načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Mozkoman - Gabriella Hakanssonová; Anežka Kuzmičová

Mozkoman
-15%
sleva

Kniha: Mozkoman
Autor: ;

Samotářský podivín Hans Herman Gustavsson, inzertní agent provinčního švédského plátku, karikuje jako středověký Kdožkolivěk každého z nás, zároveň mu však mezi příslušníky ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  199 Kč 169
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 188
Rozměr: 20 cm
Úprava: 186 stran
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Hjärnmänniskan
Spolupracovali: ze švédského originálu ... přeložila Anežka Kuzmičová
Vazba: brožovaná lepená
ISBN: 9788087162279
EAN: 9788087162279
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Samotářský podivín Hans Herman Gustavsson, inzertní agent provinčního švédského plátku, karikuje jako středověký Kdožkolivěk každého z nás, zároveň mu však mezi příslušníky druhu Homo sapiens není rovno. Nejenže ho víra ve vlastní genialitu nutká sepisovat apartní filozofická pojednání o ledasčems, zásadami oblékání počínaje a evolucí konče. Hans Herman Gustavsson se navíc o všem radí se svým homunkulem Mozkomanem, superinteligentním šotkem, jenž mu neposedně rejdí hlavou. Když se však jednoho prosincového rána roku 2007 vypraví na zájezd do Tichomoří, otřese se mu život i světonázor v základech. Hans Herman Gustavsson vyhlásí Mozkomanovi válku a poklidná dovolená se rázem zvrhne v nezadržitelnou smršť slovních intrik, šílených nápadů, horečných bojůvek se sebou samým a groteskních setkání s domorodými obyvateli.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Gabriella Hakanssonová; Anežka Kuzmičová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Gabriella

Håkanssonová

MozkoMan


First published by Albert Bonniers Förlag, Sweden.

Published by arrangement with Loud Literary Agency, Sweden.

Copyright © Gabriella Hakansson, 2007

Translation © Anežka Kuzmičová, 2009

Cover and layout © Lucie Mrázová, 2009

ISBN 978-80-87162-27-9

Velice děkujeme za finanční podporu Švédské kulturní

radě – Swedish Art Council, která umožnila financování

překladu této knihy.

̊


9

Člověk sám je pánem svého osudu, pomyslel si Hans

Herman Gustavsson a pomalými pohyby si těsně u krku

zavázal světle béžovou károvanou šálu. Hodiny ukazovaly 07:54, bylo první skutečně mrazivé listopadové

ráno roku 2007.

Člověk sám je pánem svého osudu. Za posledních několik dní mu ona úvaha vytanula na mysl hnedněkolikrát a přiměla ho zahloubat se nad všemi myslitelnými významy dotyčné sentence.

Člověk sám, mumlal si polohlasně, když z hornízásuvky komody vyndával hnědé teletinové rukavice siniciálami HHG.

Člověk sám, opakoval si, člověk sám, sám, sám.

Dneska rytmus chytá snadno. Opatrně zasunulzásuvku, příjemně vonící po staré kůži a po kuličkách proti molům, a zničehonic si uvědomil, že tyhle rukavicedostal pod stromeček o Vánocích roku 1966.

Kam se všechny ty roky poděly? tázal se poněkudzaraženě sám sebe.

Když vtom k němu do ticha, z nitra dutin a komor pod lebečními kostmi, začala doléhat jakási podivuhodněrytmická ozvěna, cizí hlas, jenž ustavičně opakoval tatáž slova. Pane, pane, pane. Pane, pane, pane bože.

Pohlédl na obnošené, leč pořád ještě zcela funkční rukavice, které se postupem času vytvarovaly podle jeho prstů, a k nerozeznání se tak podobaly jeho rukám. Vždyť už jsou to desítky let! Kam se všechny ty roky poděly?

No jo, no jo, no jo, bručel si nahlas, čas letí, člověk zůstává.

Zároveň, uvnitř Hermanovy hlavy, znělo stáledokola v doprovodném rytmu: Pane bože, pane bože, pane bože. Pane, pane, pane bože.

Zamyšleně po rukavicích přejel prsty a upamatoval se na to, jak si už před lety, když byl mladší, podstatně mladší, říkával, že vypadají jako pár odložených rukou.

Dobré ráno, ruce, zdravil je vždycky rozverně a paže při tom nechal na chviličku ochabnout, takže když serukavicím na polici pokoušel zamávat, paže se aninepohnuly.

Matka tuhle jeho hru neměla dvakrát v oblibě,dokonce ani malinko ne, pokaždé totiž vykřikla:

Hermane, nech toho! a rachotila pak hrnci avařečkami, dokud neupnul pozornost jiným směrem.

Hodný chlapeček, řekla mu potom zpravidla a velkou dlaní mokrou od nádobí ho roztržitě pohladila po tváři.

Na minulost pomýšlel jen zřídkakdy a nečekaný výjev matky v kuchyni v něm vyvolával prazvláštní pochody. Hlas v mozkovně zeslábl. Pulzující tok řeči zpomalil. Nato jako by někdo stiskl vypínač – veškerá myšlenková činnost ustala a v dutinách, závitech a komorách mozku se rozhostilo nezvyklé posvátné ticho. Herman senervózně zavrtěl. Tohle nebylo na denním pořádku.

Povětšinou, vlastně pořád, mu hlavou plynulamnohohlasá symfonie slov a zvuků a říkaček. Kompaktní ticho onoho prvního mrazivého listopadového rána bylo čímsi natolik výjimečným a vzbuzovalo natolik slavnostnípocity, že Herman nevěděl co si počít.

Takové ticho, zabručel neklidně.

V obavách, že klid naruší, a v touze zachovat sinebývalý výjev za každou cenu v paměti se jalpohupovat korpulentní tělesnou schránou ze strany na stranu. Rukavice, ruce, matka ve stísněné kuchyňce, ano, už si hru s rukavicemi jasně vybavuje, naprosto jako by to bylo včera. Vybavil si, jaké to bylo, když sedával zakuchyňským stolem a díval se na matčina nahrbená záda. Vybavil si vůni smaženého jídla a prostředku na nádobí a vybavil si i to, jak celá ta bizarní a matkou taknenáviděná zábava vznikla.

Bylo to v polovině šedesátých let a v kinech zrovna běžel Neviditelný muž. V tomto životním období seHermanovy zájmy následkem hluboké vývojové krizeomezovaly výhradně na film. Do kina chodil třikrát, čtyřikrát týdně, a zhlédl tak prakticky kompletní repertoár, vněkterých případech víckrát za sebou. Matka mu vyčítala, že za mizerné filmy utratí všechno kapesné, ale Herman si nedal říct a zhlédl jich tolik, kolik mu jen peněženka dovolovala.

Herman už se nemohl upamatovat, zda vidělpůvodní snímek z roku 1933, či zda zrovna uváděli některou z pozdějších verzí. Ani si nebyl schopen vybavit, o co ve filmu vlastně šlo. Myriády filmových scén se slily v jedno nekončící obrazové defilé a zrekonstruovat dějjednotlivých titulů šlo jen stěží. V tomto případě tomu bylonejinak. Ani tenkrát se mu ale do paměti nevryl děj.Nečekanou silou jej tehdy zasáhla sekvence, v níž se neviditelný muž poprvé obléká. Přezdíval jí oblékací scéna.

Tato prostá scéna v něm hned od prvního okamžiku vyvolávala obrovské napětí. Neviditelný pomalinkuobléká vrstvu za vrstvou, aby svůj trapný handicapzamaskoval. Díky krému tělové barvy, věrohodné paruce aslunečním brýlím najednou vypadá jako obyčejný člověk. Ještě dnes zakoušel Herman tentýž pocit exaltace jako kdysi v přítmí biografu, když se neviditelný proměňoval z ničeho v něco. Tep zrychlil a pokožku pokrylatenounká vrstva potu. Náhlé duševní souznění s fiktivnímspolutrpitelem jej natolik rozjařilo, že se vzrušil téměřeroticky. Ve své jednoduchosti a prostotě zjevovala oblékací scéna cosi, co Herman věděl již dávno, ale nedokázal to vyjádřit slovy, cosi pro něj zcela fundamentálního, totiž vědomí nutnosti dennodenně se odívat do role člověka.

Film Hermana dočista uhranul. Chodil na něj toho podzimu večer co večer, dokud snímek z důvodu jinak nedostatečné návštěvnosti nepřestali promítat. Pokaždé když se stal svědkem oné jedinečné sekvence, v hloubi jeho nitra jako by se něco pohnulo. Nezúčastněnýpozorovatel by jistě podotkl, že Herman příběh nepochopil. Z čistě vyprávěcího hlediska nemá zásadní významscéna oblékací, nýbrž scéna svlékací. Po umělecké stránce snímek vrcholí onou velkolepou sekvencí, v nížneviditelný muž člověčí roucho odkládá a namísto něj obléká své neviditelné, všeprostupující, zločinecké druhé já. Žerežisér usiloval o drama antického formátu, v němž se za neviditelnost zaplatí šílenstvím, Hermanovi podle všeho uniklo. Mohli bychom pochopitelně spekulovat o tom, že snímek nikdy neviděl až do konce, neboť v záplavě štěstí a euforie opouštěl sál ihned po skončení oblékací scény a finále si prostě a jednoduše nechával ujít. O tom my samozřejmě nevíme nic. O tom, že on sám si pamatuje toliko dotyčnou scénu, však nemůže být pochyb.

Bystřejší jedinec by dozajista usoudil, že hluboko v podvědomí se Herman identifikoval i s temnou stránkou osobnosti neviditelného, avšak Herman se kpsychologickým otázkám vyjadřoval jen velmi nerad, o takových záležitostech, jako je lidské podvědomí, ani nemluvě. Vyznával naopak nadvědomí, tedy všechno to, co mu v hlavě přicházelo jaksi na pořad jednání. Kupříkladu otázku neviditelnosti.

Vždyť kolikrát to jenom zažil? Kolikrát jenom získal obrys a tvar teprve poté, co se ráno oblékl? Kolikrátjenom pocítil, že dokud na sobě nic nemá, není člověkem? A kolik probdělých nocí už přemítal o tom, jaksvlečený z kůže a neviditelně sám si připadá a kde se v něm všechny ty patologické stavy berou a zdalipak je zakouší i ostatní? V první řadě si samozřejmě přál vědět, jestli to někdy přejde. Když uviděl, jak se s problémemnedostatečné tělesnosti vypořádal neviditelný muž, nastal všemu trápení okamžitě konec. Veškeré nejasnosti, jež dosud otřásaly jeho nitrem, byly náhle zodpovězeny. Myšlenky jako by onoho intenzivního filmového podzimu uzrály a jeho mozek je opracoval do podoby několika sofistikovaných a pregnantně zformulovaných hypotéz. Hermana to samotného překvapilo. Řešení problémůjinak nenáleželo mezi jeho silné stránky. Tuto ohromující novou schopnost v sobě odhalil jedné pozdní noci a jeho dětinské nadšení v tu chvíli neznalo mezí.

Bez šatů, slyšel se říkat, je člověk jenom zvíře.

Myšlenka to byla samozřejmá, ale i geniální.

Ve spánku nad námi nejprve přebírá vládu našeanimální já, potom naše já vegetabilní. Pročež je spánek největším nepřítelem člověka.

Herman naprosto oněměl. Kde se ty myšlenky berou? Jako by se nějak záhadně líhly v čirém vzduchoprázdnu, jakož i naznačovaly zcela brilantní východiska pro jeho vlastní, čistě soukromé úvahy. Na problém neviditelnosti se zničehonic dostavilo ryze racionální vysvětlení.Herman si odkašlal a znovu se chopil slova.

Každé ráno je boj.

A dál:

V aktu oblékání vítězí lidskost nad zvířeckostí.

Zasmušenou staromládeneckou tvář rozjasnilspokojený úsměv. Napadala ho slova krásná jako řecké sochy, a přece prostá jako hříčka dítěte. Dočista jim propadl a nechal myšlenky volně plynout.

Šaty jsou standartou vyspělé civilizace.

O několik vteřin později:

Obnažená kůže značí zaostalost a ochabnutí mysli. Nahatí lidé jsou jako zvířata.

Tento skvělý intelektuální výkon, na němž se,alesoň pokud mohl soudit, vlastně sám nepodílel, naHermana mocně zapůsobil. Celá desetiletí strávil hledáním odpovědí na hádanky života v nejrůznějších knihách a příručkách a teď se ukáže, že má všechna řešení ve vlastní hlavě. Cosi tam uvnitř mu zcela zjevně pomáhalo přemýšlet. Mělo to naprosto výjimečně vyvinutouschopnost řešit složité úlohy. Vyznačovalo se to bezmáladokonalou verbální výbavou, a navíc to jevilo zájem opřesně tatáž témata jako on.

Neuvěřitelné, zvolal Herman a udiveně si přiložil ruku na čelo.

Snad se mu to jen zdálo, ale na okamžik měl dojem, že se to pohnulo – jako by to sebou cuklo – hned pod čelní kostí.

Haló, zašeptal.

Z nitra lebky se ozval neurčitý zvuk, jako když šustí suchý papír.

Haló, zvýšil trochu hlas a lehce si poklepal na spánek.

Tentokrát už nemohlo být pochyb. Uvnitř se určitě něco hýbe. Herman si čím dál rychlejšími pohyby mnul spánky. Intenzivní tělesný dotyk snad pomůže navázat s onou neznámou věcí spojení. A skutečně. Po několika minutách to přišlo. Z hlavy se ozval slabý, lečnezaměnitelně lidský hlásek.

Haló, pravil, haló!

Herman užasl. Než se stačil probrat, začala cizíbytůstka snovat další řetězce epochálních tezí o člověku, spánku a každodenní nutnosti se obléci. Herman oněměl obdivem. Po chvíli otálení se rozhodl, že budesupervýkonné jednotce ve své mozkovně přezdívat Cerebrotón, podle latinského cerebrum, mozek. Zanedlouho však usoudil, že zvolil jméno příliš chladné a neosobní anikterak neodrážející pocity hrdosti, jež dotyčná bytůstka, tvarující jeho myšlenky tak nádherně a chytře, jako když sochař ze surové přírody vydobývá čistou krásu,navozuje v jeho nitru. Nebude lepší říkat mu Mozkoman? Je to logické a prosté. Tak tedy Mozkoman.

Svůj první skutečný dialog započali Herman sMozkomanem ještě téže noci a v následujícím týdnu jižnavázali rozsáhlou spolupráci. Na základě společnéhorozhodnutí se zhostili úkolu klasifikovat, analyzovat a vysvětlit cokoliv, co jim přijde do cesty. Jsouce srozuměni s tím, že takto ambiciózní projekt vyžaduje celoživotní úvazek a že každou práci seriózních vědeckých nároků je třeba rozčlenit na menší a snáze uchopitelné celky, rozhodli se začít u méně obsáhlých témat a pustili se dootázky neviditelnosti. Samotný pracovní proces probíhal tak, že Mozkoman myslel a Herman zapisoval. Že se uchýlí k písmu, se od počátku rozumělo samo sebou. Taksvětoborné myšlenky nemohli přirozeně nechat se vypařit a zmizet kamsi do vzduchoprázdna, a tak se jejichprvním společným dílem stal útlý svazeček s názvem O člověku a spánku.

„Všechny podoby neviditelnosti,“ sděloval strojeně elegantní rukopis na první straně, „mají kořeny vespánku.“ A dál: „Ve spánku člověk přichází o jedinouvlastnost, jež ho odlišuje od většiny ostatních věcí ve vesmíru – o schopnost přemísťovat se.“ Zbytek traktátu sestával z několika strohých sentencí. „Když člověk spí, přestává

16

per definitionem býti člověkem a proměňuje se v jinou

formu života. Pak jej lze nejspíše přirovnat k nadměrně

urostlému a vývojově velmi pokročilému typu rostliny.“

O několik řádek níž následoval závěr. „Po probuzení

tak člověk v těle pociťuje právě pozůstatky bazálníve

getabilní nehybnosti.“ Jakož i samozřejmé protiopatření.

„Kdo chce toto primitivní stadium opustit a dobýt sina

zpět svou totožnost, musí si zakrýt pokožku a odít se do

role člověka.“

Spisek O člověku a spánku se stal prvním z dlouhé

řady pojednání, jež spolu v následujících letechsepsa

li a jež zaujaly čestné místo ve zvláštní polici nadko

modou v kuchyni. Nad rychlostí, s níž byl Mozkoman

schopen nalézat odpovědi i na ty nejkomplikovanější

otázky, jakož i nad nevídanou odvahou, s níž na cestě

za kýženým výsledkem pokořoval hranice jednotlivých

vědeckých disciplín, zůstával Hermanovi rozum stát.

Psaní traktátů se jim brzy stalo denním chlebem.Nena

šla se problematika, jež by pro svou náročnost čikom

plexitu dokázala písemnému zpracování a následnému

rozřešení odolat. Matka přešla od stížností na náklady

za biograf k lamentacím nad nesmyslnými výdaji zapře

dražené zápisníky, avšak Herman si nedal říct. Závěry

sepsané do luxusních zápisníků se vyznačovaly netoliko

existenciálním dosahem, nýbrž i aplikovatelností v praxi.

Pročež v tomto období začal nosit přiléhavé šaty. Nový

styl ho naplňoval příjemným dojmem stability aviditel

nosti a i z oblékání se záhy stal každodenní rituál. Po

turbulentních měsících strávených v přítmí biografuzau

jal vůči svému osudu podstatně nesmlouvavější postoj.

Všechno plandavé šatstvo muselo neprodleně opustit

skříň a na jeho místo nastoupila zbrusu nová kolekce

svršků, které se všechny vyznačovaly tou společnou

vlastností, že byly o jedno číslo menší, než bylo třeba.

17

Kalhoty, saka, košile, ponožky, rukavice – všechno na

jeho oblém těle sedělo jak přilepené. Herman sesou

středil na svá pojednání a všechno teď podřizoval boji

proti existenci bez tvaru.

Matka ho časem začala napomínat, že mluví sám se

sebou anebo že ve svém věku pořád jenom vysedává

za stolem a hrabe se v papírech, a právě ve chvílích, kdy

už se výčitky nedaly poslouchat, kdy už se nedalysná

šet, se Herman utíkal k nejrůznějším hříčkám, kupříkladu

k bizarní hře s rukavicemi, co matku tak nesmírněroz

čilovala – a právě v okamžiku, kdy nechal paže dočista

ochabnout, takže se jenom tak bezvládně houpaly podél

těla, a kdy se rukavicím na polici pokusil zamávat, to už

matka nevydržela a okřikla ho: „Hermane, nech toho!,

nech už toho!“ a jala se rachotit vařečkami, načež toho

Herman nechal a mohl se zase beztrestně vrátit kmilo

vanému rozepsanému traktátu.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist