načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mrtvá šelma (Souřadnice zločinu I) - Klára Smolíková; Jiří Walker Procházka

Mrtvá šelma (Souřadnice zločinu I)

Elektronická kniha: Mrtvá šelma (Souřadnice zločinu I)
Autor: Klára Smolíková; Jiří Walker Procházka

- Dlouho očekávaná detektivka od legendy české fantastiky Jiřího W. Procházky a Kláry Smolíkové, oblíbené autorky populárně naučných knih pro děti. Autorská dvojice spojila své ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3% 77%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 323
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Plus, 2015
ISBN: 978-80-259-0382-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Detektivní román, první ze série Souřadnice zločinu, se odehrává ve městě s husitskou tradicí - Táboře. Kurátorka Husitského muzea v Táboře Berenika Weissová pohřešuje svého kolegu, renomovaného profesora. Spojí se proto nejen s policií, ale i s bývalým policistou Robertem Štolbou. Záhy se jim podaří nalézt profesorovu mrtvolu, ale tím jejich společná akce nekončí. Profesor byl zavražděn a Weissová i Štolba se na vlastní pěst pouští do dalšího pátrání, které je vystaví mnohým nebezpečím a zavede do nečekaných míst.

Popis nakladatele

Dlouho očekávaná detektivka od legendy české fantastiky Jiřího W. Procházky a Kláry Smolíkové, oblíbené autorky populárně naučných knih pro děti. Autorská dvojice spojila své síly, takže čtenáře čeká napětí, akce, svérázný humor i promyšlený příběh s historickým pozadím.

Mrtvá šelma, první ze série detektivních případů Souřadnice zločinu, se odehrává v Táboře. Zmizení renomovaného profesora uvede do pohybu nejen policejní vyšetřování, ale také svede dohromady nesourodou dvojici, která se pouští do pátrání na vlastní pěst. Muzejní kurátorka Berenika Weissová a bývalý policista Robert Štolba se dostanou do míst, o kterých policie nemá ani zdání a kde oba dva musí spoléhat jen sami na sebe. Přepadení, vraždy a krádeže pokaždé nějak souvisejí s táborským muzeem a záhad přibývá. Kdo všechno z okruhu podezřelých patří k tajné sektě husitských bratří? Jakou roli hraje lidská zášť a chamtivost? Do poslední chvíle nebude mít jasno ani čtenář, jenž rozplétá děj vyprávěný ze dvou pohledů – ženským náhledem intelektuálky Weissové a mužskou optikou přímého a poněkud neomaleného Štolby.

Třetí hlavní postavou je samo město Tábor. A zatímco si čtenáři lámou hlavu nad mrtvolou z táborské radniční věže, autoři již splétají nitky Stříbrné iniciály, dalšího případu, tentokrát z Kutné Hory.

Jiří W. Procházka (1959) , autor kultovních děl z žánru sci-fi a fantasy, opět vstupuje do neznámých literárních vod. Detektivní žánr přetváří, přeskupuje, taví stejnou silou, s níž kdysi sepsal první původní český fantasy román nebo kyberpunkové povídky předbíhající o deset let poetiku Matrixu. Pochází z Kutné Hory, v níž se bude odehrávat další díl detektivní série Souřadnice zločinu. Žije v Praze s manželkou Klárou Smolíkovou, psem Lupinem a proměnlivým počtem dětí.

Klára Smolíková (1974) se vypracovala na renomovanou autorku dětských knih s populárně vzdělávacím zaměřením. Píše scénáře komiksů a večerníčků. Má za sebou bohaté lektorské a metodické zkušenosti, angažuje se v muzejní pedagogice. V Táboře pracovala v Husitském muzeu a na kolegy, ač by se čtenář mohl domnívat něco jiného, vzpomíná ráda a stále s nimi spolupracuje. Během psaní Mrtvé šelmy si vzala Jiřího W. Procházku a přestěhovala se po patnácti letech zpět do Prahy.

Potkali se v Táboře. Robert Štolba, bývalý policista, který být policistou nikdy tak úplně nepřestal, a Berenika Weissová, muzejní kurátorka, která se v muzeu schovává před světem i před životem.

Robert Štolba přichází do Husitského muzea, aby zabezpečil objekty před vloupáním, ale zločiny na konec bezpečnostního auditu nečekají. Padesátka klepe na dveře a Štolba nemá daleko k tomu, aby se k důchodu propil. Stále má páru, stále mu to myslí, ale chybí mu směr. Rodinu kdesi poztrácel a jediné, co ho dokáže vybudit, je pátrání po zločincích. Nemá rád intelektuálky.

Berenika Weissová se necítí v Táboře příliš dobře. Přistěhovala se sem s třináctiletou dcerou a o důvodech se nerada vyjadřuje. Je uzavřená a samotářská. Pronásledují ji stíny minulého života. Práce ji baví, ale možná se jí věnuje až moc. Na vysoké škole bývala výbornou studentkou, svědomitou a odpovědnou, ale teď si sama sebou není jistá. Nemá ráda hrubiány a opilce.

On potřebuje ji a ona potřebuje jeho. Aby odhalili vraha. Aby nezůstali stát na místě.

(souřadnice zločinu 1: Tábor)
Zařazeno v kategoriích
Klára Smolíková; Jiří Walker Procházka - další tituly autora:
Husův dům Husův dům
Tajná dvojka A + B – Poprask v divadle kouzel Tajná dvojka A + B – Poprask v divadle kouzel
Knihožrouti Kam zmizela školní knihovna? Knihožrouti Kam zmizela školní knihovna?
Zakousněte se do knihy -- Pracovní listy k rozvoji čtenářství Zakousněte se do knihy
Tajná dvojka A + B – Zbloudilá střela Tajná dvojka A + B – Zbloudilá střela
Knihožrouti - Tajný čtenářský spolek Knihožrouti
 
K elektronické knize "Mrtvá šelma (Souřadnice zločinu I)" doporučujeme také:
 (e-book)
Promlčení Promlčení
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MRTVÁ ŠELMA

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.albatrosmedia.cz

Jiří W. Procházka, Klára Smolíková

Mrtvá šelma – e-kniha

Copyright © Plus, 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




PLUS


Děkujeme za vstřícnost a pomoc pracovníkům Husitského muzea.

Podobnost mezi postavami knihy a skutečnými lidmi, prosím, nehledejte.

© Jiří W. Procházka, Klára Smolíková, 2015

Cover © Milan Malík/www.mimo.cz, 2015

ISBN tištěné verze 978-80-259-0382-7

ISBN e-knihy 978-80-259-0401-5 (1. zveřejnění, 2016)


Mrtvá šelma po stu letech ještě straší živé.

Ferdinand I. Habsburský o Janu Žižkovi



PROLOG Další patro.

Schodů jak na babylonskou věž.

Nikomu není do řeči, holubí trus se tiše rozpadá pod podrážkami. Jen rozeschlá prkna jazyk za zuby neudrží. Mají nutkavou potřebu komentovat každý krok.

Žena si stoupne vedle strmého schodiště, co nejdál od nafouklé holubí mrtvoly. Muž posvítí baterkou do rohů místnosti. Ptačí kostlivec na něj mrkne.

Muž nereaguje. Kostra zase ztuhne.

Mrtvý prostor. Na nic si nehraje, nikoho nevítá.

Dvojice bezhlesně pokračuje vzhůru. Prsty svírají vetché zábradlí.

Tik – tak – tik – tak.

Věž odměřuje čas.

Tik – tak.

Není to nejvyšší patro, ale je poslední, na něž se dá vystoupat ještě po schodech.

Pod vysokou střechou se mezi sebou šermují už jen zčernalé trámy krovu.

9


K nim vedou chatrné žebříky.

Tik – tak – tik – tak...

Tři metry vpravo od hodinového stroje visí tělo.

10


5. listopadu, dopoledne Jene Huse, nikdo nežije bez hříchu! Zikmund Lucemburský, 8. června 1415 Stál jsem před barákem připomínajícím zdechlinu.

Opíral jsem se o strom a čekal, až se mi bude chtít jít dovnitř. Pršelo jako na Dušičky. Letos připadly na pátek. Pláč mrtvých skrápěl nikotinověžlutélistíašumělpokočičíchhlavách.Zamnoukašna,předemnou mršina. Městské muzeum bez nápisu MUZEUM.

Stáljsempředtímbarákemapovčerejškutakypřipomínalzdechlinu. Přejel jsem si dlaní po bundě. Placatice tuzemáku zůstala v depozitáři. Jasnějsemjividěl;sirotasekrčilanastolkumeziobřími,odčajezahněd- lými hrnky, plechovkou s vajgly a nakradenými cukříky z hospod. To je zas ráno.

Tak jo, jdu na to.

Weissová, Tábor. Vytáčím její číslo.

„Weissová, prosím?“

11


„Štolba. Zavolala jste si mě, madam. Jsem u kašny.“

„První dveře vpravo od kostela. Jsou otevřené.“

Hezké přivítání. Dělám tady druhý týden na tom jejich slavném bezpečnostním auditu a nějaká Weissová si mě k sobě pozve jak jatečního z kafilérky. Prý: Pane Štolbo, okamžitě se dostavte do mé kanceláře. Mám tady něco. Dodnes jsem neviděl ji ani její slavnou kancelář. Ne že by mitochybělo.Lidido historickéhooddělenívtomhlemuzeusháněli zřejmě v nějakém panoptiku. Třeba ten přemoudřelý doktor Vejsada je jasný vrhač nožů, ředitel Pospíšil zase smutný klaun.

Típnul jsem cigaretu o žulovou obrubeň kašny a opustil úkryt pod stromem.Vždycky mám rád problémy, které začínají na opuštěných náměstích, před barokními kostely, v lijáku a celkem v hajzlu.

„Jděte vlevopo schodechnahoru,ve druhémpatředoprava,pak doleva a znovu doprava. Jestli dojdete do atria nebo do knihovny, jste špatně.“

Podívaljsemsenadisplejmobilu.Ne,neměljsempuštěnounavigaci. Budu Weissové říkat Gépéeska.

Doatriajsemnedošel,jennahlédl.Socha,strom,kašna,strom,kašna, strom.

Zase ta hlava.

Nesmím se dívat tak rychle, na motání palice je rychlost světla dostatečně rychlá.Přidržel jsem sezdi, studené amokréjakomoječelo.Za- mřížovanáoknavchodběmipřipomínalavlastníokna,třebatovčerejší. Jak jsem se dostal do pokoje? Mříže v oknech signalizovaly něco jiného než místo usebrání. Tohle nebyl klášter, i když mu tak říkali. Tohle bylo vězení. Vězení stejné jako moje hlava.

Vlevo nahoře se nacházela knihovna, zamknutá, ale odér ze starých knížek by prosakoval i stěnami protiatomového krytu. Po chodbách se potuloval nábytek tak otlučený, že ho v bazaru museli snad mučit, než ho pustilimezilidi.Opřeljsem seo sténajícískříň.Dalšíschody nahoru. Na takovéhle túry dnes nejsem připravený. Zaklepal jsem na správné dveře. Ne, nejsem jasnovidec. Na zdi jsem viděl cedulku Mgr. Berenika Weissová – kurátorka muzejních sbírek.

12


Otevřel jsem.

„Dobrýden.“Začaljsemslušně.Potřebovaljsemrychlepanákanebo sklenici sody.

Gépéeskasedělazastolemširokýmjakcestadopekel.Místodobrých úmyslů jej lemovaly nadité šanony. Po desce stolu polehávaly sešity v odřených přebalech, mapy a krabice s popelníky. Uprostřed stála železná žehlička. Mezi všemi těmi lejstry nepochopitelná jak pyj s cinkajícími koulemi na brněnském náměstí.

Weissová mě zmerčila a povytáhla obočí. Myslel jsem, že vyletí jako čertík z krabičky. Ne, zatím si jen rovnala záda (de)formovaná vysedáváním nad knihami a u počítače.

Nevěřil jsem, že na tu dálku může cítit rum. Cítila...

melasov ýlíh,

rumovou tres0,

cukr,

karamel,

vanilkové aroma.

Ta ho kupuje leda na Vánoce, když peče cukroví. A to neřeším, jestli ho upíjí nebo čichá jako toluen. Weissová se na mě dívala. K pekelné bráněbymohlyjejípronikavéočinaváděthříšníkystejněspolehlivějako pirátské majáky na útesy.

„Dobrý den, pane Štolbo.“

Bylapěkná,takhlezdálky,přestopekelnépředbraní.Rozsvícenísvě- telného signálu cesta je volná jsem v rámci své návštěvy nečekal. Stejně se nekonalo.

Žádné vítání externího pracovníka. Žádný alespoň nahraný úsměv. Žádné cupitání a představování a potřásání rukama. Klienti mi sem tam nabídnou něco k pití. Tady budu nasuchu. Ale kšeft je kšeft. Muzeum mi platí celkem dobře. Teda, stejně jako všechna ostatní muzea, abych nepřechválil. Něco mě na těch omšelých barácích vábí. Zabezpečení keltské sošky mě bere víc než pokladna v supermarketu.

Abydleníminašlislušné.Pokojjesicemenšíneždůvěravparlament,

13


ale zase to mám pět kroků do Havany. Dobrá hospoda vylepšila pobyt už v horších dírách, než je Tábor. „Něco se vám, madam, nezdá?“

Dívala se na mě déle než imigrační úředník. Ale zato stejně mile.

„Vidím, že jste se cestou stavil na, ehm, na drinku.“

Vykročil jsem, zapletly se mi nohy, ale ustál jsem to. Jsem si myslel.

„PosaVte se, prosím. Ano, tam, jak jste. Ano, jak ukazujete... Na opačné straně stolu!“

Polkl jsem nasucho. Ne z ní. Ale žízeň je věčná.

Podíval jsem se na židli s prosezeným polstrováním, v němž se asi právě pářily myši. Nechtěl jsem je rušit v nejlepším a sedl si raději na druhou židli.

Mám žízeň.

„Pane Štolbo,dostalijsmenavásskvěléreference,toano.Vašepráce v ostatních muzeích je všemi ceněná jako vysoce profesionální. Ale vy jste už na začátku pracovní doby cítit alkoholem a očima fixujete pevný bod na obzoru. Nezlobte se, to na mě dojem opravdu neudělalo.“

„Jásenavásnezlobím.Vypřecenemůžetezato,žesevámvkanceláři houpe podlaha.“

Pozvedlaoči.Zvláštní,nebylamocnamalovaná,vlastněskorovůbec, ale nevadilo to. „Pane Štolbo, to pití...“

„Profesorovi můj grog chutná. A v těch vašich depozitářích, vám řeknu, máte kosu jak v gulagu. Takže každý ráno si s profesorem dáme co?“

Weissová moudře mlčela.

„Každý ráno si s profesorem dáme grog,“ dokončil jsem. Poprvésezvedla.Obešlastůlobtěžkanýhříchyněkolikrátodloženéprá- ce a zastavila se těsně vedle mě.

Vstal jsem taky.

Weissová u mě stála tak blízko, že kdybych se nahnul, políbil bych ji. Najednou jí chlast nevadil. Nebo vadil, ale teV jí to nějak bylo jedno.

„Pane Štolbo, vy jste dnes dělal profesoru Kalandrovi grog?“

14


„Dělal. Každý ráno na půl osmou. Ale sám jsem ho zas vypil, i ten jeho. Profesor ještě nedorazil. Což je u tak akurátního chlapa divný, ale...“

„Profesor Kalandra se od soboty pohřešuje.“

U takovýchzpráv nevyšiluju. Mělbych býtšokovaný,lapatpodechu nebo chtít od Weissové masáž hrudníku a dýchání z úst do úst. Ale jak říkám, na podobné dramatické situace jsem drobet vysazený.

„Madam, to, že někdo nedorazí v pondělí v sedm do práce, nemusí znamenat, že po něm v deset vyhlásej pátrání.“

„Nevolala jsem vás, abyste mi tady něco vykládal o příchodech do práce. Zrovna vy. Za pár minut dorazí policie a stejně jako lidí v muzeu se vás bude ptát, kdy jste viděl profesora Kalandru naposled a jestli jste na něm nepozoroval něco zvláštního. Je to srozumitelné?“

Kývl jsem hlavou.

Díval jsem se na ni.

Během posledních pár vět se jí zamžily oči.

„Jo. Je to srozumitelný,“ řekl jsem tiše. Vzdychla. Nejsem zas takový znalec lidí, abych se tím živil, i když jsem se tím kdysi živil. Ale to,že se rozlícenástrážpředbranami peklaběhem chvilkyproměnilavesmutnouvíluodJordánu–nikoliodbiblickéřeky, ale od zdejší údolní nádrže biblických rozměrů –, by padlo do oka i slepému.

Weissová ke mně vzhlédla.

„Vy jste opravdu naučil profesora pít grog?“

Ta otázka nebyla nepřátelská.

„Nenaučil. On si na to zas jen po letech vzpomněl.“

„Proč jste nikomu neoznámil, že dnes nepřišel do práce?“

„Neprásknu parYáka.“

„ParYákovi je dvaasedmdesát a pohřešuje se.“

„Bože. Je půl jedenáctý. ParYák může bejt u příbuznejch, chytla ho toulavá nebo mohl jet zas do archivu. Kalandra třeba za hodinu dorazí naoběddo Havany.Nadnešek jsmesiuholek vkuchyniobjednalikoprovku.“

15


Weissová se najednou probrala. To asi ta koprovka.

Oči jí ocelově zšedly. Mohla by fungovat jako reklama na nebožku Poldi Kladno.

„Co si to dovolujete?“ přehodila výhybku moc rychle, ocelářka.

Něco jsem rozbil. Něco v ní?

„Jak to o profesorovi mluvíte? Jak dlouho jste ho vůbec znal? Jste tady sotva týden a už si myslíte, kdoví jací nejste kamarádi? A to pátrání po něm odvoláme jen proto, že jste mu objednal kulajdu?“

„Koprovku.“

„Mlčte!“

Mlčel jsem.

Weissová se obrátila a vrátila se za stůl. Sedla si a já taky.

Čekala. Ne na policajty. Na mě. Bylo mi to jasné.

„Poslyšte, madam... Dobře, já jsem z toho taky nervózní. Ale pořád nevidím,promiňte,přivšíúctěkprofesorovi,důvodpanikařit.Jedobře, že jste zavolala policii, a je dobře, že o něj máte strach, ale jak jsem starého pána poznal, tak nepředpokládám, že...“

Aha, zase jsem to posral.

„Vy nemáte co předpokládat. Vy vůbec nevíte, o koho jde!“

VždyY to říkám.

16


5. listopadu, dopoledne Tento proradn ýlidsk ýrod má jen to dobré do sebe, že miluje vzdělanost. Enea Silvia Piccolomini, pozdější papež Pius II, o táboritech, 21. srpna 1451 Klika cvakla, dveře letí a do dveří vchází cosi v saku a s patkou větší než kšiltovka.

„PojV dál,Aleši,“zvedlaWeissová koutky rtů.Tak jestli tohle byl její nejlepší úsměv, tak jsem tady navíc já, nebo Kšiltovka.

Za sakem a patkou vešli poručík Columbo a seržant Burke.

„To jeAlešKlusal,“ hodilapo mněWeissová životně důležitou informaci. „Náš nejlepší stážista. Dojíždí z Prahy. Třikrát týdně.“

Ani jsem nevstal, jen státotvorně kývl hlavou. Aleš Klusal neměl čas ani na to. Byl horlivější než prodejce extáze půl hodiny před koncem afterparty.

„Bereniko, poručík Hamr a praporčík Vitásek.“

COLUMBO

A BURKE

17


„Dobrý den. Berenika Weissová. PosaVte se, prosím.“

Ach jo. Mohl bych si vsadit na každouvětu, která přijde.Nejdřív někdo řekne, že jsem poslední, kdo viděl Kalandru živého, schválně...

„To je poslední z té budovy, pan Robert Štolba. Pracuje na bezpečnostním auditu.“

„Byl s profesorem ještě v pátek.“

„Na Dušičky,“ upřesnil jsem.

„Je tedy poslední z muzea, kdo profesoraspatřil živého,“ vydedukoval Klusal. Byl to chytrý stážista. Z Prahy.

Vedoucí Weissová pohlédla na Klusala.

Poručík Hamr pohlédl na Klusala.

Já Klusala ignoroval.

„Myslel jsem, že bystetochtělivědět,“pohlédlnaostatníKlusal.Mě ignoroval.

Poručík Hamr zavrtěl hlavou. Nechtěli to vědět, tedy, nechtěli to vědět od něj.

„Pane Štolbo, mohli bychom se vás zeptat, kdy jste naposled viděl profesora Kalandru?“

„V pátek, na Dušičky,“ řekl jsem a trpně očekával povinnou duševní rozcvičku. Kdo si první vzpomene na barvu profesorových ponožek, teplotu čaje v termosce a číslo stránky, na které zaklapl rozečtenou knihu?Odpovídejterychle,zachvílizaznígong!Kdonevypadnezkolaven, dočká se na závěr ještě kriminalistické třešničky. A už ji poručík Hamr obřadně servíruje:

„Nezdálo se vám na panu profesorovi něco divného?“

Weissová se mi dívala do pusy tak urputně, až mi bylo stydno za včerejší TESCO rybičky s cibulí. Ale nic jiného jsem k jídlu v noci nenašel. Ne že bych měl ledničku prázdnou, ale jídla v ní zrovna moc nebývalo. „Roberte,“zasmušilseprofesorKalandra.„Víte,cojednomupřijdelíto? Že láska k vědě a oddanost kultuře nezaručuje, že si na té společné lodi budeme důvěřovat. Tady v muzeu jsem začínal s velkým entuziasmem a většina odborníků zde působících jsou moji žáci. Vědecká kariéra se

18


v humanitních oborech nepojí s finančním ohodnocením, úspěch se měří vystoupeními na konferencích, publikacemi, tituly. A pokud jde o vědecké uznání, asi byste se dost divil, jak ostré lokty akademici mají. Člověk aby se pomalu bál svěřit se vlastním lidem. Chápete to, chlapče?“

Oslovení chlapče mě fascinovalo od první chvíle, kdy jsem se s tímhle chlapem potkal. Samozřejmě, mohl bych být jeho syn, ale člověk na půlcestymezičtyřicítkouapadesátkoutaknějakpředpokládá,že chlapče mu moc lidí neřekne. Vyjma profesora Kalandry. Tomu zase tady v muzeu občas říkali Žižka, měl svou pravdu. S věkem neztrácel ani urputnost, ani tvrdohlavost. Na mou poznámku, aby se ve svém věku šetřil, odpovídal: „Víte, chlapče, kolik bylo Žižkovi na začátku husitských válek let? Stál na prahu šedesátky! A to byl středověk.“ Bral bych se stejnou pokorou, i kdyby mi tenhle charismatický Gandalf Bílý říkal ty kluku ušatej. Kalandra byl jedním z mála lidí, kteří mohou cestovat do vesmíru. A nepotřebují k tomu rakety.

Pokudbymikdokolicizíjentakřekl chlapče,skončilbynaúrazovce. Ne že bych byl netykavka, ale podobných oslovení jsem si v minulosti zažil dost, a chlapče patřilo mezi ty slušnější. Grázlové, kteří měli za to, že mě můžou titulovat jakkoli, to nevzali za správný konec.

„Chápete to, chlapče?“

„Chápu, profesore.“

„Covymůžetechápat?Tojsouekleziomorfnístruktury–jednozdali jde o strážce víry nebo pravdy,“ podíval se na mě těma unavenýma očima. Odrážela se mu v nich křížová cesta i se stromořadím stoletých lip směrem na Klokoty.

„Jednoujsemse,pane,takhlesvěřil.Vlastnímlidem.Avyhodilimě.“

V ruce držel poznámkový blok, čelo špinavé od prachu, a nevěděl, co říct.

„Aha.“

Obrátil se k oltáři a znovu se sklonil k výjevu ve spodní části desky.

„Podívejte. Jana Husa v kostnické katedrále odsvětili a pak mu nasadili tuhle potupnou papírovou čepici s Vábly, kteří se mu snaží rozsápat duši. A v té čepici ho upálili...“ odmlčel se. „Jsem rád, že vás přidělili

19


ke mně, chlapče,“ pronesl po chvíli. „Až tohle dodělám, půjdeme se podívat na to vaše zabezpečení. Vy jste tady již hotov?“

„Ano,paneprofesore.Alenespěchejte.Počkámvenkuadámsicigáro.“

„A chlapče,“ dodal ještě, než jsem prošel kolem druhého oltářního křídla ke kovaným dveřím východu, „vám důvěřuji.“

„Tomětěší.Někdyjepřestolepšínechatsivěciprosebe.Játozažil.“ „Ne, nic divnýho se mi na profesorovi nezdálo,“ řekl jsem.

Poručík Columbo a seržant Burke na to nereagovali. Ani si nic nezapisovali „Nebyl nápadně nervózní?“ ozvalo se zpod patky. Promluvil Klusal.

Oba policisté si spolu něco šeptali.

„Nebyl nervózní víc než vy,“ poprvé jsem oslovil Klusala.

Kdybychřekl,že sestážistazPrahyažlekl,možnábytobylopřehna- né. Ale jo, lekl se. Nevím jen, jestli mě, anebo mého konstatování.

„Nervózníjetadypřecekaždý,“pozvedlKlusaljogurtovoubradičku. „Pohřešuje se kolega, kunsthistorik evropského formátu.“

Weissová zamyšleně kývala hlavou. Dal bych láhev finské vodky na to, že shlédla celý flashback v mé hlavě. Nevím, jak to udělala, ale věřte mi, láhev vodky bych jen tak pro nic za nic nedal.

„Takjestlivícnemáte,paneŠtolbo,“zvedlseColumbo,„myjsmevaši výpověV zaznamenali a vám, paní Weissová, se určitě ozveme.“

„Ano, budeme velice rádi,“ řekl Aleš Klusal a povzbudivě kývl na Weissovou.

Reakci Weissové jsem neočekával.

„Ano, budeme velice rádi,“ tiše zopakovala. Proč toho mlíčňáka nezpucovala?

Díval jsem se radši na poškrábanou desku stolu. O co tady, krucinál, jde?

Nevím, proč to dělám, ale tohle automatické řazení lidí – do první třídy, do turistické, do dobytčáku – mám v sobě od doby, kdy jsem lidi takhle řadit musel, ihned, bez zaváhání. Párkrát mi to zachránilo život.

Měl jsem žízeň.

20


Poručík Columbo a seržant Burke se ve dveřích rozloučili.

„Mohu se pak stavit, Bereniko?“ otočil se při odchodu Klusal.

Weissová přikývla.

„Samozřejmě, Aleši.“

Klusal odklusal. My zůstali sami.

Bez pití. „Zapsala jste si všechno?“

Zas ten ocelářský pohled.

„Vy jste viděl tužku?“

„Ne. Vaše oči.“

POHŘEŠUJE SE ODBORNÍK NA STARÉ MALÍŘSTVÍ

7. listopadu

Tábor: Policie marně pátrá po Františkovi Kalandrovi, jenž minulý

pátek odešel ze zaměstnání a od té doby se kolegům ani rodině neoz

val. Jeho mobilní telefon je nedostupný.

„Muž pravděpodobně odešel kolem 18. hodiny z pracoviště a do sou

časné doby o sobě nepodal žádnou zprávu,“ dodala policejní mluvčí

Gabriela Kasmanová.

Pohřešovaný, 72 let, je vysoký asi 170 cm, má štíhlou postavu, bílé

vlasy, hnědé oči a nosí krátce zastřižen ýplnovous. Naposledy měl na

sobě světl ýkabát, hnědé manšestrové sako, džínové kalhoty a tmav ý

klobouk.

Jakékoli informace o pohřešovaném můžete oznámit na kterémkoliv

oddělení PČR nebo na lince 158.

Regionální zprávy ČT24, Jihočeský kraj

21


8. listopadu, odpoledne Jak ýzločinec byl by bůh, kdyby byl? Kter ýspravedliv ýduch válku by dovolil? S. K. Neumann Tohle město má tisíc očí.

V každém okně, výloze, v klikaté liduprázdné uličce tě sledují. Každého, kdo sem nepatří, natráví a vyvrhne.

Navštivte historickou perlu jižních Čech, město s husitskou tradicí. Na odboru cestovního ruchu si z toho vytrhalo vlasy už pár horlivých pracovnic. I onen proslulý japonský turista s tabletem v rukou, bezpečně schovaný v bublině organizovaného zájezdu, se poplašeně ohlíží, co ho žene z města ven.

Ježatá koule na řetězu.

Řemdih visí nad výčepem v každé druhé hospodě a v muzeu ho najdete málem i na záchodě.

Tohle město se nepne k nebi, tohle město se ježatí.

22


Asemjsemsepředdvěmarokypřestěhovala.Skorodobrovolně.Bez přímluvy profesoraby mně místo kurátorky takhle narychlo nedali. Pokud chcete pracovat v muzeu, čekáte roky, než se něco uvolní. Slovo fluktuace se mezistudenými zdminesmívyslovit,znípodobněnepatřič- ně jako flexibilita.

Co muzeum jednou schvátí, světu nenavrátí,říkáváFrantišekKaland- ra. Kde je mu, sakra, konec? V černých ohmataných deskách ležely u kopírky svázané noviny, které formátem strčí do kapsy i socialistické Rudé právo. Duhové papírky zastrkané mezi zažloutlými listy signalizovaly, že kolegyně Vrabcová opět váhá, jakou událost vybrat do rubriky Stalo se před sto lety. S námahou jsem svazek otevřela a přečetla zprávu v postranním sloupci.

STAROCH SE OBĚSIL

Dne 10. listopadu oběsil se ve Stádlci na půdě svého domu 71letý

hospodář pan František Kratochvíl. Po polednách nalezen byl jako

vychladlá mrtvola, takže přivolan ýpan Dr. Schánělec nemohl než

konstatovati smutnou skutečnost. Důvod sebevraždy není znám.

Prudcejsemnovinyzaklapla.Prach,který vydýchly,mědonutilkých- nout. Otřela jsem si oči. Zbytečně plaším.

František Kalandra nikdy netrpěl depresemi, ani nemá dluhy, alespoň co vím. Na svůj věk srší energií, že by tu mohl klidně dělat ředitele, kdyby ovšem chtěl. Jenže on nechtěl. Sežrali by mě tu zaživa, smál se a pomrkával, jako že vím. Jenže já nevím a od zašmodrchané sítě maloměstských vztahů se držím co možno nejdál. Všichni si vidí do talíře a všichni si pod tím talířem jordánské polévky něco schovávají.

Když se profesor před pár měsíci konečně vyvázal z pracovních povinností v Praze, přiběhl do muzea celý rozzářený.

„Bereniko, rozhodl jsem se, že řádně provětrám ty vaše depozitáře.“

„Ono by toho tady chtělo provětrat víc, Františku.“

„Dítě zlaté, to mi vyprávějte. Jednou jsem to zkusil a skončil jako kontrarevolucionář a maloburžoa.“

23


„Já vím.“

„Ale teV to provětráme tak, že z toho budete mít radost i vy. Zaměříme se na oslnivé badatelské úspěchy, všechny šokujeme odvážnými závěry a v počtu citací nás nikdo nepřekoná.“

„Mně stačí, že jste se vrátil. Přece se nechcete zase trmácet po konferencích a na přednáškách svádět boj s powerpointovou prezentací.“

„Toodvásneníhezké,Bereniko. O mých schopnostech ovládat dataprojektor se nežertuje.“

„Už mlčím.“

„Otázka je, jestli radost budou mít i jiní. Ale to necháme na nich. Každopádně jsem přesvědčený, že vytáhnu na světlo denní poklady, které v muzeu máme.“

Profesor Kalandra svítil. Světlonoš. Padlí andělé to nemají lehké.

„Plán na sladkých dvacet let,“ pohladil mne profesor po ramenou.

Vzpomínka mě na chvíli vytáhla nad hladinu.

Tohle město má tisíc očí, ale profesora nezahlédlo ani jedno z nich. Chlap vedle mě nešel, valil se. Proplétala jsem se podél urvaného kusu skály z neznámých důvodů zabaleného do zelené vojenské bundy. Jestli mi tou kanadou dupne na nohu, definitivně s ním končím. Nohu má šestačtyřicítku a klátí se hůř než námořník, který si po několikatýdenní plavbě vyšlápne na souš. Rozčiloval mě hned, jak vešel do kanceláře, rozčiloval mě, když na půl pusy odpovídal policistům a tvářil se, že je z obliga. Nesnáším typy, co si mě prohlížejí jako kus žvance. Co si o sobě, sakra,myslí? Představilajsem si ho jakosbírkový předmět. Na cedulce by stálo: Alfa samec. Bez šlechtitelských zásahů. Vzepřel se ochočení. Při útěku zabit. Muzeum získalo exponát do sbírky v roce 2012.

„Madam?“

Tímhle oslovením to zalepí stěží. Čekám, kdy se zeptá: A prsa ráčíte mít opravdu čtyrky, madam, nebo si podprsenku vycpáváte? Byl cítit potem, hospodou a testosteronem.

„Madam, potřeboval bych vědět o profesorovi něco víc.“

24


„Myslela jsem, že jste nejlepší přátelé. Možná jste už tak daleko, že spolu probíráte inkarnáty.“

Tohleode mne byla jasnápodpásovka.Stáváse mi to,když jsemnervózní. Na to, abych se znemožnilajako kabinetníintelektuálka,sivysta- čím sama.

„A to víte, že probíráme. František říkal, že inkarnát, teda já radši říkám tělovka, byl nanášen s mimořádnou péčí speciálně vyškolenými malíři.Malovatobnaženéčástitělsvatýchmákoneckoncůjasnýsexuální podtext, takže mě to pochopitelně zajímalo. Tajemství spočívá v tom, že první podkladovou vrstvu nanesete tmavě červenou. Udělá to stejný efekt,jako když seteVčervenáte–člověkbyřekl,že jstestudenáškeble, a vy jste minimálně stejně živá jako ty ikony.“

Odmlčel se a se samolibým úsměvem si vychutnával pauzu. Naběhla jsem si sama. Ani jsem se nemusela dotknout ušního lalůčku, abych věděla, že mi zrudly uši.

Opřel se do nás studený vítr a zkušeně se protáhl křivou uličkou. Žádné nalinkované a rovné ulice na starém městě nenajdete. Domy tu beze smysluzdánlivěskáčoudovozovky,nebochodcůmavozůmaspoň nastaví místo nohy patník.

Řekl jen: „Nezajdeme radši na kafe, madam?“

Tak jsme zašli. V Havaně dělají slušné latté. „Na policii si na moje telefonáty už stihli vypěstovat alergii. Prý dělají, co je v jejich silách. Doufala jsem, že mi pomůžete.“ Neříkalo se mi to zrovna lehce.

Před Štolbou přistálo pivo, ještě než stačil dosednout. Vypil ho tak rychle, že jsem si ani neobjednala a on pokládal prázdnou sklenici na stůl. Hřbetem ruky si otřel pěnu z vousů. Některé už bílé zůstaly. Neumím odhadovat věk. Myslela jsem, že mu je kolem čtyřicítky. Když jsmeteVseděliprotisobě,řeklabych,ženakračujekpadesátce.Natuhle oslavu být pozvaná nechci. Pil druhé pivo a blonVatá servírka se na mě dívala, jestli k sobě jako patříme.

„A proč si myslíte, že se to nevyřeší normálně?“ zeptal se.

„Normálně? Jakože ho ranila mrtvice, když si v listopadu vyrazil na

25


houby? Nebo že ho vybagrují ze dna Jordánu, až z něj vypustí všechnu vodu?“

Ironie by mi šla. Odhánět lidi umím.

„Weissová, takhle se nikam nedostaneme. Nebo jo. Do prdele. To vy mi musíte helfnout, abysme rozlouskli, proč policie Kalandru nenašla!“

Já to vzdávám. Nic nekomentuji. Je to hulvát, jenže já ho potřebuji.

Podívala jsem se na náměstí, jako bych potřebovala zkontrolovat, jestli budova staré radnice stojí. Hodiny na radniční věži ukazovaly pořádohodinuapůlmíň.Zatracenýhodinář.Takymázpoždění.Nadech- la jsem se:

„Nevím. Byli všude, v muzeu, doma, u příbuzných, spojili se s Ústavem dějin umění na pražské akademii, kde František pracoval.“

Pokračovala jsem pokud možno bez pauz a pohledem jsem fixovala dlouhoulžíci.Přineslimijikekávěsnapěněnýmmlékem.Místosušenky mi spíš měli na podšálek položit tři diazepamy. Na uklidnění. Jako pozornost podniku. Štolbovy tmavé oči mě mátly. Bělmo měl sice alkoholem zakalené, ale pořád všechno sledoval. Raději jsem se dívala na jeho ruce.Způsob,jakýmbezděčnědeformovalpapírovýpodtácek,nenechal nikoho na pochybách. Kdyby mě držel za zápěstí, nevysmekla bych se.

Vybavily se mi fialové podlitiny, kvůli kterým jsem si léta nevzala krátký rukáv. Už je to pryč.

„Zmínil jste se,že jste pracoval upolicie.Myslíte,že bystenámmohl pomoci s hledáním Františka?“

„Na to jsem vám přece odpověděl. Mě opravdu zajímá, co je s profesorem. Koneckonců,beru todostosobně.Ten chlap je unikát a borec. Proč vlastně odešel do Prahy, když tohle město tak prožíval? Stačilo se ho na cokoli o Táboře zeptat a spustil jak rádio.“

„Vímjen,žemělproblémysmístnímifunkcionáři,ještězatotalitního režimu. U profesora jsem kdysi konzultovala diplomovou práci. Spřátelilijsme se. O jeho fungovánív Tábořeažtoliknetuším.Pomohlmitady sehnat práci i bydlení, ale sám byl tehdy ještě v Praze.“

„Spřátelili. Co to je, proboha, za eufemismus? Tehdy jste se s ním vyspala? A co teV?“

Bože, jak já tyhle řeči nesnáším.

26


„Jistě,“seklajsemponěmsyčivým sss.„Tehdy iteV.Toon jetotižtajemným otcem mé dcery.Vždy jsem chtělaporoditgeniálnídítě.Stačí?“

Na okamžik se zamyslel a pak se rozesmál.

„Slušnej pokus.“

„Tak vidíte. Profesor Kalandra je mimořádně korektní člověk. Od smrti manželky se soustředil jen na vědu. První roky překonal jen díky tomu, že přesně dodržoval denní režim – hodinu vstávání, snídani, čas, kterýtrávilpsanímneboodpoledníprocházkou.Bolestčasemodezněla, ale on se ke svému neuspořádanému fungování, kdy do rána psal nebo několik týdnů v kuse objížděl kostely, již nevrátil. Ten řád v něm zůstal. Proto mi bylo v pondělí ráno jasné, že něco není v pořádku. To jste si nevšiml, jak úzkostně lpí třeba na čase oběda?“

„Ani mi to nepřipomínejte.“

„Občas někdo v muzeu zmíní, že zamlada býval docela bouřlivák, tedy na socialistické poměry, a neměl problém kolegům říct svůj názor do očí. Zejména o stavu muzea. Asi proto v Táboře nevydržel. Měl tu iobrovskýkonfliktkvůlijednomusbírkovému předmětu,utrakvistické- mu kalichu, který byl zapsán do přírůstkové knihy, ale v muzeu k dohledání nebyl. Ale to bylo před pětatřiceti lety...“

„Takženekaždýbylnadšený,žesekapacitavracídorodnéhoměsta?“

„Ne.“

27


9. listopadu, ráno NeklaI také své naděje v očistci na onom světě, neb očistec nejistíc naplňuje kněžsk ýměšec. Čiň zde dobře, dokud máš čas, neb po smrti mine čas. Veršovaná skladba, kolem 1500 Nevím, odkud se mi v hlavě vzaly bláboly o očistci. To budou určitě ty Kalandrovy přednášky. Chyběli mu studenti, a tak své vysvětlující vstupy směřoval komukoli, kdo byl právě nablízku. Třeba mně. Před Dušičkami ho to popadlo úplně.

„Jan Hus, Roberte, považoval očistec za pověru. A po něm Luther. Ten dokoncenačasovalsvůjslavnýprotest,kdynadveřekostelaveWit- tenberku přibil listinu odsuzující prodávání odpustků, na neděli před Svátkem zesnulých. Reformátoři církve tím jasně vzkázali: Nezapalujte svíčky za příbuzné, kteří se trápí v očistci, ani jim nekupujte odpustky, aby se duše zemřelých dříve z očistce vymanily! Očistec neexistuje.

Bylo to ale hrozné, hroznějšínež jindy. Tvrdé jako první reformátoři

28


církve. Očistec prý znevažuje Boží milost, když vysvobození lidské duše podmiňuje lidskými zásluhami.

Nevěříš.

Nezasloužíš.

Nevyplatíš.“

Hlavou mi běžely útržky Kalandrovy přednášky v posledních záškubech spánkové fáze REM, rozdíraly mi vnitřní stěnu lebky. Když jsem se probudil, byl jsem na tom hůř, než když jsem šel spát. A to jsem na tomtakynebylnejlíp.Těžcejsemseposadilnaposteli,zamnoupropoce- ná deka a zmuchlané prostěradlo. Spustil jsem nohy na zem. Něco jsem nakopnul.

Po podlaze se v rámci rozcvičky rozběhly nakopnuté láhve.

Duše je dávno zatracená.

Už na tomhle světě...

Přešel jsem do koupelny. Museli ji přes noc přestavět. Určitě změnili dveřní zárubně, protože jsem do nich dvakrát vrazil. Zrcadlo taky bylo jiné. Vyblité, ploché, bez lesku, bez života, jako ten ksicht v něm. Proboha, zase další den.

Vedle kartáčku na zuby seděla krysa s červeným čepečkem. Ne, kecám.Vymýšlímsi.Mělamodrýkulich.Sčervenýmčepečkempřececho- dí myši.

„Chlapče,“ promluvilo na mne zrcadlo. „Dneska se vypravíme do útočiště nesmrtelných, kterým nedělá dobře světlo světa.“

Pasta byla pruhovaná a měla barvu italské trikolory. Klukům jsem vždyckyvysvětloval,žedokaždétubymusítipracovnícivtubárnáchna- mačkat každou barvu zvlášY, a kluci mi nevěřili. Táto, říkali mi, to není pravda.

Ne, dneska už není pravda spousta věcí.

„Dneska ne,“ řekl jsem zrcadlu. „Srovnej si čas. To bylo včera.“

Zrcadlo se zavlnilo. Polička se zubní pastou a sklínkou na vodu jakbysmet. Zapotácel jsem se.

„No, no. Snad jsem toho tolik neřekl.“

29


Prostorsekymáceldál.Chytljsemsepoliceasrazilsklenicidozrcad- la. Propadla skrze něj. Naklonil jsem se dopředu. A zíral za zrcadlo.

Byly tam.

Jako před týdnem.

Vlnily se v tetelícím se vzduchu.

Samé bedny. Desítky dřevěných beden. Stovky beden... „Chlapče, dneska se vypravíme do útočiště nesmrtelných,“ řekl Kalandra.

„Pouštěli si mezi živými pusu na špacír?“

Kalandra potřásl hlavou a usrkl kávy.

„Poutali příliš pozornosti. Stíny a ústraní jim svědčí víc než světlo světa.“

„Mluvíte o nich, jako by byli živí.“

„To ne! My muzejníci jsme totiž povahou nekrofilové. Pokud chcete za sběrateli biofilními, jděte do zoo nebo do botanické zahrady.“

„Muzeum hrůzy! Nebožátka naložená v lihu, vylisovaná či vycpaná, jakjelibo,“pronesljsemhlasemBoriseKarloffa,jedinéhopravéhoupíra Nosferatu.

„Citlivko. Nu, na zabezpečení přírodovědných sbírek ve Veselí si budeme tedymusetnajmout někoho jiného,“zakontrovalprofesor.Ani jsme se nepotřebovali zasmát.

Mosazné hodinynastěněsiprotahovalyručičkydo vzorného rozpažení. Bylo čtvrt na deset.

Kalandra se úkosem podíval na můj netbook. S počítačem si poradil obdivuhodně, ale k menším přístrojům, jako byly tablety achytré mobily, choval nedůvěru. Čertovy krabičky to jsou. Za chvíli bez nich nepůjdete ani na záchod! Zatímjsemmuneprozradil,ženazáchoděsenejlépe vyřizují esemesky. Třeba k tomu dojde sám. Až objeví čtečku, zjistí, že s ní se dá jeho oblíbený Le Monde číst i na tom hajzlíku.

„Až si to doYukáte, chlapče, můžeme vyrazit.“

Dopsal jsem poznámky z předchozího dne, profesor dopil kávu, já doplnil placatku a vyrazili jsme.

30


Profesor se opřel do brány ramenem a zabral celou tíhou asketického těla.

„Zase se to skříplo.“

Chtěl jsem pomoci,alepravékřídlopovolilo aprofesorvlétldotmy. Chytil jsem ho za límec kabátu.

„To je dobré, chlapče. Ale děkuji. PohleVte.“

Dolů vedly prudké schody. Kvůli nim jsem se ale nezarazil.

„Co tomu říkáte?“ ozval se Kalandra.

„Dobyvatelé ztracené archy.“

Kalandra nereagoval. Byl to milovník Markéty Lazarové, jenž těžko vydýchávalfilmovézpracováníEcova Jména růže. Kalandra by v podstatěmohl býttáborskýVilémzBaskervillu.Jsem pak jánaivníAdson,kte- rého život připravil o iluze?

Svět tančí tanec smrti a chvílemi se mi zdá, že po Dunaji lodě plné šílenců odplouvají do míst plných temnoty... Přede mnou se otevřela rozlehlá hala. Uprostřed betonové podlahy setáhlauličkajakrozvinutýkoberecslávydosinavéhošerosvituzapomnění kdesi naprotější straně.Byltospíškaňon než cesta.Po oboustranách se vršily vyskládané bedny.

Dřevěné bedny.

Orazítkované čísly.

Popsané znaky.

Vysoké, úzké, široké, malé i velké.

Prostor osvětlovaly žárovky. Oběšené na zauzlovaných drátech se pohupovaly v podzemním bezvětří. Vydávaly mdlou, trochurozpačitou záři. Poznaly, že sem nepatřím, že jsem vetřelec.

„Co je v těch bednách? Kromě ztracené Archy úmluvy?“

„Tak tu zde nemáme,“ pronesl Kalandra tak samozřejmě, až jsem zauvažoval, jestli Indyho přece jen neviděl. Ale ne. To je blbost.

„Ptám se jen, abych věděl, jak moc tenhle prostor zabezpečit, profesore.“

31


„Lépe než expozici.“

Pohlédl jsem na něj.

„Víte, chlapče, mnoho lidí se mylně domnívá, že podstata muzea se rovnávýstavníčinnost.Blouznivci.Tonejdůležitějšízůstáváskrytovde- pozitu. Sbírkový fond – to on je tlukoucím srdcem muzea!“

„Ale někdy není špatné taky těm lidem něco ukázat, nebo ne?“

„Jistě. Ale vystavuje se jen zlomek sbírkových předmětů. Přitom jen tady v muzeu je jich nashromážděno téměř půl milionu. Poklad za pokladem.“

„No, a proč myslíte, že tady jsem?“

„Nu, a proč myslíte, že vás sem vedu...“ Stál jsem před zrcadlem a opíral se o rám oběma rukama. Třásl jsem se.

Bedny zmizely.

Profesor taky.

Nahnul jsem se k umyvadlu, otočilkohoutkem avypilsnad litrledové vody. Postříkal jsem si obličej, krk a znovu se zvedl.

V zrcadle už nebyl zoufalec, ale mokrý idiot.

ALKOHOL ZABIJÁK

Dne 16. května po polednách nalezly školní děti mezi Červ. Záhořím

a Broučkovou Lhotou mrtvolu asi 50letého muže. Případ oznámen

četnictvu v Chotovinách, které zjistilo totožnost mrtvého. Je to ob

chodník dobytkem Králíček z Borotína. Příčina smrti: alkohol. Dopo

ledne viděli Králíčka, jak se v místech, kde byla později nalezena jeho

mrtvola, převaloval – ale nechali opilého ležeti.

Tábor, č. 20, roč. LXVIII, 18. května 1934 Za půl hodiny jsem spěchal do muzea.

Pořád lepší mezi exponáty než doma, sám se sebou.

32


12. listopadu, dopoledne Kdo neokusil kyselejch věcí, není hoden sladkejch... Pavel Hořepnický, 1575 Muzeummásvoupovolenourychlost,městomásvůjletitýrytmus.Když nestíhám, zvýším rychlost. Nenosím úzké sukně, nedá se v nich ve spěchu prodloužit krok. Rázuju od ředitelny s nepodepsanou grantovou přihláškou. Chybí vyplnit část k pojištění výstavních exponátů a zabezpečení galerie. Naivně jsem si myslela, že mi s tím někdo pomůže. Tak nepomůže.

Dveře kanceláří se přede mnou neslyšně zavírají. Jsem nebezpečná. Chci po ostatních práci. Je lepší ji nepotkat, šeptají si postavy ve středověkých kápích sledující z odřených rámů muzejní provoz. Automaticky přikývnu. Poznají mě podle chůze.

Je těžká. Jako moje hlava. Komplikace se objevily naráz a úplně všude.

33


Od rána jsem se cítila mizerně. Nedaří se mi v roli matky. Můžete si načíst desítky knih o výchově a stejně se pravidelně dostaví pocit selhání.

Ještě doma na mě vystartovala Kristýna:

„Mami, ty jsi mi zapomněla zaplatit obědy. Nemám kreditaučitelka trvá na tom, že souhlas s výletem musí být podepsán oběma rodiči!“

Od snídaně odešla, aniž do chleba jen kousla, sklenice s pomerančovým džusem zůstala netknutá. No jistě. Všichni žijeme v harmonických svazcích. Můžu já za to, že Jihočeši ještě nezaznamenali zvýšený výskyt rozvrácených rodin?

Kdo nečte, nepochybuje a drzému potomkovi jednu vlepí. Jen o hodinu později se ke mně dlouhou muzejní chodbou kolébá údržbář, aby pronesl svou pečlivě připravenou repliku: „Já jsem tu jen na otočku. Vo tom, že si dneska beru volno a nebudu v práci ani v úterý, jsem vám ale říkal. Nemůžu teV s tím Pražákem běhat někde po střechách. Jděte si s ním sama, když to tak nutně potřebujete.“

Opouští mě s hlavou vztyčenou. Jak jinak.

Vzadu v hlavě mi zní ředitelův hlas:

„Bereniko, tak se tím zmizením kolegy Kalandry tolik nezaobírejte. To je práce policie a věc jeho rodiny. Předělejte raději do zítra tu žádost o grant. Ostatně kvůli přidání kapitoly na zabezpečení výstavních prostor externistou jsme ve skluzu.“ Ten mi zase pomohl. Jasně, je třeba dát si v klidu kafe a odejít z práce svěží. Začínám být paranoidní. Zdá se mi, že se o Kalandrovi začíná mluvit v minulém čase.

A teV se navíc bortí muzeum. Chvíli trvalo, než mi došlo, že to nebudou zvuky z archeologického. Občas tam někdo nechá dlouho máčet železo v desalinační lázni a pak se snaží znovu usazenou rez otlouct kladivem.

Znovu. Byly to dveře. Zoufale se držely rámu a křičely o pomoc.

Buch, buch, buch.

Znovu.

„PojVte dál, Štolbo.“

34


Dveře si oddechly a já bezděčně stiskla zuby. Na lícních kostech se minapjalakůže.ZachvílibuduvypadatjakoŠílenástařenaodGericaul- ta. Fantazie nevede k šílenství. Co vskutku k šílenství vede, je rozum. OdolalajsempokušeníhoditcitátdoGooglu,abychsinašla,kdotořekl. Vedveříchsezatmělo,postavaŠtolbyjevykryladoposledníhomístečka.

„Brej den, madam.“

Vzpomnělajsem sinaKalandru.Conaněmprobohaviděl?Zaostřila jsem na obličej. Nebylo poznat, jestli se neholil, nebo holil a zapomněl se při tom dívat do zrcadla. Na čele se mu leskl pot. Taky zřejmě nemá svůj perfect day.

„Mám pro vás samé nepříjemné zprávy. Podle harmonogramu se musí ještě dnes stihnout střechy na staré radnici,“ oznámila jsem.

„Ten rozpis je k ničemu. Jsme ve skluzu, stmívá se skoro po obědě, takže to do tmy stejně nestihneme všechno projít.“

„Stihneme. Jinak si tu grantovou žádost můžu strčit leda tak za klobouk.“

Asijsemtomocvypálila.Pátravěsenamězadívalaopatrněsezeptal: „Kde je teda údržbář? Bez klíčů se tam nedostanu.“ Ty oči. Klíč ke Štolbovi je v jeho očích.

Temných tak, že přechod mezi duhovkou a zornicí není znatelný.

„To je ta druhá špatná zpráva. Půjdu s vámi já.“

Neříkal nic. Upíral na mě ty dvě neprůhledné záhady. Jeho pohled není zlý, jen nekompromisní. Napadlo mě, že takové oči si malovala na autoportréty Frida Kahlo. Na výstavě pak nevíte, kam se před jejím pohledem skrýt.

Přece mu nebudu vysvětlovat, že se na mě všichni vyprdli.

„V počítači je formulář žádosti,“ sklonila jsem hlavu k monitoru. „PojVme si projít jednotlivé kolonky, aY dáme dohromady data, která ponáschtějí.“Popošelkestoluaužtotubylozase.Štiplavýpachcigaret a beznaděje.

Odtáhla jsem se.

Všiml si toho.

„Něco nového o Kalandrovi?“ změnila jsem téma.

35


„Zítra se chystám za jeho sousedkou, paní Strašíkovou.“

„Taktomátenadlouho.Vnedělijsemsezanítakyzastavila.Dozvědě- lajsemse,pročsekvůliRusákůmajejichtankům hnulastatikaŠvehlova mostu, takže po něm dodnes nemohou jezdit náklaVáky, že v Jordánu žádný vlak po vypuštění nenajdou i proč je třeba uspořádat přednášku o zmizelých táborských koloniálech. Kdykoliv jsem řeč stočila na Františka, našla nové téma.“

„Dám si na to pozor, i když ty koloniály by mě zajímaly.“

Usmála jsem se. Unaveně.

„Vezmu s sebou okótované plány. Vlastně toho není tolik. U některých si nejsem jistá, jestli jim správně rozumím. Je to spíš záležitost provozního oddělení...“ nedokončila jsem, protože jsem se mezitím zvedla a dokumenty se mi rozsypaly po zemi.

„Tenhleformulářznám.To dáme,miládámo.“Rukouudělalpohyb, jako by mě chtěl plácnout přes zadek. Ani netušil, jak moudré bylo pohyb nedokončit. Sehnul se a posbíral většinu papírů.

„Děkuji.“

Spěšně jsem je nacpala do kabely a přihodila pětimetrákový svazek klíčů. Švy popruhu protáhly zoufalý úsměv na znamení, že jejich dny jsou sečteny. To bude tenhle rok potřetí. Kristýna mi radila, že bych si měla napsat o praktickou kabelku jisté Hermioně Grangerové. Vyzvednout Týnu z výtvarky se mi asi ani tohle pondělí nepodaří. Chtěla mi ukázat divadelní kulisy, na kterých druhý měsíc pracují. Nestačí být rychlá. Je třeba přikoupit čas na černém trhu. „Už to je docela cítit.“

„Já to nebyl,“ zavrtěl Štolba hlavou. Komediant. A ještě si čichnul k rukávu. Podle stavu oblečení, kde se nějaký ten utržený knoflík nebo rozpáraný šev nepočítá, žije sám. Asi je mi to jedno. Sbírku zoufalců mám kompletní.

„Myslela jsem Jordán,“ pokusila jsem se povytáhnout koutky nahoru, ale moc to nešlo. Zatuhly.

„Mluvil jsem s chlapy z archeologického. Zase už zpřísnili pravidla pro pohyb kolem nádrže. Co tam pro změnu našli?“

36


Vzpomněla jsem si na kolotoč tiskových zpráv a dementi, který mi spolehlivě zničil půlku letní dovolené. Vypuštěný Jordán je v okurkové sezoněpronovinářeneodolatelný,slétajísenanějjakkomářinazpocené milence v rákosí u rybníka.

„Máme přísný zákaz sdělovat jakékoli informace.“

Koneckonců nemusíme pořád mluvit. Mlčení nám vydrželo až do galerie. Odtud vedou dvířka na radniční věž. „Na lezení po půdách jste příhodně oblečená,“ podotkl Štolba.

Prozíravě nečekal na reakci.

37


12. listopadu, odpoledne Moje kopí je nebodá, můj meč je neseká, můj samostříl je nestřílí. Katoličtí bojovníci v bitvě u Sudoměře, 25. března 1420 Zámek skřípal zuby jako zombie před obědem.

„Pozor na hlavu,“ upozornila mě Weissová a uvolnila tlustý řetěz. „Půjdu radši první.“

„Vy jste tu doma.“

Byla zima jak v psírně a pára nám šla od pusy jako při dobývání severního pólu.

Blýskl jsem baterkou nahoru.

Dvířka na půdu měla asi tak metr padesát. Zabezpečení vstupu z galerie bude sranda. Goticky zalomené dveře byly snad bytelnější než vstup do americké pokladnice ve Fort Knoxu. Masivní prkna objímaly železné pásy a všechno držely pohromadě mohutné hřeby, které by nepovolily ani pod tíhou lidského života. Obrubeň tvořily opracované pískovcové bloky.

Mačkali jsme se na mrňavé podestě. Neměla víc než dva metry čtve

38


reční.Weissovákemněmuseladojítnadotek,abyzanámizavřeladveře. Byla viditelně nesvá. Klíč vážil snad tři kila.

„Tohle je poslední kamenné schodiště. Dalších čtyřicet metrů budou jen stará prkna anebo rovnou žebříky.“

Nečekal jsem tady eskalátory.

Ve výklenku vlevo se válela kachlová kamna starší než Spojené státy. Šamotovécihlysepletlypodnohama.Zaúzkýmoknembyločernénebe. Černé pondělní myšlenky v bitvě o Tábor vítězily a obsazovaly dobytá území.

Weissová překvapila. Vytáhla z kabely reflektor, s kterým by mohla nasvítit koncert AC/DC.

„Štolbo,“ otočila se na mě. Stála o pět schodů výš a zabodla mi světelnou tsunami rovnou do ksichtu. Dal jsem si ruku před oči. Rukáv vojenského parkera byl díkybohu neprůsvitný.

„Promiňte,“ odklonila reflektor. „Co si myslíte o profesorovi? Byl by schopen se takhle sám od sebe vytratit a nikomu se ani nezmínit?“ Hlas se jí ztratil jako ve studni.

„Upřímně. První dva dny jsem si ještě říkal – dobře, někam odjel, chce mít klid, chce vypnout a odpočinout si od všeho a od všech, ale tohle, aby zmizel skoro na týden. Nelíbí se mi to.“

„Nelíbí,“ zopakovala pro sebe.

„Bojím se o něj.“

„Hm,“ zase se otočila a já viděl jen ostrý obrys její postavy. „To mi povídejte,“ dodala tak tiše, že jsem to snad ani neměl zaslechnout.

Vyšli jsme po kamenných schodech asvětlobaterek se mohlo spokojeně rozběhnout do všech stran.

„Jsme nad galerií. Tudy se dostaneme pod věž. Začneme ale tamhle, nad palácem,“ posvítila do hlubin končícího středověku.

„Tady bude stačit jen pár čidel, cé pětky nad schodiště, pak proti výstupunastropatamhlenapilíře,protioknům.Ještětoprohlídnutady vlevo. TeV jsme nad Žižkou?“

„Asi.“

„Asi jo,“ řekl jsem. „Takže mi posviYte ještě na sever. Ano, tam, jak ukazuju. Děkuju. Můžeme.“

39


Kráčeli jsme po chodníčku z prken. Měl dvacet, pětadvacet metrů. Podnámisetáhlanarubyotočenáklenebníkůžeradničníhosálu.Šklebil se na nás, protože z téhle strany viděn být nemá. Švy mají zůstat skryté.

Pod střechou docela surově táhlo. Půlka listopadu, venku ledový vichr, déšY se sněhem, co víc si přát. Bylo tady příjemně jako v ledničce.

„Nadélkumásálkpětatřicetimetrům,“vytušilaméúvahyWeissová. „Protosemuříkápalác.Většísvětskáprostorav pozdně gotickémslohu je až Vladislavský sál na Hradě. Odtud vypadá jako tělo zkamenělého ještěra,viVte?“zadívalasesnáhlýmholčičímzaujetímdolůnazaprášené hrboly.

Celou dobu jsem fotografoval, už od vstupního schodiště. Na pár záběrech jsem měl i Weissovou. Tak jsem ji teV taky cvaknul. „Víte, co mi hodně vadí?“ otočila se na mě, ale svítilnu už sklonila.

„Jak vás těch pár dnů znám, tak skoro všechno.“

Tentokrát se neusmála, ani se o to nepokusila. Dávala přednost odtažitému výrazu, při němž lehce našpulila spodní ret.

„To, jak policie Kalandru vůbec nehledá.“

„Poslyšte, ženská, policie má...“

Zpražila mě pohledem. Jen tak tak jsem uhasil doutnající vousy.

„Bože.Dobře,panívedoucí.Chcijenříct,ženapoliciimajítakových pohřešovaných celý tabule, plný webovky, tisíce případů. Jsou tam všechny děti, o kterejch jste slyšelav televizi za posledních deset, dvacet let, dneska to už ani nejsou děti. Jsou tam holčiny sotva odrostlý a lidi, co odešli z večírků domů, a důchodci, a prostě všichni, chlapi a ženský, promiňte – ženy, no, a profesor je jen dalším z nich.“

„To omlouváte práci policie, nebo mi předkládáte svůj pohled na svět?“

Otočila se, posvítila na prkna a šla.

Šel jsem za ní a vysvětloval, proč policajti, i kdyby stokrát chtěli, nemůžou nasadit na každého pohřešovaného stovky lidí. Samozřejmě že to dělají, průběžně, podle individuálního posouzení každého případu. A že se určitě rozjely klasické standardní pátrací postupy.

A že nejsem cynický jen proto, když jí říkám tyhle věci.

40


„Pochopila jsem. Takže jste cynický z jiných důvodů,“ uzavřela moji obhajobu před koncilem kostnickým.

Výborně.Tobychomměli.Nenínadto,kdyžsisparYákemrozumíte.

„Nemusíte mlčet tak významně,“ ozvala se po pár krocích.

Svýmzpůsobembylakouzelná.Šlapředemnou,bezpootočeníhlavy, a přesto mě odhadla. Jistě, kartotéka pohřešovaných mě nerozpláče.

„Nemlčím významně,“ zalhal jsem. „Přemýšlím, kam umístit čidla.“

„Lžete.“

Jak jsem za ní kráčel, osvětloval jsem její dlouhé nohy v teplých, pruhovaných punčochách. Byly to nádherné punčochy. Zastavila se ajá posvítil jinam.

„Jsme tady,“ změnila náměr světelného sloupu o devadesát stupňů. Vešlijsmedoradničnívěže.Cihlovápodlahadevětnasedmmetrů,všude se bělala vrstva holubího trusu. Další patro bylo o pěkných pár metrů výš. Dřevěný strop nad námi se tvářil, že neunese ani Weissovou, natož mě.

„Tady to bude náročnější,“ řekl jsem. „Zabezpečovačka. Kdo má od věže klíče?“

„Já, vedoucí provozního oddělení, jedny záložní jsou dole v klíčnici...“

„To se tu courá každý, komu se zamane? A dole muzeum plný drahejch věcí?“

„Sem nikdo nechodí.“

„A tohle?“ posvítil jsem na podlahu. Ve vrstvě trusu byly nezřetelné stopy. Různé velikosti, různé stáří podle stupně zanesení exkrementy.

„Zimčík. Hodinář. Chodí sem každých čtrnáct dnů. Na hodiny.“

„Hodinář. Na hodiny. Aha.“

„Co – aha?“

„Že musí taky znát kód. Až sem dám ovládací jednotku.“

Weissová se na mě dívala, až mně bylo sebe samotného líto.

„Štolbo,nezlobtese,alejámámdomasamotnoudceruapotřebovala bych taky ještě sednout k počítači a dopsat do grantové žádosti ta data o zabezpečovačce. Myslíte, že je potřeba jít až nahoru?“

„Jo.“

41


„Tak prosím. Ale rychle. A půjdu raději za vámi.“

„Abyste mě chytila při pádu?“

Opět mlčela. Schody do dalšího patra byly strmé. Nevěřil bych jim anipozdrav.Zábradlízlatěkaprkýneksetvářilo,žeseschodištěmnemá nic společného. Šlápl jsem na další prkno. Prasklo.

„Opatrně,“ hlesla zespoda Weissová.

„Zůstaňte radši dole, než vylezu.“

Vylezl jsem na další osmitisícovku. V průhledu podlahy jsem zahlédl vzpínající se trámoví krovu a sedlovou střechu radnice. Něco mi zašustilo pod nohama. Zvedl jsem to.

Časopis Květy, rok 1978: Stavba Paláce kultury, úspěch socialismu, zářící perla Prahy, velké dílo naší doby, k jehož vybudování se spojily ruce a mozky pracovitých lidí z celé naší země.

„Měla jste pravdu.“

„V čem?“ hlas i s majitelkou stoupaly po schodech.

„Že sem lidi nechodí moc často.“

Weissová se zastavila vedle mě. Podal jsem jí pokálený časopis, od holubů, myslím. Štítivě ustoupila stranou. Pohlédla na titulní stránku.

„V tom roce proběhla poslední rekonstrukce věže,“ řekla. „Je to sice jedna z nejstarších budov ve městě, ale Josef Niklas ji roku 1878 kompletně přestavěl, aby působila víc goticky. Zvýšil ji a osadil hodiny. Ty původně ukazovaly čas z prostředního radničního štítu. Barokního. To se však nehodilo do krámu nadšeným obdivovatelům středověku. Postmoderní eklektismus jim nic neříkal.“

„Říkala jste, že nemáte tolik času,“ přerušil jsem ji.

Etna vypustila dým. Zčervenala vzteky. Nebo to nebylo vzteky. Ona to bude taky trochu profesorka, při vší úctě.

„Jděte nahoru,“ sekla do prostoru. Ne ke mně, ale ke komusi, kdo měl jít nahoru. „A opatrně.“

Přikývl jsem.

Na takovou učitelku vzpomínáte celý život. Ani přesně nevíte proč. Vystoupali jsme do dalšího patra.

Podlahu opět pokrýval holubí trus. Weissová si stoupla vedle scho

42


diště, co možná nejdál od nafouklé holubí mrtvoly. Posvítil jsem baterkou do rohů místnosti. Několik ptačích kostlivců na mě pobaveně mrklo.

Nereagoval jsem. Kostry zase ztuhly.

Mrtvý prostor. Na nic si nehraje, nikoho nevítá.

Stoupali jsme výš, beze slov, bez další potřeby komunikace. Přidržoval jsem se schodů a vetchého zábradlí. Na ruce se mi lepil mazlavý prach.

Tik – tak – tik – tak... odměřovala věž čas.

Nebylotonejvyššípatro,alebyloposlední,nakterésedalovystoupat po schodech.

Pod vysokou střechou se mezi sebou šermovaly zčernalé trámy krovu. K nim vedly jen chatrné žebříky.

Tik – tak – tik – tak...!

Tři metry vpravo od hodinového stroje viselo tělo.

V ostré záři svítilny připomínalo exponát z výstavy dekadentního umění. Mrtvola visela za hák vražený pod žebra. Pod ní se v kaluži zčernalé krve navršily vyhřezlé vnitřnosti.Mrtvolný zápachbylzřetelný ažnatomhlepatře.Tělovtézimě tadyzůstalouchovanéjakovledničce.

Nasvítil jsem mrtvého zespoda.

„Máme ho.“

„Bože,“ hlesla Weissová a rukávem si zakryla pusu. „Zavolejte policii,“ řekl jsem.

Weissová se otočila, udělala pět kroků a opřela se o krov. Vyndal jsem mobil.

„Klidně se vyzvracejte. Já jim brnknu, šéfová.“

Otočilase.Potváříchjístékalyslzyvětšínežbowlingovékoule.Měla lehce protáhlý obličej s výraznými lícními kostmi a širokými rty. A k tomu ty velké modré oči. Byla zajímavá, i když brečela.

„To je dobrý,“ řekla.

Já byl zticha.

Sundala si pletené rukavice.

Nejistými, zkřehlými prsty vytáhla z kabelky mobil.

43


„Tady Weissová, muzeum. Ano, já. Našli jsme profesora Kalandru. Mrtvého,“ vzlykla. Sevřela rty, až jsem se bál, jestli si je neprokousne.

„Ne. Ještě jeden externí pracovník. Jsem si jistá. Visí tu, jako by...“ nedokončila myšlenku a já měl pocit, že tentokrát to nebylo kvůli šoku. Něco ji napadlo, ale zakázala si to říct policii do telefonu. Otočil jsem se k tělu.

„Ano,“ pokračovala. „Radniční věž. Ano, ta, jak je u čé pé jedna... Jsme u věžních hodin, v pátém patře. Uvidíte světlo v oknech.“

„Jak se sem dostanou?“ zeptal jsem se. Nejen já.

„Jak se sem dostanete? Nedostanete. Sejdu dolů a pustím vás dovnitř.“

Všimla si, že jsem tady celou dobu s ní. Podala mi telefon a kabelku a o tři kroky dál se vyzvracela. Byla dobrá.

To, co právě dělala, jsem viděl i u drsnějších borců, než je kurátorka muzejních sbírek.

44


12. listopadu, odpoledne Chápejte, všechny ty strašné události – to byla znamení. Jistoty se hroutily, budoucnost vyvolávala obavy. Úvodní film expozice Husité, 2011 „Ničeho se cestou dolů nedotýkejte!“

Slzely mi oči a pod nimi se do tváří rozpíjela řasenka. Dívala jsem se na ochablé ruce. Byly cítit zvratky, jenže nakyslý odér se mísil s něčím dalším; kysele hnilobným zápachem, který jsme svým příchodem rozvířili. Proč je František cítit po cibuli? blesklo mi hlavou, ale dozadu jsem seneotočila.Nazádechjsemipřeskabátcítilaobjetímrtvéhoprofesora.

„To ale neznamená, že se přerazíte o schody, protože se nechytíte zábradlí,“ houknul ještě Štolba.

Nesnáším odporující si pokyny. Mám v sobě slušnou holčičku, která se snaží zavděčit všem a neumí říci ne. TeV však není vhodná chvíle na procvičováníasertivity.Zastavilajsemsenadtmavýmobdélníkem, v němž se rozpouštěly příkré schody, a nehýbala se.

45


Štolba ode mě nebyl dál než tři metry, přesto jsem ho vnímala jen tlumeně.

Jako by byl daleko. Jako by byl v mlze.

Stála jsem nad schody.

„Půjdu s váma dolů,“ v jeho hlase zřetelně zaznělo, že se mu odtud nechce. Ohař větří stopu.

Na stěně přede mnou tančily odlesky baterky.Musel světlem probodávat každý centimetr čtvereční, ale sám se přesunoval jen úsporně. Slyšelajsem cvaknutí spouště. Fotína telefon. Těch digitálních cvaknutí jsme se už nezbavili. Mapoval si místo činu.

„Takjdeme,“ozvalosekonečně.„Půjdupředvámiavyseměpřidržujte za rameno. Pokud budete padat, chytněte se mě. Jsem měkčí než zeV a poradil jsem si i s většíma macandama, než jste vy.“

„Galantní,“ vypravila jsem za sebe, ale lehkost to nemělo. Bohužel to pochopil jako signál, že zase vnímám.

„Potřebuju, abyste se ještě naposled otočila.“

K branám pekla, doplnila jsem si v duchu.

„A vpálila si do hlavy každý detail.“

A chřtán pekla se otevře a plameny tě pohltí, vybavila se mi slova komentáře úvodního filmu v expozici, který jsem viděla snad stokrát. Je třeba určit vyvolené ke spáse, hříšníky k zatracení.

„Weissová? Zkuste si představit, že se koukáte na film.“

Copak mám na čele svítící displej, na kterém se zobrazují myšlenky?

„Když tuhle scénu prošvihnete, unikne vám pointa.“

„Estetická distance,“ vydechla jsem neslyšně, ale Štolba měl uši jak lovecký pes.

„Cože?“

„Edward Bullough vysvětloval distanční postoj na příkladu plavby po moři. Když cestující spatří mlhu, může začít panikařit. Nebo se distancuje od nebezpečí, zaměří se na estetické kvality mlhy a užije si to.“

Ani nevím, jestli na to Štolba něco řekl.

Dívala jsem se na tělo, jako by ho na trám před chvílí instalovali kulisáci kvůli dalšímu záběru. Klapka 132 počtvrté, Kalandra na háku!

Kristepane! Tohohle jsem si v prvním šoku nevšimla. Štolba měl

46


pravdu. Tohle byla filmová scéna a já si ji zpomaleně přehrávala, znovu a znovu. A zaostřovala na detaily, natáčela polocelky. Až teV jsem to viděla.

Tohle mi napoprvé uniklo.

Na podlaze pod Františkem ležely pečlivě rozmístěné drobné předměty. Do kruhu.Ne,ještě něco... Zpomalilajsem dech asnímalascénu. Svým způsobem mě to bavilo. Jen jsem se nemohla zbavit pocitu, že mi ten výjev něco připomíná.

Ne, to není jen kruh. Další



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist