načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mrtvola v brnění - Jan Bauer

Mrtvola v brnění

Elektronická kniha: Mrtvola v brnění
Autor:

Je říjen roku 1306. Na oslavu zvolení nového českého krále Rudolfa Habsburského se na rynku Většího Města pražského koná rytířský turnaj. Jako první se mají utkat přítel a ... (celý popis)


hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Brána
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 210
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Je říjen roku 1306. Na oslavu zvolení nového českého krále Rudolfa Habsburského se na rynku Většího Města pražského koná rytířský turnaj. Jako první se mají utkat přítel a oblíbenec nového krále, pěvec rytířských písní Hartmann z Kuenringu s českým šlechticem Čeňkem z Lipé. K všeobecnému překvapení stačí Čeňkovi lehký úder dřevcem, aby Hartmann spadl ze sedla do prachu kolbiště. K údivu všech přivolaný ranhojič zjišťuje, že je dočista mrtvý. Co horšího, někdo ho předem zabil a do klání mezi šraňky poslal na koni mrtvolu v brnění. Hartmannovi sluhové jsou jako podezřelí okamžitě uvězněni, ale královský soudce Melichar z Roupova se jich zastane. Případ je totiž podstatně složitější… Kdo tedy potřeboval odstranit Hartmanna z Kuenringu? Komu vadil majitel hradu Vitoraz nedaleko českého pomezí? Královský soudce Melichar chce přijít této záhadě na kloub. A to stůj, co stůj! Druhý případ soudce Melichara z pera úspěšného autora historických detektivek.

Související tituly dle názvu:
Mrtvola v brnění Mrtvola v brnění
Bauer Jan
Cena: 149 Kč
Jedna mrtvola navíc Jedna mrtvola navíc
Růžička Milan
Cena: 179 Kč
Rozesmátá mrtvola Rozesmátá mrtvola
Hamiltonová Laurell K.
Cena: 218 Kč
Zákazníci kupující zboží "Mrtvola v brnění" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

NAKLADATELSTVÍ BRÁNA


© Jan Bauer, 2016

© Nakladatelství Brána, 2016

ISBN 978-80-7243-888-4


MOT TO

Rudolf žije z mnišské stravy,

kuchař mu jen kaši vaří.

Snad mu řekli mastičkáři,

že si posílí tak zdraví...

Dalimilova kronika

o českém králi Rudolfovi, řečeném Kaše


Mrt vola v brnění

7

1. kapitola

Studený podzimní vítr se proháněl rynkem Většího

Města pražského, třepotal s fábory a korouhvemi, mával

s chocholy na rytířských přilbách, nadouvalpestrobarevné stany a stánky a střeše slavnostní tribuny před domem U Bílého zvonu hrozil utrhnutím.

„Jestli ta střecha spadne, nechám tesaře Vaňka zmrskat,“ hubo val královský podkomoří J indřich z Lipé na řemeslníka, který jako jediný z celé P rahy byl se svými

lidmi schopen postavit tribunu a obehnat větší částrynku šraňky v šibeničním čase jednoho dne. Pravda, parádu s tím moc nenadělal, šraňky nebyly ani natřené, vystačil na ně s kládami zbavenými kůry, a tribunu z nedostatku květů naz dobil jen chvojím a fábory a ještě dvěma erby – dv ouocasým bílým českým lvem na červeném štítu a jednoocasým červeným habsburským lvem na zlatém štítu. Že se jiné turnaje se odbývaly s větší parádou? Ale to by musel jejich pořadatel sáhnout hlouběji do měšce a to ten mladý šetrný H absburk Rudolf nemínil anináhodou. Ach, za krále Václava II. bývaly onačejší turnaje, na něž se sjížděl výkvět křesťanského rytířstva, víno teklo proudem a pro chudinu bylo dost piva zdarma! Kdepak,

něco takového od toho cizáka není možné čekat.

Přesto se všichni, ať už b yli bohatí či chudí, páni či

kmáni, na nastávající klání těšili. Hlavně se pak těšili všichni krčmáři, hostinští, kramáři, ře zníci, uzenáři,pekaři, caletníci a perníkáři, co jich ve Větším Městěpražském bylo, protože takový turnaj byl pro ně především

Jan Bauer

8

příležitostí k dobrému výdělku. Nejenže byly všechny

hostince, co jich tady bylo, a to i v pražskýchpředměstích, plné hostů často ze vzdálených zemí, vždyť otcem

nového českého krále nebyl nikdo jiný než římský král

Albrecht Habsburský. A všichni samozřejmě chtěli pít, co

hrdlo ráčí, a nacpat se k prasknutí. Přece není nicradostnějšího, než pozorovat souboje rytířů a přitom se ládovat chutnou klobásou. A samozřejmě také koukat, co se

děje kolem kolbiště, vždyť tolik prominentů, hodnostářů

a vznešených paní a panen nebývá ve Větším Městěpražském k vidění každý den. Už předem se proslýchalo, že

nejen římský král Albrecht, ale snad všichni říšští kurfiřti

budou na turnaji v Praze přítomni a spolu s nimi i jejich početné družiny. A to stačilo, aby do hlavníhoměsta Českého království navzdory pokročilému podzimu,

vždyť svátek svatého Havla už minul a cesty rozmokly,

dorazil výkvět šlechty nejen z Čech a Moravy, ale také

z obou rakouských zemí, ze Štýrska, z Korutan, z Bavor,

z Frank, ze Saska, z Dolního i Horního Slezska, z Lužice,

ba i z Uher.

Však také krčmáři a hostinští navařili pivo, nakoupili sudy vína přivezené až z rýnské Falce a Burgund, adokonce prý až z Toskánska, ačkoliv takové mělnické nebo litoměřické by leckteré mlsné hubě mohlo stačit. Sedláci si mnuli ruce, protože vykrmená prasátka šla na odbyt, stejně tak jako skopci či tuční voli. A nový král Rudolf nařídil svým lovčím, aby se postarali o zásobu srnčího a zaječiny z královských hvozdů. Byla sice určenapředevším pro královský stůl, ale tentokrát bylo možnépřimhouřit obě oči, pokud se dostala i jinam. Hlavně že uspokojí ústa a žaludky diváků a účastníků turnaje.

Sám nový královský podkomoří Jindřich z Lipé, nad jiné urostlý chlapík, by nejraději sám změřil mezišraňMrtvola v brnění

9

ky své síly s některým z udatných protivníků, ale raději

přenechal právo účasti v turnaji svému mladšímu bratru Čeňkovi. Před třemi lety totiž při podobném turnaji

nešťastnou náhodou zabil braniborského rytíře Hermana z Barby a z příkazu tehdejšího krále Václava II. pak

musel na čas opustit Prahu. Tahle nešťastná příhoda

dosud nebyla zapomenuta, a tak pan Jindřich už raději

rytířská klání nevyhledával, aby snad kvůli hloupénáhodě neohrozil svoji slibně se rozvíjející dvorskou kariéru.

Zato jeho bratr Čeněk se na klání těšil, vždyť v prvním

souboji mu los přisoudil mladého hraběte Hartmanna

z Kuenringu, vyhlášeného šampióna, který nedávnozískal věnec určený pro vítěze turnaje na císařském hradě

v Norimberku. Navíc byl tento pohledný mladý mužpřítelem a důvěrníkem nového českého krále Rudolfa a celá

Praha si v souvislosti s ním důvěrně šeptala, že je prýprasynovcem proslulé krásky Anežky z Kuenringu, milenky

slavného českého krále Otakara II.

„Kdyby se mi tak podařilo srazit ho svým dřevcem ze sedla, a to před zraky samotné staronové královny Rejčky a dostat od ní věnec pro vítěze, to bylo slávy,“ povzdechl si pro sebe ctižádostivý Čeněk a vydal se do stanůoznačeného erbem se dvěma zkříženými černými ostrvemi na zlatém poli, aby mu jeho služebníci před zápasem včas oblékli kroužkovou zbroj doplněnou o lesklé pečlivěvycíděné pláty kryjící krk, hruď, ruce a nohy a na závěr mu nasadili na hlavu kolčí helm s černožlutým chocholem, tedy v barvách Ronovců.

„Pane, co nevidět začnou bubnovat k prvnímu klání,“ vzrušeným hlasem oznámil královskému soudciMelicharovi z Roupova jeho mladý pomocník Božetěch. Právě se spolu proplétali davem zvědavých diváků, kteří si zatím kupovali i stánků teplé calty nebo opečené klobásy.

Jan Bauer

10

„Ty jsi nějaký nedočkavý, chlapče,“ shovívavě se usmál soudce.

„Nediv se, vsadil jsem pět grošů na pana Čeňka adoufám, že vyhraje a grošíky se mi pěkně zmnoží,“ pochlubil se Božetěch se svými starostmi.

„Jen abys je neprohrál. Hrabě Hartmann už ve dvou turnajích nebyl poražen. Sedí prý v sedle jako přibitý.“

„Ty sis na něho vsadil, pane Melichare? To jsi Čech? Myslel jsem, že spíše budeš držet palce našinci než tomu Rakušákovi,“ namítl Božetěch.

Melicharovi jen zajiskřilo v očích a pobaveně zacukaly koutky úst: „Pamatuj si, že jako soudce nemohu nikomu stranit. Ať zvítězí ten obratnější a silnější, padni komu padni. To je stejná zásada jako před soudem, kde zase plátí právo a spravedlnost. A k tomu tvému sázení bych chtěl jen říci, že je to nectnost, která důvěřivcůmvytahuje peníze z měšců.“

„Ale když vyhraje pan Čeněk, tak mám nejen své groše zpátky, ale dostanu mnohem více, protože mi budou náležet peníze těch, kteří š patně vsadili na hraběte z Kuenringu...“

„Chlapče, na těchhle sázkách vyhrávají především ti, kteří je vybírají. A věř mi, poctivců bys mezi niminapočítal jen velmi málo. Ostatně komu jsi svěřil svůj vklad?“

„Je to takový hubený chlapík v červeném kabátci ačerném klobouku. Stál hned těsně u šraňků a lidé se kněmu hrnuli jako vosy na med. Sliboval, že tam prý bude i po prvním klání, aby výhercům vyplatil jejich odměnu. Však mi tady dal potvrzení. “

„Ukaž!“ Soudce Melichar si prohlédl kousek pergamenu, na němž bylo inkoustem načmáráno jméno pana z Lipé a římská číslice pět. „Nu, přeji ti, abys mělštěstí. Ale dobře ti radím, příště už ho raději nepokoušej. Těmhle výběrčím sázek není radno důvěřovat.“

Mrtvola v brnění

11

Božetěch se zatvář il náramně dotčeně. V duchu už sp řá dal plány, co za výhru koupí, vždy ť na stáncích kolem kolbiště se nabízelo nemálo zajímavých věcí ke koupi, a najednou mu soudce vezme jeho iluze. Ale znal svého pána jako muže nad jiné opatrného, a tak si hned řekl, že si jeho připomínky nebude brát p ří li š k srdci. Však už v té chvíli zavíř ily bubny a všichni zvědavci, kteří dosud okouněli, nebo si něco vybírali u stánků, se honemnahrnuli ke šraňkům, aby dobře viděli. Také tribuna provznešen é hosty se rychle zaplnila. Soudce Melichar ke svému překvapení zjistil, že turnaj přilákal i samotného ří mského krále Albrechta, který přišel v doprovodu dvou svých synů a to nového českého krále Rudolfa a vévody Fridricha. Ale více než všichni tři Habsburkové zajímala diváky staronová královna Rejčka, vlastně původním jménem Ryksa, která v Č echách přijala jméno Alžběta. Když si tohoto sirotka po polském králi Přemyslovi přivedl do Prahy král Václav II., bylo to ještě dítě, ale nyní po boku nového manžela krále Rudolfa rozkvetla v oslnivou blonďatou krásku. V silném větru si musela přidržovat svůj henin, módn í š pičat ý čeec se závojem, tvář e a rty měla zkráš leny červenýmlíčidlem a vedle svého jakoby nedomrlého manžela s nápadně bledým obličejem vypadala jako rozkvetlá růž e. Melichar si v té chvíli pomyslel něco o Rudolfu chcípáč kovi, jenže tenhle chcípáč ek byl synem ří mského krále a dalo sepředokládat, že brzy i císaře. Vždy ť Svatý otec Kliment V. prý nic nenamítá proti jeho ří mské korunovaci. Prý...Samozřejmě soudce Melichar nemohl nic vědět o intrikáchfrancouzského krále Filipa IV., na němž byl Svatý otec, v jádru ustrašený slaboch, zcela závislý.

Bubnování zesílilo a už přicházel do středu budoucího kolbiště na hlavním pražském rynku pestře oděný herold, aby oznámil účastníky prvního klání. Královský podJan Bauer

12

komoří Jindřich z Lipé, který stál na tribuně nedaleko

nového panovníka, se lehce nafouknul a zároveň strnul

napětím. Vždyť ohlašované jméno nebylo jméno nikoho

jiného než jeho mladšího bratra Čeňka.

Bubny po krátk é odmlce znovu zavíř ily a hnedvzápětí vyrazil do ohrazeného prostoru kolbiště statný ryt íř na koni pokrytém jasně ž lutou čabrakou s č ernými zkříž enými ostrvemi, osekanými větvemi či kmeny. Také jeho štít byl zář iv ě ž lut ý a samozřejmě tak é se zkříž enými ostrvemi, které nosili ve znaku všechny větve Ronovců. Na Čeňkové helmici pak vítr nadouval černožlut ý chochol. Dřeveczatím držel vztyčen ý a uzdou uklidňoval svého koně, zjevně trochu vyplašeného z toho, co se kolem něho děje.

„Vidíš, pane z Roupova? To je můj favorit a troufnu si tvrdit, že dozajista zvítězí. Toho Rakušáka srazí zesedla dřív, než bys řekl amen.“ Božetěch zaujal místo těsně u šraňků byť ho to stálo nějaký ten štulec s ostatnímizvědavými diváky.

Ale než mu stačil královský soudce odpovědět, vjel na kolbiště Čeňkův soupeř hrabě Hartmann z Kuenringu, kterého herold, vzhledem k jeho přátelství s králemRudolfem, ohlásil zvláště slavnostně a květnatě a připomenul jeho nedávný triumf na turnaji v Norimberku. Čabraka Hartmannova koně byla stejně jako u jeho protivníka zbarvena černě a žlutě, protože erbovní barvy Ronovců a Kuenringů se shodovaly. Ale tentokrát byla čabrakačernožlutě pruhovaná, stejně jako rytířův štít. Zářivě lesklá helmice nenesl tentokrát chochol, ale černožlutěpruhované rohy. Běžně nebylo povolováno, aby soupeřipožívali stejné barvy, nicméně oba rody, jak Kuenringiové, tak páni z Lipé jako jedna z větví Ronovců, byly natolikvýznamné, že jim pořadatelé turnaje museli vyhovět. Proto také na pohled to vypadalo, jako by se měli střetnout dva

Mrtvola v brnění

13

obrovští sršni, kteří samozřejmě místo žihadel používají

dřevce. Na hraběti Hartmannovi bylo znát, že už sepa

trně nemůže dočkat boje. Svým dřevcem nemířil vzhůru

k nebi jako jeho soupeř, ale měl ho už jakoby připravený

k tomu, aby pana Čeňka co nejrychleji vyhodil ze sedla.

Sám se však ani nepřikrčil, seděl na svém koni rovný jako

svíce a ani se nepohnul. „On se snad dočista zbláznil, trčí

tam jako slaměný panák,“ zamumlal spíše pro sebe král

Rudolf a Alžběta Rejčka dychtivě upřela své pomněnkově

modré oči na kolbiště a mírně se naklonila z tribuny, aby

lépe viděla.

Ještě ani herold nestačil říci celý svůj proslov o slavném

turnajovém šampiónovi a svou květnatou větu o tom, že

v hraběti Hartmannovi jako by se vracely příběhylegen

dárních rytířů kulatého stolu krále Artuše, přerušil vpo

lovině, když oba koně nedočkavě zabubnovali kopyty

do zdupané plochy kolbiště a vyrazili přímo proti sobě.

Zdálo se přitom, že ani jeden z jezdců jim v tomnebrá

nil. Hrabě z Kuenringu se trochu zakymácel ze strany na

stranu, jako by byl snad opilý. Jeho pohyb trochuvidi

telně trochu zmátl Čeňka z Lipé. Přikrčil se a doslova na

poslední chvíli stačil svůj dřevec sklopit a namířit ho na

protivníkovo sedlo. Diváci strnuli samým napětím. Už

se zdálo, že do sebe oba dřevce s třeskotem narazí, ale jak

koně kolem sebe v trysku prolétli, ani se nedotkly. Jenže

sotva se oba soupeři minuli, Hartmann z Kuenringu se

znovu zapotácel v sedle a z čista jasna sklouzl dolů. „To

má z toho frajerského posedu,“ procedil skrz zuby římský

král Albrecht a zdálo se, že má z porážky synova přítele

radost. Ne ovšem tak velkou, jakou měl pomocníkkrá

lovského soudce Božetěch. Vykřikl radostí: „Ejhle,Če

něk! Vivat Čeněk!“ a křepčil a radoval se spolu sostatní

mi diváky, kteří většinou fandili českému šlechtici.

Jan Bauer

14

Sluhové hrabětě z Kuenringu honem přispěchali, aby zadrželi Hartmannova koně, protože jejich pán uvízljednou nohou ve třmenu a nyní bezvládně visel dolů ajednou oplechovanou paží a hlavou v helmici tloukl o zem. Z ženské části publika se ozvaly výkřiky úzkosti, vždyť žádná z přítomných paní a panen, byť leckterá drželapalce panu Čeňkovi, si nepřála, aby se krásnémuplavovlasému Hartmannovi něco stalo.

„Mám dojem, že hrabě z Kuenringu utrpěl zranění, ale přitom se ho dřevec pana Čeňka zjevně ani nedotknul,“ poznamenal soudce Melichar. Hned ho napadlo, žepřítomní ranhojiči budou mít asi práci a vzhledem k tomu, že do dalšího souboje zbývala spousta času, rozhodl se ho využít co nejpříjemněji. „Až si vyzvedneš svou výhru, vyhledej mne v krčmě U Stříbrné konvice,“ oznámilBožetěchovi a začal se tlačit davem ke zmíněné hospodě. V duchu se už těšil na doušek piva.

Mrtvola v brnění

15

2. kapitola

„Je tady pan královský soudce Melichar z Roupova?“ ozvalo se ze dveří hostince U Stříbrné konvice.

Melichar se neochotně ohlédl a rukou si přitom otřel pivní pěnu, která mu ulpěla na vousech. „Kdo se ptá?“

Muž v č erveném pláš ti s volnými rukávy a šedou čapkou na hlavě rozhodně nevypadal na obyčejného kmána. Látka jeho pláště byla zjevně drahá a v jeho chování byla znátjistá arogance a znechucení nad tím, že vůbec musel vstoupit do tak obyčejn é hospody, kde se štítil dotknout čehokoliv. Protlačil se kolem plně obsazeného stolu až k soudci atichým hlasem, aby ho nikdo v okolí neslyšel, se představil: „Jsem Diviš z Bílé Hůrky, komorník pana Jindřicha z Lipé. Můj pán by s tebou, pane královský soudce, rád hovořil.“

„Copak má pan královský podkomoří tak naléhavého na srdci?“ Melichar se nijak nenamáhal ztlumit svůj hlas a není divu, že několik štamgastů se na dvojici zvědav ě obrátilo.

„Ať žije pan Čeněk z Lipé!“ zvolal kdosi a pozvedlpřitom svůj cínový krobel. Několik chlapíků, kteří tu zjevně zapíjeli vítězství svého favorita, se přidalo. Komorníkovi Čeňkova bratra Jindřicha to však kupodivu radostneudělalo. Zatvářil se naopak poněkud znechuceně, jako by mu sláva pánů z Lipé byla spíše na obtíž.

„Raději ti to, pane soudce, povím venku. Tady je příliš velký hluk.“

„Když dovolíš, nejdříve zaplatím své pivo,“ pokývlhlavou Melichar, vložil plešatému krčmáři v zástěře do dlaně pár mincí a následoval Diviše z Bílé Hůrky.

Jan Bauer

16

Venku před krčmou byl snad ještě větší hluk než uvnitř. Nucenou přestávku v turnaji využívali kramáři, uzenáři a pekaři k vychvalování svého zboží, kolem jejich stánku se tlačili kupující a zvědavci, jeden křičel přes druhého a opuštěné kolbiště zatím obsadili muzikanti a jejichpískání, vrzání a troubení doslova rvalo uši. Melichar se jen ušklíbnul a bezděčně pohlédl k obloze, aby se přesvědčil, zda studený vítr nepřinese déšť, který by tu hudebníprodukci překazil. Ale po nebi běžely jen cáry šedých mraků a rozhodně neslibovaly spršku.

Komorník vedl soudce kolem rynku k domu U Bílého zvonu, kde zemřel král Václav II., jemuž Melichar zRouova, původně pouhý vladyka, vděčil za svůj společenský vzestup. Vlastně za něj vděčil také svému tchánovi Bohuslavovi ze Švamberka, který se u panovníka přimluvil. Díky těm dvěma mocným mužům se Melichar domohl úřadu královského soudce, v němž sice leckomu z českých pánů vadil, ale nikdo mu nedokázal upřít poctivost a nestrannost, padni komu padni. Na rozdíl od svých předchůdců nebyl ochoten za měšec pražských grošů přehlížet lumpárny a zločiny, byť tím zpočátku každého překvapoval. A když i po několika letech odmítal ze svých zásad ustoupit, dodalo mu to u některých českých pánů na vážnosti a ve svém důsledku mu to dovolilo, navzdory občas vyslechnutým uštěpačným poznámkám, ve svém soudcovském úřadu zůstat.

Sotva oba muži vešli do prostorné vstupní síně vysokého domu, který byl spíš e palácem, byť si ho původně zbudoval pouhý zbohatlý měšť an zlatník Konrád, vyšel jim v ú strety sám pan Jindřich z Lipé. Byl to nápadně vysoký pohledný mu ž s nakadeřenými světle hnědými vlasy a pečliv ě zastřiženými vousy. Šedomodrýma očima se zkoumavě podíval na Melichara, jako by se chtěl přesvědčit, zda je to skutečně

Mrtvola v brnění

17

on, a zcela neokázale mu stiskl pravici. Dlaň měl suchou

a jeho stisk byl pevný, ale nikoliv přehnaně.

„Jsem rád, že jsi hned přišel, pane z Roupova,“ začal váhavě a bylo znát, že hledá ta nejvhodnější slova. „Znám tě, jako muže nanejvýš poctivého a zcela oddanéhosvému královskému úřadu.“

„Nač ta slovní omáčka, pane královský podkomoří,“ mírně se usmál Melichar, který se za tu dobu, covykonával svůj úřad, naučil hovořit i s těmi nejvýše postavenými pány jako rovný s rovným.

„Nejraději bych tuto ožehavou záležitost s tebouprobral u číše vína, ale času je málo, a jak víš, mámpovinnosti vůči králi Rudolfovi.“

Melichar chápavě přikývl a čekal, co z podkomořího vypadne.

„Nevím, zda jsi sledoval klání mého bratra...“

„Sledoval, pane z Lipé. Překvapilo mne, že hraběHartmann spadl ze sedla, aniž se ho tvůj bratr dotknul.“

Jindřich se spokojeně pousmál: „Jsem rád, že jsi toviděl. Čeňka totiž právě nařkli z vraždy.“

„Z vraždy?“ nechápavě se zeptal soudce, jako by nevěřil vlastním uším.

„Ano z vraždy. Sám král Rudolf ho okamžitě přikázal uvěznit v žaláři na radnici Většího Města pražského.“

„Svatý Bože, proč? Koho měl zabít?“ vyhrklpřekvapený Melichar.

„Hraběte Hartmanna u Kuenringu.“

„Ale ten jen přece nanejvýš zraněný. Kůň ho sice chvíli vlekl za sebou, ale přitom nemohl utrpět žádný smrtelný úraz. A i kdyby, tvůj bratr, pane podkomoří, na tomnenese žádnou vinu.“

„Také si to myslím. Jenže hrabě Hartmann je mrtvý a král Rudolf, zřejmě navedený svým otcem, obvinilČeňJan Bauer

18

ka z jeho usmrcení.“ Hezkým obličejem pana Jindřicha

přelétl temný stín.

„Vždy král musel vidět, že se tvůj bratr hraběte aninedotknul?“ namítnul Melichar.

„Král je král, jeho slovo je zákon,“ smutně pokývlhlavou Jindřich z Lipé. A v jakémsi pohnutí uchopilsoudce za ramena a důvěrně se k němu naklonil: „Pomoz mi, pane z Roupova. Snad váha tvého úřadu, který nemůže ani ten umíněný Habsburk zpochybnit, ho přivede krozumu. Sám jsem si něco podobného před časem zažil, když jsem nešťastnou náhodou přivodil smrt toho braniborského rytíře. Ten však naštěstí nebyl ničí oblíbenec. Hrabě Hartmann bohužel byl. Nemusím ti snadvysvětlovat koho...“

Podkomoří nedopověděl a dlouze se na Melicharapodíval. Soudce měl pocit, že pan z Lipé právě ze sebeodvalil obrovský balvan a přivalil ho rovnou na něj. Ale byl to pocit jen chvilkový, protože přece proti jeho bratrovi nic nesvědčilo a údajné obvinění ze zabití, nebo dokonce z vraždy se zdálo být jen okamžitým plácnutím do vody. Však panovníci mívají všelijaké nápady a vzhledem ktomu, že jsou ke svému panovnickému údělu povoláni od Boha, je třeba vyčkat, až z těchto nápadů zase vystřízliví a přijdou k rozumu. To Melicharovi, který ve svém úřadu zaží val u čtvrtého krále, nemusel nikdo dlouze vysvětlovat.

„Mohl bych si prohlédnout tělo mrtvého hraběte?“zetal se soudce Melichar.

Jindřich z Lipé pokrčil rameny: „O tom nerozhoduji já. Pokud vím, dosud leží ve stanu pánů z Kuenringu. Myslím, že tobě jako královskému soudci by neměl nikdo bránit v tom si tělo prohlédnout a na vlastní oči sepřesvědčit, že je můj bratr nevinen.“

Mrtvola v brnění

19

„Dobrá. Kde tě najdu, pane z Lipé, až tě budupotřebovat?“

„Tady nebo v mém domě u jakubského kostela. Obávám se, že po dnešní události už turnaj nebude pokračovat.“

„Také si myslím,“ souhlasně přikývl Melichar.

„Ještě něco,“ ozval se královský podkomoří zaodcházejícím soudcem.

Melichar se otočil.

„Děkuji,“ splynulo z Jindřichových úst slovo, které rozhodně nepoužíval příliš často.

„Zatím nemáš zač, pane,“ odvětil soudce a v duchu si pomyslel, že Jindřich z Lipé, jindy tak sebevědomýkrálovský podkomoří a hlava rodu Ronovců, má tentokrát opravdu nahnáno.

Jan Bauer

20

3. kapitola

„Tam se nesmí!“ vyštěkl německy zbrojnoš v tlustéprošívanici a svým kopím přehradil cestu do velkého bílého stanu s černožlutě pruhovaným erbem Kuenringů.

„Jsem královský soudce Melichar z Roupova“představil se urostlý prošedivělý muž, který se domáhal vstupu.

„To mne nezajímá,“ drze odsekl zbrojnoš.

„Mám ho spráskat jeho vlastním kopím?“ ozval se za soudcovými zády jeho pomocník Božetěch, který bylpodrážděn na nejvyšší možnou míru. Před chvílí mu onen organizátor sázek odmítl vyplatit jeho výhru poukazem na to, že k boji vlastně nedošlo a že hrabě Hartmann spadl, aniž do něho pan Čeněk vůbec strčil. V takovém případě prý sázky propadají ve prospěch pořadatele. Božetěch ho chtěl v první chvíli napadnout a vymoci si výhru silou svých pěstí, ale nakonec usoudil, že by tím svéhozaměstnavatele příliš nepotěšil, ba dokonce by tím mohl poškodit jeho pověst. Proto k žádné rvačce nedošlo, i když zklamaných sázkařů domáhajících se výhry bylo poměrně hodně. Božetěch se všem představil jako pomocníkkrálovského soudce a slíbil jim, že se cestou práva zasadí, aby jim výběrčí sázek musel vše do posledního groše vyplatit. Jenže když konečně pana Melichara našel, ještě dostalvyhubováno, kdeže se toulá, a musel ho následovat do stanu Kuenringů. A právě před jeho vchodem natrefili na toho umíněného rakouského zbrojnoše.

„Co je to tady za křik?“ ozval se zevnitř stanuhluboký hlas a vzápětí odtud vyšla objemná postavanejvyššíMrtvola v brnění

21

ho maršálka Tobiáše z Bechyně, který rozhodující měrou

přispěl ke zvolení mladého Rudolfa Habsburskéhočeským králem. „Ty, pane soudce?“ podivil se, když spatřil

Melichara z Roupova.

„Zaplať Bůh, že jsi tu, pane maršá lku,“ ulevil si soudce. „Tady ten hlupák mi brání ve vyšetřování tohoto pří padu.“

„Co chceš vyšetřovat, pane soudce? To, čemu ty říkáš případ, je přece nad slunce jasné. Pan Čeněk, podobně jako před několika lety jeho bratr Jindřich, si při klání nepočínal příliš rytířsky a zcela v rozporu s turnajovými pravidly.“ Tobiáš zjevně narážel na to, že když před časem Jindřich z Lipé nešťastnou náhodou při turnaji zabil toho braniborského rytíře, podařilo se tentokrát něcopodobného jeho mladšími bratrovi. Zkrátka a dobře se podle něho ukázalo, že páni z Lipé si pravidla čestného rytířství neberou příliš k srdci, a když někoho mohou pořádně praštit, nezaváhají ani na okamžik.

„Jak mi ovšem vysvětlíš, pane maršálku skutečnost, že hrabě z Kuenringu spadl z koně, aniž se ho pan Čeněk vůbec dotkl?“

„Není co vysvětlovat,“ odsekl Tobiáš, všeobecně mezi českými pány známý svou nadutostí a arogancí. „Asi ses špatně díval, pane soudce.“

„Ale já také neviděl, že by se dřevec pana Čeňka nějak dotknul hrabětě z Kuenringu,“ podpořil svéhozaměstnavatele jeho pomocník Božetěch. Tobiáš se už chtělohradit proti tomu, aby nějaký obyčejný poskok zasahoval do rozhovoru dvou královských úředníků, když se Božetěch vzápětí vytasil s trumfem: „Ani výběrčí sázek žádnýkontakt mezi oběma rytíři neviděl a teď nechce vyplácetvýhry těm, kteří sázeli na pana Čeňka.“

Nejvyšší maršálek se zarazil. Sám byl vyhlášený tím, že se rád sázel, stejně jako rád hrával v kostky. Tím spíše

Jan Bauer

22

chápal, že takový argument nemůže přejít jen mávnutím

ruky. Na jeho tučné tváři obrostlé hnědým plnovousem

zakrývajícím trojitou bradu se rozlil svrchovaněnepříjemný výraz a temně zahučel: „Tak pojď dál, pane soudce!“

„A co můj pomocník? Potřebuji ho,“ připomnělMelichar.

„Ať jde tedy také!“ Tobiáš z Bechyně se k nim naoko lhostejně obrátil zády a valil svoje mohutné tělo dovnitř stanu. Zbrojnoš, který jim před tím bránil ve vstupu, se zatvářil, jako by se nic nestalo, a bez jediného slovaobrátil svůj zrak na mumraj odehrávající se na rynku.Melichar jen pokrčil rameny a následován Božetěchem vešel za nejvyšším maršálkem. Ve stanu bylo boží dopuštění. Na jednoduchém polním lůžku ležel hrabě Hartmann z Kuenringu jen v prošívanici a nohavicích, co se nosí pod brněním. Helmice s černožlutě pruhovanými rohy spočívala na dřevěném stojánku, na kterém byly také pečlivě vyskládány lesklé pláty zbroje. Vypadalo to, že si Hartmannovo služebnictvo dalo tuze záležet, aby brnění zůstalo nepoškozeno, což soudci připadalo nyní, když je jejich pán mrtvý, poněkud zbytečné. Přímo u lůžka klečela plačící dívka s krajkovou bílou rouškou na hlavě. Slámově žluté vlasy jí v bujných kadeřích spadaly na ramena. Oblečená byla do červeného zlatými květyzdobeného pláště naznačujícího, že jde nepochybně ourozenou a náramně bohatou osobu. Ostře s ní kontrastovala další osoba u lůžka, nápadně hubený a zcela holohlavý muž v černé sutaně řeholníka. Kolem se pak motalo půl tuctu zcela vyděšených služebníků. Ale více než ti dva u lůžka a šestice sluhů Melichara zaujal vyzáblý mladík s velkým zahnutým nosem v nepříliš hezké bledé tváři a dlouhými zvlněnými světlými vlasy. Snažil se tvářitpánovitě, ale soudce vyčetl z jeho šedomodrých očí plachost

Mrtvola v brnění

23

a nejistotu. Poprvé v životě uviděl zblízka novéhočeského krále Rudolfa z rodu Habsburků.

„To je královský soudce Melichar z Roupova se svým pomocníkem,“ představil je Tobiáš z Bechyně. Podle toho, jak se choval, bylo zřejmé, že je na něm mladý král, neznalý českých poměrů, zcela závislý. Melichar a Božetěch se před panovníkem mírně uklonili, ale jen mírně. Ostatně král jako by ani nestál o nějaký projev úcty. Spíše ho na příchozích překvapovalo, že se tu ve stanu Kuenringů vůbec objevili. Pánovitý výraz přešel dorozaků a výsledkem byla německy položená otázka: „Proč jsi přišel, pane soudce?“

„Z titulu svého úřadu musím vyšetřit příčinu aokolnosti smrti hraběte Hartmanna,“ odpověděl conejklidnějším hlasem Melichar.

„Ach tak.“ Král Rudolf se zarazil a po chvilce přemítání, kdy jak nejvyšší maršálek, tak královský soudce a jeho pomocník bedlivě sledovali každé hnutí v jehotváři, namítnul: „Myslíš, pane, že je potřeba něco vyšetřovat? Hrabě z Kuenringu byl zabit v rytířském turnaji a to by se stávat nemělo.“

„Ano, nemělo by se to stávat, Milosti,“ souhlasilMelichar, „nicméně je potřeba určit příčinu smrti a teprve pak rozhodnout o něčí vině.“

„Pan Čeněk je vinen a jako král jsem ho hned nechal zavřít do vězení,“ věcně oznámil Rudolf tónem, jako by hovořil o počasí. V jeho hlase nebyl ani stín nějakéhorozhořčení nebo pochyb.

„Jako královský soudce si dovoluji, Milosti,poznamenat, že sice na to máš právo, ale je to rozhodně předčasný krok. Nevíme přece, zda je pan Čeněk vinen, nebo ne.“

„Však ho můžeš ve vězení vyslechnout, ne?“ Koutky králových úst se zvedly k náznaku úsměvu. Ale jennáznaJan Bauer

24

ku. Bylo vidět, že je mimořádně rozrušen a jen silou vůle

se brání tomu, aby se nerozplakal. Zřejmě měl hraběte

Hartmanna lidsky rád, což u panovníků nebývá příliščastým jevem.

„Samozřejmě, že Čeňka z Lip é vyslechnu. Nejprve bych si však chtěl prohlédnout tělo mrtvého pana z Kuenringu.“

„Není potřeba,“ vložil se do rozhovoru Tobiáš z Bechyně. „Už ho prohlíž el královský léka ř magistr Baltazar ze Sieny.“

„Přesto ale...,“ chtěl namítnout Melichar, ale v tom se ozval holohlavý muž v černé sutaně:

„Já jsem královským lékařem, pane soudce.“Magistrova němčina měla silný vlašský přízvuk a hlas zněl skříavě, jako když vržou dveře nebo ostří meče přejede po kameni. „Co potřebuješ vědět?“

Melichar na řeholníka zvědavě pohlédl a v duchuodhadoval, nakolik se může na jeho úsudek spolehnout a nakolik je spíše připraven fabulovat, aby uspokojilzájmy svého zaměstnavatele. Jeho tvář se na první pohled zdála být upřímná, soudce však až příliš často zažil lháře, kteří vypadali jsko poctivci. Jenže, ať už byl magistrBaltazar takový či onaký, Melichar věděl, že stejně se zatím bude muset spokojit s jeho názorem. Doposud nebylo myslitelné, aby si sám přivedl svého felčara neboranhojiče, kteří by si mohli tělo hraběte prohlédnout a co možná nejobjektivněji určit skutečnou příčinu smrti.

„Jak tedy podle tebe, pane magistře, hrabě Hartmann zemřel?“ otevřeně se zeptal Melichar. Plačící dívka, která až doposud klečela u mrtvoly, poprvé zvedla hlavu aslzícíma očima se podívala na královského soudce. Zdálo se, že i ona chce tuze vědět, nač skonal jí oplakávaný hrabě. Královský lékař však v rozpacích jen pokrčil rameny:

„Myslel jsem si, že Hartmann z Kuenringu skonal na následky těžkého zranění hlavy,“ začal lékař opatrně. „Ale

Mrtvola v brnění

25

když mu sluhové sejmuli přilbici, ukázalo se, že nedošlo

k nijak vážnému úrazu. Můžeš se, prosím, podívat, pane

soudce?“

Melichar si všimnul, že poslední věta vyvolala nelibost na tvářích panovníka i nejvyššího maršálka. V první chvíli si myslel, že jeden nebo druhý se postaví proti tomu, aby si prohlížel mrtvého, ale žádný z nich se neozval. Soudce se tedy sklonil k lůžku, aby se podíval na Hartmannovo zranění. Bledé čelo se zdálo být netknuté, zato pod dříve nakadeřenými a nyní zplihlými blonďatými vlasy spatřil rozsáhlou krevní sraženinu vzniklou zřejmě pádem z koně na hlavu. Melichar ze zvědavosti vzal ze stojanu Hartmannovu přilbici a zamyšleně si prohlížel jejívnitřek. Dobře si všimnul, že je vyložena jemnou kůží a navíc i silným žlutým plyšem, což jistě dokázalo ztlumitjakýkoliv, byť sebeprudší náraz. Při turnajových kláních se účastníci právě úrazu hlavy nejvíce obávali, a protodbali, aby vystýlka přilbice byla provedena co nejpečlivěji. Hrabě z Kuenringu, už proto, že turnaje byly jeho velkou zálibou, se zjevně snažil vystříhat veškerého zbytečného rizika a na své zbroji rozhodně nešetřil. Proč tedy vlastně zemřel, když to nebylo po ráně do hlavy?

„Tělo hraběte jsi neprohlížel, pane magistře?“ otázal se soudce.

„Před pannou Lenorou se to jaksi nehodilo,“ lékař se obrátil na uplakanou plavovlásku.

„Můžeš ji požádat, aby opustila stan?“ Melicharpředokládal, že tentokrát se svou otázkou možná přestřelil, neměl totiž nejmenší tušení, kdo je ta půvabná avyšňořená plačka, nemohl si však pomoci. Pokud chtěl odhalit skutečnou příčinu Hartmannovy smrti, musel si jeho tělo prohlédnout a zjistit, zda neutrpěl i jiná zranění.

„To jsi přehnal, pane soudce,“ ozval se sám král Rudolf.

Jan Bauer

26

„Pak ovšem nemůžeme zjistit, jak vlastně hrabě zKuenringu zemřel a zda pan Čeněk z Lipé není držen vevězení zcela neprávem.“

Melichar ztrácel trpělivost. Byl si sice vědom toho, že hovoří se samotným králem, který ho může jeho úřadu zbavit, zároveň však věděl, že by to nebylo zase až tak jednoduché. I král je závislý na zemském sněmu, kdeneochybně má silné slovo Jindřich z Lipé, v jehož zájmu chtěl nyní objasnit Kuenringovu smrt, aby bylo možné osvobodit pana Čeňka z vězení. Občas se prostě musel riskovat, pokud měl v úřadu obstát mezi dvěmamlýnskými kameny, a panovník a zemský sněm takovýmimlýnskými kameny byli.

„Pane z Roupova, asi bych ti měl představit snoubenku zesnulého hraběte, urozenou panu Eleonoru zLichtenštejna,“ tiše se ozval vedle krále postávající Tobiáš zBechyně.

Dívka si rozmazávala líčení na uplakaném obličeji a směrem k Melicharovi mírně kývla. Mohlo toznamenat cokoliv, od pozdravu až po zcela bezděčný pohyb, jímž vzala soudcovu existenci na vědomí.

„Je mi líto smrti tvého snoubence, urozená pannoEleonoro. Kéž mu Bůh dopřeje věčnou slávu na nebesích,“ tiše řekl směrem k dívce Melichar a spěšně dodal:„Přesto bych tě rád požádal o laskavost. Mohla bys, prosím, opustit tento stan, abychom mohli objasnit příčinu smrti pana hraběte?“

Panna Eleonora se pyšně narovnala, pohodila hlavou, a aniž cokoliv řekla, zamířila k východu ze stanu. Jedna z okounějících služek jí hbitě následovala.

„Teď sis z ní udělal nepřítelkyni na život a na smrt, pane soudce,“ zamračil se Tobiáš z Bechyně.

„Asi ano,“ přikývl Melichar, „ale to už obnáší můj úř ad.“

Mrtvola v brnění

27

„Pannu Lenoru nemusíš brát příliš vážně,“ ozval se kupodivu zdánlivě smířlivě král Rudolf. „Je nepochybně zlomena žalem nad ztrátou snoubence. Ale byl bych rád, kdyby bral vážně mne, svého krále. Proto doufám, že mi do zítřka zjistíš, nač zemřel hrabě z Kuenringu a zda jsem dal uvěznit Čeňka z Lipé po právu. I král se může někdy mýlit, ale královský soudce nikdy.“

Z úst mladého Habsburka to znělo jako pohrůžka a Melichara strašila ta poslední věta ještě dávno poté, co král v doprovodu nejvyššího maršálka odešel.

„Svlékněte ho,“ poručil královský lékař Baltazar zeSieny sluhům sotva Rudolf odešel. Na Melichara se přitom ani nepodíval, ačkoliv to byl právě on, kdo si vymohl ohledání mrtvoly hraběte Hartmanna. Soudce dumal, jestli má v tom vlašském lékaři spojence, nebo skrytého protivníka, ale nemohl se rozhodnout. V duchu byl rád, že ten černý studovaný řeholník převzal iniciativu, i když mu nebylo zřejmé, proč tak najednou zcela zjevně otočil. Sluhům nedalo svlékání mrtvého těla příliš mnoho práce. V krátké chvíli ležel před nimi hrabě z Kuenringu zcela nahý a Melichar si nemohl odpustit konstatování, že tak svalnatého chlapíka už dlouho neviděl. Rozhodně nebyla náhoda, že na turnajích málokdy našel přemožitele.

„Vidíš nějaké zranění, pane magistře?“ zeptal seMelichar královského lékaře, ten však mlčel a hbitými prsty prohmatával mrtvé tělo, jako pekař těsto na chleba. Jenže těsto bývá vláčné, kdežto tělo hraběte bylo jednak pevné, nepochybně díky pravidelnému cvičení, a pak už se také dostavila posmrtná ztuhlost. Na hrudi i na ramenou bylo vidět několik dávno zhojených šrámů, ale jinak ani stopy po nějakém jiném zranění. Samozřejmě kromě podlitiny na hlavě od pádu z koně.

„Na zádech není nic?“ otázal se pro jistotu Melichar.

Jan Bauer

28

Sám Baltazar s pomocí Božetěcha, který chtěl být také trochu užitečný, nadzvedli tělo, ale dobře formovaná záda byla kromě odřenin zcela netknutá. Zkrátka a dobře na Hartmannově těle nebylo žádné zranění, které by mohlo způsobit smrt.

„To nechápu,“ zamumlal Melichar. „Proč vlastněHartmann zemřel?“

„Tady je medicínská věda v koncích,“ přiznal magistr Baltazar a vrhl krátký pohled na soudce. V skrytu duše doufal, že už od něj bude mít pokoj. Vždyť se mohlinakrásně spokojit s tím, že hrabě z Kuenringu byl prostě zabit při turnaji. Toho Čeňka z Lipé by beztak čekalo jen vyhoštění z Prahy a zákaz přístupu ke královskémudvoru, a protože jeho starší bratr je královský podkomoří, stejně by mu byl tenhle trest brzy odpuštěn. Tak očvlastně tomu královskému soudci jde?

„Poslechni, pane magistře, nemohl hraběte někdo otrávit?“

„Jak by to asi tak udělal? Vždyť hraběti museli obléci před kláním zbroj. Myslíš si, pane soudce, že by si nikdo nevšiml, že obléká mrtvolu?“

„Třeba zemřel až při zápase v sedle koně,“ navrhlMelichar.

„Neznám žádný jed, jehož účinky by bylo možnépřesně načasovat,“ zavrčel magistr Baltazar a dal taknepokrytě najevo, že ho už další soudcovy otázky otravují.„Potřebuješ ještě něco?“

„Chtěl bych si promluvit s každým, kdo s hrabětem z Kuenringu přijel do Prahy.

„To už není moje starost. Obrať se, pane soudce, na hofmistra Adama z Wellingu, který má celou družinu hraběte na starosti.“

„Kde ho najdu?“

Mrtvola v brnění

29

Léka ř pokrčil rameny a poručil sluhům: „Oblečtehraběte Hartmanna, ať se nám tady neválí, jak ho Pán Bůhstvořil, uložte ho do rakve a odneste do nejbližší márnice.“

„Počkejte,“ zarazil sluhy Melichar, sklonil se nad tělem a pomalu si prohlédl obličej mrtvého. Něco ho přitom napadlo, ale byla to jen taková prchavá myšlenka, která náhle vyskočí, a než si ji pořádně uvědomíte, je pryč, jako by ji odfoukl vítr.

„Máš ještě něco, pane soudce?“ vybafl Baltazar auhladil si svou pleš, jako by chtěl setřít pot. Ale aby se mohl doopravdy zpotit, na to bylo příliš chladno.

„Ještě tě možná vyhledám, pane magistře,“ poznamenal tiše ale důrazně Melichar a s Božetěchem za zády opustil Kuenringův stan. Znělo jako varování, ale ve skutečnosti řekl to jen proto, aby měl poslední slovo a neodcházel s pocitem, že byl vlastně vyhozen, aniž co zjistil.

Jan Bauer

30

4. kapitola

„Co budeme dělat?“ zeptal se Božetěch, když vyšli ze stanu na hlučící rynek Většího Města pražského.

„Pokud jde o mne, nejraději bych se vrátil ke Stříbrné konvici,“ přiznal se Melichar a v duchu se mu hnedvybavil korbel s pěnivým mokem.

„Ale Jeho královská milost tvrdila, že máme ten případ objasnit do zítřka,“ namítl Božetěch.

„Ještě ty mne štvi,“ zamračil se královský soudce. „Víš co, ty se pěkně porozhlédneš kolem a vyslechneš si, co si lidé povídají. Hlavně bys měl zapřádat debaty se sluhy hraběte z Kuenringu a také se sluhy pana Čeňka z Lipé. Třeba se dozvíš něco, co mělo být našim uším utajeno. Něco se mi na smrti toho hraběte Hartmanna nezdá anemohu přijít na to, co. Možná, že obyčejní kmáni zokruhu těch dvou turnajníků viděli nebo slyšeli něco, co by nám mohlo pomoci objasnit celý případ. Však nejsižádný hlupák a umíš si poradit.“

Božetěch se po té chvále celý ošil: „Víš, pane soudce, tvá slova mi sice lichotí, ale bojím se, abych tě tentokrát nezklamal.“

„To se opovaž!“ Melichar zahrozil svému pomocníkovi prstem a začal se prodírat davem zpátky k domu UBílého zvonu. Doufal, že tam ještě nalezne královskéhopodkomořího Jindřicha z Lipé a že právě on mu, koneckonců ve vlastním zájmu, sežene hofmistra Adama z Wellingu.

„Hledáš někoho, pane královský soudce?“ uslyšel zasebou povědomý hlas. Otočil se a spatřil nejvyšší hokomorMrtvola v brnění

31

níka království č eského Jindřicha z Rožmberka. Měl na

sob ě č ervený pl ášť a červenou čapku lemovanou bobří kožešinou a na tvář i se mu rozléval takřka přá telský ú směv.

„Možná bys mně mohl pomoci, pane z Růže,“odpověděl Melichar a přemýšlel, co Rožmberkův úsměv doopravdy znamená. U krumlovského velmože si totižnikdo nemohl být jist. Pokud se usmíval, mohlo to mít nejrůznější důvody, vychytralý Jindřich tím totiž zakrýval cokoliv od zcela nevinné radosti z přátelského setkání, až po škodolibost a zášť. A že by Melichar byl s Rožmberkem v nějak zvlášť přátelských vztazích, se nedalopředpokládat. Jak se mohl jako vladyka rovnat s krumlovskýmpánem? Pravda, oba dva zastávali dva významné královské úřady, ale ten Rožmberkův byl přece jen výrazněvýznamnější. Vždyť patřil k důvěrníkům českých králů odVáclava II., přes jeho zavražděného syna Václava III., Jindřicha Korutanského, až po nynějšího Rudolfa. V případě Habsburka nebylo divu, Rožmberkové měli už tradičně své zájmy v rakouských zemích, byli spřízněni stamními šlechtickými rody, ostatně z jednoho z nich pocházela i Jindřichova matka Hedvika ze Schaunberga.

Tohle všechno se Melicharovi vybavilo v hlavě, a tak nasadil ve tváři masku náramné důvěrnosti, jemněuchoil pana z Růže za lem jeho pláště a vyzval ho, abypoodešli kousek stranou. „Chci se tě, pane Jindřichu, na něco zeptat,“ poznamenal takřka šeptem. Rožmberk senepřestával usmívat, jako by se kdovíjak rád zúčastnil tajemné spiklenecké hry.

„Co máš na srdci, pane Melichare?“ otázal se takřka vesele, když spolu zašli do uličky vedle domu U Bílého zvonu.

„Týká se to té podivné smrti hraběte Hartmanna zKuenringu,“ přiznal soudce.

Jan Bauer

32

„To máš pravdu. Byla to vskutku podivná smrt, ačkoliv nejvyšší maršá lek Tobiáš z Bechyně by z ní nejradějiobvinil pana Čeňka z Lipé. Ne že by mi rod Ronovců nějakpřirostl k srdci, ale tentokrát musím popravě přiznat to, coviděl celý rynek. Že se oba páni rytíř i při svém klání vzájemně ani nedotkli. A jak potom Hartmann vlastně zemřel?“

„Vidím, pane z Růže, že nás trápí stejná otázka,“souhlasně pokývl hlavou Melichar. „Jeho královská Milost mě pověřila, aby zjistil, co se vlastně stalo a jak hraběHartmann zemřel.“ Už si chtěl postesknout, že má tak učinit do zítřka, což byl mimořádně šibeniční termín, včas se však zarazil a místo toho se otázal: „Ty, pane z Růže, máš mezi rakouskými šlechtici příbuzné a přátele...“

„Jsme sousedé, dělí nás jen pohraniční hvozd a někdy ani ten ne, a tak se není čemu divit,“ přikývl souhlasně pan Jindřich.

„Znáš jistě i Kuenringy...“

„To nepopírám, byť s Hartmannem jsme zase nebyli až kdovíjací přátelé. Proč se ptáš?“

„Potřebuji vyslechnout lidi z jeho doprovodu, především hofmistra Adama z Wellingu.“

„Měl by být ve stanu Kuenringů hned za turnajovými šraňky.“

„Ale není tam, právě jsem z toho stanu odešel.“

„Mohu-li ti přispět radou, zeptej se v hostinci U Tří andělů na konci Celetné ulice. Tam jsou někteří z turnaje ubytováni. Hartmann byl přítelem krále Rudolfa avzhledem k tomu, že ten teď sídlí v domě U Bílého zvonu, chtěl jistě bydlet k němu co nejblíže. Zkus se tedypozetat U Tří andělů. Ale moc si od toho neslibuj. Obávám se, že onen hofmistr Adam z Wellingu bude spíš držet jazyk za zuby a nanejvýš jako muž ve službách Kuenringů potvrzovat to, co ti tvrdil pan nejvyšší maršálek.“

Mrtvola v brnění

33

„Tedy že hraběte Hartmanna zabil pan Čeněk?“

„To jsi řekl ty, pane soudce. Kolik ti dal král na tovyšetřování času? Počítám, že moc ne, co? Ne, neříkej mi to. Už jsem měl tu čest našeho nového pana krále dobře poznat a vím, co je od něj možné očekávat.“

„I tak ti děkuji, pane z Růže.“

„Rád jsem pomohl, ale zároveň ti, pane soudce, radím, abys nebyl příliš horlivý. Bůh s tebou.“

„I s tebou, pane.“

Melichar si povzdechl a vydal se do Celetné ulicevyhledat hostinec U Tří andělů. V té době soudcůvpomocník Božetěch pátral na vlastní pěst. Nešlo mu přitom ani tak o osvětlení okolností smrti hraběte z Kuenringu, ale spíš o to, aby znovu vyhledal výběrčího sázek a dostal z něj své peníze. V davu kolem nyní prázdného kolbiště nešel červený kabátec a vysoký černý klobouk výběrčího přehlédnout. Božetěcha překvapilo, že se kupodivu před ním nijak neskrýval, jak očekával, ba dokonce, když ho spatřil, vyšel mu v ústrety.

„Kolik a na koho jsi vsadil, mládenče?“ oslovilsoudcova pomocníka a tvářil náramně vstřícně.

„Ty o tom nemáš záznam? Vždyť sis to zapisoval.“

„Neumím moc psát,“ přiznal výběrčí, vylovil zpodkabátce pergamen počmáraný podivnými značkami ahorlivě si ho prohlížel. „Znám jen číslice a umím počítat.“

„Aha, počítat pro sebe, co? Aby ti to vyneslo!“

„Lidé rádi sázejí. To by ses divil. A často jim to hodí pěkn é peníze. Ovšem nejvíc tehdy, když vsadí naněkoho, jehož vítězství v klání nikdo nepředpokládá. Jenže stejně tak mohou snadno své peníze přijít. Je to prostě riziko.“

„Já jsem vsadil na pana Čeňka celých pět grošů, mám tedy právo na výhru.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist