načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Moskevský proces - Vladimír Bukovskij

Moskevský proces

Elektronická kniha: Moskevský proces
Autor:

Po úspěšném titulu A vítr se vrací přináší Volvox Globator další knihu významného ruského disidenta Vladimira Bukovského. Moskevské procesy dokumentují jeho neúspěšnou snahu o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  499
+
-
16,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 785
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: z ruského rukopisu přeložil Milan Dvořák
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1108-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha obsahuje přepisy částí sovětských dokumentů vztahujících se nejen k sovětské vnitřní (umístění odpůrců komunistického režimu v psychiatrických zařízeních), ale i zahraniční politice (např. politika uvolnění napětí, vazby sovětských komunistů k ostatním komunistickým stranám světa atd.). Nechybějí ani dokumenty věnované důležitým událostem především 70. a 80. let 20. století (německá otázka, studená válka, vývoj v zemích východního bloku atd.). Na dokumenty navazují autorovy rozbory a komentáře. Ruský disident a spisovatel rozebírá dokumenty související s činností sovětských mocenských orgánů (např. ÚV KSSS).

Popis nakladatele

Po úspěšném titulu A vítr se vrací přináší Volvox Globator další knihu významného ruského disidenta Vladimira Bukovského. Moskevské procesy dokumentují jeho neúspěšnou snahu o uspořádání „norimberského procesu“ nad komunismem v Moskvě v první půli devadesátých let.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Vladimír Bukovskij - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vladimir Bukovskij

Moskevský proces

VOLVOX GLOBATOR


Vladimir Bukovskij

Moskevský proces

Translation © Milan Dvořák

Copyright © Vladimir Bukovskij

ISBN 978 -80 -87912-17-1 (Ústav pro studium totalitních režimů)

ISBN 978 -80 -7511-108 -1 (Volvox Globator)

ISBN 978-80 -7511-109-8 (epub)

ISBN 978 - 8 0 -7511-110 - 4 (pdf )


Vladimir Bukovskij

Moskevský proces


Díl první

NA VÝCHODĚ

Judea, ta kolem halasila

a o mrtvých už radši nevěděla

Alexandr Galič


/ 7 /

Kapitola první

Podivná válka

1. K čemu by to bylo?

Mám na stole hromadu lejster, nějaké tři tisíce stráneks označením „přísně tajné“, „zvláštní složka“, „zvlášť důležité“ nebo „jen

osobně“. Na pohled jsou ty papíry všechny stejné – vpravo nahoře je jako na znamení výsměchu heslo „Proletáři, všech zemí,

spojte se“ a  nalevo upozornění: „Vrátit do čtyřiadvaceti hodin

na ÚV  KSSS (všeobecné oddělení, 1. odbor).“ Někdy je požadavek mírnější a materiál lze vrátit do tří nebo sedmi dnů, vzácněji

za dva měsíce. Pod tím je velkými písmeny přes celou stránku:

KOMUNISTICKÁ STRANA SOVĚTSKÉHO SVAZU,ÚSTŘEDNÍ VÝBOR. Dál jsou značky, kódy, datum a  seznam těch, kdo

schválili rozhodnutí, „okružně hlasovali“ tím, že udělali svůjklikyhák, a  těch, kterým bylo rozhodnutí zasláno, aby ho provedli.

Ale ani ti, kdo tato usnesení vykonávali, nebývali shledáni hodnými spatřit celý dokument. Dostali „výpis z  protokolu“, s  jehož

obsahem nesměli svět seznámit ani ústně, ani písemně. Topřipomínal drobný tisk vlevo po okraji stránky:

Pravidla zacházení s výpisy

z protokolu sekretariátu ÚV KSSS

1. Kopírovat, pořizovat výpisy z  protokolů ÚV KSSS

a  rovněž se na ně ústně nebo písemně odvolávat v projevech, veřejném tisku nebo jiných veřejných dokumentech / 8 /

je kategoricky zakázáno. Není dovoleno pořizovat opisy

usnesení sekretariátu ÚV nebo se na ně odvolávat v resortních vyhláškách, instrukcích, pokynech a  jakýchkoli

dalších úředních tiskovinách.

2. S  tajnými a  přísně tajnými usneseními (výpisy z protokolů) sekretariátu ÚV KSSS, zaslanými stranickým

výborům, ministerstvům, resortním úřadům a dalšímorganizacím se seznamují pouze osoby mající bezprostřední

vztah k provádění příslušného usnesení.

Soudruzi, kteří se seznámili s výpisy z protokolůsekretariátu ÚV, nejsou oprávněni jejich obsah rozšiřovat.

Schváleno usnesením ÚV KSSS ze 17. června 1976, č. j. 12

– p. 4s

Tak vládla KSSS – tajně, aniž zanechávala stopy a často ani svědky, a počítající se staletími jako Třetí říše. I jejich cíle byly podobné. Na rozdíl od Říše jich ovšem strana takřka dosáhla, avšak došlo k  něčemu, co ani Marx, ani Lenin, ani převážná většina lidí na Zemi nepředvídali. Ty dokumenty nebyly adresovány mně, s  jejich prováděním, alespoň bezprostředně, nemám nic společného a  vracet je „na všeobecné oddělení, 1. odbor“ nemám v úmyslu. Za nestoudného využití cizíchprivilegií si prohlížím podpisy Brežněva, Černěnka, Andropova, Gorbačova, Ustinova, Gromyka a  Ponomarjova, čtu si jejich rukopisné poznámky na okrajích a hlubokomyslná rozhodnutí týkající se absolutně všeho na světě, od zatýkání a vypovídání nepohodlných osob po financování mezinárodního terorismu, od dezinformačních kampaní po přípravu agrese protisousedním zemím. Zde v těchto lejstrech lze nalézt všechny počátky i konce tragédií našeho krvavého století, nebo přesněji řečeno jeho posledních třiceti let. Stálo mě velké úsilí je opatřit, na jejich pořízení padl více než rok práce. Možná by mnoho z nich nikdo ještě dlouhé roky nebo vůbec nikdy nespatřil, nebýt mého snažení. Usnesení ÚV KSSS ze 17. června 1976, č. j. 12 – p. 4s pro ně mystickým způsobem nadále platí, neboť nikdo se neodhodlává ta tajemství šířit.

/ 9 /

Před nějakými třemi nebo čtyřmi lety bych za kterékoli z  těchhle lejster dostal stovky tisíc dolarů. Dnes je zdarma nabízím nejvlivnějším novinám a  časopisům světa, ale nikdo je nechce vydat. Redaktoři unaveně krčí rameny: „Proč? K čemu by to bylo?“

Stejně jako ten nešťastný sovětský člověk ze staré anekdoty, který hledal odborníka zároveň na oční i ušní choroby, poněvadž neustále něco slyšel a  viděl něco jiného, přestávám věřit svým očím, svým uším i své paměti. Po nocích mívám zlé sny.Rozhodní mladí muži s pravidelnými rysy mě pronásledují po celém světě a požadují, abych neprodleně vrátil dokumenty na všeobecnéoddělení, 1. odbor.

Vskutku, uběhly už více než tři dny, a  dokonce více než dva měsíce od doby, co se mi dostaly do rukou, a já stále nepřišel na to, co s nimi. Jak se dá odlišit zlý sen od reality? Vždyť před pouhými několika lety se vše napsané v  oněch lejstrech popíralo v  lepším případě jako antikomunistická paranoia a v horším jakopomluva. Kdokoli z nás, kdo se v těch nepříliš vzdálených letechodhodlal hovořit o  „ruce Moskvy“, byl okamžitě vystaven štvanici, byl obviňován „z  mccarthismu“ a  stal se páriou. Dokonce i  ti, kteří měli tendenci nám uvěřit, rozhazovali rukama: Vždyť jsou to jen dohady, domněnky, ale důkazy žádné. Tady ovšem ty důkazy jsou, se všemi podpisy a čísly, nyní přístupné analýze, odbornému posouzení a diskusi. Tu máte, berte, ověřujte, tiskněte! A jakoodověď slyším: „Proč? K čemu by to bylo?“

Jak už to tak bývá, vznikly celé teorie k vysvětlení této záhady. „Lidé jsou unaveni z napětí ‚studené války‘,“ říkají mi jedni. „Už o  tom nechtějí slyšet. Chtějí prostě žít, pracovat, odpočívat a  na celý ten zlý sen zapomenout.“ „Na trhu se naráz objevilo příliš mnoho komunistických tajemství,“ tvrdí druzí. „Je třeba počkat, až se z toho stane historie. Teď je to ještě politika,“ vysvětlujítřetí. Nevím, mě tyhle teorie nepřesvědčují. V  takovém pětačtyřicátém roce nebyli jistě lidé nacismem unaveni o  nic méně, ale v  nejmenším to nezabránilo přívalu knih, článků nebo filmů. Naopak, vznikl celý průmysl antifašistických děl, což je naprosto pochopitelné, neboť potřeba vyznat se ve své nedávné historii je daleko akutnější než nutnost orientace v dějinách vzdálených. / 10 / Lidé potřebují pochopit smysl událostí, jejichž účastníky se museli stát, zhodnotit odůvodněnost svých obětí a snah a vyvodit závěry jako poučení pro potomky. Je to jednak pokus zabránit opakování minulých chyb a jednak také svým způsobem skupinová terapie, pomáhající zhojit rány prožitého.

Je fakt, že odhalování pravdy o nedávných událostech je proces vždy bolestivý, nabývající často skandální povahy, neboťúčinkující včerejšího dramatu jsou obvykle dosud naživu a někdy nadále hrají významnou úlohu v životě své země, ale copak někdytakovéhle důvody zadržely tisk? Naopak, politický skandál, proněkoho smrtící, je pro média pouhou potravou jako had pro mangustu. Proč se tedy naše mangusta začala náhle chovat tak opatrně?

Vskutku, mám tady před sebou dokument o člověku, se kterým jsem se nikdy nesetkal a o němž jsem nikdy nic neslyšel, ale který, jak zjišťuji, je dobře znám i ve své vlasti, i ve světové politice. A víc než to, docela dobře se mohl stát dalším v řadě finskýchprezidentů. Narazil jsem na tento doklad naprostou náhodou a  byl jsem připraven obrátit stránku a postupovat dál, protože ani ten člověk, ani Finsko mě nezajímali, a  to tím spíše, že ani sám dokument neobsahoval nic senzačního. Nazýval se zcela prozaicky:

O  opatřeních v  souvislosti s  padesátinami předsedy sociálně

demokratické strany Finska K. Sorsy. A ani rozhodnutí sekretariátu ÚV z 16. listopadu 1980neobsahovalo nic zajímavého – sovětský velvyslanec v  Helsinkách dostal pokyn navštívit K. Sorsu, poblahopřát mu k padesátýmnarozeninám a zároveň mu jménem ÚV KSSS předat pamětní dárek.Možná právě proto jsem tohle lejstro v  archivu ÚV KSSS získal tak lehko, bez zvláštního úsilí a tahanic, že se zdálo naprosto nevinné. Pak je ale záhada, proč dokument nese označení „přísně tajné“. Začal jsem se zajímat, proč by mělo být rozhodnutí poblahopřát vedoucímu představiteli největší strany sousední neutrální země obestřeno takovým tajemstvím.

Začal jsem dolovat hlouběji a usilovat o získání doplňujícíchdokumentů k tomuto rozhodnutí ÚV, vždyť každé usnesení se u nichpři/ 11 /

jímalo na základě nějakých referátů a doporučení. Jen tak se u nich

nedělalo nic. A opravdu, po dlouhém úsilí a vychytralých fintách – co

mě to stálo, to teď nebudu popisovat – jsem ony materiály přece jen

získal, tedy přesněji řečeno dostal jsem se k hlášení mezinárodního

oddělení ÚV, které mě zajímalo. Tady je v plném znění.

Předseda sociálně demokratické strany Finska (SDSF)dovrší 21. prosince 1980 padesát let.

Ve své stranické, ale také státnické (ve funkcích ministerského předsedy, ministra zahraničních věcí a předsedy

parlamentního výboru pro zahraniční záležitosti) činnosti Sorsa důsledně zaujímá přátelská stanoviska vůči

SSSR a KSSS, napomáhá úspěšnému rozvojisovětsko-finských vztahů a  zajišťuje stabilní kontakty SDSF s  naší

stranou. Na mezinárodní scéně, především v Socialistické

internacionále, s  námi Sorsa úzce spolupracuje a  působí

ve prospěch uvolňování napětí, omezení závodů vezbrojení a odzbrojení.

S  ohledem na uvedené a  rovněž na skutečnost, že Sorsa,

který byl na posledním kongresu Socialistické internacionály zvolen jedním z  jejích místopředsedů, bude v budoucnosti koordinovat činnost této organizace v otázkách

uvolňování a  odzbrojení, jakož i  její kontakty s  jinými

politickými silami, bychom pokládali za účelné pověřit

sovětského velvyslance ve Finsku, aby jménem ÚV KSSS

Sorsovi ústní formou poblahopřál k  padesátinám a odevzdal mu pamětní dar. Jak vidíte, je to informace významná a pro Finsko senzační.Zjišťujeme, že člověk, který v roce 1992 kandidoval na funkcifinského prezidenta, mnoho let „úzce spolupracoval“ s  Moskvou v  tak choulostivých otázkách, jako je odzbrojení a  uvolňování napětí. A povšimněte si, že to bylo v roce 1980, kdy Sovětský svaz právě vtrhl do Afghánistánu a mezinárodní společenství se hopokoušelo na světovém kolbišti izolovat a donutit ho zastavit agresi proti sousední neutrální zemi, jakou bylo i Finsko. / 12 /

A více než to – nejenže „úzce spolupracoval“ s nepřítelem své země, v  níž byl premiérem, ministrem zahraničí a  šéfem největší politické strany, ale byl také s největší pravděpodobností„člověkem Moskvy“ ve vedení Socialistické internacionály, kde měl jakožto místopředseda obrovský vliv. Připomeňme si ono období, to poslední vzedmutí „studené války“ – v  ulicích evropských hlavních měst bouří masové demonstrace pacifistů protestujících proti plánům NATO rozmístit v  Evropě rakety středního doletu. Středobodem kampaně jsou evropští socialisté a sociální demokraté, z  nichž mnozí jsou ve svých zemích u  moci nebo přinejmenším tvoří hlavní opoziční sílu, a  středobodem tohoto středobodu je K. Sorsa, který koordinuje činnost Socialistické internacionály v  otázkách odzbrojení a  uvolňování napětí, přičemž zároveň „úzce spolupracuje“ v týchž otázkách s KSSS – to je síla, není-liž pravda?

Zdálo by se, že je to pro finský tisk v době vrcholícíprezidentské volební kampaně objev. A co se stalo? Přes půl roku uplynulo od chvíle, kdy byl dokument nabídnut všem velkým finskýmlistům – a výsledek žádný. Až po půl roce byl materiál díky snahám mých přátel ve finském tisku vydán, pan Sorsa se veřejně omluvil a svou kandidaturu na prezidentskou funkci stáhl.

Nemohu pro to nalézt vysvětlení. Říkají mi, že lidé jsou unaveni „studenou válkou“ a o docela nedávné minulosti nechtějí nic vědět. Copak je ale věcí tisku rozhodovat místo voličů, co mají (nebonemají) vědět o  svém budoucím prezidentovi? Informujte veřejnost a ta už si sama rozhodne, zda jí to je, či není zapotřebí. Vždyť kdyby se jednalo o milostnou pletku nebo drobnou korupciprezidentského kandidáta, zprávy o tom, dokonce i neověřené a ne zcela přesné, by byly na prvních stránkách všech finských novin.

Je poutavé si vzpomenout, že před pouhými několika lety se v jiné neutrální evropské zemi, v Rakousku, rozpoutalgrandiózní skandál, když se ukázalo, že kandidát na prezidenta této země nějakých padesát let předtím „úzce spolupracoval“ s nacisty jako pouhý nižší důstojník, a ačkoli vyšlo najevo, že přáním voličů není brát na tuto okolnost zřetel, rakouský tisk považoval za nutné o ní psát do všech podrobností. Ale co jen Rakousko, protestoval celý

/ 13 /

svět, veškerý světový tisk to oznamoval jako událost číslo 1. A co

je podivuhodné, nikdo nepronesl sakramentální: „Proč? K čemu

by to bylo?“

* * *

Jistě, někdo by mohl namítnout, že Finsko je zvláštní případ,

vždyť nikoli náhodou vznikl termín „finlandizace“. Jednodušeřečeno, s Moskvou „úzce spolupracovala“ celá země. Pro ně to není

zločin, a  dokonce ani senzace. A  vskutku. Co se dá očekávat od

malé neutrální země nucené žít v sousedství velkého bratra? Jenže

v sousedství bylo přece i Norsko a nefinlandizovalo se. Tady nejde

o  zeměpis. I  sám termín, jak víme, nevznikl ve Finsku, ale v záadním Německu, zemi vůbec ne neutrální, kterou se Západ na

rozdíl od Finska zavázal bránit, ale v níž se onen proces rozvíjel

velice bouřlivě.

A přitom se ani v Německu, při veškeré ochotě otevírat archivy Stasi, neodhodlali soudit Ericha Honeckera. Zřejmě se obávali, že splní svou hrozbu a odvypráví hromadu poutavých historek.Nikdo nemá žádné zvláštní nutkání pečlivěji se přehrabat vezdrojích „východní politiky“, nově ji promyslet a  novým způsobem pohlédnout na činitele jako Willy Brandt a Egon Bahr. A podívat se je na co. Třeba mně na stole leží referát předsedy KGB J.Androova z 9. září 1969 adresovaný ÚV KSSS:

Výbor státní bezpečnosti hlásí schůzku informačního

zdroje KGB s ředitelem koncernu Krupp hrabětemZedtwitzem von Arnim, která se na žádost jmenovanéhokonala v květnu t. r. v Nizozemí.

Zedtwitz je důvěrníkem známého činitele sociálně demokratické strany Německa Bahra, který se zabývá otázkami

plánování, koordinace a zpracovávání klíčových problémů

zahraniční politiky NSR. Zedtwitz prohlásil, že se na informační zdroj obrátil na přímou Bahrovu žádost, a počítá

s tím, že obsah rozhovoru bude sdělen sovětským vedoucím

činitelům. Dále s odvoláním na Bahra sdělil následující:

/ 14 /

Nejrozumněji uvažující funkcionáři SPD dospěli k zá

věru, že je třeba hledat jiné cesty „východní politiky“,

a  chtěli by vytvořit přímé a  spolehlivé spojovací kanály

s Moskvou.

V  souvislosti s  tím by Bahr pokládal za žádoucí vykonat

sérii neoficiálních jednání se zástupci SSSR, která byne

kladla na obě strany závazky v případě, že nebudedosaže

no pozitivního výsledku.

Podle Zedtwitzových slov existují v  průmyslových kru

zích NSR síly připravené napomoci normalizaci vztahů se

Sovětským svazem, avšak jejich možnosti jsou omezené,

neboť ekonomické vazby NSR a SSSR se nalézajív „emb

ryonálním stavu“.

Podle Zedtwitzova názoru Sovětský svaz nedostatečněvy

užívá páky zahraničního obchodu k dosahovánízahranič

ně politických cílů, ačkoli by už nyní bylo možné domoci

se opatření, jež by vyloučila účast německých odborníků

na čínském raketovém a nukleárním programu, a rovněž

podniknout akce proti koketování západoněmeckýchpo

litiků s Maem.

Podle informací, jež jsou k  dispozici, podniká i  vedení

druhé vládnoucí strany v  NSR, CSU, pokusy navázat ne

oficiální kontakt s  představitelem sovětské strany a pro

hlašuje, že je ochotno provést „široký rozhovor, který by

oběma stranám mnohé vysvětlil“.

Rozbor získaných materiálů svědčí o  tom, že dvě nejvý

znamnější a vzájemně si konkurující strany NSR seobáva

jí, že se jejich politický protivník chopí v otázce urovnání

vztahů se Sovětským svazem iniciativy, a jsou připraveny

na neoficiální úrovni, bez zveřejnění v tisku, vést jednání,

která by v budoucnosti mohla napomoci k upevnění jejich

pozice a prestiže.

V  této situaci pokládá Výbor státní bezpečnosti za mož

né pokračovat v  neoficiálních kontaktech s  vedoucími

činiteli obou stran. Během rozvíjení těchto kontaktů by

bylo účelné pokusit se s  využitím našich zahraničně ob/ 15 /

chodních možností uplatnit výhodný vliv na zahraniční

politiku NSR a  rovněž zorganizovat získávání informací

o stanoviscích a plánech bonnských vedoucích činitelů.

Žádáme o souhlas. Je to dokument ne prostě zajímavý, nýbrž historický. Tak začínala proslulá „ostpolitik“, která se později stala politikou „détente“, sovětsky „uvolnění“, nejostudnější stránky dějin „studené války“. Německu v té době nic nehrozilo, nic podstatného onou politikou nezískalo, ale vztahy mezi Východem a Západem byly na dlouhou dobu nakaženy virem kapitulantství. Byl to obrat, v  jehož důsledku byl západní svět namísto svorného kladení odporu komunismu z konce čtyřicátých a začátku padesátých let nucen v lepším případě plýtvat silami na neplodný boj s tímto kapitulantstvím a v horším ustupovat, aby si uchoval jednotu. Onen dokument v podstatě určil světovou politiku posledních pětadvaceti let, ale žádné velké německé noviny neprojevily přání ho zveřejnit. Až o tři roky později si z  něho naškubal citáty Spiegel (aniž mě požádal o  svolení nebo uvedl zdroj). A  reakce nebyla žádná. Úplná lhostejnost. Copak to skutečně nikoho nezajímá? Copak teď, když se komunismuszhroutil, nepociťujeme ani přání, ani povinnost vyznat se v okolnostech, za nichž byla tato politika „otevřeného uvolňování“ vnucena světu, v motivech jejích tvůrců, německých sociálních demokratů,zhodnotit škodu způsobenou kolektivní obraně NATO a  koneckonců i újmu, již na národy východní Evropy a SSSR uvalila politika, která prodloužila život komunistických režimů nejméně o nějakýchdeset let? A i sami sociální demokraté, copak nepociťují potřebu svou „východní politiku“ poctivě vyhodnotit?

Architekti „ostpolitik“ naopak dnes platí za hrdiny a tvrdí, že krach komunismu na Východě nastal díky jejich „rafinované“ hře s Moskvou. Není to nestoudnost? Takhle se i Chamberlain mohl v pětačtyřicátém roce prohlásit za vítěze, vždyť mír s Německem přece jen nastal.

A konečně je tu i příklad jiné země, Japonska, které se po celá poválečná desetiletí nacházelo pod ochranou amerického„nukleárního deštníku“. Japonští socialisté však přitom dostávali ne

/ 16 /

legální finanční pomoc z  Moskvy prostřednictvím společností

a  družstev, jež měli pod kontrolou a  které byly v  dokumentech

ÚV taktně označovány za „firmy přátel“. Zdálo by se, že největ

ší opoziční strana s  velkým počtem míst v  parlamentu a  hodně

rozsáhlou společenskou základnou si mohla zajistit finanční ne

závislost. Jenže kdepak, v roce 1967 se zapletli do dluhů – kolem

osmi set milionů jenů – utíkali požádat o  pomoc ideologického

souseda, sfoukli nějaké neprůhledné obchůdky se dřevem a tex

tilem a  zachutnalo jim to. V  sedmdesátých letech už dostávali

z Moskvy peníze i na konání svých volebních kampaní. Neníob

tížné si domyslet, co by se s Japonskem stalo, kdyby v dotyčných

volbách zvítězili. Vznikl by nejspíš termín „japanizace“. Co je ale

podivuhodné – podle japonských zákonů je to trestný čin, avšak

dokumenty nezaujaly ani tamní tisk, ani tamní státní návladní.

Kdyby se jednalo o  získání peněz od vlastních japonských pod

nikatelů, to by bylo něco jiného... A víc než to – na podzim 1994

udělaly noviny New York Times svým čtenářům radost senzačním

odhalením, že CIA v padesátých letech poskytovala finančnípo

moc liberální straně Japonska, aby ji podpořila v boji s rostoucím

komunistickým vlivem. To je tedy senzace! Americký čtenář má

být čím pobouřen. Ale dokumenty o sovětské pomoci japonským

socialistům, které jsem ihned nabídl, si zájem listu nezískaly.To

hle pro New York Times senzace není.

A  tak to jde zemi od země, dokument od dokumentu. Jedni

o tom nechtějí vědět proto, že už je to minulost, jiní proto, že to

ještě minulost není. Dřív se to vědět báli, jelikož komunismus byl

příliš silný; teď je zase příliš slabý, a tudíž to není potřeba vědět.

Jednou je informací příliš mnoho, jindy příliš málo. Tisíc a jeden

důvod, jeden trapnější než druhý, ale výsledek je pořád stejný. Na

pohled seriózní a čestní lidé upadají do rozpaků, spiklenecky na

mě mrkají a  říkají mi: „Tohle je bohužel málo. To kdybyste ještě

našel takový a  onaký papírek...“ Jako bych z  nikomu neznámé

ho důvodu byl jediný člověk na světě, který na tom má životní

zájem, a  proto je také povinen po tom pátrat a  něco dokazovat.

Jako bych je vybízel, abychom dělali něco nepatřičného, ne zcela

slušného, a oni jsou rádi, že nalezli příhodnou záminkuk odmít/ 17 /

nutí. Kdyby šlo o  minulost padesát let starou, nemusel bych nic

dokazovat a  nikoho přemlouvat. No ovšem! Odhalit pomahače

nacistických zločinů je věc svatá. Pro každého je to záležitostsvědomí, ale bože chraň ukázat prstem na komunistu (o jehopomahači vůbec nemluvě). To je nepřístojné, to je „hon na čarodějnice“.

Ohromující pokrytectví! Jak, kdy si Západ nechal vnutit tuhlepokřivenou morálku? Jakým fíglem se lidstvu daří žít tolik desítek

let s rozdvojeným svědomím?

Vždyť nadále, aniž bychom se příliš zatěžovali úvahamio humánnosti, honíme v  pralesích Latinské Ameriky senilní starce, kteří své zlotřilosti spáchali před padesáti lety. Jsou to vrahové, nelze jim odpustit. Hrdě jeden druhému říkáme: „To se nesmí opakovat! Nikdy víc!“ Oči nám vlhnou ušlechtilou slzou. Ale soudit Honeckera, na jehož rozkaz se zabíjeli lidé docela nedávno – probůh, jak by to bylo možné? Vždyť je to nehumánní, takový starý a  nemocný člověk... A  tak ho necháme běžet do latinsko-amerických pralesů, aby tam zemřel ve své posteli.

Taková je to celosvětová finlandizace. 2. Tvrdá měna

Snad ani není třeba říkat, že se v důsledku našehobezmyšlenkovitého doublethinku západní komunisté už dávno proměnili v  privilegovanou skupinu, něco jako posvátné krávy. Vše je jim dovoleno, předem se jim odpouští jakákoli nízkost, jakýkolizločin, za který by běžný člověk zaplatil roky vězení. Napříkladprostě existovali za sovětské peníze, ačkoli před pouhými několika lety se to kategoricky popíralo a mluvit o tom veřejně se„nenosilo“. Teď jsou k mání dokumenty i podepsané kvitance a všechny podrobnosti dodávání peněz prostřednictvím KGB jsou detailně popsány v ruských novinách, ale v západním tisku dál platínevyslovený zákaz tohoto tématu. Přesněji řečeno ne zákaz, ale spíše jakési tabu podobné cedulce: „U nás se nekouří.“ Ať někdo zkusí uhodnout, kdo u  vás nekouří a  proč, kdo o  tom rozhodl a  koho jste se ptali. Jaképak utajené politbyro dospělo „okružnímhlasováním“ k tomuhle rozhodnutí? / 18 /

Záhada, není-liž pravda? Mám přece na mysli nikoli časyKominterny, o  kterých je už tolik a  dobře napsáno a  četba na toto téma možná už lidi opravdu otravuje. Mluvím o  našich časech. Ti, kdož se té „činnosti“ zúčastnili, jsou dosud naživu a  měli by za své činy nést odpovědnost. Vždyť i v zemích, kde získávánípeněz na politickou činnost ze zahraničí samo o sobě není trestným činem, by rozhodně nemělo uniknout pozornosti, když je někdo obdrží skrytě a mimo dosah daňového zákonodárství. Za toskončil ve vězení i  Al Capone a  ani nad viceprezidentem USA Spiro Agnewem se nikdo neslitoval.

V  žádné zemi světa se však nekoná ani vyšetřování finanční činnosti místních komunistů a  přitom se jedná přinejmenším o systematické podvody kolosálních rozměrů.

Když se Moskva v  roce 1969 rozhodla vnést do tohoto konání pořádek, vytvořila zvláštní Mezinárodní fond pomoci levicovým dělnickým organizacím, do něhož se každoročně alokovala celková částka 16,55 milionu dolarů. Největším dárcem bylapochopitelně Moskva, na niž připadalo 14 milionů, ale podle svých možností přispívali i  východoevropští bratři – Čechoslováci, Ru muni, Poláci a Maďaři po půl milionu od každé strany, Bulhaři 350 tisíc a východní Němci 200 tisíc. Z třiceti čtyř příjemců byly v  onom roce největší italská komunistická strana (3,7 milionu pouze na první pololetí), francouzská komunistická strana (2 mi- liony), Komunistická strana USA (1 milion) a nejmenší Fronta pro osvobození Mosambiku (10 tisíc) a předseda Komunistické strany Cejlonu soudruh Vikramasithke (6 tisíc). A tak to pokračovalo až do roku 1991, jen s tím rozdílem, že počet příjemců do rokuřekněme 1981 vzrostl na 58 a podíl například komunistické strany USA na 2 miliony. Do roku 1990, posledního v  jeho existenci, dosáhl fond částky 22 milionů dolarů a počet příjemců 73 „komunistic- kých, dělnických a revolučně demokratických stran a organizací“.

Podle toho se příslušně zvětšoval i  sovětský přispěvatelský podíl. Na počátku osmdesátých let už činil 15,5 milionu dolarů, v šestaosmdesátém 17 milionů, v sedmaosmdesátém 17,5 milionu a  v  devadesátém celých 22 milionů. Podle toho, jak se rozvíjela krize komunismu, totiž východoevropští bratříčci jeden za dru/ 19 /

hým přestávali platit a  přenechávali vyrovnávání revolučních

účtů staršímu bratrovi. Je nad čím se rozčílit!

Mezinárodní fond pomoci levicovým dělnickým organizacím se po mnoho let vytvářel z dobrovolných příspěvků

KSSS a řady dalších komunistických stran socialistických

zemí. Od konce sedmdesátých let však polští a  rumunští

a  od roku 1987 maďarští soudruzi s  poukazem na valutové finanční komplikace svou účast ve fondu zastavili.

V  letech 1988 a  1989 se vložení očekávaných příspěvků

bez vysvětlení vyhnuly i Jednotná socialistická stranaNěmecka, Komunistická strana Československa a bulharská

komunistická strana a fond byl v plném objemu vytvořen

z  prostředků uvolněných KSSS. Podílové příspěvky tří

jmenovaných stran činily v roce 1987 2,3 milionu dolarů,

tj. kolem 13 % z  celkového rozsahu prostředků do něho

vložených, hlásil na ÚV znepokojený vedoucímezinárodního oddělení V. Falin 5. prosince 1989. Strany, které během

dlouhého období dostávají z fondu určité částky, tutoformu internacionální solidarity vysoce oceňujía domnívají se, že ji žádnými jinými druhy pomoci nelze nahradit.

Od většiny těchto stran k současnému okamžiku dorazily

náležitě motivované žádosti o  poskytnutí pomoci v  roce

1990, od některých o její podstatné zvýšení. Jiný, neméně tíživý problém spočíval v tom, že dolar neustáleklesal a snižoval tak hodnotu oné „formy internacionální solidarity“. Ti zatracení kapitalisté ne a  ne zvládnout svou inflaci! Zpropadená věc – na jedné straně je jediným cílem veškeré práce právě oslabování kapitalismu a na druhé jeho slabostí sami trpí. Co s  tím? Východisko se ovšem našlo. Tehdejší šéf mezinárodního oddělení ÚV Anatolij Dobrynin (právě ten, který si v  době, kdy byl velvyslancem SSSR v  USA, získal v  amerických liberálních kruzích slávu prozápadního osvíceného činitele, s  nímž se dá „dělat byznys“) prostě navrhl převést veškeré účetnictví a  platby na spolehlivější měnu, devizový rubl. Tak to také udělalia sovět/ 20 / ský příspěvek stanovili na 13,5 milionu devizových rublů jak pro probíhající, tak pro následující rok, kdy svého osvíceného kolegu měl ve funkci vedoucího mezinárodního oddělení vystřídat neméně „prozápadní“ Valentin Falin. Nakonec však obavy o  dolar ustoupily do pozadí, východoevropští bratříčkové se rozběhli na všechny strany a na poslední, devadesátý rok uvolnila Státníbanka SSSR celých 22 milionů v zelených papírcích. Jak vidíme,dlouhodobý pobyt v hlavních západních městech neochlazoval jejich revoluční zanícení a  blížící se krach impéria neoslaboval internacionální solidaritu. To je ještě pozoruhodnější, když vezmeme v úvahu, že rozhodnutí ve všech případech schvalovalo politbyro v čele s nejprozápadnějším, nejliberálnějším a nejpragmatičtějším generálním tajemníkem ÚV, s  jakým Západ kdy „dělal byznys“. Jediné, oč se tihle „liberálové“ pokusili, bylo zamést stopy, neboť se obávali, aby jejich nelegální export valut do sousedních zemí náhodou nevyšel najevo a  nepodkopal víru Západu v glasnosť a perestrojku.

To už se hlavní starostí kremelských „reformátorů“ stalo získávání západních úvěrů a příliš mnoho řečí, kam ty peníze jdou, nemohlo rozkvětu byznysu napomoci, a tak se vynasnažili přímé pašování valut nahradit vytříbenějšími způsoby, financováním přes „firmy přátel“. Návrh projednávalo politbyro, studovalo ho mezinárodní oddělení, byl diskutován s klienty, ale odmítnut. Jak referoval v ÚV na toto téma Anatolij Dobrynin:

Možnost přesunout pomoc do kanálů obchodních vztahů s  firmami, jež mají pod kontrolou bratrské strany, je

v současné době použitelná fakticky pro mimořádněomezený počet stran.

Mnohé komunistickými stranami kontrolované firmy

jsou ekonomicky slabé, mají omezené styky a možnosti obchodu a  jsou mezi nimi i  ztrátové. Firmy pouze některých bratrských stran – francouzské, řecké, kyperské

nebo portugalské – jsou schopny s  citelnou výhodou pro

sebe rozvíjet spolupráci se sovětskými organizacemi zahraničního obchodu. Procentuální podíl z tržby,odvádě

/ 21 /

ný firmami do rozpočtu strany, je obvykle zcela nevelký

– 1–5 % ze zisku nebo uzavřených smluv.

Finanční činnost komunistickými stranami ovládaných

nebo vlastněných firem a  podniků je pod tuhou kontro

lou daňových a finančních orgánů příslušných zemí. Více

či méně značné odvody těchto podniků do stranické po

kladny se mohou stát předmětem neustálých spekulací

buržoazních hromadných sdělovacích prostředků. Sou

druzi z  bratrských stran, aniž by zásadně popírali mož

nost získávání pomoci kanály obchodních organizací,

pokládají „tuto cestu za méně konspirativní a  skrývající

v sobě mnoho nebezpečí“. (G. Plissonnier, KSF)

Strany, které po dlouhé období pravidelně dostávajípod

poru z  Mezinárodního fondu pomoci levicovým dělnic

kým organizacím, počítají se zachováním této formy

solidarity s nimi. Pro některé z nich, především ilegální,

je pomoc z fondu jediným zdrojem financování jejichčin

nosti, pro jiné velmi významnou složkou výdajů napotře

by organizační, ideologické i politické práce (mj. vydávání

a kolportáž novin a dalších tiskovin).

Zastavení plateb z  fondu by se pro většinu přijímajících

stran stalo nenahraditelnou ztrátou, která by senevyhnu

telně nanejvýš negativně projevila na celé jejich činnosti.

Dokonce i strany disponující vlastními podniky,obchod

ními a zprostředkovatelskými firmami by se v případěza

stavení plateb z  Mezinárodního fondu ocitly tváří v  tvář

nutnosti omezit přinejmenším některé významné formy

práce, což by vedlo ke snížení jejich politické váhy a vlivu

a zmenšení možnosti jejich působení na společenskéa po

litické procesy, které v jejich zemích probíhají.

V současné době nejsou ani bratrské strany, ani sovětské

podniky zahraničního obchodu připraveny k převodupo

skytování finanční pomoci do zahraničně obchodníchka

nálů. Pro většinu stran je to prostě nepřijatelné vzhledem

k  tomu, že podniky a  obchodní firmy nemají. Získávat

finanční pomoc však strany potřebují jako nikdy. / 22 / Klienti si jednoduše postavili hlavu a nechtěli svou revolučníromantiku nahradit prozaickými starostmi obchodníka. Moskva si však nedala pokoj, a  tak se následujícího roku vše zopakovalo – i projednávání, i referáty na ÚV, tentokrát Falinovi, i rozhodnutí. Uplatňovala se dokonce i táž argumentace, jenom se teďpodrobněji dozvídáme, nač se ony peníze vydávaly:

Prostředky obdržené z tohoto fondu používají stranypodle vlastního uvážení na základní typystranickoolitické

práce (činnost ÚV, odměňování uvolněných funkcionářů,

vydávání tiskových orgánů, pronájem sálů, volebníkamaně apod.).

Vedení bratrských stran si této formy projevované solidarity vysoce cení a  soudí, že ji žádnými jinými druhy

pomoci nelze nahradit. Nedávno o  tom znovu hovořil

G.  Plissonnier (KSF), který zdůraznil, že získávání této

pomoci ani v  nejmenším nesnižuje samostatnost komunistické strany při určování jejích stanovisek k jakýmkoli

politickým otázkám. Zastavení této pomoci nebo jejíomezení by na druhé straně způsobilo velkou škodu politické

práci strany, zejména v souvislosti s celostátními akcemi

(volby, konference, sjezdy), které si žádají značné výdaje. A  tak se Moskvě nepodařilo odtrhnout komunistická kojeňátka od bratrských prsů a převést je na „socialistický principchozraščotu“, i když pokusy se odehrávaly prakticky každý rok.I v jedenadevadesátém, půl roku před krachem, pokračovaly schůzky téhož pana G. Plissonniera se sovětskými soudruhya projednávaly se na nich tytéž problémy.

Není těžké spočítat, že pouze od roku 1969 obdržela například francouzská komunistická strana jen v této formě„internacionální solidarity“ nejméně než 44 milionů dolarů, Komunistickástrana Spojených států amerických nějakých 35 milionů a italská ještě víc. Celkově, když budeme počítat od devětašedesátého, rozdala Moskva svým bratřím zhruba 400 milionů dolarů, a to anižzapočteme jiné formy financování. Nijak malé částky.

/ 23 /

Cožpak naprosto nezajímají ani daňové, ani finanční úřady, ani banky západních zemí? Vždyť jsou to většinou opět západní peníze, vržené na záchranu další kremelské „holubice“ předkremelskými „jestřáby“ (nebo „reformátorů“ před „konzervativci“, to podle toho, kdy to bylo), jejichž splacení se nyní i s úrokypožaduje po zbídačelých národech bývalého SSSR. Tedy peníze, které jste právě vy kapitalisté vyhodili na záchranu komunistickésvětové soustavy. Měli byste si tedy teď dluhy vyinkasovat od vlastních komunistů. Nebylo by to snad jednodušší a spravedlivější, tímspíše, že od zchudlého Ruska je už nikdy vybrat nepůjde?

Ne, nechtějí. Chápou, že se při takovém vyšetřování na lavici obžalovaných neocitnou jen komunisté. 3. „Firmy přátel“ Ať se „přijímající strany“ tvářily jakkoli chudě, pomoc z Moskvy přicházející po „linii firem přátel“ byla přece jen podstatnýmpřídavkem k jejich rozpočtu. Nemám bohužel k dispozici dostatečný materiál, který by umožnil zrestaurovat celý obraz této činnosti, avšak existující příklady zcela postačují k  odhadnutí jejích rozměrů.

Jednou z  prvních západních komunistických stran, které si osvojily „socialistický princip hospodářské návratnosti“, bylazřejmě italská, v té době největší a nejvlivnější v Evropě. Připrohlížení seznamů klientů Mezinárodního fondu jsem se znepokojením zaznamenal, že se z  nich italští soudruzi koncem sedmdesátých let zcela vytratili, ačkoli na počátku zaujímali na těchto soupiskách první místa, když v  roce 1969 obdrželi 3,7 milionu na půl roku. „Takoví chudáci,“ pomyslel jsem si. „Nejspíš si to vypili za svou čestnost a zásadovost, se kterou se odmítli zříci víryv ‚socialismus s lidskou tváří‘, a Moskva je nemilosrdně zbavila bratrské pomoci.“

A italští soudruzi vskutku v té době předváděli divy udatenství – distancovali se od Moskvy v otázce lidských práv, odsoudilisovětský vpád do Afghánistánu, podpořili polskou Solidaritu a my cynikové jsme nikomu nevěřili a pokládali to prostě za manévry. / 24 / Přiznám se, že jsem se za svůj cynismus na okamžik dokoncezastyděl. Hlavu jsem si s tím pohříchu dělal zbytečně, italskoustranu ani nenapadlo zahynout na nadbytek poctivosti. Její kontakty s Moskvou se naopak vůčihledně prohloubily. Politbyro dokonce přijalo zvláštní usnesení O posílení spolupráce s italskoukomunistickou stranou a nedlouho předtím, v říjnu 1979, patrně vyřešili i své finanční vztahy. Přinejmenším je řešili, jak praví následující dokument:

O přijetí člena vedení italské komunistické strany s. D. Cer -

vettiho na ÚV KSSS

Člen vedení italské komunistické strany, tajemník

ÚV KSI pro koordinaci s. A. Natta z pověření s. E.Berlinguera sdělil, že člen vedení KSI s. D. Cervetti, který má

7.  října t. r. přicestovat na krátký rekreační pobyt do

Moskvy, je pověřen projednáním řady speciálních otázek

včetně finančních na ÚV KSSS (š/t-m [šifrovaný telegram]

z Říma zvl. č. 1474 z 3. října 1979).

Považovali bychom za účelné vyhovět žádosti KSI a přijmout s. D. Cervettiho na ÚV KSSS k  rozhovoru o otázkách, jež ho zajímají. (...)

Zástupce vedoucího mezinárodního oddělení ÚV V. Zagladin Můžeme samozřejmě jen hádat, o jakých finančních otázkách se s. D. Cervettim na ÚV rokovali s. Ponomarjov a s. Zagladin, ale o povaze finančních vztahů mezi KSSS a KSI se dozvíme z dalšího dokumentu politbyra.

O žádosti italských přátel

Dát pokyn ministerstvu zahraničního obchodu (s. Patoličevovi) k  prodeji 600 tisíc tun ropy a  150 tisíc tun

dieselového paliva firmě Interexpo (prezident s. L. Remig gio), a  to na běžném obchodním základě, avšak za

příznivých podmínek s určitým snížením ceny – zhruba

o 1 % – a prodloužením platebních lhůt o 3 až 4 měsíce

/ 25 /

tak, aby přátelé mohli z této obchodní operace získatpřibližně 4 miliony dolarů. Zde ovšem došlo k  výjimce z  našeho pravidla, a  to výjimce dosti podstatné, která navíc měla kolosální důsledky: tyto a některé další dokumenty týkající se nepěkné minulosti KSI někdy koncemjedenadevadesátého a počátkem dvaadevadesátého roku přece jenpronikly do italského tisku. Začalo se dokonce povídat o vyšetřování možných porušení daňového zákonodárství. Reakce bylastřelhbitá – před vyšetřovateli se ocitli právě ti, kdo tyhle řeči vedli. Italské magistrátní soudy (které KSI v posledních letech aktivněinfiltrovala svými kádry) jako by se naráz probraly z dlouhéhobezesného spánku, znenadání objevily otřesnou korupci ve financování doslova všech základních politických stran v  Itálii, pochopitelně kromě KSI. Následný vývoj příběhu se dá srovnat snad jen sestalinskými čistkami v sedmatřicátém a osmatřicátém roce, ne-li co do rozsahu, tak pokud jde o styl – celá třetina italskéhoministerského kabinetu se ocitla ve vězení nebo ve vyšetřování. Teror, hrdě označovaný za operaci Čisté ruce (jak zde nevzpomenout na heslo čekistů: „Chladná hlava, planoucí srdce a čisté ruce“?), proběhlcelým italským establishmentem a nebyli ho ušetřeni ani politici, ani podnikatelé, ani státní úředníci. Ve věznicích jsou zavřeny už tisíce lidí a  k  zatčení dochází skoro vždycky stejně – na udání někoho, kdo už je za katrem a  na ochotě učinit takové udání závisí jeho propuštění. Odehrály se už sebevraždy. Pravda, zatím ne mučení nebo popravy – od toho mají „lidskou tvář“.

A  mezitím se Itálie, země dříve prosperující, začíná rozpadat. Hospodářství je na pokraji bankrotu, měna ztrácí hodnotu, řídící aparát je paralyzován a  narůstá nezaměstnanost. A  kdopak teď zemi zachrání, kdo je hoden ji řídit, kromě těch, co mají „čisté ruce“?

„Ale vždyť korupce vskutku existovala!“ namítne mi někdo. Jenže o  to právě jde, že existovala, a  to po všechna poválečná desetiletí. A  víc než to, byla přestupkem všeobecně přijímaným, asi jako překročení povolené rychlosti. Každý v  Itálii o  ní věděl, včetně nynějších vyšetřovatelů s „čistýma rukama“. Nikdo alebů/ 26 / hví proč nepodnikal sebemenší pokus s ní bojovat, dokud se KSI neocitla v nebezpečí odhalení a kvůli zastavení finanční pomoci z  Moskvy na pokraji krachu. Teď opravdu není co ztratit kromě svých okovů, zatímco získat mohou celou Itálii.

Oni ovšem stejně jako jejich sovětští předchůdci předpětapadesáti lety nechápou, že teror je proces neřiditelný a  klidně se může obrátit proti nim samým. Pak jim jistě bude připomenuto jejich obchodování s  Moskvou „na běžném obchodním základě“, jejich nikoli nezištná kontrola prakticky nad veškerým obchodem mezi Sovětským svazem a  Itálií, z  níž největší komunistická strana Evropy žila mnohé desítky let. Avšak to, k čemu dochází v Itálii, jevýstrahou pro establishment dalších evropských zemí. Snad ani není třeba říkat, že i jiné komunistické strany obchodovaly s ÚV KSSS na stejném „běžném obchodním základě“ spoustu let, ale příklad Itálie veřejné diskusi o tomto problému nijak nenapomáhá.

Francouzi možná začali ještě dříve než jejich italští kolegové. Přinejmenším takový předpoklad umožňuje jeden dokument, svědčící o  desetiletém prodloužení lhůty splatnosti úvěru v rozsahu 2,8 milionu pro západoněmeckou firmu Magra GmbH,ovládanou „francouzskými přáteli“. Mezinárodní oddělení ÚV, které toto usnesení doporučuje, hlásí:

Firma Magra GmbH patří francouzské komunistické

straně a  už patnáct let kupuje od podniku zahraničního

obchodu Stankoimport ložiska za účelem odbytu v NSR.

Dluh 2,8 milionu vznikl v souvislosti s tím, že firma tuto

částku investovala do rozšíření své hospodářské činnosti

a že v NSR došlo k poklesu poptávky po ložiscích. Od roku 1965 ona firma a  její francouzská dceřiná společnost Magra France úspěšně obchodovaly se sovětským zbožím ve prospěch komunismu. Jen ložisek prodaly v  Německu za 10 milionů devizových rublů. Jiný dokument, „vzhledem ke zdůvodněním předneseným členem ÚV KSF s. G. Jeromem“ dává ministerstvu zahraničního obchodu a  státnímu plánovacímu výboru pokyn „vypracovat a  uskutečnit opatření k  dalšímu rozšíření obchodně

/ 27 /

ekonomických vazeb s firmami francouzských přátel“ jako Comex

a  Interagra. A  takových firem bylo tolik, kolik „zdůvodnění“ měl

s. G. Jerome. Vskutku, s. G. Plissonnier si neměl na co stěžovat.

Nezaostávali ani jiní. I ve vzdálené Austrálii se tamějšísocialistická strana přimlouvala „za odepsání dluhu australskéspolečnosti Palanga Travel za pronájem lodí Fjodor Šaljapin a Chabarovsk za léta 1974–75 v objemu 2 574 932 rublů“. Nedá se pochopit, zda je to jejich firma, nebo jestli ji výměnou za škrtnutí dluhu získají do vlastnictví.

Řecký vydavatel a  průmyslník G. Bobolas byl vyznamenán dokonce jmenovitým usnesením ÚV KSSS O  podpoře řeckého vydavatele G. Bobolase, jež pověřilo ministerstvo zahraničního obchodu a  státní výbor pro zahraniční hospodářské styky, aby „za stejných ostatních podmínek při řešení hospodářských otázek dávaly přednost řeckému průmyslníkovi a vydavateli G.Bobolasovi s ohledem na jeho pozitivní úlohu v rozvoji sovětsko-řeckých vztahů“. Na první pohled se nedá rozeznat, v  čem je tu jaká kulišárna – no co, soudruh si to zřejmě zasloužil neúnavnou prací ve prospěch dobrých sousedských vztahů. Z  materiálů přiložených k usnesení, zvláště z referátu místopředsedy KGB s. Cviguna pro ÚV, však vyplývá, že se ona neúnavná práce konala v rámci„speciálních akcí“ KGB.

Dobré sousedské vztahy čekisté samozřejmě chápali po svém a využívali nakladatelství Academos, patřící G. Bobolasovi, „jako nakladatelskou základnu pro ideologické působení na Řecko a řecké komunity v řadě zemí“. Soudruh měl se službou věcidobrého sousedství nemalé výlohy, a  proto, aby se mu do jisté míry vynahradily „hmotné náklady“, mezi jiným na řeckojazyčné vydání knihy L. I. Brežněva Mír je neocenitelným statkem národů s autorovou předmluvou, „usiluje G. Bobolas o navázáníobchodních vztahů s  ministerstvem zahraničního obchodu a  státním výborem pro zahraniční hospodářské styky prostřednictvímuzavírání vzájemně výhodných hospodářských smluv v dosti velkém objemu“.

Kolem tohohle G. Bobolase se později odehrálo hodně skandálních případů. Když dostal takovou mohutnou „přednost“ při / 28 / uzavírání „vzájemně výhodných hospodářských smluv“, nezůstal pochopitelně nic dlužen, vedení nezklamal a za pár let začalvydávat masové noviny Ethnos, hlavní hlásnou troubu sovětských dezinformací v Řecku. Nastaly pokusy o jeho odhalení, on sehájil, dokonce žaloval londýnský časopis Economist pro „pomluvu“ a proces prakticky vyhrál.

Plynul čas. Bobolas vyrostl z dodavatele stavebních pracív mediálního magnáta, který se navíc k vydavatelství Academosa novinám Ethnos stal také spolumajitelem významného televizního kanálu Mega, své zájmy začal mít ve filmovém průmyslui zvukových nahrávkách a  vlády jak socialistické, tak konzervativní mu zajišťovaly gigantické stavební zakázky. Zkrátka solidní člověk, pilíř společnosti, opora řecké demokracie.

Potom však uběhlo mnoho let. Režim dobrých sousedův Moskvě se zhroutil, noviny Pravda zbankrotovaly a  téměř zanikly. Určitý čas se alespoň neobjevily v prodeji – a pak nenadále a naráz ožily, rozkvetly a rozvoněly se, jak se sdělovalo, „z peněz řeckých komunistů“. Oficiálně se za jejich dobrodince označil jakýsiJannikos, Bobolasův partner v někdejších udatných nakladatelských činech.

Můžeme jen hádat, kolik takových Bobolasů Moskva za posledních pětasedmdesát let zplodila. Po katastrofě v Itálii se sotva někdo odhodlá tyhle záležitosti vyšetřovat a bez vyšetřování není nijak lehké plně pochopit veškeré složitosti a vztahy kterékolifirmy, jež tehdy měla obchodní vztahy s Moskvou. Kde tady končilo podnikání a začínala politika? Kdo byli Armand Hammera Robert Maxwell – podnikatelé, kteří se stali agenty, nebo agenti,kteří se stali podnikateli?

Podle mého hlubokého přesvědčení nemohl ani jedinýbyznysmen tenkrát udržovat se Sovětským svazem vztahy čistěobchodní. Nelze obchodovat s  ďáblem a  nestát se jeho služebníkem. Už ani nemluvím o  tom, že prodávat svému „třídnímu“ katovi pověstný Leninův provaz se sotva dá označit za podnikání, alei samotná komunikace se sovětskými běsy nemohla nemít morálně rozkladný účinek. A navíc se tehdy do takových vztahů pouštěli lidé zcela určitého druhu a určitých názorů.

/ 29 /

Tady je dokument na pohled prostý a jasný, který žádnátajemství neobsahuje – O otevření zastupitelských kanceláří řadyzahraničních firem v Moskvě. Člověk by řekl, že v tomhle by tedy žádné čertovo kopýtko být nemělo. Jde přece o solidní firmy s velkými obraty, které obchodují „na vzájemně výhodném základě“. Ale i  tenhle doklad z  nějakého důvodu nese označení „přísně tajné“. A  když si pozorněji prohlédnete informace o  oněch podnicích, zjistíte, že členem správní rady jednoho je významný západnípolitik, druhý pomáhá působit proti své vládě „v  nám prospěšném směru“, třetí, španělská společnost Prodag s. a., je vůbec úžasná, neboť pečlivě platí faktury. Se Sovětským svazem obchoduje už od roku 1959 a je solidním partnerem. „Podle výsledků roku 1979 připadlo na firmu Prodag kolem 50 % veškeré zbožní výměny mezi Španělskem a Sovětským svazem.“ Až úplně poslední řádek něco vysvětluje:

V  současné době prezident firmy R. Mendosa připravuje

k  vydání L. I. Brežněva Mír, odzbrojení a sovětsko-americké vztahy. A  takových zastoupení už bylo v  Moskvě v  roce 1981 otevřeno 123 kousků. Ať někdo zkusí hádat, čím se ony kanceláře zabývaly v  době, kdy zrovna neobchodovaly. K  čemu bylo firmám zapotřebí otevírat v těch letech zastoupení v Moskvě? Čím se zabývají teď? A  kolik bylo takových, které se obešly i  bez zastoupení? To se nikdo ani nepokouší zjišťovat. Co na tom záleží? „K  čemu by to bylo?“

To vše je minulost, říkají mi. „Studená válka skončila, copak jste o  tom neslyšel?“ Jakpak bych neslyšel, když o  tom teď zplna hrdla křičí přesně ti, pro které ta válka nikdy neexistovala nebo kdo si jí v nejlepším případě odmítali všímat. Ale válka v Perském zálivu přece snad také skončila a  vyšetřování činnosti firem, jež obchodovaly s  Irákem, naopak teprve začalo. Nikdo neukončí válku, aniž by zneškodnil minová pole a nevybuchlé bomby, aniž by odzbrojil bandy marodérů a přeživších nepřátel. Jinak semírový život může proměnit ve zlý sen horší než sama válka. / 30 /

Otázka firem, které obchodovaly se Sovětským svazem, je ovšem s uplýváním času stále aktuálnější. Víme, že v posledních letech své vlády, zejména v  devadesátém a  jedenadevadesátém roce, kdy se obával krachu svého systému, Gorbačov činnost KSSS jako by„privatizoval“, když všemožně vybízel aparát, zvláště KGB,k vytváření „společných podniků“ se západním byznysem. Jejich počet v té době prudce vzrostl, a to, je třeba se domnívat, převážněprostřednictvím „firem přátel“ a dalších „podnikatelů“ propojených s KGB. Je docela logické takový další vývoj příběhu předpokládat, když si připomeneme, s  jakou vytrvalostí usiloval Gorbačov o  převedení „internacionální pomoci“ na obchodní základy.

A  s  kým jiným by také KGB měla zahajovat takový „byznys“, ne-li s  těmi, které už znala a  mohla držet pod kontrolou! Tyhle zlověstné struktury mafiánského typu začaly praním stranických peněz a přečerpáváním hodnot země, které měly pod palcem(zlato, ropa, kovy), načež se jako rakovinný nádor rozrostly a svými nitkami omotaly prakticky veškeré „soukromé“ podnikánív zemích bývalého SSSR.

A  nyní, když tyto země vstoupily na globální trh, má světové společenství co dělat s  další mezinárodní mafií, mnohem sveřepější a  mocnější než kolumbijský drogový kartel nebo Cosa Nostra. Ani se nenadějeme a  během takových deseti let budeme nuceni bojovat s  nějakým zločinným supersyndikátem, podobným proslulému Spectru z filmu o Jamesi Bondovi. 4. Intelektuální vylomeniny Rozumí se samo sebou, že pomoc Moskvy klientům tímhle nekončila. Jak referoval ÚV Falin, kromě přímého financovánía financování skrze obchodní kanály se dále prováděly:

...dodávky novinového papíru, zvaní stranických aktivistů ke studiu, na rekreaci nebo léčení, odkupování tiskových publikací komunistických stran, v  řadě případů

uhrazování nákladů na cesty stranických představitelů do

jiných zemí atd.

/ 31 /

Do položky „atd.“ patřilo například vydržování celé sítě knižních

prodejen „přátel“ v různých zemích světa. Tento programzahájený někdy v šedesátých letech prostřednictvím podnikuzahraničního obchodu Meždunarodnaja kniga nebyl nijak levný. Zaprvé

se všechny tyto prodejny otevíraly za sovětské peníze „na úvěr“,

který samozřejmě potom nikdy nebyl zcela splacen. Zadruhé

všechny „obchodovaly“ s velkou ztrátou a ta se pak na „žádostvedení přátel“ odepisovala. Výdaje byly různé, což záviselo na místě,

čase a okolnostech. Třeba takové otevření známého londýnského

knihkupectví Collets v Londýně v roce 1976 stálo Moskvu 80 000

liber (124 000 devizových rublů) a ve smlouvě s firmou se přímo

uvádělo „uhrazení eventuálního schodku, který by v prvníchletech činnosti obchodu mohl v souvislosti s prodejem sovětských

publikací vzniknout“. To založení nové prodejny v  Montrealu

několik let předtím přišlo pouze na 10 000 kanadských dolarů.

Měnily se i  částky odepisovaných ztrát – od 12 300 devizových

rublů u prodejny izraelské KS Popular Bookshop v roce 1969 přes

56  500 devizových rublů pro prodejnu belgické Komunistické

strany Du Monde Entier až po 300 000 dolarů u firemkomunistické strany USA Four Continent Book Corporation, Cross World

Books & Periodicals a  V. Kamkin. Stranou nezůstala ani Austrálie, kde si firma tamější socialistické strany New Era Books &

Records udělala u Moskvy dluh 80 000 devizových rublů.

Vzhledem k  absenci systematických informací je obtížné odhadnout celkovou ztrátu z  tohoto čilého obchodování. V hlášení podniku zahraničního obchodu Meždunarodnaja kniga pro ústřední výbor za rok 1967 se praví, že celkový objem „vývozu do kapitalistických zemí“ činil v onom roce 3,9 milionudevizových rublů, celkový součet pohledávek s  prodlouženým termínem splatnosti 2,46 milionu a  těch po lhůtě splatnosti 642 000. Částky na tu dobu nemalé. „Vývoz“ nicméně pokračoval a v roce 1982 bylo nutné odepsat novou řádku pohledávek, mezi nimi přes 460  000 dolarů za firmami Komunistické strany USA Imported Publications a International Publishers.

K tomu se řadí dodávky novinového papíru pro bratrsképublikace zdarma a v grandiózních rozměrech. Rozhodnutí vytvořit / 32 / za tímto účelem speciální fond bylo přijato v roce 1974, avšakodhadnout, kolik to sovětskou státní kasu stálo, je prostě nemožné, ježto hodnota výroby a dopravy čehokoli v SSSR se nedala reálně ocenit, poněvadž se vyjadřovala v pomyslných „bezhotovostních rublech“. Řečeno prostě, byl to bezedný sud. V  roce 1982 dodal tento zvláštní fond zahraničním bratřím 13 000 tun papíru.Nemám ponětí, kolik to mělo stát v  západních cenách, ale velice přibližný odhad při nesmírně teoretickém výpočtu hodnoty vede k číslu 3,5 milionu rublů ročně.

Prvního ledna 1989 byl speciální fond nakonec likvidován a tehdejší ministerský předseda Nikolaj Ryžkov místo něho vydal pokyn:

Náklady spojené se zhotovováním a  dodávkami novinového papíru z  prostředků zvláštního fondu vytvořeného

k uspokojování potřeb bratrských stran uhrazovatz prostředků vydělovaných státním rozpočtem SSSR naposkytování bezplatné pomoci zahraničním státům. Možná se nikdy nedozvíme, kolik to vše stálo zemi, kde bylnedostatek papíru tak akutní, že novou knihu si bylo možné koupit,jedině když člověk odvedl do sběru 20 kilogramů tohoto materiálu, kde lidé žili z platu 60 rublů a kde se toaletní papír pokládal za luxus.

Ale to ještě není všechno. Byla i jiná forma pomoci bratrským publikacím – nákup tohoto zboží Sovětským svazem, údajně za účelem prodeje zahraničním studentům a  turistům. Soustavné každoroční údaje o celkové ceně opět nemám, ale podle toho, jak v Sovětském svazu narůstala krize, byly úřady nuceny všechny své revoluční výlohy včetně této revidovat. Dozvídáme se například, že za rok 1989 se na pořizování a dopravu devadesáti tiskovin ze dvaačtyřiceti zemí vynaložilo 4,5 milionu devizových rublů, tedy podle tehdejšího kurzu asi 6 milionů dolarů.

Nesmíme zapomenout ani na „hmotné zabezpečení“dopisovatelů oněch bratrských listů akreditovaných v Moskvě, které bylo zřejmě kvůli konspiraci hrazeno sovětským Červen



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist