načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Mrtví nikam neutečou - Robert Ryan

  > > > > Mrtví nikam neutečou  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Mrtví nikam neutečou
Autor:

Temné stíny první světové války v idylické krajině anglického venkova... Po návratu z první linie doktor Watson bojuje s démony války ve vlastní mysli. Prožité hrůzy ho ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 187
+
-
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 399
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Kateřina Kovářová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0574-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Temné stíny první světové války v idylické krajině anglického venkova...

Po návratu z první linie doktor Watson bojuje s démony války ve vlastní mysli. Prožité hrůzy ho pronásledují ve snech. Stejně jako tisíce dalších se nedokáže vyrovnat s peklem, jímž si prošel. Svou zkušenost se rozhodně využít a pomoci stále narůstajícímu počtu mužů trpících psychickými problémy.

Kdesi ve střeženém koutu Anglie na něj čeká další pacient. Muž, který jako jediný přežil nehodu opředenou tajemstvím. Sedm vojáků zemřelo, on zešílel a není schopen slova. Na jeho výpovědi však závisí osud celého projektu, jenž by mohl zvrátit válku ve prospěch Anglie. A v Anglii žije pouze jeden lékař, který by mohl celou záhadu rozřešit. Doktor Watson se znovu pouští do nebezpečného dobrodružství, při němž se ukáže, že ve válce se nepřítel může objevit na obou stranách fronty.

Zařazeno v kategoriích
Robert Ryan - další tituly autora:
Krajinou mrtvých mužů Krajinou mrtvých mužů
Ryan, Robert
Cena: 339 Kč
Mrtví nikam neutečou Mrtví nikam neutečou
Ryan, Robert
Cena: 339 Kč
Záhada mrtvých mužů Záhada mrtvých mužů
Ryan, Robert
Cena: 239 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Mrtví nikam neutečou
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.nakladatelstviplus.cz
www.albatrosmedia.cz
Robert Ryan
Mrtví nikam neutečou – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Plus










Přeložila Kateřina Kovářová
Plus





Gině
A její kmotře Christine





Taten statt Worte,
Zähne statt Tränen
„Činy, ne slova, zuby, ne slzy.“
motto Zvláštní námořní jednotky Sie Wölfe, 1916–1917
„Co to dnes bylo,“ zeptal jsem se, „morfium nebo
kokain?“ Malátně zvedl oči od staré, švabachem tištěné
knihy, kterou měl otevřenou. „Tohle byl kokain,“ řekl,
„sedmiprocentní roztok. Nechcete to také zkusit?“
ze Znamení čtyř od sira Arthura Conana Doylea










Mrtví
nikam
neutečou










∕ 11
Zřízenci nesli šest těl po schodech do podzemní ledárny, která
leží napůl skryta na pozemcích Suffolkského sídla. Velící dů -
stojník „zvláštní“ jednotky, jež vystěhovala ze sídla majitele i se
služebnictvem, stál na konci schodů a sledoval zřízence, jak
nesou tuhnoucí těla a při pokládání mrtvých na kamennou
dlažbu odfrkují námahou. Každý zesnulý byl pevně zabalený ve
vosko vé nepromokavé podložce. Vypadají jako novodobé
mumie, pomyslel si chmurně.
Důstojník si zapálil cigaretu. Kouř pomůže zakrýt zápach
rozkladu visící ve vzduchu. Ne z těch šesti těl – tihle chudáci ze m řeli
teprve před několika hodinami –, ale ze samotné ledárny, jejíž
část před vypuknutím války sloužila mimo jiné k věšení ulove -
né zvěře, koroptví a bažantů. Vzduchem pronikal úporný ostrý
pach zvěřiny.
Blížil se vrchol léta a plukovník nechtěl, aby mrtví před
řádným ohledáním zápachu ještě přidali. Proto přikázal zřízencům
přesunout je do nejchladnějšího rohu podzemní místnosti. Ale
co na nich ohledají?
Plukovník se snažil udržet si pevný a nezúčastněný výraz,
zatímco zřízenci rovnali mrtvoly do řady a pohybovali jejich no
hama, aby byly naprosto rovnoběžné, jako by se tu konala nějaká
soutěž o nejlépe položené tělo. Vnitřnosti se mu však kroutily.
Svěřili mu tajný projekt, který měl válku dovést k rychlému
konci, celé to skončit do Vánoc 1916 a proměnit hrůzy v zákopech
i jatka na Sommě v hroznou, ale blednoucí vzpomínku. Jenže
pak se na pozemcích sídla před generály, politiky a zatracenou
nižší šlechtou stalo tohle. Šest mrtvých, z dalších dvou
blábolící šílenci.

Prolog





∕ 12
Ach ano, podařilo se jim to zamést pod koberec tak rychle
a hladce, jak to jen šlo, test odložili z „technických důvodů“
a těla odnesli, až když z pozorovacích stanovišť zmizeli
hodnostáři. Ale stejně to znamená pořádnou ostudu a významný
neúspěch. A ještě zatraceně horší to bylo pro šest mrtvých
členů Kulometných jednotek, připomněl si. Co k čertu řekne
jejich nejbližším příbuzným? Bude muset stačit „Padl za krále
a vlast“, zabalené do obvyklých prázdných frází.
Teď je plukovníkovým úkolem udržet vše pod pokličkou a
přijít úmrtím na kloub dřív, než se někdo rozhodne přestat
plýtvat penězi a muži. Zachránit projekt za každou cenu.
Zřízencům před rozchodem nakázal nic neprozradit a vůbec nemluvit
o ničem, co toho dne viděli, pod pohrůžkou toho nejpřísnějšího
trestu, jaký mohl použít. Na ty, kdo zradí jeho důvěru, čeká
vyhnanství, vězení a potupa.
Dalších pár minut kouřil a zíral dolů na zakrytá těla.
Podložky při problikávajících petrolejových lampách vypadaly lesklé
a odporně žlutozelené. Ta barva přesně odpovídala jeho
pocitům. V ústech cítil pachuť žluči. Plukovník odhodil zbytek
cigarety na kamennou dlažbu a típl ho špičkou boty. Zašlapával ho
mnohem déle, než bylo pro uhašení třeba.
Ozvalo se za ním zdvořilé zakašlání a on se otočil a uvažoval,
jak dlouho už má společnost. Byl to důstojník místní
zpravodajské služby, mračil se, až mu mladé čelo zbrázdily hluboké
vrásky.
„Ano?“ zeptal se plukovník.
„Zrovna zemřel Trenton,“ odpověděl mladík.
Takže sedm.
Sedm mrtvých za jedno odpoledne. A jeden ještě zbývá.
Plukovník ucedil zvlášť šťavnatou nadávku. „Dejte ho sem přinést
hned, jak to půjde. Kdo u něj byl?“
„Ta nová sestra.“
„No, tak zařiďte, aby mlčela. Řekněme si to na rovinu: Nechci,





∕ 13
aby o tom věděl kdokoliv mimo hlavní komisi, dokud si nebude -
me jistí, v čem to vězí. Nenechám dva roky práce přijít na zmar
kvůli nešťastné...“ – podíval se na těla a roztřásl se. Neutuchající
chlad ledárny mu zalézal do kostí – „nehodě,“ dokončil.
„Ale jak zjistíme, co se tam stalo?“ zeptal se důstojník
zpravodajské služby a ohlédl se přes rameno.
„Musíme doufat, že promluví ten, co přežil.“ Ať už všech osm
postihla jakákoliv nevolnost, jeho zasáhla nejméně. Prostě upadl
do letargie. „Hitchcock, že?“ zeptal se plukovník.
Mladší muž přikývl. „A když nepromluví?“
Plukovník se nad tím na chvíli zamyslel. „Potom najdeme
někoho, kdo ho přinutí.“










Část první
10.–29. července 1916










∕ 17
Hlas zvonu se mu zabodl do srdce jako nůž. Při prvních tó -
nech zachvátila jeho tělo třesavka a srdce mu bilo jako splašené,
na čele mu vyrazily krůpěje štiplavého potu a dlaně mu
zvlhly. Jak zvonění nabíralo na síle a zničehonic přestalo, hrozilo,
že ho přemůže pocit slepé paniky. Následovalo ještě děsivější
zlověstné ticho.
Plynový poplach.
Čas nasadit si masku. Major John H. Watson z Královského
armádního lékařského sboru odstoupil od mladíka, kterého
ošetřoval na jednotkové první pomoci, a podíval se pod selský stůl.
Taška s plynovou maskou tam není. Mockrát o ni zakopl.
Vzpomněl si, že ji pověsil ven na stěnu zákopu. Jestli se jedná o
skutečný útok, bude tu masku potřebovat.
Zvon znovu zopakoval své varování, zdálo se ještě
naléhavější než předtím. Uslyšel řev rotného. „Plyn! Plyn! Plyn!
Dělejte, chlapi, natáhněte si to, jestli chcete, aby vám plíce zůstaly
vevnitř, kam patří.“
V zákopovém bunkru leží jen jeden další pacient, a ten masku
nepotřebuje. Vydechl naposledy. Zřízenec Královského
armádního lékařského sboru připravoval tělo toho chudáka k
pohřbení a teď má plné ruce práce zápasu s vlastní maskou z gumy
a plátna.
„Zřízenče, až skončíte, dejte masku i tomuhle!“ zařval
Watson a ukázal na svého pacienta. „Bude u jeho pušky. Jdu si pro
svou obročnici.“
Watson vyšel ze stanice první pomoci s nízkou střechou a
nohy se mu smekaly po kluzkých a ošlapaných prknech. Před ním
se na opačné straně zákopu nacházel výklenek, do podpůrných

Jedna





∕ 18
rámů někdo navrtal kovové háky a ty tvořily jednoduchou
venkovní skříň. Z háků visela rozmanitá sbírka plášťů, čepic, helem
a kabátů, ale žádné plynové masky.
Do Watsona někdo narazil, až se zatočil a snažil se udržet na
nohou. Muž, nějaký nadporučík, který přes vzduchový filtr
vypadal vykuleně, se tlumeným hlasem omluvil a naznačil, že by si
Watson měl zakrýt tvář. Mladší důstojník ukázal nahoru k světle
modré obloze časného jitra. Jako záludná mlha se přes pytle s
pískem předprsně plazily první pramínky šedavě zeleného plynu.
Watson cítil, že ho začínají škrábat a štípat oči.
To ne. Plynný chlor už ne.
Bylo moc pozdě na to, doufat, že někde v zákopech najde
volnou masku, a tak se otočil, aby využil alespoň úkryt, jaký mu
mohla poskytnout první pomoc. Při tom mu však levá noha
sklouzla z prkna. Zanořila se do slizkého bahna v zákopu,
lepkavé hmoty, která tu hnije bezmála dva roky. Sevřela mu kotník
a pevně ho držela.
Hrubě zaklel, ten zlozvyk získal od mužů z jednotky. Snažil se
nohu uvolnit, ale sevření se jen upevnilo a podtlak mu táhl nohu
hlouběji do bahna. Bude muset obětovat botu, drahocenného
Trench Mastera, pár stojí deset guineí. S tím si teď nedělej
hlavu, chlape. Tahej! Jenže bahno ho svíralo tak pevně, že nemohl
ani pohnout prsty. Chytil se za koleno a škubl, ale bez výsledku.
Nenasytné bahno, které si vzalo už tolik mužů, ho drželo pevně.
Teď už se hustý zhoubný plyn valil po stěnách zákopu.
Plynový poplach se znovu rozezněl a tentokrát neutichl. Probíhá
útok. Po celé frontě se k poplachu přidávala kakofonie sirén,
houkaček, hvízdání a řinčení. Neumři tu, ne takhle. Ale už jen
visel na zdi a sledoval, jak špína šplhá po jeho uvězněné noze,
a v zoufalém pokusu udržet se prsty zanechával rýhy ve shnilém
dřevě.
Rozhlížel se, zda mu někdo nejde na pomoc, jenže každý
rozumný voják se schoval. „Pomoc!“ zakřičel. Jedinou odpovědí





∕ 19
mu bylo posměšné zasyčení plynu mířícího k němu, které se
však ozývalo jen v jeho mysli. Watson zavřel oči, zadržel dech
a čekal, až se plyn ukáže.
„Majore Watsone!“
Ostrý tón známého a očividně ženského hlasu ho vytrhl ze
spánku. Otev řel oči. Před ním se nachází špinavé okno jeho
ordinace a za ním Queen Anne Street zahalená mlhou, která se
v tomto ročním období běžně nevyskytuje a díky níž se
doprava omezila na projíždějící průvod přízračných obrysů. Není na
frontě. Měsíce neviděl ani necítil zákop. Bahno už nebylo jeho
stálým druhem a zatvrzelým nepřítelem. Další živý sen,
takový, jaké ho sužovaly od návratu z Francie.
Otočil se na svou hospodyni paní Hobbsovou, stála ve dveřích
na chodbu s tváří ještě staženější než drdol na její hlavě.
„Majore Watsone, vy jste neslyšel telefon?“
Telefon. Žádný plynový poplach.
Ukázala přes rameno, kde telefon ležel na pro něj určeném
ořechovém stolku z Heal’s. Paní Hobbsová trvala na tom, že
právě tento kus nábytku představuje pro nové zařízení jediné
náležité místo. Ne že by ho sama ráda používala; s Watsonem
měli dohodu, že si sluchátko normálně bude zvedat sám.
„Ne, neslyšel. Omlouvám se, paní Hobbsová. Kdo to byl?“
„Pan Holmes.“ Řekla to strojeně neutrálním tónem.
Cože, už zas? Watson se podíval na nástěnné hodiny. Byly tři
odpoledne a Holmes už mu dnes volal čtyřikrát – možná
dokonce pětkrát – a pokaždé opakoval jakousi bezvýznamnou
novinku o tom, že má v domě nějakou vodní nádrž nebo co. Watson
musel přiznat, byť se za to styděl, že začínal klimbat, kdykoli
jeho přítel začal žvanit o podobně nedůležitých maličkostech.
Obzvlášť pokud se týkaly včel.
„Čeká pořád na lince?“ zeptal se Watson.
„Předpokládám, že ano. Říkal, že je to důležité. Zněl vážně
rozrušeně, pane.“





∕ 20
Vždycky je to důležité. A on je vždycky rozrušený. Watson
pohlédl ven na líně se valící stěnu mlhy a v nose ho stále škrábal
imaginární puch chloru. Smyslům už se nedá věřit. Stejně tak
se bohužel nedá spolehnout na to, že jeho starý druh bude
mluvit rozumně.
„Buďte tak laskavá a řekněte mu, že mám pacienta.“
Paní Hobbsová při představě, že má lhát, našpulila rty a
zavřela za sebou dveře.
Watson se posadil na židli a otevřel zásuvku s plechovkou
Pilulek na nervy a rozum od doktora Hammonda, o nichž ho
prodejce ujistil, že léčí mužské „zvláštní nemoci“ z války.
Plechovku neotevřel a vrátil ji na místo. Zapálil si cigaretu a cítil,
jak ho příjemný kouř uklidňuje. Paní Hobbsové tak úplně nelhal.
Má tu pacienta. Sebe.
Ale i když si užíval, jak mu tabák zahřívá plíce, uvnitř stále
tepal otravný hlásek. Šlo o ten Holmesův hovor. Znělo to jako
„Detektiv na penzi dělá zbytečný poplach“.
Co když to jednou opravdu bude něco důležitého?





∕ 21
Slečna Nora Pillbodyová ujela na kole suffolkskou krajinou dob -
ré tři kilometry, než si přesně uvědomila, co jí vrtá hlavou.
Ráno začalo jako obvykle. Posnídala ovesnou kaši,
naskládala do košíku úkoly, které přes noc opravila a oznámkovala,
a vyrazila ze svého domku s dostatečným předstihem, aby
mohla udělat zápis do knihy. Jako vždy přemítala, které důvody
vyplení její třídu tentokrát: „Ten a ten tu není, slečno, protože
musí pomoct stříhat ovce/sušit seno/řezat kravám rohy/zalívat
brambory.“ Na poli se vždycky děje něco, co má přednost před
pouhým učením.
Když vyjela ze slepé uličky, v níž stojí její dům, cesta ji vedla
kolem farmy Cyrila Jeffordse, lízla Marshamský les s plachým
stádem srn v táhlé zatáčce a potom pokračovala po staré
honácké pěšině procházející pozemkem Morlandových. Cestu si tak
zkrátila o dobrý kilometr, i když slunce na začátku léta povrch
vysušilo na pořádný kostitřas. Morlandovi mají osm dětí, tři
z nich chodí do její třídy. Se dvěma chlapci v armádě a jedním
zrovna k odvodu rodina prožívá napjaté časy.
Slečna Pillbodyová se vyhnula měňavým pointilistickým
mračnům mušek, jež jí překážela v cestě, a přitom stihla
obdivovat záblesk třpytivě zelené vážky a babočku admirála
nahřívající si roztažená křídla na plotovém sloupku. Nad
kukuřičným polem se netrpělivě vznášel krahujec a ostražitě pátral po
možné kořisti.
Pár set metrů před nízkou kamennou školní budovou jí
došlo, co bylo během celé ranní cesty v nepořádku. Děti. Žádné tu
nebyly. Uši jí zaplnil skřivaní zpěv s hrubšími tóny neklidných
vran doprovázený skřípáním a praskáním pšenice a bzučením

Dva





∕ 22
poletujících včel, ale ne obvyklým žvaněním žáků přicházejí -
cích do školy.
Nemusela zastavit a říct Freddiemu Coxovi, aby přestal
cvrnkat Bena Stonea do ucha, nebo přemlouvat chudáka Sidneyho
Draytona s rozštěpem rtu, aby slezl ze stromu, kde se věnoval
své největší zálibě: pozorová ní a zapisování letadel, která vzlétají
a přistávají na letišti Královských leteckých jednotek. Nebo
nahánět sestry Brantonovy, tři krásné a neuvěřitelně blonďaté dívky
o rok od sebe, které světu vždy čelí ruku v ruce, jako by byly
jedno dítě. S tím jejich ohavným otcem ale není divu, že dívky potře -
bují jednotnou frontu. A co osamělá malá Viktorie Hansonová,
která se plahočívá po cestě, táhne za sebou nohy a auru
melancholie, s těmi hlasitými vzdychy a velikánskýma očima, co mají
snad neustále na krajíčku?
Kam se poděly všechny děti?
Cítila, že se jí stáhl žaludek, jako by něco špatného snědla,
a hlava se jí zatočila pocitem podobným závrati. Takhle se
naposledy cítila, když přišel telegram o Arnoldovi, jejím bratrovi.
Matka podala hnědou obálku slečně Pillbodyové, ta ji však
vrátila, nechtěla si zprávu přečíst jako první. Nakonec ji otevřely –
a plakaly – společně.
Bylo mu devatenáct, o deset let méně než jí, když na něj,
benjamínka, vrhl granát zákopový granátomet. Až mnohem později si
uvědomila, že její bratr přišel na svět nečekaně, ale rodiče tvrdili,
že je syn, po němž se třemi dcerami vždy toužili. Lidé říkali, že
Nora a Arnold si jsou velmi podobní, ale ona to neviděla. Smutek
nad jeho smrtí ji vyhnal z Chichesteru na suffolkský venkov, kde
se učením dětí z této a okolních vesnic snažila vytěsnit z mysli
válku a to, co dělá milionům mladých mužů, jako byl Arnold.
Nechybí tu jenom děti. Touhle dobou by měla na farmách
vidět tucet lidí nebo víc. V létě paní Dottingtonová sebere vejce
z kurníků a potom se vždycky opírá o bránu a nechá si tvář
laskat slunečními paprsky. Starý „Zulu“ Jenkins, veterán
búr∕ 23
ských válek, kterému by tipovala tak kolem devadesáti, bývá
normálně venku na poli a pomáhá – nebo většinou překáží –
svému synovi Johnniemu. A když ne, tak sedí na pařezu a pota -
huje z fajfky. A pak tu bývají dělníci, které nezná a kteří se zastaví
a smeknou čepici, když jede okolo.
Nikoho z nich není vidět.
Děti nenašla ani před školní budovou, kde touhle dobou
obvykle hrají kuličky nebo drápky nebo si povídají a pokřikují
na sebe. Kluci hrávají třeba fotbal nebo kriket, děvčata skáčou
pa náka nebo přes švihadlo a drmolí u toho říkanky. Ale až na
neznámé auto zaparkované před vchodem zelo hřiště
prázdnotou.
Sesedla z kola, opřela ho o zeď a prohlédla si vůz. O různých
značkách aut moc neví, ale podle šedivého laku a přes šablonu
nanesených čísel po stranách kapoty dokonce i ona uhodla, že
vůz patří armádě.
Slečna Pillbodyová si rozvázala stuhu pod bradou, sundala si
klobouk a potom vkročila do malé vstupní haly školní budovy.
„Haló?“ zavolala váhavě. „Kdo je tam?“
„Pojďte dál, prosím,“ ozvala se odpověď. Zvou ji do vlastní
školy. Taková drzost.
Otevřela dveře a vešla do třídy, židle byly od včera nahoře na
lavicích, na tabuli křídou napsané násobky šesti, protože žákům
slíbila, že si je hned ráno zopakují.
V místnosti našla dva muže, jeden stál u tabule, druhý seděl
na rohu jejího stolu. Ten na nohou byl starší – s takřka bílým
knírem, desátník nových jednotek domobrany,
všudypřítomných v městech a vesnicích Suffolku a východní Anglie.
Naleštěné boty a hůlka v ruce svědčily o tom, že muž sedící na stole
je důstojník. Měl hranatý obličej a tmavý knír, nejspíš je o pár
let mladší než ona. Pohledný, pomyslela si, ale jeho ústa
vypadají tvrdě a pronikavé modré oči vyzařují ledový chlad.
Usoudila, že k dokonalosti mu chybí o trošičku silnější horní ret, ale





∕ 24
rozhodně je atraktivní. A tušila, že to o sobě ví. Když přistoupila
ke dvojici, důstojník vstal a smekl čepici.
„Slečno Pillbodyová.“
Takže zná její jméno. „Máte proti mně výhodu,
nadporučíku...?“
„Booth. Nadporučík James Booth z Elvedenského komplexu
výbušnin.“ Cítila na sobě jeho pohled, což jí nebylo příjemné.
„Musím říct, že jsem čekal někoho staršího.“
Vůbec neměla náladu na koketní lichotky. „Kde jsou mé děti,
nadporučíku Boothe?“
Úšklebek ustoupil vážnějšímu výrazu. „Dnes do školy
nepřijdou, slečno Pillbodyová.“
„A proč ne?“
„Vlastně,“ řekl a růžová špička jazyka se mu na okamžik
rozpačitě dotkla horního rtu, „se obávám, že v dohledné době do
školy chodit nebudou.“
Hlavou jí proletěla spousta možností – odvedou děti do
války? Jde o karanténu kvůli nemoci? Evakuují je kvůli
vzducholodím? –, ale žádná z nich nedávala smysl. „A proč ne?“
„To nemohu říct. Ovšem rozšířili jsme karanténní zónu kolem
Elvedenu. Všechny farmáře v nájmu na nějakou dobu
přemístíme a děti jdou s nimi.
„Jakou dobu?“ naléhala. Ve skutečnosti zbýval do prázdnin
jenom týden, to však její rozhořčení nijak nezmírnilo.
„To nemohu říct.“
Podívala se na jeho uniformu a hledala odznak jednotky, ale
na žádný nenarazila. Není to neobvyklé? Kéž by takovým
věcem věnovala víc pozornosti. „Ke komu patříte, nadporučíku?
K jaké jednotce?“
S tajnůstkářským úsměvem zopakoval předchozí výrok.
Chladné oči jí napověděly, že dál se ptát nemá.
„Tyhle děti školu potřebují, víte. Plno jich ještě neumí číst
a psát –“





∕ 25
„I to jsme zvážili. Tam, kam jdou, o ně bude dobře postaráno.“
„A to je kde? Ne, mlčte. Nemůžete to říct.“ Cítila, jak v ní
roste stejná zloba, jaká v ní kypěla, když musela jednat s místními.
Tehdy jí řekli, že jejich mladá dcera se v šestnácti vdá a bude
ženou farmáře, a nepotřebuje tedy žádné další vzdělání. „Nemáte
žádné právo tohle udělat –“
„Ale ano,“ pronesl Booth najednou velmi úsečně. Sáhl si do
náprsní kapsy a vytáhl složený kus papíru. „Mám plné právo
na základě Dekretu o obraně při napadení Anglie. Vy vlastně
žijete hned za novou zakázanou zónou, takže si můžete nechat
svůj dům, ale po dnešku nebudete mít až do odvolání dovoleno
pohybovat se kdekoliv po zóně.“
„Ale –“
„A jestli do zóny vstoupíte, nebo vůbec jen zmíníte cokoliv
z toho, co se vám dnes stalo, nebo budete s kýmkoliv z místních
mluvit o této nebo jakýchkoliv následujících událostech, budete
stíhána v souladu s tímto zákonem.“ Rozevřel list papíru a výhružně
s ním zatřepal. „Je mi líto, že jsme vás nezastihli, než jste vážila
cestu sem, ale měli jsme moc práce. Navrhuji, abyste se teď vrátila do
svého domu. Samozřejmě dostanete finanční kompenzaci za svůj
plat. Možná byste se mohla vrátit k rodičům do Chichesteru. Bez
pochyby se najde mladý muž, který vás bude brát všemi deseti.“
Rozzuřila ji jak hrubá poznámka, tak i skutečnost, že si o ní
něco zjišťovali. „V životě je toho víc než jen hledání mladého
muže.“
Booth zdvihl obočí.
„A proti tomuhle se nedá odvolat?“
„Obávám se, že ne.“ Nasadil si čepici. Případ uzavřen.
Ukázal svému doprovodu, že jsou na odchodu. „Dívejte se na to
z lepší stránky, slečno Pillbodyová. Máte prázdniny o něco dřív.“
Nenapadlo jí nic, co by mohla říct, ačkoliv si chtěla dupnout
a nadat mu. „No dobře. Ale měla jsem v plánu vést tady letní
výtvarný kurz –“





∕ 26
„Zrušen,“ přerušil ji Booth stroze.
„A když budu později potřebovat něco ze školy?“
Nadporučík s desátníkem si vyměnili pohledy. Když se k ní
znovu otočil, ucítila mrazení na krku a chloupky se jí postavily
do pozoru. „Být vámi, ujistím se, že si dnes odnesete vše, co
budete potřebovat. Pokud se sem vrátíte, slečno Pillbodyová, budete
bez výstrahy zastřelena.“





∕ 27
Redaktor při pohledu na osobu před sebou vytřeštil oči. „Další!“
zavolal a do jeho kanceláře napochodovala nevšední podívaná:
žena s rezavými vlasy oblečená v kůži, jako by se chystala na závod
do vrchu v La Turbie. Na zaprášené tváři – velmi krásné, ale
zdálo se mu, že ztrhané únavou – se rýsoval obrys ochranných
brýlí. Do kanceláře Motor Cycle Gazette očividně přijela na motorce.
Sundala si rukavice a podala mu ruku. „Paní Georgina
Gregsonová.“
Potřásli si rukama. „Daniel Samson.“
„Vážně?“ Redaktorovi bylo přes čtyřicet, rychle plešatěl, měl
uslzené oči a vytrčené zuby. Vůbec nevypadal jako
motocyklisté s dlouhou čelistí, které v časopise tak rád popisuje. Což bylo
sotva překvapením, protože sám ve skutečnosti nejezdil.
„Ano. Vážně. Co pro vás mohu udělat, paní Gregsonová?“
Rozepnula si kabát, posadila se a z vnitřní kapsy vytáhla
výstřižek z Motor Cycle Gazette. „Přišla jsem kvůli tomuhle inzerátu.“
Položila útržek na piják před ním.
Chvíli se na něj díval a potom vybuchl smíchy.
„Co je na tom k smíchu?“ zeptala se.
„Strávila jste nějakou dobu venku na chodbě?“
„Ano.“
„Takže jste viděla ostatní uchazeče?“
Ohlédla se přes rameno, jako by dveře byly průhledné.
Opravdu tam čekalo pár dalších, kteří odpověděli na stejný inzerát, ale
tušila, že jen málo z nich má její schopnosti. „Jistě.“
„A nevšimla jste si na nich něčeho, paní Gregsonová?“
„No, hlavně toho, že mají moc čisté ruce.“
Tuhle odpověď nečekal. „Prosím?“

Tři





∕ 28
„Někteří mají moc čisté nehty, na motor v životě ani nesáhli.
Jsou prostě moc jemné. Myslím tím dlaně a prsty. Ani jeden
mozol. Žádná manuální práce, obávám se. Mluvila jsem na chodbě
s chlapíkem jménem Collins. Ten vypadá dobře. Podívejte se na
jeho klouby. Ten už pracoval s klíčem.“
„Ano, o tom přesně mluvím. Je to chlap. A vy ne.“
„Vynikající postřeh, pane Samsone,“ odpověděla paní Greg -
sonová chladně.
„Ta pozice je otevřená pouze pro muže.“
Ukázala na inzerát. „To se tam ale nepíše.“
„Ano, píše.“
„Ne, nepíše, pane Samsone,“ téměř zavrčela.
Popadl inzerát a přečetl ho. „Píše se tu: ,V rámci důležitého
válečného úsilí hledáme osoby s mechanickými a technickými
schopnostmi, přednostně se znalostí benzinového motoru a
motocyklů.‘ Vidíte?“
Paní Gregsonová se naklonila. „Ne, nevidím. Kde se tam píše
‚Pouze muže‘?“
Samson teatrálně vzdychl. „Píše se tam ‚Osoby‘.“
„Já jsem osoba,“ odpověděla. „Zeptejte se, koho chcete.“
Usadil se zpátky na židli. Chtěl, aby ta otravná ženská odešla.
Takové jako ona zná. V časopise jim jednu stránku píše
„Motorcyclatrix“, ve skutečnosti lady Rose Penneyová, ale to podstupovali
jen coby nutnou oběť ženám, které psaly stížnosti, že jejich pohlaví
není v časopise dostatečně zastoupeno. Paní Gregsonová bez
pochyby patří k těm, které do této aktivity chtějí zapojit ženy. Kdyby
bylo po jejich, tenhle sport by se stal motorizovanou větví Dámy.
„No, je zjevné, že nemluvíme o ženách. Znalost benzinového
motoru –“
„Na frontě jsem rok řídila sanitky, pane Samsone. Dokážu
rozmontovat Daimler stejně rychle jako kdokoliv z mužů. Svou
Rudge jsem přestavěla dvakrát. Chcete se mi podívat na
nehty?“ Natáhla ruku.





∕ 29
„To nebude nutné, paní Gregsonová. Podívejte, obdivuji, že
se chcete podílet na válečném úsilí. Ale můžete přispět v tolika
jiných oblastech. Říkáte, že jste řídila sanitky? Co takhle stát se
sestrou? Krásná žena jako vy –“
„S tím jsem skončila,“ vyštěkla. Nehodlala podávat žádné
další vysvětlení k tomu, proč doufá, že už nikdy neuvidí
nemocniční oddělení nebo sanitku. Jako mnoho dalších ze
zdravotnického personálu, který zažil frontu, se i jí držely zvuky
a pachy. Zdálo se, že mozek nějak dokáže schovat obrázky
roztrhaných a umírajících někam hluboko. Jenže při hlasité
ráně se jí rozbuší srdce, jako by předznamenávala palbu
dělostřelectva, a i ten nejnevinnější zápach se někdy jako
záhadným kouzlem promění v nádech fenolu a sladkého rozkladu
masa.
„Paní Gregsonová, já vám nemohu pomoct.“
Už se rozčílila. „Ale já motorům rozumím, pane Samsone.
Miluju motorky –“
„Je mi líto. Mám svázané ruce.“
„Proč? Kvůli mému pohlaví?“
„To tomu nepomáhá,“ přiznal a pod knírkem se mu zableskl
úšklebek.
Vstala a zapnula si kožený kabát, prsty se jí třásly stěží
potlačovaným vztekem. „No, to uvidíme, že? Zjistím, co přesně se
požaduje pro toto válečné úsilí, a zatraceně si prosadím“ –
odmlčela se, aby si vychutnala, jak sebou pan Samson při tom klení
trhl – „že dostanu šanci to zkusit.“
S těmito slovy se otočila na podpatku a odešla z místnosti,
přičemž schválně práskla dveřmi, až se skoro rozletěly.
Samson zvedl sluchátko Kelloggova kancelářského telefonu
a zmáčkl „volat“.
„Mám dovnitř poslat dalšího?“ zeptala se na druhém konci
slečna Beasleyová.
„Je to muž?“





∕ 30
„Ano. Moc se omlouvám za tu paní, pane Samsone. Varovala
jsem ji, ale ona byla tak... neústupná.“
„Nic si z toho nedělejte, slečno Beasleyová.“ Bylo mu jasné, že
jeho sekretářka nemohla s tou rudovlasou fúrií vůbec soupeřit.
„Ale požádejte dalšího kandidáta, aby vteřinku počkal, prosím.“
Otevřel zásuvku stolu a vytáhl sešit. Rychle našel
pohotovostní číslo, které mu dal vládní resort využívající jeho časopis
k náboru „technických hlav“.
Samson zaváhal. Třeba ta žena jen plácá hlouposti. Jestli se
chtěla zapojit, vždycky mohla dostat práci na autobusech. Možná
jí to měl navrhnout. Ale stejně, nepřišla mu přelétavá jako
ptáček. Spíš mu připomínala teriéra, který nenechá kost na pokoji,
dokud není na kousky.
Díval se do sešitu na stránku s telefonním číslem.
Samsonovi se třásla ruka, když si ho naškrábal, ale i tak se dalo přečíst.
Slečna Beasleyová nechala tuhle paní Gregsonovou vyplnit
kontaktní formulář, takže bude mít ve stole její adresu. Může tedy
muži na druhém konci drátu říct, kde bydlí, bude-li třeba. Co jí
udělá? Nejspíš ji k smrti vyděsí. Jako Samsona.
„Nahlaste kohokoliv podezřelého,“ rozkázal nevlídný muž.
„Nebo kdo by mohl dělat potíže.“ Jaký výraz to použil? „Je-li
vám život milý,“ tak to řekl. Zavolejte nám jakoukoliv drobnost,
je-li vám život milý. Řečnický obrat, že ano? Ačkoliv zavalitý
drobný muž, který ho vyslovil, nevypadal ani nejednal jako
někdo, kdo bere slova na lehkou váhu. Říkal si pan Grover.
„Služebník vlády,“ víc se identifikovat nechtěl. Už jen při
vzpomínce na ty jeho oči, ledově chladné, vyzařující ne zrovna skrytou
hrozbu, Samsonovi vyschlo v ústech.
Na vteřinu se mu paní Gregsonové skoro zželelo. Pud
sebezáchovy však zvítězil. Zvedl sluchátko a počkal na spojovatelku.
Whitehall 0101. Když na tohle číslo zavolá, paní Gregsonová už
nebude jeho problém.
. . .





∕ 31
Pacient majora Watsona seděl na konci tělocvičny umístěné v
křídle bývalé školy a současného „zvláštního“ oddělení. Doktor
stál ve dveřích, za zády mu přešlapovala sestra, a než dal najevo
svoji přítomnost, vojáka nějakou dobu pozoroval. Mladý muž,
kapitán, měl na sobě světle modrou kombinézu, která ho slovy
sestry označovala jako „jednoho z těch trhlých“.
Seděl u stolu a díval se na něj, jako by v knihovně četl noviny,
jenže na stole nebylo k vidění nic než odřená místa a škrábance
ve dřevě. Ať už tam sledoval cokoliv, mohl to vidět jenom
kapitán sám. Pravá noha mu skákala nahoru a dolů, horní část
těla měl zhroucenou do sebe, paže zkřížené přes hruď, rukama
se držel za bicepsy a celý trup se téměř neznatelně kolébal sem
a tam. Z hloubi hrdla mu vycházelo tiché a neměnné vrčení, jako
by se snažil přehlušit nějaký jiný zvuk.
Doktor se v poznámkách dočetl, že mladík trpěl ataxií, tedy
neschopností pohybu, úplnou paralýzou bez viditelné tělesné
příčiny. Také měl afázii, poruchu řeči. Doktor navíc věděl, že za
chlapcův stav nese do určité míry zodpovědnost.
Jen o sedm měsíců dříve v zákopech Francie Watson pomohl
udělat z kapitána hrdinu a právě toto břímě hocha dovedlo na
tohle „zvláštní“ oddělení ve wandsworthské nemocnici,
uzpůsobené k práci s lidmi odnášejícími si z války zranění, jimž úřední
činitelé teprve začínali rozumět. Kapitána porůznu klasifikovali
slovy jako „emocionální“ nebo „ještě nediagnostikovaný
(nervový)“. Ani jeden z těch výrazů doopravdy neobsahoval vážnost
nebo podivnost příznaků, jaké může tak zlomený muž
vykazovat. Mašinerie války ho nezabila, jen ho ve svých strašlivých
neúnavných čelistech rozžvýkala.
Doktor se otočil přes rameno na sestru. „Zvládnu to sám.“
„Určitě, majore?“ zeptala se sestra.
„S kapitánem Fairleym jsme staří přátelé.“
V ten okamžik se na něj zlomený muž podíval a hlava se mu
při otáčení kývala, jako by držela na pružině. Přes ošoupané





∕ 32
parkety v tělocvičně zíral na postavu stojící ve dveřích, ale jeho
pohled zdaleka nenaznačoval, že by Watsona poznal. Jen další
felčar, pomyslel si – pokud vůbec přemýšlí, uvědomil si doktor –,
se svými zatracenými otázkami a pobídkami, aby se dal
dohromady.
„Zdravím, kapitáne Fairley,“ pozdravil Watson a jeho hlas se
v pros toru podobném jeskyni ztrácel.
Od pacienta se mu nedostalo žádné reakce.
„Nebude vadit, když se k vám připojím?“
Cestou ke stolu, kde naproti vojákovi stála židle, znělo
pleskání jeho kožených podrážek o dřevěnou podlahu jako hra na
tympány. Odtáhl židli a zeptal se, jestli se může posadit.
Odpověď nedostal, ale stejně se posadil. Potom čekal.
„Gratuluji vám k povýšení,“ řekl nakonec.
Fairley stále zíral do stolu. Když se poznali, Fairley měl
hodnost podporučíka. Potom v krajině nikoho zachránil Watsonovi
život. Dobré zprávy z fronty byly nedostatkovým zbožím,
takže Fairleyho příběh začal žít vlastním životem. Percival Philips
z Expressu psal o „neznámém hrdinovi krajiny nikoho“, a dal si
záležet, aby už neznámý nebyl, a v Reuters si vybrali „anděla
bahna“. Dostal medaili. V měsících po jeho statečném činu se
z Fairleyho stal jakýsi expert na ten pustý pás mezi frontami,
převeleli ho na výzvědnou pozici a povýšili. Jenže při mapování
„drátů“ a německých předsunutých zákopů se tam venku
Fairleymu stalo něco, co z něj udělalo ochrnutou trosku.
„Kapitáne, pamatujete si mě, nebo ne?“ zeptal se. „Major
Watson. Byl jsem doktor Watson. Setkali jsme se u Plug Street.“
Muž sebou trhl, jako by dostal elektrošok, jaké ordinují těm
s nejhorší válečnou neurózou. Watson spatřil v jeho očích
záblesk života.
„Vybavujete si tu noc?“
„Jo. Major Watson, že?“ zopakoval Fairley s intonací naprosto
odlišnou od té, kterou od něj Watson slyšel při posledním hovoru.





∕ 33
Tehdy mluvil kultivovaným vzdělaným přízvukem absolventa
Winchesteru. Tenhle hlas zněl... prostě skotsky.
„Ano, kapitáne. Měl jste dost vážnou –“
Větu už nedokončil. S nově nalezenou mrštností Fairley
přeskočil přes stůl jako panter a Watson pod hybnou silou letícího
těla spadl dozadu na podlahu a udeřil se hlavou o parkety.
Watsonovo zorné pole se zúžilo, jak mu mužova váha drtila hrudník,
a o vteřinu později se šílencovy dlouhé kostnaté prsty sevřely
kolem jeho hrdla.





∕ 34
Zvěsti vířily po Londýně jako zrnka prašné bouře. Zvlášť silně
ten vítr vál přes ústředí Asociace zahraničních novinářů sídlící
ve vysokém městském domě hned za St James’s Square. Bradley
Ross stál u podnikového baru pod pozlaceným stropem a doufal,
že by se k němu mohly dostat nějaké útržky drbů cirkulujících
v místnosti. Potřebuje dobrý příběh, nebo ho vrátí do New
Yorku. A jemu se ještě nechce. Otec stále uhlazuje pírka rozčepýřená
tou epizodou s nosičem holí v golfovém klubu. Slíbil mu
všechny možné druhy hrůzné odplaty, ale peníze všechno spraví, jako
vždycky. Ještě pár měsíců a na všechno se zapomene. Mezitím
potřebuje ten příběh.
Mělo by to jít snadno. Koneckonců je válka. Jenže Britové
používají tolik byrokracie a matoucího krytí, že se cítil, jako by
tonul ve lžích, polopravdách a v některých případech v čiré
fantazii.
„Jdete dneska na večeři?“
Ross se otočil a uviděl neznámou tvář. „Do Savoje? Ne.“
Jednalo se o charitativní akci pouze pro muže a Ross věděl,
že jí bude vévodit Gabriel de Wesselitzsky, výstřední prezident
AZN a člověk, kterého mají podle Rossova mínění Britové
omotaného kolem prstu. Rozhodně ví o lepších způsobech, jak utratit
deset šilinků, které by ta večeře stála.
„Omlouvám se,“ začal Ross. Byl pyšný na svou paměť na
obličeje, ale tento si nějak nedokázal zařadit. Patřil statnému
třicátníkovi se širokými rameny, blond vlasy a širokým přátelským
obličejem. Měl na sobě večerní oblek a košili s nápadnými
smaragdovými knoflíky, které ve světle zářily a blýskaly se. „Vy jste
od...?“

Čtyři





∕ 35
„Movietone. Dirk Alberts.“
Ross nevěděl jistě, jestli se nepřeslechl. „Říkal jste Dick?“
„Dirk. Holanďan.“
Holanďané byli neutrální, ale Ross cítil, že inklinují k britské
straně. „Bradley Ross, New York Herald.“ Potřásli si rukama.
„Kameraman, že? Patříte k těm, co nás pisálky připraví o práci?“
Alberts se zasmál. „Až lidi budou moct nosit v kapse filmový
projektor. A i tak jen pokud nás pustí k válce blíž. Potřebujete
dopis od Boha potvrzený Haagem. Takže mě poslali sem, abych
vyčenichal do zpráv nějaký dobrý příběh ze zázemí.“
„A našel jste něco?“
Ross si všiml lehkého šoupání nohama a tuhnutí těla. Alberts
přitáhl ramena o trochu blíž k uším. Jo, ten chlap má příběh. Ale
nevyžvaní ho.
„Promiňte, byla hloupost se ptát. Můžu vás pozvat na drink?“
Alberts opětoval Rossův přímý pohled. „Děkuji. Van der Hum
a sodu.“
Ross u barmana v bílém saku objednal kořalku a Old
Jamaicu pro sebe.
„A co vy?“ zeptal se Alberts.
„Jsme na tom skoro stejně. Nezískám povolení, takže se blíž
něčemu šťavnatému nedostanu. Britové to drží pod palcem. Mají
pět oficiálních válečných dopisovatelů – k čemu by jim bylo, aby
se motal okolo nějaký Amík a říkal pravdu?“
Všech pět – plus pár zvláštních dopisovatelů jako John
Buchan – dovolilo britské vládě, aby je sledovala a cenzurovala.
Rossovy noviny by na tohle nepřistoupily.
Alberts zakroužil pitím ve sklenici. „Slyšel jsem o jedné
zajímavé věci. Tady. V Anglii. Něco velkého.“
„Nechte si to pro sebe,“ pronesl Ross a s předstíraným nezá -
j mem mávnul rukou. „Neříkejte mi nic, čeho byste mohl litovat.“
Alberts si pořádně lokl kořalky. „Nehodí se to pro kameru.
Co se nás týče, nejsme zrovna moc nenápadní, že? Víte co, jeden





∕ 36
chlápek má scénář a druhý otáčí klikou nějaké velké černé bedny.
Kameramana neutajíte.“
„To asi ne.“
„Vám k příběhu stačí jen zápisník. Já potřebuju hromadu
vybavení.“
Ross přikývl. Alberts právě pojmenoval jedinou výhodu
tištěného slova nad filmem. „Díky vám si připadám ohledně novin
o dost lépe,“ poznamenal.
„Řekl bych, že si tu najdeme místo oba,“ pronesl Alberts.
„Hrajeme stejnou hru, jen ji nabízíme jiným způsobem.
Myslím, že tohle leží na vaší straně hřiště.“
Ross se napil rumu. Důkladně si Holanďana prohlížel a
přičichl k jeho kolínské. Jde mu vážně jen o profesní laskavost?
Jako by zeleň smarag dových knoflíků zářila každou minutou
jasněji. Zvolil tu barvu náhodou? Možná jako cizinec neví, co
v Londýně i New Yorku symbolizuje. „Tak o čem je, Dirku? Ten
příběh.“
Holanďan se potutelně usmál. „Jen fáma. Ne, ani to ne.
Šuškanda.“
„Šuškanda o čem?“
Alberts se k němu naklonil a Ross ucítil na uchu horký,
alkoholem ztěžklý dech. „Něčem přísně tajném.“
„Kde? Tady v Londýně?“
„Řekli mi, že v Suffolku.“
„Suffolk. Zajímavé. A pověděl byste mi víc? Třeba u večeře?“
zeptal se Ross a položil ruku na bar asi centimetr od
Holanďanovy. Kameraman se neodtáhl, jen na ni zíral a říkal si, jestli si
ty náznaky vykládá správně.
„Možná, až se trochu líp poznáme,“ odvážil se Alberts
opatrně, kopl do sebe kořalku a položil sklenici tak, aby se jejich
klouby dotkly. „Večeře zní jako dobrý nápad.“
„A co to shromáždění v Savoji?“ zeptal se Ross a uvědomoval
si, že mu buší krev ve spáncích.





∕ 37
Alberts se zasmál a sáhl si na smaragdový knoflík, otáčel
s ním ukazováčkem a palcem. Určitě ví, co to znamená – oba
patří k zapovězenému bratrstvu. „Ale, nedělejte si starosti,
nějak to vymyslíme.“
Georgina Gregsonová s dupotem seběhla schody nájemního
domu a děkovala Bohu, že se móda změnila a ženy už nemusí
tahat sukně po zemi a při úprku ze schodů o ně zakopávat. Když
doběhla na chodník, taxi stojící u obrubníku obrátilo praporek
na „volno“. Má štěstí.
Měla lístek na „promenádní koncert“ sira Henryho Wooda
v Queen’s Hall na Langham Place. Když navštívila jeho koncert
naposledy, pub likum bučelo kvůli zahrnutí Beethovena a
Wagnera, ale sir Henry přetáhl odpůrce na svou stranu vášnivou
obhajobou, že velké umění přesahuje státní hranice. Tentokrát
však zvolil velmi bezpečný program – Ravel, Debussy, Vaughan
Williams a Elgar, anglofrancouzské hudební spojenectví.
Koupila si jenom jeden lístek, protože jí připadlo snazší
ponořit se do koncertu, když šla sama a nemusela si dělat
starosti, jestli pro doprovod není ten či onen kus moc moderní nebo
třeba moc německý.
Zavolala na taxikáře adresu koncertní síně a při nástupu do
auta se zachytila sukní. Až skoro uvnitř si uvědomila, že zadní
sedadlo je obsazené.
„Ach, omlouvám se,“ začala. „Myslela jsem –“
„Zavřete dveře, paní Gregsonová,“ řekl muž, skrytý ve stínu.
Než mohla zareagovat, někdo ji hrubě zatlačil dovnitř a dveře
se za ní zabouchly.
„Co se to děje? Odkud znáte mé jméno? Jak si dovolujete –?“
„Vy si mě nepamatujete, paní Gregsonová, že ne?“ Při těch
slovech se naklonil dopředu a posunul růžovou hladkou tvář
do večerního světla. „Grover. Byl jsem seržant. Zřejmě jsem
od té doby přibral pár kilo.“ Poplácal se přes napjatou vestu.





∕ 38
„Znal jsem vašeho muže. Pamatuju si vás jako Rudou ďáblici.“
Zavrtěl hlavou. „Takové jako vy se nikdy nezmění, že? Pořád
děláte problémy. Věděl jsem to hned, jak jsem uviděl vaše
jméno.“
Předpokládala, že tím „takové jako vy“ myslí ten tělnatý malý
muž sufražetky, k nimž se pyšně hlásila. A ne, vůbec si ho
nepamatovala. Snažila se tu několikaměsíční noční můru vytěsnit
z paměti. „Rudá ďáblice“ jí s oblibou přezdíval bulvár, když byla
křivě obviněna z pokusu o vraždu předsedy vlády.
„Nebudu tu sedět a poslouchat takové věci.“ Paní Gregsonová
se otočila a chtěla otevřít dveře, ale přes sklo hleděla přímo do
obličeje zamračeného starého strážníka s licousy, který se
opíral o vnější kliku, takže s ní nemohla pohnout. Sesunula se do
sedadla a Grover po ní hodil kus papíru.
„Paní Gregsonová, zatýkám vás na základě Dekretu o obraně
při napadení Anglie.“
Papír odstrčila. „Vážně? Na základě čeho?“
„Na základě toho, že jste ohrozila národní bezpečnost,
protože jste strkala nos tam, kam jste neměla, a ještě jste kolem toho
dělala dusno.“ Zaklepal na přepážku a taxík se rozjel.
Paní Gregsonová horečně přemýšlela, co mohla v poslední
době udělat.
„Jde o ten inzerát v Motor Cycle Gazette?“
Grover nasál vzduch skrz zuby: hrozně protivný zvuk. „A
děláte to zas. Nejlepší by bylo, kdybyste až do tribunálu neříkala
nic.“
„Tribunálu? Jakého tribunálu?“ To slovo v ní vyvolalo
představu anonymních byrokratů v ušmudlaných místnostech, kteří
rozhodují o jejím osudu bez soudce, poroty nebo právníků.
Ucítila lehký nával strachu. Věděla až moc dobře, jak machinace
právního systému dokážou spolknout celého člověka dokonce
i v době míru. A dny habeas corpus už dávno minuly.
„Kam mě to vezete?“ dožadovala se, když taxík zrychlil.





∕ 39
„Někam,“ řekl Grover s náznakem úsměvu, „kde se budete
hned cítit jako doma.“
Z pobaveného záblesku v jeho očích poznala, co tím myslí,
a stálo ji hodně úsilí nedopřát mu zadostiučinění v podobě slz.
Vezou ji zase do Hollowayské věznice.










Část druhá
11.–15. srpna 1916










∕ 43
Něco málo po osmé Percy Littlewood naložil dřevěné přepravky
na zeleninu do Warwické doručovací tříkolky a vyrazil na
dvacetiminutovou cestu suffolkskými cestičkami do Elvedenského
komplexu výbušnin. Civilisté měli jen vzácně jakýkoliv kontakt
se zabaveným územím a během posledních pár týdnů se
hokynář naučil neklást otázky a mlčet. Do toho, co za těmi stromy
dělají, mu nic není.
Dokonce i v Pluhu, kde na téma Elveden nevyhnutelně došlo
a kde s každým vypitým pivem nabývaly na důvěryhodnosti
divoké spekulace a pohledy se nakonec upřely na něj, prostě
jen pokrčil rameny. Dodávkami jídla a zásob si přijde na pěkné
peníze, tedy na tolik, že je nehodlá zahodit zbytečnými řečmi.
Viděl, co se stane tomu, kdo si pustí pusu na špacír. Ne, tohle je
výnosný obchod, alespoň pro něj.
Což znamená, že pokud se dohoda protáhne na delší dobu,
mohl by si dovolit požádat o ruku Lizzie Cosfordovou. Sice mezi
nimi byl věkový rozdíl snad dvacet let, ale domníval se, že žena
si v současné době nemůže dovolit být moc vybíravá. Hodně
kluků Lizziina věku se nevrátí domů, a pokud si nedají pozor,
Anglie se stane zemí starých panen. Noviny už zaplavily
inzeráty zoufalých mladých dam, jejichž snoubence zabili ve Francii
nebo Belgii, které nabízely, že si vezmou slepce či mrzáka a
postarají se o něj.
Díky téměř nulovému provozu měl Percy dobrý čas, k bráně
do komplexu výbušnin dorazil za něco málo přes čtvrt hodiny.
Zastavil u zátarasu a tupozraký seržant se bez zájmu podíval
do zadní části dodávky, aby se ujistil, že nikoho neveze tajně
dovnitř, a potom mu dal znamení, ať pokračuje, a upozornil ho,

Pět





∕ 44
že má náklad vyložit na obvyklém místě, kde si také převezme
objednávku na příští úterý.
Pomalu se šinul silnicí, vedla z ní stromy lemovaná příjezdová
cesta k sídlu, ale jako vždy strhl volant a zajel ke kraji, aniž měl
honosnou budovu na dohled.
„Člověk by řekl, že můžou postrádat někoho z těch mizerů
a poslat je pomoct mi to vyložit,“ zamumlal Percy. Pokaždé však
pracoval sám, asi pro případ, že by se začal s nějakým vojákem
bavit. Vypnul motor a vystoupil do ticha časného jitra. Nelíbí
se mu tady. Vždycky se cítí, jako by ho z podrostu pozorovali.
Občas si všiml pohybu mezi stromy, zaslechl prasknutí větvičky
nebo úryvek rozhovoru a smích, i když věděl, že jsou ubytovaní
na druhé straně areálu. Běhal mu z toho mráz po zádech.
Littlewood rychle vyložil přepravky s plodinami, zasunul do
horní dřevěné bedny účet a trochu se zasmál. To, co jim
účtuje, rozhodně stojí za husí kůži dvakrát týdně. Došel pro svazek
papírů, který mu zanechali v dřevěné bedně přibité ke starému
dubu. Potom obratně otočil vozidlo, vrátil se k zátarasu a
zamával na seržanta.
Až po třech kilometrech zastavil a prohlédl si objednávku.
Podle očekávání tam našel i zvláštní hnědou obálku s nápisem
„Požadavek na nové lékařské zásoby“. Za to, že ji doveze
Brendě na poštu do Thetfordu, dostane bez pochyby dalších deset
šilinků.
Jenže obálka se trochu rozlepovala a on ji zvedl k ústům, aby
olízl lepicí vrstvu. A potom zaváhal. Podíval se do zpětného
zrcátka, aby se ujistil, že nikdo nejede. Vytáhl list papíru.
Skutečně se jednalo o pečlivým rukopisem napsaný seznam
lékařských zásob.
Obinadlo, sedm rolí
Mentolová mast, tři krabičky
Jed na krysy (z urginey přímořské)





∕ 45
Pohotovostní lékárnička (číslo 7)
Geeův sirup proti kašli
Scrubbův čpavek s mýdlem (2 lahve)
Hygienické vložky, stlačené (jedna krabice)
Čípky Enule (dvě krabičky)
Seznam pokračoval další dvě stránky. Půlku těch věcí by mohl
sehnat v lékárně v Thetfordu, ale ne, tohle se musí posílat do
Londýna. Další věc, o které má mlčet. Ale stejně, deset šilinků.
Za ty by odpřísáhl, že černá je bílá. A peníze půjdou rovnou do
sklenice s úsporami na svatbu s Lizzie Cosfordovou.
Zkontroloval, že na cestě pořád nikdo není, zařadil ve
Warwicku jedničku a zamířil k silnici na Thetford.
Kdyby Percy Littlewood dokázal v tom nudném seznamu
rozluštit kód, šifru, kterou pečlivě vyvinuly a přijímaly
všechny strany, možná by nemyslel na Lizzie. Neboť v Londýně oči
bystřejší než Percyho dokážou přečíst, že příčina smrti
sedmi mužů, kteří zemřeli při nehodě na cvičišti, není o nic
jasnější a že jediný přeživší zůstává němý. A také že poslední
položka, žádost o rychlé doručení vinného tonika sv. Jozue –
Jozue byl jeden z dvanácti zvědů poslaných Mojžíšem
prozkoumat Kanaán a patron špionů – se snadno interpretuje.
Pošlete sem svého člověka.





∕ 46
Osm členů Komise pro válečné neurózy zaplnilo přednáškový
sál v Millbanku, všichni se posadili s napětím, jaká podívaná je
čeká. V přední části sálu stál u řečnického pultíku v uniformě
a s dřevěným ukazovátkem v ruce major John H. Watson. Za
ním viselo bílé plátno používané k promítání. Lemovalo ho
několik lnem podložených zavěšených exponátů, z nichž každý
představoval určitý aspekt lidského těla – těla staženého z kůže
s odhalenou tepennou, žilní a mízní soustavou, svalstvem nebo
nervovými dráhami. Vedle pódia na kovovém stojanu visela za
lebku lidská kostra.
Watson si prohlédl obecenstvo. Bylo tam pět důstojníků
z Královs kého armádního lékařského sboru včetně Crockera,
zástupce ředitele lékařských služeb a podplukovníka Roberta
Armstronga Jonese, vedoucího ústavu pro choromyslné v
Claybury, a potom tři civilní specialisté – dva neurologové a
psychiatr. Komisi narychlo svolali k zodpovězení otázek, které
vyvstaly kolem výskytu takzvaných bojových neuróz a léčby
jejich obětí.
Watson si před nimi připadal mimořádně nekvalifikovaný.
Jeho vlastní zkušenost s nemocí nebyla o moc delší než osm
měsíců. Připomněl si však, že nad tou věhlasnou skupinou má jednu
výhodu. Na rozdíl od nich nahlédl do temné jámy, do níž
spadlo tolik vojáků. Jen díky štěstí a dobrým přátelům v ní sám
neskončil. Ale cítil, jak ho k sobě táhne zoufalství a sklíčenost jako
nějaká temná zlovolná gravitace. Jedině ten, kdo byl na frontě,
nebo jako on ještě dál v bahně krajiny nikoho, si může dělat
naděje, že porozumí tomu, čím vojáci den za dnem a rok za rokem
procházejí.

Šest





∕ 47
Tady potřebuje udělat dojem především na zástupce ředitele.
Watson na něj kradmo pohlédl. Podplukovník Percy Crocker –
za zády mu říkají „Jumbo“ – je velké zvíře ve všech ohledech,
s ušima, které by se daly napnout a použít jako plachty.
Když si zapálili dýmky a cigarety, Watson si odkašlal.
„Pánové, děkuji vám, že jste přišli. Doufám, že pro vás dnešek bude
představovat přínos. Jak víte, netvrdím, že jsem odborník na
neurózy nebo psychiatrii. Vzděláním jsem prostý praktický lékař.“
„Tak nějak,“ řekl jeden z důstojníků, jako by tím celou
záležitost uzavřel. Watson komentář přešel a pokračoval.
„Nicméně mám nějaké přímé zkušenosti s podmínkami
v přední linii. Ocitl jsem se pod palbou. Říkám to bez
jakékoliv snahy se vychloubat nebo povyšovat.“ Odmlčel se. Nechce
v posluchačích probudit pocit méněcennosti. Věděl, že Crocker
objížděl bojiště a zažil bombardování, ale byl si celkem jistý,
že ostatní členové komise nikdy neopustili britské ostrovy. „Až
vlastní zkušenosti s následky vystavení modernímu způsobu
války vedly k mému zájmu o předmět válečných neuróz.“ Musí
si dávat pozor, aby nepoužil výraz „granátový šok“. Právě před
ním sedící zástupce ředitele toto spojení zakázal. „Zažil jsem
noční můry, náhlé změny nálady a bezdůvodnou agresivitu,
dokonce i vůči starým přátelům, kterým věřím, a také uzavření se
před světem. Příznaky přetrvávaly mnoho týdnů po mém
návratu domů, ale věděl jsem, že mé záchvaty jsou ještě mírné. Když
jsem se poněkud zotavil, začal jsem se zajímat o případ mladého
muže, s nímž jsem se setkal na frontě.“
Watson zvýšil hlas a oslovil technika sedícího v poslední řadě
sálu. „Mohl byste ztlumit světlo? Děkuji.“
Řady stropních žárovek postupně zhasínaly, až se jediným
osvětlením staly paprsek světla deroucí se přes kraje
zatemňovacího závěsu a čtecí lampa na pódiu. Watson slyšel, jak se
publikum v očekávání vrtí na židlích.
„Pusťte film, prosím...“





∕ 48
Projektor schovaný v prostoru podobném skříni, do něhož se
obvykle umísťuje laterna magika, se s řinčením a vrčením
probral k životu a do přední části sálu vyslal našedlý paprsek. Na
obrazovce se objevil světlý čtverec plný tančících klikyháků.
Nahradil je obraz nervózního muže sedícího v prázdné
místnosti. Mával rukama ve vzduchu a očividně se snažil odehnat
imaginární roj dotěrných včel.
„Pánové, toto je kapitán Fairley. Mladý muž, kterého jsem prvně
potkal v belgických zákopech, kde vystupoval naprosto rozumně,
čestně a statečně.“ Na poslední slovo dal důraz a pro efekt se
odmlčel. „Tohle je on několik týdnů po návratu do Anglie poté, co
utrpěl totální nervové zhroucení, když ho německý postup uvěznil
v krajině nikoho, kde přečkal bombardování z obou stran, než se
mohl dostat zpátky k britské frontě. Už podruhé tam zůstal
dlouhou dobu sám. Mnoha mužům to stačí jednou.“
Ještě chvíli je nechal sledovat zmučeného kapitána, jehož výraz
naznačoval, že se kolem něj odehrává jakási neviditelná hrůza.
„Věřte nebo ne, tady už je na tom lépe. Předtím trpěl ataxií a
také sklony k násilným záchvatům.“ Watsonovi se ruka sama od
sebe pohnula ke krku, ale zastavil ji. Přišlo mu lepší nezmiňovat
Fairleyho fyzický útok na jeho samého při jejich setkání. Jednalo
se o krátký výbuch vzteku a za okamžik už Fairley splaskl jako
propíchnutý balonek.
„Sledujte.“
Fairley se postavil, přičemž pořád odháněl imaginární
trýznitele, a udělal pár kroků, při nichž jasně vyniklo podivné,
vyšinuté držení těla příznačné pro spoustu pacientů. Vypadal jako
loutka, které odřízli provázky, trhal a kroutil sebou, když se
snažil ujít tři nebo čtyři kroky. Watson cítil u diváků znepokojení.
Jemu samotnému se dokonce i po tuctu zhlédnutí těch záběrů
svíral při pohledu na vojáka žaludek.
Film zakončily další klikyháky a potom skončil. „Světla,
prosím,“ zavolal Watson.





∕ 49
Sálem se znovu rozlilo světlo a publikum zamžouralo.
„To je všechno?“ zeptal se Armstrong Jones. „Udělal nějaký
další pokrok v uzdravování?“
„Obrázek si udělejte sami. Pánové,“ řekl Watson, „rád bych
vás seznámil s kapitánem Fairleym.“
Technik seběhl schody po dvou, s úsměvem na tváři a rukou
nataženou k Watsonovi na pozdrav. Ten mu s ní energicky potřásl.
„Omlouvám se za tu l-l-lest,“ spustil Fairley a otočil se ke
komisi. „A-a-ale mysleli jsme si, že to ukáže pokrok, který jsem
díky doktoru Watsonovi u-u-udělal.“
„No, mladíku,“ řekl Crocker, „jak se teď cítíte?“
„Lépe,“ odpověděl Fairley.
„To znamená,“ dodal rychle Watson, „lépe, než mu bylo.
Kapitánu Fairleymu nebude vadit, když to řeknu, ale pořád má
chvilky... říkejme tomu nestálost.“
Fairley souhlasně přikývl.
„Ale dříve nebo později se uzdravíte dost k návratu na
frontu?“ zeptal se Armstrong Jones. „Nenecháte se propustit a
nebudete žít z nějakého důchodu?“
Fairley ztěžka polkl. „Možná –“
„Nevím jistě, zda předmětem, tedy hlavním cílem terapie je
prostě vrátit vojáky se šokem – neurózou na frontu,“ podotkl
Watson.
Pár mužů si odkašlalo. „Komise vznikla za tímto účelem,“
odpověděl Crocker. „Množství případů válečné neurózy má vážný
dopad na počty vojáků.“
„Vážně?“ zeptal se Watson podrážděně. Musí se ovládat. „A já
si myslel, že to německé kulomety. Kolik vojáků zemřelo letos
1. července?“
Na to znal odpověď každý. Na světlo se pomalu dostávaly
zprávy o rozsahu ztrát v bitvě u Albert, první fázi ofenzivy na
Sommě. Jenže počet telegramů doručených rodinám napříč
zemí vyprávěl příběh, který noviny nejprve nepřiznaly. Okolo





∕ 50
devatenácti tisíc mrtvých, celkem skoro šedesát tisíc zabitých či
zraněných. A to jen za první den. A jen na jedné straně.
„O důvod víc,“ zahalasil Armstrong Jones, „poslat zpátky
muže bez fyzických zranění.“
„Ale oni jsou zranění,“ oponoval profesor Miller, jeden z
civilních lékařů. Byl to šlachovitý muž s hustým vrabčím hnízdem
ocelově š


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist