načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Mrazivé mlčení - Ruth Rendellová

Mrazivé mlčení
-7%
sleva

Kniha: Mrazivé mlčení
Autor:

V londýnském Claphamu stojí v jedné ulici pěkný jednopatrový dům se zahradou. V prvním poschodí žijí dvě sestry, Beatrix a Pamela, přízemní byt obývají rovněž dvě sestry, Heather a Ismay, dosud ... (celý popis)
Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 31.03.2011
Počet stran: 288
Rozměr: 160x240
Úprava: 297 stran
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Water’s lovely
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Vlasta Hesounová
Jazyk: česky
ISBN: 978-80-7429-066-4
EAN: 9788074290664
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V londýnském Claphamu stojí v jedné ulici pěkný jednopatrový dům se zahradou. V prvním poschodí žijí dvě sestry, Beatrix a Pamela, přízemní byt obývají rovněž dvě sestry, Heather a Ismay, dosud neprovdané dcery Beatrix.
Nad zdánlivě harmonickou domácností se však vznáší stín neblahé události z doby před dvanácti lety. Tehdy v domě tragicky zahynul druhý manžel Beatrix, otčím obou dívek.
Jelikož v době smrti v domě nikdo kromě třináctileté Heather nebyl, matka i sestra ji začnou podezírat, že má na jeho smrti vinu. Starší Ismay se domnívá, že to Heather udělala kvůli ní, protože se jí zdálo, že otčímovo chování vůči sestře není zcela nevinné. Přesto o tom s Heather nikdy nepromluví, ani poté, co u matky propukne schizofrenie nepochybně následek tíživé nejistoty. Nyní má Heather vážnou známost a Ismay si láme hlavu, jestli by její snoubenec neměl vědět, čeho se možná dopustila jeho budoucí žena.

Související tituly dle názvu:
Modrá Modrá
Clarkeová Lucy
Cena: 84 Kč
Modrá Modrá
Clarkeová Lucy
Cena: 254 Kč
Šílená hudebka Šílená hudebka
Hangely Ann
Cena: 119 Kč
Mrazivé kousnutí Mrazivé kousnutí
Neill Chloe
Cena: 139 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ruth Rendellová

Mrazivé mlčení



Vyšehrad

MRAZIVÉ

MLČENÍ

ruth

rendellová


Copyright © Kingsmarkham Enterprises Ltd. 2006

Translation © Vlasta Hesounová, 2011

ISBN 978-80-7429-066-4


7

kapitola první

NĚKDY UPLYNULO I NĚKOLIK TÝDNŮ, kdy na to Ismayvů

bec nepomyslela. Pak jí onu událost ale něco připomnělo nebo

se jí vrátila ve snu. Sen začínal pokaždé stejně. Ona a matka

jdou po schodech nahoru za Heather, projdou ložnicí dopřileh

lé místnosti, ale ve snu to není koupelna, nýbrž nějakákom

nata s mramorovou podlahou i stěnami. Uprostřed je jezírko

průzračné jako sklo. A ve vodě se vznáší cosi bílého, ponořený

obličej, a matka absurdně říká: „Nedívej se!“ Protože to bílé

je mrtvý muž, a je nahý, a jí je patnáct. Avšak ona se tehdy

podívala, a ve snu znovu, ale jen na obličej utopeného Guye.

Dívala se na ten obličej utonulého, a ačkoli tu a tamzapo

mněla na to, co viděla, vždycky se jí ten obraz vrátil; strach

dosud přítomný v mrtvých očích, chřípí rozšířené k nádechu,

avšak nikoli vzduchu, nýbrž vody.

Heather nedávala najevo strach, vlastně vůbec žádnéci

tové hnutí. Stála tam s rukama podél těla. Mokré šaty se jí

lepily na prsa. V té chvíli nikdo nepromluvil, ani veskuteč

nosti, ani ve snu, žádná z nich neřekla jediné slovo, ažmat

ka padla na kolena a dala se současně do pláče a do smíchu

a mezi tím blábolila něco nesrozumitelného.

KDYŽ SE VRÁTILA DOMŮ, vypadalo to tam úplně jinak.Sa

mozřejmě věděla, že v domě po rekonstrukci vznikly dvasa

mostatné byty, ten v patře pro matku a Pamelu, v přízemí

pro ni a Heather, v každém poschodí dvě sestry, v domě dvě


8

generace. Nedokázala ale pochopit, jak to, že v době, kdy byla

v posledním semestru na univerzitě ve Skotsku, čtyři sta mil

od domova, část domu zmizela.

Byl to Pamelin nápad, i když Pamela vlastně nevěděla, proč ji to napadlo. O tom, co se tehdy stalo, totiž nemělatušení stejně jako zbytek světa. Ve své nevědomosti a dobré vůli naplánovala a nechala provést ty drastické změny. Ukázala Ismay přízemní byt a potom ji vzala nahoru.

„Já nevím, kolik toho Beatrix chápe,“ prohodila, kdyžotvírala dveře do bývalé ložnice pána a paní domu. Byla to ta místnost, kterou tenkrát prošly do koupelny, kde našlyutoeného. „Ani nevím, kolik si toho pamatuje. Bůhví, jestli si vůbec uvědomuje, že je to ta samá místnost.“

Ani já si to skoro neuvědomuju, pomyslela si Ismay.Překvapením ztratila řeč. Rozhlédla se kolem sebe skoro se strachem. Teď to byla jediná místnost. Ty dveře dokoupelny byly – kde vlastně? I francouzské okno na balkon zmizelo a nahradily je jednoduché zasklené dveře. Vypadalo to tam větší, skoro jako ta místnost, o níž se jí zdávalo, i kdyžnavzdory tomu ne tak prostorné.

„Že je to takhle lepší, Issy, co říkáš?“

„To ano, ano, určitě. Já jen, že jsem to nečekala.“ Možná by bývalo bylo lepší dům prodat a přestěhovat se. Jenže to by si s Heather sotva mohly dovolit, bydlet společně v nějakém bytě. „Už to Heather viděla?“

„Té se ty změny ohromně líbí. Ani se nepamatuju, kdy jsem ji naposled viděla něčím tak nadšenou.“ Pamela jí ukázala dvě ložnice, které kdysi patřily jí a Heather, novou kuchyni a novou koupelnu. Nahoře nad schody se zastavila, chytila se koncového sloupku zábradlí a podívala se na Ismay téměř prosebně. „Už je to devět let, Issy, nebo deset?“

„Devět. Brzy to bude devět let.“

„Napadlo mě, že když to tady předěláme, pomůže vám to se přes to definitivně přenést. Nemůžeme přece tu místnost věčně zamykat. Jak je to dlouho, co tam někdo vůbec vkročil? Myslím, že celých těch devět let nikdo.“

„Já už na to vlastně ani nemyslím,“ lhala Ismay.

„Mně občas připadá, že Heather už na to zapomněla.“

„Snad teď na to taky budu moct zapomenout,“ řekla Ismay, sešla dolů a vydala se do zahrady, kde byla matka s Heather.

Zapomenout si člověk nemůže poručit, nedá se to ovlivnit vůlí. Ismay sice nezapomněla, ale ten rozhovor s Pamelou a prohlídka staronového domova pro ni znamenaly určitý předěl. Ačkoli se jí oné noci zdálo o utonulém Guyovi, její způsob uvažování o celé věci se postupně změnil a břemeno, které musela nést, se jí zdálo lehčí. Přestala se ptát sama sebe, co se tehdy onoho horkého srpnového odpoledneopravdu přihodilo. Kde byla Heather? Co přesně udělala – pokud tedy něco udělala? Je opravdu zcela vyloučeno, že v domě nemohl být ještě někdo jiný? Po celých těch devět let sesnažila do věci proniknout, lámala si s ní hlavu a spekulovala a konečně si položila otázku, proč to dělá. Dejme tomu, že by zjistila pravdu; co by si s ní počala? Heather by to neřekla, nemohla by s ní žít, nemohla by ji před ničím chránit, tím méně by se snažila ji „zachránit“. Takhle to bylo pohodlné. Jsou sestry a jsou spolu zadobře. Má Heather ráda a Heather má určitě ráda ji.

Ona a Heather v přízemí, matka a Pamela v prvním patře. Když Ismay poprvé viděla jejich maminku v rohu novéhoobývacího pokoje, v koutku, který si pro sebe udělala s rá diem, stoličkou pod nohy a taštičkou, kterou s sebou všude nosila, pozorovala ji, jestli její omámený pohled někdy nezabloudí k té části pokoje, který se změnil nejradikálněji. Avšaknikdy se to nestalo. Skutečně se zdálo, jako by Beatrixnecháala, že je to táž místnost. Heather tam s Ismay šla, když je Pamela pozvala na drink, a bylo to skutečně tak, jak jim to Pamela řekla. Matka se opravdu chovala, jako by zapomněla, i ve chvíli, kdy šla k zaskleným dveřím a otevřela je, aby se podívala, zda neprší. Pak je zavřela a vrátila se; zastavila se pouze, aby pohlédla na obrázek, který Pamela nedávnopověsila na zeď, na níž býval sušák na ručníky a kde stávala skleněná miska s barevnými mýdly. Jako ironie se dalovnímat, že právě ten obrázek, Bonnardova rytina nahé ženyutírající se po koupeli, byl jedinou připomínkou bývalé koupelny.

Jestliže to dokázaly pustit z hlavy ony, zapomenout na to nebo se s tím smířit, Ismay to musí dokázat také. Dokázala to. Byla na sebe téměř pyšná, že udělala, co je udělat třeba, aby člověk mohl žít dál; alespoň se to tak říká. Když byla příště nahoře s matkou, kterou hlídala, když Pamela šla ven, vstala, přešla po naleštěné podlaze přes dva koberečky a postavila se u stolu, kde kdysi býval sprchový kout. Vzala ze stolu skleněné těžítko se zatavenými růžičkami. Zvedla je proti světlu a ucítila, jak se jí prudce rozbušilo srdce. Pak se pulz ustálil, zpomalil a srdce začalo tlouct v pravidelném rytmu. Ismay se obezřetně obrátila a podívala se do míst, kde zemřel Guy.

Beatrix pustila rádio a zkroutila se jako pokaždé,nakloněná v křesle doleva, až se hlavou téměř opírala o poličku, na níž rádio stálo, a ucho tiskla k přijímači. Jestli si všimla, kde Ismay stojí, nedala to nijak najevo, ale vyloudilanepřítomný úsměv, když se na ni dcera usmála. NEDLOUHO POTÉ SI ISMAY NAŠLA MÍSTO v public relations a Heather ve veřejném stravování. Vycházely spolu dobře, vždycky spolu vycházely. Kromě toho se už Ismay dávno a téměř nevědomky sama ustanovila být Heather ne přímo opatrovnicí, to ne, ale společnicí. Neměla v úmyslu doslova ji hlídat, ne v tom běžném slova smyslu ji „sledovat“, aleprostě být po ruce a věnovat jí pozornost. Pokaždé, když přijela domů, pokaždé, když se během těch čtyř let, kdy byla mimo domov, setkaly, Ismay byla ve střehu, vyptávala se anaslouchala všemu, co jí Heather povídala. O budoucnosti nikdy moc nepřemýšlela, o tom nevyhnutelném odloučení, kteréjednoho dne musí přijít. Buď přijde, nebo se mu vyhnou, ovšem za strašnou cenu pro obě.

A teď žily společně, ale nikdy nehovořily o změnách v domě, a už vůbec ne o tom, co se stalo tehdy v srpnu, kdy Ismay bylo patnáct a Heather o dva roky míň. Kdyby totiž o tommluvily, Ismay by se musela zeptat na to, na co se dosud nikdy nezeptala. Obě dvě platily nájemné Beatrix. Jejich matka z té renty žila.

Uběhl jeden rok a pak ještě půlrok. Ismay se zamilovala. Tetě Pam, která ji vyslechla, i matce, která nedala najevo,

11

jestli ji to zajímá nebo to alespoň slyší, to popsala jakone

konečně hluboký, vášnivý cit. Ještě nikdy nikdo nikoho tak

nemiloval, jako ona Andrewa Campbella-Sedge. Heather ji

také vyslechla, ale nic na to neřekla. Heatheřiny milostné

vztahy – pokud nějaké měla – byly určitě krátkodobé,povrch

ní a vlažné. V Andrewově přítomnosti Heather sotvapromlu

vila a Ismay věděla proč. S lidmi, kteří jí byli nesympatičtí,

nehovořila, ale tady bylo ještě něco navíc.

Andrew byl podobný Guyovi. Byl to stejný typ. Klidně by

mohl být Guyův mladší bratr. Snad proto ho ona tolik miluje

a Heather nesnáší? Oné noci, kdy si to Ismay uvědomila, se jí

opět zdál ten sen, ale tentokrát pod průzračnou, světlounce

zelenou vodou uviděla Andrewův obličej. kapitola druhá

KDYŽ PŘIŠEL EDMUND Z PRÁCE DOMŮ, byla u nichMarion. V tom týdnu už podruhé. Matka řekla: „Marion byla

tak laskavá, že mi nakoupila, a tak jsem ji pozvala, aby se

zdržela a navečeřela se s námi. Věděla jsem, že budeš rád.“

Že to věděla? Proč? Pokud se pamatoval, nikdy o Marion nic neřekl, snad jedině před pár měsíci prohodil, že je pro něho záhada, proč si některé ženy barví vlasy na tak nepřirozený odstín tmavě rudé. Marion se na něho usmála, posadila se ke stolu a začala temperamentně, jak měla ve zvyku,vykládat o všech starých lidech, za nimiž chodila a jimž tak ráda pomáhala – „Přece všichni jednoho dne zestárneme, že?“ – o veřejné zdravotní službě, o své zemřelé matce, kterápříliš dlouho odkládala operaci kyčelního kloubu, o sedativech a analgetikách i alternativní medicíně. Měla pocit, že je to Edmundův „obor“, chtěla se mu zavděčit. On ji později bude muset jít vyprovodit na zastávku. Je to sice jen pod kopcem, ale přece ji nemůže nechat jít samotnou těmi temnýmiulicemi. Ona bude celou cestu tlachat o tom, jak je jeho maminka navzdory svým zdravotním problémům úžasná.

Matka podávala avokádo s krevetami a špagety allacarbonara. „Naprosto jedinečné, Irene,“ prohlásila Marion,která podle vlastního úsudku sama nebyla nejhorší kuchařka. Přinesla jako dárek dortík od firmy Bakewell. „Stačí, abych zavřela oči, a jsem v Bologni.“

Škoda, že tam nejsi, pomyslel si Edmund. Takže matka už je „Irene“. Když u nich viděl Marion posledně, byla pro ni ještě „paní Littonová“. Marion měla vlasy ještě tmavší aještě rudější než na začátku týdne a opičí ksichtík ještěnápadněji zmalovaný. Edmund v životě nepoznal ženu, která by se chovala tak nervózně jako Marion. Pět minut nevydržela klidně sedět, ale věčně sebou vrtěla a šila, vstávala a sedala si a poskakovala kolem na kozích nohách obutých do lodiček s nízkými jehlami.

„Nemyslete si, že se mnou musíte chodit,“ řekla mu, když naservírovala kávu a pak sklidila ze stolu. Taky poprvé.

„To přece není žádná obtíž,“ řekla matka, jako by měla jít Marion doprovodit sama. „Co kdyby se vám něco stalo. Nikdy by si to neodpustil.“

Usmála se. Udělala na Marion takový spiklenecký obličej, jako by chtěla říct „copak to nevidíte, jak touží s vámi jít?“ A najednou Edmund pochopil. Matka pro něho Marionvyhlédla. Má to být pro něho dárek, který mu matka vybrala. Patrně ne hned od začátku, asi ne od první chvíle, kdy se před rokem před dvěma seznámily, ale možná před půlrokem. A on to jako hlupák vůbec nezaregistroval. Teď to ovšem viděl. Marion byla starší než on, i když asi ne o víc než o pět nebo šest let. Měla se stát jeho přítelkyní, potom jehosnoubenkou a za rok, za dva manželkou; manželkou, která s ním bude šťastně a spokojeně žít v domě jeho matky.

Zoufalé situace volají po zoufalých činech. Edmund šel s Marion dolů z kopce a jenom napůl ucha poslouchal jejížvanění o artritidě jeho matky, a jak ohromně statečně ji snáší (jako by jí bylo devadesát a ne dvaašedesát), pak o tom, jak si vede starý pan Hussein a jak se daří staré paní Reinhardtové. Po celou tu dobu Edmund přemítal, jaké kroky by mělpodniknout. Když se ocitli před stanicí, Marion mu poděkovala a zvedla k němu obličej. Čekala snad, že ji políbí? Edmund odstoupil, popřál jí dobrou noc a odešel.

„Taková roztomilá žena,“ básnila matka. „Vlastně měla bych říct dívka.“ Odmlčela se, aby Edmund to sdělení náležitě vychutnal. „Máme nového souseda. Dneska jsem ho viděla, jak se stěhuje. Nějaký pan Fenix. Marion říkala, že za ten dům dal milion, a ona by to měla vědět.“

Následujícího dne si v hospici prohlédl všechny kolegyně ošetřovatelky. Všechny byly buď vdané, nebo s někým žily. O dopolední pauze si zašel dolů do kuchyně pro plátekperníku nebo kousek štrúdlu ke kávě. Hospic Jeana Langholma byl vyhlášený vysokou úrovní stravování. Jak to vyjádřila Michelle, jedna z kuchařek: „Co si budeme namlouvat, lidi sem chodí umřít. Jestli to můžeme pro ně udělat, tak ať si před smrtí aspoň pochutnají.“

Právě pomáhala Diane připravovat zeleninu, čistilabrokolici a škrábala mrkev. Vrchní kuchařka Heather dělala k obědu palačinky tenoučké jako papír. Edmund za ní zašel, jak to někdy dělával, zeptal se jí, jak se daří, a informoval ji o panu Warrinerovi, což byl pacient s rakovinou, kterého měl na starost a o něhož Heather projevovala zájem. Na první otázku se místo odpovědi jenom usmála a po zmínce o panu Warrinerovi pokývla hlavou. Byla to tichá dívka s dostifádním obličejem, klidná a sebejistá, statná, plnoštíhlá, ale ne tlustá. Vždycky vypadala, jako by se právě vykoupala a umyla si vlasy. Oči měla modré jako vzorek na čínském porcelánu a krásné husté vlasy nosila ostříhané na mikádo s ofinou.Zetala se ho, jestli si přišel pro něco na zub ke kávě, a nabídla mu buď mandlový chlebíček, nebo kousek punčového dortu. Edmund si vybral punčový dort a pak se zeptal: „Nešla byste se mnou někdy večer na skleničku?“

Pozvání ji překvapilo, to bylo na ní znát. „Tak dobrá,“odověděla.

„Třeba dnes večer?“

Nerozmýšlela se moc dlouho. Upřeně se na něho zadívala. „Jak chcete.“

„V kolik hodin tady končíte?“

„V šest.“

„Tak já se pro vás v šest stavím.“

To znamená, že se bude muset ještě hodinu ochomýtat nahoře, ale to nevadí. Může si popovídat s panemWarrinerem o jeho synovi, jeho psovi a kdysi výtečné sbírce známek. I když ten večer bude možná strašlivý, plný trapných odmlk a uhýbavých pohledů, nebude to Marion a její věčné žvatlání. Nepoleze do pasti, kterou na něho matka s Marion nalíčily. „TAK SI TO PŘEDSTAV,“ řekla Ismay. „Heather má přítele.“

Andrew, který právě naléval víno, nad tou zprávou takužasl, že přelil. Ismay se rozběhla do koupelny a přinesla ručník. Andrew se rozesmál a políbil ji. „Kdopak je ten odvážlivec?“

„Andrewe, to není od tebe hezké. Je to přece moje sestra. Mám ji ráda, i když ty ji rád nemáš.“

„Promiň, zlato. To je asi tím, že si myslím, že se chová i k ostatním mužům tak jako ke mně. Ona přímo vyniká v urputném mlčení. Nevadilo by mi, kdyby s tebounebydlela.“ Andrew jí podal sklenku, posadil se vedle ní a zapálil si cigaretu. Ismay kouření nesnášela, jedinou výjimkou byl Andrew. Připadalo jí, že kouří s elegancí hollywoodskéhoherce třicátých let. „Víš,“ řekl teď, „mám dojem, že si zasloužím uznání za to, že jsem neutekl, když jsem zjistil, že ta šereda, která se tu rozvalovala na tomhle gauči, je tvoje sestra aspolubydlící. No tak se hned nedurdi, vždyť víš, že tě miluju. Kdo to je? Pověz mi o něm něco.“

„On je zdravotní sestra.“

„Děláš si legraci. Myslíš – ošetřovatel?“

„Samozřejmě, když je to muž, ale má vzdělání jakozdravotní sestra. Je ošetřovatelem v hospici Jeana Langholma, kde Heather pracuje.“

„Jak jinak. Už jsi ho viděla?“

„Ještě ne. Jmenuje se Edmund Litton a má zřejmě tolik zdravotnických kvalifikací, na jaké si jen vzpomeneš. Bydlí ve West Hampsteadu a je mu třiatřicet.“

„Prosím tě, jak ses dozvěděla tolik věcí od té sfingy? Já z ní sotva dostanu slovo. Proti tobě, která pořád povídá, je to neuvěřitelný kontrast. Vážně, někdy si tak říkám, jestli je doopravdy tvoje sestra. Možná ji v porodnici vyměnili. Ty jsi tak hezká a ona není zrovna žádná olejomalba.“

„Cože?“

„To říkává moje babička. Mně se to rčení líbí. Přijde mi výstižné. Chtěl bych ale vědět ještě něco. Vezme si ji? Ožení se s ní ten kurážný samaritán a odvede ji odsud, abychom se my dva mohli sestěhovat, jak se o to už rok snažím?“

„Víš, Andrewe, řekla bych, že spíš ne,“ odpověděla váhavě Ismay. „On bydlí s matkou.“ DŮM BYL DOST VELKÝ, postavený někdy v polovině třicátých let. Irene Littonovou by nikdy nenapadlo, že by se synem mohli žít v bytě nebo v nějakém malém domečku. Nebo tak si to aspoň říkala. Jenže když má člověk k dispozici dům očtyřech ložnicích, bylo by nemoudré ho nevyužít – tedy moudře. Edmund má sice všechny možné certifikáty a diplomy, jenže moc nevydělává. Jo, kdyby tak byl doktor, jak si to s otcem přáli... Ale takhle by od něho bylo čiré bláznovství, kdyby si se svým platem chtěl brát hypotéku na byt. Ovšem, kdybydokázala odhlédnout od toho, jak moc tento dům na Chudleigh Hillu miluje – vždyť je jejím domovem už celých šestatřicet let, domovem, kam přišla jako novomanželka – mohla by ho snad prodat a o výtěžek se s Edmundem rozdělit. Ale to on by nikdy nepřipustil. Na to měl její city i její vzpomínky v příliš velké úctě.

Kromě toho nebude dlouho živa. Kdepak by se dožilavysokého věku. To věděla už od chvíle, kdy se Edmund narodil, vždyť měla tak strašný porod, trval třicet osm hodin.Tehdy šli za manželem a ptali se ho, koho mají zachránit, jestli matku, nebo nenarozené dítě. Ovšemže řekl, ať zachrání jeho ženu. Nakonec to dopadlo tak, že po tom strašném utrpení, kdy si opravdu myslela, že umře, se dítě narodilo a ona přesto zůstala naživu. Ale od té chvíle věděla, že její konstituce není valná. Ani to jinak být nemůže, když ji sužuje tolik neduhů: migrény, které ji vždy na několik dní úplně vyřadí z provozu, bolesti v zádech, o nichž Edmund prohlásil, že to není ani artritida ani skolióza – ovšem on není doktor – špatnýmetabolismus, jehož vinou se stále cítí unavená, překyselenýžaludek, snížená citlivost v rukou i nohou, a to ví zcela jistě, že je počátek Parkinsonovy choroby, a v poslední době záchvaty panického strachu, které ji pokaždé vyděsí málem k smrti.

Nikdy nečekala, že se dožije padesátky. Nějakým zázrakem se jí však dožila a dokonce žila dál, ale už to jistě dlouho trvat nebude. Až asi tak za dva nebo za tři roky zemře, celý dům i se vším, co v něm je, připadne Edmundovi. A také Marion, alespoň jak dříve doufala, ale asi to tak nedopadne. Co se dá dělat, mladým se musí poskytnout možnost vlastní volby. A taky příležitost dělat vlastní chyby. Kvůli Edmundovidoufala, že neudělal chybu, když si vybral tuhle Heather. Přivedl si ji domů na Chudleigh Hill. Tedy nedá se přesně říct, že ji přivedl domů, aby se poznala s jeho matkou. Nepochybně se styděl, protože ta holka je neotesaná, hodně mírně řečeno, a dovede se dívat těma až příliš modrýma očima tak, že je člověk celý nesvůj. Dalo by se říct, že má nekultivované oči, pomyslela si Irene, a to slovní spojení se jí zalíbilo. Irene se s Heather setkala, když šli s Edmundem ze schodů. Bylo to v půli sobotního odpoledne, takže se nedalo předpokládat, že tam nahoře prováděli něco, co neměli. Edmund by nikdy nic takového neudělal. Před svatbou ne. Nebo, pomyslela sistatečně Irene, která chtěla jít s dobou, před zásnubami.

„To je Heather, maminko,“ představil dívku Edmund.

„Těší mě.“

Dívka řekla: „Dobrý den, paní Littonová,“ tónem, který Irene připadal až příliš ledabylý.

Má hezké vlasy, pomyslela si Irene, ale jinak nic moc kvidění na ní není. „Můžu vám nabídnout trochu čaje?“

„My jdeme do kina,“ odpovědělo děvče.

„To je pěkné. Na co jdete?“

„Na Mandžuského kandidáta.“

„To bych strašně ráda viděla,“ řekla Irene. „Hraje v tom Nicole Kidmanová, že?“

„Myslím, že ne.“ Heather se odvrátila od Edmunda ausmála se na ni. „Omluvíte nás, paní Littonová? Musíme jít. Pojď, Ede, nebo přijdeme pozdě.“

Ede! Nikdy mu nikdo neříkal Ed. Neubránila se pomyšlení, jak by to bylo všechno jiné, kdyby tam byla Marion. Tak za prvé Marion by ji určitě pozvala, ať jde s nimi, když řekla, že by ten film chtěla vidět. Bylo by to zdvořilé. Ale mohl ji pozvat Edmund. Najednou ji dloublo někde v břiše a v ústechpocítila pachuť žluči. Co když má žlučové kameny? Zeptá seEdmunda, až přijde domů. On to bude vědět, i když není doktor. ISMAY SE V NOCI po Andrewově odchodu vzbudila a nemohla usnout. Ležela sama potmě a přemítala o sestře. Je nějaká šance, že si ten muž Heather vezme? Dokud to Andrewnenadhodil, tahle možnost ji ani nenapadla. Edmund aHeather spolu chodí ani ne měsíc. Ale zdá se, že Heather ho má ráda, když s ním pořád někam chodí. Ismay se nepamatovala, že by od té doby, co spolu bydlí, sestra někdy byla tak často venku. A ačkoli Heather měla ještě na potravinářské škole jednu nebo dvě známosti, nikdy to ani zdaleka nevypadalo tak vážně, alespoň pokud Ismay věděla.

Vstala a zamířila do koupelny. Přiblížil se rozbřesk a s ním šedivé světlo, předzvěst východu slunce. Heather nechala dveře otevřené a Ismay se zastavila a podívala se do pokoje, v němž sestra tvrdě spala. Krásné vlasy měla rozhozené po podušce jako malý polštářek ze zlatavého hedvábí, silnou schopnou pravici za hlavou. Bylo ještě příliš brzy uvažovat, zda si ji Edmund vezme, ale na druhou stranu situace jako tato zatím nikdy nenastala. Ismay si musela přiznat, že vždycky jaksi mlčky předpokládala, že Heather nikdynebude mít vážnou známost, tím méně že se někdy vdá. Když se sama sebe zeptala, proč si to myslí, přesvědčivá odpověď ji nenapadla. Prostě protože je to Heather, protože není jako ostatní děvčata, protože pro muže není přitažlivá. Ale jak se zdá, Edmundovi přitažlivá připadá.

Samozřejmě se nikdy nezavázala, že s Heather zůstane navždy, že budou pořád žít spolu. Nemělo by to žádný smysl. Heather je dospělá, finančně nezávislá osoba, dokonaleschopná se sama o sebe postarat, bydlet sama nebo patrně i stát se něčí manželkou. Neměla by o sestře uvažovat jako Andrew, jako o někom poněkud handicapovaném. Může se od Heather odtrhnout a mohou pak být jako jiné normální sestry, které se mají rády, ale nejsou k sobě připoutané...

Byla vlastně ještě noc, pět hodin ráno, takový šílený,ponurý čas. Ismay se vrátila do postele a zůstala ležet s očima otevřenýma ve světlešedém svítání a konečně pochopila, že to nemá nic společného s denní dobou ani s jejím přáním žít s Andrewem ani s Heatheřiným temperamentem. Mělo to co dělat jenom s tím, co Heather asi před dvanácti lety udělala. Musela to udělat, jistě a mimo jakoukoli pochybnost.

Nikdo jiný to nevěděl, jenom ony tři, Ismay, jejich matka a Heather. To vědomí způsobilo, že jejich matka překročila hranici normality a ocitla se v šerém světě schizofrenie. Dříve o Heatheřině účasti, Heatheřině vině mluvily, ona a matka, ale jenom mezi sebou, nikdy s Heather. Guy jako by mohl ještě žít, být na druhém konci světa, ztracený nebo zmizelý, podle toho, jak o něm a o jeho smrti Heather někdy mluvila, ba jak se na něho pamatovala. Ale byl mrtvý, a přičiněním Heather. Někdy se Ismay zdálo, že to ví tak jistě, jako by byla přímou svědkyní, a někdy to věděla proto, že jiná možnost neexistovala.

Jestli se Heather vdá za Edmunda Littona, mělo by se mu to říct? To byla závažná otázka. Může připustit, aby se ten zřejmě příjemný, hodný a inteligentní muž – vlastněkterýkoli muž, když se to tak vezme – oženil s Heather, aniž se dozvěděl, co udělala? Ale kdyby to věděl, vzal by si ji? Mám sestru ráda, šeptala si ve tmě. Ať si Andrew říká, co chce, ona si zaslouží lásku. Nedokázala bych jí ublížit, nesnesla bych pomyšlení, že jsem ji připravila o štěstí, odřízla ji od života, jako se to dělávalo v minulosti, že zavírali dívky do kláštera, jenom proto, že... Počkat, jenom proto, že někoho utopila?

Slyšela, jak Heather vstává a potichoučku jde dokuchyně. Měla by svoje opatrovnictví, byť jen polovičaté, předat Edmundovi? Je ještě příliš brzy o něčem takovém uvažovat, řekla si, ale stejně už neusnula.

20

kapitola třetí

KDYŽ UŽ NENÍ ČLOVĚK HODNĚ MLADÝ, je dost těžké se

s někým milovat, pokud nemá vlastní dům či byt nebo peníze

na zaplacení dočasného útočiště. Edmund se s žádnou ženou

nemiloval už pět let. Naposledy to bylo s jednou sestrou při

vánočním večírku v hospici, kdy se uchýlili do kumbáluplné

ho umyvadel, kterému se říkalo výlevka. A to bylo jen jednou

a dost. Od té doby, co začal chodit s Heather, rozpomínal se na

svá prakticky sexuprostá léta od dvaceti do třiceti se studem

a nevěřícně. Pokud jde o chuť a potenci, jsou to v životě muže

nejlepší léta, a on je promrhal jen proto, že se bál matce říct,

že si přivede na noc nějakou dívku. Teď ale už nemělo smysl

litovat. Není ještě příliš pozdě a Edmund měl v úmyslu dnes

večer matce říct, že o víkendu nebude doma – i proč.

Už nějaký čas se jí tu a tam vzepřel. Ještě dávno před tím,

než začal chodit s Heather, pozval na večeři svého přítele

z hospice, doktora paliativní péče Iana Della, a také jednou

Iana viděl s jeho matkou. Nikdy by si nepomyslel, že někdo

tak energický a cílevědomý může být tak slabošský a ústupný

a zcela v područí matky, jako byl Ian. Paní Dellová byla stará

čarodějnice (jak si ji Edmund pro sebe nelichotivě nazval),

úplně jiná než Irene Littonová, ale jejich diktátorskézpůso

by byly hodně podobné. Zdálo se mu, že Ian se paní Dellové

téměř ve všem podřizuje, a dokonce se později Edmundovi

omlouval, že odmítl – velmi jemně – vzít si následující den

volno, aby matku odvezl k sestře do Rickmansworthu.

„Ty si asi myslíš, že jsem jí měl vyhovět,“ řekl. „Jepravda, že mám nějaké náhradní volno a momentálně nemáme nějak moc práce. Ale asi jsem si myslel, patrně sobecky, že nesmím tolik ustupovat. Já jí to vynahradím. Někam jivyvezu o víkendu.“

Edmund se v Ianovi viděl jako v zrcadle. Musí se změnit. Jestli se mu nepodaří zaujmout pevný postoj teď, když je mu teprve něco málo přes třicet, pak už může být pozdě. Ačkoli se s Heather o matce nikdy nebavil, nějak to byla přítomnost Heather v jeho životě, která mu pomáhala. Dodávala musebedůvěru a oblažovala srdce. Takže když mu Irene řekla – řekla, ne požádala – aby s ní jel o první volné sobotě, kterou měl v měsíci mít, za strýcem a tetou do Ealingu, zhluboka se nadechl a řekl, ne, nebude mít čas. Hádka, kteránásledovala, byla čím dál prudší a vyvrcholila matčinýmhysterickým záchvatem. Ale nejdůležitější je první krok, opakoval si Edmund neustále, a všechno bude postupně snazší. Když se vůči ní dostatečně obrní, bude schopen jí říct oplánovaném víkendu i jeho účelu, a matce nezbude nic jiného než se s tím smířit.

Když tenkrát poprvé pozval Heather na drink,nepředstavoval si, že z jejich vztahu něco bude. Dával tomu tak několik týdnů, a nepočítal ani se sexem, protože v podobnýchpřípadech k němu nikdy nedošlo. Heather ho kromě toho nijak zvlášť nepřitahovala. Ale byla pořád lepší než ta bledákostnatá Marion s karmínovými vlasy, ovšem lepší než Marion by byla skoro každá. Od té doby však už Edmund byl s Heather několikrát na skleničce, třikrát v restauraci, dvakrát v kině, jednou v divadle a také na výstavě Jídlo v historii isoučasnosti, která ji zajímala, a začal se na ni dívat jinýma očima.

Jednou večer mu řekla: „Já toho moc nenamluvím. Bavím se se sestrou, ale skoro s nikým jiným. S tebou mluvit můžu.“

Velice ho to dojalo. „To jsem rád.“

„S tebou se mi povídá lehko, protože ty neříkáš žádnéhlouosti. To je příjemné.“

Doprovodil ji domů do Claphamu. Když se s ní nerozloučil na nábřeží, ale šel celou cestu až k domu, řekla: „Jsi na mě moc hodný. Nechodím ráda ze zastávky sama.“

„To víš, že s tebou půjdu,“ řekl, a když došli na okrajparku, vzal ji za ruku.

Ruku měla teplou a pevný stisk. Pod pouliční lampou se jí podíval do obličeje a viděl, jak na něho upírá oči, velkémodré oči, trochu zamžené jako glazura na keramice. Byly tady ovšem i další znaky, jaké žádný muž nepřehlédne, kyprá ňadra a oblé boky, plné rty a potom ty vlasy, lesklé, husté a zářivé, jejichž barva se měnila od světlounké barvy lnu přes odstín obilného pole až po osmnáctikarátové zlato.Nikdy neplýtvala slovy, ale když už promluvila, její hlas zněl měkce a tiše, a kdykoli se usmála, rozsvítil se jí celý obličej a rázem zkrásněla.

Dům, v němž bydlela, byl větší, než Edmund čekal,samostatně stojící dům v řadě jemu podobných, ale jako jediný měl zasklenou stříšku nad cestičkou od branky ke schodům a na sloupcích u branky ozdobné kamenné ananasy. Nahoře i v přízemí se svítilo.

„Moje sestra Ismay a já máme přízemí a v patře bydlí naše maminka se sestrou.“ Dole pod schody se zastavila a dál ho držela za ruku. „Ismay a její přítel,“ řekla tiše, „pojedoupříští víkend pryč.“

„Můžu tě v pátek někam pozvat?“

Zvedla k němu obličej a Edmund si v tom pološeruuvědomil, že ještě nikdy u nikoho neviděl tak důvěřivý výraz. Přiblížil ústa k jejím rtům a políbil ji tak, jak ji v několika posledních týdnech líbal, ale její reakce byla tentokrátnatolik nová, že v něm probudila žár a vášeň, a když se od sebe konečně odtrhli, byl bez dechu. Pevně ho držela.

„Heather,“ zašeptal. „Miláčku Heather.“

„Přijď ke mně na víkend.“

Přikývl. „Budu se hrozně moc těšit.“ EDMUND ŘEKL MATCE: „O víkendu tady nebudu, vrátím se v neděli.“

Právě se posadili k jídlu. Irene zvedla k ústům vidličku s prvním soustem a zase ji položila. „Ty přece nikdy nikam na víkend nejezdíš.“

„Ne, a je načase, abych s tím začal.“

„A kam pojedeš?“

„Do Claphamu.“

„To nemusíš nijak daleko, když je to v Claphamu. Clap ham je přece v Londýně. Ať se tam chystáš dělat, co chceš, můžeš to udělat přes den a vrátit se vyspat domů.“

Odněkud se v něm vzala síla. Od Heather? „Chci strávit víkend s Heather v jejím bytě.“

Edmund jedl dál. Matka jíst přestala. Nepatrně vrtělahlavou a nakonec řekla: „Edmunde, Edmunde, to jsem si o tobě nemyslela, že jsi takový.“

Pořád ještě se měl před ní na pozoru, ale sám siuvědomoval, že je rozdíl mezi tím, jaký je nyní a jaký býval dřív. Nebetyčný rozdíl. Jeho snaha se vyplácela a nyní už nebylo pochyb o tom, že jejich hádky v něm někdy probouzejípobavení. „Jaký, maminko?“

„Nedělej, že nevíš, co tím myslím.“

„Chci strávit víkend se svou dívkou, mami. Snad po mně nechceš, abych zacházel do podrobností.“ Bylo to poprvé, co o Heather promluvil jako o své dívce. Jako by mu ji topřiblížilo. „A teď bych si rád dojedl večeři.“

„Já už bohužel nic jíst nemůžu,“ řekla Irene, opřela se o opěradlo a začala zhluboka dýchat. „Cítím se dosti špatně. Zřejmě mi začíná migréna.“

Edmund se chystal říct něco jako „Ty vždycky onemocníš, když ti v něčem odporuju,“ nebo dokonce „Nemohlo by to být psychosomatické, co myslíš?“ Ale zůstal zticha, protože se mu nechtělo se s ní dál hádat nebo se hájit (Bůh uchovej). Ona se k tomu stejně vrátí – a ne jednou.

Udělala to v okamžiku, kdy diagonálně položil vidličku a nůž přes prázdný talíř. „Budu v domě úplně sama.“

„Leda bys pozvala Marion, aby tady s tebou byla.“

„Není to lehké v mém věku a při mém zdravotním stavu.“

„Maminko,“ řekl, „hned vedle máš dobrého souseda pana Fenixe a další dobré sousedy naproti. Máš pevnou linku imobil. Je ti dvaašedesát a nic ti není.“ Před půl rokem by v sobě sílu říct něco takového nenašel.

„Že mi nic není!“ Slova opakovala tónem ironickéhovýsměchu. „To je pozoruhodné, jak z těch hodných dětiček mohou vyrůst takoví otrlí a lhostejní jedinci. Když mi tě poprvévložili do náruče, takové drobounké děťátko, po tom všem, čím jsem prošla, abych ti dala život, nikdy by mě ani ve snunenaadlo, že se mi jednou za mé utrpení takhle odvděčíš, nikdy.“

„Já ti vytočím číslo Marion a ty se jí můžeš zeptat, jestli by tu s tebou nebyla, ano?“

„Ne-ne, ne. Nesmím být závislá na cizích lidech. Budu to muset snášet sama. Kéž mě Bůh ochrání, abychneonemocněla.“

Edmund nakonec v pátek do Claphamu odjel, ale teprve po několika dalších bitvách. Ve čtvrtek večer Irene „sklátila“ rýma. Bylo to skutečné nachlazení. Na rozdíl odpřekyseleného žaludku, o kterém se dá jenom mluvit, kýchání a ucpaný nos se předstírat nedají. Irene zdůraznila, že to jsou teprve tři týdny, kdy byla nachlazená naposled. A je všeobecněznámo, že „nachlazení na nachlazení“ je předzvěstí zápalu plic. Měla ho jako dítě, byl to následek série nachlazení,oboustranný zápal plic.

„Maminko, žádný zápal plic nedostaneš,“ promluvilEdmund, zdravotník.

Grog z whisky jí nedoporučoval, ale udělal jí horký nápoj s medem a citronem a naordinoval každé čtyři hodinyaspirin. „Ty ale nejsi doktor,“ pravila jako už mnohokrát. „Měla bych dostat antibiotika.“

„Rýma je virového původu a na viry antibiotika nezabírají.“

„No ovšemže virového původu, a pak dostanu virovýzáal plic.“

Irene Littonová byla vysoká a dobře stavěná, vlastně měla dost podobnou postavu jako Heather Sealandová. Edmund si to uvědomoval, ale odmítal z toho vyvozovat nějaképsychologické závěry, že ho přitahují ženy, které se podobají jeho matce. Tím ale podobnost končila, protože Irene měla tmavé vlasy, které zatím šedivěly jen nepatrně, a ačkoli bylaAngličanka každým coulem, měla podobné rysy jako Maria Callas: výrazné a nápadné, s orlím nosem. Byla si toho dobřevědoma a často se nechala slyšet, že mohla mít také úspěch jako operní pěvkyně, jen kdyby si mohla dovolit hlasové školení. Oblékala se do splývavých nebo rozevlátých šatů nápadných barev, vínově rudé, safírové, tmavozelené nebo fialové,většinou s třásněmi, ověšovala se šňůrami korálů vlastní výroby a pohybovala se pomalu, držela se zpříma a zvedala hlavu. K jejímu typu patří obvykle dobré zdraví; nejhůř vypadala, když měla červený nos a smrkala.

Marion si toho všimla a okamžitě překypovala soucitem. Dorazila těsně před tím, než Edmund odešel – určitě si to načasovala, pomyslel si, protože si byl jistý, že ji matkapozvala, ačkoli se zapřísahala, že to neudělala. Také mu bylo jasné, že Marion moc dobře ví, kam se chystá a s kým, protože když se spolu octli sami v hale, ještě než odhopkala za Irene, věnovala mu káravý pohled, napůl úsměv, ale zarmoucený. „Přinesla jsem nazdobené piškotové dortíčky s polevou, sama jsem je dělala,“ řekla. „Tyhle dortíčky zase zrovna přišly do módy, víte. Je to takové jídlo, které potěší, a vaše maminka potěšit potřebuje.“

Když šel pak po cestičce od domu k brance, ohlédl se aviděl, jak se za ním obě dívají arkýřovým oknem. Bylo mujasné, že si ty dvě z něho udělají hlavní námět konverzace: jak je bezohledný, nemravný, otrlý, nechová se jako správný syn a ještě ke všemu není doktor. Asi by mu mělo celý večer zvonit v uších. Ale byl pevně odhodlán nenechat si tím pomyšlením zkazit víkend, a také to dodržel.

Marion spustila béžový damaškový závěs a vrátila se ke krbu – realisticky vypadajícímu plynovému ohníčku sdoutnajícím, avšak nikdy neubývajícím uhlím, a s poleny, z nichž šlehaly plamínky – pak začala hopkat po místnosti, sáhla Irene na čelo, doplnila karafu s vodou, přinesla nosní kapky a sirup proti kašli a nakonec strčila Irene do úst teploměr.

„Člověk by si řekl, že tohle všechno měl dělat Edmund,“ řekla Marion.

„Hmm-mm-hmm-hmm.“

„Koneckonců, je zdravotník.“

„Mm-hmm-hmm,“ ozvalo se vehementněji.

Teploměr ukázal normální teplotu.

„To není možné!“

„Třeba je pokažený. Nebo to zkusíme za chvíli ještě jednou. A co kdybych vyběhla a koupila nový v lékárně s celonočním provozem? Nebo zajedu domů a přivezu svůj.“

„To byste udělala, Marion? Vy jste na mě tak hodná. Víte, že na vás začínám myslet jako na dceru. Nebo – mám to říct? – na tu, která měla být mou snachou.“

Marion zamířila k stanici, ale pak si to rozmyslela aběžela klikatými uličkami až domů k Finchley Road. Běhala všude, zrovna tak, jako pořád mluvila. Ačkoli učinila pokus si Edmunda namluvit, jeho zájem o jinou ji zdaleka netrápil tolik, jak si Irene myslela. Nestála o roztouženého mladého muže, nýbrž o oddanost a obdiv starších lidí, kteří majípeníze. Teď si vzala na starost starého pana Husseina a starou paní Reinhardtovou podobně jako Irene a pak ještědohlížela na několik dalších, měla také starou paní Pringleovou, ale ta loni umřela. Neodkázala jí sice svůj obrovský dům ve Fitzjohn’s Avenue, ale zanechala jí slušnou sumu peněz anějaké moc krásné šperky. Díky tomu si Marion mohla koupit přízemní a suterénní byt v domě v Lithos Road, kam právě dorazila, aby našla teploměr. Jelikož byla až úzkostlivěpořádná – všechno má své místo a všechno na svém místě – našla jej okamžitě ve skříňce v koupelně hned vedle hnědélahvičky sulfátu morfinu, a pak se rozběhla zpátky, tentokrát na metro, kterým se měla dostat do West Hampsteadu a k Irene. HEATHER SE BUDE STYDĚT a patrně bude nervózní, říkal siEdmund. Možná je dokonce ještě panna. Když pak jel Jubilejní a Severní trasou do Claphamu, radostné očekávání, které pociťoval během týdne, začalo blednout, a děsil se, jestli je Heather tak nezkušená, že ji bude muset – ne, to snad ne – učit. To pomyšlení ho dokázalo zchladit naprostonežádoucím způsobem. Tak za prvé zcela jistě věděl, že neníschopný zasvětit ženu do umění lásky, a za druhé, co když bude vyděšená a nebude správně reagovat. Když se vlak blížil ke stanici Clapham South, říkal, si, že do Heather nenízamilovaný – svým způsobem by to bylo možná jednodušší, kdyby byl – a jestli tenhle víkend bude spíš příčinou rozchodu, než aby jejich vztah posílil, nebude to žádné neštěstí. Jsou přece i jiné ženy. Marion není jediná alternativa.

Ale když pak šel do schodů pod skleněnou stříškou,rozomněl se, jak ho posledně políbila, i na ten pohled naprosté důvěry, když ho vzala za ruku. Vedle dveří byly dva zvonky, u spodního bylo napsáno I. a H. Sealandová, nad nímSealandová a Vinerová. Stiskl tlačítko, a když čekal, najednou si uvědomil, že se nemůže dočkat, až Heather uvidí, a jakmile otevřela, popadl ji do náruče.

Všechno nakonec bylo úplně jinak, než jak si to cestou ve vlaku představoval. Jen co se vzpamatoval ze svého úžasu, zjistil, že se ocitl ve společnosti vášnivé partnerky, která je plná nadšení a nemá žádné zábrany. Ani není zamlklá atichá, jako bývá, když jsou spolu někde venku nebo kdyžpracuje v kuchyni hospice, ale poddajná, a přesto aktivní, sladce neúnavná, rozkošně nenasytná a slibně vynalézavá. Pokud se tady někdo potřeboval něčemu učit, ona to nebyla.

„Poprvé to nikdy není dobré,“ řekla v jednom okamžiku, když oba ukojili svou vášeň. „Aspoň se to tak říká. Ale o nás to neplatí, bylo to moc dobré.“

Nejdříve o ní uvažoval jen jako o obranném štítu protiMarion, pak jako o dívce s dobrou figurou, ale jinak nezajímavé, ale teď jí byl zcela okouzlen. Když se s ní v neděli odpoledne loučil vášnivým objetím – o setkání s její sestrou a jejímmládencem nestál – domlouval si hned rande na pondělí večer a na úterý. Oba se tvářili žalostně, že se nemají kam uchýlit, ale pak se rozesmáli vlastní hlouposti.

„Issy si sem taky bere Andrewa na noc,“ řekla Heather. „Mohl bys přijít sem.“

„Opravdu?“ zeptal se. „To bych moc rád.“

Nemohl jí říct, jaká scéna s matkou ho kvůli tomu čeká. Třiatřicetiletý muž v područí své matky je komická figura, rozhodně ne skvělý milenec. Jenže on už doopravdy vmatčině područí není, nebo ano? Věděl, že zdaleka nemá vyhráno, ale také věděl, že musí vytrvat. Pouhá vzpomínka na ty dvě noci s Heather mu přinášela tak rozkošné potěšení, že z toho čerpal sílu, a když vešel do domu na Chudleigh Hill, bylodhodlán, že ihned s matkou promluví.

Bohužel tam zrovna byla Marion. Ve chvíli, kdy vešel do obývacího pokoje, vyběhla ven a velice rychle se vrátila s podnosem, na němž byl horký nápoj pro matku, natalířku piškotový dortíček, podšálek s dvěma aspiriny, lahvička inhalačního prostředku s kapátkem, krabička mentolových pastilek a papírové kapesníčky v krabici, která barvou adekorem připomínala vánoční dárek.

„Nepřeháníte to trochu?“

Hned viděl, že matka vypadá mnohem lépe než v pátek. Nic neřekla, ale hleděla na něho se zvednutým obočím.

Marion vykouzlila nad jeho uštěpačnou poznámkou nejistý úsměv, začala rozkládat léčebné prostředky a přitomšvitořila. „Měl jste se pěkně, Edmunde? Co jste dělal?“

To je mi otázka! Miloval jsem se, říkal si v duchu.Zamiloval jsem se. Prožil jsem dva dny a dvě noci absolutního blaha...

„Udělala se hrozná zima, viďte. Když jsem byla dneska ráno za panem Husseinem, říkala jsem mu, ta zima musí být pro vás horší než pro většinu z nás, říkala jsem, kdyžpocházíte z takové horké oblasti. A víte, co mi na to řekl? Řekl: já pocházím ze severu, z Ladaku – myslím, že řekl Ladak, ačkoli možná to bylo Láhaur, nějak tak – a tam bývá mnohem větší zima než tady. Vyrazilo mi to dech. Člověk by řekl, že v Indii je pořád horko, ne? Tedy já aspoň jsem si to myslela. No, ale zítra se má trochu oteplit, tedy rozhodně nemá mrznout.“

Když se odmlčela, aby nabrala dech, pospíšil si se svým prohlášením, protože měl strach, že kdyby to nechal, ažMarion odejde, už by nenašel odvahu. „V úterý tady takynebudu spát.“ Už předtím se rozhodl, že v pondělí také půjde do bytu v Claphamu, ale odejde před půlnocí. Jeho odvaha s každým slovem vzrůstala. „Vezmu Heather na večeři a noc strávím s ní.“

„Aha.“

To matčino slovo dopadlo jako oblázek do klidné hladiny. I Marion došla řeč.

Irene prudce zrudla. „Ty si myslíš, kdovíjak je to hezké,“ řekla, „mluvit takhle o mladé ženě? Já osobně pochybuji o tom, že kdy ve světové historii bylo přijatelné, aby se muž takhle vyjadřoval o slušné dívce. Prý strávit s ní noc.Myslím, že už jsem slyšela dost.“

Marion se zahihňala. Stála tam a zašroubovávala uzávěr lahvičky s inhalačním prostředkem. „Ano, musím se přiznat, že i mně to trochu vzalo dech,“ prohodila konverzačnímtónem. „Představila jsem si totiž, jak by bylo mně, kdyby můj – hm, můj chlapec – o mně takhle mluvil. To by se mi nelíbilo. Cítila bych se hrozně trapně. Myslím, že tyhle věci vyžadují určitou dávku taktu, vy ne?“

„Když se tedy ptáte,“ odpověděl Edmund, posílený arozkurážený slastmi spokojeného sexuálního života, „s tím, co vy si myslíte, se klidně jděte vycpat. Starejte se o sebe.“

Marion vypískla, matka hlasitě zvolala: „Pane na nebi!“, a to Edmunda vyhnalo z pokoje. Vyběhl nahoru, vzteky bez sebe, ale ze všech sil se snažil uklidnit. Zezdola slyšel rychlé klapání, jak Marion pobíhala sem a tam. Pánbůh ví, co tam asi tak dělá. Vybalil si tašku, přitom myslel na Heather, jak se jí klížily oči po milostném uspokojení a jak ho měkcedržela buclatou bílou paží kolem krku. Domovní dveře se zlehka zavřely, jehlové podpatky zacvakaly po chodníčku k brance a pak nahoru na Chudleigh Hill. Dole na něho čekaly všechny možné hrůzy, ale přesto sešel ze schodů; nejdřív zamířil do jídelny, kde byly láhve s alkoholem. Ale místo co by si nalil vodku s tonikem (v pět odpoledne), odolal pokušení posilnit se tím elixírem a pomalu přešel do obývacího pokoje. Matka ležela na pohovce, oči zavřené. Aniž je otevřela, řekla:„Pochybuji, že se u mne Marion ještě někdy ukáže, když jsi ji tak hrubě urazil.“

„Ale to víš, že se ukáže,“ řekl. „Tu by neodradila anismečka vzteklých psů.“

Ruth Rendellová

Mrazivé mlčení

EDICE DETEKTIVKY

Z anglického originálu The Water’s Lovely

vydaného nakladatelstvím Hutchinson v roce 2006,

přeložila Vlasta Hesounová

(Biblické citáty jsou uváděny podle

ekumenického překladu Bible, Praha, 1979)

Obrázek na obálku dodala fotobanka allphoto

Typografie Vladimír Verner

Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2011 jako svou 976. publi kaci

Redigovala Blanka Koutská

Od po vědná redaktorka Marie Válková

Vydání první. AA 14,94. Stran 304

Vytiskla tiskárna Finidr, spol. s r. o.

Doporučená cena 268 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

ISBN 978-80-7429-066-4



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist