načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Moskva - Jack Grimwood

Moskva

Elektronická kniha: Moskva
Autor:

Štědrý den roku 1985. Na Rudém náměstí je nalezeno odkrvené, vyholené tělo mladého muže. Zmrzlé na kost připomíná kus mramoru. Na pravé ruce schází malíček. Týden poté, co do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 459
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Moskva ... přeložila Martina Neradová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3627-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Štědrý den roku 1985. Na Rudém náměstí je nalezeno odkrvené, vyholené tělo mladého muže. Zmrzlé na kost připomíná kus mramoru. Na pravé ruce schází malíček. Týden poté, co do Moskvy přijede důstojník vojenské rozvědky Tom Fox, se začne pohřešovat patnáctiletá dcera britského velvyslance. A Fox dostane úkol ji co nejrychleji najít. Jenže poslední, co mohou Sověti potřebovat, je cizí rozvědčík čmuchající v jejich rajónu. Zvlášť proto, že se vrah, jehož existenci nelze přiznat, natož aby jej bylo možné polapit, chystá znovu zabíjet… Moskva je studenoválečný thriller, který čtenáře přenese do jiné doby a na jiné místo – do temného srdce poznamenaného zlověstným odkazem z druhé světové války.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jack Grimwood - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Moskva

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Jack Grimwood

Moskva – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




JACK GRIMWOOD

MOSK VA



JACK GRIMWOOD



9

1

Rudé náměstí, Štědrý den, prosinec 1985

V tutéž hodinu, kdy strážmistr moskevské policie přeho­

dil plachtu přes nahou mrtvolu chlapce pod kremelskou zdí,

vykolejila šestnáct set kilometrů od Kremlu raketa tažená

dieselovou lokomotivou a  zabila veškeré osazenstvo vlaku.

Tváří v tvář takovému neštěstí přijal místní sovět jediné mož­

né rozhodnutí.

Vojenské buldozery začaly hloubit sto osmdesát metrů

dlouhý výkop.

V nadcházejících týdnech byly pohřbeny všechny důkazy,

které by svědčily o nedbalém položení tratě, spolu s pokrou­

cenými kolejemi a troskami vlaku s mrtvými těly. Podél je­

zera byla položena trať nová, tentokrát jaksepatří. Zmíněná

nehoda jednoduše přestala existovat.

V Moskvě se pravda zastírala hůře.

Bylo šest ráno, před rozedněním, a starý pán, který si krá­

til cestu zadem kolem Leninova mauzolea, ještě pamatoval

dobu, kdy vstup na Rudé náměstí strážila Brána vzkříšení;

předtím, než ji Stalin nechal zbourat, aby nepřekážela tan­

kům při přehlídkách.

Starý pán byl neupravený, rozcuchaný. Narodil se do rolnic­

ké rodiny a jako mladíček bojoval po boku Trockého. Ochot­

ně by se vzdal svého místa v politbyru, jen kdyby ho Sovětský

svaz měl kým nahradit.

Nejdřív ten hlupák Andropov, co zemřel po patnácti mě­

sících. Černěnko nevydržel ani tolik. A teď Gorbačov, prak­

ticky ještě kluk...

Jak by mohl rezignovat?


10

Muž si uvědomil, že se něco děje, teprve ve chvíli, kdy ho

na okamžik oslepila baterka. Vzápětí ji někdo sklopil a svět­

lo se bořilo do sněhu. Strážmistr se hluboce omlouval. „Sou­

druhu ministře. Promiňte, soudruhu ministře... Nevěděl

jsem, že jste to vy.“

„Co se stalo?“

„Auto narazilo do patníku.“

„Jaké?“

„Prosím?“

„ZIL, volha, poběda?“

„Volha, soudruhu. Nová.“

Starý pán se zakabonil. Pořadník na volhu byl tak dlouhý,

že nový vůz se dal okamžitě přeprodat za dvojnásobek pů­

vodní ceny. Nabourat novou volhu by byla pekelná smůla, do­

konce i v zemi, kde člověka často nerozehřálo nic než vodka.

Díval se, jak strážmistr nervózně přešlapuje na místě.

Jak dlouho potrvá, než mu dojde, co je zřejmé? Kdyby byla

pravda, co říkal, ve sněhu by zůstaly stopy po pneumatikách.

Neměl mu to za zlé. Bylo jasné, že lhal na něčí rozkaz.

„Řekněte jim, že jsem se chtěl přesvědčit na vlastní oči.“

„Ano, soudruhu ministře. Děkuji, soudruhu ministře.“

Stalina kdyby zažili. To by teprve viděli, co je strach. Ve­

předu, ve světle z reflektorů u paty kremelské zdi, stál pro­

stovlasý major moskevské milice a  za ním člen politbyra,

kterého starý pán nikdy neměl rád. A měl s sebou i toho na­

foukaného pitomce, svého syna.

„Vedenine,“ řekl starý pán.

„Soudruhu ministře? Uženete si nastuzení.“

Typický Iljič Vedenin, pomyslel si starý pán mrzutě.

Vždycky připravený zdůraznit, co bylo nabíledni. Plachta

u jejich nohou zbělala pod sněhovou nadílkou.

„Tak co, nedočkám se?“

Vedeninův syn zatáhl za plachtu a  pod ní se objevil asi

dvanáctiletý nebo třináctiletý chlapec, který vypadal, jako


11

by spal. Byl nahý, hlavu i veškeré ochlupení měl oholené. Le­

žel tam s pootevřenou pusou a drobnými genitáliemi. Jeho

oči s mléčnými bělmy hleděly před sebe s tak urputnou sle­

potou, že starý pán na vteřinu odvrátil zrak.

Chlapci chyběl malíček na pravé ruce. Rána byla čistá, na

sněhu pod ní ani kapka krve. Starý pán poklekl a dotkl se

nejprve chlapcova hrudníku a potom, téměř něžně, jeho tvá­

ře. Tělo bylo tvrdé jako led.

„Zvláštní,“ zabručel starý pán.

„Prosím?“

„Nemohl tu být tak dlouho, aby stihl zmrznout.“

Starý pán se chystal vstát, ale potom se zarazil a ve snaze

své počínání zamaskovat podruhé zaklepal na bílý mramor

chlapcovy zmrzlé hrudi, přičemž předstíral, že naslouchá

tupému dunění. Potom si ověřil, zda ho nešálí zrak.

Z chlapcovy zmrzačené ruky vykukoval voskový andílek.

To by člověkem otřáslo samo o sobě. Ale ještě větší otřes

přineslo zjištění, že andílek má obličej mrtvého chlapce. Sta­

rý pán letmo zvedl hlavu, aby viděl, zda ho někdo nepozoru­

je, a anděla stopil do kapsy.

Bělostný vosk představoval vzkaz.

Stejně jako zmrzlé tělo, pečlivě položené před sídlo Nej­

vyššího sovětu. Starý pán musel připustit, že spojení andě­

la s  mrtvým chlapcem jej mírně šokovalo. Nejen proto, že

figurka nemohla pocházet od nikoho jiného než od osoby,

o níž věděl, že je po smrti.


12

2

Silvestr, prosinec 1985

Britské velvyslanectví na nábřeží Maurice Thoreze sídli­

lo přes řeku proti Kremlu. Jak velvyslanec rád připomínal,

pohled na vlajku na střeše ambasády kdysi lezl Stalinovi

natolik na nervy, že se dožadoval navrácení budovy. Když

to Britové odmítli, nechal výhled zakrýt závěsy. Dnes byly

anglo-sovětské vztahy lepší.

Ne však o moc.

Poslední, kdo se dostavil na večírek, byl major britské vo­

jenské tajné služby, který byl náhle převelen do Moskvy na

nejasně vymezenou pozici, což sira Edwarda nesmírně dopa­

lovalo. Velvyslanec měl rád, když lidé znali své místo. A také

měl rád, když jejich místo znal on sám. Snad by ho utěšilo,

kdyby věděl, že major není z celé situace o nic nadšenější.

Tohle místo, lidé a večírek... nic z toho nezapadalo do před­

stavy Toma Foxe o dokonalém silvestru.

Když před pěti dny přijel, zjistil, že o jeho nástupu na am­

basádě věděl málokdo a ti, kteří se o něm doslechli, z toho

nebyli moudří. Pouze sir Edward se ničemu nedivil a svůj ne­

souhlas dával najevo, aniž jej blíže osvětlil.

Tom vydržel čtvrt hodiny a potom unikl na nejbližší bal­

kon, aby si zapálil. V mrazivém větru mu o smoking pleskal

sníh a on se rezignovaně díval na ledovou plochu řeky Mosk­

vy a uvažoval, za jak dlouho smí odejít domů.

V Sovětském svazu nebyl ani týden.

A už to bohatě stačilo.

Kdyby tu byla Caro, poradila by mu, ať si kouká najít přá­

tele. Věděla by, co a komu říct. Jeho žena měla pro společen­


13

skou konverzaci nadání a on od ní leccos pochytil, jenže pak

se to mezi nimi pokazilo, a tak se přestal snažit. Když zavr­

zaly balkonové dveře, ani se neohlédl po postavě, která došla

vedle něj a opřela se o studené zábradlí.

„Nemáte cigaretu?“

Beze slova jí podal krabičku.

„Zapalovač?“

Tom postavil na zábradlí zapalovač značky Bic. Ten se

chvěl ve větru, dokud jej neuchopily dívčiny prsty. Když

vzplanul a dívka zvedla ruku, aby zaštítila plamen před ne­

přízní počasí, všiml si nefritového prstenu na jejím levém

prsteníčku a šrámu na zápěstí.

„Pěkně hnusný.“

Přikývl.

Mrštila napůl vykouřenou papirosu z balkonu a oba se dí­

vali, jak ji odnesl vítr a jak ji dlouho předtím, než dopadla na

zasněženou zem, pohltila tma. „Je tady příšerná zima,“ řekla

dívka.

Tom kývl.

„Vy toho moc nenamluvíte, co?“

Pohodil hlavou a dál se díval na červené, zespoda osvíce­

né cihloví kremelské zdi. Bylo mu řečeno, kolik kilogramů

váží rudá hvězda na špičce Spasské věže a kolik elektřiny je

třeba k tomu, aby zářila. Už to ovšem zapomněl, stejně jako

většinu všeho ostatního, co mu za onen poslední týden vy­

kládali. Ale když se dveře na balkon zavíraly, zdálo se mu, že

tuhle dívku si pamatovat bude. Byť možná jen proto, že měla

na sobě černé džíny a jakýsi smoking.

Potom zamrkal a kouzlo okamžiku bylo pryč. Přinutil se

vrátit se dovnitř a zamířit k mladému vojenskému atašé se

zplihlými vlasy, který mu měl pomoct s aklimatizací a který

vypadal, jako by se s pečetním prstenem, zlatými manžeto­

vými knoflíčky a  smokingem narodil... Tom si povzdychl;

měl by dát mladíkovi šanci.


14

„Chodí na tyhle akce Sověti?“ zeptal se Tom.

„Rusáci? Vždycky je zveme. Většinou odmítnou. Z důvodu

jiných povinností. Znáte to. Letos...“

„Letos je to jinak?“

„Letos pozvání přijali. Tedy, aspoň někteří.“

„Ale proč zrovna letos?“

„Kdo se v nich má vyznat?“

„Já bych měl, je to moje práce.“

„Skutečně?“ Mladík se zatvářil zaujatě. „Říkali jsme si, co

vlastně děláte. ‚Hostující analytik‘ zní dost americky. Kan­

celářské kóje a nádržky s pitnou vodou ve foyer, víte, co tím

myslím. Někteří si myslí, že jste cifršpión.“

„Nelíbí se vám snahy o větší efektivitu?“

„Pouze pokud k větší efektivitě vedou.“

„Věřte mi,“ pravil Tom, „že cifršpión nejsem.“

Mladý muž poznamenal, že si musí odskočit, a Tom se dí­

val, jak si razí cestu davem uniforem, šatů a smokingů k toa­

letám, a přemýšlel, zda se ještě vrátí, a pokud ano, jak se ho

zdvořile potřetí zeptat na jméno a snad si ho konečně i zapa­

matovat.

„Bavíte se?“ zeptal se mladík, když byl zpátky.

„Tohle není nic pro mě.“

„Pro mě taky ne. Ale patří to k věci.“ Zachytil pohled čer­ nošky v bílé róbě, která obešla ruského plukovníka, omluv­ ně pokynula skupince, k  níž se původně hodlala připojit,

a vykročila jejich směrem.

„Impozantní, že?“

Tom uvažoval, jestli by totéž řekl o jakékoli jiné z přítom­

ných žen.

„První na  Oxfordu. Dobré vzdělání.“ Když k  nim došla, mladík ji uvedl následovně: „To je Mary Battenová. Ta, co má

o všem přehled.“

„Tom,“ představil se Tom. „Tom Fox.“

„Já vím,“ opáčila Mary. „Schvalovala jsem váš let. Co byt?“

15

„Nejspíš plný štěnic.“

Na okamžik se zatvářila překvapeně, ale potom se roze­

smála tak hlasitě, až se po nich ohlédl mladý Rus v nevkus­

ně střiženém sametovém saku. Střetl se pohledem s Tomem

a zdvořile pokývl.

„To je kdo?“ zeptal se Tom.

„Vidíte toho podsaditého muže u okna, co kouří doutníky?

Iljič Vedenin. Nově jmenovaný ministr. Nejvýše postavený

Sovět v téhle místnosti. Vladimir je jeho syn.“

„A ten muž, s nímž mluví?“

„Generál,“ ozval se hlas zpoza Tomových zad. „Nedávno

ho odvolali z Afghánistánu...“ Otočili se a spatřili velvyslan­

ce sira Edwarda Mastertona, který vyhlížel stejně malátně,

jak si ho Tom pamatoval z prvního setkání. „Nejlepší bude,“

prohlásil sir Edward, „když se vy tři budete věnovat hostům.

Přišlo jich trochu víc, než jsme čekali. Obvolávali jsme je, že?“

„Ano,“ přikývla Mary Battenová.

„A co se stalo?“

„Přišli všichni.“

„Typické. Rád bych věděl, proč je tady Vedenin.“

„Zjistím to,“ nabídl se Tom.

Sir Edward pozvedl obočí. „A jak to uděláte?“

„Zeptám se ho.“

Ministr Vedenin mu potřásl napřaženou pravicí a  vrhl

letmý pohled Tomovi přes rameno. Toma napadlo, že se roz­

hlíží po někom zajímavějším, ale potom si uvědomil pravý

důvod ministrova zájmu.

„Máte tu syna.“

Zadívali se k alkovně, kde stál mladý Rus pohroužený do

rozhovoru s dívkou, která si před chvílí vyprosila cigaretu.

Zatímco ji pozorovali, dívka se přestala mračit a málem roz­

táhla koutky do úsměvu. Ministr si povzdechl.

„Je to krasavec,“ podotkl Tom.

16

„A bohužel o tom ví. Máte děti?“

Tom zaváhal. „Syna,“ odpověděl nakonec. „Na Vánoce je

u matky.“

„A ta tu není?“ Vedenin otevřel stříbrnou tabatěrku a nabídl

Tomovi doutník. „To se stává... Život je vždycky mnohem slo­

žitější, než by si člověk přál. Zvlášť pokud jde o rodinu. V mém

postavení je ovšem mojí rodinou celý Sovětský svaz.“

„Z toho musíte mít hlavu jako střep.“

„Mluvíte slušně rusky. Na cizince.“

„Mluvím příšerně.“

Ministr pokrčil rameny. „Řekl jsem to ze zdvořilosti.“

Byl cítit doutníky, brandy a  slabým závanem kolínské

nebo šnapsu. Jestli to byl šnaps, pak pocházel z  placatky.

Ministr vypadal na muže, který si s sebou nosí placatku pro

případ, kdy hostitelé nepřestávají nabízet šampaňské ještě

dlouho poté, co všichni přestali vnímat, jak chutná.

„Chodil jste do školy sira Edwarda?“

Rus pobaveně sledoval, jak se Tom zakuckal šampaňským.

„Pochybuju, že by mě nechali překročit práh...“

„Hm, jste solí země,“ usmál se Vedenin. „Salt of the earth,

tak se ta písnička jmenuje, že? Z alba Rolling Stones Beggars

Banquet. Má ho můj syn.“

„Smíte o tom mluvit veřejně?“

„Časy se mění. To je Dylan.“

„Tohle album má taky?“

„To mám já. Vladimir mi ho přivezl z Ameriky...“

Ministr se zahleděl na syna, který si nyní povídal s něja­

kou Indkou. „Jsem ročník 1923,“ pokračoval. „Dvě třetiny

sovětských chlapců narozených toho roku nepřežily válku.

Doufám, že Vladimir nic takového nezažije.“

Oba si prohlíželi přítomné.

Taneční sál, který se patrně od dob, kdy budova velvysla­

nectví sloužila jako sídlo bohatého obchodníka s  cukrem,

nijak nezměnil, zaplňovalo dvě stě padesát hostů. Samá

17

uniforma, samý prýmek a smoking. Caro by tu byla ve svém

živlu.

„Bylo by nemístné, kdybych se zeptal, proč jste přišel?“

otázal se Tom.

„Byl jsem pozván.“

Upřeně se na sebe dívali a  Tom přemýšlel, zda Vedenin

nosí paruku, barví si vlasy, nebo je má tak tmavé a nepod­

dajné od přírody. Postrádal synův půvab a na rozdíl od něj se

jistě zamlada vyznačoval jistou jadrností.

„Moje žena byla krasobruslařka. Vyhlášená krasavice. Ze­

mřela předčasně.“

„Jak víte, na co jsem myslel?“

Ministr se usmál. „Podíval jste se na mě, pak na něj a na

okamžik jste vypadal překvapeně. Nebylo těžké dát si dvě

a dvě dohromady.“

„Budu si to pamatovat.“

„Já si budu pamatovat, jak jste poznal, že se dívám na syna.“

Vedenin se zarazil. „Je mladá. Ta Angličanka, co z ní nemůže­

te spustit oči. Hezká, to se musí nechat. Ale mladá. Bezpochy­

by víte, čí je to nevlastní dcera, viďte?“

„Já ne, ale vy jistě ano.“

„Co je na ní tak zajímavého?“

Smoking, účes s vyholenými vlasy po stranách, bezdůvodný

vztek, který mě přepadl při pohledu na šrám na jejím zápěstí...

„Těžko říct.“

„Neboli to říct nechcete. ‚Hádanka zahalená do tajemství

skrytém v záhadě.‘ Víte, kdo to řekl?“

„Churchill. O Rusku.“

Ministr se usmál. „Co děláte v Moskvě?“

„Jsem tu ve vyhnanství.“

„Skutečně?“ To Vedenina zaujalo.

„Někomu se zdálo, že by bylo dobré, kdybych šel z cesty.“

Rus se zasmál. „Vaše královna kdysi nabídla útočiště

Ivanu Hroznému. Věděl jste to? Chtěl si ji vzít. Odmítla ho,

18

ale řekla, že kdyby měl někdy doma potíže, může přijet do

Anglie. Jak vidíte, naše země pojí silné a historicky význam­

né vazby. Byť je provází jistá nevrlost, jako v každé rodině.

Zejména v takové, v níž spolu příbuzní delší dobu nemluví.

A proto jsem tady, abych odpověděl na vaši otázku. Ale nyní

mě prosím omluvte...“ Ministr přeletěl sál ostřížím zrakem.

Tentokrát nehledal jenom syna.

Sovětský plukovník v slavnostní uniformě pokývl a přesu­

nul se ke generálovi, který se ohlédl na Vedenina a také mu

pokynul. Muž, na kterého se ministr nedíval, který neměl

uniformu a předtím pozoroval Vedeninova syna, ničí pozor­

nost neupoutal. Přesto se mu podařilo uniknout ze zajetí po­

staršího indického diplomata a být u dveří před šéfem. Byl to

tentýž muž, který předtím zjišťoval, kde jsou východy, okna

a vypínače. Tentýž muž, v němž Tom Fox rozpoznal mladší

verzi sebe sama a jenž mu dělal starosti, pokud ovšem něco

takového stále spadalo do jeho pracovní náplně.

S odchodem Sovětů zavládla uvolněná atmosféra.

Někdo ztlumil světla a zesílil hudbu a nějaká žena zača­

la vybízet páry ke vstupu na taneční parket. Většina hostů

zrozpačitěla, ale současně dobře věděla, že do půlnoci ještě

zbývají dvě hodiny. Abbu vystřídal Rod Stewart. Roda Ste­

warta Hot Chocolate... To nebyla hudba podle Tomova gusta.

Chystal se znovu vyjít na balkon, když vtom si povšiml, jak

se velvyslanec naklání k ženě a něco jí šeptá. Žena vypadala

pěstěně, jako by se zatoulala z Chelsea na georgiánskou faru

někde ve Wiltshiru a začínala toho litovat.

Zamračila se, ale přesto zamířila k Tomovi.

„Zkraje je to vždycky těžké,“ spustila. „Když nikoho ne­

znáte. Ale uvidíte, že jsme docela milá parta. Edward říkal,

že rodina se k vám připojí později.“

„Možná.“

Úsměv jí zmrzl na rtech.

19

„Moje žena je na Vánoce u  rodičů a  Charliemu začíná

sedmého škola. Když to půjde, pojedu domů na pololetní

prázdniny.“

„Charlie je váš syn?“

Tom přikývl.

„Anna,“ představila se a podala mu ruku.

„Paní Mastertonová?“

„Říkejte mi Anna.“

Měla nepřítomný pohled, ale o to pevnější stisk. „Nemohla

jsem si nevšimnout, jak jste se díval na mou dceru.“

„Ten smoking je zajímavý doplněk.“

Anna Mastertonová se ušklíbla. „Je na mě naštvaná.“

„Na vás osobně?“

„Vlastně na všechny. Je v tom věku.“

„Kolik jí je? Sedmnáct?“

Anna Mastertonová nevěděla, jestli se má smát, nebo se

zhrozit. „To vám řekla? Za měsíc jí bude šestnáct.“

„A proč zuří?“

„Lizzie poslali dostudovat střední do Westminsteru a Alex

chtěla odjet s ní – Lizzie je její kamarádka. Můj muž to nedo­

volil, tak teď válčíme. Dnes pořádá večírek jedna dívka z vý­

chodního Německa, kterou naše dcera potkala na plavání.

Edward trval na tom, že Alex bude tady. Teď si vymyslel výlet

do Borodina. Chce tam zůstat několik dní a procházet se po

bitevním poli. Alex prohlašuje, že ji k tomu nikdo nedonutí.

Vám to může připadat směšné, ale mě už to pekelně unavuje.“

Svěřovala se s urputnou naléhavostí tichého opilce.

„To vám věřím,“ přisvědčil Tom.

Anna Mastertonová zavrtěla hlavou, aniž by Tom pocho­

pil, co tím chce říct, a nasadila nucený úsměv, který se lépe

hodil k  manželce velvyslance přítomné na oficiální akci.

„Edward říkal, že jste odborník na Rusko.“

„To je poněkud přehnané.“

„Ale na svůj pobyt jste se jistě důkladně připravil.“

20

„Po delší době jsem si pustil Andreje Rubleva.“

Pátravě se na něj zadívala. „To je ten podivný černobílý

film o tom, jak nazí venkované z lesa podpalují, co vidí?“

„Tarkovskij. 1966. Začíná to pohanskou oslavou.“

„Myslela jsem, že tou dobou už bylo Rusko křesťanské.“

„Říkalo se tomu dvojvěří,“ vysvětloval Tom. „Něco jako

dvojí občanství v neviditelných královstvích.“

„To je vaše parketa?“

„Spolu s rozpoznáváním vzorců a myšlenkových schémat.

Mým úkolem je sepsat zprávu o stavu náboženství v Rusku

pro ministerstvo zahraničí.“

„Není to příliš akademické?“

„Jestliže víra hory přenáší, myslíte, že nedokáže svrhnout

vládu?“

Anna se rozhlédla, potvrdila si, že sovětští hosté skutečně

odešli, a vzala si z podnosu procházejícího číšníka další skle­

ničku šampaňského.

„A chceme tuhle vládu svrhnout?“

„To je spíš otázka pro vašeho manžela.“

Pravý důvod, proč ho sem poslali, byl samozřejmě jiný.

Byl tu, aby se nezapletl víc než doposud. Jak moc už zaple­

tený byl, o tom se diskutovalo v Londýně. Zatím ho odklidili

sem, aby si šéfové na chvíli oddechli.

Ze vší té společenské konverzace ho rozbolela hlava, a tak se

odporoučel s výmluvou, že potřebuje kuřáckou přestávku na

čerstvém vzduchu. Obejít taneční parket vyžadovalo doneko­

nečna opakovat „s dovolením“. Držel se při okrajích sálu, kte­

rý svým zlacením a bílým obložením připomínal bonbonié ru.

Cestou přemýšlel, co asi dělá Caro, a vzápětí toho litoval.

Doma byl čas večeře. Caro nejspíš sedí na pohovce mezi

rodiči, v krbu plápolá oheň. Černobílou přenosnou televizi

zapnou později. A i potom bude ztišená, aby ji nikdo nemu­

sel vnímat, dokud se nerozezní zvony. Charlie se určitě chys­

tá na kutě.

21

Na okamžik zaprotestuje, že ho nenechají vzhůru, pak

usne a s trochou štěstí se mu nebude nic zdát.

A za rok...? Jeho syn bude o silvestrovské půlnoci v posteli

stejně jako letos. Patrně se bude opět vzpouzet, ale s příliš

malou razancí, než aby něco zmohl. A Caro? Tom neví, do čí

postele ulehne, ale tuší, že jeho to nebude. Proč jí nevyhoví?

Pro kluka by to tak bylo nejlepší. Tak mu to říká. Charlie po­

třebuje vědět, na čem je. „Svině,“ zabručel Tom.

„Takhle se nemluví,“ napomenula ho dívka, která od něj

předtím vyžebrala cigaretu.

„Prosím?“ zareagoval Tom překvapeně.

„Říkám, že takhle sprostě se nemluví.“

„To pochopitelně nebylo na vás.“

„Pochopitelně...“ Dívka celkem věrohodně napodobila To­

mův podrážděný tón.

„Dívají se na nás,“ poznamenal.

„Myslíte, že mi na tom záleží?“

„Myslím, že vám právě o to jde.“

Vlasy jí poletovaly divočeji než zkraje večera, těsný smo­

king nemohla dopnout. Naposledy ji zahlédl se staženými

rukávy, teď je měla vyhrnuté. Zblízka viděl, že je mladší, než

si myslel. Očima vyhledal v houfu lidí sira Edwarda a dívka

se ušklíbla. „Povím o vás otčímovi.“

Tom ji chytil, právě když se k němu otáčela zády.

Kosti poraněného zápěstí působily na omak znepokojivě

křehce. Tom koutkem oka zaregistroval, že se k němu blíží

ona černoška, s níž už toho večera mluvil, a dívčí zápěstí pus­

til. Alexina matka nebyla jediná, kdo byl v téhle místnosti

pod parou.

„Shrňte si ty rukávy,“ doporučil jí na ústupu. „Nebo si je

vyhrňte, ať to máma s tátou vidí, a pořádně se zhádejte. Zjev­

ně po ničem jiném netoužíte.“

„Není to můj táta.“

„Jak myslíte.“

22

Pod manžetami jí obě zápěstí přetínaly napůl odhalené

či napůl skryté nezahojené šrámy. Něco takového dokáže

tupý nůž.

„Co je vám vůbec do toho?“

„Nic.“

„Přesně.“

„Od zápěstí k lokti,“ dodal Tom. „Řez od zápěstí k lokti.

Pokud to myslíte vážně.“

23

3

Sadovaja-Samotěchnaja

Tom se nasoukal do bundy značky Belstaff a večírek opus­

til vysokou branou v kovaném plotu, téměř zakrytém ojíně­

nými stromy. Schválně pokynul strážmistrovi milice, který

podupával na chodníku před budovou. Hnědý svrchník, bri­

gadýrka, laciné boty, makarov v pouzdře z hnědé kůže.

Byl to tentýž nešťastník jako předtím.

Metro by ho stálo jen pět kopějek a  moskevské stanice

svou elegancí zahanbovaly Londýn, jenže Tom se chtěl pro­

jít, a jestli to znamenalo, že ten holobrádek z KGB pověřený

jeho sledováním bude také muset po svých, má holt chlapec

smůlu.

Tom vytáhl z kapsy čepici z králičí kožešiny, kterou si koupil

toho odpoledne. Byla z druhé ruky a podél jednoho švu se pá­

rala. Narazil si ji na hlavu, zapálil si ruskou cigaretu a v okén­

ku poblíž stojícího auta zkontroloval svůj vzhled. Gratuloval

si, že je oblečen stejně šedě jako všichni kolem, tudíž se těší

naprosté anonymitě.

Severně od Bolšovo těatra a jižně od Bulvárového okruhu,

který vedl kolem vnitřní Moskvy, se na kostelních schodech

znenadání zachvěla hromada nahrnutého sněhu. Tom couvl,

a  když ze sebe ona hromada setřásla bílou podušku a  ne­

dávno dosednuvší vločky se rozlétly po okolí, spatřil ruskou

stařenku.

Na hlavě měla červený šátek a chvíli se tvářila zmate­

ně, jako by nevěděla, kde se ocitla. Potom pokrčila rameny

a změřila si muže před sebou bystrýma očima. „Američan,“

prohlásila.

24

Tom zavrtěl hlavou.

„Helemese, umí rusky. No, možná zná pár slov.“ Zadívala

se ke křižovatce za Tomovými zády, kde nebyl nikdo kromě

Tomova stínu, který nějakých sto kroků od nich předstíral,

že si zavazuje tkaničku. Bylo mu něco málo přes dvacet, byl

vyzáblý, s krysím obličejem, a chtěl-li se jednoho dne usadit

v teple kanceláře, odkud bude posílat do zimy ostatní, musel

si to vyšlapat. Tom mu zamával. Odpovědí mu byl zamrače­

ný výraz.

Od sovětského umění špionáže očekával víc.

„Nate.“ Stařenka podávala Tomovi jakýsi předmět, který

vypadal jako kousek slonoviny.

Byl to voskový andělíček. Podsaditý, s kulatým obličejem,

nepříjemně nevzhledný, s polámaným křídlem.

Tom nesoustředěně sáhl do kapsy pro drobné. Když mu

stará paní nepřestala figurku vnucovat, zavrtěl hlavou. „Mů­

žete ho prodat znovu,“ prohodil.

„To nosí smůlu.“

Měla silný přízvuk. Podle vrásčitého, vyschlého obličeje

a  ostře řezaných lícních kostí se dalo usuzovat, že pochází

z jihu. Z Gruzie? Nebo Ázerbájdžánu? Na přesnější určení jeho

pozapomenutá ruština nestačila. Byl rád, že vůbec rozumí.

„Jakpak se jmenujete?“ zeptala se ho.

„Proč to chcete vědět?“ opáčil Tom.

„Ptám se ze zdvořilosti.“

Tom proti vlastní vůli roztáhl koutky do širokého úsměvu.

„Vidíte, že to jde. Nebyla by jedna pro mě?“ Pohodila hla­

vou směrem k papirose, která mu dohořela mezi prsty. Tom

si nechal jednu cigaretu pro sebe a balíček podal stařence.

Když odcházel, uslyšel za sebou její volání.

„Jestli nejste Američan, tak co teda?“

„Angličan...“

„Covent Garden. Královský balet. Sadler’s Wells.“

4

25

Nesnadná chůze po kluzkých chodnících ho přivedla

k  Zahradnímu okruhu a  k  bloku Sadovaja-Samotěchnaja,

který stál v jeho stínu a kde bydleli cizinci. Zatímco se blížil,

mezi kolejemi vyjetými ve sněhu přeběhl černý kocour, vy­

hnul se kágébákovi střežícímu vchod a zamňoukal u brány,

aby mu otevřeli.

„Bydlí tady?“ zeptal se Tom strážného, který se snažil za­

maskovat údiv nad tím, že cizinec mluví jeho řečí.

„Nevím, jestli má doklady.“

Tom se zasmál.

Muž se neovládl a zaletěl pohledem k Tomovu stínu, kte­

rý se tvářil, jako by obdivoval bronzovou sochu sovětského

mladíka ve sportovních trenýrkách držícího za ruku dívku

v letních šatech. Když se chlapci zdálo, že si sochu prohlíží

déle, než je únosné, poklekl a popáté za večer si začal zava­

zovat tkaničku.

Tom by ho mohl setřást raz dva.

Ale Výbor státní bezpečnosti by na něj nasadil někoho lep­

šího. A potom, až by se Tom potřeboval pohybovat svobod­

ně – pokud taková situace vůbec někdy nastane –, by měl

ztíženou pozici.

„Kde vám tady nalijí?“

„Všude mají zavřeno.“

„Je silvestr.“

„V Moskvě zavírají podniky v jedenáct.“

„Tavariš! Nenechte se vysmát. Je silvestr. Někde mají jistě

otevřeno.“

Kágébák si povzdychl.

Nejméně v polovině bytů s okny do pusté ulice se svítilo,

ale kavárny a obchody měly nekompromisně stažené rolety.

Právě usoudil, že musel přejít adresu, která mu byla poskyt­

nuta spolu s varováním, že cizince tam nutně nebudou vítat

s otevřenou náručí ani o silvestru, když vtom se z pavlače

26

nad ním ozval mužský křik a  důvěrně známý zvuk, který

Toma znehybnil.

Vykopnutí dveří poznal po zvuku.

V této věci měl bohaté zkušenosti ze Severního Irska. Ale

kopnutí obvykle přicházelo zvenčí. Tentokrát... Tom slyšel,

jak dveře narazily do zdi, a viděl, jak se po betonových scho­

dech kutálí mužské tělo, až se nakonec rozpláclo pod nimi.

Za ním rázoval rozložitý muž, od pasu nahoru oděný pou­

ze do špinavého tílka. Tom si ovšem všiml především jeho

nohy. Či spíše její náhrady vyrobené z listové pružiny automo­

bilu. Muž svou oběť postavil na nohy a potom s ní mrštil do

sněhové závěje. Nakonec zaregistroval, že ho pozoruje Tom.

„Na co myslíš, že čumíš?“

„Na tebe,“ odpověděl Tom.

Muž se nad tím zamyslel.

„Vypadám na buznu? Myslíš, že sjíždím Abbu?“ zuřil. „Fakt?

Beatles, ty snesu. Stones, z doby, kdy za něco stáli. New York

Dolls. The Camps. The Ramones. Buzna nejsem.“

„Ani já ne,“ ujistil ho Tom.

„Ztratil ses?“

„Kdo ne? Hledám, kde bych se napil.“

Muž pohodil hlavou směrem ke schodům, z  nichž se

skutálel opilec. „Jsou i horší pajzly než ten, co provozuju já.

I když moc jich po pravdě není...“

„Nejsem vybíravý.“

Nahoře se o  zinkový pult opíralo tucet mužů. Další čty­

ři čekali ve frontě za chlápkem, který stál před monitorem

s upatlanou obrazovkou. Bušil do klávesnice, aby stihl pře­

točit shora pršící kostky. Když se přepočítal, padající dílky

se nakupily a zaplnily obrazovku. Zaklel a uvolnil místo zá­

jemci, který byl na řadě.

„Tetris,“ zavrčel vedoucí nálevny. „Horší než heroin.“

„Odkud máte ten počítač?“

„Z armády.“

27

„Nechybí jim?“

„Nejspíš už sehnali náhradu.“

Muž, který právě prohrál hru, zakřičel na vedoucího a ob­

jednal si jídlo.

Jednonohý muž neodpověděl, ale zašel za pult a zmizel za

závěsem rozdělujícím zeď pokrytou gramodeskami. Větši­

nou elpíčka, ale v horní řadě byly vyrovnány singly. Vedoucí

se vrátil s miskou červeného zelí a naservíroval ji neúspěš­

nému hráči s posunkem, který naznačoval, že osobně by si

nechal zajít chuť. Potom zamířil k  otlučenému gramofonu

na polici připevněné ke zdi s nahrávkami.

„Nějaký přání?“

V místnosti zavládlo ticho.

„Jo,“ ozval se Tom. „‚Sympathy for the Devil‘.“

Vedoucí na něj upřel soustředěný pohled.

„Pochopení pro ďábla. Mohlo by to být o komkoli z nás,“

pokračoval Tom. „Až na tu pasáž o jmění a vkusu.“

Hned poté zaznělo „Stray Cat Blues“.

„Na behemota,“ řekl jednonohý vedoucí. „Bohužel absen­

tujícího.“

Potom odložil Beggars Banquet, vytáhl album David Jo­

hansen, dvakrát pustil „Frenchette“ a  poté přiložil jehlu

k  ošklivě poškrábanému singlu The Damned „New Rose“.

Mezitím zásoboval butylkami vodky a  pivem Žigulevskoje

pozvolna řídnoucí společnost, která nakonec sestávala z tvr­

dého jádra pijanů a těch, kteří pro přílišnou podroušenost

nedokázali najít východ.

V místnosti nebyly židle ani stoly.

Hosté v levném ošacení působili neklidně a páchli kyse­

lým zelím, které neustále proudilo z kuchyně. Vzduch těžkl

potem, vodkou a cigaretovým kouřem. Kdo si myslí, že vod­

ka není cítit, ten jí nikdy nevypil tolik, aby ji musel vypotit.

Po butylce a půl to Tom přece jen vzdal a řekl si o misku toho,

co jedli všichni kolem.

28

Vedoucí křikl a z kuchyně vyšla puberťačka se žlutoze­

lenou pletí. Zamračila se na vedoucího, otočila se na Toma

a očima zalétla k papirose, kterou si zrovna zapaloval. Tom

si uvědomil, že ji nezaujala cigareta, ale plamen...

Zelí, které mu přistrčila k lokti, bylo sladkokyselé a chut­

nalo po rozinkách. Příjemně hřejivý pocit v žaludku Tomovi

připomněl, jaké to je, mít hlad. Být vymrzlý a ze všehootrá

vený. Být vymrzlý, promoklý, hladový a  mít všeho po krk.

Bezmyšlenkovitě přešel k oknu a zadíval se na svůj kágébác­

ký stín. Muž podupával před prahem, gumák si tiskl co nej­

těsněji k tělu. Studené noci v tmavých průchodech.

Ještě horší noci ve zpustošených belfastských činžácích.

Vítr ho profukoval skrz naskrz a hvízdal mu mezi žebry.

Močil do krabic od mléka a kálel do igelitky ze supermarke­

tu, čekal na muže, který nepřišel, a na ty, kteří ho chtěli zabít

a přišli.

Byly tam ženské. Za nejtemnějších nocí mu zahřívaly po­

stel. Jen jedna z nich pochopila, že o sex mu nejde. Za dlouhé

prosincové noci chovala jeho hlavu v  klíně, nechala ho vy­

plakat a poté se o tom slovem nezmínila. To bylo před deseti

lety. Její chlap se nakonec dostal na svobodu. V době, kdy za

mříže putoval její syn.

„Kdo to je?“ zeptal se vedoucí.

„KGB. Můj stín.“

„Seš Američan?“

„Angličan.“

Vedoucí se zatvářil pochybovačně.

„Přísahám,“ ujišťoval ho Tom. „Angličan.“

Muž mu donesl další pivo a butylku vodky. Peníze odmítl.

„Jak se někdo, jako seš ty, dostane do takovýhle nálevny?“

„Mně se líbí.“

„Mně taky. Mám to tady na povel. Ale neodpověděls.“

„Byl jsem na večírku...“ Tom zaváhal. „A odešel jsem.“

„Nevonělo ti osazenstvo, co?“

29

„Byli na pěst.“

Muž se účastně usmál.

„Ivan Petrovič Děnisov,“ řekl a napřáhl ruku.

„Tavariš.“

„Říkej mi Děnisov.“

„Tom Fox,“ představil se Tom. „Major Tom Fox.“

Děnisov se zazubil. „David Bowie. ‚Space Oddity‘. A taky

‚Ashes to Ashes‘, ‚Scary Monsters (and Super Creeps)‘.“ Po­

stavil před Toma další butylku, sám si nalil a pozvedl stakan

na Tomovu počest.

„Major Tom.“

Tom se na něj podíval.

„Musíš říct ‚Ground Control‘.“

Na zinkovém pultu se válel výtisk silvestrovské Pravdy.

Tom noviny četl, aby zjistil, co je nového, a procvičil si ruš­

tinu. Vítězství v  Afghánistánu, nová přehrada za Uralem,

pokrok sovětské výpočetní techniky. Policie v Jakutské au­

tonomní republice s veškerou pílí vyšetřovala sérii hrůzných

vražd. Pachatel bude jistě zatčen co nevidět.

Známý disident byl rehabilitován. Zakázaný básník mohl

znovu publikovat. Pět kategorií politických vězňů z  doby

před rokem 1953 se dočkalo celostátní amnestie.

„Situace se obrací k lepšímu?“ nadhodil Tom.

„Těžko se může zhoršovat.“

Později, před rozbřeskem, zatímco puberťačka šramoti­

la v malé kuchyňce, vedoucí vyšel zpoza pultu s hadrem na

koštěti, aby z podlahy setřel vybryndané pivo. Když zazna­

menal, že Tom pokukuje po jeho noze, podezíravě se zeptal:

„Určitě nejsi Američan?“

„Určitě ne. Znám lidi, na které bys tím udělal dojem.“

„Lidi, co se zřítili s vrtulníkem?“

„Lidi, co zakopli o  drát spojený s  náloží. Co narazili na

bombu u silnice. Na bombu v koši.“

„Tys na bombu v koši nenarazil?“

„Ne,“ odpověděl Tom. „Mě jenom postřelili.“

„Mě taky,“ opáčil vedoucí. „Byla to raketa. Americká. Tři

kámoši zhebli na místě. Jeden přežil. Jeden umřel pozdějc.“

„Co bylo dál?“

„Se mnou? Převoz do Kábulu. S našima klukama? Podnik­

li nálet, srovnali se zemí další prdel světa a přitom přišli o dal­

ší Mi-24. A teď... Teď už padej domů.“

Kam domů? chtěl se zeptat Tom. Ale vedoucí měl pravdu.

Tom se rozhlédl a zjistil, že se místnost vylidnila; zůstal tu

poslední.


31

4

Voskový andílek, 6. ledna 1986

Kdysi tancovala. Tancovala největší role napsané nejvý­

znamnějšími skladateli před nejvýznamnějšími muži So­

větského svazu. V moskevském Bolšom. V leningradském

Kirovově baletu. Na onom krásném, dokonalém a katastro­

fálním turné, během něhož všichni tak nádherně tančili

v pařížském Palais Garnier a orchestr se překonával, měla

na starosti mládež. Potom Nurejev zběhl na stranu nepří­

tele a turné spolu s kariérou všech zúčastněných skončilo

krachem.

Teď bylo její tělo staré a opotřebované.

Ne tak staré, jak napovídala její tvář. Ne tak staré, jak si

mysleli ti, kteří se kolem ní mihli na ulici, kteří měli rodiny

a byty a místa, kam spěchali. Ale starší, než se jí zamlouvalo,

a bezpochyby opotřebované. Bolelo ji od spaní ve vchodech

a v kryptách těch několika málo kostelů, které byly otevřené

přes noc. Proti bolestem při tréninku to ovšem nebylo nic:

krví nasáklé špičky piškotů, slabiny zmučené rozštěpy, nata­

hováním a přetáčením těla, na něž by si netroufl žádný muž.

V Bolšom měli lékaře.

Pamatovala si, jakou úlevu jí přinášel morfin, když hrozi­

lo, že kvůli zraněním nebude schopná vystupovat. Pamato­

vala si silné ruce masérů hnětoucí a uvolňující ztuhlé svaly.

Opájela se šampaňským, kaviárem a obdivem milenců i mi­

lenek. Luxusnější vězení si nelze představit.

Život na ulici provázely těžkosti velmi odlišné povahy.

V létě to nebyla legrace a v zimě to bylo ještě horší. Mít tak

nový pár bot, hned by se žilo veseleji, ale kdo by dával boty


32

staré babě příživnici? Jednoho roku se chtěla pověsit, ale

neměla provaz. Když ho konečně našla, usoudila, že si radši

podřeže žíly. Rozbité sklo jí nebylo dost dobré. Musela mít

nůž. A když našla i ten a přesto se nezabila, řekla si, že se jí

asi přece jen chce žít.

Stařena žebrající na schodech kostela Krista Spasitele

policii vždycky tvrdila, že svíčky na andílky koupila na trhu

u dálnice od jednoho Uzbeka. Kde je vzal on, to nemůže říct,

s Uzbeky jeden nikdy neví...

Vyptávali se jenom nováčci.

Venkovští balíci v uniformách.

V Moskvě ke zločinům nedocházelo. Nebo jen výjimečně.

Tak zněla oficiální verze. Žádná kriminalita, a když, pak

za to mohli cikáni a  židé. Občas přebral jinak spořádaný

Rus, v záchvatu zuřivosti zabil manželku a druhého dne to

lítostivě oplakával. Většinou se šel dobrovolně udat. Samo­

zřejmě, v každé nedokonalé společnosti se najdou recidivis­

té. A Sovětský svaz zatím dokonalý nebyl. Časem bude, ale

prozatím musí pořádek udržovat milice. Samozřejmě že ty

svíčky nekupovala na trhu u dálnice. Jak by se tam dostala,

když nemůže na nohy, a kde by vzala tolik peněz, kolik by

si řekl Uzbek? Svíčky jí dával kněz, kterého znala ještě jako

kluka. Nejspíš si namlouval, že jde o křesťanskou dobročin­

nost. Stařena ovšem věděla, že je za tím vina za něco, na co

už všichni kromě nich zapomněli.

A voskové andílky nedělala.

Policie aspoň o ničem nevěděla.

Jestliže se jí poté, co jim vysvětlila, odkud má svíce, zepta­

li, proč z nich dělá andílky, nikdy je neopomenula opravit.

Andělé byli náboženským symbolem, a  přestože sovětské

zákony zaručovaly svobodu vyznání, víra mohla způsobo­

vat potíže. Osobně se domnívala, že potíže způsobovala víra

v cokoli, ale tento názor si nechávala pro sebe. Její voskové

figurky představovaly ducha Moskvy. Nemyslí si snad poli­


33

cisté, že si duch tak skvostného města, jako je Moskva, za­

sluhuje křídla?

Nevěřili jí.

Nechtělo se po nich, aby jí věřili.

Stačilo, aby jim zalhala.

Tak často popírala, že voskoví andílci jsou andílci, že jí

mezi sebou začali přezdívat Andělka. Nakonec si tak zača­

la říkat sama. Stejně si nikdo nepamatoval, jak se jmenuje

doopravdy.

Milice ji obvykle neobtěžovala. Na oplátku jim tu a tam

něco prozradila. Pokud věděla, dělali to tak v Moskvě všich­

ni. Trik byl v tom, prozradit jim co možná nejméně a v žád­

ném případě nic, co chtěli slyšet.


34

5

Telefon

Týden po Novém roce probudil Toma Foxe telefon. Byl za

to zvonění vděčný. Ve snu se ocitl na temné, nepřívětivé uli­

ci v severoirské čtvrti Bogside, kterou ozařovalo jen několik

kaluží světla z dosud nerozbitých lamp a kterou se rozléhaly

republikánské písně linoucí se z hospody na rohu. Předtím

byl v kopcích u hranic. Za jeho zády stál domek v plamenech.

V Bogside nahazoval zeď v prvním patře. Omítání zdí bylo

jeho krytí, ale tentokrát pracoval ve vlastním zájmu. Začiš­

ťoval falešnou zeď vedle krbu, za kterou schoval L96A1, s níž

zastřelil muže z onoho domku.

Pokud věděl, puška tam byla doteď.

Chvíli mu trvalo, než rozpoznal svůj byt, než jeden svět

setřásl a uvědomil si druhý. Telefon stál na stolku u vstup­

ních dveří. Vydal se k němu nahý, s volností muže, který se

probudil o samotě a kterému nevadí, když se zahlédne v zr­

cadle visícím v úzké chodbičce. „Fox...“

„Je s vámi moje dcera?“ ozval se panovačný hlas.

„Cože?“ Tom zavřel oči, aby zahnal poslední zbytky noční

můry a soustředil se na sluchátko, které držel v ruce.

„Tady Edward Masterton. Je s vámi moje nevlastní dcera?“

„Samozřejmě, že ne... Nezapomínejte, že jsme na nezabez­

pečené lince.“

„Toho jsem si vědom. Auto je na cestě, koukejte sebou hodit,

ať jste tady. Vypadá to, že jste poslední, kdo s ní mluvil. Chci vě­

dět, co říkala. Chci vědět, jestli vám řekla, kam má namířeno.“

„Vypařila se?“

„Jak vám říkám.“


35

„Nechala dopis na rozloučenou?“ otázal se nyní plně pro­

buzený Tom, kterému začala být v chodbě zima.

„Jak vás to napadlo?“

„Takhle to mladí dělají, ne? Napíšou dopis.“

„Chci vás vidět tady, Foxi. Bleskem.“

Sluchátko oněmělo. Za okamžik se ozvalo druhé cvak­

nutí, pak nastalo ticho. Tom zavěsil, vzápětí znovu zvedl

telefon a zaposlouchal se do lenivého tónu. Ať jeho hovory

přepisoval, kdo chtěl, ve chvíli, kdy si uvědomil důležitost

právě pronesených slov, jistě nezaváhal a bez prodlení infor­

moval svého nadřízeného. Tom předpokládal, že sovětský

Výbor státní bezpečnosti fungoval stejně jako všechny ostat­

ní zpravodajské služby, s  nimiž měl předchozí zkušenost.

Pravidlo číslo jedna znělo krýt si záda.

Velvyslancova reakce ho přesto šokovala. Buď se sir Ed­

ward domníval, že o tom už sovětská strana ví, nebo byl jeho

vztek silnější než obavy.

Když znovu zazvonil telefon, dozvěděl se, že auto čeká

před domem. Vyšel z budovy, překročil toulavého kocoura,

který celé dny hlídkoval u  brány, minul znuděného kágé­

báka sedícího v  budce a  otevřel zadní dvířka modrého di­

plomatického jaguáru. Vzadu, na vypulírovaném koženém

sedadle, trůnil šéf velvyslancovy ochranky. Na první pohled

bylo vidět, že jde o  vysloužilého vojáka. Druhý pohled se

zdál napovídat, že by mu prospělo méně trénovat tělo a více

procvičovat mysl. Pronikavý postřeh ovšem druhý pohled

usvědčoval z omylu.

„Dobré ráno,“ pozdravil Tom.

Bývalý voják se na něj upřeně díval.

„Jste tady, abych nepláchnul?“

„Tak nějak.“

Muž pokynul do zpětného zrcátka a dvanáctiválec se roz­

vrčel. Jaguár nabral jižní kurz a za něj se zařadila elegantní

volha.


36

„Nenápadné,“ poznamenal Tom.

„Jasná hierarchie. Sir Edward si zaslouží volhu. Já nového

moskviče, vy starého. Mimoto se podle toho pozná, kdo je

odkud. KGB má volhy, policie moskviče.“

„Na mě onehdy taky nasadili volhu.“

„To se pletete.“

Tom zavrtěl hlavou. „V těchhle věcech se nepletu.“

Muž se na něj dlouze, uvážlivě díval, dokud Tom neuhnul

pohledem. Nemínil se přetahovat s  bývalým výsadkářem.

Leda by chtěl, aby ho poslali domů. Protože to bylo v pravo­

moci druhého tajemníka. „Víte, kde je?“ zeptal se ho muž

nakonec.

„Jak bych to, doprčic...“

„Víte, kde je?“

„Ne,“ odpověděl Tom. „Nemám tušení.“

Muž se opřel do sedadla a pečlivě zvažoval další otázku.

Když promluvil, byl méně úsečný a v jeho hlase zazněl lehký

přízvuk. Odněkud ze severu, snad z Yorkshiru. „A nenapa­

dá vás, proč si sir Edward myslí, že byste to vědět mohl?“

„Protože tonoucí se stébla chytá?“

„Něco za tím být musí.“

Tom pokrčil rameny. „Co bude dál?“

„Přijme vás sir Edward.“

„Řekli jsme o tom Sovětům?“

„Sir Edward doufá, že se vrátí sama od sebe.“

„Ví o tom Londýn?“

„Nevypadáte, že by vás to kdovíjak znepokojovalo.“

„Že se ztratila? Jasně, že mě to znepokojuje.“

„Že jste si pěkně zavařil. Když jsem odcházel, sir Edward

zuřil. Prý jste jeho dceři poradil, jak spáchat sebevraždu.“

Tom se zhluboka nadechl. „A do prdele.“

Vůz, který je sledoval, zastavil venku, jako by mu vysoká

brána ambasády a kovaný plot dokázaly zadřít motor. Svým


37

způsobem to byla pravda. Uvnitř byla Velká Británie. Venku

sovětské Rusko.

„Je u sebe,“ oznámila recepční šéfovi ochranky a ten při­

kývl a zamířil ke schodům. Z protilehlé strany vstupní haly

je ledabyle pozorovali dva strážní. Věděli, že se něco děje. Ale

nevěděli co. Bývalí vojáci, nebo snad ještě v armádě. Jeden

z nich zachytil Tomův pohled a pokrčil rameny.

Kancelář sira Edwarda byla tak velká, jak si ji Tom pama­

toval.

Převážně prázdný stůl majestátních rozměrů. Na zdi za

ním povinný portrét královny v ještě mladistvém rozpuku

od Annigoniho. Na odkládacím stolku fotografie sira Ed­

warda s ministerským předsedou. Dřív než se zavřely dveře,

žena po velvyslancově boku napochodovala k Tomovi a vle­

pila mu facku, až se mu otočila hlava.

„Anno!“ napomenul ji sir Edward.

„Jak jste mohl?“ křičela. „Co jste to za pitomce? Co jste to za

netvora, když řeknete holce, že musí řezat od zápěstí k lokti,

jestli to myslí vážně?“

„Věděla jste o tom?“ zeptal se Tom. „Věděla jste, co vaše

dcera dělá?“

Annu Mastertonovou opouštěl vztek a v její tváři se na oka­

mžik objevil prázdný výraz. Tom pochopil, že o tom věděla.

„O co jde?“ začal se zajímat sir Edward.

„Vaše nevlastní dcera měla pořezaná zápěstí. Zjevně si

ubližovala opakovaně. Řekl jsem jí, ať si vyhrne rukávy, nebo

ať si je stáhne. Ať vyprovokuje pořádnou hádku, nebo...“

„Ať toho nechá?“ zeptal se sir Edward.

„Byl k takové hádce důvod?“

„To je s Alex vždycky.“

„Co píše v dopise na rozloučenou?“ otázal se Tom.

„Žádný nenechala,“ ohradil se sir Edward. „Když jsme se

vrátili z Borodina, šli jsme zjistit, jestli ještě trucuje. Polovi­

na jejích věcí byla pryč. Ale ona se vrátí,“ dodal. „Jsme tady


38

sotva půl roku. Většinu času strávila ve škole. A polovinu vá­

nočních prázdnin provzdychala u sebe v pokoji, holka jedna

nešťastná. Kam by šla? Stačí, když Anna obvolá její kamarád­

ky...,“ prohrábl si stříbřité vlasy, podíval se na pero ležící na

stole a potom na složky vršící se v přihrádce na dokumenty.

Paní Mastertonová jeho pohled zaznamenala a její výraz

zpřísněl. V té chvíli měl Tom odejít. Kdyby se řídil rozumem,

požádal by, aby ho omluvili. Jenže potřeboval znát odpověď

na jednu otázku. „Kde byl ten večírek?“

Manželé se otočili, jako by si teprve teď uvědomili, že ne­

jsou v místnosti sami.

„Ten, na který jste jí zakázali jít.“

„Kdo vám to řekl?“ chtěl vědět sir Edward.

Tom zachytil pohled paní Mastertonové a  zalhal. „Vaše

dcera, když jsme spolu mluvili na silvestra. Naštvalo ji to.

Vlastně vypadala, že ji štve všechno.“

„Proto jste ji naučil, jak si podřezat žíly?“

„Chtěl jsem ji polekat, aby si uvědomila, co dělá.“ Tom za­

váhal. „Než provede nějakou hloupost a bude příliš pozdě.“

„Nechápu, co to má společného s vámi.“

„Nic. Se mnou to nemá společného nic.“

„To bych řekl.“ Sir Edward se spokojeně uvelebil na židli,

jako by právě převálcoval protivníka v debatě.

„Obvolám její kamarádky,“ prohlásila paní Mastertonová.

„Ačkoli pochybuju, že je s někým, koho známe. Každá matka

by mi dala vědět, i  kdyby si to Alex nepřála. Samozřejmě,“

dodala, dřív než se její muž stačil nadechnout, „budu se vy­

ptávat pokud možno diskrétně.“

Tom se díval, jak odchází.

„Mám tady teď nějaké vyřizování, Foxi.“

„Jistě, pane velvyslanče.“

„Počkejte venku. Jestli vás budu potřebovat, zavolám vás.“

Když Tom dohnal paní Mastertonovou, zatvářila se pře­

kvapeně.


39

„Má práci,“ poznamenal Tom.

Vzal ze stolku časopis Country Life a začetl se do inzerátů

na posledních stránkách. Za devadesát osm tisíc liber by si

mohl koupit dům se dvěma ložnicemi přestavěný z bývalých

stájí na Cheyne Walk v Chelsea. Za tutéž částku by pořídil

menší ostrov na skotském jezeře, s loveckou chatou zralou

na renovaci. Kdyby se mu nezamlouvalo ani to, v nabídce byl

i dům v Hampshiru s vlastním devadesátimetrovým břehem

a povolením k rybolovu. Pokud by ho koupil, bydlel by pěta­

dvacet kilometrů od Cařiných rodičů.

Měl by to blízko k Charliemu.

Přirozeně, šance, že by si něco z toho mohl dovolit, byla

jen o málo pravděpodobnější, než že dá dohromady peníze

na koupi zámku v severním Španělsku s pozemkem o veli­

kosti dvou set hektarů, vinicí a vlastními stájemi v ceně oko­

lo půl milionu liber.

Tom zavřel časopis a zjistil, že Anna stále telefonuje. Vy­

světlovala, že v době, kdy s manželem odjeli na výlet, měla

Alex přespat u  kamarádky, a  ona, hlava děravá, úplně za­

pomněla, u které. Chce se jen zeptat, jestli... Anna Master­

tonová lhala přesvědčivě. Pokud se člověk nezaposlouchal

a nevycítil z jejího hlasu paniku.


40

6

Polibky pro Majakovského

Strohá černobílá samolepka na dveřích dívčina pokoje

nesla nápis Pozor! Explicitní texty. A  na usměvavém slunci

pod ní stálo Atomkraft? Nei Takk. Uvnitř viselo tolik plakátů,

že se vzájemně překrývaly. U stropu byla zavěšená obrovská,

stříbrno-černě nasprejovaná rybářská síť. Čestné místo na

nejprostornější stěně zabíral plakát s  neurčitě  povědomou

filmovou hvězdou.

Muž měl vyhrnutý límec a oči mu zvýrazňoval pruh světla.

„Béla Lugosi,“ poznamenala Anna Mastertonová.

Pod sklem na nočním stolku byl zasunutý leták na koncert

Killing Joke, The Pale Fountains a Heist v Hammersmith Palais.

Anna si povzdychla. „Tam jsme ji nepustili.“

Pochopitelně, pomyslel si Tom.

„Co tohle?“ zeptal se.

Z pohlednice s jedlemi v pozadí zíral vlk skrz drátěný plot.

„To dostala na plavání od jedné holky z  východního Ně­

mecka. Od té, co pořádala ten večírek. Za mřížemi jsme my,

chápete? On má svobodu...“

Tom pohlednici otočil. Na druhé straně byl nalepený

kreslený vtip z moskevského satirického časopisu Krokodil:

sovětský tank s opilecky ochablým kanónem. Pohled nebyl

vytištěný ve východním Německu, ale v  Leningradu; Tom

přemýšlel, jestli si toho Anna všimla.

„Nevadí vám, že vás Edward požádal o pomoc?“

Chtěla se zeptat na něco jiného.

Ale přestože byla rozrušená, zdvořilost jí nedovolila, aby

položila otázku, na niž skutečně chtěla slyšet odpověď. Proč


41

si sakra manžel myslí, že je dobrý nápad, abych ukazovala dce­

řin pokoj zrovna vám?

„Mám jisté zkušenosti s vyšetřovacími postupy,“ odpově­

děl Tom opatrně. „Z doby, kdy jsem pracoval pro tajné služby.

Sira Edwarda napadlo, že bych mohl najít něco, co by nám

napovědělo, kde se ten večírek konal.“

Anna pochybovačně přikývla.

Tom roztáhl černý závěs a ocitl se čelem k odvodňovací­

mu kanálu. Napravo se rozkládal park Maxima Gorkého.

Troll s fia lovou kšticí, který se na tuhle nově odhalenou vy­

hlídku šklebil, byl prvním dětským předmětem, na nějž tu

Tom narazil.

Alexiny knihy byly vyrovnané podél podlahové lišty.

Většinou Stephen King nebo Virginia Andrewsová, a  na­

hoře, provokativně, ohmataný výtisk Dívky v krajkách, čtený

tak často, až z něj vypadla strana 292. Pasáž se zlatou rybkou,

to bylo Tomovi jasné, aniž se musel dívat. „To patří Lizzie,“

podotkla paní Mastertonová. „Nemůžu to vyhodit.“

„Komu?“

„Té holce, co ji poslali do Westminsteru.“

V černé vinylové krabici se ukrýval kurz ruštiny od Lingua­

phone: řada opotřebovaných kazet a salátové vydání učebni­

ce plné návodů, jak si objednat kávu, zeptat se na cestu do

knihovny, říct někomu, že potřebujete na toaletu a jestli by

vás mohli nasměrovat...

„Umí rusky?“

„Lépe než já, ale to moc neznamená.“

„‚Kdo mluví dvěma jazyky, má dvě duše.‘“

„Neřekla bych, že mě tahle představa uklidňuje.“

Jedinou knihou většího formátu tu byl umolousaný výtisk

komiksu Když vane vítr, s postarším, tuctově vyhlížejícím man­

želským párem na obálce. Tom knihou zalistoval. Než manželé

zemřou na nemoc z ozáření, zabere jim to čtyřicet osm stran.

„Edward tuhle knížku nenávidí,“ poznamenala Anna.


42

„Proto ji tu Alex má?“

„Ne. Jí se líbí. Dojímá ji k slzám.“

Reklama na Společenství vlků vytržená z Cosmopolitanu

nesla stopy po izolepě prozrazující, že dříve visela jinde. Na

sousedním plakátu byl rohatý, červeně natřený Tim Curry

z filmu Legenda.

„Co hledáme?“ zeptala se Anna.

„Šikla by se fotografie té holky z  východního Německa.

Ještě lepší by bylo najít adresu, kde se konal ten



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist