načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Mourkova cesta - Ilja Bojašov

Mourkova cesta
-15%
sleva

Kniha: Mourkova cesta
Autor: Ilja Bojašov

Dějovou osu knihy tvoří putování kocoura, jehož venkovské "panství" v bosenské vesničce bylo srovnáno se zemí na počátku občanské války roku 1992. Rozhořčený mourek se vydává ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  189 Kč 161
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,4
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 74Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 164
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Put’ mury
Spolupracovali: z ruského originálu ... přeložila Irena Tománková
Vazba: brožovaná lepená
Datum vydání: 1. 2. 2017
Nakladatelské údaje: Zlín, Kniha Zlin, 2011
ISBN: 9788087162316
EAN: 9788087162316
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dějovou osu knihy tvoří putování kocoura, jehož venkovské "panství" v bosenské vesničce bylo srovnáno se zemí na počátku občanské války roku 1992. Rozhořčený mourek se vydává hledat svou deku, misku s mlékem a dvounohé sluhy, na něž má podle svého názoru nezadatelné právo. Cestou potkává bezpočet zoufalých i posedlých poutníků, ale také místních duchů i přelétavých démonů války a zla. S jeho poutí se prolínají příběhy mnoha cest - malý exodus skupinky bosenských Židů, plavba bílého vorvaně po oceánech celé Země, touha rakouského vozíčkáře pokořit vrchol nebezpečné hory, osud housera se zvláštními schopnostmi, jehož vláčí z jednoho výzkumného ústavu do druhého i myšlenky starého psa, který se nehne z křižovatky, aby měl neustále před sebou všechny možnosti. Výsledkem je bohatá koláž filozofických podobenství na téma cesty a cíle, konečnosti a nekonečnosti v nejrůznějších smyslech a podobách, která nepostrádá jemný ironický humor. Jako svérázný komentář se knihou vine nesmiřitelný spor dvou potrhlých filozofů o důležitosti cíle a samotné cesty. S fantazií i humorem popsaná odysea mourovatého kocoura z rozbombardované jugoslávské vesničky je zároveň osobitým podobenstvím o smyslu cesty a cíle.

Popis nakladatele

Během občanské války v Bosně a Hercegovině utíká kocour Mourek z vybombardované vesnice Mesič za svou uprchlou rodinou. Mourek má jediný cíl, získat zpátky, co mu právem patří: misku, místo na dece u křesla a své dvounohé sluhy. Není však jediný, kdo je právě na cestě. Všichni kolem něj jsou v pohybu, jdou, jedou, letí, šplhají nebo padají – Židé prchající ze Sarajeva do zaslíbených Spojených států, arabský šejch odhodlaný bez mezipřistání obletět zemi na svém soukromém letadle, srbský šofér převážející mrtvoly i lidi a hledající svůj opravdový dům, Francouzka veslující přes Atlantický oceán, rakouský vozíčkář toužící zdolat alpskou horu, Číňan přecházející bez povolení po laně nad Žlutou řekou, bílý vorvaň rozrážející vlny všech světových oceánů, lososi umíněně se vracející do řek svého zrození, langusty běžící jednou za rok po dně mořského oceánu do hlubin, pes-filozof putující v mysli nekonečným spletencem všech možných tras... Má jejich cesta cíl, nebo je cílem samotná cesta? Najde kdy cestovatel někde útočiště, nebo je věčné vandrování údělem všeho živého? Myriády postav v knize hledají své tao, svou pravou cestu, která není vyznačena na mapě, kterou nelze najít, když kráčíte ve šlépějích druhých, protože je pro každé stvoření jedinečná.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ilja

bojašov

Mourkova cesta


Copyright © Limbus Press, St. Petersburg, 2007

Translation © Irena Tománková, 2011

Cover and layout © Lucie Mrázová, 2011

ISBN 978-80-87162-31-6

Věnováno všem, kdo mají svou cestu,

i těm, kdo svou cestu nemají.


7

DŘÍVE NEŽ ZAČNEME VYPRÁVĚT O CESTĚ KO

COURA MOURKA, DOBRODRUŽSTVÍCH VORVA

NĚ, POCHODU LANGUST A VÝKONU PROVAZO

CHODCE, NEŽ BUDEME PĚT ÓDU NA PUTOVÁNÍ,

DOVOLTE NĚKOLIK SLOV Z HISTORIE. PROSÍME

LASKAVÉHO ČTENÁŘE O POCHOPENÍ PRO TAK

DLOUHÝ PROLOG, ALE VYDEJME SE ALESPOŇ

NA KRÁTKÝ VÝLET STOLETÍMI.

Ve starověku neuznávali přešlapování na místě.

Konfucius a Lao-c' neustále obhajovali cestu. „Ces

ta, cesta, co je víc než cesta?“ ptal se mnohokrát

básník a filozof Čchu Kou. V císařství Jü se učenec

nestal učencem, dokud po horských úbočích a stez

kách nepřekonal alespoň sto čínských mil od jedné

strážní věže k druhé. Pozoruhodný je dialog, kte

rý vedl známý taoista Lin Pchen-ja se svým zřejmě

dost vzdělaným sluhou. Podle Lin Pchen-jaa mají

rodiče a učitelé dítěti třeba již v mateřském lůně

vštěpovat, že ho čeká nekonečná pouť. Budoucí

poutník se však rozhodně nemá děsit slova „ne

konečná“. Život je věčný pochod od jednoho bodu

v prostoru k druhému, během něhož si důstojný

muž osvojuje vědomosti, schopnosti a návyky – po

čínaje uměním lovit motýly, aniž by se dotkl pelu na

jejich křídlech, až po příležitost naučit se ovládat

meč jian. Je zajímavé, že Lin Pchen-ja neomezoval

cestu pouze na hory a údolí císařství Jü a Vej. Ten


8 to kosmopolita byl hluboce přesvědčen o tom, že poutník nemá právo zastavit se na hranici státu, ale je prostě povinen dojít až k „hranicím nebeským“. Je na místě připomenout, že Lin Pchen-ja byl vášnivým zastáncem „imaginárního cestování“, jednoduše řečeno meditace.

Je to s podivem, ale jeho sluha se vzepřel všem čínským tradicím uctivosti, když směle zpochybnil učení o nekonečném putování. Připodobnil důstojného muže k letící střele a usoudil, že dříve či později střela dosáhne cíle, tedy přestane letět. Lin Pchen-ja nesouhlasil a mládence ubil holí. Avšak problém formulovaný mladíkem přerostl v lítou slovní přestřelku mezi dvěma významnými staročínskými školami – Čchin a Pa-Kchou. Zakladatelé Čchin, přímí následovníci Lin Pchen-jaa, formulovali svůj postulát takto: „Cesta, a nic než...“ Kdokoli se vydá na cestu, aby učinil „stovky objevů“, musí se plně oddat „velkolepé kráse nekonečnosti“. (Meditace napomáhající překonání „veškerých hranic“ byla doslova povinná).

Jejich oponenti proti podobným perspektivám zapáleně protestovali. Vůdčí osobnosti školy Pa-Kchou zdůrazňovaly především nevyhnutelný konec třeba i toho nejdelšího putování (střela dříve či později dosáhne cíle). Podle těchto realistů byla hlavním cílem „vnitřní cesta sebezdokonalování důstojného muže“, která nutně vede k „božskému stavu“. Rozhořčená polemika škol utichla v pátém století. Bývalý člen školy Čchin, muž jménem Jüi, našel dostatečný počet příznivců mezi „tupohlavci“ (opovržlivá přezdívka, kterou byli ocejchováni jeho učedníci) a začal myšlenku nekonečného putování

9

interpretovat podle sebe. Jüi hlásal, že je nutné se

k pojmu „cesta“ stavět zcela prakticky – důstojný

muž musí cestovat v pravém smyslu tohoto slo

va, musí se sandály na nohou, slamákem na hlavě

a rancem na ramenou překročit práh svého domu.

Všechna „imaginace“ byla podle Jüiho kacířstvím,

které nemá nic společného s počátky učení. Jüi se

domníval, že stoupenci školy Čchin jsou povinni být

neustále na cestě, nesmějí zůstávat na jednom mís

tě déle než tři dny, a nastane-li chvíle jejich skonu,

musí je rozhodně potkat s holí v ruce a uprostřed

cesty. Za nepřátele označil Jüi všechny ty, kteří se

pokoušeli hledat ve zcela primitivním putování ja

kýkoliv filozofický základ. „Jdi a nepřemýšlej!“ bylo

jeho motto. „Tupohlavci“, kteří v houfech zaplavili

Čínu, vnesli do učení školy pořádný zmatek. Potíže

nastaly, když se mnozí „nekonečně putující“ učed

níci Jüiho začali naplno věnovat loupežím a nahá

něli hrůzu dokonce i šaolinským mnichům. Na kon

ci pátého století se stali opravdovou pohromou pro

úřady i obyvatele. Ví se o několika demonstracích,

z nichž nejúspěšnější byl pochod proti „tupohlav

cům“ v provincii Sečuan. Tam byly jejich bandy ro

zehnány a vůdci rozčtvrceni tupými noži. Jak už

to bývá, pronásledování ze strany úřadů zasáhlo

i zcela nevinné zastánce teorie „věčného putování“.

Brzy byli zlikvidováni všichni.

Mimochodem, oponenty čekaly otřesy ve vlast

ních řadách. Jistý Tu Pchin přednesl tuto premisu:

Jediný a pravý konec všech cest je dosažení nikoli

„vnitřního“, nýbrž zcela pozemského, konkrétního

cíle. Heretika brzy vyobcovali. Pchin emigroval na

ostrov Honšú a aktivně své učení hlásal mezi domo

rodci. Povahou byl básník; tvrdil, že pro někoho je

10

koncem cesty sakura v horách, pro jiného je to chý

še, kterou poté, co ji nalezne, nebude již nikdy chtít

opustit. Je pravda, že pokusy Tu Pchina získat učed

níky vyšly naprázdno, i když ve starých japonských

kronikách můžeme stopy tohoto sektářství vysle

dovat. Tak například na několika řádcích je zmínka

o tom, že jistý Akava z Nagoji stanovil cílem svých

cest keř zimolezu u strážní věže v Tanaze, o čemž

hlasitě zpravoval shromážděný dav. Tato kuriózní

zmínka – jedna z mála dochovaných – svědčí o ma

lém počtu následovníku Tu Pchina. V šestém století

už nebylo slyšet ani o samotné škole!

Filozofie staročínských „poutníků“ nečekaně učaro

vala Arabům. Ti rozdmýchali její již uhasínající oheň

s čistě arabským temperamentem. Derviši se v mži

ku rozdělili na „bezcílníky“ (hvězdomilce) a „cílníky“

(bolehlavy). Praxe hvězdomilců přiváděla k zuřivos

ti pravověrné chalífy. Avšak i přes pronásledování

a popravy zburcovaly výzvy opustit vysezená místa

a vydat se na „věčnou pouť“ celý chalifát. Buřiči měli

brzy velké množství stoupenců. V Damašku došlo

k velkým nepokojům při pokusech zastavit jednu

takovou kolonu. Úřady k tomu měly pádný důvod –

města osiřela, po celé zemi opouštěli obyvatelé

své domovy i půdu, a výběrčí daní tak zůstávali bez

prostředků. Zato kolem cest byli rozeseti žebráci,

kteří se při shánění obživy neštítili přepadávat celé

karavany.

Bolehlavové však znamenali ještě větší nebez

pečí, neboť prohlašovali, že existuje jakási Sluneční

země, která se nachází na druhé straně Kavkazu.

V této zemi samozřejmě nebyli bohatí ani chu

dí a vůbec tam neznali slova jako „tyran“ či „kat“. Stačilo málo – přestěhovat se do utopie. Asi nemá smysl zmiňovat se o tom, že po vytyčení tak jasného cíle mohli zoufalí popravčí stavět z hlav stoupenců tohoto učení celé pyramidy.

Patrně jediný Hárún al-Rašíd zacházel s narušiteli arabského poklidu s nezvyklým ohledem. Doloženo je také vášnivé zaujetí blízkého přítele tohoto bagdádského chalífa, Al Mohameda Bin Adina, pro filozofii hvězdomilců. V traktátech O milosti Alláhově a zvláště ve nesmrtelné Růži z Chivy tento lékař a filozof dojímavě vypráví o svatých pošetilcích odhodlaných „létat z hvězdy na hvězdu, jako motýli poletují z květu na květ“.

K velkému zármutku současných vědců byla nenávist k „bezcílníkům“ ze strany zavilých stoupenců šaríi natolik silná, že ve třináctém století na ně zůstaly jen mlhavé vzpomínky a zbyly po nich pouze jímavé legendy. Nezachoval se jediný pramen, který by alespoň naznačoval, jakou Sluneční zemi to vlastně měli bolehlavové na mysli. Nadšenci však neztrácejí naději a doufají, že jednou naleznou v zaprášených rukopisech knihoven v Damašku nebo Káhiře úryvky tajuplného traktátu Pravda o samarkandské karavaně, v němž se přímo hovoří o tajných podzemních chodbách, které vedly do země zaslíbené. Uběhlo dalších pár století. V roce požehnaném pro Francii, kdy se král Jindřich IV. Navarrský vydal se svými vojsky a dělostřelectvem plenit Savojské vévodství, se františkánský mnich Bill Bloomberg, jenž pracoval na vedlejší úvazek jako knihovník vzkvétajícího, ale poklidného kláštera sv. Lucie, utopeného v jabloňovém sadu nedaleko Lyonu, definitivně

12

přesvědčil o správnosti svých zápisků O předurče

ní božích tvorů. Bloomberg požádal o požehnání

svatého Františka (zdálo se mu, že svatý odpověděl

kladně, neboť „mu bylo dáno znamení“; vnitřní hlas

náhle zavelel skromnému znalci Aristotela pustit se

ihned do práce a napsat svého druhu jedinečné dílo

Podstata a bohulibost pravdivé Cesty. Tento fran

tiškánský mnich nakonec vytvořil systém, který ne

násilně sloučil názory slavného Lin Pchen-jaa a jeho

vzdorovitého sluhy. Bloomberg se zcela velkoryse

stavěl k pojmům „nekonečnost“ i „konečnost“ kaž

dé cesty, protože si logicky uvědomoval, že oba mají

plné právo na existenci. Jako opravdový Evropan se

pustil do podrobné klasifikace a ty, kteří se vydá

vají na cestu, rozdělil na „vášnivé“, „věřící“, „kacíř

ské“, „stydlivé“, „rozhodné“, „vnímavé“, „roztržité“,

„smělé“, „netečné“ atd. atd. Se stejnou svědomitos

tí zkoumal i příčiny, které nutí člověka putovat, celé

kapitoly věnoval „zoufalství“, „naději“, „bezvýchod

nosti“, „čestnosti“, „hledání boha“, či „pouze touze

po změně místa“ (Schopenhauer později tuto klasi

fikaci nazval Bloombergovy variace). Zvídavý mnich

se zamýšlel i nad neobyčejně složitou otázkou, jako

je „opravdovost“ a „neopravdovost“ cesty. Byl nu

cen uznat, že hranice mezi bohulibou a ďábelskou

motivací putovat je tenká a je zapotřebí podrobit

seriózní analýze každý jednotlivý případ.

Pozoruhodné je na Bloombergovi i to, že jako

první vyjádřil předpoklad, že putovat mohou i by

tosti z jiného světa, nadpozemské bytosti – ducho

vé, andělé, démoni, elfové, domácí skřítci a ostatní

čisté i nečisté síly. Jemu patří na jeho dobu ne

slýchaná premisa o „vědomém putování zvířat“.

Mnich se však ihned zalekl svého kacířství a vrátil se k dogmatu nadřazenosti člověka a Boha nad přírodou. Avšak později významný zoolog a mystik Faserland především na základě Bloombergových variací zformuloval myšlenku, že „všichni tvorové mají rozum, tedy i právo na vědomé putování“.

Bloomberg svou osobní cestu na Zemi završil v devadesáti třech letech. I když kromě jediného traktátu nevydal žádné jiné pojednání, inspiroval nejednu generaci metafyziků. Vybídl k činu nesčetný počet cestovatelů a badatelů – počínaje Amundsenem a konče Šrí Aurobindem. Je paradoxem, že jeden z největších cestovatelů v historii lidstva prožil celý svůj život v klášteře a opouštěl ho pouze tehdy, když šel do nedaleké vesnice nakupovat.

V druhé polovině dvacátého století zavrhnul profesor Ženevské univerzity a přesvědčený stoupenec Lin Pchen-jaa François Belanger kompromis, k němuž se snažil dospět františkánský mnich. Jeho oponentem se stal Pete Stout, biolog z Cambridge. Rozhořela se ostrá bitva.

Zapálený François kolem sebe soustředil takzvané „neobezcílníky“. Zavalitý a neohrabaný profesor raději pobýval ve své kanceláři, než cestoval po konferencích. Naproti tomu doktor Stout, obhájce opačného názoru, neustále někam chvátal. Vytáhlý, shrbený, s želvovinovými brýlemi na očích a batůžkem na zádech neustále jezdil křížem krážem po zeměkouli. Lysina neúnavného Peta se leskla na všech sympoziích a sjezdech, kde se potkávali jeho stoupenci. Stout byl mimo jiné i zaníceným zastáncem Faserlandovy teorie.

Belanger kategoricky vystoupil proti pokusům svého protivníka připisovat zvířatům a ptákům schopnost promýšlet svá putování.

14

„Člověk musí být neskonale naivní,“ hřímal ve

své stati Hloupost či idiotství (časopis Filozofic

ký věstník, květen 1967), „aby ostatním bytostem

v přírodě připisoval to, čím Bůh obdařil pouze člo

věka. Ponechme stranou vyšší inteligenci, která je

nepochybně vlastní andělům. Neupírejme ďábel

ský intelekt satanským silám. Ale tvrdit, že zákla

dem přirozeného instinktu nutícího husy každý

rok k letu je rozum, znamená pronikat čert ví kam,

vracet se do časů neznalosti, nepřipouštět si rea

litu ani fakta! Lidskému rozumu se příčí, když lidé

s vědeckými tituly a zdravým rozumem najednou

začínají uvažovat (a kde!? na stránkách odborného

tisku, v uznávaných časopisech!) o tom, že mraven

ce či lumíky nutí k pohybu přání podobná těm lid

ským! Nepramení snad právě odsud ad absurdum

1

pokusy, kterými se i v dnešní době někteří filozo

fující zoologové snaží dokázat, že existuje jakýsi

‚zvířecí jazyk’ a jiné projevy toho, co jsme si zvykli

považovat za výsadní právo pouze našeho rozu

mu, kterým nás obdařil samotný Bůh? Není divu,

že i dnes pánové tohoto typu uctívají Faserlanda!

Přicházejí s bláznivými experimenty, píší statě zavr

hující Pavlova a jeho reflexy, jedním slovem rodí se

pseudovědecké nesmysly, tmářství a šarlatánství.

Všichni tito myslitelé tvrdí, že zvířata i hmyz mys

lí. Co na to odpovědět? Nehodlám po tisící tvrdit,

podobně jako jiní učenci přede mnou, že rozum je

ad incunadulis

2

nejdůležitější dar Boha jeho jediné

mu milovanému dítěti, je vlastní jen a jen člověku,

protože ho přibližuje Tvůrci, a jen jemu je dovoleno

poznat potěšení z nekonečnosti!“

1 absurdní (lat.)

2 od kolébky (lat.)

„Ještě směšnější je věřit na elfy a fauny!“ psal neúnavný Belanger v jiné své stati Neprůstřelný marasmus (tentýž Filozofický věstník, 1969). „Ad ito pectore

1

ponechejme literátům právo fantazírovat

na podobná témata. Avšak který vědec, samozřejmě pokud má zdravý rozum a paměť ho nešálí, by hodlal dokazovat existenci neviditelných éterických bytostí, jednoduše řečeno duchů, natož jejich zcela lidské chápání světa? (...) Nadpřirození obyvatelé hor a údolí, všichni ti skřítkové a rusalky, to celé je nesmysl, hra představivosti, výplod strachu, který nám zanechali pohané...“

François Belanger toho napsal ještě spoustu: stačí letmý pohled na jeho bibliografii. Na konci osmdesátých let byl tento učitel uznávanou autoritou, autorem kontroverzních děl Mohou zvířata myslet, aneb kritika Faserlandových stoupenců (1961), Existují ještě valkýry a gnomové? (1973) a Cesty poutníků a ptáků (1987). Počátkem devadesátých let se šestasedmdesátiletý bojovník pokusil izolovat od světa, aby se mohl v klidu své pracovny v malé vilce u Hannoveru věnovat svému stěžejnímu životnímu dílu Zvláštnost druhu homo sapiens jako jediného nositele boží myšlenky. Touto prací se rozhodl definitivně popřít všechny „spiritisty“, kteří se zarputile drží názoru, že ostatní bytosti mají něco, co se snad podobá lidskému rozumu.

Vůdce novodobých „cílníků“, doktor Stout, mu oponoval i v této otázce.

„Člověk musí být slepý jako krtek, aby si nevšiml zřejmých věcí,“ jízlivě psal v časopise Člověk a zvíře, v hlásné troubě Faserlandových přívrženců. „Středověké tmářství ještě neskončilo. Panu Be- 1 upřímně, ze srdce (lat.)

16

langerovi mohu radit pouze jediné: nec sutor iltra

crepidam! Jestli se geniální mnich i v době nepřející

vědě vyjádřil, byť bojácně, ve prospěch zřejmých

věcí, co potom nám, kteří máme k dispozici labora

toře a celé instituty, brání dokázat, že zvířata mys

lí, vědomě se vydávají na cestu a mají své vytyčené

cíle... Sol lucet omnibus, pane profesore!“

Mourek, mladý, drzý kocour z bosenské vesničky,

neměl o Bloombergových variacích ani potuchy.

Tento malý despota vládl svému místu vedle křes

la, kde měl rozloženou starou deku a postavenou

misku. Protože byl prosté mysli, i jabloňový sad

považoval za svůj. Vesnická rodina – matka, otec,

syn a dcera – patřila jenom jemu a existovala proto,

aby plnila jeho rozmary. Kocour žárlivě střežil své

území, které dokonale znal – od staré studny až po

jabloň na konci zahrady. Kromě toho se po svém

bavil s množstvím menších i větších duchů, kteří

bydleli na jeho kousku země, od těch droboučkých,

téměř nepatrných, žijících v trávě a ve větvích keřů,

kteří si i na nejšpičatějších stéblech ostřice umějí

vybudovat obydlí z pavučiny, přes duchy z rybníka,

mrštné jak vodoměrky, až po duchy z rozložitého,

omšelého dubu vedle domu. S domácím skřítkem,

přebývajícím uvnitř domu – nehmotným, průzrač

ným cvalíkem – měl vztahy naprosto loajální. Cvalík

někdy kocourovi dovolil, aby si s ním hrál.

Kocour byl náležitě důležitý, samolibý a šťastný.

Časté potyčky s vetřelci se tu a tam neobešly bez

následků. Usoužený voják se vždy zbaběle vytratil

na louku pod kopcem. Tam bez váhání našel léči

vou bylinu piktoralis a pil rosu z trojlístku, postaru

léčil následky boje a znovu nabýval duševní rovno

17

váhy. V trávě docela často potkával drobounké po

stavičky s průzračnými křídly, které omámeně léta

ly z květu na květ. Zdejší nymfy, vzrůstu drobného,

jim k tomu tančily chorovod. Nestoudné elfy kocour

neměl v oblibě. Nesnášel také mravence a někte

ré brouky, kterými se to na loukách a pasekách jen

hemžilo, protože jejich dráždivé výměšky na dlou

hou dobu otupily čich. Ale to byly jen drobnosti, bez

nichž nepoznáte pravou krásu bytí. Bylo naprosto

jasné, že kocourův svět dával naprostý, nepochyb

ný smysl. Ráno a večer se miska plnila čerstvým

mlékem. Myší a rejsků pobíhalo v zahradě a silážní

jámě nepočítaně. Ptáčky lovil jednou tady, podruhé

tam. Cizí kocoury nemilosrdně vyháněl ze zahrady,

kočky byly k mání na zavolání, rány se hojily nezvyk

le rychle. Mimo lidí a zvířat kolem našeho kocoura

kroužili úslužní duchové, kteří si nejméně ze všeho

přáli být nepřáteli, poletovali a třepetali se, funěli,

rámusili, plakali, pištěli, povídali, naříkali a chechta

li se, ale především ze všech stran přinášeli zprá

vy o tom, co se děje u studny, u rybníka, v kravíně

a ve stájích, kde hlučně chroustali seno a odfrkova

li dva huňatí, břichatí koně. A všechno toto nevy

čerpatelné bohatství až po nejmenší zrníčko písku

patřilo jemu, vladaři zdejších míst, majiteli muže,

ženy a dětí, vládci zahrady, stodoly, sklepa a kraví

na (mladé psy, kteří by mu konkurovali, jeho rodina

nechovala, své roky tu dožíval pouze pes starý jak

Metuzalém, ale tento vetchý a chátrající stařík sot

va šišlal).

Tak tu Mourek panoval, tak tu vládl, aniž by měl

potuchy o mečích jian. Sladké bezčasí! Všechno

skončilo v roce 1992, kdy v Jugoslávii vypukla ob

čanská válka.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist