E-kniha: Mötley Crüe -- Zpověď rockové skupiny s nejhorší pověstí na světě – Nikki Sixx; Neill Strauss; Paul Lee; Mick Mars; Vince Neil

Mötley Crüe

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Neil Strauss

Mötley Crüe – e-kniha

Copyright © BB/art s. r. o., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2019

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2001 by Mötley Crüe

All rights reserved.

Z anglického originálu Mötley Crüe. The Dirt

(First published by Regan Books in 2001)

přeložil © 2008, 2019 Radek Šimek

Redakce textu: Marta Rottová

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

Druhé vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7595-214-1 (tištěná verze)

ISBN 978-80-7595-218-9 (PDF)

Věnováno

J=ÖEI¾ÚAJûI¾

A DĚTEM

v naději,

že nám odpustí

naše viny





O

B

SA

H







ù/1Ì¥ !¡Î‘kàÌž×ÅkÌ¥¥ ù/1ÌÕ "@žbŠ‘ŠÌÅ•kÌÅkÌ­đ‹‘ŠÆ bŠÝžX‹Ì¥› ù/1 Ð $ ž•ÌÅk̕‘×݋̭ž Xk‘l•Ì•ċÅÎċÌzz ù/1Ì} /‡ž×ÎÌ@ÎÌ·kÌk݊‘Ì›É ù/1Ìz /­@ÅÎk̚@ÆkÌb×ÆkÌ¥}¥ ù/1ÌÊ ŠÂ‘Å_̊‘Å_̊‘Ḁ̊ɛ

ù/1ÌÉ

"ċÎkđ‹Ìä š@ƊX‡Ì

šk‘k­Æ‹X‡Ì­đAÎk‘̏Ş×

bžžÝ‹Ìbk@‘kđŠÌ¥›Ð

ù/1Ìp

"ċÎkđ‹Ìä š@ƊX‡Ì

šk‘k­Æ‹X‡Ì­đAÎk‘ÌNà‘Š

bžžÝ‹Ìbk@‘kđŠÌÕÐ¥

ù/1̛

žš¿ÎÌžÌÞ@àÌ!@bÌÕÊz

ù/1Ì¥æ

9ŠÎ‡ž×ÎÌ;ž×ÌÐ¥Ð

ù/1Ì¥¥

,ŠÅΞ‘k_Ìåkšà_ÌkžÌÐÊÐ



ù/1Ì¥Õ

žškX̏@ÌÝ ‡ž‘‘àޞžbŐl•ÌxŠ‘•×Ì}Ð¥

,žbċžÝAš‹Ì}ÊÕ

×ΞđŠÌxžÎžÂ@xŠ‹Ì}ÊÐ

„PŘÍBĚH ZDE PŘEDKLÁDANÝ NEPOCHÁZÍ

POUZE Z JEDNOHO PERA, STEJNĚ JAKO PŘÍBĚH

ZLOČINU NENÍ U SOUDU LÍČEN POUZE JEDNÍM SVĚDKEM.“

Š3EHGEA¾KHHEJO

,

„ŽENA V BÍLÉM“ ¥pÊæ

M

ÖT

LE

Y

!(1;Ì$3/



'=LEPKH=¾

VINCE



O DOMĚ, KDE JE TOMMY POPRVÉ NACHYTÁN S KALHOTAMI

NA PŮL ŽERDI, NIKKI CHYTNE PLAMENEM KE ZNAČNÉ NELIBOSTI

KOBERCE, VINCE DYCHTÍ PO OMAMNÝCH LÁTKÁCH, JEŽ VLASTNÍ OSOBA

JMÉNEM DAVID LEE ROTH, A MICK SI OD TOHO VŠEHO UDRŽUJE

POBAVENÝ ODSTUP

ā

íkalo se jí Bullwinkle, podle zvířecí postavičky z animovaného seriálu,

protože v obličeji vypadala jako los. Ale Tommy, který mohl mít kterouko

liv dívku na Sunset Strip, se od ní nedokázal odtrhnout. Miloval ji a chtěl si

ji vzít za ženu, jak nám pořád vyprávěl, protože dokázala ejakulovat

a postříkat při tom celou místnost.

Bohužel, nebyl to jen její ejakulát, co létalo po domě. K tomu se přidávaly

talíře, kusy oděvu, židle, zkrátka cokoliv, co se ocitlo v dosahu jejího hněvu.

Do té doby, a to jsem vyrůstal v Comptonu, jsem ještě neviděl nikoho se tak

vztekat. Jedno nevhodné slovo či pohled u ní dokázaly vyvolat záchvat zuři

2EJ?A ¥¥

Č

Á

S

T

PR

V

N

Í

11

1



vosti a žárlivosti. Jednou večer ji Tommy vyhodil a zabarikádoval pak dveře – zámek byl už dávno rozbitý, neboť dveře několikrát vyrazila policie – a Bullwinkle popadla hasicí přístroj a prohodila jej oknem, aby se dostala dovnitř. V noci opět přijeli policisté a vytáhli na Tommyho revolvery, zatímco já s Nikkim jsme byli schovaní v koupelně. Nejsem si jistý, z koho jsme měli větší strach, jestli z ní nebo z policajtů.

To okno jsme už nikdy nespravili. Dalo by to příliš mnoho práce. Bydleli jsme poblíž klubu Whisky A Go-Go a po zavíračce k nám proudily davy lidí, buď rozbitým oknem, nebo přes práchnivějící, z pantů vyvrácené dveře, které se daly zavřít jen tak, že se pod ně vrazil kus lepenky. Sdílel jsem jeden pokoj s Tommym, kdežto Nikki, hajzl jeden, měl sám pro sebe největší místnost. Když jsme se do domu nastěhovali, uzavřeli jsme dohodu, že se budeme střídat a každý měsíc bude mít tu místnost někdo jiný. K tomu ale nikdy nedošlo. Byla by to příliš velká námaha.

Psal se rok 1981 a kromě prázdných kapes jsme měli jen tisícovku singlů, které nám nechal vylisovat náš manažer, a několik poničených kusů osobního majetku. V obýváku trůnila kožená pohovka a kazeťák, který Tommy dostal na Vánoce od rodičů. Strop byl posetý malými důlky, protože pokaždé, když si sousedé stěžovali na hluk, jsme na to odpovídali bušením do stropu, buď násadou od smetáku, nebo krkem kytary. Koberec byl špinavý a nesl stopy alkoholu, krve a típnutých cigaret, přičemž stěny pokoje byly ožehnuty dočerna.

Celý dům byl prolezlý různou havětí. Pokud jsme chtěli někdy použít troubu, museli jsme ji nejdříve nechat dobrých deset minut zapnutou, abychom vyhubili zástupy švábů běhajících uvnitř. Nemohli jsme si dovolit koupit přípravek na hubení hmyzu, takže švábů na zdech jsme se zbavovali tak, že jsme vzali sprej na vlasy, přidrželi u trysky zapalovač a tímto plamenometem jsme je sežehli. Samozřejmě že na důležité věci jsme peníze měli (nebo jsme je ukradli), jako třeba na sprej na vlasy, protože člověk musel mít načechranou hřívu, aby mohl vystupovat v místních klubech.

Kuchyně byla ještě menší než koupelna a stejně tak zaneřáděná. V ledničce býval obvykle nějaký starý tuňák, pivo, levný salám, majonéza s prošlou záruční lhůtou a možná párky v rohlíku, pokud byl začátek týdne a my jsme je předtím buď ukradli z místního obchodu s lihovinami, nebo za zbytek peněz koupili. Nicméně obvykle přišel Velký Bill, stopadesátikilový motorkář a vyhazovač z klubu Troubadour (rok nato se předávkoval kokainem), a všechny ty párky snědl. Měli jsme z něj příliš nahnáno na to, abychom mu řekli, že je to jediné jídlo, co máme.

¥Õ

ù/1 ¥

V ulici bydleli jedni manželé, kteří se nad námi občas smilovali a přinesli nám velký hrnec plný špaget. Když jsme už byli úplně na dně, Nikki a já jsme sbalili nějaké holky, které pracovaly v obchodech s potravinami, abychom získali zdarma stravu. Chlast jsme si ale vždycky kupovali za své. To byla otázka cti.

V kuchyňském dřezu plesnivělo jediné nádobí, které jsme vlastnili: dvě sklenice a jeden talíř, který jsme občas opláchli. Někdy bylo na talíři připečeno tolik svinstva, že to vydalo za celé jedno jídlo, a Tommy jím nikdy nepohrdl. Kdykoliv se odpadky nahromadily, otevřeli jsme malé zasunovací dveře v kuchyni a vyhodili všechno na dvorek. Ten by byl teoreticky hezkým místem, velikostí vhodným na gril a židli, ale místo toho tam byly pytle s plechovkami od piva a lahvemi od chlastu, jež se vršily do takové výše, že jsme museli tu horu odpadků vždycky držet, aby se nám nenahrnula dovnitř, kdykoliv jsme otevřeli dveře. Sousedé si stěžovali na zápach a na potkany, kterými se dvorek začal jen hemžit, ale nebylo síly, která by nás donutila se toho byť jen dotknout, ani když nám odbor hygieny města Los Angeles doručil úřední nařízení, abychom napravili ekologickou katastrofu, kterou jsme způsobili.

Ve srovnání s koupelnou vypadala ovšem naše kuchyně ještě dobře. Za těch zhruba devět měsíců, co jsme tam bydleli, jsme ani jednou nevyčistili 2EJ?A ¥Ð

záchod. Já a Tommy jsme byli ještě teenageři: nevěděli jsme, jak se to dělá. Ve sprše se válely tampony po dívkách, které tam byly předchozí noc, a umyvadlo se zrcadlem byly celé černé od Nikkiho barvy na vlasy. Nemohli jsme si dovolit – nebo jsme byli příliš líní na to, abychom si to dovolili – toaletní papír, takže po podlaze se válely exkrementy poznamenané ponožky, plakáty a stránky z časopisů. Na zadní straně dveří visel plakát zpěváka country Slima Whitmana. Nevím vlastně proč.

Z koupelny vedla chodba do obou pokojů. Na koberci byly začernalé stopy po chodidlech, protože při zkouškách na vystoupení jsme na Nikkim zapalovali oheň a náplň do zapalovače mu vždycky stekla po nohách dolů až na zem.

Pokoj, který jsem sdílel s Tommym, se nacházel na levé straně chodby a byl plný prázdných lahví a špinavých šatů. Oba jsme spali na zemi na matracích povlečených kdysi bílými prostěradly, které získaly barvu rozmačkaných švábů. Ale náš pokoj jsme považovali za velmi luxusní, protože jsme měli na dveřích skříně zrcadlo. Tedy až do jisté chvíle. Jednou večer k nám přišel David Lee Roth a seděl na podlaze s hromadou koksu, který měl jako obvykle všechen sám pro sebe, když ony dveře vypadly z pantů a vzaly ho zezadu po hlavě. Dave na moment přerušil svůj monolog, ale za vteřinu pokračoval dál. Nezdálo se, že by si byl vědom něčeho neobvyklého – a ani kousek jeho drogy přitom nepřišel nazmar.

Nikki měl ve svém pokoji televizi a dvoje dveře, které vedly do obýváku. Z nějakého důvodu je však oboje zatloukl hřebíky. Sedával tam na podlaze, skládal „Shout at the Devil“, zatímco kolem něj se odehrával večírek. Každý večer, když jsme hráli v klubu Whisky, se k nám nastěhovala polovina obecenstva a konzumovala alkohol, koks, heroin, analgetika, sedativa a cokoliv, co jsme kde mohli splašit zadarmo. Já jsem byl tehdy jediný, kdo si něco píchal, neboť Lovey, rozmazlená, bohatá, bisexuální, švédskou trojku milující a sportovní Nissan 280-Z vlastnící blondýna, mě naučila, jak si kokain vpravovat do žil injekční stříkačkou.

Na téměř každodenní večírek k nám chodívaly pozůstatky punkové scény jako 45 Grave a Circle Jerks, zatímco příslušníci nově zrozených metalových skupin jako Ratt či W.A.S.P. se usazovali na dvorku či na ulici. Dívky přicházely na směny. Jedna šplhala oknem ven, zatímco druhá přicházela dveřmi. Já s Tommym jsme měli jedno okno a Nikki druhé. Stačilo říct: „Mám tu někoho. Musíš vypadnout.“ A dotyčný skutečně vypadl – ačkoliv někdy jenom do vedlejší místnosti.

¥}

ù/1 ¥

Jedna holka, která k nám pravidelně docházela, byla nestvůrně tlustá zrzka, která se do toho okna ani nevešla. Měla ale jaguára XJS, což bylo Tommyho vysněné auto. Nesmírně toužil se v něm projet. Nakonec mu navrhla, že když ji vyšuká, nechá ho, ať se tím autem projede. Ten večer jsme s Nikkim přišli domů a našli jsme Tommyho nataženého na zemi a na něm velkou, nahou horu masa, nemilosrdně pumpující nahoru dolů. Jen jsme ho překročili, sebrali rum s kolou, posadili se na pohovku a pozorovali celou scénu: vypadali jako červený volkswagen se čtyřmi bíle orámovanými pneumatikami, které se každou sekundu stlačovaly. Jakmile Tommy skončil, zapnul si kalhoty a podíval se na nás.

„Musím jít, hoši,“ a pyšně dodal: „Projedu se jejím autem.“

Načež vyrazil ven – přes svinčík v obýváku, rozmlácenými předními dveřmi kolem škvárových bloků, a už seděl v autě, sám se sebou vrcholně spokojen. Nemělo to být naposledy, co jsme ty dva zastihli při tomto ďábelském obchodu.

Žili jsme v tom chlívku jen tak dlouho, jako dítě přebývá v děloze, načež jsme se rozprchli s dívkami, se kterými jsme se mezitím seznámili. Po celou dobu, co jsme tam bydleli, jsme bažili po jednom – smlouvě na desku. Ale nakonec jsme měli jenom chlast, drogy, holky, všude bordel a soudní obsílky. Mick, který bydlel s přítelkyní na Manhattan Beach, nám neustále opakoval, že takhle žádnou smlouvu s nějakou nahrávací společností nezískáme. Ale já si myslím, že se mýlil. Teprve toto místo dalo vzniknout skupině Mötley Crüe a my je opustili, jako smečka vzteklých psů opouští samici, vybaveni dostatečně zvýšenou hladinou testosteronu, abychom dali vzniknout dalšímu miliónu zvrhlých metalových mláďátek. 2EJ?A ¥z

'=LEPKH=¾

MICK



MÖTLEY HOUSE VIDĚNÝ Z PERSPEKTIVY POZOROVATELE ZVENČÍ,

POSTULUJÍCÍHO KORELACI MEZI DÍVKOU BULLWINKLE

A MIMOZEMSKÝMI FORMAMI ŽIVOTA

ā

íkával jsem jim: „Víte, co je váš problém? Když něco sjíždíte, tak se

necháte chytit. Děláte to takhle.“ Popadl jsem skleničku a mrštil jsem s ní přes pokoj a nikdo nevěděl, co se kurva děje. Já jsem vždycky věděl, jak dělat takové věci a nenechat se chytit. Myslím, že jsem se od nich lišil.

Měl jsem byt na Manhattan Beach, kde jsem bydlel s přítelkyní. Nikdy se mi nechtělo motat se v tom domě. Už jsem to zažil a viděl v minulosti. Dávno mi bylo dvacet pryč a jim bylo teprve kolem osmnácti. Přišel jsem k nim jednou na Vánoce, měli malý stromek, na němž visely jako ozdoby plechovky s pivem, kalhotky, šušně, jehly a nejrůznější kraviny. Předtím, než jsme odešli na koncert v Country Clubu, postavili stromek na dvorek, polili ho benzinem a zapálili. Považovali to za velkou legraci, ale mně to akorát smrdělo. Takové kraviny mě fakt přestanou rychle bavit. V tom domě byl tak hnusný bordel, že když člověk přejel prstem po povrchu čehokoliv, dostala se mu špína až pod nehty. Radši jsem býval u sebe doma, popíjel a mlátil do kytary.

Nikki chodil s jakousi ježibabou, se kterou souložil ve skříni nebo v rakvi u ní doma. Tommy chodil s holkou, jejíž jméno jsem zapomněl, ale říkali jsme jí Bullwinkle. A sob není moc hezké zvíře. Chovala se jako šílenec, strhávala hasicí přístroje ze zdi a prohazovala je oknem, aby se dostala dovnitř do

¥Ê

ù/1 ¥

22

2



)E?G ¥É

¥É

domu. Já jsem ji považoval za pitomou husu s majetnickými sklony, která je úplně praštěná. Já sám bych nikdy tak nešílel, abych rozbíjel okno a riskoval, že se pořežu.

To, co je v takových lidech, je na mě trochu moc. Všichni jsou posedlí hledáním mimozemšťanů, ale já myslím, že my sami jsme mimozemšťané. Jsme potomci výtržníků z jiných planet. Stejně jako Austrálie byla vězením pro Anglii, která tam posílala svoje zločince, tak je to i se Zemí. Tady nás vyhodili. Jsme kurva šílení lidé odjinud, jenom taková banda šmejdů.

Bolí mě záda.



M

ÖT

LE

Y



Zleva: Rob Hemphill, Frank Feranna (alias Nikki Sixx)

a kamarádi před střední školou Roosevelt High School v Seattlu.



".$Ì/!Ì//

,ā0Ì8$



'=LEPKH=¾

NIKKI



SOUŽENÍ A STRASTI MLADÉHO NIKKIHO, PŘI KTERÝCH JE NÁŠ HRDINA

BRUTÁLNĚ ZBIT ZA TO, ŽE SI ČISTÍ ZUBY ŠPATNÝM SMĚREM, DOSTANE SE

MU VÝCVIKU V UMĚNÍ, JAK ZABÍJET KRÁLÍKY, POUŽIJE SVAČINOVOU

KRABICI K SEBEOBRANĚ, DRŽÍ SE ZA RUKU SE SLADKOU SARAH

HOPPEROVOU A PRODÁVÁ AMFETAMIN

ylo mi čtrnáct, když jsem nechal zatknout svoji matku.

Za něco mně zase nadávala – že chodím pozdě domů, že nedělám domácí

úkoly, že si pouštím muziku moc nahlas, že se oblékám jako pobuda, už

si nevzpomínám – a já už jsem toho měl dost. Rozbil jsem o zeď svoji bas

kytaru, hodil věží přes celou místnost, strhal jsem ze zdi plakáty MC5 a Blue

Cheer, prokopl jsem černobílý televizor v přízemí, načež jsem práskl

*EGGE ¥›

Č

Á

S

T

DR

U

H

Á



11

1









domovními dveřmi. Zvenku jsem kameny systematicky porozbíjel všechna okna v domě.

Ale to byl teprve začátek. Mělo přijít něco, co jsem už nějakou dobu plánoval. Vpadl jsem do vedlejší hospody plné ochlastů, s nimiž jsme se rád opíjel a požádal je o nůž. Někdo mně hodil vystřelovák. Vymrštil jsem čepel, natáhl levou paži plnou náramků, zabořil nůž do masa nad loktem a popotáhl asi deset centimetrů, přičemž se mi na několika místech obnažila kost. Nic jsem při tom necítil. Připadlo mně, že je to vlastně dost cool.

Pak jsem zavolal policii a řekl jsem, že mě napadla vlastní matka.

Chtěl jsem, aby ji zavřeli, abych mohl žít sám. Ale tento plán se obrátil proti mně: policisté mi řekli, že pokud budu trvat na obvinění, tak mě budou muset coby nezletilého dát do dětského domova, dokud mně nebude osmnáct. To znamenalo, že bych nemohl hrát čtyři roky na kytaru. A pokud bych nemohl hrát čtyři roky na kytaru, tak to znamenalo, že to nikdy nikam nedotáhnu. A já jsem byl odhodlán to někam dotáhnout. O tom nebylo žádných pochyb – alespoň v mé hlavě.

Tak jsem se s matkou dohodl na mimosoudním urovnání. Řekl jsem jí, že nebudu trvat na obvinění, pokud ustoupí a nechá mě na pokoji, abych byl sám sebou. „Nikdy ses o mě nestarala,“ řekl jsem jí, „tak mě teď nech být.“ A ona souhlasila.

Nikdy jsem se k ní už nevrátil. Bylo to opožděné zakončení mé pouti za únikem a nezávislostí, která započala už dávno předtím. Jak se praví v punkové klasice Richarda Hella „Blank Generation“: „Říkal jsem, pusťte mě ven, ještě dřív, než jsem se narodil.“

Narodil jsem se 11. prosince 1958 v 7.11 ráno v San José. Byl jsem tedy ranní ptáče a zřejmě jsem byl vzhůru už den předtím. Moje matka měla na jména asi tolik štěstí jako na chlapy. Narodila se jako Deana Haightová – farmářská dcerka z Idaha s hvězdami v očích. Byla to duchaplná žena, rozhodná, ambiciózní a nesmírně oslnivá – jako filmová hvězda z padesátých let se stylově krátkými vlasy, andělským obličejem a postavou, za níž se muži na ulici otáčeli. Byla však černou ovcí celé rodiny a přesným opakem své dokonalé a hýčkané sestry Sharon. Měla nezkrotnou povahu: vrtošivou a náchylnou k různým dobrodružstvím a od přírody neschopnou dosáhnout jakékoliv stability. O tom, že jsem její syn, nemůže být žádných pochyb.

Chtěla mně dát jméno buď Michael, nebo Russell, ale než to stihla udělat, ošetřovatelka se zeptala mého otce Franka Carltona Feranny, který nás měl za pár let nadobro opustit, jak se budu jmenovat. Otec matku okamžitě zradil a pojmenoval mě po sobě Frank Feranna. Toto jméno pak zanesli do

Õæ

ù/1 Õ



Nikkiho matka

Deana.



mého rodného listu. Od prvého dne jsem tak měl zaděláno na život plný průserů. Měl jsem tehdy vlézt zpátky do mateřského lůna a prosit Stvořitele, jestli bychom nemohli začít znovu a jinak.

Otec se kolem nás motal jen tak dlouho, aby mě obšťastnil sestrou, na kterou si, stejně jako na něho, vůbec nevzpomínám. Matka mi vždycky říkala, že sestra se někam odstěhovala, když byla malá, a že já ji nesmím vidět. Až po třiceti letech jsem zjistil pravdu. Pro matku představovaly děti a jim předcházející těhotenství varovné signály, že má poněkud zvolnit, kteréžto rady si však hleděla jenom velmi krátkou dobu, než začala chodit s Richardem Pryorem.

Po většinu svého dětství jsem pojem sestry a otce vůbec nechápal. Nikdy jsem si neuvědomoval, že pocházím z neúplné rodiny, jelikož jsem si nepamatoval nic jiného než sebe a matku coby rodinu. Bydleli jsme v devátém patře domu, kde se nacházel St. James Club – tehdy se jmenoval Sunset Towers – na Sunset Boulevard. A kdykoliv jsem představoval překážku v jejím životním stylu, šoupla mě k prarodičům, kteří se neustále stěhovali z místa na místo, jako třeba z kukuřičného pole v Pocatello ve státě Idaho do skalnaté pustiny v jižní Kalifornii či na prasečí farmu v Novém Mexiku. Dědeček s babičkou neustále vyhrožovali, že si soudně vymohou, abych jim byl svěřen do péče, pokud matka nepřestane flámovat. Ale ona se mě nechtěla zcela vzdát, nicméně ani zvolnit ve svém životním stylu. Tato situace ještě nabrala obrat k horšímu, když se stala sboristkou u Franka Sinatry a začala chodit s basistou jeho skupiny Vinnym. Byl jsem neustále na zkouškách a viděl jsem zblízka dobové hvězdy, jako byli Mitzi Gaynorová, Count Basie a Nelson Riddle.

Když mi byly čtyři, matka se za Vinnyho provdala a přestěhovali jsme se do městečka Lake Tahoe, z něhož se tehdy stávalo malé Las Vegas. Probouzel jsem se v šest hodin ráno v malém hnědém domku, kde jsme bydleli, s nadějí, že si budu s někým hrát, ale nakonec jsem si sám házel kamínky do rybníka před domem, dokud se kolem druhé hodiny odpoledne oni nevyhrabali z postele. Věděl jsem, že se nemám pokoušet Vinnyho budit, protože by mě zmlátil. Míval pořád příšernou náladu a při nejmenší příležitosti na mě vyjel. Jednou odpoledne, když se koupal, si všiml, že si čistím zuby ze strany na stranu namísto nahoru a dolů, jak mě to učil. Vztyčil se ve vaně, celý nahý, chlupatý a mokrý jako opice, kterou zastihlo krupobití, a udeřil mě pěstí do hlavy tak, že jsem spadl na zem. To rozzuřilo zase matku a já jsem se běžel schovat k rybníku.

Toho roku jsem k Vánocům dostal dva dárky: když jsem si hrál před domem, zastavil tam s autem můj otec a jako chabé gesto k utišení pocitu

ÕÕ

ù/1 Õ

viny či z upřímné snahy být při svých skromných příjmech trochu otcem mi daroval červené plastové sáňky s koženými držadly. A narodila se mi nevlastní sestra Ceci.

Když mi bylo šest, přestěhovali jsme se do Mexika, buď proto, že matka s Vinnym vydělali dost peněz, aby mohli rok nepracovat, nebo proto, že před něčím utíkali (pravděpodobně před někým v modré policejní uniformě). Proč vlastně, to mi nikdy neřekli. Pamatuji si jenom, že matka s Ceci tam letěli letadlem, což znamenalo, že já jsem musel cestovat autem s Vinnym a Bellem. Belle byl jeho vlčák, který mě podobně jako Vinny neustále bezdůvodně napadal. Nohy, ruce i trup jsem měl po řadu let posety kousanci. Dodnes nemůžu kurva vlčáky vystát. (Což je zřejmě důvod, proč si Vince jednoho pořídil.)

V Mexiku jsem strávil asi nejhezčí chvíle svého dětství: běhal jsem nahatý s mexickými dětmi na pláži u naší chaty, hrál si s kozami a kuřaty, které se tam volně procházely, pojídal jsem tamní specialitu, marinovanou syrovou rybu, chodil si do města pro popcorn ve staniolu, a když mi bylo sedm, kouřil jsem poprvé marjánku, a to s vlastní matkou.

Když jim Mexiko přestalo vonět, vrátili jsme se do Idaha, kde mi prarodiče koupili první gramofon, šedou plastikovou hračku, na které se daly přehrávat jen singly. Jehlu to mělo přidělanou na víku, takže to hrálo, když to bylo zavřené, a při otevření se to zastavilo. Poslouchal jsem neustále jednu nahrávku od Alvin and the Chipmunks, kterou se mně kvůli matce nikdy nepodařilo vytěsnit z paměti.

Rok nato jsme se všichni nacpali do karavanu z půjčovny a zamířili do Texasu, do El Pasa. Dědeček spal venku ve spacáku, babička se uvelebila na sedadle a já jsem se jako pes schoulil na podlahu. Ve svých osmi letech jsem měl cestování až po krk.

Při takovém častém cestování, kdy jsem většinu času trávil sám se sebou, se pro mě přátelství stalo něčím jako televizí: bylo to něco, co se dá vypínat a zapínat, aby člověk zapomněl, že je sám. Kdykoliv jsem se ocitl ve skupině dětí svého věku, cítil jsem se nesvůj a jako bych tam nepatřil. Ve škole jsem měl potíže s tím, abych se dokázal soustředit. Snažit se nebo dávat pozor bylo pro mě těžké, protože jsem věděl, že než skončí školní rok, budu pryč a nikdy už nikoho z učitelů či spolužáků neuvidím.

V El Pasu dědeček pracoval u benzinové pumpy, babička zůstávala v karavanu a já jsem chodil do místní školy, kde se mnou spolužáci neměli žádné slitování. Pošťuchovali mě, ani chvilku mě nenechali na pokoji a smáli se, že běhám jako holka. Každý den, když jsem šel sám do školy, musel jsem *EGGE ÕÐ

přejít dvorek střední školy a tam se do mě strefovali balóny a svačinami. Aby mému pokoření ještě nebyl konec, dědeček mně ostříhal vlasy, které mi matka vždycky nechávala růst, a to na ježka – což nebyl na konci šedesátých let zrovna nejpopulárnější střih.

Nakonec se mi ale El Paso začalo líbit, protože jsem se skamarádil s Victorem, hyperaktivním mexickým klukem, který bydlel naproti přes ulici. Stali jsme se nejlepšími kamarády a byli jsme pořád spolu, což mi umožnilo ignorovat davy jiných dětí, které mě nemohly ani cítit, protože jsem byl bílá lůza z Kalifornie. Ale zrovna když jsem se tam začal zabydlovat, jako blesk z čistého nebe mě zasáhla novinka: znovu jsme se stěhovali. To mě úplně zničilo, protože tentokrát jsem tu musel někoho nechat, Victora. PŘESTĚHOVALI JSME SE DOPROSTŘED POUŠTĚ do města Anthony v Novém Mexiku, protože si prarodiče usmysleli, že by mohli vydělat nějaké peníze na prasečí farmě. Kromě prasat jsme chovali také kuřata a králíky. Mým úkolem bylo chytit každého králíka, popadnout ho za zadní běhy, vzít klacek a praštit ho do zátylku. Jeho tělo se sevřelo v křeči, krev mu kapala z nozder a já jsem tam stál a myslel si: „Byl to můj kamarád. Zabíjím své kamarády.“ Zároveň jsem ale věděl, že zabíjet králíky je moje role v rodině; byla to věc, kterou jsem musel dělat, abych se stal mužem.

Cesta do školy trvala hodinu a půl jízdy po prašných silnicích a byla vyplněná neustálým šikanováním. Když autobus dorazil na konečnou, starší děti, okupující zadní sedadla, mě srazily na podlahu a stály na mně tak dlouho, dokud jsem jim nedal peníze, které jsem dostal na oběd. Když se to stalo posedmé, přísahal jsem si, že už se to nikdy nestane. Příštího dne se to stalo zase.

Den nato jsem si vzal kovovou krabici na oběd s Apollem 13 ana zastávce jsem si ji naplnil kameny. Když jsme přijeli do školy, vyběhl jsem z autobusu a jako obvykle se na mě všichni vrhli. Ale tentokrát jsem začal kolem sebe mávat pěstmi, rozdávat rány do nosů a hlav, až krev stříkala, a nakonec se krabice na oběd potkala s obličejem jednoho z těch hajzlů.

Poté si na mě ty svině už nikdy netroufly – a já jsem zakusil pocit moci. Místo abych se přikrčil před staršími, umínil jsem si: „Nezačínejte si se mnou, nebo vám kurva dám po držce.“ A taky jsem to dělal: pokud na mě nějaký hajzl nastoupil, tak jsem ho uzemnil. Choval jsem se jako šílenec a všichni to začali brát na vědomí a klidili se mi z cesty. Místo házení kamínků o samotě jsem začal chodit se vzduchovkou po polních cestách a střílel po všem, co se hýbalo i nehýbalo. Jedinou blízkou duší pro mě byla starší paní, která bydlela v sousedním karavanu, úplně sama uprostřed pouště.

Õ}

ù/1 Õ



Nikkiho

vysvědčení

z šesté třídy

ze školy v Anthony

v Novém Mexiku.





Nikkiho otec

Frank Feranna.



Sedávala na vybledlém gauči s květinovými vzory a popíjela vodku, zatímco já jsem jí krmil rybičky.

Po roce života v Anthony došli prarodiče k závěru, že chov vepřů není ta pravá cesta k bohatství, jak se domnívali. Když mi řekli, že se budeme stěhovat zpátky do El Pasa – jeden blok od našeho bývalého bydliště – byl jsem v sedmém nebi. Těšil jsem se, že opět uvidím svého přítele Victora.

Ale už jsem byl jiný než rok předtím – byl jsem zahořklý s destruktivními sklony – a Victor si mezitím našel nové kamarády. Chodil jsem kolem jeho domu nejméně dvakrát denně a cítil jsem, jak moje izolovanost i vztek neustále rostou. Abych se dostal do školy, kterou jsem nenáviděl, musel jsem projít přilehlou střední školou, kde se do mě strefovali různým sportovním náčiním. Ze zlomyslnosti jsem začal krást knihy a šaty ze skříněk spolužáků a chodit do obchoďáku, kde jsem vždycky čmajznul nějaké cukroví a strkal modely autíček do sáčků s popcornem v naději, že se při jeho konzumaci někdo udusí. O Vánocích prodal dědeček několik svých nejcennějších věcí – včetně rádia a jediného obleku –, jenom aby mi koupil vystřelovací nůž, a já se mu za jeho obětavost odvděčil tím, že jsem prořezával lidem pneumatiky od aut. Pomstychtivost, sebenenávist a nuda mě zavedly na dráhu mladistvého delikventa. A já jsem se rozhodl, že se po ní vydám až na samý konec.

Prarodiče se nakonec přestěhovali zpátky do Idaha, na šedesátiakrovou kukuřičnou farmu u města Twin Falls. Bydleli jsme vedle silážní jámy, což je místo, kam se uloží odpad ze sklizně, promíchá se s chemikáliemi, přikryje poklopem z umělé hmoty a nechá se hnít, dokud nevydává ten správný zápach, aby se s ním krmily krávy. Žil jsem to léto jako Huckleberry Finn – chytal jsem v potoce ryby, chodil podél železniční trati a nechával na kolejích drobné, aby je vlak rozdrtil, a stavěl si hrady z kupek sena.

Večer jsem většinou běhal kolem domu a hrál si, že jezdím na motorce, načež jsem se zamkl ve svém pokoji a poslouchal rádio. Jednou v noci pustil dýdžej skladbu „Big Bad John“ od Jimmyho Deana a já jsem byl u vytržení. Ta píseň mě přímo ťala do živého. Měla styl a atmosféru: byla to paráda. „Teď jsem to našel,“ pomyslel jsem si, „tohleto jsem hledal.“ Volal jsem do toho rádia tak často, aby zahráli „Big Bad John“, že mi nakonec dýdžej řekl, abych už nevolal.

Když začala škola, bylo to zase jako v Anthony. Děti si na mě zasedly a já se zase musel uchýlit ke svým pěstím, aby toho nechaly. Dělaly si legraci z mých vlasů, obličeje, bot, oblečení – nic na mně nebylo v pořádku. Cítil jsem se jako skládačka, které chybí nějaká část, a nemohl jsem přijít na to, která to je a kde bych ji mohl vzít. Tak jsem se přihlásil do fotbalového

ÕÊ

ù/1 Õ

týmu, protože síla byla to jediné, co mi dávalo nějaký pocit moci nad ostatními. Hrál jsem v první řadě, a i když jsem se pohyboval v útoku i v obraně, nejvíce jsem si liboval na konci obrany, kde jsem to natíral zadákům. Nade vše mě bavilo ty hajzly odrovnávat. Byl jsem blázen. Někdy jsem se při hře tak rozzuřil, že jsem shodil helmu z hlavy a začal jí mlátit jiné děti jako kdysi v Anthony svačinovou krabicí Apollo 13. Dědeček mi dodneška říká: „Ty hraješ ten rock’n’roll, jako kdybys hrál fotbal.“

Díky fotbalu přišel respekt a díky fotbalu a respektu přišly dívky. Začaly si mě všímat a já si začal všímat jich. Ale zrovna když jsem pomalu začínal nacházet své místo v životě, prarodiče se znovu stěhovali – do města Jerome v Idahu – a musel jsem začínat zase od začátku. Ale tentokrát tu byl rozdíl: díky Jimmymu Deanovi jsem měl hudbu. Poslouchal jsem deset hodin denně rádio: Deep Purple, Bachman Turner Overdrive, Pink Floyd. Nicméně první deska, kterou jsem si kdy koupil, byla nahrávka Nilsson Schmilsson od Harryho Nilssona. Nemohl jsem si pomoci.

Jeden z mých prvních kamarádů, buranský Pete, měl sestru, provinční opálenou, blonďatou krasavici. Chodila v kraťasech z džínsů s ustřiženými nohavicemi, které ve mně vyvolávaly záchvěvy žádostivosti a paniky. Její nohy byly jako zlaté křivky a každou noc jsem v posteli dokázal myslet jen na to, jak dobře bych mezi ně zapadl. Chodil jsem za ní jako šašek a zakopával o vlastní boty. Prodávala v jakémsi smíšeném zboží, kde kromě léků a limonád měli také desky, a když jsem si konečně našetřil peníze, abych si koupil Fireball od Deep Purple, stačil jeden její zářivý úsměv a já jsem se najednou ocitl venku s Nilssonem Schmilssonem, protože se o něm mimoděk zmínila.

V Jerome jsem také nastoupil na cestu, která mě měla po letech dovést do protialkoholní léčebny Alcoholics Anonymous, kde jsem se pak náhodou setkal a spřátelil s Harrym Nilssonem. (Dokonce jsme v jakémsi klamném oparu střízlivosti hovořili o vydání společného alba.) Jerome mělo nejvyšší míru zneužívání toxických látek na hlavu v celých Spojených státech, což byl úctyhodný výkon na město o třech tisících obyvatel.

Skamarádil jsem se také s dalším moulou, jako jsem byl já sám, jménem Allan Weeks, a spolu jsme trávili většinu času u něho doma, poslouchali Black Sabbath a Bread, zírali na naše výroční školní fotografie a povídali si, se kterými holkami bychom chtěli chodit. Samozřejmě, když přišlo na věc, byli jsme zcela nemožní. Na školních tanečních večírcích jsme postávali venku, poslouchali hudbu pronikající přes dveře a cítili se trapně před dívkami, které procházely kolem nás, protože jsme neměli odvahu pro některou si jít.

To jaro jsme se doslechli, že u nás ve škole bude hrát místní rocková sku*EGGE ÕÉ

pina, a koupili jsme si lístky na koncert. Baskytarista měl mohutný afro účes a čelenku jako Jimi Hendrix a kytarista měl dlouhé vlasy a knír jako příslušník Hell’s Angels. Vypadali úžasně: měli opravdové nástroje, velké zesilovače a udrželi v jeromské tělocvičně tři sta dětí v transu. Bylo to poprvé, kdy jsem viděl naživo rockovou skupinu, a byl jsem ohromený (i když oni byli pravděpodobně nasraní na toho, kdo je poslal do nějaké pitomé maloměstské školy). Už si nepamatuji, jak se jmenovali, jak zněli nebo jestli hráli převzaté věci či vlastní skladby. Věděl jsem jen, že vypadají jako bohové.

Byl jsem příliš velký trouba na to, abych měl nějakou šanci u Peteho sestry, takže jsem se spokojil se Sarah Hopperovou, což byla tlustá, pihovatá dívka s brýlemi, neměla žádné kraťasy a její nohy vypadaly spíše jako dva pirohy než zlaté oblouky. Se Sarah jsme se vodili za ruce a chodili jsme do centra Jerome, což bylo asi jeden blok od našeho bydliště. Pak jsme zamířili do onoho smíšeného zboží a prohlíželi si pořád dokola ty samé desky. Někdy, abych na ni udělal dojem, jsem vyšel ven s albem Beatles pod tričkem a pak jsme je poslouchali v asepticky čistém domě jejích kvakerských rodičů.

Jednou večer jsem ležel na světlezeleném koberci svých prarodičů, když zazvonil jejich černý bakelitový telefon, který byl tak zřídkakdy používán, že u něj nebyla ani žádná židle či stolek. „Chtěla bych ti dát dárek,“ řekl hlas na druhém konci drátu a byla to Sarah.

„Jo? A co to je?“ zeptal jsem se.

„Řeknu ti začáteční písmena,“ zašeptala něžně. „B. J.“

A já na to: „Co to je?“

„Hlídám někomu děti. Přijď za mnou.“

Po cestě jsem přemítal, co by to mohlo být – deska od Billyho Joela, figurka Ježíška nebo snad cigareta marihuany? Když jsem tam dorazil, měla na sobě špatně padnoucí červené prádlo, které patřilo paní domu.

„Chceš jít do ložnice?“ zeptala se a opírala se přitom loktem o zeď a druhou ruku měla za hlavou.

„Proč?“ zeptal jsem se jako idiot.

Takže zatímco si ve vedlejší místnosti hrály děti, měl jsem poprvé pohlavní styk a zjistil jsem, že je to jako masturbace, ale daleko větší námaha.

Avšak Sarah mě jen tak snadno nepustila. Chtěla to pořád: když nám její rodiče připravovali sladkosti, já jsem šoustal jejich dceru ve vedlejší místnosti. Když byli rodiče v kostele, já se Sarah jsme vyklouzli ven a uchýlili se do auta. Stala se z toho rutina, až jsem si náhle uvědomil to, co si uvědomí většina mužů alespoň jednou za život: šoustal jsem nejošklivější dívku ve městě. Proč tedy nepostoupit o stupínek výš?

Õp

ù/1 Õ

Takže jsem opustil Sarah Hopperovou, a když už jsem byl v tom, tak jsem přestal kamarádit i s Allanem Weeksem. Bylo mně úplně jedno, jak to prožívali, protože to bylo poprvé, co jsem se odvážil uvěřit, že bych se mohl dostat ze dna někam výš. Místo nich jsem se začal poflakovat s dětmi z lepších rodin, jako byl stokilový Mexičan jménem Bubba Smith. Šoustal jsem holky a začal jsem holdovat alkoholu a drogám; myslel jsem si, že to ze mě dělá úžasného borce – obzvláště pod černými světly, které jsem si záhy pořídil do svého pokoje. A jak ví každý rodič dospívajícího, jakmile se v jeho pokoji objeví černá světla, už nepatří svým rodičům. Patří svým kamarádům. Sbohem čokoládové sušenky a Beatles, vítejte trávo a Iron Maiden.

Ale k těm největším borcům v Jerome jsem měl pořád ještě hodně daleko. Ti měli auta, zatímco my jsme měli kola, která jsme používali k projížďkám po parku, kde jsme terorizovali muchlající se páry. Chodil jsem domů pozdě, zhulený z trávy, a díval se na hudební pořad Don Kirshner’s Rock Concert. A pokud se mě prarodiče pokusili nějak usměrnit či kritizovat, začal jsem řádit. Brzy toho měli dost, zkoušet to večer co večer. Tak mě poslali k matce, která se při svých toulkách s mou nevlastní sestrou Ceci dostala do čtvrti Queen Ann Hill v Seattlu, kde žila se svým novým manželem Ramonem, velkým, dobráckým Mexičanem s vlastnoručně vylepšeným sporťákem a černými vlasy ulízanými dozadu. KONEČNĚ TADY BYLO VELKÉ MĚSTO a v něm různí šílení týpkové a zvrhlíci. Bylo dost velké na to, aby vyhovovalo mému duševnímu stavu, který charakterizovaly drogy, alkohol a posedlost hudbou. Ramone poslouchal El Chicano, Chuck Mangione, Sly and the Family Stone a veškerý možný hispánský jazz a funk, což se mě mezi jednotlivými tahy z trávy pokoušel naučit hrát na otlučenou, rozladěnou akustickou kytaru, které chyběla struna A.

Brzy jsme se samozřejmě přestěhovali do sousední čtvrti Fort Bliss, obrovského shluku malých podlouhlých domů po čtyřech bytech obývaných rodinami žijícími ze sociálních dávek. První den ve škole, místo aby mě zbili, se mě spolužáci zeptali, jestli hraju v nějaké skupině. Řekl jsem, že ano.

Cestou do školy jsem musel přesedat, a abych zabil čas při půlhodinovém čekání na druhý autobus, chodil jsem do obchodu s hudebními nástroji, který se jmenoval West Music. Na zdi tam visela krásná kytara – Les Paul Gold Top – která měla jasný a plný tón. Když jsem na ni hrál, představoval jsem si, že jsem na pódiu se Stooges a moje kvílející sóla se šplhají až ke stropu, zatímco se Iggy Pop svíjí u stojanu s mikrofonem a publikum vybu*EGGE ՛

chuje nadšením, jako tehdy v tělocvičně střední školy v Jerome. Ve škole jsem se spřátelil s rockerem jménem Rick Van Zant, dlouhovlasým konzumentem hašiše, který hrál ve skupině a měl kytaru Fender Stratocaster a ve sklepě stack Marshall. Říkal, že potřebuje basáka, ale já jsem neměl nástroj.

Tak jsem jednou odpoledne vešel do West Music s prázdným kufrem na kytaru, který mi půjčil jeden z Rickových kamarádů. Požádal jsem o formulář uchazeče o práci, a když se prodavač otočil, aby ho někde našel, strčil jsem do kufru jednu z vystavených kytar. Srdce mi bušilo přes tričko a skoro jsem nemohl promluvit, když mi prodavač podával formulář. Začal jsem si ho prohlížet, a vtom jsem si všiml, že mi z kufru čouhá visačka s cenovkou od té kytary. Řekl jsem mu, že ještě přijdu, odložil jsem formulář a vyšel co nejledabyleji ven, přičemž jsem tím nápadným kufrem omlátil stěny, dveře a bicí soupravu, kterou jsem míjel.

Měl jsem svoji první kytaru. Byl jsem připraven vrhnout se na rock, takže jsem hned zamířil k Rickovi do sklepa.

„Potřebuješ basáka,“ pravil jsem. „Tady ho máš.“

„Potřebuješ baskytaru,“ ušklíbl se.

„Jasně,“ opáčil jsem a hodil na stůl kufr. Otevřel jsem ho a vytáhl svůj nový majetek.

„To je kytara, ty vole.“

„Já vím,“ zalhal jsem. „Budu na ni hrát jako na basu.“

„To nejde!“

Tak jsem se rozloučil se svou první kytarou, prodal ji a za stržené peníze jsem koupil lesknoucí se černou baskytaru Rickenbacker s bílým pickguardem. Každý den jsem se snažil učit Stooges, Sparks – od nich především skladbu „This Town Ain’t Big Enough for Both of Us“ – a Aerosmith. Strašně jsem toužil být v Rickyho skupině, ale věděli stejně jako já, že neumím ani hovno. Kromě toho hráli tradiční rockové věci s mohutnými riffy, Ritchieho Blackmorea, Cream nebo Alice Coopera (především „Muscle of Love“). Nějaký kluk, který bydlel naproti Rickovi, zakládal skupinu jménem Mary Jane’s, tak jsem zkoušel jamovat s nimi, ale byl jsem naprosto neschopný. Dokázal jsem zahrát asi tak jednu notu za půl minuty a jenom jsem doufal, že je to ta pravá.

Nakonec jsem se před mládeži nepřístupným představením, kam jsem se pokoušel dostat, seznámil s klukem jménem Gaylord, což byl pankáč, který měl svůj vlastní byt a skupinu Vidiots. Každý den po škole jsem chodil k němu, kde jsme popíjeli alkohol, dokud jsme neztratili vědomí, přičemž jsme poslouchali New York Dolls, MC5 a Blue Cheer. Vždycky tam bývalo tak deset

Ðæ

ù/1 Õ

dalších holek a kluků vymóděných v glamour stylu New York Dolls s nalakovanými nehty a make-upem. Říkali nám Whiz Kids, ne proto, že bychom konzumovali spoustu amfetaminu – což jsme sice dělali – ale proto, že jsme se okázale oblékali jako David Bowie, jehož album Young Americans tehdy právě vyšlo. Jako mods v Anglii jsme prodávali drogy, abychom si kupovali šaty. Prakticky jsem se ke Gaylordovi nastěhoval a přestal jsem chodit domů. Neustále jsem konzumoval drogy – trávu, meskalin, LSD, amfetamin – a byl jsem brzy autentický punk, jeden z Whiz Kids, který pro ně prodával drogy.

Začal jsem chodit s jednou dívkou jménem Mary. Všichni ostatní jí říkali Koňská hlava, ale já jsem ji měl rád, a to z jednoho prostého důvodu: ona měla ráda mě. Byl jsem tak šťastný, že se mnou nějaká holka vůbec mluví. Několik týdnů vyplněných drogami a rock’n’rollem mě sice učinilo trochu cool, ale stále jsem byl víceméně trapný. Měl jsem nabarvené nehty na rukou i na nohou, nosil jsem roztrhané punkové šaty, měl jsem make-up a všude jsem tahal baskytaru, třebaže jsem na ni pořád ještě neuměl hrát a nebyl jsem v žádné skupině.

Whiz Kids byli tak nápadní, že všude, kam jsme šli, si z nás dělali legraci. Ve škole jsem se rval, protože jedna parta černých dětí mě nazývala Alice Bowie a vždycky blokovala chodbu, abych nemohl projít. Na cestě ze školy domů jsem si začal obhlížet baráky, které bych mohl vykrást. Když jsem šel kolem, zaklepal jsem na dveře, a pokud nikdo po dva dny neotvíral, den nato jsem odpoledne vyrazil dveře od zadního vchodu a pobral všechno, co se mi vešlo pod bundu. Domů jsem chodil s kazeťáky, televizory, lávovými lampami, fotoalby, vibrátory, zkrátka s čímkoliv, na co jsem přišel. Na našem sídlišti jsem vyplenil sklepy v každém bloku a páčidlem jsem se dostával do praček, abych vybral mince. Byl jsem neustále naštvaný – částečně proto, že drogy ovlivňovaly moje nálady, částečně proto, že jsem nesnášel svoji matku, a částečně proto, že to bylo punkové.

Téměř každý den jsem prodával a konzumoval drogy, kradl jsem, co se dalo, a rval se. Když jsem přišel domů, lehl jsem si na gauč a relaxoval při hudebním pořadu Don Kirshner’s Rock Concert, dokud jsem neusnul. Matka nevěděla, co si se mnou počít: Byl jsem gay? Masový vrah, nebo umělec? Chlapec, nebo muž? Člověk z jiného světa, nebo co vlastně? Abych pravdu řekl, nevěděl jsem to ani já sám.

Pokaždé, když jsem vkročil do našeho domu, nastala hádka. Nelíbilo se jí, co se ze mě stávalo, a mně se zase nelíbilo, jaká byla odjakživa ona. Pak k tomu jednoho dne došlo: už jsem to dál nemohl snést. Na ulici jsem byl svobodný a nezávislý, ale doma jsem měl být dítětem. A já už jsem dítětem *EGGE Ð¥

nechtěl být. Tak jsem to doma všechno rozflákal, pořezal se a zavolal policii. V zásadě to zafungovalo, protože jsem od ní měl nadále pokoj.

Strávil jsem tu noc u kamaráda Roba Hemphilla, fanatika do Aerosmith, který si myslel, že je Steve Tyler. Podle něho byl Tyler punk, jakým by takový Mick Jagger nikdy nedokázal být. Když mě jeho rodiče vyhodili, přespával jsem v autě Ricka Van Zanta. Snažil jsem se vzbudit dříve než jeho rodiče, ale obvykle mě našli, když odcházeli do práce, jak spím na zadním sedadle. Když mě nachytali potřetí, zavolali matce.

„Co to má znamenat?“ zeptal se pan Van Zant. „Váš syn přespává v mém autě.“

„Já už se o něho nestarám,“ odvětila matka a zavěsila.

Pokud jsem mohl, tak jsem chodil do školy. Daly se tam vydělat peníze. O přestávkách jsem balil zájemcům marihuanové cigarety a prodával je – dvě za padesát centů. Po dvou měsících dobrého byznysu se zpoza rohu vynořil ředitel a nachytal mě s pytlíkem marihuany na klíně. To byl můj poslední den ve škole. V průběhu jedenácti let jsem byl v sedmi školách a už jsem toho stejně měl dost. Když mě vyloučili, trávil jsem dny pod mostem na 22. ulici, kde zabíjeli čas všichni ztroskotanci a odpadlíci ze školy. Nikam jinam jsem nechodil.

Našel jsem si práci na nádraží Victoria, kde jsem umýval nádobí, a pronajal jsem si jednopokojový byt s dalšími sedmi kamarády, které taky vyhodili ze školy. Ukradl jsem další baskytaru a na jídlo jsem čekával u popelnice za nádražím, kam sběrači nádobí vyhazovali zbytky jídel. Pak jsem se začal propadat do deprese: ještě před rokem jsem chtěl dobýt celý svět a teď můj život nikam nesměřoval. Když jsem narazil na své staré kamarády, Ricka Van Zanta nebo Roba Hemphilla či Koňskou hlavu, cítil jsem, že k nim už nepatřím, jako bych právě vylezl z kanalizace a hrozilo, že je ušpiním.

Nechtělo se mi chodit do práce, tak jsem to zabalil. Když jsem už neměl na zaplacení nájemného, nastěhoval jsem se ke dvěma prostitutkám, kterým se mě zželelo. Bydlel jsem u nich v komoře, a abych se tam cítil trochu jako doma, pověsil jsem si na zeď plakáty propagující alba Get Your Wings od Aerosmith a Come Taste the Band od Deep Purple. Byl jsem na dně. Jednoho dne jsem se vrátil do své komory a zjistil jsem, že moje dvě matky-kurvy jsou pryč. Domácí je vyhodil, takže jsem byl opět zpátky v autě Van Zantových.

Abych získal peníze, začal jsem před různými koncerty prodávat meskalin ukrytý v čokoládě. Na koncertě Rolling Stones na stadionu Seattle Coliseum ke mně přišel jakýsi pihovatý kluk a povídá: „Vyměním jointa za nějaký meskalin.“ Souhlasil jsem, protože meskalin byl levný, ale v tu ránu se z nedalekého auta vyřítili dva policisté a nasadili mi pouta. Kluk byl

ÐÕ

ù/1 Õ

detektiv z protidrogového oddělení. Odtáhli mě za doprovodu kopanců a nadávek do podzemí stadionu.

Z nějakého důvodu si mě ale ani nezapsali. Vyslechli mě, pohrozili mi desetiletým vězením jako minimálním trestem a pak mě nechali jít. Dodali, že jestli mě ještě někdy uvidí, vsadí mě za mříže, i kdybych nic neudělal. Měl jsem pocit, že můj život je u konce: neměl jsem kde bydlet, neměl jsem nikoho, komu bych mohl důvěřovat, a navíc jsem nehrál v jediné skupině. Jako hudebník jsem vlastně totálně propadl. Několik týdnů předtím jsem svoji baskytaru prodal, abych nakoupil další drogy k prodeji.

Takže jsem udělal to jediné, co pankáč, který klesne až na dno, může udělat: zavolal jsem domů.

„Musím pryč ze Seattlu,“ sdělil jsem úpěnlivým hlasem matce. „A potřebuji, abys mi pomohla.“

„Proč bych ti měla pomáhat?“ zeptala se chladně.

„Chci jet za babičkou a za dědečkem,“ prosil jsem.

Druhý den matka přišla na nádraží, aby mě posadila na autobus. Nechtěla mě sice už nikdy vidět, ale natolik mi nedůvěřovala, že mně nechtěla jen poslat peníze. Chtěla mi také připomenout, že ona je trpící světice, která se pro mě obětuje, a já jsem sobecký spratek. Ale mně v hlavě znělo jen: „Tak! Vypadnu odsud a už se nikdy nevrátím.“

Na cestu jsem měl z hudby jen kazety Aerosmith a Lynyrd Skynyrd a otlučený kazeťák. Poslouchal jsem ty kazety pořád dokola, dokud jsme nedojeli do Jerome. Vystoupil jsem z autobusu na pěticentimetrových podpatcích, v šedém tvídovém saku, s rozčepýřenými vlasy a nalakovanými nehty. Babička při pohledu na mě zbledla.

Mimo Seattle a dosah matky jsem už nic nevyváděl. Po zbytek léta jsem pracoval na farmě, kde jsem přemisťoval závlahové trubky. Vydělané peníze jsem si ukládal a pak jsem si za ně koupil kytaru – kopii Gibson Les Paul, kterou měli v obchodě se zbraněmi za 109 dolarů.

Moje samolibá teta Sharon přijela několikrát na farmu se svým novým manželem, manažerem nahrávací společnosti v Los Angeles, který se jmenoval Don Zimmermann. Byl u Capitol Records, společnosti, pod kterou patřili Beatles a Sweet, a začal mně posílat kazety a rockové časopisy. Jednoho dne, kdy jsem rozbaloval jeho nejnovější zásilku, mě osvítilo poznání: já tady v posraném Idahu poslouchám Petera Framptona, zatímco v Los Angeles Runaways a Kim Fowley a Rodney Bingenheimer a všichni ti úžasní lidé z časopisu Creem paří ve všech možných rockových klubech. To všechno se děje tam daleko a já tam nejsem. *EGGE ÐÐ

'=LEPKH=

MICK



O MICKOVĚ NANEJVÝŠ PŘÍJEMNÉM

NÁHODNÉM SETKÁNÍ S PRODEJCEM LIHOVIN

8

podniku Stone Pony chtěli dva doláče za panáka tequilly, které jsem

nehodlal platit. Ten večer jsme vlastně měli mít pití zdarma, protože tam hrála jižanská kapela, jejímž jsem byl členem. Původně si říkali Ten-Wheel Drive, ale řekl jsem jim, že pokud budou chtít, abych s nimi hrál, musí si změnit jméno. Teď jsme se jmenovali Spiders and Cowboys, což na mé hodnotící škále názvů skupin od jedné do deseti představovalo asi tak 4,9.

V North Hollywood jsem si zašel do baru Magnolia Liquor na ulici Burbank Boulevard na sklenku levné tequilly. Byla studená jako cecek čarodějnice. Hleděl jsem celou dobu do země a přemýšlel, jak bych mohl Spiders and Cowboys trochu poučit o dobré hudbě. Nestrávil jsem celý život hraním na kytaru, pro které jsem zanedbával svoje děti, rodinu, školu, prostě všechno, abych skončil v kapele hrající jižanský rock.

Když jsem tam tak stál, chlápek za barem ke mně prohodil: „Ty vypadáš jako rocker.“ Nedokázal jsem uhodnout, jestli mně lichotí nebo si ze mě dělá srandu. Zvedl jsem oči a uviděl mladého kluka s rozcuchanými, černě nabarvenými vlasy, upatlaným make-upem a koženými kalhotami. Myslím, že jsem mu odpověděl, že taky vypadá jako rocker.

Když někoho potkám, vždycky odhaduji, jestli bych s ním nemohl hrát, tak jsem se rozhodl, že mu položím několik otázek, abych zjistil jeho potenciál.

Ð} ù/1 Õ

22

2



Právě se sem přistěhoval a bydlel u tety se strýcem, který byl nějaké velké zvíře v Capitol Records či kde. Jmenoval se Frank, hrál na basu a jevil se jako dobrý týpek. Pak ale řekl, že poslouchá Aerosmith a Kiss, a já Kiss nesnáším. Ti kreténi se mně nikdy nelíbili. Okamžitě jsem ho vyškrtl ze seznamu lidí, se kterými bych mohl kdy hrát. Měl jsem rád kvalitní hudbu, jako byl třeba Jeff Beck nebo Paul Butterfield Blues Band.

„Poslyš,“ řekl jsem tomu klukovi. „Jestli chceš vidět skutečně dobrého kytaristu, přijď po šichtě do Stone Pony.“

Byl to arogantní kluk a myslel jsem si, že se tam neobjeví. Kromě toho vypadal tak na sedmnáct, takže jsem pochyboval, že ho pustí dovnitř. Vlastně jsem na něho úplně zapomněl, dokud jsem ho neuviděl při koncertě. Hrál jsem slide kytaru s mikrofonním stojanem, šíleně sóloval a on tam stál s hubou tak dokořán, že by mu tam mohl někdo vlézt.

Po koncertě jsme si spolu dali několik panáků a kecali, jak lidé kecají, když vypijí příliš mnoho tequilly. Dal jsem mu svoje telefonní číslo. Nevím, jestli ho někdy použil, protože jsem odjel odehrát pár koncertů na Aljašku. Stejně mně to bylo jedno: měl rád Kiss.

ÐÊ ù/1 Õ

'=LEPKH=¾

NIKKI



DALŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ MLADÉHO NIKKIHO,

JEHO BOJ S JEDNORUKÝM BANDITOU,

S BOLAVÝM PENISEM A DALŠÍ VELMI ZÁBAVNÉ PŘÍHODY

/

trýc Don se snažil omotat si mě okolo prstu.

Nechal mě řídit svůj světlemodrý pick-up Ford F10 vybavený mohutnými radiálkami, sehnal mi práci v obchodě s deskami Music Plus, kde nám manažer procpával nosy kokainem, vzal mě do obchodu a koupil mi džíny do zvonu a špičaté boty a přinesl mi plakáty Sweet, abych si mohl vyzdobit pokoj. A ze všech stran se na mě valila muzika – X, Dils, Germs, Controllers. L. A. bylo místo, které jsem hledal, a šla mi z něj hlava kolem.

Měla to být otázka jen několika měsíců, než jsem to zase všechno posral a stal se opět bezdomovcem a nezaměstnaným.

U strýce jsem si připadal jako pankáč, který se ocitl v nějakém televizním seriálu z padesátých let. Jeho rodina vedla vzorový život středních vrstev v dokonalém malém domě s dokonalým malým bazénem. Děti jezdily venku na kolech, dokud je večer maminka nezavolala k večeři. Očistily si boty, zuly se, šly si umýt ruce, pomodlily se a daly si na klín ubrousky. Lidé se rozdělují na ty, kteří považují život za válku, a na ty, kteří jej považují za hru. Tato rodina nepatřila tam ani tam: raději seděla stranou a pozorovala z dálky, jak jde život kolem.

Pro mě to byla válka: ze všech pórů mi odkapával vztek. Nosil jsem *EGGE ÐÉ

33

3



upnuté rudé kalhoty, které se vpředu zavazovaly na tkaničky, špičaté boty a make-up. I když jsem se pokusil zapadnout, nešlo to. Jednoho dne si bratranec Ricky s několika kamarády kopali s balónem a já jsem se pokusil k nim přidat. Nedokázal jsem to: nepamatoval jsem si, jak se vlastně kope do balónu a vůbec hraje. Snažil jsem se je motivovat, abychom dělali něco zábavného, jako třeba sehnali někde alkohol, utekli, vyloupili banku nebo něco takového. Chtěl jsem si s někým povídat o tom, proč se Brianu Connollymu ze Sweet kroutí vlasy dovnitř a mně ne. Dívali se na mě, jako kdybych spadl z jiné planety.

Pak se mě Ricky zeptal: „Ty máš make-up?“

„Jo,“ odvětil jsem.

„Chlapi nenosí make-up,“ prohlásil pevně, jako kdyby to byl nějaký zákon a jeho kamarádi se usnesli stejně jako porota u soudu.

„Tam, odkud jsem, nosí,“ řekl jsem, otočil se na podpatku a utekl pryč.

V nákupním centru jsem vídal, jak dívky s účesem Farrah Fawcettové nakupují v buticích, a hlavou mi táhlo: „Kde je moje Nancy?“ Byl jsem Sid Vicious, který hledá svoji Nancy Spungenovou.

Nakonec jsem své bratrance úplně ignoroval. Vysedával jsem ve svém pokoji a hrál na baskytaru přes starý zesilovač, který zabíral půl stěny a fungoval původně jako hifi věž. Když jsem se rozhodl přijít ke stolu na jídlo, neomluvil jsem se a ani jsem se nepomodlil. Na Dona jsem směřoval otázky jako: „Kámo, povídej mi něco o Sweet! Berou hodně drog?“ Pak jsem začal chodit do klubu a přicházet, kdy se mi zachtělo. Když se pokusili vnutit mi byť jen jediné domácí pravidlo, poslal jsem je do prdele. Byl jsem arogantní, nevděčný parchant. Tak mě vykopli a já rozzuřeně zmizel. Byl jsem na ně naštvaný stejně jako na matku a opět jsem se ocitl sám, přičemž za to mohli všichni ostatní kromě mne.

Našel jsem si jednopokojový byt poblíž Melrose Avenue a přemluvil jsem majitelku, aby mně ho pronajala bez složení zálohy. Za rok a půl jsem jí nezaplatil ani cent, i když jsem si ještě chvilku dokázal udržet místo v Music Plus. Ten obchod byl pro mě rájem – kokain, tráva a neustále kolem proudící sexy kočky. U pokladny jsem umístil cedulku: „Basový kytarista hledá skupinu“. Lidé se ptali: „Kdo je ten baskytarista?“ Když jsem jim řekl, že já, tak to akceptovali. Říkali mi o konkurzech a zvali mě na koncerty.

Jeden z nich byl rockový zpěvák a kadeřník zároveň (což je vždy špatná kombinace) jménem Ron, který potřeboval někde bydlet. Nechal jsem ho u sebe. Měl spoustu přítelkyň a brzy jsme tam měli malý harém. V obchodě jsem se seznámil s dívkou jménem Alli, všichni jsme šňupali halucinogen

Ðp ù/1 Õ

Canebenol, pili pivo a motali se v rockovém klubu Starwood. Pak jsme zamířili do mého bytu, šukali a poslouchali album Runt od Todda Rundgrena. Měl jsem všechno, co jsem chtěl, a zadarmo – drogy, desky i sex. Koupil jsem si i auto, Plymouth z roku 1949, který stál sto dolarů a byl tak na hovno, že když jsem jel pro Alli k jejím rodičům, musel jsem do kopce k jejich domu vycouvat, protože jiným způsobem to motor nezvládal.

Nakonec mě z Music Plus vyhodili. Manažer mě obvinil, že kradu peníze z pokladny, a já jsem mu řekl, ať jde do prdele.

„Ty běž do prdele,“ zařval.

Zachvátila mě zuřivost a udeřil jsem ho do tváře a do žaludku. Přitom jsem řval: „Tak co teď uděláš?“

Moc toho udělat nemohl: měl jen jednu ruku.

Nejhorší na tom bylo, že měl pravdu: opravdu jsem kradl peníze z pokladny. Byl jsem vrtošivé dítě, které nesnášelo, když mu někdo něco vytýkal, třebaže oprávněně. NAKONEC JSEM SI NAŠEL MÍSTO prodavače vysavačů po telefonu, ale nepodařilo se mně uzavřít ani jediný obchod. Jeden z kolegů prodejců mě upozornil na místo čističe koberců, na které byl jen jeden požadavek, a to mít auto. Vzal jsem to místo s jediným záměrem: že budu chodit k lidem do domu, a když nainstaluji v jejich ložnici parní vysavač, řeknu jim, aby na chvíli odešli, a pak jim proberu jejich skříňky na léky a seberu cokoliv, co se mi bude hodit. Abych si vydělal něco navíc, nosil jsem s sebou láhev vody, kterou jsem vydával za chemikálii Scotchgard, a nabízel jsem, že ji mohu aplikovat na jejich koberce, aby se na ně nechytala špína. Vysvětloval jsem, že běžná cena je 350 dolarů za celý dům, ale jelikož jsem student, který se snaží vydělat si na studium, udělal bych jim to za sto, když mně zaplatí hotově a budou mlčet. Tak jsem chodil po domě, stříkal po kobercích vodu a kradl všechno, o čem jsem se domníval, že na to během několika následujících dní nepřijdou.

Začal jsem mít spoustu peněz, ale nájemné jsem pořád neplatil. Bytový komplex, kde jsem bydlel, byl něco jako chudinská verze Melrose Place. Mými sousedy byli jedni mladí manželé, a když se dočasně rozešli, začal jsem šukat manželku, dokud se manžel nevrátil. S ním jsem se pak