načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mrtvý muž přichází - Paul Finch

Mrtvý muž přichází

Elektronická kniha: Mrtvý muž přichází
Autor: Paul Finch

Jezerní oblast na severu Anglie zahalila neprostupná mlha. Zároveň s ní udeřil i sériový vrah. A v detektivu Marku Heckenburgovi hlodá děsivé podezření, že se vrátil obávaný pachatel ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 392
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Dead man walking ... přeložila Zuzana Pernicová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8292-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jezerní oblast na severu Anglie zahalila neprostupná mlha. Zároveň s ní udeřil i sériový vrah. A v detektivu Marku Heckenburgovi hlodá děsivé podezření, že se vrátil obávaný pachatel s přezdívkou Cizák. Naposledy byl spatřen před deseti lety v Dartmooru, kde své oběti připravoval o život nebývale krutým způsobem. A teď, když záhadně zmizely dvě mladé ženy, se Heck obává nejhoršího. Celá místní komunita je paralyzována strachem, zatímco Heck bezmocně sleduje, jak Cizák znovu rozehrává svou krutou mašinérii, vybírá si jednu oběť za druhou a nehodlá jen tak přestat. Heckovi nezbývá nic jiného, než přistoupit na jeho hru...

Popis nakladatele

Jezerní oblast na severu Anglie zahalila neprostupná mlha. Zároveň s ní udeřil i sériový vrah. A v detektivu Marku Heckenburgovi hlodá děsivé podezření, že se vrátil obávaný pachatel s přezdívkou Cizák.
Naposledy byl spatřen před deseti lety v Dartmooru, kde své oběti připravoval o život nebývale krutým způsobem. A teď, když záhadně zmizely dvě mladé ženy, se Heck obává nejhoršího.
Celá místní komunita je paralyzována strachem, zatímco Heck bezmocně sleduje, jak Cizák znovu rozehrává svou krutou mašinérii, vybírá si jednu oběť za druhou a nehodlá jen tak přestat. Heckovi nezbývá nic jiného, než přistoupit na jeho hru...

Zařazeno v kategoriích
Paul Finch - další tituly autora:
Stalkeři Stalkeři
 (e-book)
Stalkeři Stalkeři
Znesvětitel Znesvětitel
 (e-book)
Znesvětitel Znesvětitel
Mrtvý muž přichází Mrtvý muž přichází
Kořist Kořist
 
K elektronické knize "Mrtvý muž přichází" doporučujeme také:
 (e-book)
Mozaika lží Mozaika lží
 (e-book)
Hodina pravdy Hodina pravdy
 (e-book)
Chladnokrevně Chladnokrevně
 (e-book)
Jména mrtvých dívek Jména mrtvých dívek
 (e-book)
Na porážku Na porážku
 (e-book)
Ohnivé pouto Ohnivé pouto
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2018


Copyright © Paul Finch 2014

Translation © 2017 by Zuzana Pernicová

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu DEAD MAN WALKING,

vydaného nakladatelstvím HarperCollins, Londýn 2014,

přeložila Zuzana Pernicová

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redakce: Hana Pernicová

Korektura: Karla Bedrlíková, Milena Nečadová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v listopadu 2018

ISBN 978-80-7498-293-4


Pro moje děti, Eleanor a Harryho,

se kterými jsme si, když byly malé,

vyprávěli spoustu strašidelných příběhů

a jejichž nadšení s věkem nijak neochablo



7

Prolog

Srpen 2004

Dívka vypadala, že je ve sporém oblečení jako doma. A je­ jího společníka to taky nijak neznepokojovalo. Když spolu v onen dusný srpnový večer objížděli hospody, působil naopak dojmem, že ho těší, jaký zájem jeho polonahá družka vzbuzuje.

Páteční tah zahájili v Buckfastleighu, pak navštívili živé ves­ nice Holne a Poundsgate a poté se zanořili hlouběji do rozleh­ lé travnaté divočiny dartmoorských vřesovišť a  zastavovali se v odlehlejších vískách: v Babeny, Dunstone a nakonec ve Wide­ combe­in­the­Moor, kterou proslavila lidová písnička „Wide­ combe Fair“ o  tom, jak banda opilých flamendrů umořila vy­ půjčenou kobylu.

Do každého podniku vešla napřed ta dívka; promenovala se mezi rozjařeným osazenstvem a se zavlněním boků se pohodl­ ně uvelebila na nejnápadnější barové stoličce, zatímco její spo­ lečník hledal, kde zaparkovat elegantní černo­stříbrné porsche. Kamkoli vkročila, tam vzbudila rozruch. Ne že by se pod nízký­ mi věkovitými trámy rozhostilo ticho, ale to ani nebylo potřeba. Koukání si každý mohl užít po libosti.

Paul Finch

Nechovala se vyloženě koketně, ale bylo znát, že ráda vzbu­ zuje pozornost. A proč by taky ne. Měla k tomu všechny předpo­ klady: vysoká štíhlá blondýna, jejíž pěkně tvarovanou postavu dokonale zdůrazňovaly zelené minišaty nebo spíš mikroša­ ty a  páskové lodičky na vražedně vysokých podpatcích. Dlou­ há zlatavá hříva jí spadala pod ramena v lesklých vlnách. Měla plné rty, drobný nos a vysoké kočičí lícní kosti. Když si sundala zrcadlové sluneční brýle, vykoukly zpod nich pronikavé mod­ ré oči. Dojem podtrhovala i držením těla – v každé hospodě se usadila rovně jako pravítko, vystrčila ňadra a přehodila si hlad­ ké opálené nohy jednu přes druhou. Bylo nad slunce jasnější, že se schválně předvádí, a osazenstvo hospody to náležitě oceňo­ valo. Většinou to byli místní štamgasti, venkovani skrznaskrz, ale našli se mezi nimi i návštěvníci odjinud: party rozjařených mladých kluků, kteří se nijak netajili tím, že si vyrazili na pivo a  balit holky, a  málomluvní nevrlí dědulové v  džínách a  kost­ kovaných košilích, kteří si zajeli do Devonu plachtit, rybařit, potulovat se po vřesovištích. Sice byli ženatí a od manželek de­ zertovali jen na pár dní, ale to jim nebránilo kochat se děvčaty a  zejména touhle konkrétní krasavicí. Nejenže se na ně sladce usmívala, když jí uvolňovali místo u barového pultu, a že na je­ jich drzé poznámky reagovala s humorem, ale zblízka se navíc ukázalo, že už to není žádná holka, ale mladá žena tak mezi pět­ advaceti a třiceti, což jí ještě dodávalo na dráždivé přitažlivosti.

Muže, který ji doprovázel, kupodivu nijak nevyvádělo z míry, jaký rozruch jeho přítelkyně (nebo snad manželka?) vy­ volává. Anebo že by ho to dokonce vzrušovalo? Byl dobře ob­ lečený – béžové kalhoty od Armaniho, košile Yves St Laurent s krátkým rukávem, semišové polobotky značky Church’s – a ří­ dil impozantní auto. Ale byl při těle, s  bledou rozbředlou tvá­ ří a mrkvově rezavou kšticí („podělanej slimák,“ utrousil opo­ vržlivě jeden násoska ke svému kamarádovi). A pil jenom pivo s limonádou, takže ve srovnání s tou svou tygřicí působil jako

MRTVÝ MUŽ PŘICHÁZÍ

slaboch, přinejmenším v očích štamgastů. Ale soudě podle řeči těla, byl právě on v  páru ten dominantnější. On stál, zatímco ona seděla. On kupoval pití, zatímco ona stavěla na odiv svo­ je přednosti, v záklonu se opírala o bar a hlubokým výstřihem přitahovala bezostyšné pohledy. „To je mi teda dvojka!“ utrou­ sil koutkem úst Harold Hopkinson, obtloustlý majitel hospody U Lovce tetřevů. „Ten tu svoji buchtu předvádí jak v cirkuse.“

„A ona si to děsně užívá,“ dodala Doreen, jeho korpulentní žena.

„Ale na takový předvádění už jsou kapku starý, ne?“

„Starý? Houbeles, maj přesně ten správnej věk. Kampak asi pojedou odtud?“

Harold se zatvářil překvapeně. „Snad si nemyslíš, že k jezeru Halfpenny?“

„Kam jinam?“

„Ale určitě přece vědí, že...“ Harold se zamračil. „Ne, tam rozhodně nepojedou. Hele, ta ženská je prostě kus, tak se s  ní přede všema chlubí.“

Doreen načepovala další půllitr dartmoorského piva IPA. „Fakt si to myslíš?“

Haroldovi se chvíli nedostávalo slov. Svým zvráceným způ­ sobem to dávalo smysl. Jezero Halfpenny sice nebylo v  Devo­ nu úplně nejoblíbenější místo, kde provozovat sex na veřejnosti, protože k němu bylo odevšad dost daleko, ale tady v okolí bylo vyhlášené a čas od času to tam hodně žilo, přinejmenším dokud nepropukla ta panika. Harold zase zajel pohledem k té dvojici komediantů. Žena pořád trůnila na barové stoličce a usrkávala limonádu s rumem. Když si ji prohlédl pořádně, povšiml si, že má nehty na rukou i na nohou nalakované zlatě a kolem levé­ ho kotníku řetízek s hvězdami a měsíci. To je jasná výzva, nebo snad ne? Podle některých jeho oblíbených webstránek jedno­ značně ano. Podobné praktiky tu dřív bývaly poměrně běžné, to se ví. Do místních hospod vyrážely dvojice bažící po swingers

Paul Finch

party u jezera Halfpenny – obvykle si sice počínaly míň nápad­ ně než tihle dva, nicméně „stavěly na odiv svoje zboží“, jak tomu říkala Doreen, a snažily se sbalit někoho dalšího.

Teď to ale samozřejmě bylo jiné. Anebo by aspoň mělo být.

„Možná nejsou zdejší,“ nadhodil Harold. „A  nemají o  ni­ čem ani páru.“

„To by museli bejt z jiný planety, aby se to nedoslechli, ne?“ opáčila Doreen.

„No... ale neměli bysme jim to říct?“

„Co jako?“

„Já nevím... Prostě, že je to za momentálních okolností bl­ bej nápad.“

Zpražila ho pohledem. „Blbej nápad je to za všech okol­ ností.“

Haroldova žena měla k  pozemským rozkoším dost rozko­ lísaný přístup. Sice se živila prodejem alkoholu, ale zároveň jí vadili opilci, odmítala obsluhovat lidi, kteří podle ní přebrali, a neváhala hosty z hospody vykázat, pokud se utrhli ze řetězu. Jako barmanky sice úmyslně zaměstnávala hezké holky, ale zá­ roveň z duše nesnášela „rajdy a coury“, jak se vyjadřovala, a ob­ zvlášť se jí příčily ženské, které podezírala, že se oddávají noč­ ním radovánkám u  jezera. Nenáviděla je tolik, že když se na scéně poprvé objevil „Cizák“ a začal zabíjet osamělé páry, které uprostřed noci někde parkovaly, skoro mu jeho počínání schva­ lovala.

Pochopitelně jen do doby, než na veřejnost prosákly po­ drobnosti.

Jeho útoky totiž i  v  porovnání s  nejohavnějšími vraždami britské historie vyrážely dech. Když si Harold vybavil, co o nich četl v novinách, ještě teď mu běhal mráz po zádech. K nejbližší­ mu útoku sice došlo na piknikovém místě u Sourtonu, nějakých třicet kilometrů vzdušnou čarou, ale ty zločiny postavily do po­ zoru celé hrabství. Harold se rozhlédl po výčepu a napadlo ho,

MRTVÝ MUŽ PŘICHÁZÍ

jestli třeba pachatel není právě teď tady. V hospodě bylo plno, většinu osazenstva tvořili chlapi a nebyli to jenom samí uťápnu­ tí slušňáci. Devon je oblíbená dovolenková destinace, a to nejen v létě – jezdí sem všichni možní návštěvníci, od hipísáckých ba­ tůžkářů a příznivců New Age až po rodiny s dětmi a dvojice na líbánkách. Ale taky se tu pracuje. Ani tady nahoře na vřesoviš­ tích zdaleka nežijí jenom venkovští džentlmeni v tvídových ob­ lecích – pracuje se tu na farmách, chová se tu dobytek, stříhají se živé ploty, obdělávají pozemky a všechny tyhle práce vyžadu­ jí odolné, tvrdé chlapy. A nevydala snad policie prohlášení, že pachatelem je pravděpodobně nějaký místní manuální pracov­ ník, někdo dost silný a fyzicky zdatný, aby si poradil s mladými a  zdravými páry? A  taky musí dobře znát všechny zdejší po­ stranní silnice a cesty, protože se mu daří ty páry zaskočit a pak se vždycky dokáže nepozorovaně vytratit.

V hospodě teď seděla spousta chlapů splňujících všechna ta­ hle kritéria.

Čím víc o  tom Harold přemýšlel, tím zranitelnější mu ten mladý pár uprostřed hlučného davu připadal. Ani kdyby tu Ci­ zák nebyl, neměla by se ta mladá ženská takhle předvádět. Ten její chlap by si měl uvědomit, že někteří štamgasti už mají po­ řádně upito, zvlášť ti, kteří ji nepokrytě hltají pohledem, a  že snadno mohou podlehnout pokušení – bylo by přece tak snad­ né natáhnout ruku a položit ji na to hlaďounké dozlatova opá­ lené stehno. Pokud by k  tomu došlo, mohly by z  toho koukat trable a o ty Harold rozhodně nestál.

„Musíme jim něco říct,“ utrousil polohlasem k  Doreen, když si společně zašli pro něco do skladu.

„A co?“ odfrkla si. „Máme jakoby nic prohodit, že všechny zdejší fleky, kde si to můžou rozdávat před očima čumilů, jsou mimo provoz? Jak by se asi tvářili? Třeba se chtěj jenom kapku předvíst. Daj si pár drinků, a šmytec.“

„Ale tvrdilas přece –“

Paul Finch

„Vykašli se na to, Harolde. Nepotřebujem, aby ses zase ztrap­ nil.“

„Ale jestli jsou vážně swingeři a pojedou –“

„Tak budou riskovat. Neriskujou snad v  jednom kuse? Pa­ nebože, copak někdo normální prahne po sexu s cizíma lidma někde uprostřed zapadákova?“

„Ale zlato, jestli nevědí, že –“

„Jsou to dospělí lidi! Takže by to rozhodně vědět měli.“

Tři minuty nato se ti „dospělí lidi“ k Haroldově úlevě odpo­ roučeli. Žena se ke dveřím přímo vznášela a elegantně pohupo­ vala boky, takže po ní zase všichni pokukovali; muž ji ležérně následoval a cestou vytáhl z kapsy balíček cigaret. Chvílemi to vypadalo, jako by vůbec nebyli pár, jako by ten chlapík nebyl její partner, ale jen nějaká náhodná známost, což Harolda kapku mátlo. Ale teď už to nebude jeho starost.

Přitočil se k oknu z kosočtvercových tabulek vyhlížejícímu na parkoviště.

Ti dva postávali u  porsche, muž pokuřoval, žena se s  ka­ belkou na rameni a založenými pažemi opírala o vůz. Povídali si spolu a  zjevně nikam nespěchali. Že by se vážně jen hezky ohákli a vyrazili si na pár drinků? Haroldovi se ulevilo ještě víc. Třeba jsou to fajn lidi, když je znáte líp; ta ženská přece nemůže za to, že je tak pekelně sexy.

Blížila se devátá a slunce zapadalo, vřesoviště kolem doko­ la se barvila doruda. Že by ti dva už měli namířeno domů? Ale pak muž típl cigaretu – jen zpola vykouřenou – a odhodil ji do koše. A když společně nasedli do porsche a rozjeli se pryč, nevy­ dali se po silnici B3387 do Bovey Tracey ani zpátky přes ves do Dunstone a Buckfastleighu, ale vyrazili po nepojmenované sil­ ničce směrem na severozápad. Nejbližším obydleným místem na ní byl Beardon, nějakých pětadvacet kilometrů daleko.

Ale dlouho předtím cesta míjela jezero Halfpenny.

MRTVÝ MUŽ PŘICHÁZÍ

-

Vrcholilo léto, ale takhle navečer horko konečně odeznívalo a dělalo se příjemně. Kopce a údolí Dartmooru se halily do in­ digového soumraku.

Než dojedou k jezeru, bude skoro černočerná tma.

Žena cestou pokukovala po zpětném zrcátku. V jednu chví­ li se jí zdálo, že zahlédla světla dalšího vozu, ale od té doby už nic neviděla, jen hutné šero přicházející noci. Silnice se přímo hypnoticky táhla dál a dál a okolní rozlehlá vřesoviště působi­ la svou prázdnotou téměř tísnivě. Za posledních deset minut nenarazili na jedinou známku civilizace, na žádnou osamělou chalupu ani hospodu, ale popravdě řečeno soustředili se hlavně na to, aby neminuli odbočku k jezeru, takže se pozorování okolí příliš nevěnovali. A přesto odbočku málem přejeli. Byla to jen úzká nezpevněná cesta s vyjetými kolejemi uhýbající mezi dva žulové sloupky a nořící se mezi husté hlodášové keře obsypané žlutými květy.

Zastavili u ní.

„To bude asi ono,“ prohodil muž, ale znělo to spíš jako dotaz než jako konstatování.

Žena přitakala.

A tak zahnuli doleva a vůz poskakoval po ztvrdlé rozježděné hlíně, až to s nimi házelo, a o dveře a okna se otíraly větvičky. Jeli několik set metrů mělkým údolím, na černé obloze mezi­ tím vykoukly hvězdy a  vyhoupla se na ni zářivá koule měsíce. Jeho jas se odrážel na rozlehlé vodní ploše po jejich pravici. Je­ zero Halfpenny bylo stejně jako spousta jiných vodních ploch v Dartmooru lidský výtvor: sloužilo jako zásobárna pitné vody pro okolí. Kolem vozu ubíhal železný plot a na konci vodní plo­ chy se rýsovala napříč údolím mohutná silueta čehosi, co vypa­ dalo na přehradu, a potvrzovala všední účel tohoto místa.

Paul Finch

Vedle cesty bylo několik parkovacích ploch a na zemi se po­ valovaly použité kondomy, ohmatané pornočasopisy a dámské kalhotky potřísněné spermatem. Všechno smetí ale bylo staré a už pomalu hnilo; momentálně tu nebyl nikdo, kdo by k němu přihodil něco nového.

Tedy až na ně dva.

Zastavili na druhém parkovišti, hned poblíž vjezdu, a podle plánu ztlumili rádio, i  když bylo naladěné na stanici s  příjem­ nou poklidnou muzikou a vůbec nerušilo. Otevřeli okna a spo­ lečně přelezli na zadní sedadlo. Tam zůstali sedět každý na jed­ né straně a tu a tam si šeptem vyměnili nějakou poznámku, za­ tímco čekali, jestli se dostaví publikum.

Minuty ubíhaly.

Venku vládl téměř naprostý poklid, mírný vánek cuchal vřes a pohvizdoval na skalnatých kopcích. Muž a žena těkali pohle­ dem po hřebenech kolem. Nic se tam ani nehnulo, pod hvězd­ natým nebem se třepotaly jen listy kapradin. To ticho a  klid působily skoro až tajuplně. Typická letní noc na anglickém ven­ kově.

Tím spíš je zaskočilo nenadálé zapraskání elektřiny.

Hůř to odnesl muž; ztuhl a pak se zhroutil na dvířka.

Seběhlo se to hrozně rychle. Na moment zkameněl, pohled se mu zastřel a  z  úst mu vybublala pěna. Nezřetelná postava, která se vteřinu předtím zvedla z  podřepu a  prostrčila otevře­ ným oknem taser, vzápětí sáhla dovnitř a otevřela si dveře.

Žena v té rychlosti téměř nestačila zareagovat. Téměř.

Když se její bezvládný společník svalil ven z  auta a  narazil hlavou do zaneřáděného asfaltu, až to zadunělo, hmátla po ka­ belce, rozepnula ji a zajela rukou dovnitř. Všechno to provedla jediným plynulým pohybem – neplýtvala časem na výkřik –, jenže útočník byl přesto rychlejší. Vtrhl otevřenými dveřmi do­ vnitř. Ve slabounké nazelenalé záři linoucí se z  palubní desky zahlédla, že na sobě má kožený kabát, koženou masku se zipem

MRTVÝ MUŽ PŘICHÁZÍ

přes ústa a kožené rukavice, a vtom – buch! – jeho pěst ji zasáhla přímo do pusy.

Zhroutila se na dveře, kabelka jí spadla do prostoru pro nohy a obsah se vysypal ven.

V hlavě se jí zatmělo bolestí a nezmohla se na souvislou my­ šlenku. Automaticky si zajela jazykem k  předním zubům; při­ padalo jí, že se viklají, a horní ret ji pekelně bolel. Do úst se jí hrnula horká měďnatá tekutina a dusila ji, až se z toho rozkaš­ lala.

Vzápětí si uvědomila svou situaci – a bylo to, jako by na ni někdo vychrstl kýbl ledové vody.

Ležela na zádech a útočník už byl u ní v autě, přímo na zad­ ním sedadle, dokonce už se jí cpal mezi roztažené nohy. Jednou rukou v rukavici jí pevně stiskl obnažené stehno, tak vysoko, že měl palec skoro až v jejím rozkroku. Druhou si pomalu, s jas­ ným záměrem, rozepínal kabát.

K  ženě jakoby z  velké dálky dolehla nová písnička v  rádiu. Příjemně vyhřátým autem se nesl sytý americký hlas.

Přemítali v noci, jakou asi mají šanci...

Zpod kožené masky se vydralo odporné zvířecké uchecht­ nutí, připomínalo prasečí zachrochtání. Žena, pořád ještě zpola omráčená, se v zelenkavé tmě zastřené bolestí pokoušela zaos­ třit zrak. To zpívá Frank Sinatra, uvědomila si. Oblíbenec jejího táty. Přezdívalo se mu Modroočko, Hlas, Sultán mdlob...

„Hrajou moji písničku,“ pronesl útočník, rozepnul si po­ slední knoflík a kabát se mu rozevřel. Pokud měla dosud nějaké pochybnosti, teď se rozptýlily.

Cizí lidé uprostřed noci...

Nikdy dřív nemluvil. Nepronesl ani slovo – tedy pokud věděla. Jenže kdo to mohl vědět s  jistotou? Ten úchylný vrah

Paul Finch

a sexuální násilník, který ze začátku napadal každého, na koho po setmění narazil, ale časem se zaměřil na oblíbená místa mi­ lenců a voyeurů po celém Devonu a Somersetu, za sebou nene­ chal jediného živého svědka. Všechny své cíle precizně a surově zlikvidoval a zřejmě si to hodně, opravdu hodně užíval. Mužům roztříštil lebku nebo podřízl krk, případně obojí, ženy sexuálně zneužil a zohavil v rituálu, který dalece přesahoval běžný sadis­ mus. A na závěr pak každého muže i ženu zhanobil ještě jedním způsobem – rozbodal jim oči, až z nich zbylo jen želé.

Byli jsme cizí lidé uprostřed noci...

„No jasně, je to moje písnička.“ Zase se uchechtl a levou ru­ kou zálibně pohladil sbírku nablýskaných nástrojů ve speciálně upravené podšívce kabátu: otvírák na konzervy, šroubovák, pa­ ličku, pilku na železo, filetovací nůž ostrý jako břitva.

Žena se skoro nemohla hnout, ale zírala mu na oči, vlhké bulvy orámované koženou maskou, a  na ústa, uslintaný jazyk a  polámané flekaté zuby, které odhaloval rozepnutý zip. Ten hlas... popravdě řečeno, byl to jen šepot, škodolibý hrdelní še­ pot. Ale bude si ho pamatovat do konce života.

Zazníval z něj slabý skotský přízvuk.

Cizák je Skot.

Pochopitelně teď bylo hlavní postarat se, aby ten konec živo­ ta nenastal hned.

Útočníka až příliš zaujalo vytahování prvního mučicího ná­ stroje – otvíráku na konzervy, takového staromódního, s děsi­ vou zahnutou čepelí –, takže nepostřehl, že se žena pravou ru­ kou horečně prohrabuje věcmi vysypanými na podlaze.

Když si zvedl otvírák k pravému rameni – ne že by se jím po­ třeboval rozmáchnout, spíš jí ho chtěl předvést, aby si vychutnal její hrůzu –, sevřela v prstech povědomý tvar.

MRTVÝ MUŽ PŘICHÁZÍ

Druhou rukou ji pořád tiskl přišpendlenou k sedadlu, mač­ kal jí stehno takovou silou, že ji to citlivé místo k zešílení bolelo. A začal si hvízdat spolu s rádiem.

Přezdívku „Cizák“ si u novinářů vysloužil po prvním brutál­ ním útoku na místě využívaném k sexu s cizími lidmi. Teď mu seděla ještě líp. „Jsi drzá, bezbožná coura,“ pronesl věcně, zase s tím typickým přízvukem. „Děvka, exhibicionistka, běhna, co schválně provokuje chlapy...“

„A  policistka,“ prohlásila a  namířila mu krátkou osmatři­ cítkou Smith & Wesson přímo na obličej. „Jestli se o milimetr hneš, ty hajzle, nebo otevřeš tu svoji nevymáchanou hubu, tak tě odprásknu!“

Jeho výraz byl k nezaplacení. Nebo by určitě byl, kdyby ho viděla. Takhle se musela spokojit s tím, jak téměř komicky zka­ meněl, jak se mu kolem bezduchých černých zornic rozšířilo bělmo jako v nějakém kresleném seriálu a jak mu za zipem po­ klesla čelist.

„Jo, přesně tak,“ dodala a odjistila zbraň. „Zábava skončila. Zahoď ten podělanej otvírák.“

Pochopitelně ještě nebylo po všem, a když si to uvědomila, srdce se jí rozbušilo prudčeji. Ten chlap nemůže dopustit, aby to skončilo takhle – tak náhle, tak nečekaně a tímhle způsobem. Nemůže dopustit, aby ho zahnala do kouta jedna z  těch křeh­ kých smyslných bytostí, kterými tolik opovrhuje. Aniž vyšla ze střehu, přehodila si osmatřicítku z pravé ruky do levé a nepře­ stávala na něj vleže mířit. Pravačkou zase zašátrala na podlaze. Někde by se tam měla povalovat vysílačka, jenže ji zaboha ne­ mohla najít. Útočník celou dobu seděl bez hnutí, upíral na ni ten ne úplně lidský pohled a po kožené masce mu od úst stéka­ ly čůrky slin. Viděla, jak ústa pomalu zavírá, až stiskl zažlout­ lé zuby v grimase, ze které sálala nenávist. Už není ochromený šokem, uvědomila si – je napjatý jako pružina, která co nevidět vystřelí.

Paul Finch

„Nezkoušej to!“ varovala ho, ale už bylo pozdě; s otvírákem v ruce se na ni vrhl, aby ji tou děsivou zahnutou čepelí rozpáral.

PRÁSK!

Náboj ho zasáhl do levé poloviny hrudi, těsně pod klíční kost, a  odhodil ho dozadu, až vypadl z  vozu na asfalt. Zůstal tam zkroucený ležet vedle nehybného detektiva Maxwella.

Konečně našla vysílačku, bleskově ji sebrala a  hrnula se z  auta prosyceného pachem korditu. „Všem jednotkám, tady konstábl Piperová! Jeďte k  jezeru Halfpenny! Opakuji, jeďte k jezeru Halfpenny...“

Zarazila se, protože venku se zvedl na nohy podsaditý chlap. Na zlomek vteřiny se pokoušela přesvědčit sama sebe, že je to Maxwell, ačkoli jí bylo jasné, že je to vyloučeno. Narazil hlavou do asfaltu sakra tvrdě.

Postava se zakymácela a vrávoravě zamířila přes parkoviště pryč.

„Opakuji, tady konstábl Piperová. Volavka, jednotka Alfa. Vystřelila jsem po podezřelém, utrpěl zásah do hrudi, ale je na nohou a v pohybu.“

Z vysílačky se valila změť reakcí zastřených praskotem. Vrá­ vorající Cizák zatím přelezl nízkou zídku kolem parkoviště a jeho černá silueta se kvapně prodírala hlodášovými keři. Zra­ nění na něm bylo znát, vrávoral, ale přesto udržoval vytyčený směr a vzdaloval se.

„Podezřelý míří na západ... prchá otevřenou krajinou pryč od jezera,“ dodala Piperová. Vysoké podpatky jejích pásko­ vých lodiček klaply o asfalt. „A potřebujeme sanitku.“ Podřep­ la u Maxwella a nahmatala mu krkavici. „Konstábl Maxwell je vážně zraněn... utrpěl šok po zásahu taserem a úraz hlavy. Mo­ mentálně je v bezvědomí, ale dýchá a má pravidelný tep. Oka­ mžitě sem pošlete sanitku! Já zatím pronásleduji podezřelého. Konec.“

Přeběhla přes parkoviště, jenže když přelezla zídku, začaly

MRTVÝ MUŽ PŘICHÁZÍ

jí podpatky zajíždět do měkké půdy jako nože. V běhu si boty skopla. Do bosých chodidel se jí zarývaly klacíky a kamínky, až křivila tvář bolestí, a do holých nohou ji šlehaly trnité větvičky a bodláčí. Cizák se na okamžik vynořil na vrcholu svahu – při­ hrbená silueta rýsující se proti noční obloze. Vzápětí zmizel za hřebenem.

„Pošlete mi sem posily!“ křikla do vysílačky.

„Gemmo, držte se zpátky!“ ozvalo se z vysílačky nezřetelně. „Příkaz superintendanta Andersona! Počkejte na posily. Přepínám.“

„Ne!“ odsekla. „Ne, když už ho skoro máme.“

Už se taky přehoupla přes hřeben. Dole pod ní se rozprostí­ ral mokřad zalitý mdlou září měsíce. Zvlněná travnatá plocha posetá balvany a  zastřená ostrůvky mlhy se v  dálce pozvolna zvedala k  vysokým kopcům korunovaným skalisky. Pod sva­ hem, nejmíň o sto metrů dál, se pohybovala tmavá silueta a vy­ trvale se plahočila kupředu.

Piperová vyrazila za ní; hnala se po měkké trávě z příkrého svahu a křičela na pronásledovaného, že je zatčen a ať se vzdá.

Terén zkresloval perspektivu, a tak sama nevěděla, kde přes­ ně ho ztratila z  očí. Sice před ní neměl moc velký náskok, ale zničehonic ho zahalila záclona mlhy. Když dorazila na místo, kde ho naposled viděla – teď už kulhala, protože měla chodidla zhmožděná a rozedřená do krve –, zjistila, že se po kotníky boří do bahna. Pronásledovaný by v něm měl nechávat zřetelné sto­ py, jenže ve tmě je nebylo vidět a baterku s sebou neměla.

Z vysílačky se hrnuly další salvy příkazů.

Dál je ignorovala. Napadlo ji, že Cizák má možná neprů­ střelnou vestu, takže ho nezranila tak vážně, jak si myslela. Ale proč by v takovém případě prchal? Proč by té výhody nevyužil, nepokračoval v útoku a rovnou v autě ji nerozpáral a neumlátil? Ne, zraněný určitě je, vždyť z řeči jeho těla čišela bolest. Takže i kdyby nic jiného, budou mít aspoň jeho krev.

Paul Finch

Pokud ji tedy ještě před příjezdem laboratorních techniků nespláchne déšť.

„Potřebujeme tu obratem lidi z  laborky!“ překřičela horeč­ nou debatu kolegů ve vysílačce. „Ať máme aspoň jeho DNA...“

Odkudsi zepředu se ozval přidušený výkřik.

Zpomalila, až se skoro zastavila. Na okamžik neviděla vů­ bec nic; všude kolem se převalovala vlhká mlha barvy zkyslého mléka. Ale ten výkřik přece slyšela, ne? Že by konečně podlehl zranění? Anebo se ji k sobě pokouší přilákat?

Ozval se další výkřik, tentokrát provázený přiškrceným chr­ čením.

Zarazila se uprostřed kroku.

Je v Dartmooru. V národním parku. V malebném království zeleně a mlh. V kraji vyhlášeném nedotčenou přírodou, ale taky neblaze proslulém bezednými močály. Třetí výkřik přešel v při­ dušené lapání po dechu a teď už slyšela i čvachtání, jako by se něco těžkého zmítalo v bahně.

„Aktuální stav,“ ohlásila do vysílačky a opatrně postupovala vpřed. „Jsem asi tři sta metrů západně od parkoviště, za hřebe­ nem. Zdá se, že pronásledovaný má potíže. Nevidím ho, ale je možné, že uvízl v močále.“

Zase na ni naléhali, ať zůstane na místě a  vyčká na příjezd posil. Zase je ignorovala, ale po pěti nebo šesti metrech se ocitla na okraji matné černozelené plochy hladké jako zrcadlo. Mlha se nad ní trhala, takže bylo vidět, že se bažina táhne všemi smě­ ry. Napínala zrak, ale nikde se nic nepohnulo, nehybnou plochu nic nerozčeřilo, natož aby zahlédla siluetu člověka snažícího se udržet hlavu nad hladinou.

Taky se nic neozývalo, což jí dělalo starost. Dartmoorské močály dokážou stáhnout člověka ke dnu děsivě rychle. Jsou plné mršin ovcí a poníků a mezi nimi se nachází tu a tam i ně­ jaký ztracený turista. Ale momentálně viděla jen pokroucené,

MRTVÝ MUŽ PŘICHÁZÍ

zpola potopené mrtvé stromy, jejichž větve trčely z bahna jako shnilé dinosauří kosti.

Dokonce i detektiv konstábl Gemma Piperová od Metropo­ litní policie – umíněná a  nebojácná žena, která uměla jít od­ hodlaně za svým – si teď uvědomovala, že odvaha se neobejde bez opatrnosti. Vítr sílil, rozfoukával mlhu a navzdory tmě od­ haloval, jak rozlehlý tenhle močál je. Rozkládal se úplně všude, nejen před ní, ale i po obou stranách, jako by se ocitla na úzkém výběžku pevné země. Nechtělo se jí věřit, že by se smrtelně zra­ něný člověk, který tápe mlhou, dokázal takové pasti vyhnout, dokonce ani kdyby byl zdejší. A ona teď navíc věděla, že zdejší není – pochází z druhého konce země.

Zaslechla za sebou hlasy a zvlněnou krajinu pročísly kužely baterek. Unaveně sklesla na zem. Teprve teď na ni dolehl opož­ děný šok z toho, k čemu málem došlo na zadním sedadle por­ sche, a dočista ji ochromil. Svým způsobem jí cloumalo radost­ né vzrušení – vždyť toho parchanta skoro dostala. Jenže jenom skoro. Bylo to jako bezbranková remíza ve fotbale. Taky je to výsledek, ale těžko říct, jakou má hodnotu.

Během hodiny dorazila devonská a  cornwallská policie i  Scotland Yard. Policisté uzavřeli oblast, začali ji prohledávat za pomoci psů, a  dokonce přivezli těžkou techniku, aby zku­ sili prohrabat bažinu a  okolní vodní toky. Na parkovišti u  je­ zera naložili do sanitky konstábla Maxwella; byl ještě otřesený, ale už při vědomí. Gemma Piperová seděla bokem na předním sedadle hlídkového policejního vozu, usrkávala kávu a  občas sykla bolestí, protože zdravotník jí ošetřoval zkrvavené nohy a oteklou pusu. Zároveň referovala superintendantu Georgi An­ dersonovi, co se seběhlo.

Ta tvrdohlavá mladá policistka dokázala udělat dojem na každého svého nadřízeného a  teď si právě zajistila zářnou bu­ doucnost ve vysoce náročném povolání, kde dominují muži.

Ale po takzvaném Cizákovi, pachateli třinácti mimořádně bru­

tálních vražd – deník Dartmoor Advertiser napsal: „Tyto zločiny

jsou odpudivé, že to svět neviděl!“ – se slehla zem.

A mělo to tak zůstat hezkou řádku let.

1. kaPitola

Současnost

V téhle části Jezerní oblasti se žádné opravdové čarodějnic­ tví neprovozovalo. Ani nikdy v minulosti, pokud bylo Heckovi známo.

Witch Cradle Tarn neboli Čarodějnická kolébka se zdejší­ mu jezeru říkalo čistě jen proto, že působilo zlověstně – byla to dlouhá, úzká a hluboká vodní plocha nahoře v oblasti Langdale Pikes, asi čtyři sta metrů nad mořem. Na východě do něj přík­ ře spadaly skalnaté suťové srázy, severní, západní a  jižní břeh lemovaly mohutné, větrem ošlehané štíty jako Pavey Ark, Har­ rison Stickle a  Great Castle Howe. V  moderní éře nijak zvlášť neděsilo. Pravda, na papíře mohla nahánět strach představa, že leží v zapadlém koutě vysoko položeného horského údolí, kte­ ré se oficiálně honosilo jménem Cragwood Vale a  neofi ciálně se mu říkalo Cradle, Kolébka. Ale když jste tam dorazili, uví­ tala vás atmosféra spíš prázdninová než hororová. V  cípech údolí ležely dvě přívětivé vesničky: Cragwood Keld v  jižním a Cragwood Ho v severním. Většinu roku se to v nich hemžilo

Paul Finch

turisty, horolezci, terénními běžci a rybáři, kteří měli políčeno na zdejší proslulé pstruhy. O  kajakáře a  vyznavače raftingu na divoké vodě pečoval Cragwoodský vodácký klub usídlený půl­ druhého kilometru jižně od Cragwood Keldu na horním konci takzvaných Cragwoodských peřejí, vodního kanálu na divoce se kroutící říčce, která se hnala z kopce zčásti přírodním, zčásti uměle upraveným korytem a nakonec se vlévala do poklidnější řeky Langdale Beck.

K  útulnosti a  pohodě přispívala i  jediná zdejší hospoda. Dům obložený šedou břidlicí, který stál uprostřed Cragwood Keldu, vypadal na první pohled přísně, ale byl vyhlášený svý­ mi očazenými trámy, krásnými dubovými lavicemi a bohatým výběrem sudových piv. V zimě tam vesele praskal oheň, v létě se dalo posedět v příjemné venkovní zahrádce na břehu jezera. Hospoda se jmenovala U Čarodějnické konvice a za svůj název vděčila jen a  pouze nějakému podnikavému majiteli, kterému kdysi dávno patřila. Původní jméno Pastýřovo útočiště mu ne­ bylo po chuti; daleko atraktivnější mu připadala kouzla a čáry, zvlášť když návštěvníci beztak propadali bezdechému okouzle­ ní při pohledu na hluboké borové lesy kolem obou vesnic a na suťové srázy a masivní žulová skaliska zubatě čnějící k nebi. Po­ zoruhodný byl i hospodský vývěsní štít: zobrazoval kámen s vy­ rytými pohanskými runami a na něm starou zrezivělou konvici, zpod jejíhož víka se derou jakési zelené byliny. Hosté se doha­ dovali, že i  stávající majitelka Hazel Carterová je dost možná čarodějnice – ale pokud byla, rozhodně nepatřila k tomu typu, co má nos jako skobu a nad horním rtem bradavici.

Přinejmenším podle Heckova názoru.

Žil tady nahoře teprve dva a půl měsíce, ale už teď mu bylo jasné, že ať Hazel spřádá jakákoli kouzla, bude jim těžké odolat. Když ovšem toho listopadového dopoledne chvíli před jedenác­ tou do Čarodějnické konvice vcházel, táhly mu hlavou úplně jiné věci. Zamířil rovnou k  barpultu a  poručil si pivo Butter­

MRTVÝ MUŽ PŘICHÁZÍ

mere Gold. Bylo ještě brzy, takže ve výčepu bylo skoro prázdno. Obsluhovala jen Hazel. Podobně jako Heckovi jí táhlo na čtyři­ cet. Měla husté kaštanové vlasy, které si nechávala hodně dlou­ hé, oči jako laň, měkké rty a  plnou postavu, které svědčila její každodenní „uniforma“ – tričko, propínací svetr a džíny.

Prohodili spolu jen pár slov nutných k objednání piva a za­ placení, ale dlouze na sebe pohlédli. Když mu podávala pití a  vracela drobné, stočila maličko hlavu k  nízkému klenutému průchodu napravo. Heck si hodil mince do kapsy, lokl si piva a teprve pak tam zalétl očima. Průchodem bylo vidět do sklep­ ního prostoru s terčem na šipky a kulečníkovým stolem. Uvnitř byl jen jeden člověk – sotva šestnáctiletý kluk s  rozcuchanou blond kšticí, v  šedé mikině a  šedých plátěných kalhotách. Na nohou mu zářily bílé tenisky. Když obcházel kulečníkový stůl, letmo o Hecka zavadil pohledem, ale hned ho zase pustil z hla­ vy. Pochopitelně – neviděl přece nic víc než chlápka průměrné postavy, vysokého nějakých sto osmdesát centimetrů, s  nepo­ slušnými černými vlasy a tváří poznamenanou vybledlými jiz­ vičkami, který má na sobě džíny, svetr a  pomačkanou bundu s  kapucí. Jistě by mu věnoval víc pozornosti, kdyby věděl, že Heck je detektiv seržant Mark Heckenburg z Cumbrijského po­ licejního sboru, přidělený na policejní stanici Cragwood Keld, a že je zrovna ve službě.

Aby Heck udržel zdání, že jen tak lelkuje, došel k  židli u  prázdného stolu, vytáhl ze zadní kapsy srolovaný výtisk no­ vin Westmorland Gazette a předstíral, že si je čte. Při obracení stránky mrkl na hodinky, i když spíš ze zvyku, než že by potře­ boval vědět, kolik je hodin. Měl pocit, že jde po správné sto­ pě, a  čas ho netlačil. Od té doby, kdy ho v  rámci nového pro­ gramu proti zločinnosti na venkově přeložili ze Scotland Yardu do Cumbrie, rozhodoval si o své pracovní době a tempu v pod­ statě sám. Po formální stránce samozřejmě podléhal velitel­ ství kriminální policie Jižní Cumbrie, konkrétně kriminálnímu

Paul Finch

oddělení dole ve Windermere; vždyť byl koneckonců jenom seržant. Ale jakožto jediný kriminalista široko daleko – na úze­ mí nějakých padesáti kilometrů čtverečních – byl do značné míry svým vlastním pánem.„Hele, kámo, na placu jsi tam ty,“ prohlašovali jeho kolegové. Mělo to svoje nepopiratelné výho­ dy. Zato vědomí, že nejbližší posily jsou dobrých čtyřicet minut cesty daleko, už tak příjemné nebylo.

Z myšlenek ho vytrhl příchod dalších dvou lidí, kteří scháze­ li po schodech do výčepu. Byli to muž a žena, on zhruba pětatři­ cetiletý a ona pětadvacetiletá, oba s nacpanými krosnami. Žena měla krátké, nevýrazně hnědé vlasy, na sobě červenou větrov­ ku, modré manšestráky a  pohorky. Muž byl vysoký a  hubený, s úzkými rameny a krátkými světlými vlasy. Byl taky v manšes­ trácích a pohorkách, ale modrou větrovku měl jen přehozenou přes krosnu. Nevypadali výhrůžně ani podezřele, spíš právě na­ opak – smáli se a  klábosili. Dole pod schody se rozešli každý jinam. Muž popošel k  barpultu a  oznámil Hazel, že chce „vy­ rovnat účet“. Žena zamířila k průchodu do suterénu a něco řek­ la tomu klukovi. Ten udělal poslední šťouch a hodil si na záda vlastní krosnu.

Trojice odešla z  hospody společně, zabraná do živého ho­ voru. Jakmile se za nimi zabouchly dveře, Heck pohlédl přes okraj novin na Hazel a ta přikývla. Rychle vstal, přeběhl k oknu vedoucímu na parkoviště a sledoval, jak trojice míří k zelenému metalízovému Hyundai Accent. Od Hazel už věděl, že tím vo­ zem přijeli přede dvěma týdny, a v celonárodní policejní data­ bázi zjistil, že jeho poznávací značka – V513 HNV – ve skuteč­ nosti patří černému Volvu Estate, které údajně před devíti mě­ síci skončilo ve šrotu. Ti tři se ani neohlédli, nasedli do hyundai a vyjeli z parkoviště směrem k jižnímu konci vesnice.

Heck vyběhl ven. Teprve se schylovalo k poledni, ale venku bylo pošmourno, chladno a lezavo. Ve vsi v tomhle ročním ob­ dobí vládl větší klid než jindy. Svažité vřesoviště prosvítající za

MRTVÝ MUŽ PŘICHÁZÍ

borovicemi zhnědlo mrazem a až na střapaté trsy podzimního kapradí bylo holé.

Heck naskočil do svého bílého Citroënu DS4, nastartoval a zapnul topení. Odolal pokušení okamžitě se přilepit podezře­ lým na paty; mimo sezónu toho tady moc nejezdilo a snadno by se ho všimli. Navíc z Kolébky nebo naopak do ní vedla jen jedna silnička příhodně pojmenovaná Cragwood Road – nebezpečně úzká jednoproudovka, která se pár set metrů kroutila z příkré­ ho, balvany posetého svahu a jejíž klesání místy dosahovalo až třiatřiceti procent. Nemusel se bát, že podezřelí někam odbočí nebo mu vysokou rychlostí ujedou. Ale až dorazí dolů do Great Langdale, obrovského ledovcového údolí v samém středu zdej­ šího kraje, bude všechno jinak. Nemohl si dovolit zůstat příliš pozadu.

A tak jim dopřál půlminutový náskok.

Z  vesnice to měl k  začátku klesání zhruba pět kilometrů a cestou nepotkal ani živáčka, dokonce ani žádné jiné auto, což ho uklidňovalo. Schovávat se mezi normálními vozy sice ne­ bývá od věci, ale volná silnice se hodí pro případ, že se strhne honička. Když začal sjíždět ze svahu, v první chvíli hyundai vů­ bec neviděl. Nevylekalo ho to, protože asfaltka se divoce klika­ tila, kroutila se v nebezpečných serpentinách mezi shluky hus­ tých borovic. Jenže když pronásledované auto konečně zahlédl, bylo od něj mnohem dál, než čekal. Zdálo se maličkaté – taková mrňavá, leskle zelená hračka.

Šlápl na plyn a hazardérsky řezal jednu zatáčku za druhou. Zkusil vysílačku, ale v té bylo mrtvo. Příjem v Kolébce skoro ne­ fungoval; všudypřítomná hradba skal blokovala signál tak účin­ ně, že z policejní stanice Cragwood Keld většinou mohli komu­ nikovat jen přes pevnou linku. Ale o kus níž se to zlepší. Předem s tím počítal, a tak naladil potřebnou frekvenci.

„Heckenburg volá 1416, slyšíš mě?“ opakoval.

„1416 na příjmu. Mluv, seržo,“ ozval se pronikavý hlas s ir­ ským přízvukem.

Paul Finch

„Podezřelí jsou v pohybu, M­E... Jedou dolů po Cragwood Road směrem k silnici B5343. Kde jsi ty? Přepínám.“

M­E, neboli Mary­Ellen O’Rourkeová, policistka se služeb­ ním číslem 1416, byla jediná další příslušnice policejního sboru na stanici v  Cragwood Keldu – dokonce tam i  bydlela, v  bytě přímo nad služebnou. Po nepatrné odmlce odpověděla: „Jedu od Skelwith Bridge nahoru k Little Langdale. Mají pořád to zelené hyundai? Přepínám.“

„Jo. Pořád s  tou falešnou značkou. Dám ti echo, jakmile budu vědět, kam mají namířeno.“

„Rozumím.“

Když Heck sjížděl ke křižovatce s B5343, nabízel se mu volný výhled údolím Great Langdale na obě strany, na východ i na zá­ pad. Tohle údolí bylo nesrovnatelně rozlehlejší než cragwood­ ské. Nahoře ho uzavíral prstenec nejpůsobivějších cumbrij­ ských hor, nejen rozeklané Langdale Pikes, ale i  Great Knott, Crinkle Crags, Bowfell a Long Top, jejichž holé vrcholy se zve­ daly do závratné výše. Dno údolí, široké asi osm set metrů, bylo naopak ploché a  úrodné; většinu ho zabíraly pastviny pro do­ bytek oddělené kamennými zídkami. Středem protékala široká kamenitá říčka Langdale Beck. Obvykle byla mělká, ale teď po ukázkově mokrém říjnu a  listopadu se korytem valil hluboký proud. O sto metrů dál na konci Cragwood Road zrovna hyun­ dai plynule odbočilo na širší silnici B5343 a o kousek dál přejelo po úzkém mostě řeku. Heck ve snaze nevzbudit pozornost dojel ke křižovatce na půl plynu a sledoval vzdalující se hyundai, jak na protějším břehu šplhá do kopce.

„Heckenburg volá 1416.“

„Na příjmu, seržo... povídej.“

„Podezřelé vozidlo míří na jih po horním úseku B5343.“ Za­ létl pohledem k satelitní navigaci. „Takže jedou tvým směrem, M­E.“

„Rozumím. Jsem na cestě. Mám zasáhnout?“

MRTVÝ MUŽ PŘICHÁZÍ

„Ne. Zatím toho na ně nemáme dost.“

Policejní stanice Cragwood Keld měla trvale k dispozici jen jeden hlídkový vůz – silný landrover, který právě řídila Mary­ ­Ellen. Byl speciálně uzpůsoben, aby ho ve zdejších mlhavých kopcích bylo na dálku vidět: na bocích mu zářilo vysoce reflex­ ní modro­žluté značení a na střeše nesl speciální znak, aby ho snadno rozeznala vzdušná podpora. V situacích podobných té dnešní by se ale hodila spíš nenápadnost.

„Pokračuj do Little Langdale a  někde ve vsi zaparkuj,“ na­ řídil Heck Mary­Ellen. „Jestli je zatím nebudeme chtít zastavit, snadno se tam uklidíš mimo dohled.“

„Provedu,“ potvrdila.

Heck přidal plyn, vjel na B5343 a  řítil se po ní dnem údo­ lí. Přejel most přes říčku. Hyundai pořád viděl před sebou, ale o hodně dál a výš. Připomínalo zelenou krabičku od sirek. Brzy mu zmizí z očí úplně. Sešlápl plynový pedál až k podlaze a brzy nechal kamenné zídky ohraničující pastviny za sebou. Vystřída­ ly je pruhy drsné chomáčovité trávy prudce stoupající do kop­ ců. Všude po východním úbočí se jako huňaté bílo­šedé kuličky potulovaly ovce. Některé se loudaly přes silnici na druhou stra­ nu. Když se k nim Heck přihnal, rozprchly se na všechny strany a rozhořčeně bečely. Silnice už v těchhle místech ztratila oficiál­ ní označení B5343, protože na kategorii B ani zdaleka nestačila, ale nešplhala tak vysoko jako Cragwood Road – srovnala se ve výšce něco málo přes dvě stě metrů. Sice každou chvíli klesala a stoupala a hodně se klikatila, ale Heck nezpomaloval a poved­ lo se mu přiblížit k hyundai na necelých čtyři sta metrů.

Napravo teď terén spadal do hluboké rokle zarostlé stromy, na jejímž dně burácela bystřina odvádějící vodu z  jezera Blea Tarn, které leželo o nějakých osm kilometrů dál. Předtím se ale před Heckem po pravé straně vyloupla další hospůdka – U Tří krkavců. Zvenčí vypadala spíš jako běžná zdejší chalupa z  na­ bíleného kamene, nízká a přičáplá. Přestože nebezpečně balan­

Paul Finch

covala na samém okraji rokle, bylo vedle ní malé parkoviště. Momentálně na něm stálo jediné auto, kaštanově hnědé BMW Coupe.

Heck se podíval na hodinky. Byl čas oběda – oblíbená den­ ní doba těch grázlů. Zalétl pohledem k hyundai a spatřil, že se mu červeně rozzářila brzdová světla a  blinkrem naznačuje, že odbočí doprava na parkoviště u hospody. Zajelo těsně ke zdi.

Heck se sám pro sebe usmál. Omrkli si místo předem, takže vědí, kde je nezachytí venkovní kamera.

„Heckenburg volá 1416, přepínám.“

Odpověď tady ve vyšší poloze skoro nebylo slyšet přes pras­ kot statické elektřiny. „Mluv, seržo.“

„Jdeme na to, M­E. Podezřelí to zapíchli U  Tří krkavců, té hospody nad roklí, co se táhne od jezera Blea Tarn. Jestli se ne­ pletu, zaútočí na svůj další cíl někde mezi hospodou a jezerem. Je to pro ně ideální. Osm kilometrů úplně zapadlé silnice. Po přepadení to tu přímo volá. Nebude se jim chtít riskovat někde dál, tam už je příliš mnoho chalup.“

„Rozumím. Jak to chceš navlíknout?“

„Vyjeď s landroverem nahoru po B5343. Čekej na parkovišti u Blea Tarn. Ale zašij se někam stranou pro případ, že pojedou dál.“

„Rozumím, provedu.“

Heck projel kolem hospody U  Tří krkavců a  koutkem oka zachytil kluka z hyundai, jak lelkuje s kapucí staženou do čela na parkovišti. Oba dospělí právě vcházeli do hospody, nejspíš aby odhadli, na jaký odpor mohou narazit. Dívka si kvůli kame­ ře nasadila blonďatou paruku s vlasy k ramenům, muž si narazil na hlavu vlněný klobouk, zpod jehož krempy vykukovalo cosi jako umělé zrzavé vlasy. Heck měl co dělat, aby se nerozesmál, i  když taková primitivní předběžná opatření zločincům často ohromně pomáhají. Tihle ovšem budou mít smůlu – pokud ne­ zbabrá načasování. Zabrnělo ho starým známým vzrušením,

MRTVÝ MUŽ PŘICHÁZÍ

kterého se mu poslední dva a  půl měsíce krutě nedostávalo, a rozhlédl se kolem silnice, kde by se mohl schovat. O nějakých dvě stě metrů dál zahlédl nalevo v kamenné zídce branku; vedla tamtudy kamenitá polní cesta a mizela z dohledu v nějakém do­ líku. Zahnul na ni, sjel až dolů, tam se v olšovém houští obrátil, vyjel zpátky nahoru a  zastavil asi čtyřicet metrů před zídkou. Vystoupil, došel zbylý úsek pěšky, skrčil se za pravým sloupem branky a pozoroval silnici.

Netušil, jak dlouho to potrvá. Pokud tu partu odhadl správ­ ně, vždycky si nejdřív vytipuje oběť, se kterou bude mít snad­ nou práci, nejradši nějaký postarší pár anebo člověka, který ces­ tuje sám. Jindy by si zjišťovali, které z  aut na parkovišti jejich oběti patří. Je to jednodušší, než by si nezasvěcení mohli myslet, zvlášť v ročním období, kdy není moc aut na výběr. Mapy a za­ vazadla například naznačují, že majitel je turista, a  ne místní; nepřítomnost hraček poukazuje na starší lidi, což zároveň mo­ hou potvrdit léky, výběr hudby nebo čtiva – je až neuvěřitelné, co všechno se dá vydedukovat z knížek a cédéček, které se skoro vždycky povalují na podlaze. Tentokrát ale žádné zjišťování ne­ bude potřeba, když u hospody stojí jeden jediný vůz. Pak prostě stačí dotyčné auto poškodit – doteď to dělali tak, že vzducho­ vou pistolí prostříleli pneumatiky – a sledovat ho, dokud nebu­ de muset zastavit na krajnici.

Tiché hučení ohlásilo, že se blíží nějaké vozidlo. Heck se při­ krčil níž. Kolem prohřměl Volkswagen Sport se stahovací stře­ chou a rozvířil za sebou listí. Jeho motor běžel hladce, nic nena­ svědčovalo technickým problémům.

Heck se uvolnil a další čtvrthodinu strávil tím, že si připo­ mínal, že trpělivost a schopnost zůstat ve střehu nejsou při jeho práci jenom přednost, ale naprostý základ. Profesionálním zlo­ čincům pomáhá ke spoustě úspěchů strach, který jde z  jejich výkonnosti – z toho, že se dokážou vynořit a zmizet jako ducho­ vé, že přesně vědí, koho si vybrat za oběť, kde takovou snadnou

Paul Finch

kořist najít a  jak ji polapit v  okamžiku, kdy je nejzranitelnější. Obyčejné lidi to udivuje a děsí; připadá jim, že zločinci dispo­ nují nadpřirozenými schopnostmi. Ve skutečnosti je za tím ale málokdy víc než důkladná příprava a trocha běžné prohnanosti. Téhle konkrétní bandě stačí letmo nakouknout do okének ně­ kolika zaparkovaných aut. Je to svým způsobem působivé – člo­ věk bezděčně obdivuje dobrý výkon, i když jde o surovost –, ale z pachatelů to nedělá Cosa Nostru.

Heckovi zapraskala v  kapse vysílačka. „1416 volá seržanta Heckenburga.“

„Mluv, M­E,“ ozval se.

„Zaujala jsem pozici.“

„Buď ve střehu. Končím.“

„Rozumím.“

Blížil se další vůz, ale tentokrát se neozýval pravidelný běh zdravého motoru. Místo něj slyšel Heck kovové rachocení, jako by v  autě něco klepalo. Přikrčil se a  zbystřil. Dvě vteřiny nato kolem prohrkalo BMW z  parkoviště U  Tří krkavců. Jeho řidič zatím pravděpodobně netušil, že má v pneumatikách miniatur­ ní otvory. Netušil, ale brzy to tušit bude.

Heck se znovu napjal a  vyčkával. Zloději se za pasažéry BMW nevydají okamžitě – mohlo by to upoutat pozornost –, ale ani jim nedopřejí příliš velký náskok. O pouhou půlminutu později se jako na zavolanou vynořilo zelené hyundai a  výlet­ ním tempem projelo kolem.

Heck doběhl zpátky ke svému citroënu, vyjel na silnici a za­ hnul doleva. Teď už to byla jen otázka vzdálenosti. Jedné píchlé pneumatiky by si řidič nemusel všimnout a mohl by jet dál, ale se dvěma děravými sotva. Za další zatáčkou následovalo asi dvě stě metrů rovinky a  Heck uviděl, jak BMW zastavuje na jejím vzdálenějším konci pod pokrouceným jasanem. Hyundai, které se ploužilo za ním, tam ještě nedorazilo, ale začínalo zpomalo­ vat.

MRTVÝ MUŽ PŘICHÁZÍ

Heck taky přibrzdil a zajel s citroënem až ke kraji vozovky, aby zůstal mimo dohled. Zastavil, vystoupil, přehoupl se přes zídku a přikrčený co nejníž vyrazil paralelně se silnicí po hrbo­ laté pastvině.

Uvědomil si, že tohle místo je pro léčku jako stvořené. Zle­ va se nad ním tyčila hora Brown Howe, napravo Pike of Blisco. V  opuštěném, kapradinami zarostlém údolí mezi nimi vládlo hrobové ticho. Dojem pusté divočiny ještě posilovala šedá zata­ žená obloha. Široko daleko nebylo nikde vidět žádný stan, žád­ né turisty, dokonce ani žádného ovčáka nebo farmáře.

Heck popoběhl ještě nějakých padesát metrů a  u  skupin­ ky jedlí, které ho kryly, se přikradl těsně ke zdi. Měl teď vý­ hled na obě auta: hyundai zaparkovalo těsně za BMW. Vedle BMW směrem do vozovky stáli čtyři lidé. Zavalitý plešatějící muž s hubenou bělovlasou ženou, oba ve stejných svetrech, byli zjevně pasažéři, kteří z BMW vystoupili. A kromě nich Heck vi­ děl dívku v blond paruce a štíhlého mládence s vlněnou čapkou. Ten si dokonce zrovna svlékal bundu, určitě se nabídl, že pích­ lou gumu vymění. Heck si uměl představit, co té postarší dvojici asi radí – hlavně proto, že na stejný fígl skočili všichni ostatní, které v chráněných územích Yorkshire Dales a Peak District po­ tkal tentýž osud.

„Dvě píchlé gumy, to je kapku problém,“ mudroval jistě ten dobrý samaritán. „Ale když přehodíte dopředu rezervu, mělo by to stačit na dojetí do nejbližšího města. Tam vám v servisu opraví tu zadní.“

Rozumná rada pronesená nenuceným přátelským tónem – a získaného času využije třetí z party, ten kluk, o jehož přítom­ nosti nemají oběti ani tušení. Nenápadně vyklouzne ze zadní­ ho sedadla hyundai, připlíží se k opačnému boku ochromeného BMW, otevře zadní dvířka a šlohne všechno, co najde pohoze­ né na zadních sedadlech – bundy, kabáty, kabelky a peněženky. Klasická krádež s odvedením pozornosti – a před Heckovýma

Paul Finch

očima se už rozjížděla. Kluk, oblečený ještě pořád v nenápadné šedé, lezl po čtyřech kolem hyundai.

Heck se sprintem rozběhl přes pastvinu. Přehoupl se přes nízký plůtek z  ostnatého drátu a  sykl do vysílačky: „Zloději v akci, M­E! Zloději v akci! Hoď sebou, dělej!“

Mary­Ellen potvrdila příjem, ale Heck na místo činu dorazil první. Aniž si ho někdo z těch čtyř všiml, přeskočil zídku, oběhl pokroucený jasan a vynořil se na krajnici.

„Hezké odpoledne vespolek,“ pozdravil a  připochodoval k  zadní části BMW. Kluk pořád ještě klečel na čtyřech, ale na vozovce už měl vedle sebe položenou náprsní tašku, peněženku a iPad. Bezmocně k Heckovi vzhlédl a zesinal. „Tohle není zrov­ na podle zákona, co?“ prohodil Heck.

Postarší dvojice ho zmateně pozorovala, ale když se shýbl, popadl kluka v podpaží a vytáhl ho na nohy, jejich výraz se změ­ nil. Druhý pár okamžitě zareagoval: dívka s vytřeštěnýma oči­ ma ucouvla, mladík se otočil na patě a dal se po silnici na útěk.

Daleko se nedostal, protože přes nejbližší vrchol stoupání se přehoupl Mary­Ellenin landrover s blikající světelnou rampou na střeše. Smykem zastavil napříč přes vozovku a odřízl mu ces­ tu. Když mladík viděl, kdo z auta vystupuje, usoudil, že má šan­ ci – osamocená žena v  reflexní vestě a  v  uniformě cumbrijské policie, se služebním opaskem, na kterém visí obvyklá výstroj: pouta, obušek, slzný sprej atakdále. Navíc ještě mladší než on, maximálně třiadvacet, a mnohem menší, s bídou nějakých sto pětašedesát centimetrů. Pochopitelně nevěděl, že konstábl Ma­ ry­Ellen O’Rourkeová je přímo fanatička do fitness a něco jako kapesní bitevní loď. Když k  němu vykročila, aby ho zadržela, pokusil se přes ni prorazit, ale podtrhla mu ragbyovým chva­ tem nohy, takže tvrdě přistál na zemi, a praštila mu obličejem o asfalt. Zaúpěl a zůstal ležet. Klobouk s falešnými vlasy mu od­ létl a odkryl světlou kštici vespod. Mary­Ellen ho rozjařeně při­ klekla a spoutala mu ruce za zády.

MRTVÝ MUŽ PŘICHÁZÍ

„Pardon, lidičky,“ omluvil se Heck užaslému postaršímu páru, když kolem něj vlekl za zátylek druhé dva provinilce. „Jsem detektiv seržant Heckenburg z cumbrijské policie. Po té­ hle bandě už nějakou dobu jdeme.“

„Nic jsme neudělali,“ protestovala dívka. „Snažili jsme se jim pomoct.“

„Jo – tím, že těm dobrým lidem na dovolené o pár věcí uleh­ číte,“ odsekl Heck. „Jen se nebojte, teď si vyrazíte na dovole­ nou vy. Z  milosti Jejího Veličenstva. Nemusíte vypovídat, ale vaší obhajobě může uškodit, pokud při výslechu zamlčíte sku­ tečnosti, které vyjdou najevo u  soudu. Cokoli řeknete, můžete být použito jako důkaz. A pro případ, že by vás to zajímalo, jste zadrženi proto, že jste parta zlodějských grázlíků.“

Než se Heck a Mary­Ellen konečně vrátili z policejní stani­ ce ve Windermere, kam odvezli zatčené k výslechu a do vazby, večer už hodně pokročil. Mary­Ellen zamířila na policejní sta­ nici Cragwood Keld odhlásit se ze služby a dotáhnout papírová­ ní, kdežto Heck našel útočiště v Čarodějnické konvici, protože v takhle studený, mlhavý podzimní večer – vzduch hodně zle­ dovatěl – lákala teplá narudlá záře zpoza jejích oken přímo ne­ odolatelně. Uvnitř praskal za krycí mřížkou oheň a rozhazoval po starosvětském interiéru fantaskní oranžové odlesky.

Za barpultem seděla zabraná do paperbacku Lucy Cutter­ byová, Hazelina jediná barmanka. „Ahoj Hecku,“ uvítala ho, když se blížil.

Lucy bylo devatenáct a  pracovala tu jen za stravu a  ubyto­ vání, protože byla Hazelina neteř a  momentálně si dopřáva­ la rok volna na toulky krajinou, lezení po horách a  plachtění, než se vrhne do dalšího studia a  pokusí se získat univerzitní diplom v oboru sport a tělovýchova. V šedé teplákové soupravě a  teniskách, s  vysoko vyčesanými zlatohnědými vlasy vypada­ la upraveně a  vysportovaně. Díky tomu, a  také díky modrým

Paul Finch

očím, roztomilému nosíku a plným rtům, představovala vítaný přírůstek k personálu. Hazel byla přesvědčená, že Lucy dokáže přitáhnout do hospody houfy mužských, ale v takovýhle večer byla vděčná za každého jednoho. V hospodě vysedávalo jen pár štamgastů: Ted Haveloc, vysloužilý lesník, který teď vypomáhal lidem se zahradničením, a Burt a Mandy Fillinghamovi, jediní zaměstnanci zdejší pošty, která zároveň sloužila jako obchod se smíšeným zbožím.

Lucy zaskočila pro tetu nahoru a  Hazel za chviličku přišla. „Tak co?“ zeptala se. Vypadala trochu nervózně.

Heck si sundal bundu a  přitáhl si stoličku. „Bez tebe by se nám to nepovedlo.“

„Zatkli jste je?“ Hazel se tvářila překvapeně, ale pořád ještě kapku vystrašeně. Byla každým coulem místní patriot – hodně toho procestovala, ale nikde jinde než v  Jezerní oblasti nikdy nežila, jak dosvědčoval její lehký cumbrijský přízvuk. Očividně se jí těžko smiřovalo s pomyšlením, že do zdejších mírumilov­ ných končin zavítal vážný zločin.

„Všechny tři,“ potvrdil Heck. „Chytili jsme je při činu.“

Postavila před něj obvyklou pintu Buttermere Gold. „O  co teda šlo? Nebo mi to nesmíš říct?“

„Když jsi nám tolik pomohla, máš na to nejspíš nárok. V po­ sledních čtrnácti dnech tu zloději několikrát přepadli turisty. V Borrowdale, pak poblíž Ullswateru a dole v Grizedale Forest. Turisti si někde zaskočili na oběd, a když pak vyrazili na další cestu, museli o kus dál zastavit kvůli dvěma píchlým pneuma­ tikám. Měli to štěstí, že u nich skoro hned zabrzdil přeochotný mládenec se svojí milou a šel jim na pomoc. A když ta dvojice odjela, turisti zjistili, že se jim z auta ztratily věci.“

Hazel zaujatě poslouchala a zřejmě se jí ulevilo, že se z těch zločinů nevyklubalo nic horšího. „O  podobných přepadech jsem slyšela v kontinentální Evropě.“

„No, když to funguje ve Francii a ve Španělsku, není důvod,

MRTVÝ MUŽ PŘICHÁZÍ

proč by to nefungovalo tady. Zvlášť na venkově. Věděli jsme všehovšudy jen to, že podezřelí jezdí v modrém nebo zeleném autě a že by to mohlo být hyundai. Oběti si nebyly úplně jisté. Z bezpečnostních kamer na parkovištích jsme získali jen hrubé záběry a z poznávací značky vždycky jenom kousky, které se



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist