načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Motivace zvenčí je jako smrad -- ...za pár hodin se vyvětrá - Ivo Toman

Motivace zvenčí je jako smrad -- ...za pár hodin se vyvětrá

Elektronická kniha: Motivace zvenčí je jako smrad -- ...za pár hodin se vyvětrá
Autor:

Kniha Motivace zvenčí je jako smrad je od specialisty na lidskou motivaci Ivo Tomana. Autor se zabývá motivací již přes 20 let.Tato kniha vznikla v první hodině školení Základy vedení ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Taxus
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 189
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-000-2792-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha Motivace zvenčí je jako smrad je od specialisty na lidskou motivaci Ivo Tomana. Autor se zabývá motivací již přes 20 let.
Tato kniha vznikla v první hodině školení Základy vedení lidí. Dozvíte se mnoho nových překvapujících informací, které jste dosud nevěděli, ani na ně nepomysleli. Motivace zevnitř většinou není kladná a motivace zvenčí trvá jen krátkou dobu.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TAXUS International s. r. o., Praha

Tel.: 800 182 987 (8001TAXUS)

© Ivo Toman, Praha, 2010

Úpravy textů: Martina Králíčková, Lucie Králíčková, Marián Murčo

Počítačová sazba a grafická úprava: General Design, 2010

Návrh obálky: © Alexander Klinko, 2010

Ilustrace: © Alexander Klinko, 2010

Vytiskla tiskárna: FINIDR, s. r. o., Český Těšín

2. vydání

Ivo Toman

zvenčí je jako smrad

Motivace

2 3


TAXUS International s. r. o., Praha

Tel.: 800 182 987 (8001TAXUS)

© Ivo Toman, Praha, 2010

Úpravy textů: Martina Králíčková, Lucie Králíčková, Marián Murčo

Počítačová sazba a grafická úprava: General Design, 2010

Návrh obálky: © Alexander Klinko, 2010

Ilustrace: © Alexander Klinko, 2010

Vytiskla tiskárna: FINIDR, s. r. o., Český Těšín

2. vydání

Ivo Toman

zvenčí je jako smrad

Motivace

2 3


Obsah:

Předmluva 6

Úvod 14

Motivy 22

Vnitřní motivace 30

Vnitřní motivace je nespokojenost se současným stavem spojená

s aktivním odstraňováním příčin nespokojenosti 34

Velká šipka (velká vnitřní motivace) 40

Náhlá změna osobnosti? 46

U lidí s problematickou minulostí také rozhoduje šipka 47

Rozhoduje geniální talent, nebo to musíte vydřít? 49

Kvantita rozhoduje, až pak je kvalita 53

Pravidlo deseti let neboli deseti tisíc hodin 55

Malá šipka 58

Dobíjení baterek – omyl lidí s malou šipkou 62

Nespokojenost nestačí 64

Spoléhání na guru 66

Jak poznáte velikost šipky? 70

Špatný směr šipky 76

1. Prokrastinace 80

2. Předsudky 84

3. Stupidita 88

4. Přehnané nebo nízké sebevědomí 90

5. Přílišná ctižádost 92

Co nás motivuje? 96

1. Základní životní potřeby 98

2. Vyhledávání slasti a vyhýbání se strasti 99

3. Bezpečí a jistota 102

4. Snaha získat a udržet teritorium 105

Jak moc se lišíme od zvířat? 108

Agresivita a zastrašování 114

Dosažení moci 117

Autorita 122

Dosažení vyššího společenského statusu 129

5. Najít smysl života 134

Víra 137

Potřeba kontaktu a dobrých vztahů 139

6. Činnost samotná a uspokojení z ní 141

Motivace k výkonu 141

Úspěch v činnosti 150

Vztah mezi výkonností, spokojeností a angažovaností 151

Rovnováha mezi klidem a neklidem 156

Motivace a prostředí 158

Vnitřní prostředí 162

Motivace druhých (vnější motivace) 164

Oceňování 168

Pohrdání a respekt 174

Motivace a školení 178

Proč školení nefungují? 180

Závěr 184

Použitá literatura 188

4 5


Obsah:

Předmluva 6

Úvod 14

Motivy 22

Vnitřní motivace 30

Vnitřní motivace je nespokojenost se současným stavem spojená

s aktivním odstraňováním příčin nespokojenosti 34

Velká šipka (velká vnitřní motivace) 40

Náhlá změna osobnosti? 46

U lidí s problematickou minulostí také rozhoduje šipka 47

Rozhoduje geniální talent, nebo to musíte vydřít? 49

Kvantita rozhoduje, až pak je kvalita 53

Pravidlo deseti let neboli deseti tisíc hodin 55 Malá šipka 58

Dobíjení baterek – omyl lidí s malou šipkou 62

Nespokojenost nestačí 64

Spoléhání na guru 66 Jak poznáte velikost šipky? 70 Špatný směr šipky 76

1. Prokrastinace 80

2. Předsudky 84

3. Stupidita 88

4. Přehnané nebo nízké sebevědomí 90

5. Přílišná ctižádost 92 Co nás motivuje? 96

1. Základní životní potřeby 98

2. Vyhledávání slasti a vyhýbání se strasti 99

3. Bezpečí a jistota 102

4. Snaha získat a udržet teritorium 105

Jak moc se lišíme od zvířat? 108

Agresivita a zastrašování 114

Dosažení moci 117

Autorita 122

Dosažení vyššího společenského statusu 129

5. Najít smysl života 134

Víra 137

Potřeba kontaktu a dobrých vztahů 139

6. Činnost samotná a uspokojení z ní 141

Motivace k výkonu 141

Úspěch v činnosti 150

Vztah mezi výkonností, spokojeností a angažovaností 151

Rovnováha mezi klidem a neklidem 156

Motivace a prostředí 158

Vnitřní prostředí 162

Motivace druhých (vnější motivace) 164

Oceňování 168

Pohrdání a respekt 174

Motivace a školení 178

Proč školení nefungují? 180

Závěr 184

Použitá literatura 188

4 5


Předmluva

Coco Chanel (původním křestním jménem Gabrielle) se narodila

19. srpna 1883. Byla prostřední ze tří sester. Její matka měla astma

a umřela ve svých 33 letech. Otec pak všechny tři sestry dal do

sirotčince.

Gabrielle zkoušela vystupovat v kabaretech, ale byla hubená jako

tyčka. Také špatně tančila i zpívala. Nenechala se odradit a platila si

soukromé hodiny tance a zpěvu. Přišla tím o úspory, jenže všechno její

úsilí bylo marné. Neměla k tomu potřebné vlohy. Naproti tomu

klobouky, které někdy pro zábavu vyráběla, se přítelkyním líbily.

Cítila, že nastal čas inovací: ženy, které viděla na koňských dostizích,

měly na hlavách, jak sama řekla, „obrovité placky, přímo monumenty

ošklivosti“. Rozhodla se to změnit a nastolit jednoduchost.

Na jaře 1909 začala v Paříži navrhovat a prodávat klobouky, které

oslnily celé město. Po úspěchu s klobouky si založila módní salon.

Opět měla úspěch. 5. května 1921 uvedla na trh parfém Chanel No. 5.

Výsledkem byl světový triumf tohoto parfému. Na začátku druhé

světové války svůj salon zavřela. Od května 1947 dostávala 2 %

hrubého zisku ze všech parfémů značky Chanel prodávaných ve světě.

Stala se tak jednou z nejbohatších žen planety.

V roce 1953 oslavila sedmdesátku. Žila sama. Navíc v tomto věku

neustále ztrácela přátele a známé, kteří postupně umírali. Už čtrnáct let

nebyla v oboru. Kromě starší generace znali mnozí jméno Chanel jen

jako značku parfému.

6 7


Předmluva

Coco Chanel (původním křestním jménem Gabrielle) se narodila

19. srpna 1883. Byla prostřední ze tří sester. Její matka měla astma

a umřela ve svých 33 letech. Otec pak všechny tři sestry dal do

sirotčince.

Gabrielle zkoušela vystupovat v kabaretech, ale byla hubená jako

tyčka. Také špatně tančila i zpívala. Nenechala se odradit a platila si

soukromé hodiny tance a zpěvu. Přišla tím o úspory, jenže všechno její

úsilí bylo marné. Neměla k tomu potřebné vlohy. Naproti tomu

klobouky, které někdy pro zábavu vyráběla, se přítelkyním líbily.

Cítila, že nastal čas inovací: ženy, které viděla na koňských dostizích,

měly na hlavách, jak sama řekla, „obrovité placky, přímo monumenty

ošklivosti“. Rozhodla se to změnit a nastolit jednoduchost.

Na jaře 1909 začala v Paříži navrhovat a prodávat klobouky, které

oslnily celé město. Po úspěchu s klobouky si založila módní salon.

Opět měla úspěch. 5. května 1921 uvedla na trh parfém Chanel No. 5.

Výsledkem byl světový triumf tohoto parfému. Na začátku druhé

světové války svůj salon zavřela. Od května 1947 dostávala 2 %

hrubého zisku ze všech parfémů značky Chanel prodávaných ve světě.

Stala se tak jednou z nejbohatších žen planety.

V roce 1953 oslavila sedmdesátku. Žila sama. Navíc v tomto věku

neustále ztrácela přátele a známé, kteří postupně umírali. Už čtrnáct let

nebyla v oboru. Kromě starší generace znali mnozí jméno Chanel jen

jako značku parfému.

6 7


Právě na sklonku života, ve věku, kdy téměř všichni končí

s aktivním životem, se rozhodla, že salon znovu otevře... Ne proto,

aby se na stáří nějak zaměstnala, ale aby obnovila jeho předválečný

lesk, jeho mezinárodní věhlas.

Co ji k tomu vedlo? Proč to udělala?

???

Byla bohatá, nemusela hnout prstem. Do smrti se mohla povalovat

v nejluxusnějších hotelech světa a večery trávit na recepcích. Nebyla

ani zdravá. Celý život trpěla záchvaty náměsíčnosti, které se stářím

zhoršovaly. Musela se proto nechávat ke své malé měděné posteli

přivazovat popruhy.

Proč vůbec riskovala svou pověst? Co kdyby její kolekce

nebyla přijata kladně? Co kdyby si jen uřízla ostudu?

???

Její návrat opravdu začal ostudou. Po měsících příprav uvedla svou

kolekci v únoru 1954. Přes dva tisíce osob se 5. února 1954 marně

pokoušelo na přehlídku dostat. Rozhodla se předvést sto třicet modelů.

Zaměstnala okolo sedmdesáti osob: švadleny, modelky, proda

vačky,...

Přestože byl pro přehlídku z pověrčivosti vybrán pátý den v měsíci,

byla to katastrofa, alespoň z pohledu francouzských a anglických

novinářů. Šaty Chanelové se obdivovatelům Diora jevily jako přežitky

z 20. nebo 30. let. Tisk byl krutý, pohrdavý a zlomyslný. Například

titulek „U Coco Chanelové v Husí Lhotě v roce 1930“.

Jenže několik jejích modelů získali 5. února američtí nákupčí

z luxusních obchodů z Páté avenue v New Yorku. Redaktorku Vogue

Bettinu Ballardovou kolekce Chanelové tak zaujala, že z ní ve svém

časopise uveřejnila tři stránky fotografií. Přesvědčila americké

obchodníky argumentem, že přísná jednoduchost Chanelové je vhodná

pro kopírování, a tudíž pro masovou obchodní distribuci. Přestože

Chanelové neporozuměla její Francie ani Anglie, ve Spojených státech

uspěla. A to zpětně přitáhlo Evropu a nakonec sklidila ovace i doma.

Coco Chanel zemřela v osmdesáti sedmi letech, 11. ledna 1971.*

Ještě jednou zopakuji stejné otázky:

Proč vůbec riskovala svou pověst? Co kdyby její kolekce

nebyla přijata kladně? Co kdyby si jen uřízla ostudu? Stálo jí to

za to?

???

Uvedu ještě jeden příklad.

Albert Schweitzer (1875–1965) se proslavil svou pomocí slabým,

chudým a bezmocným. Přitom byl sám neduživým, často nemocným

a podceňovaným studentem.

Jako dítě Schweitzer rozhodně nebyl žádný génius. Jeho studijní

výsledky byly tak bídné, že sám ředitel gymnázia v Mylhúzách mu

doporučil, aby ukončil studia. Pak ale Schweitzer dostal nového

třídního profesora, doktora Wehmanna. Ten v něm probudil touhu

po vzdělání i sebekázeň.

Mladý Albert pak všechny šokoval tím, že získal hned dva

doktoráty – z filozofie (1899) a teologie (1900). Od roku 1900 působil

jako vikář v kostele sv. Mikuláše ve francouzském Štrasburku.

A krásně tam hrál na varhany.

„Nemám ambice stát se velkým vědcem, chci mnohem víc; být

prostě člověkem,“ stěžoval si Schweitzer, který přitom vlastně

nevěděl, jak by toho měl dosáhnout.

V roce 1904 to objevil. V novinách četl o otřesných podmínkách,

ve kterých žijí lidé v rovníkové Africe. Také četl, že nutně potřebují

lékaře. Jenže on nebyl lékař. A tak se rozhodl vystudovat medicínu.

Jakmile to oznámil známým, mysleli si, že se zbláznil. Totéž si mysleli

také studenti a profesoři lékařské fakulty.

Třicetišestiletý Schweitzer ale v roce 1911 získal lékařský diplom.

Jenže neměl peníze na výstavbu malé nemocnice. Aby na ni vydělal,

vyrazil na koncertní turné a hrál na varhany.

A pak v roce 1913 opustil další slibnou kariéru – varhaníka.

Předtím byl úspěšný jako spisovatel i docent teologie na univerzitě. To

vše vyměnil za nejistotu v rovníkové Africe. Jeho první ordinací byl

vysloužilý slepičí kurník. Za léčbu mu kromě peněz platili kuřaty,

banány nebo vejci.

* Gidel Henry: Coco Chanel, Garamond, Praha, 2008

8 9


Právě na sklonku života, ve věku, kdy téměř všichni končí

s aktivním životem, se rozhodla, že salon znovu otevře... Ne proto,

aby se na stáří nějak zaměstnala, ale aby obnovila jeho předválečný

lesk, jeho mezinárodní věhlas.

Co ji k tomu vedlo? Proč to udělala?

???

Byla bohatá, nemusela hnout prstem. Do smrti se mohla povalovat

v nejluxusnějších hotelech světa a večery trávit na recepcích. Nebyla

ani zdravá. Celý život trpěla záchvaty náměsíčnosti, které se stářím

zhoršovaly. Musela se proto nechávat ke své malé měděné posteli

přivazovat popruhy.

Proč vůbec riskovala svou pověst? Co kdyby její kolekce

nebyla přijata kladně? Co kdyby si jen uřízla ostudu?

???

Její návrat opravdu začal ostudou. Po měsících příprav uvedla svou

kolekci v únoru 1954. Přes dva tisíce osob se 5. února 1954 marně

pokoušelo na přehlídku dostat. Rozhodla se předvést sto třicet modelů.

Zaměstnala okolo sedmdesáti osob: švadleny, modelky, proda

vačky,...

Přestože byl pro přehlídku z pověrčivosti vybrán pátý den v měsíci,

byla to katastrofa, alespoň z pohledu francouzských a anglických

novinářů. Šaty Chanelové se obdivovatelům Diora jevily jako přežitky

z 20. nebo 30. let. Tisk byl krutý, pohrdavý a zlomyslný. Například

titulek „U Coco Chanelové v Husí Lhotě v roce 1930“.

Jenže několik jejích modelů získali 5. února američtí nákupčí

z luxusních obchodů z Páté avenue v New Yorku. Redaktorku Vogue

Bettinu Ballardovou kolekce Chanelové tak zaujala, že z ní ve svém

časopise uveřejnila tři stránky fotografií. Přesvědčila americké

obchodníky argumentem, že přísná jednoduchost Chanelové je vhodná

pro kopírování, a tudíž pro masovou obchodní distribuci. Přestože

Chanelové neporozuměla její Francie ani Anglie, ve Spojených státech

uspěla. A to zpětně přitáhlo Evropu a nakonec sklidila ovace i doma.

Coco Chanel zemřela v osmdesáti sedmi letech, 11. ledna 1971.*

Ještě jednou zopakuji stejné otázky:

Proč vůbec riskovala svou pověst? Co kdyby její kolekce

nebyla přijata kladně? Co kdyby si jen uřízla ostudu? Stálo jí to

za to?

???

Uvedu ještě jeden příklad.

Albert Schweitzer (1875–1965) se proslavil svou pomocí slabým,

chudým a bezmocným. Přitom byl sám neduživým, často nemocným

a podceňovaným studentem.

Jako dítě Schweitzer rozhodně nebyl žádný génius. Jeho studijní

výsledky byly tak bídné, že sám ředitel gymnázia v Mylhúzách mu

doporučil, aby ukončil studia. Pak ale Schweitzer dostal nového

třídního profesora, doktora Wehmanna. Ten v něm probudil touhu

po vzdělání i sebekázeň.

Mladý Albert pak všechny šokoval tím, že získal hned dva

doktoráty – z filozofie (1899) a teologie (1900). Od roku 1900 působil

jako vikář v kostele sv. Mikuláše ve francouzském Štrasburku.

A krásně tam hrál na varhany.

„Nemám ambice stát se velkým vědcem, chci mnohem víc; být

prostě člověkem,“ stěžoval si Schweitzer, který přitom vlastně

nevěděl, jak by toho měl dosáhnout.

V roce 1904 to objevil. V novinách četl o otřesných podmínkách,

ve kterých žijí lidé v rovníkové Africe. Také četl, že nutně potřebují

lékaře. Jenže on nebyl lékař. A tak se rozhodl vystudovat medicínu.

Jakmile to oznámil známým, mysleli si, že se zbláznil. Totéž si mysleli

také studenti a profesoři lékařské fakulty.

Třicetišestiletý Schweitzer ale v roce 1911 získal lékařský diplom.

Jenže neměl peníze na výstavbu malé nemocnice. Aby na ni vydělal,

vyrazil na koncertní turné a hrál na varhany.

A pak v roce 1913 opustil další slibnou kariéru – varhaníka.

Předtím byl úspěšný jako spisovatel i docent teologie na univerzitě. To

vše vyměnil za nejistotu v rovníkové Africe. Jeho první ordinací byl

vysloužilý slepičí kurník. Za léčbu mu kromě peněz platili kuřaty,

banány nebo vejci.

* Gidel Henry: Coco Chanel, Garamond, Praha, 2008

8 9


Albert Schweitzer se do Evropy vrátil jen na několik přednáš

kových nebo koncertních turné. V Africe také ve věku více než 90 let

zemřel. Za svou práci získal v roce 1952 Nobelovu cenu míru.

Zase položím několik otázek:

Proč to Schweitzer udělal? Proč opustil jistotu? Měl přece

skvěle rozjetou kariéru a společenské uznání. Proč šel donebezpeč

ných končin, kde ho mohli zabít? Proč riskoval, že zemře na tehdy

nevyléčitelné nemoci? A proč to udělal, když na tom nevydělával?

???

Vrátím se k těm otázkám, které byly napsány tučným písmem.

Na tyto otázky lidé neumí odpovědět. A nejspíše by to neuměla ani

sama Coco Chanel ani Albert Schweitzer. Ovšem určitá skupina lidí ví,

že to prostě museli udělat. A jiní lidé zase nechápou tuto skupinu lidí.

Nemohou to pochopit. Proč?

???

Protože ti, co to nechápou, mají malou vnitřní motivaci.

Co nutí lidi, aby každý den znovu a znovu dělali to, co dělají? Co je

nutí, aby se neustále za něčím hnali? A proč jiní lidé ani za nic na světě

ten svůj zadek nezvednou?

???

Jak to, že někteří lidé vynikají nad jinými? A jak to, že někteří

z nich vynikají i přesto, že měli špatné dětství nebo mají zdravotní

problémy či odlišnou sexuální orientaci?

???

Oni mají nějaký motor, který je žene, aby se vyrovnali těmostat

ním. A mnoho „normálních“ lidí si jen stěžuje na špatné podmínky.

Motivace není jen o penězích

V této knize píši o motivaci většinou ve spojitosti s úspěchem

a s penězi. Je to proto, že se pohybuji v oblasti podnikání a tam se

úspěch měří penězi.

Avšak u silné motivace nejde vždy jen o peníze. Pokud se někdo

rozhodne spojit svůj život s charitou jako Albert Schweitzer, uměním

nebo službou nějakému náboženskému řádu, i tam jde o vnitřní

motivaci. Úspěch se pak měří něčím jiným.

Úspěch ve školství je o tom, kolik dětí dokážete připravit na život.

V medicíně jde o to, kolika lidem pomůžete zdravotně. V novinařině

jde o to, jak dokážete informovat svou cílovou skupinu. Někdo sbírá

známky, někdo je rybář. Úspěšní jste, pokud ve svém oboru vyniknete.

Já mohu mluvit a psát jen o tom, co znám. Nejsem umělec. Nejsem

členem církve. Nejsem učitel ani lékař ani novinář. Nesbírám známky

a nerybařím. Já jsem podnikatel. Proto v této knize mluvím omate

riálním úspěchu. Tuto cestu totiž znám...

Vždy ale jde o to, zda a jak velkou máte vnitřní motivaci pro danou

činnost. A pak také, zda jdete správným směrem.

Člověk je v podstatě líný tvor. Proč ale někteří usilují o úspěch?

Proč nakonec mají úspěch jen někteří? A proč se jiní lidé vůbec

o úspěch ani nepokouší?

???

O tom je tato kniha. Myslím si, že zažijete několik překvapení.

Budu vám vyvracet to, co jste si dodnes mysleli o lidské motivaci.

Pokud jde o motivaci, myslím si, že lidé jsou přímo ohlupováni.

V mnoha knihách o motivaci najdete návody, jako je například tento:

„Na oslavu skvělého výkonu společnosti, například splnění cílů

prodeje apod., vezměte nejvyšší vedení společnosti a stravte den

umýváním aut zaměstnanců na parkovišti. Je to skvělý způsob, jak

komunikovat, že v tom jedeme spolu. Zaměstnanci také mají

příležitost říci generálnímu řediteli: ,Hej, tam jste nechal flek.’“ *

Nevím, proč tyto hlouposti různí autoři stále opisují jeden od

* Gostick Adrian, Elton Chester: Motivační princip, Eastone Group, Bratislava, 2010)

10 11


Albert Schweitzer se do Evropy vrátil jen na několik přednáš

kových nebo koncertních turné. V Africe také ve věku více než 90 let

zemřel. Za svou práci získal v roce 1952 Nobelovu cenu míru.

Zase položím několik otázek:

Proč to Schweitzer udělal? Proč opustil jistotu? Měl přece

skvěle rozjetou kariéru a společenské uznání. Proč šel donebezpeč

ných končin, kde ho mohli zabít? Proč riskoval, že zemře na tehdy

nevyléčitelné nemoci? A proč to udělal, když na tom nevydělával?

???

Vrátím se k těm otázkám, které byly napsány tučným písmem.

Na tyto otázky lidé neumí odpovědět. A nejspíše by to neuměla ani

sama Coco Chanel ani Albert Schweitzer. Ovšem určitá skupina lidí ví,

že to prostě museli udělat. A jiní lidé zase nechápou tuto skupinu lidí.

Nemohou to pochopit. Proč?

???

Protože ti, co to nechápou, mají malou vnitřní motivaci.

Co nutí lidi, aby každý den znovu a znovu dělali to, co dělají? Co je

nutí, aby se neustále za něčím hnali? A proč jiní lidé ani za nic na světě

ten svůj zadek nezvednou?

???

Jak to, že někteří lidé vynikají nad jinými? A jak to, že někteří

z nich vynikají i přesto, že měli špatné dětství nebo mají zdravotní

problémy či odlišnou sexuální orientaci?

???

Oni mají nějaký motor, který je žene, aby se vyrovnali těmostat

ním. A mnoho „normálních“ lidí si jen stěžuje na špatné podmínky.

Motivace není jen o penězích

V této knize píši o motivaci většinou ve spojitosti s úspěchem

a s penězi. Je to proto, že se pohybuji v oblasti podnikání a tam se

úspěch měří penězi.

Avšak u silné motivace nejde vždy jen o peníze. Pokud se někdo

rozhodne spojit svůj život s charitou jako Albert Schweitzer, uměním

nebo službou nějakému náboženskému řádu, i tam jde o vnitřní

motivaci. Úspěch se pak měří něčím jiným.

Úspěch ve školství je o tom, kolik dětí dokážete připravit na život.

V medicíně jde o to, kolika lidem pomůžete zdravotně. V novinařině

jde o to, jak dokážete informovat svou cílovou skupinu. Někdo sbírá

známky, někdo je rybář. Úspěšní jste, pokud ve svém oboru vyniknete.

Já mohu mluvit a psát jen o tom, co znám. Nejsem umělec. Nejsem

členem církve. Nejsem učitel ani lékař ani novinář. Nesbírám známky

a nerybařím. Já jsem podnikatel. Proto v této knize mluvím omate

riálním úspěchu. Tuto cestu totiž znám...

Vždy ale jde o to, zda a jak velkou máte vnitřní motivaci pro danou

činnost. A pak také, zda jdete správným směrem.

Člověk je v podstatě líný tvor. Proč ale někteří usilují o úspěch?

Proč nakonec mají úspěch jen někteří? A proč se jiní lidé vůbec

o úspěch ani nepokouší?

???

O tom je tato kniha. Myslím si, že zažijete několik překvapení.

Budu vám vyvracet to, co jste si dodnes mysleli o lidské motivaci.

Pokud jde o motivaci, myslím si, že lidé jsou přímo ohlupováni.

V mnoha knihách o motivaci najdete návody, jako je například tento:

„Na oslavu skvělého výkonu společnosti, například splnění cílů

prodeje apod., vezměte nejvyšší vedení společnosti a stravte den

umýváním aut zaměstnanců na parkovišti. Je to skvělý způsob, jak

komunikovat, že v tom jedeme spolu. Zaměstnanci také mají

příležitost říci generálnímu řediteli: ,Hej, tam jste nechal flek.’“ *

Nevím, proč tyto hlouposti různí autoři stále opisují jeden od

* Gostick Adrian, Elton Chester: Motivační princip, Eastone Group, Bratislava, 2010)

10 11


druhého. Proto, že jsou líbivé?

???

Už několikrát mi s úplně vážnou tváří někteří lidé řekli, že v jedné společnosti přijali toho pracovníka, který měl v osobních papírech napsáno, že zdraví jako první...

Všichni ti lidé, co mi to říkali, byli na první pohled neúspěšní. Znám osobně mnoho velice úspěšných lidí. Nikdo z nich se alenesoustředí na to, aby pozdravili jako první, a nikomu nemyjí auto.

Je odlišuje něco úplně jiného. Co?

???

O tom je tato kniha.

12 13


druhého. Proto, že jsou líbivé?

???

Už několikrát mi s úplně vážnou tváří někteří lidé řekli, že v jedné společnosti přijali toho pracovníka, který měl v osobních papírech napsáno, že zdraví jako první...

Všichni ti lidé, co mi to říkali, byli na první pohled neúspěšní. Znám osobně mnoho velice úspěšných lidí. Nikdo z nich se alenesoustředí na to, aby pozdravili jako první, a nikomu nemyjí auto. Je odlišuje něco úplně jiného. Co?

???

O tom je tato kniha.

12 13


Proč jsem přesvědčený, že motivace zvenčí je jako smrad?

???

Tento poznatek mám ze své zkušenosti. Jelikož trpím vrozeným

Tourettovým syndromem a mám tiky, jsem pro mnohé firmy velmi

vhodným motivátorem pro jejich lidi. Zavolají mi a řeknou:

„Pane Tomane, máme firemní akci. Potřebujeme, abyste k nám

přijel a naše lidi namotivoval. Zblbněte je tak, aby šli hned makat.“

Můj rekord (do roku 2010) je přednášet najednou pro obecenstvo

čítající 6 500 lidí. Ten den jsem lidi v obecenstvu tak vydivočil, že

na konci mé řeči začali dělat mexické vlny. A co se stalo potom?

???

To, co vždy. Naprostá většina lidí několik dní opravdu vícepraco

vala, ale do týdne se vrátila do starých kolejí. To znamená, že

nepracovali tak, jak měli. Vrátili se tam, kde byli před tímtovymý

váním mozků. Tento scénář se opakuje neustále.

Pak je musíte začít motivovat znovu. A pak zase a zase a zase a...

až do smrti – buď jejich, nebo své.

Tito lidé po motivační akci zvýší svůj výkon jen krátkodobě.

U nich motivace zvenčí působí jako smrad. Za několik dní, nebo

dokonce hodin sama zmizí. Vždy tam také byla skupina lidí, kteří se

nepřetrhli ani předtím ani potom.

Ale byla tam ještě jedna skupina. A ti mě začali zajímat stále více

a více. Tito lidé měli po motivační akci téměř stejný výkon jako

předtím – stejný a přitom nadprůměrný. Výkon této malé skupiny

vlastně vůbec nezávisel na nějakém vnějším motivačním působení.

Zjistil jsem, že tito úspěšní lidé se od neúspěšné většiny liší hlavně tím,

že mají silnější vnitřní motivaci.

Úvod

14 15


Proč jsem přesvědčený, že motivace zvenčí je jako smrad?

???

Tento poznatek mám ze své zkušenosti. Jelikož trpím vrozeným

Tourettovým syndromem a mám tiky, jsem pro mnohé firmy velmi

vhodným motivátorem pro jejich lidi. Zavolají mi a řeknou:

„Pane Tomane, máme firemní akci. Potřebujeme, abyste k nám

přijel a naše lidi namotivoval. Zblbněte je tak, aby šli hned makat.“

Můj rekord (do roku 2010) je přednášet najednou pro obecenstvo

čítající 6 500 lidí. Ten den jsem lidi v obecenstvu tak vydivočil, že

na konci mé řeči začali dělat mexické vlny. A co se stalo potom?

???

To, co vždy. Naprostá většina lidí několik dní opravdu vícepraco

vala, ale do týdne se vrátila do starých kolejí. To znamená, že

nepracovali tak, jak měli. Vrátili se tam, kde byli před tímtovymý

váním mozků. Tento scénář se opakuje neustále.

Pak je musíte začít motivovat znovu. A pak zase a zase a zase a...

až do smrti – buď jejich, nebo své.

Tito lidé po motivační akci zvýší svůj výkon jen krátkodobě.

U nich motivace zvenčí působí jako smrad. Za několik dní, nebo

dokonce hodin sama zmizí. Vždy tam také byla skupina lidí, kteří se

nepřetrhli ani předtím ani potom.

Ale byla tam ještě jedna skupina. A ti mě začali zajímat stále více

a více. Tito lidé měli po motivační akci téměř stejný výkon jako

předtím – stejný a přitom nadprůměrný. Výkon této malé skupiny

vlastně vůbec nezávisel na nějakém vnějším motivačním působení.

Zjistil jsem, že tito úspěšní lidé se od neúspěšné většiny liší hlavně tím,

že mají silnější vnitřní motivaci.

Úvod

14 15


Začal jsem hledat odpovědi na otázky:

Na čem závisí výkon lidí, kteří nepotřebují vnější motivaci?

Na čem závisí výkony všech lidí?

Dá se nahradit vnější motivace něčím jiným?

Pokud ano, čím?

Jak poznám velikost vnitřní motivace u jiných lidí?

Jak poznám velikost vnitřní motivace u sebe?

Je nějaký postup, jak najít lidi, kteří nepotřebují vnější motivaci?

Odpověďmi na tyto otázky jsem se zabýval mnoho let. Zjistil jsem

několik zajímavých věcí.

V prvé řadě se stále žvaní a spoléhá se na vnější motivaci.

Opravdu musí být dodána motivace zvenčí?

???

Ne! Ale téměř všude slyšíte a dočtete se, že ano – a přitom je to

špatně. Znám to jak mezi těmi nahoře, tak i mezi těmi dole. Ti nahoře

nepotřebují ke zvýšení své výkonnosti žádné motivační kecy.

Motivace zvenčí je past na neschopné. Neschopní chtějí, aby je

nejdříve někdo jiný namotivoval. Pak prý změní své chování. Jenže

tak to nefunguje! Motivace není nějaký startér, který vás nakopne

na začátku nějaké činnosti. To je hluboký omyl! Motivace je uvnitř nás

během celé činnosti: na začátku, v průběhu i na konci. Činnost

samotná nás motivuje – líbí se nám nebo nás štve.

Motivace k vám nepřijde jako osvícení. Motivaci vám nedodá ani

nikdo z vašich blízkých, lékař či farář. Celá myšlenka motivování

druhých je jenom zrádná past.

Pozor, aby nedošlo k nedorozumění. Motivace všeobecně není jako

smrad. Ale motivace zvenčí je jako smrad. To je ta motivace, kdy

se jeden člověk snaží motivačně působit na jiného člověka, který ale

z nějakého důvodu nedělá to, co má dělat.

Další zajímavá věc je, že „odborníci“ to strašně komplikují

Co je to motivace?

???

Slovník cizích slov říká: Motivace je souhrn pohnutek jednání.

Tato „sofistikovaná“ věta mi nic neříká. Podívejme se na teorii.

Neexistuje jednotná, všeobecná teorie motivace. Nejpopulárnější je

zatím hierarchická teorie potřeb amerického psychologa Abrahama

H. Maslowa. Maslowovu pyramidu najdete v každé učebnicipsycho

logie, protože se dá pěkně graficky znázornit a je působivá. Jenže

vzápětí v každé z nich najdete příklady, že tato teorie neplatí vždy.

Existují i další teorie týkající se motivace. Teorie evoluce Charlese

Darwina (1859) říká, že se přizpůsobujeme životním podmínkám.

Psychoanalytická teorie motivace zase tvrdí, že u člověka rozhodují

pudy a touha po slasti. Pak je ještě mnoho dalších teorií. Nebudu se

jimi zabývat. Jsou už mnohokrát popsány. Navíc každá je hned

zkritizována autory jiných teorií. A to hlavně proto, že podle nich

nejsou dostatečně „komplexní“. „Odborníci“ to totiž chtějí mít

dostatečně (z)komplikované, aby vypadali jako odborníci.

To, co se oficiálně učí na školách, je však většinou nepoužitelné

v praxi. Ukážu vám svoje zkušenosti z praxe. Jde o moje pravdy,

kterým nemusíte věřit, avšak dnes nemám problémy s motivací svou

ani svých spolupracovníků.

Zjistil jsem, že snaha manažerů o motivaci podřízených je

většinou bez výsledků. Proč?

???

1) Protože se klade obrovský důraz na motivaci zvenčí. Lidé říkají:

„Namotivujte mě.“ To je ale alibismus. Lidé chtějí dodat motivaci

podobně, jako se dobíjejí baterky – zvenčí. Jenže pak se stejně jako

slabé baterky sami rychle vybijí.

2) Protože místo výsledků se hraje na líbivost. Motivace zvenčí

se lidem líbí. A to jak většině lidí bez silné vnitřní motivace, tak

i těm jedincům, kteří v sobě mají velkou motivaci. Jenže lidé

16 17


Začal jsem hledat odpovědi na otázky:

Na čem závisí výkon lidí, kteří nepotřebují vnější motivaci?

Na čem závisí výkony všech lidí?

Dá se nahradit vnější motivace něčím jiným?

Pokud ano, čím?

Jak poznám velikost vnitřní motivace u jiných lidí?

Jak poznám velikost vnitřní motivace u sebe?

Je nějaký postup, jak najít lidi, kteří nepotřebují vnější motivaci?

Odpověďmi na tyto otázky jsem se zabýval mnoho let. Zjistil jsem

několik zajímavých věcí.

V prvé řadě se stále žvaní a spoléhá se na vnější motivaci.

Opravdu musí být dodána motivace zvenčí?

???

Ne! Ale téměř všude slyšíte a dočtete se, že ano – a přitom je to

špatně. Znám to jak mezi těmi nahoře, tak i mezi těmi dole. Ti nahoře

nepotřebují ke zvýšení své výkonnosti žádné motivační kecy.

Motivace zvenčí je past na neschopné. Neschopní chtějí, aby je

nejdříve někdo jiný namotivoval. Pak prý změní své chování. Jenže

tak to nefunguje! Motivace není nějaký startér, který vás nakopne

na začátku nějaké činnosti. To je hluboký omyl! Motivace je uvnitř nás

během celé činnosti: na začátku, v průběhu i na konci. Činnost

samotná nás motivuje – líbí se nám nebo nás štve.

Motivace k vám nepřijde jako osvícení. Motivaci vám nedodá ani

nikdo z vašich blízkých, lékař či farář. Celá myšlenka motivování

druhých je jenom zrádná past.

Pozor, aby nedošlo k nedorozumění. Motivace všeobecně není jako

smrad. Ale motivace zvenčí je jako smrad. To je ta motivace, kdy

se jeden člověk snaží motivačně působit na jiného člověka, který ale

z nějakého důvodu nedělá to, co má dělat.

Další zajímavá věc je, že „odborníci“ to strašně komplikují

Co je to motivace?

???

Slovník cizích slov říká: Motivace je souhrn pohnutek jednání.

Tato „sofistikovaná“ věta mi nic neříká. Podívejme se na teorii.

Neexistuje jednotná, všeobecná teorie motivace. Nejpopulárnější je

zatím hierarchická teorie potřeb amerického psychologa Abrahama

H. Maslowa. Maslowovu pyramidu najdete v každé učebnicipsycho

logie, protože se dá pěkně graficky znázornit a je působivá. Jenže

vzápětí v každé z nich najdete příklady, že tato teorie neplatí vždy.

Existují i další teorie týkající se motivace. Teorie evoluce Charlese

Darwina (1859) říká, že se přizpůsobujeme životním podmínkám.

Psychoanalytická teorie motivace zase tvrdí, že u člověka rozhodují

pudy a touha po slasti. Pak je ještě mnoho dalších teorií. Nebudu se

jimi zabývat. Jsou už mnohokrát popsány. Navíc každá je hned

zkritizována autory jiných teorií. A to hlavně proto, že podle nich

nejsou dostatečně „komplexní“. „Odborníci“ to totiž chtějí mít

dostatečně (z)komplikované, aby vypadali jako odborníci.

To, co se oficiálně učí na školách, je však většinou nepoužitelné

v praxi. Ukážu vám svoje zkušenosti z praxe. Jde o moje pravdy,

kterým nemusíte věřit, avšak dnes nemám problémy s motivací svou

ani svých spolupracovníků.

Zjistil jsem, že snaha manažerů o motivaci podřízených je

většinou bez výsledků. Proč?

???

1) Protože se klade obrovský důraz na motivaci zvenčí. Lidé říkají:

„Namotivujte mě.“ To je ale alibismus. Lidé chtějí dodat motivaci

podobně, jako se dobíjejí baterky – zvenčí. Jenže pak se stejně jako

slabé baterky sami rychle vybijí.

2) Protože místo výsledků se hraje na líbivost. Motivace zvenčí

se lidem líbí. A to jak většině lidí bez silné vnitřní motivace, tak

i těm jedincům, kteří v sobě mají velkou motivaci. Jenže lidé

16 17


s velkou vnitřní motivací prostě pracují více než ostatní. A to bez

ohledu na to, zda jsou zvenčí někým nebo něčím motivováni. Tito

lidé vlastně nepotřebují nakopnout někým jiným, i když se to líbí

i jim.

3) Protože zde nejde o plošnou motivaci všech. Jde o to, jak najít ty

lidi, které nemotivovat. Nesouhlasím s tím, že každý může být

vítěz a že každý se dá vyškolit. Školil jsem desítky tisíc lidí a vím,

že většina lidí nevynikne. Když už chcete lidi motivovat a školit,

nejdříve musíte vybrat jen ten typ lidí, kteří na to mají.

4) Protože motivace je v rozporu s hodnocením. Bude-li mě někdo

hodnotit, bude mi to vadit. Budu-li naopak já hodnotit vás, bude vás

to demotivovat. Jak se budete cítit, když vám řeknu, že jste v nějaké

oblasti špatní?

???

To vás naštve. Vy přece sami víte, jaké máte slabiny. Pokud vám je

někdo jiný připomene, nenamotivuje vás tím, ale „vytočí“. A to

i kdyby měl pravdu. Uvědomte si, že přestože hodnocení jiných lidí

musíte dělat, rozhodně je to demotivující.

5) Protože je zde příliš moc vlídnosti. Dobré slovo nestačí. Dobrým

slovem a bičem v ruce toho zmůžete více než jenom dobrým

slovem. Musíte mít nějaký „systém nepohody“.

6) V literatuře jsou knižní návody, jak motivovat – 4bodové,

6bodové, dokonce 12bodové...

Například:

1. Sepište si seznam svých cílů (snů).

2. Sepište si seznam kroků ke splnění cílů (snů).

3. Sepište si kvality jednání, které potřebujete pro splnění snů.

4. Sepište si ty vlastnosti, které vám ještě chybí.

To je pitomost. To jsou postupy pro ty, co vymetají všechna školení

o pozitivním myšlení. Motivace ve vás prostě je, nebo není.

Nezmění to ani několikabodový systém.

7) Protože lidé si neuvědomují, že nějakou motivaci už mají v sobě.

Všichni lidé na světě jsou nějak motivovaní k nějakým činům. Buď

sami sebou, nebo prostředím.

Výsledkem je, že podle statistik asi 80 % větších podnikových

iniciativ končí neúspěchem. Asi 40 % nově jmenovaných vedoucích

pracovníků se už během 18 měsíců setká s neúspěchem. Jen několik

společností přežije čtyřicet let – asi polovinu lidského života. Pouze

několik desítek společností se dožilo více než sta let. Na světě existuje

pouze asi dvacet firem, které jsou starší než dvě stě let. Většina nových

společností zkrachuje do pěti let – taková je realita.

A největší tragédií je, že naprostá většina lidí bohužel nerada

dělá to, čím se živí. Proč?

???

Protože:

1. Nevěří, že to, co dělají, má pro ně nějaký smysl.

2. Je to nebaví.

3. Nevěří, že jsou spravedlivě odměňovaní.

Práce ve skutečnosti baví asi jen tři procenta lidí. Většina lidí nemá

zaměstnání, ale práci za trest.

Platí to i pro podnikatele. Podnikají, aby měli více času, aby měli

svobodu a aby měli peníze. Výsledkem ale je, že se jim z jejich firmy

stane vězení. Jsou otroky své firmy. Nejsou svobodní a nejsou pány

svého času. Přitom původně začali podnikat proto, aby měli více času,

svobodu a více peněz. Peníze možná mají, ale kolik hodin pracují?

Workholici říkají své ženě: „Já to dělám pro tebe!“ A říkají to tak

dlouho, až zjistí, že mají na stole žádost o rozvod.

Často nemají nic z toho, co původně chtěli. Jako řešení zavádějí

různé motivační programy – založené na motivací zvenčí. Jenže ta

u většiny lidí funguje jako smrad.

Už léta vedu školení na téma Základy vedení lidí. Některé

myšlenky v této knize jsou z tohoto školení. Na začátku každého

školení se ptám všech zúčastněných, proč vůbec přišli. Co od tohoto

školení očekávají? V následující tabulce najdete nejčastější odpovědi

účastníků:

18 19


s velkou vnitřní motivací prostě pracují více než ostatní. A to bez

ohledu na to, zda jsou zvenčí někým nebo něčím motivováni. Tito

lidé vlastně nepotřebují nakopnout někým jiným, i když se to líbí

i jim.

3) Protože zde nejde o plošnou motivaci všech. Jde o to, jak najít ty

lidi, které nemotivovat. Nesouhlasím s tím, že každý může být

vítěz a že každý se dá vyškolit. Školil jsem desítky tisíc lidí a vím,

že většina lidí nevynikne. Když už chcete lidi motivovat a školit,

nejdříve musíte vybrat jen ten typ lidí, kteří na to mají.

4) Protože motivace je v rozporu s hodnocením. Bude-li mě někdo

hodnotit, bude mi to vadit. Budu-li naopak já hodnotit vás, bude vás

to demotivovat. Jak se budete cítit, když vám řeknu, že jste v nějaké

oblasti špatní?

???

To vás naštve. Vy přece sami víte, jaké máte slabiny. Pokud vám je

někdo jiný připomene, nenamotivuje vás tím, ale „vytočí“. A to

i kdyby měl pravdu. Uvědomte si, že přestože hodnocení jiných lidí

musíte dělat, rozhodně je to demotivující.

5) Protože je zde příliš moc vlídnosti. Dobré slovo nestačí. Dobrým

slovem a bičem v ruce toho zmůžete více než jenom dobrým

slovem. Musíte mít nějaký „systém nepohody“.

6) V literatuře jsou knižní návody, jak motivovat – 4bodové,

6bodové, dokonce 12bodové...

Například:

1. Sepište si seznam svých cílů (snů).

2. Sepište si seznam kroků ke splnění cílů (snů).

3. Sepište si kvality jednání, které potřebujete pro splnění snů.

4. Sepište si ty vlastnosti, které vám ještě chybí.

To je pitomost. To jsou postupy pro ty, co vymetají všechna školení

o pozitivním myšlení. Motivace ve vás prostě je, nebo není.

Nezmění to ani několikabodový systém.

7) Protože lidé si neuvědomují, že nějakou motivaci už mají v sobě.

Všichni lidé na světě jsou nějak motivovaní k nějakým činům. Buď

sami sebou, nebo prostředím.

Výsledkem je, že podle statistik asi 80 % větších podnikových

iniciativ končí neúspěchem. Asi 40 % nově jmenovaných vedoucích

pracovníků se už během 18 měsíců setká s neúspěchem. Jen několik

společností přežije čtyřicet let – asi polovinu lidského života. Pouze

několik desítek společností se dožilo více než sta let. Na světě existuje

pouze asi dvacet firem, které jsou starší než dvě stě let. Většina nových

společností zkrachuje do pěti let – taková je realita.

A největší tragédií je, že naprostá většina lidí bohužel nerada

dělá to, čím se živí. Proč?

???

Protože:

1. Nevěří, že to, co dělají, má pro ně nějaký smysl.

2. Je to nebaví.

3. Nevěří, že jsou spravedlivě odměňovaní.

Práce ve skutečnosti baví asi jen tři procenta lidí. Většina lidí nemá

zaměstnání, ale práci za trest.

Platí to i pro podnikatele. Podnikají, aby měli více času, aby měli

svobodu a aby měli peníze. Výsledkem ale je, že se jim z jejich firmy

stane vězení. Jsou otroky své firmy. Nejsou svobodní a nejsou pány

svého času. Přitom původně začali podnikat proto, aby měli více času,

svobodu a více peněz. Peníze možná mají, ale kolik hodin pracují?

Workholici říkají své ženě: „Já to dělám pro tebe!“ A říkají to tak

dlouho, až zjistí, že mají na stole žádost o rozvod.

Často nemají nic z toho, co původně chtěli. Jako řešení zavádějí

různé motivační programy – založené na motivací zvenčí. Jenže ta

u většiny lidí funguje jako smrad.

Už léta vedu školení na téma Základy vedení lidí. Některé

myšlenky v této knize jsou z tohoto školení. Na začátku každého

školení se ptám všech zúčastněných, proč vůbec přišli. Co od tohoto

školení očekávají? V následující tabulce najdete nejčastější odpovědi

účastníků:

18 19




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist