načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Motiv - Jonathan Kellerman

Motiv

Elektronická kniha: Motiv
Autor: Jonathan Kellerman

Detektiv Milo Sturgis nemá rád nevyjasněné případy. I proto spolupracuje se svým přítelem Alexem Delawarem, soudním psychologem. Dvojice vyšetřovatelů řeší smrt Katherine Hennepinové ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  29
+
-
1
bo za nákup

hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8% 83%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 404
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Motive ... přeložila Zuzana Pernicová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8096-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Detektiv Milo Sturgis nemá rád nevyjasněné případy. I proto spolupracuje se svým přítelem Alexem Delawarem, soudním psychologem. Dvojice vyšetřovatelů řeší smrt Katherine Hennepinové - mladé ženy, kterou kdosi uškrtil a ubodal v jejím bytě. Vrah je neznámý, případ se odkládá. Záhy je nalezena další mrtvá žena - zastřelená podnikatelka... Vraždění pokračuje. Alex s Milem jsou přesvědčeni, že nehledají různé pachatele, ale jediného sériového vraha. Inteligentního, se smyslem pro manipulaci. Jaký je motiv pro vraždy žen, mezi kterými na první pohled neexistuje spojitost? Detektivní román ze série případů detektiva Sturgise a soudního psychologa Delawarea. Neznámý vrah popravuje ženy a motiv vedoucí k odhalení pachatele se hledá velmi obtížně.

Popis nakladatele

T ř i vra ž dy, t ř i ob ě ti. Spojuje je pouze jediné: č lov ě k, který je zabil.

 Detektiv Milo Sturgis má na svém kontě stovky úspěšně uzavřených případů. Přesto ho nikdy nepřestanou sžírat ty, které se mu objasnit nepodařilo. Dopadení pachatele je v jeho očích službou oběti, které se tím dostává alespoň jakési spravedlnosti. Některým zavražděným se ale této posmrtné služby nedostane... 

Například Katherine Hepburnové – mladé ženě, kterou kdosi uškrtil a ubodal v jejím vlastním domě. Jediný podezřelý měl nerozbitné alibi a celé vyšetřování skončilo ve slepé uličce. Co s tím? Nezbývá než se přesunout k dalšímu případu, protože v LA je pořád co vyšetřovat.

 Tentokrát se jedná o vraždu úspěšné rozvodové advokátky, kterou kdosi zastřelil. Vlastně spíš popravil, jak to tak vypadá. Když si ale Milo spolu s Alexem Delawarem začnou myslet, že už mají vraha na dosah, je nalezena další oběť. A teprve tehdy si oba vyšetřovatelé uvědomí, že mezi těmi třemi vraždami existuje jisté bizarní spojení. Zdá se, že nehledají tři různé pachatele, ale jediného sériového vraha. Velmi inteligentního vraha s vytříbeným smyslem pro manipulaci. A takový se dá dopadnout, jedině když odhalíte jeho šílený motiv...

Zařazeno v kategoriích
Jonathan Kellerman - další tituly autora:
The Golem of Hollywood The Golem of Hollywood
Crime Scene Crime Scene
 
K elektronické knize "Motiv" doporučujeme také:
 (e-book)
Vypadni z mýho života Vypadni z mýho života
 (e-book)
Zpovědi podezřelé Zpovědi podezřelé
 (e-book)
Tak trochu šílení Tak trochu šílení
 (e-book)
Mise Afghánistán -- Český chirurg v zemi lovců draků Mise Afghánistán
 (e-book)
Půlnoční slunce Půlnoční slunce
 (e-book)
Syn Syn
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2015


Copyright © 2015 by Jonathan Kellerman

Translation © 2015 by Zuzana Pernicová

Cover design © 2015 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu MOTIVE,

vydaného nakladatelstvím Ballantine Books, New York 2015,

přeložila Zuzana Pernicová

Jazyková redaktorka: Hana Pernicová

Korektura: Milena Nečadová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Jiří Ryška

Obálka: Radek Urbiš

Vydání druhé, v elektronické verzi první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v říjnu 2015

ISBN 978-80-7498-097-8


Pro Faye – samozřejmě



7

1

Můj nejlepší kamarád, detektiv z oddělení vražd, odmí­ tá spočítat, kolik vražd už vyšetřoval; tvrdí, že v nostalgii se utápějí jen životní ztroskotanci. Já to odhaduju tak na tři stovky.

Většinou jde o nechutnou směsici tragiky a všednosti.

Dva opilci ze sebe vymlátí duši za vydatného povzbuzo­ vání podobně nametených svědků.

Neuvážené bodnutí nožem nebo výstřel z pistole udělá tečku za domácí rozepří.

Gangsteři, někteří ještě úplní holobrádci, se ohánějí zbraněmi od titěrných dvaadvacítek až po vojenské útočné pušky a pálí hlava nehlava z okének otlučeného vozu.

To jen ty „zvláštní“ případy přivedou Mila na můj práh.

Vražda Katherine Hennepinové by mezi ně rozhodně pa­ třila, ale Milo se mi o ní vůbec nezmínil. A teď stál v de­ vět ráno v mém obýváku, na sobě větrovku barvy prachu a hnědé polyesterové kalhoty patřící do jiné éry, a v masité tlapě třímal olivově zelený kufřík. S bledou poďobanou tváří,

MOTIV

vystouplým pupkem a zplihlými vlasy přímo volajícími po ostříhání se schlíple hrbil jako nosorožec, který právě pro­ hrál souboj s alfa samcem.

„Nazdar, doktore,“ zavrčel. Titulem mě oslovuje, když je v dobrém rozmaru nebo v depresi. Což pokryje docela dost času.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem ho.

„Ráno je, ale jestli dobrý, to teda nevím.“ Odplahočil se kolem mě do kuchyně. „Promiň.“

„C o ? “

„Že se ti chystám nabídnout půllitr teplýho zvětralýho piva.“ Těsně před ledničkou se zarazil, svezl se na židli, za­ mnul si obličej, stiskl zuby a sáhl po sponě zeleného kufříku. Celou dobu se vyhýbal očnímu kontaktu. Vytáhl z kufříku modré desky, jakých jsem už viděl nespočet.

Vyšetřovací spis na jméno Hennepinová, K. B. založil už před dvěma měsíci.

„No jo, no,“ zabručel s odvráceným pohledem. „Nechtěl jsem tě zbytečně otravovat, protože se to zdálo jasný jako fac­ ka. Nenech si ode mě radit při investování.“

Vyčkával, a tak jsem se pustil do čtení.

Katherine Belle Hennepinovou, třiatřicetiletou účetní zaměstnanou v rodinné firmě ze Sherman Oaks, našli uškr­ cenou a ubodanou v ložnici jejího bytu v Západním L. A. Ze zvětšeniny fotografie do řidičského průkazu hleděla žena s jemnou úzkou tváří, světlehnědými vlasy po ramena, pří­ jemným úsměvem a pihami, kterým dal fotoaparát úřední­ ků z oddělení motorových vozidel obzvlášť vyniknout. Má v očích smutek, blesklo mi hlavou, ale možná už jsem byl předpojatý.

Jonathan Kellerman

Věděl jsem, proč mi Milo tuhle fotku předhodil – chtěl, abych v oběti viděl lidskou bytost.

A chtěl to připomenout i sám sobě.

Zrůžovělá kůže a drobné krvavé tečky kolem strangulač­ ní rýhy, stejně jako skutečnost, že kolem bylo mnohem míň krve, než by člověk čekal u šestatřiceti bodných ran, nasvěd­ čovaly tomu, že vrah oběť napřed uškrtil a teprve potom se chopil nože.

Soudě podle několika kapek krve a pošlapaného koberce začalo vražedné řádění v předsíni, kousek od kuchyňských dveří. Pak vrah odvlekl Katherine Hennepinovou do ložnice. Položil ji na záda na její dvojpostel, hlavou na polštář. Našli ji přikrytou od hlavy k patě dekou, kterou vytáhl ze skříně.

Naaranžoval ji s rukama nataženýma podél těla a noha­ ma těsně u sebe – do polohy, která vyvolává dojem pokoj­ ného spočinutí, pokud si člověk odmyslí všechnu tu krev. Nic nenasvědčovalo sexuálnímu motivu a pitva potvrdila, že ke znásilnění nedošlo. Milo a detektiv první třídy Sean Binchy byt důkladně prohledali, ale neobjevili žádné stopy vloupání.

V kuchyni chyběl v držáku s kvalitními řeznickými noži německé výroby ten největší. Svými rozměry odpovídal ko­ ronerovu popisu vražedné zbraně. Nenašel se ani v bytě, ani v okolních popelnicích. A žádné výsledky nepřineslo ani dů­ kladné pročesání poklidné středostavovské čtvrti, ve které oběť dva roky bydlela.

V bytě se nevyskytovaly otisky prstů ani krev patřící ko­ mukoli jinému než oběti. To bylo zklamání; vrahům s nožem, zvlášť těm, kteří to s počtem ran přeženou, často uklouzne

MOTIV

ruka po rukojeti zbrocené krví a říznou se. Přestože tenhle

přímo běsnil, zřejmě se mu to nestalo.

Nalistoval jsem další fotografie.

V jídelním koutě v kuchyni stál stůl prostřený pro dva:

dvě misky hlávkového salátu, u kterého pozdější rozbor od­

halil, že byl s octem a olivovým olejem, dva talíře s grilo­

vanými filety z lososa, rýžový pilaf, zelené fazolky. Napravo

od drobné květinové instalace uprostřed stolu stála otevřená

láhev vína Pinot Noir. Ve dvou skleničkách ho bylo v každé

nalito deci a půl.

Všechno na místě činu – to, že nedošlo k vloupání, kráde­

ži ani znásilnění, že vrah oběť po smrti brutálně zřídil a pak

zakryl, že sáhl po zbrani, která se mu zrovna naskytla – na­

značovalo, že se vrah s obětí dobře znal a že ho poháněl vztek

o síle atomové bomby.

Milo vyzpovídal Katherininy zaměstnavatele Maureen

a Ralpha Grossovy, dvojici osmdesátiletých účetních, a do­ zvěděl se od nich, že Katherine měla bouřlivý vztah s kucha­ řem jménem Darius Kleffer.

S člověkem, který se umí ohánět nožem přímo excelentně.

Četl jsem dál.

Grossovi popisovali Katherine jako „moc milou“, „hod­

nou“ a „plachou“. Daria Kleffera označil Ralph Gross za „příšerného cvoka“ a jeho manželka s tím hodnocením sou­ hlasila. Katherinin bývalý přítel prý dvakrát „vtrhl“ k nim do kanceláře a „neurvale se na chudinku Katherine obořil“. Poprvé Grossovy poslechl, když mu poručili, ať si dá odchod. Podruhé ne, a dál do Katherine hučel a pokoušel se ji pře­ svědčit, ať se k němu vrátí. Grossovi zavolali na policii, ale „ten šílenec“ zmizel ještě před příjezdem hlídkového vozu.

Jonathan Kellerman

Vyšetřování odhalilo, že Kleffera v minulosti dvakrát za­ tkli za napadení spolupijanů v hollywoodských klubech. V obou případech bylo obvinění nakonec staženo. Klefferova výbušná povaha, povolání kuchaře, který by hravě připravil večeři pro dva, i skutečnost, že bydlel poblíž, v Severním Hol­ lywoodu, se zdály jako jednoznačná vodítka. Chápal jsem, proč Milo věřil, že případ snadno uzavře.

Vypravil se ke Klefferovi domů a zjistil, že ten se už před třemi měsíci odstěhoval a nenechal adresu, kam mu mají přeposílat poštu. Když Milo ani po týdnu intenzivního pát­ rání nezjistil, kam se poděl, byl si čím dál jistější, že pátrá po tom pravém.

Zdálo se to jasné jako facka.

Dokud se neukázalo, že to tak jasné není.

Vstal jsem a nalil si třetí hrnek kafe. První dva jsem vypil v půl sedmé ráno s Robin, než se i se psem odebrala do díl­ ny, aby tam pokračovala ve výrobě kytary. Nabídl jsem kafe Milovi.

„Ne, díky.“

„Že by ses dal na odříkání?“

„Katolíci to mají v genech,“ opáčil. „Musejí se o pokání aspoň pokoušet.“

„A jakého strašného hříchu ses dopustil?“

„Nezdaru.“

„Já bych v případě Hennepinové dospěl ke stejnému zá­ věru,“ ujistil jsem ho.

„Možná.“

„Zpracovávám fakta podobně jako ty.“

Mlčel.

MOTIV

„Klidně se oddávej sebemrskačství, ale Kleffer se jako pa­ chatel jevil přímo dokonale,“ dodal jsem.

„Přinejmenším nějakou dobu.“

Ukázal jsem na složku. „Nenašel jsem tam, proč jsi ho zavrhl.“

„Ještě jsem nevyřídil papírování,“ řekl Milo. Jeho úsměv byl žalostnější než pláč. „Ale shrnu ti to. Zpověď je dobrá pro duši a tak dále. Hledal jsem ho všude možně, a pořád nic, až na mě jeho jméno vyskočilo v Googlu. Účinkoval v televizi, v pilotním díle k  soutěžnímu pořadu, který se nakonec vů­ bec nevysílal. Jmenovalo se to Megakuchař a Kleffer patřil do týmu nějakého čínského génia s michelinskou hvězdou. Na­ táčelo se na Manhattanu a Kleffer se už pár měsíců předem přestěhoval do New Yorku. Aerolinky nemají záznam, že by odtamtud odletěl, do půjčovny aut taky nešel. Pochopitelně si mohl půjčit auťák od kamaráda, ale nenašel jsem žádný důkaz. Taky mohl odjet vlakem a zaplatit za lístek hotově, jenže v průběhu pěti dní před vraždou a tří dnů po ní byl prokazatelně v New Yorku a účastnil se natáčení. Přespával v hotelu, kde produkce soutěžící ubytovala. Měl tři spoluby­ dlící, kterým sice lezl krkem, ale potvrdili, že tam byl. A totéž jsem si vyslechl od tvůrců toho pořadu a od všech ostatních, se kterými jsem mluvil. Ten chlap má celou armádu lidí, co mu potvrdili alibi.“

„Mluvil jsi i přímo s Klefferem?“ zeptal jsem se.

„Chtěl jsem, ale nezastihl jsem ho a nezavolal mi zpátky. Vím, že je to divný – zmasakrujou mu holku a jeho to neza­ jímá. Ale jestli tě nenapadá, jak vyvrátit fyzikální zákony, tak to můj pachatel není.“

„Co nějaký kamarád? Někdo z L. A., kdo mu prokázal las­ kavost.“

Jonathan Kellerman

„Taky mě to napadlo, ale zatím jsme na žádného kandi­ dáta nenarazili. Popravdě řečeno jsme nenarazili na nikoho, kdo by se označil za Klefferova kamaráda. Nevypadá zrovna na miláčka davů.“

„Lidi ho nemají rádi a umí profesionálně zacházet s no­ žem,“ konstatoval jsem. „Jak často vídáš, že by někdo zasadil šestatřicet ran, a neujela mu ruka?“

„Já vím, já vím... Nenapadá tě ještě něco?“

„I když nevraždil Kleffer, místo činu o něčem vypovídá.“

„Že se oběť s pachatelem znala.“

„A chystala se s ním povečeřet. Máš tušení, jestli to jídlo připravila ona?“

„V bytě nebylo znát, že by se v něm vařilo, ale mohla po sobě uklidit. Třeba si potrpěla na kuchtíky a po Klefferovi si nabalila dalšího psychopata z kuchyně.“

„Anebo prostě chlapa, který se snaží dělat na ženskou do­ jem tím, že jí uvaří. Jestli si našla novou známost, nebylo by divu, že k ní Kleffer vpadl do práce celý rozzuřený.“

„Záhadný nový přítel? Opakovaně jsem se vyptával sou­ sedů, ale nikoho jiného než Kleffera u ní neviděli. Prohledali jsme jí se Seanem byt – a víš, že Sean je přímo patologicky důkladný. Ani stopy po milostném vztahu.“

„Kdy si s Klefferem naposledy telefonovala nebo e­mai­ lovala?“

„Dlouho před vraždou. Odjel do New Yorku před šes­ ti měsíci a přestali se spolu bavit už dřív. Ani z její ostatní korespondence jsme se nic moc nedozvěděli. Většinou si e­mailovala se zaměstnavateli ohledně pracovních záležitos­ tí – často i pozdě večer, byla to pečlivka a dříč, nemohli si ji vynachválit. A kromě toho volala a posílala e­maily rodině.

MOTIV

Běžné věci – přání k narozeninám a výročím a tak. Pocházela z rozvětvené rodiny z Jižní Dakoty. Rodiče, prarodiče, praba­ bička, pět sourozenců, synovci, neteře. Kupa jich přijela sem, aby se postarali o tělo a zjistili, co se stalo. A já seděl proti místnosti plné slušných, dobře vychovaných lidí a nemohl jsem jim říct ani ň. A oni se vůbec nezlobili, což mě zdeptalo ještě víc.“

Rozmáchl se, aby praštil pěstí do stolu, ale v poslední vteřině se zarazil a ruka mu zůstala viset milimetr nad des­ kou. „Jestli neměla nějakou tajnou známost, tak možná máš pravdu, že Kleffer poslal nějakého kámoše, aby ji rozkuchal.“ Zvedl se na nohy. „No nic, dík za kafe.“

„Vždyť sis ho nedal.“

„Nabídka se taky počítá.“ Udělal pár koleček na místě

a vrátil se ke mně. „Co když tam to jídlo naaranžoval, až když

už byla mrtvá? Co když to měl být nějaký úchylný vtip?“

Zamyslel jsem se nad tím. „Možné to je. Jestli Kleffer ten

úkol někomu svěřil, tak ta rádoby večeře mohla sloužit jako

jeho osobní podpis.“

„Vařil jsem ti, tys mi dala kopačky, tak tě proměním v kus

flákoty.“

„Ty jsi ale mistr slova.“

Zamnul si tvář, jako by se nasucho myl, oddusal ke kávo­

varu, natočil si kafe, jednou si lokl a odložil hrnek do dřezu.

„Promiň, není špatný, ale mám žaludek na vodě.“

„Kolik Zdrávas Maria se musí odříkat za plýtvání ko­

feinem?“

„Prostě mi to přičti k dluhu. Jak se má Robin?“

Znělo to, jako by se ptal z povinné zdvořilosti. Jako děcko,

kterému vštípili dobré vychování.


15

Jonathan Kellerman

„Fajn.“

„A psisko?“

„Pořád roztomilost sama. Jak se má Rick?“

„Co jsem začal pracovat na případu Hennepinové, musí snášet moji mizernou náladu.“ Zastrčil složku s materiá­ ly zpátky do zeleného kufříku, vyšel z kuchyně a zarazil se u vstupních dveří. „Měl jsem za tebou zajít dřív. Nevím, proč jsem to já pitomec neudělal.“

„Stejně jsem ti moc neporadil,“ namítl jsem.

„Možná kdybys byl na místě činu...“

„Pochybuju.“

„No nic. Tak ahoj.“

„Snad se to někam pohne.“

Nepohnulo.

Za čtrnáct dní mi po telefonu sdělil, že případ je oficiálně odložen. Nenašlo se nic, co by Katherininu smrt spojovalo s Dariem Klefferem, ani žádní jiní podezřelí.

Dvacet dní se mi neozval, ale pak mi jednoho dne zavolal a z hlasu mu čišel adrenalin.

„Nějaký pokrok s Hennepinovou?“

„Nový případ, amigo. A tentokrát se ho budeš účastnit hned od začátku.“

2

Místo činu se nacházelo v nejdolejším podlaží podzem­ ního parkoviště v Century City. Osmnáctipatrová budova na Avenue of the Stars. Jedna z těch starších, postavených ještě předtím, než developeři přesvědčili městské úředníky, že má cenu stavět v seizmicky aktivní oblasti skutečné mra­ kodrapy.

Ze svého domu v Beverly Glen jsem se tam dostal snad­ no. Když jsem dorazil, tělo už bylo přikryté bílým plátnem a technici pomalu končili s fotografováním a odebíráním krve ze skvrn, které se pod plátnem rozpíjely. Rudé kapky postříkaly i sloup nalevo od stříbrného jaguára oběti.

Na zemi se vedle mrtvoly povalovala kabelka z bílé kro­ kodýlí kůže a svazek klíčů včetně jednoho s útočící šelmou z loga značky Jaguar. Beton křižovala hustá síť otisků pneu­ matik, ze které se nedalo nic vyčíst. Připadalo mi, že všechny ty čáry a vykroužené oblouky jsou suché a vybledlé. Žádné čerstvé skvrny od oleje ani stopy po smyku či prudkém za­ brzdění.

Jonathan Kellerman

Milo v hnědém obleku s uzoučkou černou kravatou měl na rukou gumové rukavice a postával stranou od techniků zabraných do práce. V jedné ruce držel drobný bílý obdélní­ ček, druhou si tiskl k uchu mobil.

Páchlo to tu benzínem. Ledový prašný vzduch, který do podzemí vháněla stropní vzduchotechnika, proměňoval par­ koviště v mrazírnu. Postával jsem stranou, až se Milo koneč­ ně rozloučil s neviditelným účastníkem telefonické konver­ zace, odmáčkl hovor, došel k mrtvole, podřepl, opatrně nad­ zvedl roh plátna a odtáhl ho.

Tímto vás zveme...

Žena ležela na břiše. Vlasy, světlé jako čerstvé dubové dřevo, měla ostříhané na mikádo a vzadu hodně krátké, tak­ že odhalovaly šíji. Dlouhou hladkou šíji. Nejspíš na ni byla pyšná.

Zezadu nebylo na vysoké štíhlé postavě vidět žádné rány. Oblečená byla v přiléhavých džínách s ozdobně prošívanými švy, červené kožené bundě, která jí končila v půli zadku, a bí­ lých lodičkách na středně vysokém podpatku. Pravou nohu měla nepřirozeně vytočenou a bota jí zpola sklouzla z chodi­ dla, takže bylo vidět značku uvnitř. Manolo Blahnik.

Na obou rukou měla prsteny, platinové a zlaté. V uchu, na které jsem dohlédl, se blýskal pořádně velký kotouček z rů­ žového zlata olemovaný drobnými rubíny.

Milo mávnutím přivolal technika, který vypadal jako středoškolák – takový ten horlivý introvert, co se dobrovol­ ně hlásí na všechny počítačové semináře. „Můžu ji nadzved­ nout?“

„Koroner už tu byl a my končíme,“ odpověděl klučina. „Takže si ji pro mě za mě obraťte úplně.“

MOTIV

Milo ženu nadzvedl, jako by byla z cukrové vaty, otočil ji a já jsem spatřil tvář, která kdysi bývala krásná – srdčitého tvaru, s plnými rty a souměrnou bradou. Žena se zručně na­ líčila, ale nijak se nesnažila maskovat drobné vrásky prozra­ zující životní zkušenosti. Tipoval jsem ji na extrémně dobře udržovanou čtyřicátnici.

Pod červenou bundičkou měla černou hedvábnou blů­ zu. Kolem hladkého krku jí visel zlatý řetízek, ve kterém byl po každých pěti centimetrech vsazen drobný čtvercový dia­ mant. V místě, kde se řetízek dotýkal důlku mezi klíčními kostmi, zela střelná rána. A druhá jí hyzdila tvář asi dva, tři centimetry pod levým okem. Dodávala jí pokřivený, těžko zařaditelný výraz – mísil se v něm zmatek, bezmoc a smrtel­ ná hrůza.

Soudě podle drobných teček kolem ran střílel vrah při­ bližně z patnácti až šedesáti centimetrů. Zásahy přímo do mozku a do průdušnice jí nejspíš přivodily rychlou smrt. Jelikož náboje nevylétly z těla ven, muselo jít o zbraň malé ráže, dvaadvacítku nebo pětadvacítku. Kulky se jí nejspíš od­ rážely uvnitř těla sem a tam a potrhaly tkáně.

„Našli jste nábojnice?“

Milo zavrtěl hlavou. „Jestli tu byly, tak je sebral. V kabelce má tisíc dolarů plus nějaké drobné a taky nefunkční dámské rolexky – možná je nesla do opravy. A k tomu hromadu ban­ kovních karet a všecky ty tretky, co má na sobě. Chceš se dál dívat?“

Ještě vteřinu jsem si ženinu tvář prohlížel. Tak pečlivě pěstěná krása, a jak dopadla... „Ne.“

Milo obrátil mrtvou zpátky na břicho a zakryl ji. „Tak co ty na to?“

Jonathan Kellerman

„Vrah si ji nejspíš vyhlédl a šel za ní pěšky. Pokud jsi neob­ jevil čerstvé otisky pneumatik, které mi unikly.“

„Ne.“

„Kde všude jsou tady na parkovišti bezpečnostní kame­ ry?“

„Teď se podrž: na parkovacích plochách ani jedna.“

„Děláš si srandu.“

„Kéž by. Jsou nade všemi výtahovými dveřmi a u hlav­ ního vstupu na parkoviště. A ještě pár u předního i zadního vchodu do budovy.“

„Ale proč ne tady dole?“

„Dobrá otázka.“

„Kdo ji našel?“

„Ženská, co sem šla k autu. Byla z toho chudák tak rozkle­ paná, že jsem jí musel mercedesem vycouvat z parkovacího místa. Trvalo mi, než jsem ji uklidnil a mohl ji vyzpovídat, proto už je tu teď takový klídek. Co říkáš na ten čelní útok?“

„Zastřelit ji zezadu by bylo snazší,“ řekl jsem. „Možná vrah chtěl, aby věděla, kdo ji zabíjí. Anebo ji chtěl sejmout zezadu, ale uslyšela kroky a otočila se. Kdo to vůbec je?“

Podal mi ten drobný bílý obdélníček.

Kalifornský řidičský průkaz na jméno Ursula Coreyová. Sedmačtyřicet let, blond vlasy, modré oči, sto sedmdesát tři centimetrů, padesát devět kilogramů. Adresa v Calabasasu.

„Už jsem si ty končiny proklepl,“ řekl Milo. „Chovají tam koně. K bohaté dámě to sedí.“

„Máš tušení, co tady dělala?“

„Abys věděl, tak mám. Zrovna jsem telefonoval s její hos­ podyní. Señora Ursula šla na schůzku s advokátem, jméno si hospodyně nepamatuje, prý něco od F, snad Feldman nebo

MOTIV

Fellman. Jestli nemáš lepší nápad, tak jdu nakouknout do místního adresáře.“

Vstupní hala zvíci poloviny fotbalového hřiště byla ob­ ložená šedou žulou a hnědým mramorem a uprostřed kaze­ tového stropu se ve výšce devíti metrů vyjímal skoro dvou­ metrový křišťálový lustr. Na každé straně byly čtyři výta­ hy. Po hale se sem a tam hemžily postavy v oblecích a lehce neformálním kancelářském oblečení. Některé obličeje byly smrtelně vážné, ale nebyla nouze ani o uvolněnější výrazy – úsměvy, vtípky, veselý krok. Novinky o vraždě sem ze suteré­ nu ještě nedolehly.

Rád bych věděl, jestli Ursula Coreyová vyrážela na svou poslední jízdu výtahem v růžové náladě.

V  budově sídlily podle adresáře hlavně právní kancelá­ ře; zbytek vypadal na firmy, které slouží k přesouvání peněz z místa na místo pro zisk i jen tak pro zábavu. Stovky advoká­ tů, možná celá tisícovka. Vzhledem k tomu, s jakým gustem se lidi v Los Angeles navzájem žalují, by se mohlo vybudovat celé město zabydlené jen právníky. Ale jaký masochista jde pracovat k policii nebo třeba odklízet toxický odpad?

Projížděli jsme s Milem seznam jmen od F. Našli jsme Feld mana a Felda, oba byli označeni jako obchodní manažeři.

Milo poznamenal: „Pro hospodyni je možná každý, kdo pracuje v kanceláři, abogado.“ Opsal si čísla kanceláří do no­ týsku. Sjel očima níž a zarazil se. Zapíchl prst do místa, ke kterému jsem zrovna dospěl taky.

Grant Fellinger. Právní kancelář Weintraub, Harrow, Mi­ cziewski a Fellinger. Celé jižní křídlo sedmého patra.

Jonathan Kellerman

„To vypadá nejslibněji, co říkáš, kamaráde?“

„Rozhodně,“ přitakal jsem. „Důvěřujme hospodyni, že ví, kdo je abogado a kdo ne.“

„Už je to tady zas,“ utrousil Milo. „Snažíš se v každém vi­ dět to nejlepší.“

Výtah byl nablýskaný a pohyboval se téměř neslyšně. Po pár vteřinách nás vyplivl před skleněnými dveřmi zasazený­ mi do stěny obložené černou břidlicí. Jméno právní kance­ láře bylo vyvedeno tak nenápadně, že se stěží dalo přečíst. Možná se tím naznačovalo pokud nevíš, kdo tu sídlí, tak sem nepatříš.

U recepčního pultu seděla mladá hezká Hispánka s bys­ trýma očima, ve vkusných černých šatech s perlovým náhr­ delníkem. Tvářila se vážně. Měla dokonalé držení těla. Že do­ káže takhle vzpřímeně sedět celý den, vypovídalo o značné sebekázni. Když jí Milo předvedl odznak, nehnula ani brvou.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se.

„Patří mezi klienty pana Fellingera Ursula Coreyová?“

„Vteřinku.“ Obratné prsty se jí roztančily po panelu tak rychle, že jsem je nestíhal sledovat. Mobilní přístroje možná zničily schopnost soustředění, ale dělají divy s jemnou mo­ torikou.

Půl minuty nato se objevil vysoký třicátník v džínách s ohrnutými dolejšky nohavic, bílé košili s miniaturním lí­ mečkem a červené kravatě s kašmírovým vzorem. Delší tma­ vé vlasy měl učesané tak, aby to působilo ležérně. Brýle v čer­ ných obroučkách a dvoubarevné červeno­hnědé mokasíny jen podtrhovaly hipsterský vzhled – na právníka z renomo­ vané firmy nevypadal ani náhodou.

MOTIV

Mluvil vlídně, jako by se ze všech sil snažil, aby nikoho neurazil. „Jsem Jens Williams, právní asistent pana Fellinge­ ra. Jak vám mohu pomoci?“

Milo zopakoval otázku.

„Smím se zeptat, proč se ptáte?“ Z Williamsova hlasu za­ zníval novoanglický přízvuk.

Milo se usmál. „Vykládám si to jako ano.“

Jens Williams mu úsměv oplatil, ale kapku pokřive­ ně. „No dobře, paní Coreyová je naší klientkou. Jenom ne­ smím...“ Pokrčil rameny. „Zrovna dneska tady byla.“

„Kdy přesně?“

„Řekl bych, že... tak před hodinou. Plus minus. Proč?“

„Přišla za panem Fellingerem?“

Kratičké zaváhání. „Tak daleko moje kompetence nesahá. Můžete mi povědět, o co jde?“

„Paní Coreyovou našli mrtvou na parkovišti v suterénu.“

Jens Williams si připlácl ruku k puse. „Panebože. Srazilo ji auto?“

„Jakému oboru práva se pan Fellinger věnuje?“ zeptal se Milo.

„Rodinnému a obchodnímu... Panebože, vždyť jsem se s ní před chvilkou viděl.“ Williams pohlédl na recepční. Žmoulala mezi prsty perly a zírala s otevřenou pusou. Doko­ nalé držení těla vzalo zasvé.

„Potřebujeme si promluvit s panem Fellingerem,“ řekl Milo.

„Ano, ano, jistě,“ přikyvoval Williams. „Jdu pro něj, vy­ držte prosím.“

Odspěchal.

Recepční řekla: „To je strašné. Před chvilkou tady byla.“

Jonathan Kellerman

Milo se po ní otočil. „Nezlobte se, že přináším špatné zprávy.“

Potřásla hlavou. „To místo je hrozně nebezpečné.“

„Podzemní parkoviště?“

„Neříkejte nikomu, že jsem si stěžovala, ale všechny ty zá­ kruty, kde vůbec nevidíte za roh... Je to jak špatný vtip.“

Milo přikývl. „Nic příjemného.“

„Ani bych nespočítala, kolikrát mě v patře pro zaměst­ nance někdo málem přejel.“

„Které je to patro?“

„Druhé odspoda.“

Takže hned nad místem činu.

„Zůstal tam pachatel, anebo ujel?“ zeptala se recepční.

„Netušíme, kdo to udělal,“ řekl Milo.

„Tak to je nehoráznost! Třeba s tím teď konečně něco pro­ vedou.“

„Kdo?“

„Správci budovy.“

„Co by měli udělat?“

„Třeba... já nevím. Prostě něco. Podívejte, co se stalo.“

„Pánové?“ ozvalo se. Jens Williams byl zpátky a gestem nám naznačoval, ať jdeme za ním.

Vedl nás dlouhou chodbou ověšenou fádními abstraktní­ mi obrazy. Ze dveří asi v polovině chodby se vynořil nevyso­ ký podsaditý muž a zůstal stát na prahu s rukama založený­ ma na hrudi. Bylo mu tak kolem padesátky, na sobě měl rů­ žovou košili a modré kalhoty s uzoučkým bílým proužkem. Kalhoty mu přidržovaly šle ze spletených kožených řemínků, kolem krku měl mátově zelenou kravatu s oranžovými lesní­ mi rohy a na nohou hnědé teletinové mokasíny.

MOTIV

Černé vlasy, sčesané dozadu a na temeni prořídlé, si nej­ spíš barvil. Měl vystouplé čelo s huňatým obočím. Masitou tváří tak trochu připomínal opičáka – spíš šimpanze než pa­ viána. Byl hladce oholen, ale už takhle na sklonku dopoledne měl na tvářích a bradě modrý stín.

Jens Williams spustil: „Pane Fellingere, tihle pánové jsou od policie –“

Grant Fellinger ho prudkým mávnutím umlčel. Z plných, ale drobných rtů vyšel hluboký hlas, který jako by se rozléhal ozvěnou: „Zajděte mi dolů do kantýny pro bílý jasmínový čaj. A dohlédněte, ať v něm nechají květ.“

„Bez mléka, s jedním sladidlem?“

„Bez mléka, bez sladidla. Za daných okolností nemám na sladké náladu.“

Působil rozmrzele, ale ne nervózně.

„Provedu,“ hlesl Williams a spěšně se odporoučel. Možná k jeho práci patří i aerobní cvičení.

Grant Fellinger si nás se založenýma rukama měřil. Všechno na něm působilo masitě – rozpláclý nos, který si šířkou skoro nezadal s vyšpulenými rty, plachtovité ušní boltce, ze kterých trčelo pár tmavých chlupů, býčí šíje, špal­ kovitá zápěstí, krátké silné prsty, ohnutá ramena.

Jako by na něj sochař napatlal nadbytečnou vrstvu hlíny.

Milo se mu představil.

Fellinger pokýval hlavou. „Takže Ursulu přejelo auto? Ne­ můžu tomu uvěřit, vždyť tady dneska byla... Prokristapána.“ Skousl si ret. „Před třičtvrtěhodinou byla na vrcholu blaha. A teď tohle. Kristepane.“

Otřel si prstem koutek oka. „Sakra. Chytili jste toho par­ chanta, co to provedl? Jestli neměl tolik slušnosti, aby zůstal

Jonathan Kellerman

na místě, stejně by to mělo jít snadno, protože u výjezdu je bezpečnostní kamera.“

Milo se zeptal: „Paní Coreyová odtud odešla před tři­ čtvrtěhodinou?“

„Přibližně,“ odvětil Fellinger. „Anebo spíš skoro přesně, plus minus pět minut. Tak se mrkněte, kdo tou dobou vyjíž­ děl z parkoviště, a máte ho.“

„Díky za informaci, pane Fellingere,“ řekl Milo. „Paní Coreyovou bohužel nesrazilo auto.“

„Ne? Tak co se jí stalo?“

„Někdo ji zastřelil.“

Grantu Fellingerovi vyjela hlava kupředu, jako by chtěl na­ brat realitu na rohy. „Zastřelil? Jens tvrdil, že šlo o nehodu.“

„Nesdělili jsme mu žádné podrobnosti, tak si vyvodil vlastní závěr.“

„No výborně,“ utrousil Fellinger. „Tohle dělá každou chví­ li – vyvozuje ukvapené závěry. V jednom kuse mu to vyčí­ tám. A to chodil na Yale. Takže Ursulu někdo zastřelil? Kdo?“

„To zatím nevíme, pane Fellingere.“

„Zastřelil...,“ zopakoval Fellinger. „Zastřelil? Ursulu? Kristepane.“ Mohutné paže mu poklesly. Obě ruce se zaťaly v chlupaté pěsti. Pak se udeřil do dlaně. „To je teda šok.“

„Kdybyste nám mohl cokoli povědět...“

Fellingerovi se propadly tváře, jak hlasitě vsál sliny, až to zabublalo. Rozhodil ruce. „No tak radši pojďte dovnitř.“

Jeho kancelář byla překvapivě skromná, oknem ve vý­ chodní zdi bylo vidět jen proužek nebe. Prostý dřevěný stůl a s ním sladěná skříňka, obří křeslo čalouněné černou kůží, tři praktické židle. Pohovka potažená tvídem a konferenční

MOTIV

stolek se skleněnou deskou vytvářely vzadu kout k povídání. Fellinger se posadil za stůl a pokynul nám k tvrdým židlím.

Na tapetě se vzorem proutěné rohože visely nad skříňkou univerzitní diplomy a osvědčení v oboru rodinného práva a smírčích řízení. Fotografie rozvěšené kolem zachycovaly Fellingera s pohlednou brunetkou a dvěma postupně dospí­ vajícími chlapci. Na nejnovějších fotografiích už z nich byli nevrlí puberťáci. Žena nápadně zestárla.

„Zabýváte se rodinným právem,“ konstatoval Milo. „Ře­ šila paní Coreyová škaredý rozvod?“

„Škaredé mohou být všechny,“ odvětil Fellinger. „Pokud se sejdou dvě základní ingredience.“

Udělal odmlku.

„Děti a peníze,“ dořekl jsem za něj.

„Bingo. Ursula s Richardem měli oboje, ale o děti nešlo, ty už jsou skoro dospělé. Bylo to jenom o dolarech. Finanční vyrovnání se dolaďovalo pět let, z toho tři roky už po rozvo­ du.“

„Vrátili se, protože chtěli víc?“

„Šlo jenom o jemné doladění,“ řekl Fellinger. „Nakonec se nám povedlo dospět k výsledku, který vyhovoval oběma stranám. Když říkám nám, tak tím myslím sebe a Richardo­ va právníka.“

„A to je kdo?“

„Earl Cohen. Je to právník ze staré školy.“

„Jeden z manželů chtěl odvetné utkání?“ zeptal jsem se.

„Chtěli ho oba dva. Zhruba každý rok. I při všech mých zkušenostech to byla neobvyklá situace. Kdykoli sem při­ šli, působili jako nejlepší přátelé, mluvili naprosto rozum­ ně, projevovali maximální ochotu všechno urovnat. Při od­

Jonathan Kellerman

chodu působili pohodově. Dokonce se k sobě chovali hezky. Když jsem je vídal, nešlo mi do hlavy, proč se rozvedli.“

Fellinger se předklonil. „Nešlo o situaci, kdy právníci pří­ pad úmyslně protahují, aby si co nejvíc vydělali. Oba s Earlem máme spoustu práce. Mohla to být naprostá výjimka – všech­ no mohlo jít jako po másle, v upřímně přátelské atmosféře, mohli se přes rozvod rychle přenést a spokojeně si žít dál.“

„Jenže Coreyovi to viděli jinak,“ konstatoval jsem.

„Přenesli se přes to. Ale pak se zase zakopali na pozicích. A nám s Earlem nezbylo než se řídit jejich pokyny, i když nás to vytáčelo. Když jsme odpracovali hodiny za několik tisíc babek, vždycky nám oba zavolali, že je zase všechno jinak. Nezdálo se, že by je vyprovokovala nějaká konkrétní událost. A nechovali se k sobě nepřátelsky. Jako by si šetřili energii na další kolo. Poslední proběhlo loni.“

„Odešel z něj někdo rozzuřený?“ zeptal se Milo.

Fellinger si ho užasle změřil. „Myslíte si, že by Richard provedl něco takového? Panebože, to snad ne. To by bylo hrozné. A přestal bych věřit, že mám čich na lidi. Ne, poručí­ ku, ani jeden z nich nezuřil. Naopak působili, že jsou s vypo­ řádáním konečně spokojeni.“ Obočí mu povyskočilo vzhů­ ru. „Okradli Ursulu? Má ráda šperky a dneska si jich na sebe vzala hodně.“

Milo zavrtěl hlavou. „Podle všeho ne.“

„Víte to jistě? Přišla ověšená diamanty, třeba něco chybí.“

„Zaevidovali jsme tři prsteny, náhrdelník, dva náramky a zlaté náušnice s rubíny. A v kabelce měla drahé hodinky.“

Fellinger našpulil drobné rty. „To by odpovídalo. Tak­ že považujete Richarda za podezřelého? Předpokládám, že vždycky začínáte u manžela, a bůh ví, že už jsem viděl spous­

MOTIV

ty takových, které bych považoval za hlavní podezřelé, kdyby se něco stalo. Ale u Richarda jsem na pochybách. Ani trochu mi to k němu nesedí.“

Vystupoval jsem jako soudní znalec u mnoha rozvodo­ vých pří, ale ještě nikdy jsem se nesetkal s právníkem, který by hájil protistranu.

„Richard je dobrý člověk?“ zeptal jsem se.

„Chcete upřímný názor?“ řekl Fellinger. „Není bůhvíjaký sympaťák, ale odjakživa mi připadal slušný a čestný. Pět let je dost dlouhá doba na to vyhrabat na někoho špínu a věřte mi, že jsem hrabal, jak se dalo. A Earl jakbysmet – snažil se vykutat něco na Ursulu. Loni jsme si spolu zašli na skleničku a společně se tomu zasmáli. Kolik hodin jsme strávili tím, že jsme se snažili najít na klienta toho druhého něco kompro­ mitujícího, a úplně marně.“

„Ale bojovali spolu dál.“

„Neoznačil bych to za boj,“ namítl Fellinger. „Spíš za do­ ladění, jak už jsem říkal. Nikdy nezvýšili hlas, jen si chtěli vyřešit finance. Mít jistotu, že se všechno spočítalo správně.“

„Jestli už ale rozvod vyřešili, proč za vámi Ursula dneska přišla?“ zeptal se Milo.

„Tím se dostáváme zpátky ke šperkům,“ řekl Fellinger. „Proto na ně asi pořád myslím. Ursula jich má spousty, už celé roky si kupuje drahé klenoty. Když teď konečně vyřešila rozvodové záležitosti, začala myslet na dcery a chtěla upřes­ nit, co která dostane. Já už se dědickými záležitostmi moc nezabývám, ale slíbil jsem jí, že se toho chopím, pokud to ne­ bude příliš komplikované. Ukázalo se, že je to velmi snadné – má dvě dcery a chce, aby se podělily fifty­fifty. Jen si to pro klid v duši přála mít černé na bílém.“

Jonathan Kellerman

„Sepsat dodatek k závěti,“ konstatoval Milo.

Fellinger na něj pohlédl. „Že by vytušila, že se schyluje k něčemu zlému? Nevypadala na to. Právě naopak, byla v rů­ žovém rozmaru. Boháči se takhle chovají, detektive. Přemýš­ lejí o svých hračkách, starají se o ně, snaží se mít věci kolem sebe pod kontrolou.“

„Odkud to její bohatství pocházelo?“

„Z podnikání, které rozjeli s Richardem. Import.“

„Čeho?“

„Laciného šuntu,“ odpověděl Fellinger. „Tak se vyjadřo­ vali oni, ne já. Znáte takové ty gumové sandály, co je prodá­ vají v Čínské čtvrti po dvou dolarech? Vozili je sem po pale­ tách z Vietnamu, kde je nakupovali za deset centů.“

„To není špatná marže,“ konstatoval Milo.

„Když k tomu připočtete dopravu, vyšly je tak na dvacet, pětadvacet centů. A velkoobchodně je prodávali za pětase­ dmdesát centů až za dolar. To je přímo fantastická marže.“

„Jak si v podniku rozdělili práci?“

„Ursula obstarávala nákupy. Vyznala se ve východní Asii, její otec byl diplomat nebo tak něco. Richard je přes čísla, stará se o každodenní chod firmy. Taky se mu daří vydělané peníze dobře investovat.“

„Do čeho?“

„Bezrizikové cenné papíry největších a nejziskovějších společností, prioritní akcie, obligace.“

„Je konzervativní.“

„Extrémně,“ přitakal Fellinger. „Taky pronajímají část ne­ movitosti u vody v Oxnardu.“

„O jak velkém celkovém majetku je řeč?“ zeptal se Milo.

Fellingerovi znovu poskočilo obočí jako dvě poplašené housenky. „Záleží na tom?“ ̈

MOTIV

„V tuhle chvíli záleží na všem.“

„No... asi si stejně můžete obstarat soudní záznamy, s těmi čísly se operovalo pět let.“ Fellinger se v křesle opřel a položil si ruce na zakulacené břicho. „Když jsme to počítali napo­ sled, měl jejich majetek čistou hodnotu mezi čtrnácti a pat­ nácti milióny a nemají žádné dluhy, které by stály za řeč.“

Milo hvízdl.

„Dovolte mi, abych to upřesnil, detektive. Tři a půl mi­ liónu je odhadní cena jejich hlavního domu s velkým po­ zemkem ve West Valley, dcery si potrpí na koně. Ten při­ padl Ursule. Richardovi připadl ten dům v Oxnardu a teď v něm bydlí. Jeho odhadní cena je podstatně nižší, asi milión a půl, takže k němu dostal dva milióny v akciích a obligacích. O zbytek se podělili rovným dílem.“

„Včetně Ursuliných šperků?“

„Ne, ty se započetly do Ursuliny poloviny, ale nemají zase tak obří cenu – jen nějakých pět set, šest set tisíc. Což pocho­ pitelně není pakatel, ale v porovnání s celkovým majetkem nejde o bůhvíco.“

„Patří firmě nějaké komerční prostory?“ zeptal jsem se. „Sklady, kanceláře?“

Fellinger zavrtěl hlavou. „Společnost Urrick – tak se jme­ nuje, je to složenina z jejich křestních jmen – není nijak pře­ bujelá. Jsou to jen Richard s Ursulou, nemají dokonce ani se­ kretářku nebo recepční. Když je zavalí papírování, tak si na­ jmou písařku. A oba pracují z domova. Jakmile jim do doků v San Pedro dorazí zboží, jeden z nich tam zajede a zařídí přímý transport k zákazníkovi. Pokud přece jen potřebují něco uskladnit, zavezou to do skladiště, které si během hos­ podářské krize pronajali za hubičku – to byla Richardova zá­

Jonathan Kellerman

sluha, má čich na výhodné nabídky. V tomhle spočívá krása jejich podnikání – nemusejí nic uskladňovat dlouho, jsou jen prostředníci, vydělávají na tom, že převážejí zboží z jednoho místa na druhé.“

„O co se těch pět let handrkovali?“

„O hodnotu společnosti Urrick v případě, že ji někdy v bu­ doucnu rozpustí. Ursule připadala hodnotnější, Richard patří spíš k lidem, co vidí sklenici poloprázdnou.“

„O kolik se jejich představy lišily?“

„Jak kdy,“ řekl Fellinger. „Většinou plus minus o dva mi­ lióny. Nejbláznivější na tom bylo, že ani jeden z nich firmu rozdělit ani prodat nechtěl. Probírali to čistě teoreticky. A loni se jim dařilo jako nikdy předtím, ve velkém pronikli na trh s náboženskými předměty – dováželi buddhistické papírové věci ke spálení.“ Usmál se. „O tom jste nikdy neslyšeli, co?“

Já i Milo jsme zavrtěli hlavou.

„Já taky ne, dokud mi nerozšířili obzory. Když chce bud­ dhista něco od svého božstva, spálí na oltáři malou papíro­ vou maketu. Pokud chce třeba peníze, spálí něco, co vypadá jako bankovky ze hry Monopoly. Pokud automobil, tak papí­ rové autíčko. A tak dále. Ursula s Richardem loni do těchhle náboženských pomůcek investovali ve velkém a vyplatilo se jim to.“

„Proč podle vás pořád chodili finanční uspořádání dola­ ďovat?“ zeptal jsem se.

„Myslíte, jestli jim šlo jenom o peníze?“ řekl Fellinger. „Tvrdili, že ano, ale upřímně řečeno, připadalo mi, že hledají způsob, jak být v kontaktu mimo práci, aniž by si to museli připustit.“

„Pořád mezi nimi byla určitá chemie.“

MOTIV

„Ano.“

„Měli nějaké zlozvyky?“ zeptal se Milo. „Brali drogy, hráli na automatech nebo tak?“

„Ne.“

„A co milostné vztahy? Mohli na sebe žárlit?“

„Vždycky se probíraly jen peníze, poručíku.“

„Každý rok to sem přišli doladit a podnikání mezitím normálně fungovalo?“

„Přímo harmonicky. Říkám vám, že mi to připadalo div­ né.“

„Kdo podal žádost o rozvod?“ zeptal jsem se.

„I to udělali společně.“ Fellinger potřetí rozhodil rukama. „Kdybych měl být objektivní, musel bych je označit za podi­ víny. Ve většině případů se protistrany snaží jedna druhou utýrat. V tomhle případě týraly jen mě a Earla.“ Rozesmál se. Vzápětí se zarazil. „A teď je Ursula mrtvá. Předpokládám, že to děvčatům a Richardovi oznámíte. Já se do toho rozhodně nehrnu.“

„Postaráme se o to, pane Fellingere,“ řekl Milo. „A žádá­ me vás, abyste o našem rozhovoru ani o vraždě s nikým ne­ mluvil.“

„Jistě, chápu.“

„Můžete nám nadiktovat Richardovu adresu a telefon?“

Fellinger se podíval do počítače a odrecitoval požadova­ né údaje.

„A mají jen ty dvě dcery, žádné další děti?“

„Ano. Ashley a Marissu.“

„Kde je zastihneme?“

Než stačil Fellinger odpovědět, ozvalo se zaklepání na dveře. „Mám práci,“ křikl.

Jonathan Kellerman

Zpoza dveří se ozvalo: „Nesu vám ten čaj, pane F.“

„Aha. Tak pojďte dál.“

Jens Williams nesl skleněný hrnek se stříbrným ouškem trůnící na vroubkovaném cínovém podnosu. V hrnku byla nažloutlá tekutina a na dně se vyjímal bílý sasankovitý květ.

„V kantýně používají skleněné nádobí?“ podivil se Fellin­ ger.

„Tohle je naše, pane. Přelil jsem to z kelímku.“

Fellinger si čaj prohlížel. „Ten květ je nedomrlý, lepší ne­ měli?“

„Bohužel ne,“ odpověděl Williams.

„No dobře. Teď mi najděte adresy a telefony Coreyovic děvčat.“

„Mám vám je přinést, nebo nadiktovat po interkomu?“

„Přinést.“

„Jasan.“ Williams se odporoučel.

„Jasan,“ zopakoval po něm Fellinger. „Jako bychom byli kamarádi. Sotva nastoupil, začal mě oslovovat křestním jmé­ nem, tak jsem mu to musel zatrhnout. Ale ve srovnání s mou předchozí asistentkou je přímo Einstein. Ta přišla na poho­ vor v patřičně decentním úboru, ale jakmile nastoupila do práce, přikráčela v minisukni, která jí div nepadala z boků, takže jí bylo vidět škvíru mezi půlkami. Tahle generace je prostě nemožná.“

„Časy se mění,“ podotkl jsem.

„Myslíte, že je to lepší než stagnace? Občas nevím.“

Další zaťukání. Jens Williams vběhl dovnitř a podal Fel­ lin gerovi papír. „Mladší studuje na vysoké, adresu kolejí v záznamech nemáme, pane. Starší bydlí doma. Napsal jsem vám adresu.“

MOTIV

Fellinger kývl palcem ke dveřím. „Co je jinak ve venkov­ ním světě nového?“

„Volalo nám pár lidí ohledně termínů soudu, ale nic ne­ spěchá.“

„Dobře. Hned se dám do práce, tihle pánové už jsou na odchodu.“

3

Kancelář ostrahy sídlila v rohu v přízemí, kousek za kan­ týnou a toaletami pro veřejnost. V místnosti bez oken stály tři neobsazené pracovní stoly a zadní stranu zabíraly moni­ tory bezpečnostních kamer a nahrávací zařízení. Před nimi byla řada kovových židlí, aby se záběry daly snadno sledovat. Na monitorech se hemžili šediví lidé a auta.

Ostraze šéfoval černoch jménem Alfred Bayless. Měl na sobě černý blejzr, šedivé kalhoty a bílý rolák. Dorazil na mís­ to činu, zrovna když jsme odcházeli.

Milo ho požádal o nahrávky z bezpečnostních kamer.

„To je hrůza a děs,“ řekl Bayless. „No nic, pojďte ke mně do kanceláře.“

Cestou nahoru prohodil: „Dělal jsem šestnáct let u poli­ cie v Hollenbecku – krádeže aut a vloupání. Myslel jsem si, že po odchodu budu mít klídek.“ Podíval se na mě.

Milo mě představil: „To je doktor Alex Delaware, náš konzultující psycholog.“

„Myslíte, že je to dílo šílence?“

MOTIV

„Rozhodně to není obvyklé, může jít o cokoli.“

Když jsme dorazili do kanceláře, Bayless bez otálení poří­ dil kopie několika disků, vložil je do papírových obalů a dal nám je.

„Díky. Jaký časový úsek zachycují?“

„Od sedmi ráno, kdy se parkoviště otevírá, až do chvíle, kdy jste mi zavolal.“

Zavedl nás k monitorům a chvíli něco kutil s nahráva­ cím zařízením. Černá obrazovka ve spodní řadě se rozzářila a objevily se na ní vozy vjíždějící na parkoviště. Bayless stiskl knoflík a vystřídaly je ty odjíždějící. Auta bylo vidět zřetelně, řidiče nikoli. Pokud nejela moc rychle, daly se přečíst pozná­ vací značky.

„To je všechno?“ zeptal se Milo.

„Už je to tak, na parkovacích plochách kamery nejsou.“ Bayless potřásl hlavou. „Je to děs, nic takového se tu nikdy nestalo.“

„A snad už nestane.“

„Pracujete v mordpartě, a pořád věříte ve štěstí?“

„Spíš ve smůlu.“

„Jo, to spíš,“ přitakal Bayless.

„Poslyšte, nechci se vás ptát, ale musím...“

„No jasně, chcete vědět, proč tam ty kamery nejsou.“ Bayless na nás mávl, ať jdeme ven z kanceláře, popošel kus chodbou, zastavil se u dveří označených jako Služební místnost a rozhlédl se.

„Někdo sleduje vás?“ zeptal se Milo.

Bayless se usmál. „Jeden nikdy neví. Co se týče vaší otáz­ ky – chcete oficiální vysvětlení, nebo skutečné?“

„Co takhle obě?“

Jonathan Kellerman

„Oficiálně máme špičkové bezpečnostní vybavení a ka­ merový systém, nejlepší hardware i software a odborně vy­ školený personál. Ve skutečnosti jsme žabaři. Když mě před osmi měsíci přijali, vybavit parkoviště kamerami byla jedna z prvních věcí, které jsem navrhl. Kde obvykle dochází ke špatnostem? Ve vstupní hale to fakt nebude.“

Rozhlédl se chodbou. „Ale ti chytráci, co tady šéfují, ne­ vidí k takovým výdajům důvod. Tohle je Century City, do Century City nikdo nechodí provádět špatnosti.“

„Se všemi těmi právníky je to svatyně počestnosti?“

Bayless se uchechtl. „Každopádně tady máte nahrávky. Doufám, že se ta smůla změní aspoň v polosmůlu.“

Vrátili jsme se dolů na parkoviště. Parkoval jsem se sevil­ lou v nejhořejším patře; moje jméno figurovalo na seznamu, který mi umožňoval přístup do části střežené uniformova­ ným policistou. O čtyři parkovací místa dál stál neoznačený policejní vůz, kterým momentálně jezdil Milo – špinavě ze­ lený Chevrolet Impala.

Zastavili jsme se u dveří mého auta a Milo zavolal Mosesi Reedovi. Řekl mu, že přiveze cédéčka na stanici a ať je Reed okopíruje a projde vteřinu po vteřině. „Odjíždět by měl krát­ ce po vraždě, ale přijet mohl kdykoli po sedmé ráno. Prožeň databází každou poznávací značku, kterou rozluštíš. Hledej cokoli, co něčím vybočuje.“

„Provedu, poručíku.“

Milo odmáčkl hovor a položil dlaň na tmavozelenou ka­ potu sevilly. „Ta je ale vypulírovaná. Byls s ní v servisu?“

„Dal jsem ji do pucu sám, minulou neděli.“

„Tomu se říká zápal pro věc. Sedni za volant, já se pro svo­ je auto pak vrátím.“

MOTIV

„Kam jedeme?“

„Za exmanželem neboli hlavním podezřelým. A když ho nenajdeme, tak za dcerami.“

„Neskočil jsi Fellingerovi na to, jak pana Coreyho vynášel do nebes?“

„Zastávat se nepřítele, to se hned tak nevidí, co?“

„A to, jak chválil Richardova právníka, taky ne.“

„Jedna velká šťastná rodina. Až na to, že Coreyovi pět let cálovali za právní služby a teď se jeden z nich dočkal popravy. Ne, nezdá se mi to. Mám dojem, že nám Fellinger lhal, až se mu od pusy prášilo, a chci vědět proč.“

„Možná by sis měl popovídat s Richardovým právníkem, abys zjistil, jestli je ta láska oboustranná.“

„Ještě než navštívíme Coreyho a dcery?“

„Pokud je k zastižení někde poblíž.“

„Jasně, proč ne?“ Milo si vyhledal adresu advokáta Earla Cohena. Křižovatka Roxbury Drive a bulváru Wilshire v Be­ verly Hills. Deset minut jízdy autem.

Zkusil Cohenovi zavolat. Ten jen zalapal po dechu, když uslyšel o vraždě. Milo se ho zeptal, jestli by na nás měl chvil­ ku, a Cohen přitakal: „Ano, jistě.“

Mosazná tabulka na dveřích z ořechového dřeva označo­ vala Earla Cohena za hlavního partnera ve tříčlenné práv­ ní kanceláři. Dvojkou byla Beverly Cohenová, trojkou Rajiv Singh.

Vstupní prostor měl podobné uspořádání jako u Fellin­ gera, jen v menším měřítku; nechyběla ani hradba za recepč­ ním pultíkem, tady v podobě stěny z travertinu.

Prsty recepční se míhaly po klávesnici a ani nemusela

Jonathan Kellerman

práci přerušit, protože Earl Cohen stál před ní a hned nám kynul, ať jdeme dál.

Právnímu zástupci Richarda Coreyho táhlo na osmdesát nebo už osmdesátku překročil, byl štíhlý, s úzkými rameny a na sobě měl dokonale padnoucí oblek v barvě bílé kávy, modrou košili s vysokým naškrobeným límcem a žlutou kra­ vatu, která musela být od Hermèse. Nad mokasíny v barvě mezi hnědou a oranžovou mu prokmitávaly tyrkysovo­oran­ žové kostkované ponožky. Hustou hřívu sněhobílých vlasů nosil sčesanou dozadu. Na pravé straně krku bylo vidět pro­ hlubeň, snad po operaci parotidy nebo nádoru slinných žláz. Světlemodré oči mu po okrajích zašedly.

„Dobrý den, páni policisté,“ uvítal nás tichým skřípavým hlasem. „Pojďte dál.“

Cohenova osobní kancelář byla obrovská, s dubovým ob­ ložením stěn a vysokým vínovým kobercem. Grant Fellinger odsuzoval hosty k sezení na tvrdých židlích, Earl Cohen jim dopřával luxus měkkých kožených klubovek.

Psací stůl vypadal, jako by ho uzmul v podkroví Bílého domu – jako by ten vyřezávaný georgiánský skvost vyřadili, protože byl pro Oválnou pracovnu příliš velký. Na mosaz­ ném servírovacím vozíku stály křišťálové karafy se stříbrný­ mi cedulkami na stříbrných řetízcích, které je označovaly za gin, whisky a brandy. Okna obrácená k Roxbury Drive clo­ nily dubové okenice a brokátové závěsy stažené ozdobnými šňůrami se střapci, které jako by vypadly z aubussonské tapi­ série. Místnost zalévalo měkké světlo modro­zlatého lustru s motivem vážek, nejspíš originálu od Tiffanyho.

MOTIV

Cohen měl diplom z Harvardu. Sbírka různých osvědčení se na zdi dělila o místo s fotografiemi, na nichž pózoval ve­ dle senátorů a každého guvernéra od Reaganových časů, a se snímky blondýnky, která mohla za Reaganových hereckých dnů také být herečkou. Další fotografie zachycovaly v rych­ lém sledu růst blonďaté dcery, která se podobala matce. Na jednom záběru jí Cohen podával vysokoškolský diplom a oba měli na sobě hranaté karmínové čepice a dlouhé hábity.

„Posaďte se, prosím,“ zachraptěl a s námahou se taky po­ sadil. Soudě podle lesklé jizvy došlo k operaci krku už dávno. Nebyla to čerstvá rána; trápily ho jiné zdravotní problémy.

Vedle sady psacích per měl ebenový humidor. Vytáhl z něj tři doutníky. „Kouříte, pánové?“

„Ne, díky.“

„Tak to já si taky nezapálím. Možná si tím o pět minut prodloužím život.“ Pohlédl na Mila. „To s vámi jsem mluvil po telefonu.“

„Ano.“

„A vy jste...?“

„Alex Delaware.“

„To jméno mi zní povědomě,“ řekl Cohen. „Je neobvyklé. Pochází od indiánů?“

„Ty prý mám mezi předky taky.“

„Vím o psychologovi, který se takhle jmenuje. Zabývá se svěřováním dětí do péče.“

„To jsem já.“

Cohen si mě dlouho zkoumavě prohlížel. „Svět je malý. Nedávno mi vás doporučili jako člověka, který se nenechá oklamat právními řečičkami. Naštěstí se ten případ urovnal, takže jsem si to nepotřeboval ověřit v praxi.“

Jonathan Kellerman

„To jste měl štěstí,“ odvětil jsem.

„To tedy ano,“ přitakal Earl Cohen. „Když jsem začínal, brával jsem kohokoli, kdo se na mě obrátil. Zakusil jsem to­ lik ohavností, tolik žluči... Když jsem oslavil pětašedesátiny, rozhodl jsem se, že neodejdu do důchodu, ale budu brát jen takové případy, kde to nevypadá na vyhrocené nepřátelství.“ Slabounce se uchechtl, jako když zašustí zvířený prach. „Ty ostatní přehazuju na dceru. Je mladá, její kardiovaskulární systém to vydrží.“

„Takže Coreyovi riziko nepředstavovali.“

„Jdete přímo k věci, co?“ Obrátil se k Milovi. „Smím se zeptat, proč je tu s vámi psycholog?“

„Občas doktora Delawarea využíváme jako konzultanta,“ odpověděl Milo.

„Tady ale nejde o děti. Dcery Coreyových jsou starší, jed­ na už je právně dospělá.“

„Obracíme se na doktora Delawarea při řešení neobvyk­ lých případů.“

„Rozumím. Tedy vlastně nerozumím.“

Milo mlčel.

„No dobře, nemá cenu mlátit prázdnou slámu,“ řekl Co­ hen. „Přišli jste kvůli chudince Ursule. Nebyla moje klientka, ale byla to milá, moc milá dáma. Zdvořilejší aby člověk po­ hledal. Britové náležející k určité třídě mají způsoby, které si my jakživi neosvojíme.“

„Vy zastupujete jejího manžela...“

„A přesto o ní mluvím hezky? Už je to tak, pánové. Po­ važuji se za usmiřovatele, ne za válečníka, a s Coreyovými bylo snadné pořízení. Občas se kvůli něčemu dohadovali, ale snažili se spory smírně urovnat, ne prolévat krev.“ Zamžikal.

MOTIV

„Omlouvám se za ten nešťastně zvolený výraz. Oj vej, tohle je

strašné... Jak jste se dozvěděli o mně?“

„Paní Coreyovou zabili na parkovišti v budově, kde úřa­

duje její právník.“

„Fellinger?“ zeptal se Cohen. „To on vás za mnou poslal?“

„Když jsme se zeptali, prozradil nám vaše jméno.“

„Budu hádat: tvrdil vám, že jsme nejlepší kamarádi, jen

spolu vyrazit na výletní plavbu.“

„Mluvil o vás uznale, pane Cohene.“

„Podívejte,“ Cohen se v křesle opřel a položil si sepja­

té dlaně na sponu pásku. „Nechci znít jako nevděčník, ale

popravdě řečeno, snáším Granta jen díky tomu, že se celou

dobu choval snesitelně.“

„Pět let.“

„Ne tak docela, poručíku. Ano, Coreyovi si zažádali o rozvod před pěti lety a po dvou letech ho dosáhli. Ale téměř všechno klíčové vyjednávání se odehrávalo jen během první­ ho roku. Nedá se říct, že probíhalo nepřetržitě celých pět let.“

„Jenom čas od času.“

„Šlo o pouhé dolaďování. A v občasných dávkách Granta snesu. A taky sehrálo roli, že jeho klientkou byla zrovna Ur­ sula. Tak milá dáma. Smím se zeptat, jak zemřela?“

„Zastřelili ji.“

„Oj vej zmir. Na parkovišti? Loupežné přepadení?“

„O loupež podle všeho nešlo.“

„Tak o co?“

„To se právě snažíme zjistit, pane Cohene.“

„Střelba. To je strašné. Pořád se mi nechce věřit, že je Ur­ sula po smrti. Byla plná života. A přímo sršela nápady. To ona byla v podnikání tvůrčí silou.“

Jonathan Kellerman

„Povězte nám něco bližšího o tom dolaďování.“

„V tomhle ohledu mi svazuje ruce advokátní tajemství,“ opáčil Cohen. „Na rozdíl od Fellingerovy klientky je můj klient stále naživu.“

Převaloval mezi dlaněmi doutník. Milo to se svými laci­ nými doutníky dělává také. „Dovolte mi otázku, poručíku. Co vám Grant pověděl o své práci pro Ursulu?“

„Že se Coreyovi sice rozvedli, ale dál spolu pracovali a vy­ cházeli v dobrém. Jen občas vyvstaly finanční spory, zejména co se týče hodnoty společnosti Urrick.“

Cohen mlčel.

„Shoduje se to s vaším pohledem na věc, pane Cohene?“

„Nebudu s ničím polemizovat, poručíku.“

„Musela to pro vás být neobvyklá situace.“

„Proč?“

„Bývalí manželé pokračovali ve společném podnikání.“

„Stává se to častěji, než byste si myslel,“ řekl Cohen.

„A je to k dobru věci?“

Doutník se zarazil mezi Cohenovými ukazováčky. „Ne, obvykle ne. V dokonalém světě by se dalo podnikání spra­ vedlivě rozdělit tak, aby se obě strany mohly věnovat své sfé­ ře zájmu. Občas se mi to povede. Pokud jsou ty sféry zájmu na sobě nezávislé.“

„Jenže u Coreyových tomu tak nebylo. Obě strany se na­ vzájem potřebovaly.“

Cohen se usmál. „Vysvětlil vám Fellinger, čím se zabý­ vali?“

„Dovozem levného zboží z Asie.“

„Květy Orientu,“ utrousil Cohen. „Ano, dováželi podřad­ ný šunt.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist