načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Mrazivý oheň - Amanda Hockingová

Kniha: Mrazivý oheň
Autor:

Ukryté hluboko v srdci sněhem pokryté divočiny leží tajné království Kaninů – magická říše stejnou měrou krásná jako zrádná... Bryn Avenová mezi Kaniny nikdy tak úplně ...


Titul je skladem 1ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  211
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  249 Kč
15%
naše sleva
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Rok vydání: 2016-10-12
Počet stran: 272
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 269 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Jana Jašová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2016-42
ISBN: 9788075441966
EAN: 9788075441966
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ukryté hluboko v srdci sněhem pokryté divočiny leží tajné království Kaninů – magická říše stejnou měrou krásná jako zrádná... Bryn Avenová mezi Kaniny nikdy tak úplně nezapadala. Díky svým blond vlasům a modrým očím se vždy cítila jako outsider – s nečistou krví neschopná si získat respekt a postavení. Ale je odhodlaná prokázat svou loajalitu království, které miluje. Jejím snem je stát se členkou elitní královské gardy a nic jí nesmí stát v cestě… ani city, které chová ke svému šéfovi, Ridleymu Dresdenovi. Jakýkoli vztah mezi nimi je naprosto vyloučený, ale Bryn si nemůže pomoct. A začíná mít pocit, že i on k ní něco cítí. Mezitím na království někdo zaútočí – to prověří Bryninu sílu jako nikdy předtím. Konečně má příležitost konfrontovat Konstantina Blacka, zrádce, který se před pěti lety pokusil zavraždit krále. Jen Bryn ho může zastavit, ale riskne vše, jen aby ochránila království, které ji není ochotno přijmout takovou, jaká ve skutečnosti je? (příběh ze světa Tryllů : kroniky Kaninu)

Kniha je zařazena v kategoriích
Amanda Hockingová - další tituly autora:
Dedička Dedička
Hockingová, Amanda
Cena: 253 Kč
Prímerie -- Pokračovanie bestselleru Dedička Prímerie
Hockingová, Amanda
Cena: 286 Kč
Boj o trón -- Záverečná časť príbehu o Tryloch Boj o trón
Hockingová, Amanda
Cena: 262 Kč
Mrazivý oheň Mrazivý oheň
Hockingová, Amanda
Cena: 121 Kč
Políbená ledem Políbená ledem
Hockingová, Amanda
Cena: 254 Kč
Políbená ledem Políbená ledem
Hockingová, Amanda
Cena: 168 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

~ 5~
PROLOG
_
Před čtyřmi lety
Když začalo svítat, oslava se konečně nachýlila k závěru. Sice
jsem pracovala už asi dvanáct hodin, ale nebyla jsem ospalá,
dokonce jsem si ze vší té energie kolem připadala trochu
nabuzená. Nemluvě o vzrušení z toho, že jsem právě splnila svůj
první samostatný úkol jako stopařka.
K absolvování mi scházelo ještě pár měsíců, takže jsem
neznala žádné důležité podrobnosti ani jsem nenesla velkou
odpovědnost. Tu noc jsem jen měla dávat pozor při
ceremoniálech, po nich mít oči na stopkách a všímat si sebemenších
náznaků problémů – což většinou znamenalo ukazovat stále
opilejším hostům cestu k toaletám.
Ale i tak. Byla jsem na místě, pracovala s dalšími
stopaři, a dokonce i s elitní jednotkou Högdragen, jejíž příslušníci
měli střežit Kaninské království. Proto jsem ke konci oslav –
i když mě bosé nohy bolely stále víc – byla trochu smutná
z toho, že už mé pověření končí.
Král Evert a královna Mina umožnili vstup na oslavy všem
Kanincům z našeho hlavního města Doldastamu, kde nás žije
přes deset tisíc. A s tolika trolly, kteří proudili do paláce na





~ 6~
improvizovaný večírek, potřeboval královský pár na pomoc
všechny, kdo mají ruce a nohy. Včetně stopařů v zácviku.
Jen před několika dny se k nám donesla zpráva, že kmen
Tryllů porazil našeho společného nepřítele Vitru. Král a
královna v posledních měsících nenápadně připravovali Kanin
k obraně. Kdyby Vitra nad Trylly zvítězila, byli bychom jejím
dalším logickým cílem, protože jsme ještě bohatší a
mocnější. Nezaútočili na nás hned hlavně proto, že je nás tolik a jsme
tak silní. Ovšem kdyby se jim podařilo porazit Trylly a
podrobit si jejich armádu, mohli by vytáhnout i proti nám.
Když ale Tryllové porazili krále Vitry a jeho armádu,
znamenalo to konec vleklé války pro nás pro všechny. Náš dobrý
král Evert to pochopitelně viděl jako důvod k oslavě, a já se
tak mohla zúčastnit své první stopařské akce, která končila
až nad ránem.
Teď už se král s královnou uchýlili do svých komnat a
téměř všichni hosté odešli. Hrstka stopařů a Högdragen ještě
zůstali, aby dohlédli na poslední opozdilce. Uklízeči se zatím
dali do práce a snažili se postarat o nepořádek, který po tak
velké sešlosti pochopitelně zůstal.
Když už se na místě oslav zdržovalo jen pár lidí, moje
povinnosti skončily a poslali mě domů. Kráčela jsem pomalu
přes vstupní halu a připadala si trochu jako Popelka, když se
její krásný kočár zase proměnil v dýni. Měla jsem na sobě ofi -
ciální stopařskou uniformu – sněhobílý kostým na míru,
nažehlený a bez poskvrnky, protože jsem ho oblékla poprvé – ne
plesovou róbu od kouzelné vílí kmotřičky, jenže i tu budu
muset po téhle noci vrátit. A žádné jiné úkoly mi až do
absolvování nepřidělí.
Až ukončím výcvik, dostanu stříbrnou šerpu, na kterou si
zavěsím kord. Do té doby mi ale nikdo zbraň nesvěří. Ne že
bych ji na hlídkování při akci, jako byla ta dnešní, k něčemu
potřebovala.





~ 7~
Cestou k hlavnímu vchodu jsem si rozepnula kabátec a
nechala ho volně splývat z ramen. Zhluboka jsem si povzdychla.
Většina petrolejových lamp už zhasla, takže vchod se utápěl
v přítmí. Bílé praporce, které zdobily vysoké kamenné stěny
paláce, se začínaly prověšovat, studenou podlahu pokrývaly
stříbrné konfety.
Zarazila jsem se, když jsem zaslechla zaskřípění těžkých
dveří, protože to znělo jako dveře do otcovy kanceláře.
Nahlédla jsem se do úzké chodby, která vedla z hlavní haly, a
opravdu – zahlédla jsem tátu, jak vychází z místnosti. Tmavé vlasy,
které obvykle nosil pečlivě učesané, teď měl trochu
rozcuchané, kravatu povolenou a horní knofl íky košile rozepnuté.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se užasle. „Myslela jsem, že
už jsi dávno doma.“
„Musel jsem něco dodělat. Spousta papírování,“ vysvětlil
mi táta a neurčitě ukázal za sebe na dveře kanceláře. Potlačil
přitom zívnutí.
Můj otec je královský kancléř. Věděla jsem, že svou práci
bere velice vážně. Často se tady zdržoval do večera, ale takhle
pozdě ještě nikdy domů nešel.
„Papírování?“ Povytáhla jsem obočí. „Když je v paláci oslava?“
„Musíme poslat depeši Tryllům,“ odpověděl táta a
nepatrně pokrčil rameny. Moc mě nepřesvědčilo, že by to byl ten
pravý důvod, proč se tady tak dlouho zdržel. „Budou teď
spravovat dvě království a je v našem nejlepším zájmu uzavřít s nimi
spojenectví.“
„A to jsi musel sepisovat zrovna teď?“ popíchla jsem ho.
„Mohlo to počkat do rána,“ připustil táta a na rtech se mu
objevil rozpačitý úsměv. Strčil si ruce do kapes. „Chtěl jsem
vidět, jak si povedeš při první službě. Je to tvoje první velká
akce.“
„Šlo to dobře,“ prohlásila jsem, ale hned jsem zmlkla,
protože mě zalila vlna pochybností. Přehrávala jsem si v paměti





~ 8~
průběh večera, pátrala po možných chybách, kterých jsem se
snad dopustila. „Teda... myslím.“
„Určitě jsi to zvládla báječně,“ ujistil mě táta a jeho úsměv
se prohloubil o výraz hrdosti a náklonnosti. „Pokaždé když
jsem se byl na tebe podívat, jsi byla ztělesněná pozornost.
Vypadala jsi tak dospěle a tak... ofi ciálně.“
„Děkuju.“
„Moje malá holčička už vyrostla,“ prohodil posmutněle
a natáhl se, aby mi pocuchal vlnité blonďaté vlasy.
„Tati.“ Uhnula jsem před jeho rukou, ale musela jsem se na
něj usmát. „Nemůžeš s tou sentimentalitou aspoň počkat, než
budeme pryč z paláce?“
Nadechl se, zřejmě aby mě upozornil, že jsme tady sami,
ale v tu chvíli jsme oba uslyšeli v chodbě kroky. Instinktivně
jsem se napřímila a narovnala ramena. Začala jsem si zapínat
kabátec, jenže v tu chvíli jsem zahlédla Konstantina Blacka,
jak jde rovnou k nám, a na vteřinu jsem zapomněla dýchat.
I my se sice mohli dívat na fi lmy a poslouchat hudbu
lidského světa, ale roli rockových hvězd u nás hráli příslušníci
Högdragenu. Byli to obyčejní Kaninci, kteří se vypracovali na
pozice elitních strážců, a žádný z nich to nedokázal tak
raketově a tak zářně jako Konstantin Black. Bylo mu jen něco málo
přes dvacet, ale byl už osobním strážcem královny –
nejmladším, kam až záznamy sahají.
Jeho černá sametová uniforma, vyšívaná stříbrnými nitěmi
a zdobená drahými kameny, byla nejluxusnější ze všech v
Högdragenu. Byla to sice standardní uniforma pro osobu na
takovém postu, ale Black v ní prostě vypadal naprosto božsky. Na
stříbrné šerpě se mu odráželo světlo zbývajících luceren, takže
se třpytila stejně jako diamanty zdobená rukojeť jeho kordu.
Sebevědomě kráčel k nám a já se snažila tvářit bezvýrazně
a klidně, jak mě to učili. Jenže jsem nemohla zabránit tomu,
aby se mi žaludek nesvíral samým vzrušením. Léta jsem toho





~ 9~
muže obdivovala z dálky – pro jeho schopnosti, jeho sílu, jeho
vyrovnanost, a pokud mám být upřímná, v poslední době
i pro jeho přitažlivost – a tohle bylo poprvé, kdy jsem se s ním
setkávala takhle osobně.
I předtím jsme se občas ocitli ve stejné místnosti, ale
oddělovalo nás moře dalších lidí, protože jeho povinností bylo
držet se co nejblíž královně a mou zůstávat od ní a krále co
nejdál. Párkrát kolem mě prošel v chodbách paláce. V létě jsem
byla mezi diváky, když předváděl při soubojích svoje
šermířské umění. Nikdy se na mě ale doopravdy nepodíval, nevšiml
si mých upřených pohledů, protože kolem bylo vždycky tolik
obdivem překypujících tváří.
Teď byl ale tady a usmíval se a mně se z něj zatočila hlava,
jako bych dostala závrať.
Byla jsem tak zvyklá okukovat ho zpovzdálí, že jsem teď
jen stěží dokázala na něj nezírat. Na to, jak se mu při
úsměvu levý koutek zvedl o trochu výše než pravý nebo jak mu teď
k ránu křivka čelisti ztmavla nočním strništěm. Jak mu
dozadu sčesané tmavé vlasy ležely nejdřív hladce na temeni, než se
začaly vzadu nad límcem, nad nímž končily, kroutit.
„Nečekal jsem, že v tuhle hodinu ještě budete tady,
kancléři,“ oslovil mého tátu.
„Chci doprovodit domů dceru,“ pokývl otec mým směrem
a Konstantin upřel pohled přímo na mě. Nebyl o moc vyšší
než já, ale jako by nade mnou čněl. Jeho kouřově šedé oči
spočinuly vlídně na mém obličeji.
„To byla vaše první noc ve službě, viďte?“ zeptal se.
Přikývla jsem. „Ano.“ Ulevilo se mi, že můj hlas zní klidně
a normálně.
„Vedla jste si dobře.“ Usmál se na mě a moje srdce se
zatřepotalo. „Zmíním se o tom vašemu rektorovi.“
„Velice vám děkuji, ale to není nutné,“ odpověděla jsem
pevně.





~ 10~
Konstantin se zasmál. Ten zvuk naplnil vstupní halu,
odrážel se od stěn. „Skromnost je vznešená vlastnost, ale s tou
se do Högdragenu nedostanete. Jestli chcete v tomhle světě
uspět, musíte brát každou pomoc, která se vám nabízí.“
Vždycky jsem si namlouvala, že k němu vzhlížím jen jako
k elitnímu strážci, jemuž bych se chtěla podobat. Jenže teď
stačilo, aby se zasmál, a mým tělem proběhlo příjemné
rozechvění. Už jsem si nemohla nic nalhávat. Byla jsem do něj
platonicky zamilovaná tak dlouho, že se to nebezpečně začínalo
blížit skutečné lásce.
„To je rozumná rada, Konstantine,“ ozval se táta, a
vytrhnul mě tak ze zamyšlení. Konstantinův pohled se ze mě
stočil k otci.
„Skoro jako byste byl překvapený, že mě někdy
napadne něco rozumného, kancléři,“ prohodil se sarkastickým
pousmáním.
Otec se na něj podíval s podobným výrazem a upravil si
vázanku u krku. „Asi se na mně začíná projevovat únava. Byla
to dlouhá noc.“
„Promiňte, měl bych vás přestat zdržovat,“ omluvil se
Konstantin a moje srdce pokleslo, když mi došlo, že se naše krátké
setkání chýlí ke konci. Moje popelkovské pocity ještě zesílily.
„Díky,“ prohodil táta a vykročil ke dveřím, ale Konstantin
zvedl ruku.
„Vlastně, kancléři, kdybyste mi mohl věnovat ještě pár
minut, mohlo by vám to ušetřit jisté nepříjemnosti po ránu.“
„Jaké nepříjemnosti?“ opáčil táta.
„Královna se už odebrala do svých komnat, ale ještě
předtím mi řekla, že chce, abyste hned brzy ráno podepsal jistý
dokument, který se má odeslat Tryllům.“ Konstantin ukázal na
ozdobná okna nad vchodem, v nichž bylo vidět první náznaky
svítání. „A protože ráno už je skoro tady, když ho podepíšete
hned, můžete se prospat o pár hodin déle.“





~ 11~
„Dokument?“ Táta zavrtěl hlavou. Váčky pod jeho
temnýma očima odhalovaly, jak moc je ve skutečnosti unavený, a
tvářil se trochu zmateně. „To já připravuju koncept dopisu pro
Trylly. Královna sepsala něco sama?“
„To nevím, pane, ale nechala ho ve své kanceláři, kdybyste
byl tak laskav a zašel se tam podívat,“ odpověděl Konstantin.
„To bych asi měl,“ přikývl vyčerpaně táta a otočil se ke mně.
„Běž domů napřed, Bryn, přijdu za chvíli.“
„Ale ne, počkám na tebe,“ namítla jsem honem.
Táta pokrčil rameny, jako že to je na mně, a vydal se
chodbou ke kanceláři královny.
Konstantin vyrazil za ním, ale ještě se otočil ke mně.
„Nebojte se, nepotrvá to dlouho, bílý králíčku,“ slíbil mi.
Odvrátila jsem se a doufala, že mi tváře při tom oslovení
příliš nezrudly. Už mi tak párkrát v životě někdo řekl, ale
naštěstí ne tak často, aby se z toho stala přezdívka. Králík je
symbol Kaninu a já byla bílým králíkem... kvůli odstínu své pleti.
Sotva mi ti dva zmizeli z dohledu, položila jsem si dlaň na
břicho a rozechvěle vydechla. První seznámení s tím, co
obnáší služba stopaře, mě příjemně vzrušilo, ale po rozhovoru
s Konstantinem mi zeslábla kolena. Nikdy jsem se nezajímala
o kluky, radši jsem se soustředila na výcvik, jenže teď jsem
konečně začínala chápat, o čem mluvily moje kamarádky, když
vykládaly, že jsou zamilované.
Adrenalin po našem rozhovoru ovšem rychle vyprchával
a já si poprvé za celou noc uvědomila, jak jsem vlastně
unavená. Ani předtím jsem toho moc nenaspala, protože jsem
byla příliš rozrušená, že mám pomáhat při zajištění oslav.
A hlídání opilých Kaninců bylo namáhavější, než by se
mohlo zdát.
Táta byl pryč jen chvilku, když se mi kolena začala
podlamovat vyčerpáním. Potřebovala jsem jít domů a do postele.
Věděla jsem, kde má královna kancelář, takže jsem se rozhodla,





~ 12~
že tam nakouknu a dám tátovi vědět, že půjdu přece jen domů
napřed. A tak budu mít aspoň šanci ještě prohodit pár slov na
rozloučenou s Konstantinem.
Kancelář nebyla daleko od vstupní haly a já už byla skoro
tam, když jsem zaslechla užaslý mužský hlas: „Ne!“ Nejdřív
jsem strnula a snažila se zorientovat, ale vzápětí se ozval další
zmučený výkřik.
Kdybych neměla hlavu tak plnou zážitků a vyčerpání,
došlo by mi to dřív. Až příliš pozdě – o vteřinu, možná jen o
zlomek vteřiny později, ale i to stačilo – jsem pochopila, že slyším
křičet svého otce.
Rozběhla jsem se a rozrazila dveře královniny kanceláře.
Když jsem si později ten okamžik vybavovala, došlo mi,
že jsem vůbec nevnímala zbytek místnosti. Jakoby v oparu se
rozmazaně vznášel kolem, zato jedna věc byla naprosto
zřetelná: Konstantin stojící nad mým tátou s taseným, potřísněným
kordem a pod ním na zemi můj otec, který krvácel.
Konstantin ke mně vzhlédl. Jeho hezká tvář, obvykle tak
zářivá a sebevědomá, byla najednou děsivě prázdná. Vypadal
skoro jako mrtvola, až na ty šedé oči, temné a hrozivě
ostražité.
„Je mi to líto,“ pronesl ke mně. „Jednám ve vyšším zájmu,
než je zájem království, a musím dokončit své poslání.“
„Uteč, Bryn!“ vykřikl táta, když Konstantin znovu pozdvihl
kord.
Neměla jsem žádnou zbraň, a tak jsem udělala to jediné,
co udělat šlo – zařvala jsem a vrhla se na něj holýma rukama.
Když jsem se k němu řítila, otočil se a namířil kord na mě.
Ucítila jsem, jak mi ostří proťalo kůži na rameni, ale sotva
jsem tu bolest zaznamenala. Záleželo mi jen na jediném:
Chtěla jsem zabránit Konstantinovi, aby zabil mého tátu.
Srazila jsem ho na podlahu a podařilo se mi ho jednou
praštit, než mě ze sebe shodil. Vtom jsem za sebou uslyšela





~ 13~
další hlasy. Členové Högdragenu zaslechli hluk a hnali se do
královniny kanceláře.
Konstantin se vymrštil ze země a vrhnul se k oknu za
psacím stolem. Ozval se hluk tříštícího se skla a do místnosti
pronikl chlad i sněhové vločky. Gardisti se rozeběhli za
prchajícím, ale já se vrhla k tátovi.
Klekla jsem si k němu a přitiskla mu dlaň na ránu v
hrudníku, abych zastavila krvácení. Položil svou ruku na moji a upřel
na mě ustarané tmavé oči.
„Promiň, že jsem nepřišla dřív,“ vyhrkla jsem a snažila se
mrkáním zahnat slzy.
„Ne, Bryn, zachránila jsi mi život.“ Táta zvedl
zakrvácenou ruku a dotkl se mého obličeje. „Dneska v noci sis vedla
ohromně.“
Zůstala jsem u něj, stlačovala mu ránu a snažila se ze všech
sil zastavit krvácení, dokud nedorazili záchranáři a
neodtrhli mě od něj. Když ho odnášeli, slíbili mi, že bude v pořádku,
a díkybohu se ukázalo, že se nemýlili.
Když odešli, zůstala jsem v královnině pracovně. Bílou
uniformu jsem měla potřísněnou tátovou krví, která se mísila s tou
mojí z rány v rameni. Vyhlédla jsem rozbitým oknem ven.
Sněžilo už tak hustě, že Konstantinovy stopy skoro
zmizely. Stejně jako zmizely všechny moje city k němu, všechno, co
jsem si tak hloupě představovala. Býval to můj hrdina, ale to
už teď nic neznamenalo. Pokusil se zabít mého tátu a já
nebudu mít klid, dokud ho nepoženu před tvář spravedlnosti.





~ 14~
KAPITOLA PRVNÍ
_
Sledování
8. dubna 2014
Měla jsem za sebou tříletou školu pro stopaře – včetně
důkladného výcviku v soubojích, přednášek o společenské
etiketě a integrace mezi vrstevníky – jenže nic z toho mi
nepomohlo získat lepší vztah k lidským středním školám. Ty jsem
nenáviděla. Pokaždé když jsem musela do nějaké nastoupit,
abych se dostala ke svému novému svěřenci, jsem přemítala
o tom, jestli bych neměla změnit profesi.
Ještě než jsem se v Kaninu rozhodla nastoupit na
stopařskou školu, místo abych dokončila normální střední a stala se
farmářkou, učitelkou nebo třeba cvičitelkou koní, pamatuju
si, jak jsem pozorovala stopaře, kteří odcházeli na mise a zase
se vraceli. Připadali mi tak světáčtí a mocní. Všichni v
Doldastamu si jich vážili.
Představovala jsem si, jaká dobrodružství asi zažívají, když
si tak cestují po světě. Většina sice jen po Severní Americe, ale
slyšela jsem i příběhy o stopařích, kteří putovali do Británie,
Itálie, dokonce až do Japonska.
Představa, že budu cestovat a chránit svůj lid, zněla
lákavě a vznešeně. Pak jsem absolvovala školu a strávila tou prací





~ 15~
další čtyři roky. Kdybych tak tušila, kolik času na misích
strávím ve svědivých školních uniformách ve snaze pochytit
místní slang, abych byla mezi rozmazlenými bohatými puberťáky
nenápadná, možná bych si to rozmyslela.
Pátý den v Chicagu jsem během polední přestávky
sledovala Linuse, jak odchází z areálu školy, a došlo mi, že oni ho
sledují taky. Kdo přesně jsou ti „oni“, to jsem zatím nevěděla. Od
včerejšího rána jsem několikrát za sebou zahlédla jedno auto,
černý sedan s tmavými okny, jak parkuje opodál. Až mockrát
na to, než aby to byla pouhá náhoda.
Když jsem šla opatrně za Linusem a jeho dvěma kamarády
a držela se dál, aby si mě nevšimli, přemítala jsem, jestli o mně
ta záhadná posádka auta ví. Pokud sledovali Linuse, museli
mě vidět, protože jsem se s ním bavila. Což ovšem
neznamenalo, že vědí, kdo jsem. Aspoň prozatím.
Když se stopování dělalo pořádně, bylo to obvykle snadné.
První krok byl průzkum. Vyhledala jsem si cíl, v tomhle
případě Linuse Berlinga, a prvních pár dní ho jenom sledovala.
Smyslem bylo zjistit, co je zač a co má rád. Potom se snáze
získávala jeho důvěra.
Druhý krok představoval infi ltraci do jeho života. Proto
jsem teď na sobě měla směšnou uniformu soukromé
přípravky s plisovanou modrou sukní a propínacím svetrem, který mi
připadal až moc teplý.
Za použití úplatků, osobního kouzla a trochy kaninských
zvláštních schopností jsem se zvládla zapsat na co nejvíc
předmětů, kam chodil také Linus, a začali jsme na sebe „náhodně
narážet“. Trochu jsme si povídali, vzbudila jsem jeho zájem,
smála se jeho vtipům a získala si jeho přízeň.
To mělo vést ke kroku tři. Jakmile mi cíl začal důvěřovat,
vybalila jsem to na něj: Totiž prozradila jsem mu, kým ve
skutečnosti je. Pak už nezbývalo jen doufat, že mi uvěří. Mí
svěřenci měli zpravidla už dlouho podezření, že jsou jiní než





~ 16~
ostatní, a když jsem postupovala správně, všechno do sebe
brzy „zapadlo“.
Pak už šlo jen o to přepravit je domů, pokud možno i s
jejich svěřeneckými fondy.
Jenže teď tu byl ten černý sedan, který se mi připletl do
cesty už při druhém kroku. Musela jsem se rozhodnout co teď.
Linus a jeho kamarádi šli do restaurace, ale já ne.
Sledovala jsem je zvenčí oknem, jak si sedají ke stolu. Linus v
tmavomodrém saku vypadal, jako by měl široká ramena, i když ve
skutečnosti byl vysoký a štíhlý. Při tělocviku jsem ho viděla
v jednom kuse klopýtat a padat, takže bylo jasné, že v boji by
byl k ničemu.
Restaurace byla přeplněná. Kluci se spolu bavili, smáli se.
Ti z černého sedanu se snažili nevzbuzovat pozornost, což
znamenalo, že nebudou chtít vyvolat scénu na tak veřejném
místě. Linus byl prozatím v bezpečí.
Obešla jsem restauraci a vrátila se zadní uličkou k silnici.
Došla jsem až na konec, ale zastavila jsem se za rohem. Černý
sedan parkoval pár metrů ode mě. Když jsem opatrně
vykukovala zpoza rohu, snažila jsem se splynout s okolím a přála si
mít v sobě víc kaninské krve.
Třebaže jsem byla blízko, přes tmavá okna auta jsem nic
neviděla. Potřebovala jsem další informace, a tak jsem se
rozhodla zavolat Ridleymu Dresdenovi.
Jako rektor by mohl mít lepší představu, o co jde. Rektor
měl na starosti stopaře, plánoval jejich cesty, přiděloval jim
podvržence, zkrátka a dobře nám velel. Vzhledem ke svému
postavení toho věděl víc než já, tak mi třeba o tom sedanu
něco poví.
Než jsem zavolala, zvolila jsem na mobilu možnost
videohovoru. Připadalo mi to praktičtější, protože jsem tak
Ridleymu mohla sedan ukázat, ne ho jen popsat.
Když se ale můj šéf konečně ohlásil – bez trička, s hnědými





~ 17~
kudrnami ještě rozcuchanějšími než obvykle – došlo mi, že
jsem mu mohla nejdřív poslat esemesku s upozorněním, že
plánuju video -chat.
„Bryn?“ Za Ridleym jsem spatřila něčí stín – postavy, která
se zvedla z postele a zabalila se do tmavého přehozu.
„Všechno v pořádku?“
„Ano. I ne.“ Snažila jsem se ztišit hlas, aby nás lidi na ulici
kolem mě neslyšeli. „Promiň, jestli ruším.“
„Ne, nerušíš.“ Narovnal se na židli a na nahé hrudi se mu
zhoupl amulet s králíkem, který nosil na koženém řemínku
kolem krku. Za ním jsem zaslechla dívčí hlas, ale nerozuměla
jsem, co říká. „Vteřinku.“ Ridley zakryl dlaní mikrofon i
kameru, ale stejně jsem jakoby z dálky slyšela, jak někomu
slibuje, že potom zavolá. „Promiň, už jsem tady.“
„Neměl bys být v práci?“ zeptala jsem se a nesouhlasně
povytáhla obočí.
„Mám polední pauzu. Tohle byl oběd,“ prohodil Ridley
a s ďábelským zábleskem v očích na mě mrknul.
Stal se rektorem ten rok, kdy já dokončila stopařskou
školu. Předtím jsem ho skoro neznala, ale jeho pověst ho
předcházela. Všichni ho považovali za jednoho z nejlepších stopařů,
jenže už ve čtyřiadvaceti toho musel nechat. Na svůj věk sice
pořád vypadal mladě, ale kvůli neodbytně rašícímu strništi se
nemohl dál vydávat za středoškoláka.
To byl ale jen zlomek toho, co jsem o něm slyšela. Taky
proslul neustálým střídáním dívek a tohle nebylo poprvé, kdy
jsem ho přistihla v kompromitující situaci.
Během těch pár let si ale vždycky počínal jako výborný
rektor a spolehlivý kamarád. Takže jsem se mu jeho eskapády
snažila moc nevyčítat.
„Víš něco o tom, že by Linuse Berlinga sledoval ještě někdo
další?“ zeptala jsem se.
Zamračil se. „Jak to myslíš?“





~ 18~
„Jestli je nějaký důvod, aby ho stopoval i někdo jiný?“
upřesnila jsem. „Z Doldastamu nebo prostě z Kaninu? Nebo snad
stopař z nějakýho jinýho kmene?“
„Proč by ho měl sledovat někdo další?“ Ridley zavrtěl
hlavou. „Jeho stopařka jsi ty. Měla bys být jediná, kdo se na něj
pověsil. Ty jsi někoho viděla?“
„To přesně ne.“ Kousla jsem se zevnitř do tváře a vzhlédla
od telefonu k černému sedanu, který se nehýbal. „Totiž,
neviděla jsem žádnou osobu, ale sleduje ho tohle auto.“ Natočila
jsem telefon tak, aby Ridley vůz viděl.
„Který?“ zeptal se. Pohnula jsem telefonem tak, aby
kamera zabírala přesněji.
„To černý, tmavý okna. Poznáváš ho?“
Ridley se na chvíli odmlčel. „Ne, to ne.“
„Toho jsem se bála.“ Opřela jsem se o cihlovou zeď a
namířila telefon zase na sebe. Ridley se nakláněl ke kameře, jako by
se snažil lépe si auto prohlédnout.
„Neviděla jsi nikoho nastupovat nebo vystupovat?“ zeptal
se mě.
„Ne.“
„Může to být nějaká lidská záležitost,“ navrhnul Ridley, ale
neznělo to přesvědčivě.
„To bych neřekla,“ povzdychla jsem si. „Zkusím to zjistit.“
„Dobře.“ Ridley sevřel rty do tenké linky a krátce přikývl,
jako by mi nechtěl dát souhlas riskovat. „Hlavně žádný
hlouposti, Bryn.“
„To já nikdy,“ ujistila jsem ho s úsměvem, ale šéf jen
protočil panenky.
„Myslím to vážně,“ zdůraznil. „Pokus se tomu přijít na
kloub, ale nic proti nim nepodnikej, dokud si nebudeš jistá,
s kým máme tu čest. Já zatím zkusím proklepnout poznávací
značku nebo zjistit něco dalšího. Ozvu se ti ještě dneska, jo?“
„Fajn. Kdybych na něco přišla, dám ti vědět.“





~ 19~
„Dávej na sebe pozor, Bryn,“ připomněl mi Ridley, ale než
stačil ještě něco dodat, ukončila jsem hovor.
Podle hodin na mobilu mi už do konce polední
přestávky zbývalo jen dvacet minut, než začne odpolední vyučování.
Moje možnosti byly omezené, ale věděla jsem, že nechci čekat
celý den na to, až z auta někdo vystoupí. Pokud Linuse někdo
sleduje, musím to zjistit dřív, než se stane něco zlého.
A tak jsem vyšla z uličky a zamířila si to přímo k autu.
Ridley by to považoval za hloupost, jenže podle mě to bylo to
nejlepší, co jsem teď mohla udělat. Z dvanácti podvrženců, které
jsem v minulosti dostala na starost, jsem jich dvanáct
přivedla bezpečně domů. Nechtěla jsem dopustit, aby byl Linus
prvním, o kterého přijdu.
Stiskla jsem kličku zadních dveří a předpokládala, že
budou zamčené, jenže nebyly, a tak jsem nastoupila. Vpředu
seděli dva muži. Když jsem vklouzla na zadní sedadlo, oba se ke
mně otočili.
„Co to má sakra –?“ zavrčel řidič.
Když jsem ho uviděla, když se ty jeho ocelově šedé oči
setkaly s mými a já ho poznala, srdce se mi sevřelo a z plic mi
unikl všechen vzduch. Na okamžik jsem zůstala strnule sedět
a on na mě zíral. Pak mě zahltily hněv a strach a smíchaly se
ve mně v odpornou směsku.
Vzpamatovala jsem se tak rychle, jak to jen šlo, potlačila
vztek a usmála se na něj. Dokonce jsem celkem klidným
hlasem vyslovila i jeho jméno. „Konstantin Black.“






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.