načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Mráz - Bernard Minier

Mráz
-15%
sleva

Kniha: Mráz
Autor:

Malé městečko v mrazivých Pyrenejích ožívá záhadou mrtvého koně, která je jen úvodem k sérii zdánlivě nevysvětlitelných událostí a dalších vražd. Komisař Martin Servaz se představuje ve svém prvním příběhu.
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  399 Kč 339
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
11,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9% 83%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 3 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015-01-14
Počet stran: 632
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 624 stran
Spolupracovali: překlad Jiří Žák
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2015-04
ISBN: 9788075050397
EAN: 9788075050397
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Záhadný případ mrtvého koně, který byl nalezen na velmi nepřístupném místě, naruší život v malém a poklidném městečku v Pyrenejích. Protože jde o vzácného koně miliardáře Erika Lombarda, místního mecenáše, je k případu povolán komisař Martin Servaz. Jenže koněm to zdaleka nekončí, brzy se začnou objevovat i lidské mrtvoly. Na první z nich je po prozkoumání nalezena DNA chovance z nedalekého ústavu pro mimořádně nebezpečné duševně choré vrahy. Ti jsou zavřeni pod takovým zabezpečením, že není absolutně možné, aby se ze svého vězení dostali ven, natož aby se tam pak nikým nepozorováni zase poklidně vrátili. Záhady se kupí jedna přes druhou a Martin Servaz se pořádně zapotí, než celému případu přijde na kloub, i když v zimě vysoko v horách pokrytých hlubokým sněhem je pořádně mrazivo.
Kniha zapůsobí velmi barvitě a autenticky vykresleným prostředím a atmosférou a také způsobem vyprávění, při kterém rozmotání zápletky a odhalení vraha připadá až na poslední stránky příběhu.

Popis / resumé

Kriminální thriller, odehrávající se v mrazivé atmosféře francouzských Pyrenejí, je dovedně namíchaným koktejlem, jehož hlavním motivem je krutá odplata za dávné zločiny. Nedaleko fiktivního městečka Saint-Martin je vybudována horská elektrárna, v údolí pod ní se pak nachází speciální ústav pro nejtěžší zločince s vážnými psychickými poruchami. Jednoho dne objeví pracovnící elektrárny na posledním stožáru lanovkové dráhy pověšenou mrtvolu vzácného koně s odříznutou hlavou, který patřil zdejšímu finančnímu magnátu a průmyslníku Ériku Lombardovi. U zvířete je navíc nalezena DNA, která patří jednomu z vězňů v léčebném institutu. Komplikovaného případu se ujímá major Martin Servaz se štábem svých spolupracovníků. Po koni však začnou umírat podobně krutým způsobem i lidé, z nich někteří byli významnými obyvateli městečka. Postupně je zavražděna čtveřice přátel, které spojovala horolezecká i lovecká vášeň a vztah k přírodě. Servaz však brzy zjistí, že právě tito muži měli společné i děsivé tajemství, kvůli němuž před několika lety dobrovolně odešlo několik mladíků a dívek z tohoto světa. Major se pomalu, ale neúprosně blíží k cíli svého pátrání, do něhož rovněž osudově zasáhne i švýcarská psycholožka Diana Bergová, která je v ústavu pro duševné nemocné pachatele trestných činů na roční stáži...

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Bernard Minier - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Mráz" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu



Nikol 2018-04-10 hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%
Je to hodně čtivé, i když občas to trochu mimo realitu. Rozhodně vás pohltí atmosféra, občas jsem si vzpomněla na Purpurové řeky.
reagovat
 
Děsná slátanina Steve 2017-03-24 hodnoceni - 30%hodnoceni - 30%hodnoceni - 30%hodnoceni - 30%hodnoceni - 30%
Nechci spoilerovat, proto jen pár obecných úvah. Pokud u čtení této knihy aspoň trošku přemýšlíte, brzy si uvědomíte, že je plná, opravdu plná nesmyslů, nelogičností a absurdit, počínaje nepravděpodobnou zápletkou a vrahem, motivem, složitým, nelogickým a často technicky nemožným provedením vražd a konče nelogickým chováním většiny postav. Divím se, že čtenářům vůbec nevadí, že něco takového by se ve skutečnosti nemohlo odehrát ani náhodou a že autor dělá ze čtenáře úplného blbce. Hlavní hrdina, policista, je neuvěřitelně přecitlivělý a ufňukaný a neustále má strach, každou chvíli se potí, polyká strachy, otřásá se hrůzou, běhá mu mráz po zádech, bojí se vozu co jede na silnici za ním, nesnáší výšky, pistole mu padá z ruky, neumí dobře střílet, telefonuje z vybitého mobilu apod., bojí se doslova vlastního stínu, takže je s podivem, že by mohl takový člověk vůbec dělat práci kriminalisty. Druhá hlavní postava příběhu, mladá a inteligentní psycholožka Diana přijíždí na stáž kdesi do hor do ústavu plného nejbrutálnějších vrahů, šílenců a nebezpečných zločinců, kam by se bál vstoupit i Terminátor s Rambem (mimochodem, typ takového ústavu nikde ve světě neexistuje a ani by existovat nemohl) a okamžitě pozná, že zde něco není v pořádku a že se tam dějí podivné věci. A tak se místo práce psychologa věnuje spíš vlastnímu detektivnímu pátrání, chodí si v noci po chodbách přísně střeženého ústavu, jako někde po středoškolském internátu , navštěvuje cizí kanceláře a je vždy ve správný čas na správném místě.Bezhlavý kůň je vytažen kdesi lanovkou, zohaven, pořezán, (už tohle je technicky neproveditelné),a PROČ ? Čtenář očekává nějaké vysvětlení, jaký to mělo důvod a ono NIC! Čili psáno jen a jen na efekt, protože kůň mohl být úplně jednoduše zabit ve stáji majitele…Stejně jako lidská mrtvola zavěšená složitě pod mostem kdesi kilometry nad městem v horách a ještě s vysvětlujícím popisem, proč měl smyčku uvázanou kolem krku právě takhle a ne jinak - proboha, kdo by se s tím tak páral ? A hlavně - na takové divadlo by vrah potřeboval rotu vojáků, aby to tak provedl a naaranžoval. Popis vraždy el. proudem ve Švýcarsku je úplná kravina, to snad ani nemůže autor myslet vážně a vůbec složité a komplikované provedení všech vražd nemá žádnou logiku.Psáno bez koncepce, autor plácá páté přes deváté, píše co ho zrovna napadne,a z celého jeho psaní je zřejmá snaha za každou cenu čtenáře šokovat a ohromit bez ohledu na to, zda je to reálné nebo ne. Konec tomu dává úplnou korunu, je nepravděpodobný a překombinovaný, připomínající Fantomase a nebo nějakou bláznivou Bondovku, prostě slátanina všech akčních filmů co autor kdy viděl a ne a ne to ukončit. Závěrečný účinek je tedy asi takový, jako když pejsek s kočičkou pekli ten pověstný dort a aby byl co nejlepší, dali do něj úplně všechno, co měli po ruce a potom je ukrutně bolelo bříško....Neuvěřitelná slátanina.

reagovat
 
Veronika 2015-04-06 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Úžasná detektivka, která se čte jednǐm dechem a jen nerado se od ní odchází...navíc napínavá...motivy nejsou zcela jasné téměř až do posledních stránek. Věří, že brzy preloži i dalšii jeho knihy
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

17

1.

PYRENEJE. DIANA BERGOVÁ JE SPATŘILA HNED, jakmile přejela kopec.

Bílá bariéra se táhla po celém obzoru. Vlny kopců se o nirozbíjely. Dravci opisovali na nebi kruhy.

Devět hodin ráno, 10. prosince.

Pokud má věřit automapě, musí sjet na příštím výjezdua zamířit na jih, směrem ke Španělsku. Ve staré Lancii neměla ani GPSnavigaci, ani palubní počítač. Nad dálnicí spatřila ukazatel: VÝJEZD

ČÍSLO 17, MONTRÉJEAU/ŠPANĚLSKO, 1000 M.

Noc strávila v  Toulouse v  miniaturním pokoji laciného hotelu s umakartovou koupelnou a wi-fi. V noci ji probudil nějaký jekot. S bušícím srdcem se posadila na posteli a poslouchala. Ale v hotelu vládlo naprosté ticho, a tak si zpočátku myslela, že se jí to jen zdálo. Vzápětí se však jekot ozval znovu. Sevřel se jí žaludek, nežpochoila, že se pod oknem mrouskají kočky. Těžko se jí potom usínalo. Předešlý večer ještě trávila v  Ženevě a  zapíjela odjezd s  kolegy a přáteli. Pak nemohla dlouho usnout, prohlížela si zařízení pokoje na fakultě a přemýšlela o tom, kde asi bude spát příště.

Když na hotelovém parkovišti odemykala auto, pozorovala, jak na karoserii taje sníh, a náhle si uvědomila, že za sebou zanechala své mládí. Věděla, že za týden nebo za dva na svůj předchozí život


BERNARD MINIER

18

zapomene. A že se za pár měsíců úplně změní. Tam kde sechystala strávit následujících dvanáct měsíců, to ani jinak být nemohlo.

„Zůstaň sama sebou,“ radil jí otec. Když vyjela z parkovištěa zamířila na ucpanou dálnici, přemýšlela, jestli ty změny budoupozitivní. Kdosi řekl, že některé změny připomínají amputaci. Doufala, že

to v jejím případě platit nebude.

Nepřestávala však myslet na ústav.

A na jeho pacienty.

Celý předešlý den ji pronásledovala jedna myšlenka: Neměla bych tam jezdit. Ještě na to nejsem připravená. Ačkoliv mámvzdělání a kvalifikaci, vůbec nevím, co mě tam čeká. Ti lidé ve mně budou číst jako v otevřené knize.

Myslela na ně jako na lidi, na muže, a ne jako... na zrůdy.

A přesto to byly zrůdy. Opravdová monstra. Bytosti naprosto se lišící od ní, od jejích rodičů, od všech, které znala, i od prostředí, v němž je největší šelmou kočka.

Ty g ř i ...

Přesně tak si je představovala: nepředvídatelné, nebezpečné a schopné spáchat jakoukoliv krutost. Tygři zavření v horách...

U mýtného stanoviště si uvědomila, že se zamyslela natolik, že úplně zapomněla, kam založila lístek. Muž v pokladně na ni přísně hleděl, zatímco horečně prohledávala přihrádku na rukavicea kabelku. Přitom to nijak nespěchalo. Na  dohled nebylo žádné další auto.

Na kruhovém objezdu zamířila směrem ke Španělsku a do hor. Krajina se po  několika kilometrech náhle proměnila. Vynořilo se před ní podhůří Pyrenejí a silnici rámoval hustý les, za nímž Diana tušila blízkost hor. Změnilo se i počasí. Začalo hustěji sněžit.


MRÁZ

19

Za  zatáčkou se vynořila bílá pláň lemovaná řekou a  lesem. Na vrcholu jednoho z kopců spatřila gotickou katedrálu,dominantu   městečka. Stěrače hbitě kmitaly po  předním skle a  krajina se za nimi začínala podobat starému leptu.

„Pyreneje nejsou Švýcarsko,“ varoval ji Spitzner.

Na krajnici vyrostly sněhové bariéry.

SKRZ PADAJÍCÍ VLOČKY Diana rozeznala záblesky majáčků ještě dřív, než spatřila na  silnici zátarasy. Sněžilo čím dál hustěji. Policisté se brodili sněhem a  mávali červenými světly. Diana si všimla, že jsou ozbrojeni. Ve  špinavém sněhu pod vysokými smrky stála četnická dodávka a dva motocykly. Stáhla okénko a vločky prachového sněhu jí okamžitě umáčely sedadlo.

„Prosím doklady, slečno.“

Naklonila se pro ně do  přihrádky. Vnímala zvuky vysílaček, do  nichž se mísil rytmus pohybujících se stěračů a  bafání výfuku jejího auta. Na obličeji se jí usadila ledová vlhkost.

„Jste novinářka?“

„Psycholožka. Jedu do Wargnierova ústavu.“

Policista se otevřeným okénkem naklonil dovnitř a zblízka si ji prohlížel. Byl to vysoký blonďák, měřící odhadem tak sto devadesát centimetrů. Mezi praskáním vysílaček zaslechla Diana z lesa hučet řeku.

„Co pohledáváte tady? Švýcarsko je dost daleko.“

„Ústav je psychiatrická léčebna a  já jsem psycholožka, uvědomujete si tu souvislost?“

Vrátil jí doklady.

„Dobře. Pokračujte.“


BERNARD MINIER

20

Rozjela se a  přitom přemýšlela, jestli francouzská policie kontroluje řidiče vždycky tímto způsobem, nebo jestli se něco stalo. Silnice se stáčela do  zatáček a  kopírovala meandry řeky tekoucí mezi stromy. Potom les zmizel a objevila se planina široká nejmíň pět kilometrů. Dlouhou rovnou silnici lemovaly opuštěné kempy, jejichž vlajky smutně pleskaly ve  větru, benzinové pumpy, krásné domy podobající se alpským chatám a reklamní panely vychvalující blízká lyžařská střediska.

V  SAINT-MARTIN-DE-COMMINGES ŽIJE 20  863 STÁLÝCH OBYVATEL, pokud se ovšem dá spolehnout na  barevný billboard u  cesty. Vrcholky hor nad městem se halily do  šedivých mračen. V  záblescích refl ektorů se mezi cáry mraků objevil občas horský hřeben nebo sedlo, jakoby namalované štětcem. Na prvnímkruhovém objezdu zabočila Diana do  centra města a  pokračovala úzkou uličkou doprava za  vysoký dům, na  němž svítila neonová reklama Sport & příroda. Po  ulicích se pohybovalo jen málo lidí, zato tam parkovala spousta aut. „Pro mladou ženu to moc veselé místo není,“ vzpomněla si na Spitznerova slova, když projížděla opuštěnýmiulicemi. Rytmický pohyb stěračů ji uklidňoval. Ulice začínala stouat. Na  okamžik zahlédla dole pod svahem střechy nahuštěné jednu na druhou. Na ulici se sníh proměnil v černou břečku pleskající o spodek auta. „Jsi si jistá, že tam chceš jet, Diano? Vůbec se tonepodobá Champ-Dollon.“ Champ-Dollon, tak se jmenovalo švýcarské vězení, v  němž měla po  ukončení studia na  psychologické fakultě na starosti sexuální delikventy. Potkala tam sériové násilníkya pedofi ly a seznámila se s případy sexuálního násilí v rodině, což bylo jen eufemistické a  administrativní označení pro incest. Jako asistentka


MRÁZ

21

se rovněž podílela na  expertizách ověřujících věrohodnost nezletilých osob, které tvrdily, že se staly obětí sexuálního násilí. S hrůzou

zjistila, kolik takových případů závisí na  ideologickém a  morálním

přesvědčení odborníků, jimž často chybí objektivita.

„O Wargnierově ústavu se povídá spousta podivných věcí,“varoval ji Spitzner.

„Mluvila jsem s doktorem Wargnierem telefonicky. Udělal na mě dobrý dojem.“

„Wargnier je velmi dobrý,“ připustil Spitzner.

Diana však věděla, že na ni nečeká Wargnier, ale doktor Xavier, jenž ho ve  vedení ústavu mezitím vystřídal. Ten pocházel z Québecu a předtím pracoval v Pinelově ústavu v Montrealu. Wargnier odešel o  půl roku dřív do  důchodu. Byl to on, kdo posuzoval její kandidaturu a  kdo ji přijal ještě předtím, než ve  funkci ředitele skončil. Během mnoha telefonických rozhovorů ji také varoval před obtížemi, které ji tady čekají.

„Není to pro mladou ženu snadná práce, doktorko Bergová.Nemluvím jen o ústavu, mluvím i o okolí. O údolí... Saint-Martin... Tady jsme v Pyrenejích, v Comminges. Zimy tu jsou dlouhéa roztýlení malé. Pokud ovšem nemilujete zimní sporty.“

„Nezapomeňte, že jsem Švýcarka,“ odpověděla mu s úsměvem.

„V  tom případě vám dám jednu radu. Nenechte se příliš pohltit prací. Snažte se využívat volný čas a trávit ho co nejvíce mimo ústav. Je to místo, které vás může velmi... rozrušit..., pokud v něm setrváte delší čas.“

„Budu na to myslet.“

„A ještě jedna věc. Nebudu mít to potěšení vás přivítat osobně. Postará se o to můj nástupce, doktor Xavier z Montrealu. Je toprak>


BERNARD MINIER

22

tický psycholog s velmi dobrou pověstí. Má nastoupit příští týden.

Je velmi nadšený. Jak jistě víte, v  Kanadě před námi mají v  léčbě

agresivních pacientů jistý náskok. Myslím, že bude velmi zajímavé

porovnat s ním vaše zkušenosti a názory.“

„Já si to myslím taky.“

„Každopádně tenhle ústav už dávno potřebuje zástupce ředitele. Sám už na to nestačím.“

Diana znovu projížděla mezi stromy. Silnice dál stoupalaa nakonec vjela do úzkého zalesněného údolí, které jako by se uzavíralo do jakési zhoubné intimity. Diana pootevřela okénko a v nose jipolechtala vůně listí, mechu, jehličí a sněhu. Hučení blízkého potoka málem přehlušovalo zvuk motoru.

„Osamělé místo,“ řekla nahlas, aby si dodala odvahy.

V  tomto šedivém zimním dopoledni řídila opatrně. Ve  světle reflektorů se míhaly kmeny jedlí a buků. Podél cesty vedloelektrické vedení. Dráty byly prověšené, jako kdyby už nemohly dál unést svou vlastní tíhu. Sem tam se v lese objevily stodolys břidlicovitými střechami pokrytými mechem – zavřené a opuštěné.

O kus dál za zatáčkou spatřila budovy postavené z betonu a ze dřeva, s  velkými okny v  přízemí. Vedla k  nim cesta odbočující z  hlavní silnice, která mířila dál po  kovovém mostě přes potok a pokračovala zasněženou loukou. Budovy byly očividně opuštěné a chátrající. Diana nevěděla proč, ale při pohledu na prázdné domy ztracené uprostřed údolí se zachvěla.

PRÁZDNINOVÝ TÁBOR KAMZÍKŮ

U odbočky na vedlejší cestu se tyčila rezavá tabule. Po ústavuzatím žádná stopa, ani směrovka. Wargnierův ústav rozhodně nestál


MRÁZ

23

o  reklamu. Dianu napadlo, jestli se náhodou nespletla. Na vedlejším sedadle měla rozloženou mapu v měřítku 1 : 25 000. Po dalším

kilometru a asi deseti zatáčkách spatřila parkovací plochuohraničenou kamennou zídkou. Zpomalila a zabočila na ni. Lanciadrncala v dírách plných vody a zvedala gejzíry bláta. Diana vzala mapu

a vystoupila. Vlhkost na ni okamžitě padla jako ledové promáčené

prostěradlo.

Nedbala na  sněhové vločky a  rozložila mapu. Prázdninový tábor, který právě minula, byl označený třemi malými obdélníky. Pohledem odhadla přibližnou vzdálenost, kterou ujela. Pak prstem na mapě sledovala serpentiny okresní silnice. Dva další obdélníky se nacházely o kus dál. Spojovaly se do velkého T, a ačkoliv u nich nebyl žádný nápis, nebylo pochyb, že se nemůže jednat o nic jiného, protože silnice v  tom místě končila a  na  mapě žádný jiný symbol nebyl.

Byla někde blízko.

Otočila se, došla až k zídce a... spatřila ho.

Na protějším břehu, proti proudu řeky a o kus výš ve svahu, stály dvě zděné budovy. I přes velkou vzdálenost si Diana uvědomila, jak jsou obrovské. Architektura obrů. Stejnou kyklopskou architekturu člověk najde skoro všude v horách, ať už se jedná o elektrárny, přehrady či hotely z minulého století. Bylo to přesně tak: kyklopův brloh. Jenomže v této jeskyni na ni nečekal jeden Polyfemos, ale hned několik.

Dianu hned tak něco nevylekalo. Cestovala do míst, kam senormální turisté neodvážili, a od mládí pěstovala sporty, v nichž byla i jistá dávka rizika. Ani jako dítěti, ani jako dospělé se jí nikdynestalo, aby jí z pouhého pohledu tak zamrazilo. Něco způsobilo, že se


BERNARD MINIER

24

jí sevřel žaludek. Nebyla to otázka fyzického rizika, ne. Bylo to něco

jiného... Skok do neznáma...

Vyndala mobil a vyťukala číslo. Nevěděla, jestli tady má signál, ale po třech zazvoněních se ozval důvěrně známý hlas.

„Spitzner.“

Okamžitě pocítila úlevu. Jeho vřelý, sebejistý tón ji vždyckydokázal uklidnit a  zahnat všechny pochybnosti. Byl to právě Pierre Spitzner, její mentor na  fakultě, který ji přivedl k  zájmu o  právní psychologii. Seznámila se s  ním na  jeho přednáškách SOCRATES o  právech dítěte na  konferenci Children ́s Rights, kterou uspořádal pod záštitou evropských univerzit. Okamžitě se s tímto jemným a  okouzlujícím mužem, dobrým manželem a  otcem sedmi dětí, sblížila. Slavný psycholog ji na fakultě vzal pod svá ochrannákřídla, aby se z kukly mohl vylíhnout motýl. Toto přirovnání by však Spitzerově náročné mysli určitě připadalo příliš konvenční.

„Tady Diana. Neruším?“

„Samozřejmě že ne. Jak to proběhlo?“

„Ještě jsem nedojela... Jsem na  cestě... Z  místa, kde stojím, ústav vidím.“

„Něco není v pořádku?“

Zatracený Pierre. Dokonce i  v  telefonu dokázal rozeznat sebemenší odstíny jejího hlasu.

„Ne, všechno je v pořádku. Já jen, že... ti lidé jsou úplněizolovaní od  vnějšího světa. Je to to nejpříšernější a  nejodlehlejší místo na  světě, jaké jsem kdy viděla. Z  toho údolí mi naskakuje husí kůže.“

Okamžitě litovala, že něco takového vůbec vyslovila. Chová se jako malá holka, která se poprvé ocitne sama se sebou, nebo jako


MRÁZ

25

frustrovaná studentka, platonicky zamilovaná do svého profesora,

která udělá všechno, aby získala jeho pozornost. On teď určitěpřemýšlí, co způsobilo, že ji vyděsil pouhý pohled na budovy ústavu.

„No tak,“ řekl. „Se sexuálními devianty, paranoikya schizofreniky ses už potkala, ne? Tak si řekni, že to bude to samé.“

Jenomže to nebyli vrazi. Ve skutečnosti se potkala jen s jediným vrahem.

Nemohla se ubránit myšlence na něj. Hubený obličej a oči barvy medu, které na ni hleděly s chtivostí predátora. Chladný,manipulativní a labilní. Bez nejmenších výčitek svědomí. Zavraždil tři ženy, z nichž nejmladší bylo šestačtyřicet a nejstarší sedmdesát pět. Byl posedlý zralými ženami a také provazy, pouty, roubíky,pohyblivými uzly... Pokaždé když se na  něj snažila nemyslet, okamžitě se jí s tím svým dvojsmyslným úsměvem a dravým pohledem usídlil v  hlavě. Připomnělo jí to nápis, který si Spitzner pověsil na  dveře kanceláře v prvním patře budovy Fakulty psychologie:NEMYSLETE NA RŮŽOVÉHO SLONA.

„Je trochu pozdě na to, aby sis začala klást podobné otázky,nemyslíš, Diano?“

Po téhle poznámce celá zrudla.

„Jsem si jistý, že ti to půjde. Pro takovou práci jsi přímostvořená. Neříkám, že to bude snadné, ale ty si s tím poradíš. To ti můžu zaručit.“

„Máš pravdu,“ vzdychla. „Jsem směšná.“

„Ale ne. Všichni by na tvém místě reagovali stejně. Vím, jakou má to místo pověst. Ale tím se nezaobírej. Soustřeď se na  práci. A  až se vrátíš, budeš ve  všech švýcarských kantonech tou největší odbornicí na psychickou labilitu psychopatů. Musím jít, čekána


BERNARD MINIER

na mě rektor, chce si se mnou promluvit o penězích. Víš, jak to je,

na to budu potřebovat veškerý svůj um. Hodně štěstí, Diano. A dej

mi vědět, co a jak.“

Obsazovací tón. Zavěsil.

Ticho, rušené pouze hučením potoka. Dopadlo na ni jakomokrá deka. Při plesknutí sněhové návěje padající z větve sebou trhla. Strčila mobil do kapsy u bundy, složila mapu a nasedla do auta.

Pak otočila volantem a vyjela z parkoviště.

Tunel. Světlo reflektorů se odráželo od  černých mokvajících stěn. Žádné osvětlení, žádný výjezd. Vlevo vedl přes potok malý můstek. A konečně první tabule upevněná na bílé závoře:VĚZEŇSKÝ PSYCHIATRICKÝ ÚSTAV CHARLESE WARGNIERA.

Odbočila a pomaličku můstek přejela. Cesta se náhle strmězvedala a  pokračovala zatáčkami mezi jedlemi a  závějemi. Diana dostala strach, aby její stařičké auto vůbec dokázalo zledovatělý svah vyjet. Neměla ani řetězy, ani zimní pneumatiky. Ale silnice brzy přestala být tak strmá.

Poslední zatáčka a  byla tam. Opřela se o  sedadlo a  skrz sníh, mlhu a stromy spatřila budovy ústavu zblízka.

11 hodin 15 minut dopoledne, středa 10. prosince.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist