hradiště

V ošetřovatelském kurzu jsme zatím jednali jen o společných odznacích a legitimacích. Mluvilo se o blížícím se transportu raněných, ale nenaučili nás dosud ničeho. Jedna sestra, diákonka z mateřského domu v Kaieserwerthu, která viděla kus světa,pravila, že z počátku budeme stejně jen nosit vodu a překážet, protože vyškoleného personálu bude dost. Až dámy přestanou bavitlegitimace a ošetřovatelky budou povolány na frontu, nastane teprve práce. Potřásala hlavou a dívala se na mne průhlednýmamodrýma očima. „Jenže to vy budete dávno v první linii. “ Bránil jsem se, nemile dotčen, a namítal, že proti Rusku pilně vítězíme a že se má za to, že do Vánoc bude po válce. „Tolik věříte našíválečnické zdatnosti?“ zeptala se posměšně a do rozmáchlého gesta zahrnula místnost s rokujícími studentkami z obchodní školy, lejstra rozsypaná na hospodském stole a balíky obvazů deroucí se z potrhaných obalů.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist