E-kniha: Motivace chování – Milan Nakonečný

Milan Nakonečný

MOTIVACE CHOVÁNÍ

Poděkování:

děkanu TF JčU doc. PhDr. Tomáši Machulovi, Th.D.,

za hlubokou ideovou inspiraci

doc. Mgr. Michalu Opatrnému, Th.D.,

za velkorysou podporu mé práce

MUDr. Stanislavu Juhaňákovi

za velkorysý přístup k mé práci

Mgr. Lence Svobodové

za obětavou spolupráci

Mgr. Lukáši Foldynovi

za pečlivou korektorskou spolupráci

Vladimíru Vyskočilovi

za vynikající polygrafickou spolupráci

Mgr. Ludvíku Hessovi

za obětavou přátelskou podporu

Za obětavou a účinnou spolupráci děkuji:

Mgr. Gabriele Plickové

Šárce Šavrdové

PhDr. Olze Jílkové

Ing. Evě Křížkové

Pavle Jungmannové

Mgr. Kláře Novotné

Janě Forejtové

Martině Struskové

Mgr. Vlastě Krýchové

Mgr. Monice Flídrové

Mgr. Petru Nývltovi

Damianu Smolkovi

Za přátelskou vstřícnost děkuji:

PhDr. Ing. Marii Lhotové, Ph.D.

† PhDr. Janu Polivkovi

Deo gratias

Připsáno mému synu Milanovi,

jeho ženě Petře a vnučkám Marušce a Petrušce.

Milan Nakonečný

MOTIVACE

CHOVÁNÍ

Stanislav Juhaňák – TRITON

3., přepracované vydání

Milan Nakonečný

MOTIVACE

CHOVÁNÍ

Stanislav Juhaňák – TRITON

3., přepracované vydání

Milan Nakonečný

Motivace chování

Vyloučení odpovědnosti vydavatele

Nakladatelství Triton nenese odbornou a právní odpovědnost za věcný obsah

této knihy.

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak

šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

© Milan Nakonečný, 2014

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2014

Cover © Renata Brtnická, 2014

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-830-6

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Konceptuální rámec fenoménu motivace . . . . . . . . . . . . 15 Pojem motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

Vymezování pojmu motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . .16

Předběžné rozlišení pojmů motivace a motiv . . . . . . . . . . 22 Charakteristika procesu motivace . . . . . . . . . . . . . . . . .23

Problém nemotivovaného chování . . . . . . . . . . . . . . . 36 Intrapsychická a emocionální podstata motivace . . . . . . . . . 39 Motivace, motivující situace a chování. . . . . . . . . . . . . . .46 Energetizace a usměrňování chování . . . . . . . . . . . . . . . 63 Zaměřenost chování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .67 Uspokojení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Aktivace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .80 Atribuce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .85 Hédonismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 Intrinsická a extrinsická motivace. . . . . . . . . . . . . . . . .89

Intrinsická motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90

Extrinsická motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .91 Nevědomá motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92

Explicitní a implicitní motivy . . . . . . . . . . . . . . . . . 95

Projevy nevědomé motivace v chování . . . . . . . . . . . . . 96

Motivace v systému regulace psychické činnosti . . . . . . 107 Psychologický model autoregulace psychické činnosti . . . . . 117 Model dynamické funkce ega . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 Biologické aspekty motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 Sociokulturní aspekty motivace . . . . . . . . . . . . . . . . 137 Systémový přístup k motivaci . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 Klíčové koncepty a principy motivace . . . . . . . . . . . . 161 Potřeby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Motivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 Principy motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182

Princip psychického ekvilibria . . . . . . . . . . . . . . . . 182

Princip hédonismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193

8

MILAN NAKONEČNÝ / MOTIVACE CHOVÁNÍ

Vývoj motivačních systémů . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201

Instinkty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204

Instinkty u člověka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209

Vztah instinktu a zkušenosti . . . . . . . . . . . . . . . . 213 Naučené motivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216 Volní akt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222 Vůle jako ego-vztažná motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . 241

Koncept dynamického sebejá . . . . . . . . . . . . . . . . 253

Stabilizační mechanizmy v sociálních interakcích . . . . . . 258 Frustrace, konflikt a stres . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 264

Frustrace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 265

Konflikt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 273

Stres . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280 Teorie motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301 Psychoanalýza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 311 Behaviorismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321 Humanistická psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 330

Teorie A. H. Maslowa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 332

Teorie C. R. Rogerse . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 340 Evoluční teorie motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 343 Kognitivní teorie motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 356 Teorie determinujícího sebejá . . . . . . . . . . . . . . . . . . 364 Teorie volní regulace jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . 371 Fenomenologie chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 381 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 381 Hlad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 383 Žízeň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 394 Dýchání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 397 Odpočinek a spánek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 399 Bolest . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 403 Sex . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 405

Sexuální standardy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 421 Agrese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 431

Rozlišení asertivity a agresivity. . . . . . . . . . . . . . . . 440

Problémy fenoménu lidské agrese . . . . . . . . . . . . . . 443 Úzkost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 473 Motiv výkonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 484 Motiv moci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 503 Zvědavost a explorace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 517

9

OBSAH

Prosociální chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 523

Sociální vazby: připojování se, přilnutí a intimita . . . . . . . . 544

Sociální vazby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 546

Přátelství, kamarádství a láska . . . . . . . . . . . . . . . . . 553

Specifické sociálně motivované druhy chování. . . . . . . . . . 560

Vybraná použitá literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 569

Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 584

Věcný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 594

11

Úvod

Nepochybně nejdůležitějším úkolem psychologie vždy bylo a bude vy

světlit, proč se lidé chovají tak, jak se chovají, co je psychologickou

příčinou čili motivem jejich jednání. Právě motivy totiž dávají smy

sl tomu, co lidé činí, a smysluplnost jejich jednání vyplývá z jejich

vnitřního psychologického založení, které se kontinuitně utváří ve

vztahu jejich psychiky se situacemi, do nichž vstupují, a s životními

podmínkami, v nichž žijí. Tyto motivy chování však mají dva základ

ní aspekty: jeden se vztahuje ke způsobu chování, tj. např. k tomu,

proč se někdo v určité situaci chová přátelsky a ohleduplně, a jiný

v podobné situaci zdrženlivě a lhostejně; druhý aspekt se vztahuje

k otázce cíle tohoto chování, k jeho psychologickým důvodům. Téhož

cíle může týž jedinec v různých situacích dosahovat různými způso

by chování: muž, který se nudí na služební cestě, se může pokusit

o přelétavé erotické dobrodružství, ale jakou taktiku pro získání své

partnerky na jednu noc zvolí, závisí na tom, jaké vlastnosti jí při

soudí. Odhadne-li ji jako celkem přístupnou jeho záměrům, bude

postupovat jinak, než bude-li ji považovat za „pevnost“, chráněnou

určitými zábranami. Jakou strategii jednání zvolí, závisí na kogni

tivních aspektech situace, ve které se nachází a k níž ovšem patří

i objekt jeho zájmu (cílový objekt). Vynořují se tu dva již výše na

značené psychologické problémy: proč postupoval tak, jak postupo

val, a jaký k tomu měl „psychologický důvod“, tedy motiv. Odpověď

na první problém již byla naznačena: způsob chování, tj. to, „jak“ se

člověk chová, vyplývá z toho, jak interpretuje situaci, v níž toto cho

vání vykazuje, a to je obvykle způsobováno jeho zkušenostmi – chová

se tak, jak se chovat v daných situacích naučil. Odpověď na druhý

problém, co bylo cílem jeho chování či jaký mělo jeho chování smysl,

dává psychologie motivace či motivace chování; obvykle se vyjadřuje

v termínech určitých konkrétních motivů (sexuální apetence, pocit

osamělosti, potřeba komunikace apod.). Jde tu tedy o výše uvedené

dvojí „proč“: proč se člověk chová tak, jak se chová, a proč ve smyslu

motivu, tj. psychologického důvodu tohoto chování, tedy proč učinil

to, co učinil.

V tomto smyslu patří problematika motivace chování k nejsložitěj

ším, ale také nejzávažnějším úkolům psychologie, neboť její úspěšná

12

MILAN NAKONEČNÝ / PSYCHOLOGIE

aplikace na kterýkoli obor lidské činnosti, ať už se týká jedinců, nebo skupin, je bez poznatků o motivaci nemožná (např. řešení problému, proč má inteligentní dítě špatný školní prospěch, proč se určití manželé rozvádějí, proč je ve velkoměstech zvýšená rozvodovost atd.). Problémy motivace tu vystupují vždy v kontextu společenských podmínek existence jedinců i celých skupin. Jakákoli psychologická pomoc člověku (psychoterapie, psychologické vedení lidí v pedagogicko-psychologických poradnách atd.) musí vycházet z poznatků o motivaci lidského chování, neboť psychologická práce s člověkem znamená úsilí o jeho změnu, což předpokládá poznání příčin toho, co má být změněno. A to, co má být změněno, se netýká jen způsobů chování, ale – a to především – jeho motivů. Motivy dávají chování člověka psychologický smysl, tj. určitou hodnotu, která není vždy žádoucí z hlediska obecně uznávaných společenských hodnot.

Začátkem dubna 1989 byla světová veřejnost vzrušena odhalením, že v jedné vídeňské nemocnici byli čtyřmi zdravotními sestrami po několik let záměrně usmrcováni přestárlí pacienti trpící vážnými chorobami a vyžadující intenzivní péči. Podezření na počet usmrcených šlo do desítek. Pacienti byli usmrcováni předávkováním určitými léky, ale i injekcemi vody, které způsobovaly udušení. S těmito vraždami začala jedna ze sester, ostatní tři se k ní přidaly. Tehdejší premiér rakouské vlády označil tuto událost za „nejkrutější zločin v dějinách Rakouska“. Začalo horečné vyšetřování tohoto případu, ale veřejnost i někteří odborníci, kteří se na něm podíleli, si především kladli otázku, proč tyto zdravotní sestry činily to, co činily, tj. otázku po motivaci tohoto hrůzného činu. A vynořovaly se ovšem i hypotetické odpovědi, např. že motivem těchto vražd byl soucit s trpícími, nevyléčitelně nemocnými osobami, ale také že tito pacienti, vyžadující mnoho pozornosti a péče, byli vražděni proto, aby si jejich vražedkyně ulehčily namáhavou službu. Byla to velká a vážná psychologická „proč“, směřující k identifikaci motivu těchto vražd. Něco podobného se vyskytlo v Anglii, která měla svého „doktora Smrt“, lékaře, který usmrcoval desítky svých pacientů, jak se hájil, z důvodů eutanazie, ale bez jejich souhlasu, u nás se objevil „heparinový vrah“, kterému bylo prokázáno zavraždění několika pacientů. Každý z těchto tří uvedených případů má v pozadí odlišnou motivaci jejich aktérů. Koncept motivace by měl odpovědět na otázku, proč čin spáchali, jaký byl psychologický smysl jejich jednání, jaké uspokojení jim to, co činili, přinášelo, neboť poslední příčinou každého jednání je dosažení nějakého uspokojení.

Taková vážná psychologická „proč“ si člověk klade často sám sobě („proč jsem učinil to, co jsem učinil?“) a naráží na ně nezřídka i ve svém okolí („proč se naši známí rozvádějí?“, „proč je můj přítel od

13

ÚVOD

určité doby tak agresivní?“, „proč má mé dítě ve škole zhoršený pro

spěch?“ atd.). Napadá nás ovšem často také myšlenka hledat od

povídající „protože“ nejen v jedincích samých, ale i v jejich okolí či

ve vnějších životních okolnostech, jimž jsou lidé vystavováni, neboť

kauzalita lidských činů je složitá a motivy lidských činů vystupují

také v kontextu již zmíněných životních podmínek, jako jsou např.

chudoba a osamělost nebo hrozba ztráty vysokého společenské

ho statusu, boj za lidská práva v podmínkách života v totalitárním

státě atd. Funkcí lidské psychiky je regulace vztahů jejího subjektu

k životním podmínkám a k vlastnímu vnitřnímu životu a jako tako

vá má interakční charakter vyplývající z kontinuity prožívaného ži

vota v konkrétních příbězích, aktuálních i očekávaných událostech,

v nichž se utváří průběh našeho vnímání a myšlení, našeho cítění

i chtění, postojů a potřeb atd. Duševní život funguje na základě udr

žování rovnováhy mezi tím, co má být podmínkou relativně bezporu

chového fungování subjektu jako psycho-fyzického systému, a tím,

co aktuálně je: tento vztah má psychickou odezvu, kterou vyjadřuje

elementární psychologický pojem potřeba. Potřeba vyjadřuje stav na

rušení této rovnováhy a motivuje člověka k její restauraci nebo udr

žování. Kolem biologických a sociálních potřeb, odrážejících podvoj

ný způsob lidského bytí, které má dimenzi biologickou (organismus)

a sociální (občanství), se utváří a funguje dynamika lidské motivace.

Potřeba vyjadřující nějaký nedostatek v biologickém a sociálním bytí

člověka směřuje k redukci tohoto nedostatku, který je prožíván jako

uspokojení, a tak generuje činitel procesu motivace, který vyjadřuje

motiv jako konkrétní obsah tohoto uspokojení v interakci s určitým

cílovým objektem. Potřeba jídla prožívaná jako hlad směřuje k cílo

vému objektu, jídlu, které je konzumováno, motivem je jedení, které

vede k redukci výchozího stavu, potřeby jídla. To je v kostce základ

ní, zjednodušené paradigma lidské motivace, které bude dále zpřes

něno, rozvinuto a konkretizováno.

Obsah této knihy je ve smyslu toho, co bylo výše uvedeno o podsta

tě psychologického přístupu k motivaci chování, rozdělen do násle

dujících částí: po tomto úvodu následuje: a) Struktura konceptů ve

fenoménu motivace: 1. vymezení pojmu motivace, 2. vymezení klíčo

vých pojmů vytvářejících strukturu fenoménu motivace; b) Fenomény

motivace: 3. Systémový přístup k procesu motivace, 4. Druhy moti

vace, 5. Biologické a sociokulturní činitele motivace, 6. Vývoj moti

vačních systémů, 7. Principy motivace, 8. Frustrace, konflikt a stres,

9. Teorie motivace; c) Fenomenologie chování: 10. Fyziologické potře

by, 11. Sociální potřeby jako sex, agrese, výkon, moc, zvědavost, pro

fesionální chování a další.

14

MILAN NAKONEčNÝ / MOTIVACE CHOVÁNÍ

Problém motivace lidského chování, jak bylo naznačeno, je velmi komplexní, ale je klíčem k pochopení lidské psychiky, neboť ta, jako více či méně vědomě zaměřená činnost, dává lidským činům jejich individuální smysl. Proto je studium motivace klíčem k psychologickému porozumění člověku. Další text je pokusem o uvedení do této problematiky, která je, tak jako téměř vše v psychologii, analyzována a řešena velmi nejednotně, ale současně spojena s množstvím fakt, z nichž ta nejpodstatnější se zde pokoušíme uvést. Naše práce není v tomto smyslu vyčerpávajícím přehledem, ale základem k dalšímu studiu. V naší knize je za dominantní dimenzi psychologie motivace považována její intrapsychická (vnitřní) dynamika a emoční podstata.

A. H. Maslow (1954, 1977, s. 46) v úvodu své teorie motivace zdůrazňuje, že teze o jedinci jako „integrovaném, organizovaném celku“ platí také pro motivaci: hlad pana Nováka není jen problémem jeho žaludku: „hladoví-li jedinec, nemění se jen ve svých gastrointestinálních funkcích, nýbrž i v mnoha jiných, snad ve většině jiných funkcí, jichž je schopen“, mění se jeho vnímání, emoce, obsah myšlení. „Je-li pan Novák hladov, je jím cele, je jako jedinec někým jiným, než kým byl v jiné době.“ Motivace prostupuje v tomto smyslu celou psychiku jedince a dává psychickým procesům vnímání, myšlení, imaginace, cítění určitý obsah a směr průběhu, který vyjadřuje motivační zaměření. Také v tomto smyslu je motivace klíčovým psychologickým problémem, neboť je základním činitelem vnitřní psychické dynamiky, nikoli jen usměrňování lidského chování.

15

Konceptuální rámec

fenoménu motivace

Pojem motivace

Obecně platí, že motivace je intrapsychicky probíhající proces,

vycházející z nějaké potřeby a vyúsťující ve výsledný žádoucí vnitřní

stav, proces, který je iniciován endogenně (vnitřní pohnutka k odpo

činku vycházející z pocitu únavy) nebo exogenně (finanční pobídka

k splnění nějakého úkolu). V obou případech předpokládá interakci

vnitřních a vnějších činitelů: je to „interakce mezi motivovaným sub

jektem a motivující situací“ (C. F. Graumann, 1969, s. 59). Lidské jed

nání iniciuje nějaká vnitřní pohnutka, resp. nějaká vnější pobídka,

která může být motivující, jen když aktivuje nějakou vnitřní pohnut

ku (pobídkou mohou být např. peníze za práci navíc, pokud má jedi

nec důvod si je vydělat). Tento vnitřní psychický důvod či tuto vnitřní

příčinu jednání tvoří motiv, tj. zážitek nebo způsob jednání, přiná

šející nějaké uspokojení, který vyjadřuje vyabstrahovanou podstatu

tohoto uspokojení (např. uspokojení sexuální nebo potřeby sociál

ního kontaktu). V konceptuálním rámci fenoménu motivace je tu

nutno rozlišovat celou řadu pojmů, které jsou v odborné literatuře

různě vymezovány, jako jsou pojmy potřeba, motiv, cíl, cílový objekt,

incentiva atd., jimiž se budeme dále zabývat. Nejprve se však poku

síme o úvod do psychologického pojetí motivace lidského chování,

jeho příčin a cílů, které dávají smysl chování: člověk jedná proto,

aby něčeho dosáhl, a to má svou psychologickou příčinu. Lapidárně

řečeno, jde tu o vznik a uspokojování potřeb, které vyjadřují nějaké

nedostatky v životě lidí, nebo, jinak řečeno, zajišťují podmínky jejich

bezporuchového fungování jako bytostí biologických a současně spo

lečenských. Konečným cílem lidského chování je dosažení nějakého

vnitřního stavu, obecně nazývaného uspokojení, jako je třeba nasy

cení, nebo u jedince těžce snášejícího svou osamělost je to navázání

kontaktu s jinou osobou. Cíle je třeba odlišit od cílových objektů, po

třeby od motivů, dílčí cíle (prostředky) od konečných cílů („leitmoti

16

MILAN NAKONEčNÝ / MOTIVACE CHOVÁNÍ

vů“) atd. Dále se setkáme s pokusem o uspořádání klíčových pojmů

spojených s problematikou motivace. Lidé se nějak chovají proto, že

mají nějakou potřebu vyžadující odstranění, redukci (např. pociťují

hlad a chtějí se nasytit, aby pocit hladu eliminovali, nebo se domní

vají, že ztratili ve svém sociálním okolí prestiž, a usilují o to, aby ji

znovu získali, protože mít vědomí prestiže patří k sociálním potřebám

člověka). Lidský život má v tomto smyslu dvě dimenze: biologickou

(potřeby organismu, jeho fyziologie) a sociální (potřeby lidí jako so

ciálních bytostí, žijících v určitém společenském prostředí).

Vymezování pojmu motivace

Toto téma je v učebnicích obecné psychologie a v monografiích o mo

tivaci velmi nejednotné. Obecně se vychází ze slova motivace, které

je odvozeno z latin. „moveo“, hýbám. Motivace jako proces, tj. v čase probíhající děj, je pak vymezována různými „silami“, které způsobují pohyb jedince, tj. jeho chování, zejména pak tu formu smysluplné aktivity, kterou označujeme jako jednání, ačkoli jednání nemusí být nutně doprovázeno pohyby. Subjekt jedná, i když nic neučiní, např. v určité situaci, kdy by se od něho mohla očekávat nějaká aktivita, např. poskytnutí pomoci zraněné osobě, jen přihlíží nebo situaci přehlíží, aby učinit nic nemusel. Obecně lze říci, že slovo, resp. odborný termín motivace vyjadřuje hypotetický vědecký konstrukt, jehož funkcí je popsat nebo vysvětlit, případně popsat i vysvětlit nějaký psychologický fenomén. Je logicky odvozován z pozorovatelných dějů, které buď zobecňuje, nebo vyjadřuje jejich psychologickou podstatu či kauzalitu. Pojem motivace je v tomto smyslu odvozován z faktu, že jednání, resp. chování člověka vůbec, má nějaký psychologický důvod, psychologickou příčinu, psychologický smysl či cíl a že vychází z nějakého vnitřního stavu jako reakce na endogenní či exogenní změny působící na lidskou psychiku a vyžadující reakci, která by se s touto změnou vyrovnala. To vyjadřuje, jak již bylo zmíněno v úvodu, pojem potřeby, stav nějakého nedostatku, který by měl být odstraněn. Takovou endogenní změnou může být např. potřeba najíst se (psychologické hledisko), resp. potřeba příjmu potravy jako zdroje energie pro život (fyziologické hledisko).

Pojmy motivace a motiv vyjadřují postulované vnitřní procesy

a stavy či dispozice (strukturní prvky), které vysvětlují zaměřenost chování na dosažení určitého cíle, jeho intenzitu (energii, vynaložené úsilí). Vnější objekty nejsou nikdy motivy, nýbrž jen prostředky jejich realizace. Proto se motivy neodvozují z objektů nebo činností, k nimž chování směřuje, ale z tzv. „dovršujících reakcí“: v tomto smyslu např. motivem jedení není jídlo, ale nasycení, resp. požitek z jedení, jídlo

17

KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC FENOMéNU MOTIVACE

je jen prostředkem k dosažení této „dovršující reakce“. Vnitřní (intrapsychickou) podstatu motivace vyjadřují pojmy jako přání, snaha, chtění, úsilí, touha atd. Toto určení je velmi důležité, neboť umožňuje proniknout do problematiky motivace hlouběji než pouze behavioristický přístup pohybující se v rovině pozorovatelného chování. Poměr motivace a chování je poměrem účelu a jeho prostředku. Týž objekt ve vnějším světě, např. určitá konkrétní osoba, může být prostředkem dosahování různých uspokojení (potřeby informace, komunikace, opory, něžnosti atd.). Rovněž tato vnitřní zakotvenost motivace je důsledkem učení se z interakcí subjektu s věcmi, ději, osobami, ideami, které vystupují v jeho životním prostředí. Motivace je interakcemi vnitřních pohnutek a vnějších pobídek utvářenou výslednou vnitřní determinantou vnějších procesů označovaných jako chování, které má tři základní modality: výraz (rozumí se jeho projevy v mimice, v pohybech a držení těla), jednání a řeč; je to objektivně pozorovatelná smysluplná aktivita, jako je např. koupání se, nakupování, psaní dopisu, rozhovor atd. Smysluplnost propůjčuje jednání jeho motivace a instrumentalita. Složitější komplexy chování lze označovat jako činnosti (dvěma základními formami činnosti jsou práce a hra). Pozorovatelné chování je ve své podstatě zejména aktivitou kosterního svalstva a žláz s vnější sekrecí (např. fyzické napadení někoho, pláč při prožívání smutku, pocení se ve strachu).

Behavioristicky orientovaný badatel R. B. Cattell (1957, s. 444) ilu

struje následujícím způsobem to, co se označuje jako struktura motivace, z níž plyne, i když se o tom sám nezmiňuje, její intrapsychická podstata: Schéma 1

Osobnost

Motivační

stav určité

intenzity

Situace Chování Cíl

„Já“ bych chtěl za těchto

okolností

prostřednictvím

tohoto

učinit toto

a) „Já“ bych měl chuť v restauraci dát si řízek abych se

najedl

b) „Já“ bych se rád

ujistil

přímo u šéfa tím, že se ho

zeptám na prémie

že je se mnou

spokojen

Z uvedeného schématu je patrno, že východiskem motivace je ur

čitý vnitřní stav osobnosti, který se označuje jako prožívání (výchozí motivační napětí, potřeba), směřující v určité situaci prostřednictvím určitého chování k dalšímu vnitřnímu stavu, uspokojení. Cattell tu současně ilustruje dvě výchozí roviny motivace: a) potřeby organismu jako biologické entity; b) potřeby osobnosti, resp. osoby, jako sociální

18

MILAN NAKONEčNÝ / MOTIVACE CHOVÁNÍ

entity. Vyjadřuje tím již výše zmíněnou existenci biologické a sociální

dimenze lidského bytí, které jsou obě synteticky vyjádřeny v psycholo

gickém konceptu osobnosti. Rozhodující je však tato intrapsychická či

vnitřní dimenze motivace, která tvoří její psychickou i psychologic

kou podstatu a je vyjadřována z introspekce vycházejícími pojmy, jako

jsou: chtění, snahy, úsilí, přání, touha a další, které vyjadřují proží

vání potřeb a perspektiv jejich uspokojení. Je však třeba rozlišit pro

žívání motivace ve výše zmíněných pojmech a prožívání jako základní

psychologickou kategorii duševního života člověka, která má tři vzá

jemně se propojující složky, z nichž každá může být jen z celku pro

žívání vyabstrahována; jsou to: poznávání (vnímání, imaginace, myš

lení), city a snahy (chtění). Existují tři základní formy psychických

jevů: 1. procesy, 2. stavy (v čase déle probíhající procesy, jako je např.

přemýšlení nebo nálady a touhy) a 3. dispozice. (Rozlišování mezi pro

cesy a stavy je dosti umělé.) To současně vytváří tři základní aspekty

tematiky motivace: 1. procesuální aspekt, tj. průběh motivace, jako

je např. jedna z fází tohoto průběhu, označovaná jako rozhodování či

volba prostředků. 2. dispoziční aspekt, tj. vnitřní determinanty jako

hypotetické explanační konstrukty, vyjadřující ony psychologické pří

činy jednání a označované jako motivy. (Také zde platí ona výše uve

dená poznámka o poněkud umělém rozlišování procesů a stavů.)

Pojmu motivace, jak již bylo uvedeno, není v psychologii přisuzo

ván zcela jednotný obsah, ale to je úděl naprosté většiny psycholo

gických pojmů. Východiskem psychologického pojetí motivace je

úvaha o činitelích, které determinují základní parametry chování,

to je jeho zaměření, intenzita a trvání v čase, tedy pojetí motivace

jako hypotetického procesu, který determinuje uvedené paramet

ry chování, jehož podstatným znakem je tedy zaměřování, energeti

zace a udržování chování k dosažení daného nebo náhradního cíle.

Strategii chování v dané situaci, vůči jeho objektu v situačním kon

textu, určuje učení, avšak účinek vnějších podnětů (stimulů) nelze

vždy zcela jasně odlišit od účinků motivace, je nutno odlišit dvě od

lišné úrovně řízení; v psychologii motivace se zdůrazňuje, že: 1. říze

ní může znamenat konkrétní cestu k dosažení určitých objektů (to

je funkcí učení, nejedná-li se o vrozené instinktivní chování); 2. jedi

nec nacházející se ve stavu motivace cosi hledá, od určitých objektů

se odvrací, u jiných prodlévá, a vykazuje tak, že motivované chování

má orientaci, cíl, tzn. že je zaměřeno na něco, co přináší uspokojení.

Motivace v interakci s kognitivními procesy propůjčuje chování urči

tou dynamickou strukturu, která vyjadřuje jeho psychologický smysl.

Ph. G. Zimbardo (1983, s. 344) zdůrazňuje, že motivaci nikdy nikdo

neviděl, že je to pojem vyjadřující určité závěry vyvozené z toho, co je

pozorováno, totiž z toho, že chování směřuje k dosažení určitých cílů,

19

KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC FENOMéNU MOTIVACE

že probíhá s určitou silou (úsilím), že trvá a že člověk přitom prožívá touhy a určitá chtění. V tomto smyslu vyjadřuje pojem motivace druh postulované intervenující proměnné a zahrnuje následující vnitřní motivační determinanty chování: 1. energii, vzrušení (excitace, aktivace); 2. zaměření této energie na určitý cíl; 3. selektivní pozornost pro určité podněty a změněnou vnímavost pro

jiné; 4. organizaci aktivity v integrované vzorce reakcí, resp. jejich sekvenci; 5. udržování zaměřené aktivity, dokud se nezmění výchozí podmínky.

V tomto smyslu pak pojem motivace popisuje i vysvětluje psychologické důvody chování, jeho subjektivní význam a současně vysvětluje pozorovanou variabilitu chování, proč se různí lidé orientují na různé cíle. Některé z těchto charakteristik působení motivace však nelze zcela spolehlivě odlišit od účinků učení, neboť motivované chování se řídí také kognitivními klíči (již zmíněná variabilita chování), jedinec totiž téhož záměru dosahuje v různých situacích různými způsoby chování a různí lidé se v téže situaci chovají různě, což je funkcí učení (individuální zkušenosti). Příkladem je různý způsob, jakým lidé uspokojují tytéž potřeby, např. jak se prezentují, aby dosáhli obdivu či uznání, získali souhlas jiných či pokořili své odpůrce apod. Také jedinec téhož cíle dosahuje v různých situacích různým způsobem, např. různým způsobem se muž u různých typů žen snaží o imponování, dosažení jejich přízně apod.

V odborné literatuře ovšem nacházíme různá pojetí motivace: např. F. Rheinberg (2008, s. 11 n.) píše, že pojem motivace se v psychologii snaží vysvětlit směr, trvání a intenzitu chování: „být k něčemu vysoce motivován“ může znamenat, že „někdo mobilizuje všechny síly, aby dosáhl něčeho určitého, nenechá se od toho odvést, má před očima jen jeden cíl, je fixován jen na to a neuklidní se, dokud toho nedosáhne“. To znamená, že někdo takový: 1. má cíl, 2. snaží se o jeho dosažení a 3. nenechá se od toho odvést. V prožívání tohoto mohou působit takové stavy či procesy jako přání, chtění, snahy, touhy, přitažlivost, upoutání, napětí a další. Psychologové nezřídka určují tyto vnitřní činitele motivace jako „síly“, které konkretizují obvykle jako pudy, ale zdroj energie, která v prožívání motivace i v realizaci chování vystupuje, se obvykle ztotožňuje s činností nervové soustavy, existence autonomní psychické energie se popírá. Pojem motivace, soudí dále Rheinberg, „je myšlenková konstrukce, hypotetický konstrukt, který má vysvětlit určité vlastnosti chování“; slovo motivace je „umělý kognitivní produkt“, ale jeví se jako „reálná danost“, která je nám důvěrně známa z prožívání (uvědomujeme si, že něco konkrétního chceme, slovy vyjadřujeme svá přání, při překonávání překážek pociťujeme určité úsilí),

20

MILAN NAKONEčNÝ / MOTIVACE CHOVÁNÍ

ale i z reflexe vlastního jednání, např. když se něčeho vytrvale domáháme, přemýšlíme o něčem, co jsme již učinili nebo v budoucnu učiníme. Za chováním lze předpokládat jeho příčiny, činitele, nicméně: „Motivace nám není dána jen v prožívání sebe sama, nýbrž také jako fenomény motivace v určitých kontextech... známe stavy, které označujeme slovy snahy, chtění, namáhání se, přání, doufání. Avšak jsou to fenomény skutečně identické, stejné struktury a kvality? Sotva. Společná je jim ale komponenta aktivizujícího zaměření momentálního průběhu života na pozitivně hodnotné cílové stavy.“ Tuto společnou komponentu lze potom brát jako ospravedlnění užívání pojmu motivace, „je však třeba také pomyslet na to, že vedle vyhledávající motivace existuje také motivace k vyhýbání: něčeho se obáváme, před něčím utíkáme atd. Zde spočívá ,pozitivní stav‘ ve vyhnutí se něčemu averzivnímu... Pojem motivace tedy neodráží homogenní jednotu... víc je produktem abstrakce a pojednává o mnoha rozdílných procesech proudu života, které mají co činit se se trvávajícím cílovým zaměřením našeho chování“ (Rheinberg, c. d., s. 15). Podle Rheinberga má téma motivace dvě perspektivní analýzy: tlak a tah („Druck“, „Zug“, v angl. literatuře „push“, „pull“). Jde o otázku, čím je člověk zevnitř tlačen a zvnějšku přitahován, a o vztah mezi obojím. Ten lze předběžně chápat tak, že člověk může být přitahován, jen když je současně tlačen, např. jídlo nás obvykle přitahuje, jen když máme potřebu nebo chuť se najíst. V užším smyslu je tedy „typická analytická perspektiva psychologie motivace“ otázkou hledání „žádoucích cílových stavů“ (Rheinberg, c. d., s. 19). A. Laskowska (2000) v odpovědi na otázku „co lidi podněcuje“ dospívá ke konceptu „Sebe-já“ („Selbst“, v angl. lit. „Self“). Jiní, např. H.-D. Schmidt a Th. A. Langens (2009), na tuto otázku odpovídají koncepty motivů, resp. popudy a pohnutky, spolupůsobením motivů a pohnutek (vnějších motivujících podnětů, jako jsou např. peníze), vztahy popudů a emocí a koncepty očekávání a hodnoty. Za nejstarší vysvětlující koncept lze pokládat instinkt, resp. pud (vrozený motivační činitel).

Na základě dosud uvedeného lze tedy podat následující vymezení pojmu motivace: motivace je proces, v němž se utváří vnitřní determinace cíle, síly a trvání chování. To jsou základní parametry motivace chování, jehož průběh a způsob vyjádřený určitým vzorcem je determinován kognitivními procesy.

V tomto smyslu je motivace jednou ze složek psychické regulace činnosti: zajišťuje fungování učení a paměti, aktivizuje kognitivní a motorické systémy k utváření účelných vzorců chování zaměřených na dosahování určitých cílů, tj. podněcuje k chování, které udržuje dynamický růst osobnosti a její vnitřní rovnováhu. Ve vztahu člověka ke světu a k sobě samému nejde jen o individuální přežití a o ono tajemné udržování vlastního druhu (plození potomstva), ale také

21

KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC FENOMéNU MOTIVACE

o rozvoj vlastních psychických potencí a ego-vztažný poměr ke světu, vyjádřený jiným tajemným slovem „Já“. Tak se motivace lidského chování vyvíjí od pudového chování k vůlí řízenému jednání. (Podrobnosti budou vyloženy dále.) Zatím zde pouze naznačujeme rámec určitého pojetí, v němž se bude pohybovat náš další výklad. Obecně jej vyjadřuje dosud nejvýznamnější představitel humanistické psychologie A. H. Maslow (1981, s. 74): „Člověk musí být tím, kým může být. Musí zůstat věrný své vlastní povaze. Tuto potřebu označujeme jako sebeuskutečňování.“ Vyjadřuje výše zmíněnou základní tendenci, která provází proces hominizace na úrovni fylogenetické a proces socializace na úrovni psychické ontogeneze. Je to tendence „aktualizovat své možnosti“, sklon „být vším, čím lze být“. Tak vytvářel přírodní pračlověk kulturu a rozvíjel se zároveň s jejím vývojem. Tímto antropocentrickým pojetím, které bude ještě dále rozvedeno, jsou v teorii motivace překonávány určité jednostrannosti a mechanistické pojetí lidské osobnosti v krajním behaviorismu, jakož i v ortodoxní psychoanalýze. V. E. Frankl (1969 a jindy) označuje tento psychologický imperativ člověka jako vůli ke smysluplné existenci, která má své kořeny v lidských motivech. Obě uvedená pojetí základních tendencí člověka, vyjádřených fenoménem motivace a tendence k vnitřní psychické rovnováze, nejsou zcela v rozporu, jsou spíše komplementární.

Můžeme ovšem najít i jiné pokusy o vymezení pojmu motivace, např. R. M. Puca, Th. A. Langens (2008 in Müsseler ed., s. 193), jejichž podstatné znaky shrnuje následující citát uvedených autorů: motivace „reguluje směr, intenzitu a trvání chování“, vyvolávají ji k sobě se společně vztahující vnitřní motivy a vnější pobídky: „Z jedné strany se podněty a události stávají skrze motivy pobídkami, z druhé strany se stávají motivy skrze pobídky behaviorálně účinné... mechanismus anticipace afektu a v základu spočívající apetitivní a averzivní systémy motivace jsou pravděpodobně přítomny u všech lidí a zvířat.“ U. Rudolph (2003, s. 1) vychází ve své definici motivace z pojetí tohoto slova, které je odvozeno z latin. slovesa „moveo“, hýbám, a v tomto smyslu tedy znamená usilovat o něco, dostat něco do pohybu: „Motivace je něco, co nám pomáhá činit věci (,Dostat do pohybu věc‘). Nedostatek motivace znamená naproti tomu, že něco neděláme – např. že se neučíme na zkoušku, ačkoli je čas s tím začít.“ A tak může být motivace definována jako „takové procesy, které vyvolávají zacílené chování a udržují je“. Psychologie motivace pak chce podle Rudolpha dát odpověď na otázku „proč se bytosti (lidé) chovají tak, jak to činí“ a za úkol psychologie motivace tento autor považuje „nacházet důvody a příčiny lidského jednání“.

Ačkoli, jak zde již bylo naznačeno, koncept motivace je v psychologii zcela klíčový, nezbytný, byly vysloveny také názory o nadbytečnos

22

MILAN NAKONEčNÝ / MOTIVACE CHOVÁNÍ

ti konceptu motivace, v nichž se angažoval zejména behaviorista

B. F. Skinner (1974 a jindy). Podle něho je chování řízeno učením a to

je proces, kde koncept motivace může být nahrazen konceptem zpev

nění jako nezbytného předpokladu učení; pozitivní a negativní zpevně

ní (resp. odměny a tresty) tu vyjadřuje kauzální vztah: určitá reakce je

naučena, tj. fixuje se nebo je eliminována zpevněním, činitelem, který

vytvářejí funkční spojení mezi podnětem a reakcí, a koncept motivace

tak nahrazuje. Chování lidí je ostatně motivováno k dosahování již na

učených odměn a k vyhýbání se již naučeným trestům. Pojem potřeby

nahrazuje koncept aktivace, resp. u C. L. Hulla koncept specifických

„drivů“ („drives“), které jsou však produktem asociací obecného „dri

vu“ s konkrétními podněty: tak se např. jedinec naučí bát se podnětu,

který byl asociován s bolestí, a může podléhat generalizaci (dítě, které

mělo nepříjemné zážitky u lékaře, se např. může začít bát všech osob

v bílých pláštích a tato generalizace, jak prokázal J. B. Watson, může

zahrnovat široký okruh podnětů). Tento přístup je označován jako ko

gnitivistická koncepce, která je výrazná také u J. Piageta, který nic

méně hovoří příležitostně o jakýchsi stálých motivech, jimiž jsou lid

ská aktivita a zvědavost. Naproti tomu radikální Skinner (1974, s. 171)

soudí, že člověk jako živočišný druh „pro kontingentní přežívání vytváří

chování-instinkty, zatímco individuum vytváří pro kontingenci zpevněné

chování-zvyky“. Instinkty tedy odpovídají za udržování života, kdežto

zpevňování chování za utváření konkrétních zvyků v rámci individu

álního života. Domníváme se, že skutečným důvodem pro to, že radi

kální behavioristé se obešli bez pojmu motivace, byla skutečnost, že

se rozhodně vyhýbali užívání pojmů, které měly přízvuk introspekce.

Proto také soudíme, že pojem motivace je pro psychologickou analýzu

chování nezbytný, jak ukážeme ještě dále.

Předběžné rozlišení pojmů motivace a motiv

Zásadní rozlišení, které tu již bylo naznačeno, vychází z rozdělování

psychologických jevů na procesy a dispozice, a spočívá tedy v tom,

že motivace je chápána jako v čase probíhající proces, kdežto motiv

jako vnitřní psychologická příčina tohoto procesu, jež je vyabstraho

vána z jeho zaměřenosti, kterou tvoří dovršující reakce, a tedy obsah

uspokojení. Vezmeme-li jako jednoduchý příklad opět potřebu jídla

a jedení, pak motivace je proces, který je generován potřebou jídla,

která je pociťována jako hlad a má biologický původ v potřebě orga

nismu přijímat potravu jako zdroj energie a stavebních látek těla (ne

rozlišujeme zde nyní hlad a apetit, chuť na určité jídlo). Potřeba jídla

pociťovaná jako hlad aktivuje alimentární (obživné) aktivity, jako jsou

hledání jídla, jeho příprava, objednání apod., a směřuje k pocitu na

23

KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC FENOMéNU MOTIVACE

sycení v dovršující reakci na daný cílový objekt, jímž je jídlo. Obecně lze říci, že každá potřeba vyvolaná nějakým nedostatkem směřuje ke své redukci, což je obvykle označováno jako stav uspokojení: v našem případě je to nasycení, které je navozeno jedením. Motivem je tedy obsah dovršující reakce, tj. v daném příkladě jedení resp. nasycení. Proto se právem říká, že motivy dávají lidskému jednání psychologický smysl; v našem příkladě to prostě znamená, že lidé vykazující nějaký způsob alimentárního chování usilují o to, aby se najedli. Motivem alimentárního chování je tedy nasycující jedení.

Za základní druhy motivace jsou pokládány: 1. intrinsická a extrinsická, 2. vědomá a nevědomá, 3. primární a sekundární motivace (primární a sekundární motivační systémy). Od toho je třeba odlišit druhy a formy motivů: druhy motivů se liší svým obsahem, např. motiv nasycení, výkonu, sdružování; za formy motivů lze pokládat psychologické příčiny chování s různou funkční vztažností: V literatuře se v tomto smyslu někdy zavádějí pojmy ideály, zájmy a potřeby ve zcela nepatřičném pojetí, neboť potřeby vyjadřují stav, který je východiskem procesu motivace. Uvedené druhy motivace a motivů budou dále podrobněji probrány.

K některým klíčovým konceptům motivace se zde ještě vrátíme v dalších souvislostech. Charakteristika procesu motivace H.-D. Schmalt a H. Heckhausen (1990, s. 460) uvádějí, že procesy motivace vyjadřují to, co se nazývá formálním aspektem interakce osoby a situace: proces motivace připravuje jednání a lze ho chápat jako „proces kognitivní elaborace s emocionálními podíly, který více nebo méně nutí k určitému skoncování“, tj. směřuje ke své vlastní redukci, která tak vyjadřuje jeho smysl: požití jídla tak např. směřuje k najedení. Východiskem motivace je „vnitřní stav napětí“ (K. Lewin 1926), cílem je „dovršující reakce“: z hlediska výše uvedeného příkladu jsou to tedy stav hladovění a stav nasycení. J. Nuttin (1984, s. 76) zdůrazňuje interakční, či, jak on říká, „relační“ povahu motivace: individuum jako subjekt akce a vnější prostředí jako objekt této akce vytváří bipolární jednotku; uvnitř této jednotky je „subjekt v situaci“ a vnější okolí je „situací subjektu“. Funkcí motivace je pak „kontinuitní regulování a aktivní usměrňování chování vůči cílovým objektům“, přičemž cílovým se objekt stává tím, že vystupuje jako prostředek k dosažení určitého uspokojení. Za zdroje motivačního vzrušení pak Nuttin považuje: 1. interní stav individua a 2. objekt aktivující latentní vnitřní potřeby. Učením se vytváří jednota motivace a instru

24

MILAN NAKONEčNÝ / MOTIVACE CHOVÁNÍ

mentálního chování, a v procesu motivace je tak zahrnut i vzorec naučeného způsobu uspokojení. Označíme-li výchozí motivační stav jako potřebu, vzniká tato relace:

W. Herkner (1986, s. 192) podává následující z techniky (např.

z ter moregulace topných těles) odvozený okruh řízení, opírající se o pojem hodnoty, který v pojetí motivace u mnoha autorů hraje nyní klíčovou roli. Herkner uvádí, že „pro každý pud a pro každou

má být

hodnotou

srovnání

v případě

nerovnosti

jednání

je hodnotou

potřebu (tedy pro hlad, žízeň, spánek, tělesnou teplotu, potřebu uznání, peněz atd.) existuje takový okruh řízení“. Ten ovšem u živých bytostí nefunguje tak mechanicky jako u různých přístrojů, u nich se uplatňuje jako princip fyziologické homeostázy a bude o něm podrobněji pojednáno dále. Pojem hodnoty vyjadřuje něco žádoucího, a to ve dvojí rovině: 1. v rovině fungování organismu jako biologické entity a 2. v rovině fungování individua jako sociální entity. Zdroji hodnot jsou tu tedy jednak tělo jedince s jeho fyziologií a jednak jedinec jako so ciální bytost, jeho sociální situace. Právě na příkladě, který výše podle Herknera uvádíme, je zřejmé, jak se u různých psychologů projevuje rozdílné užívání pojmů. Herkner tu uvádí „potřebu peněz“, což, jak se pokusíme uvést dále, tu znamená záměnu motivu či psychologického cíle jednání a prostředku k dosažení cíle. V tomto smyslu peníze nevyjadřují potřebu, ale prostředek: potřebu získávat peníze mají pouze numismatici, většině lidí peníze slouží jako prostředek uspokojování různých potřeb. Největší nedorozumění mezi psychology, kteří píší o motivaci, způsobuje nedůsledné

instrumentální chování

cílový objekt

potřeba

redukce

potřeby dovršující reakce

25

KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC FENOMéNU MOTIVACE

odlišování jejích vnitřních a vnějších aspektů. Oba tyto aspekty se

sjednocují v již nastíněném pojetí motivace jako procesu interakce

vnitřních a vnějších činitelů – vnitřních pohnutek a vnějších pobí

dek. Vnitřní dominantou motivačního procesu je potřeba (prožíva

ná jako konkrétní pohnutka, např. jako hlad); vnější dominantou je

incentiva (vnější pobídka), hodnota cílového objektu, tj. jeho vlast

nosti, které vyvolávají dovršující reakci, způsobují cílové uspokojení,

redukci potřeby, jsou motivem předmětného chování. V našem opa

kujícím se příkladě s hladem a alimentárním chováním jsou incen

tivou vlastnosti cílového objektu, který označujeme jako jídlo – jíd

lo a jeho jedení je příkladem zmíněné interakce vnitřních pohnutek

a vnějších pobídek v procesu motivace. Vrozená konstituce a později

získané zkušenosti, resp. naučené extrapolace daných tendencí či

zpředmětňování jeho potřeb programují chování jedince na udržo

vání určitého systému biogenních a sociogenních hodnot. Nedostat

ky v systému těchto hodnot pak vytvářejí základní motivační na

pětí zvané též potřeba. V průběhu instrumentálního podmiňování

se utvářejí vzorce instrumentálního chování, objevuje se zpřed

mětňování potřeb, což znamená jejich zapojování do komplexních

struktur na sobě závisle fungujících intrapsychických a vnějších be

haviorálních prvků a generování biogenní nebo sociogenní potřeby,

vytváří se stav motivace s implementovaným vzorcem instrumentál

ního chování a současně zahrnující i vzorec jejich uspokojení. Po

třeba v tomto smyslu vyjadřuje absenci nějaké biologické nebo so

ciální hodnoty a současně ve fázi svého zpředmětnění již také její

předmět a způsob uspokojení. To je poněkud rozšířený pohled na

výše uvedený regulační okruh. Motivace tak, obecně vzato, vyjadřu

je rozpory mezi tím, co subjekt aktuálně prožívá, a tím, co prožívat

potřebuje, tj. po čem touží, co si přeje, tj. např. rozpor mezi hlado

věním a nasycením, pocitem nejistoty a pocitem jistoty apod. V mo

delech motivace (viz dále) se to vyjadřuje jako rozpor mezi tím, co

má být, a tím, co je: tento rozpor vyjadřuje chybění něčeho, tedy

potřebu jako výchozí stav motivace, která vyjadřuje nějaký nedosta

tek a současně tendenci k jeho odstranění, tedy i k redukci stávající

potřeby: Běžnou sociální potřebou člověka jako společenského tvora

je potřeba jistoty, která vzniká v situacích, kdy je vystaven různým

existenčním a jiným nejistotám, např. je ohrožen nezaměstnaností.

Je zde tedy rozpor mezi „má mít pocit jistoty“ – „nemá pocit jistoty“

a ten je motivujícím činitelem. Obecně lze hovořit o vnitřních roz

porech jako motivujících činitelích vyvolávajících vrozenou (pudo

vou) nebo naučenou tendenci k jejich odstranění, resp. i tendenci

k předcházení takovým rozporům, což vyjadřuje princip ekvilib

ria, tj. udržování a restaurace vnitřní psychické rovnováhy. Motiva

26

MILAN NAKONEčNÝ / MOTIVACE CHOVÁNÍ

ce pak v tomto smyslu funguje jako proces udržování a restaura

ce vnitřní psychické rovnováhy neboli jako činitel eliminující rozdíl

mezi stavem „má být“ a „je“. Již tato stručná úvodní charakteristika

procesu motivace poukazuje na to, že existuje intrapsychická pod

stata motivace, a proto i terminologie, resp. koncepty zahrnutí do

tematického rámce fenoménu motivace musí přísně rozlišovat jeho

vnitřní a vnější aspekty a mít stále na zřeteli tuto intrapsychickou

podstatu motivace. Motivace pak v tomto smyslu vyjadřuje nějaké

nedostatky v psychofyzickém či biosociálním bytí individua a s ní

spojené instrumentální chování vystupuje jako nástroj k odstraně

ní těchto nedostatků. Jinak řečeno, motivace vyjadřuje stav vnitř

ní psychické nerovnováhy a chování směřuje k udržování a obnově

vnitřní psychické rovnováhy, když byla přirozenými fyziologickými

změnami (hlad) nebo nežádoucími sociálními situacemi (vyvolávají

cími např. pocit nejistoty) narušena. Tak např. nasycení se nebo od

počinek po namáhavém výkonu restauruje narušenou homeostázu

(vnitřní fyziologickou rovnováhu, resp. optimální funkční stav orga

nismu), získání obdivu a uznání uspokojuje trvalou potřebu kom

petence či respektu apod. Herkner označuje takové pojetí motivace

za obecné a jednoduché a poukazuje na jeho analogii s technickými

mechanismy, např. termoregulátorem: nastane-li rozdíl mezi stavem

„je“ a stavem „má být“, automaticky se zapínají mechanismy od

straňující tento rozdíl, tj. navozující stav „má být“. Pak ovšem v jeho

výše uvedeném schématu této regulace, aplikovaném na psycholo

gii motivace, má jednání směřovat k nastolení stavu „má být“. Již

zde byl uveden jeho výrok, že pro každou potřebu existuje regulač

ní okruh mezi stavy „je“ a „má být“. U cyklicky se objevujících bio

genních potřeb jsou tyto regulační mechanismy jejich uspokojová

ní vcelku zřejmé. Podle Herknera to platí i pro potřeby sociogenní:

„Také nebiologické potřeby, jako potřeby moci, peněz, příchylnosti

nebo kontaktu s jinými lidmi, lze chápat jako regulační okruhy. Také

zde existují – pro různé osoby často velmi odlišné – hodnoty toho, co

má být [Soll-Werte], které určují naše chování a rozsah naší spokoje

nosti, resp. nespokojenosti. Jestliže např. někdo má méně kontaktů

s lidmi, než by si přál, je nespokojen. Cítí se osamělý a uvádí do cho

du jednání, které má přinést úlevu (zvaní přátel, návštěva hostince

nebo taneční zábavy). Má-li někdo více kontaktů, než je mu milé, je

rovněž nespokojen. Cítí se být obtěžován a stahuje se zpět“ (Herkner

1986, s. 193).

Motivace tedy směřuje k udržování a obnovování určitého opti

málního vnitřního stavu spokojenosti, který vyjadřuje interindivi

duálně odlišné vnitřní a vnější podmínky této spokojenosti. Ty jsou

dány interindividuálně odlišným potenciálem potřeb (sexu, agrese,

27

KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC FENOMéNU MOTIVACE

výkonu) a jejich specifickým zpředmětněním (např. odlišností v objektech sexuální apetence, odlišnými podmínkami, v nichž různí lidé uspokojují svou potřebu dojmů nebo kontaktů s jinými osobami, apod.).

Podrobně se vymezením pojmu motivace a jeho vztahy k dalším pojmům psychologie motivace zabýval ve své době patrně největší odborník na tuto problematiku H. Heckhausen (1980, s. 25 n.), který také poukazuje na rozlišení konceptů motivace a motivu, když uvádí: „Motivování jednání určitým motivem je označováno jako motivace. Motivace je myšlena jako proces, který volí mezi různými možnostmi jednání, zaměřuje jednání na dosažení motivačně specifických cílových stavů a na cestě k tomu je udržuje v chodu. Krátce: motivace má vysvětlit cílovou zaměřenost jednání... Motivace zajisté není jednotný proces, který by procházel celým úsekem jednání rovnoměrně od počátku do konce. Sestává spíše z rozdílných procesů, které v jednotlivých fázích úseků chování – především před a po provedení jednání – vykonávají seberegulační funkci... Jednání je motivováno, tzn. zaměřeno na cíl motivu; jednání samo se však nemá zaměňovat s motivací... Motivace má tedy vysvětlit volbu mezi různými možnostmi jednání, mezi různ