načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mrazivý dotek - Aneta Špičáková

Mrazivý dotek

Elektronická kniha: Mrazivý dotek
Autor:

  Anglie – 18.století. Lilyana Whistová je mladá zdravotní sestra. Osud jí do cesty přihraje zraněného chlapce. Jaké je však její překvapení, když se, až zázračně rychle ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  52
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Skleněný můstek s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 293
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

  Anglie – 18.století. Lilyana Whistová je mladá zdravotní sestra. Osud jí do cesty přihraje zraněného chlapce. Jaké je však její překvapení, když se, až zázračně rychle uzdravující mladík, zakousne do jejího krku. Z Lilyany se stane upírova důvěrnice, kterou si odveze sebou na rodinné panství. Dokáží k sobě najít cestu, umí mladík vůbec projevit nějaké city? Zvládne si Lilyana přivyknout na zvláštní pravidla v nové rodině? Do cesty se jim postaví mnoho překážek a překvapení, navíc se objeví komplikace v podobě církve. Kniha obsahuje erotické pasáže.

Zařazeno v kategoriích
Aneta Špičáková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Skleněný můstek s.r.o.

Vítězná 37/58, Karlovy Vary

PSČ 360 09 IČO: 29123062 DIČ: CZ29123062

Aneta Špičáková © 2016

Skleněný můstek s.r.o. © 2016

ISBN 978-80-7534-131-0


OBSAH

Kapitola 1

2.9.1874 Zrada

Kapitola 2

Bestie

Kapitola 3

Útěk

Kapitola 4

Pravidla

Kapitola 5

Setkání

Kapitola 6

Koupel

Kapitola 7

Večeře

Kapitola 8

Jablko nepadá daleko od stromu

Kapitola 9

Rituál

Kapitola 10

Prosba

Kapitola 11

Duet lásky

Kapitola 12

Kniha

Kapitola 13

Návštěva

Kapitola 14

Nevinná krev

Kapitola 15

Šaty

Kapitola 16

Omyl


Kapitola 17

Minulost

Kapitola 18

Havran

Kapitola 19

Střet se smrtí

Kapitola 20

Překvapení

Kapitola 21

Seznámení

Kapitola 22

Stesk

Kapitola 23

Ples

Kapitola 24

Zrada

Kapitola 25

Teplo ženského těla

Kapitola 26

Matka

Kapitola 27

Zpráva

Kapitola 28

Ztráta

Kapitola 29

Výkupné

Kapitola 30

Návnada

Kapitola 31

Vězení

Kapitola 32

Pomsta


Kapitola 1

2.9.1874 Zrada

Těžký kočár se kymácel ulicemi Londýna pod návaly prudkého deště.

„To je tedy psí počasí, Leo, nemohli jsme si vybrat lepší noc,“ utrousil sarkasticky mladík oblečený do tmavě modrého obleku skloboukem na hlavě.

Evidentně z cesty nebyl nadšený, spíše mrzutý.

Mladíkův mladší společník mlčel, loktem se opíral o polstrování okénka a jeho pohled směřoval přes sklo na tmavé ulice špinavého Londýna, pýchu celé Anglie. Očividně nebylo o co stát, venku nikdo nebyl, vyjma promoklých žebráků, ti se snažili vyloudit poslednímince, než je odejdou propít do nejbližší putyky, a zloději, kterých tu bylo nespočet spolu s prostitutkami.

„Být tebou tak mlčím, to ty jsi byl první, kdo se ke mně chtěl připojit, vzpomínáš, Luigi?“

„Nemusíš mi to pořád připomínat, už jsem se chtěl taky z toho nudného hnízda podívat někam, kde to žije, navíc tohle je dobrýdůvod se tvému otci zavděčit.“ Mávl rukou hezký tmavovlasý mladík, kterému se pramínky vlasů kroutily u krku.

Kočár právě zahnul do další zatáčky a mířil vstříc svému cíli v srdci města.

Leonardo vytáhl z postranní kapsy své zlaté hodinky, ve sklíčku se na malou chvíli zaleskla jeho chladná tvář.

„Sedm hodin a pět minut, zanedlouho bychom tam měli být.“

Jeho bratranec seděl na koženém sedadle naproti němu, byl jako jeho starší bratr, trávili spolu hodně času, i na tuto diplomatickou misi ho vzal sebou, byl mu oporou a chránil mu záda, pokud se to tak dalo říci.

Jeho celé jméno znělo – Jaster Luigi Fortuna z Bath, přestože nebyl šlechtic, patřil tak nějak k jeho rodině. Položil by za něho i život.

Jeho vždy usměvavá tvář se nikdy nehyzdila žádnou starostlivou vráskou, nebyl ale lehkomyslný, jen si myslel, že život si se vším poradí sám a zatím mu to kupodivu vycházelo.

Přestože byl starší, bral vše více na lehkou váhu než Leonardo.

To on nesl post druhého syna, nálepku toho méněnepotřebného, raději ho otec posílal za diplomatickými záležitostmi, on bylvyslanec, někdo, kdo všechno zařídí, ať je to cokoliv. Někdy mu to přišlo až i k smíchu, že jeho starší bratr musel zůstávat na rodném sídle zavalený rodovými záležitostmi a listinami. I teď si dokázal představit, jak se utápí pod stohy papírů, kterým se Leonardo zdárně vyhnul, škodolibě se nad tím pousmál.

Když jejich věčné bratrské hádky nabíraly tvrdého fortefortissima, byl vděčný, že může odjet a několik dní ho nevidět.

Ale tento večer byl jiný, měl zvláštní předtuchu. Přitáhl si svůj tmavý cestovní plášť více k tělu, jako by mu byla zima.

Své obavy si Leo, jak mu Luigi přátelsky říkal, nechával pro sebe.

Vše, co měli udělat, bylo přijet podepsat mírovou smlouvu, nic víc. Ale vždy, když se jedná o církev, je v tom problém a je nutná velká dávka ostražitosti. Přestože biskup už nemá takovou moc jako vminulém století, stále je tu nebezpečí.

„Bude to jako vždycky, Leo, uděláme, co musíme, podepíšeme to, vysmějeme se jim do tváří a pak to půjdeme zapít do nějakého klubu,“ zasmál se Luigi, aby uvolnil stísněnou atmosféru.

Byl rád, že ho bratranec vyrušil od myšlenek, které nabíraly stále větších rozměrů.

„Jak říkáš, uděláme, co musíme, to je to, proč jsme tady.“ Přikývl Leonardo a posunul si klobouk více do týla a pak se zahleděl na stále stékající šmouhy na okénku.

Za pár minut, co projeli nad Temží a pak přes Trafalgar Square, kočár zastavil před budovou, kde mělo vše hladce proběhnout.

„Děkuji, Alberte,“ poznamenal ke kočímu.

Oba dobře oblečení mládenci vystoupili z kočáru, když jim vozka otevřel dveře.

Několik kapek jim dopadlo na ramena, přestávalo pršet, to je dobré znamení, zamručel si chlapec se světlými vlasy.

Několik mužů už na ně čekalo u vchodových dveří.

Nevypadali moc důvěryhodně, ale takový už byl život.

„Jdeme, Luigi.“ Stiskl svou vycházkovou hůl se zlatou rukojetí.

„Jistě, Leo,“ ušklíbl se společník a vykročili vpřed jako šelmypřiravené k boji.

„Sbohem, doktore Dee,“ ozval se ženský hlas zpoza dveříměstské ordinace hlavního internisty.

„Dobře se vyspěte, Lily, dobrou noc.“ Mávl bíle oblečený medik odcházející dívce na pozdrav.

Lilyana Whistová byla ráda, že už odchází, pracuje v městskénemocnici bezmála osm let jako zdravotní sestra a teď jí končila služba. Byla unavená, práce sestry je někdy velmi vyčerpávající, kromě toho starat se o nemocné a zraněné lidi, to chtělo i pořádnou dávkusociálního cítění a dobrou náladu.

Tou naštěstí překypovala, ale jak se den chýlil ke konci, mohla už nabídnout jen těžko udržitelný úsměv.

Ještě pozdravila paní Booccovou, která ji vystřídala, a vyšlahlavními dveřmi ven.

Domů jí to trvá vždy patnáct minut, to není mnoho, ale vždy vás na chodníku může zastavit nějaký lapka, proto sebou nosila vkabelce malou zbraň. Dívka se musela nějak bránit, učil ji to otec, a než zemřel, odkázal jí svůj byt ve druhém patře na Hill Street. Nebyla to špatná čtvrť, rozhodně patřila k těm lepším, i když s noblesnímirezidencemi lordů se nemohla měřit.

Žena přešla několik čtvrtí, na cestu jí svítily skomírající lampy, bylo už téměř osm hodin, než odešla, zeptala se v nemocnici a nyní slyšela bít zvon z nedalekého kostela.

Šla rovně a nikdy se s nikým nebavila, zahalená do staréhopláště, který měl nejednu záplatu. Alespoň, že se počasí umoudřilo apřestalo pršet.

Lilyana neměla moc peněz, práce v nemocnici jí sotva stačila na nájem a pokrytí nezbytností potřebné k životu.

Otec jí po své smrti zanechal jen dluhy, které nemohla splácet.

Pan Whist byl docentem univerzity, která byla postavena roku 1829, tam také učil chemii a fyziku i jiné vědy, přestože byl velminadaný, půjčil si mnoho peněz od místních lichvářů, aby mohl provádět drahé experimenty.

Pak před třemi lety zemřel.

Byla to noc jako tato, podívala se na oblohu, kde ji halily tmavé mraky, a hrozilo, že zase znovu začne pršet, jak to bylo v této zemi zvykem.

Jeho kolegové ho našli v kabinetu na univerzitě s podříznutým zápěstím. Lily do teď nevěděla, zda to opravdu udělal, nebo zda mu pomohli věřitelé, od kterých si půjčil.

Dívka prošla kolem zavřeného květinářství a výlohy s vonnými mýdly. Ve dne ulice překypovala lidmi jako v úle pilnými včelami, ale večer, večer to tu připomínalo prostředí z hrůzostrašných básníEdgara Allana Poa.

Její život byl jako jeho povídky. Tvrdý, pustý a nudný.

Slečně Whistové bylo dvacet tři, v tomto věku měla být dávno vdaná. Bohužel svoje nejlepší léta měla za sebou, jak říkalidžentlmeni: „Pokud se dívka do dvaceti nevdá, je odsouzená zůstat staroupannou.“

Ta vyhlídka se jí nijak nelíbila, ale nemohla s tím nic dělat.

Zamračila se nad tím, kam jí myšlenky odváděly pozornost, když přešla na druhý chodník, aby se vyhnula podivně oblečenému muži, kterému by nesvěřila ani rukavičku.

Ten se o ni ale nijak nestaral.

Konečně už bude doma, na konci ulice viděla vchod do svého patrového domu s oprýskanou omítkou.

Ušla pár kroků, když koutkem oka zahlédla havrana, jak seprudce vznesl ze slepé uličky vedle jejího domova.

Málem vykřikla, protože stačilo málo a srazil by se s ní.

Nyní se už vznášel, kdo ví kde, jen jeho mrzuté „Krááá“ za sebou zanechávalo dlouhou ozvěnu, jako by jí vyčítal, že mu stála v cestě.

„Ty ptáku,“ vydechla polekaně a podívala se, odkud to vzlétl.

Kromě popelnic by na tmavé uličce, ta byla dlouhá jen tři metry, nic zvláštního nebylo, jen tam tak ledabyle leželo opřené cizí tělo.

Tělo...

Za normálních okolností by si ho nevšimla jen díky tomu krkavci, který ji na nebožáka upozornil.

Rychle si pospíšila. Přiklekla k němu a dotkla se jeho ruky.

Byla ledová.

Jak dlouho tady ten chudák asi je?

Byl to muž.

Postava nebyla nijak vysoká, zato byla zády opřená o zeď a mokré žluté vlasy se jí lepily ke svěšené tváři, do které nebylo vidět.

Ten nebožák byl celý promoklý.

Slečna Whistová měla to nejhorší tušení.

Zkušeným pohybem se snažila najít puls na zápěstí.

„Sláva,“ oddychla si, to už na ni dopadlo pár prvních studených kapek deště.

Nahmatala velmi slaboučký puls.

Téměř nebyl cítit.

Žije.

Najednou se postava lehce pohnula a poodhrnula tak trochu svůj promočený kabát.

„Krev.“ Vykulila oči.

Od ramene se táhl celý proud červené krve, který se vpíjel do jemné látky jeho obleku. A zem kolem něho byla jako bitevní pole.

Hned věděla, co musí udělat.

Nemůže tu toho muže jen tak nechat.

Lilyana se rozeběhla pro pomoc ke svému domovníkovi,Willymu.

„Rychle, Willy, doneste ho do pokoje!“ chrlila ze sebe Lily hned, jakmile odemkla dveře svého bytu.

„Dobře, madam, jak si přejete,“ zahuhlal postarší šedivý muž, který nesl v náručí bezvládné tělo, ze kterého kapala krev.

„Pomozte mi ho svléknout, prosím.» Zavřela rychle dveře aspěchala zapálit svíci v pokoji, aby alespoň trochu viděli, co dělají.

Když to vykonala, domovník už zápasil s perleťovými knoflíky kabátu toho neznámého.

Lily mu pomáhala a horní svršky postupně končily na hromádce na zemi.

Ještěže se Willy na nic nevyptával, stejně nevěděla, co by mu řekla.

„Tam, položte ho do mé postele.“

Muž se na ni překvapeně podíval, ale neodporoval a ve svých sveřepých rukách donesl svůj obnažený náklad na určené místo.

„Děkuji vám za pomoc,“ pousmála se.

„To byla maličkost, ale,“ odmlčel se a poškrábal na bradě, „dal bych si na toho chlapce pozor,“ varoval ji jako přítel a odešel.

Lily už jen slyšela, jak zabouchl dveře a odeznívající kroky po chodbě. Sama odhodila na židli svůj promočený plášť.

Pan Adams byl dobrý člověk, i když někdy se tvářil jako morous, však to co řekl, ji překvapilo.

„Chlapec?» podivila se, vždyť je to muž, zakroutila hlavou apřistoupila k lůžku.

Skutečně to bezvládné tělo, které spočívalo u ní na posteli,vyadalo mladě a rozhodně neměřilo ani sto šedesát centimetrů, na muže by to bylo opravdu málo. Až nyní se mohla pořádně podívat, koho si to vzala k sobě.

Ruce i nohy byly dlouhé a tělo štíhlé, až nezdravě bledé, muselo to být nedostatkem krve a zimou, když ležel tam venku.

Nyní, když se ale dívala do jeho tváře, musela uznat, že mělWilly pravdu.

Nebyl to muž.

Natáhla se a konečky prstů mu z čela odhrnula mokré pramínky žlutých krátkých vlasů.

Bože, byl to sotva ještě chlapec, mladý, stále ještě plný života, mohla odhadnout, že mu nemohlo být více jak třináct až čtrnáct let.

Kdo ale mohl zranit tohle dítě? Zamračila se.

Svět je opravdu skandální místo plné nebezpečí a smrti. Jen silní mohou přežít v této ďáblově zahradě.

Možná měl jen smůlu a připletl se do něčeho nepříjemného. Či ho přepadl nějaký zloděj?

Otázek bylo více, než by si přiznala.

Během pár chvil přinesla horkou vodu, obvazy, kterých měla z nemocnice mnoho, a dezinfekci.

Nejdřív se musela ujistit, že chlapec žije. To nebylo těžké, a pak když zkoumala ránu, zjistila, že není po noži ale po kulce.

Pistole.

Smrtící nástroj.

Střelná zbraň.

Ale naštěstí je to čistý průstřel. Kulka musela někde vyjít ven, tak to bylo lehčí.

Nebyla doktor, ale mnohokrát byla u takových zranění a věděla, co přesně má dělat.

Ránu, která vypadala dost špatně, vyčistila, umyla, aby se do ní nedostala infekce, a pak hocha v bezvědomí podepřela, aby mumohla zavázat rameno bílými bandážemi.

Jak tak donutila to bezvládné tělo se posadit, musela si jej opřít o sebe. Když ho obvazovala kolem dokola, cítila, jak jí dýchá narameno.

Stále však měla strach o jeho život, je tak bledý, snad přežije do rána.

Tolik krve.

Šaty na zemi byly jeho rudou tekutinou nasáklé, co bylo ale zvláštní, je, že to nejsou žádné hadry, jaké nosí zdejší spodina.Naopak, kabát byl skvěle střižený v šedé barvě, aby chlapci padl na míru, i látka byla zřejmě drahá, takovou by si ani ona nemohla ze svého platu dovolit.

Škrobená bílá košile, saténová vesta a nažehlené kalhoty.

Když prohledala uzlíček všeho toho oblečení, našla jen zlatékaesní hodinky na řetízku, žádné listiny, účtenky, peníze, zhola nic, co by jí prozradilo mladíkovu totožnost.

Kdo to jen může být?

Je to syn nějakého bohatého obchodníka? Či lorda z Londýna? Potuloval by se tu takhle večer a sám bez svého sluhy nebodoprovodu?

Až se vzbudí, jistě řekne, kdo je a co se mu stalo, to si byla jistá.

Namočila kus čistého plátna do horké vody a otřela mu obličej.

Bylo jí ho líto.

Tak mladý.

Může to být jeho poslední noc.

Když přejela látkou po chlapcově tváři, lehce pohnul rty.

Byl to nepatrný pohyb naděje.

Nejspíše trpěl.

To ho ale k vědomí nepřivedlo.

Stále byl netečný.

Lilyana seděla na kraji postele vedle svého pacienta jako anděl a hleděla na něho se smutným výrazem.

Byl hezký, výrazně přitažlivý oválný obličej s plnými rty, které teď neprojevovaly ani špetku života. Jeho oči, nevěděla, jakou mají barvu, ale byly lemované tmavými řasami jako vějíře, a vlasy měly barvu pšenice tak světlé, že se nemohly rovnat ani zářícímu slunci v pravé poledne.

Připomínal jí hrdiny z mýtů a bájí, o kterých jako malá rádačetla. Stejně starý byl i Romeo, když se zamiloval do své Julie, ale v tomto případě to smrtí neskončí.

Nesmí.

Jistě z něho bude hezký muž, až vyroste. O tom není pochyb.

Ona ho dostane mezi živé, ať to stojí cokoliv.

„V klidu spi, postarám se o tebe.“

Kapitola 2

Bestie

Hrozná bolest mu stravovala celé tělo.

Jen tak tak unikl jisté smrti.

Anglikánská církev, plémě hadí, na ně čekala s otevřenou náručí, až pozdě obklopeni nepřáteli si uvědomili past, do které nakráčeli s holýma rukama.

On a Luigi.

Ubohý, mrtvý Luigi.

Trpěl.

Celé jeho tělo i duše. V mysli ho pálila myšlenka, že mu Luigi zachránil život. O chvíli déle a padl by k zemi mrtvý a bez dechu jako jeho bratranec.

Sakra.

Unikl na poslední chvíli s kulkou v zádech. To zatracené stříbro ho spalovalo zevnitř, jako by mu někdo neustále bodal dýkou do masa.

Ubohý Luigi, jeho přítel, jeho výkřik se mu ozýval v uších doteď.

Když utekl, nevěděl kde je, musel se schovat, ale neustálékrvácení a kulka mu zabraňovala ránu zhojit.

Byl dezorientovaný.

Nakonec si potřeboval odpočinout. Hledali ho, ale naštěstí se jim ztratil do šera noci.

Pak omdlel.

Možná to měl být jeho konec.

I smrt by uvítal, nebýt té hrozné bolesti.

Čas.

Čas bylo to jediné, co neměl.

Krev z jeho těla mizela rychlostí přívalové vody.

Ironie osudu zařídila, že měl potkat temnotu, do které vždypatřil. Byla jeho domovem, jeho součástí, ale nějak se mu podařilopřemluvit boha, aby ho nechal žít.

Boha, ke kterému se každý člověk bezútěšně modlí, když je mu nejhůře. Ten bůh, který nechává lidi trpět nemocemi a hříchy. Bůh, kterým pohrdal celý jeho rod.

Balancoval na okraji mezi nebem a peklem, a ať už by spadl kamkoliv, věděl, že za jeho hříchy bude souzen a usvědčen, jako ten nejhorší z nejhorších, který zaprodal svou duši.

Vábivé ticho doplňované jen zvuky deště prodlužovaly jehoagónii.

Smrtka chodila okolo, byla blízko, ale vychutnávala si jehoutrení, než naposledy máchne svou kosou.

Měl snad litoval svého života? Že se narodil tím, kým se narodil?

Měl všechno, víc než pouhý člověk a má se obrátit v prach jako ten nejubožejší červ?

Už se v páchnoucí uličce loučil se svým životem, když k němu promluvil hlas.

Myslel si, že padlí andělé nemají tak příjemný tón a litoval toho, že byl tak zesláblý, že nemohl ani odpovědět na jeho volání.

Přesto ho objaly jejich paže a odnesly na věčnost.

Když Leonardo otevřel oči, byla stále noc. Vedle něho se vlnil malý plamínek zapálené svíce.

Ticho přerušovalo jen hřmění za okny.

Byl sám.

Jeho jasně modré oči si rychle přivykly na šero pokoje.

K jeho překvapení byl živý, tedy v rozporu s tím, co byl zač. Ale mohl se hýbat, přestože mu to dělalo strašné potíže.

Zůstal ale ležet, to je to jediné rozumné v této chvíli.

Kde ale je?

Už na první pohled bylo jasné, že není ve svém pokoji, ani vjiném, co znal. Byla to obyčejná ložnice, která postrádala veškerý luxus, na jenž byl zvyklý, ba co víc, tapety byly zašedlé a nábytek strohý.

Když se pohnul, postel zavrzala a s ní ho zabolelo i rameno.

Obvázané rameno.

Někdo ho ošetřil a navíc na zemi byl jakýsi neidentifikovatelný červený flek, dost možná od jeho krve.

Byl přikryt čistou přikrývkou a spal v cizí posteli.

Slovo cizí jste si mohli vyložit různě, pak v tomto případě to byl někdo, komu to tu všechno patřilo a Leonardo chtěl vědět, komuvděčí za svůj život.

Nemusel čekat dlouho.

Další blesk osvětlil místnost, když k jeho posteli kdosi přišel.

Zavřel oči.

Nechtěl osobu vyděsit a vysvětlovat, co se stalo, když se sám sebe ještě ptal, jak se to mohlo stát.

Cítil, jak ho kdosi pohladil po ruce.

Pak ta osoba usedla vedle něho. Postel se trochu prohnula.

Déšť ťukal na okno a on cítil dámskou vůni. Zvláštní směsice osvěžujícího citrónu.

Nevtíravá, příjemná.

Další dotek ho oblažil na tváři.

Něco bylo ale špatně. Určitě to musela být žena, o tom nebylo pochyb, věděl to i přes zavřené oči.

Její přítomnost ale zapříčinila něco jiného, něco hrozivějšího. Něco, co vykonala ztráta krve, kterou nutně potřeboval doplnit.

Stravovalo ho to. Urychleně se musel napít, měl tak sucho vústech.

Když teď hned něco neudělá, ublíží té ženě.

Bestie, ta odvěká šelma schovaná za jeho tváří, jeho zvířecí já. To, které ho nenechá zemřít, donutí ho k něčemu horšímu.

Nikdy nebyl v situaci, kdy by zvítězil jeho pud sebezáchovy. Cítil, jak se mu pomalu, ale jistě napínají žíly a svaly pod pokrývkou.

Je to něco neovladatelného a děkoval, že nic takového ještěnikdy nezažil, kdy tato temná stránka převládla a po jejích stopách byl jen zmar a smrt.

Musel něco udělat, ale na útěk byl příliš slabý.

Ale pokud to neudělá, pokud nezabije nějakého chudáka naulici venku, stane se tu něco hrozného.

Bylo to ještě horší, když se ho dotýkala mokrým plátnem autírala mu pot z obličeje.

Je tak bezbranná, našeptávalo mu to stvoření.

Je to jen slabá žena.

Nikdo ji postrádat nebude.

Je tu sama a ty nejsi schopný se mi bránit, předl ten medový hlas.

Využij jí, je tu jen pro tebe, nikdo se to nedozví.

Je tak blízko.

Sáhni si, šeptal.

Každou vteřinu bylo stále těžší odolávat vábení té vůně.

Hlas ho nabádal. A on měl hlad, jaký ještě nepoznal. Teď už se nedivil ztracencům, kteří se dravě vrhli na svou oběť, když trpěli,hladověli a mnozí i svou oběť roztrhali na kousky potom, co ji využili.

Nad tím byl ale jeho rod povznesen, opovrhovali tak nízkýmpudem, teď mu ale ten nápad nepřišel tak špatný.

Naopak.

Šílel hlady.

Zakousl by se do té ženské měkké kůže.

Aniž by o tom přemýšlel, chytil ruku, která se k němunatahovala.

Pevně jí sevřel zápěstí.

Hleděl na ni.

Oči s rozšířenými panenkami upřené na dívku sedící vedle něho.

K její smůle byla mladá.

Nevynikala závratnou krásou, ale byla hezká se srdcovitýmtvarem obličeje a zelenýma očima, malým nosíkem a jemnými rty.Takové vídal na porcelánových panenkách své sestry.

Dívka měla tmavě hnědé vlasy, stočené do drdolu na temeni hlavy.

Výšku nemohl odhadnout, ale šaty měly tmavě modrou barvu. Nebyly podle poslední mody, to ani nečekal ke vzhledu celého pokoje, ale slušely jí.

Z její tváře se dalo vyčíst překvapení.

Jakou jinou emoci byste čekali, kdyby vás někdo, kohopovažujete, že je v bezvědomí chytí za ruku?

Jak se nadcházející zvíře v jeho těle probouzelo, zostřovaly se i jeho smysly.

Slyšel její stále rychlejší tlukot srdce i to, jak šumí krev v jejích tepnách.

Teplá, horká krev.

Využij ji.

Vezmi si ji, rozkazoval hlásek.

Nemohl odolat, už tak to bylo těžké.

Jedním pohybem strhl bezbrannou dívku pod sebe a přitiskl se k jejímu tělu.

Neposlouchal nic jiného, než svůj hlad.

Ozval se další hrom a pokoj na chvíli ozářilo jasné světlo, které hned pohaslo.

Svíce zhasla.

Jediný maják záchytného světla se ztratil v nenávratnu.

V tu krátkou chvíli zahlédla ty jasné modré oči, jasné nebe,průzračný křišťál, který se barvil do červena. Jako by někdo vhodil kapku krve do křišťálové vody.

Nic v životě se nepodobalo tomuto hroznému okamžiku, když se nad ní ten démon skláněl, hned potom, co ji přitiskl zády k posteli.

Nemohla dýchat.

Srdce Lily divoce bušilo, když jí na tvář dopadaly studené kapky vody, které odkapávaly z chlapcových vlasů.

Čas jako by se zastavil.

Nedíval se na ni jako člověk, spíše jako dravý pták, nevnímal nic jiného. Strnulost jeho pohybů naznačovala, že váhal, ale nad čím? Co se chystal udělat?

Znásilnit ji? Zabít?

Podobal se lišce zahnané do kouta, která se chystala ksebevražednému útoku, vědoma si toho, že sebou stáhne co nejvíc lidí.

Lily byla vystrašená k smrti. Snad si nemyslel, že ho postřelila ona?

To, co se jí honilo hlavou, hypnotizovaly ji ty poutavé, žhavé oči, nemělo nic společného s bohem, jehož symbol nosila na krku, tohle bylo daleko strašlivější.

Smrt.

Blížila se, když se sotva nadechla pod tíhou jeho nezvykletěžkého těla.

Drtil jí paži, něco se do ní zarývalo, jako naostřené dýky.

Vnímala tu bolest všemi smysly, bohužel věděla, že by sistěžováním nijak nepomohla.

Bušilo jí srdce tak rychle, že měla obavy, že jí vyskočí z hrudi ven. Jeho však necítila přes to, že se k ní tiskl. To její tlouklo za oba.

Při dalším úderu bouřky měla pocit, že zaduněla i zem pod nimi, bez větších obtíží strhl stříbrný řetízek na dívčině krku, okamžitě letěl kamsi do temnoty pokoje.

Zbavil ji malého křížku, jediné modlitby.

Sklonil se k ní. Cítila jeho dech na jemné kůži svého krku.

Byl tak blízko.

Když sebrala odvahu a pokusila se ho odstrčit, srazil jinemilosrdně dolů a stiskl paži těsně pod ramenem.

Bolelo to. Štípalo, jako by se jí do ruky zarývaly drápy dravéšelmy, schválně jí způsoboval bolest, aby nemohla uniknout, zraněnákořit přeci nemůže utéct, to je holý fakt.

Nedbal na svoje zranění, snad ho ani necítil, když se na nebohou Lilyanu sápal.

Měl nadlidskou sílu bestie.

Pistole.

Její revolver.

Nebyl nikde poblíž, zůstal v kabelce v obývacím pokoji. Nyní měla chuť klít.

Z každého jeho výdechu jí mrazilo do morku kostí.

A pak ji olízl.

Ochutnal ji.

Nepodobalo se to nějakému ledajakému olíznutí maléhokotěte, tohle byl dotek smrti.

Jemnost, která jen oddaluje tu nevyhnutelnou chvíli agónie. Ta, která vás ukolébá, než udeří v pravé síle.

„Ahhh!“

Jeho zuby jí projely kůží jako rozpálené jehly, zabořily se naplno do jejího krku. Bez soucitu.

Vzepřela se.

Zhola nic ji nemohlo připravit na takový pocit bezmoci.

„Dost!“ zalapala po dechu a pokusila se ruku z jeho sevřenívytrhnout, ale měl takovou sílu, se kterou nemohla slabá žena soupeřit.

Neslyšel ji.

Ignoroval její prosbu.

Hltal její krev, jako otrok žíznící po vodě. Neměl s ní slitování, držel jí pevně, svaly měl napjaté. Zcela pohlcen tou sladkou chutí plné života. Cizincovy rty se k ní tiskly, aby zachytily každou kapičku tétekutiny.

Vteřiny, minuty, ta nekonečná prázdnota zatímco z ní životvyprchával, jemu se naopak vracel.

Krvavá daň za další chvilku na tomto světě.

Bral si vše, co mu Lily nedobrovolně nabízela.

Byla slabá, každou chvíli jí tělem projel mrazivý dotekkostnatých rukou zmaru.

Všechno odcházelo.

Měnilo se.

Stíny se prodlužovaly a vytvářely hrůzostrašné variace pohybů.

Vše co viděla, se jí smíchávalo do jedné palety barev skrzepřivřené oči mučedníka.

Konec musel nastat každou chvílí.

Pokud slovo konec obnáší mír a klid uvítá ho ráda s otevřenou náručí.

Jistě, má to tak být.

Ta bestie se od ní najednou odtrhla. Ucukla jako by se popálila.

Nechápala to.

Nic nedávalo smysl.

Zazněl hlas, nerozuměla mu.

Byla tak zesláblá, že rozeznala jen některé slabiky cizího, starého jazyka pronášeného hlubokým hlasem, který by mu záviděl i leckterý herec na jevišti.

Snad teatrální žalm na její počest.

Nic se nedělo, Lily cítila stále větší zimu. Začínalo to od konečků prstů, stávaly se nepříjemně necitlivé.

Chlapcova plamenná řeč skončila stejně náhle, jako začala.

A pak náhle, bez varování ji políbil.

Políbil ji!

Přitiskl se svými rty k jejím.

Něco ji donutil vypít.

Nechutnalo jí to, tiskl si zezadu její hlavu k sobě, takže tonemohla vyplivnout.

Měla toho plná ústa a musela to spolknout.

Chutnalo to jako krev.

Jeho krev.

Nenáviděla ho!

Bylo to odporné, nenáviděla ho ještě víc.

Pokořil ji.

Políbil.

Málem ji zabil. Teď ji chtěl ještě hanobit?

To nevylučovalo, že to ještě neudělá.

Hrdlo ji začalo pálit tak, že zoufale zasténala chlapci do úst.

Aby to nestačilo, pravá ruka zažívala stejná muka. Jistě, bolest ještě neznamenala nevyhnutelnou smrt tím si byla jistá, vědělaalesoň, že je naživu, ale jak dlouho ještě?

Tak hrozně to pálilo!

Peklo už čekalo s otevřenou náručí, přijmout všechny hříšníky mezi sebe.

Ale nebyla to pravda.

Byla stále ve své ložnici.

Za jedinou útěchu osudu se dalo říci, že omdlela.

Ať už z ní bude duch nebo přízrak vkrádající se do světa živých, pomstí se.

Pomsta.

Té zrůdě s tváří anděla, kterého zachránila.

Nebude spokojená, dokud bude dýchat.

Dokud bude běhat po tomto světě.

Taková nestvůra nemá právo brát život jiným za ten svůj.

Prokletý.

Prokletý tvor hledající, sající krev k ukojení svého hladu nanevinných obětech.

Taková bytost nemá právo na život.

Ani na cizí.

Kapitola 3

Útěk

To, co Lilyanu probudilo, nebyl kostelní zvon, který právě odbíjel sedmou hodinu ranní, ale kroky.

Tiché kroky.

V její ložnici.

Když se probudila, ležela na rozestlané posteli jako vždy. Nikde ani stopa po hrůzostrašné události, která se stala nebo nestala?

Závěsy na okně byly zatažené a svíce sfouknutá.

Svítalo.

Slunce nemohlo nakouknout do jejího pokoje, ale venku už byl značný ruch jako vždy, když měla jít na další službu do nemocnice sv. Patrika.

Její práce! Už měla být dávno na cestě.

Prudce se posadila. Vědoma si toho, že spala v šatech a jejídrdol se ležérně nahýbal k jedné straně.

Hrůza.

Tak by dáma jistě vypadat neměla. Styděla se sama za sebe i za ten včerejší sen.

Co jen její mysl dokázala vyprodukovat, bylo neuvěřitelné.

Pak přišel ten zvuk znovu.

Tichý, ale nepřehlédnutelný.

Její pohled upoutal pohyb v šeru pokoje.

Stál tam.

Nedíval se na ni.

Jeho pozornost získala fotografie v rámečku, kterou držel v ruce.

Lily dobře věděla, co na ní je.

Byl to starý obrázek stvořený tátovým fotoaparátem. Byl na ní její otec, jak ji drží v náručí, když jí bylo deset let. Fotografii měla velmi ráda a byla to její osobní věc. Nikdo neměl právo se jí dotýkat aprohlížet si ji kromě ní.

„Hned to dej zpátky!“ napomenula cizince, ten aniž by jívěnoval jediný pohled, rámeček bez řečí pomaličku vrátil na své místo a otočil se čelem k ní.

Ten průzračný pohled chladných očí byl ohromující.

Světlé vlasy už nebyly mokré, ale lehce sčesané dozadu, oči měly znovu barvu azurového moře, ale výraz tváře byl ledový.

Kupodivu, kde se vzaly tu se vzaly, stylové tmavě hnědé šaty se vším, co k tomu patřilo, spolu s vázankou i vestičkou mu pokrývaly tělo jako páva jeho pera.

Nemohla pochopit, kde je sebral. To oblečení od krve, vekterém ho našla venku vyhodila, už by se nedalo ani vyprat.

Chlapec nic neříkal, jen si ji měřil svým dlouhým pohledemzvídavého dítěte, dával jí čas, aby se vzpamatovala?

Jako na povel se dostavila bolest hlavy a poranění krku. Přitiskla si dlaň na bolavé místo.

„Ty...“

„Nemusíš nic říkat,“ předběhl ji.

„Jmenuji se Leonardo Alvaro Maxmilian Fortuna, hraběDragony z Bath,“ vyslovil to zcela automaticky na jediné nadechnutí, a pak se dívce mírně uklonil jako šlechtic.

„Cože?“

„Musím říci, že mě překvapilo, že pořád žiji,“ odmlčel se. „Díky tobě.“

Zvláštní, stále se nehýbal z místa, zůstával v té největší tmě.

„To, co se včera stalo...“ zamířil přímo k ní, a když stál těsně u její postele, dotkl se dvěma prsty dvou zacelených ranek na dívčině krku. „Byl omyl.“

„Omyl? Jaký omyl? Co to má znamenat?“ Dožadovala seodpovědi a rozčileně odstrčila jeho ruku stranou, pořád ale zůstával stát u ní.

„S politováním ti musím oznámit, že od teď se stáváš mýmmajetkem se vším všudy, tvoje tělo,“ ztišil hlas a sklonil se k ní, takže jejich tváře byly jen kousek od sebe.

„Tvoje duše a všechno, co představuješ. Celá tvá podstata teď patří mně.“

Ta slova na ni dopadla jako velký kámen, z pod kterého bylo těžké se dostat.

„Včerejší noc rozhodla, že tomu tak bude. Pokud tě tu teďnechám, budeš čelit daleko větším potížím, než dosud. Budou tě stíhat, mučit a trýznit, dokud tě nezabijí,“ vyslovoval mladý upír s bezcitnou dokonalostí, aby to bylo bezpochyby jasné.

Poté se narovnal a poodešel.

Lily to však jasné nebylo.

„To je vtip, že? Jsi od divadla nebo nějakého jiného spolku?“ usmála se jako by to všechno bylo jen naučené z nějaké hloupé, laciné knihy před triumfálním představením.

„Mám tě opravdu přesvědčovat, že to, co říkám není vtip?“

Chladná odpověď ji zaskočila, když se mladíkovy rty zvlnily do mírného úsměvu, kde se na pár vteřin zaleskly ostré špičáky.

„Co jsi zač?“

„Jsem upír, jedna z nejmocnějších bytostí, co kdy chodila po tomto světě.“ Rozpřáhl ruce jako by jím chtěl obejmout celý, holý svět.

Nastalo dlouhé ticho.

Lily vyskočila z postele na nohy.

Ohromilo jí to, nikdy se s nikým takovým nesetkala, ale musela tomu chlapci dát za pravdu, že svoji aroganci by mohl rozdávat plnými hrstmi.

Z jeho hlasu bylo znát, že je zvyklý rozkazovat, ale ji si tak lehce nepodrobí.

„Mám odejít a všechno tady nechat?“ Ruce si založilavzdorovitě v bok, zatímco se jí rozcuchaný drdol kýval ze strany na stranu.

„Bohužel nemáš jinou možnost,“ odvětil. „Dávám ti patnáctminut na zabalení nezbytných věcí, které potřebuješ.“

Teď jí ještě dával ultimatum!

To bylo moc.

Až příliš.

Přijde si sem a začne si tu rozkazovat, jako by byl doma.

To namyšlené urozené pískle si myslí, že mu patří svět.

Zatínala pěsti, aby neřekla něco nevhodného, čeho by mohla později litovat.

Co mohla dělat, pokud říká pravdu?

Najednou oba zaslechli něco nanejvýš podivného.

Dupání.

Snad stovky párů bot se s výkřiky hnaly po schodech nahoru.

Jistě neomylně vedené do jejího bytu číslo pět.

Nejspíše za to mohl Willy, snad to šel ohlásit na policii.

Zrádce.

„Nejspíše nemáme ani těch patnáct minut.“

Leonardo byl ve vteřině u ní, chytl ji za ruku a zamířil k oknu.

„C...co můj řetízek?“ naléhala dívka.

„Nebudeš ho potřebovat, od teď tě nechrání bůh, ale já,“rozhodl.

Muži v černých hábitech rozrazili dveře a hnali se dál do každé místnosti v bytě.

Nic jim nestálo v cestě.

A když ano, rozdrtili to svou silou a těžkými botami.

Tváře měly zahalené stejně jako zbytek těla. Nikde žádnésymboly nebo znamení, nedalo se rozeznat, ke které sektě patří a co tu chtějí.

V rukou svíraly zbraně.

Střelné zbraně.

Krvelačná touha z nich přímo čišela.

Mladý upír na nic nečekal. Vzal dívku do náruče a rozeběhl se přímo proti oknu.

Proskočili jím ve chvíli, kdy jim nad hlavami zasvištěly prvníkulky, které nenašly svůj cíl.

Jedním skokem ze třetího patra hladce dopadli mezi dav na ulici.

Sklo dopadlo mezi lidi a ti začali křičet.

Vhodná chvíle na útěk, pomyslel si Leonardo.

Postavil dívku na zem a donutil ji běžet za ním ke konci ulice na hlavní třídu, tam bylo pravděpodobné, že se smíchají s ostatními.

Alespoň v to doufal.

Všechno jen stěžovalo slunce prosvítající mezi domy.

Zatracené slunce.

Pálilo ho.

Dalo se to přirovnat k vařícímu oleji, když vám někdo do něho strčí ruce.

Vzadu za nimi někdo znovu vystřelil a dav se tím pádem snažil rozprchnout na různé strany.

Nastala panika.

Zakuklenci neměli šanci se k nim dostat.

Když dívka zpomalila, chytil ji šlechtic za zápěstí a přinutil běžet vedle sebe.

„Tam!“ Ukázal prstem.

Po pravé straně stál jeho černý, cestovní kočár se zlatýmzdobením, který na něho čekal.

Věděl, že Lily lapá po dechu, ale musí to zvládnout. Nenechá ji tady po tom, co mu pomohla.

Život za život.

Dal jí nový život. Později bude muset přijmout vše, co to obnáší, ale teď se musí dostat z nebezpečí dřív, než je církev chytí.

Chlapec si razil cestu vpřed a volnou rukou odstrkoval všechny, kdo mu stáli v cestě, než se dostali do bezpečí vozu.

„Rychle, Alberte, jeď!“

Jakmile se dveře zabouchly, šestispřeží se dalo do tryskutakovou rychlostí, až to oba zarazilo do sedadel.

Unaveně dýchali, ale naštěstí už bylo jasné, že není cesty zpět.

Seděli naproti sobě, aby měl každý dostatek místa a pohodlí.

Mladík se zasyčením prudce zatáhl tmavé závěsy na okénkách.

Až nyní si uvědomila proč.

Jeho ruce.

Byly popálené.

„Ty ruce...“ vydechla a natáhla se po jeho levé paži.

Ucukl.

„To je v pořádku, zahojí se to.“

Vyslovil to s takovou odtažitostí, že dívce nezbývalo než muvěřit.

Koně zaržáli a jízda přestala být tak rychlá, pomalu zvolňovali na obvyklou rychlost, kočí jistě nechtěl koně uhnat k smrti.

Cestou z Londýna ani jeden nepromluvil, pohrouženi dovlastních trýznivých myšlenek.

Zatímco dívka myslela na svůj starý život, Leonardo zavzpomínal na svého přítele Luigiho, kterého už nikdy neuvidí.

Ať byli rozdílní postavením, věkem i schopnostmi, přeci tu bylo něco, co měli společné.

Osud.

On si ho nevybral, prostě mu tak byl dán, jako malý nečekaný dárek.

Teď ho předal jí. Dívce, kterou si k sobě přivázal.

Neznal ani její jméno.

Když se teď tak na ni díval, bylo mu jí trochu líto, neměl v úmyslu udělat to, co se stalo. Jeho disciplína zakolísala a otřásla se vzákladech, když nechal své zvířecí já, aby propuklo v plné síle.

Málem ji zabil, nebyl daleko od toho, aby z ní vysál poslední kapku té sladké tekutiny.

V poslední chvíli si uvědomil, co dělá a musel se hnedrozhodnout.

Když z ní život vyprchával, jediné, co mohl, bylo udělat z ní svou následovnici, svého otroka.

Styděl se za to.

Je to neomluvitelné, ale stalo se.

Nemohl si vzít na svědomí, že by ji tam nechal těm vrahům, dobře věděl, jaké metody výslechu používají, dokonce to jednou zažil na vlastní kůži. Smrtelník by to nevydržel, natož žena.

Připoutal si tedy to nevinné stvoření k sobě.

Budiž.

Vzal jí život a dal jí nový.

Ať tak nebo tak, musí se v tom naučit chodit.

Musí.

Jiní by za tu poctu, kterou jí prokázal, dali mnohem víc, než svůj bídný život.

Znal takové. Neštítili by se jakéhokoliv odporného činu, jen aby mohli stát po boku vampýrů.

Ona byla však hezká i s tím puritánským drdolem, který se teď snažila trochu vylepšit. Líbily se mu ty její zelené hravé oči, malá ústa a to se zapomněl zmínit o těch velkých ňadrech, které se dmuly v tom těsném korzetu.

Nechtěl služebnou, ani důvěrnici, na tom si zakládal.

Každý z jeho rodiny někoho měl, on však vždy návrh odmítl, chtěl všem dokázat, že se o sebe umí postarat sám bez cizí pomoci.

Upír využívá svého důvěrníka pro špionáž, jako zásobárnu krve, když je potřeba a zvěda přes den, kdy upíři spí.

On tím opovrhoval.

Připadalo mu zrádné někomu se svěřovat se svými plány apocity.

Bude si na ni muset zvyknout a poučit ji.

Nebude to snadné.

A když si ji prohlížel, věděl, že bude ještě těžší odolat.

Kapitola 4

Pravidla

Slunce už bylo vysoko nad nimi, kočár měl za sebou pěkných pár mil od Londýna.

Do té doby, co o chlup utekli svým pronásledovatelům, stálenevěděla jakým, nejspíše nepovažoval za důležité jí to sdělovat.Nechtěla se ptát, její společník byl zamlklý.

Bohužel jediné, co se v houpajícím kočáře mohlo pohodlnědělat, byla konverzace, ale on vypadal, že si takové potěšení raději nechá ujít.

Proto měla Lily několik hodin na přemýšlení, zatímco si jiprohlížel.

„Jak se jmenuješ?“

„Lilyana Whistová,“ odpověděla na vyzvání a byla vděčná zakaždé slovíčko, které mohla po tom nudném tichu říct.

Už bylo načase.

„Jedeme na sídlo mého otce do Bath, to je 128 mil odtud, to znamená, že cesta bude trvat tři dny a dvě noci, budeme musetpřespat v hostincích u cesty. To je dost času na to se seznámit,“ řekl to takovým tónem, že to znělo jako tichý rozkaz, než prosba.

„Nuže, řekni mi něco o svém životě,“ pobídl ji a více se zabořil do koženého sedadla.

Odmlčela se a přemýšlela, čím by měla začít, a pak do tohoskočila jako ryba do vody.

Musela využít každou chvíli k hovoru, jinak by se asi zbláznila.

„Narodila jsem se v Londýně, moje matka, bohužel, zemřela při porodu, a proto se o mě staral otec. Když jsem povyrostla, stal sedocentem King’s College London University, kde rád učil chemii a fyziku.“

Leonardo obdivně přikývl.

„Bohužel před několika lety ho našli mrtvého s podříznutýmzáěstím. Ale ještě než zemřel, půjčil si tři tisíce liber na své vědecképokusy, kterým věřil, proto jsem si musela brzy najít práci, abych mohla jeho dluhy splácet,“ vydechla se smutným pousmáním.

Něco podobného mladý Leonardo očekával. Ne ale tak tragický konec obou jejích rodičů. Tím se hodně vysvětlovalo.

Dobře věděl, že bydlela sama, když se ji ten večer nasytil,porozhlédl se po jejím skromném domově.

Našel sice staré obnošené mužské šaty, ale nebyly dlouhopoužívané, jen tak ležely zaprášené, uskladněné ve skříni, aby na nich hlodal zub času. Aby se ještě ujistil a ulehčil svému svědomí, nahlédl i do její osobní korespondence.

Dopisy.

Kondolence.

Nezaplacené účty, to značilo, že se dívka nachází ve finančnítísni, ba co víc, přímo se v ní topí. Stvrzenky měly kromě čísel tolik nul, že se divil, že ještě neleží někde na ulici mrtvá místo něho. Vlastně jí tím svým neplánovaným omylem prokázal službu. Dokonce nicnenaznačovalo, že má slečna Whistová, jak se mu představila, nějakého přítele, se kterým by si dopisovala.

Nic.

Nikdo ji nebude postrádat.

Ztratí se jako utopenec ve velké přehradě.

Žila skromně, bez hříchu jako jeptiška, to jediné ho strašilo.Nemohl si s sebou přivést holku, která uznává jen svou víru a puritánsky si ji hájí, to by se také mohla zbláznit, až uvidí spoustu zvláštních věcí.

A že jich uvidí spoustu.

I malého stříbrného řetízku s napodobeninou ukřižovaného Krista se vzdala, dá se říci bez námahy.

Opačný extrém také nechtěl. Prostitutky se mu nelíbily a nejen proto, jakou vykonávaly důležitou profesi.

Neměl prostě rád jejich přehnaně namalované tváře lacinými líčidly a ty těžké vůně jejich zhýralých těl.

Naopak jeho bratr takové typy vyhledával. Zaplatil si leckterou dívku za chvíli rozkoše, a pak ji buď našli mrtvou, nebo vůbec ne.

Lilyana Whistová taková nebyla, neměla na to povahu, přestože by se svým tělem mohla dělat věhlasnou kurtizánu.

Tak to ale nebylo.

Oddechl si.

Možná mu dávala za vinu svůj únos, ale nevadilo jí s ním mluvit.

Naopak.

„Kde jsi pracovala?“

„V městské nemocnici svatého Patrika.“ Složila ruce do klína.

„Hm... jako nemocniční sestra?“

„Ano,“ přikývla.

„Teď už se nemusíš strachovat o své dluhy, už nejsi dlužník,jakmile dorazíme na sídlo, nechám poslat sluhu, aby přivezl tvé věci, když jsme museli tak nečekaně spěchat, nemusíš se o nic strachovat,“ujistil ji jako by to byla už hotová věc, ale ani jednou neprojevil ani náznak jakéhokoliv citu či lítosti nad jejím osudem.

Byla ráda, že se chlapec vyptává, to znamenalo, že se o nizajímá.

Alespoň někdo po tak dlouhé době, pomyslela si smutně.

Zlobila se na něho, to ano, napadl ji, zranil, ukradl jí domov a sebral život, ale co bude teď? Je to snad znamení nového začátku?

Pokud ano, nemusí být mrzutá, všechno se vyjasnilo, i když pár věcí stále nevěděla, tušila, že se je dozví.

Prozatím s ním není těžké vyjít, jen ten jeho chladný přístup s tou hezkou tvářičkou chlapce sotva dorostlého do mužských kalhot.

Byl zajímavý.

Chytrý.

Pohotový.

Tři dobré vlastnosti kompenzovaly jeho tichou povahu. Dokonce nevěřila, že by ho snad mohlo něco rozčílit.

Odhadovala, že si každé slovo ještě několikrát přehodnotí, než jej řekne, a to se někomu v jeho věku dalo přičíst k velké cti.

Tmavou, tenkou krajkou jen matně dovnitř proudilo chabésvětlo.

„Slyšela jsi někdy slovo Upír?“

Lily se zamyslela.

„Ne, je mi líto, nikdy jsem se s něčím takovým nesetkala.“

„Věřím, že kdybys věděla co to je, jistě bys někoho takovéhopoznala,“ odvětil ledabyle.

V kočáře se trochu ochladilo, cítila to. Dalo se to přirovnat k tomu, jako by byl celý povoz z venku obalený jinovatkou.

„Upíři jsou stvoření noci se zvláštními schopnostmi,“ upozornil. „Jsou všude. Objevují se jen v noci, kdy loví, protože ve dne musíme spát. Slunce a sluneční svit by nás mohl popálit,“ dodal Leonardodůležitě.

Žena seděla zastrčená v sedadle a poslouchala, stejně tak mohl číst nějaký zajímavý příběh o udatných hrdinech, tak moc sesoustředila.

„Když byl svět ještě velmi mladý, bůh stvořil zvířata, zemi ičlověka. Člověk byl chytrý postupně stavěl vesnice a města, učil se novým věcem, dokud nepřišel Ježíš.“

Nastala teatrální pauza.

Lily ani nedutala.

„Vše je napsáno v bibli, ale ne vše je pravda,“ mávl rukouLeonardo.

„Když Ježíše, syna Božího všemohoucího, ukřižovali na rozkaz Piláta a lidu, sedm dní a nocí visel na kříži, osamělý na vrcholku kopce se svou samotou.“

Chlapec pozvedl ruku a rázně proťal vzduch.

„Jednoho soumraku v zoufalství své vlastní smrti Ježíš přivolal Jozeho, chudého ranhojiče a dal mu svou drahocennou krev a tastekla do poháru z jeho četných ran.

Svatý grál věčného života. Bohužel, tento artefakt se po celástaletí předával z ruky do ruky, až se ztratil do zapomnění.“

„Ježíš přísahal hanbu a smrt všem, kteří ho odsoudili. Když se Jozue napil Kristovi krve, stalo se z něho stvoření obávanější, nežkterýkoliv bojovník. Stal se z něho upír, nesmrtelný s věčným hladem, který mohl ukojit jen tak, že bral život jiným lidem. Toto prokletí nebo dar,“ řekl významně, „se dědilo z otce na syna až do současnosti, mezi tím do světa pronikly tyto bytosti pohybující se ve stínech do všech koutů zemí,“ zakončil hrabě Fortuna své barvité vyprávění.

Chvíli dívce trvalo, než všemu porozuměla.

„Vážně tomu všemu mám věřit?“

„Říkám ti pravdu, nevymyslel jsem si to, přísahám na to, že je mi sto deset let.“

Když to vyslovil, zírala na něho jako opařená.

„To přeci není možné, nikdo nežije takhle dlouho,“ namítla.

„Nebudu tě o tom přesvědčovat, buď tomu budeš věřit, nebo ne, to je na tobě.“

Dal jí na výběr a pokrčil svými úzkými rameny.

Nemožné.

Absurdní.

Všechno to bylo přitažené za vlasy.

„A co je tohle proboha?“ Natáhla proti němu ruku jako vobraně, aby se podíval na její dlaň.

„To je můj symbol,“ odvětil nezajímavě a založil si ruce na hrudi.

„Tohle? Je to jako vytetované,“ zaprotestovala zamračeně a stáhla ruku zpátky.

Černý polokruh, kde se obě strany k sobě sbíhaly a ve středu zela kapka vody, jejíž ostrý konec protínal půlkruh ve spodní části.

Teď ještě vypadá jako nějaký potetovaný námořník.

Skvělé.

Mračila se na něho.

On to klidně přehlížel.

„Každý z našeho nebo jiného klanu má svou vlastní značku,slouží k rozpoznání chráněné osoby, v tomto případě tebe, bohužel, tonikdy nezmizí, smůla pro tebe.“ Nelíbil se jí ten jeho arogantní úšklebek, a tak se dál tvářila jako hejno včel připravené bodnout kohokoliv, kdo se jim dostane do cesty.

„Máš vlastně štěstí, kdyby to místo mě včera večer byl někdo z okraje společnosti, ležela bys už dávno v márnici. Můžeš mi za topoděkovat,“ střelil po ni líným pohledem.

Ten drzý kluk, málem ji připravil o život a teď mu má ještěděkovat?

Nikdy.

„Ty...“

Celý kočár se najednou prudce nadzvedl, nejspíše vjeli nanějaký velký kámen nebo naopak do hlubší díry.

Lily to vymrštilo ze sedadla přímo na mladého upíra.

Bála se pohnout.

Tohle nebyla normální situace, jiné dámy by už křičely skandál.

Tiskla se na něho celým tělem, hlavně svými plnými ňadry.

Nepříjemných okamžiků už bylo pro dnešek až dost, pomyslela si.

Styděla se tak, že ihned celá zčervenala ve tvářích.

„J... já se omlouvám,“ zašeptala až kajícně. Když se trochuodtáhla, zjistila, že si hledí do očí.

Až moc dlouho na takové nevinné kouknutí.

Kdyby ji nechytl kolem pasu, asi by dál zírala do těch jehosafírových kukadel, dokud by ji neodstrčil.

To se ale nestalo.

Jedno tělo bylo zaklíněné do druhého.

Tiskl ji k sobě a druhou rukou ji chytil za pravé zápěstí.

Měl stále popálené ruce.

Ty bledé, jemné ruce pianisty, které si všimnou každénedokonalosti.

Mlčel.

Jen se sklonil k jejímu zápěstí a lehce po něm přejel svými rty.

Zadržela dech.

Bylo jí najednou takové horko, ta chvíle, ta blízkost, ta síla, jeho rty. Byl ještě mladý, hodně mladý, ale v jeho přítomnosti se cítilanejistě, jako na tenkém ledě.

Přejížděl jí svým chladným dechem po tenoučké kůži.

Nevzpínala se.

Napjatý okamžik bílé holubice chycené do pasti.

Pak ucítila něco ostrého.

Bodavého.

Zakousl se jí do tepny na zápěstí.

Nemohla se hnout.

Bylo to nepříjemné, ale dalo se to vydržet.

Fascinovalo ji to.

Nijak mu v tom nebránila, zatímco její srdce tlouklo na poplach.

Po několika desítkách vteřin se odtáhl a pustil.

Hned se posadila na své místo proti němu a zadívala se ven, aby si nevšiml rozpoložení jejího stavu.

Chvěla se.

Lily se nemohla zbavit horkosti ve tvářích, ani po celém těle a snad už se nezbaví ani jeho.

Svého pána. Ochránce. Svého kata.

První noc strávili v nepříliš dobrém hostinci poblíž Newbury. Tehdy mladý lord zaplatil dva pokoje bez ptaní a jednu večeři. Když se jej u schodů do podkroví otázala, zda budou jíst spolu, odvětil: „Jsem unavený, najez se sama.“

Odbyl ji jednou větou a zmizel.

Zavřel se ve svém pronajatém pokoji.

S tím nic nenadělala.

Následující večer dojeli k daleko většímu ubytovacímu zařízení, které slibovalo měkkou, teplou postel a daleko lepší jídlo, než v tom předešlém.

Cesta se pomalu krátila a v Lily narůstala nervozita.

Jet do místa plné takových podivných, hrůzostrašných bytostí jako je on, bylo pro člověka nebezpečné, naštěstí ona byla pod jeho ochranou, když počítáte, že vás před bandou vrahů ochrání chlapec, o půl hlavy menší než vy, to je jako byste se stali žížalou a přesvědčovali botu, aby vás překročila.

Tentokrát ho nepožádala o společnost, ale byl tam.

Seděl u stolu v rohu, kde na ni čekala přichystaná večeře.

Záměrně seděli stranou od ostatních hostů, kteří zde chtělipřespat nebo se jen pobavit nad korbelem hořkého piva.

Měli alespoň trochu soukromí, s výjimkou smíchu a hlaholu, bouchání půllitrů o sebe či o stůl a poplácání pozadí šenkýřky.

Zde neměla etiketa své místo, no, možná to poslední.

„Jez,“ vyzval ji upír.

„Ty nebudeš?“ oslovila Leonarda jako sobě rovného, ten to ale přešel jen s dotčeným pohledem.

„Ne, nemám hlad.“

Zatímco si podpíral hlavu hřbetem ruky jako unavené dítě,pozorně si prohlížel místnost, jako by se tu mělo začít dít něconepatřičného.

Lily se dala do guláše, měla už hrozný hlad na rozdíl od něho.

Mladá servírka se k nim po několika minutách otočila a dala před chlapce půllitr pěnivého moku.

„Hej! Ten patří mě,“ připotácel se k jejich soukromému stolu vesnický opilec, který ani nepostřehl, že má špatně zapnutou košili a nahoře mu pár knoflíčků přebývá, zatímco dole by jich bylo několik potřeba.

„Ten korbel je můj, řek jsem si o něj dřív, než ty, skrčku,“ utrousil s pusou, kde chyběly vlastní zuby, a tam kde nebyly, zely jen černé pahýly.

Lily ihned přestala jíst a bála se, aby zatím výhrůžný hovorneřerostl v něco horšího.

Leonardo Fortuna ale měl železnou vůli a zachovával klid, najehož místě by už jiný vypomohl zubaři a usnadnil mu práci s vyražením zbývajícího chrupu.

„Dobře vezmi si ho, pokud to dokážeš.“

Dotkl se lord hliněného korbelu jedním prstem na spodnístraně.

Zprvu na tom nebylo nic výjimečného, ani světového, alejakmile ho muž chytil rukou a zatáhl...

„Sakra, co to je u všech modrovousových děvek?“ zanadával, čímž si vysloužil pokořující smích svých kumpánů o tři stoly vpředu.

Pohár držel na stole jako přikovaný.

„Co si s ním udělal? Ty mrně,“ obořil se na blonďatého chlapce, který si ze své pozice muže měřil.

„Nevidíš? Nic s tím není, vezmi si ho,“ pobízel ho hoch škodolibě.

Lily se musela usmát, připadalo jí to komické.

„No tak, Georgi, to už jsi tak nalitej, že neumíš zvednout ani pivo a nalít si ho do pusy?“ zakřičel někdo smíchy.

Opilec jménem George, jak ho muži pojmenovali, se snažil dál, ale nebylo to nic platné. Kdyby náhodou vystřízlivěl, k čemuž měldosti daleko, všiml by si, že korbel je asi půl centimetru od zdola pokrytý jinovatkou a tenoučkým ledem.

Byl přimrazený.

Dívka sedící proti svému společníkovi to viděla.

„To snad není možný,“ vztekal se muž.

„Ah... Čert to vem a tebe taky.“ Udeřil dlaní do stolu a odpotácel se zpátky na své místo s rudýma očima plnýma deliria.

Leonardo natáhl své štíhlé prsty a uchopil své pití, bez větších potíží ho nadzvedl a napil se.

„Rád bych ti teď řekl několik pravidel nebo spíše takový upírský kodex, který je závazný ve všech našich komunitách a rodech.“ Tmavě azurový pohled se jí vrýval do duše.

Stačilo malé přikývnutí, aby tiše pokračoval.

„První pravidlo, které jsem ti už řekl, v noci bdíme a ve dnespíme. Druhé pravidlo se týká toho prvního, jako můj služebník, mádůvěrnice, musíš přizpůsobit svůj život mně.“ Ukázal prstem na sebe.

„To mám spát ve dne a v noci se starat o tvoje blaho?“ Jemné obočí slečny Whistové povyletělo vzhůru.

Řečená výčitka znamenala, jak moc jsou rozdílní, nicméně jinak to nejde.

„Další pravidlo se týká sabatu.“ Když nebylo jasné, o čem to vlastně mluví, musel okrajově zajít do podrobností, které jízveřejňovat nechtěl.

„Sabat je takový zvláštní rituál prováděný klany upírů, je to o obětování a uctívání krve vždy při úplňku, člověk ani služebník se ho nesmí zúčastnit.“ Stručně řečeno nemohl jí říct, že jde o obětování člověka, mladé dívky nebo chlapce, jehož krev si pak obřadněrozdělí a vypijí z poháru věčnosti, za kterým jde v těsném závěsu hřích, smilstvo, orgie a nahá těla, jako hypnotizovaná celým rituálem. Strohé vysvětlení jí musí stačit.

„Také bych ti radil, abys nechodila do pokojů mých sourozenců, to je jen dobrá rada.“

„Druhé pravidlo má i výjimku, mohu tě brát s sebou, kam se mi zachce, máš dokonce povolený vstup na rodinný ples, který se koná dvakrát do roka. Važ si takových privilegií.“

„Ples?“ Nadechla se.

„Ano, je to obrovská událost, kde se setkávají naše klany a jiní důležití lidé z okolí i Londýna. Jen okázalá smetánka, nic víc,“ odvětil Leonardo stručně.

„Třetí pravidlo je nejdůležitější.“

„Co je to?“ Zvědavě zamrkala.

„Musíš se mi podvolit, to znamená, že tvoje krev je pro mězdrojem života, jídlo, musíš být ochotná mi ji poskytnout kdykoliv bude třeba.“ Zahleděl se na ni tou svou roztomile chladnou tvářičkou adokonce se i usmál.

Rozbušilo se jí z toho srdce.

Poprvé ho viděla, jak se jeho rty zvlnily do hezkého úsměvu a mezi ním se objevily dva malé bílé špičáky, ten nový objev dal jeho obličeji zcela jiný výraz.

Roztomilý.

To slovo jí tepalo v hlavě. Nedalo se zapomenout.

Chtěla ho políbit na tvář a štípnout ho do druhé, aby z tvářívyloudila alespoň trochu té zdravé růžové barvy.

Chtěl ji tím přesvědčit?

Rozhodně se mu podařilo vyvést ji z neochvějné rovnováhy.

Letmý pohyb způsobil, že se zachvěla. Natáhl se po její ruce jako předtím v kočáře. Dotkl se jí. Obrátil jí zápěstí nahoru.

Jeho chladný dotek ji vracel do reality.

„Ne...,“ vydechla a zděšeně se rozhlédla po všech těch lidech okolo.

Snad ji nechtěl kousnout! Tady a teď!

„Každý to uvidí,“ šeptala nervózně.

Stále se usmíval tím podmanivým způsobem, jako by si ji chtěl získat, což se mu dařilo.

Dalo se snad odolat?

Jen, aby nebylo pozdě.

Nejistě si poposedla, teď to prokoukla.

Dobíral si ji. Věděl, jaký má na ní vliv a čekal, že uteče.

Nechtěl ji vyděsit, chtěl jí ukázat, jak velkou nad ní má moc.

Skutečně.

Tváře jí hořely a ty chladné rty se pomalu snesly na její zápěstí, kde pulsovala ta modrá tepna.

Pohladil palcem její kůži.

Ve chvíli, kdy čekala, že se zakousne, ji políbil.

Byl to dlouhý okamžik plný vzrušeného vydechnutí.

Políbil ji na citlivé místečko jejího něžného zápěstí jako milenec přemlouvající svou družku o trochu jejího tepla.

Její obrana padala jako domeček z karet.

Styděla se.

Udělal to schválně před všemi zúčastněnými.

Snad byl zvědavý, jak bude reagovat.

Když se odtáhl, vytrhla mu svou ruku a utekla jako zbabělý králík do bezpečí své vlastní nory.

Kapitola 5

Setkání

Prázdnota.

Tak se dal popsat pocit i prostředí, ve kterém se nacházel.

Možná za to mohl spánek, ale realita byla snad ještě horší.

Všude na vás mohlo čekat zdánlivé bezpečí, které se proměnilo v dlouhé seschlé ruce, ty vás vtáhly bez varování do nicoty.

Tma.

Nic než výkřiky vzpomínek hlásící se o kus jeho svědomí. Stále se ozývající jako následující den, co přijde vždy a s tvrdou ránou do zad.

Postavy se v té nicotě bez prostoru ukazovaly jako stvořené z ničeho, v bílé barvě, které se nedaly rozeznat.

Všechny byly stejné. Beztvaré. Tváře byly stejné a bylo jich tolik.

Jedna vedle druhé se tlačily na něho.

Zmatek.

Hluk naznačoval, že se děje něco špatného, co nemůže řídit. Všechno mu unikalo mezi prsty.

Luigi.

Jeho nejbližší přítel. Ten stín měl jeho tvář. Když se na ni zadíval, viděl v ní paniku, strach. Bylo pozdě.

Okolní hlubinu tmy prořízl blesk.

Nebo to nebyl blesk?

Pistole, ohlušující úder, to musela být zbraň.

„Leonardo, pozor!“

Výkřik utichl v temnotě s ohlušující ozvěnou a postavy, jakodotěrné svědomí se rozplynuly.

Luigi ho varoval.

Ale



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist