načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Mráz - Bernard Minier

Kniha: Mráz
Autor:

Vražedné šílenství uprostřed francouzských Pyrenejí! Saint-Martin-de-Comminges je malé městečko ve francouzských Pyrenejích, kde jsou zimy kruté a kde se nikdy nic moc neděje. Až dokud ...


Titul je skladem 3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava; Brno
Vaše cena s DPH:  347
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  399 Kč
13%
naše sleva
11,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 78.7%hodnoceni - 78.7%hodnoceni - 78.7%hodnoceni - 78.7%hodnoceni - 78.7% 82%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 2 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Rok vydání: 2015-01-14
Počet stran: 632
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 624 stran
Spolupracovali: překlad Jiří Žák
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2015-04
ISBN: 9788075050397
EAN: 9788075050397
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vražedné šílenství uprostřed francouzských Pyrenejí! Saint-Martin-de-Comminges je malé městečko ve francouzských Pyrenejích, kde jsou zimy kruté a kde se nikdy nic moc neděje. Až dokud pracovníci vodní elektrárny nenajdou jednoho zimního dopoledne mrtvolu koně bez hlavy, částečně staženou z kůže, zavěšenou na nosném stožáru lanovky, která je jedinou přístupovou cestou na toto místo. Není to obyčejný kůň – patří totiž místnímu magnátovi Ericu Lombardovi. Martin Servaz, čtyřicetiletý velitel regionální kriminální jednotky v Toulouse, je naštvaný, že byl odvolán z vyšetřování brutální vraždy bezdomovce, aby se ujal tohoto nejpodivnějšího případu své kariéry. Ve stejnou dobu přijíždí do nedalekého Wargnierova institutu, jež se specializuje na mimořádně nebezpečné a duševně choré vrahy, psycholožka Diane Bergová, která postupně zjišťuje, že ředitel ústavu využívá neortodoxní metody. Detektiv Servaz na mrtvole koně brzy identifikuje DNA, která patří jednomu z chovanců Wargnierova institutu. Ústav je ale tak zabezpečen, že není možné, aby se někdo z chovanců mohl dostat ven. A za několik dní je nalezeno první mrtvé lidské tělo. Martin Servaz s kolegyní Irene Zieglerovou musí využít všech svých schoností k vyřeření děsivého tajemství… Vynikající kombinace série skutečně strašidelných zločinů, mrazivé atmosféry a houževnatého policisty dělá z této knihy napínavé čtení, během kterého budete až do konce hádat, kdo je vrah. - vítěz prestižní Crime Novel Prize v Cognac v roce 2012 - nominace na Elle Reader´s Prize - dle hodnocení The Sunday Times jeden z 50 nejlepších thrillerů z celého světa za posledních pět let

Kniha je zařazena v kategoriích
Bernard Minier - další tituly autora:
Mráz Mráz
Minier, Bernard
Cena: 187 Kč
Kruh Kruh
Minier, Bernard
Cena: 187 Kč
Mráz (audiokniha) Mráz (audiokniha)
Minier, Bernard
Cena: 303 Kč
Kruh - brožovaná Kruh
Minier, Bernard
Cena: 254 Kč
Tma Tma
Minier, Bernard
Cena: 343 Kč
Zkurvenej příběh Zkurvenej příběh
Minier, Bernard
Cena: 347 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Mráz" mají také často zájem o tyto tituly:
Kruh Kruh
Minier, Bernard
Cena: 347 Kč
Hedvábník Hedvábník
Galbraith, Robert; Rowlingové, pseudonym J. K.
Cena: 269 Kč
Malý pražský erotikon Malý pražský erotikon
Hartl, Patrik
Cena: 269 Kč
Krásný holky Krásný holky
Slaughter, Karin
Cena: 251 Kč
40 dní pěšky do Jeruzaléma 40 dní pěšky do Jeruzaléma
Zibura, Ladislav
Cena: 211 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu



Děsná slátanina Steve 2017-03-24 hodnoceni - 30%hodnoceni - 30%hodnoceni - 30%hodnoceni - 30%hodnoceni - 30%
Nechci spoilerovat, proto jen pár obecných úvah. Pokud u čtení této knihy aspoň trošku přemýšlíte, brzy si uvědomíte, že je plná, opravdu plná nesmyslů, nelogičností a absurdit, počínaje nepravděpodobnou zápletkou a vrahem, motivem, složitým, nelogickým a často technicky nemožným provedením vražd a konče nelogickým chováním většiny postav. Divím se, že čtenářům vůbec nevadí, že něco takového by se ve skutečnosti nemohlo odehrát ani náhodou a že autor dělá ze čtenáře úplného blbce. Hlavní hrdina, policista, je neuvěřitelně přecitlivělý a ufňukaný a neustále má strach, každou chvíli se potí, polyká strachy, otřásá se hrůzou, běhá mu mráz po zádech, bojí se vozu co jede na silnici za ním, nesnáší výšky, pistole mu padá z ruky, neumí dobře střílet, telefonuje z vybitého mobilu apod., bojí se doslova vlastního stínu, takže je s podivem, že by mohl takový člověk vůbec dělat práci kriminalisty. Druhá hlavní postava příběhu, mladá a inteligentní psycholožka Diana přijíždí na stáž kdesi do hor do ústavu plného nejbrutálnějších vrahů, šílenců a nebezpečných zločinců, kam by se bál vstoupit i Terminátor s Rambem (mimochodem, typ takového ústavu nikde ve světě neexistuje a ani by existovat nemohl) a okamžitě pozná, že zde něco není v pořádku a že se tam dějí podivné věci. A tak se místo práce psychologa věnuje spíš vlastnímu detektivnímu pátrání, chodí si v noci po chodbách přísně střeženého ústavu, jako někde po středoškolském internátu , navštěvuje cizí kanceláře a je vždy ve správný čas na správném místě.Bezhlavý kůň je vytažen kdesi lanovkou, zohaven, pořezán, (už tohle je technicky neproveditelné),a PROČ ? Čtenář očekává nějaké vysvětlení, jaký to mělo důvod a ono NIC! Čili psáno jen a jen na efekt, protože kůň mohl být úplně jednoduše zabit ve stáji majitele…Stejně jako lidská mrtvola zavěšená složitě pod mostem kdesi kilometry nad městem v horách a ještě s vysvětlujícím popisem, proč měl smyčku uvázanou kolem krku právě takhle a ne jinak - proboha, kdo by se s tím tak páral ? A hlavně - na takové divadlo by vrah potřeboval rotu vojáků, aby to tak provedl a naaranžoval. Popis vraždy el. proudem ve Švýcarsku je úplná kravina, to snad ani nemůže autor myslet vážně a vůbec složité a komplikované provedení všech vražd nemá žádnou logiku.Psáno bez koncepce, autor plácá páté přes deváté, píše co ho zrovna napadne,a z celého jeho psaní je zřejmá snaha za každou cenu čtenáře šokovat a ohromit bez ohledu na to, zda je to reálné nebo ne. Konec tomu dává úplnou korunu, je nepravděpodobný a překombinovaný, připomínající Fantomase a nebo nějakou bláznivou Bondovku, prostě slátanina všech akčních filmů co autor kdy viděl a ne a ne to ukončit. Závěrečný účinek je tedy asi takový, jako když pejsek s kočičkou pekli ten pověstný dort a aby byl co nejlepší, dali do něj úplně všechno, co měli po ruce a potom je ukrutně bolelo bříško....Neuvěřitelná slátanina.

reagovat
 
Veronika 2015-04-06 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Úžasná detektivka, která se čte jednǐm dechem a jen nerado se od ní odchází...navíc napínavá...motivy nejsou zcela jasné téměř až do posledních stránek. Věří, že brzy preloži i dalšii jeho knihy
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

17
1.
PYRENEJE. DIANA BERGOVÁ JE SPATŘILA HNED, jakmile
přejela kopec.
Bílá bariéra se táhla po celém obzoru. Vlny kopců se o ni
rozbíjely. Dravci opisovali na nebi kruhy.
Devět hodin ráno, 10. prosince.
Pokud má věřit automapě, musí sjet na příštím výjezdu
a zamířit na jih, směrem ke Španělsku. Ve staré Lancii neměla ani GPS
navigaci, ani palubní počítač. Nad dálnicí spatřila ukazatel: VÝJEZD
ČÍSLO 17, MONTRÉJEAU/ŠPANĚLSKO, 1000 M.
Noc strávila v  Toulouse v  miniaturním pokoji laciného hotelu
s umakartovou koupelnou a wi-fi. V noci ji probudil nějaký jekot.
S bušícím srdcem se posadila na posteli a poslouchala. Ale v hotelu
vládlo naprosté ticho, a tak si zpočátku myslela, že se jí to jen zdálo.
Vzápětí se však jekot ozval znovu. Sevřel se jí žaludek, než
pochopila, že se pod oknem mrouskají kočky. Těžko se jí potom
usínalo. Předešlý večer ještě trávila v  Ženevě a  zapíjela odjezd s  kolegy
a přáteli. Pak nemohla dlouho usnout, prohlížela si zařízení pokoje
na fakultě a přemýšlela o tom, kde asi bude spát příště.
Když na hotelovém parkovišti odemykala auto, pozorovala, jak
na karoserii taje sníh, a náhle si uvědomila, že za sebou zanechala
své mládí. Věděla, že za týden nebo za dva na svůj předchozí život





BERNARD MINIER
18
zapomene. A že se za pár měsíců úplně změní. Tam kde se
chystala strávit následujících dvanáct měsíců, to ani jinak být nemohlo.
„Zůstaň sama sebou,“ radil jí otec. Když vyjela z parkoviště
a zamířila na ucpanou dálnici, přemýšlela, jestli ty změny budou
pozitivní. Kdosi řekl, že některé změny připomínají amputaci. Doufala, že
to v jejím případě platit nebude.
Nepřestávala však myslet na ústav.
A na jeho pacienty.
Celý předešlý den ji pronásledovala jedna myšlenka: Neměla
bych tam jezdit. Ještě na to nejsem připravená. Ačkoliv mám
vzdělání a kvalifikaci, vůbec nevím, co mě tam čeká. Ti lidé ve mně budou
číst jako v otevřené knize.
Myslela na ně jako na lidi, na muže, a ne jako... na zrůdy.
A přesto to byly zrůdy. Opravdová monstra. Bytosti naprosto se
lišící od ní, od jejích rodičů, od všech, které znala, i od prostředí,
v němž je největší šelmou kočka.
Ty g ř i ...
Přesně tak si je představovala: nepředvídatelné, nebezpečné
a schopné spáchat jakoukoliv krutost. Tygři zavření v horách...
U mýtného stanoviště si uvědomila, že se zamyslela natolik, že
úplně zapomněla, kam založila lístek. Muž v pokladně na ni přísně
hleděl, zatímco horečně prohledávala přihrádku na rukavice
a kabelku. Přitom to nijak nespěchalo. Na  dohled nebylo žádné další
auto.
Na kruhovém objezdu zamířila směrem ke Španělsku a do hor.
Krajina se po  několika kilometrech náhle proměnila. Vynořilo se
před ní podhůří Pyrenejí a silnici rámoval hustý les, za nímž Diana
tušila blízkost hor. Změnilo se i počasí. Začalo hustěji sněžit.





MRÁZ
19
Za  zatáčkou se vynořila bílá pláň lemovaná řekou a  lesem.
Na vrcholu jednoho z kopců spatřila gotickou katedrálu,
dominantu   městečka. Stěrače hbitě kmitaly po  předním skle a  krajina se
za nimi začínala podobat starému leptu.
„Pyreneje nejsou Švýcarsko,“ varoval ji Spitzner.
Na krajnici vyrostly sněhové bariéry.
SKRZ PADAJÍCÍ VLOČKY Diana rozeznala záblesky majáčků
ještě dřív, než spatřila na  si lnici zátarasy. Sněžilo čím dál
hustěji. Policisté se brodili sněhem a  mávali červenými světly. Diana si
všimla, že jsou ozbrojeni. Ve  špinavém sněhu pod vysokými
smrky stála četnická dodávka a dva motocykly. Stáhla okénko a vločky
prachového sněhu jí okamžitě umáčely sedadlo.
„Prosím doklady, slečno.“
Naklonila se pro ně do  přihrádky. Vnímala zvuky vysílaček,
do  nichž se mísil rytmus pohybujících se stěračů a  bafání výfuku
jejího auta. Na obličeji se jí usadila ledová vlhkost.
„Jste novinářka?“
„Psycholožka. Jedu do Wargnierova ústavu.“
Policista se otevřeným okénkem naklonil dovnitř a zblízka si ji
prohlížel. Byl to vysoký blonďák, měřící odhadem tak sto devadesát
centimetrů. Mezi praskáním vysílaček zaslechla Diana z lesa hučet
řeku.
„Co pohledáváte tady? Švýcarsko je dost daleko.“
„Ústav je psychiatrická léčebna a  já jsem psycholožka,
uvědomujete si tu souvislost?“
Vrátil jí doklady.
„Dobře. Pokračujte.“





BERNARD MINIER
20
Rozjela se a  přitom přemýšlela, jestli francouzská policie
kontroluje řidiče vždycky tímto způsobem, nebo jestli se něco stalo.
Silnice se stáčela do  zatáček a  kopírovala meandry řeky tekoucí
mezi stromy. Potom les zmizel a objevila se planina široká nejmíň
pět kilometrů. Dlouhou rovnou silnici lemovaly opuštěné kempy,
jejichž vlajky smutně pleskaly ve  větru, benzinové pumpy, krásné
domy podobající se alpským chatám a reklamní panely vychvalující
blízká lyžařská střediska.
V  SAINT-MARTIN-DE-COMMINGES ŽIJE 20  863 STÁLÝCH
OBYVATEL, pokud se ovšem dá spolehnout na  barevný billboard
u  cesty. Vrcholky hor nad městem se halily do  šedivých mračen.
V  záblescích refl ektorů se mezi cáry mraků objevil občas horský
hřeben nebo sedlo, jakoby namalované štětcem. Na prvním
kruhovém objezdu zabočila Diana do  centra města a  pokračovala úzkou
uličkou doprava za  vysoký dům, na  němž svítila neonová reklama
Sport & příroda. Po  ulicích se pohybovalo jen málo lidí, zato tam
parkovala spousta aut. „Pro mladou ženu to moc veselé místo není,“
vzpomněla si na Spitznerova slova, když projížděla opuštěnými
ulicemi. Rytmický pohyb stěračů ji uklidňoval. Ulice začínala
stoupat. Na  okamžik zahlédla dole pod svahem střechy nahuštěné
jednu na druhou. Na ulici se sníh proměnil v černou břečku pleskající
o spodek auta. „Jsi si jistá, že tam chceš jet, Diano? Vůbec se to
nepodobá Champ-Dollon.“ Champ-Dollon, tak se jmenovalo švýcarské
vězení, v  němž měla po  ukončení studia na  psychologické fakultě
na starosti sexuální delikventy. Potkala tam sériové násilníky
a pedofi ly a seznámila se s případy sexuálního násilí v rodině, což bylo jen
eufemistické a  administrativní označení pro incest. Jako asistentka





MRÁZ
21
se rovněž podílela na  expertizách ověřujících věrohodnost
nezletilých osob, které tvrdily, že se stal y obětí sexuálního násilí. S hrůzou
zjistila, kolik takových případů závisí na  ideologickém a  morálním
přesvědčení odborníků, jimž často chybí objektivita.
„O Wargnierově ústavu se povídá spousta podivných věcí,“
varoval ji Spitzner.
„Mluvila jsem s doktorem Wargnierem telefonicky. Udělal na mě
dobrý dojem.“
„Wargnier je velmi dobrý,“ připustil Spitzner.
Diana však věděla, že na ni nečeká Wargnier, ale doktor Xavier,
jenž ho ve  vedení ústavu mezitím vystřídal. Ten pocházel z 
Québecu a předtím pracoval v Pinelově ústavu v Montrealu. Wargnier
odešel o  půl roku dřív do  důchodu. Byl to on, kdo posuzoval její
kandidaturu a  kdo ji přijal ještě předtím, než ve  funkci ředitele
skončil. Během mnoha telefonických rozhovorů ji také varoval před
obtížemi, které ji tady čekají.
„Není to pro mladou ženu snadná práce, doktorko Bergová.
Nemluvím jen o ústavu, mluvím i o okolí. O údolí... Saint-Martin...
Tady jsme v Pyrenejích, v Comminges. Zimy tu jsou dlouhé
a rozptýlení malé. Pokud ovšem nemilujete zimní sporty.“
„Nezapomeňte, že jsem Švýcarka,“ odpověděla mu s úsměvem.
„V  tom případě vám dám jednu radu. Nenechte se příliš
pohltit prací. Snažte se využívat volný čas a trávit ho co nejvíce mimo
ústav. Je to místo, které vás může velmi... rozrušit..., pokud v něm
setrváte delší čas.“
„Budu na to myslet.“
„A ještě jedna věc. Nebudu mít to potěšení vás přivítat osobně.
Postará se o to můj nástupce, doktor Xavier z Montrealu. Je to prak-





BERNARD MINIER
22
tický psycholog s velmi dobrou pověstí. Má nasto upit příští týden.
Je velmi nadšený. Jak jistě víte, v  Kanadě před námi mají v  léčbě
agresivních pacientů jistý náskok. Myslím, že bude velmi zajímavé
porovnat s ním vaše zkušenosti a názory.“
„Já si to myslím taky.“
„Každopádně tenhle ústav už dávno potřebuje zástupce ředitele.
Sám už na to nestačím.“
Diana znovu projížděla mezi stromy. Silnice dál stoupala
a nakonec vjela do úzkého zalesněného údolí, které jako by se uzavíralo
do jakési zhoubné intimity. Diana pootevřela okénko a v nose ji
polechtala vůně listí, mechu, jehličí a sněhu. Hučení blízkého potoka
málem přehlušovalo zvuk motoru.
„Osamělé místo,“ řekla nahlas, aby si dodala odvahy.
V  tomto šedivém zimním dopoledni řídila opatrně. Ve  světle
reflektorů se míhaly kmeny jedlí a buků. Podél cesty vedlo
elektrické vedení. Dráty byly prověšené, jako kdyby už nemohly dál unést
svou vlastní tíhu. Sem tam se v lese objevily stodoly
s břidlicovitými střechami pokrytými mechem – zavřené a opuštěné.
O kus dál za zatáčkou spatřila budovy postavené z betonu a ze
dřeva, s  velkými okny v  přízemí. Vedla k  nim cesta
odbočující z  hlavní silnice, která mířila dál po  kovovém mostě přes potok
a pokračovala zasněženou loukou. Budovy byly očividně opuštěné
a chátrající. Diana nevěděla proč, ale při pohledu na prázdné domy
ztracené uprostřed údolí se zachvěla.
PRÁZDNINOVÝ TÁBOR KAMZÍKŮ
U odbočky na vedlejší cestu se tyčila rezavá tabule. Po ústavu
zatím žádná stopa, ani směrovka. Wargnierův ústav rozhodně nestál





MRÁZ
23
o  reklamu. Dianu napadlo, jestli se náhodou nespletla. Na 
vedlejším sedadle měla rozloženou mapu v měřítku 1 : 25 000. Po dalším
kilometru a asi deseti zatáčkách spatřila parkovací plochu
ohraničenou kamennou zídkou. Zpomalila a zabočila na ni. Lancia
drncala v dírách plných vody a zvedala gejzíry bláta. Diana vzala mapu
a vystoupila. Vlhkost na ni okamžitě padla jako ledové promáčené
prostěradlo.
Nedbala na  sněhové vločky a  rozložila mapu. Prázdninový
tábor, který právě minula, byl označený třemi malými obdélníky.
Pohledem odhadla přibližnou vzdálen ost, kterou ujela. Pak prstem
na mapě sledovala serpentiny okresní silnice. Dva další obdélníky
se nacházely o kus dál. Spojovaly se do velkého T, a ačkoliv u nich
nebyl žádný nápis, nebylo pochyb, že se nemůže jednat o nic jiného,
protože silnice v  tom místě končila a  na  mapě žádný jiný symbol
nebyl.
Byla někde blízko.
Otočila se, došla až k zídce a... spatřila ho.
Na protějším břehu, proti proudu řeky a o kus výš ve svahu, stály
dvě zděné budovy. I přes velkou vzdálenost si Diana uvědomila, jak
jsou obrovské. Architektura obrů. Stejnou kyklopskou
architekturu člověk najde skoro všude v horách, ať už se jedná o elektrárny,
přehrady či hotely z minulého století. Bylo to přesně tak: kyklopův
brloh. Jenomže v této jeskyni na ni nečekal jeden Polyfemos, ale hned
několik.
Dianu hned tak něco nevylekalo. Cestovala do míst, kam se
normální turisté neodvážili, a od mládí pěstovala sporty, v nichž byla
i jistá dávka rizika. Ani jako dítěti, ani jako dospělé se jí nikdy
nestalo, aby jí z pouhého pohledu tak zamrazilo. Něco způsobilo, že se





BERNARD MINIER
24
jí sevřel žaludek. Nebyla to otázka fyzického rizika, ne. Bylo to něco
jiného... Skok do neznáma...
Vyndala mobil a vyťukala číslo. Nevěděla, jestli tady má signál,
ale po třech zazvoněních se ozval důvěrně známý hlas.
„Spitzner.“
Okamžitě pocítila úlevu. Jeho vřelý, sebejistý tón ji vždycky
dokázal uklidnit a  zahnat všechny pochybnosti. Byl to právě Pierre
Spitzner, její mentor na  fakultě, který ji přivedl k  zájmu o  právní
psychologii. Seznámila se s  ním na  jeho přednáškách SOCRATES
o  právech dítěte na  konferenci Children ́s Rights, kterou
uspořádal pod záštitou evropských univerzit. Okamžitě se s tímto jemným
a  okouzlujícím mužem, dobrým manželem a  otcem sedmi dětí,
sblížila. Slavný psycholog ji na fakultě vzal pod svá ochranná
křídla, aby se z kukly mohl vylíhnout motýl. Toto přirovnání by však
Spitzerově náročné mysli určitě připadalo příliš konvenční.
„Tady Diana. Neruším?“
„Samozřejmě že ne. Jak to proběhlo?“
„Ještě jsem nedojela... Jsem na  cestě... Z  místa, kde stojím,
ústav vidím.“
„Něco není v pořádku?“
Zatracený Pierre. Dokonce i  v  telefonu dokázal rozeznat
sebemenší odstíny jejího hlasu.
„Ne, všechno je v pořádku. Já jen, že... ti lidé jsou úplně
izolovaní od  vnějšího světa. Je to to nejpříšernější a  nejodlehlejší
místo na  světě, jaké jsem kdy viděla. Z  toho údolí mi naskakuje husí
kůže.“
Okamžitě litovala, že něco takového vůbec vyslovila. Chová se
jako malá holka, která se poprvé ocitne sama se sebou, nebo jako





MRÁZ
25
frustrovaná studentka, platonicky zamilovaná do svého profesora,
která udělá všechno, aby získala jeho pozornost. On teď určitě
přemýšlí, co způsobilo, že ji vyděsil pouhý pohled na budovy ústavu.
„No tak,“ řekl. „Se sexuálními devianty, paranoiky
a schizofreniky ses už potkala, ne? Tak si řekni, že to bude to samé.“
Jenomže to nebyli vrazi. Ve skutečnosti se potkala jen s jediným
vrahem.
Nemohla se ubránit myšlence na něj. Hubený obličej a oči barvy
medu, které na ni hleděly s chtivostí predátora. Chladný,
manipulativní a labilní. Bez nejmenších výčitek svědomí. Zavraždil tři ženy,
z nichž nejmladší bylo šestačtyřicet a nejstarší sedmdesát pět. Byl
posedlý zralými ženami a také provazy, pouty, roubíky,
pohyblivými uzly... Pokaždé když se na  něj snažila nemyslet, okamžitě se
jí s tím svým dvojsmyslným úsměvem a dravým pohledem usídlil
v  hlavě. Připomnělo jí to nápis, který si Spitzner pověsil na  dveře
kanceláře v prvním patře budovy Fakulty psychologie:
NEMYSLETE NA RŮŽOVÉHO SLONA.
„Je trochu pozdě na to, aby sis začala klást podobné otázky,
nemyslíš, Diano?“
Po téhle poznámce celá zrudla.
„Jsem si jistý, že ti to půjde. Pro takovou práci jsi přímo
stvořená. Neříkám, že to bude snadné, ale ty si s tím poradíš. To ti můžu
zaručit.“
„Máš pravdu,“ vzdychla. „Jsem směšná.“
„Ale ne. Všichni by na tvém místě reagovali stejně. Vím, jakou
má to místo pověst. Ale tím se nezaobírej. Soustřeď se na  práci.
A  až se vrátíš, budeš ve  všech švýcarských kantonech tou
největší odbornicí na psychickou labilitu psychopatů. Musím jít, čekána





BERNARD MINIER
na mě rektor, chce si se mnou promluvit o penězích. Víš, jak to je,
na to budu potřebovat veškerý svůj um. Hodně štěstí, Diano. A dej
mi vědět, co a jak.“
Obsazovací tón. Zavěsil.
Ticho, rušené pouze hučením potoka. Dopadlo na ni jako
mokrá deka. Při plesknutí sněhové návěje padající z větve sebou trhla.
Strčila mobil do kapsy u bundy, složila mapu a nasedla do auta.
Pak otočila volantem a vyjela z parkoviště.
Tunel. Světlo reflektorů se odráželo od  černých mokvajících
stěn. Žádné osvětlení, žádný výjezd. Vlevo vedl přes potok malý
můstek. A konečně první tabule upevněná na bílé závoře:
VĚZEŇSKÝ PSYCHIATRICKÝ ÚSTAV CHARLESE WARGNIERA.
Odbočila a pomaličku můstek přej ela. Cesta se náhle strmě
zvedala a  pokračovala zatáčkami mezi jedlemi a  závějemi. Diana
dostala strach, aby její stařičké auto vůbec dokázalo zledovatělý svah
vyjet. Neměla ani řetězy, ani zimní pneumatiky. Ale silnice brzy
přestala být tak strmá.
Poslední zatáčka a  byla tam. Opřela se o  sedadlo a  skrz sníh,
mlhu a stromy spatřila budovy ústavu zblízka.
11 hodin 15 minut dopoledne, středa 10. prosince.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.