načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Možnost volby - Karolína Becková

  > > Možnost volby  

Elektronická kniha: Možnost volby
Autor:

Sára má v životě jasno, jestli to chce někam dotáhnout, musí tvrdě pracovat. Prvním krokem je maturita a přijetí na orientalistiku. Jako odměnu za maturitu dostala od babičky zájezd do ...


Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Vašut
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sára má v životě jasno, jestli to chce někam dotáhnout, musí tvrdě pracovat. Prvním krokem je maturita a přijetí na orientalistiku. Jako odměnu za maturitu dostala od babičky zájezd do Maroka. Moc se těšila, ale nakonec odjížděla jen nerada, protože musela v Praze nechat svou první lásku, prince z Pohádek tisíce a jedné noci. Trápení však brzy hodila za hlavu a užívala si krás Maroka i společnosti průvodce Marka. Idyla byla narušena surovým únosem. Kdo je za ním? Sářin tajemný otec, nebo exotický Azíz?

Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Vydalo nakladatelství
JAN VAŠUT s. r. o.
Vítkova 241/10, 186 21 Praha 8-Karlín
tel.: 222 319 319
fax: 224 811 059
e-mail: nakladatelstvi@vasut.cz
internet: www.vasut.cz
v roce 2005
České vydání první
Text © Karolína Becková, 2005
Foto © Fotobanka Isifa, 2005
Obálka a grafická úprava © Matouš Přikryl, 2005
Czech edition © by JAN VAŠUT s. r. o., 2005
ISBN 80-7236-374-3

Všechna práva vyhrazena.
Kopírování, také částí, a rozšiřování prostřednictvím filmu, rozhlasu
a televize, fotomechanickou reprodukcí, zvukovými médii a systémy na
zpracování dat všeho druhu jen s písemným souhlasem nakladatelství.

Všechny postavy a děje této knihy vznikly ve fantazii autorky.
Jakákoliv shoda se skutečnými jmény, osobami či událostmi
je náhodná a nakladatelství za ni nenese žádnou odpovědnost.





Možnost volby 3
>
Kapitola prvá
Seděl v autě a pozoroval pobíhající dívky. Dlouhonohá
blondýnka v krátké sukni, jaká by se hodila možná tak na tenis, přiběhla
až k němu a poslala mu vzdušný polibek. Za ní se objevila
havajská tanečnice v sukýnce z trávy a nakonec sexbomba oblečená
jako zajíček z Playboye. Když se naklonila k autu, zahlédl jednu
bradavku, protože nebylo v silách té malinké podprsenky udržet
tak přebujelé tvary. Znejistěl. Byl tu sice jen krátce, ale všiml si,
že zas tolik odhalené tu ženy obvykle nechodí. Děvčata začala
zastavovat kolemjdoucí a potřásala kelímky, které měla v rukách.
A lidé jim dávali peníze.
Kolem auta se hemžily další dívky a ťukaly na okénko. Dal
jim tedy pár drobných, aby ho nechaly na pokoji, a bez dechu
zíral na jejich kmitající se bílé nohy. Začala mu z toho všeho jít
hlava kolem. Na jednu stranu cítil obrovské pohoršení, na
druhou zas jisté nepohodlí v náhle těsných kalhotách.
Při pohledu na obnažená mladá těla v něm narůstalo
sexuální napětí a neubránil se představám, jaké by to bylo, kdyby mu
všechny ty dívky patřily.
Připomínaly mu ženy z erotických filmů, které před časem
dovezl na kazetách jeden jeho přítel z cesty po Evropě. Společně
s dalšími kamarády si je pak tajně pouštěli a báječně si to užívali.
Najednou se ze skupinky vynořila Ona. Měla na sobě dlouhou
žlutou sukni a pás s blýskavými penízky, které při každém
kroku zvonily. Klenuté boky se svůdně natřásaly ve známém rytmu
a přecházely v útlounký pas, nad nímž se v krátkém zeleném
živůtku pyšně zdvihalo vyzývavé poprsí, z něhož mu úplně vyschlo
v krku a musel polknout. Dlouhé tmavé vlasy jí jako hedvábný
plášť padaly na záda a ve slunci se měděně leskly.





4 Růžové snění
<
Když se dívka rozvlnila v tanci, kolemjdoucí se zastavovali
a okouzleně ji pozorovali. Skončila a obešla s kelímkem
diváky. Ostatní dívky ji pak obklopily a zřejmě se radovaly nad
výdělkem.
Jejich překotnému hovoru nerozuměl, zaslechl však jméno
Sára...
„Babi, jsi doma?“
Sára vtančila do předsíně následována křepčící Johanou. Obě
byly plné dojmů a potřebovaly se o ně podělit se svou
důvěrnicí, tou nejlepší babičkou na světě, kterou Johana Sáře nikdy
nepřestala závidět.
„Haló, paní Elo, hladoví divoši přišli!“ rozdováděně křikla
Johana, jako vždy při chuti.
„Babi, honem něco k zakousnutí, nebo se v nás probudí
kanibalské sklony a zahájíme kuchyňskou úpravu stařešiny rodu!“
Sára rozhodně nemohla zůstat pozadu.
Jenže babička Ela, která se právě vynořila z hlubin svého
atelié ru, se nedala: „K zakousnutí jsi tu leda ty a jestli se
nepřestaneš cpát, bude z tebe pěkně prorostlá pečínka.“
„To není fér, začala s tím Johana, ale protože je host, tak jí
nic neřekneš!“ naoko se škaredila Sára. Ve skutečnosti ani ona,
ani její rodina už dávno Johanu za hosta nepovažovaly.
„Johana je hubená jak lunt, tu musíme vykrmit,“ usmála se
Ela a odhrnula si rukou z čela vlasy, čímž vytvořila další
šmouhu na obličeji, který už teď připomínal spíš dílo šíleného malíře
než tvář důstojné starší dámy.
„Tak jak se vydařilo poslední zvonění, vybraly jste dost
peněz?“ vyzvídala nedočkavě.
„Ale jo, peněz se vybralo dost,“ poněkud zchladla Sára. Bylo
vidět, že den neprobíhal zrovna tak, jak si ho naplánovala.
„Copak, copak? Vypadáš nějak zklamaně. Vždyť jste se na
to tak těšily,“ nakousla babička.
„To je kvůli té dorotě Aleně,“ vysvětlila jadrně Johana.





Možnost volby 5
>
„No babi, představ si, že přišla skoro nahá, měla jen šňůrku
mezi půlkami a ten zbytek by nestačil ani na kapesník!“ vyhrkla
Sára naštvaně.
„A na hlavě měla ouška jako zajíček!“ chechtala se Johana.
Ele to samozřejmě hned došlo. Velmi dobře si ráno všimla,
jak se Sára kroutí před zrcadlem ve svém kostýmu na břišní
tanec a zaujímá ty nejsvůdnější pozice, jaké si jen dokáže
vymyslet. Už dlouho pozorovala rivalitu mezi Sárou a třídní krasavicí
Alenou. Vzhledem k tomu, že se všeobecně vědělo, že Alena
neváhá věnovat svou přízeň rovným dílem všemu, co nosí
kalhoty, neplnilo takové soupeření Elu nadšením. Jediné štěstí bylo,
že maturita tomu všemu udělá konec. Sára se mohla sebevíc
snažit vypadat sexy, při prvním pohledu bylo každému jasné,
jaké je ještě neviňátko.
„No, k jejímu hlodavému chrupu se ty uši docela hodily,“
procedila Sára mezi zuby alespoň malou jedovatost. Johana se
nadšeně rozhýkala a po chvilce dokonce musela dát nohy
křížem, aby se nepočurala smíchy.
Když zmizela na záchodě, zeptala se Ela udiveně: „Co má
Johana proti Aleně? Tak skvělý vtip to zase nebyl!“
„Ať ti to řekne sama...“ Sára nehodlala drbat svou nejlepší
kamarádku ani s babičkou, a to jí říkala skoro všechno.
Ela tedy jen pokrčila rameny, věděla své a byla si jista, že
nakonec jí obě stejně všechno vyklopí.
V rozlehlé kuchyni, plné všelijakých pánví a forem na
pečení, které Ela milovala a sbírala, kde se dalo, bylo na velkém
stole prostřeno pro tři. Dívky se, umyté a převlečené, objevily ve
dveřích a s napětím čichaly. Stravovat se u excentrické a někdy
i potrhlé Ely bylo vždycky dobrodružství.
„Čichám, čichám člověčinu, copak to tu, babi, máš?“ Otázka
byla zbytečná, protože Sářin čichový orgán se vyznačoval udi -
vující schopností rozpoznávat jednotlivé vůně z těch složitých
kombinací, jež Ela tak ráda vytvářela.





6 Růžové snění
<
„Hlavně po mně nechtěj, abych ti řekla, jak se to jmenuje,“
zavrčela babička. Zastávala totiž názor, že nejlepší kuchyně je
ta hybridní. Když podávala kung-pao s italskou polentou,
znamenalo to, že její fantazie má útlum. Pokud byla ve formě,
mísila jednotlivé kuchyně i v těch nejmenších detailech a vytvářela
neuvěřitelné kombinace surovin a koření.
Dnes to vonělo zvláště tajemně.
„Babi, nepřipálilas to?“ zeptala se Sára podezřívavě.
„Jestli ti to nevoní, běž se najíst jinam!“ odtušila Ela drsně.
Moc dobře věděla, že její kuchyni by děvčata nevyměnila ani za
Hilton. A pokud by měla být upřímná, skutečně i dnes ve svém
uměleckém zaujetí poněkud pozapomněla, že vaří.
„Už byste, holky, mohly vědět, že lehké připálení dává mým
kuchařským výtvorům jejich nezaměnitelnou chuť.“
Johana ztrácela trpělivost: „Paní Elo, dejte to sem, ať je to
co chce!“
Ela jim naložila vrchovatě, i když Sáře trochu méně – ta
bohužel neměla tak záviděníhodný metabolismus jako Johana.
Celé rodině dělala starosti, když čas od času propadla
komplexu méněcennosti kvůli své lehce plnoštíhlé postavě. I dnes se
v jídle jen nimrala.
„Neříkej mi, že ti to nechutná,“ divila se babička.
Sára uraženě našpulila rty: „Sama říkáš, že jsem tlustá!“
A je to zase tady. Ela podrážděně vtáhla vzduch a snažila
se o diplomacii.
„Drahoušku, ty máš jen docela pěkně vyvinutou ženskou po -
stavu, jsi prostě po mně. A měla bys vidět, jak se za mnou chlapi
otáčeli. A za tvojí maminkou se otáčejí pořád.“
„Ale babi, to je starší generace! Dneska se to bere úplně ji -
nak. Dneska si všechny, co na to mají, nechávají zmenšit prsa
a odsát tuk ze zadku!“
„Ty přece nepotřebuješ nic takového! Víš co ti pořád říkám –
postav se rovně, vypni prsa a zastrč břicho. To úplně stačí. Víš
ty vůbec, jak ti Bětka ta tvoje prsa závidí?“





Možnost volby 7
>
Bětka byla Elina mladší dcera a pokud jde o ženské tvary,
genetika v jejím případě projevila svou nevypočitatelnost.
Johana nad takovými starostmi jen mávla rukou.
„Nech už toho Sáro, vždyť je to stejně samá zelenina, z toho
přece neztloustneš.“
Nadšeně nasála úžasnou vůni.
„Teda paní Elo, vy byste snad dokázala vykrmit i mě.“
„Tak na to nemám dost financí!“ odtušila Ela.
„Proto se musím bohatě vdát,“ chechtala se Johana, „mě jen
tak někdo neuživí!“
„Ty jsi ale materialista, to mně by bylo jedno, jestli je bo -
hatý,“ zasnila se Sára a úplně při tom zapomněla, že nechtěla
jíst. „Já bych chtěla, aby byl hezký jako můj táta...“ zamumlala
s plnou pusou.
„Když ty si ho, holčičko, představuješ jako prince z Pohádek
tisíce a jedné noci,“ povzdechla si babička.
„No a co?“ polkla Sára rychle sousto. „Nemůžeš popřít, že
můj táta je krásnej mužskej. Mně se prostě líbí tyhle tmavé typy
s velikýma hnědýma očima.“
„Tak to ses měla seznámit dneska s tím Arabem, co seděl
před školou v tom bouráku s metalízou. Málem mu vypadly oči
z důlků, když jsme se před ním vlnily,“ nadšeně líčila Johana.
„A Alena se k němu nakláněla tak, že jí prsa skoro vypadla z toho
nic, co měla místo podprsenky.“
„Proč mám pocit, že jste to s tím posledním zvoněním
trochu přehnaly?“ byla babička náhle ustaraná. „Co na to říkali
profesoři?“
„Taky se rádi koukli,“ nedala se rozházet Johana.
„Alena to přehnala!“ zlobila se Sára.
„Co bys chtěla od takový...“
„A to jsem si myslela, že ten můj živůtek se sukní, co nosím
na břišní tanec, jsou moc odvážné! Na Alenu jsem teda neměla.“
„No tak, holky, nedrbejte ji, když tu není a nemůže se
bránit,“ pokárala je Ela.





8 Růžové snění
<
„Jenže ona nám to zkazila, původně to byl docela fajn ná -
pad a legrace.“
Johana vypadala hrozně naštvaně a Sára nešťastně. A tak se
Ela rozhodla raději změnit téma.
„Víte co, měly byste si domluvit to společné učení na
maturitu. A klidně můžete začít už dnes!“
To se však setkalo s takovým odporem, že to babička raději
vzdala.
„Já bych málem zapomněla,“ polkla honem Johana, aby
mohla pusu použít k něčemu neméně důležitému.
„Táta mi nakonec přece jen slíbil, že když od matury nevyle -
tím, můžu na prázdniny jet do Itálie!“
„Ty se máš,“ vzdychla obdivně Sára, a i když to rozhodně
neměla ve zvyku, v tuto chvíli své nejlepší kamarádce hrozně
záviděla.
„Když ty máš tátu, který ti tu cestu zaplatí.“ A smutně
dodala: „Já bych jela hned někam, kde se mluví arabsky, abych
si konečně vyzkoušela, jestli se domluvím taky s někým jiným
než s maminou. Ale když vidím, jak obrací každou korunu, tak
nemám odvahu to po ní chtít.“
Ela si pomyslela, že Sára je už přece jen dospělejší, než by
se na první pohled zdálo.
Maminka ji odmala učila arabsky, aby mohla komunikovat
s otcem v těch vzácných okamžicích, kdy byl s nimi. Jenže to
už bylo dávno. Jeho návštěvy byly stále řidší, až nakonec
přestal jezdit úplně.
Ela věděla něco, o čem Sára neměla ani tušení – že Hášim
nabízel Elišce, její starší dceři a Sářině matce, aby s ním i s
dítětem odjela. Jenže Eliška, která vystudovala arabistiku, velice
dobře věděla, do čeho by šla a jaká úskalí by ji čekala.
A tak se rozhodla být raději osamělou matkou, i když často
nenalézala pochopení ani u okolí, ani u své dcery. Ani jedna
z nich to neměla jednoduché, ale jejich život v domácnosti plné
žen byl šťastný a plný vzájemné lásky.





Možnost volby 9
>
„No, konec konců, jestli mě vezmou na orientalistiku,
určitě se někam podívám,“ utěšovala se Sára. Přijímačky ji čekaly
hned v pondělí. Měla smůlu, že jejich škola byla velká, a tak se
termíny maturit protáhly až do doby, kdy už to na jiných školách
měli dávno za sebou. A nervák s přijímačkami jí zkomplikoval
i přípravu na maturitu o svatém týdnu.
Ele jí bylo líto, a tak bez rozmyslu řekla osudnou větu: „Právě
jsem prodala jeden obraz – jestli tu maturitu uděláš, já ti
zaplatím zájezd, kam budeš chtít!“
O týden později
Sára ležela na posteli rozplácnutá jako žába. Po chvíli se
přetočila na záda: „Teď už je mi jasné, že vyletím. To nemůže jinak
dopadnout. Já rupnu!“
„Neblázni, ty to bereš moc vážně,“ nedala se vyvést z míry
Johana a dál okusovala už asi třetí jablko.
„A ty zase na všechno kašleš! Prosím tě, umíš toho sotva půlku
co já a je ti to fuk!“ Sářin hlas se dostával do vyšší a vyšší polohy.
„No a co, tak to neumím! Má mi proto přestat chutnat jako
tobě?“ Sářin stav však Johaně ve skutečnosti dělal opravdové
starosti. Byl už pátek, konec svatého týdne a ony zdaleka ještě
neprošly všechny připravené maturitní otázky. Sára brala
všechno moc zodpovědně a její nervozita mohla nakonec opravdu
přivodit pád. Za celý svatý týden nedokázala skoro nic pozřít
a viditelně zhubla. Pohybovala se jako v horečce a Johana ji
podezírala, že snad ani nespí.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Nerušit, tady se pracuje,“ zavrčela Sára.
„Počkej, co když to je babička a nese něco k jídlu!“ Johana
vyskočila a šla otevřít Ele, která skutečně přinášela něco na zub.
„Děvčata, musíte dodat mozku energii, tak jsem vám upekla
pořádnou bombu,“ vysvětlovala Ela a položila na stůl tác s
čokoládovými mufínky.





10 Růžové snění
<
„Dej mi pokoj s jídlem,“ zavyla Sára a zavrtala hlavu pod dva
polštářky, které si přitiskla na uši.
„Není trochu nervózní?“ nadhodila babička. „Co kdybyste
si daly pauzu?“
„Jasně!“ přisvědčila Johana, skočila Sáře na záda a servala
jí polštářky z uší. „Pauzááá!“
Sára vyskočila a jednu jí vrazila. Pak si uvědomila, co
udělala a těkala pohledem po zkoprnělé babičce a dotčené Johaně.
„Já... já se omlouvám... Ježíš to je hrozný, já už vážně patřím
do blázince!“ A v slzách utekla do koupelny.
Babička s Johanou na sebe znepokojeně pohlédly.
„Tohle fakt nevypadá dobře,“ povzdechla si po dlouhé době
zase jednou vážná Johana.
„Jdi za ní do koupelny a dej jí studenou sprchu. Já připravím
první pomoc.“ Ela, jako vždy věcná, začala hned situaci řešit.
Johana našla Sáru v slzách sedět na okraji vany.
„Pamatuj, že plním příkazy paní Ely,“ připomněla pro jistotu
a bez okolků pustila sprchu a strčila Sáře hlavu pod studenou vodu.
„Co to... nech toho...“ polykala Sára andělíčky a po chvíli
moudře usoudila, že vynadat jí může později a pro tuto chvíli
bude lepší pusu zavřít a snažit se přežít.
Johana se nechala ukolébat tím, že její oběť už nekladla od -
por, a to Sáře umožnilo zmocnit se sprchy. V koupelně se pak
strhla bitva, která byla možná zničující pro strop a hořejšky zdí,
kde nebyly kachlíčky, děvčatům však pomohla uvolnit veškeré
napětí, které se v nich za týden studia nahromadilo.
Převlečené do suchých triček se o něco později zase usadily
v Sářině pokoji. Ela tam už pro ně připravila obrovské
zmrzlinové poháry s ovocem a spoustou šlehačky.
Usadily se na postel mezi polštářky a pustily se do toho. Ani
jedna neměla chuť bavit se o učení, ale maturita byla všudypřítomná.
„Představ si, jak se za pár týdnů budu procházet po Římě
a vedle mě bude úžasně krásný Ital. Půjdeme spolu do nějaké té
malé kavárničky, usadíme se pod slunečník a dáme si právě
taMožnost volby 11
>
kový kopec zmrzliny jako teď. Když zavřu oči, úplně to vidím...“
zasnila se Johana a labužnicky nechávala v puse rozpustit kousek
čokoládové zmrzliny.
„Láká tě ten Ital, nebo italská zmrzlina?“ neodpustila si Sára
narážku na kamarádčin apetyt.
„Kdybys znala mého Paola, tak by ses nemohla takhle ptát,“
usmála se Johana.
„Jestli ho máš radši než čokoládovou zmrzlinu, tak musí
stát za to,“ zhodnotila Sára. „Teď jen udělat tu maturitu, abys
za ním mohla odjet.“
„Bez problémů. Škoda, že ji nemůžu dělat z italštiny, to by
bylo raz dva. Už jsi řekla mámě, že ti babička slíbila zájezd?“
„Radši nechci předbíhat, to jí řeknu, až jestli mě nevyhodí,“
povzdechla si Sára.
Kamarádka ji objala: „Jestli to někdo udělá, tak ty, věř si
trochu!“
„To se ti řekne. Tobě vlastně o nic nejde, jen o to, aby tě táta
pustil za Paolem. Já ale nemám bohatého tatíčka, který se o mě
postará. Já se klepu, jak dopadly přijímačky, protože jestli chci
v životě něco dokázat, musím vystudovat. A i kdyby mě vzali,
když rupnu u maturity, bude to k ničemu.“
„Počkej, neříkala jsi, že u těch přijímaček byl nějaký kluk,
který by stál za hřích?“ mistrně odváděla Johana hovor na
bezpečnější téma.
„No jo, ale nebyl to můj typ,“ mávla rukou Sára.
„Počkej,“ nedala se Johana, „měl pěknou postavu, byl vysoký?“
„No to jo,“ zamyslela se Sára. „Vlastně nebyl k zahození...
Měl takový zasněný modrý pohled... A když jsem stála vedle
něj, tak jsem mu byla sotva po bradu. Jenže já jsem si ho moc
neprohlídla. Co si myslíš? Byla jsem celá rozklepaná strachy.“
„Tak pokračuj, nedej se prosit,“ vydechla nadšeně Johana.
Sára se zabrala do vyprávění: „Nemohla jsem najít
posluchárnu, kde se to mělo konat. To si neumíš představit, co je ta škola
za bludiště. Oni propojili několik středověkých domů a každý





12 Růžové snění
<
z nich má podlahy v jiné výšce. Navíc některé průchody
uzavřeli. Takže když se chceš dostat do posluchárny ve čtvrtém patře,
musíš jít jedním schodištěm do prvního, proběhnout chodbou,
pak jiným schodištěm do třetího, abys našla další schodiště,
kterým seběhneš do druhého, protože jen tam ústí schody, které
vedou až do čtvrtého. A když už do toho čtvrtého patra dorazíš,
zastaví tě uzamčená mříž a ta tvoje posluchárna je určitě za ní.
Málem jsem se rozbrečela a on mě tam uviděl a zeptal se, jestli
mi může pomoct. Tak jsem mu to všechno vysypala, on mě vzal
kolem ramen a dovedl tam, kde se to konalo.“
„No... co bylo dál?“
„Co by, popřál mi štěstí a šel.“
„Z tebe to ale člověk musí páčit. Víš aspoň, jak se jmenuje?
Jaké měl vlasy? Jak voněl? Byl někomu podobný? Ať si ho můžu
aspoň představit.“
Sára si lehla na břicho, podepřela bradu a obrátila oči ke
stropu, jako by tam snad měla tahák.
„Tak počkej... byl opálený... Voněl?... Jo, voněl dost dobře.
Vypadal jako sportovec, který je hodně na sluníčku. Měl
vyšisované blond vlasy, trochu delší, rozdělené uprostřed pěšinkou. Řekl
mi, že se jmenuje Marek, jako evangelista. Ale musím přiznat,
že pro mě to byl v tu chvíli spíš anděl spásy, bez kterého bych na
ty přijímačky prostě nedorazila. Jasně, vypadal jako archanděl
Michael, jen mu dát do ruky meč!“ básnila Sára.
„Ách... archanděl... to je nebezpečný. To já mám radši
ďáblíky, jako je můj Paolo,“ uzavřela Johana.
„Vždyť já taky, jenže žádného neznám. A říkala jsem ti, že
to nebyl můj typ!“
Sára se zase raději posadila, aby se mohla pustit do báječných
babiččiných mufínků.
„Ale určitě byl hodný a v tu chvíli mi moc pomohl.“
Zastavila ruku se zákuskem v půli cesty.
„Ty víš, že nemám ráda, když na mě někdo šahá, ale s ním...
to jak mě objal... Bylo to tak příjemné. Dodal mi pocit bezpečí





Možnost volby 13
>
a bylo mi s ním dobře. Jenže se rozloučil a odešel. A já ho už
asi nikdy neuvidím. Tečka.“ A aby dodala svým slovům
patřičný důraz, nacpala si do pusy půlku mufínu. V duchu procítěně
vzdychala, jenže nechtěla Johaně vyklopit úplně všechno.
Třeba to, jak mi bušilo srdce, když mě vzal kolem ramen. Jak
se mi klepala kolena, takže jsem málem upadla na schodech. A jak
jsem blekotala jako idiot... Ach jo!
„Ale uvidíš ho, uvidíš,“ poskakovala Johana rozverně po
posteli. „Koho jiného už by měli vzít než tebe, arabsky mluvíš od
narození a jsi chytrá jako opice!“ shrnula lakonicky.
Sára se začervenala. Červenat se totiž uměla opravdu dobře.
Mávala rukou, aby zastavila ten vodopád slov: „Nepřeháněj, od
narození, to je blbost!“
Johana se ale nedala zastavit: „No tak skoro od narození.
A až tě vezmou, tak ho tam budeš potkávat, a protože jsi krásná
jako hvězda jasná, tak nemá šanci ti uniknout.“
Sára vyprskla smíchy: „Ty ze mě děláš málem kudlanku
nábožnou. Jako bych ty kluky požírala!“
„Jako tyhle skvělé mufínky od tvojí babičky,“ chechtala se
Johana. A napěchovala do pusy další zákusek.





14 Růžové snění
<
Kapitola druhá
Byl slunečný den, jeden z mnoha horkých dnů, které v
posledních letech už od začátku června mění Prahu v rozžhavené peklo.
Vylidněnými ulicemi se jen občas ploužily mátožné postavy těch,
kteří neměli možnost ležet někde u vody nebo doma u
klimatizace. Sára však měla pocit, že se vznáší lehoučká jako pírko a
sluneční paprsky jí připadaly veskrze přátelské. Konec konců i ten
šedý asfalt dnes vypadal docela vesele a žertovně se snažil polapit
chodce do lepkavé pasti. Celý svět měl prostě růžový nádech,
protože maturita byla úspěšně složená a v kapse kraťasů Sáru
hřálo vyrozumění o přijetí na vysokou školu. Svět nemohl být
krásnější. Tanečním krokem, který jistě dráždil všechny ostatní
chodce lovící na ulici alespoň kousek stínu, došla až do parku.
Ve stínu vzrostlých kaštanů bylo naprosto úžasně. A u
prostřed parku na vyprahlé poutníky čekala vysněná oáza, zahradní
restaurace, jejíž majitel si v těchto dnech mnul ruce spokojeností
a mohl si nohy ušoupat, aby uspokojil žíznící pocestné. Sára tu
měla sraz s Johanou, plánovaly oslavit svobodu pořádnou porcí
zmrzliny, zdálo se však, že podobný nápad mělo příliš mnoho
lidí, zahrádka byla plná a pod slunečníky nebylo snad jediné
místo volné.
„Sáro,“ ozvalo se z davu.
Ať se rozhlížela, jak se rozhlížela, nikoho známého neviděla.
Ale přece, tam vzadu se objevila mávající opálená ruka, která
nepochybně byla součástí Sářiny nejlepší kamarádky. S mnoha
omluvami se protlačila mezi obsypanými stolky a úplně vzadu
pod rozložitým kaštanem objevila Johanu, která, jako již
mnohokrát předtím, osvědčila svou nevšední schopnost prosadit se
a získat, co chce.





Možnost volby 15
>
„Teda, jak jsi to udělala? Mně se zdálo, že tu není jediná židle
volná, a ty máš dvě místa.“
„To je kouzlo osobnosti. A taky jsem sem zatelefonovala a ten
stolek rezervovala.“
„Vidíš, to mě ani nenapadlo. Ty jsi prostě rozená organizátorka!“
Sára se usadila a hned začala zkoumat jídelní lístek s
nabídkou zmrzlinových pohárů.
Johana ji ale nehodlala nechat v klidu: „Víš co je nového?
Za týden jedu do Itálie!“
„To není žádná novinka, tyhle tvoje novinky bych klidně
mohla věštit. To přece bylo jasné, že pojedeš. Tvůj táta totiž
sliby plní!“ Sára se nedala příliš rušit a přemítala, jestli bude lepší
pohár s ovocem a šlehačkou, nebo snad čokoládový s oříšky.
„A co ty? Jak jsi dopadla? Prosím tě, objednej si už konečně,
ať je s tebou řeč!“
Jako čertík z krabičky se tam hned objevil číšník a Sára se
rozhodla pro ovocný pohár, což Johana nemohla pochopit,
když byl v nabídce ten čokoládový, který si objednala ona. No
ale hlavní je, že už snad Sára konečně spustí.
„Představ si, po matuře babička zorganizovala na oslavu
rodinnou večeři.“
Johana ji přerušila: „Radši mi ani neříkej, jaké mňamky
uvařila. Víš, že mi to rve srdce!“
„Leda tak žaludek,“ zavrčela Sára. „Sešly jsme se úplně
všechny, máma, babička, Bětka a dokonce i její veličenstvo
princezna Liliana. Babička je všechny nakrmila – no já ti teda
nebudu říkat čím, abych ti nedrásala útroby – a pak, když byly
příjemně naladěné...“
„No jak jinak, po jídle paní Ely,“ neodpustila si Johana.
„Nepřerušuj, nebo se nedozvíš to hlavní!“
„No tak promiň, když já mám tak živou představivost...“
Naštěstí přišel číšník a přinesl poháry, což sice utěšilo Johanu,
na druhou stranu však poněkud omezilo Sářinu schopnost
hovoru. Po chvíli přece jen pokračovala:





16 Růžové snění
<
„No tak si je tedy jaksi předpřipravila, a pak jim řekla, že
se jí podařilo prodat dva obrazy, takže je při penězích. Což je
podle ní nezdravý stav, a proto se rozhodla mi za maturitu dát
zájezd někam do Orientu, abych jí od těch peněz odpomohla.“
„Teda, to je bomba – co na to máma? Ta asi nebyla moc
nadšená, co?“
Sára pokrčila rameny: „Nebyla. Nakonec jsme se pohádaly,
protože zase něco vykřikovala o tátových příbuzných, kteří by
na mě mohli uplatnit nárok. Copak já jsem nějaká věc? Pořád
vykládala něco o arabských zvyklostech, že tomu nechci
rozumět a že mi tam hrozí nebezpečí a kdesi cosi. No a já jsem na
ni byla opravdu ošklivá.“
Johana se zarazila: „Počkej, to není nejlepší způsob, jak ji
přesvědčit, aby tě pustila. Cos jí řekla?“
Sára se rozpačitě podrbala na hlavě.
„Ále, že je zahořklá, protože ji táta opustil. No ale uznej,
vždyť mám polovic krve arabské, tak snad mám právo to
všechno poznat!“
Johana se zaškaredila: „To ale byla opravdu sprosťárna, tohle
si od tebe tvoje máma nezaslouží! Přemýšlela jsi někdy nad tím,
že ona to taky neměla lehké, když tu zůstala sama s dítětem?“
„Vždyť já vím, já se pak omluvila. Naštěstí zase všechno
zachránila babička. Navrhla mámě, aby jela se mnou, že už dlouho
neměla dovolenou a potřebuje ji jako sůl. Je přece zkušená
arabistka, takže na mě dá pozor a já se od ní aspoň něco naučím. Pak se
do toho vložila ještě Bětka a Lili a nakonec jsme všechny společně
mámu přesvědčily.“ Sára zářila radostí jako to slunce na obloze.
„A už víš, kam pojedeš?“ třásla se Johana zvědavostí.
„Ještě nevím, brala bych Maroko, ale máma teprve prochází
nabídky cestovek.“
„A nebude tam touhle dobou už moc horko?“ projevila
Johana svého praktického ducha.
„Právě že v červnu ještě ne, já už jsem to všechno nastudovala.
Dokonce už jsem si koupila i průvodce. A hlavně asi pojedeme





Možnost volby 17
>
někam k moři, tam je mnohem příjemněji než ve vnitrozemí.
V červnu je tam prý dokonce na koupání ještě trochu zima.“
„A můžeš se tam vůbec svléknout do plavek? Muslimům to
nějak vadí, nebo ne?“
Sára zakroutila hlavou: „Není to tak všude a pokud vím,
v Maroku se to dost liší i podle jednotlivých oblastí. Viděla
jsem třeba obrázky z Casablanky, kde ženské chodily oblečené
stejně jako v Evropě.“
Johanu to rozesmálo: „To si teda Maročani užívají. Já mysle -
la, že tam všude budeš muset chodit zabalená do černých hadrů
a koukat na památky skrz mřížku!“
„Do burky mě nikdo nenavlékne, to teda ne! Ale na druhou stra -
nu – ty muslimky to zase nemají tak špatné. Představ si, když má
třeba tlusté nohy. Ony vůbec v těch hábitech vypadají všechny
stejně. Těm může být nějaké to kilo navíc šuma fuk!“ zasnila se Sára.
„A představ si, když se berou, to pak ženich kupuje zajíce
v pytli a o svatební noci dostane kuklu převázanou mašličkou.
A může jen doufat, že mu z ní vyletí motýl a ne nějaká můra.“
„Ale to zase není tak špatný zvyk, to by ses třeba provdala
i ty!“ zažertovala Sára.
Johana po ní hodila papírové paraplíčko z poháru: „Nech
toho jo, já si náhodou můžu vybírat!“
Hovor děvčat byl přerušen hlasitou hádkou u vedlejšího
stolku. Sára se otočila: „Co je to tu za rozruch?“
„Nevšímej si toho, Sáro, to zas ten debilní číšník něco řeší
s hosty. Já být majitel, tak ho hned vyhodím, má chování
řeznického psa!“
Chvíli poslouchaly hádku číšníka s exoticky vyhlížejícím
hostem. Problém byl v tom, že host sice uměl několik jazyků
a pokoušel se komunikovat, ale číšník trval na češtině.
„Co myslíš, vypadá tmavě, třeba je to Ital?“ Johana se zvedla:
„Sleduj, jak válím...“
Sára ji chytila za pásek kalhot: „Sedni, s italštinou bys
nepo chodila.“ Stačil jí jediný pohled, aby poznala, že mladý muž je





18 Růžové snění
<
Arab. A to Arab, který jako by právě vystoupil z nějaké Še
here zádiny pohádky. Byl urostlý, ale štíhlý, husté černé vlasy měl
ostříhané nakrátko a ty oči...
Hádka byla stále hlasitější. „Neměly bychom pomoct? Mů -
žeme zkusit angličtinu...“ navrhla Johana váhavě.
„Máš možnost,“ nedala se Sára vyvést z klidu.
Sára se nikdy nikam moc necpala a ani teď se jí nechtělo
strkat nos do věci, která se jí netýkala. Johana byla z jiného těsta,
jenže teď se rozhodla, že je na čase vyprovokovat Sáru k akci.
„Koukni, je pěknej...“
Sára nic.
„Je to tvůj typ...“
Sára zase nic.
„Tak já teda jdu...“
„Jdi.“
„Sakra, Sáro, to mě v tom necháš? A jeho? Podívej na ty
hnědé oči! Když mu nepomůžeš, tak ho ten hrubián zmlátí. Přijedou
policajti, zatknou ho a obviní kdoví z čeho. To nevidíš, jak ty
oči žalují, jak prosí?“
Sára si radši zakryla uši: „Dost, přesvědčila jsi mě, už zmlkni!“
Obě děvčata tedy vstala a šla ke stolu tajemného cizince,
Johana jak na pérkách, Sára poněkud váhavě.
Johana vynaložila všechen svůj šarm, aby upoutala
pozornost číšníka. Zatahala ho za rukáv a číšník se otočil, jako by
chtěl narušiteli rovnou nějakou ubalit. Pak ale zbystřil a přejel
hodnotícím pohledem Johaninu štíhlou postavu.
„Přejete si slečno? Chcete další zmrzlinu?“
Johana usilovně kroutila hlavou: „Ne, ne, chtěla bych vám
nabídnout pomoc, tedy spíš moje kamarádka. Vidím, že
potřebujete tlumočníka.“
Číšník mávl rukou: „To nestojí za to, tady to arabský prase
odtud vypakuju natotata!“
V tuto chvíli se ovšem Sára naštvala. Obvykle potřebovala
pořádně nažhavit, aby se rozhoupala – a to se stalo právě teď.





Možnost volby 19
>
Pustila se do tlumočení a za chvíli byl problém vyřešen.
Mladík dostal svoje pití a číšník se uklidnil.
Děvčata se rozloučila a šla si sednout ke svému stolu.
„No vidíš, Sáro, jak jsi to zvládla! Ale měla ses s ním taky
seznámit, ty jsi opravdu dřevo!“
„Nech toho, to by nebylo slušné.“ Sára se pustila do své
zmrzliny: „Vidíš, úplně se nám zatím rozehřála.“
„To nevadí, aspoň ses pocvičila v angličtině, jsi fakt dobrá.
A podědila jsi po paní Ele buňky na diplomacii.“
„To nic nebylo...“
„Ježíš, koukej, Sáro, jde k nám!“ Johana rychle přehodila
nohu přes nohu a upravila si účes.
„Kdo?“ ohlédla se Sára. Tmavovlasý cizinec se k nim blížil
se sklenicí limonády v ruce a nejistým úsměvem na chlapecké
tváři. Sára se k němu otočila: „Ještě nějaký problém?“
„Ano, všiml jsem si, že vám zatím roztekla zmrzlina. Dovolte
mi, abych vám objednal novou. Jako poděkování za vaši po -
moc.“
Usmíval se při tom tak úžasně, že Sára málem ani
nedýchala a chvíli se nezmohla na odpověď. Johana ho rychle pozvala,
aby si k nim přisedl.
„Ty ses zbláznila,“ pošeptala jí česky Sára.
Johana nasadila úsměv hvězdy. Mladý Arab si přisedl, udi -
veně ji sjel pohledem a otočil se raději k Sáře.
„Dovolte, abych se představil, jmenuji se Azíz.“
Sáře nezbylo nic jiného, než zachovat se zdvořile. Představila
sebe i Johanu a dohodli se, že objedná pro všechny zmrzlinu.
Azíz se rozpovídal: „Jsem v Praze první den a už se mi tu
moc líbí. Praha je krásné město.“
Sára se přece jen rozhodla zapojit trochu aktivněji.
„Jste tu jako turista?“
„Ne, obchodně, budu tu asi několik týdnů.“
Rozhovor zatím nepřekročil látku několika prvních lekcí
učebnice. Naštěstí číšník donesl zmrzlinu.





20 Růžové snění
<
„Moc se s ním nevybavujte, slečny, víte jaký sou to sexuální
maniaci. Kdyby si něco začínal, klidně zavolejte!“
Sára vyprskla smíchy, ten chlapec nevypadal, že by si
troufnul se jich byť jen dotknout. Johaně to také připadalo směšné.
Pitvořila se: „Klidně zavolejte! Ten chudák je zatím úplně
neškodnej.“
Sára se uvolnila a začala se ho vyptávat na domov. Ukázalo
se, že Azíz je právě z Maroka. Rozzářila se: „To je náhoda, já se
právě chystám, že do Maroka pojedu. Už se moc těším. Ještě
nikdy jsem tak daleko nebyla.“
„A kam pojedeš, Sáro?“
„Ještě pořádně nevím, ale doufám, že toho objedeme víc. Proč
jezdit do Maroka, abych tam jen ležela na pláži?“
S tím samozřejmě souhlasil: „V mé zemi je toho hodně k
vidění. Máme dlouhou a slavnou historii. Kdysi u nás dokonce
ležel konec světa.“
Takhle o Maroku Sára ještě neuvažovala. Azíz viděl, že se
mu konečně podařilo získat její pozornost.
Oba se zabrali do hovoru, který však vůbec nezajímal Jo hanu.
Dokud jedla zmrzlinu, bylo jí to celkem jedno, ale pak se začala
otravovat. Zaťukala tedy Sáře na rameno.
Sára ji chvíli ani nevnímala, pak se přece jen podívala jejím
směrem: „Co je? Neruš, je to tak zajímavé.“
„To vidím, ale jen pro tebe!“
„Neříkala jsi mi sama, abych se s ním seznámila?“ divila se
Sára jejímu rozhořčení.
„Takže ho chceš sbalit?“
Sára se rozpačitě usmála: „Třeba...“
„Tak mu řekni, že už musím jít domů, nebudu tu přece dělat
křena!“ zvedla se Johana ze židle.
„Počkej, ty se zlobíš?“
Johana jí dala pusu na tvář: „Samozřejmě ne, ty ťunťo! Dobře
se bav! A neflámuj,“ zahrozila ještě prstem. Azízovi zamávala
a svou slušnou angličtinou se s ním rozloučila. Odběhla a Azíz





Možnost volby 21
>
neodolal a sledoval obdivným pohledem její kmitající se
dlouhé nohy.
„Proč odešla?“ obrátil se zase zpátky k Sáře.
„Musela už domů. Má hrozně přísného tatínka. Já už vlast -
ně taky musím...“
Chytil ji za ruku: „Nechoď ještě...“
Upřel na ni pohled, který připomínal opuštěné štěně. Měl
hnědé oči se zlatavými světýlky a úžasně dlouhé řasy, které mu
Sára v duchu záviděla. Říkala si, že příroda poněkud plýtvala,
když je nadělila tomuhle krásnému mužskému. Vlastně je to
nejkrásnější kluk, jakého kdy viděla, a Johana měla pravdu, je
to přesně její typ. Je to přesně takový muž, jakého si vysnila...
Její romantická dušička jí už před vnitřním zrakem promítala
obrazy, jak spolu jedou na velbloudech pouští, oba mají řasnaté
kaftany a zahalené tváře, aby se chránili proti písku. Jsou z nich
vidět jen oči, vítr jim se skučením rve slova od úst a oni se
domlouvají pouze pohledy.
Do reality ji vrátil číšník: „Slečno, neobtěžuje vás?“
„Ne, ne, buďte klidný.“
Azíz se dotkl jejího ramena: „Řekni mu, že zaplatím.“
Vyrovnali účet a vyšli do parku. Sára se zastavila a rázně
řekla:
„Tak já se rozloučím, děkuji za zmrzlinu i za povídání o
Maro ku. A ať se ti v Praze líbí!“
„Ne, já tě jen tak nepustím. Co kdybych tě doprovodil domů?“
Sára couvala kousek před ním celá v rozpacích: „To ne, co
kdyby nás někdo viděl.“
„Co je na tom špatného?“
„No, vlastně nic. A proč mě chceš doprovodit?“
„Protože jsi nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy viděl.“
„To není pravda, třeba hned Johana je mnohem hezčí než já.“
Upřel na ni svůj psí pohled: „Pro mě jsi nejkrásnější ty!“
Po tomhle vyznání se Sáře rozbušilo srdce. Něco takového
jí ještě nikdo neřekl.





22 Růžové snění
<
Ani ji nemusel dlouho přemlouvat. Loudali se spolu parkem
i městskými ulicemi a Azíz ji nakonec přesvědčil, aby se s ním
druhý den sešla a provedla ho po Starém Městě.
Před domem se s ní rozloučil jako gentleman. Usmíval se na
ni, zase jí pověděl, že je krásná, ale jinak nic.
Sára byla trochu zklamaná, říkala si, že by mohl být trochu
odvážnější. Když se mu tak líbí, mohl by ji aspoň políbit. Rozběhla
se po schodech a říkala si, že se musí mámy nějak nenápadně
vyptat, jak je to v této věci s arabskými zvyky. Třeba se to u nich
považuje za neslušné, políbit dívku na první schůzce... Vždyť to
vlastně ani nebyla schůzka, právě se seznámili. Je vidět, že si jí
váží a také že má dobré vychování.
Sama sebe tak uklidnila a mohla předstoupit před rentgenový
zrak své babičky i všech ostatních členek rodiny.
Eliška přišla z práce a s úlevou se na chvíli natáhla na
pohovku. Měla za sebou rušný den, jako sekretářka na ambasádě
se za celý den neměla šanci zastavit. Pak ještě byla v cestovní
kanceláři, aby zařídila ten Sářin vysněný zájezd. Při vzpomínce
na včerejší večeři ji už zase rozbolela hlava. Dlouhá léta se
snažila nemyslet na Sářina otce. Odjel a ona ho zcela vytěsnila ze
svých myšlenek. Jednou se tak rozhodla a musela nést důsledky.
V posledních letech už s Hášimem neudržovala žádný kontakt.
Povzdechla si. Taková to byla velká láska – a někde v
koutečku duše musela sama sobě přiznat, že alespoň z její strany
stále trvá. Sáře tvrdila, že nemá ani tušení, kde její otec dnes
žije. Celé roky jejího dospívání odolávala Sářiným prosbám
o cestu do některé z arabských zemí. Celé ty roky prožívala
noc co noc svou noční můru – zdálo se jí, že jí Sáru odvedli
a ona už ji nikdy neviděla.
Eliška si vzpomněla, jak tehdy skoro před dvaceti lety, když
Sáru čekala, se u ní doma znenadání objevila důstojná, draze
oblečená a ozdobená Arabka se studeným, nepřístupným
pohledem. Byla to Hášimova matka Norah.





Možnost volby 23
>
Jasně Elišce vysvětlila, že rodina rozhodně nikdy nedovolí,
aby se s ní Hášim oženil, a pak si svého syna odvezla.
Vzpomínky někdy opravdu bolí.
Eliška si povzdechla, vytáhla pečlivě uschovaný klíček a ze
zamčené zásuvky vyndala staré album. Uložila se s ním na posteli
a ponořila se do vzpomínek na události, které jejímu životu daly
úplně nový směr a obsah. Hášim, pětadvacetiletý a plný nadějí
a odhodlání, pak fotka, kde se nechali vyfotit spolu. Dívala se do
své vlastní tváře mladší o dvacet let. Tehdy z ní vyzařovala láska
a odhodlání strávit zbytek života s mužem, kterého si zvolila.
Na dalším snímku už byla sama. Vlastně ne tak docela sama...
Uvědomila si, že tehdy jí bylo tolik jako dnes Sáře.
Opřela se dozadu a vybavila si, jak bojovala proti všem, i její
máma ji tehdy přesvědčovala, že není na mateřství dost zralá.
A hlavně se cítila hrozně sama. Pak pochopila, že to dítě není
žádná komplikace, ale naopak její vítězství. I když nemohla
Hášima mít, zůstala jí alespoň jeho část. A celé ty následující
roky se pak bála, aby ji nepřipravili i o ni. Ani okamžik
nelitovala, že se tak rozhodla, i když osud svobodné matky asi nikdy
a nikde není jednoduchý.
Usmála se – ona si opravdu nemá na co stěžovat. Když Ela
pochopila, že se svého dítěte nevzdá, smířila se s tím a zahrnula ji
péčí a láskou s veškerou velkorysostí, která pro ni byla tak typická.
Otočila stránku, ano to je Ela. Byl to první snímek nadšené
babičky s novorozenou vnučkou. Vypadala tehdy tak mladě, jako
by to miminko bylo její vlastní. A tady je pyšná teta Bětka, byly
jí jen čtyři roky, ale trvala na tom, že bude vozit kočárek. Nikde
na těch fotkách není jediný muž.
Zamyslela se, ano, vlastně tehdy se vypařil Elin poslední
manžel, Bětčin otec. Nebyla to lehká doba, zrodilo se z ní však
jejich dnešní ženské společenství. Společenství, v němž bylo
vždy o to více lásky, oč méně peněz. Ona i Ela se ocitly v
pozici osamělých matek a stmelilo je to natolik, že dnes jsou spíš
přítelkyně než matka a dcera.





24 Růžové snění
<
Listovala dál albem – Sára ve vaničce, Sára na kolotoči, Bětka
se Sárou před vánočním stromečkem a tady...
Když byly Sáře tři roky, objevil se u nich najednou Hášim.
Napoprvé mu zabouchla dveře před nosem. Pak ji ale Ela
přesvědčila, že už kvůli Sáře by ho měla vyslechnout.
A tehdy jí řekl, že se oženil.
Nikdy to nepřestalo bolet. Stokrát jí mohl tvrdit, že svou
ženu nemiluje, že si ji vzal jen kvůli své rodině a že miluje
stále jenom ji. Byl zvědavý na dítě a Ela ji přiměla, aby mu
nebránila Sáru poznat. Byl tak okouzlený, nadšený a dojatý,
že ledová krusta, kterou si za ty roky vytvořila kolem srdce,
pomalu začala tát.
Nedokázala pokračovat. Zaklapla album, uklidila ho do
zásuvky, zamkla ji a klíček pečlivě uschovala. Své myšlenky však
zamknout nemohla.
Znovu před sebou viděla jeho žadonící obličej. Řekl jí tehdy,
že do Prahy přijel obchodně a pokusí se to zařídit tak, aby sem
mohl jezdit pravidelně – za Sárou... a za ní. Stejně jako před
lety mu nedokázala odolat. Za celou tu dobu si nepustila k tělu
jiného muže. Byla ale mladá a zdravá a samozřejmě měla své
potřeby. A najednou stál před ní její ztracený a oplakaný Hášim
a chtěl navázat tam, kde před lety skončili. Po všech trpkých
zkušenostech měla aspoň tolik zdravého rozumu, že začala
užívat antikoncepci...
Podívala se na hodinky. Sára už by měla být doma, kde vězí?
Jako vždy, když se Sára někde zdržela, pocítila Eliška
mrazivý strach. Vydala se tedy za Elou.
Jak očekávala, našla ji v jejím ateliéru ponořenou do práce.
V obdivu se zastavila. Byla to zase jedna z mnoha variací na
téma Liliana. Lili sama byla tak krásná, až srdce usedalo, ale
na Eliných obrazech působila jako něco nadpozemského,
éterického a tak neuvěřitelně půvabného, že zákazníci se o tyto její
zidealizované portréty pokaždé málem porvali. Ano, dalo se říci,
že Liliana je všechny dost obstojně živila...





Možnost volby 25
>
„Nerada tě ruším, Elo, ale nevíš, kde je Sára? Neměla už
být doma?“
Ela se zděsila, samozřejmě zase při práci zapomněla na čas.
„Víš co? Já zavolám k Johance, třeba jsou u nich a
zapovídaly se. Vždyť je znáš.“ Odložila štětec, otřela ruce do starého
hadru a šla telefonovat.
„Prosím tě, uklidni se, Eliško. Běž se ještě podívat z okna,
třeba jenom drbou před vchodem!“
Eliška šla do svého pokoje a vyklonila se z okna. Před
vchodem tedy nedrbou! Pak ji zahlédla na rohu a vedle ní... to není
Johana.
Podívala se pozorněji – jestli ji zrak neklame, tak ten
mládenec je Arab jako poleno. Něco jí vykládal a Sára se natřásala
tak, že Elišce bylo hned jasné, že milého Araba nevnímá pouze
jako kamaráda.
Zatmělo se jí před očima – historie se opakuje! Ale ne, ne,
tohle ona nedovolí. Sára musí studovat, nemůže si přece
zkomplikovat život jako ona. Až do této chvíle váhala, jestli na nějaký
zájezd vůbec jet. Teď se rázem rozhodla, že odjet musejí a čím
dříve, tím lépe. Nejlepší bude to Maroko, je to last minute, takže
nabízejí slevu, a hlavně – odjezd je za pár dnů.
A rovnou vzala mobil a zavolala do cestovní kanceláře, odkud
asi před hodinou přišla, že ta nabízená dvě místa na Okruhu po
královských městech Maroka bere. Cítila, jak se jí žilami
rozlévá úleva. Je rozhodnuto. Ať se stane, co se má stát. Dokázala
svou dceru uchránit do dospělosti. Jestli se Hášim dozví, že jsou
v Maroku a pokusí se se Sárou sejít, asi se to mělo stát. Bude na
Sáře, jak se rozhodne.





26 Růžové snění
<
Kapitola třetí
Sára opatrně po špičkách vklouzla do dveří. Moc dobře věděla,
že doma měla být už aspoň před hodinou a vůbec si nebyla jistá,
v jaké náladě bude máma. Stále ještě měla vůči ní špatné svědomí
kvůli té hádce z předchozího večera. Pomalu docházela k
rozhodnutí, že pokud by to mámu uklidnilo, raději se své cesty vzdá.
Z obýváku slyšela babiččin hlas, právě s někým telefonovala.
Nakoukla tam, aby ji pozdravila. Babička hned hlásila do
telefonu: „Právě přišla. Ano. No já jsem taky ráda, ale asi to schytá
od mámy. Dobře, předám.“
Otočila se k Sáře: „To je Johana, chce se tě na něco zeptat.“
Johana byla samozřejmě zvědavá: „Sáro, jsi tam? Tak jaký
to bylo? Dal ti pusu?“
„Ne, prosím tě, ten je na to moc slušně vychovaný.“
Johaně se to nezdálo: „No já teda nevím, co je na puse
neslušného?“
Sára neměla chuť vykládat jí po telefonu podrobnosti: „Víš
co? Já se u tebe ráno stavím a všechno ti to budu vyprávět, ale
teď mě čeká bitva s mámou!“
„To asi jo, paní Ela k nám volala, jestli nevím, kde jsi.“
„Co jsi jí řekla?“
„Nic, neboj se. Mlžila jsem, jak to šlo a pak jsi naštěstí
přišla.“
„Tak dík. A drž mi palce! Jestli zítra nepřijdu, rozmázly mě
po zdi.“
Sotva dotelefonovala a otočila se ke dveřím, už viděla proti
sobě stát Elu a Elišku jako dvě bohyně pomsty.
Nervózně se zahihňala: „To byste nevěřily, co se mi dneska
stalo!“ A snažila se kolem nich protáhnout do chodby.





Možnost volby 27
>
„Bylo to tak důležité, že ses kvůli tomu musela opozdit?“
zeptala se sladce babička, zastoupila jí cestu a založila si ruce
na svůj mohutný hrudník.
„Už se nemůžeme dočkat, až nám to budeš vyprávět,“
stejně sladce doplnila máma a zaujala podobnou pozici jako Ela.
Sára si připadala jako provinilec před inkvizičním soudem.
Ze svého pokoje vyšla Bětka: „Tak jak ses měla, princezno?“
„Liliana není doma, že se ještě nepřipojila k výslechu?“ troufla
si Sára. Byla v ní ale malá dušička.
V tu chvíli se rozletěly dveře koupelny a v nich se objevila
zelená příšera ve strakatém hábitu.
„To se nestydíš, Sáro? Máma s babičkou se tu už hodinu
třesou strachy, a to vůbec nemluvím o Bětce a o mé maličkosti, my
tě přece nemusíme zajímat, že jo?“
Sára si úlevně vydechla: „Zdá se, že jsme tu všechny!“ Měla
mnohem radši Lilianino kázání, než vyčkávavý ironický tón ostatních.
„Co kdybyste mě nakrmily, pak mi to povídání půjde o moc
líp,“ nesměle zkusila odlehčit situaci.
„To je dobrý návrh, ne?“ otočila se Lili k ostatním.
„Zlato, možná by sis mohla před jídlem sundat tu barvu z
obličeje,“ nehnula brvou Ela.
Liliana zmizela v koupelně a pokřikovala přitom něco o
kosmetických ignorantech, kteří se ovšem brzy setkají s následky své
lehkomyslnosti v podobě vrásek. Ani jedna z přítomných dam to
nebrala vážně, ani Ela jako nejstarší se ještě nemohla pochlubit
větším množstvím těchto dokladů zralého věku.
Společně zasedly v jídelně a oddaly se božským požitkům
Eliny kuchyně. Na Lili nečekaly, věděly že odstraňování nátěru
si žádá své a že i se zpožděním bude jistě s jídlem hotová jako
první. Když konečně vstoupila do jídelny a s grácií usedla na své
místo u stolu, zmohly se pouze na vzdechy obdivu a tiché závisti.
Sára mohla začít.
„Dnes jsme si s Johanou zašly na zmrzlinu do zahradní
restaurace v sadech.“





28 Růžové snění
<
„To bylo dost nezodpovědné, víš kolik kalorií jsi do sebe úpl -
ně zbytečně nacpala?“ neodpustila si Liliana.
„Nepřerušuj ji, to hlavní teprve přijde,“ strčila do ní loktem
Bětka.
„Dala jsem si ovocný pohár, ten jich snad nemá tolik?“
chytila se s radostí Sára změny tématu.
Liliana se už nadechovala, aby spustila svou obvyklou před -
nášku o energetické hodnotě potravin, ale Ela nevydržela s
nervy. „Jestli zase spustíš o kaloriích, Lili, tak ti do krku nastříkám
celé balení šlehačky ve spreji!“
Eliška cítila, že právě nastal ten vzácný okamžik, kdy má své
obvykle skvělé rodiny plné zuby.
„Nechtěla bys radši pokračovat ve vyprávění o tom, co
úžasného se ti stalo?“ obrátila se k Sáře s křečovitým úsměvem.
„No dobře, tak mě pořád nepřerušujte! Tak jsme si tam se -
děly a povídaly a povídaly...“
„Drahoušku, délku tvých hovorů s Johanou známe, urychli
to!“ Eliška už nedokázala skrývat svou netrpělivost.
„Dobře. Strhla se tam hádka mezi číšníkem a jedním
cizincem a my jsme jim pomohly, protože jsme tlumočily. On totiž
ten číšník neuměl ani slovo anglicky.“
Tohle bylo zase oblíbené téma Bětky, která měla úžasný
talent na jazyky, mluvila anglicky, německy a francouzsky a stále
docházela do jazykové školy. „To je ale opravdu ostuda, že
obsluha v restauraci prakticky v centru neumí alespoň anglicky.
Vidíš Sáro, jak se ti hodí, že jsi angličtinu neflákala?“
Lilianu zaujalo něco jiného: „Jak jste jim pomohly?
Překládaly jste nadávky? To mě mrzí, že jsem u toho nebyla.“
Rozhovor se dostával do kolejí v této rodině obvyklých a Sára
se trochu uklidnila. „Ne, pomohly jsme ten spor vyřešit. Johana
dokonce říkala, že jsem podědila diplomatické schopnosti po
babičce.“
Ela se nadmula pýchou: „Ženy v naší rodině byly vždy
velice schopné.“





Možnost volby 29
>
Sára se rozzářila jako sluníčko: „A ten cizinec si k nám pak
přisedl a za odměnu nám objednal další zmrzlinu.“
Liliana se tvářila, že omdlí a Eliška si v duchu říkala, že to
z té holky leze jako z chlupaté deky.
„Představte si, že to je Maročan. Vyprávěl nám o Maroku,
bylo to fajn. No a já jsem mu zase slíbila, když už mám
prázdniny, že ho zítra provedu po Praze. No uznejte, že to bude parádní
trénink. Celý den budu mluvit jenom anglicky!“
Elišce vyschlo v ústech: „Celý den?“
„Pozval mě na oběd! Mám se s ním sejít v deset u koně.“
Teď zase Eliška vypadala, že omdlí. Ostatní se ovšem jedna
přes druhou začaly zvědavě vyptávat. Ela to po chvíli zarazila:
„Dost, holky, vždyť takhle se Sára ani nedostane ke slovu. Otázky
tu kladu já. Sáro, nedovoloval si k tobě?“
„Ale babi, na co ty hned nemyslíš. Jen jsme si povídali.“
„Je to jasné, typ ukecávač.“ Liliana své bohaté zkušenosti
s muži, kteří se ji snažili získat, promítla do systému kategorií.
I když vypadala jako víla, měla velice logické myšlení a ráda si
vše utřídila do škatulek.
„A Sárinko, líbí se ti?“ pokračovala ve výslechu babička.
„Nóó... nevypadá špatně. Skoro jako táta na fotkách, když
jsem byla ještě miminko.“
„Arabové vypadají všichni stejně,“ zavrčela Bětka. Od dětství
kvůli osudu své starší sestry ke všem Arabům pociťovala odpor.
To zase nadzvedlo Elu: „Bětko, kde jsem udělala ve tvé výcho -
vě chybu, že jsi taková rasistka? Víte všechny dobře, že nemám
ráda jakékoli nepodložené předsudky.“
„A to, co jeden z nich udělal Elišce a Sáře, ti nestačí?“
rozhořčila se Bětka.
„Co bys čekala od mužského? A je úplně jedno, jestli je to
Arab, Číňan nebo třeba zelený mužíček z Marsu,“ opovržlivě
našpulila pusu Lili.
Ela se v zoufalství chytila za hlavu: „Čím dál tím lepší! Sáro,
neposlouchej je. Důležité je, jestli je to slušný kluk a líbí se ti.“





30 Růžové snění
<
Sára nadšeně přisvědčila: „Líbí se mi a vypadá slušně,
vzdělaně a opravdu si ke mně vůbec nic nedovolil.“
„Tak je teplej!“ neodpustila si Lili.
„Liliano, chovej se slušně!“ Ela byla opravdu rozzlobená
a Lili si uvědomila, že přestřelila. Zkroušeně sklonila hlavu:
„Omlouvám se.“
Ela se pohodlně usadila a obrátila se opět k Sáře: „Ale málem
jsme zamluvily to hlavní, to, že jsi přišla domů pozdě.“
Teď byla zkroušená zase Sára: „Já se vám všem moc
omlouvám, úplně jsem zapomněla na čas. Vím, že jsem měla aspoň
zavolat...“
„To jsi teda měla. Ale už toho nechme. I když si vůbec
nejsem jistá, jestli si to po tom dnešku zasloužíš,“ káravě zvedla
prst Eliška, „zamluvila jsem dvě místa v zájezdu po královských
městech Maroka.“
Sára vyskočila, porazila židli a vrhla se mámě kolem krku:
„Maminečko moje zlatá, právě po tom jsem toužila. Jak jsi to
uhodla? Ty jsi úžasná, ta úplně nejlepší, nejhodnější
maminečka na světě!“ Při tom proslovu málem Elišku udusila polibky.
„Počkej, ať to přežiju! Neměla bys taky poděkovat babičce?“
A tak se Sára vrhla pro změnu k Ele a pokoušela se samou
láskou zadusit i ji.
Na další jídlo už žádná z nich neměla ani pomyšlení.
Cestování milovaly všechny, a kdyby měly dost peněz, rozlétly by se
do světa. Sára odběhla do pokoje, který sdílela se svou matkou,
a přinesla průvodce Marokem.
„Ty sis byla nějak jistá,“ podivila se Eliška.
„Ne, jen jsem chtěla být připravená a opravdu hodně jsem
právě po cestě do Maroka toužila.“
Věcná Lili šla k jádru věci: „Do kterých měst tedy vlastně
pojedete?“
„To by mě taky zajímalo,“ přidala se hned Sára.
Eliška byla trochu v rozpacích, pro zájezd se přece rozhodla
u okna při pohledu na svou dceru v doprovodu mladého Araba.





Možnost volby 31
>
„No, pokud vím, tak nejprve poletíme do Agadiru, a pak
autobusem, ale nevím přesně trasu. Určitě uvidíme Volubilis, Fés
a Marrákeš. Posledních pár dnů strávíme zase v Agadiru a
budeme si užívat na pláži.“
„Holky, že mi přivezete něco na sebe?“ nezapřela své hlavní
zájmy Lili. „Viděla jsem úžasné vyšívané kaftany a také
nádherné stříbrné šperky, ty jsou myslím berberské. No uznávám, že
nevypadám zrovna jako orientálka, ale v harémech bývaly přece
i plavé krásky ze severu, ne? Takže by se to ke mně snad hodilo.
A jedna známá mi ukazovala ty nejbáječnější vyšívané
pantoflíčky, jaké si jen dokážete představit!“
„Uvidíme, ještě ten zájezd musíme dojít zaplatit!“ mírnila její
nadšení Eliška. „Pak už nám asi moc peněz nezbyde.“
„Mami, kdy tam půjdeš? Mohla bych jít s tebou? Já bych
v té cestovce nabrala nějaké prospekty a vyptala bych se na
všechno...“
Eliška se vychytrale pousmála: „Moje milá, půjdu tam zítra
odpoledne cestou z práce. Ale to ty přece budeš provádět po
Praze svého krásného Araba...“
„To klidně stihnu, já ti přijdu naproti a půjdeme spolu, ano?“
Najednou Sáru napadla úžasná myšlenka: „Co kdybych ho
přivedla s sebou, aspoň ti ho ukážu a třeba nám poradí, kde je to
v Maroku nejlepší a kolik co stojí a tak...“
„No dobře, už se těším,“ zalhala Eliška. Jestli na někoho ne -
byla zvědavá, tak na Araba, který plete hlavu její holčičce. Ale
co, někdy je lepší nepřítele poznat...
Zbytek večera uplynul v přátelském štěbetání, prohlížení
atlasu a všech knih o Maroku, které doma našly.
Když se konečně uložily k spánku, Sára ani Eliška nějak
nemohly usnout. Převalovaly se v postelích, až nakonec Sára
nevydržela a po špičkách došla k mámině posteli.
„Mami, spíš?“
„Teď už určitě ne,“ povzdechla si Eliška.
„Můžu si vlézt k tobě?“





32 Růžové snění
<
Eliška odhrnula pokrývku: „Tak pojď.“ Připomínalo jí to staré
časy, kdy Sára odmítala usnout jinde než u ní v posteli. Jenže to
bývala o dost menší... „Tak co máš na srdci?“
Sára se k ní v posteli přitulila: „Mami, není to blbý, když mi
dnes Azíz nedal ani pusu?“
Sára už ve své posteli spokojeně oddychovala, Elišce se však
dnes spánek nějak vyhýbal.
V duchu se vrátila do doby, kdy Sáře byl


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.