načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Můj brácha robot - James Patterson; Chris Grabenstein

Můj brácha robot

Elektronická kniha: Můj brácha robot
Autor: ;

První díl nové série Jamese Pattersona, autora světových bestsellerů Můj nejhorší školní rok a Já, srandista. Bohatě ilustrovala Juliana Neufeldová. - - Páťák Sammy Hayes-Rodriguez ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2% 100%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 316
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrovala Juliana Neufeldová
přeložila Olga Turečková
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-4103-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Humorný příběh kluka Sammyho, který musí v rámci experimentu chodit do školy s robotickým bráchou. Doprovázeno komiksovými ilustracemi. První díl série pro starší děti. Páťák Sammy Hayes-Rodriguez nežije v tak úplně obyčejné rodině. Maminka je vědkyně a baví se vymýšlením robotů. Její nejnovější vynález se jmenuje Éčko a má chodit se Sammym do školy. A nejen to! Sammy se musí k robotovi chovat jako k vlastnímu bratrovi! Hrůza! Do třídního kolektivu nikdy moc nezapadal, a teď ještě musí chodit do školy s bráchou robotem, který je šprt. Spřátelí se Sammy s novým členem rodiny? A co spolužáci? Oblíbí si Éčka?

Popis nakladatele

První díl nové série Jamese Pattersona, autora světových bestsellerů Můj nejhorší školní rok a Já, srandista. Bohatě ilustrovala Juliana Neufeldová.

Páťák Sammy Hayes-Rodriguez nežije v tak úplně obyčejné rodině. Maminka je vědkyně a baví se vymýšlením robotů. Její nejnovější vynález se jmenuje Éčko a má chodit se Sammym do školy. A nejen to! Sammy se musí k robotovi chovat jako k vlastnímu bratrovi! Hrůza! Do třídního kolektivu nikdy moc nezapadal, a teď ještě musí chodit do školy s bráchou robotem, který je šprt. Spřátelí se Sammy s novým členem rodiny? A co spolužáci? Oblíbí si Éčka? Dočtete se v humorném vyprávění Jamese Pattersona.

Jmenuju se Sammy Hayes-Rodriguez. Jsem jako většina ostatních kluků... S výjimkou toho, že žiju v domě PLNÉM ROBOTŮ!

Někdy je to bezvadný. Je tu BOMBARDÉR, velká sekačka na trávu, pan LEŠTINA, potrhlý sluha, APORT, pes robot (který nepotřebuje, aby po něm někdo uklízel hromádky), a spouta dalších.
Ale nejnovější přírůstek je ÉČKO, nejhorší robot, jaký kdy existoval. Je protivný. Vždycky všechno ví nejlíp. Je přesvědčený, že je opravdu můj bratr. A ted' se mnou bude chodit do ŠKOLY!

JESTLI TOHLE NENÍ HOTOVÁ KATASTROFA, TAK TEDY NEVÍM, CO JE!

Zařazeno v kategoriích
James Patterson; Chris Grabenstein - další tituly autora:
Já, srandista Já, srandista
Devátý soud Devátý soud
Já, srandista na druhou Já, srandista na druhou
Lovci pokladů 1 Lovci pokladů 1
 (e-book)
Já, srandista na třetí Já, srandista na třetí
Můj brácha robot Můj brácha robot
Přímý zásah Přímý zásah
Patnáctý skandál Patnáctý skandál
Pohřešuje se prezident Pohřešuje se prezident
Hodina pravdy Hodina pravdy
Volavka Volavka
 
K elektronické knize "Můj brácha robot" doporučujeme také:
 (e-book)
Nebezpečné tajemství Nebezpečné tajemství
 (e-book)
Můj brácha robot - Roboti se zbláznili! Můj brácha robot
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

albatros



Ilustrovala Juliana Neufeldová

MŮJ BRÁCHA

ALBATROS


Přeložila Olga Turečková

Copyright © 2014 by James Patterson

Illustrations by Juliana Neufeld

Th is edition published by arrangement with Little,

Brown and Company, New York, New York, USA. All rights reserved.

Translation © Olga Turečková, 2015

ISBN 978-80-00-04103-2


Mámě.

C.G.

Indii —

za deset úžasných let na škole Palm Beach Day.

A Andree Spoonerové — mé hrdince.

J.P.


vi


1

KAPITOLA

1.

A

hoj, jsem Sammy Hayes-Rodriguez. Možná už

jste o mně slyšeli? Jsem ten kluk, co si z něj všich

ni dělají legraci. Máma mě totiž přinutila vzít s  sebou do školy robota — to je ta nejpitomější, nejtrapnější věc, co se kdy komu za  celou historii školy přihodila. (A to mluvím o základkách od dob prvního osídlování Ameriky.)

Musím vám povědět bláznivou historku o  tomhle robotovi, co si myslí, — a to si nedělám blázny — že je můj bratr.

A hádejte, kde ten trouba tenhle pitomý nápad sebral?

Od mojí mámy!

A víte co? Můj táta jede v tomhle uhozeném podniku s  roboty taky. Dokonce ten mámin potrhlý nápad nazval „geniální“.

Ještě že Maddie je pořád na mojí straně.

Maddie je absolutně nejlepší ségra, jakou můžete mít. Nemá nejúžasnější modré oči? No jo, dobrý. Obrázek je černobílý. Ale věřte mi, má oči modřejší než ta nejmodřejší barva ve velkém balení šedesáti čtyř pastelek.

Takže jednou jsme s Maddie mluvili o  mámině pošahaném nápadu u  snídaně, kterou nám pochopitelně servíroval jeden z  mnoha  jejích praštěných vynálezů: snídaňobil.

Stisknete knofl ík vaší oblíbené cereálie, ta se vám nasype do misky, miska pak sjede dolů ke kráječi banánů, přesune se k trysce s mlékem, odtud uhání k sypátku s cukrem a nakonec odfrčí k výdejnímu okénku.

Přejete si trochu pomerančového džusu? Stiskněte oranžové tlačítko.

Ale — a  tohle je veledůležité — NIKDY netiskněte tlačítka džusu a cereálií najednou. Věřte mi. Je to ještě horší, než když zmáčknete současně cereálie a míchaná vajíčka.

Snídáme spolu s Maddie každé ráno, než odejdu do školy. Povídáme si o všem možném, přestože Maddie je o dva roky mladší než já. To znamená, že by byla ve třetí třídě, kdyby chodila do školy. Jenže nechodí.

Vysvětlím později. Slibuju.

Maddie dobře ví, jak potrhlí dovedou někdy táta s mámou být. Ale musím přiznat, že přestože je Maddie mladší, dovede mít věci pod kontrolou daleko líp než já.

„Všechno dobře dopadne, uvidíš.“

„Ale souhlasíš, že tenhle poslední mámin nápad je  praštěný. To bude trapas, že se z  toho studem propadnu!“

„Doufám, že ne,“ vrtí hlavou Maddie. „Chyběl bys mi. Hrozně moc. Uznávám, že její plán je trochu ujetej... “

„Maddie, je tak děsně ujetej, že toho svýho robota může dát dohromady s tím na Marsu. Můžou tam spolu kopat červený kamení! No dobře, teď ta nejhorší část: máma mi řekla, že tahle potrhlá věc, kterou chce, abych udělal, je součástí jejího úplně nejdůležitějšího pokusu.“

Jo, jsem mámin ubohý pokusný králíček. Nejspíš mi ke  školnímu obědu přibalí listy salátu.

KAPITOLA

2.

M

ámin nápad vyhlásit mi „Den, kdy s sebou vezmu

do školy robota,“ je tak uhozený, že to před Gen

nou Zagorenovou ani nemůžu říct nahlas. To je holka od nás ze třídy, co je alergická na buráky, což způsobilo, že můj nejlepší kamarád Troják nemůže nikdy jíst oběd u  stejného stolu jako Genna. Víc o  Trojákovi později, slibuju.

Je čas spustit mámin velký, veledůležitý pokus: já a mluvící popelnice jdeme do školy. Spolu.

„Dělej, že je to tvůj bratr,“ navrhla mi máma.

„Já žádnýho bratra nemám.“

„Teď už máš.“

Věřili byste tomu? Já ne.

A co robot? Nemyslím si, že by se mohl nenápadně vmísit mezi ostatní ve třídě. Jedině snad na Halloween.

Kostým už na sobě má.

„Dobré jitro, Samueli,“ říká Éčko, když vycházíme ze dveří a  míříme k  zastávce školního autobusu. „Počasí pro imatrikulaci jako dělané.“

„Cože?“ 8

„Imatrikulovat. Zapsat se nebo být zapsán do vzdělávací instituce, zvláště na univerzitu.“

Sklonil jsem hlavu a  doufal, že nikdo nepozná, že s tím robo-šprtem jdu já.

„Nejdeme na žádnou univerzitu,“ mumlám. „Jdeme jen do školy.“

„Skvělé. Nádherné. Roztomilé.“ 8

Myslím, že máma stále na Éčkově vyhledávacím programu pracuje. Velká objemná věc, která se šine vedle mě po chodníku všelijak hrčí a bzučí. Robot se supěním pumpuje rukama dopředu a dozadu jako běžec na lyžích, pohybující se zpomaleně po betonu. Bez lyží.

Všimnu si, že Éčko s  sebou vláčí ještě větší batoh, než mám já.

Možná právě v něm má náhradní baterie.

KAPITOLA

3.

M

áma, která se jmenuje Eizabeth, mi řekla, že ro

botovo jméno začíná na E jako expertka, jak hod

ně lidí říká mojí mámě, profesorce Elizabeth Hayesové, Ph.D., protože je tak extrémně chytrá (kromě chvíle, kdy udělá tak extrémně pitomou věc, jako je poslat mě jen tak do školy s mluvícím robotem, když ani nemáme žádnou školní akademii).

Můj táta Noah Rodriguez říká, že jméno Éčko znamená Einstein mladší, protože robot je takový génius. Aha! Šel by génius do školy bez spodního prádla? Ani bych neřekl.

Moje sestra Maddie si myslí, že Éčko je bezvadný jméno samo o sobě a neznamená nic, jen Éčko.

To se mi docela zamlouvá. Maddie, přestože nechodí do školy, je tak chytrá, že je skoro nemožné se s ní hádat. Veřte mi. Zkoušel jsem to.

Ale čím víc času s Éčkem trávím, tím víc jsem si jistý, co jeho jméno skutečně znamená: ENORMNÍ OMYL!

„Nezapomeň, Samueli,“ říká mi Éčko, když dojdeme na autobusovou zastávku, „vždycky čekej na autobus na chodníku. Nestůj, neběhej a nehraj si na vozovce.“

Na zastávce je už spousta kamarádů ze sousedství. Většina jich zvědavě zírá na mohutnou mašinu se svítícíma očima, která mě poslušně následuje jako věrný bernardýn.

„Na co má ty jasně modré oční bulvy?“ mumlám si. „Co když můžou vystřelovat mrazící paprsky?“

„Postavte se pěkně do fronty, děti, dál od silnice,“ švitoří Éčko. A podívejme —Éčko se umí usmát. A mrkat. (Ale je přitom slyšet klapání a vrčení malých motůrků, co má v hlavě.)

„Říkám to ve  snaze zvýšit bezpečnost nástupu do školního autobusu,“ pokračuje Éčko.

Všichni přestanou zírat na Éčka a civí na mě.

Nikdo z dětí se nesměje. Nikdo ani nemrkne.

Éčko je rozhodně největší ENORMNÍ OMYL, co máma kdy stvořila — horší, než když vymyslela robota na čištění kočičí toalety, který rozmetal trus po celém domě.

„Co je tohle za  věc?“ ptá se Jackson Rehder, jeden z kluků, co se mnou každé ráno jezdí autobusem.

„Další z absurdních robotů mojí mámy,“ vysvětluju a zle si Éčka změřím.

„Jak se jmenuje?“

„Éčko. Jako Enormní omyl. Prostě chyba, jako chyba v baseballu.“

„Promiň, Samueli,“ opraví mě Éčko. „Mýlíš se. Poskytuješ nepřesné informace. Tvoje tvrzení je chybné.“

Skvěle. Teď se ten pitomec se mnou začne hádat?

Nikam nechoďte. Tohle bude zábava. 13

KAPITOLA

4.

„P

romiň, Samueli, Enormní omyl je absurdní

jméno pro technologicky pokročilé zařízení,

které je schopné chápat, mluvit a jednat samostatně.“

„Tak si jdi po svých a nech mě a moje kamarády na pokoji!“

„Promiň, Samueli, ale byl jsem naprogramován, abych chodil do školy. To je můj hlavní úkol.“

„Dobře, tak si najdi školu, do který nechodím já.“

„Promiň, Samueli—“

„Hele, Sammy,“ vykřine Jackson, „možná by se měl jmenovat Promiň!, když to v jednom kuse říká.“

Éčko otočí hlavu o  třicet stupňů doleva, skloní se a  pohlédne Jacksonu Rehderovi do očí. „Promiň, Jacksone. Jmenuji se Éčko. Tvůj nápad je naprosto nelogický. Především, slovo promiň nezačíná písmenem e.“

Éčko stočí hlavu zpátky ke mně.

„Musím s tebou chodit do školy, Samueli. Tak mi to nařídila matka.“

„Máma?“

„Profesorka

Elizabeth Hay

esová, Ph.D.“

„Já vím, jak se

máma jmenuje!

A není to tvoje

matka, ale moje

matka.“

Éčko se oprav

du usměje. „Samozřejmě že je Elizabeth moje matka. Možná ne v tvém omezeném pohledu na svět, Samueli. Ale profesorka Elizabeth Hayesová, Ph.D., je můj stvořitel, a tedy moje matka.“

„Takže tenhle robot je tvůj brácha?“ vykřikne Jackson. „Je tvůj robo-brácha? Tvůj bra-bot?“

Všichni na zastávce se toho chytí: „Robo-brácha! Ha ha! Bra-bot!“

Úžasný začátek pro nás dva, pro Enormní omyl a mě, co?

Tak si myslím, že tuhle věc začínám nenávidět.

Konečně se ulicí přikodrcá žlutý školní autobus a já si šťastně uvědomuju, že nepřipadá v  úvahu, aby se mnou Éčko dneska šel do školy.

Roboti neumí vylézt po schodech, je to tak? Sunou se jako housenky nebo se odráží od zdi. A aby se člověk dostal do autobusu, musí vystoupit tři vysoké schody. Tohle Éčko nedokáže.

Tím končíš, robotíčku!

KAPITOLA

5.

„A

ž nastoupíme bezpečně do autobusu,“ káže

Éčko, když řidič otevře dveře a  odhalí příkré

nástupní schůdky, „jděte se rovnou posadit, zůstaňte sedět po celou cestu a dívejte se dopředu.“

„Sprááávně!“ vykřiknu a jedním skokem překonám všechny tři schůdky.

Jakmile jsem nahoře, rychle se otočím a  zamávám Éčkovi na rozloučenou. Zůstane tady trčet po zbytek dne na chodníku a hned první den školy promarní svoji šanci na medaili za vzornou docházku.

„Nazdárek-kašpárek!“

Ano. Mám škodolibou radost. Tak trochu.

Ale robot se směje naposled. No, nesměje se opravdu, protože si myslím, že máma té věci zapomněla dát smysl pro humor.

Co Éčko udělá (strašně nerad to přiznávám), je naprosto neuvěřitelné.

Zvedne nohu, položí ji na první schůdek a pak KLIK, KLAK, KLIK, KLAK, KLIK, vyleze nahoru rychleji, než jsem to dokázal já.

„Proč ještě nesedíš, Samueli?“ zeptá se Éčko, protože tam stojím s pusou dokořán v uličce a překážím ostatním dětem.

„Pravda, chlapče,“ řekne pan Hessler, náš školní řidič. „Sedni si.“

Za  chvíli se dveře zavírají. Vzduchové brzdy zasyčí a vypustí vzduch, jako by se celé ráno ládovaly fazolovým burritem.

19

Ach jo. Jsem na cestě do školy.

A Éčko jede se mnou.

Už jsem se zmínil, že tuhle věc možná nenávidím?

Teď jsem se rozhodl, že určitě jo.

Opravdu, opravdu nenávidím.

KAPITOLA

6.

N

echci moc otravovat nebo se vychloubat, ale há

dejte, kdo měl absolutně pravdu, že poslat Éčka

do školy je velký omyl. Kolosální, ENORMNÍ OMYL.

Jasně, já to byl. Sammy Hayes-Rodriguez.

Hned první den mámina experimentu je totální fi asko, přesně jak jsem předvídal.

A odměna za moji chytrost?

Šance zúčastnit se úplně prvního pohovoru rodiče-žák-učitel-robot v ředitelně.

Protože náš dům ve  čtvrti Sunnymede městečka South Bend ve  státě Indiana je jen devět minut od základky Creekside (a  protože naše auto na hybridní pohon je vybaveno vylepšeným GPS podle mámina návrhu, co zvolí nejrychlejší cestu jakousi komunikací se všemi světly na trase), mohli se máma s tátou přátelského posezení účastnit.

Nemohl jsem se dočkat, až ředitelka Reyesová vyloučí Éčka ze školy — navždycky.

Není to opravdu mámina chyba. Některé pokusy se zkrátka nepodaří.

Třeba potrhlý vědec v tom starém fi lmu, který skončil jako lidská moucha. Totální fi asko.

„Moc a  moc se omlouvám za  tu... nehodu,“ říká máma ředitelce Reyesové, která je většinou prima, ale vůči mé mámě je příliš shovívavá. To možná proto, že spolu hrají v  té příšerné rockové kapele. (Víc o  tom později.)

„Já rozhodně stojím na straně Elizabeth,“ říká táta. „A  Sammyho. A  Einsteina mladšího. A  vás, pochopitelně, paní ředitelko. Krátce řečeno, na straně všech a, ehm, všeho v této místnosti.“

„Možná jsem jednou něco malinko špatně odhadla,“ pokračuje máma. „Nebo dvakrát. Možná třikrát. Dost dobře to mohlo být i čtyřikrát.“

Reyesová se usmívá. Přemýšlivě přikyvuje. Tak to ředitelé dělají.

„To se stává, Elizabeth,“ říká. „Zvlášť když se na své cestě za  poznáním statečně zkoušíš vydat někam, kde ještě nikdo nebyl.“

Vidíte, co tím myslím? Přehnaně shovívavá.

„Ale,“ říká Reyesová, vstává a zhluboka se nadechuje, „my to všechno zvládneme, stejně jako tady v  naší škole zvládáme každý jiný těžký den.“

Zatímco se máma, táta a  ředitelka loučí a  potřásají si rukama, já s Éčkem máme svoji „chvilku“ venku na chodbě.

„Taky ses mě mohl víc zastat, je to můj první den ve škole!“ říká Éčko.

Kdybych nevěděl, že je robot, přísahal bych, že má mírnou trému.

„Vážně, Samueli, připadal jsem si trochu ztracený. Popletený. Zmatený. Vyvedený z konceptu. Kdo by nebyl? Konec konců, byl to můj první školní den. A tolik se liším od všech ostatních.“

D obr ý.

Teď jsem z toho sám pěkně otrávený.

KAPITOLA

7.

O

uha, počkat.

Než začne každý, včetně mě, být celý naměkko

z  toho, že byl Éčko hned první den vyloučený ze školy, musím vám říct, proč se máma za  Enormní omyl omlouvala.

Ne. Počkejte. Musím vám povědět, proč se máma měla omluvit mně a ne ředitelce.

Nejdřív si stručně shrneme, co se stalo před tím pohovorem rodiče-žák-učitel-robot.

Dobře. Hned v  minutě, kdy jsme dorazili do školy, způsobil Éčko značný rozruch.

„Pozdravy a vřelé uvítání vám všem!“

(To je Éčko, ne já.)

Já jen vrtím hlavou a přeju si být neviditelný, jenže to se těžko udělá, když jdete chodbou s půldruhého metru vysokým plastovým chlapíkem s hrbolatými koleny a jasně modrými světelnými diodami místo očí, v kterém všechno bzučí, vrčí a klape.

„Tohle je robot? U nás ve škole?“ zeptá se jeden kluk.

„Ne, to je rytíř v zářivém brnění,“ křiknu na něj.

„To je robot?“ zeptá se nějaká holka.

„Ne, to je jedna z mojí sbírky živých fi gurek z Hvězdných válek v životní velikosti.“

Než se někdo stačí znovu zeptat na tu samou stupidní otázku, přikvačí si to chodbou Cooper Elliot, můj největší nepřítel v celém vesmíru, a houkne na mě.

„Čau Hňupe.“

Ano. Tak mi Cooper Elliot říká. Ustavičně.

„Koukám, že sis přived do školy kamaráda. Dobře děláš. Moc ho potřebuješ.“

„Není můj kamarád,“ říkám a zkouším se dostat od Éčka co nejdál, ale moc mi to nejde, protože Cooper mi naschvál stojí v cestě.

A pak se ten trouba začne pitomě vyptávat: „Tady C- -3PO není tvůj kamarád?“

„Ne. Je jeden z potrhlých experimentů mojí matky.“

„Aha. Takže je přesně jako ty? Protože, přiznej si to, Sammy, ty jsi ten nejpitomější ze všech experimentů tvojí matky!“

„Promiň,“ říká Éčko a poklepe Cooperovi na rameno jedním ze svých pařátů, co mají být jako ruce. „To byl vtip? Jestli ano, přikročím k veselému smíchu.“

„Ne,“ říká Cooper a trochu couvne. „Jediný vtip, co tu vidím, jsi ty, přerostlá plechovko nakládaný kukuřice. Ty a Hňup.“

„Chyba, můj bratr se jmenuje Samuel, ne Hňup.“

Půl vteřiny je to příjemný pocit, že se mě RoboCop takhle zastane. Chci tím říct, že jeho pařáty jsou vybavené klepety a  ovládané vysokotlakou hydraulikou. Éčko jimi dokáže rozlousknout kokosový ořech. Nebo nos Coopera Elliota.

„Tvůj bratr? Páni, to je fakt hlína!“ Cooper se rozchechtá, až se popadá za  břicho. „Hňup je tvůj brácha?“

„Souhlasím. Ale jak jsem uvedl před chvílí, jeho jméno je správně Samuel.“

„Hele, slyšíte to všichni?“ huláká Cooper na celou chodbu. „Hňupův brácha je robot! Jsou to dva BRA-BOTI!“

Vzpomínáte na ten příjemný pocit, co jsem se o něm před chvílí zmínil? Tak ten je pryč.

Zvlášť když se všichni začnou motat kolem a  říkat něco o Éčkovi. A o mně.

27

A nic z toho není moc pěkné. 28 29

KAPITOLA

8.

S

amozřejmě tyhle dost předvídatelné urážky hned

po ránu nebyly předmětem úplně prvního poho

voru rodiče-učitel-žák-robot.

Dobře. Konečně dorazíme s Éčkem do třídy učitelky Kunkelové. Chtěla začít den gramatikou. A Éčko? Ten chtěl začít předváděním se.

„Mám hláskovat Kyrgyzstán?“ zeptá se s  rukou vystřelenou nahoru.

„Ehm, to nemáme tenhle týden na programu,“ říká Kunkelová.

„Co třeba kantalup? Neovladatelný? Převeliký?“

„Jako tvoje oční bulvy?“ zavtipkuje Cooper.

Kunkelová se na Coopera přísně podívá. „Budeme pokračovat s gramatikou...“

A zase se ozve Éčko. „Osobní zájmena — jako já, my, oni, on nebo ona — mohou zastoupit jistá podstatná jména.“

„Správně,“ říká Kunkelová. „Ale příště počkej, až tě vyvolám, Éčko.“

„Ty je také zájmeno. Ty a já je správně, když se slova použijí jako zájmena podmětu. Tobě a mně je správně, když se použijí jako zájmena předmětu.“

A je to čím dál horší. Mnohem, mnohem horší.

Éčko začne pouštět páru. Doslova. Z  uší vyfukuje obláčky bílého kouře.

A tak to jde pořád dál: v matice, v dějepise, dokonce při tělocviku, kde Éčko udělá velkou scénu, když jako činku zvedne našeho tělocvikáře Stringera, který váží nejmíň 125 kilo.

Další, říkejme tomu „příhoda“, se stala během oběda ve školní jídelně.

Bobby Hatfi eld hodil na Toma Heff ernona mandarinku. Éčko, geniální robot, viděl letící věc, všiml si, že je kulatá a „extrapoluje“ (jeho slovo, ne moje). Řekl si, že jsme stále ještě v hodině tělocviku a jen jsme z tělocvičny přešli do jiné místnosti. Ano, Éčko si myslí, že když se hází kulatým předmětem, je to hra jako vybíjená.

A tak Éčko začal házet na Bobbyho Hatfi elda opečené bramborové krokety.

Tom Heff ernon viděl, jak Éčko hází krokety a usoudil, že robot je ten, kdo po něm hodil taky mandarinku. A  tak palbu vrací. Použije lžíci jako katapult a  vypálí hroudu bramborové kaše. Rozpleskne se Éčkovi na hlavě.

Mezitím Bobby Hatfi eld, kluk co ho Éčko trefi l brambovými kroketami, vrhne po Éčkovi od boku hrst fazolí.

Robot je nastavený, že události zaznamená, pak myslí a jedná. Takže Éčko nejdřív zaznamená, že nahoře na hlavě má hroudu bramborové kaše a zpředu je ohozený fazolemi. Pak si to rychle spočítá. A nakonec ve stadiu reakce popadne z mého tácu kelímek s kompotem a hamburger a pálí zpátky — jedno na Heff ernona, druhé na Hatfi elda. 34 35

A za chvíli se v jídelně přidávají všichni ostatní. Netrvá dlouho a jídlo létá sem a tam. Kuřecí karbanátky. Zapékané fazole. Cuketové řezy. Neuvěřitelný binec.

Ale to nejlepší (nebo nejhorší) si Éčko nechal nakonec.

Na hodinu přírodopisu. Zpátky do třídy Kunkelové.

KAPITOLA

9.

Ř

ekli byste, že Éčko, produkt vědy, projeví tomuhle

předmětu respekt, jaký si zaslouží.

Chyba lávky.

Éčko nesouhlasí s  ničím, co nás Kunkelová nebo učebnice přírodopisu zkouší naučit.

„Členovci jsou malí tvorové, kteří mají k tělu připojené článkovité nohy a jiné končetiny,“ řekne Kunkelová.

„Znamená to, že jsem tedy členovec?“ zeptá se Éčko a kroutí všelijak rukama a nohama. Má na nich po dvou kloubech. Éčko může obtočit levé chodidlo za  pravé stehno a pak zašroubovat celou nohu do vývrtky, až má špičku, kde má být pata.

A tak se Kunkelová rozhodne pokročit od členovců a povědět nám o statické elektřině.

„Uděláme si jednoduchý pokus s plastovým hřebenem a malou fl uorescenční žárovkou.“

„Umím správně napsat fl uorescenční, “ podotkne Éčko.

„Děkuji ti, Éčko, ale teď máme přírodopis a ne mluvnici. Takže pokračujeme, statická elektřina... “

„Oprava,“ vpadne jí do řeči Éčko. „Elektřina není nikdy statická nebo nepohyblivá, protože elektrony neustále krouží kolem jádra atomu, který se mimochodem skládá z protonů a neutronů...“

BLA, BLA, BLA.

Kunkelová marně zkouší

propašovat do jeho blábolení nějaké slovo, ale ten žvanil ji nenechá. Mele svá banální fakta dál.

Co je horší, Enormní omyl nezavře, nedokáže zavřít pusu. Naopak začne tlachat rychleji a rychleji, jako by mu někdo přitlačil prst na tlačítko „zrychlený chod“. Jeho už tak vysoký hlas se zvyšuje a zní, jako by se nadýchal hélia z nafukovacích balónků.

„Statická elektřina je nerovnováha elektrického náboje na povrchu materiálu.“

Jeho mozek plný křemíkových čipů je tak hyperaktivní, že začne produkovat víc statické elektřiny než všechny plastové hřebeny v  regále největšího obchodního domu dohromady.

„Náboj zůstane na místě, dokud nemá možnost se pohnout, a  to elektrickým výbojem, jako ten, který se chystá vybít v mé hlavě.“

ZAP! ZÍÍZZ! ZLITČ!

Éčkovi začnou sršet z uší jiskry.

„Mám vám teď vyhláskovat Kyrgyzstán?“

BZZZNNT! FLÚÚF! SSSFJÚ!

Z očí, z uší a z podpaží se mu vyvalí kouř.

Možná už tušíte, co bude následovat.

Správně. Jedna jiskra přistane v koši na recyklovaný papír.

Začnou ječet sirény a objeví se hasiči se všemi možnými hadicemi a sekyrkami a s takovými těmi dlouhými tyčemi s ostrou špičkou. Jeden z hasičů hodí Éčkovi na hlavu kbelík písku. Jiný mu do tváře vypustí pěnu z hasicího přístroje.

A vy už víte, kam jdeme potom: do ředitelny na úplně první pohovor rodiče-učitel-žák-robot.

Závěr Éčkova prvního dne ve  škole? Šťastný konec — aspoň pro mě. Protože dospělí došli k  tomu, čemu říkají „vzájemná dohoda“.

Éčko není „dost připravený“ na školu.

Ha! To jsem jim mohl říct hned ráno.

41

KAPITOLA

10.

T

ak dobře, jsme na cestě domů. Já jsem jediný, kdo

vypadá spokojeně.

Máma s tátou? Ti rozhodně ne.

Když vyjíždíme od školy, řekne táta mámě: „Nedělej si starosti, Liz. Přijdeš na to.“

Máma zamumlá něco, čemu nikdo nerozumí, protože už je v Zóně. Vždycky když takhle zírá do prostoru, vím, že její vysoce výkonný mozek pilně pracuje, ubíhá do nekonečna a ještě dál, dává dohromady seznam možných řešení všeho, co Éčko udělal špatně.

Měla by se zeptat mě. Můžu jí říct, že škola je pro děti, ne pro roboty.

Pro mě, ne pro něj.

Roboti by měli zůstat doma a vysávat koberce, chystat snídaně a  zvedat telefony. Jestli chcete vidět, jak se můžou uplatnit mimo dům, odvezte je do automobilky a  nechte je navařovat na auta nárazníky nebo si hrát s fi gurínami při crash testech. Ale v každém případě je držte daleko ode mě a od mojí školy.

Éčkovy světelné diody, co má místo očí, nejsou tak jasné, jako byly dneska ráno. Hlavu má v místech, kde došlo k přetížení spojů, trochu ožehnutou. A pořád má kopeček pěny z hasicího přístroje v místech, kde by byl nos, kdyby nějaký měl.

Éčko má pokleslá ramena a  vydává divné zvuky: GLIT! GLORT! BLEBLE!

Mohl bych si myslet, že Enormní omyl je smutný.

Jenže já se nemíním dojímat. Zkřížím ruce na prsou a pohodlně se v sedadle uvelebím.

„Hele, kámo,“ zašeptám Éčkovi, „jesli chceš někdy mezi nás zapadnout, musíš se trochu uvolnit. Odvázat se.“

Ozve se tiché SUT! FLUT! FLIT!, jak ke  mně Éčko otáčí hlavu.

„Děkuji ti, Samueli. To je výborná informace. Jsem velmi přizpůsobivý, zvlášť když se mi dostane náležitý vnější podnět.“

„Páni, už to zase děláš.“

„Prosím?“

„Zníš tak, však víš, hrozně robotově.“

„Rozumím. Omluv prosím můj omyl. Budu usilovat o vylepšení.“

„Žádný starosti. Jsme přece v pohodě.“

„To se stane, když se odvážeš, jak jsi před chvílí navrhoval?“ zeptal se Éčko. „Budeš v pohodě?“

„Jo. Tak nějak.“

Teď si Éčko zkříží paže přes prsa. „V pohodě,“ řekne. „Děkuji, kámo.“

Musím se tomu trochu usmát. Ale jen trošku.

Když dojedeme domů, zmáčkne máma ovladač, který vypadá jako dálkové ovládání vrat do garáže. Je to ovladač na Vidláka, což je bezhlavý robot, v  podstatě vysokozdvižný vozík, který máma používá k přemísťování těžkých věcí ve  své dílně. Vidlák je směs zdvihacích ramen a housenkových pásů. Máma otevře dvířka na Éčkově straně. Pak namačká něco na ovladači. Vidlák vystřelí zdvihací rameno a Éčka uchopí.

„Půjdeš zpátky do dílny na pár menších oprav,“ řekne máma s povzdechem Éčkovi. „Je mi to líto.“

„V pohodě, kámo,“ řekne Éčko mámě.

Máma se zatváří trochu zmateně. Přepne vypínač, který má Éčko zdola na batohu. Robotovy jasně modré oči pohasnou. Ozve se tiché PLOP!

Éčkovi přepadne hlava dopředu. Vidlák odváží jeho bezvládné tělo pryč od auta. Éčkovy nohy se bezmocně klimbají, jako by byl mrtvý.

A já?

Cítím se tak trochu jako špína.

Jdu dovnitř a  přitom přemítám, proč na konci naší příjezdové cesty stálo to SUV.

KAPITOLA

11.

T

ak dobře, musím vám povědět trochu víc o tátovi

a  mámě, což jsem měl udělat už dřív, že jo? My

slím, že bych si měl své vyprávění trochu líp zorganizovat. Možná než začnu psát, měl bych napsat osnovu s hlavními body. To by mohlo být užitečné.

Kde jsem to byl? Aha, doma. S  divným autem zaparkovaným na konci příjezdové cesty. Ale auto odjelo, hned jak Éčko zmizel v mámině dílně, víc o tom nevím.

Teď se můžu vrátit k mámě a tátovi.

Především musím připustit, že jsou oba většinou fajn. Jo, občas máma dostane připitomělý nápad, jako třeba: „Co takhle udělat Sammymu bionického bratra a poslat je oba do školy!“ Ale celkově vzato jsou máma a táta přemýšliví a výjimečně inteligentní lidé. Jsou oba v Mense, v tom speciálním klubu géniů s vysokým IQ. Nejsem si úplně jistý, co na schůzkách Mensy dělají. Nejspíš hrají hodně šachy.

Máme s  Maddie velké štěstí, že naše rodičovstvo je tak úžasně chytré, zvlášť když se uváží, s  čím si musí doma poradit. Víc o  tom později. Slibuju. (Nebojte, mám to v osnově. Opravdu.)

Ale je tady jeden nesmírný problém: máma s tátou, přestože jsou oba, řekl bych, docela staří (mám na mysli přes třicet), naprosto odmítají dostat rozum.

Můj táta je ilustrátor a karikaturista a dostává za to různá ocenění. Jiní otcové v naší čtvrti mají práci v kancelářských budovách nebo v továrnách. A táta? Je celé dny doma, nosí vytahaná trička a  obnošené kraťasy, kreslí Ninja bojovníky, co jsou roboti, a nechá je říkat věci jako „Bzzzum!“ a „Křach!“, když explodují. Je hodný, ale trochu potrhlý. Jednou nakreslil fi alovo-zeleného draka na kolečkových bruslích, co chrlí oheň a má rád čokoládové koktejly, které pije nosem.

Zato máma je duchem nepřítomná profesorka matematické informatiky, která učí na univerzitě Notre Dame. Každý rok pomáhá organizovat ve  Stepanově centru Celostátní týden robotů. Vloni tam byl robot, co uměl povídat vtipy.

Letos se mi na Týdnu robotů nejvíc líbil mechatro

48

nický fotbalový zápas, který za  nás odehráli Fighting

iBoti (místo Fighting Irish, což je skutečné jméno fot

balového týmu Notre Damu). Hráči byli velikosti po

čítačové tiskárny, ale ovládali všechny potřebné triky:

přihrávat, blokovat, chytat a vykopnout míč.

A po zápase, pochopitelně, šla polovina hráčů domů

s naší mámou. 49

Jeden z nich tady pořád ještě je. Bombardér mu říkáme, střední vysunutý obránce. Jinak umí taky sekat trávu, když ho vypustíme na trávník.

Jestli mě máma ještě někdy přinutí vzít s  sebou do školy nějakého robota, doufám, že to bude Bombardér.

Moc rád bych viděl, jak on by si poradil s Cooperem Elliotem! 51

KAPITOLA

12.

A

 ještě další věci, které byste o mámě a o tátovi měli

vědět:

Hodně se smějí. A  tím myslím v  jednom kuse. Jsou neuvěřitelně pošetilí.

Taky se pořád hodně objímají. Jako kdyby spolu pořád ještě jen chodili.

„Taky že jo,“ říká táta.

(Vždycky jen zakroutím očima, když to řekne, což je každou chvíli.)

Jejich vášeň pro objímání znamená, že stále objímají Maddie a mě. To je v pořádku. Jenže...

Musela máma opravdu naprogramovat Éčka, aby se taky pořád chtěl objímat? Protože to je další věc, kterou v ten pitomý, silně nepovedený první den ve škole náš potrhlý robot dělal.

Jo. Zapomněl jsem se o  tom zmínit. Vlastně jsem to chtěl vyhnat z  hlavy, zapomenout na to. Ale vážně, musel mě Éčko nadšeně obejmout, když jsem vyšel ze záchoda?

„Jestlipak sis umyl ruce, Samueli?“ zeptal se.

„No jo, jasně.“

„Jsem na tebe velmi hrdý!“

A v tu chvíli mě objal. Obtočil mě těma svýma kloubovitýma rukama, spustil hydrauliku a  pevně mě sevřel.

Jenže když vás obejme robot, nestojíte už chodidly na zemi. Taky se vám špatně dýchá. A  navíc všichni v  okruhu zhruba patnácti metrů od toho objímacího rituálu propuknou v hurónský smích..

Nejvíc Cooper Elliot. „Ách! Velkej kámoš Sammyho óóbjal!“

Ještě něco o tátovi a mámě: oba milují rock and roll. Oba hrají pro zábavu v kapele, která se jmenuje Skoro dost špatná. Protože je.

Dost špatná.

Skoro. (Někdy spíš Naprosto nemožná.)

Táta brnká na basovou kytaru. Máma je hlavní zpěvačka. Naše ředitelka Reyesová hraje na bicí.

Nejnadanější hráč kapely je robot jménem Jimi, který hraje na elektrickou kytaru a v souladu s brnkáním bliká barevnými světly.

Myslím, že máma dostala nápad sestavit Jimiho, když asi měsíc po Vánocích viděla u sousedů v odpadním kontejneru vyhozenou hru Kytarový hrdina. Jimi, vedoucí kytarista, je ve  skutečnosti Dost dobrý a  výsledkem toho je, že zbytek Skoro dost špatné kapely zní, no, Dokonce hůř. 55

KAPITOLA

13.

N

a tohle musím začít novou stránku.

Máma má hodně robotů.

Nedělám si legraci, máme jich plný dům, jsou na zahradě a  v  garáži a  u  mámy v  dílně. V  koupelně je dokonce automat na toaletní papír, který máma udělala ze starého elektrického kráječe zeleniny.

Máma má tolik robotů v různých stadiích výroby, že jsme museli koupit sousední dům a předělat ho na obří dílnu.

Teď vím, co si myslíte. „Páni, žít s tolika roboty? To musí být opravdu, opravdu, opravdu senzační.“

No, to opravdu, opravdu, opravdu není.

Nelíbilo by se vám bydlet v domě plném robotů. Věřte mi — já v něm žiju celý život!

Naši roboti: seznamte se s nimi a zaplačte.

Škrabola je podvodní robot, který nasává povlak na stěnách bazénu, podobně jako vodní hlemýždi čistí slizkou špínu na stěnách akvária. (Jen mimochodem, žádný bazén nemáme. Co byste tomu řekli?)

Pan Leština uklízí dům. Má tři nohy. Jedna je z houbovité hmoty, druhá ručníkovitá a třetí je leštička, takže může současně vytírat, sušit a leštit podlahu všude, kam se posunuje. Jeho paže přitom utírají prach, natřepávají polštáře a úžasně aranžují čerstvé květiny.

Aport je náš robot-pes. Dron je robot-helikoptéra, který občas podává místní rozhlasové stanici zprávy o silničním provozu. Brittney 13 je dívčí robot naprogramovaný na prožívání „pocitů dospívající mládeže“.

Prožívá je pořád.

Bez přestání.

A tím myslím ve dne v noci.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení

její plné verze je možné v elektronickém obchodě

společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist