načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Mrazivé hry - Markéta Harasimová

Mrazivé hry
-11%
sleva

Elektronická kniha: Mrazivé hry
Autor:

Dvě sestry – dva osudy… Velká láska, životní ztráta i smyslná vášeň potkají obě, ale každá je prožívá po svém. Starší Báře se vztah se vším všudy nedaří a muži, kteří ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 133
+
-
4,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6% 78%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 315
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5153-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Barbara Ledecká, třicetiletá asistentka v obchodní firmě, prožívá velké zklamání, když se rozplyne její sen o svatbě a rodině. Po dvouletém vztahu opouští majitele reklamní agentury, který ji soustavně podváděl a nechtěl se vzdát sexuálních dobrodružství. Starosti jí také přidělává konflikt s nesnášenlivým šéfem a o tři roky mladší sestra Žofie Krobotová, která se utápí v depresích, hrozí jí anorexie a dokonce uvažuje o sebevraždě. Před dvěma lety ovdověla, když její manžel zahynul při automobilové nehodě, a nedokázala se s touto ztrátou vyrovnat. Obě mladé ženy se ocitají v náročné životní situaci. Barbara se stává objektem stalkingu a před nebezpečným útočníkem nalezne útočiště ve vesnickém domku v Jeseníkách. Žofie se konečně odhodlá nastoupit léčbu na psychiatrické klinice. Román pro ženy s kriminální zápletkou vypráví příběh dvou sester, které musí řešit partnerské, pracovní i zdravotní problémy.

Popis nakladatele

Dvě sestry – dva osudy… Velká láska, životní ztráta i smyslná vášeň potkají obě, ale každá je prožívá po svém. Starší Báře se vztah se vším všudy nedaří a muži, kteří procházejí jejím životem, jí nepřinášejí štěstí. Dokonce i Marek, jenž se zdál být tím pravým, ji zraní. A Žofie se sice za muže svého srdce provdala, ale brzy ho tragicky ztrácí.
Bára se nedlouho po tvrdém prozření, kdy přistihne svého přítele při nevěře, stává obětí nebezpečného stalkera. Ona, a později ani policie, však netuší, kdo a proč ji pronásleduje a ohrožuje její život. Původně široký okruh podezřelých se postupně zužuje, avšak pachatel zůstává utajen. Lavina pohrůžek i útoků ji přinutí k úniku z vlastního domova… A právě díky tomu potkává hasiče Daniela. Zažívá milostné vzplanutí a vášnivé chvíle jí pomáhají zapomenout. Nic však není tak jednoznačné, jak se zdá, a na Báru čeká řada nástrah…
Žofii zase trápí vzpomínky na autonehodu, při níž zahynul její milovaný manžel Ondra. Upadla do depresí, které ji nakonec přivedou až k myšlenkám na sebevraždu. Potřebuje nalézt ztracenou sílu k životu – a na obzoru se konečně objevuje nový muž… Pomůže jí zvednout se z popela a opět vzlétnout, anebo její život definitivně skončí v troskách?
Osudy obou žen se protnou v dramatickém závěru plném napětí, vypjatých emocí a překvapivých odhalení.

Zařazeno v kategoriích
Markéta Harasimová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Markéta HarasiMová


Markéta HarasiMová


Copyright © Markéta Harasimová, www.marketaharasimova.cz, 2016

Editor © Josef Pepson Snětivý, 2016

Photo on Cover © Samphotostock.cz, 2016

Cover & Layout © Nakladatelství ČAS, Alena Šulcová Laňková, 2016

© Nakladatelství ČAS, www.nakladatelstvicas.cz, 2016

ISBN 978-80-7475-154-7

Věnuji všem svým věrným přátelům

– těm, kteří vědí, že v příběhu je i kousek autobiografie...


5

PROLOG

„T

o je teda hitparáda,“ zamračila se mladá žena za volantem do husté

mlhy, kvůli níž se viditelnost snížila na maximálně dva metry. Z nebe

se navíc začaly sypat letos vůbec první sněhové vločky. Řídila ráda a dobře,

ale rozmary počasí jí právě teď připadaly zlomyslné. Poslední třetina roku byla

mimořádně suchá a připomínala spíš období okolo svatého Václava. Ovšem

dnes se zima rozhodla udeřit a ukázat svou pravou tvář.

„Zpátky se s někým svezu, abys do toho nečasu nemusela podruhé,“ položil

jí spolujezdec dlaň na štíhlé stehno a laškovně ho stiskl.

„To není špatný nápad,“ vrhla na něj rychlý pohled, honem se však očimavrátila k vozovce. Auto se sunulo bezpečnou rychlostí po opuštěné silnici, jejížpovrch začal v pozdním odpoledni namrzat. Světla kvapem ubývalo, což však nebylo

tolik směrodatné. Ani dálkové reflektory totiž v sílící chumelenici nedokázalydostatečně osvítit zákruty, které mohla řidička předvídat pouze díky navigaci.

„Já vím. A celý večer se budu kochat představou, jak na mě čekáš ve vyhřáté posteli,“ prohodil se sugestivním podtónem v hlase. „V nějakém sexy prádélku, nebo možná raději bez něho.“ Hbité prsty sjely nebezpečně blízko k ženskému klínu.

„Neblázni,“ nadskočila se smíchem, ale musela připustit, že ji ten intimní dotek vzrušil. A zadoufala, že se vánoční večírek, na který svého partneravezla, neprotáhne do časných ranních hodin. Zbožňovala jejich milování, a neokryté náznaky, které k ní právě teď vysílal, znamenaly jasný příslib. Bylo až s podivem, jak to mezi nimi i po letech eroticky jiskřilo. Dokonce snad rok od roku silněji...

„Blázen jsem jedině do tebe, lásko,“ naklonil se k ní a zlehka skousl měkký ušní lalůček. Její tělo na to smyslné gesto zareagovalo, a to veskrze vstřícně.

„Miluju tě...“ zavzdychala. Z těch dvou slůvek doslova vytryskly vřelé city. „Úplně nejvíc, šíleně a navždycky,“ dodala melodramatickým způsobem.

„To není možné, protože takhle miluju já tebe,“ oponoval. „Co kdybychom to otočili a vrátili se domů, hm?“ ztlumil hlas do vábivého chrapotu. „Ten mejdan mě nějak přestává lákat. Daleko lepší by bylo okusovat tvoje bradavky než vepřové koleno...“

Zvonivě se rozesmála. „To je fakt dokonalé přirovnání!“ Lesklé kaštanové vlasy jí spadly do očí, jak při tom potřásla hlavou. Pak však uchopila volant pevněji, jelikož pneumatiky podklouzly na vrstvičce námrazy, a pro jistotu před vjezdem do příští zatáčky ještě o trochu zpomalila. Markéta Harasimová 6

„Ale je to pravda,“ zabublalo veselí i v jeho hlase.

„Dobře vím, jak ses na ten dnešek těšil. Tak si ho užij, určitě to bude fajn. A já nám zatím zahřeju hnízdečko,“ zabroukala. Opravdu mu zábavu přála. Uvědomovala si, že čas na vlastní koníčky i přátele jejich vztahu jediněprospívá a vzájemná tolerance ho posiluje.

„Jsi nejdokonalejší ženská na celém světě.“

„Cha, abys to nepřehnal!“ zablýskly se v přítmí její bělostné zuby. Pak slehce podmračeným obočím obhlédla rychle se zhoršující situaci za čelním sklem. „Riskuju, že si pokazím skvělou reputaci, ale kdyby v noci nikdo nejel, vezmi si prosím taxi.“

„Počítám s tím,“ přikývl a ukazovákem ji láskyplně pohladil po tváři. Smalým pousmáním zaměřila svou pozornost na silnici před sebou. Podlenavigační obrazovky je čekala poslední pravotočivá zatáčka a jen pár kilometrů za ní už budou odbočovat na příjezdovou cestu k restauraci, kde se dnešní party koná.

Oči ji pálily ustavičným zaostřováním na vozovku a v pažích i šíji cítila nepříjemné pnutí. Sakra, hartusila v duchu, zatracený sníh! Vždyť mám vtéhle slotě problém zjistit, kde je vůbec krajnice! A jak se snažila udržet auto ve svém jízdním pruhu, zaregistrovala až na poslední chvíli jiný vůz, který se v protisměru vyřítil ze zatáčky. Lépe řečeno z ní vyklouzal – řidič evidentně dostal smyk a jeho auto se natočilo bokem, čímž jim zkřížilo cestu.

„Brzdi!“ vykřikl spolujezdec a popadl volant, aby ho strhl stranou. Žena, oslněná reflektory, na brzdy dupla spíš instinktivně, v marné snaze získat nad řízením kontrolu. Neplánovaná změna směru však společně se zablokovanými koly na zledovatělém povrchu vykonala medvědí službu. Vozidlo sebounebezečně smýklo a vzápětí se roztočilo okolo své osy.

„Ježíši!“ zaječela řidička v úleku, který ji naprosto ochromil. Avšak jejízděšený vřískot vmžiku přehlušila ohromující rána: to když do auta zprudkanarazila těžká dodávka. Oběma pasažérům připadalo, že se vůz musel snad vznést, alespoň podle toho, jak se zhouply jejich vnitřnosti.

„Pomoc!“ vyjekla ještě mladá žena a pokusila se zachytit partnerovu paži. Jenže uchopila pouze rukáv, který jí z prstů hned vyklouzl. V příštímokamžiku – který se však zdál dlouhý jako půlhodina – se vozidlo s příšernýmrachotem zarazilo o pevnou překážku. Bylo to tak nečekané, až měla dojem, že se jí snad hlava oddělila od krku...

Celé její tělo sebou škublo dopředu a setinu vteřiny nato ji k sedadlupřišpendlil vyfouknutý airbag. Téměř nemohla dýchat. Velmi jasně všakvnímala doznívající řinkot rozbitého skla a drcených plechů, splašený tep vlastního srdce a hukot krve v mozku.

MRAZIVÉ HRY

Netušila, jak dlouho trvalo, než zcela ustal veškerý pohyb, hluk i otřesymotoru. Všechno okolo se ponořilo do nezvyklé bílé tmy a skoro přízračnéhoticha. To o chvilku později přerušilo jen šumění vypouštěného vzduchu z vaku, do něhož měla ještě před chvílí zabořený obličej. Cítila, jak senekontrolovatelně chvěje – nikoli však zimou. Obestíral ji ledový plášť děsu. Uvědomila si také, že jí po líci stéká lepkavá stružka krve.

Nedokázala ale vůbec přemýšlet o tom, co se jí stalo ani jak moc je zraněná. Drkotala zuby a chtěla promluvit, avšak ze rtů jí splynulo jen jakésizaskuhrání. Dvakrát polkla a trhaně se nadechla. „Vybourali jsme se...“ šeptla nakonec, téměř paralyzovaná šokem. Až po další půlminutě se otočila a její pohleddoadl na zhroucenou postavu manžela, jehož zakrvácené čelo spočívalo napalubní desce.

Dlouhou dobu si vůbec nepřipouštěla, co jeho strnulost znamená. Pouze na něj tupě civěla s mozkem prostým všech myšlenek. Teprve když se lépe zadívala do široce rozevřených očí, které na ni hleděly podivně skelně, došlo jí, že jsou... mrtvé.

Nevěřícně zírala do milované, ovšem nyní už neživé tváře, a postupně si s hrůzou uvědomovala, co se vlastně stalo. Nepřirozený úhel hlavy vůči tělu nejprve nedával smysl, ale vzápětí jí to s nemilosrdnou jasnozřivostí sepnulo: muž, se kterým před chvílí plánovala vášnivou noc, si s největšípravděpodobností zlomil vaz...

„Ondro! Ne, proboha, ne! Ondro!!!“ rozkřičela se s pocitem, že ji strašlivá

pravda každou vteřinou zadusí, a pokusila se ochablýma rukama zatřást nehybným tělem. Jen se o kousek posunulo a mrtvá váha sjela na stranu. Načerném plastu zůstala lesklá rudá šmouha.

„Pomoc!“ Šok, svírající její plíce jako silné škrtidlo, se rozprostřel do zbytku těla a okradl ji o veškerou sílu. Přesto nějak dokázala popadnout kliku a vzoufalé snaze dostat se z vozu za ni škubala, s očima oslepenýma závojem slz adechem váznoucím v hrdle.

KAPITOLA 1.

D

ubnový vánek dováděl v korunách stromů a mladé listy v něm ševelily

společně s křídly ptáků. Jarní den byl se svými barvami a trylkydokonalou reklamou na pohodu. Skoro se zdálo, že všechno živé musí být spokojené

a rozjásané.

Nebylo tomu tak. Rozhodně ne v Bářině případě. Ta se momentálně cítila pod psa. Sotva ráno dorazila do práce, přepadla ji plíživá nevolnost, kterákaždým okamžikem sílila. Vyvrcholila poté, co si uvařila kávu, a ona téměř hodinu strávila na toaletě, než uznala, že u počítače dnes nebude nic platná. A tak laptop vypnula, požádala o den dovolené a odešla trpět domů.

Auto nechala kvůli rozmlženému zraku stát na parkovišti – od jisté doby si dávala dobrý pozor na to, v jaké kondici usedá za volant. Raději sepomalým krokem vydala k nedaleké autobusové zastávce. Určitě jsem snědla něco špatného, pátrala v paměti po příčině rozhoupaného trávení. Vůbec si však nevybavila, co to mohlo být. Zmrzlina? Zálivka v salátu, co měla kvečeři? Nakonec na tom nesejde, pomyslela si. Hlavně aby se mi co nejdřív ulevilo...

O pár chvil později její autobus připlul a Bára se vděčně spustila do volného sedadla. Sklopila hlavu, až jí tmavé vlasy přepadly přes obličej, a zavřela oči. Únava a slabost ji během několika minut ukolébaly do vyčerpaného spánku: její vědomí se postupně rozostřilo a okolní zvuky k ní doléhaly stálevzdáleněji... Procitla až se zaskřípěním brzd, s nímž vozidlo dorazilo do dalšístanice. V polobdělém stavu ji nenadálý manévr překvapil tak, že málem upadla na podlahu. Ztracenou rovnováhu sice rychle získala zpět, avšaknekoordinovaný pohyb opět rozkolísal již vcelku klidný žaludek.

Bára si v obavách z hrozícího faux pas připlácla dlaň na ústa, vyskočila jako vystřelená z luku a hnala se k výstupu. Pneumatické válce pracovaly zoufale pomalu, a tak jí nezbylo nic jiného, než se vecpat do napůl otevřených dveří. Na jejím saku ulpěla špína z gumového těsnění, což ji však v ten moment ani trochu nezajímalo. Zhluboka nabrala kyslík do plic a bleskurychle zmizela za budkou pro čekající pasažéry. Kabelka jí sjela z ramene a s hlasitýmžuchnutím dopadla na zem. S pěstí přitisknutou k břichu téměř minutu zhluboka dýchala, vděčná za to, že nemá co zvrátit.

Když křeče konečně povolily, s funěním se narovnala a shrnula vlasy ze zrudlé tváře. „Bože,“ zamumlala, protože u zastávky zahlédla několik cestujících, kterým její podivné chování samozřejmě neušlo. Sehnula se pro tašku,

MRAZIVÉ HRY

kterou naštěstí nikdo neukradl, a obrátila se ke všem zády. Aby nepodtrhovala

svůj už tak zubožený stav, svlékla si flekaté sako a nacpala ho do tašky.

Unaveně vykročila po chodníku. Další cestu autobusem vzdala a radějivytáhla telefon, aby si zavolala taxi. Pěšky by daleko nedošla a v současné situaci jí bylo srdečně jedno, jakou částku za taxík zaplatí. Zatímco pak čekala, zamířila k blízkému kiosku. Nutně potřebovala tekutiny a taky trochu energie v podobě cukru.

„Kolu prosím,“ požádala u okénka poté, co letmo přehlédla nabídku, ahrábla do peněženky pro mince.

„Dvacet pět,“ utrousila obsluha stylem vyjadřujícím znuděnost i neochotu, a podala Báře půllitrovou láhev. Současně natáhla otevřenou dlaň. Bára do ní upustila požadovaný obnos a sáhla po nápoji.

„Díky.“

Druhá žena se vůbec neobtěžovala odpovídat, s hlasitým zarachocenímhodila peníze do kasy a znovu zapíchla oči do plátku, který jí šustil v klíně. Bára nad jejím chováním pouze mávla rukou a nedočkavě ukroutila červený uzávěr. Koneckonců kdo ví, kolik té osobě za celodenní dřepění v přehřátém, nebo naopak studeném stánku platí.

Upíjela limonádu a představovala si, jak ze sebe doma konečně shodí šaty a natáhne se do postele. Možná se i na pár hodin prospí. Bude mít klid, Marek je touto dobou už dávno v práci a řídí pevnou rukou svou reklamní agenturu.

Současného přítele poznala před dvěma roky, a protože si od počátku padli po všech stránkách do noty, brzy se k němu i nastěhovala. Během vzájemného soužití postupně dospěla k přesvědčení, že po řadě pokusů o vztah, které vždy na něčem ztroskotaly, konečně narazila na partnera, se kterým jí to ladí.Rozlynuly se i počáteční obavy, zda to vydrží: o společnou domácnost s mužem se snažila už dřív, vždy jí však fungovala pouze pár týdnů. Na rozdíl od mladšísestry Žofie, která se hned po škole provdala za svou studentskou lásku a zůstala se svým manželem několik let – až do chvíle, kdy tragicky zahynul při autohavárii.

Život je nevyzpytatelný, uzavřela letmé vzpomínky, a jelikož v zatáčcespatřila žlutý majáček, vyšla objednanému vozu v ústrety.

Když Bára opouštěla taxík, překvapila ji u Markova domu brána dokořán: vždy totiž pečlivě zamykal. Avšak jeho sportovní auto parkovalo ve dvoře, což znamenalo, že se asi pro něco vrátil.

Setkání Báru netěšilo, jelikož si při posledním pohledu do zrcadla připadala mimořádně opotřebovaná. Pleť měla skoro nazelenalou, oči se jí nepřirozeně Markéta Harasimová 10 leskly a tušila, že z jejího dechu nevane nic příjemného. Ale nedalo se nicdělat, a tak odhodlaně prošla garáží. V chodbě skopla boty, aniž se je obtěžovala odnést do předsíně, a kabelku nechala se stejnou rezignací dopadnout vedle nich. Ani ji nenapadlo vytáhnout zmačkané a zašpiněné sako.

Užuž chtěla zavolat, že je doma, ale nakonec se rozhodla, že si předtímalespoň vyčistí zuby a opláchne obličej. Právě vstupovala do přízemní koupelny, když seshora zaslechla šumění vody. Zmateně povytáhla obočí – nechápala, proč je Marek touto dobou ve sprše. Pomyslela si však, že to za malý okamžik zjistí, a odšroubovala uzávěr zubní pasty. Vtom jí do uší pronikl zvláštní zvuk: něco jako vyjeknutí. Zaposlouchala se, ale dál už neslyšela nic víc než tekoucí vodu. Nejspíš mám halucinace z hladu, pomyslela si, znechucena sama sebou, a zvedla kartáček. V tom okamžiku však z horního patra zaznělo hlasitézavýsknutí, následované krátkým smíchem.

Šokovaně se zarazila – to je přece ženský hlas! Projela jí nepříjemnápředtucha a ona v první chvíli ztuhla jako solný sloup. Pak však upustila toaletní potřeby do umývadla a vyběhla na chodbu. Když míjela předsíň, krátcezaváhala a pak strčila hlavu do dveří, jako by ji tam cosi táhlo... A vzápětí vytřeštila oči na pár nevkusných leopardích lodiček s vražednými podpatky a nedbale pohozený svetřík podobného vzoru. Zalapala po dechu. Co to má znamenat?!

Co asi, vnucoval jí nemilosrdně odpověď výsměšný vnitřní hlas.

Bára se otočila na patě a se srdcem až v krku pospíchala do patra. Schody brala po dvou, nahoře se vrhla k pootevřeným dveřím koupelny a bouchla do nich pěstí. Jakmile se rozevřely, nabídly jí přímý výhled na prosklenoustěnu sprchového koutu.

Krve by se v ní nedořezal, když spatřila, jak do oroseného skla rytmicky naráží nahý mužský zadek: komu patří, bylo nad slunce jasnější. Místnost byla plná horké páry, prosycené pachem potu a sexu. A z obdélníkové kóje se ozývaly výmluvné steny dokazující, že si dvojice uvnitř své konání jaksepatří užívá.

Bára sjela očima k hromádce šatů na podlaze. Mezi svršky, které patřily Markovi, prosvítala ostrá červeň dámských šatů, už na první pohled velmi sporých. Zahlédla také miniaturní tanga z průsvitného šifonu a zhnuseněodvrátila hlavu.

Ze sprchy zaznělo mužské zachrochtání, prozrazující, že se blíží vyvrcholení.

Vzkypěl v ní vztek. Třemi ráznými kroky přešla ke sprše a zuřivě rozrazila dveře dokořán.

Propletená a mokrá dvojice sebou prudce škubla, nikoli však v orgastické rozkoši. Z naběhlých rudých úst platinové blondýny uniklo hlasité zaječení, které doslova rvalo ušní bubínky. „Ježíšikriste!!!“

MRAZIVÉ HRY

Zato Marek na Báru jen zíral tupýma očima, jako by se před ním zhmotnil přízrak. „Eh?“ zmohl se nakonec pouze na užaslý výdech.

Bára zacílila pohled na napěchovaný hrudník jinak štíhlé mladičké ženy. Nemohlo jí být ani dvacet, ale příroda k ní byla rozhodně štědrá. Spřipomínkou vlastního skromného poprsí Bárou projela vlna upřímné zuřivosti, která tak vystřídala nechápavé zděšení.

„Ven!“ zařvala hlasem, který by vzbudil z věčného spánku půlku hřbitova.

Oba přistižení sebou trhli a Bára se spokojeným úšklebkem pozorovala, jak Markův penis vteřinu od vteřiny vadne. „Do prdele, ven!“ štěkla znovu.

Odbarvená blondýna zamrkala umělými řasami, krátce pohlédla na svého milence a tiše jako myška se protáhla kolem Báry. Ta potlačila touhu jednu jí vrazit a raději té couře – jiné slovo ji v tu chvíli nenapadlo – se zaťatými pěstmi i čelistmi ustoupila z cesty. Dívka ve spěchu posbírala své oblečení a beze slova vyklouzla z koupelny.

Marek, jehož pánská chlouba již visela v poraženecky svislé poloze, si okusoval spodní ret a pak nejistě zakašlal. Zřejmě si začal uvědomovat svou ochablou nahotu, a tak se natáhl pro ručník a omotal ho kolem vlhkých boků.

Zespoda zaslechli prásknutí dveří. Musela odejít ještě zamokra, pomyslela si Bára s notnou dávkou škodolibosti. Nepřestávala však Marka provrtávat nenávistným pohledem, pod kterým se viditelně ošil. Znovu si odkašlal a uhnul očima.

„No, tak to bychom měli....“ prohodil po chvilce neadresně. Nato vystoupil ze sprchy a přešel k zrcadlu, přičemž z něj stále odkapávala voda. Zůstal stát u umyvadla, zahleděl se na sebe a roztaženými prsty si shrnul hnědé vlnitévlasy dozadu. V místnosti panovalo doslova hrobové ticho. Bára stále ještě nebyla schopná rozumně formulované věty, a proto raději mlčela.

Obrátil se k ní a konečně promluvil. „Hele, já vím, že jsi vytočená... ale opravdu to není tak, jak to vypadá...“

Během vteřiny našla nejen ztracenou řeč, ale i energii. „Že ne?!“ zaječelavysokou fistulí, která ji samotnou překvapila. Než se nadála, prosvištěla vzduchem její pravačka a ztěžka dopadla doprostřed Markovy pečlivě oholené tváře.

Zůstal na ni nevěřícně civět a sáhl si přitom na obličej, jako by nedokázal pochopit, že právě utržil poctivou facku. „Co to sakra děláš?!“ vyhrkl pak na pokraji zlosti.

„Já? Já co dělám?“ vyprskla, podobná vzteklé kočce. „Spíš by mě zajímalo, co jsi tady,“ píchla ukazovákem do vzduchu směrem ke sprše, „dělal před chvílí ty!“

„Že by šukal?“ opáčil jízlivě. Neměl v úmyslu ji ještě víc vytočit, ale nemohl si pomoci – tou fackou ho vážně dost naštvala.

Báře se po Markově drzém prohlášení udělalo před očima rudo, a než se oba vzpamatovali, vrazila mu plnou silou pěst do obličeje. S uspokojenímzaznamenala, jak mu z nosu vystříkla jasně rudá krev. Markéta Harasimová 12

„Doprčic, co to...!“ zařval a rozčarovaně se zahleděl na svůj zkrvavenýodraz v zrcadle. „Ty ses zbláznila!“

„Jo, tak to by sis na mě měl začít dávat bacha!“ vřískla, otočila se a popadla, bez sebe vzteky, první předmět, který jí padl pod ruku – byl to tlustostěnný flakon s nebezpečně ostrými rohy. Zamávala jím ve vzduchu v pokusu napolonahého Marka znovu zaútočit. Jen slabou vteřinku před tím, než muparfémem stačila rozbít hlavu, její ruku v sebeobraně zadržel a pevně sevřel.

„Krucinál, tak se uklidni,“ cedil mezi zuby. Jeho obličej se leskl krví, vodou, a byla by přísahala, že teď už i potem. Nahnala mu pořádný strach. Nicméně mnohem raději by mu tu nevěrnou mozkovnu rozčísla napůl! Chvěla sespravedlivou zlostí a po chvíli trhla paží. „Pusť!“ vyprskla.

„Ne.“

„Nebuď posera! Vážím o polovinu míň než ty.“

„Jenže jsi zuřivá a ozbrojená.“

„Pche!“ ušklíbla se. „Podělaný zbabělče!“

„Nehodlám riskovat.“

Ohnala se po něm volnou rukou, ale hbitě uhnul. „Báro, prosím!“

„Hodláš mě chlácholit? Tak na to hodně rychle zapomeň! Právě jsem tě viděla v přímém přenosu souložit s cizí holkou přímo v naší koupelně! A mám se uklidnit?“

„Hádky k ničemu nevedou.“

„Já se nehádám, já jsem jen pekelně rozzuřená a mám chuť ti ufiknout to pitomé péro a nacpat ti ho do zadku!“

„Dobře, ale teď už toho nech.“ Zvedl ruku, a ačkoli lahvičku svírala vší silou, vykroutil ji z její dlaně a položil za sebe do umyvadla, v dostatečné vzdálenosti od ní.

„Dobře? Tak ty mě podvedeš, já tě přitom málem chytím za koule, a ty jsi takhle zatraceně klidný?!“

Setřel si z tváře stékající krev. „Nejsem krucinál vůbec klidný! Ale ty jsihysterická a nebezpečná nám oběma!“

„To taky sakra chci být!“

„Nemá to smysl,“ zavrtěl rezignovaně hlavou.

„Pusť mě konečně!“ zasyčela a opět škubla rukou.

Pomalu, s pohledem upřeným do jejích očí, pustil Bářino zápěstí. Odolala silnému pokušení vrazit mu nehty do obličeje a rozsápat ho na cucky – ovšem pouze proto, že prvotní vztek už přece jen vyprchal a na ni začala doléhattvrdá realita. Zírala do zakrváceného obličeje člověka, se kterým se ještě včera milovala. Který ji po snídani políbil na rozloučenou, a pak si domů s klidným svědomím přivedl jinou ženu... Kdesi hluboko v hrudi ucítila osten bolesti a dostala chuť hlasitě zavýt. Vztek byl daleko lepší než tenhle pocit ztráty...

MRAZIVÉ HRY

Sakra, ona přece Marka miluje – a myslela si, že on ji také! Ale to byl, jak se

zdá, pouhý omyl.

Byli od sebe vzdálení sotva dvacet centimetrů a měřili se ostražitými pohledy.

„Tys zvracela?“ zeptal se náhle Marek.

„Jo, asi jako bych předvídala, co tady uvidím!“

„Aha,“ poznamenal jen. Pak o krok ustoupil, opatrně ji obešel a zamířil ke dveřím.

„Kam jdeš?!“ vyhrkla zuřivě, protože ji jeho zbabělý únik po křídle znovu rozparádil. Tak on si myslí, že tímhle to skončí?!

„Obléknout se. Musím do práce,“ odvětil lakonicky, aniž se k ní otočil, a zmizel na chodbě. Dveře za sebou nechal neslyšně zapadnout.

„No... no do prdele!“ vzkřikla, znovu popadla flakon a s pořádným rozmáchnutím jím mrštila o zem. Ozval se typický zvuk tříštěného skla, drahá vůně se rozstříkla po podlaze a rázem zahltila celou koupelnu. Bára si suspokojením všimla, že dlaždice, na kterou lahvička dopadla, dvojitě praskla. Tak, to má za to, pomyslela si triumfálně. Musela oběma rukama pevně uchopit umyvadlo, aby nerozmlátila ještě další předměty. Ne že by si to Mareknezasloužil, ale čeho by tím docílila, kromě toho, že ho naštve? Roztočilakohoutek se studenou vodou, sklonila se a několikrát si do obličeje stříkla chladivou spršku. Přestože se jí jeho poznámka o zvracení dotkla, věděla, že zuby si opravdu vyčistit potřebuje, a tak otevřela skříňku.

Kruci, běželo jí hlavou. Co bude dál? Jak se k tomu všemu mám postavit? Přemýšlela, zatímco si surově drhla chrup. Dobrá, Marek se teď nejspíš bude omlouvat, prosit ji za odpuštění a slibovat, že se s tou osobou už nesejde. Ale co na to ona? Má být nad věcí a odpustit mu? Zvládne to vůbec? Nevěděla si rady a vlastní nerozhodnost ji rozčilovala.

Na mysl jí bolestně narážely obrázky z minulosti a nedokázala se ubránit sladkým vzpomínkám, které však nyní hořkly. Třeba když jí Marek přinesl první kytku – pět rudých růží... Nebo když pro ni připravil romantickou noc se svíčkami a pravým šampaňským a pak se milovali před zapáleným krbem.

Zadívala se do zrcadla a její pohled se s připomínkou těch smyslných chvil zamlžil. Proti vlastní vůli se v myšlenkách přenesla zhruba o rok zpátky...

Jejich kůže zvlhla potem a skotačící plameny vrhaly na nahá těla oranžové odlesky. Žár bičoval touhu, která je stravovala podobně jako oheň dřevěnápolena. Marek bloudil po jejím těle hbitým jazykem, nacházel jedno rozdychtěné místečko za druhým a přiváděl Báru k nespoutaným výbuchům šílenství. Jako by už předem věděl, kde se jí má dotknout a jak dlouho setrvat, aby serozechvěla toužebným opojením. Tančil prsty po její pleti jako klavírní virtuos a přiváděl ji až na samý okraj sladké propasti, do níž se skoro zoufale toužila propadnout. Markéta Harasimová 14 On se však vždy znovu stáhl, nechal ji lehce vychladnout a pak opět zaútočil. V lásce byl mistrem a dokázal Báru laskat a vzrušovat až za hranici únosnosti: tak, že její nažhavené tělo doslova prahlo po naplnění, po jeho tvrdé síle.

Nakonec křičela jeho jméno, aniž rozuměla jediné hlásce, jež jí splynula ze rtů. Prosila, aby si ji vzal, aby ulevil té čarovné, avšak mučivé horkosti, která prostupovala celou její bytostí.

A on jí vyhověl. Vstoupil do ní dráždivě pomalu a dlaní při tom přejížděl po hladkých ňadrech, zatímco druhou rukou svíral Bářina zápěstí, spojená nad hlavou. Hleděl jí do očí nekonečně temným pohledem, doslova nabitýmsmyslností a žhavým chtíčem. Miloval ji tak, jako dělal všechno ostatní: naplno a soustředěně, aby vnímala každičký náraz jeho těla proti svému. Špičkadobyvačného údu třela titěrné, avšak mimořádně citlivé místečko v ženském nitru tak dráždivě, až se Bára téměř rozpadala na malé zářivé kousky...

Měla stále v paměti, jak se jí tenkrát zdálo, že se vyloupla z vlastní kůže a její duch stoupá kamsi ke stropu, proniká skrz něj a míří výš, snad až knebesům. Svůj křik v orgastickém výbuchu slyšela zdaleka, jako by jí ten hlas snad ani nepatřil. Ostře však vnímala Markův intenzivní, horoucí pohled, kterým jako by ji spoutával...I jeho tvář proměnil výbušný erotický prožitek, jenž ho pohltil stejně jako ji.

Bylo to tak nádherné... neskutečné... a dokonalé.

A teď je všechno pryč, uhodila sevřenou pěstí do dlaždiček.

Marek přece není sketa!

Nebo je?

Ach Bože... Jak má zapomenout na to, co právě viděla? Copak vůbec může? A dokáže se s Markem ještě vůbec někdy milovat, anebo bude mít už napořád před očima tu scénu ve sprše? Kdyby ta ženská měla aspoň úroveň! Jenže on ji zradil se zajíčkem, co sotva opustil školní lavice a inteligence moc nepobral!

Ale co by se změnilo, kdyby ji podvedl s jadernou inženýrkou? Nic. Užnikdy nezažije tak krásné a silné chvíle... rozhodně ne s ním. Jak se tohle sakra mohlo stát?!

„Krucinál!“ vyplivla se slzami na krajíčku zubní pastu. Ne, teď kvůli němu nebude brečet. Postaví se tomu čelem a donutí ho, aby se před ní plazil vprachu. Pak se snad dostaví alespoň úlevný pocit zadostiučinění...

Rychle si osušila ústa i ruce, vykráčela z koupelny a zamířila do ložnice, kde si Marek právě zapínal knoflíček na zápěstí. Krev z obličeje utřel doodhozeného ručníku a byl už prakticky oblečený a připravený odejít. Když vešla, zvedl k ní pohled a ruka zápasící s knoflíkem na malý okamžik ztuhla. Pak se ale odvrátil a svůj manévr v klidu dokončil.

„Jak...“ oslovila ho ochraptěle, což ji přimělo ke krátkému zakašlání. „Jak jsi mi to mohl udělat?“

MRAZIVÉ HRY

Pomalu se k ní otočil a zadíval se jí do očí. „Báro, myslím si, že budemnohem lepší už tu záležitost nerozebírat.“

„To myslíš vážně?“ vydechla nevěřícně a její bulvy povylezly z důlků.

„Viděla jsi, co jsi viděla. Asi tě nepřesvědčím, že skutečně o nic nešlo...“ krátce zaváhal, jako by chtěl ještě něco dodat, ale nakonec zavřel pusu a sáhl po kravatě. Hodil si ji okolo krku a začal zručnými pohyby vázat uzel.

„Že o nic nešlo?!“ pronesla nebezpečně pomalu a cítila, jak v ní opět bujíspásný vztek. „Samozřejmě, že o něco šlo! Minimálně o šoustání!“ vyvřískla pak.

„To nemůžu popřít. Ale víc v tom nebylo.“

„To je snad úplně jedno!“

„Proč ti to tak vadí?“ nakrčil s nelibostí čelo. „Víš přece, že žiju s tebou. Tohle,“ zadíval se jí upřeně do očí a pak hodil paží směrem ke koupelně, „byl jenom sex.“

„Tak jenom sex? A to ty považuješ za normální? Že máš vztah, a přitom se v klidu vychrápeš s někým jiným?! A k tomu s nějakou pubertální holkou?“

„Není pubertální,“ ohradil se.

„To je šumafuk!“ Už zase křičela. Nechtěla být hysterická, ale nedokázala si pomoct. „Ty se tváříš, jako bych to měla nechat plavat! Jako by vůbec nešlo o sprostý podraz!“

„Kdybys nepřišla domů – vlastně vůbec nechápu, proč ses vrátila z práce –, nic bys nevěděla.“

„A to je podle tebe v pořádku? Ututlal bys sex s cizí ženskou, a večer vesele skočil do postele se mnou?!“ zaječela a zašermovala pažemi ve vzduchu.

„A proč ne?“

Čelist jí málem spadla až na podlahu a šokem vytřeštěné oči na něj zíraly, jako by se v ten moment proměnil v mimozemšťana. Skutečně mluví se svým přítelem? Je to Marek? Nebo snad nějaká nastrčená figurka, jeho dvojník? To se mi snad zdá, přitiskla dlaň na hořící čelo, jako by tím gestem zkoušela najítrovnováhu. Pokoj se s ní zhoupl a Bára se musela posadit na postel, aby neupadla.

Marek si mezitím nonšalantním pohybem oblékl sako a pečlivě ho zapnul. „Jestli je to všechno, musím jít. Mám zpoždění.“

„A za to snad můžu já?“ vyjekla konsternovaně. „Nikam nepůjdeš, dokud si tohle nevyjasníme!“ Měla neurčitý, ale vtíravý dojem, že se jejich rozmluvaneubírá směrem, který si představovala. Spíš naopak. Ublíženost, zmatek a zlost v ní vířily tak bouřlivě, až jí docházela slova, výčitky i argumenty, jimiž ho prve

chtěla zasypat.

„Ne, ty za mé zdržení samozřejmě nemůžeš,“ vzdychl rezignovaným tónem.

Celý jeho postoj vyjadřoval nechuť dál situaci rozebírat a Bára se málemzalkla zlostí z toho, s jakým klidem se snaží svůj prohřešek zamést pod koberec.

Copak to ale jde?!


Markéta Harasimová

16

„Takže co bude dál? Ty hodláš tu svou nechutnou avantýru jen tak přejít? Překročit jako něco, co nestojí za zmínku?!“

„A ty se v tom snad chceš vrtat donekonečna?“

Zamrkala. „Ne. To nechci. Ale tvůj postoj je pro mě neakceptovatelný! Co kdybys přistihl ve sprše s milencem ty mě? Jak by ti teď bylo?“

„To je něco úplně jiného.“

„Jiného? A v čem?“ vyskočila a zavrtala do něho zuřivý pohled. „Děláš si ze mě srandu?!“

Mávl rukou. „Tak jako tak jsi nachytala ty mně. Hele, abychom to konečně uzavřeli,“ přimhouřil víčka a zrentgenoval ji očima. „Zkrátka... Dejme tomu, že mám... poněkud zvýšenou potřebu sexu. Rozhodně v tom nejsem sám,takových případů je spousta.“

„Tím chceš říct, že já ti nestačím?“

„Ne tak doslova, ale víceméně... je to tak. Potřebuju sex denně... minimálně jednou. Což, jak víš, my dva spolu opravdu nemáme.“

Zalapala po dechu. „Ale... Ale proč jsi mi nikdy nic nenaznačil?“

„A k čemu by to bylo? Přemohla by ses?“

„Já... Já nevím! Ale tohle přece není řešení!“

„Co?“

„Že sis našel milenku!“

Postavil se k ní čelem a odhodlaně se nadechl. „Není první.“

„Co...?“ zachraptěla nevěřícně s pocitem, že se její nohy ocitly napohyblivém písku. „Cože?“

„Slyšelas dobře. Není první. A když už jsme u toho, nebudu nic zastírat: není ani poslední. Taková je realita. Vím, že se neudržím, a nehodlám seznásilňovat abstinencí. Měla bys to přijmout jako fakt.“

„Co...? Chceš mi naznačit... tedy, ty říkáš, že mě pravidelně podvádíš?“zaječela Bára, zaťala ruce v pěsti a naklonila se k Markovi o kus blíž. „Ty hajzle!“

vyštěkla.

Napůl se od ní odvrátil a pohodil ramenem. „Je mi líto, že to vyšlo najevo.

Myslím, že nám to docela klape, a fakt jsem nechtěl, aby ses o téhle – ehm –

věci dozvěděla.“

„Tak líto? A docela klape?!“ zopakovala jeho slova a pak se hořce zasmála.

„Ty dneska doslova sršíš humorem! Bůhvíjak dlouho souložíš s jinými, máš mě

za blbce a připadá ti, že nám to klape? Jsi tak pitomý, nebo jen bezpáteřní?“

Cítila, jak se jí třesou nohy, blahořečila si však za pevný hlas. Ten potřebovala.

Zadíval se jí do očí a v jeho tváři se náhle zrcadlila nesmírná únava. Možná

ji však jen mistrně hrál. „Už jsem ti to vysvětloval. Moje potřeba sexu...“

„Jo, jasně, je poněkud zvýšená,“ parodovala ho jízlivě. „Čímž se patrněvysvětluje, že skočíš do postele – případně do sprchy anebo kamkoli jinam –


17

MRAZIVÉ HRY

s každou, která je ochotná rozhodit nohy! A nenapadlo tě třeba, že bys mě

mohl něčím nakazit?! Jsi obyčejný parchant!“ rozparádila se.

„Dával jsem si pozor.“

„Doprčic, jak sis ho dával? V té koupelně jsem na tobě kondom fakt neviděla!“

„To...“ zarazil se. „Nenakazil jsem tě ničím. Jsem zdravý.“

„Ty si to snad pravidelně ověřuješ,“ užasla.

„Čas od času,“ potvrdil její dohad.

Přitiskla sevřené pěsti ke spánkům, za nimiž jí začínala tepat ostrá bolest. Vlastně ani nevěděla, jestli chce slyšet ještě něco dalšího. Bylo toho na ninajednou nějak moc.

„Je mi z tebe zle,“ vypravila ze sebe. „Nemůžu uvěřit, že jsi schopný takové sviňárny jen kvůli pitomému sexu!“

„Zkus pochopit, jak je pro mě důležitý. Prostě ho musím mít. Víš, život s tebou je moc fajn. Doplňujeme se, jsme intelektuálně na stejné úrovni, máme podobné zájmy. Jenže promiň, já prostě musím vyhledávat tahle erotickádobrodružství. Ty jsi v posteli dobrá, to jo, ale je to... prostě stereotyp. Pořádstejné, chápeš? Chybí mi jiskra novoty.“

Prudce k němu vzhlédla s pocitem, že ji právě uhodil do hlavy nějakýmtuým předmětem. „Prosím?“ zasyčela nebezpečně potichu.

Marek si odkašlal, nezdálo se však, že má v úmyslu vzít svá slova zpět.„Prostě potřebuju víc kreativity, překvapení, změny. Nevadí mi anální praktiky,bondáž nebo lehké sado-maso...A upřímně, tebe bych si o to požádat nedovolil.“

„Bože!“ vyjekla nevěřícně. „Tohle se od tebe dozvídám jen tak, podvouletém vztahu?“ Nebyla to otázka, ale pouhé konstatování, vyřčené zastřeným, šokovaným hlasem.

Marek pouze němě kývl hlavou. „Mrzí mě to,“ dodal po další chvilcemlčení. „Opravdu. Ale nemůžu si pomoct, je to silnější než já.“

„Takže jestli to dobře chápu,“ zhluboka se nadechla, ačkoli i tak měla pocit, že se co nevidět zadusí, „ty praktikuješ tyhle hrátky dlouhodobě. Pravidelně. A rozhodně s tím nehodláš skoncovat – za žádnou cenu.“

„Správně, nehodlám.“

Syčivě naplnila plíce vzduchem. „Takže to je konec.“

„A proč by měl být, Báro? Stačí přece, abys to vzala jako hotovou věc. Doteď nám to přece fungovalo, no ne? A v téhle věci jde jen o fyzický akt – obyčejné zasunutí a výstřik, bez emocí a hloupých citů, všechno čistě pro tělesnéuspokojení a domácí pohodu,“ namítl věcně. „To na našem vztahu přece nic měnit nemusí, ne?“

„To teda sakra musí, a podstatně!“ vykřikla se slzami na krajíčku. „Podvádíš mě, děláš ze mě debila a dokonce jsi mě vystavoval nebezpečí nějaké nemoci! Jsi bezcitný parchant! Nechci tě už ani vidět! Vypadni, zmiz mi z očí!“ Markéta Harasimová 18

„Báro,“ oslovil ji téměř sametovým hlasem. „Klidně teď odejdu, a to i proto, že musím do kanceláře. Ale uvědom si, že mě nemáš odkud vyhazovat. Nebo si snad nepamatuješ, komu patří tenhle dům?“

„Tak to si náhodou pamatuju docela přesně!“ zařvala, aby potlačila příval slz, protože před ním plakat rozhodně nehodlala. „Je to dům pěkného hajzla! A buď si jistý, že si z toho tvého domu co nejdřív odvezu každičkou věc, která mi patří. Už s tebou nechci mít nic společného!“

„Báro, já se vzdávám,“ pozvedl ruce dlaněmi vzhůru. „Vidím, že s tebou teď není rozumná domluva. Určitě si to rozmyslíš, až budeš klidnější. Já sám jsem ochotný na celé tohle nedorozumění zapomenout.“

Užuž mu za to nehorázné prohlášení chtěla vrazit další políček, ale naposlední chvíli se zarazila. Ne, nechtěla se ho už ani dotknout. Jen z plic dlouze vyfoukla nahromaděný kyslík na znamení naprostého pohrdání.

„Já to zaprvé za nedorozumění nepovažuju – a zadruhé zapomenout nechci. Končím s tebou. To je všechno, co jsem ti ještě chtěla říct.“ Obrátila se na podpatku a se zády rovnými, jako by spolkla pravítko, vykráčela z ložnice.

Marek Báru následoval po schodech dolů, a zatímco sbírala ze zeměkabelku a boty, beze slova ji obešel. Nato zmizel za dveřmi, které za ním s tichým klapnutím zacvakly.

Opřela se vysíleně o stěnu, v jedné ruce lodičky, ve druhé tašku, a zavřela oči. Ne, opravdu to není jen špatný sen. Ještě ráno si myslela, že má normální, fungující vztah s věrným partnerem, a jen o pár hodin později se její světrozadl v hromadu trosek. Jak se s tím nenadálým kopancem vyrovnat?

Zaprvé odtud musí pryč. A nejlépe hned!

Zmobilizovala všechny zbytky sil, znovu upustila boty i kabelku, odrazila se od zdi a vyběhla do patra. V koupelně posbírala pár kosmetických nezbytností, přičemž se důsledně vyhýbala pohledu na dosud zmáčenousprchu. Pak naházela do sportovní kabely několik kousků oblečení a zamířila do předsíně, jako by jí hořelo za patami. Vklouzla do bot a bez zbytečného otálení opustila dům.

KAPITOLA 2.

R

áno Žofii připadalo kalné a šedivé. Dnes zase o něco víc než v uplynulých

dnech, a to bez ohledu na sluneční paprsky, které ho prozařovaly. Zpostele se jí vůbec nechtělo a zrovna tak jí scházela energie na sprchování nebo

jakékoli pokusy o vylepšení vzhledu. Česáním počínaje, oblékáním konče.

Tyhle pocity znala důvěrně a postupem času se s nimi už ani nepokoušela bojovat. Dělala všechno jaksi mechanicky a přežívala ve svém vnitřním světě den ode dne s vědomím, že se nikam neposouvá a nemá žádný cíl. Víc než dva roky se topila v depresi, ze které prakticky nebyla cesta ven.

Přes čtyřiadvacet měsíců mizérie, výčitek svědomí, trápení a žalu... Dávno rezignovala na svůj sen, kterým bylo založení vlastního salonu a oděvníznačky. Moc si přála vybudovat jméno ve světě módy, navrhovat kolekce, a splnit si tak svou velkou touhu. Odmalička malovala a šila, byla to její vášeň. A Ondra ji v tom podporoval. Nesobecky, upřímně a odhodlaně. Její štěstí pro něj bylo nesmírně důležité. A toho si cenila – jako ostatně všeho na něm.

Byl láskou jejího života. Potkali se na studentském plese – a od prvního okamžiku věděli, že k sobě patří. Ondra měl vysokou, dobře stavěnou postavu a jeho oči se dokázaly nádherně smát. Žofii nikdy ani nenapadlo, že by spojila život s někým jiným. Neměla důvod.

Jenže manžela jí vzala ošklivá nehoda a spolu s ním odešly i její sny a plány. Zůstala sama, opuštěná a zoufalá. Zpočátku docházela na psychoterapie, ale měla pocit, že jí víc ubližují, než pomáhají, takže od nich upustila. Léky ji až příliš otupovaly, a tak postupně rezignovala i na ně – povětšinou. Módní sen se rozplynul spolu se stále horší psychikou, a ona teď čistě kvůli obživě prováděla pouze jednoduché opravy konfekčních oděvů. Nuda, stereotyp a tvůrčíabsence šly s depresemi ruku v ruce, stejně jako osamělost.

Teprve před pár měsíci si do života pustila muže, ačkoli vlastně nechápala proč. Rudu potkala v obchodě. Kvůli hloupé nepozornosti zavadila košíkem o hromadu konzerv, a způsobila tak halasnou kolizi. Vlastní nešikovnost ji tehdy rozplakala – ostatně jako téměř každá banalita, kterou by duševnězdravý člověk bez obtíží přestál. Na pomoc jí přispěchal slušně oblečenýpětačtyřicátník s prošedivělými skráněmi, který nejenže vše urovnal s prodavači, ale navíc ji doprovodil domů.

Pozvala ho na kávu, jelikož měla pocit, že mu to dluží. A on od té dobychodil pravidelně. Časem si ho pustila také do postele – dnes už ani nevěděla, zda i to nebylo jen z pouhé vděčnosti. Anebo snad kvůli pocitu, že není tak sama? Markéta Harasimová 20 Možná to byla kombinace obojího. V každém případě Ruda její jednotvárný život trochu obohatil. Občas také menším obnosem, láhví vína anebo něčeho ostřejšího.

Zjistila, že alkohol dokáže zdárně tupit hrany hluboké depresi, a začala ho za tímto účelem sem tam používat. Ruda navíc vždy přinesl kvalitní pití, ze kterého nebolela hlava. Jako voják ve výslužbě dostával rentu, a pokud nelhal, vlastnil taky obchod se zbraněmi. Žofii bylo ale víceméně jedno, čím se zabývá, ani se o to nijak hluboce nezajímala. Stačilo, že neskrblil a nevyžadoval, aby ho živila nebo se starala o jeho prádlo či domácnost. V podstatě to bylo něco za něco – on jí poskytl společnost a určitou finanční podporu, ona jemu sex.

Ovšem, jak šly týdny, uvědomila si také, že co se týká alkoholu, je s ním Rudolf vcelku dobrý kamarád. Došlo jí, že kdykoli jsou spolu, neobejde se to bez několika skleniček. Včera večer k ní dokonce přišel už trochu pod parou. Považovala to za výhodu zejména proto, že usnul dříve, než ji stačil přemluvit k milování, na které neměla náladu.

Dnes se tomu ale určitě nevyhnu, pomyslela si a hluboce povzdechla. Mrkla vedle sebe, protože vzdouvající se přikrývka, kterou měl její spolunocležník omotanou okolo dlouhého těla, začala šustit.

Ruda rozlepil oči a s hrdelním zvukem, který by se dal přirovnat kzahučení hrocha, protáhl všechny údy. Ostatně sudokopytníka ve chvíli, kdy mocně zívl, částečně i připomínal. „Dobrý ráno, kotě,“ zachraptěl rozespale, nahmatal Žofiino temeno a zatahal ji za rozcuchané vlasy. Pak se k ní obrátil a přitáhl

ji k sobě, jako by byla z papíru. Koneckonců to nebyl žádný problém, vážila

necelých osmačtyřicet kilo.

„Co takhle ranní kuřba, drahá, hm?“ zamrkal patrně v přesvědčení, že jde

o naprosto neodolatelný návrh.

„Já...“ začala, ale pak si uvědomila, že to možná bude jednodušší, než mu

vyjít vstříc klasickým způsobem. Bude-li si počínat obratně, může všechno

urychlit, a ani se tolik neunaví.

„Tak co ty na to, zlato?“ pokusil se o otřepaný rým, kterému se rovnou –

a pouze sám – zasmál. Pak Žofii popadl za ruku a přitiskl ji k horkému,vztyčenému penisu. „Dobrý, ne?“ protáhl samolibě.

„No jo...“ odtušila bez náznaku nadšení, což buďto nevnímal, anebo mu to bylo jedno. Jen cosi zavrčel a stáhl jí z ramene tílko.

„Sundej si to,“ zabručel netrpělivě. Poslechla a přetáhla si pyžamo přeshlavu. Raději si moc neprohlížela sporé poprsí: dobře věděla, že její váha zaposledních pár týdnů zas o něco poklesla, a na hrudi se to nutně projevilo ze všeho nejdřív.

„Potřebovala bys větší kozy,“ Ruda jí snad četl myšlenky. „Možná ti pořídím silikony,“ dodal, jako by se jednalo o koupi nové židle. „Co?“

MRAZIVÉ HRY

„Raději ne,“ zavrtěla hlavou, když sevřel její drobná ňadra v dlaních.

„Náhodou by se mi to líbilo. Hubená holka a pořádný balóny. To je rajcovní! Kruci... už mám namále. Jsem pěkně nadrženej. Tak honem, zlato, dej se do toho!“ připomněl jí předchozí pobídku. Z jeho dechu zavanul včerejší bourbon, a ona se odvrátila. Poddajně sklouzla po prostěradle a rozkročmo usedla na Rudovy holeně. Pak jednou rukou stáhla vlasy z obličeje a přidržela je v týle, zatímco druhou uchopila pulzující úd a sklonila se k němu.

„Tááák...“ zaslechla nad sebou trhaný nádech, když ho pohltila ústy. „Jo...“ sevřel v dlaních její hlavu a vyrazil pánví proti ní. „To je ono...“ lebedil si, zatímco se její pusa změnila v píst. Pracovala jako robot, bez nadšení amechanicky, ale o její potěšení tady nakonec nešlo. Chtěla pouze udělat, o co ji Ruda požádal, a pak mít klid.

Skutečně to netrvalo dlouho – Rudovy slabiny se začaly chvět a hlaspřeskočil o něco výš, zatímco ji pobízel, aby zrychlila a přitvrdila. Vyhověla mu a v duchu se modlila, aby už to přišlo. Použila jazyk, aby jeho rozkoš ještě vybičovala, a o pár vteřin později už na něm ucítila horký, trochu slaný proud. Přinutila se polknout... a pak znovu.

Konečně si ulevil i od poslední kapky a celý pod ní ochabl. Odkulila se na stranu a nechala ho hlasitě oddechovat uspokojením. Cítila se sama sebou zhnusená a uvažovala, proč to všechno vlastně podstupuje. Snad kvůli tomu, že ten chlap občas přeruší její drásající samotu? Nebo kvůli věcem, co jí kupuje, a penězům, které u ní sem tam nechá? Případně se jen snaží zachovat jakés takés zdání normálního života, který jí dlouhé měsíce scházel? A není tonakonec jedno? Přehodila si paži přes oči a zavřela je.

„Byl sem dobrej, co?“ zasmál se Ruda, a ona měla co dělat, aby ho neudeřila. Jistě, žertoval, ale jí se jeho nejapné bonmoty a vtípky zajídaly den ode dne víc. Možná dokonce hodinu od hodiny.

„Skvělej,“ odtušila suše a otočila se na bok. Pak přes sebe přetáhla přikrývku a poslouchala, jak matrace zakvílela, když se posadil a vstal. Zazíval jako lev

a opustil místnost. O okamžik později Žofie zaslechla, jak pustil sprchu.

Zachumlala se do deky. Tak – to by bylo. Začátek dne mám za sebou,pomyslela si s pochmurným vědomím, že do večera je ještě daleko. Měla na stole

dvoje kalhoty ke zkrácení, jeden vytržený zip a sako, které potřebovalopopustit. Samá únavná, ubíjející práce.

Ale dostane za ni pár stovek. Možná by měla pracovat víc a přestat se pelešit s Rudou jako nějaká lehká holka. Vždyť co jiného je sex bez lásky nežprostituce? Jenže i tahle imitace vztahu je možná lepší, než vůbec žádný, přemítala s podmračeným čelem.

Nebo ne?


Markéta Harasimová

22

Bára se loudavou chůzí blížila k zastávce a současně vytáhla telefon.Vyhledala v seznamu číslo své nejbližší kamarádky a vytočila ho.

„Hola!“ zahalekal v reproduktoru Katčin veselý hlas a na pozadí bylo slyšet neúnavné žvatlání čtyřletého Kubíka, jejího syna.

Odpověděla na pozdrav pochmurným tónem, který nedokázalazamaskovat, a hned pokračovala: „Káťo, risknu, že tě moc nepotěším, ale dnes v noci budete mít nezvaného nocležníka.“

„Cože?“ nechápala žena na druhém konci linky. „Koho?“

„Mě.“

Vteřina ticha. „Jo... no jasně,“ protáhla kamarádka a z jejího tónu čišelo nepochopení. „Něco se stalo?“

„Jsi doma?“ zareagovala Bára otázkou.

„Jasně že jsem – jako většina matek v domácnosti před polednem. Zrovna chystám oběd.“

„Tak fajn. Za chvíli přijdu. Nevadí?“

„To víš, že ne. Počkej, a ty nejseš v práci?“

„Dneska ne.“

„Aha?“ Otázka v Katčině hlase byla zřejmá.

„Všechno ti povím, až dorazím. Budu tam tak za dvacet minut.“

„Počítám s tebou u stolu.“

„To ne,“ odmítla rychle Bára, jelikož jí bylo jasné, že do žaludku nenasouká

vůbec nic, ani kdyby jí Katka naservírovala čerstvého humra či jinou vybranou

delikatesu.

„Neodmlouvej,“ zazněla rezolutní odpověď. „Přece tady nebudeš sedět

a koukat, jak se s Kubou cpeme.“

„Až mě uvidíš, pochopíš, že mi to ani trochu nevadí,“ odtušila. „Tak zatím!“

Od doby, co žila s Markem, užívala Bářin byt Katka s rodinou. Původně to

bylo řešení krátkodobé, než si najdou vlastní bydlení, postupem času se však

jaksi protáhlo. A nutno podotknout, že toto uspořádání začalo oběma stranám vyhovovat. Bára se nemusela starat o platby energií, a Katka s manželem

ušetřili za drahý podnájem. Nicméně teď se to drasticky změní, pomyslela si

s pochmurně staženým čelem a přitáhla popruh sportovní tašky k tělu.

Bářin byt se nacházel ve druhém patře secesního domu v úzké uličcenedaleko centra. Měl dva pokoje, kuchyňku a komoru. Získala ho díky půjčce, pomocí níž vyplatila Žofiin podíl z dědictví po mámě – Žofie s Ondrou měli tehdy už vlastní bydlení. Matka sestry vychovala sama. Otec byl cestovatel a psal do novin, takže většinu času trávil v zahraničí, kde sbíral materiál pro své reportáže. Z jedné takové výpravy se už nevrátil – chodily od něj pouze dopisy, i ty však byly stále řidší, až korespondence ustala docela. Máma ho ale nejspíš stále milovala, anebo nechtěla riskovat další zklamání, protože

MRAZIVÉ HRY

jiné muže po něm už neměla. A pokud ano, nemluvila o nich. Zemřela vnedožitých šestapadesáti na silnou infekci po vcelku banální operaci, což obě

dcery zdrtilo.

Mladší z nich už tehdy upadla do jisté depresivní letargie, kterou však s podporou manžela Ondry překonala. Ovšem poté, co ztratila i jeho, se vzármutku doslova utopila a nemoc u ní propukla naplno. Bára tušila, že Žofie nezvládá svůj život ani práci, a měla vážné pochybnosti i o vztahu, kterýnedávno navázala. Rudu, jejího přítele, viděla jen několikrát, ale ani trochu jí neseděl. A rozhodně nešlo jen o fakt, že si rád přihnul, k čemuž začal svádět i Žofii.

Nyní slepě zírala skrz okno autobusu a stále dokola si přehrávala události poslední hodiny. Cítila vztek i smutek, byla však ještě příliš ochromená šokem, než aby se svými emocemi mohla nějak účinně pracovat.

To, co jí Marek provedl, byla jasná podpásovka. Nevěděla, jestli ji víc zasáhlo to, čeho byla svědkem v koupelně, anebo že ji podváděl dlouhodobě. Obojí představovalo nepříjemné a bolestné prozření. Možná by se dokázala smířit s ojedinělým úletem, ale takto promyšlená a pečlivě skrývaná nevěra bylaneomluvitelná. Ne, vrátit se k němu nemohla, to v žádném případě. Něcopodobného se zkrátka neodpouští.

Nikdy.

Takže jí teď zbývalo jediné: nastěhovat se zpátky do svého bytu, a toznamenalo sdílet domácnost s Katčinou rodinou. Měla z toho uspořádání obavy, ale i tak se rozhodla, že své věci od Marka odveze hned následující den – nebude nic odkládat.

Kruci, připustila si náhle jednu nepříjemnou nutnost: bude na to potřebovat několik hodin, a nejlépe dopoledne, kdy je Marek v agentuře. V žádnémpříadě na něj nechtěla narazit. Což znamenalo požádat o další volno.

Lépe to neodkládat, vzdychla, obrnila se odhodláním, a znovu vytáhlatelefon. Její nerudný šéf jí volný den schválit musel, takže nebylo zbytí. Kovář vzal hovor na čtvrté zazvonění. „Ano?“ vyštěkl arogantním tónem.

„Ledecká,“ odtušila studeně. Proč taky mrhat energií na zdvořilosti uzapšklého starého mládence a specialisty na to, jak druhým znepříjemňovat život?

„Máte snad dovolenou, tak co po mně chcete?“ zahučel.

Co jiného jsem mohla čekat, ušklíbla se. „Potřebuju ještě jeden den,“nenechala se však vykolejit. „A tak to hlásím.“

„Proč?! Pokud vím, máte na stole plno poptávek a kalkulací! Je sezóna a hoří nám termíny.“

„Vím, a všechno stihnu včas. Ale vyskytla se neodkladná osobní záležitost,“ pronesla odtažitým tónem. Žádné vysvětlování ti nedlužím, pomyslela sipřitom nevraživě. Markéta Harasimová 24

„Pche,“ odfrkl si. „Osobní záležitost!“ V jeho hlase zazníval upřímný despekt. Samozřejmě – blesklo jí hlavou –, člověk, který kromě práce abuzerování podřízených nemá nic, čím by žil, nemůže nic osobního pochopit. „No, jak chcete,“ pokračoval. „Ale nabídky, a to kompletní, mi odevzdáte v pátek odpoledne. Je vám to jasné?“ uzavřel svůj souhlas spatra.

„Naprosto,“ ucedila skrz zuby. „Nashle!“ skončila hovor a vrazila mobil

do kabelky. Blbec, pomyslela si.

Konečně dorazila k domu, vystoupala po betonových schodech do druhého

patra a stiskla tlačítko zvonku. O okamžik později se ozvaly Katčiny rychlé

kroky, následované hlasitým capkáním čtyřletých nožek.

Katka otevřela s utěrkou v ruce a zvědavostí, již zrcadlily její zelené oči. „No

čauky!“ Krátce Báru objala. „Tak vítej v tom našem bordelářským království!

Omlouvám se, ale Kuba zas kramařil, takže to tady vypadá jak po výbuchu,

a na úklid není čas,“ zakoulela očima. „Holt život s dítětem není jednoduchej,“

ustoupila ode dveří.

Než Bára prošla dovnitř, odkopla jí z cesty plyšového medvěda, takžebezmocně odletěl ke stěně. Pokrčila s výmluvným výrazem rameny, a zatímco se

návštěvnice zouvala, sebrala z podlahy ještě dvě autíčka a cosi, copřipomínalo vyfouklý balon. Všechno nemilosrdně odhodila do plastikové bedny vedle

botníku.

„Mám kuřecí na hříbkách. Jsou od mámy, pravý, tak doufám, že mi nedáš košem!“ sjela pobledlou přítelkyni zkoumavým pohledem, když se ocitly v kuchyni.

Bára si položila ruku na žaludek. „Nerada bych se tě dotkla, ale asi do sebe fakt nic nedostanu.“

„Co ti je?“ změřila si ji Katka. „Seš teda pekelně zelená.“

„Teď už je to lepší, ale ráno jsem měla nějakou žaludeční koliku nebo co. Málem jsem vyzvracela vlastní vnitřnosti.“

„A sakra!“ povytáhla Katka obočí a položila rozevřenou dlaň na Kubíkovu hlavu – právě k ní přiběhl a začal surově škubat její volnou tunikou.

„Mami, mamííí!“ zahlaholil chlapec s důrazem, který nikoho nenechal na pochybách, že se cítí odstrčený.

„No, Kubulo, co je?“ zareagovala trochu nepřítomně.

„Mám děsnej hlad,“ našpulil kňouravě růžovoučké rtíky.

„Nepovídej, to je mi novina!“ obrátila oči v sloup. „Tak s tím něco uděláme. Upaluj ke stolu, ale předtím si pořádně umej ruce. A žádný výmluvy!“ zvedla varovně prst.

„No jo...“ Chlapec udělal obličej, z něhož bylo zcela jasné, co si o mytírukou myslí. Po chvilce, vzbuzující vážné pochyby o tom, zda vůbec stačil pustit vodu, vletěl jako raketa zpátky do kuchyně. Nedočkavě se vydrápal na židli,

MRAZIVÉ HRY

ukořistil vidličku a začal jí netrpělivě tlouct do dřevěné desky. Bára měla chuť

vrazit mu pohlavek, ale ovládla se. Katka mezitím s klidem vršila jídlo dopřiravených talířů – přes Bářiny protesty nachystala jeden i pro ni. Ovšem ta

přesně podle svého předpokladu nedokázala pozřít jediné sousto. V rýži jen

párkrát rýpla vidličkou a maso nechala nedotčené. Nakonec na Katku vrhla

omluvný pohled. „Promiň, ale nemá to cenu. Nemůžu.“

„Tak to nech bejt, co se dá dělat,“ odtušila kamarádka. „Uvařím ti paknějakej čaj.“

Bára odsunula talíř stranou a neušlo jí, jak po něm Kuba, hltající svou porci, loupl mlsnýma očima. Katka to zaznamenala taky. „Tak na to zapomeň. Jenom hezky dojez to svý, bude ti to bohatě stačit.“

„Hmmm...“ zabručel se zřetelným zklamáním. Pak s vervou zabodl nůž do masa a odkrojil vskutku úctyhodné sousto.

Bára ho sledovala sice pobaveně, protože tenhle apetit působil legračně, ale při pohledu na jeho faldíky a kulatou tvářičku musela uznat, že Katka má pravdu. Kuba žádný nášup nepotřeboval. Spíš pořádně prohnat, pomyslela si.

„Je to hrozný.“ Katka jako by jí viděla do hlavy. „Jak ho nebudu hlídat, stane se z něj za chvíli kulička. Někdy se cpe tak, až mám strach, že zařve i talíř. “

Bára se i přes mizernou náladu rozesmála. „Koukám, že rodičovství je pěkné riziko. Ještěže nemám děti.“

„Jen počkej, až se zakulatíš a vyprdneš to ze sebe. Zblbneš stejně jako já.“

„To je dost pravděpodobné. Jenže momentálně je v mém případě jakékoli kulacení a plození nemožné.“

Katka k ní vyslala tázavý pohled, ale Bára jen maličko zavrtěla hlavou a mrkla přitom na Kubu. „Potom,“ zformovaly neslyšně její rty. Zrzce ihned došlo, co tím chtěla naznačit, a přikývla. Ona i Kuba pak pokračovali v jídle. Bára je sledovala se špetkou závisti – ne kvůli lákavé vůni kuřecího a hub, ale přece jen si bolestně uvědomovala vlastní opuštěnost.

Honem si podobné úvahy zakázala a raději se zaměřila na to, jak jsou si ti dva podobní. Chlapec jako by mámě z oka vypadl. Měl trochu šikmé zelené oči, rámované světlými řasami, okrouhlý obličej a spršku pih na nose. Nazlátle rezavé vlasy nosil na rozdíl od Katky ostříhané nakrátko a stejně jako ona měl sklony k tloustnutí. Katka si pečlivě hlídala kalorie a odjakživa tak troškuzáviděla Báře, že tyhle problémy nemusí řešit.

„Mamí, já chci ještě,“ zaškemral hošík, když vymetl poslední zrnko rýže a zadíval se s dojemnou touhou v očích na Bářinu porci.

„Řekla jsem ne. Jestli máš hlad, dostaneš zeleninovej salát.“

„Ale já chci maso.“

„To už jsi měl, Otesánku,“ zavrtěla zamítavě hlavou.

„Hm...“ zabručel a našpulil nespokojeně pusu. „Ani malinkatej kousíček?“ Markéta Harasimová 26

„Ne,“ pronesla Katka nekompromisním tónem. „A jestli nechceš salát, ukliď talíř a upaluj si hrát. Máš novou stavebnici, tak co kdybys něco postavil, ať teta vidí, jak seš šikovnej?“

„Ach jo...“ zašklebil se otráveně, když pochopil, že se k dalšímu masu opravdu nedostane. S upřímně znechuceným výrazem se o chvíli pozdějiodloudal z kuchyně.

Katka mezitím naskládala nádobí do myčky, sobě připravila kávu a Báře nazelenalý hořký čaj. „Tak co?“ vybídla ji stručně, když před ni položila šálek. Bára se nedůvěřivě zadívala do kouřící tekutiny a mimoděk se otřásla.

„Skončila jsem s Markem. Odcházím od něj,“ pronesla pak pevně.

Katka na ni pár okamžiků jen hleděla s pootevřenými ústy. „Cože? To jako myslíš vážně? Vy dva a rozchod, takhle najednou? Vždyť jsi o žádnejchproblémech nemluvila? Myslela jsem...“ zarazila se. „Teda, myslela jsem, že je to tentokrát vážný...“

<


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist