načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mrtvý na Pekelném vrchu - Juraj Červenák

Mrtvý na Pekelném vrchu

Elektronická kniha: Mrtvý na Pekelném vrchu
Autor:

Historická detektivka s prvky špionáže a konspiračního thrilleru, ale i hororu, mysteriózního či dobrodružného románu od hvězdy české a slovenské fantasy. Napínavý děj se odehrává ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ARGO
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 284
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Mŕtvy na Pekelnom vrchu
Spolupracovali: ze slovenského originálu ... přeložil Robert Pilch
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-257-1093-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Na Juraje Červenáka se dá spolehnout. Vynikající slovenský vypravěč tentokrát zabrousil do detektivního žánru a usadil napínavý příběh do rudolfínské doby, která má spoustu chutných čtenářských ingrediencí. V historické špionážní detektivce laděné do hororu, ochucené mystérii, konspirací i plnokrevným dobrodružným se čtenář poprvé seznámí se svéráznými vyšetřovateli. Joachimem Steinem - drsným válečným veteránem, který si nebere servítky a notářem Matějem Barbaričem - vzdělancem a diplomatem naplno vychutnávajícím každou životní radost. Nevšední dvojice bude muset spojit své rozlišné zkušenosti a vědomosti, aby odhalili případ vraždy a velezrady, které mohou sahat až do hluboké minulosti a nějakým způsobem souvisí s neblaze proslulým Pekelným vrchem. Úvodní román z historicko-detektivní série Kapitán Stein a notář Barbarič od skvělého slovenského spisovatele vede kroky nevšedních vyšetřovatelů do Horních Uher v době tureckých nájezdů. Řešit se budou vraždy a navíc velezrada.

Popis nakladatele

Historická detektivka s prvky špionáže a konspiračního thrilleru, ale i hororu, mysteriózního či dobrodružného románu od hvězdy české a slovenské fantasy. Napínavý děj se odehrává v Horních Uhrách v době tureckých nájezdů. Svéráznými hrdiny jsou ostřílený kapitán Joachim Stein - drsný, přímočarý a prostořeký válečný veterán a notář Matěj Barbarič - vzdělanec, diplomat a cestovatel se slabostí pro ženy a víno. Ti musí vyřešit případ vraždy šlechtice i pokus o velezradu.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Juraj Červenák

Mrtvý

na Pekelném

vrchu

argo


ARGO, 2014

Copyright © Juraj Červenák, 2014

Cover © Pavel Růt, 2014


( 5 )

KAPITOLA PRVNÍ

Stein přijde s křížkem po funuse, přivítá se s obávaným Černým

begem a musí přijmout úkol, který se mu ani trochu nezamlouvá.

Počátkem dubna roku 1598 bylo jaro v plném rozpuku. Cesta

do Rábu ale páchla krví a hnilobou.

Jak se Stein blížil k městu, bylo to čím dál horší. Nepomohl ani vánek, čechrající rákosí a háje mezi dunajskými rameny; rozklad dokonce přehlušil i pach koňského potu. Štěbetání menšího ptactva vystřídal chraplavý křik havranů a krkavců, kteří ve stohlavých hejnech křižovali oblohou. Steinanakonec přemohl pocit, že i na těch svěže zelených nivách ulpěl jakýsi šedivý plísňový povlak.

Nabručeně si brblal pod nosem. Ne že by ho měl háklivý. Na válečných taženích byl pach smrti věrným společníkem; už dávno si na něj zvykl. Víc ho trápilo, co to všechno znamená.

Bylo po boji. Propásl všechnu zábavu.

Za stromy, které posloužily místo šibenic, se konečněobjevily hradby. Řeka zatočila, cesta také a Stein dojelna rozlehlé prostranství před Bílou bránou.

Byl nejvyšší čas ji přejmenovat. Zdi kolem portáluhyzdily černé šmouhy, takže vypadal jako ústa odsouzence,kterému vypaloval jazyk nešikovný kat. Stein zkušeným okem přelétl po masivních bastionech a kurtinách mezi nimi, ale nezaznamenal žádné novější výtluky po dělostřelbě.K obléhání tedy nedošlo, pevnost musela být dobyta rázným útokem na bránu. Půlměsíce, které nad městem vztyčili v devadesátém čtvrtém, konečně zmizely a nad cimbuřím znovu zavlály křesťanské zástavy – dvouhlavá černá orlice Habsburků, Pálffyho zlatý jelen a Schwarzenbergovastříbrná věž.

( 6 )

Táhlý výkřik přiměl Steina sklonit pohled. Vodní příkoplemovaly naostřené kůly a na nich nabodnuté lidské hlavy, kusy rozčtvrcených těl i celé mrtvoly. Slunce, hmyz a ptáci už na nich odvedli kus práce, ale Stein odhadoval, že nejstarší mají tak pět, šest dní. K bitvě tedy došlo v posledních březnových dnech.

Výkřik se změnil v řev a potom ve vřískot. Z hlasu sevytratilo vše lidské, dokonce i zoufalství a neuvěřitelná bolest. Stein se ponořil do početného davu na předmostí – povětšinou mužů ve vojenských kabátcích, husarských kyrysecha dolománech. Když je začal rozhrnovat, někteří se podrážděněotočili a chtěli hulváta okřiknout. Při pohledu na statného jezdce s naježenými kníry a pichlavýma očima ale spolkli nadávky, pokorně ustoupili a nejeden strhl pokrývku hlavy a sklopil zrak. Shromážděním se šířila šeptaná zvěst.

Vřískot mezitím přešel v chrčení. Nad hlavy v kloboucích, kučmách a přilbicích se vznesl kůl a na něm ještě se chvějící nahé tělo. Vyholená hlava a dlouhé černé kníry prozrazovaly, co je nešťastník zač.

Dav sborově zahučel, krutý posměch se mísils proklínáním mohamedánských psů.

Steina zastavil až šik uherských jezdců. Praporčík držel vlajku s nepříliš pompézní stříbrnou kachnou. FerencNádasdy k ní rád přidal tři dračí zuby, které vyženil od Báthoryů.

„Další!“ zaburácel vysoký černovlasý jezdec a otočil se k hrstce klečících zajatců. Pohledem ale zavadil o Steina.Zamračil se, otočil koně a pobídl ho k husarskému šiku. Jezdci se bez vyzvání rozestoupili.

„Steine! U všech kostí na moháčském poli, jsi to ty?“

„Vaše Milosti,“ sklonil Stein pohled.

„Do kravího zadku s tituly!“ stáhl si pán Šárváru a Čachtic rukavici, ztmavlou a ztvrdlou zaschlou krví. „Kde se tu bereš, starý kumpáne?“

Stein stiskl podávanou ruku; dlaně mozolnaté od zbraní o sebe skoro zaskřípaly. „Raději se zeptej, kde jsem si doteď

( 7 )

cpal břicho, že jsem zmeškal tak slavné vítězství. Jenže po říši

se povídalo, že ofenziva začne až někdy na svatého Jiří.“

„Jistěže se povídalo,“ vycenil Nádasdy žluté zuby.„A pořádně nahlas, aby to zaslechly i mohamedánské uši.“

„Ach tak, rozumím,“ zadíval se Stein na rozbitou bránu. „Vyšlo to? Zastihli jste je nepřipravené?“

„Ne že by se nebránili. Vyskočili z peřin jako čerti z pece, popadli šavle a rázem jich byly plné ulice. Pěchotu odrazili, do města musela vtrhnout Pálffyho jízda. Takové krveprolití neviděl svět od Ostřihomi. Tři sta mužů jsme ztratili v boji, tři sta při výbuchu prachárny v severozápadním bastionu; Ali paša ho dal vyhodit do povětří, aby si kryl ústup.“

„A pohanské ztráty?“

„Patnáct stovek černých duší se vaří v Luciferově kotli. A další přibývají.“ Nádasdy se ohlédl. Jeho muži strhali ošaceníz dalšího zajatce, povalili ho obličejem k zemi a ke kotníkům mu přivázali popruhy, připnuté k chomoutům dvou tažných koní.

„Povídačky o ďábelském Černém begovi budou zase o něco strašidelnější,“ utrousil Stein. „Chceš trumfnout VladaNaražeče?“

„Ve válce ti špatná pověst slouží lépe než odvážné srdce. Obrací nepřátele na útěk, ani nemusíš seknout šavlí. Tahle sebranka prostě měla smůlu. S hrabětem Csesznekym jsme pronásledovali Ali pašu a jeho muže směrem k Budínu. Pod Ostřihomí jsme ale zkřížili cestu velkému oddílu akindžiů. Mířili na sever, určitě drancovat v Horní zemi. Tak jsme pašu nechali zdrhnout a radši udeřili na tu chamraď. Dobrých tři sta mršin zůstalo hnít na místě, dva tucty bezvěrců jsme vzali do zajetí. Podařilo se nám chytit velitele, toho Pálffy nechal natáhnout na mučidla. Ostatní přikázal poslat na hnojiště, tak teď chlapům dopřávám trochu rozptýlení.“

Práskl bič a spřežení potáhlo Turka ke kůlu, jehož hrot mu Nádasdyho zbrojnoši namířili mezi nohy. Ubožák vytřeštil oči a zavyl, až se od hradeb vrátila ozvěna.

( 8 )

„Nenech se zdržovat od zábavy, kapitáne,“ řekl Steina pobídl koně. „Musím se jít u maršála nahlásit zpátky do služby.“

„Večer tě ale zvu na skleničku dobré hornozemskéslivovice,“ zavolal Nádasdy. Musel zvýšit hlas, protože Turkův řev nabral na síle.

„Jenom na jednu?“ prohodil Stein přes rameno.

Husarský velitel se zasmál a obrátil pohled ke kůlua zajatci. „Co se s ním tak mazlíte, azaňád?! I moje žena má pro torturu větší nadání než vy!“

*

„Steine!“ pokynul polní maršál Adolf von Schwarzenberg.

„Jen směle. Lokaji! Jídlo a víno pro kapitána!“

Stein kráčel dlouhou síní. Noví pánové Rábu ještěneodstranili přepychové turecké zařízení – na oknech žaluzie a pestrobarevné závěsy, na podlaze huňaté orientálníkoberce, místo stolů a židlí taburety, podušky a nízké pohovky, na stěnách kaligrafie, v rohu dokonce vodní dýmka a rahle, podstavec s koránem. To poslední Stein považovalza neslýchané rouhání.

Město samotné navzdory oslavám vzbuzovalo spíšebezútěšné pocity. Páchlo hůř než předmostí, a kam se člověkpodíval, viděl jen zchátralé, zčernalé zdi, propadlé střechya vypálené zařízení za vytlučenými okny. Nebylo to ale dílo Turků, ani za to nemohly nedávné boje – město nechali zpustošit rábští velitelé Lambert a Hardegg během tureckého obléhánív devadesátém čtvrtém. Po kapitulaci obránců tak sultánovovojsko vstoupilo na spáleniště. Nebylo divu, že městopojmenovali Yanik Kale – Spálená pevnost.

A za celé čtyři roky mohamedánského panování se Rábnevzpamatoval. Jakž takž zachovaný biskupský palác a jeho hlavní sál proto působily jako ostrůvek civilizace uprostřed všudypřítomné spouště.

( 9 )

Stein se zastavil na kraji koberce – holínky měl pokrytéprachem i horšími věcmi, do kterých šlápl od chvíle, kdy venku sesedl z koně. S kloboukem v ruce klesl na pravé koleno; když ohýbal levé, musel zatnout zuby.

„Vaše Milosti,“ sklopil zrak k pestrobarevným ornamentům.

Druhým mužem v dvoraně byl hrabě Miklós Pálffy,žuan Komárenské stolice, velitel uherských vojsk v pohraničí a vrchní kapitán hornické oblasti. Na rozdíl od srdečněnaladěného Schwarzenberga vítal Steina zachmuřeným,zkoumavým, jakoby nedůvěřivým pohledem.

„Pořád kulháte, Steine,“ zabručel. „Při klekání jstepřemáhal velkou bolest.“

Stein vzhlédl. „To nic není, pane. Jsem jen ztuhlý po dlouhé jízdě...“

„Skutečně? Vstaňte.“

Stein se nadechl, sevřel čelisti a začal se zvedat. Uprostřed pohybu ale zavrávoral a musel se o levé koleno opřít dlaní.

„Máte pravdu, hrabě,“ zamračil se i Schwarzenberg.„V podobném stavu ho váš felčar propustil do domácího léčení.Jestliže se to za celou zimu nezlepšilo, těžko doufat...“

„Nejsem mrzák, Vaše Milosti,“ namítl Stein podrážděně. „Nechodím o holi. Ovšem, když se mění počasí nebo strávím delší dobu v sedle, koleno cítím...“

„Co je to za tón, Steine?“ zavrčel Pálffy. „Mně vránynevyklovaly oči jako těm mršinám před bránou. Každého z nás válka s pohanem zjizvila, ale vy očividně trpíte. Ten šíp z Dotisu musel nadělat víc škody, než lapiduchpředokládal. Vlastně se divím, že jste se za těchto okolností vrátil k vojsku.“

Stein jen s obtížemi rozevřel podrážděně stisknuté rty. „Válka je jediné řemeslo, kterým jsem se kdy živil, Milosti. Nicjiného neumím.“

„Kolik je vám let, Steine?“

„V červnu čtyřicet.“

( 10 )

„Žádný mladík. Bůh málokomu dopřeje, aby se dožiltakového věku v plném zdraví. Doufal jsem, že se v péči své manželky a služebnictva plně zotavíte. Váš stav se aleod podzimu vůbec nezlepšil. Není načase pověsit meč na hřebíka požádat vojenskou radu o rentu? S vašimi zásluhami nebude zanedbatelná.“

„Pane,“ zatnul Stein čelisti, „nevrátím se domů. Přišel jsem bojovat, ve službách Jeho Veličenstva a Vašich Milostílouskat pohanské lebky. S mečem pořád zacházím zručně a ani při střelbě se mi netřese ruka. I s kulhavou nohou dokážu být ku prospěchu!“

Pálffy a Schwarzenberg si vyměnili pohledy. Maršálpozvedl obočí, uherský velitel pokrčil rameny. Zase sezamyšleně zadívali na Steina. Pootevřeným oknem zaznívaly hlasy z nádvoří – směs maďarštiny, němčiny, češtiny, slovenštiny, španělštiny a valonské francouzštiny.

„Co s vámi, když jste vážil cestu přes půl říše...“ povzdechl si Pálffy po delší odmlce. „Nakonec, hlavu máte pořád na krku. Hlavu, která už nám mnohokrát dobře posloužila. Myslím, že ji máme čím zaměstnat.“

Než se Stein stačil zeptat, sluha přinesl tác s jídlem. Stein se nenechal pobízet dvakrát; předal lokaji plášť a klobouk,s dalším přidušeným syknutím se posadil na podušku, připil si s pány dobrým jágerským vínem a pustil se do pečeného pstruha.

„Jak se vám daří na Silberštejnu?“ nadhodil Schwarzenberg.

Stein na něj úkosem pohlédl. Maršál seděl s hlavoutrochu afektovaně zvednutou, bradku vystrčenou přes krajkové okruží, kníry vykroucené vzhůru jako dva čertovské růžky.

„Dobře, Vaše Milosti. Děkuji za optání.“

Pálffy se zachechtal. „Naučte se lépe lhát, kapitáne. Co je ta Stříbrná skála vlastně zač?“

„Hrad na úpatí Krkonoš,“ odpověděl mu Schwarzenberg. „Daroval jsem ho kapitánovi za zásluhy u Ostřihomi.Předtím byl ve správě Zilvárů.“

( 11 )

„Opustili hrad před deseti lety,“ utrousil Stein. „Dalipřednost měšťanskému životu v novém zámku ve Vlčicích.“

„Samozřejmě,“ ušklíbl se Pálffy. „Na hradě v horách jim přimrzávaly koule k židlím. A jak se zdá, ani vašemu zdraví pobyt na tom místě neprospívá. Doufám, že alespoň vašerodina netrpí nedostatkem.“

Steinovy čelisti se zastavily.

„Nebo se pletu?“ poklesly Pálffymu koutky úst.

„Bůh dává, Bůh bere,“ vysoukal ze sebe Stein, když spolkl sousto. Potom se chopil číše a vyprázdnil ji jediným douškem,nevychovaně, hospodsky, až mu čůrky stekly po bradě na kazajku. Sluha mu na Schwarzenbergův pokyn dolil, stejně jako pánům.

„Mrzí mě, že jsem zmeškal dobytí pevnosti,“ odkašlal si Stein.

„Ve skutečnosti, kapitáne,“ Pálffy byl zjevně rád, žezměnili téma, „jste se na vítězství podílel.“

Stein se na něj tázavě zadíval.

„Nevšiml jste si roztříštěné Bílé brány? Použili jsme stejný úskok jako loni v Dotisu. Váš nápad.“

„Nejen můj, pane. Vymysleli jsme ten plán společněs pánem z Pernštejna.“

„Jako vždy skromný,“ poznamenal Schwarzenberg.

„To není skromnost, Vaše Milosti. Jen nemám rádpřikrášlování a překrucování faktů. Smím se zeptat, jak přesně jstepohany vyhnali?“

„Překvapili jsme je dvacátého osmého po setmění,“vyprávěl maršál ochotně. „Naši zvědové zachytili zprávu, že v Rábu očekávají proviant a střelivo z Budína. Tak jsme zase vyslali falešnou kolonu se třemi turecky mluvícími jezdci v čele.Zatímco se dohadovali se strážemi, po mostě projely vozyukrývající francouzské střelmistry. Hlídka lest prokoukla, došlo k potyčce. Než ale hadrové hlavy stačily spustit poplach,podařilo se nám připevnit na bránu petardu a La Marche jiodálil. Pamatujete si na La Marcha?“

( 12 )

„Jistě.“

„Připravil opravdu dobrou nálož – brána se rozletěla na tisíc kousků. Po mostě zaútočily oddíly, které se do té chvíleukrývaly jižně od hradeb. Další muži mezitím po žebřícíchpřelezli hradby, takže v okamžiku zničení brány mohli zaplavit ulice. Navzdory všemu se mohamedáni rychle vzpamatovali a začali se bránit jako vlci.“

„Naštěstí vtrhli dovnitř jezdci pod Nádasdyhoa Csesznekyho velením a vývoj bitvy zvrátili,“ dodal Pálffy. „Je to veliké vítězství křesťanů a pravého Boha. Každou chvíli očekáváme příjezd arcivévody Matyáše. Chce bojiště vidět na vlastní oči.“

Stein se znovu zamračil. „Teď už si nikdy neodpustím, že jsem přijel pozdě.“

„Válka ještě neskončila, kapitáne,“ připomněl Pálffy.„Dokud se na uherskou půdu vyprazdňují mohamedánské řitě, pro muže vašich kvalit najdeme uplatnění.“

„Pokud se můžu připojit ke kopání do těch zadků, pane...“

„Můžete, Steine,“ naklonil se vojevůdce v křesle, lokty na okrajích opěrek. „Pošlu vás do Horní země. Přesnějiřečeno do hornických měst.“

Stein pozvedl huňaté obočí. „To není válečná oblast, pane.“

„Jak se to vezme, kapitáne. I v týlu probíhá zápas. Často krutější než přímo na bojišti.“

„Intriky, Vaše Milosti? To není nic pro mě...“

„Nepředbíhejte, kapitáne.“ Pálffy upil vína. „Nádasdya Cseszneky po pádu pevnosti pronásledovali Ali pašu a dalšíuprchlíky směrem k Budínu...“

„Slyšel jsem, Vaše Milosti. Černý beg mi řekl o družině akindžiů, kterou cestou rozprášili.“

„Družina? Více než tři sta po zuby ozbrojených hrdlořezů. Na křesťanské půdě mohli napáchat neuvěřitelnou spoušť.Navíc jejich odabaši na mučidlech přiznal, že je nevyslal nějaký místní sandžakbeg, ale sám Ahmed paša z Budína.“

Stein se zachmuřil. „Kam měli namířeno?“

( 13 )

„Schemnitz. Stříbrná Štiavnice, nejbohatší hornické město v Uhrách.“

„Hornická města jsou dobře chráněná. Pevnosti jakoPukanec, Bzovík, Levice...“

„Kapitáne,“ přerušil ho Pálffy, „coby velitelhornickoměstského kapitanátu vím, kde přesně jsou vartovky a signalizační stanoviště, jaká je síla posádek v hradech a městech. Navzdory všem opatřením Turci do oblasti pronikají. I ve schemnitské oblasti se několikrát objevili, vydrancovali okolní vesnice,pobili spoustu lidí a ještě víc jich odvedli do otroctví. Vrtalo mi hlavou, jak to dokázali. Proklouznout do hor, to není jen tak. Je potřeba znát stezky, postavení hlídek...“

„Přeběhlíci,“ řekl Stein. „Vždycky se najde svině, která za pár krejcarů ukáže pohanům cestu. Někteří neřádi si z tohoudělali výnosné živobytí.“

„Nechal jsem pár takových lámat v kole a pověsit na hák. Ale vždycky se vynoří noví. Na odabašiho oddíl mělna dohodnutém místě čekat horský průvodce.“

„Kde přesně?“

„V opuštěném mlýně u řeky Krupinice asi míli za Paláštěm. Dohoda údajně zněla, že tam bude čekat každý večer do druhé neděle po Velikonocích. Napadlo mě, že někoho pošlu, aby zrádce vyčenichal a zatkl. A právě tehdy seržant ohlásil váš příchod. Těžko v tom nevidět znamení.“

Stein se zhluboka nadechl. „Můžu být upřímný, Vaše Milosti?“

„Doteď jste nebyl?“

„Honit zaprodance v hornozemských kopcích dokáže kdejaký žoldnéř.“

Pálffy pokýval hlavou. „Jenže tím výslech neskončil,kapitáne. Odabaši zpíval jako slavík v sultánově zlaté klícce.Prozradil, že neměli v úmyslu plenit v okolí Schemnitzu, ale přímo ve městě.“

Stein pozvedl obočí. „Je dobře opevněné, nedávno jste v té oblasti posílili všechny posádky...“

( 14 )

„Odabaši nám za příslib rychlé smrti vyzvonil, že je tu ještě jeden zrádce. Ahmed paša prý uzavřel spojenectví s měšťanem, který zná způsob, jak dostat Turky do Schemnitzu.“

Stein se mračil jako pohanský bůh hromu. Ale nebyl to už ten původní odmítavý postoj – v tmavých očích vířily otázky a útržky možných odpovědí.

„Co říkáte teď, kapitáne?“ usmál se Pálffy. „Zní vám to jako poslání hodné vašich schopností? Pojedete ke Krupinicia zajmete horského průvodce. Od něj zjistíte, kdo mělza schemnitskými humny čekat na nepřátele.“

„A když zrádce v mlýně nechytím? Může se stát leccos...“

„Pojedete do Schemnitzu a vypátráte zrádce jinak. Věřím, že něco vymyslíte. Dostanete průvodní dopis, ve kterém vámsvěřím plnou moc, jako bych na vašem místě byl já sám.Kapitánovi hornické oblasti vyjde městská honorace ve všem vstříc.“

„To se jim nebude líbit,“ ozval se Schwarzenberg.„Schemnitz je svobodné město, měšťané se rádi považují za nezávislé na šlechtě, dokonce i na panovníkovi...“

„Kapitán je z té iluze rázně probere, nemám pravdu?“ opřel se Pálffy do křesla. „Jste bystrá hlava, Steine. Ten pláns dobytím Dotisu se vyrovná Odysseovu trójskému koni. Ať se na to dívám jakkoli, nedokážu si pro tento úkol představit nikoho vhodnějšího.“

„Nemluvě o tom, že se zbavíte kulhavého kripla, který by jen překážel,“ utrousil Stein.

Oba vojevůdci se zamračili.

„Pozor na jazyk, Steine,“ řekl Pálffy chladně. „Abychom vaši pověstnou přímočarost nezačali považovat za drzost.“

Kapitán znovu sklopil zrak, ale omluvy se ani tentokrát nedočkali.

„Takže dohodnuto,“ uzavřel uherský vojevůdce. „Dokážu si představit, jak jste po dlouhé jízdě utrmácený, ale určitěcháete, že na cestu je třeba vyrazit co nejdříve. Doplňte si zásoby jídla a střeliva a můžete pokračovat. Pamatujte, že i když jsme

( 15 )

jeden pohanský nájezd zmařili, byla to jen šťastná náhoda.

Dokud má paša tajného spojence v nejbohatším hornickém

městě, nepřestane prahnout po tamních pokladech. Zrádce

je nutné za každou cenu odhalit a zneškodnit!“

„Jak přikazujete, Vaše Milosti,“ kapituloval Stein. „Pojedu sám, nebo mi přidělíte ozbrojený doprovod?“

„Už z povahy poslání vyplývá, že není možné jít s bubnem na zajíce...“

„Takže sám.“

„Dostanete pobočníka. Jednoho, ale nanejvýš užitečného. Zejména pokud bude nutný útrpný výslech.“

Schwarzenberg vrhl na Pálffyho překvapený pohled. „Jaroše?“

„Koho jiného?“

„Nám se bude hodit víc.“

„Máme dost jiných katů, jděte se podívat před bránu.“

„Nejsou tak talentovaní. Ten mladík odabašiho sotvapolechtal, a kacíř začal ječet jako prokletá duše na dně Gehenny...“

„No právě,“ pohnul Pálffy rameny, jako by ho zamrazilo v zátylku a chtěl si těsněji přitáhnout okruží. „Sám se v jeho blízkosti necítím dobře. Je na něm něco... ani to neumímpojmenovat. Z trýzně, kterou způsobil tomu Turkovi, mělpotěšení. Ale ne takové hulvátské a uslintané jako někteří surovci, kteří se najdou v každém vojsku. Proudilo pod povrchem, jen oči ho prozradily. Fuj. Ale něco mi říká, že tady s kapitánem by si mohli rozumět.“

„Myslíte? Nevzpomínám si, že bych Jaroše slyšel vyslovit třeba jen jedinou souvislou...“ Maršál se zarazil, protožepostřehl Pálffyho úšklebek. „Ach tak. Jistě. Už chápu.“

„Abych nezapomněl,“ pohlédl Pálffy na Steina, kterýs tlumeným zasténáním vstal, „odabaši se s duší na jazykuzmínil i o místu, kde měl na akindžie a horského průvodce čekat druhý zrádce. Je tam jedna z vartovek, které střeží přístupové cesty ke Schemnitzu.“

„Poslouchám, pane.“

( 16 )

„Pekelný vrch.“

Stein zamyšleně pokýval hlavou, ještě jednou se uklonil a zamířil ke dveřím.

Doufal, že Černý beg už skončil s krvavou kratochvílí, aby co nejdříve uskutečnili plány související s kořalkou.

( 17 )

KAPITOLA DRUHÁ

Stein a Jaroš putují do Horní země, spřádají plány a v opuštěném

mlýně najdou, co nehledali.

Jeli podél Dunaje. Krátce po poledni dorazili do Komárna,

ale ani nezamířili k pevnosti na severním břehu, najedli se

v hostinci a pokračovali v jízdě až do půlnoci.Následujícího dne kolem poledního spatřili majestátní hradbyOstřihomi. Stein pod nimi naposledy stál v devadesátém pátém,

když císařská vojska pod velením Karla Manfeldaa arcivévody Matyáše Habsburského vyrvala město a pevnostz tureckých pracek.

Na vzpomínky nebyl čas. Stein kývl na Jarošea po plovoucím mostě přejeli na severní břeh. Od Palánku pokračovali k Hronu, přebrodili ho a pak už zamířili na severovýchod, přímo k Palášti.

Byly to válkou zjizvené končiny. Ještě před pár letyprocházela povodím Iplu pohraniční linie mezi Tekovskou župou a Sečanským sandžakem. Vesnice tu byly povětšinouzpustošené, v rozvalinách se dařilo jen plevelu, krysám a vrabcům.

Třetího dne dorazili do Šágu. Nedaleko opevněnéhokláštera, zjizveného dvěma tureckými útoky i císařskýmobléháním před čtyřmi lety, stál hostinec.

„Zůstaneme do rána,“ rozhodl Stein.

Jaroš jako obvykle nic nenamítal ani nepřitakal. Od Rábu z něj nevypadlo víc než tucet slov. Steinovi to vyhovovalo,neměl náladu na zbytečné řeči.

Ostatně, náladu na zbytečné řeči nemíval nikdy.

Ustájili koně a posadili se ke stolu v koutě, odkud mělivýhled na celý lokál. Jejich výstroj a výzbroj přitahovala nemalou pozornost. Stein si všiml, že po jejich příchodu rychle dopilo

( 18 )

a pláchlo pár podezřelých existencí. Jinak si kradmýchpohledů nevšímal, natož aby je opětoval.

Nepochodila ani obsluhující dívka, kterou hostinskýposlal, aby se točila kolem hostů s naditým měšcem. Jaroš sice úkosem koukl do výstřihu, vystavovaného na odiv připokládání džbánů a talířů na stůl, ale Stein se na lehkou holkuzamračil tak nevlídně, že si živůtek upravila jako před farářem a nechala je o samotě.

Beze slova se najedli čočkové polévky a pečenýchjitrnic s kysaným zelím a čerstvým chlebem. Paku poklizeného stolu popíjeli pivo. Venku se mezitím setmělo.V hosodě poblikávaly svíčky, kahance a velké otevřené ohniště. Stein odsunul svícen a rozložil na stole mapu, kteroudostal od Pálffyho.

„Do Paláště je to ještě asi sedm mil,“ ukazoval špinavým nehtem. „Pokud se nezhorší počasí, do oběda jsme tam.Kruinice protéká tímhle údolím, mlýn je přibližně tady. Musíme ho najít sami. Kdybychom se vyptávali, zrádce by se o tom mohl doslechnout – jestli chodí každý večer čekat do mlýna, ani přes den nebude daleko. Nesmíme ho vyplašit.Prohlédneme si mlýn a přichystáme past. Jaký jste střelec, kaprále?“

Mladík zavrtěl hlavou. „Jen chladné zbraně, pane.“

Stein pohlédl na lavici, kam si Jaroš odložil opasek.V poutkách z kůže a železa visel masivní tesák s dlouhou rukojetí a velký obouruční meč se záštitou a hlavicí bez jakýchkoli ozdob.

„Umíte se tím harampádím ohánět? Musí být těžké jako kláda.“

Jarošovým obličejem poprvé prolétlo cosi jako pocit – krátký záblesk v očích, zavlnění žvýkacích svalů na spodní čelisti.

„Je to dar od otce, pane.“

„To má být odpověď?“

„Cvičil jsem s tím harampádím už od chvíle, kdy jsem ho dokázal uzvednout. Stejně jako s tesákem.“

( 19 )

Stein se zadíval do Jarošových očí. Už zase bylyneproniknutelné. Kývl hlavou.

„Plán je takový: Vy budete číhat uvnitř. Půjčím vám pistoli. Chcete tu kratší, nebo raději dlouhou jezdeckou? Španělský, nebo kolečkový zámek?“

„Opravdu nejsem dobrý střelec, pane.“

„Pochopil jsem, kaprále. V ideálním případě ke střelběvůbec nedojde. Pistolí jen zastrašíte a umravníte protivníka.“

„Rozumím.“

„Já s puškou zaujmu vhodnou pozici venku a zajistím okolí – pro případ, že by zrádce předčasně vycítil past nebo se mupodařilo uniknout z mlýna.“

„Neunikne, pane.“

Stein znovu přikývl. „Potřebujeme toho psa živého. Otázky?“

„Ne, pane.“

Tentokrát jim pití přinesl hostinský. Stein odsunul prázdný pohár z rohu mapy, která se okamžitě srolovala.

„Ať vám slouží ke zdraví, páni oficíři,“ ukláněl se šenkýř. „Na první pohled je vidět, že jste udatní turkobijci. Smím se zeptat, co vás přivádí do našich končin?“

„Ne,“ odsekl Stein.

„Chápu. Netrpím zvědavostí a nemám ve zvyku strkat nos do cizích záležitostí...“

„Dobře.“

„Ptám se ve snaze pomoci, poradit, ukázat směr.Hostincem projde hodně lidí, hodně cenných poznatků. Za drobný poplatek...“ Krčmář ztichl, protože zachytil Steinůvpohled.

„Jediné, co potřebujeme,“ řekl kapitán, „jsou dvě postele bez ploštic.“

Krčmář pohlédl i na Jaroše, jestli nezachytí vlídnější výraz, ale ošklivě se zmýlil – z mladíkových nehybných, jakobymrtvých očí mu po zádech přeběhl mráz.

„Jak račte,“ uklonil se a odběhl k výčepu.

( 20 )

Seděli a popíjeli. Hospoda byla nezvykle zamlklá, hosté se zdrželi obvyklého zpěvu, hulákání a pokřikování oplzlostí na krčmářku; tlumeně šeptali s hlavami nízko nad stoly a tu a tam kradmo pohlédli na ozbrojence.

„Jakého jste vyznání, kaprále?“ zeptal se nečekaně Stein.

Jaroš zaostřil zrak, jako by se vědomím vrátil z jiného času a prostoru. „Katolík, pane.“

„Dobře. Vaše celé jméno?“

„Bohdan Jaroš.“

„Odkud pocházíte?“

„Z Prahy.“

„Znám jednoho Jaroše z Prahy. Naštěstí jen z doslechu.“

„Myslíte Václava Jaroše.“

„Koho jiného? Mistr ostrého meče Starého městaPražského a nejvyšší kat Koruny české.“

Jaroš na něj hleděl a úzkou tvář, jejíž bledost ještězvýrazňovaly černé vlasy po ramena, měl bez výrazu.

„Je to váš příbuzný?“ zeptal se Stein.

„Otec.“

Kapitánovo huňaté obočí vystoupalo na čelo, vroubenéřídnoucími vlasy. „To leccos vysvětluje. Co přesně jste s tímmečem odmala nacvičoval, kaprále? Šerm, nebo přesekávánílidských krků?“

„To i to.“

„Dětství mezi skřipci a rozžhavenými kleštěmi člověkapoznamená.“

„Znám i horší prostředí, ve kterém může člověk vyrůstat.“

„To ano.“

„Můj otec je bohabojný muž s poctivým živobytím. Mistr svého řemesla.“

„O tom nepochybuji. Navíc, mnozí kati životy nejenberou, ale i vracejí. Z pochopitelných příčin mají rozsáhléznalosti o lidském těle. Umí napravovat zlomeniny, zašívat rány, vytahovat střely. Co váš otec?“

( 21 )

„Ano, má dekret, který mu dovoluje vykonávat felčarské úkony.“

„I do tohoto umění vás zasvětil?“

„Částečně.“

„Hm. Už chápu, proč vás Schwarzenberg považovalza užitečnou osobu a nechtěl vás pustit na výpravu.“

Jaroš do sebe obrátil džbánek.

„Jaký postoj k tomu máte vy?“

„Ke své užitečnosti, kapitáne?“

„Taháte mě za onuci, kaprále?“

„To ne, pane.“

„Tahle výprava. Jaký na ni máte názor?“

„Žádný. Plním rozkazy.“

„Ale no tak.“

„Pane?“

„Pod tou maskou, kterou nosíte místo obličeje, musí být uvažující muž s vlastním názorem.“

„Na mém názoru nezáleží, pane. Dělám, co mi přikážou lidi, kteří mají víc rozumu než já.“

„Jste přesvědčený o tom, že vaši nadřízení jsounevyhnutelně rozumnější než vy?“

Jaroš zaváhal. „Máme dopadnout lotra, který mána svědomí spoustu životů a veliké škody na majetku. Zachráníme tím hodně křesťanských duší.“

„Jistě. Ale nedal byste přednost skutečnému boji? Přímo v první linii? Místo tohoto trmácení se do Bohemzapomenutých hor.“

Jaroš pokrčil rameny. „Plním rozkazy, pane.“

„Ještě pivo, páni oficíři?“

Stein obrátil pohled k hostinskému, který se znovupřimotal ke stolu. „Už ne.“

„Tak alespoň truňk na dobrou noc. Lok slivovičky...“

„Ne. Ráno vstáváme hodně brzy. Nocleh je připravený?“

„Jistě.“

( 22 )

„Veď nás.“

„Kdybyste na cokoli dostali chuť, pánové,“ loupl krčmář očima k poběhlici, „stačí utrousit slovo...“

„Za rozbřesku ať máme napojené a osedlané koně,“přikázal Stein stroze.

Šenkýř se uctivě zlomil v pase a ucouvl.

Když se ozbrojenci odebrali po strmém dřevěnémschodišti do svých komnat, zdálo se, že plamínky na knotechvyskočily veseleji. Stíny, které do této chvíle halily výčep,zalezly do koutů. Netrvalo dlouho a někdo se osmělil zanotovat. Ostatní se opatrně přidali.

*

Počasí vydrželo, země nad Šágem byla rovinatá a cesta dobrá.

Dým z paláštských komínů zahlédli ještě před polednem.Okamžitě sjeli z cesty, jak si večer usmysleli – snažili se vyhnout

setkání s místními obyvateli.

Přes ještě nezorané pole zamířili ke Krupinicia pokračovali po břehu, kde je krylo husté vrboví a olšiny. Porost je ale citelně zpomalil, museli pokračovat krokem.

Ze západu objeli Palášt a zamířili proti proudu. Přívalyz jarního tání a vydatných dešťů už opadly a mělké koryto bylolemované bahnem. Kopyta se z něj zvedala s hlasitýmmlaskáním, jako když na plotně bublá hustá kaše.

Náhle kroky Jarošova koně ztichly. Stein se ohlédl.Katův syn se nakláněl v sedle a se zájmem hleděl pod koňské nohy. Kapitán zarazil hřebce i nákladní kobylu a přimhouřil oči.

Z naplaveniny na ně prázdnými očními důlky zíralalidská lebka.

„Takových tu bude,“ řekl Stein. „Na poli támhle u vesnice musí být kostí jako na hřbitově. Určitě občas vyorají i rezavý meč, přilbici nebo kyrys.“

( 23 )

Jaroš se na něj podíval. Přestože se nezeptal, Steinpokračoval. „V padesátém druhém se tu císařská vojska srazilas tureckou hordou. Naši ještě nebyli připravení a dostali krutý výprask. Tisíce lidí zemřely, tisíce padly do zajetí. Dokonce i tehdejšího rábského kapitána Teuffela odvedli v okovech do Cařihradu. Sultán ho nechal zašít do koženého pytlea hodit do Bosporu.“

Jaroš nepatrně kývl hlavou a pobídl koně.

Klikaté údolí Krupinice se postupně zužovalo a kopce po stranách byly čím dál strmější. Porost podél řeky seprolétal s hustým lesem na úbočích. Jen co slunce zašloza hřeben vlevo, mezi stromy se zešeřilo.

Potom před nimi vyrostla hráz. Pod ní stál mlýn –zchátralý, s děravou střechou, utopený v keřích a plevelu. Náhon byl suchý, voda z rybníka odtékala prolomenou propustí o kus dál. Kolo už se dávno netočilo, spoutala ho zeleň a nánosy jílu.

Stein a Jaroš sesedli z koní na okraji lesa.

„Smráká se, zrádce už možná číhá uvnitř,“ zašeptalkapitán. „Uděláme to, jak jsme plánovali – já pohlídám okolí, vy půjdete na výzvědy.“

Jaroš s kamenným výrazem přikývl.

Uvázali koně, pověsili klobouky na sedlové hruškya ozbrojili se – Jaroš si nechal tesák a v dlaních sevřel Steinovutěžkou sedlovou pistoli se skoro tři pídě dlouhou hlavní.Obrovský meč na kapitánův rozkaz nechal pověšený u sedla. Jen by mu překážel.

Stein si k opasku připevnil pochvu s palašem – rukojeť chránil koš zdobený jen škrábanci po nepřátelských čepelích. Do koženého pouzdra na bandalíru si zastrčil kratšíkřesadlovou pistoli. Nakonec nabil pušku. Byla to drahá lovecká zbraň z dílen proslulých slezských puškařů v Těšíně. Mělavrtanou hlaveň nezvykle malého kalibru, což umožňovalopřesnou střelbu na velkou vzdálenost. I proto se v poslední době stále častěji používala i ve vojsku.

( 24 )

Z houští u cesty dlouho pozorovali zchátralou budovu a její okolí. Neviděli žádný pohyb. Voda zurčela, ptáci zpívali,občas zabzučel komár nebo muška.

„Schovám se za těmi balvany,“ ukázal Stein na skalnatý svah za cestou.

„Co vaše koleno?“

„Co s ním?“

„Ten sráz...“

„Kaprále,“ přešel Stein ze šepotu do vrčení, „o moje koleno se nestarejte. Dokud já sám neřeknu, že mi v něčem překáží, ani slůvkem se o něm nezmíníte. Rozumíme si?“

Jaroš sklopil zrak. Kapitán si odfrkl a pokýval hlavou.

„Kdyby ten ničema upláchl, může běžet jen na sever nebo na jih. Skolím ho tak jako tak. Vy počkejte, než se dostanu na místo, a pak jděte dovnitř. Oči na stopkách. Pokud je uvnitř, zkuste ho zajmout. V opačném případě zaujměte vhodnépostavení a čekejte.“

Jaroš znovu jen přikývl.

„Bůh s vámi,“ dodal Stein.

Mladík na něj pohlédl, jako by nechápal, co tím myslí.

Stein hlavní těšínky rozhrnul křoví a švihl pohledemdorava a doleva. Na silnici nebylo živé duše. Vykročil tedyz lískoví a s hlavou staženou mezi ramena přeběhl přes cestu.

Kráčel stinným porostem a snažil se nedělat hluk. Jaroš měl samozřejmě pravdu, koleno začalo protestovat. Ke shlukubalvanů se vyškrábal jen se zatnutými zuby.

Jak předpokládal, z této pozice měl dobrý výhled na cestu i mlýn a zároveň sám zůstal ukrytý před náhodným pohledem zespodu. Zatímco čekal, dokončil nabíjení pušky – nasypal prach na pánvičku, klíčem natáhl zámek a sklonil kohoutek ke kolečku.

Po chvíli zachytil nepatrný pohyb. Jaroš se kradl porostem podél náhonu. Stein soustředil pozornost na mlýn; těšínku opřel o balvan a zamířil pro případ, že někdo zahlédnekaprála předčasně.

( 25 )

Ticho se prohlubovalo.

Jaroš se vynořil z hlohového houští těsně před budovou, přikrčený přeběhl kousek volného prostranství a přirazilrameno ke zdi u dveří. Ty byly rozevřené dokořán,ztrouchnivělá vrata bezvládně visela na popraskaných pantech.

Kaprál chvíli naslouchal, hlaveň Steinovy pistolepozvednutou k obličeji. Potom opatrně nahlédl dovnitř.

Vzápětí vešel.

Stein dýchal zhluboka. Srdce nezrychlilo, ale zřetelněvnímal jeho tlukot.

Dlouho se nic nedělo. Obloha pohasínala, narůžovělé šmouhy nad obzorem zvolna zešedivěly.

Potom Jaroš vyšel ze dveří, ruku s pistolí skloněnou.Zamával směrem k balvanům. Stein se zachmuřil.

„Kapitáne!“ zavolal kaprál, když se nedočkal odezvy. „Je po všem!“

Stein zaklel a opatrně odklopil kohoutek od zámku.

*

„Hlášení, kaprále!“ Stein přešel cestu a brodil se lopuchya kořivami k mlýnu. Na zápraží si všiml otisků kopyt a holínek.

„Někoho tam zabili, kapitáne. Není to dlouho – den,nanejvýš dva.“

„Našel jste tělo?“

„Jen krev. Ještě je lepkavá.“

Stein pohlédl na zeď u dveří. Ve flekaté omítce bylo pármalých výtluků. Z jednoho vyloupl nožem rozpláclé olovo.

„Střílelo se tady.“

„Kdovíkdy.“

Stein pokýval hlavou a vešel do přítmí předsíně. Naproti uviděl další vylomené dveře a vedle zárubně tmavý, částečně rozmazaný otisk dlaně. Opatrně se ho dotkl a promnulukazováček o palec. Přičichl.

( 26 )

„Opravdu čerstvá.“

Vešli do hlavní komnaty. Světlo vnikalo dovnitř dírou ve zdi vedle napůl zříceného komína. Bylo tam vlhko a plesnivo, páchla zatuchlina, hniloba a tělesné výměšky. Stein si odplivl. Slina dopadla na velkou krvavou skvrnu. Od ní se po podlaze táhly zhnědlé šmouhy k peci.

„Ohniště je ještě trochu teplé,“ oznámil Jaroš.

„Jestli tolik krve vyteklo z jednoho chlapa, nemohl přežít.“ Stein se zastavil u červotočem prožraného a houboupokrytého stolu. Tabule byla tmavá, vlhká, lepkavá.

„Buď tu někoho mučili,“ přemýšlel Stein, „nebo sempoložili zraněného kumpána a snažili se ho ošetřit.“

Kaprál se otočil od pece ke kapitánovi a natáhl k němu dlaň špinavou od popela. Leželo na ní cosi jako kousek ohořelého dřeva. Stein se podíval lépe a poznal nehet.

„Je jich tam víc,“ kývl Jaroš hlavou k peci.

Stein se mračil. „K mlýnu dorazilo několik jezdců.Úmyslně nebo náhodou tu potkali našeho muže. Došlo ke střelbě a někdo to koupil. Člen skupiny nebo zrádce, to asinezjistíme. Ani komu tu uřezávali prsty a proč.“

„Mohli ho tu nachytat župní drábové.“

„Uhm. Lotr se při vyčkávání na Turky potloukalpo okolních kopcích a vesnicích, určitě tu a tam něco ukradl, možná někomu i ublížil nebo provětral nějakou sukni. Někdo ho mohl udat. Drábové zaútočili na mlýn a ze zajatce se pak snažilivyáčit, co tu pohledával, na koho čekal a s kým je spolčený.“

„Nebo se mu jen chtěli pomstít za postřeleného druha.“

Stein přikývl. „Bůh ví, jestli je ještě naživu. V lepšímpříadě ho v okovech odvedli do nějaké pevnosti...“

Kraaaaaaaa!

Bleskově sáhli po zbraních. Krkavec zamával křídly.Zahlédli ho v díře nad pecí, jak se vzdaluje k hrázi, nad rybník.

Stein přimhouřil oči a kulhal ke dveřím, které vedly do zadní části mlýna. Na prahu se sklonil.

( 27 )

„Další krev. Někoho tudy táhli.“

V místnosti, která dříve sloužila jako sklad obilí a mouky, se pořád hemžily krysy. Stein musel dupnout, aby mudovolily aspoň projít. S Jarošem v patách vyšel na zadní dvůr, kde obvykle zastavovaly vozy. Tam oba přimhouřili oči.

„Takže žádní drábové,“ řekl Jaroš po chvíli.

„Ne. Ti by padlého druha nezahrabali pod kopřivy.“

Hmyz navzdory pokročilé hodině hlasitě bzučel. Uprostřed jarní zeleně poutala zrak tmavě hnědá, čerstvě rozrytá hlína. Hrob musel být mělký a ledabyle zaházený, takže dravcipřilákaní krví snadno vyčenichali zakopané tělo. V hlíně serýsovaly otisky různě velkých tlap – vlci, lišky, možná toulaví psi a divoké kočky.

Tělo leželo opodál. Celý den hostilo zvěř a ptáky, takže už přišlo o vnitřnosti a většinu svalstva. Jedna ruka dokonce byla oddělená a pohozená v kapradí. Jaroš k ní přešel a dřepl si.

„Prsty?“ zeptal se Stein.

„Má.“

„I tahle,“ pohlédl kapitán na ruku, která byla ještě jakž takž spojená s trupem. „Takže mučili někoho jiného. Tenhle chlap zřejmě patřil k jezdcům, padl v přestřelce před vchodem. Neměl dobré kumpány. Zahrabali ho jako psa, vzali mu všechno kromě onucí a špinavých spodků. Takhle nebožtíka oloupí jen nejhorší spodina. Lupiči, hajduci, marodéři, potulní žoldnéři. Kaprále?“

Jaroš se vztyčil.

„Víte, co je potřeba udělat. Najděte si nástroj a dopřejtechudákovi důstojného spočinutí. Zřejmě si spíše zasloužilskončit v havraním žaludku, ale jsme křesťané.“

„Zanedlouho se setmí, pane. Ti jezdci odvedli našeho muže. Měli bychom co nejdříve...“

„Neříkal jste, že plnění rozkazů upřednostňujete předvlastním názorem?“

Jarošovy rty se změnily v úzký zářez. Zamířil ke dveřím, aby si našel něco na kopání.

( 28 )

„Potom pojedeme dál, soumrak nesoumrak,“ dodal Stein. „Podle mapy je tři míle severně vesnice.“

Krkavec v koruně nedalekého dubu zakrákal. Neměl rád, když ho rušili u jídla.

*

Nebyla to opravdová vesnice, neměli tu kostel ani hospodu.

Stein a Jaroš ji našli asi hodinu po půlnoci, utrmácení, ztuhlí

po dlouhé jízdě a hladoví jako vlci. Zastavili koně přednejvětším domem. Na kaprálovo bušení do vrat zpočátku odpovídali

jen psi. Nebýt kouře z komínů, myslel by si člověk, ževesničané zamkli obydlí a utekli do lesů. Během tureckých nájezdů

se to stávalo – pokud výstraha před nepřítelem dorazila včas.

Až když Stein ve jménu císaře Rudolfa, arcivévodyMatyáše a hornouherského kapitána Pálffyho pohrozil derešem, ozvalo se zevnitř zavrzání pantů a ve škvírách okenicproblesklo světlo. Stařecký hlas se zeptal, co jsou zač. Steinpravdivě odpověděl a dodal ještě něco o skřipci a lámání v kole. Pak konečně zarachotil klíč a závora se odsunula.

„Odpusťte, páni důstojníci,“ ukláněl se šedivý rychtářv huňaté šubě. „Polekali jsme se, že je to zase ta verbež, co náspřeadla minulou noc.“

„Jaká verbež?“

„Hajduci, urozený pane. Půl tuctu ničemů, dobřeozbrojených, surových, nenažraných, hotová pohroma. Vymetli mi celou spíž, dceru zneuctili a na cestu si nabrali klobásy, vejce, slaninu...“

„Šest jezdců, říkáš?“ přerušil ho Stein. „Nikdo další?“

„Ale ano, pane. Byl s nimi ještě jeden. Ale ten neměl zbraň, vezli ho spoutaného. Chlap byl samý strup a modřina, zubyvyražené, dokonce i prsty mu usekli a pořádně neošetřili, pracku měl ovázanou akorát špinavým hadrem.“

Stein a Jaroš si vyměnili pohledy.

( 29 )

„Nezmínili se, kam mají namířeno?“ zeptal se kapitán.

„Ráno odjeli na sever. Co jsem tak pochytil, když jimpálenka rozvázala jazyky, vydali se hledat poklad.“

„Poklad?“ pozvedl Stein obočí.

„Zakopanou loupežnickou kořist. Ten bezprstý prý ví, kde je schovaná. Mluvili o městě v Banských vrších. Čertovský kopec, nebo tak nějak...“

„Pekelný vrch?“

Rychtář na něj namířil tlustý ukazováček. „Tak, pane. To je ono.“

Stein se zhluboka nadechl. „Opravdu ti v té spíži nicnezůstalo? Nejsem hajduk, zaplatím.“

Starosta zaváhal jen na chvíli, pak je pozval dovnitř.

Vyrazili brzy zrána, ještě před rozbřeskem, a svižně mířili na sever, ke stříbrnému Schemnitzu.

( 30 )

KAPITOLA TŘETÍ

Barbarič má rušné ráno a seznámí se se Steinem. Potěšení není ani

na jedné straně, ale povinnost je povinnost. Pekelný vrch volá.

Bušení na dveře znělo naléhavě – už jen proto, že nešloo obvyklé opatrné klepání, kterým se Bernát ráno ohlašoval.Barbarič ani neotevřel oči, jen zvedl hlavu z polštáře a táhle něco

zamručel. Nebyla to slova, pouze vyjádření nevole,odhodlání nevstat a názoru, že člověk za dveřmi by měl radšitáhnout o dům dál.

Zato Ulrika vyjekla, vyletěla z postele, bosá přeběhla k oknu a odhrnula závěs. Prach zavířil v proudu denního světla.Zatřpytily se dvě křišťálové číše, jedna z nich převrženáv lepkavé kalužince vína a prasklá. Barbarič svraštil obličeja s dalším zamumláním se obrátil na druhý bok.

„Svatá Barboro!“ Ulrika chvatně sbírala rozházenéa na židlích rozvěšené šaty. „Zaspali jsme! Musí být nejmíň deset hodin!“

Barbarič si přitáhl peřinu až k uším.

„Neslyšel jsi kostelní zvon? Nebo klepačku?“

„Ty ano?“ zachraptěl. Chtělo se mu připomenout, žepřišla až o půlnoci a pak popíjeli a hýřili ještě dobré tři hodiny. Ulrika ale neměla ráda, když ráno hovořil o nočníchradovánkách. Jako by se v ní s úsvitem rozkřičelo svědomí; ústa, kterými mu v noci dělala neuvěřitelné věci, najednoulamentovala o hříchu a pekelné trýzni.

„Vstávej! Musíš mi pomoct do korzetu!“

„Jsem rád, že tě z něho dokážu vysvobodit,“ mumlaldo polštáře. „Nasoukat se zpátky musíš sama. Hloupý francouzský výstřelek.“

Naklonila se a šťouchla do něj tak, že se ohlédl, jaký nástroj použila; byla to však jen sevřená pěst. „Vstávej, chcípáku!

( 31 )

Jak teď vyklouznu, aby si mě nikdo nevšiml? Ulice bude

plná lidí!“

„Jen žádnou paniku. Vyjdeš hlavním vchodem, jako by se nechumelilo. Dám ti nějaké listiny, aby to vypadalo, že seszastavila pro právní rady.“

„Kdo tomu uvěří? Už tak jsme se dostali do řečí!“

Konečně otevřel oči dokořán. „To neříkej ani žertem. Jestli se to Hagen dozví, chytí mě za koule...“

„Nemluv tak!“ Rychle si natahovala spodničky.

„Rozmázne mě po kočičích hlavách jako čerstvýkobylinec. V Schemnitzu mě už nezaměstnají ani jako obyčejného havíře.“

Dveře se znovu otřásly pod neodbytnou pěstí. „Pane?“

„Nejsem hluchý, Bernáte!“ štěkl Barbarič podrážděně.

„Je to naléhavé, pane. U brány čeká hlásný Wolf. Máte se urychleně dostavit na radnici. Rychtářův befel.“

Barbarič se posadil. Hlava se mu zatočila, div že senesvalil zpátky. „Neříkal, o co jde? Ani přibližně?“

„Ne, pane. Jen že je to vážné.“

Barbarič si ještě vsedě ulevil do nočníku a postrčil ho k Ulrice.

„Až doma,“ zavrtěla hlavou. „Nezdržuj a pojď mě zašněrovat.“

Vstal, z džbánu nalil do lavoru vodu a opláchl si nakrátko ostříhanou hlavu, uhladil kozí bradku, nakroutil kníry.

„Až odejdu, chvíli počkáš,“ přešel k ní. „Bernát tě pakodvede přes dvůr po schodech a odemkne ti zadní branku.“

„Taková patálie,“ zanaříkala, otočila se k němu zádya nadzvedla si husté hnědé vlasy. Neodolal a políbil ji na šíji.Najaté tělo konečně trochu zvláčnělo.

„Mám večer zase přijít?“ zeptala se tiše.

„Víme určitě, že se Hagen vrátí až v pátek?“

„Možná dokonce až příští týden.“

„Dobře. Dám ti vědět.“

„Co to znamená?“ vrhla přes rameno ostrý pohled. „Nevíš, jestli na mě budeš mít večer náladu?“

( 32 )

„Budu, o to nic. Ale jestli rychtář poslal Wolfa, tak to opravdu spěchá. Možná mě dnes zaměstnají povinnosti.“

„I v noci?“

„Ponocování mívá dvě příčiny, drahá. V lepším případě ženy a víno. V horším záležitosti, které nutí vrchnost používat slova jako vážné a naléhavé.“

„Muž jako ty by měl zvládnout obojí.“

Barbarič si jen povzdechl a pustil se do souboje sešněrováním korzetu.

*

Zisky, které měl Schemnitz z těžby zlata, stříbra a olova(ve válečných časech velmi žádaného), byly na městě rozhodněvidět. Rušné Horní náměstí, kde sídlili nejbohatší těžaři, by

zahanbilo i Prahu a Vídeň, o Prešpurku nemluvě.Měšťanské domy se v posledních desetiletích pod dohledem italských

a francouzských architektů rozrostly v hotové paláce a mnohé

z nich měly vlastní opevnění. Všude se skvěly sochy, fresky

a reliéfy se signaturou proslulých umělců. Po dlažběneznečištěné splašky (nejstarší doly pod městem sloužily jakokanalizace) drkotaly honosné kočáry. Všude korzovali měšťané

odění dle nejnovější módy.

A přece na město nebyl hezký pohled. Stačilo zvednout zrak nad třpytivé měděné střechy a do očí bodly bezútěšné poruby a spáleniště na okolních kopcích, zející jámy a haldypo povrchové těžbě či nevzhledné dřevěné konstrukce s rumpály a koňskými žentoury nad všudypřítomnými šachtami. Nad to vše stoupal černý dým z hutí a nesčetných uhlířskýchmilířů. Vzduch už v tuto dobu páchl kouřem a štípaly z něj oči. Mrzutého Barbariče napadlo, že pro hříšnou duši je to dobrá příprava na pobyt v jámě pekelné.

Ve Schemnitzu se nikdy nešlo rovně, jen do kopce nebo z kopce. Osídlení se rozkládalo na svazích Paradajzu,Glan( 33 )

zenbergu, Tanádu a dalších kopců, prošpikovaných doly.

Venku bylo pod mrakem, ale dusno, Barbaričovi v peleríně

stačilo dojít po Růžové ulici na Horní náměstí, a zpotil se

jako tažný valach. I vnější a vnitřní radniční schody munelítostně připomněly nedostatek spánku a víno, ještě pořádkolující v žilách. Už na první podestě se musel zastavita zhluboka se vydýchat. Robustní Wolf, který měl náskok několika

schodů, se tázavě ohlédl.

„Je vám něco, pane?“

Barbarič si sundal tmavý klobouk s úzkou krempoua vysokým dýnkem a otřel si čelo krajkovým kapesníkem.

„Náročná noc. Dala zabrat slabinám i žaludku.“

Pousmál se v naději na trochu lidského porozumění. Obecní sluha místo toho pozvedl obočí jako kněz nad věřícím, který začal hlasitě chrápat uprostřed kázání. Barbaričovi zvadly koutky úst. Trochu si uvolnil krajkové okruží a pokračoval. Práh rychtářovy pracovny překročil s myšlenkou, že by měl udělat něco pro své zdraví. Bylo mu pětatřicet, polovinuživota měl dávno za sebou.

„Pane, notář je tady!“ zavolal hlásný z předsíně, kdeza pultem seděl mladý písař Schweitzer.

„Díky, Wolfe. Vraťte se ke svým povinnostem,“ ozvalo se z otevřených dveří kanceláře. „Kde tak dlouho trčíš, Matěji?“

Barbarič pověsil klobouk a plášť na věšák a šeptempoprosil písaře o sklenici vody.

„Odpusť, spectabilis!“ otočil se ke dveřím. „Těžký život jediného právně vzdělaného muže ve městě. Musel jsem se věnovat naléhavému případu. Dotyčná osoba byla skutečně neodbytná.“

„Kdo by to do cudné paní Hagenové řekl?“

Barbarič ztuhl s číší vody na půli cesty k ústům. Písař se rychle odvrátil, aby skryl úšklebek.

„Paní Hagenová?“ pokusil se Barbarič o nechápavý tóna jediným douškem vyprázdnil sklenici.

( 34 )

„Nechme to být, Matěji. Pojď dál, nemáme čas.“

Barbarič zamračeně vrátil číši Schweitzerovi, kapesníkem si ještě jednou osušil čelo a zamířil do pracovny. Na prahu se překvapeně zarazil.

Baltazar Böhm nebyl sám. Naproti němu seděl urostlý, neoholený, zjizvený muž v zaprášeném vojenském oděvu. Po boku palaš, v bandalírovém pouzdře pistoli. Zpodhustého obočí, které mu dodávalo nerudný výraz zřejmě i tehdy, když byl v dobrém rozpoložení, si Barbariče měřily ocelově šedé oči.

Notář se musel ovládnout, aby si kapesník nepřitiskl k nosu – neznámý páchl koňským potem a bůhvíčím ještě.

„Kapitán Joachim Stein ze Stříbrné skály,“ představil ho rychtář. „Kapitáne, městský notář Matěj Barbarič.“

Stein vstal a toporně se uklonil – očividně to nedělal často. Barbarič zdvořilost opětoval. Když se otočil k rychtáři, Böhm už mu podával trochu zmačkanou listinu.

„Kapitánovo pověření.“

„Pálffyho parohy,“ podíval se Barbarič na pečeť. Nikdo žert neocenil, a tak se soustředil na text. Pak udiveně pohlédl na Böhma.

„Pokud tomu dobře rozumím, tak z příkazu vrchníhovelitele hornické oblasti musíme být od této chvíle k dispozici zde přítomnému kapitánovi. Splnit každý jeho rozkaz, i kdyby nás tu právě požádal, abychom mu vyprali šaty a naleštiliholínky. Což, jak vidím a cítím, nesnese odkladu.“

„Rozumíte tomu dobře,“ potvrdil Stein kovovým hlasem.

Barbarič se k němu otočil. Důstojník ho stále zkoumal pichlavým pohledem a neobtěžoval se skrývat nedůvěru a pochybnosti.

„Tak tedy vítejte, kapitáne,“ řekl Barbarič teatrálně. „Vždycky se radujeme z těch vzácných okamžiků, kdy se kapitanátu nebo Dvorní vojenské radě uráčí odpovědět na naše prosbyo vojenskou podporu. Pokud poslali jen vás, zřejmě jste muž vysokých

( 35 )

vojenských kvalit a vydáte za sto husarů, o něž jsme žádali.

Anebo jste na inspekci opevnění a posádky? Možnápřevezmete velení nad obranou města. Hejtmana Reuttera aledosadili teprve nedávno, ještě si ani nevysloužil zákaznickou slevu

v hospodě U hroznu...“

„Nic takového,“ zavrčel Stein.

„Tak o co jde, kapitáne? S jakým úkolem vás Pálffy poslal do Schemnitzu?“

Stein zachmuřeně pohlédl na rychtáře. „Jste přesvědčený, že tohle je vhodný člověk? I ten obecní sluha se mi líbil víc.“

„Chápu, že se vám nelíbí,“ pousmál se Böhm. „Je drzý,uštěačný a to, co se dá říct pěti slovy, nafoukne na pět vět. Navíc je dnes v mizerné formě, bledý jako prostěradlo, očividněcelou noc chlastal a dováděl s milenkou...“

Barbarič zvedl obočí.

„...ale rychle se vzpamatuje a bude připravený vásdoprovázet.“

„Doprovázet kam?“ vyhrkl notář.

„Kam bude třeba, Matěji. Kapitán potřebuje někohomístního, kdo důvěrně zná schemnitské poměry, místní honoraci a je obeznámený s právními a vojenskými záležitostmi. Kdo se k tomu hodí víc než městský notář?“

„Městský hejtman,“ odvětil Barbarič pohotově. „Pročneošleš pro Reuttera?“

„Protože, jak jsi před chvílí správně podotkl, je tu nový.“

„Za půl roku se určitě seznámil se vším, co by mohlokapitána zajímat. Kromě toho, mé notářské povinnosti...“

„Na zasedáních rady tě zastoupí písař. Kdyby se vyskytlo něco naléhavého...“

„Písař? Slyším dobře? Nic proti Schweitzerovi, je vážněnadaný, ale opravdu si myslíš, že může převzít...“

„Matěji.“

Barbarič zachytil nervózní zachvění v rychtářově hlase a ztichl.

( 36 )

„Půjdeš ty,“ řekl Böhm pevně. „Kapitán Stein požaduječlověka, kterému důvěřuji. A ty toto kritérium navzdory mnoha nedostatkům splňuješ. Znáš skoro každého občana města, od hraběte komořího až po hornické předáky. Máš vrozený pozorovací talent a bystré uši – zachytíš každou klevetu, která proletí městem.“

„Každou očividně ne.“ Barbarič narážel na zvěst o něma Ulrice Hagenové, která zjevně dolétla až na radnici.

„Navíc je o celé věci nutné vyhotovit podrobný záznam. Vyšetřování bude zřejmě ukončeno soudem a někdo přijde o hlavu. Není ani vyloučeno, že ta hlava spadne z krkuobtěžkaného zlatem. Proto nesmíme udělat chybu. Na všechno dohlédneš jako zástupce městské rady. I když radní nebudou zasvěcení. Ani ty se nikomu nesvěříš.“

Barbarič se mračil. „Těžko můžu něco vyžvanit, kdyžnemám tušení, o co jde. Jestli mám kapitánovi k něčemu být, musím vědět víc. Jinak to bude jen ztráta času. Kterou, jak jsem pochopil, si nemůžeme dovolit. Takže: vyšetřování čeho?“

Böhm se tázavě zadíval na kapitána. Stein dlouhou dobu mlčky hleděl na notáře. Pak se zhluboka nadechl.

„Ve Schemnitzu je zrádce podplacený Turky. Zřejměněkdo významný. Slíbil budínskému pašovi, že jeho oddílydostane do města.“

Barbaričovo obočí vystoupalo vysoko do čela.

„Ty oddíly byly zneškodněny ještě v Dolní zemi,“pokračoval Stein. „Ale zrádce je pořád zde a může s pohany zosnovat nový plán. Musíme ho odhalit a vydat do rukou spravedlnosti.“

„Jak? Máme nějakou indicii?“

„Indicii?“ nechápal Stein.

„Stopu, náznak, konkrétní podezření...“

„Pekelný vrch.“

Barbarič si vyměnil pohled s Böhmem a potom se zadíval zpátky na Steina. „Co je s ním?“

„Tam měl místní zrádce čekat na bezvěrce.“

( 37 )

„Jak by se dostali tak blízko k městu? Systém hradůa strážních stanovišť...“

„Měl je přivést jiný zaprodanec, horský průvodce. Toho mi před nosem vyfoukla tlupa hajduků. Jejich stopy vedlypodél Krupinice přes lesy k Schemnitzu. Myslím, že taky míří na Pekelný vrch.“

„Proč?“ zeptal se Böhm.

„Ten zrádce vodíval Turky už předtím. Někde má asischovanou kořist z předchozích nájezdů.“

„A hajduci si na ni brousí zuby,“ přikývl Barbarič.„Předpokládám, že se chcete podívat na Pekelný vrch.“

„Ihned a bez odkladu,“ potvrdil Stein a vstal. „Váš nos to musí ještě vydržet, praní a leštění holínek odložímena později. Obstarejte si koně.“

„Už jsem mu jednoho nechal osedlat,“ řekl rychtář. „Wolf s ním bude čekat před radnicí.“

„Hej, ne tak zhurta!“ zvolal Barbarič. „Kapitáne, chcete jet ve dvojici na místo, kde můžeme narazit na družinu hajduků?“

„Ve trojici. Mám pobočníka.“

„Tak v tom případě ano! Kapitáne, tohle vyžaduje celývojenský oddíl, jinak si koledujeme o hajduckou šavli rovnou do...“

„Už tam je,“ přerušil ho Böhm.

Notář se na něj tázavě zadíval.

„Vojenský oddíl,“ vysvětloval rychtář. „To je další důvod, proč hejtman Reutter není k dispozici. Vyrazil s drábya husarskými posilami na Pekelný vrch.“

„Proč?“ zachmuřil se Stein.

„Vrch je na pozemku Konráda Velického...“

„Potom máme prvního podezřelého.“

„Pokud ho chcete vyslechnout, Reutter vám ho musínejdříve najít.“

„Zpomal, spectabilis,“ promnul si Barbarič dlaní obličej. „Jak sis už všiml, nejsem dnes v prvotřídní kondici. Trochu se v tom ztrácím...“

( 38 )

„Brzy ráno přijel do města Obert, šafář od Velických,“ pokračoval rychtář. „Prý se jeho pán už tři noci neukázal doma.“

„A to se Žofie o manžela nestrachovala už dřív?“

„Taky mě to zarazilo. Ale Konrád prý často chodíval ven, po nocích se toulal po lesích, přespával v loveckýchtáborech a chatách. Takže Žofie nechtěla dělat rozruchpředčasně. Ale tři noci je moc. Okamžitě jsem přikázalReutterovi, aby zahájil pátrání. Bezpochyby prohledá i Pekelný vrch. Snadno se může stát, kapitáne, že narazí i na vašehajduky.“

„Jen to ne,“ zachmuřil se Stein. „Nesmí je vyplašitpředčasně. Jejich zajatce nutně potřebuji živého. Barbariči, znáte cestu na Pekelný vrch?“

„Samozřejmě. Ale vyprošuji si, abyste se mnou hovořil jako s podřízeným důstojníkem. Nejsem váš...“

„Jdeme,“ uťal Stein a rázně se otočil ke dveřím.<



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist